Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

Lidice a Ležáky jsou symbolem nacistické zrůdnosti během německé okupace Československa (1938-1945), na tzv. území Protektorátu Čechy a Morava. Během té doby bylo německými vojáky vypálených a vyvražděných mnoho vesnic a samot. Všechno začalo v červnu 1942, kdy pro výstrahu vypálili a vyvraždili Lidice, jako pomstu za atentát na Reinharda Heydricha.

Vedle nich však existuje i řada dalších vypálených vesnic. Viz seznam.
Na Slovensku to byla víc jak stovka vesnic.
Naštěstí nešlo o masové vypalování jako v Bělorusku, kde Němci vypálili, vyvraždili tisíce vesnic.

Vypálené a vyvražděné vesnice na dnešním území České republiky
během německé okupace 1938-1945.

Lidice, 10. června 1942
Ležáky, 24. června 1942
Životice, 6. srpna 1944
Zákřov, 18.- 20. dubna 1945
Ploština, 19. dubna 1945
Prlov, 23. dubna 1945
Přestavlky, 1. května 1945
Vařákovy paseky, 2. května 1945
Javoříčko, 5. května 1945
Leskovice, 5. a 6. května 1945
Konětopy, 8. května 1945
Lejckov, 9. května 1945

Lidice, 10. června 1942
Nacisté jako odplatu za atentát na Reinharda Heydricha (27. 5. 1942) vyhladili českou vesnici Lidice u Kladna.
Muži a chlapci (173–192, od 15/16 let): ráno zastřeleni v Horákově statku.
Ženy (203): odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück (desítky zahynuly).
Děti (105): 82 zavražděny v plynových autech v Chełmnu, několik „rasově vhodných“ germanizováno, ostatní zemřeli.
Vesnice Lidice byla vypálena, vyhozena do vzduchu a srovnána se zemí. Celkem z Lidic zemřelo kolem 340 lidí.
Tato hrůza měla zastrašit český odboj a Lidice jsou dodnes symbolem nacistického teroru.
Dnes stojí na místě památník.

Ležáky, 24. června 1942
Němečtí nacisté, gestapo SS vypálili a zničili osadu Ležáky (u Chrudimi) jako odplatu za atentát na Reinharda Heydricha. Důvod: V Ležákách se údajně ukrývali a podporovali parašutisty ze skupiny Silver A (vysílačka Libuše).
Všech 33 dospělých obyvatel (muži i ženy) bylo odvezeno do Pardubic (Zámeček) a téhož večera zastřeleno.
Osada byla vypálena a srovnána se zemí.
Děti byly odvezeny: většina zavražděna v Chełmnu (plynové vozy), několik „arizováno“ do německých rodin.
Ležáky byly druhou vyhlazenou obcí po Lidicích (o 14 dní dříve). Celkem tragédii nepřežilo 51 obyvatel Ležáků.
Dnes je na místě velký památník.

Životice, 6. srpna 1944
Němečtí nacisté (gestapo, wehrmacht a četnictvo) obklíčili obec Životice (dnes součást Havířova) a okolní vesnice jako odplatu za partyzánský útok, při němž zemřeli 3 příslušníci gestapa. Zastřelili 36 nevinných mužů (28 Poláků a 8 Čechů), kteří neprokázali německou státní příslušnost. Obec se přezdívala „slezské Lidice“.
Celkový počet obětí (včetně pozdějších úmrtí v táborech) dosáhl kolem 44.

Zákřov, 18.- 20. dubna 1945
Večer obklíčil Zákřov (u Tršic na Olomoucku) prapor Vlasovců v německých službách (547. kozácký prapor) spolu s gestapem. Důvod: podezření z podpory partyzánů.
Kozáci vyrabovali domy, několik zapálili, zatkli 23 místních mužů a chlapců (17–50 let). Čtyři propustili, 19 odvezli do školy ve Velkém Újezdě, kde je brutálně mučili (včetně židovského chlapce Otty Wolfa, který neprozradil úkryt své rodiny).
20. dubna 1945 je odvezli do lesa u Kyjanice, zastřelili ranou do týla, těla hodili do boudy a spálili (někteří zřejmě ještě žili).
Tragédie vyšla najevo až po osvobození v květnu 1945. Oběti jsou pohřbeny v hromadném hrobě v Tršicích, událost připomíná pomník Zákřovský žalov.

Ploština, 19. dubna 1945
Německé jednotky SS a gestapa (včetně slovenských kolaborantů) vypálily pasekářskou osadu Ploština (u Drnovic na Valašsku) jako odvetu za podporu partyzánů (oddíl Jana Žižky). 24 obyvatel zastřeleno nebo zaživa upáleno v domech. Další 3–4 lidé zavražděni při akci. Spáleno 10 z 12 domů.
Stalo se to jen několik dní před koncem války. Dnes je na místě památník.

Prlov, 23. dubna 1945
Německé nacistické jednotky (SS komando Zur besonderen Verwendung Nr. 31 a příslušníci Hlinkovy gardy) obklíčily obec Prlov na Vsetínsku/Vizovicku asi 600 muži. Za podporu partyzánů vypálily 8 stavení a zavraždily 23 obyvatel (někteří uhořeli zaživa, další zastřeleni nebo oběšeni). Šlo o jednu z posledních brutálních represí na Moravě jen týdny před koncem války (podobně jako Ploština).
Dnes je v obci památník a každoročně pietní akt.

Přestavlky, 1. kvetna 1945
V noci z 30. dubna na 1. května 1945 napadla malou hanáckou obec Přestavlky (u Olomouce/Tršic) německá jednotka SS, gestapa a Vlasovců (574. kozácký prapor).
Byla to nacistická odvetná akce za předchozí podporu partyzánům v obci. Vrahové vypálili 5 domů (včetně hostince) a zavraždili 7 mužů (stříleli je na křižovatce u hostince). Oběti byly převážně místní a několik lidí z okolí.
Tato tragédie patří k tzv. „Krvavému jaru 1945“ na Moravě (spolu s Javoříčkem, Zákřovem apod.).
V obci stojí pomník umučeným z roku 1947.

Vařákovy paseky, 2. května 1945 (u Lačnova na Valašsku)
Odlehlá pasekářská osada, která podporovala partyzány, byla vypálena ustupujícími německými jednotkami (Wehrmacht, trestné komando). Ráno dorazili 4 němečtí vojáci, došlo k přestřelce s partyzány (1 Němec a 1 partyzán padli).
Večer osadu obklíčili, 8 domů zapálili (pomocí pancéřových pěstí).
Následně odvlekli a popravili několik obyvatel (celkem kolem 4–15 obětí v souvislosti s událostí, další popravy 4. května).
Tragédie se odehrála jen pár dní před koncem války v Evropě. Dnes je místo připomínáno pomníkem.

Javoříčko, 5. května 1945
Německé nacistické komando SS (Lüdemannovo komando) vypálilo moravskou vesnici Javoříčko (u Litovle, okres Olomouc) a zavraždilo 38 mužů ve věku 15–76 let.
Z 34 domů se zachovala pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.
Důvodem byla pravděpodobně msta za podporu sovětských partyzánů v okolí. Ženy a děti byly vyhnány, domy zničeny pancéřovými pěstmi a zápalnými granáty.
Stalo se to jen 3 dny před koncem války v Evropě.
Dnes je na místě památník obětem.

Leskovice, 5. a 6. kvetna 1945
Ustupující německé jednotky Waffen-SS (pod velením SS-Hauptsturmführera Waltera Haucka, tzv. „Krvavého Waltera“) obec Leskovice u Pacova.
Obyvatelé 5. května povstali (odstraňovali německé nápisy, vyvěšovali vlajky, odzbrojovali Němce).
Němci v odvetě vesnici vypálili (31 domů shořelo) a zavraždili 25 civilistů (včetně žen a dětí; nejmladší oběť bylo malé dítě). Někteří lidé byli zastřeleni, jiní uhořeli v domech.
Šlo o jeden z posledních nacistických masakrů na českém území.
Dnes je událost připomínána památníkem v obci.

Konětopy, 8. května 1945 (okr. Praha-východ)
Ustupující německá jednotka Wehrmachtu (trestná výprava) jako odvetu za předchozí útok českých partyzánů (při němž zahynul mj. Ladislav Čermák) obec obsadila, vyrabovala a zapálila. Shořelo přes 40–48 domů a další objekty. Několik obyvatel bylo zavražděno (např. František Svoboda u kovárny). Většina lidí utekla.
Stalo se to v samém závěru války, den po německé kapitulaci.
Obec byla těžce poškozena a patří k tragickým případům posledních hodin WWII v Čechách.

Lejckov, 9. květen 1945
Den po německé kapitulaci) došlo v malé vesnici Lejčkov u Tábora k masakru. Ustupující německé jednotky (pravděpodobně Waffen-SS nebo zadní voj) střílely do neozbrojených civilistů, kteří se shromáždili u silnice, aby sledovali příchod Rudé armády.
Zemřelo 24 lidí (civilisté, včetně žen a dětí).
Shořelo 8 domů a stodola (použito zápalné střelivo).
Masakr patří mezi poslední válečné zločiny nacistů na českém území.
Vesnice byla později částečně vypálena a dodnes tam stojí památník s jmény obětí.

The post Lidice, Ležáky, Javoříčko a další vypálené vesnice během německé okupace 1938-1945 first appeared on Čítárny.

Osvobození Československa převážně Rudou armádou probíhalo v letech 1944 – 1945. Stalo se tak po nesmírném úsilí sovětského lidu, který odrazil genocidní německá vojska na svém území a nakonec dobyl Berlín. Podívejme se ve stručnosti, co se mělo stát s českým národem a jak ho nakonec před plánovanou genocidou zachránila Rudá armáda, která na svých bedrech měla hlavní zásluhu na poražení německého hitlerovského fašismu.

Bylo to poprvé v historii, kdy bylo úplně vážně, že lidé z Československa mají být vyhlazeni jako národ. Jako první to vyhlásil Hitler už v roce 1932 v Mnichově.

„… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“

Po Mnichovské zradě západními spojenci, přichází německá okupace Sudet a o něco později celé ČSR. Češi se stali součástí německé říše po názvem Protektorat Böhmen und Mähren.
Po svém nástupu do funkce říšského protektora 2. října 1941přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, který nenechal nikoho na pochybách, že s vysídlením Čechů to Hitler myslel vážně.

„…Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše….“

30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům. Zrada západních spojenců, kteří souhlasili s Hitlerovým návrhem na zabrání Sudet.
14.3. 1939 Začala celá okupace Československa, vznikl tzv. Protektorat Böhmen und Mähren.
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár týdnů ho celé okupují. To se považuje za počátek Druhé světové války.

Operace Barbarossa. 22. června 1941 napadla německá armáda Sovětský Svaz

Válka proti SSSR byla od počátku vedena jako válka vyhlazovací. Desítky tisíc vesnic a měst byly vypáleny a poničeny. Krutost, s jakou se Němci chovali k civilnímu obyvatelstvu, i k dětem, si můžeme jen těžko představit. Viz Babi Jar, Volyně etc.
Babi Jar. Zvěrstva u Kyjeva. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí

Ale už koncem roku 1941 byl rychlý postup Němců zastaven.
Přicházejí zlomové bitvy u Stalingradu, u Moskvy, U Leningradu, u Kurska.

Uprostřed roku 1944 byli Němci vyhnáni prakticky z celého území Sovětského svazu.

Osvobozeni ČSR – Karpatsko-dukelská operace / podzim 1944

Osvobozování Československa bylo zahájeno legendární Karpatsko-dukelskou operací na podzim roku 1944.
Hlavní tíha bojů ležela na sovětské Rudé armádě, které byl podřízen i 1. československý armádní sbor vedený Ludvíkem Svobodou.

Sovětské vrchní velení reagovalo na volání o pomoc ze Slovenska, kde probíhalo Slovenské národní povstání. (SNP)
Dukelská operace byla velmi obtížná díky složitému hornatému terénu východního Slovenska a Podkarpatí. V bojích zde zahynulo okolo 12 tisíc sovětských vojáků a 1 800 československých vojáků.

První rudoarmějci pronikli na předválečné československé území 20. září 1944 severně od Medzilaborců a druhý den osvobodila 128. gardová střelecká divize genmjr. M. I. Koldubova vůbec první československou obec – Kalinov.

První československá samostatná brigáda hranice vlasti až 6. října 1944 v Dukelském průsmyku.
Tehdy generál Svoboda společně se svými vojáky a za účasti sovětských spolubojovníků vztyčil československý prapor na československé půdě.
Kniha: Ludvík Svoboda / Z Buzuluku do Prahy

Osvobozování Československa bylo součástí operací 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, kterým veleli maršál Koněv, maršál Malinovskij a generál Jeremenko.
Kromě sovětských vojáků byli do bojů zapojeni vojáci 1. československého armádního sboru a od prosince 1944 také čtvrt milionu rumunských vojáků.

Osvobození ČSR – Bratislavsko-brněnská operace / březen-duben 1945

Sovětské a československé jednotky, které se probíjely Slovenskem, bojovaly už na přelomu března a dubna 1945 o Liptovský Mikuláš.

Druhý ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočí na Brno a odtud bude pokračoval na Vyškov, Prostějov a Olomouc.
Ze severní strany měl 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

7. března 1945 vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Banskou Štiavnicu.
14. března 1945 Zvolen,
26. března sovětští vojáci za součinnosti rumunských jednotek osvobodili Banskou Bystrici.
4. dubna 1945 – Osvobození Bratislavy.

Prvním osvobozeným městem na Moravě byl Hodonín, kam pronikla sovětská armáda 13. dubna 1945.
24. a 25. dubna 1945 bylo postupně svíráno obklíčením Brno a následujícího dne pak celé osvobozeno.

Na jihu Moravy v prostoru Brna jednotky 2. ukrajinského frontu v prvních květnových dnech osvobodily řadu měst a obcí.
Hitlerovci se tu úporně bránili. 2. a 3. května sovětští vojáci osvobodili Zlín a Otrokovice.

Osvobození ČSR – Ostravsko-opavská operace

Ostravsko-opavská operace, kterou ve dnech 10. března až 5. května 1945 vedl 4. ukrajinský front, představuje jednu z největších vojenských operací na našem území.
Operací na Ostravsku se zúčastnili také českoslovenští letci a 1. čs. tanková brigáda.Ostravsko mělo se strategickou výrobou litiny a oceli pro Němce klíčový význam.

Na Ostravsku Němci vybudovali velké opevnění, přičemž využili starých pohraničních pevnostních objektů z předmnichovské republiky. Opevnění bylo dosahovalo šířky až 30 km a bylo zde 16 divizí!!!

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945.

Na centrum hitlerovské říše na Reichstag v Berlíně zaútočila Rudá armáda 28. dubna 1945.
Útok na Reichstag byla vojenská operace jednotek Rudé armády proti německým vojskům s cílem dobýt budovu německého parlamentu. Uskutečnila se v závěrečné fázi berlínské útočné operace od 28. dubna do 2. května 1945 silami 150. a 171. střelecké divize 79. střeleckého sboru 3. úderné armády 1. běloruské fronty.

Brzy ráno 1. května 1945 poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.

Osvobozeni ČSR – Pražská operace a Pražské povstání

V prostoru Čech a na západní Moravě operovala ke konci války velká skupina fašistických armád polního maršála Schörnera.

Rudá armáda postupovala na Prahu od východu vojsky 4. ukrajinského frontu, z jihovýchodu vojsky 2. ukrajinského frontu a následným překvapujícím úderem vojsk 1. ukrajinského frontu ze severu a severozápadu.
Již 4. května dosáhla příprava pražské operace závěrečné fáze.
Sovětská vojska měla proniknout do Prahy kolem 12. až 13. května 1945.

Praha však byla osvobozena o tři dny dříve – 9. května, protože v Praze vypuklo spontánně povstání už 5. května 1945.
Toho dne bylo obsazena budova Českého rozhlasu. Povstalci obsadili většinu pražských mostů (kromě Mánesova a Čechova) a pražská nádraží. Zmocnili se telefonní centrály na Žižkově. Na silnicích vyrostly barikády, které znemožňovaly německým vojákům volný pohyb. Při těchto akcích došlo v řadě případů k prudkým bojům.

Z téměř milionu vojáků skupiny Střed (Mitte) operující v českém prostoru bylo v Praze zhruba 30 tisíc mužů s potřebnou bojovou technikou, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 tisíc vojáků. Koncem války bylo v Praze rovněž kolem 8o tisíc německých obyvatel ochotných bojovat.

5. května se povstání vyvíjelo úspěšně, průběh událostí se již v noci z 5. na 6. května jednáním o příměří komplikoval. Příchod německých posil do Prahy však neprobíhal tak rychle díky barikádám.

7. května již Němci v Praze věděli, že se od Berlína blíží sovětská armáda, a tak se začal intenzivní jednání s Američany.

Večer 7. května přijela do Prahy skupina amerických tanků s delegací generála Pattona k jednání s povstalci. Delegace povstalcům nabízela, že americká armáda vtáhne 8. května do Prahy, jestliže o to ČNR požádá. Nabídka byla odmítnuta. Američané poté odjeli do severovýchodních Čech k Schörnerovu štábu.

Americké velení v západních Čechách bránilo českým občanům ze západních Čech jít na pomoc bojující Praze. Na výzvu národního výboru v Plzni se již 6. května na Chodském náměstí shromáždilo množství dobrovolníků. Americká armáda byla požádána o zbraně a auta. Dobrovolníkům se dostalo odpovědi, že bojová akce na pomoc Praze není povolena!!!!

8. května nastal rozhodující zlom.
Obrana Němců v Krušných horách byla prolomena. Hlavní úder prováděly tankové armády generálplukovníků Rybalka a Leljušenka. Postupovaly po tvrdých bojích i v noci, přes obrovskou únavu vojáků.
Na úsvitu 8. května byl zničen u Žatce prchající štáb Schörnerovy skupiny armád Mitte. Nastává hromadný uník německých jednotek na západ.

V Praze začalo 8. května ve dvě ráno další kolo vyjednávání.
Německý generál Toussaint nabídl ČNR jednání o kapitulaci jemu podřízených jednotek.
Nabídka byla přijata s podmínkou, že už v noci budou zastaveny veškeré bojové akce ve městě. Ale Němci střílet nepřestali. Ten den probíhaly kruté boje.
Před polednem přijel Toussaint opět vyjednávat.
Požadoval za kapitulaci volný průchod i s výzbrojí na západ. Toussaintovy podmínky byly v rozporu s aktem o bezpodmínečné kapitulaci německé branné moci.

ČNR podmínky generála Toussainta ale přijala.
Kolem 18. hodiny začaly Toussaintovy jednotky spěšně opouštět Prahu.
Jednotky SS ale odmítly kapitulaci a dále pokračovaly v boji. Nejvíce škod způsobili ostřelovači, kteří ze střech a oken stříleli na civilisty a přijíždějící rudoarmějce.

9. května 1945 kolem 2. hodiny ranní přijely k hranicím Velké Prahy první sovětské tanky.

Hodinu nato vnikaly několika proudy do města. Hitlerovci na mnoha místech kladli nadále odpor. V boji o Mánesův most padl pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko. Jeho tank č. 24 patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Gončarenko-Kotov, která vjela do Prahy jako první.

V odpoledních hodinách sovětští vojáci zlikvidovali odpor fašistů v Praze a celé město osvobodili.
Kolem 18. hodiny vstoupily do Prahy od východu tankové jednotky 4. ukrajinského frontu.

Poslední výstřely padly v bitvě u Milína 12. května 1945.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo během bojů na československém území
138 000 až 144 000 sovětských, 33 000 rumunských, 351 amerických a 4 500 československých vojáků.
Je naší povinností zabránit přepisování dějin!!!

Pražské povstání v kostce. Doporučujeme!!! Audio

The post Osvobození Československa od německé okupace Rudou armádou v letech 1944 – 1945 first appeared on Čítárny.

Okupace Československa. Jedno z nejhorších období české historie byl Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Cílem bylo nejen rozšíření životního prostoru pro Němce, jak dlouhodobě hlásal kancléř Německa Hitler, ale i vyhlazení českého národa a jeho vystěhování.

To vše podporované mezinárodním kapitálem jež v roce 1933 umožnil vzestup Hitlera k moci naprosto bezchybnou demokratickou cestou a následné rozpoutání Druhé světové války, která měla navždy změnit mocenské rozložení v Evropě. Zároveň mělo dojít k likvidaci SSSR a rozdělení jeho nerostného bohatství a hlavně posílení moci USA a Británie.

Vše začalo Mnichovskou dohodou, kde bez československých zástupců došlo k souhlasu odevzdání pohraničních Sudet německé říši.

Co se dělo mezi Mnichovskou zradou 30.9. 1938 a začátkem německé okupace 14.3. 1939 a následným Protektorat Böhmen und Mähren 15.–16.3. 1939 do 8.–9.5. 1945?
Hitler už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.

Ještě před vlastní okupaci, pod značným nátlakem byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat v roce 1939 smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen.

Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nemohou využívat všech práv. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen.

Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit republiku.
V průběhu měsíce února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ (narážka na to, že v březnu již bude Česko-Slovensko německé).
V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem.

Už 12. 3.1939 se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži.

13. března 1939 byl Hermann Göring dopisem od Hitlera povolán ze své dovolené v San Remu zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.

Dne 14. března byl vyhlášen samostatný Slovenský stát.
Stalo se tak po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína.
Maďarsko vzápětí anektovalo část východního Slovenska a 15. března 1939 i Podkarpatskou Rus.

14.3.1939 porušilo Německo Mnichovskou dohodu (zradu) a v 17:30 přepadla naše území 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS.
Britský premiér Chamberlain zradil ČSR a pokoušel se prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice.

V 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, aby před Hitlerem ponížil celý národ. Ten už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.
V 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu.

Mnohem intenzivnějí pokračují mnohaměsíční provokace a výtržnosti českých Němců.
Ty gradovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
14.3. 1939 byli dokonce propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka.

15. března 1939 začali Němci v Protektorátu Čechy a Morava prosazovat tvrdou kontrolu na obyvatelstvem.
Začal cca. 6-letý teror, vyhrožování smrtí i za poslech rádia. Jaká panovala atmosféra hrůzy a strachu jenž se dotkla skoro každý den, každé rodiny, si nelze dnes vůbec představit. Celkem přišlo o život na 350 tisíc Čechoslováků.

Jak fungovala protektorátní mediální cenzura pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara

Pronásledování Židů za okupace.
Od 21.6. 1939 bylo vydáno německým říšským protektorem nařízení o židovském majetku, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání.
VÍCE: Žid Jiří Orten, 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt

Byly uzavřeny všechny české vysoké školy.
Od roku 1942 byl postupně omezován počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000/1939 na zhruba 35 000/1944.

Atentát na Heydricha 27.5.1942
Útok na Reinharda Heydricha, zastupujícího německého říšského protektora (krycí název operace Antropoid) byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni. Útok uskutečnily česko-slovenský výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli na tento úkol speciálně vycvičení ve Skotsku.

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat”.
Řekl říšský protektor Heydrich, který zemřel na následky atentátu 4.6.1942.

Nastává nejhorší část okupace. Teror, zatýkání, popravy. Heydrichiáda!
Poslední hromadná poprava se uskutečnila 24.10.1942 v německém koncentráku Muthausen.
Střelou do týlu bylo popraveno 294 československých občanů, Nejmladší Jindřiška měla 14 let!!!!!
Šlo o největší popravu v dějinách Mauthausenu za dobu jeho existence!
Čest jejich památce. Nikdy nezapomeneme a historii nepřepíšeme!

10.6. 1942 VYHLAZENÍ LIDIC
Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se němečtí okupanti k dosud neslýchané zastrašovací akci.
Vyvraždění celé vesnice Lidice.
Celkem Němci popravili 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

25.6. 1942 vyvraždění vesnice Ležáky.
V ten den německé komando vpadne do vesnice Ležáky a naprostou většinu obyvatel, včetně malých dětí, povraždí.

5. května 1945  vyvraždění vesnice Javoříčko u Olomouce.
V ten den zavraždilo německé Lüdemannovo komando 38 mužů a srovnali celou obec se zemí. Z 34 domů přežila pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.

KONEC OKUPACE:
ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.
Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.

Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

29.října 1946 odjel poslední vlak a Československo ukončilo odsun Němců.
Ten byl realizován na žádost vítězných mocností a potvrzen tzv. Benešovým dekretem.
Předešlo se tak bezesporu mnoha dalším krvavým konfliktům po válce, ve které díky Němcům zemřelo víc jak 350 tisíc Čechoslováků.

Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti

9. květen / Den Vítězství nad německou Třetí říši.

Celkově 6 hlavních let německo-hitlerovské válečného běsnění znamenalo smrt:

pro 26 milionů sovětských občanů,
7 milionů Němců, 6 milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků etc…
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí. V boji i při vyhlazovacích akcích.
Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

A hlavně. Otázky, které by si měl položit každý u pomníků padlých.
Kdo na válce skutečně vydělal?
A nejsou to ti samí, co válku pomohli vyvolat a financovali ji?
A nevzniká velká, světová válka tehdy, když se někde hroutí ekonomika nebo není dostatek levných zdrojů.

The post Okupace ČSR. Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Německá genocida v Československu first appeared on Čítárny.

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy. To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí: že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat, že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.

The post Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 first appeared on Čítárny.

Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Tento článek ale není jen o sebeupálení lidské bytosti, je o fenoménu jménem Palachiáda. Je o nezodpovězené otázce, koho chtěl Palach svým činem probudit a jak by takové probuzení mělo vypadat. Je  o zbytečných sebevraždách, které nakonec nic neřeší.

Existuje deset přikázání v křesťanské filozofii, které si lidé vysvětlují po svém.
Např. nezabiješ, neznamená jen nezabít člověka, znamená úctu ke všemu živému na této planetě.
Znamená úctu k životu jako takovému. Proto připomínky, že agresivita a násilí je u člověka přirozenou podstatou, by už neměla v normálním životě najít opodstatnění.

Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život.
Federico García Lorca (5. 6. 1898, Granada – 19. 8. 1936, zastřelen v Granadě

Každý člověk ví, že součástí každé emoce může být i agresivita.
Denně se setkáváme s projevy vzteku, zuřivosti, afektu, ponižování, žárlivosti a fyzického násilí na lidech i přírodě.
Agresivně ze sebe vypouštíme napětí, ale často ani netušíme proč.
Bohužel s agresivitou se člověk víceméně ztotožňuje po celou svou existenci neboť vychází z hluboké biologické podstaty.
Být lepší než druhý za každou cenu se stává standardem ”slušného člověka” nejen v euroamerické společnosti. Kolik lidí obdivuje novodobé gladiátory na trávnících, na bruslích či v boxerských rukavicích. Agresivní násilí nebo i falešné genderové podvody, jak ve sportu tak ve vzdělávání, dáváme dětem za vzor.

Vše začíná v rodině egoistickým prosazováním našich vizí u dětí, nezdravými soutěžemi, kde jde o agresivní prosazení jednotlivce na úkor vlastního zdraví a neúcty k druhému člověku.
Končí to tupou a celoživotní agresivní honbou za pomyslným osobním úspěchem, abychom na konci života zjistili, že život jsme víceméně promarnili.

Jsme ve své většině naivní a neschopni kritického myšlení, pokud ze všech stran necháváme na nás působit primitivní reklamy na zbytečnosti, pokud uvěříme stupidním mediálním polopravdám.

Nejhorší však je, pokud v nás zvítězí pocit násilí a nutnost válek,
pokud nás přemůže ten nepochopitelný státní terorismus, který těží z lidské hlouposti a pudové animálnosti.

Oběť ztrácí všechnu velikost, je-li už jen parodií nebo sebevraždou. Jsou ovšem také někteří lhostejní lidé, ale lhostejnost je otřelou formou beznaděje. Kameny na staveništi leží jen zdánlivě bez ladu a skladu, je-li kdesi na staveništi jeden jediný architekt, byť jen jediný, který má v mysli katedrálu. Každý, kdo začne přemýšlet, mění se v setbu.
Antoine de Saint-Exupéry, Válečný pilot

Válka je příkladem nejhloupější agresivity směřující vůči někomu jinému.

Samozřejmě existuje i agresivita směřující do nás samých.
Je to nadměrné kouření a pití alkoholu, pravidelné přežírání a nekontrolvaný konzumismus, neuvážené používání jakýkoliv drog, včetně léků, což souvisí s narůstajím množstvím stresů, kterým dobrovolně podléháme a které nás ničí víc jak kouření a alkohol dohromady.
Všechny tyto způsoby sebepoškozování vlastního těla jsou si rovnocenné.

Schizofrenické chování každé společnosti spočívá i v tom, že v různých oblastech bojuje proti tomu, co sama podporuje.
Bojujeme proti drogám, a přitom je legálně prodáváme a naprostá většina lidí je denně používá.
Bojujeme proti násilí, a sami kriminalizujeme každý projev, s kterým si nevíme rady nebo, který vadí našim mocenským zájmům.
Chceme žít v míru ale zcela otevřeně a hystericky podporujeme jakoukoliv formu války a násilí.
Všechny tyto rozpory jsou projevy agresivity v nás a potažmo agresivity moci. Sami, aniž bychom to vůbec tušili, navádíme sebe, abychom se schizofrenně chovali.
Veřejně propagujeme upalování jako hrdinské činy a vlastně sepisujeme návody pro další hrdiny – sebevrahy.

Nezdá se vám proto podivné, že jsme četli tak málo rozumných úvah, zabývající se naší vlastní agresivitou?

Nevím, jak hluboké osobní prohry vedou lidi k tomu, aby se upalovali, ale hlavní důvod vidím v tom, že jsou duševně nemocní.
A měli bychom intenzivně studovat z jakých osobních a společenských přičin nemoc, která překoná pud sebezáchovy, vzniká.
Bylo by to poučné pro celou společnost.
Místo toho řešíme důsledky těchto smutných činů a zneužíváme je k osobnímu či politickému prospěchu.

Nejsem zdaleka sám, který nevidí nic odvážného v tom, že se zapálím a uhořím, pro nějakou fikci, pro prázdnou ideu.
Jsou mnohem účinnější metody, jak sdělit druhým, co na společnosti, ve které žiji, je špatně. Ale chápu, že jsou náchylní jedinci, kteří z různých příčin nevydrží napětí, které na ně přesouvá společnost a svoji nahromaděnou agresivitu použijí proti sobě. A oheň zvolili i proto, že je k tomu nezodpovědní politici a různá média dnes a denně nepřímo vyzývají.
Nedivme se, že tomu tak bylo, a bohužel i bude. A nic na tom nezmění svazácké výkřiky politiků a reportérek současných deníků: ”oslavme národního hrdinu, který za nás položil život” nebo směšné bláboly psychologů, kteří upálení chápou u Palacha, ale ne u dalších lidí.

Od Palachovy smrti 19. ledna 1969 do dubna téhož roku se upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Kdo to dnes ví a hlavně, kdo má odvahu o tom mluvit?

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít a postavit se proti tomu.“
Jerome David Salinger (1919 – 2010)

Určitě se shodneme, že každá sebevražda zdravého a mladého člověka je tím nejzbytečnějším rozhodnutím!

Učitelka dějepisu Kendíková tvrdí malým dětem v MF DNES
“Jeho smrt ukázala, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv”.
A kvůli tomu se paní učitelko člověk musí zabít a upálit?

Senátor Jaromír Štětina pro změnu řekl Parlamentním Listům:
“Je mnoho podob statečnosti. Mašínové i Palach byli hrdinové své doby.”
Dlouhodobě pomýlený senátor Štětina ( a také Petra Procházková) se tváří, jakoby nevěděl, že bratři Mašínové zbaběle a zbytečně zavraždili svázaného neznámého člověka.

Nepochopitelnost takových výroků a otevřená neúcta k životu samému, připomíná fanatického profesora dějepisu v Remarquově románu Na západní frontě klid, který podobně agitoval u mladých lidí o potřebě položit svůj život za svoji vlast. A všem zničil život.
Co by napsal Remarque dnes o zkorumpované Ukrajině?

“K čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nikdy!”
Albert Camus, Pád

Problémy, které nás v životě tak trápí, jsou proto v prvé řadě naše vlastní konstrukce, a proto je jen na nás, jak svět kolem sebe vnímáme.
Svět přívětivý je pro lidi, kteří si ho dovedou přívětivým udělat, kteří najdou odvahu hledat svoji duchovní rovnováhu.
Ne všichni jsou od dětství vedeni k tomu, aby o světě samostatně přemýšleli a ne automaticky přejímali jen obraz agresivního světa, který jim denně podsouvají rodiče, škola nebo média.

Změnit agresívní svět, jenž nám přináší bolest a trápení, znamená v prvé řadě měnit sám sebe.
Nemůžete měnit něco, když sami jste změnou neprošli. Je to mnohem těžší než si spousta lidí myslí. Vyžaduje to odvahu a vytrvalost postavit se svému egu a schématu svého myšlení.

Co na Palachovu každoroční společenskou paranoiu říct?
Je mi dodnes toho kluka líto a spolu s ním dalších navedených a upálených, o kterých se VŮBEC nemluví.
Je mí líto jejich rodičů, protože vůbec nejhorší je, když rodiče přežívají své zabité děti.
A je mi zle z každého, kdo takovou smrt využivá ke svému zviditelnění či prospěchu svých politických ideí či jakýchkoliv jiných ambicí.
Navíc způsob jak většina lidí přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná tu zvrhlejší část byrokratizovaného socialismu. Paradoxně…
A tak mě napadá.
Co se vlastně změnilo od doby, kdy údajně skončil socialismus v české kotlině?

A na závěr ještě jedna velmi trefná poznámka Daniela Sterzika:

Jan Palach svým činem probudit společnost z letargie, to je součást oficiálního výkladu dějin. Ale nikdo mi nikdy nedokázal říct, jak to probuzení společnosti mělo v praxi vypadat.

Měli jsme demonstrovat a stávkovat?
Měli jsme sabotovat výrobu?
Měli jsme začít podřezávat sovětské vojáky a házet je do kanálů?
Měli jsme plánovat atentáty na Husáka a Biľaka?
Měli jsme přepadnout armádní sklady, obstarat si výzbroj a zahájit povstání?
Nebo jsme se alespoň měli morálně vymezit?

Jak měla vypadat ta probuzená společnost, která se neprobudila?

Daniel Sterzik

The post Jan Palach. Upalte se zbytečně jako on a zneužijí vás politici i umělci first appeared on Čítárny.

 Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí.
Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii „daň za osvobození“, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo.

Kam zmizel zlatý poklad republiky / Stanislav Motl / vydal Rybka Publisher 2007 / https://www.rybkapub.cz/

Ráno 15. března 1939 byl sychravý den. Začalo obsazování nacisty. Jeden z prvních cílů byla hned ten den i Národní banka Česko-Slovenská…

Do Národní banky v Praze v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů) dorazili 15.3.1939 zástupce říšského ministerstva hospodářství Stedtfeld a dále důstojníci SS Staffeldt a Qetting. Jejich první kroky vedly do kanceláře guvernéra…

V pracovně guvernéra Dvořáka sice bylo potvrzeno další fungování Národní banky, ale následně byl požadován převod jejího zlata do Německé říše. Většina zlata se totiž nalézala v cizině, kam je nechal kvůli hrozící válce odvézt předchozí guvernér Karel Engliš…

Čeští úředníci banky přistoupili ke své první odbojové akci. S odkazem na nutný souhlas vlády začali zdržovat podepsání převodu,aby měli čas informovat zahraniční ambasády. Doufali, že se podaří převodu zabránit. Vyslanectví Británie a Francie navštívili úředníci Blažek a Šourek.

Nakonec 18.3.již museli ředitel Peroutka a ředitel valutového odboru Malík podepsat příkazy k převodu zlata.Ze 2 příkazů byl proveden jen 1. Jednalo se o zlato uložené v Bank of England na účtu Banky pro mezin platy.K provedení příkazu 2 nedošlo kvůli reakci britské veřejnosti…

Před válkou, Data z ústřední účtárny banky: K 31. 12. 1938 představovalo měnové zlato 73 636,51147 kg. A pak cca 23 tun zlata z účtu vedeného u BIS bylo odesláno do Německé říše a uloženo v Říšské bance. Druhá část zlata, uložená v Bank of England přímo na jméno Národní banky Česko-Slovenské, pak převedena nebyla kvůli reakci britské veřejnosti, začali o tom psát noviny…

…britský ministr financí zmrazil veškeré další transakce s československým zlatem uloženým v Bank of England. Toto zlato bylo ale následně použito na financování válečných výdajů československé exilové vlády…ale…

Dalších cca 6 tun zlat bylo 12. června 1940 odvezeno Němci do Berlína.

Celkové ztráty zlata během okupace byly československou vládou po válce vyčísleny na 45,5 tuny.

V dubnu 1945 západní spojenci zajistili v solných dolech Merkers část zlata Německé říšské banky, z čehož značná část bylo zlato ukradené z mnoha evropských zemí.

The post Kam zmizel zlatý poklad republiky. O tom, jak jsme zaplatili spojencům zlatem za to, že nás Němci okupovali first appeared on Čítárny.

Halas napsal své básnické varování v roce 1938, v době, kdy Československu hrozilo vymazání z mapy světa a likvidaci celého národa německým hitlerovským nacismem. To vše se dělo ve spolupráci s velmocemi Británie, Francie a nepřímo i USA.
Báseň vzniká po naprostém rozčarování celého českého národa, kdy Československo zrazují jeho političtí partneři Francie a Británie, aby podpořili prodejem ČSR Hitlera nejen politicky, ale ekonomicky. Tzv. Mnichovskou dohodou (30.9.1938) tzv. Západ potvrdil i dlouhodobou podoru svých velkých koncernů a bank, které se podílely na válečném německém průmyslu po celou dobu 30ých let a později i během války!!!

V roce 2024 je to bohužel v mnoha směrech podobné.
Český premiér Fiala, který nosí cizí barvy na klopě v době státního svátku, není český premiér. Systematická ekonomická likvidace české státu (a potažmo i státnosti), potvrzuje, že Fiala a jeho vláda jsou lokajové plnící cizí zájmy. Dostávají Česko do pozice kolonie, přesně tam, kde bylo Československo bez Slovenska za německé okupace, za nacistického protektorátu. Zklamání českého národa je veliké a povede to k různé formě odboje stejně, jako za druhé světové války.

Budeme-li parodovat Halasovy verše…
Češi a český národ mě nezajímají.
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba
Občané se bouří. Hanba!

Zpěv úzkosti / František Halas / ze sbírky Torzo naděje

Kolikrát verši můj
kolikrát klopýtals
v bolesti lásce žalu mém
soukromém
kolikrát verši můj
kolikrát tancovals

Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj

Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná
Té úzkosti dvanácté

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Viděl jsem slzy v očích žen
viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte

Ty vládkyně moří všemocná
to moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje

Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano

Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba

Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas

Geni Genie země naší
na křídlech tvých
je plno plno slzí
Geni Genie země naší
v hodinách zlých
meč tvůj ať zvoní brzy

The post Halas. Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly first appeared on Čítárny.