Románový seriál o „F“ poprvé vyšel ve francouzském Matinu (1911-1914, 382 stran měsíčně),
„Masy milují mýty,“ říká Malraux, „a ty začínají u Krista a končí u Fantomase…“ Autory zmíněného mýtu byli dva advokáti. Souvestre (vzor inspektora Juva) a o jedenáct let mladší, postavou malý Allain (čili novinář Fandor). „Ať spolu či odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se, ale i o tom, jak je stmelil boj proti seržantu Búrské války Gurnovi. „Svět mě pozná,“ slíbil totiž Gurn – a stal se Fantomasem čili Nepolapitelným mistrem hrůzy, amébou bez tvaru, co uniká a jejíž vzhled se proteovsky mění.

Samo jméno Fandor ostatně kdysi Juve stvořil pro mladíka a svého chráněnce Ramberta obviněného z vraždy – a stvořil ho na Fantomasovu počest.
Staré rekvizity romantismu v tomto cyklu pitoreskně haraší, ale doplněny vynálezy roku 1911! A tak elektromagnet pod podlahou uloví Juva i Fandora za cvočky bot, zatímco Fantomas se smíchem uniká – na izolaci svých podrážek. Moderní gotický román s tajemstvím se tu kříží s váchalovským krvákem i vlivy Eugene Suea (1803–1857) a jeho Tajností Paříže (1842-1843) či Ponsona du Terrail (1829–1871), který uspěl s „Rocambolem, knížetem katakomb“.
{youtube}Q1G2iaDIZ3k{/youtube}
Autory však inspiroval i lupič-gentleman Arsene Lupin (1907) Maurice Leblanca a mnohý kánon literatury vyšší.

„Ví, že ho policie už léta vytrvale hledá. Ví, že je mu armáda špehů marně v patách. Jeho obratnost však je ohromující a on s dokonalou elegancí uniká. Bere na sebe podoby, které oko neprohlédne, a magnetizuje celá města zhoubným fluidem. Uvádí je do letargie. Dnes v Madridu, zítra v Petrohradě, už včera byl v Pekingu.“

Tolik Lautréamont (1846–1870), když líčí Maldora v knize, která ještě padesát let po svém napsání žila jen v deseti výtiscích (plus vlastním autorově nákladu). S a A ovšem Zpěvy Maldorovy (1869) znali a nadšeni stvořili jejich lidovou transpozici.

Fantomas a slitování? Jak můžete pojit tato dvě slova?
A navíc, oni dali Fantomasovi i své city! Páchal podle nich všechny neobjasněné vraždy, a tak stvořili monstrum, proti němuž jsou doktoři Mabuse a Fu-Manchu jen přívětivými kmotry. A Apollinaire prý byl občas jejich spoluautorem a zanechal nám o „F“ i obdivnou báseň. Malíř Victor Brauner (1903–1966) pak Krále zla i zobrazil a v letech 1917–1920 vícekrát Josef Čapek. A přece ten démon dvojici svých stínů opětovně unikal. „Jménem zákona,“ znělo, ale i výbuch smíchu, s nímž se Nedostižný vzdaloval do nitra zdi. „Fandore, říkám ti, že bitva teprve začala,“ volá Juve a melodrama skutečně pokračuje: „Vy jste Fantomas?“ A bouře běsní. Noc potemní. A lije, vítr burácí a ubohá dívka křičí. Trýznitel však se kochá jejím zmatkem:

„Ano, jsem Fantomas. Ten, po němž pátrá celý svět. Ten, jehož nikdy nikdo nespatřil. Jsem zločin sám. Nemám tvář, noc a zločin ji taky nemají.“ „Slitování!“ „Fantomas a slitování? Jak můžete pojit tato dvě slova?“

V jiném svazku pak netvor spustí Fandora ze skály a mezi lano a slunce dá obří lupu.
„Oběšenec z Londýna,“ se lapidárně jmenuje další díl a naivní dětinskost tu láme břehy estetična. Fantomasem zhypnotizovaný had boa drtí oběti! Břitvy číhají ve vašich botách a vitriol v rukavicích. Žádná selanka komedií let šedesátých. Ne: „V temnu cítila něco měkkého. Hýbalo se to. Fantomas ji zavřel s medvědem!“ „F“ zavraždí i chotě své milé lady Belthamové (popsané prý dle paní Allainové) a napustí jej síranem zinečnatým. Pak ho dá do kufru, zatímco lady je omylem zaživa pohřbena. A Juve tiskne kliku a strhává z okapu živé tělo, jemuž fantomasí smyčka v letu odkrojí hlavu. Z vydělané kůže mrtvoly robí si netvor rukavičky, aby zanechával cizí otisky (román Mrtvý, jenž zabíjí), a pod gilotinu místo něj dovlečou omámeného a nalíčeného herce Valgranda.

„Ani nezbledl! Má ale odvahu!“ žasne nejprve Juve u popravy a pozdě skočí do koše krvavých drtin a drže hlavu za vlasy řve: „Opět unikl. Dal místo sebe popravit nevinného, Fandore, říkám ti, že Fantomas je živ!“

Fantomas je živ! a tak i smí pokračovat v hrůzovládě:
„Pod dlaždicí byla jáma a v ní spatřili mrtvolu ohlodanou hmyzem. Zelenavé, hnijící maso vydávalo morový pach. Z tříště prsních kostí čněla třpytivá skříňka. Kde mělo bít srdce, tam zasadil Fantomas pokladnu.“ A surreálno houstne. Ne náhodou stvořil přebaly deseti u nás vydaných (a nejen současným básníkem Jaroslavem Pížlem obdivovaných) svazků (1929-1930) Jindřich Štyrský.

„A kdo by vstoupil do pokoje hotelu U štěstí, couvl by leknutím. Juve nad bílým ubrusem a Fandor za ním a jak pozorně sledují dvě cizí ruce, žluté a vyschlé, nad nimiž poletuje moucha… Ale cítili, že mezi nimi už nikdy nebude jednoty. Jeden je zrádce – a Juve odcházel s hlavou schýlenou a Fandor cítil, jak mu do hrdla stoupá nezadržitelný pláč.“

I přes tyto cynické vyvražďovací tendence viděl třeba Soupalt ve Fantomasovi prototyp moderního románu a už Cocteau postřehl jeho absurdní lyrismus.
Kouzlu série propadli i kubisté. Cendrars. Jacob. Podle Lacassina ta sága (32 svazků) obsahuje veškerou mytologii světa. Souvestre si zde kompenzoval i mnoho nenaplněného a snad i „vraždil“ úděs z vlastní homosexuality. To oba autoři se však vyžívali v senzačních morbiditách a stejně naplno líčili i scény smiřování přátel. Je tu i Juvovo vracející se zoufalství plné výbuchů zlosti, je tu marnost nad marnost a za vším jedině Fantomas. „Což nedosáhnu nikdy své pomsty???“

Nedokončený románový seriál století
Cyklus zůstal nedokončen, protože Pierre Souvestre zemřel na španělskou chřipku už roku 1914, ve čtyřiceti letech.
Marcel Allain (1885-1969) ho přežil o celých 55 roků a nadiktoval ještě na šest set brakových románů.
Onu sílu původní vize však už nikdy nenašel. Nicméně v posledním příběhu se aspoň dovíme, že byl Fantomas vlastně Juvovým dvojčetem. Což je věru chabá náplast na to, že veškeré nakupení zla zůstalo nepotrestáno, a ani my onu nemravnou ostudu asi nepřekleneme lépe, než poezií Josefa Čapka a jeho Lelia (1917):

„Modrá noc… se sklání jako tichý úsměv a přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nenalézá stín svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává až na druhé straně řeky. Noc i Seina klesají až do nekonečna. Nemohou se nalézt. Ještě ani v mrákotách rána ne. Nemohou druh bez druha žít. Nadchází den – a ještě se nesetkali, ačkoli už několikrát změnili přestrojení.“

The post Masy mýty milují. A ty začínají u Krista a končí u Fantomase first appeared on Čítárny.