Arnošt Lustig (*21. 12. 1926, Praha – †26. 2. 2011, Praha) byl slušný člověk a spisovatel, který celý život čerpal ze svého šíleného pobytu v německých koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu. Velmi často mluvil o německé vině a kolektivní paměti velmi přímo a bez příkras.

„O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok.“
Výrok pochází z osobní vzpomínky a rekonstruovaného rozhovoru spisovatele a publicisty Tomáše Koloce, který ho zveřejnil 24. října 2021 u příležitosti dvojího výročí Arnošta Lustiga (95 let od narození a 10 let od úmrtí). Článek nese název Němce by nechal tisíc let mlčet, Rusům okupaci ´1968 nezazlíval a vyšel na serveru Krajské listy.cz.

Arnošt Lustig (1926–2011) prošel jako šestnáctiletý chlapec Terezínem, Osvětimí (Auschwitz-Birkenau) a Buchenwaldem. Z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau).  Otec mu zahynul hned po příjezdu do Osvětimi (kvůli brýlím a věku ho poslali do plynu). Během těch let, kdy s ním bylo nakládáno jako s nečlověkem přišel téměř o celou rodinu, ale nakonec se mu podařilo uprchnout z transportu smrti.

Mezní zážitky, do kterých se dostal za nacistického Německa, ho trvale poznamenaly a staly se hlavním tématem jeho dlouhé řady knih. Jsou plné vnitřní síly a odhodlání, víry v lidskou důstojnost.
Lustig psal nejen o hrůze, ale i o tom, jak si lidé v pekle uchovávali zbytky lidskosti, lásku, humor, vzájemnou pomoc nebo naopak zrady.

Jejich vina prý je neodčinitelná, nesmazatelná, věčná. Německý národ se podle pana Lustiga tak strašně provinil, že ještě po stovky let bude na jeho rukou krev a ještě desítky německých generací se jí nezbaví.
(Echo24 (2015), které cituje Lustigovy výroky (z Lidových novin Jiřího Peňáse).

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově.
V roce 1968 emigroval.
Žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.

„Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“
Z knihy Dita Saxová

Mezi jeho nejslavnější knihy patří:
Noc a naděje (1958) – povídky z Terezína
Démanty noci (1958) – povídky včetně „Tma nemá stín“ (útěk z transportu)
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) – novela o vzpouře v transportu do Osvětimi
Dita Saxová (1962) – o poválečném životě přeživších
Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979/1991) – deníková forma z Terezína

„Člověk je zvíře, které se denně polidšťuje. A tu lidskost můžeme ztratit během několika vteřin. To ukázaly koncentrační tábory.“
A o ponížení: „Ponížení je to nejhorší, čeho se může člověk od člověka dočkat. Ponížení, ač nejsem soudce ani moralista, pokládám téměř za rovnocené vraždě.“

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou patří k nejsilnějším a nejintenzivnějším čtenářským zážitkům.
Odehrává se v transportu smrti do Osvětimi. Skupina Židů (včetně mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové) je nacisty donucena účastnit se „divadelního“ představení pro esesáky – mají hrát „radostný“ život v táboře.
Kateřina se však rozhodne pro radikální vzpouru: místo poslušnosti volí důstojnou smrt a symbolicky se pomstí na svých trýznitelích.
Je to příběh o poslední lidské svobodě – volbě, jak zemřít, když už nelze žít.

„Místnosti, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na slamník vedle ostatních mrtvých.
A když ji tam položili, řekl rabín Dajem tiše, ale tak, aby to slyšeli všichni:
‚Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.‘
A začal se modlit za ni, za všechny, kteří už nemohli, a za ty, kteří ještě mohli.“

VIDEO // ARNOŠT LUSTIG O KNIHÁCH A PSANÍ
Hostem Zuzany Vlčkové je spisovatel Arnošt Lustig.
Témata rozhovoru: Poslední tvorba, podpora mladých autorů, úspěchy na mezinárodním poli a zklamání z neproměněné nominace na prestižní Man Bookerovu cenu 2009.

The post Arnošt Lustig psal o německém nacismu, o koncentrácích, ve kterých čekal na smrt first appeared on Čítárny.

Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau.

V knize Jiří Beneš s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Svědectví o těchto zrůdnostech začal psát hned po osvobození Československa Rudou armádou.
Informace z knihy byly údajně použity jako důkazní materiál při norimberských procesech po Druhé světové válce.

Každý čtenář si během čtení bude klást jedinou otázku:
Jak je možné, že vysoce kulturní německý národ se mohl propadnout do tak primitivní nelidskosti?

Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.
Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován.

Po prvé byl Jiří Beneš zatčen gestapem v roce 1940, pod záminkou finančních transakcí s akciemi nakladatelství Melantrich. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn.
Podruhé byl Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora. V té době byl mj. svědkem výroby „tajných zbraní“ – raket V-1 a V-2 v podzemních továrnách. Rakety, které měly zvrátit průběh války v Hitlerovo vítězství.

Za Protektorátu němečtí okupanti soustavně pronásledovali všechny spolupracovníky prezidenta Beneše, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Jiří Beneš / V německém zajetí / první vydání Melantrich, Praha 1945. Další vydání v letech 1946 a 1947.
Za socialismu byly knihy likvidovány. Poslední dotisk vyšel v roce 2010 zásluhou Společnosti Edvarda Beneše.

Výpisky z knihy: Jiří Beneš / V německém zajetí

Němci mě zavřeli dvakrát. Poprvé na podzim roku 1940, po druhé na počátku roku 1943. Mé první uvěznění formálně vysvětlili jakýmisi transakcemi akcií tiskařské a vydavatelské společnosti Melantrich a také několik výslechů se týkalo jen této věci.
Byl jsem však vyslýchán několika komisariátu gestapa celkem šestnáctkrát a brzy jsem byl nucen si doznat, že nejde jen o akcie, že to bude tužší, než jsem podle počátečních otázek doufal. Šlo jim zejména o vzájemné vztahy politických a hospodářských osobností.
O mnohých věcech, které je tolik zajímaly, jsem opravdu nevěděl nic nebo jen velmi málo, jiné jsem přiznat nechtěl. Po celou dobu výslechů jsem žil ve strachu, že něco prozradím a že buď gestapu nějak prospěji, nebo dokonce umožním nějaké zatýkání a že pak ponesu následky takové slabosti až do smrti. Dopadlo to však dobře. Nikdo nebyl zatčen a z mých odpovědí gestapo jistě nezmoudřelo. Můj strach z následků případné zbabělosti byl prostě větší.

Nyní se o tom mluví snadno. Ale desetitisíce našich lidí, které gestapo vyslýchalo, může potvrdit, že takový výslech, který i s postranními psychologickými přípravami trval od šesti hodin ráno také do jedenácti večer a jehož vedle vyslýchaného se zúčastnilo pět až šest úředníků s velmi rozsáhlou policejní praxí…
xxx

Některé věci o zrůdnosti v německých lágrech jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit.
Nelze předpokládat, že normální člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu.
Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů.
V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohlo být podáno a zajištěno.
xxx

„Slova koncentrační tábor budí představu skutečného tábora. Tábor je svatá hora v Palestině, jejím jménem označovali husité své ležení a svůj hrad a slovo tábor je spojeno vždy v našich myslích s určitým pořádkem, s jistou spořádaností. Němci užívají slova Lager. Lager v německém jazyku není jen tábor. Je to také skladiště. A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených.“
xxx

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«
xxx

„Klacek, jímž zastempca bil, byl asi metr dlouhý a více než tři centimetry tlustý. Zastempca bil oběma rukama a veškerou silou svého vysokého těla. Po první ráně starý žid zařval jako raněné zvíře. Po třetí ráně vyl bolestí již nepřetržitě. Vyl, skučel, chvílemi jen sípal a zase řval a řval. Zastempca bil dále pravidelně a systematicky ránu vedle rány. Žid prokousal si bolestí rty, hryzal se do nadloktí, házel sebou se silou, kterou by v jeho stařečkém tělo nikdo nehledal.“

Poznámka:
slovo „zastempca“ označuje zástupce (německy Stellvertreter).Jedná se o táborový slang nebo fonetický přepis, kterým vězni nazývali zástupce kapo, pomocného dozorčího nebo zástupce staršího světnice/bloku (Stubenälteste nebo podobnou funkci). Tyto „zastempcové“ byli sami vězni (často kriminálníci nebo ti, kteří se přizpůsobili systému), kteří dostali privilegia výhodnější strava, lepší oblečení), ale na oplátku museli udržovat disciplínu – a často to dělali velmi brutálně, jak popisuje tento úryvek.
xxx

„V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů… Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“
xxx

„Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány velké jámy a do nich složena vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny. Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen s „dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně.“
xxx

„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Přežil jsem zabíjení Čechů po Heydrichově smrti. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci.
Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou.

Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.

The post Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za druhé světové války first appeared on Čítárny.

Světový román Sophiina volba Williama Styrona (*10.6. 1925 – 1.11. 2006) se dá stručně charakterizovat jednou větou:
Všechno zlo, které na světě prožívá člověk, děla člověk člověku. To je memento celé knihy, která patří k světovým literárním pokladům, nejen svou formou, ale hlavně obsahem.

Zrůdnosti, které člověk prožije během válek nebo po střetu s brutálním násilím si nese po celý život. Často se pak lidé psychicky složí, zblázní a další život je jen utrpení.
I tom je tato kniha. Láska Nathana a Sophie je osudová, vášnivá, bolestná. Křehká Sophie je zamilovaná, odevzdaná. Jenže vrací se noční můry. Vzpomínky mohou být někdy horší než skutečnost … “Jen, Bože, tu skutečnost neprožít znovu!” prosí úpěnlivě Sophie. Často říká, že „je toho tolik, co ti nemůžu říct, protože bys to nechápal“.

Vzpomínkové sekvence na německý vyhlazovací tábor Auschwitz / Osvětim patří k nejemotivnějším částem knihy.
Tam musela Sophia vyřknout ortel smrti nad jedním ze svých dětí, když ji opilý německý velitel postavil před volbu, které ze dvou dětí pošle na smrt a které zachrání. Rozhodla se pro syna. Byl starší, měl větší šanci přežít. Rozhodnutí, které si nedokáže představit žádná matka na světě, je jedna z nejsilnějších obžalob války a zrůdného násilí.

“Jednou pochopím Osvětim. To bylo odvážné tvrzení, ale byla v něm absurdnost nevědomosti,” píše autor knihy. “Osvětim nikdy nikdo nepochopí. Byl bych si však tehdy mohl poznamenat s větší formulační přesností toto: Jednou o Sophiině životě a smrti napíšu a snad se mi tak podaří přispět k poznání, že absolutní zlo se ze světa nedá vyhladit. Osvětim sama zůstane nevysvětlitelná.

Nejpravdivější prohlášení, jaké kdy někdo o Osvětimi udělal, nebylo žádné prohlášení, ale jen reakce a otázka.”
Dotaz: “Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?”
Odpověď: “Kde byl člověk?”

Sophie se za svůj život musí celkem čtyřikrát rozhodnout v situacích, které si žádný čtenář nedovede představit.
Teprve poslední rozhodnutí znamená pro ni tolik vytoužený klid duše.

Výpisky:

Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. “Takže ty věříš v Krista spasitele?” řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: “Copak neřekl: ‘Nechte maličkých přijíti ke mně’?” Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: “Smíš si nechat jedno děcko.”
“Bitte?” vyjekla Sophie.
“Smíš si nechat jedno děcko.” Opakoval. “Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?”
“Chcete říct, že si musím sama zvolit?”
“Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu – máš volbu.”
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. “Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!” začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. “Ich kann nicht wählen!” vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. “Neřvi!” poručil jí. “Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!”
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
“Nenuťte mě volit,” šeptala v úpěnlivé prosbě. “To přece nemůžu.”
“Tak je tam pošlete obě,” řekl doktor pomocníkovi, “nach links.”
“Mami!” a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. “Vezměte si tu menší!” vykřikla. “Vezměte si mou malou!”
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
“Držela pořád toho svého medvídka – a svoji flétnu,” dodala Sophie na závěr. “Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce.”

The post Sophiina volba. Světový bestseller o tom, že zvěrstva Němců v Osvětimi nelze pochopit ani odpustit first appeared on Čítárny.

Všechno to začalo, když polský ministr zahraničí Grzegorze Schetyny prohlásil v roce 2020: „Možná by bylo lépe říci, že Osvětim (Auschwitz-Birkenau) osvobozoval 1. ukrajinský front a Ukrajinci, protože v ten lednový den to byli oni, kdo otevírali brány tábora.”
Nikdo se ale nezabýval tím, že označení 1. ukrajinský front znamená označení místa, odkud tato část Rudé armády pronikla do Polska.

V ten samý rok,2020, americká ambasáda v Dánsku napsala, že Osvětim osvobodili Američané.
O den dříve připsal osvobození Osvětimi americké armádě, také německý časopis Der Spiegel.
Ve stejných dnech kanadský politik Jason Kenney na Facebooku tvrdil, že Osvětim osvobodili ukrajinští vojáci.
Téhož roku to samé oznámil Ukarjinec Vladimir Zelenskij.
A že koncentrační tábor osvobodili Ukrajinci začal tvrdit i fanaticky probruselský Polák Andrzej Duda.

Pak do Osvětimi nepozvali Putina, jako představitele velmoci, která měla zásadní zásluhu na poražení německého vojska ve 2. světové válce.
Postupně přichází smršt a dezinformací po celém mainstreamu.

Vrcholem pak byl moderátor Drahoňovský z ČT, který drze dezinformuje (27.1.2020), že Rudá armáda německý koncentrák neosvobodila 27.1.1945, ale jen tam DORAZILA, protože v té době byli v táboře jen nemocní.!!!! Nebere vůbec v potaz, že několik dní po osvobozeni Krakowa, Sověti vyrazili k táboru, ale cestou padlo 230 jejich vojáků. V táboře pak nalezli 7000 zcela vyhladovělých lidí.

Protiruská a velmi hloupá hysterie jede na plné obrátky.
Sankce vůči Rusku byly uvaleny na dalšího půl roku a přitom Německo má v Rusku na 5000 firem a obchodní obrat kolem 60 miliard. (2018) Plynovod z Ruska Nord 1 a Nord 2 nabízí 35% celkové spotřeby plynu v Německu. (2020)
Jen české firmy jsou doma. Sankce EU musí někteří dodržovat. Jako v Orwellově Farmě zvířat. Někdo je rovný, někdo rovnější. A tak to bylo pocelý průběh tzv. sankcí.

Bylo to tenkrát jako přes kopírák, jakoby někdo ten nepravdivý narativ zpochybnění zásluh Rudé armády záměrně rozšířil.
A možná bychom se také mohli ptát.
Na jakou propagandu jdou milióny dolarů, jaké vládní neziskové ortganizace jsou podporovány. Proč se ničí pomníky Rudé armádě po celé Evropě?

Je pozoruhodné, že německý Žid Otto Frank, otec slavné Anny Frankové, ve svém prvním dopise matce napsal, že byl propuštěn a Rusové odcházejí.
Tehdy byli sovětští vojáci pro všechny Rusy a sovětská armáda byla Rudá armáda.
Bude zajímavé sledovat, jestli Frankův dopis bude také přepsán.
Deník Anny Frankové pod hloupým a primitivním tlakem novodobé cenzury

Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích?
Jan Werich

UTEKL NĚKDO Z TÁBORA OSVĚTIM?

Viktor Pestek byl dozorce SS v hodnosti rotmistra.
Nenávidí holocaust a nenávidí to, co dělá, ale především je zamilovaný do židovské dívky jménem Renée Neumannová.
Když ji a její matku poslali do plynové komory, Viktor je přemístil do jiného bloku, aby je udržel naživu.

Viktor se snažit Reneé zachránit.
Nejprve se jí pokusil získat práci úřednice s plánem dát jí uniformu a pomoci jí utéct.
Ona však odmítá, nechce opustit svou matku.
Přesto se rozhodne, že nemůže utéct přímo s Renée, protože nemá žádné kontakty, které by jim venku pomohly.

Začal tedy vězně oslovovat s nabídkou naplánovat útěk a posléze se vrátit a pomoci Renée.
Nabídl spolupráci při útěku nejprve jiným vězňům. Jednalo se o Rudolfa Vrbu a Alfréda Wetzlera.
7. dubna společně s Fredem Wetzlerem z Osvětimi uprchli. Tedy o dva dny později než Pestek a Lederer. Jsou autory unikátní Zprávy o Osvětimi.

Ti jeho spolupráci odmítli.
Zdála se jim příliš riskantní, nevylučovali ani provokaci ze strany SS.
Již několikrát se totiž stalo, že SS-man nabídl spolupráci vězni při útěku a pak ho zradil, případně přímo zabil a obdržel od nadřízených odměnu za likvidaci vězně na útěku.

Údajně jednomu vězni řekl:
“Nenávidím se za to, že se musím dívat na zabíjení žen a dětí.
Chci udělat něco, abych zapomněl na pach hořícího lidského masa a cítil se trochu čistší.”

Nakonec Viktor potká Siegfrieda Lederera, který potvrdí, že má kontakty v podzemím hnutí, které jim mohou pomoci.

Po likvidaci tzv. českého rodinného tábora (B II b) z obavy o život své milé Pestek naplánoval útěk.
Jeho součástí byl i Lederer.
Útěk v noci 5. 4. 1944 se jim vydařil, Pestek totiž obstaral pro Lederera uniformu rotmistra SS, dvě jízdní kola a heslo k průchodu přes stráže.

Vlakem odjeli do Bohumína, následně do Prahy, kde si pořídili civil a před půlnocí odjeli vlakem do Plzně.
Zde Lederer zařídil Pestekovi zázemí a sám nejméně čtyřikrát pronikl do terezínského ghetta, kde podal zprávu radě starších o pekle zvaném Osvětim.
Rada mu ale nevěřila.
Pokusil se tedy předat své svědectví Mezinárodnímu červenému kříži, ale ani tento plán nevyšel.

Lederer se tedy vrátil do Protektorátu, kde do konce války působil v odboji.

Viktor Pestek se pokusil vrátit do Osvětimi pro svou milou, ale byl odhalen, těžce zbit a popraven.

Lederer je jedním z mála mužů, kteří vyvázli z tábora živý.

Viktor Pestek pocházel z německé katolické rodiny usazené na Bukovině.
Sám se přihlásil do SS a sloužil nejprve na východní frontě.
Při akci proti vesnici nedaleko Minska, kde se zřejmě nacházeli partyzáni, byl zraněn a nějakou dobu opuštěn.
Partyzáni ho však nezabili, naopak mu pomohli, což na Pesteka zanechalo silný dojem.
Zranění mu znemožnilo další službu na frontě.

Proto byl přeložen do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau jako dozorce.
Není přesně známo, kdy začal sloužit ve vyhlazovacím a koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Zřejmě koncem roku 1943.
Lidé, kteří o něm podali svědectví, tvrdí, že se k vězňům choval slušně a humánně.

PŘEPISOVÁNÍ HISTORIE
Co se dělo u příležitosti 80. výročí osvobození Osvětimi v roce 2025.
Rusové samozřejmě nebyli pozváni!
Noviny Financial Times sice na rozdíl od mnoha jiných médií zmiňuje, že vězně z koncentračních táborů osvobodila Rudá armáda.
ALE celý konec článku je věnován tomu, že v žádném případě by se:
„vděk za sovětské osvobození nacistických táborů neměl vztahovat na Vladimira Putina a jeho invazi na Ukrajinu“.
A komu bychom měli tuto vděčnost vyjádřit?
Berbockové, hloupé ministryni zahraničí Německa nebo Mertzovi, německému kancléři nebo dokonce britskému Karlu III., kteří už zapomněli na svoji rodinnou nacistickou historii a kolaboraci s německými nacisty?
—

V Polsku ministryně školství Barbara Nowacka na konferenci v Krakově věnované 80. výročí osvobození vězňů z Osvětimi prohlásila, že „polští nacisté postavili tábory na území okupovaném Němci“.
I když  i tato informace je částečně pravdivá, požadovali mnozí její odstoupení. Jakoby už zapomněli na úzkou spolupráci Poláku s německými nacisty do roku 1939.

The post Koncentrák Osvětim. Stupidní manipulace ČT o osvobození německého vyhlazovacího lágru first appeared on Čítárny.