Znám mnoho lidí, kteří okouzlení knihou Miroslava Horníčka (10.11. 1918 – 15.2. 2003) Jak hledat slunce vyrazili v jeho stopách do Provence.
Toulat se dnešní jižní Francií není už tak romantické jako za časů Pagnola nebo Daudeta, ale pořád je co vidět. Třeba otevřená okna Monetova ateliéru ve stínu zarostlé zahrady v Aix de Provence nebo slavný padací most van Gogha, (dnes už kopie) či západ slunce na pahorku skalního kláštera Abbaye de Saint-Roman u Arles, odkud není daleko do národního parku Camarque s plameňáky a lehkou brízou.

A až tam pojedete, nezapomeňte sebou vzít pár knih a cestujte s těmi, kteří kouzlo Provence poznali už před vámi a uměli o tom poutavě psát.
A já doufám, že jih Francie ještě není zničen stupidní migrací a že budete okouzleni ještě víc.

Francesko Petrarca – Sonety Lauře
Inspirací italského básníka Petrarky (1304 – 1374), který žil ve vyhnanství v Avignonu a později ve Fontaine de Vaucluse, byla dívka Laura, s níž se setkal r. 1327 v Avignonu. A protože Petraca byl to muž vzdělaný, napsal 400 milostných zpěvů trubadůrů, psané v jazyce d´oc. Z těch později vzniklo Sto sonetů Lauře, popisující věčnou bolestnou infekci zvanou láska a tápání o lásce, slávě a úvahami o náboženství.

Francesco Petrarca Výstup na Mont Ventoux
„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“.
I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“
Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.

Sonety Lauře a Francescco Petrarca. Kdo byl středověký génius?

Miroslav Horníček – Jak hledat slunce
Vyprávění o pobytu v Provenci, doplněné fotografiemi Miroslava Horníčka (1913 – 2003) a ilustracemi malíře A. Vondry, přináší nejen dojmy a zážitky z putování půvabnou provensálskou krajinou s bohatou historií, ale i úvahy o smyslu cestování a nebezpečí moderního turismu. Autor, který spolu s výtvarníkem poznával provensálská městečka a vesnice, ležící mimo obvyklé turistické trasy, se často vrací do minulosti kraje a citlivě vnímá jeho současný tep.

Když jsme s přítelem zauvažovali o této cestě, řekl jsem znovu to jméno: PROVENCE. Měl jsem své důvody. Jaké? Řekl bych pokud by toto jako důvod stačilo -, že jedu hledat slunce. Jih. Jih, který mi není jenom směrem, jen jednou ze světových stran, ale souhrnem jistých vlastností, už nikdy nezaměnitelnou skutečností jistých končin, jistých kvalit, jih, který je pro mne hořkými vůněmi a rozpáleným tichem, jih modré oblohy nad modrým mořem. Kdybych si mohl zvolit směr a cíl všech příštích cest, zvolil bych provždy jih.”

Popis jedné cesty… Než jsme vyjeli, byly tu plány. A když teď tu cestu popisuji, jsou
tu mé poznámky. Ale mezi tím je skutečnost těch dnů a obojí – ani ty plány, ani ty
poznámky – jí neodpovídají. Všechno bylo jinak. Kdyby se mne někdo ptal, kudy a kam v
té končině, neuměl bych mu poradit. Každý si jede svým způsobem, má svoje důvody,
svůj zrak, své pocity. Na začátku jsem řekl: přejel jsem bludný kořen své staré lásky. A tak
tomu bylo…

Miroslav Horníček. Jak hledat slunce. Jedinečný tulácký cestopis z Provence

Marcel Pagnol – Jak voní tymián
Marce Pagnol (1895 – 1974) ve svém vzpomínkovém vyprávění dovolí čtenáři vstoupit do rodného autorova kraje Provence, bujné a překrásné přírody, kde pod jižním sluncem kvete levandule a tymián dorůstá do výšky člověka. Pagnol napsal tyto nezapomenutelné vzpomínky, když už překročil šedesátku, a přesto se dokázal podívat na svět mladýma očima chlapce, který i věci docela obyčejné dokázal vnímat jako vzácné a neopakovatelné okamžiky.
Jak voní tymián. Majstrštyk Marcela Pagnola aneb Ota Pavel po francouzsku

Miroslav Horníček – Listy z provence
Knížka dojmů a zážitků z cesty do Provence, kraje autorových mladických snů, je psána formou úvah a zamyšlení, věnovaných slavným osobnostem tohoto kraje.


Alphonse Daudet – Listy z mého mlýna, a trilogie o Tartarinovi z Tarasconu
Autor známého Tantirina a oblíbenec Mirka Horníčka Alphonse Daudet ( 1840-1897 ), se narodil v Nimes. Jeho nejznámějšími díly jsou Listy z mého mlýna a trilogie o Tartarinovi z Tarasconu. Přítelem z dětství Paula Cézanna byl Emile Zola ( 1840 – 1902 ), který žil v Aix-en-Provence od svých 3 do 18 let. Jejich přátelství popisuje kniha Dílo.

Henri Bosco – Měsíční pahorek v dlani
Poetický román Měsíční pahorek v dlani se odehrává v jihofrancouzké Provence. Sem přichází mladý Martial Malicroix, aby se ujmul svého dědictví. Podle závěti, ale musí strávit v místní divočině půl roku, aby se stal právoplatným dědicem. Fascinují vyprávění a bohatý jazyk.
Měsíční pahorek v dlani. Fascinující příběh z francouzské Provence


Peter Mayle – Rok v Provence, Znovu Provence, Navždy Provence
V prvním díle volné trilogie o půvabech a zvláštnostech života v jihofrancouzské Provenci (Navždy Provence a Znovu Provence) se společně s Peterem Maylem (1939) podíváme do líbezné krajiny, kde voní levandule, rodí se výborné víno a jedinečné kulinářské dobrůtky – vínem úžasných značek počínaje a slavnými lanýži konče -, a kde bydlí lidé, jejichž život jim můžeme jen závidět. Za knihu, ze které se záhy po jejím vydání stal světový bestseller, získal Peter Mayle v roce 1990 prestižní cenu British Book Awards pro rok 1989 za nejlepší cestopisnou knihu.
Druhý díl volné trilogie o půvabech a zvláštnostech života v jihofrancouzské Provenci (Rok v Provenci, Navždy Provence! Peter Mayle, milovník francouzské kuchyně i vín, a především skvělý humorista a vypravěč, nás opět zavede do prosluněných vinic a ospalých provinčních městeček v zemi, kde našel svůj druhý domov.


Jiří Ryvola – Nové listy z Provence
Humor, plný hravosti a mužné pošetilosti, brilantních formulací, a zejména pak člověčiny, přivedl J. Ryvolu několikrát do Horníčkovy blízkosti. A pravděpodobně někde zde se zrodila i jeho touha poznat Provence. Zatímco Horníček nechal své vyprávění ilustrovat malířem Vondrou, malíř Ryvola doprovodil své kresby tužkou vlastními texty. Ono by to ani jinak nešlo – výpověď je natolik osobní, že by to za něj stejně nikdo udělat nemohl.

Jan Šmíd – Obrázky z Provence
Jan Šmíd vás provede současnými městy jako Cannes, Arles, Marseille, Avignon či Nice, po malebném venkově i krajem slavných malířů.

Lenka Civade – Provence jako sen
Kniha české malířky provdané do Francie nás zavede do Provence, kde si Lenka s manželem pořídili polorozpadlý zámek, ve kterém se chystají žít a vybudovat zde tvořivé a tvůrčí místo, kde bude živo (divadelní stáže a kurzy výtvarného umění, představení, výstavy, koncerty), samozřejmě s ubytováním účastníků i hostů. Cesta k realizaci tohoto snu byla složitá, plná sutě ze zborcených zdí i jiných překážek nastražených přírodou i lidmi. Vyprávěním se prolínají impresionistické popisy úchvatné přírody, místních zvyků, zdejší kultury, lidí a jejich mentality.

Jean Giono – Muž, který sázel stromy
Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajímavějších, jmenoval jsem i toto útlé dílo Jeana Giona. Je to opravdu tenká knížka, pár desítek stran, ale skrývá velké poselství. Je dokladem toho, že základní filozofie života je velmi prostá a může ji rozpoznat každý, kdo myslí a je ochoten nacházet ve svém životě souvislosti.
Muž, který sázel stromy. Jean Giono napsal geniálně smyšlený příběh z Provence

UMĚLCI, KTEŘÍ ŽILI V PROVENCE

Fréderik Mistral ( 1830 – 1914 ) psal převážně básně a je jedním ze zakladatelů muzea provensálské kultury v Arles.

Jean Cocteau ( 1889 – 1974 ) Básník, dramatik a režisér, kterého ovlivnil surrealismus, žil v Mentonu od r.1924 do své smrti. Nejznámější divadelní hry: Kráska a zvíře, Orfeus.

Albert Camus (1913 – 1960 ) Nositel Nobelovy ceny za literaturu, narozený v Alžírsku, se přestěhoval do Lourmarinu v Luberonu v r.1957. V Provence psal svůj autobiografický román První muž, který již nedokončil. Zemřel při autonehodě.

Nostradamus (1503 – 1566) – Známý věštec a filosof se narodil v St.Rémy de Provence, ale většina jeho tvorby v latině, vč.známého proroctví Centuries, pochází ze Salonu de Provence, kde žil až do své smrti.

Markýz de Sade (1740 – 1814) byl zřejmě prvním spisovatelem, který proslul knihami s pornografickými příběhy. Sexuální skandály také provázely jeho soukromý život a tak jeho novely s pornografickým obsahem silně pobouřily ve své době křesťanskou veřejnost a byly zakázány, ale i tajně čteny.

ZNÁMÍ MALÍŘI, SPOJOVÁNÍ S PROVENCE

Paul Cézanne ( 1839-1906 ) Jako jeden z mála umělců se narodil v Aix-en-Provence a prožil zde i většinu svého života. Námětem jeho obrazů byla mimo zátiší většinou okolní krajina, zejména hora Sainte -Victoire.

Vincent van Gogh ( 1853-1890 ) žil pouze dva roky v Provence, ale jeho nejslavnější plátna pocházejí z tohoto období. Od února 1888 do května 1889 bydlel v Arles, pak se léčil v ústavu v Saint Rémy. V Arles s ním maloval i jeho přítel Paul Gauguin, který ale proslul spíše obrazy z tichomořských ostrovů.

Auguste Renoire ( 1841-1919 ) často navštěvoval Grasse, St.Raphael a Cannes. Později si v r.1907 koupil pozemek v Cagnes-sur-Mer. Postavil zde dům s ateliérem a žil tu až do své smrti. Dnes je v domě jeho muzeum.

Claude Monet ( 1840-1927 ) Namaloval mnoho obrazů z okolí Cap Martin nedaleko Mentonu a Cap d´Antibes. V Aix de Provence je dnes v jeho domě muzeum.

Henri Matisse ( 1869-1954 ) Bydlel v St.Tropez u svého přítele malíře Paula Signaca, později v Nice a Vence. Po II.světové válce se přestěhoval do Cimiez, kde je i pohřben.

Pablo Picasso ( 1881 – 1973 ) Trávil mnoho let každé léto na Azurovém pobřeží. Od r.1946 žil nejdříve v Vallauris, později v Mougins.

Georges Braque ( 1882-1963 ) v letech 1907-1910 maloval v L´Esteque, podobně jako André Derain.

Marc Chagall ( 1887-1985 ) Žil ve Francii od r.1922. Poslední roky života tvořil v St.Paul de Vence, kde je také na místním hřbitově pohřben.

Victor Vasarely ( 1908-1997 ) Žil od r. 1948 v Gordes. Maloval geometrické obrazce ve vzájemně kontrastujících barvách.

The post Kouzelná Provence. Oblíbené knihy o francouzském jihu, který se bohužel rychle mění first appeared on Čítárny.

Kněz a myslitel Francescco Petrarca  (1304-1374) nazývá Sonety Lauře Zpěvníkem – Canzoniere nebo taky Rerum Vulgarium Fragmenta – zlomky, protože své verše často přepisoval a měnil. Celkem je ve Zpěvníku 366 sonetů z velké části milostných, jen 30 z nich má jiný obsah.
Petrarca zde navazuje na Dantův sonet, který však částečně precizuje. Všeobecně se uznává, že dílo bylo ovlivněno velkou láskou Petrarky, Laurou.

Jedno z nejznámějších středověkých děl, Sonety Lauře, má dvě části.
První je psána za Lauřina života  a druhá část po její smrti. Za přelom je považován sonet CCLXVII, kde se poprvé objevuje Lauřina smrt a která odděluje i způsob nazírání na lásku, život, smrt. Jakoby sonet nepřímo odděloval Petrarcovo mládí a zralý věk. Každopádně v celém díle cítíme jeho touhu po poznání a hlavně sebepoznání, čímž se velmi odlišuje od jiných autorů své doby. S tím souvisí i jeho celoživotní aktivní studium a objevování starých spisů např. Varrona, Plinia, Livia, Cicerona, které mu získalo ve své době neuvěřitelný věhlas.

O Lauře ale víme jen to, co o ní napsal sám.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu. Tam poprvé uviděl plavovlásku s tmavýma očima, která později zemřela během epidemie cholery roku 1348. Její celé jméno neznáme a vůbec není jisté, zda všechno nebyla jen básnická představivost, jakási Petrarcova Femme fatale.

Je zajímavé, že v sonetech se její jméno skoro neobjevuje. Možná se Petrarca obával projevit své city konkrétně, protože byl kněz nebo proto, že Laura byla vdaná. Místo jejího jména používá synonymum jako vánek – a l’aura nebo vavřín – lauro, vavřinový věnec – l´aura. To naznačuje, že Laura mohla být jen vysněný symbol jeho nezměrné básnické imaginace, symbol propojení touhy, lásky pozemské s osobní touhou po literární dokonalosti, což dokazuje Petrarcovu snahu o přesné vyjádření myšlenek, který zasazoval do dokonalého uměleckého sonetu.

Přesto je zřejmé, že verše jsou psané někým, kdo je skutečně hluboce zamilován a jemuž nebylo dáno svou touhu naplnit. Zbožštění Lauřiny krásy je proto i na dnešní dobu mimořádné citlivé a působivé.

Naprostá většina díla Petrarky je psána latinsky. Například známá jsou jeho díla Africa, Bucolica, De contemptu mundi, Epistulae, v nichž se projevuje jako zakladatel zdokonovatel literárních forem jako je epos, životopis, dopis, dialog. Psal ovšem také v hovorové toskánštině tzv. volgare.
Je zajímavé, že tento lidovější projev osobně neuznával, dokonce chtěl dílo takto napsané zničit, ale na straně druhé se právě díky tomuto stylu stal nespírně populární. Vždyt jeho básnická korunovace na římském Kapitolu na Velikonoční neděli roku 1341 byla velkou událostí. Tisíce lidí přihlíželo, jak byl Petrarcovi v rudém plášti od krále Roberta Neapolského vkládán na hlavu vavřínový věnec.
Událost ne nepodobná starým římským republikánským časům, které Petrarca musel zbožňovat, o čemž svědčí i fakt, že propagoval Colu di Rienzo (1313 – 1354), významného a pronásledovaného politika a jeho ideu sjednocení Itálie, ale nikoliv jako monarchii, ale jako republiku. Na svou dobu nepřijatelná myšlenka nakonec stála Colu di Rienzo život, když byl na ulici ubodán davem.

Doporučujeme:
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23, 62, 126, 128, 134. Přeložil Jaroslav Pokorný.
V. Renč, Překladatelův doslov, in: F. Petrarca, Kanzony pro Lauru, Mladá fronta, Praha 1969, str. 135-144.
V. Renč, Závěrečná poznámka, in: F. Petrarca, Sto sonetů Lauře, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965, str. 135-138.

Ukázky ze Zpěvníku Sonety Lauře…

1
Poslání k čtenářům, v němž se kajícně vyznává z marnosti své lásky.

Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění
těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly
v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,
kdy byl jsem někým, jehož více není –

snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění
a marné naděje zas v marné žaly,
alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,
milosti dojdu, ne-li odpuštění.

Však vidím dnes, jak lidem pro posměch
jsem dlouho býval; proto bez ustání
sám za sebe se tajně hanbívám.

Je hanba plodem bláhovostí těch;
a pokání a jasné rozpoznání:
je krátkým snem, co zde se líbí nám.

2
Mnohokrát odolával nástrahám boha lásky, nástraze poslední se neubránil.

Aby svou sladkou pomstou rázem smyl
a ztrestal tisícerý neúspěch,
bůh lásky s lukem napjatým jak špeh
vyčíhal tajně vhodných míst a chvil.

Ač dávno jsem se ctností obrnil
a zrak i srdce před útoky střeh,
přec úder zhoubný znenadání šleh
tam, kde dřív každý šíp se ulomil.

I zmatena tím náhlým útokem,
nevzchopila se zavčas moje síla,
buď aby sáhla k osvědčené zbrani,

či na neschůdném srázu vysokém
mě před zlým bohem opatrně skryla.
Dnes, kdy mě bránit chce, už neubrání.

6.
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských…

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

7.
… jen v nebi může být takové krásy vzor.

Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde říci asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?
Kdy srdci dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí,
jak sladkou řeč má, jaký sladký smích.

The post Sonety Lauře a Francescco Petrarca. Kdo byl středověký génius? first appeared on Čítárny.

Slavný itslaký básník Francesko Petrarca. Přečtěte si slova obsažené v jeho listu potomkům. Jsou z výboru Petrarkovy poezie Zpěvník (Československý spisovatel Praha 1979), který je předmětem úvah této recenze.

„Byl jsem jeden z vašeho houfu, smrtelný človíček, nepříliš vznešeného ani nízkého rodu. Ze starobylé rodiny, jak o sobě říkal Augustus Caesar. Příroda mi nedala ani špatnou, ani nestoudnou povahu. Uškodily mi spíš špatné návyky. Oklamalo mě dětství, strhlo mládí a napravilo stáří, když mě vlastní zkušenost naučila, že pravda je to, co jsem četl dávno předtím: Mládí a rozkoše jsou plané věci… Největší králové mého věku mě milovali a hleděli si mě. Nevím proč – budou to vědět sami. A tak jsem se s některými stýkal jako rovný s rovnými a jejich vysoké postavení bylo pro mne zdrojem mnoha výhod a žádné nelibosti.“

Francesko Petrarca se narodil dvacátého července 1304 a umřel skoro přesně o sedmdesát let později, 19.7.1374.
Pocházel z rodiny florentského notáře, který žil v politickém azylu ve městě Arezzo. V roce 1326 byl Petrarka po studiích v Montpellieru a v Bologni vysvěcen na kněze. Žil střídavě v Itálii a ve Francii, přičemž hodně a rád cestoval (nezřídka s politickými posláními).

Byl typickým představitelem i šiřitelem obdivu k antice, antické archeologie a všemožného bádání v antických pramenech. Politicky snil o obnově starověkého Říma s jeho mocenským primátem na úrovni celé Evropy. Jeho básnické dílo lze dělit podle jazyka, jímž psal, na italské a latinské.

Ačkoli si Petrarca vážil více svých latinských spisů (mezi hlavní patří epos Africa, oslavující antického hrdinu Scipiona staršího, Bucolicum carmen, soubor dvanácti eklog, De viriis illustribus, životopisy slavných Římanů, a dále poučná pojednání a četné listy), pozdější doba jednoznačně upřednostnila jeho italské verše, zejména milostnou poezii adresovanou Lauře, s níž se poprvé setkal šestého dubna roku 1327 v kostele Sv. Kláry v Avignonu. O tom, kdo byla Laura, nic přesného nevíme.
Kromě této Petrarkovy tvorby, shrnuté v tzv. Canzioniere čili Zpěvníku, se budu věnovat ještě básním nazvaným Trionfi (Triumfy), které jsou součástí českého výše uvedeného českého výboru a jejichž ráz je silně reflexivní a vizionářský.

Petrarca přišel na svět v době, kdy Dante začal psát svou Božskou komedii a kdy italské básnictví mělo za sebou již více než stoletou a pohnutou historii.
Od básníků il Dolce stil nuovo, z nichž je Petrarkovi nejblíž Cino da Pistoia, převzal jemnost a dokonalost verše, sklon k blouznění a s ním milostnou tematiku vycházející z osobní zkušenosti kontemplativně transponované do mystické a filozofické roviny. Je ovšem mnohem víc soustředěný na sebe, čímž jeho poezie nabývá podoby reportáže (byť stylizované) o nitru člověka, o prožitcích a o světě kolem. Zatímco v Dantově nebo Cinově lyrice budeme jenom nesnadno hledat prolnutí všedních věcí a lásky, Petrarca je mnohem pozemštější.

Je ve srovnání s Dantem i nábožensky chladný, pesimistický, pasivní a uctivý vůči mocným tohoto světa.

Pro Danta zakořeněného v divoké epoše komun je odpor k svévoli vládců podložen robustním křesťanským zásvětím a kosmickou vizí univerzálních hodnot, pro Petrarku žije člověk v relativizující vrženosti svých prožitků, přičemž vzájemné sdílení, hledání harmonie a rozumění je cestou k univerzálnímu lidství, arci jen relativnímu. Vítězstvím svobody městských komun, za niž bojoval florentský prior Dante, padl ideál, který mu byl tak drahý, totiž středověký katolicismus. Petrarca se v novém světě relativity a pozemskosti cítí ještě smutný, je mu blízký i cizí zároveň, prožívá ho jako rozpor, zrcadlící se v jeho nitru.

Naopak po Petrarkovi již lyrika ustupuje ironicky zábavným povídkám Boccacciovým, jemuž není svaté nic a jenž se v pozemskosti cítí lépe než ryba ve vodě, a o něco pozdější, podobně ironické, nicméně mnohem romantičtější epice Ariostově. Náboženskou vlažnost Petrarkovy Itálie a Petrarky samotného ostatně výmluvně prozrazuje již to, že byl otcem nemanželských dětí a že jej, kněze, i přesto lidé velice ctili.

O Zpěvníku můžeme získat úvodní informace např. v The Cambridge History of Italian Literature (edited by P. Brand and L. Pertile, Cambridge University Press Cambridge 1996):

„The Canzoniere consists of 366 poems made up of sonnets (317), canzoni (29), sestine (9), ballads (7) and madrigals (4). The vast majority of these poems concern Laura and the vicissitudes of Petrarch´s love for her. Prominent among the poems of other than amorous inspiration is the political canzone Italia mia…, an indictment of Bavarian (i.e. mercenary) treachery… in respect of Italy´s „fair land“… With this may be grouped the canzone addressed to Giacomo Colonna on the ocassion of the 1333 crusade against Islam… and Petrarch´s hymn to Rome as the city most favoured by Fortune but, alas, the most destitue now of modern champions…, which probably belongs to the ocassion of hist first visit there in 1337. Another group of poems, including most conspicuously Una donna più bella assai che ´l sole… , conceived in the wake of Petrarch´s crowning as poet laureate in April 1341, concerns poets and poetry. Notable here is the sonnet S´i´ fussi stato fermo a la spelunca…, with its expression of the aridity of Petrarch´s inspiration in the vernacular… Other poems in the non-amorous sector of the Canzoniere include the moral meditation… But by far the majority of the poems in the Canzoniere are erotic in inspiration. They set out to explore the patterns of thought and emotion generated by Petrarch´s love for Laura, the subjective or psychological aspect of this love figuring, within the economy of the whole, altogether more prominently than its objective or descriptive aspect, than the figure of Laura herself.“

Úvodní báseň Zpěvníku je sonet Čtenáři, až v mých rýmech zaslechneš (italsky Voi ch´ascoltate in rime sparse il suono).
Formálně jde o typicky Petrarkův, vyzrálý, umný sonet s verši o deseti či jedenácti slabikách a se strukturou: ABBA ABBA CDE CDE (alternativou je ABAB BABA CDC DCD, ABBA ABBA CDC DCD nebo jiné variace). Hojné přesahy (ne vždy zdařile) slouží k tvoření unikátních melodických celků. Básník nás uvádí do své sbírky z pohledu vzpomínajícího a kajícího se starce. Avšak mnohem spíše chce sonet čtenáře upozornit na Petrarku samotného, na to, že teď vstupujeme do jeho světa a že se v tom ohledu můžeme spolehnout na to, že je rozumným mužem, který ví, co se patří, a dokáže být patřičně zbožný i uvážlivý. Usiluje vyvolat soucit, vzbuzuje zvědavost, ptáme se po příčině jeho smutku, Petrarkův život a smutek máme toužit pochopit, seznámit se s ním.

Na začátku jedenadvacátého století se jeho verše mohou zdát o to víc umělé, směšné a bez básnického účinku.
Krkolomnost Dantova se dala snést, stála za námahu, neboť tryskala jako láva z jeho žhoucího srdce, vyjadřovala nesmírnou intenzitu i originalitu prožitku, byla autentická a se svým uměleckým ztvárněním často rezonovala a synergicky splývala.

Je ale Petrarca opravdu jen předchůdce marinismu, efektního, leč prázdnem dunícího veršotepectví?
Domnívám se, že nikoli, musíme ale přistoupit na jeho hru a hledat jeho osobnost ne tak přímo ve verších, jako v pohledu na jeho verše. Nevstupujeme do nitra, nýbrž do bytu, autor je totiž vedle nás a jeho pozvání směřuje k tomu, abychom se spolu s ním kochali nad jeho tvorbou. Jestliže Zpěvník nebudeme chápat právě tímto způsobem, Petrarku mineme a v ruce nám zbudou jenom umělé veršíky.

Připomíná mi v tom Michela de Montaigne, jenž ve svých Esejích (ERM Praha 1995) napsal:

„Mým úkolem je stát v koutě knihovny a rozptylovat souseda, příbuzného, přítele, jemuž přijde vhod znovu se v této podobě se mnou setkat a opět si se mnou popovídat.“

Ve srovnání s tím je marinismus absolutně neosobní a pouze efektní, nic víc než efektní.

Úvodní sonet, co se týká věcného sdělení, má asi tento obsah:
kdysi jsem byl krásně pošetilý, miloval jsem a psal jsem o tom básně… myslím, že v tobě, čtenáři, vzbudím soucit a že mi má blouznění promineš; na druhou stranu si hořce uvědomuji, že jsem byl po celá léta lidem jenom k zábavě, a cítím lítost, poznávám, „že slasti světa jsou jen krátký sen“.

Báseň je hladká, nikde nevzrušuje, nestrhává, forma a libozvučnost převažují nad obsahem, imaginace se nevlamuje do našeho srdce, aby je uchvátila, nýbrž se v kontrastu s Dantovou lyrikou spíše podobá jemnému, znovu a znovu vychutnávanému zasnění, o němž se ví, že není ničím více.

A to lze říci i o každé jiné básni Zpěvníku.
Valná část z nich je dokonce méně libozvučná a působí dojmem přílišné šroubovanosti i myšlenkové chudoby.
Přesto lze nalézt velmi krásné a působivé básně, z nichž se nejprve zmíním o sonetech.
Je to třeba sonet Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy, jenž ukazuje klady Petrarkovy lyriky: toporným veršotepectvím nijak nezkažená intimní vzpomínka, prosté soukromí, idealizované, ale bez romantického pnutí, dokonalost formy, libozvučnost, vyrovnanost a nadhled nad vlastní bolestí, a přece pravá osobitost, teplo opravdového prožitku.

První dvě čtyřverší znějí takto:

„Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy
a v tisíc sladkých uzlů zaplétal;
nad všechnu míru v krásných očích plál
líbezný svit, skrovný v nich v dnešní časy.

Zbarvil tvář vskutku soucit, nebo já si
to při pohledu jenom namlouval?
V prsou jsem tolik vznětů k lásce hřál:
Je to snad div, že vzplanul jsem z té krásy?“

Líčen je okamžik, konkrétní událost, jež se udála dávno a od níž má básník už odstup, což velice dobře naznačuje na konci první strofy… ale začátek druhé ho vtahuje ještě hlouběji do vzpomínky. Necítí pocit zmaru, ale současnost vnímá skrze živou minulost, skrze vyvstalý prožitek, který kondenzuje v intimní otázce. Petrarca se ptá sebe, ale také nás, a to ne proto, aby někdo odpověděl, nýbrž líčí tak to, co prožíval a co je pro něj stále ještě vroucně živé.

V následujících trojverších vzniká idealizovaný obraz milované, ale bez vášně, spíše jen se spokojenou láskyplností, se šťastným usebráním:

„Ona jak smrtelnice nechodila,
šla krokem andělů a její slova
znívala jinak, než zní lidský hlas. /

Duch z nebes, živé slunce tenkrát byla,
jak jsem ji viděl. Tak ji vidím znova.
Vem luku šípy – rána pálí zas.“

To přirovnání k andělům, k duchu z nebe, ke slunci má své opodstatnění, je jednak vytržením vzpomínky nad čas, naplňuje její prioritu před současností, jednak souvisí s intimitou líčené, konkrétní události, neboť v intimitě nejde o fakta, nýbrž o prožitek. A Petrarca nás k sobě nepozval, abychom zkoumali jeho curriculum vitae, nýbrž abychom se s ním empaticky sdíleli o to, co nelze popsat, avšak co lze aspoň zhruba navodit básní. Konec sonetu lze chápat jako návrat ke smutku, ale s ohledem na celek také jako vzdor, jako protest proti bolesti způsobené Amorem, čili jako by mu říkal: vím, že mne to bolí, aťsi… jen si střílej, je to příliš krásné, stojí to za to.

Mezi dobré sonety patří v první části Zpěvníku, nazvané Na život paní Laury, ještě Mír nenacházím, k válce síla není… (líčící milostnou rozpolcenost) nebo Dští oheň z nebes, děvko na tvůj vlas… (útočící na avignonské papežství) a další.

V druhé části, která nese název Na smrt paní Laury, za zmínku stojí sonety Zlomen laur svěží i sloup kolonád… nebo Život nám utíká a nezastaví… (oba kontemplují marnost a bezvýchodnost života). Podrobněji bych se však chtěl věnovat dvěma jiným sonetům. První z nich začíná slovy Když nářek ptáků nebo sladký šum… a pokračuje takto:

„ haluzí, jimiž letní vánek kývá,
je slyšet a když z řeky ke břehům
zurčení průzračných vln tiše zpívá, /

sednu psát slova lásky zádumčivá.
Co nebe zjevilo, zem skryla snům;
paní – teď vidím, slyším, chápu – živá
odpovídá z dálky mým povzdechům.“

Autor vnořený do své lásky se oddává v tichém ústraní iluzi, snaží se nám tím, jak líčí své okolí, opět otevřít svůj svět… jeho opravdu milé a lahodné verše se třesou osobním životem, autenticitou, slabě, ale znatelně.
Ve skutečnosti, vzhledem k obsahu, který báseň sděluje, jsou Petrarkovy strofy stručné, jednoduché a nesofistikované. Prožitek se vyvíjí, mohl jistě klesnout k nějakému umělému sebeudržování, mohl padnout do rozčarování nebo se také dalo hledat něco nového, překvapivého, Petrarca však navazuje na Danta a vstupuje do oblasti víry… nechává Lauru, aby ho poučila ze zásvětí. Zatímco Beatrice je teologickou projekcí, Petrarca se setkává s Laurou jako s živoucí pozemskou ženou, obohacenou novou zkušeností posmrtné existence:

„Proč před svým koncem stravuješ se sám?“
slitovně řekla. „Jde ti z očí celá
bolestná řeka. Já pláč nežádám.

Mé dny se staly věčné smrtí těla.
Tady jsem oči zavřela a tam,
ve vnitřním světle, jsem je otevřela.“

Jde o typickou, nám srozumitelnou útěchu. Laura nechválí onen svět, nevaruje Petrarku před soudem, nesnaží se mu vylíčit divy, které tam prožívá… nic z toho, jen ho utěšuje.
Básník ve svém poklidném zasnění staví věc do pozemské perspektivy, v níž se mu spojuje krása přírody, vize žijící a spokojené Laury, jež ho nabádá, aby nesmutnil, a konečně i naděje v posmrtný život, který je – pro Petrarku typicky – uvnitř člověka. Dante vzal vážně středověkou teologii jako vskutku externí, objektivní fakt a z této pozice pranýřoval věčnými tresty své nepřátele – naopak Petrarca hledá věčnost právě v křehké niternosti, ve vnitřním, intimně známém světle, a tato jeho představa nedává mnoho možností k externalizaci a ke konfrontaci reality se snem. Pro Petrarku byla náboženská víra, aby ji dokázal brát upřímně, zřejmě čistě privátní věc, neboť mu nezáleželo na tom, jak to vše doopravdy je, pro něj byl důležitý jeho pocit, jeho nálada, jíž se poddal v snivém ústraní. A v tom byl asi velice moderní.

Poslední sonet, o němž chci mluvit, uvádějí slova Jdu, oplakávám svoje prošlé časy. – a pokračuje:

„Pro smrtelnou věc v lásce vyprchaly.
Křídla jsem měl a nevzlét, aby daly
činy vzor, který úctu vyžádá si.

Vidíš, duch k činům nehodný se hlásí,
neviditelný, věčný nebes králi.
Zbloudilou duši, křehkou, prázdnou, chvály
nehodnou naplň milostí své spásy – /

tak abych, když jsem v bouři, válce žil,
v přístavu, míru zhas! Když tady žít
je nic, abych se ve cti rozloučil!

Na těch pár chvil, jež tu mám ještě být,
a v smrti ruku pomocnou sem schyl!
Naději v jiného nemohu mít!“

To vše jsou opět slova pozemšťana, kterému jde o to, aby život, jenž mu ještě zbývá, byl klidný – a aby neměl těžkou smrt.
Zabývá se tím, že se nestal vzorem, jde mu o úctu, tedy o podstatně světskou hodnotu. Stejně tak Bůh je osloven nejprve jako neviditelný a ve spojení s nebesy je postaven jako vládce čehosi vzdáleného, jenž může mocně zasáhnout do vezdejších dějů, aniž by ale proto byl tu s námi. Pocit marnosti a selhání, jemuž se asi neubrání nikdo, kdo na sklonku života vskutku upřímně uvažuje sám nad sebou v poklidu intimních zastavení, Petrarca nezastírá – opět nalézáme jeho srdce, i když teď v jiné náladě než jindy.

A protože nechce ztratit svůj klid, obrací se na Boha. Dá se říci, že co se týká obsahu jeho přání, je Petrarca antickým člověkem, což platí o celém jeho světě, jenže podobně jako v milostné poezii, i tady je s antikou v příkrém protikladu svou něžností, se kterou odmítá připustit si tvrdou skutečnost. Jeho něžnost vypolstrovala byt, kam nás pozval, a tak i Bůh je její obětí, je někým, k němuž se může měkce snivý básník obrátit, aby si zajistil budoucnost, jež ho nebude příliš zneklidňovat.

Schéma Petrarkových balad lze vystihnout takto:

ABBA CDEDCEEGGA. Verš je slabičně nepravidelný, nicméně i přesto je téměř každá balada příkladnou ukázkou technické virtuozity. Celkové vyznění je ovšem často spíš krkolomné a mechanické.
Nemyslím však, že by balady a madrigaly, obsažené ve Zpěvníku, přinášely něco opravdu nového oproti tomu, co jsem již řekl o sonetech. Mnohem zajímavější jsou kancóny, básně o 5-10 strofách s kratším závěrečným posláním (každá strofa obsahuje 11-16 veršů, např.: ABCBACCDEEDFDFF, ABCABCCDDEE či ABCBACCDEEDDFGFG atp.), v nichž Petrarca poněkud zdůrazňuje svůj rétorický talent na úkor básnictví.

Zmíním se o třech kacónách, které považuji za krásné i svébytné v rámci Petrarkova díla:

Má Itálie, třeba slova marná…,
Z myšlenky k myšlence, z hor k horám sám… a konečně
Co mám dělat? Co teď, Lásko má?

Kancóna, obracející se k Itálii, vyjadřuje Petrarkovo politické i vlastenecké cítění.
Její tón je pozoruhodně nálehavý a zainteresovaný, což je asi způsobeno tím, že tváří v tvář neustálým lokálním válkám, které vedly k úpadku Itálie, k jejímu rozštěpení a k bezmocnosti vůči cizím armádám, nestačilo uchýlit se do svého nitra a příjemně snít. Privátní atmosféra je pryč, básník se konfrontuje s tím, co nelze překonat krásnými sny. Najednou nestojí jen vedle nás, ale mluví k nám přímo ze své básně – cítíme napětí, verše jsou kratší, údernější, rým se víc podobá bubnům než hladkému, zahloubanému trylku flétny.
Z toho všeho se snadno dá učinit závěr, že Petrarkovi na Lauře příliš nezáleželo, že byla jen extrapolací niterného snění, jeho zájmu o sebe sama. Neříkám, že Laura jako fyzická osoba neexistovala, jistě existovala, stala se však náhodným a lhostejným věšákem, na nějž uchytil své sny a svou „lásku“. Kdyby Lauru skutečně miloval, psal by o ní stejně jako o Itálii.
První strofa kancóny zní takto:

„Má Itálie, třeba slova marná
jsou na smrtelné rány,
jichž sta z tvých krásných údů na mne zírá,
chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni
kraj Tiberu, kraj Arna,
kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá.
Vladaři všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala,
kéž dnes tě vede k zemi milované:
hleď, laskavý náš Pane,
z tak planých příčin tak zlá válka vzplála.
A srdce okoralá,
surová, zprahlá, divá
otevři lásce, učiň přístupnými
a pravda tvá ať zpívá
(ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“

To je silná strofa…
Petrarca se soustředí na bolest vlasti bez jakýchkoli póz, připouští si její tragédii, a proto sám trpí, jeho smutek je poctivým setrváním u reality, díky které si Itálii představuje konkrétně, ba v jakési solidaritě jednotlivých krajů, čekajících na to, až vyzpívá společný bol.
Přechází ke Kristu, jenž není vnímán v původním křesťanském smyslu jako Vykupitel, ale básník v něj spoléhá jako v učitele, který má za úkol otevřít lidská srdce lásce, a tak přinést úlevu od válek a od utrpení již na zemi. Proto Petrarca chce, aby Kristus opět fyzicky přišel a zjednal pořádek, neobrací ke Vzkříšenému, který sedí po Otcově pravici a který může zasahovat do běhu světa, i když v něm není fyzicky přítomen.

Na druhé straně Petrarkova analýza příčiny italských konfliktů je příliš povrchní, věcný pohled je umlčen moralistickou vizí básníka-spasitele, který – když Kristus osobně nepřijde, což těžko bylo, byť sebeméně, očekávatelné – přes svou nehodnost přináší učení o lásce, která osvobodí vlast od válek.

Dalších sedm strof je znatelně slabších.
V druhé strofě se obrací k italským vládcům a rozhořčeně jim vysvětluje, že používat neitalské žoldnéře ve vzájemných válkách je zhouba pro celou Itálii.
Rýmy zní přesvědčivě a úderně, nevnucují dojem, že de facto i bez nich by se dalo říci totéž stejně dobře, nicméně vskutku jde spíše o rétoriku než o poezii. Nemám ovšem nejmenší důvod zpochybnňovat, že je to rétorika efektní a že rýmy jí sluší. Další strofy znějí šroubovaněji a klopotněji, Petrarca napadá hloupost těch, kdo žoldnéře zvou do země, útočí na „tlupy těch barbarů“ a vzpomíná na doby antického Říma. Zmíním se o šesté strofě, kde se v básníkovi opět zvedá opravdové zaujetí svou vlastí:

„Zde první krůčky nosila zem sladká,
zde rodné hnízdo stálo,
zde od dětství zdroj životodárný je,
zde otčina, jíž srdce přísahalo,
laskavá, měkká matka,
prsť svatá, která rodiče mé kryje…
Probůh, což neožije / svědomí ve vás? Mějte slitování
s hořkými nářky lidu zmučeného,
jenž čeká konec všeho
po Bohu od vás jen; když aspoň zdání
lítosti hne teď vámi,
čest proti zběsilosti
vyrazí v boj – a krátký bude, skvělý:
vždyť naše dávné ctnosti
v italském srdci ještě nevymřely!“

Tohle je určitě poezie par excellence.
Složitý melodický celek se spojuje s obsahem a vytváří emocionální atmosféru nenapodobitelnou prózou. Nejde o to, co říká, ba dalo by se to říci jistě naléhavěji, jde o to, že se u svého pocitu zdrží, že ho vyjadřuje tak, aby ho vyvolal, že se v něm odráží a formuje, čímž může teprve vstoupit k nám, do našeho srdce. Vyvolat akci, sdělit fakta nejsou jediné cíle, ba ani hlavní. Petrarca sází na to, že vtáhne do svého pocitu, že rozrezonuje nitro.

Chtěl bych nyní přistoupit ke kancóně Z myšlenky k myšlence, z hor k horám sám…
Vedle lásky k Lauře a k vlasti je pro Petrarku charakterstická láska k přírodě, která by se např. u Danta hledala těžko a jež se pojí s láskou tou i onou. Petrarca v první strofě říká, že veden Láskou chodí myšlenkami a horami, odmítá se prý dát „cestou prošlapanou“, v osamělé pouti přírodou nachází totiž klid. Je však třeba rozumět slovu klid a Petrarkův génius se zableskne, když v dalším představuje klid zamilovaného člověka, procházejícího se horami, jako bouři lásky, která si s ním dělá, co chce. Milující duše je pánem situace, přičemž všechno podřizuje lásce a vyvolává na tváři poutníka úsměvy, pláč, nutí ho k osamělým monologům, ba celá krajina kolem se mění ve výraz vnitřního života:

„A jak v ní Láska vznítí
v myšlenkách smích, pláč, strach – hned jistá zas
tvář obrací se tam, kam duše hne se;
chmuří se, zjasňuje se,
v témž tvaru setrvá jen krátký čas.
Kdo v takovém životě zkušený je,
řek by: žhne, neví, v jakém stavu žije.“

Petrarca je opět vedle nás, sdílí se s námi a teplo jeho života lze cítit víc než kdy předtím.

Má nadhled, ale spád a ráznost strofy, její jednota vířící se jako ozvuk toho, co popisuje, svědčí o velice živé vzpomínce, již lze snadno obnovit. Spojením nadhledu, jenž umožňuje virtuozitu, a čehosi opravdu prožitého, co se hlásí o slovo, dosahuje Petrarca krásy typické pro složité renesanční strofy.

Chybí mu však hloubka a zvrásněnost, mluví příliš obecně, nevstupuje do analýzy svého nitra nebo života a světa, jak je znát u Shakespearových Sonetů.
Tento rozdíl mezi Petrarkovou a Shakespearovou lyrikou lze pochopit z předpokladu, že Petrarca je vedle nás, že své básně nebere jako svědectví o něčem, nýbrž že jeho typus sdílení je nad básní, nikoli v básni. Jako bychom s ním u něj doma vedli konverzaci nad jeho básněmi, zdvořilou, příjemnou, nicméně celkem povrchní.

Druhá i třetí strofa vyprávějí o tom, jak básník stále myslí na svou Lásku a jak jej Láska odrazuje od toho, aby se jí vzdal.
Za zmínku stojí závěr třetí strofy, který jde hlouběji a vystihuje důležitý, ostatně známý a snadno pochopitelný, paradox zamilovanosti: „Ze všech ji tak krásnou vidí cit, / že kdyby trval klam, víc nechci mít.“ Nabízí se závěr: klam by stačil, neboť z klamu zamilovanost žije – z klamu okouzlujícího a nádherného, v kterém se život zdá snadno smysluplný a nekonečný, ale právě proto je to klam. Čím víc se tento skvělý klam stupňuje, čím více se jím člověk opíjí, tím víc se blíží k bodu, kdy se fantazie zalkne a duše spadne zpět do obyčejné šedi. Petrarca to geniálně zachytil na konci čtvrté strofy:

„Pak, když ty sladké klamy
odvane pravda, sednu si zas chladný,
sám, mrtvý kámen v kameni, jenž dýše –
já člověk, který myslí, pláče, píše.“

Poslední dvě strofy pokračují v líčení toho, co je pro prožitky samotářské, blouznivé lásky typické: Petrarca pláče, když pomýšlí na to, jak je od Laury vzdálen, uklidní se ovšem představou, že ona cítí totéž vůči němu; poslání konečně metaforicky naznačuje, že básník je živ u své milované, ale bez ní žije mrtev, což je posléze řečeno naprosto jasně:

„Tam je mé srdce, ta, jež bere mi je;
tady jen bezduché mé tělo žije.“

Když Laura umřela, píše Petrarca kancónu Co mám dělat? Co teď, Lásko má?
Tvoří ji osm strof, v nichž bychom marně hledali niternou vzpomínku na vztah k mrtvé, zapomenutí na svět, na rétoriku a na vypilovanou umnost… právě naopak! Kancóna se snaží dosti okázale upozornit na básníkovo utrpení i na to, co svět v Lauře ztratil. Oboje je ovšem pojato obecně, stejně jako u všech jeho básní: jestliže by mu někdo zadal úkol, aby napsal kancónu na smrt milované ženy, pak by to dokázal podobně, aniž by nějakou ženu miloval. Laura je sice oproti Beatrici, jak už jsem výše naznačil, pozemštější, Petrarca ji vidí optikou prostých milostných prožitků, které známe i my z vlastního života, nicméně mohla by to být klidně jen iluze ženy, s níž si spojoval svou niternou lásku, již nedokázal naroubovat na žádnou ženu, se kterou se vskutku fyzicky miloval nebo se kterou se aspoň pokusil „chodit“. Lauru i svůj cit k ní dává stále na odiv, aniž bychom se s ní však mohli v jeho bytu setkat. Dokonce by bylo překvapivé, kdyby někde na stolku měl její podobiznu. Nakonec to, co mu na smrti Laury vadí, je to, že nemůže snít, jak říká v první strofě:

„Že zde ji potkám – snít
už nemohu. Čekat mi protivno je,
když všecka radost moje
se jejím odchodem v pláč obrátila
a sladkost života mi vzata byla.“

Snít, že ji potká… možná by se to dalo říci takto: sním, že potkám ideální ženu, o níž pěji své básně, a protože jsem přestal věřit, že ji potkám, nechal jsem ji zemřít, a teď nad její smrtí pláču. Tohle by bylo naprosto petrarkovské!

V další strofě poněkud pozérsky do svého smutku Petrarca zatahuje i Lásku, i svět, který neoslovuje zrovna s vlídností:

„Nevděčný, slepý světe!
Až příliš proč máš se mnou naříkat:
S ní ztratils, cos tu krásného měl rád.“

Třetí strofa tuto úvahu rozvíjí, čtvrtá medituje nad Lauřiným posmrtným údělem, ale ani zde, ani v dalších strofách, jež jsou pokračováním čtvrté, se nedá říci, že by Petrarkova víra v Lauřin život na onom světě byla přesvědčivá. Na druhou stranu nachází sám sebe, když si v šesté strofě uvědomuje, že on je hoden lítosti, a ne jen tak ledajaké lítosti, nýbrž lítosti ze strany žen:

„Měly jste, ženy, krásu před očima,
a jak andělsky žila,
nebesky na zemi se chovala.
Kéž se mnou soucit vás a bolest jímá,
ne s ní, jež vystoupila
v ten mír a mne zlé válce nechala.“

Moc bych se nedivil, kdyby se za těmito slovy skrývala určitá poťouchlost, ale stejně tak je to nanejvýš upřímný návrat do svého světa, a to tím spíše, když se v předposlední strofě nechává zemřelou Laurou utěšovat. To pro mne představuje vrchol celé kancóny, neboť rétorika naprosto ustupuje útěšné vizi, jež je básníku vlastní, byť je možná poněkud zbabělá, možná příliš lidská, ale o to méně pozérská. Najednou mu jde umnost snadno a takřka na jeden tah dosahuje myšlenkové bohatosti i kouzla prožitku:

„Dej uzdu strastem, jež tě přemáhají!
Když žádost přepíná se,
nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá.
Tam žije ta, již za mrtvou zde mají.
Nad svými ostatky se kráse
tělesné usmívá – nad tebou vzdychá.
Po slávě, která dýchá
tvým jazykem dál v mnoha částech světa,
prosí, ať není veta –
spíš ať s tím jménem zjasní hlas a sílí,
jestli ti sladké oči šperkem byly.“

V poslední strofě se sice Petrarca trochu lekne své radosti, ale pokouší se ji zahnat dosti neupřímně… vlastně to dělá jen kvůli tomu, co se sluší a nesluší.

Než přejdu k Triumfům, rád bych se aspoň krátce zmínil o Petrarkových sestinách.

Sestina je zvláštní provensálská forma skládající se ze šesti šestiveršových strof a závrečného trojverší. Verše (jedenáctislabičné) se nerýmují, na jejich konci se však stále opakuje šest stejných slov. Jestliže v první strofě označíme poslední slovo prvního verše 1, poslední slovo druhého verše 2 atd., pak v následující strofě musí být pořadí koncových slov jednotlivých veršů 615243, a to platí obecně.
Jinými slovy řečeno: v jakékoli strofě je vždy poslední slovo prvního verše posledním slovem posledního verše předchozí strofy, poslední slovo druhého verše je posledním slovem prvního verše předchozí strofy atd.

Napsat dobrou sestinu je velice obtížné, většinou se totiž podaří jen krkolomná a neživotná skládačka… tak dopadl i Petrarca, třeba v Toho, kdo pevně rozhod se hnát život… nebo Vzduch plný par a dotěravá mlha…, ačkoli obě tyto sestiny jsou přece jen jasným svědectvím důvtipu a zručnosti.

Nejdůležitější a zároveň nejobtížnější při psaní sestin je udržet čtenářovu pozornost, nemluvit stále dokola o tom samém (k čemuž silně svádí forma), nýbrž zažít si mechanismus sestiny natolik, aby jaksi spontánně vznikala na základě autentických prožitků, stále a zajímavě rozvíjených. Potom se může stát nevšedním uměleckým zážitkem, něčím opravdu fascinujícím, jak rád věřím.

Ve výboru Petrarkovy poezie, z nějž čerpám, jsou přeložena torza z dvou Triumfů, první kapitola Triumfu smrti a závěr Triumfu času.
Triumfy jsou napsány jedenáctislabičnou Dantovou tercínou ABA BCB CDC DED… YZY Z. První kapitola Triumfu smrti popisuje střet mezi, řečeno s Petrarkou, líbeznou, vzácnou paní a Smrtí. Jedná se o podmanivou vizi, ve které se básník občas nechá strhnout k nádhernému, vysoce poetickému zhuštění reflexe nad pomíjivostí a smyslem života, jindy je však rétoricky chladný a šroubovaný.

V Triumfu smrti můžeme najít to nejúpřímnější a nejhlubší, čeho byl Petrarca schopen na poli víry, totiž jeho potýkání se se smrtelností, v němž dospěl k syntéze Boha s ryze pozemskou krásou. Paní vzdoruje suverénní Smrti tím, že se odevzdává do rukou Božích (nic jiného jí taky nezbývá).

A tehdy Petrarca vykresluje spektakulózní defilé mrtvých, nad nimiž zaznívají jeho překrásné verše:

„Ti „šťastnými“ nazvaní příliš záhy,
císaři, papežové, vládci zemí:
teď každý žebrák, ubožák a nahý.

Kde jsou teď bohatství a pocty, gemy,
koruny, žezla, vavřín na věnec,
mitry a purpur, skvoucí nade všemi?

Bloud skládá naději v smrtelnou věc
(kdo neskládá?), až vidí, jak se mění
v podvedeného – a právem nakonec.“

Vědomí této pozemské marnosti života vrhalo antiku, a to už od dob Homérových, do náruče drsného pesimismu, leč Petrarca se vztahuje k Bohu, aby mohl měkce doufat, aby nemusel být zoufalý.
Bůh je pro něj jakýmsi háčkem, na který může zavěsit svou imaginaci přetvořující triumf smrti v triumfální vítězství věčné krásy a věčného života. Jeho pozemšťanství je tak mnohem poctivější než to, které se snaží odpovědět na marnost marností samou, zdajem života vezdejšího. Ti, kdo říkají, že náš život zde na zemi má smysl sám v sobě, se pouze blamují, odmítajíce připustit otázku (to se však nesmí plést s epikureismem, který nabízí kosmickou perspektivu!). Petrarca jde mnohem hlouběji, když popisuje tvář mrtvé paní těmito slovy:

„Téměř jak kdyby oči sladce snily,
když duch už vysvlečený z těla září:
zemřít to nazývají pošetilí.

Smrt krásná zdála se v té krásné tváři.“

K tomu potřebuje Boha, ale zdá se, že právě jen k tomu. Na druhé straně těžko budeme ve světové literatuře hledat podobně elegantní, suverénní a podmanivé vyrovnání se se smrtí. To omračující defilé mrtvých, to zničení všeho materiálně ceněného má smysl v tom, že básník ve jménu věčnosti může s drtivou převahou říci ta sladká slova: zemřít to nazývají pošetilí. Duch a duchovní hodnoty (nota bene: včetně fyzické krásy!) vstávají tedy z popela a triumf smrti je triumfem duchovního života nad materiálním.

Triumf času (závěr) představuje poněkud fádnější líčení pomíjivosti všeho lidského bez nějakého pokusu o obrat, jaký se Petrarkovi povedl tak geniálně u Triumfu smrti.
Je cítit, že je časem fascinován, že si jasně uvědomuje jeho strašlivé mystérium i úplnou relativitu časových měřítek, které pocházejí z jepičí délky lidského života. I v tom je jeho středověký pohled poctivější než ti, kdo se snaží věřit, že v čase něco zůstane, třeba pověst, sláva, stopa… Pouhý čas dává jedině záruku věčné marnosti. Petrarca to shrnuje takto:

„Ať věří velkým bludům zvyklé davy,
že jméno září dál po dlouhý věk!
A co je vlastně to, co se tak slaví?

Hrabivý Čas vše serve nazpátek.
Říká se věhlas – je to druhý hrob,
a na oba dva není žádný lék.

Tak zmáhá Čas jména i svět všech dob.“

Obecně zaměřené tercíny jdou Petrarkovy o poznání lépe než milostná lyrika, jak jsme ji měli možnost poznat.
Bere je vážněji, je v nich zaujat, a proto genialní, je před námi a nikoli vedle nás.
Dokáže hořet pro obecné vize, jež se klenou jako skleník nad jeho křehkým vnitřním světem, v němž bydlí pozemský člověk soustředěný nejvíc na sebe – a teprve odtud se stylizuje jako milující muž, jako mluvčí Itálie nebo nábožný básník.

Považuji za důležité na závěr svého přemítání nad Petrarkou srovnat jeho poezii s pozdnější renesancí, s barokem a romantismem, neboť tak vynikne jeho osobitost (s Dantem jsem ho již srovnával).

Petrarca asi není renesančním básníkem, je-li typickou renesancí Burchiello, Ariosto, Ronsard, Chaucer, Spenser, de Vega či Sachs.
Liší se od nich v tom, že je víc soustředěn na sebe než na svět a že svět v něm vyvolává náboženskou reakci, již ovšem nedokáže naplnit. Zůstává tedy sám se svým sněním, a v tom je mnohem intimnější než renesanční poezie, která ve srovnání s ním připomíná lomoz trubky, víření bubnů a pestrost radostného orchestru. Petrarkovi se podstatně víc podobají básníci z přechodu renesance k baroku, např. Tasso, Michelangelo, Shakespeare nebo Donne.

Jenže jakýsi znepokojivý (více či méně náboženský) smutek těchto básníků je spojen s tím, co bylo Petrarkovi vždy zcela cizí, totiž s vášní a s leskem světských krás.
Nebo jinak řečeno: baroko ve své předzvěsti i ve svém vrcholu je mnohem enegičtější, vášnivější a zároveň racionálnější než Petrarca. Je méně intimní… vskutku! Ačkoli se na první pohled jistě mnohé Michelangelovy verše budou zdát vrcholem milostné intimity, potkáváme se v nich víc s tím, co básník vyvrchlil, než s básníkem samotným.

Teprve romantikové se dokázali stejně jako Petrarca opravdu soustředit na vlastní nitro, zaobírat se jím při psaní a vnést do poezie hlubokou intimitu, jenže oproti němu se zmítali v prázdnu.
Jedině on mohl se svou povahou a ve své době najít rozhraní mezi ztrácejícím se světem dantovské víry a přicházejícím světem univerzálního a univerzálně relativizujícího humanismu, na kterémžto rozhraní vyrostl jako svébytný krystal, jehož zárodkem se stalo individuální já, jež se obalovalo středověkou vizí, která se proměnila v (pouhou?) útěchu.

Kdyby Petrarca nebyl slabý, žádnou útěchu by nemohl potřebovat a jeho já bez ochranného skleníku, za nímž ho vidíme skoro jako v inkubátoru, by sežehl ostrý plamen rozčarování, o němž nám podává svědectví Boccaccio.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Francesko Petrarca. Zpěvník aneb slasti světa jsou jen krátký sen first appeared on Čítárny.

Kněz, básník a myslitel Francescco Petrarca (20. 7. 1304 až 19. 7. 1374) je také je označován jako „otec humanismu”. Do světové literatury navždy vstoupily jeho Sonety Lauře.
Na rozdíl od podobných básní věnované nadpozemské a ušlechtilé Beatrice Danta Alighieriho, je jeho Laura daleko víc obyčejná žena než vysněný ideál Dantův.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu.

Celý svět dnes zná Petrarkovy Sonety Lauře, protože básnické zbožštění Lauřiny krásy je stále mimořádné citlivé a působivé.

Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských…

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

Ukázka ze Zpěvníku Sonety Lauře…

Ale málokdo četl jeho další a významná díla.
Z latinských děl:
epos Africa
Bucolicum carmen – Pastýřská báseň
Z filozofických děl:
De viris illustribus – O slavných mužích
Secretum meum – Moje tajemství

Velmi zajímavá je jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68.
Roku 1356 navštívil Prahu.

Česky je překládán již začátkem 16.století např. Řehořem Hrubým z Jelení, Mikulášem Konáčem z Hodiškova…

Výběr  z básní:

Život se žene, pořád dál a dál,
a smrt vždy za ním velkými kroky,
a to, co daly a dají roky,
přešlé i příští, nosí mi jen žal.

A vzpomínky a čekání mě rvou,
hned tam, hned tam, že bych šel bez váhání,
rázem už zbavili toho sužování,
jen kdybych neměl cit sám se sebou.

Dívám se v duchu na své srdce s hořem,
co mělo slasti: a z druhé strany
vidím v tom vichru sebe na moři:

přístav je v bouři a můj člun je zmožen,
ráhna a stěžně jsou zpřelámány
a světla k nimž jsem vzhlížel nehoří.
(překlad J. Vladislav)

Má Itálie

„Má Itálie, třeba slova marná
jsou na smrtelné rány,
jichž sta z tvých krásných údů na mne zírá,
chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni
kraj Tiberu, kraj Arna,
kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá.
Vladaři všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala,
kéž dnes tě vede k zemi milované:
hleď, laskavý náš Pane,
z tak planých příčin tak zlá válka vzplála.
A srdce okoralá,
surová, zprahlá, divá
otevři lásce, učiň přístupnými
a pravda tvá ať zpívá
(ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“

Diana milenci se nelíbila

Diana milenci se nelíbila
víc, když ji nečekaně viděl stát
v ledové vodě — celá nahá byla —,
než mně děvečka z hor, která jde prát
závoj a před zcucháním sponou v šláři
dál auře* plavé vlasy zavírat:
že jim teď mne, když nebe žhne v té záři,
milostným mrazením rozchvět se daří.

Život nám utíká a nezastaví

Život nám utíká a nezastaví
se hodinku. Smrt kráčí bez ustání,
dnešek a včerejšek jsou věčné štvaní
do války. Stejně zítřek nedočkavý.

Paměť a čekání mi srdce tráví
hned tím, hned oním tak, že nemít ani
sám nad příštím své duše slitování,
všech myšlenek bych se už dávno zbavil.

Vzpomínám, jestli srdce sladký plod
kdy sklidilo, a cítím z druhé strany
v své plavbě vanutí zvichřená, zlá.

V přístavu vidím bouři. Lodivod
je unavený, plachty potrhány
a světla, k nimž jsem vzhlížel, vyhaslá.

Teď vidíš Amore: mladinká paní

Teď vidíš, Amore: mladinká paní
tvou vládu nectí, pro mne nemá cit,
dva nepřátele má — a cítí klid.

Je v sukni, prostovlasá, ty jsi v zbrani.
Sedne si bosa, kolem kvete tráva.
Ke mně je krutá, k tobě pohrdavá.

Mne vězní. Jestli tobě ponechává
dál soucit šíp a luk ti nerezaví —
msti, pane, mne i sebe za bezpráví!

Vzduch plný par a dotěravá mlha

Vzduch plný par a dotěravá mlha,
již nakupily kolem dravé větry,
se náhle promění a přijde déšť:
A už jsou téměř křišťálové řeky
a místo svěžích mechů po údolí
je vidět jen jinovatku a led.

Mně houstne v srdci, chladnějším než led,
z tíživých myšlenek taková mlha,
jaká se zvedá tady nad údolí,
uzavřené před milostnými větry
a obklopené nehybnosti řeky,
když padá z oblohy mírnější déšť.

Za chvilku přejde každý velký déšť
a v teple roztají sněhy a led
a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky.
Nezahalí nebe tak hustá mlha,
aby, když prudce zaútočí větry,
neprchla ze strání a přes údolí.

Leč co je pro mne kvítí po údolí!
Já pláču, ať je jasno nebo déšť,
ať ledové jdou nebo vlahé větry.
V srdci mé paní den ať není led
a v její tváři jako vždy ta mlha:
Kéž spatřím s ní jezera, moře, řeky!

Zatímco budou k moři klesat řeky
a zvěř milovat stíny po údolí,
ať před krásnýma očima je mlha,
z které se rodí v mých ten stálý déšť,
a v krásné hrudi ať ztvrdne ten led,
jenž budí v mé tak strastiplné větry!

Musím vám odpovědět všem, větry,
pro lásku, jež mě zde mezi dvě řeky
sevřela v zeleň luk a z rosy led,
až kreslil jsem pak všude po údolí
stín, v němž jsem stál a nedbal na žár, déšť
a blesk, zvuk hromu, jímž se trhá mlha.

Neprchla nikdy mlha, když šly větry,
jako ten den. A řeky nehnal déšť,
led teplem slunce netál po údolí

Překrásná žena, jižs tak miloval

Překrásná žena, jižs tak miloval,
až překotně se od nás odloučila
a na nebe, jak doufám, vystoupila:
Vždyť každý její čin jen sladce hřál.

Je čas, abys zas oba klíče vzal,
jež k tvému srdci měla, dokud žila.
Veď k ní pouť přímou, jež se nestočila —
kéž zátěž země netíží tě dál!

Nejtěžší břemeno je odložené,
ta další můžeš lehce odložit,
jak poutník bez tlumoku stoupat sem.

Ted jasně vidíš, jak se k smrti žene
vše, co je stvořené, jak třeba jít
je duši lehké strastným průsmykem.

The post Francescco Petrarca. Málo známé básně středověkého barda first appeared on Čítárny.