Anička a Honzík jsou dvojčata. Kromě mámy a táty mají taky prima babičku a dědečka s kouzelnou holí špacírkou. Ta je složená ze dřeva různých stromů. Zpočátku oba sourozenci o stromech mnoho nevědí, než jim ale o nich začne dědeček vyprávět. I vy se můžete zaposlouchat do příběhů, které Honzík a Anička s dědou a občas i s babičkou v lese a na zahradě zažili.
Kniha má děti nejen pobavit krásným vyprávěním, ale také je poučit o tom, jak vypadá který strom, kde roste, jaké má listy, jaké roční období předznamenává a v čem je pro nás užitečný. V rozpoznávání stromů dětem pomáhají názorné ilustrace a jednoduché otázky, díky nimž si budou moci jednoduše ověřit, jestli si nově nabyté vědomosti zapamatovaly.
Kniha vychází z velmi úspěšného programu pro MŠ, který Vladimíra Ottomanská vydala roku 2020 v nakladatelství Portál pod názvem Rok stromů a dočkal se už několika dotisků.
Kniha je určena dětem od 5 let.

Vladimíra Ottomanská
vystudovala předškolní a speciální pedagogiku a také FTVS v Praze. Řadu let působila jako učitelka MŠ a v současné době je ředitelkou MŠ Ottománek. V Portále vyšly její knihy Když se řekne ROZCVIČKA a Rok stromů.

Co napoví stromoví / Vladimíra Ottomanská / Vydal Portál, 2022

Ukázka:

Silák kaštan

„Babíí, dědóó! Jsme tady!“ halekala Anička. Vběhla do kuchyně tak prudce, že málem babičce z rukou vyrazila talíř s ještě teplými bramborovými plackami.
„Tak to bylo o fousek, málem byla placka i ze mě,“ řekla polekaně babička a opatrně položila těžký talíř na stůl.
„Kdepak máš Honzíka?“ ptal se děda.
„Ále, táhne se za mnou – hepčík – jako žvýkačka. Nemá dobrou náladu, je totálně otrávený. Kluci – hepčík – ve školce se mu smáli, protože nedal gól – hepčík, pak mu rozbořili krásnou legovou stavbu a nakonec mu při obědě –
hepčík – Franta nastavil nohu, takže vylil čaj, a paní učitelka se na něj zlobila, jelikož Frantu neviděla,“ dokončila jedním dechem Anička zpravodajství ze školky.
A opravdu, Honzík zrovna vešel do kuchyně, byl zamračený, ramena měl úplně svěšená. Sotva babičku a dědu pozdravil. Došoural se až ke stolu a pak si sklesle sedl na židli. Když viděl talíř s plackami, tak se mu pohled trochu rozjasnil, protože babiččiny bramborové placky miloval a vždycky se jich přejedl. Natáhl ruku, že si jednu vezme, ale nakonec si to rozmyslel, ruku zase stáhl a jen seděl sklesle dál. Přešla ho chuť. Zážitky ze školky byly tak silné, že přebily i tu nádhernou plackovou vůni.
Děda se zprudka posadil na židli. „Proboha, zbojníci, co to s vámi je? Anička za každým třetím slovem kýchne, až se třese chalupa, a Honzík je tak smutný, že by se kámen ustrnul. Tak to ne, s tím musíme rychle něco udělat!“ zvolal děda. „Mám takový pocit, že je čas vyrazit do parku na kaštany!“
„Na kaštany?“ vykulila Anička oči. „Proč na kaštany? Nebylo by lepší, kdybych si na to kýchání a smrkání vzala nějaké kapky nebo prášky? To bych se uzdravila raz dva. A Honzíka bychom z těch jeho smutků taky vyléčili rychle. Zajel bys do naší školky a pořádně bys klukům, hlavně Frantovi, vynadal, aby ho už nezlobili,“ mudrovala Anička a za každým třetím slovem poctivě kýchala.
„To by taky šlo,“ usmál se děda, „ale já mám lepší nápad.
V životě na tebe i Honzíka bude číhat spousta nástrah, všelijaké nemoci, zkoušky a někdy i zlí, závistiví a škodolibí lidé. A jediná cesta, jak všechny tyhle nástrahy zvládnout, je být sám silný. Nebudeš mít pořád po ruce maminku, tátu nebo mě. A kaštanovník ti může být dobrým pomocníkem. Pomůže ti najít tvoji vlastní sílu, zbavit se strachu a zlepší ti náladu. Odjakživa se o něm říká, že je symbolem odolnosti a síly. Patří ke stromům, které rostou dlouho. Tady u nás žijí 600 let, ale v Asii se mohou dožít i tisícovky! Proto půjdeme do parku, chvilku tam s těmi starými brachy pobudeme a pak si domů nasbíráme krásné hlaďoučké kaštany. Každý si jeden schováte do kapsy a zbytek si pak upečeme ke svačince. Tak hybaj! Pořádně se oblékněte a vezměte si batůžky. A nezapomeňte na cestu do ruky bramborovou placku!“ zavelel zvesela děda. „Honzíku, dneska si budeš se špacírkou vykračovat ty!“ dodal a vyrazili.

Anička poskakovala kolem dědy, sem tam kýchla, ale na dobré náladě jí to neubralo. Honzík neposkakoval, špatná nálada se ho držela jako klíště. Za dědou a Aničkou se doslova táhl a s tíhou, kterou si nesl, mu nepomohla ani hůlka. Došli až do parku. Děda měl pravdu, kaštanovníky byly obrovské. Děti zaklonily hlavy a dívaly se do korun stromů. Větve byly obaleny listím, mezi kterým se schovávaly chuchvalce kaštanů oblečených do pichlavých slupek. Spousta jich už byla rozpukaná a kaštany, které z nich vypadly, ospale polehávaly v podzimní trávě. Honzík popošel až k silnému kmeni jednoho z kaštanovníků. Zůstal chvíli tiše stát a pak přistoupil ještě blíž, opřel hůl o kmen a rukama pohladil jeho rozpraskanou hnědošedou kůru. Měl pocit, že ho ke stromu něco silně přitahuje.

Bezmyšlenkovitě se s roztaženýma rukama připlácl na kmen celým tělem. Přitiskl k němu i tvář a zavřel oči. Když seděli před chvílí v kuchyni u stolu, byl myšlenkami pořád ve školce. Měl před očima Frantův obličej pokřivený škodolibým smíchem, ale přece jen jedním uchem poslouchal vše, co děda říkal. Třeba je to pravda a tenhle starý strom mu dodá sílu a odvahu se klukům postavit, a tak se mu podaří ukončit jednou provždy svoje největší trápení. Nevnímal, co se děje kolem, že Anička s dědou sbírají kaštany do batůžku, že do parku přišli i jiní lidé, kteří se smáli a něco na sebe hulákali. Tiše stál s tělem přilepeným ke stromu, ani nevěděl jak dlouho.
Najednou ho něco kleplo do hlavy. Byl to kaštan, který po něm Anička hodila. Z velké dálky k němu doléhal i její hlas: „Hon-zo, no tak, Hon-zo, ty snad spíš! Vstávej! Jdeme domů. Už jsem nasbírala plný batoh kaštanů, trochu kaštanového listí do té naší knihy a taky mi začíná být zima.“
Honzík se probral, otevřel oči a udiveně se rozhlédl kolem sebe. Pomalu se vracel zase zpátky do života. Cítil se zvláštně. Celým jeho tělem projel chlad, až se zatřásl. Protřel si oči a zavrtěl se. Uchopil špacírku a silný závan chladu znovu projel celým jeho tělem. Rychle tedy hodil pár kaštanů do batůžku. Už už se chtěl rozběhnout za dědou a Aničkou, ale zase ho nějaká síla nutila, aby se ještě otočil. V trávě před ním ležel krásný velký a hlaďoučký kaštan. Á, tak to tys na mě volal, pomyslel si a shýbl se, aby ho strčil do kapsy. Ale ještě než stačil položit ruku do trávy, kaštan mu sám skočil do dlaně Honzík vytřeštil oči.
Najednou si vůbec nebyl jistý, zda se mu to náhodou nezdálo. Raději rychle kaštan strčil do kapsy, špacírku pevně sevřel v ruce a rozběhl se za dědou a sestrou. Domů přišli skoro za tmy, babička už je z kuchyňského okna netrpělivě vyhlížela.

V sobotu odpoledne si, jak jim děda slíbil, upekli kaštany. Honzík si pomyslel, že kdyby závodily bramborové placky s kaštany o medaili, zlatou by rozhodně vyhrály placky, ale nechtěl ostatním kazit dobrou náladu, a tak raději mlčel. Neupekli všechny, pro každého nechali jednoho „siláka“ do kapsy. Honzík už tam toho svého, který mu sám skočil do dlaně, měl. A o tom, že to byl kaštan silák, už nikdy v životě nepochyboval.

Pondělní události ve školce ho jasně přesvědčily. Když se v šatně jako vždycky všichni oblékali, aby mohli vyrazit na vycházku, Honzík byl nejrychlejší! Radoval se, že to tak pěkně stihl, a těšil se, že půjdou s Vašíkem ve žlutých reflexních vestičkách úplně první.
„Uhni, Navrátile, tady stojím já,“ cpal se Franta na Honzíkovo místo. Honzík se otočil, v kapse pevně svíral kaštan. Mačkal ho opravdu silně, ale kaštan se ani nehnul. Budu stejně pevný jako on, rozhodl se Honzík.
„Neuhnu, byl jsem tady první,“ řekl a podíval se Frantovi zpříma do očí.
Ten se pohrdavě uchechtl. „Ale nepovídej,“ řekl sladce a napřáhl proti Honzíkovi ruku, aby ho odstrčil. Ale Honzík se tentokrát odstrčit nenechal a udělal proti Frantovi dva rázné kroky. To Franta nečekal, ztratil rovnováhu, spadl na záda a pěkně sebou břinknul, až se mu před očima roztančily hvězdičky. Neuvěřitelné! Dokázal jsem to. Postavil jsem se největšímu raubíři ze školky, běželo Honzíkovi hlavou a v celém těle se mu rozlil pocit úlevy a radosti. Od té doby nedal na kaštany dopustit. S Aničkou a dědou pak každý podzim podnikali tradiční kaštanové výpravy: trochu na pekáč a pro každého z nich jednoho „siláka ochránce“ do kapsy.

1. Jak se správně jmenují stromy, na kterých rostou kaštany?
2. Může se kaštan dožít tisíc let?
3. Proč bychom měli v kapse nosit jeden kaštan?
4. Jsi silný/á na duši i na těle?
1. Stromy se jmenují kaštanovník setý, jírovec maďal, jírovec černý.
2. Ano, může.
3. Představuje sílu a zdraví.

The post Co napoví stromoví. Čtivá knížka naučí děti poznávat stromy a českou přírodu first appeared on Čítárny.