Román Andrewa Millera Čistý (Pure)  je nepochybně brilantní historický román a pro náročnějšího čtenáře lahůdka. Děj je situován do Francie 18. století, v době Velké francouzské revoluce. Silným příběhem popisuje Miller jednu z nejrevolučnějších epoch lidstva.

Paříž, rok 1786. Země na prahu revoluce (cca. 1789 – 1799)
Vzduch je jako elektrizovaný. Ale v oblasti hřbitova Nevinných panuje úplně jiná atmosféra – rozklad, hnijící těla. Hřbitov je podmáčen podzemními vodami, nečistoty se dostávají do sklepů obytných domů. Zdá se, že i oblečení a jídlo jsou nasáklé zápachem mrtvol, kterého se nelze zbavit. Jean-Baptiste Baratte dostává úkol přímo od ministra – vyčistit hřbitov a přemístit ostatky těch, kdo zde našli poslední odpočinek.
Baratte je inženýr, ale učili ho stavět mosty, ne vykopávat hroby. Přesto souhlasí, protože je přesvědčen, že jeho mise je ušlechtilá: pomůže Pařížanům zbavit se nečistoty. Mnozí však věří, že rušit klid mrtvých je hřích, a Baratte bude muset za tento hřích nést odpovědnost.

Paříž roku 1785.
Je to doba, kdy zfanatizovaný dav i jednotlivci vytvářeli neuvěřitelné tragédie a to jak ve jménu církve, tak rozumu. Silný příběh, je svým bolestně krutým popisem absurdity lidského chování. Jako by byl literárním zrcadlem obrazu Jacques-Louise Davida: Smrt Marata.

Rok kostí, špinavých hrobů, úmorné práce.
Rok mumifikovaných mrtvol a zpívajících kněží. Rok znásilnění, sebevražd, náhlých úmrtí. A přátelství. A touhy. A lásky… Rok tolik odlišný od všech ostatních, které dosud prožil.

Přeplněný starý hřbitov zamořuje vzduch zápachem a znepříjemňuje život lidem v jeho okolí.
Do tohoto prostředí přichází mladý venkovský inženýr Jean-Baptiste Baratte s královským pověřením k demolici hřbitova i sousedního kostela. Ale hřbitov má už od nepaměti své místo v srdcích místních obyvatel. Někteří si proto život bez kulis kostela a hřbitovních zdí nedokážou představit. Baratte svou práci zpočátku chápe jako příležitost přispět vlastním dílem k historickému pokroku a coby muž vyznávající osvícenské ideály se pouští do odstraňování historického břemene, které sužuje celou Paříž. Zanedlouho však vytuší, že zkáza hřbitova by mohla být předzvěstí jeho vlastní zkázy.

Kniha „Čistý“ od Andrewa Millera je široce uznávána pro svou literární kvalitu, historickou přesnost a hluboké zkoumání lidských a společenských témat. Kritici i čtenáři ji chválí za atmosféru, styl a schopnost propojit osobní příběh s historickým kontextem. Negativních ohlasů téměř není.

Čistý | Andrew Miller | Host, 2013
Kniha byla oceněna britskou literární cenu Costa za knihu roku 2011.

Francouzská revoluce trvala přibližně 10 let, od roku 1789 do 1799. Obvykle se za její počátek považuje 14. červenec 1789, kdy došlo k útoku na Bastilu, a za konec 9. listopad 1799 (18. brumaire roku VIII podle revolučního kalendáře), kdy Napoleon Bonaparte provedl státní převrat a nastolil Konzulát.
Někdy se do Francouzské revoluce zahrňuje i následující období až do Napoleonova korunování v roce 1804, ale standardně se uvádí období 1789–1799.

Co napsali o knize:

Jeho přetvoření předrevoluční Paříže je mimořádně živé a nápadité a jeho příběh je tak poutavý, že odložíte vlastní život, abyste román dočetli.
– The Times

Občas se objeví historický román, který je tak přirozený, osobitý a současný, že rozechvěje a rozšíří mysl. Čistý takovým románem je.
– Seven Magazine, The Telegraph

Evokace hřbitova a jeho okolí v knize Čistý je živá a strhující a vyprávění jako by občas hrálo vedlejší roli ve srovnání s tajuplnou atmosférou místa, kde se prolínají racionální myšlení a snům podobné zážitky.
– Times Literary Supplement

Výpisky z knihy:

„Paříž v létě 1785 byla městem stínů a pachů. Ulice kolem hřbitova Neviňátek se zdály být nasáklé čímsi temným, co nebylo možné umýt. Jean-Baptiste stál před hromadou kamení, které kdysi tvořily zdi kostela, a cítil, jak se mu pod tíhou úkolu zvedá žaludek. Lidé kolem něj špitali modlitby nebo kletby – těžko rozeznat, co přesně. ‚Tohle místo je prokleté,‘ zašeptal starý muž s tváří zjizvenou vředy, ‚a vy ho chcete rozrýt.‘ Jean-Baptiste neodpověděl. Věděl, že pokrok má svou cenu, ale v tu chvíli si nebyl jistý, zda ji chce platit.“

…

„Vzduch je těžký, nasycený zápachem hniloby, který se šíří z hřbitova Neviňátek. Jean-Baptiste stojí na okraji pařížské ulice, jeho kabát je pokryt prachem cesty, a přemýšlí, jaký úkol na něj čeká. Hřbitov, starý jako samo město, je přeplněný kostmi, jež jako by se vzpíraly tomu, aby byly zapomenuty. Přesto ví, že musí začít – nejen kvůli ministrovi, ale kvůli ideálům rozumu, které ho vedou.“

The post Čistý. Millerovo pařížské drama z počátku Francouzské revoluce 1789 first appeared on Čítárny.

Co všechno dělal ilustrátor Ondřej Sekora (1899 – 1967) v Paříži v letech 1923-24 a 1927-28, kam byl vyslán jako zpravodaj Lidových novin? Něco víc určitě napoví korespondence Ondřeje Sekory s maminkou, ve které popisuje, co dělal v Paříži např. s Bohuslavem Martinů, a která je nyní v Moravském zemském muzeu v Brně.

Do Lidových novin pravidelně z Paříže dodával zprávy, karikatury sportovců, kreslené osmi obrázkové sportovní cykly, obrázkové seriály pro nedělní přílohu, kreslené vtipy a také příspěvky pro dětský koutek. Kreslil tam Voříškova dobrodružství i Cvočkův podivný život a je docela možné, že právě tady vznikla idea seriálu Ferdy Mravence. Mravenec tehdy ještě bezejmenný se poprvé svým čtenářům představil 22. června 1927 v Pestrém týdnu. Psal i do francouzských novin, komentoval např. Tour de France.

Na fotografii jsou zřejmě v pořadí zleva spisovatel Richard Weiner, malíř Josef Šíma, neznámá osoba a ilustrátor Ondřej Sekora, alespoň se domníváme, že jsme Sekorovy přátelé správně rozpoznali.
O jejich pobytu a vztazích víme ale málo. Dodnes nedoceněný spisovatel Richard Weiner byl z Písku, zřekl se svého židovství, ovlivnil Ortena, Koláře, Blatného. Složitý literát, ovlivněný surrealismem. Zemřel poměrně mladý v roce 1937. Malíř Josef Šíma byl z Jaroměře. Patří dnes k předním českým surrealistům, jako byla Toyen či Jindřich Štyrský. Je považován ale víc za Francouze než Čecha, žil ve Francii od roku 1921 a tam také v roce 1971 zemřel, jako jediný z těchto česko-francouzských přátel přežil Sekoru o čtyři roky. Rovněž přispíval do Lidových novin.

Sekoru nejspíš do party českých Pařížanů přivedl Richard Weiner (*1884), který byl velmi zvláštní literát a je neprávem zapomenut, a byl už v roce 1919 dopisovatelem Lidovek. Dalšími v partě je Josef Šíma (*1891). Je zvláštní, že přijali tenkrát o dost mladšího kluka (*1899) do spolku, něco mít v sobě musel. Na té fotce vypadá, že s nimi byl nadmíru rád. Při svém pobytu v Paříži žil Sekora nějakou dobu také v ateliéru po malíři Janu Matulkovi, který se mezitím vrátil do Ameriky (americký malíř českého původu, *1890 ve Vlachově Březí, emigroval s rodiči do USA v roce 1907).

V Paříži se Sekora stýkal i s dalšími umělci.
Například s Bohuslavem Martinů (*1890), který byl z Poličky, žil převážně v cizině a zemřel tam taky v roce 1959.S Emanuelem Siblíkem (*1886), který patřil spolu s Janem Reimoserem k vůdčím osobnostem taneční teorie a kritiky v Čechách v období mezi světovými válkami, zasloužil se významně o rozvoj odborné teoretické reflexe tance u nás. Byl také kritik a publicista, poradcem francouzského generála J. Pellého a v dalších letech byl československým zástupcem v Mezinárodním ústavu pro duševní práci při OSN v Paříži.

Je možné, že se v Paříži Sekora setkával i s Janem Zrzavým, který byl velkým přítelem Bohuslava Martinů.
Sekora měl doma i obraz České městečko Jana Zrzavého (z roku 1947), který byl nedávno z jeho pozůstalosti prodán aukční síní Kodl. Zrzavý měl v roce 1924 v Paříži ateliér a o jeho přátelství s Martinů vyšla publikace Lucie Jirglové: Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny. Škoda, že se v Centru Bohuslava Martinů Městského muzea a galerie Polička ve sbírkách nenalézá žádná korespondence nebo nějaká fotografie Bohuslava Martinů s Ondřejem Sekorou.

Ve Francii v té době působila tzv. Kolonie.
Naši historici se dějinám československých spolků a československé imigraci ve Francii dosud příliš nevěnovali.
Až francouzský historik Jean-Philippe Namont zpracoval toto téma a knihu Československá Kolonie. Dějiny české a slovenské emigrace ve Francii (1914–1940) vydalo nakladatelství Academia v českém překladu v únoru 2015.

Domnívám se, že i pro naše odborníky by téma Čeští Pařížané, a to nejen emigranti, mělo být víc než lákavé.

Zdroje: wikipedia, publikace Sekora, Stehlíková, Vařejková: Práce všeho druhu aj.

The post Ilustrátor Ondřej Sekora v Paříži. Skoro neznámé skutečnosti z tzv. Kolonie first appeared on Čítárny.

Musíš se s těmi lidmi sžít, musíš je trochu poznat a oni musí poznat tebe… pak se teprve zakecáte… to je to, co dělá knížku knížkou… jinak by to nemělo cvek. Uvažovalas´ někdy o tom, co to je, když ti lidi někde v Tramtárii řeknou, že jseš jejich člověk? Pak to začneš vidět jejich vočima, pak už to nejsou jen domy a pamětihodnosti, ale život, takovej obyčejnej život, a ten ty města dělá.

Miroslav Šašek / To je Paříž
První ze série slavných obrazových průvodců po světových metropolích.
Paříž, to nejsou jenom pamětihodnosti, ale zejména její obyvatelé: domovnice „consierge“, jejich kočky, drobní trhovci, umčlci všichni ti Dupontové sedící v cafe-barech a také zahrady plné dětí…

Miroslav Šašek / To je Londýn
Saze, kouř, mlha, déšť, obloha je jako mokré prostěradlo…

Miroslav Šašek,
jeden z nejslavnějších českých emigrantů, světoběžník, malíř a ilustrátor, je u nás v Čechách téměř neznámý.

Původním povoláním architekt odešel z Československa v roce 1947 studovat do Paříže, odkud se už domů nikdy nevrátil. Později působil několik let jako redaktor Svobodné Evropy v Mnichově.

Na sklonku padesátých let nabídl londýnskému nakladatelství Allen první knížku z řady slavných ilustrovaných průvodců pro děti This is… To je Paříž.
Jak se nechal slyšet: kreslil „Paříž jednou docela jinak… Paříž takovou, jaká skutečně je. Jakou jsem ji viděl, když jsem tam poprvé přijel, a jak ji vidím i teď…“ Podle svědectví jeho redaktora se na knize nemusela měnit ani čárka a putovala rovnou do tiskárny.
This is Paris s jeho ilustracemi i textem vyšla v Londýně roku 1959, brzy poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku. Po Paříži následovaly další metropole a státy.

Kniha This is Paris vyšla v roce 1959. Následují knihy o Londýně (1959), Římě (1960), New Yorku (1960), Edinburgu (1961) , Mnichově (1961), Benátkách (1961), San Francisku (1962), Izraeli (1962), Cape Canaveral (1963), Irsku (1964), Hong Kongu (1965),  Řecku (1966), Texasu (1967), OSN (1968), Washingtonu D.C. (1969), Austrálii (1970) a historické Británii (1974).
{youtube}aXKJZcpFRGU{/youtube}
Knihy z řady This is… přinesly svému autorovi řadu ocenění, mimo jiné zápis na čestnou listinu IBBY (1979).

Šaškovy knihy byly s úspěchem překládány: vycházely v desetitisícových nákladech ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, Jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii a přinesly svému autorovi řadu ocenění. Od roku 2003 vycházejí jejich reedice a Šaškovy knihy dnes zažívají celosvětový návrat.

Vydává BAOBAB
http://www.sasekfoundation.eu/

The post To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška first appeared on Čítárny.

Přestože se román Deborah McKinlayové jmenuje Rendez-vous v Paříži, nejde vůbec o milostné randění zamilovaných v městě nad Seinou. Ti dva, o nichž je řeč, se do francouzské metropole vůbec nedostanou. Přesněji, dorazí jen jeden. Příběh je totiž o něčem jiném – o hledání sebe sama a nalezení rovnováhy v životě.

Jak to tedy začalo? Milovnice románů, Angličanka Eva Petworthová, bezděčně napíše americkému spisovateli Jacksonu Cooperovi e-mail, v němž vyzdvihne jednu pasáž z jeho románu, která ji oslovila nejvíc.
Američan ji, kupodivu, odpoví a začnou si dopisovat, věřte či nevěřte, o své vášni k vaření. Přes ni se dostávají k hlubšímu poznání druhého a vlastně si díky této chuťové buňky dráždící korespondenci ujasňují, co je a není důležité v jejich životech.

Oba v okamžiku sblížení řeší velmi složité situace. Jacksonovi zkrachovalo druhé manželství. Ač je oblíbený spisovatel a má celou řadu mladých obdivovatelek, není se svým životem spokojen.  A krach posledního vztahu přinesl nečekané trauma – nepíše, nejde mu to, nechce se mu, hledá tu pravou, ukájí se ve vaření, je zablokovaný…
Na druhé straně oceánu Eva bojuje se svými potížemi – měla komplikovaný vztah s matkou, který přinesl řadu psychických problémů. Bojí se života vně domácích stěn. Autoritativní matka, která nedávno skonala, je i příčinou složitého vztahu Evy s vlastní dcerou, která se má vdávat a která své matce mnohé vyčítá…

Oba hlavní aktéři jsou osamoceni vprostřed lidí. Oba si hledají pevný bod, od kterého by měli začít opravdově žít, naplňovat vlastní touhy, zachránit se!
A recepty, které si vyměňují přes oceán, jim v tom významně pomáhají, aniž si to ti dva zpočátku uvědomují. Sbližují se víc a víc a slibují si rendez-vous v Paříži. Nakonec dorazí jen jeden – Jackson. Je mrzutý, že Eva nedorazila, ale výlet do Evropy mu přinesl zásadní rozhodnutí, co dál…

Něžný román o dobrém jídle, dalo by se napsat. Je pravdou, že velmi aktivuje čtenářovy chutě. Ale není jen o jídle.
Jedinečně řeší problém kdekoho z nás – jak se vymanit z vlivu autoritativního člena rodiny, jak se osvobodit od předsudků a rodinných zvyklostí, jak se postavit na vlastní nohy a včas přestřihnout pupeční šňůru. S tím má dnes problém kde kdo. A dá se to řešit přímo elegantně. Třeba přes dopisování si s člověkem, který dokáže vnímat a cítit obdobně a nesnaží se vnutit druhému vlastní chutě. Mistrně napsaný román přeložil Petr Mikeš.

McKinlayová, Deborah: Rendez-vous v Paříži. Fortuna Libri, Praha 2014, 224 s.

The post Rendez-vous v Paříži. Něžný román o hledání sebe sama a dobrém jídle first appeared on Čítárny.

Kdykoliv sedávám v Paříži před malým knihkupectvím Shakespeare & spol. kousíček od Seiny a Notre Dame, říkám si, co o něm vlastně vím. A začnu u dobré kávy nostalgicky vzpomínat, kdo všechno tady byl a kdo všechno o něm psal. A věru, bylo jich dost. Nikdy ale neopomenu Hemingwaye, jehož romány nemám moc v oblibě, ale povídky, ty jsou skutečně brilantní.
Když tak zkuste pro začátek Sněhy na Kilimandžáru, brilantní povídka jednoho zbytečně prožitého života či Když něco skončí, kde není řečeno skoro nic konkrétního, ale víc než by se vešlo do tlustého románu, či Stařec u mostu, povídka aktuální o starém člověku, který díky nejstupidnější činnosti člověka, válce, musí opustit svůj domov.

Ale zpátky k Hemingwayovi. Ten chodil do malého knihkupectví půjčovat si knížky a velmi se spřátelil s majitelku Sylvii Beachovou, kterou udělal nesmrtelnou tím, že ji vepsal do své knihy Pohyblivý svátek.
A až knihu budete číst, třeba právě v parku u Notre Dame, uvidíte, že se od té doby moc nezměnilo. Jen místo Sylvie Beach, knihkupectví řídí příjemná Sylvia Beach Whitman a na ulicích je jiná móda a jiná auta, která ale smrdí pořád příšerně. Ale máme, co chceme… Naštěstí zvony Notre Dame zní úplně stejně jako tenkrát, i když samotný chrám se změnil na ubohý supermarket s odpustky a svíčkami za 3 až18 euro.
http://www.shakespeareandcompany.com/

{youtube}QK_JO5kyKIk{/youtube}

{gallery}photogallery/shakespeare{/gallery}

Z knihy Pohyblivý svátek – Ernest Hemingway

Na kupování knížek tenkrát nebylo. Půjčoval jsem si z knihovny Shakespeare & spol., což bývala výpůjční knihovna a knihkupectví Sylvie Beachové v rue de 1’Odéon 12. Na té studené, větrem zametené ulici to bývalo teplé a útulné místečko, v zimě tu stála velká kamna, stoly a police byly plné knih, za výkladem ležely nové knížky a po zdech visely fotografie žijících i mrtvých slavných spisovatelů. Všechny dělaly dojem, že to jsou momentky, a dokonce i mrtví spisovatelé tu vypadali, jako by opravdu někdy bývali naživu.

Sylvie měla bystrý, ostře tesaný obličej, hnědé oči, které dovedly být živé jako u malého zvířátka a veselé jako u mladého děvčete, hnědé vlasy, které si s pěkného čela vyčesávala nazpátek a nosila je ostříhané rovně pod ušima, zároveň s límečkem té hnědé sametové bundy, co tu nosívala. Měla hezké nohy a byla vlídná, laskavá, všecko ji zajímalo a milovala vtipy a klepy. Nikdo, koho jsem kdy poznal, nebyl ke mně hodnější. Hrozně jsem se ostýchal, když jsem prvně přišel do krámu a neměl jsem u sebe dost, abych se mohl do knihovny přihlásit. Řekla mi, že zbytek můžu doplatit kdykoliv, až budu mít, vystavila mi kartu a povídala, že si knížek můžu půjčit, kolik chci. Neměla důvodu, aby mi věřila. Neznala mě, a ta adresa, co jsem uvedl, rue du Cardinal Lemoine 74, nemohla už být ubožejší.

Sylvie však byla milá, příjemná a laskavá a za ní stály samé police knihovních pokladů, až do stropu a dozadu až do té zadní místnosti, co vedla na dvorek. Začal jsem Turgeněvem a vzal jsem si dva díly Lovcových zápisku a jednu starší knížku D. H. Lawrence, mám dojem, že to byli Synové a milenci. A Sylvie mi řekla, jestli chci, ať si jich vezmu víc. Vybral jsem si Vojnu a mír ve vydání Constance Garnettové a Hráče a jiné prózy od Dostojevského.
“To sem zas moc brzy nepřijdete, jestli chcete tohle všecko přečíst,” řekla Sylvie.
“Přijdu zaplatit,” řekl jsem. “Doma nějaké prachy mám.”
“Tak jsem to nemyslela,” řekla. “Zaplatíte, až se vám to hodí.”
“Kdypak sem chodívá Joyce?” zeptal jsem se.
“Pokud sem zajde, tak obyčejně pozdě k večeru,” řekla. “Vy jste se s ním ještě neviděl?”
“Jednou jsme ho viděli, jak byl s rodinou na obědě u Michauda,” řekl jsem. “Jenže není slušné koukat po lidech, jak jedí, a u Michauda je draho.”
“Jídáváte doma?”
“Teďka většinou,” řekl jsem. “Máme slušnou kuchařku.”
“Tam u vás v okolí žádné restaurace nejsou, že?”
“Ne. Jak to víte?”
“Bydlíval tam Larbaud,” řekla. “Moc se mu tam líbilo až na tohle.”
“Nejbližší lacinější podnik, kde se slušně jí, je až u Panthéonu.”
“Tam to moc neznám. My jíme doma. Musíte někdy přijít s manželkou.”
“Počkejte, až jestli vám zaplatím,” řekl jsem. “Ale stejně mockrát děkuju.”
“A nečtěte moc rychle,” řekla.

Doma v rue du Cardinal Lemoine jsme měli dva pokoje bez teplé vody a bez klosetu, jenom s antiseptickou nádobou, což nebylo tak nepohodlné pro toho, kdo byl zvyklý na michiganský reterát na dvorku. Měli jsme tam pěkný rozhled, na zemi slušné pérové matrace místo postelí a po zdech obrazy, jaké se nám líbily, a díky tomu to byl přívětivý, veselý kvartýr. Když jsem tam dorazil s těmi knížkami, vyprávěl jsem ženě o tom báječném místě, co jsem objevil.
“Tatie, ale hned odpoledne tam musíš zajít a zaplatit,” řekla.
“No jistě,” řekl jsem. “Půjdeme tam oba. A pak se projdeme po nábřeží podle řeky.”
“Pojď, půjdeme až k rue de Seine a prohlídneme si všecky výklady.”
“Jasně. Můžeme jít, kam budeme chtít, a stavět se v nějaké nové kavárně, kde nikoho neznáme a nikdo nezná nás, a dát si tam deci.”
“Můžeme si dát dvě.”
“Pak se můžeme někde najíst.”
“To ne. Nezapomínej, že musíme zaplatit tu knihovnu.”
“Tak přijdem domů a najíme se tady, dáme si něco prima a budem pít beaunské naproti z tamtoho družstevního krámu, co je vidět z okna, jak mají ve výkladě cenu. A pak si budem číst a potom si půjdem lehnout a budem se milovat.”
“A nikdy nebudem milovat nikoho jiného.”
“Ne. Nikdy.”
“To bude přece fajn odpoledne a večer. Teď bychom se měli naobědvat.”
“Mám děsný hlad,” řekl jsem.
“Dělal jsem v kavárně o bílém kafi.”
“Jak ti to šlo, Tatie?”
“Rek bych, že docela slušně. Aspoň doufám. Co máme k obědu?”
“Ředkvičky a prima telecí játra a šťouchané brambory a čekankový salát. Jablkový koláč.”
“A budem si moct přečíst všecky knížky na světě a brát si je s sebou, až zas někam pojedeni.”
“A bylo by to slušné?” “No jasně.”
“A má taky Henryho Jamese?”
“No jasně.”
“Páni,” řekla žena.
“To máme teda kliku, žes to místo objevil.”
“Máme pořád kliku,” řekl jsem a jako blázen jsem to nezaklepal na dřevo. A že tu v bytě bylo dřeva plno.

The post Shakespeare & company. Slavné pařížské knihkupectví a Hemingway first appeared on Čítárny.

Ferda se poprvé svým čtenářům představil 22. června 1927 v Pestrém týdnu. Ale Ondřej Sekora (25. 9. 1899 – 4. 7. 1967) ho prakticky vymyslel už v Paříži, kde po jeden rok působil jako redaktor Lidových novin, aby pravidelně dodával denní zprávy, karikatury sportovců, kreslené osmiobrázkové cykly, obrázkové seriály pro nedělní přílohu a také příspěvky pro Dětský koutek.

PRVNÍ DÍL SE JMENOVAL PŘÍHODY OPILÉHO MRAVENCE.
Jednalo se o příběh perokresbový, rozvržený do osmi políček, plus legenda. Vznikla z toho první série, kde se objevují i první známé postavičky.

Další předválečné série
Později následoval další série jako Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za mnichovské krize také Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy nebo Ferda klame nepřítele. Je zajímavé, že původní komiks byl koncipován pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale nakonec vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory později vždy.

Nakladatel Hokr později přemluvil Sekoru ke knižnímu vydání,
ale to už byly příběhy laděné pro dětské oči, i když plně zachycovaly realitu hmyziho života. Hokr tenkrát zahajoval edici Knížky kouzelného zrcadla, určenou začínajícím čtenářům, jimž byla přizpůsobena i velikost písma. Ferda Mravenec vyšel k Vánocům 1936. Postupně vznikla známá trilogie, kterou pak po letech, v roce 2011 v původní podobě vydala ve staronovém kabátě Euromedia.
Zvláště zajímavý je ale ještě jeden knížní počin. Ferdův slabikář (1939), kde se Ferda stal průvodcem dětí ve světě písma a humornou formou tak dětem otevírá brány ke knihám.

Poslední předválečný kreslený seriál se v Lidových novinách objevil v roce 1941, kdy Sekora Lidovky opouští z politických důvodů. Jeho žena byla židovka. Pak přišel zákaz publikování a posléze byl deportován do pracovních táborů Kleinstein a Osterode.

Ale po válce Sekora znovu píše a kreslí.
Po roce 1948 se Ferda jevil jako skautský a chvíli vůbec nevycházel. Jako přesvědčený komunista Sekora cítil potřebu svého Ferdu mravence angažovat, a tak vznikají nové seriály, tzv. dětské agitky. Ferda Mravenec buduje v pětiletce, a vůbec mu to na kráse a kreativitě neubralo. Jen někteří dnešní kritici toto období jeho života záměrně vypouštějí a snaží se změnit historii, protože nechápou, co se v té době skutečně dělo.

Ferda Mravenec byl pro české děti jedním z prvních opravdových, dětsky smýšlejících hrdinů. Uměl všechno vymyslet všechno také opravil, závodil a vítězil. Měl řadu vlastností, po kterých toužili kluci, kteří příběhy četli a čtou ho i dnes.
{youtube}KciZhfAEXvM{/youtube}

The post Český Ferda Mravenec se nejspíš narodil Sekorovi v Paříži v roce 1927 first appeared on Čítárny.