Život se stromy. Nakladatelství Dokořán vydalo knihu kolektivu autorů (Hrušková, Větvička, Pokorný, Úradníček a další), kteří se spojili, aby lidem napsali něco o stromech.
A představte si –  právě těm lidem, co to potřebují. Těm, kteří jsou zahlušováni blbostmi a překvápky a modními trendy – jen aby probůh! snad nějakou náhodou nezačali přemýšlet.

Jména autorů knihy jsou důvěryhodná, zabývají se svým oborem značný kus života a svůj příspěvek nepodmínili nárokem na odměnu. A svědčí –  píšou o tom, co má smysl.  
O tajemství přírody, o vodě kterou na téhle planetě máme, o stromech, bez kterých nemůžeme žít… i o tom, co by snad šlo ještě napravit.
Co nakladatelství udělá s touhle knihou, aby se dostala k těm, kteří ji nutně potřebují, ale ještě o tom neví? Možná se domnívají, nakladatelští, že už jen vydáním splnili svůj úkol. Dobře, pochopitelně jim patří dík. Těžko mohou na dnešním trhu s knihami spustit drahou kampaň, to by je položilo.
Takže – co kdo udělá?

Každý autor z kolektivu využije své možnosti a schopnosti a to jistě pomůže. Pomůže pochopit, že kniha vypráví o skutečnosti, o tom, co opravdu je, existuje, můžete si na to sáhnout!
Ale kniha o tom jen vypráví, napít se už musí každý sám.I kdybyste si knihu provrtali v rohu a nosili ji na krku jako talisman, nenahradí vám ráno v lese, nenahradí vám pocit čeření, když do dlaně naberete vodu z potoka.
Někteří z nás lidí mají přibližnou představu o tom, co by bylo možné dělat dobrého a někdo i v jakém pořadí, co teď, co potom…Především  zřejmě zastavit idiotství trvalého růstu materiálního a nahradit jej růstem duchovním, růstem vzdělání. Vždyť – kolik lidí dokáže prožít opravdu radost z hudby, poezie? kolik- např. v Evropě? No? Myslíte tak půl procenta? Když nevíte, že něco je, nepotřebujete to.

Shodli bychom se – my, co spolu mluvíme – na pořadí změn, kdyby to šlo? Co je důležitější?
Občas se podaří dotahovat dobré úmysly(bohužel někdy až moc!) Takže konečně snad všichni alespoň vědí, že kouření škodí. Konečně je zakázána propagace tabáku.
Zároveň je ale v hlavních vysílacích časech propagován alkohol a spousta zlozvyků vedoucích k obezitě. O neustálém přibývání zákonů ani slovo…
Občas se – vole, vole, povede učinit i nějakou hospodu lepší a vyčistit její kuchyni. .Zaplaťpánbů! Nicméně –  je sajrajt za veřejnou lednicí nebezpečnější pro životní prostředí, než třeba konglomerát hal, který se staví u Kralup (Úžice) ? O nebezpečí tohohle “halového mistrovství” se právě na stránkách knihy Život se stromy lze něco dozvědět.

Kniha je tady a teď. O stromech a lidech. O radosti, kterou budem mít, pokud budeme mít stromy.
Zajímá to někoho? Pořád o tom každému říkám a teď si myslím tolik – zkuste to zas někomu říkat vy! Než nás všechny nabere poslední převozník.

Hrušková, Větvička a kol. / Život se stromy / Dokořán, 2017

Martin Patřičný

Ukázka z knihy:

…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.

Světový, vesmírný strom

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů.

Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí.
Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství.

Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin.

Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.
Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk.
Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem.

Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.
Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo.

Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství…

Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů
uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech.
Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“

The post Život se stromy. O radosti, kterou budeme mít, pokud s námi budou stromy first appeared on Čítárny.

Jediná růže na keři. Spletla se?

Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý.

A proč?

Protože udělal v zemi české pro poezii snad nejvíc ze všech. Přemluvil spoustu mladých, nejmíň dvě generace, aby alespoň zjistili, co p o e z i e je. Dostal ji mezi lidi. Ať chtěli nebo nechtěli.

Nemůžeme žít bez příběhů!

Ale ty nejsilnější příběhy nám přináší právě poezie. Protože jestli věta je zapsaná myšlenka, pak verše jsou zapsaná nálada a jestliže příběh vypráví od A do Z, poezie nechává prostor i vám, abyste do toho příběhu mohli vstoupit, právě vy, vy osobně.

V poezii se vždycky najde místo pro to, co potřebujete slyšet.

A …ještě jednou se vrátíme,/kde zpěv jsme slyšeli z oken… (A. Sova)

A Suchý (se Šlitrem, Molavcovou, Havlíkem a řadou dalších) otevřel ta okna.

A proto ta jediná růže patří právě tomuhle muži!

Otevřel poezii i těm, kteří by se k ní bez něj nikdy nedostali. Řekl jim, že touhle řečí k nim mluví jejich vlastní srdce.

Zatímco tohle píšu, prudce zapršelo a je letní bouřka.

S Jiřím Suchým jsem si podal ruku na vernisáži výstavy v Rudolfinu, laskavá paní Molavcová mě představila, už je to dlouho, dávno. Minulé století.

Ale radost, kterou ten chlap rozdává, je jako ty bouřky. Stále stejná, vždycky jiná.

Je poezie opravdu jako růže, která se spletla?

A písničky zlidověly. Pramínek vlasů jí ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…

The post Víte, kdo je u nás jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý. first appeared on Čítárny.

Jako E kniha vyšla teď, v rouškovém čase a taky abyste si mohli zpříjemnit případnou karanténu. Abyste se přes chřipky a krize mohli do budoucna těšit! Na co? Na báječné příběhy a knihy, co v Čítance najdete a budete si je chtít přečíst.

Může autor sám psát o své knize? Pokud tohle čtete, vidíte, že může. Ale já mám na mysli, jestli se to jaksi sluší, jestli je to vhodné.
Za mých mladých let se to moc nedělalo a i v dnešní době to v některých skupinách na sítích sociálních nemají rádi. A proč vlastně? Tohle mě moc zajímá!
Přitom odpověď bych mohl shrnout do jediné věty: Copak existuje někdo, kdo ví o knize víc, než její tvůrce?

Čítanku (patřičnou) jsem na podnět svého syna psal dva roky. Kdo o ní ví víc? Snad ten, kdo by ji studoval dva dny? Dva týdny? Dva měsíce? Knižní genius?

Kdo jiný může vědět o setkání s kamarádkou, které jsem Čítanku poslal uprostřed práce a ona mi řekla, že ji překvapilo, kolik jsem toho přečetl. Že se trochu stydí, že ona tak sečtělá zdaleka není. Jak to dělám, že tak o knihách přemýšlím, že jich tolik znám?
Moje ješitnost se zatetelila blahem natolik, až jsem jí málem zapomněl říct, že zatímco já jsem četl, ona ž i l a ! Například měla děti a krmila, přebalovala je a pečovala o hnízdo.

Ano, polichotilo mi to, ale probůh! proto jsem to přece nepsal! A tak jsem přišel domů, vytáhnul rukopis a škrtal a škrtal a škrtal…A znovu jsem škrtal, přepisoval, kdykoliv jsem měl pocit, že by se kniha mohla podobat nějaké nudné příručce, kterou slátal anonymní kolektiv autorů, pardon.

Kdo jiný by mohl vědět, že původně měla mít Čítanka tři díly? Nebo – kolik názvů jsme jí vymysleli a zase odmávli. A do třetice – kdo může něco hlubšího vědět o mně, autorovi, čtenáři a vypravěči, když toho moře nevím dodnes ani já sám?

Samozřejmě, že je dobrý každý pohled na knihu, který je z jiné strany, z jiné barvy očí. Když ten druhý má načteno a umí číst, těším se ještě víc na jeho názor. Reakce potřebuju a jsem rád, když se ke mně dostanou. A nemusí být právě vlídné! Bedřich Ludvík o mně napsal, že Hrabalův Pepin a Haškův Švejk by mě společně kopli do prdele a přece ho mám dál rád. Bedřicha.

Může autor sám psát o své knize?
No jistě! A jestli se to sluší, jestli je to dobré a prospívá to, je docela jedno. Zvlášť teď, kdy těch co píšou je víc, než těch kdo čtou.
A je to právě autor kdo může přidat na závěr bonus. To je z latiny, něco jako dárek, který jste nečekali. A já pro vás mám jako bonus speciální jednodenní dietu:

Dieta s Čítankou (patřičná)
K snídani si dejte podkapitolku Dětské lásky, z části Ženy a spol. str. 78.
K dopolední svačině si podle pohlaví vyberte – Nejlepší mužská postava v hlavní roli, str. 182 (muži naopak).
Co oběd? Dejte si zajímavost z kapitoly Čtení o psaní, to vám půjde k duhu.
Ukázky o jídle najdete na str. 142.
Odpolední lehká svačina bude ve znamení podkapitoly Povídky, navrhuju str. 181.
A večeře bude báječná, přímo knižní obžerství s kapitolou Léčivé knihy, str. 62. Potěší vás a pro smích ani neuslyšíte kručení v břiše.
Ledničku už před spaním neotvírejte, na dobrou noc si otevřete Čítanku na str. 223 a usínejte s Andersenem.
Pokud tuto dietu držíte ve dvou, ve třech, ve čtyřech či více lidech, je váš den ještě zábavnější! Při čtení se koukejte střídat. Pohádku nechť čte ten nejmladší.
Zcela jistě zhubnete nejméně o 1,7 – 1,9 kg, zvlášť když mezi čtení zařadíte procházku, běh přes překážky, partii ping-pongu, sekání kosou a lukostřelbu. Zhubnete a nedosti na tom, návdavkem se budete dobře bavit. Dietka jako vystřižená. Odkud? Z Čítanky přece.

Patřičná Čítanka vyšla tištěná v r. 2014.
Měl jsem zpočátku trochu problém najít nakladatele, nakonec ji vydala Eva K. (nakl. Jonathan Livingston).
Redaktorem byl Ivo Železný, a díky jeho znalostem se spousta informací nemusela ověřovat dvakrát.
Udělal jsem si pro knížku koláže a vtipy jako ilustrace.
Obálku a sazbu dělal Milan Sládek. Máme už stovky čtenářů. Skoro třicet recenzí, desítky úsměvů a jednu radost. Velikananánskou.

The post Patřičného Čítanka vyšla jako E-kniha pro všechny čtenáře first appeared on Čítárny.

Zkuste nám  udělat pulty  na noty…Vida – to ho před tím nenapadlo. Poprvé jich asi dvacet vystavoval z nejrůznějších dřevěných materiálů, potom o ně projevili zájem v Lichtenštejnském paláci, dále při  Pražském jaru v Obecním domě. A přes originálními hudební pulty se poznal s nádhernými lidmi a muzikanty. Pulty na noty našly u nich zalíbení, fungují znamenitě i v Hudební akademii múzických umění –  ale  zejména drží jejich tvůrce u řemesla i nad vodou…

Od té doby uběhlo hezkých pár pátků, donedávna ještě dřevorubec, rozhodl se změnou poměrů v naší zemi po listopadu 1989  se také osamostatnit a věnovat svůj um  „dřevěné tvorbě“. A dnes?   Dnes už  dřevěný výtvarník, řezbář  se stovkami   svých „dřevěných obrazů“, plastik  a soch, má za sebou desítky úspěšných výstav   u nás i v Evropě. Jeho první tři knihy vyšly v několika vydáních (Patřičný nejen dřevo, Pracujeme se dřevem a Dřevo krásných stromů), což se málokterému autorovi dneska podaří.  Právě teď držím v rukou jeho čtvrtou novotou vonící knihu se strohým nápisem na obalu: Patřičný: Monografie. Že by už chtěl končit?

Heslo encyklopedie Kdo byl a je kdo na Mělnicku…(Libri 2007, 646 stran) je o něm  rovněž výstižně stručné:
Od roku 1989 se Martin Patřičný (* 31. 1. 1955)  věnuje výtvarně práci se dřevem. Žije a pracuje v Debrně (součásti Kralup nad Vltavou, kde se v roce 1836 narodil Josef Srb – Debrnov,  hudební badatel a historik, který byl úzkým spolupracovníkem Bedřicha Smetany). Usadil se zde natrvalo se svou ženou (pracovala předtím v lesní školce) po bohatých zkušenostech v lesích.  K zakoupenému venkovskému objektu  přistavěl svůj  „dřevěný ateliér“ a začal tady  řezat, obrábět, sochat, skládat  dřívka většinou s teplou a měkkou barevností, ze všech ušlechtilých i méně ušlechtilých stromů a dřevin o různém stupni tvrdosti a opracovatelnosti…

Pozor však!  To nejsou intarzie, jak je známe z ozdobně vykládaných kusů nábytku například z období baroka, vyznačující se brilantní manýrou, ale přece jen dnes připomínající spíše puzzle, které pomáhá dětem (ale i dospělým) ukrátit  čas.

A co tedy Martin Patřičný  vlastně vytváří? Dejme slovo odborníkovi prof . PhDr. ing. Janu Roytovi,  odbornému znalci  starého českého umění (gotiky a baroka), členovi mnoha vědeckých rad  v Ústavu pro dějiny umění Akademie věd ČR, v Národní galerii, v Uměleckoprůmyslovém muzeu, který  si Patřičného tvorbu oblíbil pro její originalitu a jeho charakteristiku se pokusím parafrázovat svým viděním. Snad mi to oba odpustí.

Favourable Wind II. – detail | Combination of Woods 40×50 cm (2010)

Patřičného invencí jsou dřevěné skladby, koláže, mozaiky, které vytváří z různobarevných dřev, rozličně povrchově upravených.  Navazuje v nich nejen na tradiční techniku intarzie, ale můžeme vysledovat i zřejmé inspirace … kolážemi, jaké vytvářel Jiří Kolář (1914 – 2002), český básník a výtvarník světové známý svým experimentálním uměním. 
A vskutku na starších dřevěných objektech  kombinuje Patřičný  dřevo s výstřižky z knih, novin či dokonce z hudebních  partitur až sto let starých! Jde většinou o závěsné objekty, vždyť jsou to konec konců obrazy. Důležitý je také náš vztah k těmto „dřevěným obrázkům“: zobrazené předměty  se vyskytují jen ve snu či ve vzpomínkách, roztodivné tvary, barvy či  kontrasty  hladkých ploch vedou naše vnímání zase jinam a probouzejí fantazii k neurčité mlhavosti, přílišné abstrakci, Aristotelovu metafyzičnu, jsoucnu, k jeho principům a příčinám.

Nezevšední takové obrázky, prozrazují vynikající znalost řemesla, objevují řeč a vůni dřeva, které jsme předtím objímali kdesi v lese či v ovocném sadu. Snad i tato charakteristika se stala přitažlivou pro návštěvníky celé série výstav v Holandsku, nebo ve Stockholmu, v Dánsku, na mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově, na výstavách v Paříži, Versailles či ve Vídni a naposledy v kanadském  Torontu.  Odevšad si autor přivezl ocenění – to přece není náhodou! Nepodceňuji  ani naše návštěvníky v různých místech republiky, jejichž seznam už je hodně dlouhý.

Co tedy nalezneme  v nové Patřičného knize? 
Vydala ji společnost ISMC Bohemia na 160 stranách velkého formátu s převahou barevných fotografií, spojených monografickým textem do několika kapitol: Od řemesla k volné tvorbě, Motivy prací (mj. Okolo kostek a her, Autíčka, Stromy a krajiny, Ženství a erotika), Díla posledních let (Staré dřevo, Štíty, Malba dřevem), nezbytná kapitola  Curriculum vitae a Pel-mel. Ale v knize je toho ještě víc – o ženách, o čtení a psaní, o hudbě, o umění, samozřejmě o dřevě a stromech a také nejnověji o televizi (televizní diváci  znají jeho 26dílný seriál Kus dřeva ze stromu, připravený pro nadaci Dřevo pro život).

Od Martina  Patřičného  se však posluchači i diváci (kdekoliv, na vernisážích, při besedách) dozvědí z jeho vyprávění o nevšedním a   kouzelném zaujetí k našim básníkům –  Jiřím Ortenovi, Františku Halasovi, Jaroslavu  Seifertovi, také ke Karlu  Čapkovi, 
a  zvláště pak vám převypráví rád některé povídky světových autorů. Jen tak – z hlavy, spatra, bez papíru. Nebaví ho thrillery, hnus a zabíjení. To však ani o sobě moc neříká, ale ta jeho tvorba  prozrazuje mnohé. Člověku je milo nad jeho „dřevěnými obrázky“,  vyjadřují snad všechny pozitivní  hodnoty  našeho světa, který nás obklopuje. Ano –  máte pravdu – Martinovi Patřičnému k tomu stačí pouhé dřevo.

Martin Patřičný website:  http://www.patricny.com

The post Martin Patřičný. Básník dřevěných koláží a knihy o duši dřeva first appeared on Čítárny.

Skončily, je to tak. Už se nepíšou. Už nečekáš na pošťačku jestli. Jestli dnes nějakou obálku přinese. List od milé.
Růžové psaníčko/znamená randíčko/ty moje zlatíčko/já mám tě rád….tak nějak byl ten starý šlágr z doby černobílých filmů, že?
Vydírání na základě milostných dopisů je v řadě detektivek.
Pomocí dopisů se psaly i celé romány.

Bylo to tak v našem světě zařízené. Napsali jste na papír dopis, dali do obálky, napsali adresu, přilípli známku, kterou jste předem koupili a olízli a pak jste to všechno hodili do kovové bedničky, která se jmenovala Schránka, bývala modrá a později oranžová. Měla takovou škvíru, kterou se dal prostrčit i tlustší dopis, ale ruka ne. A lidé od pošty tyhle schránky vybírali a….

A já tuhle myšlenku na milostné dopisy už nějakou dobu nosil v hlavě. Že skončily a nikdo neví a nezjistí, který byl ten poslední . (Leda by ještě dnes někdo nějaké psal – možné to je).
Jistě, že na začátku jich všech byla láska, jinak by se přece nikdo neobtěžoval. A tak já s touhle nostalgickou myšlenkou nějaký čas chodil a jak se mi často stává, ptal jsem se sebe sama – budeš o tom psát, hochu, nebo z toho uděláš obraz? Takhle to mám. Když totiž myšlenka nabere na síle, neumím se jí jinak zbavit.

Potom přišel základní nápad, měl jsem z něj radost a od něho to šlo už všechno jakoby samo. A teď budu pokračovat jako komiks.

Z vlastních i vyprošených milostných dopisů jsem si udělal ruční tlustý papír. (Roztrháte, namočíte a rozcupujete, masu prostřete na síto…)

Rám obrazu jsem zhotovil na soustruhu ze široké topolové fošny, když si (rám) odpočinul, asi deset dnů, srovnal jsem zkroucení na hoblovce. Na povrchu jsou ponechány stopy z katru (pily) a vykartáčoval jsem silonovým kartáčem, tónováno do starorůžova…

Na desku ze sololitu – mírně obarvenou rovněž do mírné růžové – jsem rozmístil prvky, které jsem hodlal použít a nalepil je.

Všechno kromě dřeva a vnitřních částí ručního papíru jsem překryl tenounkou vrstvou papírů a nalepil součásti (Leckterý milostný dopis mohl být klíčem k srdci milované bytosti, jiný třeba brokenheartoval).
A potom jsem desku zasadil do rámu, jak vidíte. Jediný detail chybí, mezi brkem a dřevem srdce ještě nalepím 60-ti haléřovou známku s květinami, z bývalého Československa.

A nakonec zbývá ještě vyřešit otázku sdělnosti – jak dát vědět ten základní nápad, že totiž ty milostné dopisy byly surovinou pro „výrobu“ ručního papíru?

Napadá mě že k obrazu připevním ještě průvodku, to byl pruh silnějšího papíru s dírkou s cvočkem, který se druhdy používal na poště k balíkům. Tak.
Prý jsou i návody jak psát milostné (i jiné) dopisy. Na vojně v nemocnici jsem milostné dopisy klukům psal – tedy koncepty. Oni si to pak přepisovali a dávali mi za to cigarety. Nekuřte, raději pohlaďte své milé a jestli je nemáte, tak dřevo.

The post Jak Martin Patřičný proměnil vlastní i vyprošené milostné dopisy v jedinečný obraz first appeared on Čítárny.

Srovnávat podobnou knihu u nás není s čím. Při srovnání s publikacemi o dřevu ze zahraničí se Patřičného pojetí  liší především důrazem na neopakovatelnost „materiálu“, který je s člověkem odjakživa, který byl živý. Dřevo se nevyrábí, bylo živé, dřevo, to jsou těla stromů.

Proto v knize najdete i strom, z něhož bylo dřevo získáno.  Kromě základních pohledů ( především středový a tečný řez kmenem) nahlédnete pod kůru (očka, rozdvojení kmene…). Přírodní záběry doplňují praktické výrobky: mísa,  amulet, hračka, stolek…. ale také využití dřeva pro výtvarnou práci. Publikace bude obsahovat zhruba 50 dřevin, 20 z nich podrobně, autor nezapomněl ani na ukázky málo používaných keřů a exotických dřevin.

I díky Martinu Patřičnému se v poslední době vrací obliba dřeva, konec konců jeho “dřevěná” výstava v Národním muzeu je ještě v živé paměti, poprvé u nás někdo vystavoval dřevo jako takové. Autor se také podílel v r. 2000 na vyhlášení Dne stromů.
Jeho předchozí kniha  Dřevo krásných stromů  byla na trhu nepřetržitě od r. 1998, dočkala se tří vydání a řady dotisků.

Práce s dřevem je voňavá…„Nikde nenajdu tak sladkou službu/ po nikom bych nebyl tak sám…
(parafráze z Kainara)

Martin Patřičný je autorem nejen mnoha knih o dřevě, ale píše i povídky a ze svých celoživotních čtenářských zážitků sestavil Patřičnou Čítanku.
Je také spoluautorem scénáře a hlavním průvodcem 26 dílného TV seriálu Kus dřeva ze stromu, odvysílaného ČT2 v letech 2008-10.

Knihy Martina  Patřičného…
Pracujeme se dřevem, v r. 2016 bude 5 (!) (vychází od roku 1998)
Dřevo krásných stromů, tři vydání, dotisky nepočítaje (poprvé 1998)
Monografie (2009)
Kus dřeva ze stromu (s Bedřichem Ludvíkem, 2011)
Jako v nebi. Sedm povídek. (2013)
Všecky krásy dřeva a Patřičná Čítanka (2014)
Velká kniha o dřevě (2016)

VELKÁ KNIHA O DŘEVĚ / autor: Martin Patřičný / 272 stran / Fortuna Libri, 2016

O dřevu s láskou
…Nejvíc právě dnes je potřeba mluvit o dřevě. Nemůžeme bez něho být, je nenahraditelné, bohužel bychom to mohli zjistit, až bude pozdě- řekněte mi- když už někdo pracovní dobu tráví u umělého počítače a někdy i za umělého světla, z jakého materiálu by měl mít desku stůl, desku, o niž opírá zápěstí?
…Zároveň s úžasným rozvojem technologií všeho druhu začne být za chvíli asi důležité psát o tom, že dřevo pochází se stromů- tj. nevyrábí se.
…Fyzické a duševní zdraví- jak souvisí se dřevem?
…Co všechno bylo, je a bude z nám nejbližšího „materiálu“ děláno. Od staveb a nábytku přes hudební nástroje a hračky a flešky či tužky až třeba k polévce ze špejle od klobásy… Ruce a dřevo patří k sobě jako žena a muž.
…Jenom člověk může zastavit přírodní proces a z jeho koloběhu vyzdvihnout dřevo. Usušit ho, opracovat a používat. Zachovat na dlouhou řadu let. A je to zase jen člověk, kdo se z něho může radovat… Kniha je osobním svědectvím o mnohaleté výtvarné i řemeslné práci.
Vlastnosti
Kolik váží dřevo? Která činka je těžší- modřínová, nebo javorová? Topolová nebo akátová?
Kromě vlastností popsaných v dřevařských příručkách, jako pevnost, (ve kterém směru růstu je největší a v kterém nejmenší? A proč?), tvrdost (co na ni má vliv) aj. vyprávíme i o teplu, barvách, pocitech a energii…
Představení dřevin
Představení více než třiceti našich nejznámějších dřevin- dvacet z nich bude mít samostatný medailon: základní dřevařské řezy, (proč jsou potřeba?) výrobky, zvláštnosti růstu a zajímavosti, typické použití, využití pro výtvarnou práci apod. Vždy bude snímek stromu, z něhož dřevo získáváme.…jehličnany- smrk, borovice, modřín…listnáče- kruhovitě usp. cévy- dub, jilm, jasan, akát, cévy roztroušené tvrdé- buk, javor, habr, bříza, měkké- lípa, olše, vrba, jírovec, topol…
Málo používané dřeviny či keře
Exoty, malá ukázka
Staré dřevo
A současné módní trendy! Nábytek z palet apod. Obecně o starém dřevu, změně jeho vlastností věkem- staré trámy…houby, plísně, hmyz…šednutí a zvětrávání.
O maskovaném dřevu- nátěry, polychromie, zlacení… Dřevo a my ve starých časech, nástroje.
Oheň a žárové teplo,  výhřevnost…topení romantické a každodenní.
Změna vnímání dřeva a jeho potřeba.

The post Velká kniha o dřevě Martina Patřičného je stále jediná svého druhu v Česku first appeared on Čítárny.

Uprostřed ráje stál strom života, plod utržený ze stromu poznání způsobil pád prarodičů. Staří Germáni uctívali světový strom Yggdrasil a staří Slované ctili své bohy v zatiší posvátných hájů. Šum stromů připomínal hudbu, a proto stromy dle Ovidiových Proměn přišly potěšit bájného Orfea, jenž truchlil nad zrátou svojí milé Euridiké.

Mimochodem, slovo socha je spjato odpradávna s dřevem, neboť má svůj původ v „rozsochaté“ koruně stromů. Touto chválou stromů, které poskytují základní materii nejen pro řezbářskou tvorbu, jako bych předeslal životaběh a tvořivé úsilí Martina Patřičného.

Patřičný: Monografie
Kniha je přátelským a zaujatým pohledem na tvorbu – dílo Martina Patřičného. Ten je veřejnosti znám svými výstavami i z televizního seriálu Kus dřeva ze stromu. Součástí monografie je náčrt jeho uměleckého vývoje i galerie obrazů a artefaktů ze dřeva, které čtenáře přitahují svou teplou barevností.
Částečně navazuje i na knihu Dřevo Krásných stromů – dnes již klasiku ve svém oboru. Vypráví jaké to je, když se dřevo a člověk potkají a jdou kus cesty spolu…

Vydavatel – ISMC, Bohemia, úvod – prof. Jan Royt, Editorka – A. Maurer, Hlavní fotografové – J. Pohribný, V. Svoboda, J. Šilar, Grafika – Studio Hozák
Více o knize: http://www.patricny.com/

Pracujeme se dřevem
Úspěšná knížka pro ty, kteří si se dřevem při práci chtějí rozumět. Pozornost je věnována mj. samorostu, šperku a hračce.
(Grada, 1998, třetí přepracované vydání, běžně k dostání v knihkupectvích)
Více o knize: http://www.patricny.com/

Dřevo krásných stromů
Velká obrazová publikace (přes 260 snímků) vypráví o tělech stromů, jak vlastně vypadají uvnitř. Máte-li za oknem třeba jabloň či javor, najdete si jej v téhle knize – od listu a větvičky přes celkový vzhled a dřevařské řezy až ke šperku, misce, sošce… Životopis stromu. Všechny podklady včetně řemeslných prací zhotovil autor.
(A4, Nakl. Grada, 2005, třetí přepracované vydání, běžně k dostání v knihkupectvích)
Více o knize: http://www.patricny.com/

Patřičný (nejen) dřevo
Povídka o lásce a pohádce, krátké, částečně autobiografické příběhy, úvahy – o ženách, o muzice… Doplněno fotografiemi z archivu autora.
Více o knize: http://www.patricny.com/

The post Martin Patřičný, sochař a spisovatel a jeho knihy o dřevě, které má duši first appeared on Čítárny.

Vypravil jsem se na zahájení výstavy soch Oty Janečka. Bastion, (restaurant) Praha 2, Horská. Jel jsem autem, tramvají a šel pěšky. Není marné překonávat mírné překážky na cestě k umění. Na mě za Ostrčilovým náměstím čekala cesta parkem a potom řada schodů z kamenů. Potom železná klec. Ale klec zbudovaná pro mou ochranu.

Pršelo, prošel jsem kolem soch do restaurantu.
Na zahájení promluvil zastupitel Prahy 2, potom sochař Milan Martiník a syn Oty Janečka, Tomáš. Hrál nám jazzový orchestr, Land of Honey. Výborný raut, dobré pití a vstřícná obsluha. Ani kávu, co jsem si objednal nechtěl nikdo zaplatit. Když zahájení skončilo, přestalo pršet. Nevím, jak to pořadatelé zařídili, budu o tom uvažovat.

Věděl jsem, že Ota Janeček dělal i sochy, jako to ví každý, kdo alespoň trochu zalistoval knihou L. Hlaváčka. (Vydal ji Odeon, 89. Ještě bývá vidět v antikvariátech) Jak řekl syn Tomáš, začal jeho otec drobné sochy řezat do kůry borovic a později je převedl do hrušňového dřeva. Lepili mu ze dřeva bloky? Vystavené sochy jsou odlité do bronzu, takže to nemůžu zjistit. A není to důležité.

Co tedy má ten, kdo sám sochy dělá z toho koukání na sochy druhého?

Vystupuje ze svých kruhů. Je to možná iluze. Ale práce s iluzí je snad umělcův obor, nebo ne?

Poznámky:

Ota Janeček žil v těch zvláštních časech, kdy na tisíc lidí byl jeden umělec. Možná. Možná jich bylo ještě míň. Umělců.

Cena sochy – to lidi dost zajímá. Chtějí nějakou mít? Tahle soška má cenu, protože ji dělal Janeček. Chtěla byste ji, kdyby ji dělal F.Pištora madam ? Jaký podíl má jméno- značka na našem chtění?

V jednom atelieru po malíři sídlí výtvarník, Jan Brabenec, který pracuje s kůží. Pozdravuju ho a přeju štěstí.

Socha ze dřeva je jiná než z bronzu, i když tvar je týž. Jiné vyzařování. Janečkovy sochy jsou dělané s potěšením a pro potěšení, které se v bronzu trochu ztrácí…

Malou (formát kolibřík) laskavou knížku Oty Janečka vydala v r.99 Lyra pragensis (sv. 120) Jmenuje se Vše začíná vajíčkem.

Autor v ní píše – Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.

Něco podobného mi říkal sochař Luděk Tichý – Přistupuj se srdcem otevřeným.

A kolikrát už jsme četli něco podobného, že? Třeba – krása je v oku toho, kdo se dívá.

A pořád to nestačí.

Co tedy má ten, kdož dělá, z toho, o čem pracuje? Ne, není to marnost, vůbec ne!

Práce s radostí dělaná, s chutí a talentem a dobrým viděním je modrá jak nebe, protože druhým může pomoct něco otevřít. Duši třeba. A někomu i kapsu nebo hlavu.

Tuhle fotku máte místo podpisu

Zdraví Martin Patřičný

The post Fejeton sochaře Martina Patřičného o cestě za sochou Oty Janečka first appeared on Čítárny.

Včera jsem do jednoho článku vybíral fotku dřevěné mísy. Jenže – jak jsem probíral ty nádoby, které jsem udělal rukama, trčely mi v hlavě mísy úplně jiné. A když jsem se pak na ně soustředil, zůstaly tři…

První je ta skleněná, do které učitel narovná velké kameny a ptá se, jestli je mísa plná. Ano. Potom do mezer nasype malé kamínky. Zase se ptá, jestli je mísa plná. Zbylé mezery zasype pískem. A nakonec zalije obsah mísy vodou – teď už je plná doopravdy.

Jaké je naučení?
Komu je mezi třiceti a čtyřiceti, ten možná myslí, že přidávání kamínků, potom písku a nakonec vody znamená, že každý den se dá stihnout, udělat ještě něco navíc…Učitel ale vrtí hlavou a říká, že nejdřív je třeba dát do mísy ty velké kameny, později už je tam totiž nedostanete.

Vykládám si to jako podobenství – vědět, co je důležité a nezapomínat na to.
Druhou mísu máme taky v hlavě, v představách. Je to mísa každého našeho dne, mísa, do které si od rána dáváme to, co máme rádi, co se nám líbí a co nás těší. Pamatuju si, že kdykoliv jsem tam přidal nějaké nasrání, otrávenost, závist, hořkost nebo zlobu, bylo to, jako když do báječné omáčky spadne kočičí hovínko. Flus v karamelové zmrzlině No jo.

Nejde jen o to, že to celý obsah zkazí. Ale špatné věci ještě zaberou místo těm dobrým. Takže pro radosti, pocity štěstí, smích a dobré slovo je místa méně, nebo se do mísy už vůbec nevejdou. To je škoda, ne?

Doporučená konzumace obsahu – večer před spaním, druhá večeře.
A na stejném místě (hlava? srdce?) je ještě mísa třetí
– podle příběhu z Orientu předal jeden starý vládce vládu svému synovi a sám pak procházel říši v šatu žebráka. Mladý syn cestoval vždycky rychle a mnohdy s velkým doprovodem. Jednou se jednomu ze zbrojnošů zdálo, že nějaký žebrák u cesty se pomalu a málo uklání a chtěl ho přetáhnout mečem. Ale mladý vůdce nějaké rysy žebráka poznával a nařídil zastavit. Seskočil z koně, přišel k žebrákovi, objal ho a řekl – ach otče, proč chodíš světem takhle? Co pro tebe můžu udělat? A drželi se pevně v objetí a stařec mladému podal žebráckou misku – nemám už nic než tohle. Vladař nařídil naplnit tu misku penězi a zlatem, jenže ať do ní sypali sebevíc, miska byla prázdná. Mladík vytřepal z pláště všechny mince a o totéž požádal svůj doprovod, ale i když proud penízků byl silný, misku nenaplnil.

– Probůh otče, co to je za divnou misku?
Jsi moudřejší než jsem byl já, řekl stařec. Poznal jsi zvláštnost té misky už ve středním věku, já jsem jí málem obětoval celý život. Je to nádoba našeho bažení. Jak nikdy nejsme spokojeni, jak pořád a pořád chceme víc a víc a jiné a další věci. Je bezedná ta nádoba a krutá a nelítostná k tomu, kdo jí propadne, nebude mít nikdy dost.
…

Nakonec jsem z fotek vybral mísu docela obyčejnou, může – li mísa ze dřeva vůbec být obyčejná.
Tady je.

The post Mísy v hlavě aneb podobenství o tom, co je důležité a nezapomínat na to first appeared on Čítárny.

Nebojte se, nepeče se a vůbec nehodlám vařit. Pamatuju, jak se kdysi mléko do prodejen vozilo ve velkých konvích a prodávalo nalévané. Taky se prodávalo ve vratných lahvích, uzavřených nahoře staniolem, hliníkovým stříbrným víčkem. V jeden čas, skoro najednou, se ty víčka naučili leckde v Evropě proklovávat ptáci a vyzobávat smetanu.

Jak je to vlastně o vánocích s mlékem?
Mléko je první potrava, kterou přijímáme, jako lidi i savci. Než jsme něco zjistili o slunci a zemi, naučili jsme se chovat zvířata, abychom mohli pít jejich mléko a dělat z něj ementál. Sranda je, že už dneska spousta lidí neví, že kravička například musí zabřeznout a porodit telátko, než se v jejím ochočeném těle mléko objeví.
Víte, kolik dřev má barvu mléka? Javor například, i smrk či topol. Lípa, z které tě vyřezali řezbáři, Ježíšku, panáčku.
A teď nějaké přirovnání – Víno, červené, je prý mléko starců. A kolik básnických obrazů popisuje tu zvláštní změnu, kdy ženský prs přestane být erotický objekt a stane se dárcem základních živin!

Jsou prý lidé, co nesnášejí pohled na ženu, kojící na veřejnosti dítě.
Takovou blbost bych nechal zarámovat! Odvracet pohled od toho, co je na světě snad nejpřirozenější? Je jim líto, pánům, že jim nic takového nebylo dáno? I oni přece přispěli svou troškou do toho zázračného koloběhu života.
Mléko je moc důležitá základní potravina.

Kdybychom vzali v úvahu, co a jak slavíme, potom vánoce (slunovrat) by byly mezi svátky mlékem.
No ano. Vaječné velikonoce, mléčné vánoce. Vždyť i do všech krvavých dob vlála vlajka barvy mléka a znamenala příměří. Mír chléva může rozkopat jen býk strachu.
Kdo slaví, ten zpívá. Kdo zpívá, nemůže mít vztek, nenávidět, bát se. Zkoušel jsem to.

Zpíváme písně příměří o mléčných vánocích, bílých. Naše krev se uklidňuje. Jako kouř, jako ticho. Jako když padá sníh a my za ním vítáme světlo. Tvaroh na hnědém chlebě naší země.

The post Vánoce na mléce podle Martina Patřičného first appeared on Čítárny.