Jan Patočka. Ačkoli si hluboce vážím Jana Patočky i jako člověka i jako myslitele, nad knihou Evropa a doba poevropská (Lidové noviny Praha 1992) cítím nemalé rozpaky, kdykoli se k ní vracím. Tento nedokončený, původně německy psaný rukopis je podle mého názoru jasnou ukázkou velkého přecenění vlivu filozofie na evropský civilizační okruh a strachu z kolapsu spekulativního pojmosloví, které se navrátilo po osvícenské epoše na scénu v devatenáctém století.

Je přitom smutné vidět, jak i osobnost Patočkova formátu mohla podlehnout divným, ba až odstrašujícím omylům.

Hned v Úvodu čteme slova, jež budou leitmotivem celé další Patočkovy studie:

„Už Platón sám, jakožto prapůvodce evropských ideálů a zakladatel filosofického učení o státu, zdá se nám být počátkem nebývalého rozvoje. Vláda rozumu, vláda duchovna a duchovních lidí, duchovní autorita, tato pro Evropu základní slova pocházejí od něho a jsou fundamentem pozdější stavby, jejíž linie jsou zčásti neobyčejně propletené.“

Platón nenáviděl athénskou demokracii a miloval Spartu s jejím autokratickým a rigorózně konzervativním režimem, což se také odrazilo na konstrukci ideálního státu v jeho hlavním díle, v Ústavě.
Jednou z pasáží Ústavy, z nichž vane duch Platónova konstruktivistického a totalitního pojetí státu, ve kterém jsou občané pouhé nesvéprávné stádo, nejsilněji, je např. následující text (Svoboda-Libertas Praha 1993):

„Na základě toho, na čem jsme se shodli, je nutné, aby se nejlepší muži stýkali s nejlepšími ženami co nejčastěji, a nejhorší s nejhoršími naopak co nejméně často. A potomky prvních je třeba vychovávat, potomky druhých ale ne, má-li být naše stádo opravdu vynikající. A tohle vše, co se přitom děje, má zůstat utajeno pouze s výjimkou vládnoucích činitelů, má-li být naše stádo strážců co nejlépe uchráněno vnitřních rozbrojů… V důsledku toho je třeba uzákonit nějaké slavnosti, při nichž svedeme dohromady dívky a mládence, a dále oběti, a naši umělci musí složit hymny, které se hodí pro nastávající sňatky. Počet sňatků dáme stanovit nejvyšším činitelům, aby co nejlépe dbali na uchování stále téhož počtu mužů vzhledem k válkám, nemocem a podobným případům, aby se nám, lze-li, obec nezvětšovala ani nezmenšovala… A potom, myslím, je třeba zavést nějaké důmyslné losování, aby ten horší muž vinil při každém spojení náhodu a nikoli činitele.“

Platónovým cílem je tedy konstrukce lidské společnosti podle nějakých ryze abstraktních, „racionálních“ představ, k čemuž má být použito cynické lži a devalvace občanů v nevědomý brav šlechtěný genetickými inženýry. To je ta vláda duchovní autority? Ano, z této pozice vědoucího se Platón na jiných místech svého díla vysmívá demokratu Periklovi a v ní zjevně předznamenává budoucí evropské genocidy.

Vláda duchovní autority je však sotva, byť i mimo platónský kontext, typická pro evropské liberální demokracie, naopak jistě bude panovat obecná shoda, že v Evropě byla na vrcholu v době středověkého papežství, tedy za Inocence III. Pochopit smysl Patočkových slov tedy nebude snadné, neboť jeho úmyslem jistě nebylo podporovat diktaturu papežství nebo totalitarismus.

K Patočkovým úvahám nad knihou G. Barraclougha, jež následují hned po Úvodu, by se dalo leccos podotknout, ale tím bychom zároveň byli povinni sestoupit ke konkrétním otázkám politologickým, historickým a hospodářským, na což v tomto článku není prostor. Snad bych se zmínil aspoň o tom, že se zdá, že Barraclough a s ním i Patočka oplakávají to, co bylo pro Evropu typické v devatenáctém století, ale neuvědomují si, že nový věk není bytostně neevropský, nýbrž že se ve svých základních ideálech velice podobá anglosaskému osvícenství a že stát, který na těchto ideálech stojí, totiž USA, po celé dvacáté století své mocenské, politické i ekonomické postavení ve světě rapidně zhodnocoval.

Třetí kapitola Patočkovy knihy nás však již přivádí do středu jeho autentického myšlení:

„Je nyní důležité pochopit, že dějinný náhled není žádným „ideovým“ poznáním, že v dějinách vůbec nejde o „poznatky“ a jejich užití, nýbrž že tu jde o nahlédnutí těchto základních mravních vztahů vzmachu a úpadku, o možnost svobody a jejího podrývání. Mravní nahlédnutí není nic jiného než sedimentace a kodifikace této zkušenosti: točí se kolem vzestupu a pádu duše člověka, kolem „dobrého“ života v jeho dvojznačnosti; „dobro“ může znamenat stupňované pohodlné uspokojování bezprostředních „potřeb“, „dobro“ může však také znamenat odvážné vystoupení proti obecné nouzi, proti zalézání do ulit, pokus obrátit moc společenského celku proti jeho tíži a uvést jej na cestu záchrany.“

Tento důležitý impuls je však v další kapitole spojen s podivným principem nahlédnutí. Patočka tvrdí, že jakýmsi základním předpokladem pro to, abychom „byli dobří“, je odvaha, odvaha hájit se. Sama tato odvaha však nestačí, musí být totiž doplněna mravním nahlédnutím, které z ní vyrůstá a o němž čteme následující:

„Zaprvé je obtížné nahlédnutí nabýt a udržet je; snadno se zaměňuje s omylem… Patří nadaným, bystrým, vytrvalým, neúnavným… Samo si není dost jasné: nedokáže obecně a předem rozlišit, jak daleko sahá a do jaké míry je smíšeno s pouhým nerozumovým míněním… Tam, kde byl tento smělý čin podniknut, se ovšem nahlédnutí ukázalo jako pozitivní v tom smyslu, že platí za zajištěné vědění, na němž se vždy lze shodnout a jež je prosto veškeré skepse. Avšak o významu tohoto faktu samého žádná shoda nepanuje.“

Domnívám se, že jsme v těchto slovech svědky beznadějného pokusu obhájit to, co bych nazval starým metafyzickým intelektualismem klasické filozofie. Patočka se snaží říci „ano“ a „ne“ najednou.

K mravnosti je podle Patočky tedy třeba nahlédnout, jak věci jsou, avšak zároveň vše, co člověk dokáže nahlédnout, poznat, uchopit, se zítra může ukázat jako naprostý omyl. Tedy žádné zajištěné vědění neexistuje, a proto o něm těžko může panovat nějaká shoda. V tomto bodě se Patočka snaží o lidsky nemožné. Člověk se nemůže hájit před radikální možností omylu, jež mu z neznáma hrozí v každé možné budoucnosti, a takováto odvaha hájit se připomíná spíše bláznivou pýchu. Vnímal bych na tomto místě velice silně rozdíl mezi odvahou hájit se a mezi odvahou vydat se, ale k tomu se dostanu později.

Začátek páté kapitoly mluví o rozpadu mýtického myšlení jako o čemsi, co nastalo díky objevu písma:

„Je tedy v písmu přítomna za prvé moc znovuoživení, de-okasionalizace, odosobnění a idealizace, jež vede na práh distance od světa; dále šíření zobrazení, jež má původ v tom, že bylo zastaveno uplývání a z času se stal jakýsi druh prostoru; tím vším narůstá odcizení světu a takový poměr k němu, jaký dříve nebyl možný“.

V knize Masa a moc (Arcadia Praha 1994) naproti tomu podstupuje Elias Canetii mimořádně důkladné bádání o v lidské existenci hluboce zakořeněných principech, které jsou zodpovědné za logiku mas a mocí, za rituály z toho vyrůstající a za mýtický způsob myšlení, který je podle všeho pouhým derivátem rituálů.
Friedrich A. Hayek v knize Právo, zákonodárství a svoboda III (Academia Praha 1991) poukazuje na jinou, podle mne s Canettiho výsledky zcela kompatibilní příčinu rozpadu mýtů a vzniku racionality, než jakou určuje Patočka:

„Není k ničemu, že je někdo racionálnější než zbytek lidí, když se mu nedovolí, aby odvozoval prospěch z toho, že takový je. A není to tudíž obecně racionalita, čeho je zapotřebí, aby se konkurence uvedla do chodu, nýbrž konkurence nebo tradice, která konkurenci dovoluje, je to, co k racionálnímu chování povede.
Snaha počínat si lépe, než je to možné navyklým způsobem, je proces, v němž se rozvíjí ona schopnost myšlení, která se později projeví v argumentaci a v kritice. Žádná společnost, která nejprve nerozvinula obchodnickou skupinu, v jejímž rámci by zdokonalování nástrojů myšlení přinášelo jednotlivci výhodu, nikdy nezískala schopnost systematického racionálního myšlení.“

Z toho pohledu lze také snadno vysvětlit, proč mýtický pohled na svět v hloubi nitra nás všech stále doutná a stále vytryskává tam, kde se masa a moc vymknou hayekovské liberální racionalitě. Hayekovy a Canettiho myšlenky umožňují mimoto logické vysvětlení toho, že a proč je moderní, vysoce konkurenční a na obchodě založená společnost nadmíru individualistická a nedůvěřivá vůči moci.

Patočka se po krátkém a svérázném pokusu o vysvětlení pádu mýtického myšlení, připomínajícím hegelovskou dialektiku, obrací k velkým příběhům rané západní kultury, tedy k příběhu o Gilgamešovi, k biblickému příběhu o pádu člověka a také k příběhu Oidipovu. O těchto třech příbězích říká:

„…vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním.“

Pokud se ale týká nejprve biblického příběhu o vyhnání z ráje, mluví Patočka příliš hrubě a nekorektně. Adam i Eva věděli dávno před pádem, co je dobré a co nikoli, věděli, že špatné je jíst ze stromu poznání a ze stromu ovoce, věděli také, že dobré je poslouchat Hospodina.
Smrt je teprve následkem pýchy, kdy člověk svévolně rozhoduje o dobru a zlu a kdy koná podle svého, bez ohledu na Hospodina.
Ve Výkladech ke Starému zákonu od ekumenické Starozákonní překladatelské komise je možné najít takovýto komentář (Kalich Praha 1991):

„Jaké to je poznání, za něž musí člověk tak draze zaplatit? Je jím vševědoucnost a bohorovné rozhodování, co je dobré a zlé… Člověk, který okusil ze stromu poznání, se vědomě přimkl ke zlému a postavil se proti Bohu, zřekl se jeho milostivého vedení, sebe sama zbožštil a v titánské pýše usiluje vymknout se úplně z rukou Stvořitelových a žít si po svém a podle svého.“

Samotné poznání tedy není vinno, nýbrž vina je na straně pyšné, šílené vzpoury.

V Eposu o Gilgamešovi se také provinění netýká vědění o smrti, nýbrž smrt je trestem za pýchu, kterou projevil Enkidu vůči bohyni Ištar. Pro Gilgameše, který smrt viděl dnes a denně všude kolem, je mrtvý přítel jakýmsi vystoupením z masového, mýtického myšlení vstříc k individualitě a k smrti nenahraditelného individua, kterým se stal i sám pro sebe.

Proto když Mircea Eliade v Dějinách náboženského myšlení I (Oikúmené Praha 1995) píše, že Gilgamešův příběh mohl znamenat zdramatizované vyprávění o nezdařené iniciaci, která měla vést k nesmrtelnosti bez pomoci bohů, lze snad otočit úhel pohledu a říci, že tento příběh je jakousi iniciací do postmýtického myšlení mezopotámské, na obchodu a řemeslech postavené společnosti.

Konečně příběh o Oidipovi je asi nejtěžší nějak jednoduše vyložit, ale Robert Graves se o to pokusil ve svých Řeckých mýtech II (Odeon Praha 1982):

„Historka o Sfinze byla zjevně odvozena z výjevu, kde figurovala thébská okřídlená Měsíční bohyně. Její tělo, složené z nesourodých částí, představovalo dvě poloviny thébského roku – lev pro mladý rok, had pro rok už stárnoucí. Na výjevu jí nový král projevuje svou oddanost před sňatkem s královnou – její kněžkou.
Zdá se také, že hádanka, kterou se Sfinx naučila od Múz, měla vysvětlit obraz nemluvněte, válečníka a starce. Všichni tři Trojjedinou bohyni uctívají a každý se obrací k jiné postavě z trojice.
Avšak Oidipus nad Sfingou vyzrál a obluda se zabila; totéž udělala i její kněžka Iokasté.
Byl snad Oidipus nájezdníkem ze třináctého století, který vpadl do Théb, potlačil starý minojský kult bohyně a reformoval kalendář? Za starého zřízení byl nový král, i když cizinec, teoreticky synem starého krále. Toho zabil a s jeho ženou se oženil. Patriarchální dobyvatelé si tento zvyk nesprávně vykládali jako otcovraždu a incest.“

Avšak ani Sofoklův Král Oidipús nedává Patočkovým generalizacím dobrou oporu. V této hře se, řekl bych, podobně jako v Eposu o Gilgamešovi jedná opět o iniciaci do tragické osudovosti, která se otvírá se zážitkem individuální existence a vrženosti.

V dalším textu páté kapitoly Evropy a doby poevropské dává Patočka opět velmi vážné podněty k diskusi.
Předně zaráží jeho zvláštní idealizace světa mýtického myšlení:

„…nenalomený svět, který dává jsoucí bezprostředně, přizpůsobené krásné přítomnosti a otevřenosti smyslů, fantazie a impulsů…“

O mentalitě mýtické doby však podává svědectví např. Canetti, uvedu alespoň jednu krátkou pasáž, a to o zvyklostech ugandských králů:

„Potom přivedli před krále dva muže se zavázanýma očima.
Jednoho z nich poranil šípem a poslal ho jako obětního beránka do nepřátelské Kitary.
Druhý muž byl osvobozen a jmenován dozorcem králova vnitřního dvora a hlídačem jeho žen.
Tohoto nového dozorce odvedli spolu s osmi zajatci na obětní místo. Tam mu zavázali oči a v jeho přítomnosti zabili kyji sedm zajatců; na smrt osmého se směl dívat. Říkalo se, že tyto popravy dodávají králi magickou sílu. Dozorci propůjčovaly sílu a věrnost…
Král nechal zabíjet, aby ukázal, že nastoupil vládu, a aby stále znovu přežíval. Svoji moc čerpal z aktu přežívání… Představa, že přežíváním vzrůstá jeho moc, vedla k institucionalizaci lidských obětí…
Král byl považován za lva nebo levharta… Jeho lví nebo levhartí podstata znamenala, že musí zabíjet jako tato zvířata. Bylo správné a patřičné, že zabíjí; jeho vůle zabíjet mu měla být vrozena. Měl šířit stejnou hrůzu, jaká vychází z těchto zvířat.“

Lze tedy jasně vidět, že stín smrti, hrůzy a utrpení doléhal na mýtického člověka velice silně, avšak stále šlo o masu, a proto mýtus mohl přetrvat, ba mohl zůstat garantem orgií bestiality. Naopak mýtus končí tam, kde začíná individuum.

Rozpornost patočkovského pojetí postmýtického člověka je dobře znát např. odtud:

„Člověk musel poznat sebe jako otázku – kdo jsem? co je toto všeobjímající veškerenstvo, v němž jedině dokážu být? – a naučit se očekávat odpověď jedině od sebe sama, ovšem od sebe v jiné formě a roli: naučit se zaujímat od sebe odstup, postavit se nad sebe, nacházet v sobě víc, než se dalo očekávat; musel se naučit žít ve výslovném vztahu k celku, a sice stále a od základu…
musel se naučit žít v podstatném a výslovném vztahu k nepomíjivému. To však pro něj zároveň znamenalo objevit v sobě cosi, co je tohoto vztahu schopno, a co je tudíž věčné (božské).“

Je tato cesta k božskému opravdu uskutečnitelná, když člověk má očekávat odpověď jedině od sebe sama? Domnívám se, že se jedná o zásadní rozpor. Zřejmě je to opravdu samota, co postmýtický člověk odkrývá jako základní trauma své existence – samota se svou smrtí a samota se svou vržeností. Jenže samota je právě ta nedostatečnost sebe sama.
Proto je Homér pesimistický, proto je pesimistická celá antika před Platónem. Existují asi tři základní cesty, jak se s tím Evropa vyrovnávala:

a) pragmatické přimknutí se k pozemskému životu,
b) intelektuální nahlížení podstat,
c) osobní vztah mezi člověkem a neuchopitelnou, absolutní transcendencí.

V šesté kapitole vychází Patočka opět ze své idealizace starých mýtických dob a líčí postmýtické Řecko peloponnéské války jako období rozkladu starých dobrých hodnot:

„…A také zde je ovšem centrálním motivem zaslepení a světlo, které samo sebe uvádí na scestí. Během tohoto úpadku se rozkládá morálka polis, jednotlivci jsou odkázáni sami na sebe, rozmáhá se ničím neomezené sobectví a ctižádost, nespoutaná panovačnost, osvícenství k tomu ochotně propůjčuje své pomocné zdroje, básníci již nejsou tím, čím kdysi bývali – zvěstovatelé nenalomeného samozřejmého mravu…“

Válka ovšem vždy představuje rozklad a nejistotu, což platí ve starověké Číně, v kmenové Africe a stejně tak v antickém Řecku, podiv ovšem vzbuzuje, že Patočka zamlčel kontext peloponnéské války…
jednou z válčících stran byl konzervativní režim Sparty, který se držel dědictví mýtického chápání,
druhou stranou zas Athény, v nichž se prosadily myšlenky řeckého osvícentví a první ideály otevřené, stále více se od mýtické minulosti odpoutávající společnosti.

Kritika Sparty u Patočky chybí, místo toho se platónsky pouští do zbabělé denunciace sražených Athén:

„Avšak rozpad dosáhl svého vrcholu teprve v okamžiku, kdy všední den ponížené athénské moci ovládla průměrnost, neschopna nového vzepětí, plná podezíravosti a rekriminací.“

Nebyla však tato bída Athén právě důsledkem vítězství lakedaimonského konzervativismu?
Athény se už nemohly stát tím, čím byly za Perikla, svou svébytnou otevřenost a liberálnost ztratily nutně a navždy; stala se z nich loutka spartských zájmů – a Patočka se bohužel přidal na stranu spartofila Platóna, jenž Athénám nikdy jejich periklovskou minulost neodpustil.

Nad zaniklou demokracii Patočka zjevně staví filozofický projekt Platónův:

„Ale filosofické myšlení mezitím již připravilo zcela jiné, mocné dědictví a vědomí o zcela jiných, mnohem vyšších úkolech, povznesené nad předchozí katastrofy.“

K Platónovi ovšem přibírá ještě osvícence a presókratika Démokrita.

Společný motiv u atomistů a u Platóna nachází Patočka v sedmé kapitole a nazývá ho (se sókratovskými konotacemi) „péčí o duši“.
Větší část této kapitoly je ovšem věnována podrobnému srovnání teoretické nauky Démokrita a Platóna, což pro nás není příliš podstatné. Důležitá jsou Patočkova slova o Démokritově verzi péče o duši:

„Tomuto druhu péče o duši jde o to, aby duše prodlévala u nepomíjivého a řídila svůj vztah k veškerenstvu a v něm k sobě samé výlučně nezahalenou pravdou. Na jedné straně působí tedy ve směru co největší střízlivosti, na druhé však vede k božskému, pokud nepomíjivé je božské.
Proto může také Démokritos říci – právě tak, jako to říká Platón –, že bohové dávají jen dobro… Atomista zaměnil svůj dobře zdůvodněný pohled na svět, vedoucí k překonání každodenní zaslepenosti, s bytím vůbec… Způsob, kterým Démokritos posléze provádí svou univerzální teorii světa, je v protikladu se začátkem, kde se tvrdilo, že my lidé… nepoznáváme nic v pravé podobě; Oidipovo bloudění tedy nakonec nepřekonal, nýbrž zahájil jeho novou etapu.“

Domnívám se, že z pohledu Patočkovy interpretace Démokrita by mělo spíše vyplývat, že tento atomista zcela opustil své původní stanovisko a že se domníval, že poznal svět v pravé podobě. Na druhé straně se přece jen zdá, že Patočka atomistiku příliš znásilňuje ve prospěch platonismu, že jejím cílem nikdy nebylo vrátit se k lakedaimonskému vyřešenému světu, nýbrž opustit staré představy a vrhnout se do smělých myšlenkových konstrukcí, jež jednoduše a technicky vysvětlí svět, aniž by ovšem byly více než pouhým instrumentem.

Atomistika také sotva byla někdy v dobách mezi Aristotelem a Galileim opravdovým vzorem vědy, neboť věda tehdy chtěla být po vzoru aristotelismu apodiktická, kvalitativní a konzervativní. Po znovuzrození atomistiky, která se stala opozicí k metafyzice, ji naopak zastávali lidé velice skeptičtí a jistě ne tradicionalističtí.

Péče o duši, jak ji pojal Démokritos, je pro Patočku moc intelektualistická:

„Duše je zde pouze nebo převážně kvůli poznávání světa – poznávání světa zde není kvůli duši a jejímu růstu… Že poznávání a vědění může být organon původní činnosti, tedy praxe původně mravní povahy, že dobro může být věděním v takovém smyslu, že nikoli vědění determinuje dobro, nýbrž dobro vědění, to přesahuje obzor této filosofie.“

Chtěl bych se Démokrita trochu zastat, a to sice v perspektivě instrumentalisticky pojatého vědění. Nezdá se totiž, že by z jeho konstrukce světa z atomů bylo možno vyvodit nějaké zřetelné etické závěry nebo rozpoznat nějaký pokus obhájit tímto způsobem ten či onen předem daný systém hodnot.
Spíše je velmi zřetelná osvobozující tendence jeho učení, tedy snaha zbavit se mýtického pohledu na život, snaha vidět svět jako přehledný instrument připravený k různým činnostem člověka.

I proto se Démokritos může považovat za vyvrcholení iónské přírodní filozofie, jejíž duch měl naprosto zásadní význam pro Evropu a civilizaci, když se znovu probudil v moderní přírodovědě.

Na rozdíl od Platóna a Aristotela, autorit středověku, se Démokritos nesnažil o spekulaci jako o cestu k poslednímu smyslu lidské existence, nýbrž chtěl ji osvobodit od strachu před smrtí, před bohy atd. a umístil ji do středu světa ovládaného a ovladatelného jen materiálními silami. Démokritos je, na rozdíl od Platóna, osvícenec par excellence.

Platón je pro Patočku představitelem péče o duši, která „v dosavadním průběhu řeckých dějin neměla předchůdce a vzor“. Myslím, že spravedlivé by bylo říci, že takovým vzorem byla Platónovi zcela jistě Sparta a že následující Patočkova slova by se určitě všem upřímným spartofilům líbila:

„Vzdorovat Peršanům, vnějšímu otroctví, se přirozeně dařilo jen tak dlouho, dokud lidé žili v těsném kontaktu se vším původním, byli vyzbrojeni nedotčeným mravem, obyčejem a vysokou, stabilní životní formou, to znamená dokud žili bezpečně pod ochranou bohů a důvěře k nim.“

Homérské eposy jsou zhruba o pět set roků starší než perské války, a přece o nějaké nedotčenosti mravů nebo vysoké, stabilní životní formě nepodávají svědectví.
Ovšem byl to právě Homér, kdo měl na klasickou řeckou civilizaci nesmírný vliv a kdo spolu s Ióny a Hérodotem šířil směrem do evropského Řecka osvícenské myšlenky.

Dá se říci, že v Athénách se tento duch opravdu uchytil a projevil se vůči Peršanům statečněji než váhavost spartských konzervativců.
Porážka Peršanů představovala triumf athénského nového životního stylu, totiž demokracie. Nebyla to žádná ideální demokracie a brzy se stala obětí své vnitřní křehkosti, která se projevila v přehnané imperiální politice, ale také si na dokonalost nehrála. Liberální ovzduší Athén přálo nebývale rozvoji umění a myšlení, obchodu, hledání nových forem politického života, jež by pragmaticky garantovaly velkou míru svobody. Bylo snadné označit athénský lid za lůzu a posmívat se jeho vůdcům, jako byl Themistoklés nebo Periklés, ale obtížné bylo uhájit athénskou liberální svébytnost.
Ti, kdo později po prohrané peloponéské válce odsoudili Sókrata k smrti, nebyli Periklovi stoupenci a demokraté, nýbrž ctitelé tradiční mravnosti, konzervativní, „poctiví“ občané.

Patočka přiznává, že Platón měl naději ve stát, „jenž by představoval krystalizaci vítězného dobra ve světě“.
Taková naděje ovšem nemůže nemít orwellovské rysy, a ty se dost jasně ukazují v Platónově politické teorii.

Sókratovi, domnívám se, byl poválečný stav Athén osudovým nikoli proto, že „se obci zamýšlený návrat k původní ústavě vůbec nezdařil, nýbrž že ho jen předstírá“, ale proto, že byl již nemožný.

Hegemonem Řecka byla Sparta, spartský duch pronikal do Athén a vládl jimi – a myslet Sókrata tam, kde vládli Sparťané, je prostě nemožné. Sókratův duch, který neustále zpochybňoval jistoty a otvíral člověka k promýšlení hodnot, k diskusi a k poctivé sebereflexi by byl naopak pro demokratické Athény velice inspirativní, měl v sobě totiž to, co potřebovaly k nesamozřejmé a obtížné vnitřní konverzi ke otevřenějšímu způsobu vnímání světa.

Patočka vykresluje Sókrata, jak nám ho podávají rané Platónovy dialogy, ve kterých velký spartofil podlehl něčemu stejně fascinujícímu jako sobě cizímu, totiž Sókratovu negativnímu ideálu:

„…stále znovu odhaluje zaslepení… těch, kdo se domnívají, že mohou v době probouzející se otázky a reflexe setrvat v naivitě, ale toto odkrývání klamu nikdy neprovádí z pozice vědění… jen toto negativní je ta trocha moudrosti navíc, na niž smí člověk vznášet nárok…“

Další Patočkova slova však již citelně koření v půdě pozdnějšího, vystřízlivělého Platóna, který si Sókrata překrucuje podle svých spekulativních a politických ambicí:

„…muž, který představuje a praktikuje nyní jedině možnou přítomnost božství, je obžalován z asebie a je pro ni odsouzen.“

Slova o jediné možné přítomnosti božství znějí stejně nesnášenlivě jako žaloba z bezbožnosti, jež Sókrata stála život. Souhlasil by s nimi on sám? Nebo jsou základem ryze platónského snu idealizované, pravé obce? Patočka přijímá Platónovo salto mortale a negativní moudrost Sókratovu transformuje do této nové roviny: „Neboť duše znovuzrozená v sókratovské péči žije v nové obci, která již není tou starou, nýbrž její věčnou podstatou a vzorem; péče o duši je smrtí polis a mezi starým a novým životem, založeným na mínění a dochované tradici, a životem založeným na nahlédnutí (i když především negativním, hledajícím), již nebude smíru.

Sókratés je tedy měřítkem pro polis jako lidský zástupce toho, co je vpravdě božské, který filosofii přivádí k jejímu vlastnímu poslání.“

Myslím, že Patočka opět upadá díky svému následování Platóna do rozporů.
Jednak přece před chvílí chválil minulost, dobré mravy a tradici – proč ji nyní zpochybňuje?
A dále: může být negativní, hledající nahlédnutí měřítkem obce, Prokrustovým ložem?
Konečně: je někdo svým nahlédnutím osvobozen od pouhého mínění a od nutnosti hledat dál, prověřovat své myšlenky, otvírat se myšlenkám jiným a poctivě je uvážit?
Není liberální Sókratés, který by byl požehnáním pro Periklovy Athény, někým, kdo by nikdy neřekl, že mezi nahlédnutími, která prezentuje, a mezi hodnotami dochované tradice, již nebude smíru?
Sókratés nedělal takovými silnými slovy pořádek pro nějakou iluzorní ideální obec, nýbrž otvíral v reálné obci reálným lidem srdce pro naslouchání, sebereflexi a snášlenlivost, pro skromnost a toleranci.

Cílem osmé kapitoly je zřetelně zasadit péči o duši do centra Platónova učení. Osou všeho je přitom přesvědčení, že vědění dobra činí dobrým:

„Jistěže lze o věci správně soudit bez znalosti její podstaty a bez určení jejího pojmu. Ale ve vlastním vědění, jež věcí proniká skrz naskrz, by tomu bylo jinak, zde by se každá jednotlivost jevila jako následek podstaty a vlastní vědění dobra by nemohlo nezpůsobit i samo bytí dobrým. Proto je třeba, aby ti, kteří se domnívají, že jsou vlastníky podstatného vědění, vědění lidského a občanského, politického vědění, byli usvědčeni z nevědomosti, a těm, kteří sice určité vědění mají, ale jen přejaté nebo speciální, aby bylo ukázáno, že vědění, které mají, není jejich vlastní nebo že to není vědění ve vlastním slova smyslu…
Jde mu [mysliteli] o podstatné vědění dobra, jehož vlastnictví samo je dobré, a proto dobrým činí.“

Kam se ztratilo to negativní, hledající?
Není skromnost a pokora vědění o vlastním nevědění, což nikdy nebude lze označit jako „proniknutím věci skrz naskrz“, spíše pramenem dobra než ono absolutní nahlédnutí?
Je třeba k lásce, kterou velký a pro Evropu určující proud křesťanské spirituality chápe za vrchol dobra, proniknutí a poznání věcí?
A je naopak ten, kdo se domnívá, že poznal absolutně, že pronikl věci samotné skrz naskrz, opravdu automaticky dobrý… není v hrozném stínu pýchy, o níž křesťanství říká, že je pramenem všeho zla?

Hned po Bibli nejrozšířenější kniha na světě, Čtyři knihy o následování Krista od Tomáše Kempenského (Cesta Brno 1991), k tomu říká:

„Mnozí však více usilují o vědění než o dobrý život, a proto často bloudí a nepřinášejí téměř žádný užitek… Až přijde soudný den, dojista nebudeme tázáni na to, co jsme četli, ale co jsme činili…“

Tady je zřetelně vyjádřená víra v to, že člověk před veškerým věděním má v sobě jakýsi princip dobra a že nikdo nemusí v prvé řadě poslouchat někoho, kdo ví více, ale že musí především jednat tak, aby to bylo v souladu s vnitřním pramenem dobra (který lze ztotožnit se svědomím).
To, že nikdo z nás není ve své mravnosti odkázán na poučování vědoucích, ale že musí především hledat sám v sobě, co je správné, plyne i z mnoha biblických míst, tak třeba z Ř 2,14-15:

„Jestliže národy, které nemají zákon (BC: Boží zákon, který dostal Izrael na Sinaji), samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Myslím, že teprve z podobných principů lze vysvětlit integritu osobnosti, její mravní nezávislost na učení autorit, neboť jednat v souladu se svým nejlepším svědomím i vědomím může každý, ať je v jakékoli situaci, nabýt vědění však může pouze ten, kdo má dostatek inteligence a kdo se může seznámí s poznáním, které obsáhli ti, kteří vědí (pokud nějací takoví vůbec existují).

Je pravda, že Patočka se záhy vrací k tomu negativnímu, k tázání a k neustálé, bdělé otevřenosti:

„Péče o duši se vůbec děje tázajícím se myšlením… Je přitom důležitá ochota kdykoli nechat své stanovisko zproblematizovat; v ochotě ke zkoumání je spoluobsažena jistota, že neexistuje žádný konec. Jen naprosto jasná a jednotná, neodporující si a souvislá řeč o každé jednotlivosti a o všem celku by vedla také k vnitřně jednotné duši… Protože si tím ale zatím nejsme jisti a jen zkusmo snažíme se o tom ujistit, skýtá nám samo toto zkoušející stanovisko zvláštní jednotu: postavení věčného hledače je obrněné proti rozporu a jeho duševním následkům. Tento druh epoché je tedy nanejvýš pozitivní. Logos… poskytuje dílčí a podmíněná předběžná nahlédnutí, tato nahlédnutí jsou však nosná a zůstávají v platnosti při veškerých opravách, jež s sebou nese další tázání… Tak je cíl sice základním předpokladem pro to, aby hledané nebylo prázdným zdáním… ale nikdy se nelze pyšnit tím, že bychom jej dosáhli jinak než v podobě cesty. Tímto způsobem však v hledající duši jest přítomen, nachází se zde v podobě jiskry, jež zažehuje světlo, které živí samo sebe… čím dále člověk proniká, tím více osvětluje. K čemu však člověk proniká, to jsou důvody, základy. Cesta vede nejprve k základům, počátkům, zdrojům. Jelikož je cesta pevná, může se po ní chodit stál znovu, může se přezkoumávat. Přezkoumávání ovšem předpokládá pevnou půdu. Jistěže nemůžeme nikdy vědět, zda nebude třeba vykonat cestu znovu, zda nebudeme muset spatřené uznat za pouze partikulární pohled… ale každý takový partikulární pohled lze nahradit jen dalším pohledem, a tak musí nakonec jasnost vzrůstat.“

Zajímavé je Patočkovo tvrzení, že jen jasná, jednotná, neodporující si řeč o každé jednotlivosti i o celku by vedla k vnitřně jednotné duši – nebo představa, že hledající je obrněn proti rozporu a jeho duševním následkům.
Copak není všechna evropská zkušenost rozpor a paradox, což není právě v napětí, které odtud plyne, ten základní motor vývoje, neustálé aktivity v objevování, tázání, problematizování?
Platónovy dialogy se jistě snaží pomocí sofismat vyvolat jakousi celkem umělou nejistotu a dráždit nás idealizovanou představou jednotného rozumového náhledu, jenže tím jsme zaplétáni do věčné spekulace, která věří náhledům rozumu, považuje je za nosné, a přece se na ně nikdy nemůže plně spolehnout (máme-li zůstat u negativního platonismu).

Je vnitřně jednotná duše ta, která vede všepronikající, absolutně racionální řeč, nebo ta, která naplní své nitro láskou a rozum se rozhodne využívat ke konkrétní službě lásky, např. k hledání léku proti AIDS?
Jan Patočka ve svém textu předkládá náboženskou víru v rozum, který identifikuje s jakýmsi duchovním světlem. To, že jsme díky racionálnímu diskursu na cestě k pravdě, byť nekonečně vzdálené, nelze podepřít jinak než vírou. O její ušlechtilosti nemíním pochybovat, zdá se mi však velmi chudá, pokud je bez vztahu s transcendentní Boží osobou, jak víru chápe abrahámovské vidění světa.

V okamžiku, kdy abrahámovská víra již nese tuto víru v rozum, může víra v rozum odumřít, neboť se snadno ukáže jako redundantní a umělá. Kdo se nepotřebuje křečovitě držet rozumu, ten zpravidla brzy pochopí, že jakž takž dokáže porozumět praktické aplikaci toho, čemu Heidegger říká příruční jsoucno, ale jinak nechápe nic.

Co je kořenem Evropy: Platón nebo Abrahám, Sparta nebo Periklés, přesvědčení o racionalitě jsoucna nebo omezení rozumu na technickou, příruční sféru?
Otázka, v níž se s Janem Patočkou zřejmě neshodnu.

Na tuto otázku ukazuje i následující Patočkův text. Zda by se do něj vešel Abrahám, Kristus, Sókratés nebo Kierkegaard?

„Péče o duši je tedy zároveň objevem dvou základních možností duše, dvojí krajiny, v níž se pohybuje.
Duše každodenního styku s věcmi a s lidmi v naivně přijímané pospolitosti je duše neurčité bezprostřednosti, jejíž prostředí je vtíravé, spoutávající, ale neurčité, rozplývavé, kolísá bez pevných rysů a mezí: je to duše náležející doxa.
Naproti tomu je duše tázajícího zkoumání duší reflektovanou, setrvávající u pevných obrysů, čistoty a přesnosti…
Duše pečující o sebe je… v pohybu od… bezprostřednosti k… reflexi.
Tímto pohybem je filosofie a tento pohyb je skutečnost.
Filosofie je tedy uchopena a dokázána činem… V tomto pohybu spočívá… vlastní filosofování; proto nemůže být jeho věc postavena na nic na zemi ani zavěšena na nebi, nýbrž odehrává se v duši v podobě jiskry, jež živí sebe samu.
Tuto péči duše o sebe samu, o vlastní bytí, lze nyní předvést ze tří hlavních hledisek:
1. péče o duši v jejím obecném projevu jako ontologický rozvrh,
2. péče v obci jako konflikt dvojího způsobu života, smrt pravdivého a spravedlivého jako zánik polis a rozvrh duchovní obce,
3. péče o duši jako její vnitřní život, její poměr k tělesnosti a netělesnosti, problém nesmrtelnosti a věčný osud světa a duše.“

Pokud jde o ontologický rozvrh, zabývá se jím Patočka v deváté kapitole své knihy. Nejprve upozorňuje, že něco takového je pouze „nepřiměřený sediment“ zanechaný pohybem duše, „doklad jeho cesty k základům a původům, nikoli tyto základy a původy samotné.“
Dá se říci, že v textu kapitoly se autor posléze snaží propojit (a podle mne velice krkolomně) platónskou ontologii s existenciálně akcentovanou péčí o duši.

Zajímavější a hlubší je desátá kapitola, která se věnuje obci jako projekci duše. Příznačná jsou její úvodní slova:

„Protože nahlédnutí dobra (spolu s nevěděním) je majetkem jedině filosofa pečujícího o duši, zatímco druzí si na ně činí nárok naivně a bez reflexe, a vidí, že jsou vydáni filosofovu elenchos, usvědčení z vlastní nicotnosti, je konflikt nevyhnutelný: jediný pravdivý a spravedlivý člověk se musí jevit jako zloduch…“

Co je to za (údajné!) nevědění, když jeho majetkem je dokonce nahlédnutí dobra?
Filosof svým elenchos usvědčuje lidi z nicotnosti?
Stále si myslím, že to Sókratés, jak je nejpůsobivěji vylíčen v raných platónských dialozích, právě nikdy nedělal. On jistě problematizuje, usvědčuje z povrchnosti, avšak nabízí různé myšlenky, jež mají porodit jakousi samostatnou úvahu v hloubi duší jeho partnerů.

Sókratés nebyl v žádném smyslu tím majitelem pravdy, za nějž ho Platón nakonec převlékl, naopak: byl takovými majiteli a právě jimi odsouzen k smrti.
Kierkegaard ve Filosofických drobcích (Votobia Olomouc 1997) mluví o Sókratovi jinak než Patočka zde a nyní:

„…filosofové mají mnoho myšlenek, jež platí jen do určité míry, ale Sókratés má jen jednu a ta je absolutní… Pomáhat k porodu je mezi člověkem a člověkem to nejvyšší, protože samo rození náleží božstvu… Není tu už učitel a vykazuje-li učenost jiným způsobem, pak nedává, ale ochuzuje; už ani přítelem člověku není, tím méně učitelem. Zde je hloubka sókratovského myšlení, to je jeho šlechetně prokázaná humanita, jež by se jen neprávem samolibě vázala na bystré hlavy… V sókratovském nazírání je každý člověk sám sobě centrem, celý svět se v něm soustřeďuje, neboť jeho sebepoznání se rovná jakémusi poznání božstva.“

Patočka opět pomíjí, že Sókratův konflikt s obcí nebyl jeho konfliktem s Periklem a jeho demokracií:

„Dokonce i tím, že jen uplatňuje své občanské právo na svobodnou činnost ve svém volnu, napadá obec, a ta se domnívá, že se jenom brání, když tuto trouchnivou větev od sebe odřízne.“

Ale právě Periklovy ideály byly liberální a ono odřezávání větví bylo vždy typické pro Spartu a pro stát, který Platón konstruoval v Ústavě (z moderních filozofů se na obranu athénských konzervativců, již Sókrata zavraždili, klonil otec moderního totalitarismu, Hegel).

Stejně tak když Patočka hovoří o tom, že filozof je uskutečněním situace, v níž člověk spravedlivý, jehož výtečnost je zcela vnitřní, může být žalován kterýmkoli ničemou a také být odsouzen, naprosto pomíjí fakt, že v reálných lidských podmínkách je liberální demokracie tím systémem mechanismů, jenž hrozbu něčeho podobného má minimalizovat. Sókratés je ale Patočkou postaven do centra jakési nové kristologie:

„Vždyť Sókratés byl pověřencem božím, a protože jej obec tím nejbezbožnějším způsobem… zasvětila smrti, přivolala na sebe soud, hněv boží… přetrvat může jen ryzí dědictví Sókratovo – tedy jen obec obnovená v jeho duchu. Spravedlivého a pravdivého čeká smrt u mučednického kůlu, na kříži, ale také znovuzrození v obnovené obci… Znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti… už není věcí božího pověřence, nýbrž jeho dědiců, a jejich péče o duši má podobu projasnění celé úlohy pomocí geometrické analogie mezi obcí a jednotlivou duší… na obci člověk poznává strukturu své vlastní duše a jí umožněný celkový pohyb, z nasměrování vlastní duše ke společnému celku má vyplynout přetvoření věcí obecných.“

Ale toto poloviční a podivné sekularizování kristologie, to spojení jedné duše s rozvrhem celé obce má obrovský totalitární potenciál: pravý následovník Sókrata je uskutečněním znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti, neboť poznává strukturu své duše na ideální obci, kterou má také politicky prosazovat. Patočka se poté snaží relativně podrobným rozborem platónského, sparťansko-nacistického státu ukázat jeho duchovní rozměr a způsob, pomocí kterého v něm může duše nahlédnout svou strukturu.

Obraz duše, který z toho plyne, je obraz neustálých bojů, kast, abstraktních analogií a chladného hledání rovnováhy. Zážitky lásky, odpuštění, milosti, naděje a svobodné tolerance v něm nemají místo. Duše se stává strukturou, není místem osobního dialogu, není osobou, která se existenciálně vydává dobru, je rozpitvanou mrtvolou nebo mechanismem.

A podobně i obec není v tomto pohledu ničím, co by připomínalo svobodné soužití občanů, vycházející z důvěry v božskou jiskru obsaženou v člověku, je naopak stálým protektorováním, je mrtvolným systémem institucí, kast, bojů a robespierrovské víry v konstruktivistické ratio. Jakýkoli vznešený ideál nedokáže potom být ničím více než agitkou z Orwellových realistických vizí.

V jedenácté kapitole sice dostáváme příležitost pohlédnout do Patočkova pojetí existenciální tematiky duše hlouběji, bohužel však nacházíme opět platonismus:
a) existuje jakási říše důvodů a původů, říše příčin a jejich řádu,
b) duši lze odkrýt v její pravé podobě jen tak, že „vstoupíme na půdu neměnných jednotek s jejich komplikovanou, ale nanejvýš průhledně komponovanou strukturou…“,
c) snaha být bez těla, touha po oddělení duše a těla jako po posmrtném cíli existence. Nemyslím, že by po tom všem, co už bylo řečeno, mělo nějaký smysl opět podrobně rozkrývat Patočkovo zhoubné uhranutí Platónem.

Evropa byla často místem totalit, válek, kast a nezměrného utrpení obyčejných lidí. S takovou Evropou je podle mého mínění spojeno každé náboženství a každá filozofie, v níž existuje princip, že mravně lepší je ten, kdo ví a zná – a že existuje autorita, která ví a zná a jež je povolána k tomu, aby drtivé většině nevědomých zprostředkovávala pravdu tak, že té autoritě budou prostě věřit.

Jan Patočka spolu s mnohými jinými filozofy jako by neviděl, že akceptování platonismu má právě takovéto důsledky.
Myslím, že příčinou toho je nedostatek pragmatismu, přílišné snění a teoretizování, nepřítomnost otázky: co by se stalo, kdyby… Zde koření i naivní víra v rozum, který ve fantaskních světech může volně stavět vzdušné zámky, ale v praktické realitě často tvrdě naráží.
Aristokrat Platón a staletá feudální tradice Evropy jsou zřejmě tím, co by Evropa po vzoru anglosaského světa již konečně měla překonat, ale nedovedl bych v takové změně vidět předzvěst úpadku evropské prosperity a moci… naopak.
Liberální demokracie, filozofický pragmatismus, umírněné a pluralitní křesťanství, nesmírný respekt k individualitě, rozvoj vědy, techniky i důraz na existenciální stránku života s pokorou a skepsí k lidským možnostem obsáhnout a pochopit to podstatné, to je velice inspirativní zkušenost anglosaských zemí, jež je nepřivedla na dno, nýbrž na vrchol kultury, vlivu a stability.

Jan Patočka je, jako kdokoli jiný, dítětem své doby, doufejme jen, že před námi jsou již doby svobodnější, méně uhranuté starověkým mágem, jenž nenáviděl liberální Athény a miloval brutální a tmářskou Spartu, ač by ve Spartě dost možná přežil jen o málo déle než jeho velký učitel.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Patočka, Evropa a doba poevropská. Platón, Sokrates, Athény, Sparta first appeared on Čítárny.

Podvodné informace nebo záměrně skryté informace o složení potravin se na veřejnosti objevují zřídka. proto málokdo ví, co skutečně obsahují potraviny, které denně kupujeme a které spolu s námi jí malé děti, na které jedy v potravinách obsažené působí velmi silně. Dovíme se látkách jako jsou fluoridy, hliník, aspartam, glutamát, cholesterol, melamin, nikotin a „éčka“ a v životním prostředí  se vyskytující toxické látky dioxiny, bisfenoly, rtuť.

Kniha nabízí poutavé čtení o tom, kde všude se můžeme setkat se zdraví škodlivými látkami.
Ať už to jsou tzv. Éčka v potravinách a nápojích nebo toxické látky v kosmetice, kterou denně používáme, protože věříme tomu, že je pro nás a naše zdraví prospěšná. Knížka se dále z velké části věnuje léčivům, potravinovým doplňkům a očkování – věci, které automaticky považujeme, že ochrání naše zdraví.

Kniha Doba jedová je praktický pomocník pro každý všední den. Bohužel jedů kolem nás neustále přibývá a výrobci potravin, kosmetiky a léčiv nám neříkají negativa o svých produktech, a proto je na nás, abychom jejich triky a nepravdy odhalili a “nezbaštili”.

O čem je tato velmi poučná kniha:

Podívejme se například na Aspartam (v potravinách má označení E 951) Je to umělé sladidlo objevené už v roce 1965. Aspartam byl poprvé schválen v roce 1974. Aspartam zabíjí mozkové buňky nebo způsobuje jiná poškození. Aspartam také obsahuje aminokyseliny fenylalanin, který je nebezpečný pro osoby s vrozenou poruchou metabolismu, tzv. fenylketonurií. Snižuje kyselost moči, tím pádem zvyšuje riziko vzniku infekce. Pozor by si měli dávat lidé citliví na tuto látku – po nežádoucích účincích, které u nich Aspartam vyvolal, např. závratě, bolení hlavy, vyrážky, poruchy chování u dětí, by se měli její příští konzumaci vyhýbat. Určitě by se měly potravinám, obsahujícím tuto látku, vyhýbat těhotné a kojící ženy (protože se Aspartam v těle rozkládá na methanol, který není vhodný). Některé studie na hlodavcích uvádějí negativní účinky na jejich nervový systém. Rozumní vědci a lékaři prohlašují, že toto sladidlo se nemělo vůbec na trhu objevit a jeho zavedení označují za zločin století!!!!
Najdete ho: Používá se k výrobě témeř všech light nápojů, čajů, žvýkaček, některých jogurtů, některých dezertů, pudinků, snídaňových cereálií, mražených krémů, majonézy, hořčice, nakládané zeleniny a ovoce,vitamínových doplňků etc..

Glutamát je velmi často používán v hotových jídlech pro zvýraznění chuti. V potravinách má označení E 620-E625, a  skrývá se často pod označením „hydrolyzované proteiny“, nebo „kvasničný či sojový extrakt“. Neměl by se vůbec vyskytovat!! ve výživě těhotných a kojících žen; poškozuje nervový systém. Způsobuje vývojové poruchy mozku, u dětí autismus, epileptické záchvaty.
Najdete ho: Různé uzeniny, paštiky, sójové omáčky, masox, pytlíkové polévky, masové konzervy, bujóny pro zvýraznění chuti.

Doslova se uvádí, že aspartam a glutamát jsou chutě, které zabíjí a jsou hrozbou naší civilizaci. Obě látky jsou důkazem, jak trh a peníze vítězí nad vědecky zjištěnými fakty a podmaňuje si hlupáky.

Část kapitoly knihy se věnuje i energetickým nápojům, které autoři příliš nedoporučují. Obsahují kofein, taurin a mnohdy aspartam. Spíše by dávali přednost potravním doplňkům ve formě tablet (taurin) – když už má někdo potřebu jej přijímat.

Autoři
své poznatky opírají o vlastní zkušenosti, bohatou literaturu. V knize jsou zde odkazy na odborné články a zahraniční studie.

Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. má dlouholeté zkušenosti z pedagogické práce na Univerzitě Karlově. Zároveň byla řešitelkou a spoluřešitelkou sedmi grantových projektů zabývajících se mechanismy vzniku patofyziologických změn u hematologických onemocnění, schizofrenie, Alzheimerovy nemoci a autismu. Věnuje se též intenzivně vědecko-populární publicistice se zaměřením na biomedicínu.

Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc. je profesorem toxikologie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Pracuje v oboru molekulární biochemie, enzymologie a toxikologie extrémně jedovatých synteticky připravených i přírodních látek a psychofarmak. Ve své vědecké práci se zaměřuje na biochemické mechanismy toxických účinků různých biologicky aktivních látek a léků, zejména v terapii Alzheimerovy nemoci. Zabývá se rovněž působením různých peptidů v procesech učení a paměti.

Doba Jedova | Strunecká – Patočka | 296 str., 2001, ISBN 978-80-7387-469-8

The post Doba Jedová. O jedech, které dobrovolně dáváme našim dětem a které zkracují náš život first appeared on Čítárny.

Život současného člověka provázejí tisíce chemikálií, z nichž mnohé mohou být nebezpečné lidskému zdraví a ohrožovat budoucnost celé civilizace. Autoři ukazují, jak je důležité chápat biochemické mechanismy jejich působení na buněčné a molekulární úrovni. Vysvětlují zdravotní rizika synergického působení přídavných látek, jako jsou například hliník, umělá barviva, aspartam a glutamát aj.
Pozornost věnují i složení vakcín a z několika pohledů se zabývají prospěšnými účinky a riziky očkování. Poukazují však také na účinné způsoby, jak se proti působení největších rizik pro lidské zdraví bránit.

Na přání vydavatele do této knížky vedle autorů Doby jedové přispěli svými kapitolami prof. MUDr. Jan Janda, CSc., prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., MUDr. Ludmila Eleková a MUDr. Karina Šustová.

Každá kapitola je doplněna odkazy na populární i vědeckou literaturu. Čtenářům se tak nabízí zcela ojedinělá příručka pro každodenní orientaci v nepřehledné oblasti ovládané zájmy trhu a zisku, s náměty, jak se bránit před mnoha zdravotními riziky a rádoby vědecky podloženými radami.

Součástí této knížky jsou recenze a komentáře odborníků, kterými jsou prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc., prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc. a Roman Drha. Další desítky recenzí lze nalézt na internetu.

Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. má dlouholeté zkušenosti z pedagogické práce na Univerzitě Karlově. Zároveň byla řešitelkou a spoluřešitelkou sedmi grantových projektů zabývajících se mechanismy vzniku patofyziologických změn u hematologických onemocnění, schizofrenie, Alzheimerovy nemoci a autismu. Věnuje se též intenzivně vědecko-populární publicistice se zaměřením na biomedicínu.

Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc. je profesorem toxikologie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Pracuje v oboru molekulární biochemie, enzymologie a toxikologie extrémně jedovatých synteticky připravených i přírodních látek a psychofarmak. Ve své vědecké práci se zaměřuje na biochemické mechanismy toxických účinků různých biologicky aktivních látek a léků, zejména v terapii Alzheimerovy nemoci. Zabývá se rovněž působením různých peptidů v procesech učení a paměti.

Doba jedová 2 / Anna Strunecká, Jiří Patočka / 2012

Ukázka:

Káva a alkohol
Káva přes všeobecně rozšířené mínění nemá vliv na stavy vzniklé po požití alkoholu (tj. vystřízlivění), ale dokonce ani nezrychluje odbourávání alkoholu. Právě naopak, odbourávání alkoholu zpomaluje a tím zpomaluje i jeho vylučování. Po kávě se člověk sice probere, ale nevystřízliví! S překvapujícími informacemi přišel A. L. Klatsky a jeho kolegové z Oaklandu v Kalifornii. Zjistili, že pití kávy chrání játra před toxickým vlivem alkoholu, a čím více kávy vypijeme, tím lépe jsou naše játra chráněna. Rozsáhlá studie na více než 125 000 lidech, kteří byli sledováni v letech 1978 až 1985, prokázala, že káva významným způsobem snižuje riziko vzniku alkoholické cirhózy. Při pití jednoho šálku kávy denně se riziko vzniku cirhózy snížilo o 20 %, při 2 až 3 šálcích o 40 % a při čtyřech a více šálcích o 80 %. Studie neodhalila, jakým mechanismem chrání káva jaterní buňky před cirhózou, ale naznačila, že současné pití kávy a alkoholu představuje pro člověka menší riziko než pití alkoholu bez kávy. Konzumace kávy také zvyšuje základní látkovou přeměnu o několik procent a tím i energetickou spotřebu o 80-150 kalorií, avšak na tělesnou hmotnost má tento zvýšený energetický výdej jen minimální vliv.
xxx

Obezita vyvolává pozvolný chronický zánět a alergie
Tuková tkáň není jenom zásobárnou tuků. Funguje také jako aktivní hormonální žláza, která produkuje skupinu hormonů nazývaných adipokiny (podle addipose tissue – tuková tkáň). Patří mezi ně i prozánětlivé cytokiny a růstové faktory podobné inzulínu. Avšak hlavním hormonem tukové tkáně je leptin (z řeckého leptos – hubený). Objev leptinu vyvolal velikou pozornost sdělovacích prostředků v devadesátých letech minulého století. Leptin je totiž hormon, který potlačuje chuť k jídlu. Čím více buněk má tuková tkáň, tím víc leptinu produkuje. Vědci doufali, že se dostali velmi blízko k odhalení možnosti, jak léčit obezitu a jak jí předcházet, když se včas potlačí chuť k jídlu. Zdravému člověku leptin říká, co, kdy a jak jíst. Jenomže záhy se zjistilo, že mozek obézních lidí na leptin nereaguje [17]. Leptin přichází do mozku a ťuká na dveře, ale ta osoba uvnitř je hluchá, říkal o osudu leptinu v mozku obézních lidí jeden z jeho objevitelů, Dr. Umut Ozcan.
Jenomže přes velmi intenzivní výzkum v desítkách laboratoří stále neznáme všechny souvislosti a interakce, ve kterých leptin vystupuje. Jisté je, že má roli jak v regulaci imunitních dějů, tak v regulaci nádorového růstu. Obě pracují v neprospěch lidského těla.
Obézní lidé mají zpravidla leptinu nadbytek. Pod vlivem produkce prozánětlivých adipokinů a leptinu je imunitní systém ve stavu trvalé aktivace. Organismus je stále aktivován, jako by byl napaden bakteriální nákazou. Avšak nadměrná aktivace této linie obrany organismu může navodit autoimunitní poruchy a nemoci. Nadměrná aktivace Th2, odpovědi typické pro tvorbu protizá-nětlivých a regulačních cytokinů, má významnou roli při vzniku alergií. V experimentálních modelech pro diabetes mellitus (cukrovku) 1. typu podání leptinu urychlilo a zesílilo vývoj autoimunitních procesů. Hladovění a tím způsobený pokles leptinu vždy vedl ke klinickému zlepšení [18].
Právě proto, že mozek obézních osob na leptin neodpovídá (podobně jako organismus neodpovídá na inzulín v případě cukrovky 2. typu), jsou obézní lidé více náchylní k infekcím. Zvyšuje se i propustnost hematoencefalické bariéry, takže do mozku mohou pronikat škodlivé látky…
xxx

Vědci poodhalují tajemství nesmrtelnosti buněk.
Za objev telomerázy dostali vědci Elizabeth Blackburnová, Carol Greíderová a Jack Szostak v roce 2009 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Svou činností poskytuje telomeráza nesmrtelnost buňce, která umožnila její projev. V případě nesmrtelných rakovinných buněk je vysokou cenou za jejich nesmrtelnost smrt organismu – nositele nesmrtelné buňky. Nebudeme spekulovat, zda tyto objevy povedou k dosažení lidské nesmrtelnosti biologickými prostředky. Stačilo by, aby se buňky lidského těla donekonečna obnovovaly a přitom nestárly. Objevy molekulární biologie potvrzují, že pozitivní vliv na stav telomer má omezení příjmu potravy, zdravý spánek, zajištění dostatečné hladiny vitaminu D a kořen byliny Astragalus membranaceus. Nositelka Nobelovy ceny za objev telomerázy Blackburnová s týmem spolupracovníků zjistila, že pozitivní vliv na aktivitu telomerázy má meditace. Elixír života dodnes nenašli ani alchymisté ani vědci. Jistější je proto předpokládat, že nesmrtelný je pouze duch…
xxx

Lékem skoro na všechny nemoci je především pohyb.
Je prevencí rakoviny i kardiovaskulárních a metabolických onemocnění hromadného výskytu. U osob mladých vzniká tzv. postprandiál-ní zánět – zánět vyvolaný jídlem – vzácně, jen např. po excesiv-ní hostině, u člověka staršího, s hypertenzí, obezitou či cukrovkou, pak prakticky po každém jídle. Jídlo působí jako cizorodá bílkovina nevhodně, tzv. aterogenně. Má tedy vztah k ateroskle-róze. Je zajímavé, že při pravidelné fyzické aktivitě tyto jevy přítomné nejsou. Bohužel však tento pozitivní vliv po 4-6 týdnech po ukončení sportovní činnosti či pravidelného pohybu vymizí. Ten, kdo pravidelně cvičí, může tedy jíst více nevhodných potravin, efekt však dlouhodobě nepřetrvává.
Legitimní jsou úvahy o tzv. polypill, univerzální tabletce, kterou by každý např. 501etý a starší člověk měl užívat. Může obsahovat směs léků na krevní tlak, cholesterol a prevenci cukrovky. Zda k uplatnění této strategie dojde, si musíme počkat, podávání nelze realizovat jen na základě úvahy. Potřebná je evidence base (založená na opravdu vědeckých důkazech).

Slunce není jen zdravé. Může vyvolávat například kožní nádory, ale také stimuluje v lidském těle tvorbu vitaminu D.
Práce o mnohočetných účincích vitaminu D v lidském těle, se objevují ve vědeckých časopisech a jsou námětem mezinárodních konferencí.
Ukazuje se také, že potřeby lidského těla možná mírně přesahují tradičně doporučované denní dávky. Vedle významu vitaminu D pro kosti klinické studie ukazují, že vitamin D dokáže snížit riziko a výskyt mnoha onemocnění, např. rakoviny, cukrovky a aterosklerózy.
Vitamin D je v poslední době velmi sledovaná látka s řadou pozitivních efektů a je pravdou, že obvykle je jí v populaci, zejména v zimě, málo. Existují doporučené denní dávky a ty část populace nedostává. Vitamínem D se však lze i předávkovat.

Co všechno působí ve stravě pozitivně a negativně, je stále nejasné. O prospěšném působení středomořské diety se, jak bylo uvedeno, stále bádá. Je velmi nepravděpodobné, že by významný vliv měl resveratrol z červeného vína, flavonoidy či kurkumin. Část těchto látek působí přes tzv. sirtuiny. To jsou histonové deacetylázy – enzymy, které ovlivňují mnoho proteinů v jádře, cyto-plazmě i v mitochondriích zejména tzv. acetylací. Nedávno jsem navšívil jednoho staršího profesora fyziologie a rozhovor zahájil slovy: „Už jste četl ten přehledný článek v časopise Science – sirtuiny jsou zcela mrtvé, celý výzkum k ničemu nevedl a asi nepovede.” Možná to není pravda, ale věta vystihuje, jak předčasné je o těchto látkách něco uvádět ve výživě. Podobně je to s ovlivněním zmiňovaného mTOR. Klinicky je dnes nejdůležitější, že přes tento komplex působí metformin – nejběžnější lék na cukrovku, podávaný dnes rutinně i u prediabetu (nemoci, která předchází vznik cukrovky 2. typu). Jako vedlejší účinek snižuje výskyt nádorů až o 50 %. Než jíst problematický typ stravy, bylo by jistě účinnější jíst tuto látku. I některá imunosupresiva, používaná například ve stentech – trubičkách zaváděných do cév u infarktu – působí přes mTOR complex a zkouší se využívat v onkologii. I z toho vyplývá, že jakmile se zjistí v oblasti přírodních látek něco významného, vede to k vývoji léků a je nepravděpodobné, že tak účinné by byly samotné potraviny.

The post Doba jedová 2. Druhý bestseller o bezpečném životě, očkování, jedech v jídle Anny Strunecké a Jana Patočky first appeared on Čítárny.

Když jsem si v létě 1992 koupil jako šestnáctiletý gymnazista v malém krnovském knihkupectví Gutenberg brožovanou, v hladkém obale vázanou knihu přednášek Jana Patočky s názvem Platón, učinil jsem, aniž bych to tušil, svůj rozhodující krok k filozofii.

Intelektuální bohatost klasického západního myšlení, jak mi ji v téže době zprostředkoval Úvod do filozofie Arna Anzebachera, ustoupila do pozadí před mohutnou otázkou, co je smyslel života a jak se probudit k pravdě.
Nebyl mi předkládán žádný seznam pouček, žádné spekulativní vysvětlení života či jeden z mnoha konkurujících si náboženských systémů, spíše šlo o jakési tajemství osobního příkladu člověka, skrze nějž Patočka chápe Platóna– totiž Sókrata.

Nesmírně silným zážitkem pro mne byla už jen ta linie osobního svědectví, v níž se ti nejohromnější duchové (Sókratés, Platón a Patočka) zabývali otázkami, které jsem také cítil jako stěžejní, které nicméně nikoho v mém okolí nezajímaly, ba zdálo se, že vůbec schopnost si je položit je něčím zcela výjimečným.
Bylo třeba vystoupit z banality konkrétna všedních dnů, z frází a samozřejmostí, ze strachu před otázkou, který ji zamete větou typu „smyslem života je život a plození života“, a k tomu lidé mají odpor. Výborně to ostatně bylo vidět na příkladu Sókrata samotného, na jeho snaze probudit myšlení, vytáhnout člověka ze stereotypu a z mylného domnění, že něco samozřejmě ví. Můj život i celý vesmír se stal otázkou, v níž bylo jasné jediné: že člověk se jí musí vystavit, že musí hledat, že smysl svého života nachází právě v ní, v poctivosti a v prožitku transcendence. Život se stal intenzivním zázrakem: mraky a stromy, ptáci a včely, vůně a barvy, to všechno bylo najednou zázračné, tajemné.

Přes věky se do údolí malé doby, malé země, malého města, do duše v komunismu vychovaného dítěte přeneslo něco, čemu nemohl konkurovat nikdo z okolí, ani profesoři na gymnáziu, ani soused vševěda, ani moudrý děd, ani otec lékař a básník.
S Platónem (427 př. n. l. – 347 př. n. l.) jsem se totiž dostal na půdu nejvýsostnějšího západního myšlení a zadělal jsem si na to, že mně české kulturní prostředí již navždy mělo připadat malé, hloupé a smrduté. Hltavě a s velmi obtížně vypověditelným nadšením jsem četl přímo překlady Platónových dialogů, které začaly tehdy opět vycházet, ale také celou šíři antiky a klasické evropské vzdělanosti.

Samotné Platónovo pozitivní myšlení, čili pozdní Platón, mne nikdy příliš nezaujalo a Sókratés Ústavy mi přišel nudný a snad i odpudivý.
V kontextu dějin antického Řecka jsem se nikdy nedokázal opravdu přesvědčeně postavit proti athénské demokracii, sofistům nebo i atomismu na stranu Platónova prospartského, konzervativního postoje. Přesto pro mne bylo víc než obtížné v roce 1998 číst a dočíst Popperovu slavnou knihu Otevřená společnost a její nepřátelé, v níž se velmi ostrou kritikou trefuje do nejposvátnějších pravd příznivců velikého, ba snad největšího filozofa Západu. Musel jsem nicméně Popperovi uznat de facto všechno, co tvrdil, ačkoli to znamenalo těžký vnitřní boj.

Dnes chápu, že jsem byl uhranutý Platónem Patočkovým,
Platónem otázky a étosu autentického, otevřeného hledání, a stejně tak chápu, že přes nesporný génius Platónova ducha, přes jeho klíčovou roli v intelektuálním dobrodružství nejen filozofie Západu, přes jeho nepřehlédnutelnost a nepominutelnost, přes jeho oprávněné přední místo ve všech učebnicích dějin filozofie a dějin evropské kultury, zůstává jeho silně konzervativní učení útěkem před Sókratem s jeho otázkou k autoritativní jistotě, jež všechno svobodné hledání trestá a potlačuje.

Tento Platónův strach je typický pro velkou část evropské spekulativní tradice (včetně Descarta, Kanta a Hegela) a stejně tak pro církevní instituce, které se tak zcela odklonily od biblické, osobní, existenciální, k Bohu (čili k pravdě) putující víry. Ne náhodou právě Kierkegaard, proslavený kritik církevnické víry, našel v Sókratovi důležitý obraz předbiblické víry, a tak nějak chápal Sókrata i Sókratem proměněného Platóna také Jan Patočka.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Platónem Patočkovým uhranutý, pozdním Platónem zklamaný first appeared on Čítárny.

 Myšlení podléhá době a dobové kultuře. S tím i filosof (a Patočkův žák) Miroslav Petříček (*1951) souhlasí, ale možná to vyniklo až „po holokaustu“. I bez uvozovek. I ptejme se:
„Je celá poválečná filosofie méně srozumitelná také následkem toho, k čemu dospěl Hitler?“
Možná. Na podobnou otázku není stručné odpovědi, nicméně filosofie nezemřela; a jen si občas úplně neuvědomujeme, že v mnohém přepisuje vlastní tradici.
Nikoli ve všem, to nelze, ale právě tím, že filosofie sama sebe stále a neustále přepisuje, se liší od vědy. Svět jí vnímaný se nemění, ale ona vnímá znovu a znovu jinak a je neuchopitelná jako Fantomas.

Miroslav Petříček to ví a přichází s knihou „Filosofie et noir“, v níž se pokusil o část záznamu takovéto dnešní proměny filosofie, a rozčlenil přitom své uvažování do dvou poměrně rozsáhlých oddílů s tituly Krize a Katastrofa. Délka druhého je dvojnásobkem délky toho prvého.

„Mezi tím, co právě odchází, a tím, co je ještě na příchodu, se objevují náměsíčné přízraky. Fantomas, Eduard Raban, von Passenov. Snad by určitým klíčem k těmto šifrám mohlo být to, co se nazývá horizont události.“
Úvod Miroslava Petříčka

Autora ovšem podezírám, že úvodem svých 324 stran podá čtenáři ruku až moc populisticky. Jistě, o to tu šlo, ale… Ještě se k tomu dostanu.
Hned úvodem Krize tedy Mistr cituje Zrádného doktora Fu-Manchu a na desítkách stran nato zohlední i četné další dobrodružné, špionážní a fantaskní produkty paraliteratury. Mně osobně to samozřejmě nevadí a dokonce přiznávám, že bych si Petříčkovu práci jinak nekoupil; ale zkusil jsem okamžitě analyzovat, nakolik je užití známých „pop-značek“ skutečně adekvátní „vážnému vyššímu“ sdělení, a na první pohled není.

„Skutečnost lze pochopit jen z jejích krajností.“
Siegfried Kracauer (1929)

Uznávám, na pohled druhý či třetí částečně ano, ale jistý si vlastně nejsem; takže nechme otázku otevřenou, a jak říkám, z mého hlediska Petříček zabodoval a takřka všechny paraliterární prózy, jejichž přehledný seznam vyjevuje závěrečná kapitola, stojí za to přinejmenším prolistovat (dostanete-li se k nim).

A podívejme se nyní na závěr svazku podrobněji. Zatímco úvodní a nejrozsáhlejší část dodatku Literatura je výčtem filosofických prací (14 stran), pasáž finální je „pouze“ jedenatřiceti tituly série Fantomas (od Pierre Souvestra a Marcela Allaina).
Deset prvních těchto jistě brakových, místy ale fakticky surreálných románů, brzy bylo přeloženo do češtiny a oba autoři je dokázali napsat a nadiktovat jen během roku 1911!
Tucet dalších „spíchli“ roku následujícího a ještě devět roku 1913. A pak?

Souvestre podlehl španělské chřipce a Marcel Allain nesl žerď a pokračoval v psaní o Fantomasovi (a nejen o něm) ještě po víc než pět desetiletí.
Ukázalo se, že na to sám nemá, abych to vyjádřil ve stručnosti, nicméně tohle již a samozřejmě Miroslav Petříček neřeší. Též my se vraťme.

Vraťme se a hle, prostřední oddíl oddílu Literatura zahrnuje seznam hned devíti wallaceovek, čtyři romány s (poněkud sadistickým) Bull-Dogem Drummondem (1922-1926) – z pera Cyrila „Sappera“ McNeila -, po třech románech Erica Amblera i odlišného Herberta George Wellse, knihu The Secret Service Man (1929) Sidney Horlera, dle mnohých první existující špionážní román Riddle of the Sands (1903) od Erskina Childerse (nenapsal-li vlastně nějaký špionážní román už třeba Fenimore Cooper), dále bezvadný román Třicet devět stupňů od barona Johna Buchana (1915), literárně nesporně cenné romány Tajný agent (1907) Josepha Conrada a Ministerstvo strachu (1943) Grahama Greena (1943), román Smileyho lidé od Johna Le Carré, dvě knihy Williama Le Queuxe, román Zrádci (The Traitors) Edwarda Phillipse Oppenheima, Asfaltovou džungli Williama Riley Burnetta a – v neposlední řadě – i několik senzačních románů (let 1913-1948) od Saxe Rohmera, pojednávajících o zmíněném už „zrádném“ doktoru Fu-Manchu.

Tento pro mě imponující výčet (a uznejme, že nejen špatné literatury) doplňuje v Petříčkově recepci ještě kniha akcentující legendární americký časopis Černá maska (editována Otto Penzlerem) a šest svazků tzv. The Newgate Novels z let 1830-1847.

Jak Petříček pábí, Fu-Manchu (mimo jiné skvěle zparodovaný Peterem Sellersem v jeho posledním filmu, dodal bych) se mu vybavil při četbě posledního publikovaného spisu Edmunda Husserla Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, kterýžto spis má původ již v roce 1935…

Ale Miroslav Petříček možná zase tak nepábí, paralely mezi lidovým čtivem a „vysokou“ filosofí jistě existují a to, co filozofové promýšlejí, vnímá „obyčejný lid“ intuitivně, tak jako to „obyčejní brakopisci“ polointuitivně na papír přenášejí. I triviální literatura je přitom možná produktem (oné) Krize a také triviální literatura dokázala, že pouhý objektivismus může být stejně slepý jako Stevensonův pirát Lavička… a policie obdobně zkorumpovaná a nefunkční, jako jsou naopak funkční Wallaceovi Čtyři spravedliví šlechtici, kteří padouchy prostě vraždí (a jsou tedy i předchůdci architekta Kerseyho z Přání smrti. A četných obdobných mstitelů).

„Osvětim neexistovala proto, aby se o ní psaly působivé filosofické rozpravy.“ Finále „Filosofie et noir“
podle Miroslava Petříčka

Slouží možná spíš ke cti obdivuhodného Miroslava Patříčka (jehož před sebou zrovna spatřuji na fotografiích kolegů Zorky Šimůnkové a Radka Lehkoživa ze Světa knihy), že se literárního braku spíše jen panensky, okouzleně dotýká jako odrazného můstku, ale systematicky jej v žádném případě nestudoval; takže občas žasne i na místech, kde „zkušený sběratel škvároviny“ typu Josefa Váchala jen znuděně obrátí list.
Ne, ani v nejmenším mi nevadí, že filosof neinvenčně „přejmenoval“ román s Fantomasem Mrtvý, který zabíjí na „Smrt, která zabíjí“, ale váhám nad jiným. Nad tím, nakolik jsou pro podstatu jeho knihy funkční i dlouhé stránky, na nichž pouze, byť okouzleně vypráví, čím „fantomasí“ série upoutá.

A jistě, Petříček vždy včas přejde k Husserlovi (či jinému filosofovi), ale očividně si dostatečně nenastudoval ani základní z vědeckých analyzátorů pokleslé literatury, takže tyto muže fakticky „přeskakuje“. Což je chyba a já mám pocit, že v Petříčkově už dávnější knize Majestát zákona (2001), která má podtitul Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce, bylo to samé znát méně.

Svět knihy 2016. Karel Hvížďala, Mir. Petříček, Radek Lehkoživ se synem Janem. Foto Zora Šimůnková

Miroslav Petříček: Filosofie en noir. Vydala Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum v edici Myšlení a současnost řízené Miroslavem Petříčkem. Praha 2018. 324 stran. ISBN 978-80-246-3917-8

The post Petříčkova Filosofie et noir aneb je poválečná filosofie méně srozumitelná také následkem toho, k čemu dospěl Hitler? first appeared on Čítárny.