Novotného román představuje text Nanebevzetí poručíka Frýdla, který je ve svazku s povídkou z téhož světa pochmurné budoucnosti, kdy Evropskou unii již „přátelsky“ ovládla Čína. Ta pronikla kontinentem na výběžku Eurasie poté, co si jeho odevzdanou pokoru nakoupila rozdáním telefonů.

V Novotného příbězích stále plyne „naše“ 21. století, ale kontinent opět uvítal východní armády. Má i východní elitu. V Bruselu.
Ale tyto armády a tato elita se dostavily již na půdu dlouho oranou. Již katastrofa ve Wu-chanu (únik viru z laboratoře) byl totiž, zvíme, záměr, i když při něm obětováno takové množství čínských občanů. Ale jejich smrt byla dobrou zástěrkou, a jak řečeno, nakonec zvítězí ve válce ten, kdo nejdéle a nejdokonaleji skryje útočný záměr.

I epidemie, kterou jsme před několika lety zažili, byla (pokračuje František Novotný) test, jak si evropské, ale koneckonců také americké státy se vším poradí. Neporadily si úplně nejlépe, což bylo pro Čínu (tikající) očividné, a nejednaly způsobem, kdy by si „žluté nebezpečí“ překvapeně řeklo:
„Teď ještě nepřijdem.“

I přišli. A že prý humanitární mise.
Ne všichni ale okupaci akceptovali a někteří vstoupili do ilegality, jenom bylo záhodno se předtím vzdát, ano, právě mobilů. Ale i navzdory dronům se dá, jak se ukazuje, žít a ukrývat se ve volné přírodě, a to mj. brdské: jak předvádí úvodní próza naší knihy Jenkins, Bonzačka a vlci.

Tento první příběh nám vypráví senior, který se již – v malé partě protičínských dezolátů – patřičně zabydlel, má partnerku, je buňce něco platný. Někde v minulosti za ním přitom leží celá jeho vyvražděná rodina, o kteréžto svinstvo se zasloužili fanatičtí klimatičtí aktivisté, jimž se náš hrdina sotva patrně vysmíval a které ignoroval…
„Tak už věříš?“ dopíší mu po masakru. A pak…

V druhé polovině 20. století museli už veškeří tito pološílení aktivisté uznat, že se mýlili.
Neputovali správnými cestičkami, nýbrž bláhovostí, a mnozí taky zaplatili. Ani sám vypravěč našeho příběhu, plný původně nenávisti (a zabíjející), se jim už nemstí. Všichni jsou teď na jedné lodi.

„Už dnes je vidět názorový příkop napříč euro-atlantickou civilizací,“ upozorňuje Novotný svého nakladatele.

„Je od Kalifornie přes východoamerické pobřeží, Británii, Francii, Německo… až po Slovensko, Polsko, pobaltské státy – a staví proti sobě progresivisty a konzervativce. Obě strany se neshodnou ani na takové biologické konstantě, jako je definice pohlaví, a v případě Spojených států se dá mluvit o studené občanské válce.“

Podobná rozpolcenost, ví František Novotný, ochromuje demokratické procesy a otevírá cestu chaosu a diktátorství. To nás může čekat, a protože Novotný jen domyslil trendy, svou knížkou vlastně varuje.

A mj. předvede, že může nakonec být přijata s úlevou i ona okupace kontinentu, strašně vyčerpaného sebevražedným Zeleným údělem nebo bezuhlíkovými technologiemi.

Z jednoho převýchovného čínského tábora uprchla, zdá se, jistá kráska. V úvodní povídce je přijata zmíněnou komunitou, ale nelze se brzy neptat, zda není agentkou.

Vyskytujeme se navíc ve světě, kde neexistuje Izrael, a to poté, co došla Čína k závěru, že jej bude místnější smést. Stane se. Ale Židé (vždy byli „kanárky“ společnosti, vnímá Novotný) nejsou naštěstí zničeni zcela, i prosakuje k nám zvěst o jejich koloniích na Marsu.
Ne že by o nich Čína nevěděla! A aniž lidu pod svou kuratelou cokoli přizná, vede i na Marsu válku.

Vlastní román, následující po povídce, je o policajtovi, jemuž asistuje, ba dominuje židovská vědkyně a specialistka na umělou inteligenci.
Jejich dobrodružství se odehrávají asi deset let po úvodních dějích a poručík pražské kriminálky Filip Frýdl (33) zde pátrá po sedminásobném vrahovi. Lidem ale (stěžuje to práci) musí přečasto vyvracet, že netáhne s okupanty a není žádnej „politickej“. Jen řeší vraždy, asi jako Columbo nebo Marlowe. Což nelže; ale nezajímat se o politiku, to samozřejmě znamená, že se bude politika interesovat o vás. Nu, a není nakonec sám Filip Frýdl figurkou kterési vyšší hry? Asi jako procházela jiná úroveň hraní úvodní povídkou?
Prostřední kapitola románu nazvaná Řeka líčí pak Frýdlovu “únikovou“ vltavskou plavbu z Prahy do Týna a Zóny. Do mírně radioaktivní oblasti potrefené spadem po zničení Temelína. I zde uvnitř oblasti vegetují někteří nepokoření lidé, a jak se odhalí, neplavil se Frýdl jižněji jenom za vrahem a pouze na útěku před tajnou službou. Šlo o pouť za vlastní identitou a cíl bude, zdá se, jen přípravnou na pouť další.

„Vysoce“ nehráli jen Číňané, ale snad sám Hospodin.
Nebo něco jako umělá inteligence, puštěná ze řetězu? Mimozemšťané? Čtěme.

Novotného dílo sice navazuje na dva výborné romány, ale nutno není tyto před četbou znát a studovat; i bez toho obdržíte dost informací.

Prvním románem je Křížník Thor (2013) od samotného Novotného.
Druhým Simakovo dílo Když ještě žili lidé; a jak si snad vzpomenete, v něm nevěřícně vzpomínají na nás, lidi, inteligentní psiska. Mají lidstvo dávno za pouhou legendu.

A na knize Františka Novotného uhrane i okouzlí právě její propojení se světem klasika světové science fiction Clifforda D. Simaka (1904-1988).
Od jeho narození uplyne v létě už 120 let – a po dědečkovi z otcovy stany (a patrně tedy panu Šimákovi) byl Čech.

Spisovateli Františku Novotnému (*1944) bylo 15. března 2024 osmdesát.
Takřka současně křtil v knihkupectví Krakatit novou dystopii Čínská hra o dvou tazích.

František Novotný: Čínská hra o dvou tazích. Ilustroval Jiří Světinský. Vydal Leonid Křížek, nakladatelství Elka Přes. Praha 2024. 320 stran.
Čínská hra ve dvou tazích – František Novotný | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Čínská hra o dvou tazích. Když EU a bruselskou elitu ovládne Čína first appeared on Čítárny.

Podle Akademie sci-fi, fantasy a hororu jsou od květnového Světa knihy 2018 knihou roku 2017 Hvězdné hry Františka Novotného (*1944). Právem.
Autor nemá v Čechách obdoby a jeho kariéra je pozoruhodná. Původně vystudoval kybernetiku a hltal Robotiku Ivana Havla (1980), ale po boku Ondřeje Neffa nebo Vilmy Kadlečkové je dnes jednou z osobností české science fiction.
Sice se veškeré kratší Novotného prózy nedají označit za excelentní, ale pokaždé disponují kvalitami a zasloužily si práci jim věnovanou Zdeňkem Rampasem. V nakladatelství Nová vlna se jim věnoval několik let a věděl, co dělá.

Současně i pochopil, že se František Novotný už před více lety a zřejmě definitivně vrhl do tvorby rozsáhlých románů (i literatury faktu a překládání), i začal dávat kratší texty dohromady. Výsledek může dnes Novotnému leckdo závidět a veškeré ty novely a povídky prošly novými korekturami, tematicky jsou roztříděny a katalogizuje je závěrečná esej Ondřeje Šefčíka doplněná Rampasovým textem František Novotný a Cena Karla Čapka.

A opravdu to vše stálo za námahu? Ano. Ne každý spisovatel si přitom zasluhuje podobnou pietu, ale Novotnému ji přeji. Do literatury vstoupil ve vysokém věku, dnes je hvězdou, ale hotový autor byl, už když začínal. Jeho práce s výjimkami přetrvají. A jím předvádění roboti bývají víc lidmi než my sami.

Kniha Hvězdné hry:
Svazek se zasvěceným úvodem autora se přitom skládá z tří částí pojmenovaných dle tří klíčových povídek Pád na nebesa, Královna Šumavy a Ramax. Stylově jej pak uzavírá poněkud netypická próza Sonda do myslí předků (1989), která má formu anotace na neexistující knihu Zápisky o Studené válce.
Ale obdobný je i začátek svazku. Tvoří jej nejstarší Novotného povídka vůbec, napsaná ve formě Přednášky (1983).
A celek? Dodá nám 35 textů, jejichž dosavadní zveřejnění podchycuje Bibliografická poznámka Jaroslava Olši; zrovna tak ovšem oceníme autentické autorské komentáře za každým z příběhů.

Hvězdné hry zahrnuly práce z let 1983-2008 a 3 tu dokonce díky Rampasovi vycházejí poprvé:
Sigismund Freud by měl radost (1983) je groteskou o neprofesionálně fungující ženě nad klávesnicí a František tu předvídá internet. Hrdinou Pádu na nebesa (1983) je kluk dospívající v totalitě a odolávající ideologické indoktrinaci. Na konci osmdesátých let byl označen za antikomunistický pamflet a vyhozen i s dalšími povídkami z knihy Nešťastné přistání (1988). Mikropovídka Denní profylaxe (1985) má pak jen tři věty, ale přesto zůstává únosnou hypotézou o vzniku snů.

Už zmiňovaná Přednáška, napsaná v lednu 1983, je ovšem (a navzdory čtyřstránkovému rozsahu) jen JEDINOU větou – a souběžně i zamaskovanou parodií na někdejší československý režim. Poprvé byla zveřejněna až roku 1991 v magazínu Interkom.

Když nepočítám příběh Knihovna a chrám, který vyšel roku 2000 ve sbírce Je dobré být mrtvý a je výňatkem z románu Valhala, postrádám ovšem v kompletu text Útok na oceán z antologie Ondřeje Müllera Imperium Bohemorum (2007).

Povídka Nový svět (2008), uvedená citací ze hry Medea, ve které Seneca až překvapivě vizionářsky předpověděl objevení Ameriky. František Novotný zde vychází z teze, podle níž nelhaly středověké legendy o vodopádu na západě Atlantiku. Jenže roku 1492 „přestala fungovat“ magie, což souviselo s objevením Archy úmluvy templáři, zmizení jejichž loďstva s poklady je navíc historickou realitou.

Impulsem k Bradburyho stínu (1988), který dal roku 1991 název stejnojmenné knize, byl debakl Rusů v Afghánistámu. Rozsáhlá titulní novela Nebeské hry (1988), ve které má roli Rubikova kostka, připomíná námětem klasickou Enderovu hru (1983) a v oblasti masivního klonování se zasazuje o pouze jednopohlavní civilizaci.
Příběh Pojďme si hrát na hoňku (1983) je první Novotného povídkou, když nepočítáme netypickou Přednášku, a i sám ji má za svou „seriózní prvotinu“. Na tomto vhledu do psychiky androida a jejího vývoje přitom ani dnes není třeba cokoli měnit.

Povídkou Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát (1983) stvořil Novotný vlastní verzi Malého prince a Legenda o Madoně z Vrakoviště (psána 1983-84) líčí zrod dalšího z mesiášů. Ale protože byla z první Novotného sbírky Nešťastné přistání vyredukována, zveřejnila ji teprve Ikarie 1990/7; tedy nepočítáme-li Rampasovu neoficiální tehdy antologii Lidštější než lidé (1985). Koně se také střílejí s figurou Starmana vznikli čirou náhodou ve stejném roce jako stejnojmenný Carpenterův film (1984) a titul se inspiroval románem Horace McCoye They Shoot Horses, Don´t They? (1935), známého z filmového zpracování. V tom příběhu jde o taneční maratón co potenciální zdroj vytouženého výdělku 15 tisíc dolarů.

Nešťastné přistání (leden až únor 1985) neboli titulní povídka vůbec první Novotného sbírky (1988) se zamýšlejí nad tím, nakolik je pro méně vyspělé civilizace bezpečné, když jim pomáháme. Tu věc s oblibou probírali také Lem či Strugačtí.

Próza A čím jste vy? z března 1985 je uvozena sekvencemi textů Ludvíka Součka a Arthura Ransoma (Zamrzlá loď kapitána Flinta) a předvádí mnohé principy minulého režimu, kdy sice měl každý práci, ale… Se štěstím se tohle dílo podařilo roku 1988 v Nešťastném přistání udržet.

Jméno pro planetu, napsané taky někdy v roce 1985, je text založený na netypickém motivu oboustranné kontaminace civilizací a pohádková groteska Královna Šumavy z května 1986 dala titul ústřednímu dílu Hvězdných her a je satirou na normalizaci. Název parafrázuje titul klasického socialistického románu Rudolfa Kalčíka Král Šumavy a skutečnosti jsou tu posunuty. Jak? Ze Západu prahnou emigrovat roboti, kterým v kapitalismu není dopřána rovnoprávnost.

Lemovi, jehož Summa technologiae Novotného silně zaujala, připsal v srpnu 1986 satiru Opus Dei (Dílo Boží), při jejímž čtení si zopakujete kritéria, dle kterých se pozná, zda není realita okolo nás jen virtuální, a pěkný název má povídka Oni si musí vymyslet vždy něco zvláštního (1987), v níž jde o následky nedostatku slunečního záření. Následkem jsou, jak se zdá, různá vidění, ale nakolik mají i náboženský charakter, to už posuďte sami.

Nejstarší vzpomínka (1988) je pak inverzí starší Novotného hříčky Jsem hodný, tichý chlapec (1984) a Modlitba ateisty ze září 1989 předvádí, jak roboti přecházejí na víru. Anglicky pojmenovaný a tragikomický text No difference (časopis Nemesis 1995) Novotný programově odpíchl od provokativní úvodní věty „svoje manželky střílím“ a patrně z téhož roku jsou Tělesné předpoklady, inspirované jak známou knížkou Nahá opice, tak Lemovým Testem. Motivem šikany upomíná na známý film Ridley Scotta G.I. Jane z roku 1997 a třeba Ondřej Neff jej považuje za nejlepší Novotného povídku.

Ale pozor! Podle Ondreje Herece je tou nejlepší krátkou jeho prózou bizarní Jak jsme si pořídili auto (1988). Sepsal ji formou dětské slohovky a jazykově se inspirovala románem Bylo nás pět. Do své reprezentativní trilogie Kronika české science-fiction ji zařadil Ivan Adamovič.

Z téhož roku je i Růže v očích, námětově a vnitřním oslovením upomínající na R. U. R. (1988), a mezi prózy zařadili editoři i divadelní hru pro loutky Příšpulek do různého (1985), parodující byrokraty. „Chápu, že mnoha lidem nesedne,“ konstatuje Novotný a jedna čtenářka jej dokonce nařkla, že text tvořil „pod parou“. „Zpětně ji mohu ujistit o omylu,“ uvádí Novotný a konvenční text to sice není, ale dal mu prý více práce, „než cokoli konvenčního“.

Jednou z nejmladších povídek v této reprezentativní knize je pak groteska Břitvoruký Jack (Nemesis 1995/12). Zajímavého alter ega se v ní dočkal i sám Vladimír Páral. Nu, a než Novotného „pohltil“ na patnáct let už zmíněný román Valhala, ještě dopsal lehce patetickou legendu Ramax (asi 1990), která se stala titulním kouskem stejnojmenné sbírky (1992) a mimo jiné se ptá, co by se stalo, kdyby roboti pochopili Bibli v tom smyslu, že jejich bohy jsme my. Je to jedno z těch literárních děl, ve kterém se Novotnému postavy zdravě vymkly a samy začaly jednat a podle Františka Kotlety zde Novotný vnikl do náboženství snad hloub, než veškerá díla Jana Pavla II. „i s dalajlámovými vizemi dohromady“.

Co dodat?
Zmínili jsme Arthura Ransoma. Nuže: neuvěřitelný František Novotný je i autorem zajímavého průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek.

František Novotný: Hvězdné hry. Vydal Zdeněk Rampas – Nová vlna, produkce Nakladatelství Jalna 2017. Ilustroval Milan Fibiger. Grafická úprava Martin Zhouf. Odpovědný redaktor Zdeněk Rampas. 464 stran. ISBN 978-80-85845-64-8

The post Hvězdné hry Františka Novotného. Kniha roku 2017 podle Akademie sci-fi, fantasy a hororu first appeared on Čítárny.