Renomovaný editor Otto Penzler (*1942) není nejspíš žádný megaloman, ale možná ano. Dohromady totiž ukul dosud nejrozsáhlejší knižní komplet povídek na téma Sherlock Holmes.
Nyní vyšel i česky, ale navzdory údaji na krabici, v níž je uschován, je beletrických textů jen 81, a tedy o jeden méně. Co hůře, další dva příběhy odpadly zvůlí majitelů práv a chybí tak detektivky Barry Daye The Adventures of Curious Canary i Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

Některé Penzlerem shromážděné texty tu vyšly knižně poprvé a ještě víc se jich prvně objevuje česky.
Ne ovšem dvě Doylovy úvodní legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu; ty už známe od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese jiného editora Petera Haininga. Nutno však podotknout, že se jedná spíš o Doylem přehnaně nerozvíjené úvody k nikdy jím nenapsaným příběhům… a charakteristické jsou dle očekávání tím, že zde Sherlock před Watsonem exhibuje a předvádí deduktivní um.

Dost kilogramů vážící kniha nicméně začíná jinak: oním 82. textem. Jmenuje se Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900) a patrně představuje zárodek rozsáhlejšího spisovatelova rozprávění Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923), které taktéž už můžeme znáti z Hainingova souboru.

Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese ovšem do útrob schramstla i tři povídky „neznámých autorů“. A to?
1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892).
2. Herlock Shomes opět v akci (1916).
3. Sherlock mezi duchy (1925).

V prvním z těchto případů se jedná o skutečně zábavnou parodii zveřejněnou dávným londýnským časopisem jen patnáct dní po prvním vydání úvodní holmesovské sbírky, která se stala bestsellerem. A Sherlock? V pastiši umně doloží, že ho Doyle nevylíčil právě nejpřesněji.
Série textů Herlock Shomes znovu v akci je ovšem až katastrofálně nezdařeným cyklem z šesti čísel stařičkého časopisu The Wiper Times a Penzler neměl tuhle reedici prostě dopustit, myslím si.
Oproti tomu příběh Sherlock mezi duchy bývá připisován G. K. Chestertonovi a v jeho časopise byl přinejmenším poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách v knize se zmiňoval už Josef Škvorecký v letech šedesátých (Nápady čtenáře detektivek), a vidíte, na jejich překlady se přesto dostalo teprve teď.

Mezi tolika desítkami autorů pak figurují například i humorista John Kendrick Bangs, klasik vtipné povídky O. Henry, původce Medvídka Pú Alan Alexander Milne, zcela nezaměnitelný Pelham Greenville Wodehouse, Francis Bret Harte, Stephen Leacock, Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess a esa hororu, jakými byli August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson. Nechybí ani Stephen King a Laurie Kingová (*1952) populární poněkud kontroverzní sérií víc než deseti bestsellerů o Holmesově něžné nevěstě Mary Russellové (vycházející od roku 1996). Tato dáma tu má povídku Případ paní Hudsonové (1997)… Ale zrovna tak zaujme přítomnost klasiků science fiction Poula Andersona, Tanith Leeové či Michaela Moorcocka – a zastoupeni jsou rovněž John Lutz, Anthony Boucher, Ross MacDonald či Edward D. Hoch. A taktéž předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který jest – mimo jiné – pachatelem románové předlohy známého filmu Bullitův případ (která nese název Němý svědek, 1963, a Mistr Fish ji kdysi vydal pod jménem Robert L. Pike).

Hned třikrát boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie, jenž se upřímně přátelil s Conanem Doylem a spolu tak rovněž vytvořili totální operetní propadák Jane Annie (1893). Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je přitom vůbec tou nejranější holmesovskou parodií.
Barrie pak ovšem vymyslil i další povídku téhož typu Případ dvou spolupracovníků (1893), a psal ji rovnou na předsádky jisté své už vydané knihy. Tu pak věnoval Doylovi (zklamanému z jejich neúspěchu). I další Barrieho text Zesnulý Sherlock Holmes byl časopisecky uveřejněn roku 1893.
Následuje už dnes zapomínaný autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912) a přítomen je hned dvěma příběhy. Prvý, Dobrodružství Sherlawa Kombse, je z května 1892 a pro svou knihu Obličej a maska (1894) ho autor přejmenoval na Velkou pegramskou záhadu. A roku 1904, a to v prosincovém čísle měsíčníku Idler (1892-1911), jenž Barrr osobně založil, se pak ještě objevilo Dobrodružství s druhým váčkem, což však už věru není žádná sláva, ba naopak. S editorem však rád připomenu, že mimo holmesianu Barr přece vyspekuloval jednu z naprosto nejdůvtipnějších záhadných povídek všech dob. Sdružení roztržitých.

Otto Penzler sice texty rozčlenil na deset okruhů, vzhledem k tomu, že řada próz spadá do více kategorií současně, však i sám doporučuje si kategorií moc nevšímat. A kdyby?
Například jde o osm „nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek“ či o fantaskní kategorii Mimo tento svět a dokonce se dobereme série jedenácti textů nepovedených, které však dle editorova názoru mají „historickou hodnotu“. A velice překvapivě je uzavírá práce talentovaného držitele hned několika cen Edgar, už zmíněného pana Fishe, Dobrodružství v Ascotu (1960), již v poklidu zařadil do knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (1966).

Oddíl Mimo tento svět uvádí americký spisovatel, recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý jako Anthony Boucher, a to povídkou Strašidelný vlk (The Adventure of the Bogle-Wolf, 1949).
Boucher byl eso, každoroční celosvětové konferenci detektivkářů se na jeho počest přezdívá Bouchercon a on sám byl znalec mnoha jazyků a jeden z prvních překladatelů Jorge Luise Borgese do angličtiny.
Psal i oblíbené detektivní romány – už počínaje Případem sedmi z Golgoty (1937) – a jeho kniha Devět krát devět (1940), vydaná pod jménem H. H. Holmes, byla dokonce zvolena „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“. Podotkněmež nicméně, že H. H. Holmes (1861-1896, https://cs.wikipedia.org/wiki/H._H._Holmes) byl pověstný sériový vrah, který možná připravil o život dvě stě třicet lidí.

Oddíl Mimo tento svět (možná jsme mimo něj ovšem v celé této knize) pokračuje prózou „Velmistra“ sci-fi Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958), avšak do antologie se již vtisknout neměly další Andersonovy holmesovské příběhy jako Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Poul Anderson byl, vzpomíná editor, i mužem, jenž si zřetelně povšiml značného průniku mezi příznici Sherlocka a příznivci sci-fi.

A další sci-fi Velmistr? Je jím Michael Moorcock (*1939) – a přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993).
Ve značné míře hororovým tvůrcem byl pak (Stephenem Kingem milovaný) Manly Wade Wellman (1903-1986), duchovní to otec detektiva-playboye Johna Thunstona (nadaného paranormálními schopnostmi) i „okultního“ soudce Keitha Hillary Persuivanta. Wellman psal i o skutečných zločinech a za knihu Mrtev a pochován (1954) převzal díky tomu cenu Edgar. Ale stvořil i čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v literární povídkové soutěži samotného Williama Faulknera, jenž zareagoval rozhněvaným dopisem. V naší knize si můžeme přečíst Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Dalším esem lovecraftovských hrůz byl August Derleth (1909- 1971), autor asi sta knih a víc než tří tisíc povídek a článků.
Jeho detektiv Solar Pons se krajně podobá Sherlocku Holmesovi a je to záměr. Než mu Derleth našel jméno, prosil totiž Doyla, aby směl pokračovat přímo v příbězích se Sherlockem. Povolení nedostal, ale nakonec napsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi. Derlethovi příběhy přitom samozřejmě nevypráví Watson, ale jistý doktor Lyndon Parker, a oba jeho hrdinové žijí na adrese Praed Street, 7B. Co víc? I Pons má bratra, který ho intelektuálně ještě předčí, a jen se nejmenuje Mycroft, ale Bancroft. A tituly některých Ponsových caus? August Derleth je převzal ze slavných, ale Doylem nikdy nenapsaných příběhů, o nichž se Watson, jak asi víte, občas zmiňuje. I došlo na detektivky Ricoletti s golfovou nohou (a jeho odporná žena), Hliníková berla i Politik, maják a cvičený kormorán. Nu, a taky na zde přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Jak tedy zjišťujeme, August Derleth ani zdaleka nedoplňoval jen přítele Lovecrafta.

Do okruhu holmesovských povídek ne od Doyla „vydávaných nejčastěji“ náleží kupříkladu i mistrná (a již Josefem Škvoreckým zmiňovaná) parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Francise Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své vlastní psaní Doyle přiznával. Pátrač v téhle povídce se ovšem jmenuje Hemlock Jones.

Rovněž O. Henryho (1862-1910) Slídilové (23. 10. 1904) však patří mezi nejpopulárnější holmesovky nikoli od původního autora a napsal i dva další pastiše: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Všem dodnes známý Stephen Leacock (1869-1944) je pak v téže kategorii mistrů zastoupen bezvadnou mikropovídkou, která má jen něco přes dvacet řádek! Jmenuje se Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). Ale o „Velikém detektivovi“ psal (vedle stejnojmenné povídky z roku 1928) i v Záhadě k zbláznění (1911) a v Co se stalo pak? (1937).

K nejvydávanějším holmesovkám nikoli od Doyla náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925), již vymyslil a napsal zakladatel prestižního londýnského Detektivního klubu Anthony Berkeley Cox (1893-1971), jeden „z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů své doby“, jak Penzler upozorňuje. Tento dnes zapomínaný spisovatel stvořil roku 1925 vysoce originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem zůstává brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929). Dva svazky napsal Cox i pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu Herberta Armstromga. Tento zbabělý lékař zabil svou ženu a Penzler zdůrazňuje, že je v tomto díle vrah znám od samého začátku, podobně jako v epizodách televizního seriálu Columbo.

Takřka kuriózním případem rozhodně zůstává případ chaoticky psané povídky Muž, po kterém byla sháňka. Je to historie zmizení člověka z lodní paluby (před očima více svědků) a roku 1911 ji prý Doylovi dal či poslal jistý Arthur Whitaker (1882-?).
Poprvé však vyšla až roku 1948 a česky pak v Zapomenutých případech. V jiném překladu a jako Hledaný muž. Tam je brána co Doylovo dílo a zůstává tu otázka. Text, pravda, obsahuje hned několik trapných rozporů a Haining ho má za „nejkontroverznější“ z děl spojených s holmesovským Kánonem. Tato povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše Haining. Naráží hlavně na mistrnou úvodní scénu, ale Penzler je asi po právu neoblomný. A architekt Whitaker? Počátkem roku 1949 napsal Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi dopis, v němž se označil za autora, přičemž předložil uhlový papír s průklepem rukopisu, který vnikl při přepisování příběhu na stroji. Po pohrůžce právními úkony Doylova rodina tehdy jeho tvrzení přijala.

Amisova (1922-1995) povídka je z květnového čísla Playboye, ročník 1978, nicméně téhož roku vyšla co samostatný sešitek.

Uloupený Sherlock od Milneho, autora medvídka Pú (1882-1956) je už z roku 1903 a Penzler doslova píše: „Označit toto dílko za triviální je přílišná chvála. Uvádíme je zde pouze jako kuriozitu – nic víc.“ Nicméně pozor. Milne se vypracoval – a roku 1922 se dokonce stal autorem „jednoho z tří nejlepších detektivních románů všech dob“. Jmenuje se Tajemství červeného domu (česky 1924) a sporu není ani o tom, že to byl právě Milne, kdo se jako první odvážil „legrací kolem mrtvoly“. Kterýžto humoristický typ detektivky předtím neexistoval. A je i duchovním otcem potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, jemuž přezdívali Magor. Úspěchy sklízela rovněž jeho detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl textem Z detektivova zápisníku (1959) a zde editor připomíná, že jeho Wooster a Jeeves se prvně vynořili roku 1915, a to v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II., dodejme, jmenovala tohoto (s Hitlerem svého času flirtujícího) gentlemana komandérem Řádu Britského impéria.

Autor životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) napsal rovněž hrstku pastišů – i včetně (zde přítomné) Nicotné záležitosti (1980). A vedle víc než padesátky detektivních románů je i autorem řady populárních knih o záhadách a zločinu: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Další z mistrů Julian Symons (1912-1994) – oceněný Edgarem za skvělou histori detektivního žánru Bloody Murder (1972) – je i autorem Doylovy biografie a taky napsal tři holmesovské pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem… ? (1987). Ten poslední najdete v naší knize. – Ale Symons vytvořil i romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do velikého detektiva… takříkajíc vtěluje.

Tvůrce detektiva Archera Ross MacDonald (vlastním jménem Kenneth Millar, 1915-1983) je poté v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou už z roku 1931, kterou uveřejnil ve vlastním středoškolském časopise a v níž vystupuje jistý Herlock Sholmes.

Americký humorista J. K. Bangs (1862-1922) se zase proslavil dílem Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908), kde vyšla i jeho zde přítomná holmesovka.

Už Škvorecký se – v Nápadech čtenáře detektivek – zmiňuje o veslařském trenérovi a britském poslanci Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším to soudci hrabství Buckinghamshire, jenž roku 1901 vydal Dobrodružství Picklocka Holese. Jako povídky byly ony případy uveřejňovány od roku 1893 a toho roku taky vyšlo nám tu předložené Klausovo, promiňte, Vévodovo pero.

Povídku od tvůrce prchlivého inspektora Morse Colina Dextera (*1930) známe česky už od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše bichle se nezastaví a pilně saje i z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwatda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (samostatně vyšel sešitově roku 1999). E. D. Hoch (1930-2008) byl, jak možná víte, jedním z vůbec nejplodnějších povídkářů a krátkých próz napsal přes devět set.

Ale všimněme si ještě pár velikánů.
Až neuvěřitelně všestranný gigant literatury a plodný hudební skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je tu také zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989), a do naší publikace byl vybrán i Případ smrti a medu (2011) geniálního Neila Gaimana (*1960), jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů.

„Velká kniha“ obsahuje i dvě povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi, nikoli však od jeho původního autora Hornunga, nýbrž z pera Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a nakonec vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než původní Doylův švagr! Ve dvou povídkách zde přítomných – a na sebe navazujících (1975) – se Raffles utká (jak jinak) se Sherlockem.

Když si odmyslíme ony dvě úvodní Doylovi legrácky, je svazek uveden možná nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal, a to Jedinečným Hamletem (1920). Stvořil jej „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese velmi příznačný název. Narozen v knihkupectví (1965). Za jeho druhý nejvýznamnější počin (ohledně velkého pátrače) je pak obvykle označována kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

O Sherlocku Holmesovi už dnes, dodejme s jistou únavou, existuje víc než pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

Editor Otto Penzler: Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese. Přeložilo dvanáct překladatelů. Euromedia Group, a. s – Knižní klub. Praha 2017. 896 stran. ISBN 978-80-242-5931-4

The post Sherlock Holmes Největší kniha 81 příběhů světového detektiva first appeared on Čítárny.

Roku 1970 rozprostřelo Lidové nakladatelství po knižním trhu v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků skvělou knihu Rej upírů. Disponovala nečekanými obrázky Aloise Mikulky. Asi víte, že jde o dnes už klasický soubor starých upířích příběhů, který nám bohužel musil na dvacet následujících let takřka stačit. A možná ještě déle; vlastně jej teprve roku 2010 zastínil monumentální dvojsvazkový sborník z nakladatelství Plejáda Z upířích archivů. Oproti někdejším 224 stranám Reje má stran čtrnáct set.

Jak vlastně antologie Z upířích archivů vznikla?
Roku 2009 ji připravil newyorský nakladatel, knihkupec a sběratel (kupodivu hlavně špionážního žánru) Otto Penzler (nar. 1942), a aby mu povídky nepřetekly, třídil je do tuctu (diskutabilních) okruhů, v nichž se zaobírá Předchůdci Drákuly, klasickými, ale i ryze „pravdivými“ a válečnými příběhy, Moderními mistry, Duševními upíry i otázkou Je to upír?

Antologie Z upířích archivů, co v ní najdete?
Osmdesát próz (oproti někdejším deseti) sedmasedmdesáti autorů včetně tuctu autorek, ale i dvojí upíří verše – báseň George Gorgona Byrona Džaur (1813) a skladbu Johna Keatse La Belle Dame Sans Merci (1820).

Nejstarší povídkou obou sborníků je Poeova Ligeia (1838) – taky tady má velký básník primát – a časově následuje Poslední pán z Gardonalu (1867) Williama Gilberta (1804-1890), otce to Williama Schwenka Gilberta, proslavivšího se spoluprací se skladatelem Arthurem Sullivanem.
Otec i syn Gilbertovi znali Brama Stokera i jeho paní, nicméně seniorova povídka valně napsaná není. Náleží do cyklu časopisu Argosy s italským věštcem a kouzelníkem Innominatem.

Už z let 1871-1872 pochází slavná a mnohokrát filmovaná Carmilla od Josepha Sheridana Le Fanu (1814-1873), která viktoriánskou Anglii provokovala svou lesbickou tendencí. Následují ovšem horory další. Roku 1880 uveřejnila Eliza Lynn Lintonová (1822-1898) příběh z Bretaně Osud madam Cabanelové, nicméně obdobná tragédie se později a v reálu odehrála v Irsku. Je to i doloženo. Jistá Bridget Clearyová tam byla označena za posedlou a zabita vlastní rodinou!

Z roku 1883 je povídka Kenovo tajemství od Juliana Hawthorna (1846-1934), syna slavného Nathaniela Hawthorna. Je to zvláštní hříčka, jíž by slušel podtitul Příběh strašlivě zestárlého bendža.

Jako upíří lze po právu označit i klasickou Maupassantovu Horlu (1886), která mi – jako i šílené vize Ludvíka Bavorského – vždy asociovala více i méně pomyslný vstup démona do právě se rodivšího či plozeného (1888) Hitlera, a jen rok nato (1887) byla prvně uveřejněna Záhada v Campagnii Anne Crawfordové, baronky von Rabové, nejstarší sestry slavnějšího Francise Mariona Crawforda (1854-1909), autora Pražské čarodějky (1891) a hlavně upířího příběhu Neboť krev jest život (1905), který u nás vyšel právě v Reji upírů.

Až lovecraftovskou pointu má horor Vypuštěný (1890) Mary Cholmondeleyové (1859-1925) a v tomtéž roce byly prvně uveřejněny silně kuriózní povídky Jamese Hume Nisbeta (1845-1923) Starý portrét a Upíří panna.

V Mexiku záhadně zmizelého klasika Ambrose Bierce (1942-1914?) zastupuje v antologii Smrt Halpina Fraysera (1893) a mistryni zápletek Mary Elizabeth Braddonovou (1835-1915), autorku románu Třikrát mrtev aneb Tajemství vřesoviště (1860), próza Hodná lady Ducaynová (1896). „Pokud bych dokázal stvořit takovou zápletku jako paní Braddonová, stal bych se nejlepším anglickým spisovatelem,” prohlásil její obdivovatel William Makepeace Thackeray.

Už roku 1894 vyšel poprvé Smutný příběh upíra od homosexuálního výstředníka, který prý stoloval se zvířaty, hraběte Stanislause Erica Stenbocka (1859-1895), zakladatele britsko-estonského Klubu idiotů. Dotyčný se upil, ale povídka je pojata víc než působivě – co vzpomínka jisté „Carmely” na dětství. Také líčí lásku hraběte Vardeleka k chlapci a svou melancholickou atmosférou zůstává jakýmsi (kratším) protějškem ke Carmille.

Oba Penzlerovy sborníky vstřebaly nejen povídky, ale i celé regulérní knihy.
Včetně Doylova případu psychické upírky Cizopasnice (1894), který ovšem za dost vděčí Stevensonovu Jekyllu a Hydovi i zmíněné povídce Horla a některými prvky naopak předjímá slavnou, i když daleko pozdější Keyesovu povídku Růže pro Algernon. Stoker Cizopasnici četl a nacházela se v jeho mysli během psaní Draculy. Pozor, veškerá níž zmiňovaná díla vyšla až po této Stokerově bibli vampyrismu.

Brakovou klasikou už zůstane Sářina hrobka (1900) od námořního důstojníka a zaměstnance britských pošt Fredericka George Loringa (1869-1951). Právě deníkovým charakterem svého příběhu Loring imitoval Stokera a zřetelně inspiroval zmíněného už Doyla při psaní Psa baskervilského. Sářinu hrobku zfilmovali roku 1973 pod názvem Krypta živoucí smrti, ale jak to občas chodí, neobtěžovali se v titulcích uvést autora původního námětu.

U další povídky od Henry Breretona Marriotta Watsona (1863-1921) Kamenný pokoj (1899) by snad ani tak nevadilo, že jde jen o další „zrychlenou” mutaci Draculy, nicméně stylistická neobratnost a rozvleklost unaví. Zato majstrštyk téhož autora Ďábel z mokřadel… v našich knihách chybí. Není upíří.

O Američanu Vincentu O´Sullivanovi (1868-1940) napsal Oscar Wilde: „Je skutečně milým člověkem, když se vezme v potaz, že pohlíží na život z hrobky”. Když Wilda pustili z vězení, právě O´Sullivan ho finančně podpořil a částečně si tím zavřel literární trh. Zemřel v pařížském chudobinci, ale jeho povídka Vůle (1899) vyšla ve sbírce Zelené okno.
Jednou z nejvýznamnějších moderních autorek prózy s nadpřirozenými motivy byla Angličanka Violet Pagetová (1856-1935) narozená ve Francii a většinou žijící ve Florencii. Zde je zastoupena mrazivou prózou Marsyas ve Flandrách (1900).

Americký spisovatel irsko-řeckého původu Patricio Lefcadio Tessima Carlos Hearn (1850-1904) žil od roku 1890 v Japonsku, kde se oženil, a jeho Čugorův příběh (1902) představuje v roli upíra obří žábu!

Britský vikář Sabine Baring-Gould (1834-1924) se kdysi zamiloval do šestnáctileté děvečky ze mlýna, zaplatil její vzdělání a dokonce si ji vzal (1868). Měli patnáct dětí. V první řadě je tedy Baring-Gould vzorem pro Shawovu hru Pygmalion a muzikál My Fair Lady, ale vyprodukoval i úžasnou Knihu vlkodlaků (1865), odkud taky Bram Stoker pilně sál. Roku 1904 vydal Baring-Gould jen částečně vampýři povídku Mrtvý prst (1904), jejíž mrtvý hrdina obživne za opravdu úděsných okolností.

„Snad mne omluvíte, že se k vám nepřidám,” promluvil hrabě poté, co si dozajista všiml mého váhání. „Víno… nikdy nepiji.” Z povídky Upír z Kaldensteina inspirované Lugosiho pojetím Draculy (1931)

Některé prózy dalšího z klasiků duchařské povídky Montague Rhoda Jamese (1862-1936) byly možná psychologickými projevy potlačovaných citů k některým jeho studentkám. Uměl fantasticky, působivě předčítat, ale mnohé jeho příběhy dnešní čtenáře odradí tím, že připomínají výtahy ze skutečných dokumentů. Anebo jimi skutečně jsou? Všeobecně je ovšem James právem pokládán za Mistra, autora jedněch z nejděsivějších i nejnezapomenutelnějších duchařských povídek v anglickém jazyce a je v Penzlerových sbornících jediný zastoupen hned třemi pracemi. Epizodou z dějin katedrály (knižně 1919), působivou Kvílící studnou, což původně byla samostatná kniha ve 157 výtiscích (1928) a dílem Hrabě Magnus (1904), jež je názornou ukázkou, co mělo vliv na Lovecrafta; ba máme dokonce pocit, jako by Lovecraft z Jamese vydatně opisoval. Jeho samého zastupuje ve sbornících poněkud neohrabaný Pes (1924).

Sicilián Luigi Capuana (1839-1915) věnoval Vampýra (1907) slavnému psychiatru a kriminalistovi Cesaru Lombrosovi (1835-1909) a svazky jeho prózu prezentují jako Případ údajného vampyrismu, zatímco v Reji upírů vyšla pod názvem Noční návštěvník. Spiritistický charakter má Skutečný příběh o upírech (1909) Franze Hartmanna (1838-1912) z Bavorska. Jeho autor se vydal v sedmadvaceti na Divoký západ a zakladatelka Theosofické společnosti Jelena Petrovna Blavatská (1831-1891) jej pokládala za „podivína” zanedbávajícího osobní hygienu. „Jeden z nejúděsněji vyhlížejících vědců v dějinách lékařství,” popisovali Hartmanna. „Bláznivý, roztěkaný chlapík s černými kruhy pod očima, který vypadá, jako by právě uprchl z ústavu pro duševně choré.”
„Sám“ Hitler jeho knihy později pálil tak precizně, že se od některých nedochoval ani jediný výtisk. Hartmanova povídka posloužila i jako inspirace pro známou Leacockovu parodii Q aneb Fakta o fatálnosti fantasfantomatů z Literárních poklesků (1910).

Skutečně působivý horor Přenos (1912) od Algernona Blackwooda (1869-1951) pojednává o dalším psychickém vampýrovi a při jisté interpretaci zneuživateli děcka. Snad kdysi ponoukl Henry Kuttnera ke známému děsuplnému příběhu Byl to démon; kdož ví. Zaujme i Blackwoodova Podivná Mortonova smrt (1910) a jako velmi strašidelné vnímám rovněž povídky Pokoj ve věži (1912) a Paní Amworthová (1923) od Edwarda Frederica Bensona (1867-1940). Ta druhá knize nějakou mýlkou vypadla z obsahu.
Manželé (od roku 1900) Askewovi (on se narodil roku 1866, ona roku 1874) zahynuli 5. 10. 1917 při útoku ponorky na nemocniční loď, ale ještě předtím stačili napsat na devadesát laciných románů. Jejich Aylmer Vance a upír (1914) je ze série o stejnojmenném lovci duchů.

Penzlerovy sborníky však zahrnuli dokonce i Holmesův případ Upír v Sussexu (1924), který má jistou spojitost s povídkou Elizy Lynn Lintonové o madam Cabanelové (viz výše).
Próza Čtyři dřevěné kůly (1925) neidentifikovatelného Victora Romana je natolik archetypální, až působí (ale i následkem dětinského podání) jako parodie.
Waleská členka Řádu zlatého úsvitu a Spolku vnitřního světla Dion Fortuneová (1890-1946, pseudonym Violet Mary Firthové) se zajímala o spiritismus a inspirací pro její povídky s jasnozřivým dr. Tavernerem, který připomíná Sherlocka Holmese, a jeho asistentem dr. Rhodem (obdobou Watsona) byl skutečný doktor Theodor Moriarty. Z autorčina prvého beletristického díla Tajemství doktora Tavernera (1926) pochází povídka Touha po krvi.

Klenotem mezi některými nespornými podřadnostmi je v Penzlerových knihách mistrně napsaná Krásná dáma (1927) kontroverzního Davida Herberta Lawrence (1885-1930), autora Milence lady Chatterleyové (1928), ale asi i německého špióna na území Anglie. Bez jakékoli diskuze jde o nejdokonalejší a asi i nejhrůznější příběh o psychickém upírství, jaký kdy byl napsán.

Další povídka Kanál (1927) Everil Worrellové-Murphyové (1893-1969) zfilmovaná roku 1973 pod názvem Smrt na člunu těží z pověstné neschopnosti upíra překročit tekoucí vodu. Dost možná inspirovala Stephena Kinga k jeho próze Taťka (1987), v antologii rovněž figurující.

Spíš dokladem naivity prosťáčka je text Upír (1930) od tvůrce sto šedesáti titulů Sydney Henry Horlera (1880-1954) vyňatý z jeho knížky Ječící lebka. Lovecraftův žák (znali se již od roku 1922) Clark Ashton Smith (1893-1961) je přítomen hned dvěma „spádnými“ kousky s tituly Konec příběhu (1930) a Smrt Ilalothy (1937).
Typický námořní drasťák Stragella (1932) se dost podobá známějšímu Hodgsonovu hororu o lidi pohlcující plísni Hlas ve tmě (1907), nicméně Stragellu napsal Hugh Barnett Cave (1910-2004).

Pod názvem Staříkův příběh (1933) vyšla v antologii i sekvence knihy profesora španělštiny (na Trinity College) Waltera Fitzwilliama Starkieho (1894-1976) Křížem krážem: dobrodružství s housličkami v Maďarsku a Rumunsku. Dotyčný předkládá kdesi zaslechnutou historku, ale asi ji přikrášlil. Jednou z vůbec nejlepších povídek souborů je ovšem vskutku děsuplné Odhalení v černé (1933) Carla Richarda Jacobiho (1909-1997). Jde o zřetelný vzor tvůrců kultovního filmu Zlá smrt.

Vnuk cikánky Frederick Ignatius Cowles (1900-1948) si nechával knihy ilustrovat manželkou Doris a jeho Upír z Kaldensteina (1938) ze sbírky Vytí za nočního vichru je inspirován klasickým filmem Dracula s Bélou Lugosim. Více i viz motto tohoto článku, anžto Ignatius Cowles využil dokonce i slavnou Lugosiho pomalu vyslovovanou repliku „víno… nikdy nepiji”. Magicky, pravda, působí také Cowlesova Princezna temnoty.

A Derlethův (1909-1971) Padající sníh (1939)? Ten zas očividně ovlivnil sněžně upíří Kingovu povídku Na dobrou noc (1977). V próze Když svítil měsíc (1940) pak skvělý Manly Wade Wellman (1903-1986) poopravil epizodu Poeova života, i zvíme, jak vlastně básník vytvářel Předčasný pohřeb. Máme-li Wellmanovi věřit (což se nedoporučuje), zažil Poe i „kus“ Soudku vína amontilladského. Pozdní Wellmanův Chastel (1979) z prostředí vzniku upířího filmu však není vydařeným textem a knize nesluší.

To Muž z patra (1947) od Raye Douglase Bradburyho sem náleží určitě. Zcela amatérsky napsaný naopak je Hrad Wappenburg (1948) od znalce aut D. Scotta-Moncrieffa. A Dívka s hladovýma očima (1949) Fritze Leibera (1910-1992)? Kdo ví, možná se inspirovala Bradburyho Zástupem (1943). Ostatně i Beaumontovo (1929-1967) Místo setkání (1953) je bradburyovskou kombinací dystopie zlého snu s upířím námětem. A další z klasiků Richard Matheson (1926-2013), známý upířím románem Já, legenda (1954)? Tak ten je tu reprezentován povídkou Pij mou rudou krev (1951), zatímco známý sci-fi humorista Frederic Brown (1906-1972) přispěl prostě hříčkou Krev (1954).

Dalším z vrcholů kompletu je Hrůza na hradě Chilton (1963) od Josepha Payne Brennana (1918-1990), básníka a knihovníka univerzity Yale, autora Lovecraftovy bibliografie i „Zhodnocení” jeho díla. I tento gentleman ovlivnil Stephena Kinga a je skoro jistým, že dal-li Thomas Harris jednomu z hrdinů Mlčení jehňátek jméno CHILTON, myslil právě na tuto Brennanovu kanibalskou povídku!

Autor Psycha Robert Bloch (1917-1994) je zde také zastoupen, a to prózou Živí mrtví (1967) o upířím hraběti Barsacovi a o herci, který upíra jen hrál, ale ke své zkáze se do role zbytečně moc položil.

Povídka Mokře, přemokře vlnil se mohutný mořský proud (1967) od podivínského kreslíře Gahana Wilsona (nar. 1930) byla poprvé zveřejněna v Playboy, nicméně spojení sexu s vampyrismem je s výjimkami kontraproduktivní už proto, že upír jako takový bývá či měl by být sublimací potlačené erotiky a sousloví sexuální vampýr ve smyslu upír eroticky atakující je podle mě takřka oxymóron.

Velmi překvapivě pointována je povídka Doktor Porthos (1968) od Basila Coppera (nar. 1924), jinak autora non fiction Upír (1973) a Vlkodlak (1977). A „britský princ strachu” Ronald Chetwynd-Hayes (1919-2001) má na svědomí parodii Vlkodlak a upír (1975), která však je pouhou pětinou jeho vůbec nejlepší knihy Klub příšer, známé i jako film, ve kterém si zahrál John Carradine samotného autora předlohy.

Klasik Harlan Ellison (nar. 1934) dodal antologii prózu Osamělé ženy jsou nádoby času (1976) a druhý ze svazků uzavírají značně brutální Simmonsovy Hladové hry (1983), i když pouze v první, ještě povídkové verzi a pod názvem Doba mrchožroutů. Jistěže je Simmons původní, tak jako vždy, ale přesto jako by nenápadně navazoval na prózu Mezi mrtvými (1982) od Gardnera Dozoise (nar. 1947) a Jacka Danna (nar. 1945).

Válečně upíří svět připomene i Zimní kvítí (1993) Tanith Lee (nar. 1947), která sepsala rovněž povídku Nekousanka (1984), a to se už potkáváme s Anne Riceovou (nar. 1941 jako Howard Allen O´Brienová), která se počínaje rokem 1976 zapisuje do historie upírologie prozatím dvanáctidílnou sérií Upířích kronik nastartovanou slavnou trilogií Interview s upírem (1976), Upír Lestat (1985) a Královna prokletých (1988). Zde je vcelku důstojně zastoupena povídkou Pán z Rampling Gate (1984) a zvíme, že vedle ní vytvořila už prý povídku jen jedinou.

Próza Drákulova židle (1980) měla být původně epilogem románu Drákulova pomsta (1978) od Petera Berresforda Elvise Tremayna (nar. 1943).

Povídka Muži a ženy z Rivendale (1984) od Steve Rasnica Tema (nar. 1950) nepřekvapí, ale nemohou chybět i Ostatky (1984) z Barkerovy Třetí knihy krve.

Klasik Roger Zelazny (1937-1995) přispěl textem Denní krev (1985) a Brian Lumley (narozený roku 1937, jen devět měsíců po Lovecraftově smrti, jak sám zdůrazňoval) je prezentován bizarní povídkou Nekros (1986).

Na jediné výrazně erotické násilí nakonec narazíte teprve v povídce Briana Stableforda (nar. 1948) Muž, který miloval upíří dámu (1988), jejíž hrdinkou je lady Carmilla. Brutální finále připomíná závěr McEwanovy Pohostinnosti cizinců (1981).

Garry Kilworth (nar. 1941) je zastoupen Stříbrným obojkem (1989), ale sborníky pobraly i kompletní knihu Francise Paula Wilsona (nar. 1946) Půlnoční mše (1990). Příběhem Rodička (1991) do nich přispěl Richard Carl Laymon (1947-2001) a Služba (1991) Eda Gormana (nar. 1941) je pro změnu přímočarý „krvák“ ve stylu Carpenterových Upírů.
Náhradníci (1992) Lisy Tuttleové (nar. 1952 a napsala roku 1986 i Encyklopedii feminismu) jsou působivým obrazem nepřirozené mateřské lásky a vůbec nejnovější povídkou tlustospisů stala se próza Když bývala Gretchen člověkem (2001) od dr. Mary A. Turzillové, jinak též autorky průvodce (vyšel 1980) po díle Philipa José Farmera.

Oba ty svazky zůstávají nepřehlédnutelné, ale opakovaně bohužel tlačí čtenáře k infarktu až tragicky nečitelným číslováním stránek, za které by si technický redaktor (a autor skvělých obálek) Martin Zhouf snad zasloužil vysát krev.
A protože jsem začal Rejem upírů, proč touto klasikou i neskončit. Je zajímavé, že se v obou Penzlerových souborech (orientovaných pohříchu anglosasky) vyskytuje právě jedna polovina povídek z Reje, a to Carmilla, Neboť krev jest život, Draculův host a Upíři od Nerudy i Capuany. Zato v nových knihách nenajdete ani Hoffmannovo Cyprianovo vyprávění (1820), ani Gautierovu Mrtvou milenku (1836), ani Upíra (1841) od A. K. Tolstého (1841), ani Turgeněvovy Přízraky (1863), ani vůbec nejstaršího Polidoriho Upíra (1819). Ten prý dnes propadl „pro přílišnou rozvláčnost”.

Takřka souběžně s výše popsanými svazky nakladatelství Plejáda vyšla v Albatrosu ještě jedna hororová antologie, kterou uspořádal tamní šéfredaktor Ondřej Müller pod názvem Upíři, démoni a spol.
Přečíst si můžete patnáct próz a také Ossenfelderovu báseň Vampýr (1748), podstatnou bezesporu tím, že tu prý bylo upířího motivu poprvé užito literárně.
Šest povídek Müllerovy antologie sice známe právě od Penzlera (autory jsou Lintonová, Loring, Blackwood, Benson, Leiber a Beaumont), ale dalších devět ne. Jde o Zlomek vyprávění (1816, vydáno až 1928) G. G. Byrona, Nech mrtvé odpočívat v pokoji (1823) Ernesta Raupacha (tato povídka inspirovala tvůrce Carmilly), Neviditelné oko aneb Hostinec U tří oběšenců (1859) Emile Erckmanna a Alexandre Chatriana a taktéž se jedná o krajně skurilního Posledního upíra (1893) od Philipa Stewarta Robinsona, o Luellu Millerovou (1902) Mary Eleonor Wilkinsové-Freemanové, o Rendez-vous (1909) Maurice Renarda, o povídku O oranžově zbarveném vévodství (1924) Willyho Seidela, o Uhranutého (1925) Edith Whartonové a konečně i o horor Henry Kuttnera Já, vampýr (1937).

Ale ještě k bichlím nakladatelství Plejáda. David J. Schow, prezentovaný tu prózou Týden v neživotě (nejslabší místo antologie) tu má za to, že dnes již upíří mytologie je natolik přebujelá, že se sama stala fenoménem ne nepodobným vampyrismu.
Něco na tom být může, ale jedno je realitou určitě. Nebýt „jakési” paní Meyerové a masy mladých „Jorik“, které se staly knihami její ságy o „Stmívání“ přímo posedlé, jen těžko bychom dodnes mohli listovat i těmito třemi svazky nových antologií a možná by nám nadále musel stačit Rej upírů.

Sborníky „The Vampire Archive: The Most Komplete Volume of Vampire Tales Ever Publisher” přeložili do češtiny Ondřej Müller, Adam Růžek, Ivan Němeček, Ivar Tichý, Oskar Reindl, Robert Čapek, Eva Kondrysová, Milan Žáček, Viola Tyčková, Jan Čermák, Hana Žantovská a Tomáš Korbař. Sborníky sestavil Otto Penzler.

Antologii Upíři, démoni a spol. uspořádal Ondřej Müller z překladů Zdeňka Berana, Radovana Charváta, Kryštofa Jankovce, Pavla Medka, Dany Melanové, Stanislavy Menšíkové, Pavla Mlynáře, Petra Onufera a Mileny Poláčkové.

Antologii Rej upírů uspořádal Tomáš Korbař z překladů Jaroslava Huláka, Soni Karnecké, Tomáše Korbaře a Josefa Petráše.

The post Z upířích archívů. Obsáhlý přehled upírských povídek v česky přístupných antologiích first appeared on Čítárny.