Edgard Allan Poe, Havran. Světově známá báseň vystihuje celou složitost života básníka a jeho mimosmyslového chápání světa, kterou vepsal do tajemných slov plných symbolů.
Existuje cca 16 překladů této básně. Pro nás byl nejzajímavější překlad Vítězslava Nezvala.

Edgar Allan Poe / Havran

Překlad Vítězslav Nezval

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
Abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvko na znamení,
jenom plaché osloveni „Lenoro?“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“ –
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné:
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze veleni záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: už víckrát ne!“

Když však havran bez ustáni ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
„Už víckrát ne“.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž neuhoří své ruce, mdlé a malátné
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
však havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi ptáka nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byt opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdaň. najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
havran dí:„Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal taji, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v sněni přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se – víckrát ne.

 

Edgar Allan Poe / The Raven

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore –
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door –
” ‘Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door –
Only this and nothing more.”

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; – vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow – sorrow for the lost Lenore –
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore –
Nameless here for evermore.

And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me – filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
” ‘Tis some visitor entreating entrance at my chamber door –
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; –
This it is and nothing more.”

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
“Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you” – here I opened wide the door; – – –
Darkness there and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”
Merely this and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard the tapping somewhat louder than before.
“Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore –
Let my heart be still a moment and this mystery explore; –
‘Tis the wind and nothing more!”

Open here I flung the shutter, when with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door –
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door –
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
“Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, “art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore –
Tell me what thy lordly name in on the Night’s Plutonian shore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning – little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door –
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as “Nevermore.”

But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing farther then he uttered – not a feather then he fluttered –
Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before –
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoke,
“Doubtless,” said I, “what it utters is its only stock and store
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore –
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of ‘Never – nevermore.'”

But the Raven still beguiling my sad fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what his ominous bird of yore –
What his grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking “Nevermore.”

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o’er,
She shall press, ah, nevermore!

The, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
“Wretch,” I cried, “thy God hath lent thee – by these angels he hath sent thee
Respite – respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil! –
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted –
On this home by Horror haunted – tell me truly, I implore –
Is there – is there balm in Gilead? – tell me – tell me, I implore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us – by that God we both adore –
Tell his soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore –
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore.”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Be that word our sign of parting, bird or friend!” I shrieked upstarting –
“Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! – quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies //floating// on the floor
Shall be lifted – nevermore!

The post Edgard Allan Poe. Havran. Tajemná báseň plná symbolů first appeared on Čítárny.

Mistr hororu Allan Poe, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně úderné, vypointované grotesky, protože humor a horor mají k sobě mnohdy nebezpečně blízko.

Tam, kde se osnuje ďábelská pomsta, nechybí satirický osten, nebo dokonce úsměvný záblesk šílenství. Ostatně koho muže napadnout udělat z pacientů blázince zároveň ošetřovatele (Šílený psychiatr), z nevěřícího Tomáše hrdinu nejnepravděpodobnějších bizarních situací (Anděl pitvornosti) anebo nechat přijít chvástavého idiota doslova o hlavu?
U některých kousků se nasmějete tak, až vás bude píchat v bránici, mrazit v šíji, a nakonec budete i soucítit se šíleným vrahem, který se rozhodne pomstít bezpočet příkoří zvláště zavrženíhodným způsobem, pohřbením zaživa. Oběť v rolničkách Kašpárka, příšerný klaun Skokan, který má v oblibě obzvláště krutý humor.

Ptáte se proč?
Vždyť přece Vrah jsi ty!, tak proč by ses, čtenáři, nemohl smát i s Poem naposledy? Anebo tě mají společně s hrdinou prodat jako žrádlo pro psy?

Vraždy a jiné zběsilosti / Edgar Allan Poe / Ilustrace Karolína Studená / Z angličtiny přeložili Josef Schwarz a Ladislav Šenkyřík / Vydal http://www.volvox.cz

Edgar Allan Poe (1809-1849)
Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec byl alkoholik a opustil rodinu roku 1810. Poeova matka zemřela v pouhých čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu a kromě Edgara po sobě zanechala mentálně postiženou dceru Rosalii a syna Williama, který stejně jako otec propadl alkoholu a předčasně zemřel.
Poe byl autorem zejména fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního žánru.
Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Mnohá díla lze považovat za ranou science fiction.

The post Edgard Allan Poe. Vraždy a jiné zběsilosti first appeared on Čítárny.

Knihy popisují katastrofy lidské společnosti. Mor, pandemie chřipky, epidemie virové etc.

BLEDÝ JEZDEC / LAURY SPINNEY
Kniha  je o epidemii španělské chřipky z roku 1918, která pohřbila na 50 milión lidí a změnila svět. Tuto knížku naprosto vřele doporučuji všem, kdo se zajímají o dějiny, zejména dějiny 20. století a ty, kdo se zajímají o politiku. S údivem zjistí, jaké události, záležitosti a zcela apolitické skutečnosti rozhodují o politice – na příklad pandemie chřipky.
Bledý jezdec. Španělská chřipka z roku 1918 zabila víc lidí jak obě světové války

EPIDÉMIE V DEJINÁCH / BRANISLAV KOVÁR, LUCIA BENEDIKOVÁ & OLIVER ZAJAC
Kniha nabízí velmi zajímavé texty renomovaných archeologů a historiků, shrnující epidemické i pandemické nákazy, od středověku do součastnosti. A popisuje velmi zajímavé souvislosti jejich vzniku a zneužívání či dokonce plánování epidemie jako biologické zbraně.

EYES OF DARKNESS / DEAN KOONTZ
Už v roce 1981 americký spisovatel Dean Koontz, velký soupeř Stephena Kinga, napsal román „Eyes of Darkness“. Na konci devadesátých let ještě mírně opravil původní text románu a tak se dovídáme už ne o úníku ruského viru Gorki-400, ale o úniku čínského válečného viru, který se jmenoval Wu-chan-400.
V které knize byl koronavir předpověděn jako vir Wu-chan-400


ALBERT CAMUS / MOR
Obsahem jeho líčení je velká katastrofa, jež postihla ve čtyřicátých letech 20. století Oran, francouzský přístav na alžírském pobřeží (jedná se samozřejmě o fikci). Chybí tu však jakákoli nabubřelost, velká slova a bombastické napětí, je tomu úplně naopak: základní kontrapunkt Moru spočívá v pohledu na katastrofu střízlivýma očima, v zachycení všedních dní postižených lidí.
Mor. Albert Camus poukazuje na složitost rozhodování ve vynikající alegorii o lidském chování

MICHAEL CRICHTON / KMEN ANDROMEDA
Jedna z nejslavnějších knih Michaela Crichtona je detailně promyšlenou vizí kosmické nákazy šířící se na Zemi. Popisuje pět dnů největší americké vědecké krize. Tak jak bývá při řešení krizí obvyklé, je chování jejich účastníků směsí předvídavosti a zatmění mysli – krize jsou dobou pro skvělé i naprosto nesmyslné nápady.
Čtyři vědci vybraní pro své vědecké úspěchy jsou v úplném utajení povoláni do laboratoří ukrytých pod nevadskou pouští. A zde, obklopeni nejmodernější technikou a odříznuti od světa, bojují s celosvětovou epidemií působenou neznámým mikroorganizmem, který zabil, kromě dvou, všechny obyvatele jednoho městečka v Arizoně, kam dopadl kontaminovaný satelit, sbírající kosmické vzorky. Krok za krokem odhalují tajemství kmene Andromeda. Avšak jejich protivník unikne ze svého vězení v laboratoři a závod o čas se ještě zrychluje.

KAREL ĆAPEK / BÍLÁ NEMOC
Vizionářské dílo Karla Čapka, které jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná Covid-1984.
Ve scětě Čapkově, se však šíří skutečná nakažlivá, smrtící nemoc. Podle příznaku bílé skvrny je nazvána bílou nebo Čengovou nemocí (Morbus Tshengi). Lékařské kapacity ji neumějí léčit, nevědí, jak ji zastavit. Jediný, kdo to dokáže, je mírumilovný  doktor Galén. Ten ale odmítá léčit bohaté. Je přesvědčený, že jen bohatí a mocní mohou zastavit blížící se válku.
Drama Bílá nemoc z roku 1937, z doby narůstajícího nebezpečí německého socialistického nacismu, popisuje konflikt pacifistického lékaře a diktátora usilujícího o uchvácení světové moci.
Bílá nemoc. Vizionářské dílo Karla Čapka, které plně doceníte teprve v době

SMRT TRÁVY / JOHN CHRISTOPHER
Představte si svět, ve kterém virus nezabíjí zvířata ani lidi, ale jejich zdroje. V tomto případě trávu. Chybné rozhodnutí expertů / vědců pod vlivem lobbistických skupin nadnárodních koncernů vedou k nevratným příčinám a ty k celé škále zcela stupidních následků a postupně, cílené likvidaci a sebelikvidaci lidské populace.
Smrt trávy. Vir likviduje trávu i obilí po celém světě. Nastává chaos a hladomor

VLADIMÍR PÁRAL / VÁLKA S MNOHOZVÍŘETEM
Vynikající futurologický román o principech totalit je dnes téměř zapomenut. Nicméně aktuálnost a nadčasovost příběhu vynikne zvláště se spisovatelským talentem Páralovým a právem se román řadí ke klenotům české beletrie. Svět ohrožuje hnědý smog, valící se na města, který nakonec všechno pohltí.
Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem

PETER MAY / KARANTÉNA
Detektivka v reálném prostředí lockdownu. Londýn, epicentrum celosvětové pandemie, je kompletně izolovaný. V ulicích bují násilí a občanské nepokoje. Na dodržování zákazu vycházení dohlíží armáda. Před smrtícím virem, který si vyžádal tisíce obětí, není nikdo v bezpečí. 

 
EDGAR ALLAN POE / MASKA ČERVENÉ SMRTI
Království zasáhla morová nákaza. Princ Prospero se chtěl před nákazou zachránit, a vybral proto ze svého panství tisíc mužů a žen a společně odešli do odlehlého kláštera. Vchod zapečetili, aby se nikdo nedostal dovnitř, ale ani ven. Ale Červená smrt si cestu najde.

NORMAN F. CANTOR / PO STOPÁCH MORU
Studie Po stopách moru nabízí detailní pohled na řádění černé smrti v Anglii (i na evropské pevnině) a seznamuje nás s příběhy a osudy jednotlivých mužů i žen čtrnáctého století – rolníků, kněží, kupců i králů.

The post Knihy o moru, virové pandemii i smrtící epidemii, proměňující lidskou společnost v dobrém i zlém first appeared on Čítárny.

Kniha volně navazuje na Fenclovu biografii Roberta Louise Stevensona (zřejmě první a zatím jedinou u nás samostatně vydanou), která byla po dobu jednoho roku na pokračování zveřejňována literárním časopisem Tvar.
Vyšla pak jako 26. svazek edice Ulita pod titulem Dvě tváře doktora Jekylla (2012, ISBN 979-80-86446-58-5) s obrázky sochaře Marka Škubala, mj. hrdiny Fenclovy knížky Lektorka z galerie na rohu.

Výběr z kapitol:
Edgar Poe a dutá Země (Pozn. Napsal jsem především s přihlédnutím k Baileyho studii Zdroje Poeova Pymy A Pfalla, kterou mi v torontské univerzitní knihovně ofotografoval Josef Škvorecký), Edgar Poe vynálezcem, Na pomoc přichází žena či „Havran nejen podle Škvoreckého“.

Už roku 2006 ale Fencl vydal jako 6. svazek té samé edice Ulita a ve výtvarné redakci Václava Maliny publikaci Norman Bates kontra Fantomas ilustrovanou Michalem Neradilem (ISBN 80-86446-28-X) a obírá se vevnitř životy dalších sedmi svých oblíbených autorů Charlese Dickense, Roberta Blocha, Gastona Lerouxe, Arthura Machena, Pierra Souvestra, Marcela Allaina a Jamese Matthewa Barrieho. Epilogy opatřil Ulity 6 a 26 v obou případech bohemista Vladimír Novotný.

Ivo Fencl: Tři tváře Edgara Poea.
Včetně tří ukázek z poezie a prózy Edgara Allana Poea v překladu Petra Krula. Jako 62. svazek edice Ulita nakladatelství Pro libris (edici řídí Vladimír Novotný) vydala za finančního přispění Ministerstva kultury Knihovna města Plzně. Ilustroval Tomáš Kůs. Předmluva Martin Jiroušek.
Doslov Domov jménem tajemství napsal Martin Petiška. Redakce Jana Horáková a Vladimír Gardavský. Typograficko přípravu realizoval Miroslav Krist v tiskárně a nakladatelství ArtKrist. Tisk „MK tisk Miroslav Kratochvíl“. Plzeň 2020. ISBN 978-80-88282-12-9

The post Ivo Fencl. Tři tváře Edgara Poea first appeared on Čítárny.

Za války s Anglií 1812 ucpal John Cleves Symmes nepřátelské dělo vlastníma rukama a stal se takřka americkým národním hrdinou. Teď chtěl víc: sto statečných mužů, kteří by s ním na podzim 1818 vyrazili k pólu, ale i dál. Či vlastně hloub. Zavazuji se, že jakmile překročíme osmdesátý druhý stupeň, najdeme zem bohatou vegetací, zvířenou, možná i obydlenou, a to jen abychom se zjara 1919 v pořádku vrátili. Prohlášení poslal i do Washingtonu, jak presidentu Jamesi Monroeovi (1817–1825), tak Kongresu, v jehož knihovně je umístěno dnes.
Zaslal je i americkým univerzitám a vědcům Evropy, mj. Alexandru von Humboldtovi a Siru Humphry Davymu. Současně přednášel po Státech a žádal finanční dary k uspořádání expedice. Příroda šetří, kde může, tvrdil. Kosti, stébla, rákosy, brky i vlasy jsou duté, tak proč planety by nebyly? Polární zář? Je to odlesk vnitřního slunce. Oceán se na jihu do Země vlévá, aby na severu vytekl. Vysvětlím tím i proudy. Nejprudší budou v ohybech. Vnitřní slupky mám za obyvatelné. Jak na plochách konvexních, tak konkávních.

„Vyryl jsem to do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály.“
Poslední věta dodatku Příběhů Arthura Gordona Pyma

Roku 1820 vydal utopický román Symzonia, objevná plavba, kde líčí výpravu DOVNITŘ.
„Kolumbova cesta byla výlet přes rybník a jeho objevy ve srovnání s mými nepatrné,“ kasá se Symmesův hrdina. Ta vize však ne nová. Už anglický astronom Edmond Halley (1656–1742), po němž zvána kometa, tvrdil, že pět set mil dolů, nebo i méně, a opět začne prázdno. Co matrjošky viděl tři v sobě rotující světy o velikosti Venuše, Marsu a Merkuru a hlásal to i před Královskou společností v Londýně roku 1692, kdy byl jmenován královským astronomem. Podle pohybu magnetických pólů uvěřil, že točny nejsou dvě, ale je jich víc: na vnitřních, pomaleji rotujících slupkách. I švýcarský matematik Euler (1708–1783) přitakal: A žijí tam ti, kteří nás překonali.
V Americe Halleyho hypotézu pojal do svého traktátu Křesťanský filozof (1721) i kazatel Cotton Mather (1683–1728), pověstný pronásledovatel čarodějnic Salemu, už od svých třiceti ovšem i člen právě Královské společnosti v Londýně. Nejméně jeho knihu znal i Symmes a kdo ví, zda ne i Podzemní cestu Nielse Klima (1741), utopii dánského barona Ludviga Holberga (1684–1754) líčící v nitru Země úplný planetární systém. Symmmes rozhodně uhranul i řadu lidí vlivných, takže třeba roku 1825 mu nabídli, ať se účastní ruské polární expedice. Odmítl, ale spřátelil se s absolventem Ohijské univerzity a vydavatelem Reynoldsem, a ten dal v přednáškách důraz na „nové trhy a nezměrné poklady“ (chráněné ale rasou šestimetrových obrů).
O nutnosti plavby k pólu Reynolds přesvědčil lovce tuleňů a velryb i ministra námořnictva Samuela Lewise Southarda, a ten zas presidenta Johna Quincy Adamse (1825–1829, tento odpůrce otroctví znám nám naposled ze Spielbergova filmu Amistad, kde ho hrál Sir Anthony Hopkins). Co Adams udělal? Vyžádal si analýzu možnosti vyslat k jižnímu pólu vojenskou loď. Byli však i další uhranutí. Obchodník James McBride ze správní rady univerzity dokonce sestavil články svého „učitele“ do další knihy Symmesova teorie koncentrických sfér (1826, stejnojmenný titul vydá ale roku 1878 i Symmesův syn). 28. 1. 1823 bylo díky McBrideovi v Kongresu navrženo (budoucím viceprezidentem Johnsonem), aby vláda financovala expedici, která „potvrdí americký nárok na všechna území uvnitř“. I dík neutuchající Reynoldsově propagaci schváleno roku 1828, kdy bylo Poeovi devatenáct a čekala ho zrovna (jen podle legendy?) cesta po Evropě a do Petrohradu. Zvláštní tu dvojí. 1. Sladkých devatenáct Poeovi už jaksi zůstalo, neboť dospěle žít nikdy nedokázal a zachoval si „preadolescentní intelekt a pubertální zájmy i obzory“ (M. Holub). 2. Zrovna následujícího roku PRÝ proplul zeměkoulí finský rybář Olaf Jansen (1811–1908) – a mimochodem, mapy nás šálí, a tak si hned neuvědomíme, jak obří má Země průměr na to, aby šlo zakřivení pozorovat z povrchu, a že i prudší ohyby povrchu u pólů bychom opravdu přepluli nic netuše.

Mohl se Poe o Jansenově pouti doslechnout v nějaké přístavní krčmě?
Sotva. Jansenovo fascinující vyprávění bylo zachyceno až daleko později v knize Zakouřený Bůh (1908), jejímž titulním hrdinou „mdle zarudlé“ vnitřní slunce Země, které prý „sem tam zahlédnou polární plavci“. Jenže „Jansenova“ roku byl president Adams vystřídán Jacksonem a ten plán plavby „dovnitř“ metá v koš.

A vyčerpaný Symmes? Umírá. Mizí ze scény. Reynolds ještě ne. Zakládá Společnost pro průzkum duté Země a vydá certifikáty, s nimiž obchoduje na burze. 29. 10. pak z newyorského přístavu vypluly dvě lodi: Annawan a Seraph pod velením kapitánů Palmera a Pendeltona. Výsledek? Vzbouřily se posádky někde u Chile? Došlo ke ztroskotání? Či lodě skutečně dosáhly pólu? Kdo ví. Poe však jako by Reynoldse telepaticky sledoval, a tak právě počátkem třicátých let získá cenu sto dolarů za Rukopis nalezený v láhvi, fiktivní deník, který je parodií i básní a jehož finále předjalo ryk vodního víru z povídky Sestup do Maelstromu (1841):

Naši loď teď obklopuje černá tma věčné noci a chaos vod bez pěny, ale jen míli po obou stranách mohu občas nezřetelně spatřit hrozivé valy ledu, jež strmí do pusté oblohy jako zdi vesmíru. Plujeme v proudu, jestli tak mohu nazvat lavinu vod, která hučí a ječí podél bílého ledu a burácí směrem k jihu rychlostí zběsilého vodopádu. Snad nás tento proud unáší přímo k jižnímu pólu. Zatím nám vítr stále duje do zad, a protože máme stožáry plné plachet, celá loď se chvílemi doslova vznáší z vln. Ó hrůzo hrůzoucí! Napravo i nalevo se náhle otevírá led a my se teď závratně otáčíme v nesmírných soustředných kruzích po okraji gigantického amfiteátru, jehož stěny se pnou a ztrácejí ve tmě a dálce. Kruhy se rychle zmenšují – řítíme se šíleně do propastného víru a uprostřed řevu a hukotu a burácení oceánu a bouře se loď kymácí – ó Bože! – a klesá!

Citovaný příběh bude později jmenován v Bradburyho povídce Psanci a lidstvem budoucna „radši“ spálen. Končí touto Poeovou poznámkou:

Povídka byla původně uveřejněna v roce 1831 a teprve po mnoha letech jsem se obeznámil s mapami zeměpisce Merkatora, na kterých je oceán zakreslen tak, že čtyřmi rameny proniká do útrob země a ty jej pohlcují. Pól sám je znázorněn černým útesem, který strmí do značné výše.
A který, dodejme, se stal sopkou – pointou verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase (1866).

Téma pólů Poea drželo, jak vidíme i z pasáže Bezpříkladných dobrodružství Hanse Pfaalla (1834), této „reportáže“ z letu na Měsíc balónem:

 Ledová plocha dole se, jak stoupám, stává stále vydutější, až nakonec vidím na samém pólu ostře vyznačený kruh. Jeho nestejně temné zbarvení je směrem k západu tmavší než kterékoli jiné místo na viditelné polokouli, a někde přechází až do absolutní černi.

„Magnetické póly zrůdných snů“ říká v recenzi této povídky Čapek, ale neměl tu Poe na mysli spíš obrovskou, černočernou šachtu?

Radši zpět k Reynoldsovi. Roku 1836 už je totiž zpátky, odkud, ví Bůh, a sám dokonce píše: povídku Mocha Dick aneb Bílá velryba z Pacifiku. Právě ta o tucet let poté inspiruje Melvilla, hádejte k čemu. A Reynolds před Sněmovnou? „To NAŠE – AMERICKÉ lodě budou brzy kotvit u jižního pólu,“ mění taktiku, nu, a Kongres mu přiklepne tři sta tisíc dolarů.
Přípravy expedice se ale protáhly na dva roky a Reynolds byl pro neshody s ministrem námořnictva ze seznamu účastníků na poslední chvíli vyškrtnut, takže plavba šesti lodí za jižní záhadou se počala roku 1838 bez něj. Ale dnes listujeme v tichu Příběhy Arthura Gordona Pyma a kýho výra, citáty z Reynoldse jsou tu! Však Poe recenzoval jeho řeč, však si z ní půjčil, však obhajoval Reynoldse proti kritikům. Ale setkali se osobně? Nedoloženo. Víme, že Reynolds určitě znal Poeova staršího bratra Henryho. Tedy muže se sklony k pití, který zemřel už tři či čtyřiadvacetiletý.

A Pym? Zvláštní kniha. Nikdy nezfilmovaná. Proč ne? Prvně vyšla nadvakrát, v lednu a únoru 1837 v časopise Posel (z něhož Poe právě vyhozen) a jde o dílo hádankovité. Obsahuje mapku jeskynního systému, v níž pozorný čtenář odhalí Poeovy iniciály!
Anebo je to básníkovo příjmení? Pym je tak či tak kniha znepokojivá, a přece už od počátku natolik nadsazená, že očividně zamýšlená co parodie, ač velejemná. Ale Poe, v podstatě celoživotní optimista (navzdory všemu, co ho drtilo), opravdu „zůstává vždy velký, dokonce i ve svých žertech“ (Baudelaire), a tak jde o parodii čím blíž konci, tím básnivější, neboť „jak práce na Pymovi pokračovala, možnosti skryté v materiálu i formě se zmocnily Poeovy obrazotvornosti a dílo se přehouplo z komerce do oblasti umění,“ jak vystihl kritik.

A přece jde o dílo i kvapně odbyté a plné jazykových chyb. „Prohřešky proti gramatice, syntaxi a volbě slov jsou tu roztroušeny všude,“ konstatuje moderní editor, když najde už dvoustý faktický omyl, a však sám Poe Pyma označil za knihu „velmi pošetilou“ a nikdy ji nevydal podruhé – na rozdíl od tolika svých povídek. V Anglii ale vyšla pirátsky a pokládána zprvu za autentický deník.

Kdo ve skutečnosti sytil Poeovu obraznost?

Například Defoe. Jeho faktografičnost, jeho „fantastický realismus“, kdy exaktně líčí detaily, jako by dokumentoval pravdu. To uhrane – a Poe znal nejen Robinsona, kterého zrovna nadšen zrecenzoval, ale v povědomí měl třeba i scénu boje s divochy u jeskyní z Dobrodružného života kapitána Singletona, jak jsem vybádal. A posloužily mu i paměti kapitána Cooka (na ty se odvolával už Symmes).
Užil námořnické kroniky, rozhodně tedy Vyprávění o čtyřech cestách do jižního moře od Benjamina Morrella, kde TAKÉ dojde ku krveprolití a kanibalismu – na jistých „Ostrovech masakru“.
Pravda je ostatně podivuhodnější než fantazie, řekl Poe sám – a více viz Baileyho studie Zdroje Poeova Pyma a Pfaalla (1942).

Mne osobně pak překvapily i podobnosti Pyma se Salamandrem (1832), jedním z prvních románů Eugena Suea. Vyšli oba autoři z téže trosečnické historky? Samozřejmě – a jedná se o pověstnou tragédii velrybářského trojstěžníku Essex, ke které došlo v Pacifiku roku 1820 poté, co byla loď potopena Mocha Dickem (pravděpodobně). Ke konci třiadevadesáti následujících dní utrpení prožitého v otevřených člunech zde došlo i ke kanibalismu. Zda ale Poe četl i tištěnou zprávu druhého důstojníka Owena Chase, která vyšla pouze v malém počtu výtisků, zůstává otázkou (že však i ji znal Melville, to víme přímo z Bíle velryby).

Symzoniu pak Poe rozhodně vybrakoval. Oč v ní šlo?
Kapitán Zmořezrozen propluje dírou jižního pólu, aniž si toho posádka všimne, a objeví svět s rasou albínů, kteří morálně vadné vyhánějí na ostrov Belzubia u OHYBU oceánu, aby tam za trest zčernali v slunci na uhel. Vida odkud Poeův Tsalal, kde též černé skoro vše včetně albatrosů. Vida odkud záludní zdejší negři s černými zuby, ta esence otrokářova děsu zobrazená ale Poem (schválně?) co divadelní šarže. Vida odkud panický strach černochů ze všeho bílého. Nic nového pod sluncem, ani tím arktickým, ale materiál není sám o sobě ničím, dokud ho nezajme pero povolaného.

Tím povolaným Poe byl. Poe, výtečný vypravěč a malíř slov (ale i uhlem uměl naskicovat portrét za pár minut), Poe, geniální vypůjčovatel, jako už Shakespeare. A tak mi nevadí, že dokonce i tsalalská voda je z Dantova Pekla, vždyť „básnivého momentu Pym nabude, byť až pozvolným odhalováním mystéria bělosti vládnoucího nad ostrovy i divochy v Jižních mořích.“ (M. Holub)

Poe sám byl přitom známý kritik a právě proti plagiátům brojil.
A přece v Pymovi s klidem parafrázuje Symmesovo líčení tučňáků a jak v Symzonii, tak v Pymovi plavci u zemského ohybu objeví „zdechlinu podivného zvířete“. Jen detaily? Jistě. A žádná kniha nestojí na vodě, a to ani když se na ní celá odehraje, tak jako Pym. A Poe si naštěstí co skutečný umělec UMĚL z materiálu vybrat. Náležitě. Především však měl Pym i regulérně být druhým dílem Symzonie a ze slov, která už autor ve spěchu nevyškrtl, vidíme, že chtěl nakonec líčit dobrodružství celých devíti let a ne jen devíti měsíců – a tedy popsat i příhody „zevnitř“. Otázkou přitom zůstává, zda právě scény z Tsalalu básník nepřehodil kupředu až právě z nikdy nepopsaných „vnitřních plání“ – psal totiž Pyma prokazatelně napřeskáčku. Mnohé naznačuje i pasáž se souostrovím Aurory, tehdy skutečnou zeměpisnou záhadou. Pym Aurory nenalézá a to bylo možná pole pro jejich objevení TAM VEVNITŘ.
Jenže zásadu „největší efekt nakonec“ uplatnil Poe nejen v Havranovi a povídkách, nýbrž i zde. A rezignoval na původní plán a rozsah, když postřehl, že k totálnějšímu efektu už by děj nedostoupal, ba naopak, klesnutím v nitro Země, kde by čtenář nenašel už vůbec reálnou oporu, by vyprávění sestoupilo k antiklimaxu. Takto Pym naopak graduje: osm prvých kapitol – dobrodružství. Pět dalších – dobrodružství a hrůza. A devět posledních – dobrodružství a hrůza a sci-fi úžas, ten především. A lze si představit, čím a kudy šlo jít ještě dál a hloub, a já si to představuji a Pavel Eisner upozorňuje, že Poe by to dokázal a že „čím přidává fantaskna, tím ještě zpřesňuje podrobnosti“, ale básník v Poeovi už dál nemohl, a tak Mistr uvedl do literatury další z mnoha svých vynálezů (jimž detektivka vévodí), otevřený konec. „A nevysvětlím!“ dogradoval Pyma chlapec – furiant.

I díky tomuto konci se román dočkal tolika pokračování. Hlavně Verne na svého milovaného Poea myslí.
Už v ponurém Chancelloru (1875), v ;Do středu Země (1864), v Tajemství pralesa (1881), svazcích dýchajících atmosférou Pyma i Edgarových povídek, hlavně pak šifrou pověstného Zlatého brouka (1843). A regulérním druhým dílem Pyma je ovšem Ledová sfinga (1897). Verne tu bohužel staví Poeovu fantazii až moc na nohy. Zbanálňuje. Dodá i motiv vztekliny právě u toho psa, který se Poeovi z Pyma jaksi nedopatřením … vytratil. Jedno je zvláštní. Že právě na vzteklinu Poe podle posledních výzkumů zemřel.

Lovecraft pak sepsal své V horách šílenství (1931), kde se překonal, neb nedořekl tolik, kolik jindy ve zvyku doříci míval, totiž vše.
Méně už známá jsou knižní pokračování Podivný objev (1899) Charlese Romyna Daka nebo Dobytí Eternalu (1947) Dominika Andrea a zcela moderní pak povídka Černočerná šachta – od pólu k pólu (1977) od Waldropa a Utleye, která geniálně slepila duchy tří vizionářů: Symmese, Reynoldse a Poea. Nu, a pro mnohé další krásné v Poeovi odkazuji, co se četby česky týká, k romantickému panu Škvoreckému. Jím a ne mnou ať vaše pouť končí. A expedice skutečná? Trvala čtyři roky. Lodě propluly (bez Reynoldse) tisíce kilometrů podle Antarktidy. Jenže plavci měli led za zem a břeh do mapy zanesli chybně. Zato na ostrově Samoa objevili nový břečťan a nazvali ho Reynoldsia. Právě Reynoldsovo jméno pak prý Poe volal, když se probral jen pár hodin před smrtí. „Reynolds! Reynolds! Ach … Reynolds!“
V neděli 7. 10. 1849 brzy ráno zemřel necelé tři roky po své Sis, jak říkával ženě Virginii, a svou smrtí se vydal nejen k ní, ale i za svým alter egem Pymem, aby s ním prchal před ČERNÍ světa, aby se plavil až na sám BÍLÝ konec všech stránek svého života, tak jako Pym možná i ukolébáván „teplým mlékem“ stále a stále bělejšího oceánu, z něhož se třeba lze zrodit někam „do lepšího“. Anebo finále Pyma symbolizuje pouť „od porodu ku kojení“, abych přidal taky nějakou vlastní interpretaci? A jak to asi souvisí s Poeovou hrůzou z pohlavního spojení, údajným to následkem chvil, kdy co dítě sledoval „hrozné“ rození mladší sestřičky? Nevím, ale podle jiných odráží konec Pyma naopak spíš úlevný návrat do matčiny náruče a do lůna: 9. března. Hustá popelavá hmota pršela kolem nás bez ustání. Pruh páry na jihu se velkolepě vzepjal a zvolna nabýval určitějších obrysů. Nedovedu to přirovnat k ničemu jinému než k nezměrnému vodopádu, který se tiše valí do moře z jakéhosi nesmírného, dálného valu v nebi. Po celé šíři jižního obzoru se před námi teď rozprostřela gigantická opona. Nic se z těch končin neozývá.

21. března. Nad námi se vznáší chmurná tma – ale z mléčných hlubin oceánu stoupá světelná záře a oblévá boky naší lodi. Jsme bezmála zaváti bílou popelavou prškou a ženeme se stále rychleji. Občas vpředu zahlédnu široké, zející průrvy, a v nitru těch jícnů se chaoticky kmitají nejasné obrazy. Valí se odtud mocný, i když neslyšný vítr, a v letu rozrývá planoucí oceán.

22. března. Tma podstatně zhoustla. Zmírňuje ji jen voda zářící odleskem bělostné opony před námi. Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet – a je to ono věčné Tekeli-li!

A pak už jsme se vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl.

The post Edgar Allan Poe a jeho pohled na rozšířený fakt té doby, že Země je dutá first appeared on Čítárny.

Ale Petr Krul má nešťastného básníka natolik rád, že podobně neuvažoval, psal a vlastní monografii Havran se zlomeným křídlem doplnil podtitulem Edgar Allan Poe na konci života podle událostí, okolností, svědectví blízkých osob, dopisů, posledních povídek a veršů.
Zdánlivě se tudíž zaměřuje pouze na výseč klasikova žití, avšak při četbě vbrzku odhalíme, že ani zdaleka nesleduje jen poslední a nejtragičtější roky. Ale ty hlavně. Až do roku 1835 je toho ostatně o Poeovi známo minimum.
Krul toužil co nejdůvěrněji pochopit podstatu, povahu a duši básníka a pro srovnání s jeho knihou lze zmínit leda Holubovu chronologii Edgarova života z kdysi neprodejné publikace Poe aneb Údolí neklidu (1972) a snad i chronologii Juraje Vojtka na konci svazku Zlatý skarabeus. Príhody Arthurta Gordona Pyma, který vyšel slovensky roku 1984.

Krul uvádí svou publikaci vysvětlivkou Jak se potkat s Poem a následuje pět částí alias „knih“ s tituly Kniha Virginie, Kniha Baltimore, Kniha Griswold, Kniha Poe a Kniha posledních básní. Nu, a na předposlední straně svazku nechybí rodokmen Poeova rodu, na jehož počátku stojí revoluční generál David Poe (1748-1818).

Život a pozdní dílo jsou poté jádrem publikace a připomeňme zde postřeh, dle něhož je básníkův tragický osud i důkazem jistého barbarství doby, neboť jen o málo vyšší honoráře by stačily, aby žil důstojně a snad ani nezemřel.
Právě vyšší odměny si nicméně nedokázal vydobýt a jeho rodina tak žila často o žebrácké holi. Při vší chudobě navíc býval vystaven té nejnepřátelštější kritice, jaké kdy kterýkoli americký autor čelil, a také po jeho smrti a až do roku 1910 neustávaly pokusy nevpustit jej do „Dvorany slávy“ významných Američanů.

Nelíbilo se na něm totiž ledacos a postava zastírala vlastní dílo.
Svým stínem. Jak asi víte, budoucí choť poznal jako sedmiletou holčičku, přičemž byl o třináct roků starší. Vzali se, když jí bylo třináct, a manželství nebylo podle všeho nikdy „konzumováno“, abych zde použil regulérní odborný termín. Když pak Virginia v pětadvaceti podlehla souchotinám, byla panna.
Mnoha nemocem včetně tyfu podléhali však okolo básníka přehršle dalších osob, a jak bylo tenkrát normální, mnohé odcházely mladé.

Edgar Allan Poe zanechal studia na West Pointu, čímž ztratil otčímovu podporu, ale jednal podle vlastního plánu a srdce a v srpnu 1829 se přistěhoval do richmondské rodiny paní Marie Clemmové (1790-1871), což byla jeho teta i budoucí tchýně. Virginia se jí narodila roku 1822 a je přitom zvláštní, že její starší sestra téhož jména zesnula jen deset dní před Virgininým narozením.

Plynula léta, Poe psal a po šesti takových letech došlo k další klíčové události, kdy osud takříkajíc najíždí na výhybku. A na jakou? Edgarův a Virginiin bratranec Neilson Poe (1809-1884), který se poté po většinu života živit jako právník, se rozhodl sestřenky „ujmout“.
Co víc, poskytl by jí vzdělání. Ale Edgar Poe tomu zabránil, a to až hystericky, a s Virginií se oženil.
Vlastně ani nevíme, jak vypadala, neboť její jediný portrét vznikl až nad mrtvolou. Symptomatická krev na jejích rtech se prý prvně objevila v jejích dvaceti, když zpívala, ale žila ještě pět roků. Je přitom zajímavé sledovat, co přesně Poe tvořil v letech před „zjevením“ oné krve… a co pak.

Další výhybkou se stala výzva Poeova kamaráda, lékaře a plodného básníka Thomase Chiverse (1809-1858).
Tomu muži patřily celé plantáže s otroky, a když zdrcený Poe pohřbil Virginii, vyzval jej, aby se přestěhoval k němu do Louisville. V dochovaném dopise (celkem máme na 800 dopisů, které Poe napsal či obdržel) mu přitom Chivers slibuje, že „o něj bude do smrti postaráno“. Co víc, závěrem přidává věru pozoruhodnou větu: „Jestliže je na světě nějaká naprostá záhada, jste to vy – ta nejzáhadnější.“
Dobrá nabídka, nemyslíte? Asi jako – popravdě řečeno – nebyla od věci ani ta někdejší Neilsonova nabídka Virginii. Zpětně jsme chytří a vnímáme ony výhybky, jenže žije se rychle a jen jednou. Vždy netrefíme. A Poe? Odmítl nabídku hodného otrokáře! Zůstal u tchýně.

Poslední vztah měl k rodině továrníka Richmonda. Sestávala mj. z Nancy Richmondové (1820-1898) a její pětileté dcery Caroline.
Už po třech krátkých návštěvách si Poe vsugeroval, že jej právě tito „milí lidé“ zachrání. Ale možná není divu! Bratr Nancy Richmondové byl ředitelem místní školy a Poea jasnozřivě vnímal jako celebritu. I když opět i jako záhadu.
Později napsal:

„Pan Poe u nás strávil něco víc než týden a já se obával, abych nepřišel o prospěch z jeho originálních myšlenek, které mu neustále plynuly ze rtů, když jsem trávil každou volnou chvíli v jeho přítomnosti. Kdyby mi tak dal Pán Bůh jen tisícinu jeho gigantického intelektu. Někteří lidé jsou velcí navzdory sobě. Nemohou si pomoci být jiní než odlišní, a pan Poe, zdá se, byl ten typ. A připadal mi jako naprosto si nevědomý své mimořádné duševní síly.“

11. ledna 1849 píše Poe vdané Nancy: „Nemusím ti říkat, jaký kámen spadl z mého srdce, když se zrušilo moje zasnoubení s paní Whitmanovou. Napiš mi aspoň řádek, začíná se mi finančně dařit a věřím, že brzy budeme venku z nesnází. Ani nevíš, jak jsem pilný. Rozhodl jsem se být bohatý – triumfovat; už kvůli tobě. Dej pusu za mě milé Sáře – že jí brzy napíšu (Sára byla sestra Nancy Richmondové. Pozn. IF) – a napiš mi něco o bratrovi – jel do Richmondu? Kdybych mu tak mohl s něčím pomoci. Pozdravuj ode mě malou Caddy, pana Richmonda a svého pana otce. A teď nashle, moje drahá sestro Annie!“

Říkal jí totiž „sestro Annie“. Za deset dní, 21. ledna se v dopise z New Yorku chlubí energií a produktivitou, načež končí:

 „Naše matka ti posílá sto políbení (padesát pro Sarah) a brzy napíše. Pusu malé Caddy za mě, pozdrav panu Richmondovi a všem. Poslední dva týdny mám tíživé bolesti hlavy.“ Jenže život je krutý. Právě tou dobou byl u rodiny pomluven a Richmond mu – zřejmě – zakázal jezdil k nim do Lowellu. Ani více nechtěl, aby Poe psal jeho ženě. Přesto ji Edgar dál píše a tvrdí, že chtěl rodinu původně jen požádat, aby dočasně ubytovala jeho matku. Dne 23. března 1849 pak Nancy posílá slavnou báseň For Annie. Píše také o tom, jak rád by zažaloval ty, kteří jej pomluvili. O co se jednalo v oné pomluvě? Nevíme. Jeho tchýně a teta totiž dopisy zničila.
Tou dobou krachovala většina časopisů, do kterých psal, ale přesto pokračuje v dopise s optimismem. Píše: „Nepochybně přičítáš moji špatnou náladu těmto událostem, ale tak to není. A není v silách jakýchkoli pozemských okolností, aby mě deprimovaly. Můj smutek je nevypočitatelný, jsem plný temných předzvěstí. Nic mě netěší, ani neuklidní. Můj život se zdá zmarněný, budoucnost vypadá jako černý papír. Ale já pokračuji v zápase naděje proti naději.“

5. května 1949 nato píše Aničce o depresi, ze které však nedělá žádnou „nemoc“, a pokračuje o strachu, že už ji nespatří. Richmondovu rodinu nicméně zachytil v pozoruhodné povídce Landorova chata.

Okolnosti jeho smrti dne 7. října jsou i nejsou zcela známy a stačí snad říci, že se dál váhá mezi čtyřmi až pěti možnými příčinami, a to včetně cukrovky, souchotin a vztekliny (která však byla posléze takřka vyloučena).

Nancy Richmondová se pak dožila také úmrtí manžela, načež oficiálně přijala jméno Annie, aby se ztotožnila s hrdinkou Poeovy básně! Její dcera Caroline ji za to odsoudila a jednalo se podle ní o zhanobení památky pana Richmonda.

Petr Krul nás ve své knize ovšem seznamuje také s obsahem posledních šesti Poeových próz, a to těch, které již vyprodukoval po smrti Virginie.
Jde o díla Věci budoucí (příběh se odehrává v roce 2848), Von Kempelen a jeho objev, X-Ing A Paragraph, Skokan, Landorova chata a Maják. Poslední próza má formu zápisků strážce majáku, zůstala nedokončena a vyšla teprve ve 20. letech 20. století. Právě Petr Krul přitom pořídil první český překlad onoho torza a umístil jej na závěr Knihy Virginie.

Celkem Poe vytvořil na sedmdesát povídek, ale Krul se zaměřuje na interpretaci dvou jeho sci-fi. Mellonta Tauta (Věci budoucí) předvádí balón daleké budoucnosti vyrobený z mletých žížal potažených kaučukem a spatříme dvacetipatrové mrakodrapy, dálniční a telegrafní síť, jejíž kabely vedou po mořské hladině, a lodě poháněné magnetickými turbínami. V Evropě řádí epidemie moru, v Africe občanská válka, nicméně obé je chápáno co pozitivum, které jen umenší „velikost Masy“. A jak se zdá, v budoucnosti bude podle Poea demokracie dobrá leda pro psy.
„Hanebně selže,“ píše – a „chlapík jménem Chátra nastolí despocii“. Ale také on zemře, když se vyčerpá vlastní energií. Přitom Poe využívá myšlenek ze své starší eseje Eureka a vysmívá se různým praktikám v Americe jeho dní.

A příběh o Kempelenovi?
Je reakcí na zlatou kalifornskou horečku z roku 1848, nicméně titulní vynálezce umí zlato vyrobit z olova, do něhož COSI vmísí. Pointa? Kdyby byl objev, který cenu olova zvedne o 200%, zveřejněn o půl roku dříve, ulevil by zlatokopy přecpané Kalifornii.

Do oddílu Kniha posledních básní zařadil Petr Krul vedle anglických originálů i své překlady sedmi skladeb z finální éry Poeova života a jmenují se v jeho překladech Mé matce, Eldorado, Zvony, Ulalume, Sen ve snu, Aničce a Annabel Lee.
A ostatní verše těch krušných časů? Ty má Krul pouze za „památníčkové“ recyklace děl starších.

Poe po sobě celkem zanechal něco přes sto básní a také 46 esejů a okolo tří set fejetonů a článků, z nichž Krul pro oddíl Kniha Poe vybral více než desítku, a to texty Dlažba v New Yorku, Slova a sny, Omnibus, Divadelní krysy, Drožky, Honoráře, Jak diskutovat, Jak neplatit americké autory, Otázka mezinárodního copyrightu, Anastatický tisk a Srdce na dlani.
PhDr. Petr Krul pracoval dříve ve vydavatelství Economia a roku 2015 vyslal mezi čtenáře vlastní překlad Havrana s ilustracemi Jiřího Slívy. Také okomentoval Vězeňskou baladu z Readingu Oscara Wilda, jejíž nový překlad sám pořídil (2013), a jako první převedl do češtiny Muže, který miloval ostrovy (2011) z pera Davida Herberta Lawrence.

A Krulův Poe? Má minimálně tři tváře. Tvář génia, tvář věčného osmnáctiletého studenta a konečně smutný obličej muže, kterého nikdo neumí opravdově milovat.
A zda to byla vše náhoda? Snad, ale oblíbené slovo tohoto básníka bylo OKOLNOSTI.

Článek vznikl nad prací Petra Krula Havran se zlomeným křídlem. Radix. Praha 2017. 196 stran

Ukázka z Poeova článku v Krulově překladu:

Běžně slýcháme, že takové a takové myšlenky jsou za hranicemi slov! Nevěřím, že jakákoli myšlenka, je-li to vůbec myšlenka, je mimo dosah jazyka. Spíš mě napadá, že když se ve vyjadřování projeví nesnáz, je to v intelektu, v nedostatečnosti rozvahy nebo metody. Co se mě týče, nikdy mě nenapadla myšlenka, kterou bych nemohl vyjádřit slovy dokonce ještě zřetelněji, než když jsem na ni připadl – jak už jsem uvedl, myšlenka dostane formu až při úsilí o vyjádření. Existuje ovšem druh představ mimořádně jemných, delikátních, které nejsou myšlenkami a u kterých jsem zatím nenašel žádnou možnost, jak připojit výraz. Používám slovo představy, protože prostě musím použít nějaké slovo. Uvědomuji si tyto „představy“ jen na hranici spánku, ale s plným vědomím, že jsem při vědomí. Pro dokonalou myšlenku je potřeba trvání času. Dívám se na vize, když vznikají, s uctivou bázní, není v tom nic z průměrných zážitků. Je to, jako by pět smyslů bylo nahrazeno pěti miliardami jiných smyslů zbavených smrtelnosti.

Z Poeova dopisu (8. července 1843):
Povzbuzuje mě, jak chci vynikat nad hlupáky prostě proto, že nesnáším, aby si mysleli, že oni vyniknou nade mnou. Jinak nemám žádné ambice. Vnímám marnost toho, o čem lidi žvaní: marnost dočasného lidského života. Pořád žiju sněním o budoucnosti. Nevěřím v lidskou dokonalost.

Manželka Virginie napsala Poeovi:
Každou cestou chci s tebou jít,
drahý, svůj život ti svěřím,
jen dej mi domek, kde budeme žít,
ukrytý mezi starými keři.
Daleko od světa plného hříchu,
kde jazyků zlých klevety znějí,
pro lásku bude tam místo v tichu,
lásku, jež nemocné plíce hojí.
Ach, klidné chvíle budeme trávit,
nemuset světu se napospas vydat –
těm, kdo znají jen závist,
před hlučným veselím světa se skrývat,
v blaženém míru budeme bývat.
(Poeovou manželkou bylo napsáno na Svatého Valentina 1846, přičemž v anglickém originále tvoří první písmena řádků jméno Edgar Allan Poe.)

The post Fenomén Edgard Allan Poe. Záhadný životopis génia a jeho nadčasové knihy first appeared on Čítárny.

Jako zakladatele detektivního žánru ho uznávají všichni jeho následovníci. Je řeč o Edgardu Allanu Poeovi, který se vydává ještě po 200 letech v nákladech, o kterých se českým autorům jenom zdá. Svými povídkami inspiroval Julese Verna, Kinga, Kafku a mnoho dalších.

V knize V mistrově stínu jsou kromě Poeových významných literárních prací (např. povídky Jáma a kyvadlo, Sud vína amontilladského, Maska červené smrti, William Wilson nebo Černý kocour) také eseje a úvahy těch, kteří se nechali jím ovlivnit. Jsou to vítězové ceny Edgar, autoři nejprodávanějších knih.

Jak kniha vznikla:
Tuto sbírku vám přináší svaz amerických autorů detektivek Mystery Writers of America. Od samého počátku považovala tato organizace Edgara Allana Poea za symbol dokonalosti. Výroční ocenění, které MWA předává autorům významných knih, televizních pořadů a filmů, má podobu busty Edgara Allana Poea. Je to karikatura a nejnápadnější na ní je, že má tak velkou hlavu, až je téměř široká jako ramena. Jakožto ten, jemuž se dostalo cti tuto sbírku povídek a esejů sestavovat, si nyní uvědomuji, proč je Edgarova hlava tak veliká.

Nehodlám zde rozebírat Poeův život nebo tvorbu. To nechám na jeho následovnících. Spolu s jeho významnými pracemi zde naleznete dlouhá i krátká zamyšlení těch, kdo kráčejí v Poeových stopách. Jeho kolegů, těch, kdo se jím přímo či nepřímo nechali inspirovat. Jsou to vítězové ceny Edgar, autoři nejprodávanějších knih, mistři povídek. Od Stephena Kinga, který tak výmluvně píše o svém vztahu k Poeovi, přes Sue Graftonovou, jež láskyplně a zdráhavě skládá Poeovi poklonu, po zesnulého Edwarda Hocha, který napsal téměř devět set povídek. Všichni tito spisovatelé jsou současnými vládci světa, který Poe vytvořil. Nápad byl prostý. Dvacet hostů, které organizace Mystery Writers of America pozvala, přišlo poblahopřát Edgaru Allanu Poeovi k jeho dvoustým narozeninám.

UKÁZKA Z KNIHY

Srdce mi poskočilo radostí, protože jsem ho už viděl v moři – ale v příští vteřině se má radost proměnila v děs – neboť bratr přiblížil ústa těsně k mému uchu a vykřikl jen jedno slovo: ,Moskoeström!‘
Nikdo nikdy nepochopí, co jsem v tu chvíli prožíval. Roz¬třásl jsem se od hlavy k patě, jako bych měl prudký záchvat zimnice. Až moc dobře jsem si uvědomil, co tím jedním slovem myslí – věděl jsem, co mi tím chce naznačit. S větrem, který nás teď hnal, jsme nezadržitelně mířili do víru strömu a nic nás nemohlo zachránit!

Víte dobře, jak jsme úžinu strömu přeplouvali vždycky hodně daleko nad vírem, i když bylo překrásně, a jak jsme pak bedlivě vyčkávali klidné chvilky mezi příbojem – a teď si představte, že jsme se řítili rovnou do té prohlubně, a ještě v takovém orkánu! Ale jedna věc je jistá, pomyslil jsem si, doplujeme tam zrovna v tom utišení – aspoň ždibínek naděje tu je – ale vzápětí jsem se proklínal, co jsem to za blázna, když ještě bláhově uvažuju o naději. Dobře jsem věděl, že je s námi konec, i kdybychom byli velelodí s devadesáti kanó¬ny na palubě.

Tou dobou první zuřivý nápor vichřice už ochabl, anebo jsme ji tolik nepociťovali, protože jsme klouzali před ní, ale buď jak buď, vlny, které až dosud vítr srážel, uhlazoval a zpě¬ňoval, se teď vzedmuly v učiněné hory. Také na obloze na¬stala podivná změna. Kolem nás bylo pořád tma jako v pytli, ale takřka nad hlavou se zničehonic protrhla kulatá díra a v ní bylo jasné nebe – v životě jsem neviděl tak sytou, jas¬nou, čistou modř – a tou dírou prozařoval měsíc v úplňku a tak se vám třpytil, jak jsem ho třpytit se ještě neviděl. Všecko kolem nás naprosto zřetelně ozářil – ale panebože, byla to podívaná, co ozařoval!
Několikrát jsem se pokusil na bratra promluvit, ale hukot se najednou tak vzmohl – aniž jsem chápal proč –, že bratr neslyšel jediné slovo, třebaže jsem mu z plných plic křičel do ucha. Pak zavrtěl hlavou a bledý jako stěna zdvihl ukazovák, jako by chtěl říci: ,Poslouchej!‘

Zprvu jsem nechápal, co tím myslí – brzy mi však kmitla hlavou šeredná myšlenka. Vytáhl jsem z kapsy hodinky. Nešly. Ve svitu měsíce jsem pohlédl na jejich ciferník – vytryskly mi slzy a mrštil jsem hodinky daleko do moře. Zastavily se v sedm hodin! Už jsme zmeškali utišení příboje a vír strömu teď běsní naplno!
Když je loď dobře stavěná, řádně vyvážená a nepřetížená a pluje-li v silné vichřici s plnými plachtami, vždycky se zdá, jako by vlny zpod ní klouzaly – což člověku z pevniny při-padá velmi podivné. V námořnické hantýrce se tomu říká ,jízda‘.

Tedy až dosud se nám jízda po vzdutých vlnách hezky da¬řila, ale najednou nás popadla jedna obrovská vlna, a jak se zdvihala, vynášela nás s sebou bůhvíkam nahoru – výš a výš. Nikdy bych byl nevěřil, že může vlna vystou¬pit tak vysoko. A pak jsme sjížděli dolů, zhoupli se, klouzali a řítili se, až mi bylo zle a tak mdlo, jako bych ve snu padal z nějaké vysokánské hory. Když jsme však byli nahoře, rychle jsem se rozhlédl kolem – a ten krátký pohled mi úplně sta¬čil. Rázem jsem poznal naši přesnou polohu. Vír Moskoeströ¬mu byl asi čtvrt míle rovnou před námi – ale podobal se tak málo denně vídanému Moskoeströmu, jako se tamhleten vír, co na něj koukáte, podobá mlýnskému náhonu. Kdybych byl nevěděl, kde asi jsme a co nás čeká, byl bych to místo vůbec nepoznal. A tak jsem s hrůzou bezděky zavřel oči. Víčka se mi sama jakoby v křeči sevřela.

The post Edgard Allan Poe. V mistrově stínu jsou jeho nejlepší povídky s poznámkami Kinga a dalších first appeared on Čítárny.

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) měl na Verna větší vliv, než si většinou uvědomujeme. Francouz Verne byl tímto výjimečným Američanem, i díky Baudelairovi, úplně uhranut.

Už Pět neděl v balóně (1863) nese uvnitř v sobě některé doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864)? To je již hotová tresť Edgara Allana Poea – a finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A střetnutí s podzemním pračlověkem v téže knize?

Není snad odleskem bílé postavy z konce Poeova románu? Přečtěte si obě knížky příležitostně ještě jednou, anebo prolistujte, a dáte mi za pravdu.

Verne navíc vydal o Poeovi známou studii… Věnoval se snad takhle moc jakémukoli jinému spisovateli?

Taky jeho kapitán Hatteras (1866) je trochu Gordon Pym a když na severním pólu najde sopku, tak to Vernovi možná vnukl také Poe… Pravda, Poe líčí sopky a zemětřesení pří pólu jižním…

Ani to není vše. Je tu i nezvykle drsný román Chancellor (1875),
opět jako vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když, pravda, před kanibalismem Verne s Hetzelem na úplně poslední chvíli ucukli. “Jsi přece dětský, dětský autor,” slýchal zkrátka Verne od nakladatele a zvolna i sám přestal cílit výš. Musel se nějak živit. A tak se krotil. Šel Hetzelovi takříkajíc na ruku, nicméně na svého Edgara Poea nezapomínal. I začátek Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843), která inspirovala rovněž úvod již zmíněné Cesty do středu Země, a působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající ode dna řeky Amazonky (v Tajemství pralesa) je vskutku jak vystřižená z Poea. Vzpomeňme v této souvislosti hlavně na líčení smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi, ale také na pointu povídky Vrah jsi ty!

The post Jak ovlivnil Američan Edgar Allan Poe psaní Francouze Julese Verna first appeared on Čítárny.

Lynn Cullen (1955) je šikovnou spisovatelkou pro děti, původem z Indiany, autorkou již dvaceti titulů se slabostí pro Edgara Allana Poea, byť si jej žensky idealizuje. V románu. Jmenuje se Mrs. Poe (2013, česky 2015 v překladu Zdíka Duška) a Cullenová se tu zcela vžila do zapomenuté básnířky Frances Osgood, která se s autorem Havrana stýkala. Zaspekulovala si ohledně jejich vztahu a někteří literární historici samozřejmě připouštějí, že Poe a Osgood mohli být milenci. Byť… Nikdy se třeba neuvažovalo o možnosti, že spolu počali dítě.

Lynn Cullen prý nejprve prostudovala knihu Thomase a Davida K. Jacksona The Poe Log a další materiály. S jednou školní výpravou rovněž absolvovala prohlídku Poe Cottage v Bronxu, New York, kde mj. spatřila smrtelné lůžko básníkovy ženy Virginie.
Za pomoci prastarých map se pak pokusila projít i místa, kudy snad kráčeli Edgar Allan a Frances, a pak usedla a osobitým stylem sepsala 376 stran, odehrávajících se především roku 1845, ale i v letech 1846 a 1847 (třiatřicet závěrečných stran), aby všechny následující tragédie zahrnula pouze do závěrečné poznámky.

Jaké to tragédie? Možná tušíte.
30. 1. 1847 podlehla tuberkulóze čtyřiadvacetiletá Virginia Poeová.
V říjnu 1847 zesnula – z neznámých příčin – i šestnáctiměsíční Fanny Fay Osgood, dcera Frances.
7. 10. 1849 zemřel – za záhadných okolností – sám Edgar Poe. Ve věku čtyřicet let.
12. 5. 1850 zemřela pak na tuberkulózu i Frances Osgood. Ve věku 38 let.
26. 6. 1851 podlehla souchotinám rovněž druhá Francesina dcera May Vinnie ve věku jedenáct let.
31. 8. 1851 zemřela na tutéž nemoc v patnácti letech i její třetí dcera Ellen. A Poeova tchýně a současně teta „Muddy“ Clemmová?
Sice se stala správkyní básníkovy pozůstalosti, ale veškerá jeho díla předala či prodala kritiku Rufusi Griswoldovi, i když se všeobecně vědělo o jeho nenávisti (až sallierovské, řekli bychom dnes) k Poeovi.
Sama zemřela v bídě a osamění roku 1871 v Církevním domově v Baltimore, kterážto instituce sloužila kupodivu předtím jako Washingtonova lékařská fakulta. Právě tam zesnul i Poe.

A Rufus Griswold? Jen dva dni po jeho smrti napsal do New York Tribune: „Edgar Allan Poe je mrtvý…
Toto oznámení možná mnoho lidí překvapí, ale málokoho rozesmutní.“ A pak? Po zbytek svého mizerného života sugeroval světu svou vizi Poea-narkomana, Poea-šílence. Upravoval také bohorovně jeho dopisy, aby působily agresivněji, lhal o jeho někdejší dezerci z armády (zde mohl mít, pravda, špatné informace) a spekuloval o sexuálních stycích básníka s tchýní. Jeho biografie bohužel zůstala až do roku 1875 jediným široce dostupným zdrojem informací o Poeovi a pověst génia nenávratně pošpinila. Sám Griswold zemřel roku 1857, jak jinak, na tuberkulózu, a sám v pokoji, který si vyzdobil obrázky sebe, Frances a Edgara (kupodivu). Ale vraťme se na začátek románu Lynn Cullenové.
Autorka ho velmi tradičně uvádí Havranem, jehož nám kniha předestírá v Nezvalově překladu, ale staví se tu prvořadě na jiné Mistrově básni, známé jako Ulalume, a spekuluje se o její souvislosti s verši Fannin první úsměv právě od Frances Osgood. Jimi se také svazek uzavírá a nestojí ani za fajfku tabáku.
Podle Cullenové je ovšem právě Ulalume Poeovou emocionálně nejupřímnější básní a doslova o tom píše:

„Při jejím studiu jsem měla pocit, že rozumím jeho vztahu s Frances i bezedné sklíčenosti, již prožíval po jejich rozchodu.“

Rozchodu? Ano. A Cullenová vychází i z jednoho Francesina dopisu kritiku Griswoldovi (z roku 1850), ve kterém je vylíčeno vůbec prvé básnířčino setkání s Poem, a jak na ni učinil dojem. „Od té doby až do jeho smrti jsme byli přátelé,“ tvrdí Osgoodová v onom dopise budoucímu životopisci básníka a možná překvapivě dodá:

„Udržovala jsem s panem Poem korespondenci, ve shodě s naléhavými žádostmi jeho manželky, která věřila, že na něj mám zklidňující a blahodárný vliv.“

Jestliže jsem se před chvílí zmiňoval o klíčovém roce 1845, do kterého se zde vše soustřeďuje, nutno dodat, že se autorka – v kůži paní Osgoodové – víckrát vrací prostřednictvím retrospektiv také do minulosti a líčí mj. první setkání s Poem i první své setkání s Griswoldem; ale i trudné básníkovo dětství. Několikrát se v knize vrací i velmi důležitý motiv toho, že také „kontroverze prodává“, a jak dnes víme, Griswold nechtěně znásobil legendu.

Co metaforu Poeových vztahů k ženám se ovšem Cullenová křečovitě pokouší využít povídku William Wilson.
Podrobněji rovněž líčí, jak vznikl příběh o panu Valdemarovi, k čemuž je prostě nucena oním letopočtem 1845 (fakta) a najdeme v textu roztroušeny narážky i na několik dalších povídek; a přece nemám po dočtení pocit, že autorka Poeovo dílo zná, a vsadil bych se, že je tomu spíš naopak. Víc ji zajímal on sám, jeho životem si nepochybně prošla a musela prozkoumat i životy další, takže o padouchu Griswoldovi (slovy jedné postavy) zvíme dokonce i to, že:

„bydlel v jiném městě, než jeho manželka, když ještě žila, a teprve po její smrti po ní začal tesknit. Slyšela jsem, že když přijel domů, museli ho odtrhnout od jejího mrtvého těla a po pohřbu nechtěl opustit její hrob, dokud nezasáhl příbuzný. Co víc, čtyřicet dní po pohřbu ji nechal vykopat, odstřihl si loknu z jejích vlasů, pověsil se na její zčernalé tělo a vzlykal jako dítě.“

Ctihodná Lynn Cullenová ovšem nepoškodila svůj román podobnými senzačnostmi a lze podle mě překousnout i to, že velkou část informací získáváme z rozhovorů hrdinů, které se tím stávají nepravděpodobnými a jako z učebnice. Příliš absurdně však působí něco jiného, a to zapojování dobově význačných postav do děje. Je snad přímo vystřižené z filmu Jára Cimrman, ležící, spící, a cituji:

Jakmile mě reverend Griswold uviděl, hned popoběhl, smekl a uklonil se Bartlettovým i mně. „Smím se k vám připojit?“
„Ano.“ Nenapadlo mě, jak bych ho mohla odmítnout. „Prosím.“
Množství lidí na chodníku vyžadovalo, abychom se rozdělili do dvojic. Reverend Griswold pochopitelně kráčel vedle mě. V jednu chvíli se slavnostně dotkl klobouku na pozdrav Jamesi Fenimoru Cooperovi s manželkou – známý spisovatel se nejdřív koukl na svou ženu, než s úklonou oplatil pozdrav. O něco později reverend srdečně zavolal na užaslého starostu New Yorku, zato když se k němu přiblížil jakýsi seriózní mladík, odmávl ho pryč s výkřikem: „Teď ne, Hawthorne! Brzy si ten váš rukopis o šarlatovém čemsi přečtu.“

Nezbývá asi, než takou polopatičnost akceptovat a pokračovat v procházce ještě na následující straně. Hle:

„Propána!“ Usmála jsem se. „Mladý pan Roosevelt, jak to komicky vypadá?“ A věřte, že nás nemine ani obdobné setkání na ulici se Samuelem Morsem. A zmiňováni jsou také Barnum, charismatický Franz Liszt a Washington Irving – i se „svým bezhlavým jezdcem“.

Ještě štěstí, že si autorka zjistila, že tento autor tehdy zrovna pobýval ve Španělsku.
A jak nám Cullenová podává vzájemné sbližování hrdinů? Cituji:

Chytil mě za zápěstí. „Potřebuju tě.“
„To nejde,“
„Tak proč jsi přišla?“
„Byli bychom vyvrhelové.“
„To je mi jedno.“ Přitiskl mě k sobě. V matném světle plynových pouličních lamp jsem viděla vášeň v jeho očích. Jeho syrová touha mě vzrušovala a zároveň mi naháněla strach.
Hlas mu překypoval nespoutanou naléhavostí. „Jsi všechno, co jsem kdy chtěl. Celý život jsem na tebe čekal.“
Odtáhla jsem se. „Co tvoje manželka? Bojím se, že takovou ránu nevydrží.“
„To ji neznáš.“
„Ani ji nechci znát. Nesnesu pomyšlení, co by to s ní udělalo.“
Pustil moje zápěstí. „Ano, máš pravdu. Je dobře, že ji neznáš. Pro tvoje vlastní dobro.“
A ještě později se Poe opět dosti čítankovými slovy přiznává, že si vlastně třináctiletou Virginii bral proto, že mu spolu se svou matkou „nabídly stabilitu“ a vzhlížely k němu, když byl ještě pro ostatní nula. Tak to doslova deklamuje a dodá: „Byl jsem sám a zranitelný.“
„Ale vzal sis ji.“
„Moje manželství nebylo ani tak spojením dvou plnoletých dospělých, jako spíš zbrklou snahou o bezpečí ze strany vyděšených dětí. Virginia byla stejně chudá jako já – ne, ještě chudší.“

Netřeba jistě tyto dialogy komentovat a notně idealizovaná je zrovna tak scéna společného pikniku E. A. Poea, Frances, jejích dcerek a Rufuse Griswolda, který se na rozdíl od ostatních opije a usne pod keřem. Cituji:

„Moje dcery vycítily, že je (Griswold) mimo, a nechaly ho být. Místo toho věnovaly pozornost panu Poeovi – takhle by se soustředily na otce, kdyby tu byl. Paní Clemmová se pustila do pletení, paní Poeová do náhrdelníku z fialek…“

A Poe?
Poe slovy paní Cullenové chvíli „bloumá“ kolem a předstírá, že nemůže najít jedno z děvčátek, ale vcelku brzy děti s jejich schovávanou zradí a „tajemně přijde“ za Frances, takže čteme: Tělem se mi rozlila radost. „Devadesát devět,“ počítala v dálce Vinnie. „Sto. Už jdu!“

Dojde ovšem i na návrat Francesina manžela Samuela (malíře) a Poe se poté po Broadwayi prochází s celou cizí rodinou. „Většina lidí si nicméně asi všimla jen onoho rodinného přítele,“ míní vypravěčka. „Po vydání knihy povídek jeho popularita dosáhla závratných výšin. Snad každé čtyři kroky ho oslovil nějaký obdivovatel, který si chtěl povídat o jeho dílech.“ Atd.

A zda to skutečně vše proběhlo tak? ptám se – odkojen (jako mnozí mé generace) básníkovým životopisem od Miroslava Holuba (1972), který vyznívá o dost truchlivěji.
Nu, asi těžko. Ale bylo by to překrásné.
Až po těch několik úžasných point knihy, které tu ovšem nevyzradím.

The post Edgard Poe. O záhadách milostného života génia spekuluje Lynn Cullen first appeared on Čítárny.

Hrabě de Chanteleine je historická próza o šestnácti kapitolách. Odehrává se za krvavých časů Velké francouzské revoluce, sepsal ji mladý Jules Verne i pod vlivem tenkrát ještě žijícího Alexandra Dumase staršího (1802-1870) a své fiktivní postavy zasadil mezi zcela reálné historické osobnosti a děje let 1793-1794.
Titulní hrabě Humbert de Chanteleine ovšem zůstává fikcí jen částečnou jsa inspirován zcela reálným poručíkem Pierre-Suzanne Lucasem de La Championniere (1769-1828), s jehož potomky se Verne znal. Právě od nich ostatně i získal poručíkovy paměti psané už roku 1798; knižně vyšly až rok před Vernovou smrtí pod titulem Vzpomínky na válku ve Vendée (1904).

Jak ve svých poznámkách k českému vydání připomíná Radomír Suchánek, skutečný de Chanteleine byl amnestován roku 1802 a počínaje rokem 1803 zastával až do smrti post starosty.
Ve Vernově próze ovšem ještě bojuje – za krále i katolickou víru, proti nové republice, jakobínskému teroru i proti Konventu. A právě revoluční smršť pro něj taky dělá krajně nebezpečným nepřátelství jeho bývalého sluhy Karvala, vraha a zločince, jenž mu přísahá pomstu; a nejen hraběti, nýbrž jeho celé rodině. De Chanteleine přichází o ženu i dceru (žena umírá, dcera mizí) a vystavován je rovněž dalším útrapám, které překoná také díky pomoci nového sluhy Kernana. Vynikajícím přítelem se mu stává též rytíř Henry de Trégolan. Přesto se už zdá, že hrabě skončí jako mnozí další pod gilotinou; ale dojde k tzv. thermidorskému převratu, je zatčen třeba i krvavý Maximilien Robespierre a během chaosu osvobodí hraběte dav přímo z popravčí káry, aby se mohl na pár let vzdálit z Francie do bezpečí. – A ústřední padouch? Nu, jeho smrt (a vizme knižní ilustraci) připomíná trochu konec padoucha Zirona v kráteru Etny v daleko pozdější verneovce Matyáš Sandorf.

Když Jules Verne Hraběte de Chanteleine psal, byl ještě poněkud ovlivněn svou prací dramatika, a tak jsou některé epizody řazeny jako herní akty.
Budoucí král snílků začal s touto ranou prózou roku 1862 a poprvé vyšla v pouhých třech pokračováních v časopise Musée des familles v říjnu až prosinci 1864: poté, co ji odmítlo nakladatelství Hetzel.

Kniha Hraběte de Chanteleine ovšem obsahuje v českém vydání ještě i druhou část, jíž je zapálený esej Edgar Poe a jeho dílo z dubna 1864, rozčleněný do čtyř kapitol a původně zveřejněný v tomtéž populárním časopise.
Dnešní čtenář už sycený četnými pracemi řady poeovských badatelů tu ovšem odhalí omyly a zdaleka nikoli veškeré prózy amerického básníka Verne při psaní znal – a převyprávěl jich tu vlastně jen třináct. – Přesto či taky proto je to esej zajímavý.
Úvodem připomíná Baudelairovu (1821-1867) zásluhu o „francouzského Poea“ a nemůže se rovněž aspoň stručně nevěnovat německému, respektive Hoffmannovu vlivu na Poea, jakožto i vlivu anglických gotických románů (Ann Radcliffová). Skoro jako vzorný studentík rozebírá pak Jules Verne nejprve už dnes klasické Vraždy v Rue Morgue i další dvě slavné Poeovy detektivky, jak se teprve časem začalo onomu žánru říkat, a dále se povětšinou věnuje prózám, které dnes náleží do přihrádky se science fiction. A především (už po dvou dnech odhalené a přiznané) novinové mystifikací Senzace s balónem (1844) pro The New York Sun, což je povídka o fiktivním prvním přeletu Atlantiku balónem Victoria.

Spolu s Radomírem Suchánkem nyní připomeňme, že už devět let před vydáním tohoto Poeova žertu, a tedy roku 1835, uspěl v těch samých novinách Sun s jinou mystifikací i jistý Richard Adam Locke.
V čase uveřejnění nové „kachny“ ten muž už pro list dokonce pracoval a v té souvislosti je zajímavé, že si americký básník opakovaně stěžoval právě na něj a na to, že Lockeův text „napodobuje a kopíruje“ jeho myšlenku z Bezpříkladných dobrodružství jistého Hanse Pfaalla (1835). Marně se tak dožadoval části Lockeova honoráře a nejsa úspěšný, aspoň tedy svého předchůdce mystifikačně napodobil na téže půdě. A Verne?
Probírá i Rukopis nalezený v láhvi, Sestup do Maelströmu a Fakta v případě M. Valdemara, povídku opět psanou formou „naprosto zaručené“… Ale ano, mystifikace. – Když totiž ještě Edgar Allan Poe vydával vlastní časopis The Brodway Journal, otiskl na jeho stránkách taky jeden dopis newyorského lékaře A. Swydneyho Doanea líčící operaci realizovanou během tzv. magnetického spánku. Básníka psaní zaujalo – a taky inspirovalo.

Verne vypráví ve svém eseji i děje příběhů Černý kocour, Muž davu, Pád domu Usherů a Tři neděle v jednom týdnu
a hle, mnohdy se jedná o jeho pozdější inspirační zdroje; tak například pro začátek románu Děti kapitána Granta (motiv láhve) anebo pro Cestu kolem světa za osmdesát dní, což je právě případ Tří neděl v jednom týdnu (1844), povídky původně uveřejněné roku 1841 pod titulem Posloupnost nedělí. Není však asi nezajímavé, že se Jules Verne při analýze Poeovy povídky frapantně zmýlil, aby čtenářům s poklidem tvrdil, že poutník ubírající se po zeměkouli na západ musí jeden celý den ne ztratit, ale získat. – Nu, i jen pro toto faux pas asi později „musel“ sepsat svou slavnou Cestu kolem světa obtočenou právě okolo nápadu s nultým poledníkem.

Poslední kapitola Vernovy studie je věnována románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu,
který jej silně fascinoval a jenž později opět převyprávěl jako pátou kapitolu své knihy Ledová sfinga, která je právě dokončením onoho Poeova už klasického díla, které má, jak známo, otevřený konec a je už dnes „dokončeno“ i řadou dalších autorů.
V populárním časopise Musée des familles (1833-1900) bylo, než zkrachoval, postupně uveřejněno jedenáct Vernových prací, nicméně ještě i o některých dalších článcích uveřejněných v něm možná pod spisovatelovými pseudonymy se spekuluje.

Suchánkovo vydání obou novinek obsahuje jen pár překlepů a také ilustrace „vyšly“ výtečně, ačkoli pro dnešní tiskárnu CENTA neměly zrovna ten nejpříjemnější rastr. I s ním se ale ve studiu popasovali s úspěchem.

Jules Verne / Hrabě de Chanteleine. Epizoda z revoluce. – Edgar Poe a jeho dílo / Vydal NÁVRAT. Brno 2015. 200 stran
JULES VERNE – SPISY. Sv. 79. Ilustračně kompletní vydání
Překladatel a jazykový poradce vydání Ladislav Mach
Předmluvu a závěrečné „Poznámky vydavatele“ za každou z obou prací, jakožto i většinu poznámek pod čarou, připojil Radomír Suchánek
22 původních rytin a přebal vytvořilo pět autorů

The post Jules Verne o krvavých časech gilotiny, Edgarda Poa i Hraběte de Chanteleine first appeared on Čítárny.