Joseph Conrad a Srdce temnoty. Zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě.

Srdce temnoty je zároveň dobrodružným i filosofickým pohledem do otrokářské Afriky 19.století.
Skvěle napsané drama z africké džungle, příběh o věčném sváru dobra a zla, sžíravé touze po moci. Silná kritika britského koloniálního dobývání světa.

Vypravěč, anglický kapitán Marlow, vypráví svůj příběh od chvíle, kdy je vyslán z Evropy do nitra Afriky.
Obchodní společnost pro kterou pracuje mu dala za úkol nalézt nejúspěšnějšího obchodníka společnosti, Kurtze, který najednou přestal o sobě podávat zprávy.
Po strastiplné cestě Marlow nakonec nachází Kurtze v pološíleném stavu uprostřed pralesa, jako vůdce místní černošské komunity, která v něm vidí boha.

Slunce zapadalo. Ústí Temže se před námi prostíralo ja počátek nekonečné vodní cesty, směřující do nejvzdálenějších končin světa.
Dobýt nějaké země, řekl Marlow, znamená většinou vzít ji těm, kteří mají jinou barvu pleti. Vykoupit to může jen idea. Idea a nesobecká víra v tu ideu. Něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnout oběť.

Vynikající román Srdce temnoty Conrada lze chápat nejen jako dobrodružnou cestu překvapivých pohledů na tehdější koloniální svět, ale také jako Marlowovu očistnou pouť.
Setkání s pološíleným Kurtzem v něm vyvolá zásadní změnu v jeho myšlení, při kterém přehodnocuje svůj dosavadní pohled na život a svět kolem.
Marlow v knize říká:

Představa toho člověka – to byl pro mne hlas. Neznamená to ovšem, že jsem si ho nespojoval s nějakou aktivitou.Což mi neříkali všemi tóny žárlivosti a obdivu, že nashromáždil, vyměnil, podvodně vylákal či ukradl více slonoviny, než všichni ostatní agenti dohromady?
O tohle nešlo. Šlo o to, že to byl schopný a talentovaný člověk a že mezi všemi jeho schopnostmi dominovala právě ta, která vyvolávala pocit, že je skutečně přítomen – jeho schopnost hovořit, jeho slova – dar výrazu, ten matoucí, vysvětlující, krajně exaltovaný a opovrženíhodný, chvějivý proud světla nebo snad jiný, falešný proud ze srdce neproniknutelné temnoty.

Srdce temnoty je jeden z nejlepších románů světové literatury,
kterou napsal spisovatel, jenž je považován za světového velikána prózy o oceánech a mořích a nezvyklých lidských osudech.

Kuriózní na Conradovi je, že se narodil v Polsku a angličtina byla jeho druhý jazyk. Přesto v něm dosáhl takového mistrovství, že sami Angličané ho považují za národního autora a jsou na něho patřičně hrdí.

Román Srdce temnoty vyšel anglicky roku 1899 pod názvem Heart of Darkness, česky byl vydán až v roce 1980.
Od svého prvního vydání má nesčetná vydání po celém světě. Román také vychází jako velmi vydařená audiokniha. 

Film:
Conradovo téma volně zpracoval v roce 1979 režisér F. F. Coppola ve svém slavném filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), Conradova televizní verze se však daleko víc přibližuje knižní předloze. Heart of Darkness (1993) John Malkovich byl za vedlejší roli nominován na Zlatý globus. 

Joseph Conrad – Srdce temnoty / (z anglického originálu The Heart of Darkness, 1902)
první vydání v jiném povídkovém souboru již dříve
vyd. v roce 1980, Vyšehrad, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři (Heart of Darkness, End of the tether)
vyd. v roce 1996, Mladá Fronta, přeložili Skoumal Aloys, Zábrana Jan
vyd. v roce 2006, Alpress, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři

Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowski, (3.12. 1857, Berdyčiv –  3.8. 1924, Canterbury)
Conrad byl nglický spisovatel polského původu. Narodil se v dnes ruském městě Berdyčiv (poblíž Žytomyru). V sedmnácti letech se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry.
Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti.

Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy.

Za jeho nejvýznamnější prózy jsou považovány:
Román Lord Jim a novela Srdce temnoty, spojené vypravěčem Marlowem a zachycující psychologickou složitost jednání člověka, vyvázaného ze světa západní civilizace v době koloniálního dobývání světa britským impériem.

Josepha Conrada překládal vynikajícím způsobem Jan Zábrana: Píše:

Conradova kniha Heart of Darkness / Srdce temnoty se stala podkladem Coppolova filmu Apokalypsa (Apocalypse Now). Poslouchal jsem to a měl před sebou na stole poslední tři stránky dokončovaného překladu Srdce temnoty. Doufám, že teď si to někdo nedá dohromady – má to vyjít v Panoramě – „utopeno“ mezi jinými, méně třeskutými a vykřičenými Conradovými povídkami.
Pokud to někdo nevyhodí z plánu, nic se neděje, poněvadž knížka při dnešních výrobních termínech vyjde za rok nebo za půl druhého – a do té doby „naši vedoucí intelektuální soudruzi“ zapomenou, že nějaký Conrad existuje, pokud to ovšem vůbec zaregistrovali.

9. prosince 1979, 1 hodina 40 minut v noci. Dokončen překlad Conradova Srdce temnoty.
Vidět, jak anděl boží naučil Conrada anglicky…. Poněvadž zázrak je zázrak. Zázrak zůstane zázrakem… Asi proto, že jeho slovo mělo zůstat zachováno.

Výpisky z knihy Srdce temnoty:

…Žádný strach neobstojí před hladem, žádná trpělivost ho neukonější; znechucení prostě neexistuje tam, kde je hlad, a pokud jde o pověry a víru, nebo jak chcete nazvat zásady, – ty jsou míň než plevy ve větru.
Copak neznáte ďábelská muka prodlužovaného hladovění, jeho rozdražďující trýzně, jeho černé myšlenky, jeho ponurou a skličující zuřivost? Já tohle znám. Chce-li člověk jaksepatří vzdorovat hladu, připraví ho to o všechnu sílu, kterou má. Opravdu je snadnější čelit opuštěnosti, zneuctění a zatracení vlastní duše než takovému dlouhotrvajícímu hladu. Je to smutné, ale je to tak.

…Dřív než se s tlumeným rachotem zastavil, v neprůhledném vzduchu se pomalu rozlehl výkřik – velice hlasitý a nekonečně bezútěšný výkřik. Ten ztichl a vzápětí nám zalehly uši od naříkavého řevu, modulovaného v nesouzvučných divošských tóninách. Vlasy se mi pod čepicí zježily z toho, jak nečekaně to přišlo.
Nevím, jakým pocitem to naplnilo ostatní; mně však se zdálo, jako by zavřeštěla sama mlha, tak náhle a zřejmě na všech stranách najednou ta bouřlivá a ponurá vřava propukla.
Vyvrcholila chvatným výbuchem téměř nesnesitelně vystupňovaného jekotu, který náhle přestal, jako když utne, a zanechal nás celé ztuhlé v nejrůznějších hloupých pózách, napjatě naslouchající skoro stejně ohromujícímu a vystupňovanému tichu.

…Všechno mu patřilo. Skoro se mi až dech zatajil – čekal jsem, že uslyším, jak se divočina otřese bouří velkolepého smíchu, při kterém nehybné hvězdy poskočí na svých místech. Všechno mu patřilo – jenomže to byl detail. Šlo o to poznat, čemu patří on, jak mnoho mocností temnoty ho přijalo za svého.

…Může samozřejmě být dost pošetilý, aby sešel na scestí – dost hloupý na to, aby si vůbec uvědomil, že na něho mocnosti temnoty zaútočily. Mám za to, že žádný pošetilec ještě nikdy nezaprodal duši ďáblovi, na to je buď ten pošetilec moc pošetilý, nebo moc ďábelský ten ďábel – nevím, který z nich.
Nebo to může být člověk tak třeskutě povznesený, že je naprosto hluchý a slepý ke všemu kromě povzdechu a zvuků přicházejících z nebe.
Pak je pro něho země jen přechodná zastávka a jestli tím získává nebo ztrácí, to si netroufám rozsuzovat. Většina z nás ale nepatří k těm ani oněm. Pro nás je země místo k životu, kde se musíme smířit s tím, co vidíme, co tu slyšíme a cítíme – hrome, dokonce i když to třeba je maso z mrtvého hrocha!

Za jedno krátké odpoledne změřil hloubku hrůzy a zoufalství a těď se utěšoval vědomím, že život už pro něho nemá tajemství a smrt taky ne! Seděl vedle mrtvoly a přemýšlel; přemýšlel usilovně; promýšlel nové myšlenky. Jako by se odpoutal od sebe sama. Konečně se mu objevily v pravé podobě jeho dřívější myšlenky, názory, záliby i nechuti, věci, jimž se kořil, i věci, jichž se štítil! Jevily se mu malicherné a dětinské, falešné a směšné. Jak tak seděl vedle člověka, kterého zabil, kochal se svou novou moudrostí.

…Bílý rubáš té země žalu náhle prorazil pronikavý nelidský jekot. Po něm se ozvalo trojí krátké, netrpělivé zavřísknutí a potom se v strašlivém tichu dál nerušené převalovaly kupy mlhy. Další a další prudký a ostrý jekot se rozlehl jako skřek nějakého rozzlobeného, nelítostného tvora. Od řeky volal Kayertse pokrok. Pokrok a civilizace a veškeré ctnosti. Lidská společnost volala své zdárné dítko, aby se ho ujala, aby je poučila, postavila před soud, odsoudila; volala ho, aby se vrátil na smetiště, od něhož se zatoulal, aby se dal průchod právu.

Zvedl jsem hlavu. Tam, kde začínalo moře, uzavíral ústí řeky černý břeh z nakupených mraků a klidný proud vodní cesty směřující do nejvzdálenějších končin světa se pochmurně valil pod zataženou oblohou – jako když vede do srdce nesmírné temnoty.

The post Fascinující Conrad. Srdce temnoty o sebezhoubné touze po nesmírné moci first appeared on Čítárny.

Jediný kdo ho zrušil byli bílí.

Tato esej nehledá pomstu. Nehledá omluvu. Snaží se připomenout, na co se záměrně zapomnělo. Protože pouze ve skutečné paměti začíná skutečná spravedlnost.

Historickou skutečností je, že bílí byli nejen otrokáři, ale také otroci. Ale tento fakt je z historie aktivně vymazáván.
V sedmnáctém století byli bílí uneseni z anglických přístavních měst a irských vesnic, zasazeni do lodí a prodávali se v západní Indii.
V roce 1627 bylo více než osmdesát procent z 25 000 otroků v Barbadosu bílé. Termín „Barbadoeseded“ vstoupil do anglického jazyka, aby popsal praxi odchycení bílých chudých a jejich odeslání na karibské plantáže. Nebyli to osadníci. Byli to otroci/nevolníci bez velké možnosti na svobodu.

Michael Hoffman to dokumentuje v knize: „They Were White and They Were Slaves“.
Děti byly odchyceny v ulicích měst. Odsouzení a malí zloději byli odsouzeni k životu nevolnictví soudem. Političtí disidenti byli deportováni do otroctví. Plavba přes Atlantik byla brutální. Mnozí to nepřežili. Ti, kteří přežili, pracovali na polích jako nevolníci stejně tvrdě, jako později černí otroci.
Soudy pracovaly v úplně shodě s vlastníky půdy. Propouštění z nevolnictví nebylo časté. Smlouvy byly prodlužovány a mnoho nevolníků bylo úmyslně naváděno k útěku, aby po jejich dopadení, je soudy mohly odsoudit na celoživotní nevolnictví.

Východ Evropy a otroctví

Od šestnáctého do osmnáctého století operovali na pobřeží Evropy muslimští lupiči s podporou osmanských úřadů. Lodě byly zabavovány.
Křesťanští muži byli připoutáni k veslům lodí, ženy se prodávaly do harémů, děti byly určené pro život v armádách sultána.
V knize „Christian Slaves, Muslim Masters“ Robert Davis odhaduje, že barbarští piráti v letech 1500 až 1800 zotročili více než milion bílých.

To nebylo pirátství v moderním smyslu. Byl to teror sponzorovaný státem. Bylo to strategické. Bylo to náboženské. A přetrvávalo to po staletí.
V severní Africe byli evropští otroci kastrováni, mučeni, hladovění a biti. Někteří byli drženi naživu pro výkupné.
V knize „Bílé zlato“ Giles Milton vypráví příběh Thomase Pellowa, jedenáctiletého anglického chlapce, který strávil dvacet tři let jako osobní otrok sultána z Maroka. Jeho utrpení nebylo neobvyklé.

Přesto se o této historii nikde neučí.
Téma bílého otroctví se nezobrazuje ve filmech, učebnicích nebo televizi. Na internetu téměř neexistuje. Téma otroctví se soustředí pouze na jeden příběh: transatlantický obchod z africkými otroky a morální břemeno přidělené bílým.

Ale paměť není zbraň. Je to základ.
Vymazat tuto historii z paměti lidé znamená přerušit skutečnou minulosti, odstranit fakta, která formovala lidský vývoj a učinit je zranitelnými vůči morálním vydírání a trvalému sebezapření.

A tak otroctví v moderní imaginaci vyvolává obraz plantáže. Bavlněná pole, otrokáře a černé otroky v řetězech. Tento obraz otroctví není samozřejmě přesný.
Za ním stojí starší, rozsáhlejší architektura otroctví, která spojuje bělochy v systémech neméně dehumanizujících a mnohem častějších, než je většina ochotna připustit.

V nové koloniální Americe nebylo bílé otroctví pouhou etapou života nebo smluvním utrpením.
Mnozí z těchto nevolníků byli odsouzenci, hromadně deportováni anglickou korunou do Ameriky, ale také do Austrálie.
Další nevolníci byli Irové, chyceni po Cromwellových kampaních nebo vzpourách.
Další byli pochytáni jak zvěř v londýnských ulicích, prodáni gangy, nebo vyměněni jejich rodinami za peníze pro přežití.
Byli to vězni, byli prodáváni bez práva na obranu.
Děti ve věku osmi let musely pracovat. Muži byli označeni jako hospodářská zvířata. Ženy byly beztrestně znásilňovány. Zákon nenabízel žádný postih. Uprchlík by mohl být bičován, být spoutaný nebo jeho nevolnické období bylo prodlouženo až na doživotí.

V knize „Colonists in Bondage White Servitude and Convict Lab 1607–1776,“ Abbott Emerson Smith nastiňuje naprostý rozsah tohoto otrokářského systému.
V letech 1607 až 1776 byly desítky tisíc bělochů násilně přemístěny z Evropy tak, aby sloužily potřebám impéria, zbaveny práv, příbuzenství a budoucnosti. Právní rozlišování mezi nevolnictvím a otroctvím existovalo převážně na papíře.

Nebyl to žádný marginální jev. Byl to rozsáhlý transatlantický business, spojený s anglickým ekonomickým životem a koloniální expanzí.
Plantáže Virginie a plantáže cukrové třtiny Barbadosu fungovaly podle stejné logiky, která by později platila pro africké otroctví. V počátečních fázích ale byl otrok téměř vždy bílý.

Osmanská říše mezitím zkonstruovala svůj vlastní systém, méně byrokratický, ale stejně nemilosrdný.
V knize „Obchod zapomenutých otroků“ Simon Webb / The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam
se odhalují organizované únosy evropských křesťanů muslimskými mocnostmi, ne jako náhodný nájezd, ale jako imperiální politiku. Piráti, působící pod ochranou místních vládců, se plížily po středomořském a atlantickém pobřeží a zajímaly obyvatelé celých vesnic. Dětí z Balkánu bez problému konvertovali k islámu.

Bílé otroctví nebylo náhodné. Bylo systémové. Bylo výhodné. A trvalo po staletí v tichu.
V severní Africe jako eunuchové hlídali královské harémy. Otroci u vesel na lodích shnili v zápachu vlastního odpadu, připoutaní k lavicím až do smrti. V Anglii a koloniích umírali mladí chlapci v uhelných dolech.
Na východě i na západě byla bílá těla spotřebována pro práci, pro válku a pro chov.

Morálka moderního světa nemá pro tuto historii místo, protože narušuje pečlivě řízenou historii křivdy a viny.
Ale účetní kniha, která vynechává polovinu svých vstupů, není záznamem spravedlnosti. Je to nástroj kontroly. A kontrola, ne pravda, je účelem moderního příběhu o otroctví.

Minulost není neutrální a v moderním světě se historie používá jako zbraň.
Často je zaměřená na bílé, samotné lidi, kteří si samotnou disciplínou historie kodifikovali a kodifikovali. Není to zaznamenáno kvůli pravdě, ale formoval a nasadil ve službě moci. To, na co je zapamatováno a na co se zapomíná, nejsou nikdy nehody.

V případě otroctví je to obzvláště jasné.
Vzpomínka na černé otroctví se stala posvátnou mantrou, opakovaná ve školách, muzeích, filmech a národních rituálech.
Vzpomínka na bílé otroctví je považována za obscénní. Je to odepřeno, potlačeno a pohřbeno.
Pro ty, kteří chtějí znát historii existuje hrstka knih
Tato historie se ale neučí, neuvádí se v médiích, historickými institucemi není uznávána.

Takové falšování historie není jen otázka historické hodnoty, ale hlavně politické užitečnosti.
V dnešní morální ekonomice je oběť měnou. Poskytuje přístup k vlivu, autoritě a osvobození. Skupiny, které se prezentují jako historicky poškozené, si mohou nárokovat kompenzaci – materiální, kulturní a psychologické – z těch, které jsou označeny za historické utlačovatele.
Vyprávění o černém otroctví a bílé vině není udržováno pravdou, ale jeho politickou užitečností.

Přesto se tento příběh povědomí o otroctví  zhroutí, když je podroben kritice.
Jak ukazuje Simon Webb v „The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam“,
bílí Evropané byli muslimy zotročeni v mnohem větším počtu, po delší dobu. Osmanské ​​systémy otroctví byly nejen větší, než bylo uznáno, ale byly sadističtější. Arabský obchod s otroky sám předchází transatlantickému obchodu o staletí a přežil jej o desetiletí. Otroctví přetrvávalo v muslimských zemích až do dvacátého století. A v subsaharské Africe nikdy úplně nezmizelo.

Michael Hoffman, v knize „They Were White and They Were Slaves: The Untold History of the Enslavement of Whites in Early America(1773)
dokumentuje, jak si elity v Anglii řešily své problémy s chudobou a kriminalitou etc. tím, že byli prostě odeslání do Ameriky jako nevolníci na plantáže. Zákon je nechránil. Systém je nepoznal. A v mnoha případech byly jejich podmínky horší než podmínky černých otroků, kteří měli tržní hodnotu a rodinnou kontinuitu.
Bílé dítě v dole nebo plantáži stálo méně než mezek. Kdyby zemřelo, bylo okamžitě nahrazeni jiným.

Navzdory tomu zůstává morální obvinění jedinečné.
Za otroctví jsou odpovědní pouze bílí, jako by to sami praktikovali.
Pouze černoši mají trvalé uznání jako jeho oběti, jako by nikdo jiný utrpěl.

Asymetrie není historická. Je to ryze politicky strategická. Umožňuje existenci systému, ve kterém může být kolektivní vina podstrčena proti jedné komunitě, zatímco kolektivní nevinnost může být udělena jiné.
Ve veřejném diskurzu je dokonce i zmínka o bílém otroctví považováno za podvratné. Uznat to znamená zpochybnit předpoklad, na kterém spočívá moderní vina.
Proto musí být myšlenka na bílé otroctví pohřbena. Proto je vzpomínka potrestána. Ne proto, že je to nepravdivé, ale proto, že je to pro někoho nebezpečné.

Historie bílých není jedinečným příběhem bílého dobývání. Je to také příběh jejich nevolnictví, otroctví, vyhnání z vlastní země.
Je to příběh mužů a žen, kteří zemřeli na polích jako nevolníci a otroci.

Zapomenutí na tuto minulost není náhodné. Je pěstováno.
Umožňují jedné skupině lidí zdědit věčnou stížnost a druhému zdědit věčnou vinu.

Pamatovat si, neznamená, že se nárokuje oběť. Není to nahrazení jednoho mýtu druhým.
Je to obnovení toho, co bylo zamítnuto: právo mluvit pravdu bez hanby, vzpomenout si na lidské utrpení tak, aby se už nikdy neopakovalo.
A na to je třeba si pamatovat.
Ne proto, že hledáme lítost. Ne proto, že požadujeme opravu.
Ale protože paměť je prvním akt vzdorování. Protože historie patří všem.

Zpracováno na základě eseje Chada Crowleyho.

The post Bílé otroctví. Historie otrokářství, které se systematicky falšuje a přehlíží first appeared on Čítárny.

Bílé otroctví existovalo stejně jako otrokářství, otroctví žluté nebo černé. Neobyčejný příběh jednoho z milionů evropských otroků v severní Africe. Thomas Pellow byl v létě roku 1716 spolu s jednapadesáti svými druhy zajat na moři berberskými korzáry a strávil roky v zajetí jako otrok.

Giles Milton knihu napsal podle skutečného životního příběhu skutečného bílého otroka, Angličana, který po návratu z Afriky do vlasti sepsal svoje paměti z otroctví a ty pak byly poprvé knižně vydány v roce 1740 pod názvem:
The history of the long captivity and adventures of Thomas Pellow, in South-Barbary.

Pellowa a ostatní zajatce z lodi koupil marocký sultán, který budoval rozlehlý císařský palác. Thomas Pellow byl inteligentní a vtipný, takže byl vybrán za osobního sultánova otroka a stal se jedním z těch mála, kteří přežili.
Později Davis podrobně prozkoumal korzárské aktivity od šestnáctého do osmnáctého století a sestavil také seznam všech dostupných počtů otroků za toto období. Kromě toho vzal v úvahu úmrtnost zajatců, ať umírali následkem mučení, či nemocí, a počty těch, jež kněží a vyslanci vykoupili.
Dospěl k závěru, že mezi roky 1530 a 1780 “muslimové na erberském pobřeží zotročili určitě milion a dost možná dokonce milion a čtvrt bílých, evropských křesťanů”.

Bílé zlato je neobyčejný a otřesný příběh bélého otroctví. Je založen na nezveřejněných dopisech a rukopisech psaných otroky, jakož i kněžími a vyslanci, kteří byli posíláni je vysvobodit.
Odhaluje znepokojivou a opomíjenou kapitolu evropských dějin.

Bílé zlato / Giles Milton / Nakladatel: BB art 2005

Trh s otroky /1884/ Jean-Léon Gérôme (1824-1904) 
Malíř, sochař a učitel, jeden z nejvýznamnějších akademických umělců z konce 19. století ve Francii.

Výpisky…

Korzáři ze Salé se rychle naučili mistrovsky ovládat lodi s ráhnovými plachtami, což jim umožnilo rozšířit útoky hluboko do severního Atlantiku, a záhy shromáždili flotilu čtyřiceti lodí. Drancovali bez ustání a útočili na vesnice a námořní přístavy přímo na pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Anglie.

Jeden korzár ze Salé Amurates Rayobi, dovedl více než deset tisíc válečníků do Španělska, jehož pobřeží nelítostně vyplenili. Tento úspěch dodal odvahy jejich souvěrcům v jiných částech Berberska. Al-ghuzát z Alžíru se zaměřovali na zranitelné obchodní lodě proplouvající Gibraltarským průlivem. Bylo pro ně štěstím, že své útoky podnikali v začátcích věku merkantilismu, kdy se na volném moři dala získat bohatá kořist. Mezi roky 1609 a 1616 se zmocnili ohromujícího počtu 466 anglických obchodních lodí.

Také Wales byl opakovaně napadán a několik ničivých útoků postihlo rybářské flotily v Newfoundland Banks. V roce 1631 spočinul zrak Muráda Rejjise na hustě osídleném pobřeží jižního Irska. Postavil sílu dvou set islámských vojáků a vyplul s nimi do městečka Baltimore. Když vyrazili s tasenými meči na břeh, zastihli obyvatele zcela nepřipravené. Murád odvlekl 237 mužů, žen a dětí a odvezl je do Alžíru, kde, jak věděl, na nich hodně vydělá.

Černí strážci byli absolutními pány otroků, jež měli na starosti, a mnohé Múláj Ismaíl pečlivě vybral pro jejich tělesnou sílu a ochotu své zajatce bít. Germain Mouette podal
živé písemné vylíčení svého prvního setkání se strážcem francouzských otroků, jehož samozvanou úlohou bylo zajišťovat, aby tito muži žili co nejžalostněji. Tento “černoch,
ohromně vysoké postavy, staršného vzhledu a s hlasem tak hrozným jako štěkot Kerberův”, byl surový tyran a stále svíral “v ruce hůl úměrnou své výšce, s níž každého z nás pozdravil, a pak nás odvedl do skladišť, abychom si vybrali zvlášť těžké krumpáče.”
Mouettův strážce byl zvyklý v noci svázat muže řetězy a dělalo mu sadistické potěšení francouzské zajatce trýznit. “V našich vězeních nebylo v noci slyšet nic jiného, než bezútěšné sténání, vyvolávané prudkými bolestmi, jež nám působilo bití”, psal Mouette.

Bílé otroctví v Evropě:

Mapa: Oblasti nájezdů na otroky ve východní Evropě mezi lety 1453 a 1777. Vizualizace se současnými hranicemi.

Přibližně 3 miliony Evropanů bylo mezi 15. a 18. stoletím odvlečeno do otroctví v rámci Krymsko-Nogajského otrokářství.

Toto otroctví skončilo když Rusko dobylo Krym.
Stejně jako barbarské pirátství skončilo teprve tehdy když je Američané porazili ve válce.
Nikdy nezrušili otroctví sami od sebe, museli k tomu být donuceni vojenskými prostředky.

The post Bílé zlato, bílé otroctví. Skutečný příběh bílého otroka v Africe first appeared on Čítárny.

Proč vlastně lidé souhlasí se svým vlastním zotročením? Proč na ně přistupují? Proč dobrovolně, ba ochotně slouží? Proč poslouchají a podporují arogantní vládu, která ve společnosti prosazuje pouze ekonomické zájmy silných firem a ne sociální zájmy společnosti? Proč si sami vytváří své vlastní tyrany? Proč si volí své neštěstí?

Jak je možné, že lidé bojují za své zotročení jako za svou spásu?
A jak se mohou (tedy jak se my můžeme) vymanit z okovů oné masochistické slasti, z okovů, které nás dnes možná svírají ještě pevněji než v době vzniku La Boétieho Rozpravy o dobrovolném otroctví?

Výjimečně prozíravý, ba prorocký text napsaný před téměř pěti sty lety.
Kniha přináší pronikavou úvahu s nadčasovou platností o podstatě tyranské vlády a poddanství. Její autor, jenž je nejvíce znám jako blízký přítel proslulého francouzského esejisty Michela de Montaigne, jako první myslitel v dějinách evropského myšlení obraci naruby tradiční představu o vztahu mezi vládcem a ovládaným, mezi pánem a rabem.
Nezaměřuje se totiž na analýzu moci, mocenského aparátu, nýbrž vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění: ovládaný není pasivní obětí v rukou despotického tyrana, nýbrž sám chce být ovládán.

Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla roku 1549 a v tištěné formě vyšla poprvé v roce 1576.
Rozprava o dobrovolném otroctví | Étienne de La Boétie | Vydal Rybka Pub., 2011

Ukázky z knihy:

„Jak je možné, že tolik lidí, městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni strpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili. Zajisté je to věc vskutku zvláštní, a přitom tak běžná, že by nad tím měl člověk spíše smutnit nežli žasnout – miliony milionů lidí bídně posluhují a ohýbají hřbet nikoli proto, že by je k tomu donutila síla větší než oni, nýbrž pouze a jedině proto, že je patrně okouzlilo a zmámilo jméno jednoho, jehož se nemusí ale bát, protože je sám, ani ho nemusí milovat, protože s nimi zachází nelidsky a krutě.“

„Co vede všechny tyto lidi k tomu, aby se nechávali okrádat, zbídačovat a týrat?… Co je to za obludnou nectnost, když si ani nezaslouží být zvána zbabělostí, když pro ni ani nelze najít dosti ošklivé jméno, když sama příroda popírá, že ji kdy stvořila, a jazyk se ji zdráhá pojmenovat?“

„Kde by [tyran] vzal tolika očí, jimiž vás špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by nabyl tolika rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země, když ne od vás? Cožpak vás ovládá ještě nějakou jinou mocí než tou, kterou jste mu vy sami svěřili?“

Řekli o knize:

„Originalita – a troufalost – Rozpravy spočívá v tom, že její autor otázku otroctví zkoumá „zezdola“, tedy že vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění, nikoli „seshora“, tedy z perspektivy moci, jak to učinil nedlouho před ním Machiavelli. Prvotní je totiž vůle otroka.“
Jacques Felician

„…Toto dílo je mikrokosmem revoluce… Zvěstuje to, co v později prohlásí Godwin, Stirner, Proudhon, Bakunin a Tolstoj: Je to ve vás, nikoli někde vně, vy sami tím jste. Lidé by neměli být svázáni vládou, nýbrž jako bratři spojeni. Bez vlády – v an-archii.“
Gustav Landauer (z knihy Revoluce, 1907)

„Situaci utiskovaných nemůžeme srovnávat se situací, kdy silnější přímým násilím omezují slabšího, nebo většina ovládá menšinu. Ve skutečnosti menšina utlačuje většinu, a to pomocí klamu, který kdysi dávno vymysleli a rozšířili chytří lidé – na základě tohoto klamu se lidé kvůli malicherných výhodám připravují navzájem o výhody veliké, jako je svoboda, a vystavují se bolestnému trápení. Původ tohoto klamu objevil a popsal před čtyřmi sty lety francouzský spisovatel Étienne de La Boétie ve své Rozpravě o dobrovolném otroctví.“
L.N. Tolstoj

„La Boétieho Rozprava nabízí protilék na neduhy hédonistické etiky pozdního kapitalismu.“
Radovan Baroš

The post Nadčasová Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla v roce 1549 a je dnes mimořádně aktuální first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) v roce 1958 vyslovil velmi trefnou hypotézu, že budoucnost, které se velmi obává, bude spíše vypadat jako jeho Brave New World, než jako Orwellův 1984.
Myslel si, že budoucí diktátoři nebudou zakládat svůj systém na principu krutého trestání lidí, ale spíše na systematickém manipulování lidí – metodami biologického inženýrství, specifickou výchovou a výukou (Huxleyho hypnopaedia, neboli učení ve spánku, oficiálně zavedená v roce 214 po Fordovi) a pravidelným rozdáváním somy – směrem k žádoucímu chování.
Děsí se proto role moderních propagandistů, manipulátorů a vymývačů mozků.
Děsí se nikdy nekončícího rozptylování lidí prázdnou, mediální zábavou.
Ví, že uniformita, a my jsme ji zažili za totality, vylučuje svobodu jak národní tak individuální, a že horší než lež je zamlčování pravdy a arogantní manipulace s informacemi.

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi.
Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?
Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.
Překrásný nový svět nebo konec civilizace? Světový Aldous Huxley o tom, jak nás ničí touha po rozkoši, konzumu a otroctví

A jak to vypadá po roce 2022? Pozor to nejsou konspirační teorie!

Hlavním mediální propagátorem Huxleyovy myšlenky novodobého ekonomického otroctví je dnes Světové ekonomické fórum – WEF.
To má stále větší vliv na zkorumpované politiky po celém světě, které si víceméně vychovávají a vybírají. Sám šéf této velice vlivné politické neziskovky o tom rád veřejně mluví.

WEF ve svých kampaních už dnes veřejně vyzývají k ukončení soukromě vlastněných aut a domů.
WEF věří, že zákaz soukromých aut ukončí vlastnictví aut a donutí lidi chodit pěšky nebo sdílet pronajatá auta.
V Česku to zřetelně propaguje Fialova vláda a hlavně strana Pirátů. (2021-2025)
V dokumentu publikovaném WEF davoské elity tvrdí, že společné sdílení aut se musí stát součástí „kruhového přístupu“, aby se snížila globální poptávka po drahých kovech a fosilních palivech.

Harrari je ideologickým mluvčím smíšené skupiny WEF, která vidí a oceňuje svět výhradně z ekonomického hlediska a lidi považuje za odpad.
Neexistují pro ně žádné lidské a humanitní hodnoty. Proto dokáže tak psychopaticky a nadřazeně mluvit o lidských bytostech, které musí z duše nenávidět a proto je chce očipovat a zrobotizovat. WEF forum tomu nadšeně tleská.
Např. na diskusi o budoucnosti lidstva se šéfkou European Central Bank řekl: “Možná je konečným údělem homo sapiens být konzumenti…”

Na CNN Izraelec Yuval Noah Harari zase tvrdil, že Izraelci podporují zavedení kastovního systému. (Řešení 3 tříd) „Máte jen 1 zemi, kde žijí 3 třídy lidí.”
Asi vám to hodně připomíná myšlenky hitlerovského nacistického Německa, kde také mysleli na dobro lidstva.

Poradce WEF Yuval Noah Harari vysvětluje, jak příští průmyslová revoluce vytvoří třídu „bezvýznamných, bezcenných lidí“.
„Věda je o moci, ne o faktech“ říká v jiném rozhovoru. „Je třeba nahradit doktory umělou inteligencí“ a tvrdí, že naše svobodná vůle je pryč. Díky pandemii a Covid 19 jsme souhlasili s kontrolou a proto lidé jsou dnes hacknutelná zvířata.

V dalším interview pak říká hlavní myšlenku WEF:
„Využijeme pokročilé technologie, biotechnologie, nanotechnologie a přímý mozek-počítač.
Použití rozhraní k přeměně Homo sapiens na jiné typy bytostí, bytosti odlišné od nás…“

The post Jak Huxley předpověděl globální otrockou budoucnost. Fašistická WEF ho ale překonává first appeared on Čítárny.

Prof. Petr Piťha varuje. V Parlamentu se schvaluje Istanbulská úmluva, což nechává českou společnost v klidu, protože většina společnosti netuší “o jaké nebezpečí jde”. Po schválení nastane postupný proces, který povede k likvidaci rodiny jako takové a lidé budou postaveni pod všechny ostatní pohlavně se rozmnožující se tvory, protože na ty zákon neplatí.

Petr Piťha říká: Svoboda buďto je, a pak z ní všechny ostatní přirozeně vyplývají, anebo není a je nesvoboda. Tu máme podle Istanbulské úmluvy uzákonit ve jménu mocné nátlakové skupiny gentristů a homosexualistů. Piťha zdůrazňuje homosexualistů nikoli homosexuálů.
(Úmluva byla jménem EU podepsána dne 13. června 2017 a postup byl ukončen uložením dvou listin o schválení dne 28. června 2023, čímž úmluva vstoupila pro EU v platnost dne 1. října 2023.)

Na závěr projevu Petr Piťha optimisticky vyzval lidi k obraně, protože obrana svobodných lidí je z historie vždy snažíš než povstání porobených a otroků a vyzval k upřímnému zpěvu chorálu:
„Nedej zahynouti nám i budoucím.“

Monsignor Petr Piťha, kněz, bohemista, lingvista a pedagog přednesl 28. září 2018 v katedrále sv. Víta zásadní a nadčasový projev!!!!

Proti jeho proslovu se zvedla velká vlna souhlasu i nevole. Prý šíří poplašnou zprávu etc.
Pokud by si ještě někdo náhodou myslel, ze Piťha šíří poplašné zprávy, pak ocitujeme kousek z rozhovoru s radikální feministkou Bindel, publikující v The Guardian. Názor, který rozhodně není osamělý.
“Musíme se zbavit pohlaví”, “doufám, že heterosexualita nepřežije”, “pokud se muži nevzpamatují pošleme je do táborů”, “muži se mohou vrátit, až se z nich stanou lidské bytosti”.
https://www.radfemcollective.org/news/2015/9/7/an-interview-with-julie-bindelhttp://www.guardian.com

Prof. Piťha varoval před tím, že za JINÝ NÁZOR můžete skončit ve vězení.
Podle mnohých je to poplašná zpráva, za kterou ho mnozí chtějí poslat do vězení.
Jenže realita našeho každodenního života potvrzuje čím dál víc, před čím prof. Piťha varuje!
Proto jeho proslov je a bude nadčasový.

Výpisky z projevu:

„Přiznejme si, že naše společnost je zcela pošetilá, protože nemá touhu poučit se.“
„Jsme nepoučitelní, a podle toho dopadneme,“ věštil kněz.
„Svoboda buď je, a pak z ní všechny svobody přirozeně vyplývají, anebo není a je nesvoboda…“
„Tu máme podle Istanbulské úmluvy uzákonit, ve jménu mocné nátlakové skupiny genderistů a homosexualistů…“
„Dokonale zvrácené zákony, které se u nás mají zavést, a v několika zemích už zavedeny jsou, jsou namířeny proti tradiční rodině…“
„Jsou to neomarxisté, o čemž se mluví, a neonacisté, o čemž se cudně mlčí…”
„Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány,“
„Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž,“
„Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní. Postačí k tomu křivé obvinění.“
“Určení pohlaví vašich novorozenců podle pohledu do jejich klína bude zrušeno. O svém pohlaví rozhodne dítě samo, a proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně a potažmo mu nebudete moct dát ani jméno.”
“Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.”
“Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat.”
“Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí.“

The post Prof. Piťha o nebezpečí Istanbulské smlouvy, o plánované likvidaci rodiny first appeared on Čítárny.

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec splete přítelkyni místního konstábla s medvědem.
Chlapec a jeho otec jsou nuceni z okresu Coos uprchnout – nejprve do Bostonu, pak do jižního Vermontu a nakonec do Toronta –, pronásledováni nesmiřitelným konstáblem. Jejich osamoceným ochráncem je drsný, svérázný dřevorubec a bývalý plavič dřeva, který jim na útěku pomáhá.

V příběhu překlenujícím pět desetiletí román vykresluje poslední půlstoletí ve Spojených státech jako „živou repliku okresu Coos, kde se smrtelným nenávistem obvykle nechával volný průběh“. Od vypjaté první věty románu – „Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho“ – až k elegické závěrečné kapitole je Poslední noc na Klikaté řece napsaná s historickou autenticitou a emocionální silou Pravidel moštárny. Je to také stejně dramatický a znepokojivý příběh jako Irvingův průlomový bestseller Svět podle Garpa.

John Irving | Poslední noc na Klikaté řece | Euromedia – Odeon, 2010

ROZHOVOR S JOHNEM IRVINGOM
New York Times, říjen, 2009, překlad Andrea Dubravsky

Mladý Kanaďan, čo nemohol mat viac ako pätnásť rokov, váhal príliš dlho. Na jeden mrazivý moment sa jeho nohy na brvnách pred zákrutou rieky prestali hýbať a on zmizol pod vodou skôr ako niekto mohol zachytiť.

Prvá veta z najnovšej knihy Johna Irvinga Posledná noc v Pokrútenej Rieke (Last Night in Twisted River) ako všetky ostatné vtiahne do déjà šokujúcou udalosťou. Paradoxné, pretože Irving všetky svoje knihy začína od konca. Posledná veta je to prvé čo ho napadne a nikdy sa nemení. Každé písmeno, každá čiarka ostáva tak ako ju prvýkrát napísal.

Väčšinou trvá rok kým sa tej poslednej vete vráti. V prípade Pokrútenej Rieky to bolo len sedem mesiacov.
Hoci hrubý dej mal v hlave posledných dvadsať rokov, trvalo sedem mesiacov kým rozvinul postavy a ich príbeh, ktorý prechádza cez tri generácie. Vedel, že v ňom budú dvaja utečenci – kuchár a je ho dvanásťročný syn, vedel, že sa bude odohrávať v drsnom prostredí a bude v ňom strach a úzkosť. Sedem mesiacov však trvalo kým chytil pero a začal písať. (Irving stále začína rukopisom a ako sa sám priznal, ten nepopísaný papier, ktorý nemá tušenia čo na ňom bude ho stále vzrušuje.) Problém s Poslednou nocou bol, že o nej vedel strašne veľa dlho predtým než napísal tú poslednú vetu…Prečo je tak dôležitá? Pretože určuje tón celého príbehu.
John Irving

Na tohtoročnom Harbourfront Author’s Festival 2011 v Toronte mladý redactor CTV, tváriac sa až prehnane vážne, Johna Irvinga spovedal o množstve autobiografických prvkoch, ktoré sa v Pokrútenej Rieke objavujú. Napríklad, hlavná postava sa stretáva s Kurtom Vonegutom, ktorý bol v skutočnom živote Irvingovym učiteľom v Iowa Writers Workshop (Kurz spisovateľov, Iowa), a tiež sa z neho stane spisovateľ. V skutočnosti sú však v knihe veci, ktoré sa Irvingovi nikdy nestali a napriek tomu ho sprevádzajú celý život. Je to strach a úzkost zo straty niekoho, koho milujeme, a z hrôzy situácii, v ktorých by sme sa nikdy nechceli ocitnúť.

“Myslím, že veľa mojich kníh má v sebe určitú prirodzenú perverznosť. Je to preto, lebo chcem aby ste mali moje postavy radi…Píšem o tých najhorších veciach aké ma napadnú… Úzkosť a strach z toho, zo smrti dieťaťa alebo niekoho koho milujeme je extrémna. A mňa nenapadá nič dôležitejšie o čom by som mal písať len táto úzkosť. “
November 9, 2009, Midmorning radio show

V tom istom interview sa ho redaktorka pýtala, či si nemyslí, že tej hrôzy už bolo dosť.
Irving však tvrdí, že práve naopak. Podľa neho bolo 19 storočie modelom románovej formy. Odvtedy to ide dole vodou. Napríklad prvá kapitola Hardyho Majora Casterbridgeského začína strašne. Major sa opije a predá svoju ženu a dcéru. Nikdy sa z toho nedostane. A čo taký Oidipus? Zabije otca a vyspí sa so svojou matkou? Z toho nič dobré nevzijde. Terajšie príbehy sú plytké bez strašlivých udalostí. Tie zanikli z dôvodu politickej korektnosti. Práve preto sú postavy a zápletky Irvingovych románov twisted – divné a šokujúce.

A posledná veta Pokrútenej Rieky:
Cítil, že veľké dobrodružstvo jeho života práve začína. Tak ako to musel cítiť jeho otec počas tých hrozných chvíľ poslednej noci v Pokrútenej Rieke.

Ukázka z knihy: První kapitola

Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho. Na okamžik zůstal stát jako přikovaný, jeho nohy se na plovoucích kládách v zátoce před ohybem řeky přestaly pohybovat; sklouzl celý pod vodu dřív, než kdokoli stačil zachytit jeho nataženou ruku. Jeden z dřevorubců se natáhl po mladíkových dlouhých vlasech – prsty staršího muže šátraly v ledové vodě, jež byla zahuštěná téměř jako polévka kusy oloupané kůry. Pak se dva kmeny tvrdě srazily na paži snaživého zachránce a zlomily mu zápěstí. Nad mladým Kanaďanem se zcela uzavřel koberec plovoucích klád; chlapec se už nevynořil, nad hnědou vodou se neobjevila ani ruka, ani bota.

Když se z nahromaděných klád tarasících tok řeky uvolnil rozhodující vzpříčený kmen, muži plavící dřevo se museli pohybovat rychle a neustále; zastaví-li se byť jen na pár vteřin, spadnou do proudu. Při plavení dřeva docházelo k usmrcení pohybujícími se kládami, které člověka rozdrtily dřív, než se stačil utopit – avšak utopení bylo častější.

Na říčním břehu, kde kuchař a jeho dvanáctiletý syn slyšeli klení dřevorubce se zlomeným zápěstím, bylo okamžitě zřejmé, že někdo se ocitl ve vážnějších nesnázích než snaživý zachránce, jemuž se podařilo vysvobodit zraněnou paži a znovu se na plovoucích kládách bezpečně vzpřímit. Ostatní plaviči dřeva si ho nevšímali; drobnými, rychlými krůčky postupovali po kládách k břehu a volali jméno ztraceného chlapce. Dřevorubci bez ustání dloubali bidly s hákem do kmenů plovoucích před nimi a směrovali je po toku. Plaviči většinou volili nejbezpečnější cestu na břeh, ale kuchařův syn zůstával plný naděje a zdálo se mu, že se muži snad pokoušejí vytvořit dostatečně širokou mezeru, aby se mladý Kanaďan mohl vynořit. Nyní, popravdě, byly mezi kládami mezery jen nesouvislé. Mladík, který jim řekl, že se jmenuje „Angel Pope, z Toronta“, byl v tu ránu pryč.

„Není to Angel?“ zeptal se dvanáctiletý chlapec otce. Tohoto chlapce s tmavohnědýma očima a nesmírně vážným výrazem bylo možné omylem pokládat za Angelova mladšího bratra, ale nebylo žádných pochyb, pokud jde o rodinnou podobu dvanáctiletého hocha s otcem, který ho nespouštěl z očí. Kuchaře obklopovala aura ovládaných zlých předtuch, jako by běžně předvídal ty nejnepředvídatelnější nešťastné náhody, a cosi z toho se odráželo i v chlapcově vážném výrazu; ve skutečnosti se otci tolik podobal, že několik lesáků vyjádřilo překvapení, že syn také výrazně nekulhá jako jeho táta.

Kuchař věděl až moc dobře, že pod klády skutečně spadl mladý Kanaďan. Vždyť právě on varoval dřevaře, že Angel je na plavení dřeva příliš velký zelenáč; neměl se pokoušet uvolnit vzpříčený kmen. Chlapec se však možná chtěl zavděčit a plaviči dřeva si ho třeba zpočátku nevšimli.

Podle kuchařova mínění byl Angel Pope také příliš velký zelenáč (a příliš neohrabaný) i pro práci v blízkosti katru na pile. To bylo výlučně pracoviště vysoce kvalifikovaného pilaře. Poměrně kvalifikované postavení měl i hoblíř, ale práce u hoblovky nebyla zvlášť nebezpečná.

The post Irvingova poslední noc na Klikaté řece. Otrocký život dřevařů v Americe v 19. století first appeared on Čítárny.