Jediný kdo ho zrušil byli bílí.

Tato esej nehledá pomstu. Nehledá omluvu. Snaží se připomenout, na co se záměrně zapomnělo. Protože pouze ve skutečné paměti začíná skutečná spravedlnost.

Historickou skutečností je, že bílí byli nejen otrokáři, ale také otroci. Ale tento fakt je z historie aktivně vymazáván.
V sedmnáctém století byli bílí uneseni z anglických přístavních měst a irských vesnic, zasazeni do lodí a prodávali se v západní Indii.
V roce 1627 bylo více než osmdesát procent z 25 000 otroků v Barbadosu bílé. Termín „Barbadoeseded“ vstoupil do anglického jazyka, aby popsal praxi odchycení bílých chudých a jejich odeslání na karibské plantáže. Nebyli to osadníci. Byli to otroci/nevolníci bez velké možnosti na svobodu.

Michael Hoffman to dokumentuje v knize: „They Were White and They Were Slaves“.
Děti byly odchyceny v ulicích měst. Odsouzení a malí zloději byli odsouzeni k životu nevolnictví soudem. Političtí disidenti byli deportováni do otroctví. Plavba přes Atlantik byla brutální. Mnozí to nepřežili. Ti, kteří přežili, pracovali na polích jako nevolníci stejně tvrdě, jako později černí otroci.
Soudy pracovaly v úplně shodě s vlastníky půdy. Propouštění z nevolnictví nebylo časté. Smlouvy byly prodlužovány a mnoho nevolníků bylo úmyslně naváděno k útěku, aby po jejich dopadení, je soudy mohly odsoudit na celoživotní nevolnictví.

Východ Evropy a otroctví

Od šestnáctého do osmnáctého století operovali na pobřeží Evropy muslimští lupiči s podporou osmanských úřadů. Lodě byly zabavovány.
Křesťanští muži byli připoutáni k veslům lodí, ženy se prodávaly do harémů, děti byly určené pro život v armádách sultána.
V knize „Christian Slaves, Muslim Masters“ Robert Davis odhaduje, že barbarští piráti v letech 1500 až 1800 zotročili více než milion bílých.

To nebylo pirátství v moderním smyslu. Byl to teror sponzorovaný státem. Bylo to strategické. Bylo to náboženské. A přetrvávalo to po staletí.
V severní Africe byli evropští otroci kastrováni, mučeni, hladovění a biti. Někteří byli drženi naživu pro výkupné.
V knize „Bílé zlato“ Giles Milton vypráví příběh Thomase Pellowa, jedenáctiletého anglického chlapce, který strávil dvacet tři let jako osobní otrok sultána z Maroka. Jeho utrpení nebylo neobvyklé.

Přesto se o této historii nikde neučí.
Téma bílého otroctví se nezobrazuje ve filmech, učebnicích nebo televizi. Na internetu téměř neexistuje. Téma otroctví se soustředí pouze na jeden příběh: transatlantický obchod z africkými otroky a morální břemeno přidělené bílým.

Ale paměť není zbraň. Je to základ.
Vymazat tuto historii z paměti lidé znamená přerušit skutečnou minulosti, odstranit fakta, která formovala lidský vývoj a učinit je zranitelnými vůči morálním vydírání a trvalému sebezapření.

A tak otroctví v moderní imaginaci vyvolává obraz plantáže. Bavlněná pole, otrokáře a černé otroky v řetězech. Tento obraz otroctví není samozřejmě přesný.
Za ním stojí starší, rozsáhlejší architektura otroctví, která spojuje bělochy v systémech neméně dehumanizujících a mnohem častějších, než je většina ochotna připustit.

V nové koloniální Americe nebylo bílé otroctví pouhou etapou života nebo smluvním utrpením.
Mnozí z těchto nevolníků byli odsouzenci, hromadně deportováni anglickou korunou do Ameriky, ale také do Austrálie.
Další nevolníci byli Irové, chyceni po Cromwellových kampaních nebo vzpourách.
Další byli pochytáni jak zvěř v londýnských ulicích, prodáni gangy, nebo vyměněni jejich rodinami za peníze pro přežití.
Byli to vězni, byli prodáváni bez práva na obranu.
Děti ve věku osmi let musely pracovat. Muži byli označeni jako hospodářská zvířata. Ženy byly beztrestně znásilňovány. Zákon nenabízel žádný postih. Uprchlík by mohl být bičován, být spoutaný nebo jeho nevolnické období bylo prodlouženo až na doživotí.

V knize „Colonists in Bondage White Servitude and Convict Lab 1607–1776,“ Abbott Emerson Smith nastiňuje naprostý rozsah tohoto otrokářského systému.
V letech 1607 až 1776 byly desítky tisíc bělochů násilně přemístěny z Evropy tak, aby sloužily potřebám impéria, zbaveny práv, příbuzenství a budoucnosti. Právní rozlišování mezi nevolnictvím a otroctvím existovalo převážně na papíře.

Nebyl to žádný marginální jev. Byl to rozsáhlý transatlantický business, spojený s anglickým ekonomickým životem a koloniální expanzí.
Plantáže Virginie a plantáže cukrové třtiny Barbadosu fungovaly podle stejné logiky, která by později platila pro africké otroctví. V počátečních fázích ale byl otrok téměř vždy bílý.

Osmanská říše mezitím zkonstruovala svůj vlastní systém, méně byrokratický, ale stejně nemilosrdný.
V knize „Obchod zapomenutých otroků“ Simon Webb / The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam
se odhalují organizované únosy evropských křesťanů muslimskými mocnostmi, ne jako náhodný nájezd, ale jako imperiální politiku. Piráti, působící pod ochranou místních vládců, se plížily po středomořském a atlantickém pobřeží a zajímaly obyvatelé celých vesnic. Dětí z Balkánu bez problému konvertovali k islámu.

Bílé otroctví nebylo náhodné. Bylo systémové. Bylo výhodné. A trvalo po staletí v tichu.
V severní Africe jako eunuchové hlídali královské harémy. Otroci u vesel na lodích shnili v zápachu vlastního odpadu, připoutaní k lavicím až do smrti. V Anglii a koloniích umírali mladí chlapci v uhelných dolech.
Na východě i na západě byla bílá těla spotřebována pro práci, pro válku a pro chov.

Morálka moderního světa nemá pro tuto historii místo, protože narušuje pečlivě řízenou historii křivdy a viny.
Ale účetní kniha, která vynechává polovinu svých vstupů, není záznamem spravedlnosti. Je to nástroj kontroly. A kontrola, ne pravda, je účelem moderního příběhu o otroctví.

Minulost není neutrální a v moderním světě se historie používá jako zbraň.
Často je zaměřená na bílé, samotné lidi, kteří si samotnou disciplínou historie kodifikovali a kodifikovali. Není to zaznamenáno kvůli pravdě, ale formoval a nasadil ve službě moci. To, na co je zapamatováno a na co se zapomíná, nejsou nikdy nehody.

V případě otroctví je to obzvláště jasné.
Vzpomínka na černé otroctví se stala posvátnou mantrou, opakovaná ve školách, muzeích, filmech a národních rituálech.
Vzpomínka na bílé otroctví je považována za obscénní. Je to odepřeno, potlačeno a pohřbeno.
Pro ty, kteří chtějí znát historii existuje hrstka knih
Tato historie se ale neučí, neuvádí se v médiích, historickými institucemi není uznávána.

Takové falšování historie není jen otázka historické hodnoty, ale hlavně politické užitečnosti.
V dnešní morální ekonomice je oběť měnou. Poskytuje přístup k vlivu, autoritě a osvobození. Skupiny, které se prezentují jako historicky poškozené, si mohou nárokovat kompenzaci – materiální, kulturní a psychologické – z těch, které jsou označeny za historické utlačovatele.
Vyprávění o černém otroctví a bílé vině není udržováno pravdou, ale jeho politickou užitečností.

Přesto se tento příběh povědomí o otroctví  zhroutí, když je podroben kritice.
Jak ukazuje Simon Webb v „The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam“,
bílí Evropané byli muslimy zotročeni v mnohem větším počtu, po delší dobu. Osmanské ​​systémy otroctví byly nejen větší, než bylo uznáno, ale byly sadističtější. Arabský obchod s otroky sám předchází transatlantickému obchodu o staletí a přežil jej o desetiletí. Otroctví přetrvávalo v muslimských zemích až do dvacátého století. A v subsaharské Africe nikdy úplně nezmizelo.

Michael Hoffman, v knize „They Were White and They Were Slaves: The Untold History of the Enslavement of Whites in Early America(1773)
dokumentuje, jak si elity v Anglii řešily své problémy s chudobou a kriminalitou etc. tím, že byli prostě odeslání do Ameriky jako nevolníci na plantáže. Zákon je nechránil. Systém je nepoznal. A v mnoha případech byly jejich podmínky horší než podmínky černých otroků, kteří měli tržní hodnotu a rodinnou kontinuitu.
Bílé dítě v dole nebo plantáži stálo méně než mezek. Kdyby zemřelo, bylo okamžitě nahrazeni jiným.

Navzdory tomu zůstává morální obvinění jedinečné.
Za otroctví jsou odpovědní pouze bílí, jako by to sami praktikovali.
Pouze černoši mají trvalé uznání jako jeho oběti, jako by nikdo jiný utrpěl.

Asymetrie není historická. Je to ryze politicky strategická. Umožňuje existenci systému, ve kterém může být kolektivní vina podstrčena proti jedné komunitě, zatímco kolektivní nevinnost může být udělena jiné.
Ve veřejném diskurzu je dokonce i zmínka o bílém otroctví považováno za podvratné. Uznat to znamená zpochybnit předpoklad, na kterém spočívá moderní vina.
Proto musí být myšlenka na bílé otroctví pohřbena. Proto je vzpomínka potrestána. Ne proto, že je to nepravdivé, ale proto, že je to pro někoho nebezpečné.

Historie bílých není jedinečným příběhem bílého dobývání. Je to také příběh jejich nevolnictví, otroctví, vyhnání z vlastní země.
Je to příběh mužů a žen, kteří zemřeli na polích jako nevolníci a otroci.

Zapomenutí na tuto minulost není náhodné. Je pěstováno.
Umožňují jedné skupině lidí zdědit věčnou stížnost a druhému zdědit věčnou vinu.

Pamatovat si, neznamená, že se nárokuje oběť. Není to nahrazení jednoho mýtu druhým.
Je to obnovení toho, co bylo zamítnuto: právo mluvit pravdu bez hanby, vzpomenout si na lidské utrpení tak, aby se už nikdy neopakovalo.
A na to je třeba si pamatovat.
Ne proto, že hledáme lítost. Ne proto, že požadujeme opravu.
Ale protože paměť je prvním akt vzdorování. Protože historie patří všem.

Zpracováno na základě eseje Chada Crowleyho.

The post Bílé otroctví. Historie otrokářství, které se systematicky falšuje a přehlíží first appeared on Čítárny.

Bílé otroctví existovalo stejně jako otrokářství, otroctví žluté nebo černé. Neobyčejný příběh jednoho z milionů evropských otroků v severní Africe. Thomas Pellow byl v létě roku 1716 spolu s jednapadesáti svými druhy zajat na moři berberskými korzáry a strávil roky v zajetí jako otrok.

Giles Milton knihu napsal podle skutečného životního příběhu skutečného bílého otroka, Angličana, který po návratu z Afriky do vlasti sepsal svoje paměti z otroctví a ty pak byly poprvé knižně vydány v roce 1740 pod názvem:
The history of the long captivity and adventures of Thomas Pellow, in South-Barbary.

Pellowa a ostatní zajatce z lodi koupil marocký sultán, který budoval rozlehlý císařský palác. Thomas Pellow byl inteligentní a vtipný, takže byl vybrán za osobního sultánova otroka a stal se jedním z těch mála, kteří přežili.
Později Davis podrobně prozkoumal korzárské aktivity od šestnáctého do osmnáctého století a sestavil také seznam všech dostupných počtů otroků za toto období. Kromě toho vzal v úvahu úmrtnost zajatců, ať umírali následkem mučení, či nemocí, a počty těch, jež kněží a vyslanci vykoupili.
Dospěl k závěru, že mezi roky 1530 a 1780 “muslimové na erberském pobřeží zotročili určitě milion a dost možná dokonce milion a čtvrt bílých, evropských křesťanů”.

Bílé zlato je neobyčejný a otřesný příběh bélého otroctví. Je založen na nezveřejněných dopisech a rukopisech psaných otroky, jakož i kněžími a vyslanci, kteří byli posíláni je vysvobodit.
Odhaluje znepokojivou a opomíjenou kapitolu evropských dějin.

Bílé zlato / Giles Milton / Nakladatel: BB art 2005

Trh s otroky /1884/ Jean-Léon Gérôme (1824-1904) 
Malíř, sochař a učitel, jeden z nejvýznamnějších akademických umělců z konce 19. století ve Francii.

Výpisky…

Korzáři ze Salé se rychle naučili mistrovsky ovládat lodi s ráhnovými plachtami, což jim umožnilo rozšířit útoky hluboko do severního Atlantiku, a záhy shromáždili flotilu čtyřiceti lodí. Drancovali bez ustání a útočili na vesnice a námořní přístavy přímo na pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Anglie.

Jeden korzár ze Salé Amurates Rayobi, dovedl více než deset tisíc válečníků do Španělska, jehož pobřeží nelítostně vyplenili. Tento úspěch dodal odvahy jejich souvěrcům v jiných částech Berberska. Al-ghuzát z Alžíru se zaměřovali na zranitelné obchodní lodě proplouvající Gibraltarským průlivem. Bylo pro ně štěstím, že své útoky podnikali v začátcích věku merkantilismu, kdy se na volném moři dala získat bohatá kořist. Mezi roky 1609 a 1616 se zmocnili ohromujícího počtu 466 anglických obchodních lodí.

Také Wales byl opakovaně napadán a několik ničivých útoků postihlo rybářské flotily v Newfoundland Banks. V roce 1631 spočinul zrak Muráda Rejjise na hustě osídleném pobřeží jižního Irska. Postavil sílu dvou set islámských vojáků a vyplul s nimi do městečka Baltimore. Když vyrazili s tasenými meči na břeh, zastihli obyvatele zcela nepřipravené. Murád odvlekl 237 mužů, žen a dětí a odvezl je do Alžíru, kde, jak věděl, na nich hodně vydělá.

Černí strážci byli absolutními pány otroků, jež měli na starosti, a mnohé Múláj Ismaíl pečlivě vybral pro jejich tělesnou sílu a ochotu své zajatce bít. Germain Mouette podal
živé písemné vylíčení svého prvního setkání se strážcem francouzských otroků, jehož samozvanou úlohou bylo zajišťovat, aby tito muži žili co nejžalostněji. Tento “černoch,
ohromně vysoké postavy, staršného vzhledu a s hlasem tak hrozným jako štěkot Kerberův”, byl surový tyran a stále svíral “v ruce hůl úměrnou své výšce, s níž každého z nás pozdravil, a pak nás odvedl do skladišť, abychom si vybrali zvlášť těžké krumpáče.”
Mouettův strážce byl zvyklý v noci svázat muže řetězy a dělalo mu sadistické potěšení francouzské zajatce trýznit. “V našich vězeních nebylo v noci slyšet nic jiného, než bezútěšné sténání, vyvolávané prudkými bolestmi, jež nám působilo bití”, psal Mouette.

Bílé otroctví v Evropě:

Mapa: Oblasti nájezdů na otroky ve východní Evropě mezi lety 1453 a 1777. Vizualizace se současnými hranicemi.

Přibližně 3 miliony Evropanů bylo mezi 15. a 18. stoletím odvlečeno do otroctví v rámci Krymsko-Nogajského otrokářství.

Toto otroctví skončilo když Rusko dobylo Krym.
Stejně jako barbarské pirátství skončilo teprve tehdy když je Američané porazili ve válce.
Nikdy nezrušili otroctví sami od sebe, museli k tomu být donuceni vojenskými prostředky.

The post Bílé zlato, bílé otroctví. Skutečný příběh bílého otroka v Africe first appeared on Čítárny.

Friedrich August von Hayek (8.5. 1899 – 23.3. 1992) ve své jedinečné a klíčové knize Cesta do otroctví z roku 1944 jasně prokazuje, že není možné sladit osobní svobodu a jakékoliv centrální plánování.
Zkušenost z doby totalitního socialismu nás učí, že buď jste svobodni nebo řízení. S oblibou jsem říkal svým studentům, buď budete v životě ovce bez odpovědnosti nebo budete ovčáci s odpovědností. To je duch, který se nese celou knihou a Hayek na základě mnoha analýz, logikých úvah nejen svých potvrzuje, že má ve většině svých názorů pravdu, protože jeho teze byly později potvrzeny samotným politickým a společenkým procesem.

“Přítomnost se od dějin liší v tom, že nevíme, co nám přinese. Význam uplynulých událostí můžeme zpětně hodnotit a jejich důsledky není těžké vystopovat. Ale ve chvíli, kdy dějiny probíhají, pro nás ještě dějinami nejsou. Unášejí nás kamsi do neznáma a my jen zřídka máme možnost zahlédnout, co leží před námi.
Jinak by tomu bylo, kdybychom směli prožít stejné události dvakrát při plném vědomí toho, čeho jsme předtím byli svědky. V jak odlišném světle by se nám věci jevily, jak významné a často znepokojivé by nám připadaly změny, kterých jsme si napoprvé témě nepovšimli! Možná je pro člověka lepší, že něco takového nemůže nikdy zakusit a nezná žádné zákony, kterými by se dějiny nutně řídily.

Ale i přesto, že se dějiny nikdy přesně neopakují, a právě proto, že žádný vývoj není nevyhnutelný, můžeme se do jisté míry z minulosti poučit, a vyhnout se tak opakování stejného procesu. Člověk nemusí být prorokem, aby si uvědomoval hrozící nebezpečí. Náhodná kombinace zkušenosti a zájmu může často jednomu člověku ukázat události ve světle, které zatím pro většinu lidí zůstává skryté.”
Hayek / uvod

Přemýšlím-li co od Hayeka nejčastěji cituji, pak je to asi jeho teze o rozptýlených či roztroušených znalostech ve společnosti a o nemožnosti převést je z  mikrosvěta, kam patří, kde vznikají a kde se používají do jakéhokoli centrálního mozku, úřadu, orgánu.
Hayek nám odkázal triviální, ale velmi antiintuitivní myšlenku, která se – alespoň podle mne – stala nejsilnějším argumentem proti socialismům všeho druhu. Centrální řízení je podle Hayeka možné jen v systémech jednoduchých, ale ve složitém systému možné není. Tam musí nastoupit ceny a trh.
V. Klaus: 100 let od narození Friedricha Augusta von Hayeka

Tato kniha, kterou napsal Hayek ve svém volném čase v letech 1940 až 1943, a dál ji upřesňoval, je výsledkem jeho 30letého bádání.
Ústřední argument této mimořádné knihy byl poprvé nastíněn v článku s názvem „Svoboda a hospodářský systém“, který vyšel v časopise Contemporary Review v dubnu 1938 a později byl v rozšířené formě přetištěn ve sborníku Texty o veřejné politice, uspořádaném profesorem H. D. Gideonsem.

Výpisky:

Ačkoli lidé nemají rádi, když se jim něco připomíná, není to tak dlouho, co nám naši pokrokáři dávali německou socialistickou politiku za příklad hodný následování, tak jako je v poslední době vzorem a ideálem progresivistů Švédsko.

Je jistě pravda, že němečtí socialisté našli ve své zemi značnou oporu v určitých rysech pruské tradice. Tato příbuznost mezi prušáctvím a socialismem, na niž byly v Německu obě strany pyšné, ostatně také podporuje náš hlavní argument.

Podobně i britský myslitel F. A. Voigt došel po mnohaletém podrobném pozorování dění v Evropě z pozice zahraničního dopisovatele k závěru, že „marxismus vedl k fašismu a německému národnímu socialismu, protože je s fašismem a nacionálním socialismem stejné podstaty“.
A Walter Lippmann dospěl k přesvědčení, že „generace, k níž náležíme, se nyní poučuje o tom, co nastane, když se lidé odvrátí od svobody a přikloní se k nucené organizaci vlastních záležitostí. Ačkoli si slibují život ve větší hojnosti, v praxi se ho musejí zříci; a jak se organizované řízení rozšiřuje, musí se namísto rozmanitosti cílů nutně dostavit uniformita. V tom spočívá nemesis plánované společnosti a autoritářského ovládání záležitostí lidí.

Všimněme si nenápadného významového posunu, kterým slovo „svoboda“ muselo projít, aby takový argument mohl působit věrohodně.
Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo osvobození od donucování a svévolné moci jiných lidí, uvolnění z pout, které jednotlivci nedávaly jinou volbu než poslouchat příkazy nadřízeného, k němuž byl vázán. Slibovaná nová svoboda však měla být svobodou zbavující nutnosti, uvolnění od tlaku vnějších okolností, které nevyhnutelně omezují možnosti volby nás všech, byť některých z nás mnohem více než jiných. Aby člověk mohl být skutečně svobodný, musela být svržena „despocie fyzických potřeb“ a uvolněna „omezení ekonomického systému“.

V současné debatě o dopadech technického pokroku se nám tento pokrok často prezentuje jako něco probíhajícího mimo nás, co by nás mohlo nutit užívat nové vědomosti konkrétním způsobem. Je jistě pravda, že nám vynálezy dávají úžasnou moc, ale bylo by nesmyslné tvrdit, že bychom tuto moc měli využít k zničení našeho nejvzácnějšího dědictví – svobody. Znamená to naopak, že chceme-li si ji zachovat, musíme ji co nejžárlivěji střežit a že musíme být připraveni podstupovat pro ni oběti. Moderní technický pokrok nás ničím nenutí směřovat ke komplexnímu plánování hospodářství, naopak nutí nás mít se ještě více na pozoru před mocí, kterou by plánovací úřad za takových okolností získal.

V demokratickém státě se může moc donekonečna upevňovat předáváním neomezených pravomocí, aniž tím suverenita demokracie utrpí újmu.

Často se říká, že politická svoboda nemá bez ekonomické svobody význam.
To je jistě pravda, ale téměř v opačném smyslu, než v jakém to chápou naši plánovači. Ekonomická svoboda, která je nutnou podmínkou pro jakoukoli další svobodu, nemůže znamenat osvobození od ekonomických starostí, jež nám socialisté slibují a jehož lze dosáhnout jen tím, že zároveň se starostmi zbavíme člověka i možnosti volby. Musí to být svoboda v naší ekonomické činnosti, která s sebou kromě práva na volbu nevyhnutelně nese i riziko a odpovědnost s tímto právem spojené.

Je pravda, že někteří akademičtí socialisté přišli nedávno pod tlakem kritiky a strachu lidí ze zničení svobody systémem centrálního plánování s novým druhem „konkurenčního socialismu“, o kterém doufají, že zabrání obtížím a rizikům centrálního plánování a přinese kombinaci zrušení soukromého vlastnictví s plným zachováním individuální svobody.
V odborných časopisech se o tomto novém socialismu sice debatovalo, v praktické politice se však s největší pravděpodobností neprosadí. Kdyby se tak totiž stalo, nebylo by těžké dokázat (jak se již autor tohoto textu několikrát pokusil – viz časopis Economics, 1940), že takové plány spočívají na iluzi a trpí nenapravitelným vnitřním rozporem. Není možné regulovat všechny výrobní zdroje, aniž se přitom rozhoduje o tom, kdo je má využívat a pro koho. A přestože by v tomto takzvaném „konkurenčním socialismu“ plánování ústředního orgánu mělo poněkud méně syrovou podobu, jeho účinky by se v základu příliš nelišily a konkurenční prvek by v něm existoval jen naoko.

Mnohý vysokoškolský učitel ve třicátých letech zažil, jak se mu američtí a angličtí studenti vraceli z Evropy plni nejistoty, zda se hlásit spíše ke komunistům, nebo k nacistům, a jediné, čím si byli jistí, byla nenávist k západní liberální civilizaci.

Socialisté věří ve dvě věci, které se od sebe absolutně liší,a snad i vylučují: svobodu a organizaci.

Pokud chceme vybudovat lepší svět, musíme sebrat odvahu k novému začátku, i kdyby to znamenalo určité reculer pour mieux sauter – pro lepší rozběh ustoupit pár kroků zpět.
Tuto odvahu rozhodně neprojevují ti, kdo věří v nevyhnutelné tendence, kdo kážou „nový řád“, který není nic než projekce tendencí uplynulých čtyřiceti let, a které nenapadá nic lepšího než napodobovat Hitlera. Vždyť ti, kdo nejhlasitěji volají po „novém řádu“, jsou nejvíce ve vleku idejí, které rozpoutaly tuto válku a přivodily většinu zel, jež nás teď souží. Mladí mají pravdu, když nedůvěřují myšlenkám, jimiž se řídí předchozí generace. Mýlí se však, když se domnívají, že to jsou liberální myšlenky devatenáctého století (neboť ty mladší generace prakticky nezná). Třebaže nemůžeme chtít a ani nejsme schopni vrátit nazpátek svět devatenáctého století, máme možnost realizovat jeho ideály – a nejsou to špatné ideály. Nemáme právo cítit se v tomto ohledu nadřazeni našim prarodičům a neměli bychom nikdy zapomínat, že jsme to byli my, dvacáté století, a nikoli oni, kdo všechno pokazil. Oni si ještě plně neuvědomovali, co je zapotřebí k nastolení světa, který si přáli; nás však zkušenost několika desetiletí pro tento úkol vybavila lépe. A jestliže náš první pokus o vybudování světa svobodných lidí selhal, musíme se pokusit znovu. Vůdčí princip, který nám říká, že politika svobody jednotlivce je jedinou pokrokovou politikou, platí dnes stejně jako v devatenáctém století.

To, co ve skutečnosti spojuje socialisty z levého a pravého konce politického spektra, je společná nechuť k hospodářské soutěži a společná touha nahradit ji hospodářstvím řízeným shora.

Když někdo řekne: „K čertu s ekonomií, pojďme vybudovat slušný svět,“ zní to sice možná vznešeně, ve skutečnosti je to však pouze nezodpovědné prohlášení.
V našem světě, kde jsou všichni přesvědčeni, že je třeba tu či onde zlepšit materiální podmínky, je možné vybudovat slušný svět, pouze když dokážeme nadále zvyšovat všeobecnou úroveň bohatství. Existuje-li něco, co moderní demokracie neunese, pak je to podstatné snížení životní úrovně v době míru, nebo dokonce dlouhodobá hospodářská stagnace.

„Je známou skutečností, že současný parlamentní mechanismus je naprosto nevhodný pro rychlé schvalování velkého objemu složitých zákonů.
Vláda to v podstatě přiznala tím, že svá hospodářská a celní opatření zavedla nikoli na základě podrobné debaty v Dolní sněmovně, ale v podobě balíčku delegované legislativy. Labouristická vláda by to, předpokládám, pojala jako precedent a omezila by Dolní sněmovnu na dvě funkce, k nimž se skutečně hodí: projednávání stížností a diskusi o obecných otázkách. Její zákony by pak měly podobu obecných formulí, udělujících široké pravomoci příslušným resortům a které by případně sněmovna mohla napadnout formou vyslovení nedůvěry. Potřebnost a význam delegované legislativy nedávno zdůraznil i Donoughmoreův výbor. Její rozšiřování je nevyhnutelné, nemá-li proces socializace ztroskotat na běžných metodách obstrukce, které současná parlamentní procedura umožňuje“.

Podstatou každé morálky hodné svého jména je odpovědnost nikoli vůči nadřízenému, ale vůči vlastnímu svědomí;

Společný rys všech kolektivistických systémů lze popsat slovy, která jsou tolik drahá socialistům všech škol, totiž že jde o záměrnou organizaci práce ve společnosti pro daný společenský cíl. Jednou z hlavních výhrad socialistických kritiků k dnešní společnosti bylo odjakživa právě to, že jí chybí takové „vědomé“ vedení k jedinému cíli a že její aktivity jsou určovány rozmary nezodpovědných jednotlivců.

Centrální plánování znamená, že ekonomické problémy neřeší jednotlivec, ale společenství. To však nutně vede k tomu, že také společenství (či spíše jeho zástupci) musí rozhodovat o relativní důležitosti jednotlivých potřeb.
Takzvaná ekonomická svoboda, kterou nám plánovači slibují, neznamená nic jiného, než že se máme zbavit nutnosti řešit své vlastní ekonomické problémy a že nepříjemná rozhodnutí, která to s sebou někdy přináší, bude někdo dělat za nás. A protože v moderních podmínkách jsme téměř ve všem závislí na prostředcích, které nám poskytnou jiní lidé, znamenalo by ekonomické plánování řízení prakticky veškerého našeho života. Neexistuje v podstatě žádny z jeho aspektů, od základních potřeb až po vztahy s příbuznými a přáteli, od typu zaměstnání až po způsob trávení volného času, nad nímž by plánovač nevyvíjel „uvědomělou moc“.

Shodnou-li se lidé pouze na nutnosti centrálního plánování, dopadá to podobně, jato když se skupina lidí rozhodne společně podniknout cestu, aniž se dohodnou, kam chtějí jet: výsledkem pak může být, že jsou nuceni jet někam, kam většina z nich vůbec nechce. Pro plánovanou společnost je typické, že lidé jsou nuceni dohodnout se na mnohem více věcech, než byli zvyklí a že zároveň kolektivní jednání nelze omezit na úkoly, na nichž se shodnout dokážou – aby bylo možné vůbec něco udělat, je třeba dosáhnout shody úplně ve všem.

Pociťují-li lidé v totalitních zemích útlak méně bolestně, než si lidé ve svobodných zemích představují, je to proto, že se totalitní vládě do značné míry podařilo vnutit jim potřebný způsob myšlení.

Pravděpodobně platí, že velká většina lidí zpravidla není schopná samostatného uvažování, přejímá ve většině otázek předem hotové názory a ať je jí vrozen nebo namluven ten či onen soubor názorů, bude vždy stejně [ne]spokojena.
Svoboda myšlení má zřejmě v každé společnosti bezprostřední význam jen pro nepatrnou menšinu. To ale neznamená, že někdo je způsobilý nebo by měl mít moc vybírat ty, kterým bude tato svoboda vyhrazena. Rozhodně to neospravedlňuje předpoklad, že by jedna skupina lidí měla mít právo určovat, co si lidé mají myslet a v co věřit. Tvrdí-li někdo, že jelikož v každém systému se většina lidí řídí podle cizích názorů, vyjde nastejno, když se budou všichni řídit stejným názorem, prozrazuje to naprosté zmatení myšlenek. Snižovat hodnotu svobody myšlení jen proto, že nemůže nikdy zaručovat stejné možnosti samostatného uvažování pro každého, znamená naprosto se míjet s důvody, pro něž je svoboda myšlení hodnotná. [stejně, jako rovnoměrná distribuce bohatství a majetku.] Aby mohla plnit svou funkci primárního hybatele myšlenkového pokroku, je nezbytné nikoli to, aby každý mohl myslet a psát cokoliv, ale aby každou věc či myšlenku mohl někdo prosazovat. Pokud vláda nepotlačuje nesouhlas, najde se vždycky někdo, kdo bude zpochybňovat převládající myšlenky a zkoušet odolnost nových myšlenek vůči argumentaci a propagandě.

Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.“

„Hitlerismus se prohlašuje jak za pravou demokracii, tak za pravý socialismus, a hroznou pravdou je, že v obou tvrzeních je zrnko pravdy – jistě zcela nepatrné zrnko, které však stačí k tomu, aby sloužilo jako základ pro fantastické překrucování skutečnosti. Hitlerismus zachází dokonce tak daleko, že si nárokuje úlohu ochránce křesťanství, a je hroznou pravdou, že dokonce i tak hrubě zavádějící výklad může vyvolat určitou odezvu. Z celé té mlhy polopravd ale jasně vysvítá jeden fakt: totiž že Hitler si nikdy nenárokoval, že představuje pravý liberalismus. Liberalismus má proto čest nazvat se doktrínou, kterou Hitler nejvíc nenávidí.“29

„Demokracie posouvá hranice svobody jednotlivce,“ napsal Alexis de Tocqueville v roce 1848, „zatímco socialismus ji omezuje. Demokracie připisuje každému člověku veškerou možnou hodnotu; socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.
„Discours prononcé á l’assemblée constituante le 12 septembre 1848 sur la question du droit au travail,“ Œuvres complètes de Alexis de Tocqueville (1866), IV, 546.

Civilizaci není možné přebudovat ve velkém měřítku. Není náhodou, že celkově se vždy našlo více krásy a slušnosti v životě malých národů a že u těch velkých byla spokojenost a štěstí obyvatel vždy přímo úměrná tomu, nakolik se jim podařilo vyvarovat se zhoubného nebezpečí centralizace. Nejméně nadějí na zachování demokracie a podpory jejího růstu máme tehdy, když bude všechna moc a většina důležitých rozhodnutí spočívat v rukou organizace, kterou pro její velikost obyčejný člověk ani nedokáže obsáhnout či pochopit.
Demokracie ještě nikdy dobře nefungovala bez silné místní samosprávy, která je skvělou politickou školou pro obyčejné lidi i pro budoucí státníky. Jedině v místní samosprávě se lze naučit odpovědnosti a procvičovat si ji na věcech, které jsou lidem dobře známy. Jednání v této sféře se totiž řídí spíše znalostí vlastního souseda než jakýmsi teoretickým vědomím o potřebách druhých. Jedině v místní samosprávě se může obyčejný člověk skutečně podílet na věcech veřejných, protože se týkají světa, který zná. Pokud je rozsah politických opatření tak velký, že potřebnými informacemi vládne takřka výlučně byrokracie, tvořivé impulzy soukromých osob musejí nutně zanikat. Domnívám se, že v tomto bodě je velmi cenná zkušenost malých zemí typu Holandska či Švýcarska a mají se z ní mnoho co učit i ty nejvíce prosperující velké země, jako je Velká Británie. Podaří-li se nám vytvořit svět, v němž bude místo pro malé státy, vyděláme na tom všichni.

„Neprokázalo se, že by velké organizace musely být nutně efektivnější. Jejich výhody, které mají údajně zlikvidovat hospodářskou soutěž, se v mnoha oblastech vůbec neprojevily.
Stejně tak neplatí, že by úspory z rozsahu výroby musely tam, kde existují, za všech okolností vyžadovat monopol. Optimálně efektivní velikosti firmy či firem lze dosáhnout dávno předtím, než většina nabídky padne do rukou jedné silné firmy. Závěry ve smyslu, že výhody velkovýroby musejí nutně vést k zániku konkurence, jsou nepřijatelné. Navíc je třeba si všimnout, že monopol je často výsledkem jiných faktorů, než je snížení nákladů plynoucí z většího rozsahu výroby. Dochází k němu tajnou dohodou a podporuje ho určitá politika státu. Jakmile se platnost těchto dohod zruší a tato politika změní, muže být konkurenční prostředí znovu nastoleno.“

Válečná ekonomika, vytvořená v Německu po roce 1914, „je prvním uskutečněním socialistické společnosti a její duch je prvním aktivním, nikoli pouze žádajícím projevem socialistického ducha.
Díky potřebám války se v německém hospodářském životě zakotvila socialistická myšlenka, takže obrana našeho národa přinesla lidstvu myšlenku roku 1914 – myšlenku německé organizace, národního společenství (Volksgemeinschaft) nacionalistického socialismu. … Aniž jsme si toho skutečně povšimli, celý náš politický život ve státě a v průmyslu postoupil do vyššího stadia. Stát a hospodářský život vytvořily novou jednotu.

The post Hayek. Cesta do otroctví aneb musíme vybrat mezi svobodou a státním donucováním. Jiná cesta není first appeared on Čítárny.