Eduard Petiška a jeho útlá knížka vás zavede do jednoho dětského loutkového divadla. Děti odjely na návštěvu k babičce a divadlo ten srpnový horký den osiřelo. Copak se asi v té chvíli děje? Pokud si myslíte, že loutkové divadlo prostě jen čeká a nudí se, není to pravda.

„Bylo jednou jedno loutkové divadlo a bylo to moc hezké divadlo s červenou oponou a se spoustou loutek. Kdyby se někdo za oponu podíval, uviděl by hluboký pohádkový les. Lesem vedla cesta, ale nikdo po ní nepřicházel. Divadlo bylo tiché, nikdo si s loutkami nehrál…“

Loutkové divadlo je takový malý svět a nemusí čekat, až si s ním děti začnou hrát. Dobrodružství může zažít i o samotě. Kašpárkovi a jeho koníčku se zachtělo projížďky. To je začátek příběhu, ve kterém se nebudou nudit ani ostatní loutky. Loupežníci, čerti, princezna i drak, babička s Červenou karkulkou, pan kníže, krejčík, vodník nebo třeba čarodějnice. To je ostatně pěkně vykutálená osůbka. Trochu kouzlem a trochu lží si pomůže k mladé krásné služebné. Filoménka sice nakonec u čarodějnice zůstane, ale přece jen… Uvidíte, jak si Filoménka poradí i s takovou patálií, že musí u čarodějnice zůstat navždy.

Ale s čertem to taky nedopadlo slavně…

„A co čert nechtěl, to se stalo. Čert myslivec se posadil rovnou na babiččinu jehlu, kterou loupežník Vlasando vzal babičce. Čert vykřikl, vyskočil a nohy mu ujely po skleněných kuličkách, o které oloupil kluky Nehtando. Čert se zachytil borovice. Borovice se otřásla a shodila z větve hrnec, který uloupil loupežník Ušando. Hrnec spadl čertovi myslivcovi na hlavu jako veliký klobouk.
Sjel mu pes uši a přes oči a čert neviděl. Zkoušel hrnec z hlavy stáhnout, ale čertí rohy mu bránily. Venku tma, v hrnci tma ještě větší…
„To je nadělení, to je, to je,“ bědoval čert s hlavou v hrnci….“

Příběh, ke kterému se budou i mladší děti rády vracet

Příběh je pro předškolní děti ve věku od 5 let. Pro předčítání se podle mého názoru hodí i pro děti o něco mladší, příběh je jednoduchý a čtivý. Určitě vám vystačí na několik podzimních večerů a je pravděpodobné, že se k němu děti budou chtít rádi vracet. A nejen kvůli Kašpárkovi a jeho neposlušnému koníčkovi.

Text je milý, celkový dojem hezkého čtení tvoří ilustrací orámovaný text a doprovod obrázků typických pro Helenu Zmatlíkovou. Spojení s příběhem z pera Eduarda Petišky je zárukou kvalitního čtení pro děti.

Bylo jednou loutkové divadlo / Eduard Petiška / Ilustruje Helena Zmatlíková
l. vyd. 1980, Albatros

The post Eduard Petiška. Bylo jednou jedno loutkové divadlo děti milují first appeared on Čítárny.

Birlibán je divné jméno pro malého kluka. Však knížka taky začíná: “Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat.”

S Birlibánem totiž prožijeme podivná dobrodružství.
Kdo z vás se například dostal do Bonbónovic, Neposluch nebo do Lenošindy. Birlibán rozhodně není vzorný, naopak dost zlobí. Rozhodně však není zlý, chce pomoci svému maňáskovi, zajíčkovi Janečkovi, chce ho chránit před mlsnou liškou a na svém putování objeví i další nové kamarády. Nakonec i porozumí, které věci by mohl udělat i jinak.

Birlibán patří k těm jedinečným dětským knihám, které nikdy z knihovny nevyřadíte.
Nejen díky vytříbené Petiškově češtině a neobyčejně povedeným Jágrovým ilustracím. Knížka je také výchovná. Birlibán učí děti, že musí dojíst snídani, že lenost je velmi hloupá vlastnost a že do hraček se nekope, ale chová se k nim stejně hezky jako k motýlům.

Knížka je vhodná před předškolní děti na předčítání, ale i mírně pokročilejší čtenáři si ji pak mohou přečíst sami.  

Birlibán | Eduard Petiška | Ilustrace Miloslav Jágr
Vydání sedmé, v Euromedia Group – Knižní klub, v nové grafické úpravě 1. vydání

UKÁZKA Z KNÍŽKY:

„Janečku, nespi,“ zatřásl Birlibán zajícem maňáskem.
Maminka otevřela dveře:
„Dobré jitro, synáčku, vstávej!“
A hned zase běžela do kuchyně, kde něco na plotně zasyčelo.
Birlibán by byl rád vstal, ale místo vstávání si jen vzdychl. Když vstane, bude se musit obléknout, a když se oblékne, bude se musit obout, a když se obuje, bude se musit umýt, a když se umyje, bude si musit čistit zuby, a když si vyčistí zuby, bude se musit učesat. Ach ouvej – tolik práce a hned po ránu, to se to na mě valí, myslil si Birlibán a zůstal ještě ležet a maminku neposlechl.
„Janečku,“ řekl maňáskovi, „vstávej, oblékni se, umyj se, a nezapomeň si učesat ouška.“
Janeček nic, ležel a nehýbal se. Birlibán se na Janečka rozzlobil a shodil ho z postýlky.
„To máš za to, že nechceš poslouchat,“ řekl Birlibán. Ale sám zůstal ležet v postýlce.
„Tak rychle, rychle,“ zavolala maminka, „už ať jsi z postýlky venku.“
Birlibán se zamračil a pomalu, pomaličku vstával a pomaličku, pomalu se oblékal. Jak je to špatně zařízeno, přemýšlel. Kdybych mohl, rozkázal bych šatičkám a botkám a šaty by se na mě samy navlékly, botky by se samy obouvaly a zavázaly. Hned by bylo celé ráno veselejší. Ale takhle?
A Birlibán se šel umýt do koupelny. Hodně vody vystříkal z umývadla na dlaždičky a jen málo si namočil obličej. „Zoubky by se měly také čistit samy a vlasy samy česat,“ bručel si. „Jak by to bylo hezké a na hraní by zbylo víc času.“

The post Birlibán a Petiškův svět podivuhodných věcí pro první čtení first appeared on Čítárny.

V sobotu 27. 3. 2021 se Martin Petiška dožil sedmdesátin, i chutě vystupuji v také JEHO „Brandejse“ (nad Labem) z pomalého vlaku a takřka mu padám do náruče. Už mě totiž vyhlížel.

FENCL: Ahoj, Martine. Tak co, ještě pracuješ na tom projektu?
PETIŠKA: Který projekt máš na mysli?

F: Přece onu první společnou knihu dvojice Hrubín – Petiška. Anebo z toho sešlo?
P: Ne. Institut Eduarda a Martina Petišky opravdu připravuje k vydání obsáhlou korespondenci, kterou tatínek a František Hrubín vedli od konce války do konce Hrubínova života. A je to v podstatě klíčový román o době, o politice, o umění. V Brandýse se nyní rušily, jako i jinde, poštovní schránky. Prý nejsou třeba, psaní nahrazují maily… Soubory dopisů nebudou asi vznikat, maily se píší stručně. A psané korespondence na dopisním papíře, v zalepených obálkách, možná zůstanou vzpomínkou na starodávné časy. I když dopisy bývají napínavou četbou a dokumentují dobu z nezastupitelných úhlů… Člověk si myslel, že píše dopis jednomu člověku, kterému jej adresuje, ale psal ho i lidem, kteří se ještě nenarodili. Mohu ti, abych to zaostřil, uvést příklad z korespondence sedmatřicetiletého Hrubína s mým tatínkem.
Bylo mu tehdy třiadvacet, když mu Hrubín onen dopis napsal. Měl jsem se mu teprve narodit, za čtyři roky. Roku 1947 Hrubín psal: „Našimi poslanci jsou Verlaine, Laforgue, Appollinaire, Toman, Hora – a nikdo jiný nemá právo sáhnout na jediné naše slovo…”
Bohužel se poslanci v oné době nevybírali a ani dnes nevybírají pomocí poezie… Dopis pokračuje slovy, jaká byla v té době dost… hm… nepublikovatelná.

F: A korespondence jako taková?
P.: Píše se v oněch dopisech velmi krásně o kdečem, o „tajemstvích tvorby”, o životě… Čtu si to jako napínavý příběh… Někdo by řekl, že je to pouze zpráva o vztahu dvou básníků. Ale je to i román v dopisech, o desítkách let života jejich vlasti. O osudech jejich domova… Podobně jako tatínkovy Staré řecké báje a pověsti nejsou jen příběhy z odplynulé antiky. Jsou klíčový archetypický román o životě v každé současnosti… A navíc jsou dokumentárním románem o životě v Čechách v padesátých letech.

F: Jak to?
P.: Otec v době, kdy nemohl vydávat knihy s přímým sdělením, psal o současných politicích v symbolech, v podobě zástupných olympských božstev… Uložil do příběhů nejen zoufalství doby… I její naději. Uložil do řeckých bájí nadčasovou naději. A báje vyšly od jeho psacího stroje k zástupům čtenářů v řadě zemí. V češtině i v cizích jazycích nacházely a nacházejí nové čtenářské generace. „Strejček” Hrubín, jak jsem o něm v dětství mluvil (tak se mi podepisoval do věnování v knížkách a já ho opravdu za strejčka bral), byl jedním z prvních čtenářů bájí, otec byl z prvních čtenářů jeho knih. V Brandýse byl neoficiální literární klub, kde se scházeli přátelé, přijížděla jich k nám řada. Například Jiří Kolář, který chodil s tatínkem podél Labe, když ho v padesátých letech pustili z kriminálu a on se k nám rozejel…
Chodili stejnou cestou na břehu Labe, jako dnes my, a chodí tu stále, protože tatínek, když nemohl publikovat, fotografoval i filmoval. A nafilmoval jednu procházku s Jiřím Kolářem, Emanuelem Fryntou a s jejich manželkami. Z otcových znamenitých fotografií už byla uspořádána výstava a z filmů byly v televizi sestaveny tři dokumentární filmy. Je tam asi první filmový záběr Jiřího Koláře a jediný z jeho mládí… Má na noze kotevní kruh, jako okov. Byla doba tuhé totality a tatínek ji otiskoval do zpracování antických bájí jako zprávu o současnosti. Druhé vydání řeckých bájí bylo zakázáno s odůvodněním, že kniha šíří víru v bohy – myslím, že by se Zeus na Olympu zaradoval, ještě ve dvacátém století se ho někdo v Čechách bojí…
Důležité je nejen to, co se dá v literárních textech číst na první pohled. Důležitější bývá, co za slovy prosvítá… A za antickými příběhy prosvítá současnost.
Ale proč tu stojíme? Pojďme.

Kupuje nám oběma kávu v automatu čekárny.

F.: Nakupuješ tu teď možná častěji.
P.: Při cestách covidovým Brandýsem nevynechávám tuhle oázu… Tohle je nádraží, ze kterého jsme jezdili s tatínkem za babičkou do Čelákovic. Cestou mi vyprávěl příběhy, slýchal jsem je dřív, než se dostaly do knížek, než doputovaly k dětem v Čechách i v dalekých zemích. Z tohohle nádraží vyjížděly pohádky Pohádkového dědečka i příběhy Birlibána, příběhy o krtečkovi… Vyprávění o Martínkovi, kterého malovala Helena Zmatlíková například v knížkách O jabloňce, Kam se schoval nůž, Martínkova čítanka… V oněch letech jsem byl roztomilý blonďáček.
A právě teď mi v Euromedii vychází knížka, která svým způsobem navazuje na Pohádkového dědečka. Jmenuje se Pohádková maminka. Martínek z dětských knížek vyrostl a vypráví pohádky dětem sám a jako je vyprávěl tatínek mně. Kéž by mohl někdy na tohle nádraží přijet kouzelný vagon, ve kterém by se dali najít ti, co z našich životů odešli…
Jaroslav Seifert mi řekl, že si mohu brát z tatínka příklad ve všem, jen ne, co se týká vlasů. A já na něj nedal. Teď už vím, že se rady nositelů Nobelových cen mají poslouchat…

Mezitím kráčíme Brandýsem nad Labem.

F.: Ty máš i důležitou vazbu na zdejší městskou knihovnu; ale těch vazeb na různá místa Brandejsa asi bude víc, ne?
P.: Knihovna byla pojmenována po otci, a tak jsem s ní přes jméno i příbuzný. Je to… Jak to říct? Nevlastní sestra? Knížky jsou přátelé a některé jsou dokonce něco víc, jsou to příbuzní… Patří do rodiny. Knihovna je místo, kde člověk může nalézt báječné příbuzné; takové, kteří nezarmucují…Kdo má knížky, má domov. Kdo má knížky, není sám.
Na světě je pár míst, kde jsem doma, a Brandýs mezi ně patří na prvním místě. Napsal jsem na brandýské motivy sbírku veršů, která se jmenuje Brandýský poutník. A letos by měla vyjít jiná sbírka veršů: Brandýský zámek. Z dalších domovů, které mám rád, bych připomněl Mariánské Lázně. Jezdívali jsme tam po desetiletí… Bydleli jsme u našich přátel Sovových. A v pokoji, ve kterém kdysi bydlel Richard Wagner. Teď se onou ulicí tatínek rozhlíží z bronzového portrétu, z pamětní desky umístěné na domě, kde jsme bydleli. Domovem je pro mne i Český ráj, domov našeho rodu. V padesátých letech, kdy se nedalo jezdit po světě, jsme trávívali letní měsíce na hradě Valdštejn, kde je od loňska na připomenutí otcova pamětní deska…
Mezi mými dalšími domovy je i domov, který je zvlášť lákavý pro mne, autora pětisetstránkových knih z oblasti sci-fi…
Mám na mysli vesmírný domov: asteroid Petiška. Ten byl po otci pojmenován… Když se dívám na třpytící se hvězdnou oblohu, vznáší se na ní i planetka Petiška… Létá mezi Marsem a Jupiterem. O obou bozích těchto jmen otec psal… A teď se na nebi, v jejich společnosti, nachází jeho asteroid. Kdyby ses tam někdy chtěl, Ivo, vypravit, povím ti, kudy se tam dostaneš zkratkou. Nebo víš co? Dám ti radši hned, pro všechny případy, adresu, kde asteroid najdeš. Letí se tam sice dlouho, ale stojí to za to: Eduard_Petiska

A když si budeš potřebovat odpočinout od pozemských starostí, stačí říct, zavolej a nechám ti klíč od chaty na asteroidu pod východním meteorem. Můžeš si tam oddechnout. Není třeba mít strach, že se nakazíš covidem. Nikdo tam většinou nebývá…, je tam idyla, klid, ticho. Nikoho nepotkáš, jak je den dlouhý. Až na pár milých mimozemšťanů a pár krásných a ještě milejších mimozemšťanek… Myslím, že se tam nebudeš nudit…

F.: Recenzoval jsem pro Literární noviny dlouhatánskou řadu tvých povídkových knížek, ve kterých se během let objevilo více než tisíc (neuvěřitelné!) krátkých próz, i ozvu se teď jako prodejný, chci říct PRODEJNÍ agent: Jak bys tento neskutečný „sumář“ doporučil?
P.: Hmhm. Člověk, který se doporučuje, je podezřelý… Spíš bych je měl pomlouvat nebo zakázat. Zákaz je nejlepším doporučením.
Onehdy jsem byl v knihkupectví a přišla do něj čtenářka se slovy: „Co je zakázaný?” Řekli jí, že nic zakázaného nemají. A ona zklamaně odešla. Nic nekoupila. Měli bychom se teď raději domluvit, abys moje knížky zakazoval číst, místo abys je doporučoval.
Ale když říkáš, jak bych je doporučil, ocituji slova neznámé čtenářky, jaká jsem nalezl na databázi knih (a velmi jí za ně děkuji): „…jeho knížky (…) jsou plné moudrosti, něhy a lásky. Je to výborná duševní strava.”

Tak takovéhle věty jsou pro spisovatele živá voda. Rozsvěcí mu náladu…

F.: Nedávno jsem četl úvahu na téma, kdo by dnes vládl Čechům, kdyby kdys nebyla jistá návaznost přerušena po Karlu Posledním. Věříš v šanci návratu k monarchii?
P.: Samozřejmě… Monarchie bude. A brzy… a na 100 %.
Ovšem pouze v alternativním vesmíru. Koneckonců, i tam to může být příjemné… Nakladatelství mnoha krásných knih, a totiž Olympia, chystá na jaře moji knížku o dějinách české země. Přesněji o jejích alternativních dějinách. O těch, které nebyly v tomto vesmíru. To samozřejmě neznamená, že jinde třeba právě neprobíhají… Podle jedné teorie je nesmírné množství světů a my sice hovoříme v jednom, v brandýském, ale v jiném vesmíru jsme se narodili jako polynézští domorodci a koupeme se v modrých lagunách…
Když jsem se o téhle teorii dozvěděl, napsal jsem knížku… Jedna z novel v oné knize (nazvané Podivuhodné cesty Ámose Goldsilbera) pojednává o naší vlasti, ve které Přemyslovci nevymřeli. A není v oné době potřeba uvažovat o návratu k monarchii. Monarchie nebyla přerušena a je ještě pevnější, než bývala a dnes v oněch alternativních dějinách vládne ne republikánské zřízení a ne poslanci, kteří zápolí u řečnického pultu v parlamentu, ale panovníkem je Přemysl 48.
A představa, že by v Čechách někdy byla republika, je pro obyvatele alternativního vesmíru podivná. Jako je dnes pro nás zvláštní uvažovat o budoucí monarchii. Jak jinak mohly vypadat české dějiny, pokud by Přemyslovci měli jen o jedno jediné dítě…, o jednoho syna… víc?
V jiné povídce z oné knihy, povídce o Máchovi, velký básník nezemřel a dožil se požehnaného věku.
V jiném příběhu prezident Edvard Beneš nepřijal demisi ministrů a „únor” v roce 1948 nebyl tak památný mezník, jak ho známe… V onom roce sice proběhl „vítězný únor“, jenže vítězný pro buržoasii. A já líčím osudy Čechů v alternativní republice. Praha je po světové válce rozdělená podobně jako poválečný Berlín a lidé se pokoušejí z východní zóny unikat před střílejícími pohraničníky, kteří hlídají vnitropražskou hranici. Obyvatelé prchají, plavou přes Vltavu… Ze Smíchova k Národnímu divadlu… V alternativním vesmíru se nalézá mnoho dobrodružných dějin. A do nich cestují – v oněch „historických“ novelách – dva mladíci a mění události… Chtějí historii napravit. V jedné novele husité nebojují v naší zemi a neničí, ale odjedou do Jižní Ameriky a Jan Žižka vyvrátí říši Inků.
A dnes? Dnes se proto v Jižní Americe mluví staročesky…

F.: Jsi rovněž autor řady příběhů Sherlocka Holmese. Řekni: jak je to možné, že nikdy nezemřel?
P.: Vysvětlení je jednoduché: nesmrtelní neumírají. V našich milovaných knížkách dokáží sice hodně, ale jedno ne: umírat neumějí… Napsal jsem řadu příběhů o tomto velkém detektivovi. Byly opakovaně vydané v Čechách a pouze knižně také v angličtině.

F.: U řady knížek ti taky bylo líto, že mají konec… A tak…
P.: A tak jsem psal jejich pokračování… Nejen pokračování těch detektivních pátrání Sherlockových, ale sepsal jsem si i osudy dobrého vojáka Švejka po druhé světové válce, jeho osudy za stalinismu.
Nebo jsem psal knížku o pokračování rodiny Káji Maříka. Jmenuje se Vnuci Káji Maříka a je u ní připojená i kuchařka dobrých jídel, která se vařila v Lážově a na samotách… Těší mne, že jsem poznal čtenáře, kteří uvěřili, že osudy v oné knížce nejsou „jen beletrie”, ale ve skutečnosti představují skutečný a zajímavý dokument o jedné z nejslavnějších českých literárních rodin…
My, čtenáři Káji Maříka, se s ním kamarádíme od dětství. A v lážovských lesích s ním rádi trávíme čas… Slyšel jsem dokonce termín „fetovat Káju Maříka“ a takovéto fetování je na rozdíl od tolika nebezpečných fetování zdravé.
V jedné mé povídce se v budoucnosti vynaleznou kouzelné pilulky a budou doplňovat četbu. Povýší ji na silnější prožitek. Čtenář se soustředí na oblíbenou knihu a… Polkne literární pilulku. Ocitne se v knize, jako by jej přestěhovala droga. Snícímu připadá sen jako opravdová skutečnost. A zde se čtenář ocitne ve snu o knize, v „knižním snu“. Možná to jednou skutečně bude možné: člověk si vybere knihu a knihovnice mu s ní podá i pilulku. A čtenář bude moci ve světě, virtuálním, prožívat osudy, které nalezl v knize. Může žít vedle některé postavy z knížky. Chce žít vedle Sherlocka? Vedle Káji?… Může se rozejet na mustangovi po purpurových prériích…
Cválat s Vinnetouem, Old Shatterhandem. Procházet se s Nšo-či… Přátelit se s postavami, jaké si zamiloval. Dítě se stane spolužákem Harryho Pottera na jeho kouzelnické škole. Bude možné vzít si i pilulky pro společné snění. A pak se do knihy vypravit na výlet s přítelem. A představ si: co kdybychom, Ivo, my dva spolu mohli dneska vycestovat do nějaké ze svých oblíbených knih? Třeba i do nějakého z tvých poutavých příběhů?

F.: Dostaneš se nadále ke čtení? Co tě v poslední době zaujalo?
P.: Úvahy Paula Valéryho… Tlustý svazek výboru z jeho zamyšlení, který vydala Academia pod názvem Sešity. Mám rád knížky, které mají přesah do života toho, kdo je čte… Jsou knížky, které umí třeba jednou větou posvítit čtenáři na život… Někdy stačí paprsek jedné věty a… Ten posvítí na řešení, o kterém čtenář přemýšlel… Mám rád autory, kteří nabízí věty jako paprsky. Takovým paprskem je věta…, snad ji cituji správně: „Všechno, co říkáš, říkáš o sobě. Zvláště když mluvíš o druhých.”
Taková věta pomůže tomu, kdo o někom mluví, chápat nejen to, jaký je ten, o kterém hovoří, ale poví mu, jaký je on sám. Posvítí poznáním, jaký by mohl být. Ale myslím, že kdo se nad takovou větou zamyslí, neřekne mnoho z toho, co by jinak řekl… Nemůže to vyslovit. Ne proto, že by to někdo zakazoval, ale uvědomí si, že by štětcem své věty maloval nejen sdělení, nýbrž i svůj portrét…

F.: A co jsi čítal jako hoch?
P.: Řeky knih… Výčet titulů by zabral místo na tohle interview. Oba Karly, o kterých jsem mluvil, Maye i Maříka. V rodinné knihovně máme dosud dětskou četbu několika pokolení… Četl jsem rád i ročníky svázaných časopisů. Tatínkova knihovna s jeho dětskou četbou byla rozlehlá. A prošel jsem se během čtenářských cest nejen současnou, ale i předválečnou dětskou četbou… Obyvateli mých vzpomínek jsou tak lidé, které jsem osobně poznal, jenže podobně životné jsou postavy, které jsem potkával v literatuře…
Byla by dlouhá přehlídka, kdyby prošly před tribunou mého dětství postavy z knížek, které jsem miloval. Od kocoura v botách (ten by na přehlídce pochodoval první, je postavou z první knížky, jakou jsem přečetl) přes další a další… I přes hrdiny Poláčkovy knížky o pěti kamarádech. Přepochodovaly by zástupy pohádkových postav… Před tribunou by rázovaly postavy z obřích svazků Galopinových leteckých románů… Patnáctiletý letec, skaut putující kolem světa. Hrdinný kapitán Korkorán, doprovázený svou úžasnou tygřicí Jiskrou… Před tribunou by přetančily dívky z dívčí četby, kterou jsem neodmítal…
Kolik kamarádů žije v našich dětských četbách. Prošly by postavy Maupassantových a Čechovových povídek, postavy z Balzaca i Flauberta, které mne také bavily už v dětství, když pojmenovávaly tajemství dospělosti, na jaká chce dítě dohlédnout… A naznačují mu budoucí svět, svět věrnosti i zrad, úzkostí i štěstí. Svět, který na dítě čeká za vábivým obzorem. Kolik mých kamarádů vyhlíží v dětských knížkách…
Cromptonové Jirka postrach rodiny, kterého jsme s tatínkem milovali a který se stal z anglického chlapce naším báječným čelákovickým i brandýským kamarádem. Ransome: s jeho postavami jsem proplul dětstvím na lodi, spolu s oddílem Vlaštovek a Amazonek… A samozřejmě detektivky, Dumas…
Byla to nesourodá četba, ale jako jsou v mozaice zdánlivě nesouvisející kamínky, a přesto vytvářejí celistvý obraz, bylo tomu tak i u mé četby: i knihy, které jsem příliš nechápal, mi pomáhaly nasvítit svět, do kterého jsem dorůstal. Každá kniha je dveřmi k poznání a o jakém poznání by mohl člověk s odstupem říct, že bylo pro něj zbytečné?
Mnoho by si jich rád odpustil, ale zbytečná nebyla… U mnoha knih mi bylo líto, že skončily, a jak jsem se už zmínil, když jsem pak vyrostl, psal jsem jejich pokračování…

F.: Jsi dnes autor jistě sta knih, které se ovšem vyskytují v určitých shlucích. Na která svá díla bys ty sám zpětně poukázal?
P.: Mám rád postavy, které procházejí z jedné mé knížky do druhé. Tak například konstruktéra Daidala. Žije ve dvaadvacátém století, v Modré galaxii; v galaxii známé například z mých knih Největší skandál v dějinách lidstva, Manžel z Marsu, Manželka z Venuše… Nebo třeba postavy z mého nejnovějšího románu Chceš být král? Ten je o životě budoucí „hvězdné aristokracie“ a použil jsem tady své zkušenosti z vydávání Almanachů českých šlechtických rodů, největšího rodopisného díla o české šlechtě, jaké bylo vydáno od doby císaře Rudolfa II…
No, a mám taky nakladatelství Martin, ve kterém vyšly knihy v řadě jazyků a které se zabývá i genealogií. Jestliže jsem vydal hodně přes tisíc povídek a spočítáme v každé několik postav, byla by z těch vymyšlených lidí už velká vesnice. Nebo i městečko… Nu, a z těch tisíců postav mám rád třeba i profesora Kesslera, toho podivuhodného, poetického vědce, známého třeba z trilogie Vybraná tajemství profesora Kesslera, Andělé a démoni, Kniha upírů.
A pak je zde zhruba třicet knížek již tebou zmiňované „andělské řady”: příběhy o chvílích, které mění lidem životy. A v andělské řadě, kterou píšu už přes patnáct let, jsou i povídky o mnoha zvířátcích, například v knížkách Kočičí příběhy, Tajný život koček nebo Tajný život psů. Rád jsem ale psal i o dětech… A o babičkách, měl jsem totiž úžasné babičky. A napsal jsem trilogii o babičkách i jejich vnoučatech: Babičky jsou nejmoudřejší, Babičky a andělé, Babičko, máme tě rádi. Vydal jsem také řadu rodinných povídek o tatíncích a o maminkách, o dědečcích… Jen doufám, že se během doby tyhle příběhy nestanou disidentskou literaturou a místo Maminko, máme tě rádi a Tatínku, máme tě rádi se tituly nebudou měnit na „Rodiči číslo 1, máme tě rádi“ a „Rodiči číslo 2, máme tě rádi“.

F.: Co plánuješ?
P.: Rád bych dopsal českou ságu rodu Forsythů. Velký román jedné epochy. Kdysi, v dětství, kdy se zdá všechno možné, jsem chtěl napsat mnohosvazkovou rodinnou ságu od příchodu praotce Čecha do současnosti, o osudech jedné české rodiny, která prochází dějinami…, ale dnes je mi jasné, že se to nedá stihnout; člověk nežije tak dlouho, jak by si přál… Napsal jsem ale na podobné téma asi nejobsáhlejší sbírku veršů, jaká vyšla v Čechách v novém tisíciletí. Jmenuje se Česká kniha mrtvých a vypráví o osudech jednoho místa v Čechách: jeho osudy líčí na životech lidí, kteří v onom místě během staletí žili. A to, co by v próze bylo třeba líčit v mnoha knihách, se dá v poesii povědět v jediné knížce. Je to soubor epických básní a koláž o osudech jednoho čtverečního kilometru naší země… Soubor výpovědí obyvatel, doprovázený skvělými kolážemi rodinného přítele Jiřího Koláře.

Ale chtěl bych napsat i román o jedné české rodině. Prozaickou výpověď, která by nebyla koláží z poesie. Propojily by se v ní osudy národa s archetypickým osudem obyvatel jednoho místa a dějiny rodiny by líčily dějiny českého národa… Má to být obsáhlý, třídílný román o „českém století”, přesněji o sto letech jedné šlechtické rodiny… Začíná přípitkem na Silvestra roku 1900, končí cinknutím skleniček na Silvestra roku 2000. Mezi dvěma přípitky prochází pět pokolení jedné rodiny… A jsou to osudy žen.
Ženy mívají pohnutější, zajímavější osudy – z hlediska románu – a české osudy byly navíc dobrodružnější než osudy lidí v řadě jiných zemí. Chtěl bych použít jako látku osudy, jaké mi líčili přátelé a jaké mi líčili čeští šlechtici z baronských, hraběcích i knížecích rodin. Naslouchal jsem vyprávěním o dobrodružných životech, naslouchal jsem mu u plápolajících krbů i při procházkách zámeckými parky… A měl příležitost poznat mnoho pozoruhodných lidí a často jsem už asi poslední, kdo uchovává v paměti jejich dávná dobrodružství…
Příliv těch vyprávění byl fantastický… Snad se mi podaří mít tolik přízně múz a tolik nerušeného času, abych mohl onen román dokončit. Je tolik vzpomínek, jež mi pamětníci předali a jež uchovávám, a rád bych je uchoval před rozplynutím…

Martin Petiška: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Peti%C5%A1ka

Fotografie Martina Petišky od Ondřeje Neffa!

The post Zakazovaný Martin Petiška. Lehce fascinující rozhovor o tátovi, Hrubínovi, Seifertovi a knihách first appeared on Čítárny.

Devadesáti let by se 14. května 2014 dožil spisovatel Eduard Petiška (který zemřel roku 1987 v Mariánských Lázních). Petiškův otec se shodou okolností znal jak s Jaroslavem Haškem (seděl s ním dokonce ve stejné školní lavici), tak s Franzem Kafkou (spolu pracovali v téže pojišťovně) – a Eduard Petiška sám hovořil již od dětství stejně dobře česky jako německy (měl dva mateřské jazyky). Od dětství psal i verše, z nichž některé otiskl už roku 1939 v Mladém hlasateli.

Jsa výrazně hudebně nadán, udělal Eduard Petiška zkoušky na konzervatoř, ale po maturitě (1943) v Brandýse doplatil na okupaci, byl totálně nasazen a po osvobození vystudoval na Univerzitě Karlově germanistiku a komparatistiku. Stal se tak doktorem filozofie (1949), ale prakticky a „rovnou“ především profesionálním překladatelem (např. Heinricha Heina) a spisovatelem na volné noze.

Svou první knížku Oči vzlétajícího času vydal roku 1946.
Toužil psát i pro děti a jeho leporelo Alenka jde spát vyšlo už rok poté. Téhož roku 1947 přeložil Petiška také životopisnou knihu Roosevelt.

Pak přišel rok 1948.
Tehdy se oženil a současně pochopil, že mu bude pro příští roky nejspíše záchranou právě psaní pro děti. A taky bylo. Už roku 1948 následovaly Pohádky pro nejmenší anebo Sedm Mamlasů a mezi mnohými dalšími tituly posléze i sbírka próz Jak se Martínek ztratil (1956), ve které Petiška poprvé zohlednil syna Martina Petišku (nar. 1950), budoucího spisovatele a tvůrce lexikonů české šlechty.

Martínkova dobrodružství pokračují v knize Kam se schoval nůž (1957)
ilustrované Helenou Zmatlíkovou a téhož roku reagoval autor na dosavadní schematismus sbírkou „nemocničních“ básní pro dospělé Okamžiky, která se stala obdobnou událostí, jako rok předtím Valentův román Jdi za zeleným světlem.

Roku 1958 pak zpracoval Staré řecké báje a pověsti,
které provázely i díky specifickým ilustracím Václava Fialy dětství nejednoho z nás, ale i mnoha dětí v jiných zemích (a skutečně lze jen těžko vymazat z paměti – a čímkoli nahradit – třeba tamní děsivé zobrazení Gorgony).
Přeloženy do mnoha a mnoha jazyků dosáhly tyto Báje třeba jen ve Francii dosáhly takřka třiceti vydání a staly se tam dokonce školní četbou.

Sám mám Eduarda Petišku svázaného i s dalšími knížkami pro děti, především pak s Birlibánem (1959) a jeho pokračováním Birlibán jde do školy (1962).
Zdaleka ne naposled tu Petiška prokázal, nakolik se svede vžít do intimního vnímání dítěte, a jenom zdánlivě banálním je tady motiv svačiny, které si chlapec nedostatečně váží a jenž je rozvíjen coby poutavá pouť dítěte úzkým, podivuhodným tunelem skrz houštinu s následnými dobrodružstvími ve fiktivní, snové zemi, kde číhá na nezdárníka i vysoká Housková hora, která nepříjemně připomene, ano, právě inkriminovanou housku.

Rok poté (1960) začal Petiška spolupracovat se Zdeňkem Milerem  a napsal dnes už klasické, úvodní dobrodružství dlouhé série krtkových příhod Jak krtek ke kalhotkám přišel.
Téhož léta převyprávěl Sedmikráskou i německé pohádky, a to tak, jak je pamatoval z babiččina vyprávění, a ve stejném roce stvořili spolu s Trnkou i publikaci Sen noci svatojánské, která byla přeložena rovnou do němčiny, francouzštiny a angličtiny, aniž by však došlo také na její český ekvivalent. Vychází ze stejnojmenného animovaného filmu.

Své první romány Než uzrají muži (o dětství na počátku války) a Pomerančové šaty vydal Petiška teprve v letech 1960 a 1962 a svou prvou povídkovou sbírku Hotel pro cizince teprve roku 1964.
Na Řecké báje navázal Příběhy, na které svítilo slunce (1967), kde opět vynikajícím způsobem převyprávěl pověsti dávného Egypta, Mezopotámie a Izraele, už počínaje stvořením světa. Synovi věnoval Petiška román Průvodce mladého muže manželstvím (1981).

Roku 1968 vydal Petiška čtyři knihy.
Básnickou sbírku Ovidiova rodina, román Hrdinův pátek, převyprávění židovských pohádek staré Prahy Golem a anglickou verzi známého příběhu Louskáček. Nicméně vydání jeho Cesty do země Lidivoni bylo v tom roce zastaveno a práce mohla vyjít teprve roku 1999.

Vraťme se však ještě do léta 1971 a ke sbírce veršů Prométheova paměť. Téhož roku vycházejí i Příběhy tisíce a jedné noci, dále pak pověsti Čtení o hradech a taktéž všechny „sebrané“ Martínkovy pohádky. K tomu i celá Martínkova čítanka. Alenčina čítanka následovala pak roku 1982.

Již posmrtně vyšly mj. jeho básnické sbírky Podzimní deník (1989) a Vůně hvězd (1989), román Srdce, ve kterém bydlím (1990) a taktéž próza pro děti Neviditelná Zuzanka (1993).

Celkem tak Eduard Petiška zůstává autorem takřka sta titulů přeloženým do zhruba třiceti jazyků. Až dosud se prodalo okolo osmnácti milionů výtisků jeho knih a je proto krutým, ne-li trochu děsivým paradoxem i svědectvím o dnešku, nakolik je částí národa zapomínán.
Přesto i proto se v rámci letošního Roku Eduarda Petišky koná v knihovnách i jinde řada akcí na počest jeho děl.

The post Eduard Petiška. Populární spisovatel vydal skoro sto titulů v nákladu přes 18 miliónů kusů first appeared on Čítárny.

Nemyslela jsem si, že někdy pochválím neslavně proslulé Ottovo nakladatelství, které je hlavně slavné díky porušování autorských práv. Ovšem nic není černobílé, toto nakladatelství dalo příležitost ilustrátorovi Jindrovi Čapkovi a vznikly tak dvě pěkné publikace (2015), které sice nejsou novinkou, ale nové a krásné jsou ilustrace Čapka.

Jedná se o Příběhy tisíc a jedné noci  v převyprávění Eduarda Petišky.
24 známých i méně známých orientálních pohádkových příběhů, které vypráví krásná a moudrá Šahrazád králi Šahrijárovi. Vyšly v češtině i slovenštině.

Ilustrace Jindra Čapek. Pohádky tisíce a jedné noci, 2015

Nově ilustrovanou knížku Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula.
Nestárnoucí příběh medvědáře Kuby Kubikuly a jeho medvěda Kubuly. Kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.

Jsou to sice jen menší počiny ve srovnání s příležitostí, kterou ilustrátor dostal např. v roce 2006 v Německu v titulu Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, ale alespoň částečně může i český čtenář vidět jeho skvělé obrázky. 

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

The post Vynikající Jindra Čapek nově ilustroval Eduarda Petišku a Vladislava Vančuru first appeared on Čítárny.

Málokdo už dnes ví, že Krtka, který ke kalhotkám přišel napsal Eduard Petiška (14.5. 2014 by měl 90 let). Málokdo také ví, že byl básník a překladatel německé poezie a že jeho kniha Staré řecké báje a pověsti je povinnou četbou ve Francii, kterou dodnes nikdo nenapsal líp.

Petiška proslul především jako autor pro dětské čtenáře
a stal se jedním z nejoblíbenějších českých pohádkových autorů. Jeho knihy pro děti například Birlibán, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Anička malířka, Pohádkový dědeček  se staly oblíbenými a stále vydávanými pohádkami.
Snad největší popularitu získala jeho kniha v četných vydáních Staré řecké báje a pověsti, která byla přeložena do sedmi jazyků a je dodnes povinnou četbou ve Francii. Japonské děti zase znají již v několika vydáních tituly Bylo jednou loutkové divadlo nebo Kam se schoval nůž, O jabloňce a samozřejmě Jak krtek ke kalhotkám přišel.

Velký význam mají dodnes jeho úpravy dalších českých a cizích pověstí a pohádek
jako například Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, Čtení o hradech, Čtení o zámcích a městech.

Nesmíme zapomenout na jeho překladatelské práce především J.W. Goetha a Heineho a také na jeho básnické kyrické dílo, kterému se věnuje celý život. V něm se hlásí především k odkazu Františka Halase. (Oči vzlétajícího času,1946, Pražské orchestry, 1947, Slunce, 1949) Lyrický charakter mají také jeho prózy, ve kterých otevíral téma generační a mravní. Například to jsou knihy Než uzrají muži, Pomerančové šaty, Průvodce mladého muže manželstvím, Třicet manželek.
Spolupracoval často s Československým rozhlasem a televizí, psal pro dětské časopisy. Psal ovšem i odborné texty, eseje a předmluvy.

Eduard Petiška  neměl pouze literární nadání. Od svých předků – a zvláště matky Adeline Winandtové – zdědil i hudební sluch. A nebýt nacistické okupace, zúročil by úspěšně složené zkoušky na konzervatoř asi i jinak než prací soustružníka. Nástup komunistů k moci v únoru 1948 pak zase překazil jeho jiné ambice – natáčení „filmových básní“ s Konstantinem Bieblem. Zemřel 6. června roku 1987 během pravidelného léčebného pobytu v Mariánských Lázních.

Eduard Petiška (14. května 1924 – 6. června 1987) prožil své dětství v Čelákovicích u Prahy. Gymnázium studoval v Brandýse nad Labem, které absolvoval v roce 1943. Hned po absolvování gymnázia byl totálně nasazen. Až po válce po válce vystudoval na FF UM v Praze germanistiku a srovnávací literatury. Od roku 1948 žil v Brandýse nad Labem jako spisovatel z povolání.

The post Eduard Petiška nenapsal jen Staré řecké báje a pověsti, povinnou četbu ve Francii first appeared on Čítárny.

Martínkova čítanka pro prvňáky Eduarda Petišky je opravdu oblíbená a milovaná mnoha dětmi a právem patří do zlatého fondu české literatury pro děti.
Proto není divu, že ji Knižní klub vydává (téměř po čtyřiceti letech od prvního vydání, i když jednotlivé části vyšli již mnohem dříve) v dalším vydání.

Spojení dvou známých umělců – Eduarda Petišky a Heleny Zmatlíkové – není nijak neobvyklé.
Všichni určitě znají Alenčinu čítanku, Aničku a básničku, Aničku a flétničku, Aničku malířku, Míšovo tajemství, Neviditelnou Zuzanka, knížku Bylo jednou jedno loutkové divadlo a další, ale hlavně a především Martínkovu čítanku a dvě klubíčka pohádek.

Čítanka je to opravdu oblíbená a milovaná mnoha dětmi a právem patří do zlatého fondu české literatury pro děti.
Proto není divu, že ji Knižní klub vydává (téměř po čtyřiceti letech od prvního vydání, i když jednotlivé části vyšli již mnohem dříve) v dalším vydání.

Čítanka přináší řadu jednoduchých pohádek o dětech a o zvířátkách a veselé obrázky Heleny Zmatlíkové.
Starší vydání je ale taky skvělé. Ilustrace Václava Sivka jsou mimořádné, ale knížku už seženete jedině v antikvariátu.

Malý Martínek žije s maminkou a tatínkem v domečku se zahrádkou. S kamarády Helenkou a Vítkem, s dědečkem, který k nim přijede na návštěvu, s pejskem Hafíkem a kočičkou Bělinkou poznává svět kolem sebe.
Děje se tu tolik zajímavých věcí! Kluci se rozhodnou upéct dort, Martínek s tatínkem sází jabloňku, vypořádá se se strachem z kamenného psa a nechá si statečně spravit děravý zoubek. S některými příběhy se děti mohly setkat již v podobě leporel (O jablůňce, Kam se schoval nůž apod.), ale to vůbec nevadí, protože kromě Martínkových dobrodružství čeká na děti i vyprávění o mnoha zvířatech a dědečkova, tatínkova, maminčina i babiččina pohádka. A k tomu další dvě klubíčka dalších pohádek!

Martínek se ráno probudil dřív než slunce. Protřel si oči a poslouchal, jak v zahradě šustí vítr v suchém listí. „To bude den,“ pomyslel si a potichu se vykradl z postele, aby neprobudil maminku. Hafík už na něj čekal u dveří, vrtěl ocasem a těšil se na první dobrodružství.
A tak spolu vyběhli ven, kde svět ještě voněl nocí a sliboval něco nového.

Ilustrace Helena Zmatlíková

Texty jsou vhodné pro děti předškolního a raného školního věku – k předčítání i k nácviku prvního samostatného čtení.
Takže neváhejte! Pro prvňáčky jako stvořená!!!!

AUDIOKNIHA
Martínkova čítanka byla načtena Naďou Konvalinkovou v roce 2014.

Eduard Petiška / Martínkova čítanka / Ilustrovala Helena Zmatlíková / Knižní klub, 2008 / 284 stran / 7. vydání, v Knižním klubu 4.

The post Martínkova čítanka pro prvňáky patří do zlatého fondu české literatury pro děti first appeared on Čítárny.