Michael Ende. Děvčátko Momo a ukradený čas. Jedna z nejpůsobivějších knih pro děti o tom, co je život, civilizace a o způsobu myšlení většiny dospělých. Jinými slovy beletristická příručka o nebezpečích, kterým bychom se v životě měli vyhnout. Navíc je děvčátko Momo ukázkou, jak i zdánlivě slabé a bezbranné dítě může zachránit své kamarády před velkým nebezpečím.

Těmi jsou zloději času, kterým se velmi úspěšně daří přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby takto uspořený čas uložili do záložny na 20% úrok a později si ho užili.
Děti jsou proto odkládány do ústavů na něž nikdo nemá čas a lidé se plně věnují hromadění času.

Proč tomu tak je?
Zloději času sami potřebují čas k tomu, aby přežili.

Čas je v knize chápán jako kouzlo, kterým zloději ovládají lidi.
A přesně na tomto kouzlu s naší kolektivní mysli, je postaven příběh. Je o to víc obdivuhodný, že Ende napsál příběh srozumitelně pro děti, neboť jen ony jsou schopny kouzlo vidět a bránit se mu.
Hlavní hrdinka Momo věří, že svět je možné změnit. Rozhodne se jít sama proti zlodějům času, kteří kradou lidem čas. Vydá se hledat kouzelného správce času, kterého požádá o pomoc. Správce času na hodinu uspí celý svět, a malé Momo se podaří uvolnit čas z banky a vrátí ho tam, kam patří.

Ilustrace Květa Pacovská

Málokdo z lidí si ale uvědomuje, jak zhoubná je společnost závislá na času.
Začíná to například tím, že lidem jsou podsouvány myšlenky o tom, že ” žijeme v době, kdy máme málo času…” nebo “všichni víme, jak je doba uspěchaná a čím dál víc se nám nedopřává času…” A lidé tomu těm hloupým výrokům uvěří, protože čas se pro ně stal pravdou.

Existence času ale závisí jen na naší víře, na tom jaké souvislosti se v naší mysli vytváří ve spojení se slovem čas a kolik z nás tomu výmyslu uvěří.
Ve skutečnosti čas neexistuje, existuje jen víra v čas, stejně jako víra ve skřítky a bohy.
Změníme-li víru v čas, zjistíme, že že nám zcela odpadly doprovázející stavy naší mysli jako stresy, deprese, strachy, které s časem souvisí.
Naše mysl se očistí a začneme vnímat jinou kvalitu života v mnohem smysluplnějších a radostnějších souvislostech.

Ilustrace František Skála

Ende napsal opravdu mimořádnou knihu a podobně jako další podobná kniha Konec času od Janette Wintersenové patří do knihovny vašich dětí na čestná místa.

Děvčátko Momo a ukradený čas | Michael Ende | Albatros, 2005, ilustroval František Skála
První vydání v roce 1979 ilustrovala Květa Pacovská

Výpisky z knihy Děvčátko Momo a ukradený čas. Autor Micael Ende.

Na světě existuje obrovské, a přece zase úplně obyčejné tajemství. Všichni lidé se na něm podílejí a každý je zná, ale jen málokdo o něm vůbec někdy přemýšlí. Většinou je lidé berou jen tak beze všeho na vědomí a nepodivují se mu ani za mák. Toto tajemství se jmenuje Čas.
Lidé měří čas pomocí kalendáře a hodin. Jenomže to ještě zdaleka nic neříká, protože přece každý ví, že někdy může člověku připadat jediná hodina jako celá věčnost, a jindy prchne jako okamžik – podle toho, co v této hodině prožíváme.
Vždyť Čas je Život. A Život přebývá v srdci.

Tuto pravdu neovládal nikdo tak dobře jako šedí muži zahalení do obleků z šedých látek.
Nikdo neznal tak jako oni cenu jedné hodiny, jedné minuty, ba dokonce jediné vteřiny lidského života.
Samozřejmě že se na tyto skutečnosti dívali po svém, to je asi jako pijavice na krev, a podle toho po svém jednali.

Šedivé postavy něco zamýšlely s časem lidí. Měly své tajné plány, rozsáhlé a pečlivě připravené. Nejdůležitější pro ně bylo, aby si nikdo jejich konání nepovšiml. Nenápadně se vřadily do života velkého města a jeho obyvatel. Nikdo to ani nepozoroval, a šedí muži si dobývali denně, krok za krokem, větší pole působení a zmocňovali se vlády nad lidmi.
O každém, kdo přicházel v úvahu pro jejich záměry, věděli dávno předtím, než dotyčný člověk něco tušil. Jen čekali na pravý okamžik, kdy by ho chňapli svými spáry. A také se chytře starali, aby tento okamžik nastal.
…………

Po práci, když Beppo seděl vedle Momo, svěřoval jí své velké myšlenky. A protože Momo uměla naslouchat oním zvláštním způsobem, roztála mu ústa a Beppo našel ta pravá slova.
“Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.
Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže.
A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí.”
Chvíli se zamyslel a mluvil dál:
“Momo, nemíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi?
Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje.”
…………

Hodiny jsou velmi nedokonalé napodobeniny něčeho, co má každý člověk ukryto v prsou.
Neboť tak, jako lidé mají oči, aby viděli světlo, a uši, aby slyšeli zvuky, tak mají také srdce, aby vnímalo čas.
A všechen čas, který neprožívá srdce, je stejně ztracený, jako pro slepce barvy duhy nebo jako pro hluchého ptačí píseň.
Je škoda, že jsou mezi lidmi slepá a hluchá srdce, která tlučou a přece nic nevnímají.
…………

A všechen čas, který neprožívá srdce, je stejně ztracený jako pro slepce barvy duhy nebo jako pro hluchého ptačí píseň.
Jen škoda, že jsou mezi lidmi slepá a hluchá srdce, která tlučou a přece nic nevnímají.

The post Michael Ende. Děvčátko Momo a ukradený čas. Mistrný bestseller o životě, civilizaci, o způsobu myšlení first appeared on Čítárny.

Když vyslovíte jméno Květa Pacovská v Čechách, málokdo ví. Přitom ve světě je synonymem toho nejlepšího v oblasti knižní ilustrace.

Prestižní švýcarské nakladatelství Benteli zařadilo její jméno do svého vydavatelského plánu vedle Pabla Piccasa či Paula Kleea. Její knížky byly v tisícových nákladech přeloženy ve 20 zemích světa – mimo jiné v Itálii, Francii, USA, Japonsku a nebo na Tajvanu. Její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992), o které se říká, že je to taková Nobelova cena za dětskou literaturu.

S Květou Pacovskou jsem měla příležitost se setkat několikrát. Je to drobná útlá dáma s věčným úsměvem na tváři. Působí velmi křehce ale ten její úsměv, na první pohled dětský a bezstarostný, je ve skutečnosti tajemný a tak trochu obranný. Květa Pacovská je zvláštní žena. Její uvažování je hluboké a formulace jsou přesně vybroušené – a většinou zhuštěné do velmi krátkých vět. A podívám-li se na její obrazy a prostorové práce vytane mi okamžitě na mysli slovo minimalismus. Květa Pacovská je prostě zhmotněním filosofie minimalismu. Takhle jí vidím já.

Absolvovala jste UMPRUM u Emila Filly v roce 1952. Jak si ho pamatujete?
Jako osobnost. Byl nejenom vynikajícím malířem-koloristou a členem skupiny Osma společně s Karlem a Josefem Čapkovými, byl také filosofem a napsal knihy a pojednání o umění jako například knihu „O svobodě“ vydanou po druhé světové válce a nebo knihu „O lidské úzkosti a řeči vůbec“. Na mě zapůsobil jako významná osobnost daleko dřív, než jsem měla možnost se s ním setkat osobně – svojí velkou výstavou uskutečněnou po válce v roce 1945 v Mánesu.

Fillovy obrazy dnes prožívají nebývalou vlnu zájmu. Čím si to vysvětlujete?
Ano, prožívají. Asi by ho to těšilo. Myslím si ale, že jeho váha je podle nejenom v malířské tvorbě, ale také v té teoretické a filosofické práci. A to, zda si ho nějaká doba cení více nebo méně, to nijak nemění hodnotu jeho díla.

Máte některou jeho knihu?
Mám. Tu O Svobodě a rukopisy z Buchenwaldu, schovala jsem si ji jako knihu-objekt.

A obrázek?
(smích) Nemám. Chtěla jste zhodnocení jeho osobnosti, vážím si ho, ale můj idol to nikdy nebyl. Mě velmi ovlivnila ta výstava v Mánesu, jeho období býčích zápasů. Ale on měl různá období. Byl taky ve skupině Osma spolu s bratry Čapkovými, jejich idea byla přinést sem z Paříže kubismus, který tady do té doby nebyl známý. Velice se vážím jeho barevnosti, protože byl velkým koloristou.

A vy sama jste spíš pro tu čistou střídmou klasiku nebo pro to Fillovské barevné hýření?
Barva je velice důležitá svým emocionálním sdělením. Jsem pro čistou jednoduchou formu a barvu, barevné hýření nevylučuji, je-li dáno barevným cítěním a kulturou a může být i nesmírně krásné. V umění, v životě a také v modě. Kontrast a harmonie jsou principy, kterými se řídím.

Od začátku jste chtěla dělat ilustrace a věci pro děti, nebo to bylo východisko z těžké situace 50.-tých let?
Asi obojí. Ale knihy měly pro mne vždycky velké kouzlo. Už v ranném dětství jsem vyráběla knížky vlastní a mnoho dalších krásných věcí s mojí milou babičkou, která mne mnohému naučila. Byla vychovaná v klášteře a uměla spoustu rukodělných výtvarných prací. A také jsme spolu pekly. Hlavně k vánocům, a tak moje kolečka a čtverečky vykrajované formou z voňavého žlutého těsta, které jsem směla klást na černý vymaštěný plech, byly moje první asambláže (pozn.red. obrazy, které mají trojrozměrný charakter).

Sama jste si přeložila 4 pohádky bří Grimmů z němčiny a ilustrovala. Proč právě tyhle?
Pohádky bratří Grimmů jsou krásné pro svoji vysokou a hlubokou literární hodnotu. Starou antikvární německou knížku, kterou jsem překládala, měl její původní mladý majitel asi také hodně rád. Nakreslil úplně dopředu koně bez hlavy a celého jej barevně rozčtverečkoval…

Takže jste ji našla v antikvariátu a až potom vás ji napadlo přeložit?
Ano. Troufla jsem si ten text nejenom přeložit, ale také trochu přepovídat, a tak loupežníci v černém lese nejsou úplně skutečnými loupežníky.

Čili vaše pohádky bratří Grimmů končí dobře?
Změnila jsem na jejich konci to kruté. Když je někdo přetržený vejpůl, tak ho prostě pokropíme živou vodou. (smích) Při své práci jsem nebyla sama, pomáhal mi Dupynožka (pozn.red. postavička z knížky Květy Pacovské). Pomohl mi vybrat čtyři z 220 pohádek bratří Grimmů a zase je tam pečlivě vrátit.

České pohádky vás nezaujaly?
Jsou také krásné, ale neměla jsem k jejich ilustrování tolik příležitostí, taky vzhledem ke způsobu mé tvorby. Ale udělala jsem třeba obrázky k českým písničkám a říkadlům do časopisů, které potom vyšly i knižně.

Ukazovaloa jste své ilustrace vlastním dětem, abyste zjistila, jestli se líbí?
Neukazovala jsem pokusně svým dětem, ani ostatním dětem, svoji práci – pro svoje děti jsem knížky vytvářela! Se svými dětmi jsem knížky společně navrhovala a realizovala, byly při tom. A bylo to velice krásné, i když ne vždycky lehké, období.

Ne vždycky lehké? Dnes to ale vypadá, jako by se vám jen dařilo.
Ne vždycky se mi dařilo, ale nepovažuju za vhodné vyzdvihovat z minulosti ta špatná období, kdy člověk zápasil a nebo mu bylo těžko.

Objekty-knihy, které vystavujete a stejně tak i knihy v bibliofilských vydáních se doslova otevírají do prostoru, úplně vybízí malé i velké čtenáře, aby si sáhli. Ale ony to nejsou běžné knížky z obchodu, jsou to drahá a cenná umělecká díla. Co vy na to, kdyby si občas někdo sáhnul?
Tyhle moje knížky jsou pro děti. Jsou specielně pro děti a moc si přeju, aby je děti měly rády: opotřebení mi nedělá starosti, někdy je dokonce inspirativní. Pro obě strany. A potom jsem taky během života poznala, že když dětem řeknete, že ta či ona kniha je vzácná, umí se k ní chovat s úctou mnohem větší, než dospělí. Já jsem se nikdy nebála svoje knížky půjčovat a ukazovat dětem. A když si něco přimalují nebo přilepí, vůbec mi to nevadí! Ale dospělé prosím – není to návod, jak zacházet s mými knížkami! (smích)

A jak jste se chovala ke knihám vy sama, když jste byla malá?
Já si pamatuju ze svého dětství, že jsem si hrozně ráda prohlížela knížky v tatínkově knihovně. A to vůbec nebyly knížky pro děti, byly to naučné knihy – encyklopedie, romány Emila Zoly, Charlese Dickense, Jiráska, Palackého a jiné. A vším jsem velice pečlivě listovala.

Vaše jméno patří mezi nemnoho českých jmen známých i v cizině. Co vás drží v Čechách, kde na vaše projekty jen těžko seženete prostředky?
Narodila jsem se v Praze a jsem spjatá s kulturou tohoto města.

Dostala jste řadu významných ocenění. Neděsí vás to tak trochu? To skoro vypadá, jako byste už končila…
Téměř ano. Andersenova cena je za celoživotní tvorbu a nikdo ji nemůže získat než jednou za život. (smích). Nejkrásnější kniha světa – cena nazvaná Goldene Letter – tu jsem získala za knihu, která je pro mne velice důležitá a jsem ráda, že jsem ji mohla uskutečnit. Má titul Papier Paradise a je to pocta osobnosti, které si velice vážím: Kurtu Schwittersovi. Kniha měří 41x33cm a uprostřed jsem prořezala čtverec 5x5cm, abych se dostala až na samé dno Papírového světa.

V tom roce, kdy jste dostala cenu za nejkrásnější knížku světa, jste také začala učit na Vysoké škole umění v Berlíně – odd. vizuální komunikace. Jak k tomu došlo?
Do Berlína jsem byla pozvaná jako hostující profesor. Tamní studenti si to moc přáli.

A proč chtěli berlínští studenti tak moc zrovna vás?
Oni strašně tehdy stáli o to, abych přijela. Díky mým knihám, které tam vyšly a také těm cenám, které jsem dostala, si mě velice vážili. Pro ně je to velice prestižní věc, mít na katedře někoho, kdo získal uznání za svou práci. Byla jsem, jak vy říkáte, populární. (smích) Tak dlouho za mě bojovali a tak moc mě přemlouvali, až se jim to povedlo.

Oni si vás vyvzdorovali?
No, tak trochu, asi ano.

To musel být příjemný pocit.
Ano. Snažila jsem se jim předat všechno, co jsem uměla a nezklamat jejich důvěru. Měla jsem tu dobu velice ráda, bylo to nesmírně hezké období. Nejsem profesí pedagog, byla jsem pro studenty spíš osobností a kamarádem, který se ráda s nimi dělil o svoje poznatky a zkušenosti. U mě mohli kromě povinností navíc dělat všecko – od malování, přes sochařinu, po cokoli. Tak to se jim líbilo. Měla jsem tam potom i výstavu, kterou mi studenti pomáhali instalovat a dokonce jsme spolu provedli performanci „Hra pro bílou barvu“, která vznikla na můj text ze 60. let.

Můžete být navýsost spokojená žena, která si splnila životní sen. Vydala jste u německého nakladatele dlouho promýšlené trojrozměrné knihy.
Nevím, jestli to byl sen, spíš asi velké dlouholeté úsilí. Moje papírové a prostorové objekty a projekty z šedesátých let stály a čekaly na mém stole dlouho než se našel nakladatel, který je chtěl realizovat a riskovat. Našel se v Ravensburgu a potom se stal ten malý zázrak, že se dostaly do rukou dětí celého světa.

Takže tohle odstartovalo ten úspěch po celém světě?
Částečně.

A zvýšilo to vaši prestiž ve světě?
Ano.

Jste slavná a známá především v cizině. Do Čech ještě váš věhlas nedolétl, kdy jste si to začala poprvé uvědomovat, že jste ceněná?
Když nějakou práci uzavírám, pokaždé si uvědomuji, že by se něco dalo udělat i jinak, lépe, přesněji. Ono se to tak během doby stalo, že jsem žádaná a měla jsem pochopitelně velkou radost, že se to stalo. V cizině přišli na to, jakou hodnotu má to, co dělám. Že se tady objevil člověk, který se pokusil odkrýt něco nového, něco, co nebylo uskutečněno nikdy předtím, něco, co má šanci přejít do historie umění.

{youtube}AMOIHHXgVNE{/youtube}

Čím vlastně měříte úspěch – penězi, respektem v odborných kruzích. Kde je podle vás jeho hranice?
O úspěch se nestarám, nejdůležitější pro mne je prostor pro tvorbu – ten fyzický a hlavně ten v oblasti myšlení. Právě to vám pomůže v těžkých dobách, když už jste třeba na dně, na písečné poušti a nemáte ani kapičku.

Tajný sen Květy Pacovské:
Vždycky se mi strašně líbila Carolova Alenka v říši divů. Myslím, že to je úžasná literatura, ta fantazie a zpracování. Celý život jsem si moc přála jí ilustrovat, ale nebyla příležitost.

Postřehy:
Nejsem výtvarnice – to slovo nemám ráda. Jsem malířka. Já jsem vlastně nestudovala ilustraci, ale malířství. V každém období jsem obtížně hledala čas pro svou tvorbu. Ilustrace mě živila.

Její věci dnes nekoupíte. Vystavuje, ale neprodává. Je zastoupena v mnoha světových muzeích. Nejvíc si cení ucelené kolekce svých obrazů a objektů, které spravuje evropská nadace „Fondation M. von Cronenbold, Paris, Frankfurt“.
V ČR je jedna její kniha v originálním bibliofilském provedení v prodeji v nakladatelství Aulos Jmenuje se „Otázky prostoru/Questions of Space“. Náklad byl pouze 30 číslovaných výtisků.

Pavla Charvátová je známá jako moderátorka Televizních novin v TV Nova. Její vztah ke knihám a literatuře vůbec nás inspiroval k tomu, abychom ji požádali o svoleni publikovat tento článek na Čítárnách.
http://www.pavlacharvatova.cz

The post Ilustrátorka Květa Pacovská. První dáma dětské fantazie first appeared on Čítárny.

Knížka pro malé děti? Spíš malý skvost v této oblasti, na který by se nemělo zapomenout.  Jednoduchá krátká vyprávění o sluníčku a hlavně o neposlušném slůněti. Nápaditý půvabný text doplněný krásou stojí za připoměnutí, jak by měly knížky pro děti vypadat i dnes.

Malé upozornění na závěr: Knihy pana Kahouna mají přece jen jednu vadu. Často se při nich děti vysloveně řehtají, proto některé děti pak nemohou usnout. :o)

Ze zahrádky do zahrádky | Jiří Kahoun | ilustrovala Květa Pacovská | graficky upravil Milan Grygar | odpovědná redaktorka Dagmar Sekorová | výtvarný redaktor Michal Kudělka | vydal Albatros, 1989

Ukázka z knihy:

Sluníčko a ospalý šnek
Sluníčko zahlédlo šnečí domeček. Bylo zvědavé, jestli v něm někdo bydlí, a začalo volat:
„Haló!  Haló! Je někdo doma?“ V domečku se nic nehýbalo. Zkusím vylézací říkanku, povídá si sluníčko.
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dam ti…“ A čekalo. Když se nikdo neozýval, povídá znovu:
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dam ti…“ Domeček se začal kymácet, vykoukl ospalý šnek a zeptal se:
„Co mi dáš? To jsem zvědav.“
„Nejsi sám,“ řeklo sluníčko, „já bylo taky zvědavé.“
„A na co?“ ptal se šnek.
„Jestli jsi doma.“
„Proč bych nebyl,“ zívl šnek. „Pamatuj si, když svítíš a hřeješ, jsem doma a spím. To se mi nejlíp spí. A teď jsem zvědav…“
„Co ti dám, viď?“ řeklo sluníčko.
„Kdepak,“ povídá šnek. „Jsem zvědav, jestli ještě usnu.“ A vlezl zpátky do domečku.

The post Ze zahrádky do zahrádky. Ojedinělá knížka pro děti Kahouna a Pacovské first appeared on Čítárny.

Cena Hanse Christiana Andersena je považována za nejprestižnější mezinárodní ocenění pro autory působící v oblasti literatury pro děti. Uděluje ji International Board on Books for Young People (IBBY).

Má dvě kategorie: spisovatelé a ilustrátoři.
Cena je pojmenována po slavném dánském autorovi a pohádkáři Hansi Christianu Andersenovi a zlatou medaili předává vyznamenaným dánská královna. Cena se vyhlašuje každý sudý rok.

HANS CHRISTIAN ANDERSEN AWARD / AUTOŘI

2022 Marie-Aude Murail (France)
2020 Jacqueline Woodson (USA)
2018 Eiko Kadono (Japan)
2016 Cao Wenxuan (China)
2014 Nahoko Uehashi (Japan)
2012 Maria Teresa Andruetto (Argentina)
2010 David Almond (UK)
2008 Jürg Schubiger (Switzerland)
2006 Margaret Mahy (New Zealand)
2004 Martin Waddell (Ireland)
2002 Aidan Chambers (UK)
2000 Ana Maria Machado (Brazil)
1998 Katherine Paterson (USA)
1996 Uri Orlev (Israel)
1994 Michio Mado (Japan)
1992 Virginia Hamilton (USA)
1990 Tormod Haugen (Norway)
1988 Annie M. G. Schmidt (Netherlands)
1986 Patricia Wrightson (Australia)
1984 Christine Nöstlinger (Austria)
1982 Lygia Bojunga Nunes (Brazil)
1980 Bohumil Riha (Czechoslovakia)
Honzíkova cesta aneb byl populární Bohumil Říha skutečně tak kontroverzní, jak píši různí pseudokritici?
1978 Paula Fox (USA)
1976 Cecil Bødker (Denmark)
1974 Maria Gripe (Sweden)
1972 Scott O’Dell (USA)
1970 Gianni Rodari (Italy)
1968 James Krüss (Germany)
José Maria Sanchez-Silva (Spain)
1966 Tove Jansson (Finland)
1964 René Guillot (France)
1962 Meindert DeJong (USA)
1960 Erich Kästner (Germany)
1958 Astrid Lindgren (Sweden)
1956 Eleanor Farjeon (UK)

HANS CHRISTIAN ANDERSEN AWARD / ILUSTRÁTOŘI

2022 Suzy Lee (Republic of Korea)
2020 Albertine (Switzerland)
2018 Igor Oleynikov (Russia)
2016 Rotraut Susanne Berner (Germany)
2014 Roger Mello (Brazil)
2012 Peter Sís (Czech Republic)
Petr Sís a bilderbuch Pilot a Malý princ. Život Antoina de Saint-Exupéryho
2010 Jutta Bauer (Germany)
2008 Roberto Innocenti (Italy)
2006 Wolf Erlbruch (Germany)
2004 Max Velthuijs (The Netherlands)
2002 Quentin Blake (UK)
2000 Anthony Browne (UK)
1998 Tomi Ungerer (France)
1996 Klaus Ensikat (Germany)
1994 Jörg Müller (Switzerland)
1992 Kveta Pacovská (Czech Republic)
Ilustrátorka Květa Pacovská. První dáma dětské fantazie
1990 Lisbeth Zwerger (Austria)
1988 Dusan Kállay (Czechoslovakia)
1986 Robert Ingpen (Australia)
1984 Mitsumasa Anno (Japan)
1982 Zbigniew Rychlicki (Poland)
1980 Suekichi Akaba (Japan)
1978 Svend Otto S. (Denmark)
1976 Tatjana Mawrina (USSR)
1974 Farshid Mesghali (Iran)
1972 Ib Spang Olsen (Denmark)
1970 Maurice Sendak (USA)
1968 Jirí Trnka (Czechoslovakia)
Nezapomenutelný ilustrátor a animátor Jiří Trnka
1966 Alois Carigiet (Switzerland)

Link: https://www.ibby.org/awards-activities/awards/hans-christian-andersen-award

The post Cena Hanse Christiana Andersena – nositelé ceny first appeared on Čítárny.

Pohádky, které jsou zcela netradičně bez kýčovitých příběhů o králích a princeznách. Příběhy antropomorfizovaných zvířat, květin, hraček rozvíjejí u dětí fantazii a kreativitu i samostané myšlení. Děti se pohádkovou formou setkávají s jevy, které potkávají každý den a učí se poznávat jejich podstatu.

Knihu ilustrovala světově uznáváná výtvarnice českého původu, Květa Pacovská  a skvostně graficky upravil manžel ilustrátorky Milan Grygar.

Pokud někdo uměl dávat dohromady různé autory a soubory, pak odpovědná redaktorka Olga Štruncová (Blumenfeld) k takovým dobrým duším knížek pro děti patřila. Určitě není bez zajímavosti, že knížka působí i dnes velmi moderně a nadčasově. Doporučujeme její vyhledání v knihovnách, je určena pro děti nad 5 let.

Pohádky pro všední dny i pro svátky  
/Zdeněk Adla, Drahuše Černá, Hana Doskočilová, Olga Hejná, Eva Jílková, Ester Krumbachová, Milena Lukešová, Daisy Mrázková, Dušan Radovič, Zdeněk K. Slabý
/Ilustrovala Květa Pacovská
/ Albatros, 1973

The post Knižní skvost Květy Pacovské. Pohádky pro všední dny i pro svátky. first appeared on Čítárny.

Sbírky pohádek Pavla Šruta patří ke skvostům beletrie pro děti, zvláště, když jsou ilustrované světovými ilustrátorkami Květou Pacovskou a Markétou Prachatickou.
Pohádky jsou ze všech končin ostrovního království – anglických, irských, skotských i velšských  přináší klasické pohádky o zvířátkách i všelijakých kouzlech, strašidelné příběhy i veselé historky z Gothamu, který jako by z oka vypadl našemu Kocourkovu.

Kočičí král | Pavel Šrut | Ilustruje Markéta Prachatická | Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009
(1. vyd. 1989 Albatros s ilustracemi Květy Pacovské)

Ilustrace Markéta Prachatická

Ilustrace Květa Pacovská

Kočičí král – ukázka z knihy

Slibte mi, že se nebudete bát, a já vám povím, co se stalo blízko hřbitova…
Tohle se stalo: jednou takhle večer v domku blízko hřbitova seděla hrobníkova žena na židličce u kamen!
Proti ní kocour, hotové kocouřisko. Celý černý, jen oči jako dvě zelené lucerny. Říkali mu Tomáš.
Žena si trochu zdřímla, Tomáš si přemýšlel – a najednou, najednou se rozletí dveře!
„Kdo je Tumáš Tomáš?“ vpadl dovnitř hrobník.
„Projána, co se stalo? A jaký Tumáš Tomáš?“ vylekala se žena.
„Tohle se stalo,“ odpověděl hrobovým hlasem hrobník. „Kopu hrob pro nebožtíka, kopu a kopu, už se stmívá a na mě jde najednou spaní. Opřu se o rýč, drobet si zdřímnu – a najednou slyším mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš!“ přikývl hrobník. „A co já? Já se podívám z jámy nahoru – a co myslíš, že vidím?“
„Jak to můžu vědět?“ vylekala se žena.
„Vidím devět kocourů, černých zrovínka jako tady náš Tomáš! A teď mi pověz, co nesli?“
„Projána, to ti nepovím!“ vylekala se žena.
„Nesli malou rakev pokrytou černým sametem! A na tom černém sametu ležela zlatá korunka a žezlo, zrovínka jako pro krále. A jak ti šli, tak při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Při každém třetím kroku mňau, jdou blíž a blíž, oči jim svítí jako zelené lucerničky – a najednou jsou skoro u mne! Osm jich drží rakev a ten největší kocour vpředu kouká jako zeměpán… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena.
„Vždyť povídám! Šli blíž a při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Jenže to už jich stálo na kraji jámy všech devět a koukali přímo na mě! Ale takovým ti divným pohledem… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká! Zrovínka jako oni!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena. „A co bylo potom?“
„Potom se ti to největší kocouřisko nakloní do jámy a povídá…“
„Povídá? Co povídá?“ vyhrkla hrobníkova žena.
„Povídám, že povídá hrobovým hlasem: ,Vyřiď Tomášovi Tumášovi, že Tumáš Tomáš umřel!´“
„Tohle že povídal?“ vylekala se žena.
„Tu to máš. Přesně tohle!“ řekl hrobník. „A proto jsem se tě ptal, kdo je Tumáš Tomáš. Nemůžu přece Tomášovi Tumášovi vyřídit, že Tumáš Tomáš umřel, když nevím, kdo ten Tumáš Tomáš je!“
„Koukni na našeho Tomáše! Podívej na našeho Tomáše!“ vylekala se hrobníkova žena.
Hrobník se podíval a koukal. Kocour stál u kamen a oči mu svítily jako dvě zelené lucerničky. Otevřel dvířka a povídá hrobovým hlasem:
„Cože? Tak Tumáš Tomáš umřel? Ale to jsem potom králem koček ode dneška já!“
A pak šup! Skočil do sazí a komínem pryč.

The post Kočičí král. Pohádky Pavla Šruta z Anglie, Skotska, Irska. Ilustrace Pacovská, Prachatická first appeared on Čítárny.

Neobyčejně milé a kreativní ilustrace světové Květy Pacovské ke knize Karlička a bílý koník od slovinské autorky Branky Jurcové jsou jen důkazem, jak milé knihy vznikaly v Československu v šedesátých letech, konkrétně tato kniha je z roku 1968, Státní nakladatelství dětské knihy.

Už podle názvu se vám drobné pohádkové a hravé příběhy ze života dětí v rodině musí zalíbit.
Domeček u moře, Blahopřání Mušce, K moři, kukačko!, Všechno napůl, Mlha a nemocná maminka, Hřeben, mýdlo, jehla a nit, Karlička a bílý koník, Bratříček a sestřička, Šlehačka, OpuštěnáAnička, Náš pokoj, Míša kadeřník, Školníkův den, Pro tatínka, Apríl, Do země Lenošiny, Řehoř Kobylka.

Od té doby kniha už nevyšla, protože paní Pacovská dává souhlas pouze k autorským knihám a k těm, které dnes korespondují s jejím trendem.

U Květy Pacovské bylo už několikrát zdůrazněno, že ji inspirují hračky a loutky, které utvářel dlouhý vývoj lidové tvořivosti.
Z výtvarných proudů jsou jí blízké dadaistické hnutí nebo výbušný barevný expresionismus. V osmdesátých letech měla již hotové nápady na mnohé autorské knihy, hledala nakladatele, jelikož jejich vydání byla graficky náročná.
Nakonec její první knihu o číslech (Eins, fünf, viele – Jedna, pět, mnoho, 1990) vydalo nakladatelství Otto Maier Verlag v Ravensburgu. Pacovská dokáže vždy propojit hravé segmenty s celostránkovými barevně výbušnými ilustracemi na jedno téma (Grün, rot, alle. Ein Farbenspielbuch – Zelená, červená, všechny. Hravá kniha o barvách, 1992;  Rund und eckig – Dokola a za rohem, 1994; Alphabet, 1996). (Jana Čeňková)

The post Květa Pacovská ilustruje knížku Branky Jurcové, Karlička a bílý koník first appeared on Čítárny.

 Velká retrospektivní výstava celosvětově uznávané ilustrátorky Květy Pacovské v Praze v roce 2016.

Květa Pacovská je známá především v zahraničí svými originálními knižními ilustracemi a experimentálními autorskými knihami.
Záměrem projektu bude poprvé přestavit domácímu publiku celou šíři její mimořádně soustředěné tvorby, nejen ilustrace a autorské knihy, ale také obrazy, sochařské objekty, grafiky, kresby, ilustrace, které měla možnost vidět veřejnost v řadě světových muzeí a galerií (Centre Georges Pompidou v Paříži, Museum für Angewandte Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem aj.).
V Praze byla představena její tvorba v této souhrnné koncepci poprvé.
{youtube}AMOIHHXgVNE{/youtube}
Foto: Stanislava Zábrodská

The post Světová Květa Pacovská v Praze. Ohlédnutí za velkou přehlídkou díla mimořádné ilustrátorky first appeared on Čítárny.

První kniha „pohádek“ vyšla Carlu Sandburgovi v roce 1922. Sandburg je prý psal pro své tři dcery. A pak si vědomě stanovil cíl – vytvořit moderní pohádky jako protiklad evropské pohádkové tradici s jejími rytíři, draky a princeznami. Vznikl vskutku jedinečný text. Je to text psaný básníkem, pro něhož není primární vyprávět příběh, ale především vyvolávat obrazy.

Obrazy o to působivější, nakolik jsou nečekané a zvláštní.
Jak se vám líbí například myšky, které pojídají rezavé hřebíky? Nebo dva mrakodrapy, které se rozhodly, že budou mít dítě? Nebo vlakové koleje, které jsou „zklikatělé, jako když se jedno Z položí hned za druhým Z“? Dospělým se to všechno může zdát uhozené, ale čím bláznivější představy, tím víc se děti usmívají a chichotají.

Nečekaný a netradiční, ba dokonce potrefený je i sám způsob vyprávění.
Logický sled v něm nemá význam, smysl zde pozbyl smyslu. Sandburg se nechal volně unášet svou imaginací, v jeho „pohádkách“ obrazy dávají vzniknout dalším obrazům silou básnické asociace. Je proto správné dávat slovo „pohádky“ do uvozovek, protože vůbec nejde o tradiční pohádky. Ve své podstatě je to spíše poezie převlečená za prózu.

Autorův básnický cit pro jazyk se u Pohádek z bramborových řádků projevil také v tom, že text mnohdy zní jako hudba.
Na více místech se periodicky opakují celé pasáže. Čtete si například některou „pohádku“ a najednou vás vyprávění dovede k větám, které jste si již jednou přečetli o pár odstavců výš. Čtete dál a zase dojdete k větám, které jste si už dvakrát přečetli. Tato opakování sice textu na logice nepřidají, ale zato ho připodobňují hudbě, je to jako opakování refrénu, nebo jako hudební téma, které se objevuje vícekrát.
V pohádce O svatebním průvodu hadrové panenky a o všech, kdo se ho zúčastnili se jednotlivé skupiny účastníků průvodu popisují podle stejného vzorce a každý popis končí „formulkovou větou“ do níž se jen dosadí jiná slova:

„Oblizovači lžiček“ … „…oblízli lžíce a rozhlédli se kolem, a zase oblízli lžíce, a tak pořád dál.“
„Bubeníci na plechové nádobí“ … „…uhodili vždy do svých nádob a pak se rozhlédli a pak uhodili znovu a tak dál.“
„Čisté uši“ … „stříhaly ušima a koukaly kolem a zase stříhaly ušima.“
„Lechtiví“ … „se lechtali navzájem a smáli se a koukali okolo a zase se lechtali a smáli.“
„Hluční hltouni“ … „…si bryndali polévku a koukali kolem a pak bryndali polévku dál.“
„Buclatá batolata“ … „…se batolila kousek a koukala kolem a pak se zas batolila dál.“

Nepřipomínají vám tyto konce zakončení kupletů písně?

Kromě poetických rysů je pro „pohádky“ velmi příznačná i hra s jazykem.
Sandburg vytváří věty, které jsou očividní nonsens, jako třeba: „Teď už přijedeme do Ertepelska, kde je největším městem vesnice, která se jmenuje Cibulové Jitrnice.“ Jak může být městem – vesnice? Taková hra s významy přinutí děti vyprsknout smíchy a zároveň jim ukáže, jak jemný a vytříbený humor může být.

Sandburgovy příběhy ale nejsou jenom humor a nonsens.
Některé z nich představují velmi lyrické snové kousky (Bělohřívka a Modrý vítr), jiné jsou v podstatě hluboce psychologickými příběhy a připomínají bajky. K těm posledním patří například pohádka O tom, jak Růženka Červená chodila sem tam mezi budíkem a zrcátkem. Růženka Červená se chystala na dlouhou cestu a sbalila si tolik zavazadel, že jí v nich zbývalo místo jen na jednu věc. Rozum jí radil, aby si s sebou vzala ještě budík, ale srdce jí našeptávalo, ať si přibalí zrcátko. A protože se Růženka nemohla rozhodnout, tak je dodnes ještě doma i se všemi velkými kufry, do nichž si co chvíli balí buď budík, nebo zrcátko… a tak to jde pořád dál. Vždyť i životy nás dospělých jsou o tomtéž – o neustálém metání se mezi tím, co nám radí rozum, a tím, k čemu nás táhne srdce.

Ilustrace: František Skála ml.

Pohádky přeložil do češtiny Jan Válek.

V jeho překladu se najdou i místa, kvůli kterým bych se s ním přela, například překlad jména „Poker Face the Baboon“ jako „pavián Prosťáček“. Slovo „prosťáček“ zdaleka neznamená totéž, co „poker face“. Posunutí významu překladatelem mě vždycky rozzlobí. To jsou ale jen detaily, celkově se překlad Janu Válkovi velmi povedl.

Setkala jsem se s názory, že Sandburgovy „pohádky“ jsou prý pro děti příliš umělecké a moderní. Prý se má k dětem mluvit jednodušeji, přiměřeně k jejich věku. Já si ale myslím, že děti by se neměly jako recipienti umění podceňovat. Často právě my dospělí jsme ti omezení a uniká nám to, co vidí svým neotřelým pohledem na svět dítě. A kromě toho, budeme-li dětem předkládat jen předžvýkanou „stravu“, pak je nikdy neposuneme dál. Děti potřebují výzvu, aby rostly, aby něco nového dokázaly nebo pochopily. A platí to i u textů, které jim předkládáme.

Nejsem proti „prosívání“ titulů pro děti, naopak, ale prosívala bych jenom témata. Jsou určitá témata, pro něž děti nejsou ještě psychicky vyspělé a která by je mohla i děsit (jedno z nich je například šílenství) – takovými tématy je lépe je nezatěžovat. Ale odpírat dětským čtenářům mistrné texty s výmluvou, že jsou na ně „moc umělecké“ – to už je podceňování. V otázkách stylu, poetiky, narativních postupů… bych neváhala předložit dětem co nejširší výběr a nechala bych jen na nich ať posoudí jestli je kniha baví a nakolik jí rozumějí. Budeme-li dětem nabízet jen „kalibrovaná“ díla podle šablony, o jejíž vhodnosti pro děti někdo někde rozhodl, znemožníme jim poznat, nakolik různé mohou texty být. A jak si mají jednou začít vybírat mezi texty (i v životě), když jsme jim včas neukázali rozdíly?

Ilustrace: František Skála ml.

A tak prodali všecko, co měli, prasátka, pastviny, pytle, papriky, pohrabáče, prostě všecko až na rance a pár drobností.
Když je sousedé viděli, jak prodávají všecko, co mají, různí sousedé říkali: “Půjdou do Kansasu, do Kokomo, do Kanady, do Kaukakí, do Kalamazů, na Kamčatku, do Čattahůčí.” Ale jeden malý usmrkánek, co sotva viděl na oči a dloubal se palečkem od palčáku v nose, se zasmál na pět způsobů do čepice a povídá: “Pojedou na měsíc, a když tam budou, poznají, že je všecko jako dřív.”
A všecky hotové peníze, co dostali za to, že všecko prodali, prasátka, pastviny, pytlíky, papriky, pohrabáče, uložil Podej Sekeru do rance, který si hodil na záda jako hadrář, když se vrací domů.

Cestou na poštu našla Bláža zlatohlavého cvrčka zelenkavé dolarové barvy. Ležel uprostřed chodníku. Nikdy se nedozvěděla, jak se tam octl, ani jí to nikdo nikdy neřekl…Nevěděla, a ani jí to nikdy nikdo neřekl, že zlatohlavý cvrček dolarové barvy se liší od obyčejného tím, že má v sobě kouzlo. A učaruje-li vám takové kouzlo, pak si prostě a přirozeně nemůžete pomoci.

Podej Sekeru žil v chaloupce, kde bylo všecko jako dřív.
“Na hřebenu střechy sedí komín a vypouští kouř,” řekl Podej Sekeru. “Kliky otevírají dveře. Okna jsou vždycky buď otevřená, nebo zavřená. Jsme v tomhle domě vždycky buď v patře, nebo v přízemí. Všecko je tu jako dřív.”
Proto se rozhodl, že se jeho děti pojmenují samy.

Carl Sandburg. Pohádky z bramborových řádků. Praha: Albatros, 1972. (Přeložil Jan Válek)

Více:
Historie knihy na Wikipedii
O překladu knihy do češtiny píše  Pavla Zelinková

Pohádky z bramborových řádků
Carl Sandburg
1. vydání SNDK 1965, přeložil Jan Válek, ilustrovala Květa Pacovská
2. vydání Vydal SNDK Praha 1972, přeložil Jan Válek, ilustrovala Květa Pacovská
typo Milan Grygar
Pro děti od 6 let.

The post Carl Sandburg a jeho světové Pohádky z bramborových řádků s Pacovskou a Skálou first appeared on Čítárny.