Miroslav Horníček. Mám rád jeho humor, který kdysi vnutil jak čtenářskému, tak televiznímu publiku. A šlo to. Například nesmírně populární Hovory H nebyla žádná laciná zábava. Jak dnes chybí, v době primitivních bavičů s puštěným smíchem na pozadí… aby lidé věděli, čemu se mají smát.

Naštěstí existuje spoustu záznamů s Werichem, Kopeckým, Sovákem a mnoha dalšími a také několik velmi dobrých knih, které tady budou další stovky let.

Asi nejznámější je kniha Dobře utajené housle, o které si Horníček myslel, že její sláva tak nějak odsunula na vedlejší kolej knihy další.
Jablko je vinno, Chvála pohybu, Listy z Provence, Jak hledat slunce, Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní etc.

Jedna z posledních knih, kterou ale celou nenapsal, je záznamem rozhovorů s Janem Hůlou, Zpověď na konci cesty.

Zpověď na konci cesty / Jan Hůla / nakladatelství Formát, 2000

Ukázka / výběr:

Jaké předměty jste měl nejraději? Český jazyk, dějepis?
Možná, že dějepis, protože jsem měl určité období, kdy jsem vášnivě rád četl historické romány. Když se později staly knížky Aloise Jiráska povinnou četbou, tak už jsem je měl všechny přečtené. Pak však následovalo období, kdy jsem nenáviděl všechno hodnotné. Takoví byli v Evropě pouze dva – jistý Joseph Goebbels a já. Nesnášel jsem slovo kultura. V té době jsem přečetl celou červenou knihovnu. U své tety v Klatovech, která ji měla kompletní. Oblíbil jsem si hlavně román Koho nikdy nezranila láska. Je tak dojemně krásný a pitomý. Nacházím tam komické prvky, které mne rozesmávají dodnes. Ten mám doma.

Jednou jsem o něm mluvil v televizi a jeden posluchač mi ho poslal. Náhoda však změnila můj přístup k literatuře. Jednou jsem si v městské knihovně v Plzni popletl číslo a místo nějakého škváru se mi dostala do rukou Nezvalova knížka „Dolce far niente“. Začetl jsem se do prvních stránek a pak jsem knížku ještě v jakési horečce dočítal v městském parku v Lochotíně. Odtud jsem pak ihned doběhl domů, sedl na okno a napsal svou první lyrickou prózu a poslal ji do studentského časopisu. Pepík Königsmark, který časopis vedl, mi dokonce odpověděl, ačkoliv mohl povídku rovnou hodit do koše. Napsal mi, abych psal dál a četl moderní autory. Nezval úplně proměnil moje myšlení a city.
Měl jsem tehdy pocit, že se stal jakýsi krásný zázrak. Od té doby jsem četl celou moderní literaturu: Halase, Holana, Seiferta, Olbrachta. Četba mi zabírala dost času. Na školu ho moc nezbývalo.

Pane Horníčku, jaké knížky patřily v raném dětství k vašim nejoblíbenějším?
Vyrůstal jsem v papírnictví dědečka Vojtěcha, který prodával nejen papírnické zboží, ale také noviny i časopisy pro dětí: Cvrčka, Kulíška, Dobrodružný svět a v něm jsem si přečetl na pokračování román pana Gallopina Aeroplánem kolem světa. A já jsem se tehdy styděl přiznat, natož to říci jiným, že odtud pramení moje láska k Francii. Ten osud francouzské posádky jsem sledoval jako kluk velice pečlivě. Všude, kde letadlo přistálo, hráli Marseillaisu a vlála francouzská vlajka. Hrdinou té knížky byl pařížský uličník Fifi. Bylo to kouzelné a dojemné. Později jsem si přečetl slavný román Jeana Paula Sartra Slova, v němž mluví o románu pana Gallopina. A tak jsem si říkal, když se k lásce k tomuto příběhu může přiznat Sartre, tak já také. To byla první moje knížka, kterou jsem si přečetl.

Vy jste v mládí knížky dostával, nebo jste si je půjčoval?
Nejdříve jsem knížky dostával a pak jsem byl pilným návštěvníkem plzeňské městské knihovny. Měl jsem období, kdy jsem miloval ty nejstrašlivější kýče. Červenou knihovnu jsem přečetl celou ve svých třinácti letech. A najednou se to zvrátilo a já jsem začal číst, jak už jsem říkal, Vítězslava Nezvala. Přede mnou se náhle otevřela fantastická krajina literatury, české i cizí. Ten zážitek bych přál každému mladému chlapci, aby překročil pomyslný práh a před ním ležela dodaleka, doširoka otevřená krajina literatury.

Vy jste četl kýče a nestydíte se za to. Myslíte si, že pro umělce může být literatura tohoto druhu prospěšná?
Nevím, jestli může být prospěšná, ale rozhodně nemůže ublížit. Nevěřím, že by někoho například neblaze poznamenala na delší dobu nebo dokonce navždy.

Dostával jste knížky například pod stromeček?
Budete se divit, ale nedostával. Vyrůstal jsem v živnostnické rodině a tam se knížky o Vánocích jako dárky nedávaly. Pod stromečkem jsem nacházel praktické věci jako boty, šály nebo čepice…

Vraťme se ještě k Nezvalovi. To byl autor, kterého vaši vrstevníci znali?
Já jsem jej poznal jako prozaika „dolce far niente“ a vůbec jsem netušil, že je to básník. Psal se rok 1935 a Nezval ještě nebyl pro většinu studentů z tehdejších středních škol pojmem. Já jsem si dokonce myslel, že je to hudebník, protože v jeho sbírkách byla taková přemíra hudebních metafor a termínů, že jsem si říkal, to je určitě muzikant. Pak jsem pochopil, že jde o básníka. Tehdy jsem také objevil Jiřího Wolkera, Františka Halase a Jaroslava Seiferta. A ten objev poezie byl pro mne fantastickým zážitkem, na který nemohu zapomenout.

Vy jste říkal, že nemáte rád Osudy dobrého vojáka Švejka. O jakou knihu českého nebo světového humoru byste naopak nerad přišel?
Mám rád ze světové humoristické klasiky pochopitelně Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma. Tam je přece ta nádherná scéna, kdy George usnul a zbylí dva kumpáni mu přisunuli k posteli vaničku s vodou, aby do ní ráno, až se probudí, skočil. A ta scéna je popsána tak civilně a krásně, že představuje čítankový příklad suchého anglického humoru. Miluji samozřejmě texty Jamese Thurbera a Woody Allena. A z českých autorů? Určitě bych nerad přišel o knížky Karla Poláčka. To je takovej moudrej, klidnej, židovskej humor.

Podobně jako vám. Vy jste člověkem mnoha uměleckých profesí. Kromě hraní ve filmu a na divadle jste napsal řadu knížek. Která z nich je vaším nejmilejším dítětem?
Vydal jsem jednadvacet knížek, ale že by byla některá z nich mým oblíbeným dítětem, nemohu říci. To je jako kdybyste měl jednadvacet dětí. Tak je budete mít všechny rád.

Když vyšly Dobře utajené housle, prodávaly se pod pultem. Vycházela další a další vydání. Ta knížka měla obrovský úspěch. Čím si to vysvětlujete?
Nevím, plno lidí mi o této knížce napsalo krásné dopisy. Získal jsem mnoho čtenářů, ale myslím si, že obliba této knížky trošku škodí dalším mým knihám. Čtenáři si říkají: „Dobře utajené housle už to nejsou.“ Samozřejmě, že nejsou.

Jaký je váš literární vkus?
Různorodý. Říkám si, že vkus má být různorodý i v jídle. Člověk má mít rád škubánky i kaviár. A podobný je i můj vkus, co se týče knížek. Mám rád Woodyho Allena, Thomase Manna, Dostojevského, Pagnola, to jsou autoři, k jejichž knížkám bych se rád vracel, ale už se mi špatně čte.

V kolika letech jste četl Zločin a trest?
To mně bylo asi dvacet. Zločin a trest je možná knížka, které si nejvíce cením ze všech románů světové literatury. Byla také mnohokrát zfilmována, jednou dokonce se Zdeňkem Štěpánkem. Ale všechny ty filmové verze končí Raskolnikovovým odsouzením a jeho vyhnáním na Sibiř. To není skutečný, pravdivý konec Dostojevského příběhu, ten najdete jenom v románu, kdy se Raskolnikov objeví na Sibiři mezi jurtami domorodců a dobytkem, který se tam pase stejně jako za dob Abrahámových. V tomto místě spojil Dostojevskij Raskolnikův trest se Starým zákonem a hrdina románu si uvědomuje své vykoupení trestem. Tahle Dostojevského knížka na mne ve dvaceti letech neuvěřitelně silně zapůsobila.

To je ten správný věk pro četbu této knížky. Myslím si, že právě v tomto věku nalézají mladí lidé v této knize spoustu odpovědí na řadu otázek, které je trápí.
Pokud mají vůbec potřebu otevřít knížku. Obávám se, že dnešní mladí lidé, a neberte to tak, že ze mne mluví přemoudřelý stařec, příliš nečtou. Stačí jim video, televize, počítačové hry. Otevřít knížku je pro ně příliš velká námaha.

Vy jste však v době svého mládí nejen knížky pilně otevíral, ale dokonce psal také povídky…
Nejprve jsem si psal sám pro sebe do šuplíku. Poprvé se mi podařilo umístit moje povídky v novinách po maturitě, když už jsem byl úředníkem plzeňské nemocnice. Pomohl mi profesor chemie Felix Vondruška, který mne doporučil jednomu redaktorovi a ten otiskl mou první povídku. Od té doby jsem psal asi do tří plzeňských deníků povídky do nedělní přílohy. Psal jsem je pod pseudonymem, takže jsou naštěstí neidentifikovatelné.

Jako student plzeňské reálky jste se setkal s Vladislavem Vančurou. O čem jste si spolu povídali?
Moje první role byla v jeho hře Učitel a žák. A já jsem hrál učitele, kterému mělo být podle Vančurovy poznámky padesát. Muselo to být směšné. Poděkoval za pozvání na premiéru, napsal, že nepřijede, ale zároveň vzkázal, že jestli se někdo z nás mladých zajímá o literaturu nebo dokonce píše, tak aby se u něho zastavil. Napsal jsem mu, že píšu povídky, a on mne pozval k sobě na Zbraslav. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny při krásném rozhovoru. Měl jsem s sebou svoje povídky, on je odsunul stranou a říkal, že by rád věděl, než je začne číst, zda jsem vyznavačem nějakého speciálního směru v literatuře.
„Ano,“ řekl jsem hrdě, „realismu“. Strašně se rozčílil a říkal, jak může dnešní mladý člověk vůbec vyslovit slovo realismus. A já blbec ho začal poučovat, že nemám na mysli měšťanský realismus 19. století. A on se ptal: „A jaký tedy?“ A já odpověděl: „Socialistický realismus.“ Ptal se: „Co teď čtete?“ „Život Klima Samgina od Maxima Gorkého.“ Chtěl mne zřejmě vyprovokovat a tak řekl: „Toho pána neznám.“ Doporučil mi Joyceova Odyssea, velice těžkou knížku, nad kterou žasl i Šalda, který si s ní nevěděl rady. Mám ji ve dvou překladech doma. Přečetl jsem ho jednou celého. Byla to velice náročná četba. Potom se podíval do mých povídek a říkal: „Tady ten odstavec probouzení člověka je napsaný docela dobře, tohle už je slabší.“ A ptal se, píšete jenom povídky? Když jsem přisvědčil, tak mi doporučil, abych se pustil do nějaké delší věci. „Chápejte psaní tak, že i pozvání k obědu bude pro vás nepříjemné vyrušení. To je můj případ. Musíte sedět, psát a psát.“

Vy jste poznal tuším kromě Vladislava Vančury také nositele Nobelovy ceny za literaturu básníka Jaroslava Seiferta?
Ano, a považuji za velkou čest pro sebe, že jsem se s tímto básníkem svého mládí sblížil a měl možnost ho poznat. Připravoval, jsem večer jeho poezie ve Viole, Seifert k nám chodil, a moc hezky jsme si spolu vždycky popovídali. A po tom večeru poezie říkal: „Horníčku, já mám pocit, že vy nerecitujete, nýbrž vyprávíte své zážitky, které jste skutečně prožil.“ Byla to pro mne moc velká poklona.

The post Miroslav Horníček. Zpověď na konci cesty o knihách, které četl a měl rád first appeared on Čítárny.

Miluju knihy a nikdy nepřestanu. Přečetla jsem tisíce knih. Každý, kdo čte knihy, si trénuje mozek dobrým způsobem – v představivosti, ve fantazii, v pochybování. Je dobré lidi vést ke čtení, protože to je prevence totality.

Poslední dobou stále hovoříme o samých negativních věcech – o tom, jak je třeba bránit islamizaci, jak je třeba vyměnit politiky, kteří nevratným způsobem zasahují svými rozhodnutími do života lidí. Netěší mě to, ale je to nutné. Protože když se nebudeme bránit, bude ta obrana rok od roku těžší a těžší až nakonec nebude vůbec možná.

Ale jsou i pozitivní věci. Třeba knížky a knihovny. Celý život chodím do knihoven a bez nadsázky jsem jich několik přečetla.
Když jsem byla dítě – někdy v sedmdesátých letech – byla to moje největší vášeň. Četla jsem všechno, vždy a všude. Nosila jsem si každý týden z knihovny kopy knih a hltala jsem je zcela bez výběru. Nejprve pohádky, pak dívčí románky a pak prostě co mi přišlo pod ruku. Javořickou, ruské autory ba i různé normalizační bláboly. Četla jsem, četla jsem a zase četla. S baterkou pod peřinou, při luxování, při jídle. A sama jsem si skládala obraz světa. Aniž bych si to uvědomovala, naučilo mě čtení knih kladení otázek, naučilo mě pochybovat. Protože propaganda, kterou jsme dostávali do hlavy ve škole byla jedna věc a romány druhá. Ne vždy to bylo v souladu.

Tak jsem se pročetla až do životní role rebela a věčného pochybovače, kterého jen tak někdo neopije rohlíkem Do role člověka, který si chce všechno ověřit sám a nikomu slepě nevěří. Věru, špatný materiál pro věrozvěsty a vůdce, kteří vyžadují slepou poslušnost!

Vedla jsem ke čtení i své děti a s lítostí jsem sledovala, jak jejich vrstevníci přestávají považovat čtení knih za dobrou zábavu. Viděla jsem, jak naše školství neumí děti pro čtení nadchnout, tím, jaké jim předkládá a doporučuje nudné knihy.
V konkurenci ostatních médií pak kniha ztrácí. Dokonce jsem se pokusila vnutit na jedno gymnázium s návrhem, že bych vedla čtenářský kroužek. Chtěla jsem puberťákům ukazovat knihy, které by je mohly bavit. Skvostně napsané zamilované romány pro dívky, vzrušující thrilery pro kluky. Takové knížky jsou, jenže se do přehledů doporučené literatury nedostanou. Nic z toho nebylo, protože češtinářka na mou nabídku nedokázala reagovat, šokovala jsem ji. Tak jsem to vzdala.

Eva Hrindová

Ale pořád tu jsou – knihovny a nadšení knihovníci, kteří hledají cesty, jak dětem knížku vyvonět a zatraktivnit. Knihovny zůstávají místem setkávání lidí a pro mnoho starých a osamělých lidí je to jediný možný způsob sociálního kontaktu.
Půjčovné je jen 100 Kč za rok, to si může dovolit opravdu každý. Pořád tam chodí maminky s dětmi a i děti samotné. Já chodím do jedné olomoucké pobočky městské knihovny na sídlišti. Pravda, nenajdete tam žádná intelektuální díla, protože ta by nikdo nečetl. Ale jsem ráda, že pořád lidi čtou, protože když budou číst, je šance, že se nenechají tak lehce zblbnout.

Kdysi jeden nakladatel řekl zajímavou věc. Nelíbilo se mu, jak mediální elita odsuzuje vkus některých čtenářek.
Zesměšňovali červenou knihovnu. A pan nakladatel se těchto žen zastal – tvrdil, že žena, která si večer čte o lásce a dobrých koncích, není nijak méně hodnotná, než čtenář libující si v dílech hluboké intelektuální hodnoty. Možná tato žena, která sní o dobrých koncích, nakonec něco pro ten dobrý konec udělá. Možná s větší pravděpodobností než ten, kdo si libuje v čtení depresivních a chmurných hodnotných literárních děl.

A tak blahořečím všechny ty vesnické a okrajové knihovny, kam si lidi chodí půjčovat knihy, které je nedeprimují a plní jejich životy krásou a nadějí (nebo taky vzrušením). Protože tihle čtenáři jsou příkladem, kteří mladí tak potřebují. Vidí, že se čte, že je to vzrušující a zábavné a třeba právě tento příklad je ke čtení přivede. My potřebujeme mladé s fantazií a s pochybnostmi. Rozhodně nepotřebujeme mladé, kteří jsou jednoduchou potravou pro manipulátory a diktátory.

Tak se loučím s heslem: Více knih, více svobody – více knihoven, více demokracie!

http://www.evahrindova.cz/

The post Čtení dobrých knih je obrana proti fanatismu totalitních propagátorů first appeared on Čítárny.

Přečtěte si vybrané vzpomínky osobností dětské knihy o tom co četli ve svém dětství a kdo je vedl ke knihám.


Jiří Žáček, básník, spisovatel, překladatel
Můj otec byl náruživý rodinný předčítač; sotva jsme s bratrem Milanem a sestrou Alenou odrostli pohádkám, vytasil na nás svého oblíbeného Švejka. Netroufám si odhadnout, nakolik jsme Haškovi rozuměli, ale rozhodně nás zaujal plnokrevnou groteskou z c.a k. časů. A když ho naše úzkostlivá maminka pokárala, že nás tou knihou učí mluvit sprostě, opáčil: “Však se jim to v životě bude hodit!”

Markéta Zinnerová, spisovatelka, básnířka, scénáristka
Při nástupu do první třídy venkovské školy mi rodiče dali a předčítali knížku Josefa Barnáše Cestičkou do školy. Kvůli ní jsem četla za dva měsíce. I já se s ní stávala Venouškem, který na vsi prožíval malá velká dobrodružství prvňáčka. Akorát, že jsem byla holka. To ale nevadilo, s knížkami jsem se stávala kýmkoliv. Před Vánocemi Ježíšek obdržel pokaňkanou prosbu, aby mi přinesl panenku kluka. Celuloidové batole mělo vylisované kraťoučké vlásky a nejasný náznak, že je chlapeček. Dostal jméno Venoušek. Moje hýčkaná nejmilovanější panenka dětství. O málo později mě unesla knížka Jana Petruse o blonďaté mudrlantce a černovlasém rodinném čertíkovi Filosof a rarášek. Celé my, já a mladší sestra. Báječně napsaný vstup do ráje dětství.

Svatopluk Hrnčíř, spisovatel, redaktor
Na naší půdě trůnila černá dřevěná truhla, jejíž víko bylo zespoda polepeno barevnými, snad svatými obrázky. Úctyhodná skrýš střežila nejrůznější památky a “poklady” rodiny mojí maminky. (…) Nu a v té truhle jsem objevil objemnou černou knihu. Když jsem ji otevřel, spatřil jsem barevný obrázek balonu, kterého vichr srážel do rozbouřeného moře. Otočil jsem list a seznámil se s prvními řádky: “Stoupáme?” “Ne! Naopak! Klesáme!” “Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!” “Proboha! Vyhoďte přítěž!” “Poslední pytel je už vyprázdněn!” “Co balon? Stoupá?” “Ne!” “Slyším něco jako hukot vln!” “Pod košem je moře!” Začátek příběhu mě zaujal. A název knihy také. Tajuplný ostrov.
Co jsem však zcela opominul, bylo jméno autora. Nevnímal jsem ho, neznal jsem ho. Černou knihu z černé truhly jsem snesl z půdy a četl, četl, četl… Tak jsem se seznámil se svou první verneovkou. Nadchla mě, okouzlila, byl to úžasný čtenářský zážitek. Vůbec mi nevadilo, že šlo o chudičké vydání bez ilustrací, tištěné drobným písmem ve dvou sloupcích. Brzy jsem zjistil, že je to svázané sešitové vydání (snad nakladatele Kočího) a že obrázek ohroženého balonu je vlastně obálkou prvního sešitu. Hltal jsem pozoruhodná dobrodružství pěti trosečníků (šestý byl pes Top), žasl nad záhadami, kterými ostrov oplýval, a vyvrcholení mě namouduši ohromilo. Podmořská jeskyně, zář z podivného ponorného plavidla a – kapitán Nemo! Mám dojem, že větší překvapení mi v životě žádná jiná kniha nepřipravila.

Ivona Březinová, spisovatelka
Vzpomínám si na poličku dětských knížek a leporel, která na mě v době, kdy jsem ještě nechodila ani do mateřské školy, vždy čekala v bytě mé babičky Boženky. Ta mě hlídala, když byla maminka v práci. A opravdu nejvíc mi v paměti utkvělo leporelo Kdo chce koťátko? Říkanky Mileny Lukešové jsem uměla nazpaměť a obrázky Heleny Zmatlíkové mi tehdy učarovaly na celý život. Druhým osudovým setkáním s knížkou pro mě byl okamžik, kdy jsem knihu převzala přímo z rukou její autorky. Anna Sedlmayerová, tehdy už v babičkovském věku, mně, sedmileté, darovala tenkou knížku O zajíčkovi Březňáčkovi a myšce Šišňerce. A to nebylo všechno.
V knize jsem měla věnování: Milé Ivonce s přáním, aby jednou napsala hodně krásných pohádek, Anna Sedlmayerová. V té době už jsem totiž každému tvrdila, že budu spisovatelkou. Nebýt spousty nádherných knih, které mě i díky Albatrosu provázely dětstvím, můj sen by se možná nesplnil.

Michal Černík, básník, spisovatel, redaktor
Mou nejoblíbenější knížkou v předškolním věku se stala Menzelova kniha Míša kulička v rodném lese. Maminka mi z ní musela pořád předčítat a já jsem si pak ukazoval v Trnkových ilustracích a dělal, že čtu. Protože jsem byl stejně kulatý jako medvídek Míša, můj o pět let starší bratr mi začal říkat Míšo. Jméno se ujalo a v dospělosti z Míši vznikl Michal, i když jsem křtěný Josef. Dalšími knížkami toho věku byly knihy o Ferdovi mravencovi. V trávě jsem pak hledal mravence s červeným puntíkatým šátkem, jaký nosil Ferda. Měl jsem rád knížky s obrázky Josefa Lady, které miluji dodnes. Ve čtenářském věku jsem miloval Foglarovu knížku Hoši od Bobří řeky. Bratr Milan založil klub Lasiček a my jsme podle knížky plnili bobříky a snažili se žít jako ti Foglarovi hoši. Další knihou byla Erbenova Kytice.
Asi ve dvanácti jsem si řekl, že tak jako Erben napsal Kytici, tak já zrýmuju Staré pověsti české. Ten sešit mám snad někde doma schovaný. Kytice mne provázela celý život, a mým básnickým přáním bylo napsat právě takovou Zlatou knihu.
Měl jsem svou knihovničku se sto dvaceti knížkami a navíc jsem chodil do městské knihovny v Čelákovicích, miloval jsem Verneovky, Londona, cestopisy, pohádky Němcové, Erbena a další a další. Patřil jsem k těm nejpilnějším čtenářům knihovny.

Markéta Vydrová, ilustrátorka
Ovšem ke knize Pohádek od Boženy Němcové se dokonce váže začátek mé ilustrátorské kariéry. Milovala jsem obrázky z té knihy, ilustrované Karlem Svolinským. Ve čtyřech letech jsem ji neustále ,,studovala” a prohlížela a nesmírně mě udivilo, že v ní existují místa, kde nejsou ani obrázky, ani písmena. (Zpravidla to bylo na koncích kapitol). Musela jsem to uvést do pořádku a prázdné půlstrany v knize jsem pečlivě doilustrovala – přesvědčena, že obrázky ,,k nerozeznání stejnými”, jako původní ilustrace. Strašně mě udivilo, že maminka mě jako autorku ihned odhalila a zlobila se na mě. Ale protože byla výtvarnice, vysvětlila mi, jak se ilustrace do knih dostanou, kdo je to ilustrátor a já se tenkrát v těch čtyřech rozhodla, že budu ilustrátorka. Když tuhle autobiografickou historku vyprávím dětem na besedách, tak pokaždé ještě dodám, že zatímco tenkrát mě za obrázky do knih kárali, dnes mě za ně odměňují a že stojí za to jít za svým snem :).

The post Oblíbené knížky dětství Žáčka, Březinové, Zinnerové, Vydrové, Černíka, Hrnčíře first appeared on Čítárny.

Ivona Březinová se věnuje literatuře pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Za součást své profese považuje i povídání si se čtenáři na besedách, a proto s pověstným batohem knih na zádech křižuje celou republiku. Tím, že píše knihy, se jí splnil dětský sen.

Fascinuje mě téma přežití
Když se zpětně dívám na knihy, které mě výrazným způsobem zasáhly a ovlivnily, jsem překvapená, že skoro ve všech se dá vysledovat více či méně výrazný motiv přežití. Ale nebudu tu dnes psát o Panu Theodoru Mundstockovi Ladislava Fukse nebo o Sophiině volbě Williama Styrona, i když to jsou právě ty knihy, které mám navždycky pod kůží. Ale pod kůží mám i jiné.

Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem
Verne, to je nejméně jeden rok mého dětství. Mohlo mi být tak deset jedenáct, když jsem objevila svou první verneovku. Jmenovala se Tajuplný ostrov a naprosto mě nadchla. Mělo to dva konkrétní dopady. K nejbližším narozeninám jsem si kromě další verneovky vyškemrala velkého plyšového opičáka, kterého jsem pojmenovala Jup. Druhý následek znamenal systematické hltání knih Julese Verna a první zadrábkování mé záliby pro sci-fi. Utopie mě uchvátily a v antiutopiích jsem začala vnímat, že může existovat i nebezpečí, kdy jde o přežití nejen člověka jako jedince, ale i člověka jako druhu. 
Od té doby, co jezdím na besedy se čtenáři, se zajímám i o to, co dnešní děti čtou. Verneovky to nebyly. Prý jsou pro ně zdlouhavé, psané zastaralým jazykem. Mrzelo mě to. Opravdu moc. Řešení jsem viděla v převyprávění. A když jsem zjistila, že Ondřej Neff a nakladatelství Albatros připravují projekt na vzkříšení verneovek, nemohla jsem se dočkat. Ano, to je cesta, jak úžasného autora, který už v některých ohledech zastaral, ale v jiných je naopak daleko vpředu, vrátit dětem. Neznám nikoho, kdo by byl k této práci povolanější než Ondřej Neff . Je velkým znalcem díla Julese Verna a sám je také úspěšným autorem vědeckofantastické literatury. Co si přát víc? Nová verneovka, skoro mám chuť říct verneneffka, kterou právě držím v ruce, mě nezklamala. Péčí nakladatelství Albatros se zrodila kniha obsahem, Burianovými ilustracemi i celkovou výpravou opravdu fantastická. Fantastická v základním, ale i přeneseném smyslu slova.
Verneova kniha Dvacet tisíc mil pod mořem, převyprávěná Verneffka podle Ondřeje Neffa

Ray Bradbury: Marťanská kronika
Občas jsem si při četbě sci-fi počítala, kolik mi bude let, až se podle předpovědí v příbězích, které někdy působily tak věrohodně, něco vyplní. Marťanská kronika začíná, mám pocit, v roce 1999, kdy právě startuje první lidská expedice na Mars. Jenže… my už máme rok 2008 a na Mars pořád létají jen nepilotované sondy. Dětská dušička ve mně je zklamaná. Ale sotva si vzpomenu na Bradburyho knihu 451 stupňů Fahrenheita (to je teplota, při které hoří papír, a tedy i knihy…), naopak okamžitě pocítím úlevu. Nechtěla bych se učit zpaměti dlouhé pasáže knih, abych je svou pamětí zachránila před zkázou. Ani knihy, co jsem sama napsala, ne. A to má každý autor ke svým knihám vztah téměř mateřský. A tak jsem vlastně ráda, že si mohu přečíst jednu z nejúžasnějších Bradburyho povídek, Přijdou vlahé deště, a nemuset se ji učit nazpaměť. Zatím je to v pohodě. Pořád ještě žijí lidé a žijí i knihy.
Marťanská kronika. Bradburyho vizionářské a mistrovské dílo scifi

Iva Procházková: Tanec trosečníků.
Pro příběhy Ivy Procházkové mám slabost od okamžiku, kdy jsem se kdysi v krátkém sledu seznámila s jejími knihami Středa nám chutná, Červenec má oslí uši a Pět minut před večeří. A následovaly další. Román Soví zpěv z nedaleké budoucnosti mě uhranul, protože jsem definitivně pochopila, že Iva Procházková je autorka, která uvažuje v rovině, jež je mi autorsky i lidsky velmi blízká. Proto jsem s netrpělivostí očekávala vydání jejího Tance trosečníků. A opět to byla pecka. V té knize je tolik pocitů, vizí, obav a nadějí, jimž tak dobře rozumím, až mi to při čtení bralo dech. Antiutopie odehrávající se ve světě zasaženém smrtící pandemií je nahlížena očima osmnáctiletého romského chlapce. Ale jakoby z pozadí, z prostředí horské chalupy, kam Mojmír odešel navštívit ženu, která se ho kdysi ujala a vychovala ho a nyní umírá na rakovinu. Právě její smrti je čtenář spolu s Mojmírem nablízku, zdá se přirozená a pochopitelná, na rozdíl od nesmyslně zmrtvělého světa kolem. A přesto je třeba se do toho světa vrátit a pokusit se žít.

Spisovatelka Ivona Březinoví a její velký bestseller Začarovaná třída

Renata Štulcová: Nemetonburk
Kvůli historickým románům Ludmily Vaňkové jsem se kdysi dostala až ke studiu dějepisu. A věřím, že zastihnout mě v dobách rozhodování Nemetonburk Renaty Štulcové, byla by situace obdobná. Její trilogie v sobě spojuje skutečné dějiny a promyšlenou fantastiku, navíc vše v rámci čtivého příběhu s živoucími hrdiny. Mýty tu prorůstají do všech stran, větví se a dotýkají tak, že vše, včetně historických reálií, do sebe logicky zapadá. Hra se slovy a jejich významy nás vtahuje do dalších a dalších představ. Mýtus a příběh v něm je nám díky prolnutí časových rovin neuvěřitelně blízký. (Určitě i proto, že vychází z prostředí našich vlastních kořenů.) Napětí střídá napětí. Musíme bojovat, abychom přežili. A musíme bojovat, abychom přežili takoví, jakými si přejeme být. Nejen dvojčata Áňa a Tom. My všichni.
Legenda o Bratrstvu růže žije dál. Napínavá historická kniha pro děti Renaty Štulcové

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči
Gaarder to má u mě stejné jako Iva Procházková. Co napíše, to přečtu s obdivem. Ale nejradši mám jeho Dívku s pomeranči. A víte co? O ní už psát nebudu. Oloupejte pomeranč a pusťte se do čtení té knížky s oranžovým obalem. Znovu. Nebo poprvé. Jen při tom neseďte na nějakém potápějícím se voru, protože když se člověk opravdu zažere do čtení, tak nevnímá nic, co se kolem děje. A i při čtení se musí přežít. Tak hezké prázdniny!
Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí

IVONA BŘEZINOVÁ – SPISOVATELKA
www.brezinova.cz

The post Spisovatelka Ivona Březinová doporučuje pět fascinujících knih o přežití first appeared on Čítárny.