Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na povzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Knihy Stanislava Vodičky:
Většina próz vznikala z dlouholetých poznámek z okolí Tasova a Velkého Meziříčí. Mnohé vyšly až posmrtně nebo v samizdatu.

Bezpečí domova (1945)
Básně o domově a přírodě.
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
Krátké povídky a básně v próze o přírodě (motýli, řeka Oslava), odhalující moudrost života a souvislosti s lidským osudem.
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek (část později přepracována jako Planina ticha).

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Soubor moudrých přírodních povídek a meditací o lidském srdci, malichernosti, úzkosti i hledání pravých hodnot.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda, napsla moravskyý básník Jan Skácel.
Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože viděli, že stejně nedokážu nic kloudného vymyslet. A zrovna tohle způsobilo, že jsem na to najednou přišel. (Oni seděli zatím v divadle a nic zlého netušili.) Bylo to takhle: Osvícení na mne sestoupilo, když jsem se toho malého kamaráda optal, co chce k večeři.

Pravil, že neví, ale rozhodně něco jiného. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem znova nabral dech. Pak jsem jednal, jak život vyžaduje. Láskyplně jsem mu jednu vrazil a uvařil mu krupičnou kaši. Trochu se mi připálila, ale takový je život. Něco jiného. A tak tomu je až do smrti.. Od té taky chceme taky něco docela jiného. Chlapec trochu popotahoval, tak jsem ho uložil do postele a přečetl mu z Knihy džunglí kapitolu o tom, jak se dal Maugli mezi opice. Usnul blaženě. A já jsem si sedl k nočnímu oknu a díval jsem se na krásný strom, který stál na ulici a nechtěl být nic jiného než krásným stromem.. Záviděl jsem mu všechno. Listí, haluze, vítr, hudbu i kulatá léta. Byl výraznější než já.

Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, že je téměř veselá. Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení. Pokusím se to říci jeho vlastními slovy:

Měl jsem předka, který byl slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor.
Potom se moje rodné město rozhodlo, že uctí památku slavného předka.
Sochař, který vymodeloval bustu, byl mladý člověk a nosil plnovous.
Odlili předka a poprsí se povedlo. Až na to, že se strašně lesklo. Neřeknu jak.
Potřebovalo to patinu.
Sochař pravil, že se to už nějak udělá.
(Byl z našeho města a nosil plnovous.)
“Takhle nemůže zůstat,” pravil, “je moc zlatej.”
V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vždycky tvrdila, že náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely.
“Za čtrnáct dní nám krásně zezelená,” pravil sochař.
Díval jsem se na něj s obdivem.
Nelhal.
Když ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Coleone.
Jenomže se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně.
Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlížet podrážky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnasia.
Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny.
Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul.

Z knihy Jana Skácela “Jedenáctý bílý kůň”. (1964)
Soubor krátkých publicistických próz Jana Skácela, reflektující dění kolem sebe, je rozčleněn do pěti částí (Labuti má i loutno má, Chlapeček cvičí mouchu, Malé recenze, Chodníčky, Byli tři). Knížku doplňují vynikající ilustrace J. Steklíka. Titul má původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí. Ladění textů předznamenává autorovo moto:

“Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl”.

Posmrtně vydané pokračování předchozího díla vyšlo s názvem Třináctý černý  kůň (1993).

Jan Skácel (7. února 1922, Znorovy – 7. listopadu 1989, Brno)
Básník otázek a údivu a tajemství hledání a okouzlení. V jeho krátkých básních plných náznaků vidíme jak lásku, zrození, tak bolest a smrt. Je znám jako milovník metafor: “měsíc jako chromý pastýř o holi”, “měsíc – kuna na ošatce hvězd”. Jeho básně jsou plné barev: “křikem žab se zelenala noc”, “modře ze sna křičí pávi”, kradeným koněm podzim rzá”, “den bílý jako ovečka”, “na malinovém nebi rozpouští se den”.
Byl jeden z posledních velkých a populárních českých básníků 20. století.
Zemřel pár dní před nejdivnější  českou “revolucí”, 7. listopadu 1989. Bylo mu 67 let.

Básně Jana Skácela…

Smuténka

To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.

Zlatá brána

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku POPRCHÁVÁ.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně POPRCHÁVÁ.

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Na slunci

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.

Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkané

Píseň o srdci

V malinkém krámku ve kterém čas dříme
půvabná prodavačka řekla mi
dobrý den pane čím vám posloužíme
hlas měla jako z hedvábí
a když jsem pravil že chci její srdce
namítla tiše: to se smí?

Srdce můj pane to se neprodává
srdce je přece víc než diamant
ta věc se pane jenom darem dává
já svoje prodat nehodlám
Smekl jsem klobouk opustil jsem krámek
a byl jsem na ulici sám

Ta dívka ale za mnou z krámu vyšla
hedvábným hlasem na mne volala
nermuť se chlapče že jsem byla pyšná
já nechtěla být k tobě zlá
za lásku hochu dám ti svoje srdce
za lásku bych je rozdala

Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi

The post Jan Skácel. Malá recenze na život populárního moravského barda first appeared on Čítárny.

Krátká vzpomínka Pably Nerudy (12.7. 1904 – 23.9. 1973) na chilský les. Na okouzlení, které zná každý, stejně jako milióny lidí před námi i po nás. Stejně jako byl okouzlen Walt Whitman, když promlouval se stromy, Emily Dickinson, Jan Vrba, Stanislav Vodička etc.

Ukázka poezie v próze  je z jeho posmrtně vydané knihy Memoárů. / Pablo Neruda: Memoirs (Confieso que he vivido: Memorias) / tr. St. Martin, Hardie., 1977

Pod sopkami, vedle zasněžených hor, mezi obrovskými jezery, voňavým, tichým, zamotaným chilským lesem… Moje nohy klesají dolů do mrtvých listů, křehká křehká větvička, obří buky stoupají do výšek, pták ze studené džungle přelétne, zamává křídly a usadí se ve větvích bez slunce. A pak, ze svého úkrytu, zpívá jako hoboj… Divoká vůně vavřínu, temná vůně bylin zaplavuje celou moji bytost… obrovský cypřiš Guaitecas mi blokuje cestu… Toto je vertikální svět: svět ptáků, množství listí… klopýtám o skálu, vykopávám nezakrytou prohlubeň, na mě zírá obrovský pavouk pokrytý rudými vlasy, nehybný, obrovský jako krab… zlatý brouk skarabus dýchne na mě smrdutým dechem a bleskově, jako záblesk brilantní duhy mizí…

Pokračuji, procházím lesem kapradin, které jsou mnohem vyšší než já: z jejich chladných zelených očí mi stříkne na tvář šedesát slz a za mnou se další kapradinové bytosti dlouho chvějí…
Kmen chátrajícího stromu: jaký poklad!… Černé a modré houby mu dodávaly uši, červené parazitické rostliny ho zakrývaly rubíny, jiné líné rostliny si od něho půjčují vousy a ze zkaženého těla vyskočil had jako náhlý dech, jako by z něj duch mrtvého kmene vyklouzl…
Dál, každý strom stojí stranou od svých kolegů… Tyčí se nad koberec tajného lesa a listy každého z nich mají svůj vlastní styl, lineární, štětiny, kopinaté, jako by byly střiženy nůžkami, pohybující se nekonečnými způsoby…

Soutěska; níže,křišťálová voda klouže po žule a jaspisu… Motýl prolétne kolem, jasný jako citron, tančí mezi vodou a slunečním světlem… Blízko, nespočetné střevíčníky kývnou na pozdrav svými žlutými hlavami… Vysoko, červené chilské zvonky (Lapageria rosea ) visí jako kapky z tepen magického lesa…
Liška prořízne ticho jako záblesk a zachvěje se mezi listy, ale ticho je zákonem rostlinné říše… Sotva slyšitelný výkřik zmateného zvířete daleko… Prorážející přerušení skrytého ptáka… Zeleninový svět udržuje svůj nízký šum, dokud bouře nezasáhne veškerou hudbu Země.

Každý, kdo nebyl v chilském lese, tuto planetu nezná.
Vyšel jsem z té krajiny, toho bahna, toho ticha, toulat se, jít zpívat světem.

Ilustrace Mirko Hanák

The post Pablo Neruda. Procházka a okouzlení chilským lesem first appeared on Čítárny.