Všechny tři knihy pohádkových příběhů napsal herec a spisovatel Michal Gulyáš. Pohádky si poslechla ilustrátorka Marcela Walterová, a protože se jí pohádky líbily, nakreslila k nim krásné obrázky. Přesně takové, jako bychom nakreslili my, kdybychom to uměli. Výtvarnice Diana Delevová pak pohádky poslouchala a koukala na obrázky, hezky je upravila, ozdobila stránky a připravila knížky tak, jak jsou.

Zimní pohádky
Pět původních pohádek o zimě a Vánocích potěší jak děti, tak i rodiče. Příběhy plné lásky, nostalgie a nefalšované vánoční nálady se určitě dotknou vašeho srdce! Štědrý večer nás natahuje na drátky, když čekáme, co bude pod stromečkem. Malý Evžen je ale na drátkách už od léta, protože si přeje dárek pro kluka ten nejlepší. Jaký? To se dozvíte v milém vyprávění o natěšeném Evženovi a jeho Štědrém večeru.

Pan Pohádka
Pojďte si přečíst příběh plný dobrodružství, které prožívá hrdina Karel Pohádka při své cestě za pořádným Ř. Spolu s ním a jeho druhem, koněm Bořivojem potkáte další různé postavy – známé i neznámé, veselé i zasmušilé, roztomilé i nabručené, ale vždycky připravené pobavit vás!

Země Sněhuláků
Země sněhuláků se jmenuje Flokondula a její princ Funfun se narodil u nás… nebo spíše u vás – třeba na zahradě nebo na zasněžené louce, anebo v městské zahradě, kde ho postavil malý chlapec Limo. Za to se mu dostalo té cti doprovodit prince právě do té země, kde je svět sněhuláků.

Michal Gulyáš, herec a spisovatel, publicista. Zimní pohádky, Pan Pohádka, Země Sněhuláků – komplet 3 pohádkových knih spolu s 2 audio CD vánočních písní úplně zdarma

Video s rozhovorem pana vydavatele Jana Buzka s autorem pohádkových knih panem Michalem Gulyášem si můžete pustit zde.

The post Michal Gulyáš. Jeho neuvěřitelné pohádky děti milují. Ověřeno! first appeared on Čítárny.

Markéta Zinnerová nikdy nenapíše pro děti nic průměrného. Proto i Princezna z třešňového království patří jednoznačně ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka v knize vypravuje příběh o holčičce a její cestě s bílým chundelatým pejskem Šmudlou přirozeně a laskavě, a objasňuje tak menším dětem koloběh lidského života. Do něho patří samozřejmě i stárnutí a smrt, po níž však život pokračuje dál.

Podobenství o životě a smrti se autorce podařilo ztvárnit výjimečným způsobem, a proto by Princezna z třešňového království neměla uniknout pozornosti přemýšlivých čtenářů.
O mimořádnosti textu svědčí i překlady do korejštiny, ruštiny, polštiny…

Citlivě napsaný příběh patří spolu s příběhy Olgy Scheinpflugové, Lindgrenové, Ivy Procházkové k těm jedinečným knihám pro děti, ve kterých se píše i o smrti.

Markéta Zinnerová | Ilustrovala  Marina Richter | Vydal Albatros – 1975, 1981, 2001

Ukázka z knihy

“Každá princezna má korunku,” šeptal strom.
Pavlínka otevřela doširoka oči a sáhla si do vlasů.
Žádná korunka v nich neležela. K puse se jí skulila třpytivá kulička.
“Princezno,” konejšil ji strom, “snad se nerozpláčeš? Trápí mě pohled na malé uplakané princezny. Jak bych tě potěšil?”
Pavla sepjala ruce.
“Strome, hodný velký strome, máš velkou korunu. Dej mi aspoň korunku.”
Koruna třešně se rozvlnila a na zem padlo několik sladkých červených korálků. Mezi větvemi se snesla třešňová korunka.
Skulila se Pavle rovnou do čekajících dlaní.
Posadila si ji na vlasy a zasmála se.
Pudlík vyskočil z trávy a radostně štěkal a běhal kolem své malé paní.
“Malá princezno s copánky,” poprosil stromový hlas, “staň se princeznou třešňového království.”

————-
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane,
když zlý vítr stromek zláme?
To už stromek nepovstane?
Proč se sází semínko?
A proč roste miminko?
Proč babička roste k zemi,
už je jí jen malinko?
Bude zase miminko,
nebo malé semínko?
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane.

The post Markéta Zinnerová a její nejmilejší pohádková knížka. Princezna z třešňového království first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Ljuba Štíplová patřila dlouhá léta k těm nejoblíbenějším nejen u rodičů, ale především u malých dětí. Knížka Neplechaté pohádky je určena začínajícím čtenářům a na děti čekají čtyři rozpustilé pohádky, které se vysmívají některým špatným vlastnostem.
Žertovné vyprávění, které doprovázejí veselé obrázky špičkové ilustrátorky Marcely Walterové, je vhodné k předčítání i k nácviku samostatného čtení. Doporučujeme pro začínající čtenáře!

Nedbalá pohádka  vypráví o nepořádných prstech, které se špatně starají o svůj domeček-rukavici.
V Zapomnětlivé pohádce čeká popletené prasátko.
V Mlsné pohádce nenasytná kočka Pidloočka.
V  Marnotratné pohádce kapřík Šupináč, který všechny šupinky vyměnil za hlouposti a zůstal holý.

Ukázka z knížky …

Já povídám o prasátku, které mělo moc krásný, rovný ocásek a moc ošklivou, zamotanou paměť. Tu nejhorší paměť z celé prasátkovské školy. Zapomnělo na knížky i na úkoly, všecky hračky poztrácelo v trávě – kdoví, co to vlastně mělo v hlavě, ale nic pořádného to určitě nebylo!
Máma je poslala pro pytel brambor a sáček majoránky na prasečí bramboračku – a prasátko doneslo pytel majoránky a jeden brambor v sáčku. Máma je poslala pro deset deka droždí a pět housek – a prasátko doneslo deset housek a droždí ani kousek.
Zkrátka – takhle už to nešlo dál! Kdo na prasátko huboval, všichni se na ně zle dívali a na dvoře si o něm zpívali:

Povídám, povídám pohádku
o tom hloupém prasátku.
Místo šrotu
koupí botu,
místo nůše ošatku.

Ilustrace Marcela Walterová

The post Neplechaté pohádky Ljuby Štíplové patří k nejoblíbenějším pro malé čtenáře first appeared on Čítárny.

Je malým tajemstvím, že František Nepil měl svou vlastní oblíbenou knížku. Jmenuje se Polní žínka Evelínka. Ta poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval Miloslav Jágr.

Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat!

Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu Hajaja.

František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání

Ukázka z knihy

Jak Evelínka naučila zajíce  polku

Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se  umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase  vonět a každý přicházel na jiné myšlenky.
Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc.
„Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“
„To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“
„Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“
„A co bych měla vymyslet, zajíčku?“
„Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš  spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“
„Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“
Až  do oběda  chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to  zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.

The post František Nepil a jeho oblíbená Polní žínka Evelínka. Skvostné ilustrace Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

A. V. Frič byl známý cestovatel, botanik, velký znalec kaktusů, ale také velmi zajímavý a vzdělaný člověk.
Kniha Bylo, jest a bude (1918) je prováta dechem dnů právě předříjnových; pod rouškou pohádek, pod symbolem bahnitého pralesa kreslí známý a populární cestovatel satirický obraz zpuchřelého Rakouska-Uherska, jež dusí ve svém močálu vzácný plod květu červenobílého.

Nemohu si odepříti, abych necitoval aspoň tyto výmluvné verše:

Logiku divnou poznáte v lese:
koruny širé hustě se tísní,
velikán jeden podpírá druhý,
drží se spolu nad dřevem shnilým.
Svázáni vespol liánů spletí,
stařečka drží senilní stařec,
vládu chtí všichni udržet déle,
než jim čas kázal, než mají právo.
Žárlivě brání všichni ti obři
slunce jas pustit stromečkům mladým…
Do toho přestárlého pralesa bezkvětného, záštity parazitů a jedovatého hmyzu, zaduje jarní bouře. A tu
starý jeden orel – věru příliš starý,
za největší bouře ze pralesa vzlétl
připomenout světu starou jeho slávu.
A s ním pozvedly se tisíce sokolíků, “neznajíce bázně, nedbajíce žití”, a dali se v boj: ach, “mnohý ostal viset někde na haluzi, přemnoho svůj zápal zaplatilo žitím,” avšak v bouři a boji starý prales je vyhlazen. Nový, štíhlý vyrůstá strom z plodu květu červenobílého – “užitek dá velký vůkol všemu lidstvu”.

Dnes, kdy se navrací starý orel této pohádky a přitáhne za sebou hejna vítězných sokolíků, zůstává statečné knížce Fričově cena dokumentární; je památníkem prudké, už nezadržitelné touhy a naděje dnů zářijových.
Výzdoba Maškova dobře přiléhá k drsnému, barvitému půvabu veršů Fričových.

 A.V. Frič / Bylo, jest a bude / pohádky / ilustrace K. Mašek / Vydal B. Kočí 1918

The post A. V. Frič. Bylo, jest a bude. Neznámé pohádky přírodní pro chytré děti first appeared on Čítárny.

V roce 2026, oslavuje Hurvínek své 100. narozeniny a jeho táta Spejbl má určitě velkou radost. Spolu tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici, která baví děti i dospělé už přes století. Jejich příběh je nejen kronikou loutkového divadla, ale i zrcadlem české společnosti. Od první republiky přes německou okupaci, socialismus až po současnost.

Zrození Spejbla
Spejbla přivedl na svět na podzim v roce 1920 v Plzni Josef Skupa (1892–1957). Loutku podle Skupova návrhu vyřezal Karel Nosek. Spejbl byl zamýšlen jako nespokojený učitel v fracích, s velkýma ušima, pleší a dřevěnými botami – chytrý, ale popletený bručoun, který se snaží držet krok se světem. Nejprve vystupoval s Kašpárkem v plzeňském divadle Feriálních osad.

V roce 1926 se Spejblovi narodil Hurvínek alias Hurvajz.
Menší loutku vyřezal Gustav Nosek a Skupa ji přijal s počátečním povzdechem: „Tos neměl!“ Brzy se z ní stal hyperaktivní, nezbedný kluk s culíkem, pohyblivýma očima a šlemi, který otce neustále přivádí do úzkých. První vystoupení Hurvínka se datuje na 2. květen 1926. Jména vymyslel údajně otec spolupracovníka Karla Kovala.

Sláva prvního loutkového divadla
Spolu se svým tatínkem Spejblem tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici všech dob – ikonický symbol generačního střetu, laskavého humoru a neuvěřitelné vitality, která baví děti i dospělé už přes celé století.

Úspěch dvojice byl tak velký, že v roce 1930 založil Skupa v Plzni první profesionální loutkové divadlo v Československu – Divadlo Spejbla a Hurvínka.
V tom roce 1930, 19. dubna, se narodila i Mánička a Žeryk.
Soubor jezdil na turné, nahrával desky a rozhlasové pořady. Skupa sám oběma postavám propůjčoval hlas: hluboký bas pro Spejbla a fistuli pro Hurvínka.

Během německé okupace (1938-1945) se divadlo stalo symbolem odporu.
Skupa byl v roce 1944 zatčen za protinacistickou propagandu, loutky zabavilo gestapo a uložilo do trezoru. Po válce se soubor přestěhoval do Prahy, kde působí dodnes v Dejvicích.

Po Skupově smrti v roce 1957 převzal hlavní roli Miloš Kirschner (1927–1996), který postavy zjemnil a přidal filozofičtější rozměr.
Spolu s manželkou Helenou Štáchovou (Mánička) a dalšími vytvořil desítky nahrávek, Večerníčků a scén, které dodnes patří k nejoblíbenějším. Humor je zde plný slovních hříček, přísloví, nedorozumění a laskavé generační konfrontace.

Spejbl a Hurvínek přežili desítky let, změny režimů i módních vln.
Jejich humor zůstává nadčasový – dialogy generací, kde tatínek bručí a synek rebeluje, rezonují i dnes.
Divadlo S+H patří k nejstarším profesionálním loutkovým scénám na světě a české loutkářství bylo v roce 2016 zapsáno na seznam UNESCO.

Rok 2017 byl v mnoha ohledech pro Divadlo S+H zlomový.
Do divadelního nebe odešla Helena Štáchová (22. 3. 2017) a divákům se poprvé představila již čtvrtá generace interpretů.

Ředitelkou divadla se od 1. 7. 2017 stala jeho dlouholetá dramaturgyně Denisa Kirschnerová.
Historicky prvním uměleckým šéfem divadla se v roce 2021 stává herec, výtvarník a loutkář David Janošek.
V roce 2022 rodinka poprvé promlouvá novými hlasy, mladých a talentovaných členů souboru. Interpretem Spejbla a Hurvínka je Martin Trecha, interpretkou Máničky i paní Kateřiny je Jana Mudráková.

Století Hurvínka
K 100. výročí Hurvínka prošlo divadlo v Dejvicích rozsáhlou rekonstrukcí, připravuje nové premiéry, výstavy, CD i speciální akce. Spejbl s Hurvínkem tak vstupují do druhého století svěží, moderní a stále stejně neodolatelní.

Jak říká Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
A Spejbl bručí: „No jo, no jo…“
Sto let a pořád to funguje. Děti se smějí a smějí a smějí…

Klasické hlášky: Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá

Spejbl: „Hurvínku, dej rybám novou vodu!“
Hurvínek: „A proč? Vždyť tu minulou ještě nevypily.“

Hurvínek: „Ona mne snesla kukačka, tati?!“

Spejbl: „Hurvínku, jak jsi mohl napsat myš s měkkým i!“
Hurvínek: „No kuličkovým perem, tatí…“

Hurvínek: „Tatínku, kdy je půlka víc než celek?“
Spejbl: „To přece nikdy!“
Hurvínek: „Ale jo! Když si půlku dortu rozdělíš s kamarádem, tak máš půlku, ale kdybys ho snědl celý sám, tak bys byl nemocný!“

Hurvínek: „Kráva mužského rodu je vůl.“
Mánička: „Jůůů.“

Spejbl: „Něco pořádného skloňuj, kočku například!“

Spejbl: „Já neříkám, že kvoknu, já povídám, že k oknu se máte postavit.“

Hurvínek: „Tatínku, co má díry a přitom drží vodu?“
Spejbl: „No… houba?“
Hurvínek: „Ne! Řešeto!“
Spejbl: „Ale řešeto vodu nedrží!“
Hurvínek: „Drží – když je zmrzlá!“

Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
Spejbl: „No jo, no jo…“

Hurvínek (při rozcvičce): „A zdechneme.“ (na Spejblovo „A vydechneme…“)

Spejbl: „Protažená holubice, vystrčená do světnice.“

Hurvínek: „Asi šedesát kilometrů za týden.“ (na otázku o rychlosti auta)

Hurvínek: „Tatínku, co je zelené, visí na stěně a píská?“
Spejbl: „No… to nevím.“
Hurvínek: „Sleď!“
Spejbl: „Ale sleď přece není zelený a nepíská!“
Hurvínek: „No, já jsem ho namaloval na zeleno a přidal píšťalku!“

Spejbl: „Tady by mělo být jezero nějakýho Máchy.“

Spejbl: „Hurvínku, ty létáš?“
Hurvínek: „No jasně, tatí. Vždyť jsem si přivázal na záda dvě velký křídla!“
Spejbl: „A kam letíš?“
Hurvínek: „Dolů ze schodů…“

Hurvínek: „Tatínku, ty máš dneska štěstí!“
Spejbl: „Proč?“
Hurvínek: „Protože jsem ti nerozbil tvůj oblíbený hrneček… ještě!“

Hurvínek: „Šmankote, ZA CO???“

The post Spejbl a Hurvínek: Sto let jedinečných českých loutek first appeared on Čítárny.

Hans Christian Andersen (1805-1875) se narodil v nuzném příbytku na ostrově Fynu v městě Odense v království Dánském, starší pradleně a mladému nemocnému ševci roku 1805 dne 2. dubna. Rodina živořila nejen na periférii města, ale i na okraji společnosti.

Chlapec míval krásné sny o lepším životě, bohatství a vznášel se ke slávě. V reálném světě zatím jel jak po skluzavce jen a jen dolů. Jako jedenáctiletý musel, z důvodu úmrtí otce, přerušit školní docházku a jít pracovat do místní továrny.  Nevlastní sestra se začala živit prostitucí. Děda byl něco jako obecní blázen.

Když se mu naskytla příležitost, opustil domov a vydal se do Kodaně. Do velkého města dorazil jako čtrnáctiletý chlapec. Nevíme co bylo, ale jisté je, že hocha se ujímají příznivci a mecenáši a díky nim může studovat a i odmaturuje.

Hans neustále touží po slávě a lesku. Bídy a bahna si už užil dost. Píše a píše. Divadelní hry, básně, cestopisy… a úspěch nikde. Kdo ví, kdy ho napadlo napsat pohádku. Napsal jich sto padesát šest a každá byla stupínkem k jeho literární slávě a nesmrtelnosti.

Člověk Hans Christina Andersen zemřel čtvrtý srpnový den roku 1875.
Den jeho pohřbu byl v celé zemi vyhlášen dnem národního smutku a jeho rakvi se uklonil i král Christian IX.

Po zmrzlé zemi
kroky cinknou
Cínový vojáček
hrdě stojí
Osud je chladný
vločky letí
sazemi z tanečnice
začouzený

Hans Christian Andersen (2. 4. 1805 – 4. 8. 1875) – bývá zvykem mluvit o něm jako o pohádkáři, ale jeho příběhy nelze označit jen slovem pohádka a dost – jsou i satira, bajka, fantazy i psychologické studie lidských vztahů ve zkratce.
Andersen je občas úplně unesen klasickou tragédií a vkládá ji do pohádek – Holčička se sirkami a Statečný cínový vojáček – jsou sice krátké, ale splňují všechna kritéria tragična. Zlo se zde přihodí obyčejné chudé holčičce a cínovému vojáčkovi – jehož tragický osud začíná už při odlévání, kdy se na něj nedostalo dost cínu a on má jen jednu nohu. Krátké pohádky vyvolají pocit soustrasti a velkého smutku a určitou katarzi. Po letech se zřejmě každému vybaví ten pocit zoufalství a i určitého mrazení z velkého autorova podvodu – dítě nečeká, že pohádka nedopadne dobře, cítí se oklamáno.
Nejsou to prostě pohádky, ale krutý život, takový jaký ho Hans jako kluk dobře znal. V takovém životě nejsou dobré konce, ale smrt.

Pohádky a mýty, ale i vymyšlené povídky jsou, dalo by se říci, manuálem pro různé situace, co nás v životě potkají – radí nám, jak bychom se asi kdy měli zachovat. Zároveň nás mají vychovávat a i varovat.
Dítě, ovšem i dospělý, čte či poslouchá a vidí, že co se mu děje není nic nového a jako jsou vzorce pro matematické výpočty, tak jsou vzorce pro lidské chování a trochu ho toto poznání uklidní. Právě Andersenovy příběhy takové jsou – Ošklivé káčátko, Stín, Divoké labutě, Sněhová královna, Starý dům …

Nejznámější je asi pohádka O malé mořské víle či žence, která se zamiluje do člověka a lásce obětuje úplně vše – tady už při čtení cítíme, že je to sepsané varování – “pozor, tento vzorec nefunguje!”
Proč její příběh dojímá a pořád oslovuje tolik lidi a láká k dalšímu zpracování i dnešní umělce? Jazyk příběhu je archaický a místy naivní a poplatný své době. Jenže zde nejde o stylistiku a slovní požitek.  Je to příběh o silné lásce a osamění, který se stal určitým memem. Christian ho napsal vlastně o sobě, autor je samozřejmě ve všem, co napíše, v tomto případě máme i dalo by se říci “vědecký” důkaz.

Bibliografka Jackie Wullschlager napsala o H. CH. Andersenovi knihu – životopisnou studii.
Uvádí neoddiskutovatelná fakta – záznamy z jeho deníků a písemnosti. Asexuální Andersen se platonicky zamilovával a objektem lásky byli hlavně muži. V nikdy neodeslaném dopise své lásce – Edvardu Collinovi, píše „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce…“ Ovšem Collin absolutně odmítal jeho lásku – a Andersen se stal nešťastnou mořskou vílou.

Ono se opravdu v životě někdy přihodí, že potkáte někoho, kdo se dotkne vašeho srdce a vyvolá tu “Lásku”. Je to krásný okamžik. Opravdu krásný. Jen do chvíle, než zjistíte, že ten dotyk jste si asi vyvolali sami a onen člověk se tváří, že nechápe o jakém vztahu, že to hovoříte? Ne, on žádný vztah nechce. Vy pak můžete podle povahy buďto brečet, trápit se, urážet se, dělat jako, že se nic neděje, a také si můžete myslet, že když vy milujete, dotyčný třeba začne taky. Nezačne, ono vůbec nic nezačne, co může vzniknout ze vztahu – nevztahu? Nic. A nutit někoho jiného do citu prostě nejde. Tak život nefunguje.

Andersen byl na tolik chytrý, že toto vše věděl a smutnil si jen sám pro sebe. Psal dopisy, které neodesílal.
Prostě si asi tak v hlavě urovnával své pocity. Neobjevil Ameriku, kolik lidí před ním a po něm se takto vyrovnává s trápeními, nejen s neopětovanou nešťastnou láskou. Je tak jednoduché napsat dopis nebo dialog, za sebe, ale přitom se maskovat za literární postavu.

Malá mořská víla je o pocitu, že strojíte najednou sami, uvnitř divné prázdno a pošpinění lhostejným nezájmem a zradou, ale láska z vás neodchází. Kdyby nějaký opravdový vztah vznikl, odžil by se a třeba i zanikl, takhle je to takové zvláštní. Bylo – nebylo.

Hans Christian Andersen nedbal na svůj vzhled a oblékal se velmi nedbale. Jeho starý, otřepaný plášť znal celý Kodaň.
Jednou, když Andersen procházel ulicemi Kodaně, zeptal se ho nějaký kolemjdoucí:
– Ten ubohý předmět na vaší hlavě nazýváte kloboukem?
Velký pohádkář se neztratil a klidně se zeptal kolemjdoucího:
– A ten ubohý předmět pod vaším kloboukem nazýváte hlavou?

Z textu pohádky cítíte, jak si víla vyčítá všechno, že asi nebyla dost hodná, že … ne, nemůže přijít na to, co způsobilo obrat u člověka, kterému věnovala svůj opravdový cit a on ho, zdálo se, si vzal a pak zahodil.
Stydí se a pláče a snaží se něco napravit, pochopit. Co způsobilo, že odešel za jinou? Vždyť na ni ze začátku byl tak hodný, tak pozorný… copak to mělo znamenat? Copak to nebyla z jeho strany také láska? Skutečně si nevšiml, že ho víla miluje?
To se nikdy nedozvíte, princ nic nevysvětluje. Ne víla, on je v příběhu vlastně ta němá postava – on je přeci vyvolávač víliných nadějí. Jeho mlčení je logické, prince autor nezná, a tak nevíte, co cítí, ale náznaky hovoří o sebestředném sobci, který naletí na pozlátko “té druhé”. Jenže to o něm píše vlastně víla, jaký opravdu je, nevíme. Proč by měl být sobecký? On se o lásku víly neprosil, on ji měl přeci „jen“ rád jako bytost, ne ženu. Princ nic netuší o dohodě s čarodějnicí. Víla tady je ta, co nic nepochopila a naříká na špatném hrobě. Nebohá pohádková bytost je vlastně stalker, narve se do princova života a chce jeho lásku, protože se do něj bláznivě zamilovala.

Naštěstí Andersen – víla ví, že nemůže člověka, do kterého se vášnivě zamiloval k ničemu přinutit, a že objekt lásky není zlý, když ji neopětuje.
Odpustil si tedy literární krutost, netušíme jak princovo manželství “s tou druhou” normální ženou dopadne, není ani probodnut a milující víla neumírá. Ono se opravdu v běžném životě na nešťastnou lásku neumírá, nezemřel ani pohádkář.

Víla nakonec sice neumírá, ale na Zemi už taky nežije, je větrnou neviditelnou bytostí utěšitelkou jiných.
Chtěl tím Andersen říci, že tu osudovou Lásku s vyvolávačem nadějí potkáte asi jen jednou za život a to setkání vás změní? Možná. Hlavním mementem samozřejmě je, že nemá smysl se sebeobětovat, jako to udělala smutná malá víla. To skutečně není vzorec pro život. Cítíme to a podvědomě chceme, aby se víla rozhodla jinak – vzala nůž a bodla… Jenže proč? Lásku si vysnila jen ona, zač bodat prince? Za co? Že chtěl jen kamarádku? Čili autor je soudný, nestane se tak, ona se stává vyvolenou bytostí vyvolávající úsměvy úlevy, takže ji nemusíme až tak litovat. Nemusíme? A co prince? Vše je tak tragické.

fotoblogy
http://peoplerium.blogspot.cz/
http://vasagita.blogspot.cz/

The post Hans Christian Andersen. Chudý chlapec, pro něhož plakal i samotný král first appeared on Čítárny.

H.CH. Andersen napsal pohádku „Ošklivé káčátko“ o vnitřní kráse, která je vyšší než vnější krása. Sám vypravěč vysvětluje, že labuť je skutečný aristokrat, který se náhodou ocitl obklopený obyčejnými lidmi. Nejzajímavější na tom je, že Andersen touto labutí popsal sám sebe, protože za svého otce upřímně považoval krále Christiana VIII. !!!!! Koneckonců sám Andersen se jmenoval Hans Christian.

Hans Christian Andersen, syn ševce a pračky, žil v chudobě tak odpudivé, že neměl žádné přátele kromě (!) syna krále Christiana Fredericka .
Jak Andersen napsal ve své autobiografii, od svých 5 let byl pravidelně přiváděn na hrad v Odense , aby si hrál s princem . Přátelství s Frederickem pokračovalo až do dospělosti a Andersen byl jediný, kromě příbuzných, kdo se zúčastnil jeho pohřbu.

Andersenovi životopisci se domnívali, že to, co napsal o své rodině, byla fikce, ale nedávno historik Jan Jorgenson zjistil, že v roce Andersenova narození měli tehdejší dánský princ Christian a aristokratka Elisa Laurvig nemanželské dítě a byl poslán do pěstounská rodina.
Královská rodina pomáhala ševcovu synovi dlouhá léta. Hans Christian byl nucen školu opustit, ale poté mu královská rodina zaplatila další studium a později dostal práci v Royal Theatre of Copenhagen .

Hans Christian Andersen nebyl vynikající student, navíc byl o 7 let starší než jeho spolužáci, škádlili ho a učitelé se smáli synovi negramotné pračky, která se měla stát spisovatelkou.
Svá léta studia označil Andersen za nejtrpčí v životě a to, co musel vytrpět, bylo popsáno v pohádce o ošklivém káčátku.

Ale již první kniha přinesla autorovi úspěch, v Anglii byl nazýván „největším žijícím spisovatelem“ a „kachny a kuřata“ , kteří uráželi mladého Andersena, dostali přesně to, na co měli díky svému nízkému původu nárok – neudělali nic.

Andersen možná vytvořil jen příběh o svém vysokém labutím původu, ale když zemřel, členové dánské královské rodiny byli přítomni na jeho pohřbu.

Ošklivé káčátko

Byla jednou jedna kachna. Ta kachna žila na ostrůvku uprostřed jezera, které lemovaly vysoké topoly. Jezero bylo domovem více kachních rodin, ale také labutí, žab a rybiček. Kachna se už náramně těšila na svoji vlastní rodinku a představovala si, jak i ona bude hrdě po jezeře plavat a za ní půjdou v zástupu malá káčátka. Seděla na vajíčkách a očekávala, že se brzy vylíhnou.

A opravdu se zanedlouho začalo z vajíček ozývat ťukání. Jedno za druhým začala vajíčka praskat a malé zobáčky se pomalu prodíraly na svět. Máma kachna je přitom povzbuzovala hlasitým kvákáním. Šest vajíček se už vylíhlo a malá káčátka pobíhala sem a tam.

Zářila jako malá žlutá sluníčka. Jedno hezčí než druhé. Byla hned nedočkavá a zvědavá, co je čeká za rákosím, ale máma kachna je zobákem pokaždé zastavila. Čekala ještě na poslední, sedmé vejce. Bylo o něco větší než ostatní vajíčka a káčátku se z něho na svět jaksi nechtělo. Až za hodnou chvíli se konečně i z posledního vajíčka ozvaly dlouho očekávané zvuky. Na vajíčku se nejdříve vytvořila malá prasklinka, až nakonec úplně prasklo a na svět se prodrala další hlavička.
Velká a šedá jako popel z uhlíků. Novorozené káčátko bylo celé jaksi velké, nemotorné a těžkopádné. Po zářivě žlutém peří nebylo ani stopy.

Hned, jak se ostatní káčátka naučila mluvit, začala se šedému káčátku posmívat. Říkala mu, že je ošklivé.
Máma kachna si jen povzdechla a doufala, že za pár dní i toto poslední káčátko zežloutne a bude jako ostatní.
Když šla kolem nich stará husa, hlasitě zakejhala: „Jaká pěkná káčátka. Tedy až na to poslední. To je škaredé a nemotorné. Měla by ses ho zbavit, kachno.“
„Ani nápad. Jednoho dne i z něho vyroste krásná kachna. A ať je jaké chce, je přece moje,“ oponovala jí máma kachna.
Káčátko si jen smutně povzdechlo a se skloněnou hlavou kráčelo za ostatními. Když přecházely přes dvůr, všechna zvířátka se mu posmívala, šťouchala do něho a neustále mu dělala naschvály. Káčátko to jednoho dne už nevydrželo, odpojilo se od ostatních a zamířilo do křoví u jezera. Raději chtělo být o samotě. Bylo velmi smutné z toho, že je ošklivé. Pokaždé, když se podívalo na hladinu jezera, vidělo tam šedý těžkopádný obraz. Kráčelo smutně podél jezírka, když najednou narazilo na rodinku divokých kachen.

Když káčátko vidělo, že divoké kachny jsou stejně šedé jako ono, poprosilo je, aby se mohlo k nim přidat. Divoké kachny souhlasily. Nikdo se mu už neposmíval, a dokonce si našlo i několik kamarádů, se kterými plavali na krátké výlety po jezeře. Jenže jednoho dne se divoké kachny vydaly na dlouhý let do teplých krajin.

Obloha už dávno nebývala tak slunná a listy na stromech se pomalu ztrácely a poletovaly ve vzduchu. Také vítr každým dnem silněji foukal. Káčátko si ale netrouflo na tak dlouhý let a zůstalo u jezera osamocené. Toulalo se po okolí a opět se cítilo nepochopené a škaredé. Dny byly stále chladnější a deštivější. Déšť celé dny bičoval chabý úkryt, který si káčátko postavilo. Na dvůr se vrátit nechtělo, protože nestálo o další posměšky a urážky od ostatních obyvatel dvora.

Ale brzy přišla krutá zima. Namísto listí už ve vzduchu poletoval sníh. Vítr byl mrazivý a ošklivé káčátko se celé třáslo zimou. Schoulilo se v křoví a už už se zdálo, že úplně promrzne, když v tu chvíli kolem procházel sedlák. Uviděl na zemi nehybné káčátko, zdvihl jej, zabalil do deky a odnesl domů.
V teple u pece káčátko ihned ožilo. Dali mu najíst a napít a sedlákovy děti si s ním začaly hrát. Za chvíli však jedno z dětí dostalo nápad, že si zahrají na lov. Káčátko se vylekalo a uteklo skrz pootevřené okýnko z pokoje. Venku panovala pořádná zima a hlubokým sněhem se téměř ani kráčet nedalo. Káčátko se uchýlilo do nedaleké jeskyně a tam přečkalo zimu ve společnosti skřehotajících netopýrů, kteří mu naháněli strach.

Zakrátko už slunce začínalo každým dnem stále víc hřát a příroda se opět postupně probouzela. Ošklivé káčátko už netrávilo dlouhé dny v jeskyni, ale toulalo se po okolí doufajíc, že si najde nějakou potravu. Jak tak jednoho dne plavalo po jezeře, které už téměř celé roztálo, potkalo labutí rodinku. Krásné labutě s dlouhými bílými krky klidně plavaly po hladině.
„Zase se mi jen vysmějí, že jsem ošklivé,“ říkalo si v duchu. Ale jedna z labutí mu náhle řekla:
„A ty proč neplaveš s námi? Rádi tě přijmeme mezi sebe.“
Káčátko nemohlo uvěřit vlastním uším. „Jak to, že mě chcete vzít mezi sebe? To jistě jen proto, abyste se mi mohli smát, jak jsem ošklivé. A to já raději samo budu po světě chodit.“
Říká jim. „Ale kdeže ošklivé. Vždyť se jen podívej na sebe do jezírka,“ odvětí labuť.
Káčátko se po chvilce váhání podívalo na hladinu. A tentokrát nemohlo uvěřit vlastním očím. Ze ošklivého šedého káčátka je teď krásná bílá labuť.
Spokojená se přidala ke své nové rodince. Když potom plavaly u břehu, běžela vedle nich skupinka dětí a jedno z nich křičí: „Podívejte, podívejte! Přišla k nám nová labuť. A je snad nejhezčí ze všech!“

Mladá labuť si hrdě plavala v jezírku a byla v té chvíli nejšťastnější na světě. A to je konec pohádky o tom, jak ze ošklivého káčátka vyrostla nádherná bílá labuť.
Ačkoliv káčátko mělo o sobě špatné mínění, nebylo nikdy ošklivé, bylo jen jiné než ostatní.

The post Hans Christian Andersen vypráví jak vznikla pohádka Ošklivé káčátko a kdo byl jeho otcem first appeared on Čítárny.

Na základě čeho napsal Hans Christian Andersen pohádku Císařovy nové šaty („Keiserens nye Klæder, 1837“), se asi nedovíme. Je ale zřejmé, že je to Andersenova reakce na lidskou ješitnost, strach z pravdy, konformitu a společenskou pokryteckost. Lidské chování, které je staré jako lidstvo samo.

Pohádka je ale mimořádně vypečená ukázka o totalitním prosazování jediné pravdy.
Lidé většinou říkají to, co říká většina. Totalitní ideologie jediné pravdy.

Šokující pravdu o tomto rčení nám dokonce dodává Nejvyšší soud.
Ten v kauze učitelky Bednářové (obhajoba J. Rajchl) v roce 2025 úplně vážně napsal, že obžalovaná (pí. Bednářová) si musela být vědoma toho, že lže, protože se ve svých názorech a tvrzeních se odchýlila od většinového názoru demokratické společnosti.
Zdůraznění spojení “demokratické společnosti” je v tomto případě jen odvádění pozornosti od pojmu totalitní společnost.
Nejvyšší soud svým prohlášením veřejně deklaruje společenskou pokryteckost většiny, jako garanta jediné pravdy.
Podpora pokryteckosti ale není součást práva, jak většina lidí správně tuší, ale politického aktivismu jednotlivců v justici.

O čem je pohádka: Andersen H.Ch. / Císařovy nové šaty

Dva podvodníci, údajně tkalci, nabídnou ješitnému císaři nejkrásnější šaty na světě. Látku tak jemnou a kouzelnou, že ji uvidí jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu.
Kdo je hloupý nebo neschopný, ten ji neuvidí.
Císař souhlasí a platí jim za práci zlatem. Odváděnou práci kontrolují úředníci. Stále nic nevidí, ale ze strachu, že by byli považováni za hlupáky, tvrdí císaři, že šaty jsou nádherné.
Do stadia ad absurdum pohádka rezonuje v okamžiku, kdy i císař předstírá, že šaty, které nevidí, jsou nádherné a projde se v nich na veřejnosti.
Dav jásá! Po delší mediální manipulaci davová psychóza funguje!
A pak malé dítě zvolá:
„Ale on je úplně nahý!“
Nastává bod zlomu. V davu se objevují jedinci, kteří přestanou mít strach a říkají pravdu nahlas. Přidávají se další. Ideologie o nových kouzelných šatech se rozpadá.
Císař ale kráčí dál, protože přiznat pravdu by bylo pro jeho majestát ponižující.

Titulní ilustrace: Cyril Bouda

Andersen Hans Christian  (*2. 4. 1805, Odense – †4. 8. 1875, Kodaň)
Byl dánský spisovatel, který proslul svými jedinečnými pohádkami.
Andersen miloval humoristický, sentimentální způsob vypravování. Jeho pohádky se vyznačují poetičností a bohatým jazykem, umožňujícím výstižnou charakteristiku postav i prostředí.
Pohádky vyšly v mnoha českých vydáních, jednotlivě i souborně. Pohádky a povídky vycházely do začátku 70. let; napsal jich celkem 156.

Hans Christian Andersen / Císařovy nové šaty

Před mnoha a mnoha lety žil jeden císař, kterému na krásném oblečení záleželo víc než na čemkoli jiném na světě. Na říši mu nezáleželo, divadlo ho nezajímalo, jízda na koni ho netěšila – ledaže by se mohl pochlubit novými šaty. Každou hodinu dne měl jiné šaty a jako se o králích říká:
„Je na poradě,“ tak se o něm říkávalo: „Císař je ve šatníku.“
Ve velkém městě, kde bydlel, byl život velmi veselý. Každý den přicházelo mnoho cizinců, a jednou přišli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat nejkrásnější látku, jakou si člověk může představit. Barvy a vzorek prý nejsou jen neobyčejně krásné, ale šaty z té látky mají ještě zvláštní vlastnost: jsou neviditelné pro každého člověka, který se nehodí do svého úřadu nebo je nevyléčitelně hloupý.

„To by byly skvělé šaty!“ pomyslel si císař. „Kdybych takové měl, hned bych poznal, kteří lidé v mé říši se nehodí do svého úřadu, a hned bych rozlišil moudré od hloupých! Ano, tu látku mi musejí hned utkat!“

A dal oběma podvodníkům hodně peněz předem, aby mohli začít s prací.
Oni postavili dva tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, a přitom na stavech neměli ani jedinou nit. Hned si vyžádali nejjemnější hedvábí a nejskvostnější zlato, to všechno strčili do svých vlastních batůžků a pracovali na prázdných stavech až do pozdní noci.

„Rád bych věděl, jak pokračují s tou látkou,“ pomyslel si císař. Ale v srdci mu bylo trochu úzko, když si vzpomněl, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí do svého úřadu, ji nebude moci vidět. Ne že by se bál sám sebe – to rozhodně ne! – ale přece jen bylo lépe, když pošle nejdřív někoho jiného. Všichni lidé ve městě věděli o té podivuhodné vlastnosti látky a všichni byli zvědaví, jak hloupý nebo neschopný je jejich bližní.

„Pošlu k nim svého starého poctivého ministra,“ pomyslel si císař. „Ten to posoudí nejlépe, vždyť je tak rozumný a nikdo se nehodí lépe do svého úřadu než on.“
A tak šel starý poctivý ministr do síně, kde na prázdných stavech pracovali oba podvodníci.

„Proboha živého!“ pomyslel si starý ministr a oči mu šly do sloup. „Nic nevidím!“ Ale to neřekl nahlas.

Oba podvodníci ho zdvořile pozvali blíž a ptali se, není-li vzorek nádherný a barvy překrásné. Ukazovali na prázdné stavy a chudý ministr koukal a koukal, ale nemohl nic vidět, protože tam nic nebylo.

„Pane na nebi!“ pomyslel si. „Copak jsem hlupák? To bych byl nikdy nevěřil. A copak se nehodím do svého úřadu? Ne, to nesmí nikdo vědět!“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je o svém nadšení z krásných barev a překrásného vzorku. „Ano, je to opravdu nádherné,“ řekl císaři, když se vrátil.

Celé město mluvilo jen o té skvostné látce.

Teď šel císař sám, doprovázen celým svým dvorem. Oba podvodníci zvedali ruce, jako by něco drželi, a říkali: „Hle, tady jsou kalhoty, tady kabát, tady je plášť!“ a tak dále. „Jsou lehké jako pavučina, člověk má pocit, že na sobě nic nemá, ale právě v tom je ta veliká přednost!“

„Ano!“ říkali všichni dvořané, ale nemohli nic vidět, protože tam nic nebylo.
„Račte-li, Vaše císařské Veličenstvo, svléknout své šaty,“ řekli podvodníci, „oblékneme vám nové tady před velkým zrcadlem.“

Císař se svlékl a podvodníci dělali, jako by mu podávali jednotlivé kusy nových šatů, pak ho chytili kolem pasu, jako by mu něco přivazovali – to prý byla vlečka – a císař se otáčel a točil před zrcadlem.

„Bože, jak to sluší! Jak to padne!“ říkali všichni. „Jaký vzorek! Jaké barvy! To je přepychový oděv!“
Venku hlásili, že baldachýn, pod nímž má jít císař v průvodu, už čeká.
„Jsem připraven,“ řekl císař. „Dobře mi to sedí, viďte?“ A ještě jednou se podíval do zrcadla, jako by si svůj oděv obdivoval.

Panošové, kteří měli nést vlečku, se shýbli k zemi a dělali, jako by ji zvedali, pak šli a drželi ruce ve vzduchu – nechtěli, aby někdo poznal, že nic nevidí.
A tak šel císař v průvodu pod nádherným baldachýnem a všichni lidé na ulici i v oknech říkali: „Bože, jak jsou císařovy nové šaty nádherné! Jakou má krásnou vlečku! Jak všechno dokonale sedí!“ Nikdo nechtěl, aby druzí poznali, že nic nevidí, protože by to znamenalo, že se nehodí do svého úřadu nebo že je nevyléčitelně hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch jako tyto.

„Ale vždyť on nemá nic na sobě!“ zavolalo najednou jedno malé dítě.
„Panebože, slyšte ten nevinný hlásek!“ řekl jeho otec. A co dítě řeklo, si lidé šeptali jeden druhému.
„On nemá nic na sobě! Tamhle je malé dítě, které říká, že nemá nic na sobě!“
„Vždyť on opravdu nemá nic na sobě!“ křičelo nakonec celé město.

Císaři se zamrazilo v zádech, protože se mu zdálo, že mají pravdu, ale pomyslel si: „Teď musím vydržet až do konce průvodu.“ A tak šel ještě hrději, a komoří šli za ním a nesli vlečku, která tam nebyla.

The post Císařovy nové šaty. Andersen napsal pohádku o pokrytectví, strachu a totalitě first appeared on Čítárny.