Jan Zrzavý a jeho velmi poučná kniha “Proč se lidé zabíjejí”. Napsal ji biolog, profesor RNDr. Jan Zrzavý, CSc. z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
„Větší část této knížky byla kdysi publikována v časopise Vesmír či nověji v Lidových novinách, byť někdy v jiných souvislostech než zde. Neúnavné (občas ovšem naopak doslova úmorné) rozvařování stále stejných myšlenek, nápadů a vtipů jsem často kritizovával, když to dělávali mí kolegové.
Plyne z toho poučení, že člověk nemá odsuzovat své bližní, protože sám neví, co udělá příště. V kontextu této knihy jde o poučení dosti závažné.“

Po dočtení poslední stránky spatříte lidstvo jako množinu potenciálních zabijáků, nicméně slovo potenciální píši kurzivou a autor sám zdůrazní, jak je vražda vzácná.
„Nebo snad osobně nějakého vraha ve svém okolí znáte?“ dodá demagogicky.
„Neznám,“ odvětil jsem skoro automaticky, nicméně později jsem se zamyslil a ona demagogičnost mi došla. Ve skutečnosti – a bohužel – je totiž civilizace takřka synonymem pro civilizaci zabijáckou, a co horšího, i genocidní.

„Hledání hlubších souvislostí v pozorovaných jevech je příznačnou vlastností vědy, filozofie i paranoie. Zjevně ale nejen jejich.“
Jan Zrzavý, biolog

Ale pozor. Mezi vraždou a genocidou je nikoli jemný, nýbrž silný rozdíl, který Zrzavý zvládá ozřejmit.
V kapitole Genocida tu nesamozřejmou samozřejmost rozkryje a také samo slovo genocida ovšem nelze, jak pochopíme, užívat pouze v souvislosti s holokaustem druhé světové války a s likvidací tureckých Aménů za světové války první. Už přece Kartágo…
„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ opakovával známý římský senátor, ale i dvacáté století zažilo, jak snad víte, masivnější genocidy, než tu umožněnou Němci. Například genocida v Rwandě.

Jestliže ovšem teď chcete přestat číst a říkáte mi, že vás zabíjení nezajímá, rád bych upozornil, že chybujete.
Tato kniha totiž a samozřejmě není jen o tomto tématu. A vražda (a to i masová či sériová) jest nejen Zrzavému „zvláštním oknem“ do duše.
Oknem do skryté zahrady, které v klidu zůstává i po léta zabouchnuté, ale…

A Jan Zrzavý smí s námi jako se studenty (a to právě za tohoto klidového a ne tedy genocidního období) probrat dokonce i takové „vychytávky“, jako Wasonův (nikoli, prosím, Watsonův) test, který teď připomeňme zde:

Máte zkontrolovat, zda ve vaší hospodě nepije mladistvý.
A vidíte u sklenic starce, puberťáka, člověka neznámého věku (jenž nepochybně pije jen vodu) a muže rovněž neznámého věku, který chlastá vodku.
Otázka: Koho půjdete zkontrolovat?

A teď druhý, ale v mnohém tentýž problém. Máte 4 karty.
Na líci každé je písmeno, na rubu každé je číslo. Karty leží tak, že vidíte A, B, 1 a 2.
Otázka: Které musíte otočit, abyste ověřili hypotézu, že je-li na jedné straně karty samohláska, je vždy na druhé straně sudé číslo?
Zrzavý nás uklidní. Druhý úkol nezvládne vyřešit skoro nikdo. Současně však upozorní, že jsou oba ty úkoly z logického hlediska totožné.
V čem tudíž máme háček?
Abychom podobný problém vyřešili, musí být formulován jako příběh. Ano. A pokud jen možno příběh o hrozbě porušení sociálního kontraktu. – A ani sociální problémy pak ovšem nelze řešit jen racionálními výpočty, jak k tomu fakticky došlo za nacismu…

Ale vraťme se ještě k Wasonovu testu. Jak jste měli odpovědět?
V druhém případě tak, že je nutno otočit karty A a 1.
V prvním případě jste zřejmě odpověděli správně, ale sám bych, jak mě právě napadá, ztížil věc o to, zda je místné kontrolovat SPÍŠ pijáka vodky či SPÍŠ A DŘÍV pubescenta.

Jistě. Už to záleží na vypozorovaných detailech jejich chování. A zde si všimněte, že z karet podobné detaily prostě… nevypozorujete.

Tyto sekvence knihy o lidském altruismu a kooperativním chování ve skupinách jsou možná nejzajímavější a není opravdu sporu, že je člověk přímo posedlý neustálým průzkumem sociálních vztahů.
Ta samá posedlost ovšem zkolabuje a naprosto není na místě, pokud se aplikuje třeba na sopečnou erupci (a následný masakr). Proč? Příroda a vesmír jsou k lidskému pinožení se absolutně lhostejnými (jak už věděl třeba Lovecraft, dodal bych), a považovat tudíž živelné katastrofy za jakési tresty lidstvu, je chyba a nesmysl.

V rámci využívání jazyka pak Zrzavý rozebírá i ohromný rozsah KLEPAŘENÍ a především význam, jaký má naše schopnost sociálně manipulovat druhými.

„I v době hladomoru umírá pouze někdo, a to nikoli na absolutní nedostatek potravin, nýbrž na selhání v sociální konkurenci… Naše úspěšnost je především úspěšností v sociálních vztazích a jistě je lepší spolupracovat než dělat všechno sám, ale je ještě lepší, když se mnou všichni spolupracují a já jim za to nemusím platit žádnou protihodnotou; a úplně nejhorší je ocitnout se v roli jedince nezištně nabízejícího spolupráci, za niž mu nikdo neplatí. Je to pak především dobrá pověst, co představuje univerzální vstupenku do sociálních a sexuálních interakcí, a pro ty z nás, kteří máme sklony neriskovat a hrát spíše při zemi, obvykle vstupenkou jedinou dostupnou.“

Vrazi či masoví vrazi (a dost možná neprávem je na straně 135 zmíněn i Jiří Kajínek) ovšem nehrají při zemi a takřka pobaví pasáž, kde Zrzavý rozkrývá skutečnou příčinu plynových komor.
Jaká byla? V podstatě na ně došlo teprve poté, co Himmler navštívil Rusko, spatřil jednu jedinou „nutnou“ masovou popravu střelnými zbraněmi a uvědomil si, nakolik taková činnost vojáky psychicky narušuje a rozleptává.

Shrňme však. Jak v našem českém prostoru vidíme nejlépe na případě vyvražďování Židů za druhé světové války, jsou lidé jako takoví až podezřele a podivně ochotní zabíjet druhé lidi, a to nejen anonymně, podpisem a třeba na dálku, ale taky osobně. A nejméně v tomto bodě se autor rozchází kupříkladu s představami Konrada Lorenze.

A kdo je vůbec tento skvěle píšící profesor Zrzavý?
Zeptal jsem se sám sebe po dočtení jeho knihy a odpověděl si možná věru špatně, ale posuďte sami. „Je to Stanislav Komárek pro každého.“

P. S.
A jen mi, prosím, dovolte post scriptum z jiného soudku.
Zrzavého kniha je totiž také bezvadným důkazem toho typu, který kladu do souvislosti se všem známým problémem s časopisy a novinami. „Nestačím je přečíst,“ říkáváme. Ale možná není nutné plakat.
Proč? TO SKUTEČNĚ PODSTATNÉ SE NAKONEC V NĚJAKÉ KNIZE OCITNE VŽDY a problémem samo sebou zůstává jen to, zda se jejího vydání dožijeme.

Inu, i samo knižní vydání je už druhé a (opět) přepracované. Jak je silně zdůrazněno dokonce na obálce. A jazykově dokonalý text (někdo řekne, že by to mělo být samozřejmostí, ale teprve nad Zrzavým si uvědomíme, že lze psát skoro tak dokonale, jako maloval autorův jmenovec) je členěn v sedmnáct – logicky propojených – kapitol. Od nichž se neodtrhnete.

Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Evoluční okno do lidské duše. Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON. Praha 2017. 144 stran. ISBN 978-80-7553-221-3

Z rozhovoru s Janem Zrzavým v Reflexu 2005?

Ale to jistě nebylo prvním impulsem k napsání vaší knížky. Co vás přivedlo k psaní o zabíjení?

Jsem prostý zoolog, a když dělám vědu, tak se tímhle nezabývám. Celé to začalo tak, že jsem před mnoha lety napsal do časopisu Vesmír článek o tzv. sobeckém genu. Strhla se kolem něj nečekaná polemika a někdo se tam ohradil, že sice teda pochopil, proč jsme hodní na své děti, ale ať mu vysvětlím, proč nezabíjíme babičky, když ty už naše geny dál nepřenesou. Tak jsem napsal článek o nezabíjení babiček. A tak to šlo pořád dál. Druhá věc je, že mě zajímá historie a kdysi jsem v knížce o Heinrichu Himmlerovi narazil na případ vyšetřování vražd v koncentračních táborech, které rozjela sama centrála SS. Zařvalo na to několik set Němců včetně šéfa Buchenwaldu. A to je tak divné, že mi to nedalo, abych si o tom nezačal trošku číst.

K čemu jste došel?

Že v tom právě není žádný rozpor a že to takhle muselo být. Genocidu nepáchají zdivočelí zločinci, nýbrž slušní občané. Holocaust byl velký celospolečenský projekt, něco jako budování dopravní infrastruktury, a takové projekty je pochopitelně třeba chránit před korupčníky, zloději i vrahy. Vraždit v koncentráku je stejně nepřijatelné jako vraždit v pojišťovně anebo koneckonců na jatkách. A v tom je ta hrůza: z toho, že jsme řádní občané, a ne zločinci, vůbec neplyne, že by občas nebylo nebezpečno přibližovat se k nám moc blízko.

A proč se tedy lidé zabíjejí? Jaká vysvětlení nabízí biolog?

Že to má všechno hlubokou logiku. Že když se lidé vraždí, pečlivě si vybírají své oběti tak, aby to nebyli jejich genetičtí příbuzní. S důrazem na slovo “genetičtí” – je mnohem přirozenější zabít manželku než sestru. A když už lidé zabíjejí i své genetické příbuzné, nekonají tak náhodně. Třeba ochota matky zabít své vlastní dítě je závislá na pravděpodobnosti, že tato žena bude moci ještě nějakého potomka mít, a proto tato ochota s věkem ženy klesá.

The post Jan Zrzavý vysvětluje, proč se lidé navzájem zabíjejí a co je to genocida first appeared on Čítárny.

Rozhovor Marka Ebena s americkým filozofem a psychiatrem Raymondem Moodym, autorem bestselleru Život po životě. Režie J. Hojtaš. Česká televize 2010

Co nás čeká po smrti – otázka, kterou si položil snad každý z nás. Lékař Raymond Moody se pokusil dát na ní odpověď – analyzoval vzpomínky lidí, kteří prošli klinickou smrtí, a došel k závěru, že jejich vjemy jsou velmi podobné a nejsou to halucinace. Pocity harmonie, cesta tunelem, opouštění vlastního těla a setkání se s dříve zemřelými přáteli.

Zážitky srovnával Moody s popisem umírání i posmrtného života tak, jak o nich píše například Bible a Tibetská kniha mrtvých.
A opět, jak uvádí, našel myšlenky, které se shodují. Došel k názoru, že když člověk umírá, přechází pouze z jednoho stavu bytí do druhého.

The post Rozhovor s autorem knihy Život po životě psychiatrem Raymondem Moodym first appeared on Čítárny.

Raymond A. Moody (1944) proslul celosvětové jako psychiatr, který se celoživotně zabývá tématem posmrtnéhbo života.

Sleduji to velmi pozorně jako autor knihy Co víme o smrti (vydala Epocha v roce 2006, 416 stran) a vskutku přestávají být tabuizovány donedávna sporné thanatologické  otázky lidské existence, zážitky spjaté s klinickou smrtí a s fenoménem smrti jako takovým. Což mi potvrdily svými posudky nezávisle na sobě  dvě významné osobnosti: doktorka Helena Haškovcová, profesorka humanitních studií na Univerzitě Karlově, stejně tak lékařka a spisovatelka Marie Svatošová, jedna ze zakladatelů hospicového hnutí u nás.   Zdá se to být najednou přirozené, protože naše společnost je čím dál více sekularizovaná.

Prožitky blízké smrti
A tu přichází badatel, který poslední léta věnoval pozornost a výzkum svého univerzitního týmu  zkoumání vysloveně jediného jevu NDE– v angličtině near-death experience neboli prožitkům blízkým smrti. Zatímco náboženský pohled předpokládá určitou formu posmrtné existence, tak materialističtí vědci vycházejí z představy o nicotě. Raymond A. Moody šel  však dál a intenzívně zkoumal  charakteristické znaky vzpomínek lidí, kteří přežili svou smrt: buď byli oživeni poté, kdy byli lékařem prohlášeni za mrtvé, nebo při nehodě utrpěli vážná smrtelná zranění, zatímco více méně zůstaly stranou prožitky umírajících, kteří je vyprávěli svým blízkým a ti je našemu  badateli teprve zprostředkovaně sdělovali.

Výzkumná činnost se tedy týkala nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Svými přednáškami zaujal autor  lékaře i zdravotnický personál natolik, že o jeho průkopnické dílo se začali blíže zajímat, inspirovala další vědce k důkladnějšímu studiu, zatímco na knižním trhu ve třiceti jazycích si jeho kniha Život po životě získala již 13 miliónů svých  čtenářů.

Co je po smrti?
V úvodu jedné kapitoly konstatuje, že přes rozdílné okolnosti, za nichž se lidé dostávají do těsného styku se smrtí a vzdor rozličným jejich  povahám, lze dojít zatím k závěru, že všechny popisy těchto prožitků umírání jsou si nápadně podobné. I když je vyjadřují různými způsoby, naznačují vesměs možnost jakési další cesty. Ta   podobnost je tak velká, že bylo dokonce možné specifikovat několik samostatných znaků, s nimiž se setkala většina lidí, kteří stáli na prahu smrti. Přesto  však mnoho prožitků  je vůbec dosavadními jazykovými prostředky těžko vyjádřitelných. Závěry i přednášky  amerického týmu zůstávají nadále otevřené, což naznačuje jejich otázka: Existuje za hranicí života  další svět?  Nepředkládají hotové závěry, ale otvírají prostor pro lidskou naději.

V současné době vede R. A. Moody soukromý výzkumný institut, kde se zabývá  zkoumáním změněného stavu vědomí.
Dodnes napsal jedenáct knih a mnoho desítek vědeckých článků. V  roce 1991 navštívil poprvé Československo na pozvání tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara.

Knihy  v češtině / Raymond A. Moody

Život po životě, Úvahy o životě po životě, Světlo po životě
Raymond A. Moody
Autor ve svých knihách shrnul “vzpomínky” těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění – jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvraceli možnost jakési další cesty.

Opětovná shledání. Setkávání se zemřelými
Raymond A. Moody
Průkopnická studie známého autora zabývající se pokusy o setkání s mrtvými.

Doteky věčnosti, 2011
Raymond A. Moody
Co se s člověkem děje, když umírá? Je možné, aby tento zážitek sdílel s živými? I ve své knize Doteky věčnosti se Raymond Moody zabývá tematikou smrti a umírání a této fascinující otázce dává zcela nový směr. Spolu s P. Perrym totiž zkoumá “zážitky sdílené smrti”, při nichž mohou lidé, kteří jsou v přítomnosti umírajícího, nakrátko nahlédnout do onoho světa. Průkopnické dílo se čte jako strhující román.

Cesty duše, 2009
Raymond A. Moody
Renomovaný psychiatr Dr. Robert G. Jarmon, jenž se zabývá hypnotickou regresí do minulých životů, hovoří s dušemi svých pacientů. Tímto způsobem získané poznatky využívá při léčení jejich mysli a těla. V knize si můžete přečíst informace o povaze duše, o jejím přežití po smrti, o pobytech na zemi a o projevech duchovních bytostí po opuštění těla. Můžete se seznámit s příběhy pacientů, kteří se v hypnotické regresi dostali do svých předchozích životů. Díky této knize zjistíte, jak mohou být tyto prožitky důležité pro překonání poruch a negativních pocitů, které brání žít plnohodnotným životem.

Život po ztrátě, 2012
Autor: Jr. Raymond A. Moody; Dianne Arcangel
Jako průkopník moderního výzkumu zážitků domnělé smrti a autor klasického bestseleru Život po životě změnil Raymond Moody zcela způsob, jakým pohlížíme na smrt a umírání. Ve své nové knize Život po ztrátě zkoumá spolu s Dianne Arcangelovou, proč nám žal způsobuje tolik utrpení a jak dovedou někteří lidé překonat svou ztrátu a nabýt ještě větší celistvosti než před ní. V návaznosti na závěry Života po životě uvádějí aktuální poznatky o zážitcích domnělé smrti a ukazují, jak jsou jedinci, kteří věří, že vědomí přežívá tělesnou smrt, schopni zdolat svůj zármutek a dík jemu se přerodit. Pochopení ,největšího tajemství’ života přináší sebedůvěru a vnitřní mír. Ve formě směsi osobních příběhů a pronikavé učenosti nabízí toto dílo vhled do této problematiky a podporu každému, kdo prochází procesem truchlení, i těm, kdo zažili jakoukoli ztrátu bližního nebo odloučení.

Paranormální svět. Můj život věnovaný hledání života po životě / 2016 / biografie/
Autor: Jr. Raymond A. Moody; Paul Perry
Světově proslulého amerického lékaře Raymonda Moodyho čeští čtenáři dávno dobře znají. Jeho nejnovější kniha je fascinující autobiografií, v níž autor vyprávěním o svém dětství, komplikovaném vztahu s otcem, o studiích a zájmu o posmrtný život a slavné zážitky blízké smrti. S nebývalou otevřeností píše o svých zdravotních problémech, které ho přivedly téměř k sebevraždě, o svých nezdařených manželstvích i o setkáních s mnoha známými osobnostmi.

The post R.A. Moody o životě po smrti. Jaký je život po životě? first appeared on Čítárny.

Strojopis Moodyho knihy Života po životě (1975) mi jako chlapci představoval ten nejzajímavější z veškerých po ČSSR kolujících samizdatů, vážně. Rodičové, kamarádi i všichni ostatní, koho já tenkrát znal, ani v nejmenším nepochybovali o přínosu dotyčného díla. A většinou byli námětem fascinováni.

Nejprve jsem oné „hudbě sfér“ jen ohromeně naslouchal, ale pak papíry s překladem doputovaly rovněž do mých rukou a skeptický jsem neuměl být, takže má vlastní pozdější knížka Smíš zůstat mrtev sepsaná s velikou akribií v polovině devadesátých let, by se bez Moodyho určitě nenarodila.

Za jakých okolností vznikl Moodyho Život po životě?
To jsme v „sedmdesátých“ netušili a až teď to víme z Moodyho pamětí. Připadají mi nicméně takřka stejně překvapivé a šokující jako Life After Life. Vyšly roku 2012. Vzápětí byly i ony přeloženy do češtiny, ale nebudu tu lhát, že jsem textu opět na sto procent věřil, a nemám ani pocit, že je autor od začátku až do konce upřímný. Řekl bych, že některé sekvence svého života zpětně poněkud stylizoval.
Mnohému však věřím. Se samozřejmostí, i když jen implicitně, předkládá třeba Moody naší víře to, že si detailně pamatuje dost z prvního roku života (1944-45), a jinde je znepokojen, má-li jenom nevelký výpadek paměti a nevybaví si pár traumatických dní po mrtvici, jejímž atakem kdysi ochrnul jeho milovaný dědeček. „Můj dědeček se mi po mrtvici proměnil v pokoj, kde je tma.“
Ale taky poslední týden svého turné Evropou počátkem devadesátých let prý zapomněl, když byl v depresi.

„Asi v půli své cesty, když jsem se ocitl v České republice, jsem se začal cítit bídně,“ píše (str. 242). „Jenže jít v České republice na nějakou kliniku se mi moc nechtělo. Slyšel jsem, že v mnoha zemích východního bloku se z úsporných důvodů používají injekční jehly opakovaně, a nechtěl jsem riskovat, že mi napíchnou AIDS, hepatitidu C nebo nějakou jinou chorobu přenášenou krví. Radši jsem si nadrtil pilulky, co jsem měl s sebou, polykal jsem je po drobečkách a doufal, že ty malé dávky mi dostatečně zvýší hladinu tyroxinu, abych to vydržel do Švýcarska. V té době jsem přednášel dvakrát denně, ani jeden den jsem si nevzal volno.“

Méně věrohodné už mi připadá líčení pokusu o sebevraždu (1990) prostřednictvím jiných prášků.
Nejednalo se spíš o snahu upoutat média po totálním fiasku literárního turné po Spojených státech, které zkrachovalo následkem kolize s větším zájmem televizí o válku v Kuvajtu? Kdo ví. Připadá mi však, že to možná nebyla náhoda, že na onen pokus došlo v momentě, kdy autor prostě potřeboval další peníze a nový bestseller. Ty prášky polykal ve své universitní kanceláři, ale hovořil současně telefonem se svým stálým spoluautorem Paulem Perrym. Že by „sebevraždu“ naplánovali spolu?

Podobně zvláštně na mě zapůsobila i sekvence líčící Moodyho hospitalizaci v blázinci, k níž došlo překvapivě na pokyn jeho vlastního otce, a to právě po onom evropském turné.
Sice je fakt, že tehdy Moody fakticky propagoval četbu z křišťálové koule a pátrání po mrtvých předcích v ploše delfských zrcadel (nebo tedy jejich moderní obdob), ale k tomu, aby mu přeskočilo, měl safraportsky daleko a domnívám se, že to věděl i Moody Senior.
Nešlo snad jen o sofistikovanou PR akci? Moody to samo sebou bude až do nejdelší smrti popírat.

Už méně podezřelé jsou okolnosti kol extrémně pozdě realizovaná diagnózy jeho myxedému.
Jak se zdá, trpěl jím většinu života, a taky že právě na něj svádí kdekterý lapsus i vlastní obchodnickou nezkušenost. Pochyb ovšem není, že Moodyho štítná žláza vykazovala od dětství fatální poruchu, a on se nepotil ani za nejděsnějších veder. K lékařům pak docházel přímo s čítankovými symptomy myxedénu včetně pomalého tepu, ale symptomů si nikdy nikdo nevšiml, a je koneckonců skutečností, že měl každý z příznaků vždycky aspoň jedno alternativní vysvětlení. A ne, ani jeden z doktorů se na Moodyho nepodíval jako na komplexní osobnost. Nedostatečné fungování zmíněné žlázy přitom vede k myxedémovému šílenství způsobenému absencí tyroxinu a v extrémní podobě se výsledek podobá schyzofrenii včetně konstelace psychotických symptomů, bludů, zrakových i sluchových halucinací, dezorganizace myšlení a paranoidních stavů. A nejen to. Kdokoli podobně postižený má pocit (a Moody jej líčí), že se vzdušnou atmosférou okolo sotva prodírá a ta je hustá jak želé a hustší než bahno. Až se nelze hnout, až se cítíte beznadějně izolovaní a odosobnění.

„A jindy jsem byl duchem nepřítomný a neodpovídal při důležité konverzaci, jako bych jen sledoval událost v televizi a nemusel reagovat,“ pokračuje Raymond Moody, „a tak si o mně někteří mysleli, že jsem nafoukaný. Nafoukaný proto, že jsem napsal bestseller. Ale to nebyl vůbec můj případ, hladina tyroxinu mi bouřlivě kolísala a já jejím výkyvům zůstal vydán napospas, někdy se cítil lépe a jindy hůř, ale můj duševní stav se postupně zhoršoval, protože také hladina tyroxinu se hroutila.“

Ony stavy přitom znal od šestnácti let. „Pořád mi byla nesmírně zima, byl jsem zmrzlý do morku kostí a v krku měl divný pocit. Takové zvláštní, těžko popsatelné pálení,“ vzpomíná a připadalo mu, že je vše kolem sen. Že je svět snem a on, Raymond Moody, jen pozoruje „skutečnost někoho jiného“, jako by mezi ním a zbytkem světa stála skleněná tabule.

Od Života po životě, jehož se dosud prodalo třináct milionů výtisků a který se víc než tři roky držel v žebříčku nejprodávanějších knih světa, se Moody bohužel nenápadně propadal do krajin mírného šarlatánství.
A jistě, jistě, prostě potřeboval nové náměty a chtěl i chodit neprošlapanými cestami, nicméně ne vždy možná zacílil smysluplně. A navíc? To, čím zaujal roku 1975, zopakovat nešlo.
Ne. Ale čteme-li dnes jeho vzpomínky, tak cítíme, že právě on byl k sepsání Života po životě předurčen, zatímco X povolaných dávno slýchalo stejné historky a nedokázali je posbírat a svázat do kytice knihy. To ke své škodě neučinil ani Moodyho přítel, psychiatr George Ritchie (1923-2007), autor až pozdějšího Návratu do zítřka (1978), a neudělal to, ač měl dokonce vlastní závratnou zkušenost s umíráním z prosince 1943. A neudělal to, ač dával ten příběh k dobrému svým studentům a věru ani nebyl nešikovným vypravěčem. I Moodyho uhranul, a právě tato historka představovala rozhodující podnět.
„Mohl jsem být jako ty,“ řekl mu Ritchie rozpačitě až později. To již se Život po životě stal bestsellerem. Zvláštní jen, že předtím rok ležel či poletoval v nakladatelství Ballantine Books, aniž se co událo, a pak redaktor John Eagle požádal Moodyho o zbeletrizování textu.

Nakladatelství přitom předtím sepsání Života po životě samo iniciovalo, a to pod vlivem novinové reportáže o Moodym a jeho studijních zájmech.
Doktor Smrt, říkali tehdy občas Raymu, a na sepsání knihy dostal půl roku. Současně smělo jít o jeho seminární práci a Život po životě vznikl přes léto 1974. Moody jej striktně odmítl beletrizovat a předal dílo jinému, byť malému vydavateli. Napsané je prostě a bez kudrlinek (samo téma bylo nosné) a existenci života po smrti nedokazuje, ale vůbec to nevadí.

Odpověď na otázku, proč přišla tato přelomová kniha na světlo světa (světa před smrtí) právě roku 1974, je ale složitější, a pokud ji chcete znát, dostanete se až kams k nezbožné rozvolněnosti let šedesátých a netypickému ateismu autorovy rodiny.
1. Vliv měla taky ona strašná osobní tragédie jeho milovaného dědečka (+1956), jenž před chlapcovýma očima zůstal po léta paralyzován.
Když jsem Moodyho životopis četl, napadlo mě vícekrát, jak zajímavé by bylo srovnání s paralelní kariérou jiného amerického autora bestsellerů Stephena Kinga. Jistě, životní nastavení těch dvou jsou v mnohém právě protikladná, nicméně disponují i společnými aspekty. Ale zatímco King si nepamatuje otce, Moody s tátou celoživotně válčil. Taky proto prý pochopil, že i zdánlivě nezviklatelné autority se mohou fatálně mýlit.

2. Otec je druhou nejvýraznější figurou vzpomínek a má úplně klíčový význam.
Co voják kráčel za války konfliktem s Japonci, a když se – už ani neočekáván – vrátil domů, až syrově tím narušil synovo rozmazlování. Ray začal zažívat i jeho občasné záchvaty vojáckého vzteku, ale mohl rovněž sledovat píli, s níž otec vystudoval. Stal se dobrým chirurgem a to i úplně odpovídalo řadě prvků v jeho povaze. Syna snad traumatizoval, pravda, ale zároveň utužoval. Je fascinující sledovat Moodyho intelektuální výkon za prvé tři desetiletí života. Svou slavnou knihu vydal ještě před dokončením studia a otec byl překonán. A otec byl rád, že je původce celebrity.
Jenže další Moodyho osudy nebyly ani zdaleka jen šťastné. Měl krize, a jak přiznává, třeba v letech 1982-1985 nepřečetl jedinou knihu! Roku 1986 se poprvé rozvedl a to se už blížil okamžik jeho pokusu o sebevraždu.

V jakém rozporu je to s chlapecky nadšeneckou Moodyho potřebou a schopností vstřebávat znalosti. V jakém rozporu s jeho líčením setkání s Platónovým dílem v univerzitní knihovně! A právě Platón je i autor, který o šanci žít po smrti píše ohromně.

V dětství ovšem Raye formovaly víc komiksy s kačerem Donaldem a v mládí se pak několikrát uhranutě setkal s Wernerem von Braunem a nejen, že ten německý génius udělal dojem na Moodyho, ale také Moody udělal dojem na Wernera von Brauna.
Zvládl navíc ten dojem učinit, ještě než se stal dvojnásobným doktorem. Vystudoval totiž jak filosofii (1969), tak psychologii a lékařství (1976), odhalil současně své životní téma a zavedl posléze dnes už mezinárodní termín „prožitek blízkosti smrti“.

Moody byl v Česku nejenom v jedenadevadesátém, ale i roku 2010, a jako mocně ateistický národ jsme se nepochybně stali jedním z nejlepších odbytišť jeho knih.
Za socialismu paradoxně ještě ne, ale roku 1991 tu Život po životě vyšel v gigantickém nákladu sto padesáti tisíc výtisků, a v té samé vázané publikaci se objevily také dvě další Moodyho práce Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988, psáno s Paulem Perrym).

V následujících letech byly pak přeloženy další Moodyho a Perryho bestsellery:
Život před životem (1990, česky 1992), Opětovná shledání (1993, česky 1994) a Doteky věčnosti (2010, česky 2011). A také tituly Kdo se směje naposled (1999, česky 2001) a Život po ztrátě (2001, česky 2005 a 2011), který dal Moody dohromady s Dianne Arcangelovou. – Co dodat?
Místy se ten muž s vysokým IQ asi vskutku rafinovaně stylizuje a nelze mu všude a vždy úplně věřit. To je pravda. Některé sekvence svých osudů snad i účelově interpretuje. Ale…

„Nikdy jsem se nesoustřeďoval na nalezení pravdy,“ říká, „a spíš jsem byl zaměřen na neustálé zkoumání.“ K čemuž ocituje Paracelsa: „Člověk, který chce psát knihu, si nejdříve vytvoří v mysli nebe, z nějž potom proudí dílo, které si přeje vytvořit.“

Tuctu Moodyho bestsellerů se prodalo dvacet milionů kusů. 30. června se jejich autor dožil dvaasedmdesáti let.

Raymond Avery Moody mladší a Paul Perry: Paranormální svět. Můj život věnovaný hledání života po životě. Přeložila Vlasta Hesounová. Euromedia Group k. s – Knižní klub. Praha 2013. 288 stran. ISBN 978-80-242-4078-7

The post Raymond Moody a jeho paranormální svět. Paměti autora knihy Život po životě first appeared on Čítárny.