Hans Christian Andersen (1805-1875) se narodil v nuzném příbytku na ostrově Fynu v městě Odense v království Dánském, starší pradleně a mladému nemocnému ševci roku 1805 dne 2. dubna. Rodina živořila nejen na periférii města, ale i na okraji společnosti.

Chlapec míval krásné sny o lepším životě, bohatství a vznášel se ke slávě. V reálném světě zatím jel jak po skluzavce jen a jen dolů. Jako jedenáctiletý musel, z důvodu úmrtí otce, přerušit školní docházku a jít pracovat do místní továrny.  Nevlastní sestra se začala živit prostitucí. Děda byl něco jako obecní blázen.

Když se mu naskytla příležitost, opustil domov a vydal se do Kodaně. Do velkého města dorazil jako čtrnáctiletý chlapec. Nevíme co bylo, ale jisté je, že hocha se ujímají příznivci a mecenáši a díky nim může studovat a i odmaturuje.

Hans neustále touží po slávě a lesku. Bídy a bahna si už užil dost. Píše a píše. Divadelní hry, básně, cestopisy… a úspěch nikde. Kdo ví, kdy ho napadlo napsat pohádku. Napsal jich sto padesát šest a každá byla stupínkem k jeho literární slávě a nesmrtelnosti.

Člověk Hans Christina Andersen zemřel čtvrtý srpnový den roku 1875.
Den jeho pohřbu byl v celé zemi vyhlášen dnem národního smutku a jeho rakvi se uklonil i král Christian IX.

Po zmrzlé zemi
kroky cinknou
Cínový vojáček
hrdě stojí
Osud je chladný
vločky letí
sazemi z tanečnice
začouzený

Hans Christian Andersen (2. 4. 1805 – 4. 8. 1875) – bývá zvykem mluvit o něm jako o pohádkáři, ale jeho příběhy nelze označit jen slovem pohádka a dost – jsou i satira, bajka, fantazy i psychologické studie lidských vztahů ve zkratce.
Andersen je občas úplně unesen klasickou tragédií a vkládá ji do pohádek – Holčička se sirkami a Statečný cínový vojáček – jsou sice krátké, ale splňují všechna kritéria tragična. Zlo se zde přihodí obyčejné chudé holčičce a cínovému vojáčkovi – jehož tragický osud začíná už při odlévání, kdy se na něj nedostalo dost cínu a on má jen jednu nohu. Krátké pohádky vyvolají pocit soustrasti a velkého smutku a určitou katarzi. Po letech se zřejmě každému vybaví ten pocit zoufalství a i určitého mrazení z velkého autorova podvodu – dítě nečeká, že pohádka nedopadne dobře, cítí se oklamáno.
Nejsou to prostě pohádky, ale krutý život, takový jaký ho Hans jako kluk dobře znal. V takovém životě nejsou dobré konce, ale smrt.

Pohádky a mýty, ale i vymyšlené povídky jsou, dalo by se říci, manuálem pro různé situace, co nás v životě potkají – radí nám, jak bychom se asi kdy měli zachovat. Zároveň nás mají vychovávat a i varovat.
Dítě, ovšem i dospělý, čte či poslouchá a vidí, že co se mu děje není nic nového a jako jsou vzorce pro matematické výpočty, tak jsou vzorce pro lidské chování a trochu ho toto poznání uklidní. Právě Andersenovy příběhy takové jsou – Ošklivé káčátko, Stín, Divoké labutě, Sněhová královna, Starý dům …

Nejznámější je asi pohádka O malé mořské víle či žence, která se zamiluje do člověka a lásce obětuje úplně vše – tady už při čtení cítíme, že je to sepsané varování – “pozor, tento vzorec nefunguje!”
Proč její příběh dojímá a pořád oslovuje tolik lidi a láká k dalšímu zpracování i dnešní umělce? Jazyk příběhu je archaický a místy naivní a poplatný své době. Jenže zde nejde o stylistiku a slovní požitek.  Je to příběh o silné lásce a osamění, který se stal určitým memem. Christian ho napsal vlastně o sobě, autor je samozřejmě ve všem, co napíše, v tomto případě máme i dalo by se říci “vědecký” důkaz.

Bibliografka Jackie Wullschlager napsala o H. CH. Andersenovi knihu – životopisnou studii.
Uvádí neoddiskutovatelná fakta – záznamy z jeho deníků a písemnosti. Asexuální Andersen se platonicky zamilovával a objektem lásky byli hlavně muži. V nikdy neodeslaném dopise své lásce – Edvardu Collinovi, píše „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce…“ Ovšem Collin absolutně odmítal jeho lásku – a Andersen se stal nešťastnou mořskou vílou.

Ono se opravdu v životě někdy přihodí, že potkáte někoho, kdo se dotkne vašeho srdce a vyvolá tu “Lásku”. Je to krásný okamžik. Opravdu krásný. Jen do chvíle, než zjistíte, že ten dotyk jste si asi vyvolali sami a onen člověk se tváří, že nechápe o jakém vztahu, že to hovoříte? Ne, on žádný vztah nechce. Vy pak můžete podle povahy buďto brečet, trápit se, urážet se, dělat jako, že se nic neděje, a také si můžete myslet, že když vy milujete, dotyčný třeba začne taky. Nezačne, ono vůbec nic nezačne, co může vzniknout ze vztahu – nevztahu? Nic. A nutit někoho jiného do citu prostě nejde. Tak život nefunguje.

Andersen byl na tolik chytrý, že toto vše věděl a smutnil si jen sám pro sebe. Psal dopisy, které neodesílal.
Prostě si asi tak v hlavě urovnával své pocity. Neobjevil Ameriku, kolik lidí před ním a po něm se takto vyrovnává s trápeními, nejen s neopětovanou nešťastnou láskou. Je tak jednoduché napsat dopis nebo dialog, za sebe, ale přitom se maskovat za literární postavu.

Malá mořská víla je o pocitu, že strojíte najednou sami, uvnitř divné prázdno a pošpinění lhostejným nezájmem a zradou, ale láska z vás neodchází. Kdyby nějaký opravdový vztah vznikl, odžil by se a třeba i zanikl, takhle je to takové zvláštní. Bylo – nebylo.

Hans Christian Andersen nedbal na svůj vzhled a oblékal se velmi nedbale. Jeho starý, otřepaný plášť znal celý Kodaň.
Jednou, když Andersen procházel ulicemi Kodaně, zeptal se ho nějaký kolemjdoucí:
– Ten ubohý předmět na vaší hlavě nazýváte kloboukem?
Velký pohádkář se neztratil a klidně se zeptal kolemjdoucího:
– A ten ubohý předmět pod vaším kloboukem nazýváte hlavou?

Z textu pohádky cítíte, jak si víla vyčítá všechno, že asi nebyla dost hodná, že … ne, nemůže přijít na to, co způsobilo obrat u člověka, kterému věnovala svůj opravdový cit a on ho, zdálo se, si vzal a pak zahodil.
Stydí se a pláče a snaží se něco napravit, pochopit. Co způsobilo, že odešel za jinou? Vždyť na ni ze začátku byl tak hodný, tak pozorný… copak to mělo znamenat? Copak to nebyla z jeho strany také láska? Skutečně si nevšiml, že ho víla miluje?
To se nikdy nedozvíte, princ nic nevysvětluje. Ne víla, on je v příběhu vlastně ta němá postava – on je přeci vyvolávač víliných nadějí. Jeho mlčení je logické, prince autor nezná, a tak nevíte, co cítí, ale náznaky hovoří o sebestředném sobci, který naletí na pozlátko “té druhé”. Jenže to o něm píše vlastně víla, jaký opravdu je, nevíme. Proč by měl být sobecký? On se o lásku víly neprosil, on ji měl přeci „jen“ rád jako bytost, ne ženu. Princ nic netuší o dohodě s čarodějnicí. Víla tady je ta, co nic nepochopila a naříká na špatném hrobě. Nebohá pohádková bytost je vlastně stalker, narve se do princova života a chce jeho lásku, protože se do něj bláznivě zamilovala.

Naštěstí Andersen – víla ví, že nemůže člověka, do kterého se vášnivě zamiloval k ničemu přinutit, a že objekt lásky není zlý, když ji neopětuje.
Odpustil si tedy literární krutost, netušíme jak princovo manželství “s tou druhou” normální ženou dopadne, není ani probodnut a milující víla neumírá. Ono se opravdu v běžném životě na nešťastnou lásku neumírá, nezemřel ani pohádkář.

Víla nakonec sice neumírá, ale na Zemi už taky nežije, je větrnou neviditelnou bytostí utěšitelkou jiných.
Chtěl tím Andersen říci, že tu osudovou Lásku s vyvolávačem nadějí potkáte asi jen jednou za život a to setkání vás změní? Možná. Hlavním mementem samozřejmě je, že nemá smysl se sebeobětovat, jako to udělala smutná malá víla. To skutečně není vzorec pro život. Cítíme to a podvědomě chceme, aby se víla rozhodla jinak – vzala nůž a bodla… Jenže proč? Lásku si vysnila jen ona, zač bodat prince? Za co? Že chtěl jen kamarádku? Čili autor je soudný, nestane se tak, ona se stává vyvolenou bytostí vyvolávající úsměvy úlevy, takže ji nemusíme až tak litovat. Nemusíme? A co prince? Vše je tak tragické.

fotoblogy
http://peoplerium.blogspot.cz/
http://vasagita.blogspot.cz/

The post Hans Christian Andersen. Chudý chlapec, pro něhož plakal i samotný král first appeared on Čítárny.

H.CH. Andersen napsal pohádku „Ošklivé káčátko“ o vnitřní kráse, která je vyšší než vnější krása. Sám vypravěč vysvětluje, že labuť je skutečný aristokrat, který se náhodou ocitl obklopený obyčejnými lidmi. Nejzajímavější na tom je, že Andersen touto labutí popsal sám sebe, protože za svého otce upřímně považoval krále Christiana VIII. !!!!! Koneckonců sám Andersen se jmenoval Hans Christian.

Hans Christian Andersen, syn ševce a pračky, žil v chudobě tak odpudivé, že neměl žádné přátele kromě (!) syna krále Christiana Fredericka .
Jak Andersen napsal ve své autobiografii, od svých 5 let byl pravidelně přiváděn na hrad v Odense , aby si hrál s princem . Přátelství s Frederickem pokračovalo až do dospělosti a Andersen byl jediný, kromě příbuzných, kdo se zúčastnil jeho pohřbu.

Andersenovi životopisci se domnívali, že to, co napsal o své rodině, byla fikce, ale nedávno historik Jan Jorgenson zjistil, že v roce Andersenova narození měli tehdejší dánský princ Christian a aristokratka Elisa Laurvig nemanželské dítě a byl poslán do pěstounská rodina.
Královská rodina pomáhala ševcovu synovi dlouhá léta. Hans Christian byl nucen školu opustit, ale poté mu královská rodina zaplatila další studium a později dostal práci v Royal Theatre of Copenhagen .

Hans Christian Andersen nebyl vynikající student, navíc byl o 7 let starší než jeho spolužáci, škádlili ho a učitelé se smáli synovi negramotné pračky, která se měla stát spisovatelkou.
Svá léta studia označil Andersen za nejtrpčí v životě a to, co musel vytrpět, bylo popsáno v pohádce o ošklivém káčátku.

Ale již první kniha přinesla autorovi úspěch, v Anglii byl nazýván „největším žijícím spisovatelem“ a „kachny a kuřata“ , kteří uráželi mladého Andersena, dostali přesně to, na co měli díky svému nízkému původu nárok – neudělali nic.

Andersen možná vytvořil jen příběh o svém vysokém labutím původu, ale když zemřel, členové dánské královské rodiny byli přítomni na jeho pohřbu.

Ošklivé káčátko

Byla jednou jedna kachna. Ta kachna žila na ostrůvku uprostřed jezera, které lemovaly vysoké topoly. Jezero bylo domovem více kachních rodin, ale také labutí, žab a rybiček. Kachna se už náramně těšila na svoji vlastní rodinku a představovala si, jak i ona bude hrdě po jezeře plavat a za ní půjdou v zástupu malá káčátka. Seděla na vajíčkách a očekávala, že se brzy vylíhnou.

A opravdu se zanedlouho začalo z vajíček ozývat ťukání. Jedno za druhým začala vajíčka praskat a malé zobáčky se pomalu prodíraly na svět. Máma kachna je přitom povzbuzovala hlasitým kvákáním. Šest vajíček se už vylíhlo a malá káčátka pobíhala sem a tam.

Zářila jako malá žlutá sluníčka. Jedno hezčí než druhé. Byla hned nedočkavá a zvědavá, co je čeká za rákosím, ale máma kachna je zobákem pokaždé zastavila. Čekala ještě na poslední, sedmé vejce. Bylo o něco větší než ostatní vajíčka a káčátku se z něho na svět jaksi nechtělo. Až za hodnou chvíli se konečně i z posledního vajíčka ozvaly dlouho očekávané zvuky. Na vajíčku se nejdříve vytvořila malá prasklinka, až nakonec úplně prasklo a na svět se prodrala další hlavička.
Velká a šedá jako popel z uhlíků. Novorozené káčátko bylo celé jaksi velké, nemotorné a těžkopádné. Po zářivě žlutém peří nebylo ani stopy.

Hned, jak se ostatní káčátka naučila mluvit, začala se šedému káčátku posmívat. Říkala mu, že je ošklivé.
Máma kachna si jen povzdechla a doufala, že za pár dní i toto poslední káčátko zežloutne a bude jako ostatní.
Když šla kolem nich stará husa, hlasitě zakejhala: „Jaká pěkná káčátka. Tedy až na to poslední. To je škaredé a nemotorné. Měla by ses ho zbavit, kachno.“
„Ani nápad. Jednoho dne i z něho vyroste krásná kachna. A ať je jaké chce, je přece moje,“ oponovala jí máma kachna.
Káčátko si jen smutně povzdechlo a se skloněnou hlavou kráčelo za ostatními. Když přecházely přes dvůr, všechna zvířátka se mu posmívala, šťouchala do něho a neustále mu dělala naschvály. Káčátko to jednoho dne už nevydrželo, odpojilo se od ostatních a zamířilo do křoví u jezera. Raději chtělo být o samotě. Bylo velmi smutné z toho, že je ošklivé. Pokaždé, když se podívalo na hladinu jezera, vidělo tam šedý těžkopádný obraz. Kráčelo smutně podél jezírka, když najednou narazilo na rodinku divokých kachen.

Když káčátko vidělo, že divoké kachny jsou stejně šedé jako ono, poprosilo je, aby se mohlo k nim přidat. Divoké kachny souhlasily. Nikdo se mu už neposmíval, a dokonce si našlo i několik kamarádů, se kterými plavali na krátké výlety po jezeře. Jenže jednoho dne se divoké kachny vydaly na dlouhý let do teplých krajin.

Obloha už dávno nebývala tak slunná a listy na stromech se pomalu ztrácely a poletovaly ve vzduchu. Také vítr každým dnem silněji foukal. Káčátko si ale netrouflo na tak dlouhý let a zůstalo u jezera osamocené. Toulalo se po okolí a opět se cítilo nepochopené a škaredé. Dny byly stále chladnější a deštivější. Déšť celé dny bičoval chabý úkryt, který si káčátko postavilo. Na dvůr se vrátit nechtělo, protože nestálo o další posměšky a urážky od ostatních obyvatel dvora.

Ale brzy přišla krutá zima. Namísto listí už ve vzduchu poletoval sníh. Vítr byl mrazivý a ošklivé káčátko se celé třáslo zimou. Schoulilo se v křoví a už už se zdálo, že úplně promrzne, když v tu chvíli kolem procházel sedlák. Uviděl na zemi nehybné káčátko, zdvihl jej, zabalil do deky a odnesl domů.
V teple u pece káčátko ihned ožilo. Dali mu najíst a napít a sedlákovy děti si s ním začaly hrát. Za chvíli však jedno z dětí dostalo nápad, že si zahrají na lov. Káčátko se vylekalo a uteklo skrz pootevřené okýnko z pokoje. Venku panovala pořádná zima a hlubokým sněhem se téměř ani kráčet nedalo. Káčátko se uchýlilo do nedaleké jeskyně a tam přečkalo zimu ve společnosti skřehotajících netopýrů, kteří mu naháněli strach.

Zakrátko už slunce začínalo každým dnem stále víc hřát a příroda se opět postupně probouzela. Ošklivé káčátko už netrávilo dlouhé dny v jeskyni, ale toulalo se po okolí doufajíc, že si najde nějakou potravu. Jak tak jednoho dne plavalo po jezeře, které už téměř celé roztálo, potkalo labutí rodinku. Krásné labutě s dlouhými bílými krky klidně plavaly po hladině.
„Zase se mi jen vysmějí, že jsem ošklivé,“ říkalo si v duchu. Ale jedna z labutí mu náhle řekla:
„A ty proč neplaveš s námi? Rádi tě přijmeme mezi sebe.“
Káčátko nemohlo uvěřit vlastním uším. „Jak to, že mě chcete vzít mezi sebe? To jistě jen proto, abyste se mi mohli smát, jak jsem ošklivé. A to já raději samo budu po světě chodit.“
Říká jim. „Ale kdeže ošklivé. Vždyť se jen podívej na sebe do jezírka,“ odvětí labuť.
Káčátko se po chvilce váhání podívalo na hladinu. A tentokrát nemohlo uvěřit vlastním očím. Ze ošklivého šedého káčátka je teď krásná bílá labuť.
Spokojená se přidala ke své nové rodince. Když potom plavaly u břehu, běžela vedle nich skupinka dětí a jedno z nich křičí: „Podívejte, podívejte! Přišla k nám nová labuť. A je snad nejhezčí ze všech!“

Mladá labuť si hrdě plavala v jezírku a byla v té chvíli nejšťastnější na světě. A to je konec pohádky o tom, jak ze ošklivého káčátka vyrostla nádherná bílá labuť.
Ačkoliv káčátko mělo o sobě špatné mínění, nebylo nikdy ošklivé, bylo jen jiné než ostatní.

The post Hans Christian Andersen vypráví jak vznikla pohádka Ošklivé káčátko a kdo byl jeho otcem first appeared on Čítárny.

Na základě čeho napsal Hans Christian Andersen pohádku Císařovy nové šaty („Keiserens nye Klæder, 1837“), se asi nedovíme. Je ale zřejmé, že je to Andersenova reakce na lidskou ješitnost, strach z pravdy, konformitu a společenskou pokryteckost. Lidské chování, které je staré jako lidstvo samo.

Pohádka je ale mimořádně vypečená ukázka o totalitním prosazování jediné pravdy.
Lidé většinou říkají to, co říká většina. Totalitní ideologie jediné pravdy.

Šokující pravdu o tomto rčení nám dokonce dodává Nejvyšší soud.
Ten v kauze učitelky Bednářové (obhajoba J. Rajchl) v roce 2025 úplně vážně napsal, že obžalovaná (pí. Bednářová) si musela být vědoma toho, že lže, protože se ve svých názorech a tvrzeních se odchýlila od většinového názoru demokratické společnosti.
Zdůraznění spojení “demokratické společnosti” je v tomto případě jen odvádění pozornosti od pojmu totalitní společnost.
Nejvyšší soud svým prohlášením veřejně deklaruje společenskou pokryteckost většiny, jako garanta jediné pravdy.
Podpora pokryteckosti ale není součást práva, jak většina lidí správně tuší, ale politického aktivismu jednotlivců v justici.

O čem je pohádka: Andersen H.Ch. / Císařovy nové šaty

Dva podvodníci, údajně tkalci, nabídnou ješitnému císaři nejkrásnější šaty na světě. Látku tak jemnou a kouzelnou, že ji uvidí jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu.
Kdo je hloupý nebo neschopný, ten ji neuvidí.
Císař souhlasí a platí jim za práci zlatem. Odváděnou práci kontrolují úředníci. Stále nic nevidí, ale ze strachu, že by byli považováni za hlupáky, tvrdí císaři, že šaty jsou nádherné.
Do stadia ad absurdum pohádka rezonuje v okamžiku, kdy i císař předstírá, že šaty, které nevidí, jsou nádherné a projde se v nich na veřejnosti.
Dav jásá! Po delší mediální manipulaci davová psychóza funguje!
A pak malé dítě zvolá:
„Ale on je úplně nahý!“
Nastává bod zlomu. V davu se objevují jedinci, kteří přestanou mít strach a říkají pravdu nahlas. Přidávají se další. Ideologie o nových kouzelných šatech se rozpadá.
Císař ale kráčí dál, protože přiznat pravdu by bylo pro jeho majestát ponižující.

Titulní ilustrace: Cyril Bouda

Andersen Hans Christian  (*2. 4. 1805, Odense – †4. 8. 1875, Kodaň)
Byl dánský spisovatel, který proslul svými jedinečnými pohádkami.
Andersen miloval humoristický, sentimentální způsob vypravování. Jeho pohádky se vyznačují poetičností a bohatým jazykem, umožňujícím výstižnou charakteristiku postav i prostředí.
Pohádky vyšly v mnoha českých vydáních, jednotlivě i souborně. Pohádky a povídky vycházely do začátku 70. let; napsal jich celkem 156.

Hans Christian Andersen / Císařovy nové šaty

Před mnoha a mnoha lety žil jeden císař, kterému na krásném oblečení záleželo víc než na čemkoli jiném na světě. Na říši mu nezáleželo, divadlo ho nezajímalo, jízda na koni ho netěšila – ledaže by se mohl pochlubit novými šaty. Každou hodinu dne měl jiné šaty a jako se o králích říká:
„Je na poradě,“ tak se o něm říkávalo: „Císař je ve šatníku.“
Ve velkém městě, kde bydlel, byl život velmi veselý. Každý den přicházelo mnoho cizinců, a jednou přišli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat nejkrásnější látku, jakou si člověk může představit. Barvy a vzorek prý nejsou jen neobyčejně krásné, ale šaty z té látky mají ještě zvláštní vlastnost: jsou neviditelné pro každého člověka, který se nehodí do svého úřadu nebo je nevyléčitelně hloupý.

„To by byly skvělé šaty!“ pomyslel si císař. „Kdybych takové měl, hned bych poznal, kteří lidé v mé říši se nehodí do svého úřadu, a hned bych rozlišil moudré od hloupých! Ano, tu látku mi musejí hned utkat!“

A dal oběma podvodníkům hodně peněz předem, aby mohli začít s prací.
Oni postavili dva tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, a přitom na stavech neměli ani jedinou nit. Hned si vyžádali nejjemnější hedvábí a nejskvostnější zlato, to všechno strčili do svých vlastních batůžků a pracovali na prázdných stavech až do pozdní noci.

„Rád bych věděl, jak pokračují s tou látkou,“ pomyslel si císař. Ale v srdci mu bylo trochu úzko, když si vzpomněl, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí do svého úřadu, ji nebude moci vidět. Ne že by se bál sám sebe – to rozhodně ne! – ale přece jen bylo lépe, když pošle nejdřív někoho jiného. Všichni lidé ve městě věděli o té podivuhodné vlastnosti látky a všichni byli zvědaví, jak hloupý nebo neschopný je jejich bližní.

„Pošlu k nim svého starého poctivého ministra,“ pomyslel si císař. „Ten to posoudí nejlépe, vždyť je tak rozumný a nikdo se nehodí lépe do svého úřadu než on.“
A tak šel starý poctivý ministr do síně, kde na prázdných stavech pracovali oba podvodníci.

„Proboha živého!“ pomyslel si starý ministr a oči mu šly do sloup. „Nic nevidím!“ Ale to neřekl nahlas.

Oba podvodníci ho zdvořile pozvali blíž a ptali se, není-li vzorek nádherný a barvy překrásné. Ukazovali na prázdné stavy a chudý ministr koukal a koukal, ale nemohl nic vidět, protože tam nic nebylo.

„Pane na nebi!“ pomyslel si. „Copak jsem hlupák? To bych byl nikdy nevěřil. A copak se nehodím do svého úřadu? Ne, to nesmí nikdo vědět!“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je o svém nadšení z krásných barev a překrásného vzorku. „Ano, je to opravdu nádherné,“ řekl císaři, když se vrátil.

Celé město mluvilo jen o té skvostné látce.

Teď šel císař sám, doprovázen celým svým dvorem. Oba podvodníci zvedali ruce, jako by něco drželi, a říkali: „Hle, tady jsou kalhoty, tady kabát, tady je plášť!“ a tak dále. „Jsou lehké jako pavučina, člověk má pocit, že na sobě nic nemá, ale právě v tom je ta veliká přednost!“

„Ano!“ říkali všichni dvořané, ale nemohli nic vidět, protože tam nic nebylo.
„Račte-li, Vaše císařské Veličenstvo, svléknout své šaty,“ řekli podvodníci, „oblékneme vám nové tady před velkým zrcadlem.“

Císař se svlékl a podvodníci dělali, jako by mu podávali jednotlivé kusy nových šatů, pak ho chytili kolem pasu, jako by mu něco přivazovali – to prý byla vlečka – a císař se otáčel a točil před zrcadlem.

„Bože, jak to sluší! Jak to padne!“ říkali všichni. „Jaký vzorek! Jaké barvy! To je přepychový oděv!“
Venku hlásili, že baldachýn, pod nímž má jít císař v průvodu, už čeká.
„Jsem připraven,“ řekl císař. „Dobře mi to sedí, viďte?“ A ještě jednou se podíval do zrcadla, jako by si svůj oděv obdivoval.

Panošové, kteří měli nést vlečku, se shýbli k zemi a dělali, jako by ji zvedali, pak šli a drželi ruce ve vzduchu – nechtěli, aby někdo poznal, že nic nevidí.
A tak šel císař v průvodu pod nádherným baldachýnem a všichni lidé na ulici i v oknech říkali: „Bože, jak jsou císařovy nové šaty nádherné! Jakou má krásnou vlečku! Jak všechno dokonale sedí!“ Nikdo nechtěl, aby druzí poznali, že nic nevidí, protože by to znamenalo, že se nehodí do svého úřadu nebo že je nevyléčitelně hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch jako tyto.

„Ale vždyť on nemá nic na sobě!“ zavolalo najednou jedno malé dítě.
„Panebože, slyšte ten nevinný hlásek!“ řekl jeho otec. A co dítě řeklo, si lidé šeptali jeden druhému.
„On nemá nic na sobě! Tamhle je malé dítě, které říká, že nemá nic na sobě!“
„Vždyť on opravdu nemá nic na sobě!“ křičelo nakonec celé město.

Císaři se zamrazilo v zádech, protože se mu zdálo, že mají pravdu, ale pomyslel si: „Teď musím vydržet až do konce průvodu.“ A tak šel ještě hrději, a komoří šli za ním a nesli vlečku, která tam nebyla.

The post Císařovy nové šaty. Andersen napsal pohádku o pokrytectví, strachu a totalitě first appeared on Čítárny.

Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Pohádky, které si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přečtou si ji se zájmem rovněž dospělí čtenáři. Jedná se o pohádkové příběhy zasazené do velmi známého místa, proslaveného především Bohumilem Hrabalem a jeho Slavnostmi sněženek (a samozřejmě filmovým zpracováním Jiřího Menzela).

Kersko má odteď nejen svoji restauraci Hájenku se servírovaným kančím “se zelíčkem” či “na šípkové omáčce”, turistickou trasu “Po místech, která měl Bohumil Hrabal rád”, ale i místa, kde můžete díky pohádkám potkat třeba obra, čerta nebo vodníka.

“Majitelé keramického Lesního ateliéru Kuba v Kersku Jana a Bronislav Kubovi přišli za mnou s nápadem, že by pro svoji prodejnu chtěli svoji vlastní knížku pohádek.
Inspirovala je knížečka S pohádkami do Svatojiřského lesa, kterou jsem před dvěma lety napsal pro Svazek obcí Svatojiřský les a která se tehdy setkala s velikým ohlasem – vyšla v nákladu devět tisíc výtisků…”
říká spisovatel Jan Řehounek (Pohádky z kerského lesa jsou jeho už pátou pohádkovou, celkově dvacátou knížkou).

Hlavním hrdinou knížky je hrnčíř Kuba. On a jeho hrnčírna jsou  průsečíkem všech příběhů, které se odehrávají na konkrétních známých místech v Kersku – u památných borovic, Svatojosefského pramene, svícnového smrku, menhiru, u rybníka Pod Hrází, na Pastviskách, v aleji Nymburačka, v Hajstrech, na Přívlakách u Labe…

“Pro první napsanou pohádku jsem se nechal inspirovat mistní pověstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Další už se rodily z inspirace  kouzelnou atmosférou kerského lesa,” dodává autor.

Kerský les oživil nejen lidmi, kteří tu přebývají ve vzájemné pospolitosti
(hajnej Šťovíček, uhlíř Čvančara, tulák Franta, vdova Pavlásková, pastýř Matěj a jeho žena Madlenka, včelař Lojza…), ale i takovými, kteří jim občas dělají problémy (knížepán Hohenlohe, správce Klofáč, loupežníci hejtmana Sakrapráce, zloděj Klokočka…), a také různými nadpřirozenými bytostmi, jimž říká „hemžílci“, což jsou například víly (jednu z nich – lesní vílu Janinku, si Kuba vezme za ženu), vodník Žblabuňka, skřítci, ohniváček Krucajda, hejkal Šupšpajcl, obr Balabán, čerti, čaroděj Koloděj, Smrt…

Laskavé pohádky napsané květnatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi a obrázkovými iniciálami akademická malířka Milada Kudrnová.

Jak čert nesplnil smlouvu a zkameněl

Začalo tenkrát nad celými Čechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepřetržitě rovných deset dní a nocí.
Cožpak lidem v kerském lese, těm bylo hej, les dokáže takové deště mechem vypít a co nevypije, odteče strouhami do Labe. Však se také Labe vylilo z břehů, protože nejen strouhy z Kerska, ale i potoky a řeky do něj od samotných Krkonoš se vlévající, především Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Cidlina a Mrlina, do jeho koryta přinášely všechnu vodu, kterou při svém toku posbíraly. Proto na tom byli lidé z roviny kolem řeky špatně. Rozlitá voda zaplavila vesnice, jen tak tak stačili zachránit holé životy.
Tehdy také shora, od Krkonoš, plavili voraři spoustu obrovských kmenů, které císařpán potřeboval, aby mohl nechat stavět pro vojáky pevnosti a kasárna. A při té velké vodě se to stalo. Dlouhé prameny vorů se potrhaly. Některé klády uplavaly, ale v zátočině řeky za Hradištkem se všechno to dřevo zdrclo, vytvořila se bariéra, nad kterou stoupla voda ještě výš a obrovskou silou ty kmeny přehazovala a šprajcovala a vršila na sebe. Chudáci voraři! Sice z vorů stačili na břeh uplavat, to víte, celý život jsou na vodě, plavat dovedou jako bobři, ale s tou pohromou si nevěděli rady. Naštěstí přestalo pršet a voda opadla.
Předák vorařů Javůrek posháněl po vsích v okolí mužské, pomoci šli i chlapi z Kerska, aby ty uvízlé a všelijak přes sebe přeskládané a nakupené klády rozebrali a zase z nich uvázali vory. Dřeli se několik dní, ale podařilo se jim z té obrovské, kládami zježené hromady vytahat jen malou část dřeva určeného pro císařpanského vojenského stavitele.
„Čert aby to vzal!“ zaklel rozzlobeně jednoho večera Javůrek. Jenomže jakmile si člověk takto uleví, je to to samé, jakoby satana pozval k sobě domů na večeři. V ten okamžik se objevil rohatý a chlupatý služebník Pekla.
„Co si přeješ, voraři?“ ptá se.
Javůrek viděl, že přestřelil a že se jen tak čerta nezbaví.
„Já jsem tě vlastně ani nevolal, jen tak jsem si povzdechl, ale když už jsi tady, tak bys nám s těmi kládami mohl pomoci.“
„Cha, chááá!“ zasmál se čert. „Já vám pomůžu, ale co za to? Zadarmo ani kuře nehrabe, říkáte vy lidé. My v pekle se zase řídíme pravidlem: Za každou prácičku, upíšeš dušičku!“
„Jak takový obchod probíhá?“ ptá se opatrně Javůrek.
„Sepíšeme smlouvu. Z té smlouvy pak musí být všechno, jak to v ní stojí, do každého písmene, splněno. Já vykonám práci, ty dáš duši!“ vysvětluje čerchmant.

„Musím si to rozmyslet. Přijď ráno, sepíšeme smlouvu,“ nechal si Javůrek trochu času a šel se poradit ke Kubovi.
Kuba se drbe na hlavě, potahuje si ucho, tře si nos a pak Javůrkovi vykládá, co vymyslel.
Ráno stojí ďábel na vršku nad labskou zátočinou, v ruce papír a brk. Javůrek mu do pera diktuje: „Já, Javůrek Josef, vorařský předák z Vrchlabí, dám Peklu duši za to, když mocnosti pekelné splní slovo na této smlouvě podpisem čerta stvrzené. Já, ďábel, zplozenec Pekla, se zavazuji, že do dnešního poledne rozeberu všechny klády nahromaděné v bariéře na Labi pod Hradištkem a svážu z nich osm pramenů, po osmi vorech, každý z osmi kmenů, tak jak byly předtím, než se potrhaly.“
„Víš co, čerte? Ještě mi v té smlouvě chybí, co se stane, když úkol nesplníš,“ obrátil se k čertovi Javůrek.
„Napiš si tam, co chceš! Poradit si s takovou hromádkou třísek, je pro mne hračka!“ naparuje se chlupatec.
Javůrek vzal tedy brk a na spodní okraj papíru dopsal: „Nesplním-li však svůj úkol, stane se ze mne kámen.“
Čert toho nedbal. Rozradostněný, jak lacino dostane vorařovu duši, nepřemýšlel příliš ani nad zněním smlouvy. Ostatně čertí myšlení je zadrhnuté, pomalé. Ceduli okamžitě podepsal. Javůrek se píchl do prstu a ujednání stvrdil svou vlastní krví, jak na tom rohatec trval.
Pak už všichni, co se tady na vysokém břehu shromáždili, nestačili koukat. Čert mával rukama a jak ukázal, klády samy se z té strašné změti hladce vyprošťovaly a při břehu se na hladině rovnaly, houžve se mezi kmeny samy kroutily a vory svazovaly a ty se do pramenů řadily. Za dvě hodiny nebylo po obrovské bariéře ani památky. Jenže co to? Čert běhá po břehu, prstem si ukazuje, oháňkou mává, čárky klacíkem do písku kreslí, prsty na rukou štrykuje, jak usilovně počítá, ale ať počítá, jak počítá, dopočítat se nemůže. Po jedné kládě ve dvou vorech a dvě klády ve třetím voru chybí.
„Jak je to možné?“ vzteká se.
„To máš tak,“ vysvětluje mu Javůrek, „když se stane, že velký proud vory potrhá, obvykle si, než se klády zašprajcujou, nějaké dolů po řece odnese. Proto se nemůžeš dopočítat. Vory nejsou tak, jak byly původně. Z toho vyplývá, že jsi smlouvu nesplnil.“
V ten okamžik v útrobách Země zarachtalo a zabublalo, to se pekelný vládce Luciper rozvzteklil. Zablýsklo se a na vršku, kde ještě před chviličkou dupal kopytem chlupatý čert, stál vysoký černý kámen. Splnila se podmínka, kterou Javůrek dopsal do smlouvy.
Od té doby, když plují podél Hradištka a Kerska voraři a na vysokém břehu vidí kámen, kterému lidé říkají Čertův, nebo také Menhir, vesele halekají: „Čert s dlouhým vocasem, po břehu běhá tam a sem, neumí spočítat prameny, proto je teďka kamenný!“

The post Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek first appeared on Čítárny.

Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.

Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.

Slovy psychiatra Jana Cimického:

„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“

Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.

Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.

Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.

Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011

Tři sta let / ruská lidová pohádka

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

The post Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání first appeared on Čítárny.

Když Věra Provazníková poprvé přinesla do redakce Listopadovou pohádku bylo jasné, že svět spatřila jedna z nejhezčích moderních pohádek pro děti. Portál rozsvítil druhé vydání na pěkném papíru, na kterém vynikly příjemné ilustrace Evy Šedivé. Změnili také obálku a s nápadnými předsádkami a šňůrkou na založení textu je na světě moc milá knížka pro děti, kterou by rodiče neměli přehlédnout, pokud chtějí dětem kupovat jen hezké a rozumné knížky.

Věra Provazníková (1947 – 2023) je známá a oblíbená autorka literatury pro děti. Její tvorba zahrnuje říkanky, písňové texty, hádanky, především však pohádky, publikované knižně nebo upravené pro divadlo či televizní zpracování.

Malá ukázka:
„S domácími skřítky nemám a nechci mít nic společného. Domácí skřítkové jsou hlupáci a nevzdělanci. Pořád se musí točit někde v kuchyni kolem hrnců. Jediné, co je povznáší, je pára, která uniká zpod pokliček. Ani hrát si neumějí. Jen slídí, kde by co olízli nebo uďobli.
Když se někdy náhodou posadí na kuchařskou knihu, hned si myslí, že snědli všechnu moudrost světa.
Když se mohou líně povalovat ve spíži, na hromadě brambor, jsou nejšťastnější.
Nebo si zalezou do trouby od kamen a hospodyně je pak nemůže dostat ven ani měchačkou.
Krom toho rádi skáčou o narozeninách dětem do šlehačkových dortů, sfoukávají svíčky a mají radost, když si všichni myslí, že to udělal vítr.

Listopadová pohádka | Věra Provazníková | ilustrovala Eva Šedivá  | Portál, 2011, celk. 2. vydání

The post Věra Provazníková napsala Listopadovou pohádku, jednu z nejhezčích pro první čtení first appeared on Čítárny.

Zbyněk Malinský (*7. 2. 1923 – †7. 3. 2005) byl básníkem slov pro děti a báječným pohádkářem. Napsal 10 knížek, ale jednu zná snad každý. Pohádky ze Sluneční ulice.

Kouzelné vyprávěnky o obyčejných věcech, které dnes a denně potkáváme. Pohádky, které okouzlí nejen děti, ale i rodiče. A věřím, že nás budou okouzlovat ještě mnoho set let. Dokud budou na ulici rozkvetlé popelnice a kluci budou stavět huhuláky.

Pohádková ulice, která má docela obyčejné jméno Sluneční, se na první pohled ničím neliší od té vaší.
Ale přesto se v ní dějí pohádkové příběhy. Sluneční ulici najdete snadno. Stačí otevřít tuhle knížku. Až ji dočtete, bude se vám možná i vaše ulice zdát trochu jiná, krásnější, než bývala dřív.

Pohádky ze Sluneční ulice patří k tomu nejlepšímu, co v moderní české pohádce máme.
Jde o texty autorových již vydaných knížek. Jejich „hrdiny“ jsou jak děti, tak zvířátka a dokonce i takové předměty, jako je obyčejná popelnice, která dokáže rozkvést, labutě z kolotoče, které odlétají na jih, sýček, který se kamarádí s komínem, sněhulák, který se naučí vánoční říkanku nebo Ježíšek, který vyplní Honzovi největší přání.
Dva texty v tomto výboru se objevují poprvé.
Napiš si Ježíškovi a závěrečná vyprávěnka Vánoční vyzvánění.
Autorův humor, smysl pro uměřenost poučení a pointy způsobí, že každý text – několikastránkový i několikařádkový – činí čtenáři potěšení.

Zvláštností textů je skutečnost, že v pohádkách ani tolik nejde o obvyklý svár mezi dobrem a zlem.
Spíše o splnění představ malého čtenáře, jak by to mělo na světě, který odpovídá stupni jeho vnímání a fantazie, vždy dopadnout.
Malý čtenář se dozví, jak se například může skamarádit rybář s kaprem, jak pan Ježíšek přinese malému Honzovi na Štědrý den pejska, jak je „konec světa“ pro každého jinde či jak se sněhulák naučil číst; celkem je takových textů v knížce jedenatřicet.

A protože si tyto pohádky zasloužily také kvalitní barevné ilustrace, zadalo je nakladatelství Amulet, které knížku vydalo, slovenskému ilustrátorovi Eugenu Sopkovi (1949), jehož ilustrační tvorba už dávno překročila evropské hranice.

Zbyněk Malinský (*7. 2. 1923, Praha – †7. 3. 2005, Praha)
je dnes už legendou pohádkového příběhu pro děti a jeho knihy patří k tomu nejlepšímu, co v české pohádkářské kotlině vzniklo.

Ukázky z knihy / Zbyněk Malinský / Pohádky ze Sluneční ulice

Před panelákem stála popelnice. Zrovna zívla dlouhou chvílí, když se ze dveří vyloudal kluk. Hodil do popelnice napěchovaný pytel z igelitu a šel by dál do školy. Jenže se zarazil, vytáhl z kapsy křídu a napsal popelnici na břicho velké A a velké Č. Kdo je z domu, ví, že A. Č. je Adéla Červenková. Skoro před zvoněním vyrazila z domu Adéla a hned to viděla. A hned taky vyndala ze školní tašky sadu kříd a vedle A. Č. napsala J. K. Kdo je z domu, ví, že J. K. je Jarda Koleno.Potom Adéla křídou zavřela všechna písmena do srdce a ještě nakreslila, jak ze srdce kvete kopretina. Tak se stalo, že na sídlišti rozkvetla jedna popelnice.

V trávě na zahradě se narodila kapka. Narodila se z rosy a právě na červené jahodě. Když se jahoda ráno probudila, kapka už na ní seděla. Jahoda jí řekl, dobrý den, a byla ráda, protože sluníčko brzy začalo připalovat a kapka tak pěkně chladila! Kapka odpověděla dobrý den a byla taky ráda, že se narodila právě na jahodě, protože jahoda krásně voněla. Víte přece, jak krásně voní jahody! Byly rády obě a hned se také spřátelily. Vůbec nic jim nechybělo

The post Zbyněk Malinský a Pohádky ze Sluneční ulice. Nejoblíbeněji pohádky kdysi velmi populárního autora first appeared on Čítárny.

Pohádky Jana Vladislava není ledajaká – jejími hrdinkami jsou odvážná a chytrá děvčata. A to jak chudé dcery drobných sedláčků či rybářů, tak smělé princezny. Všechny jdou srdnatě vstříc všemožným nástrahám a svou neústupností, moudrostí a statečností zdolávají překážky a mnohá nebezpečí.

Putování za štěstím vede po strastiplných cestičkách rozličných koutů světa – vydejte se spolu s děvčaty za velkolepým dobrodružstvím!.

Pohádky O Bílé Karolíně a Černé Karolíně | Jan Vladislav | Ilustrace: Tomáš Řízek | Albatros, 2013 – 2. vydání, ilustrace 1. (1. vydání – 1971)

Ukázka: Pohádky Jana Vladislava / O Bílé Karolíně a Černé Karolíně

Byla jedna vdova a měla dvě dcerky, jednu vlastní, druhou nevlastní. Byly ještě malé a obě se jmenovaly Karolína. Jenomže té nevlastní říkali lidé ve vsi Bílá Karolína, protože byla bílá a krásná jako obrázek, a té vlastní zase Černá Karolína, protože byla černá a ošklivá jako noc.
Bílou Karolínu měli všichni rádi, i chuděrka Černá Karolína, jen macecha ne. Stále se jí zdálo, že kvůli ní lidé křivdí její vlastní dcerce, a pořád přemýšlela, jak se té nevlastní zbavit.
Jednoho dne šel kolem jejich stavení pasák s třemi jehňaty. Když uviděl u vrat Bílou Karolínu, usmál se na ni, pohladil ji po vlasech a jehňátka jí začala olizovat zelenou sukni. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji pasák uviděl, otočil se a jehňátka zabečela a taky utekla. Polekala se Černé Karolíny a její ošklivé černé tváře. Nikdo netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata.
Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si:
„Takhle to už dál nejde, musím se Bílé Karolíny zbavit!“ Sedm dní a sedm nocí přemýšlela, jak to udělat. Osmého dne šla k trní na zahradě a povídá:
„Trní, dej mi dvanáct dlouhých ostrých trnů.“
A trní jí dalo dvanáct dlouhých ostrých trnů. Matka vzala trny, zavolala si Černou Karolínu a povídá jí:
„Poslouchej, co ti řeknu. Až půjdeš dnes večer s Bílou Karolínou spát, lehni si na kraj a Bílou Karolínu nech ležet u zdi. Strčím jí tam do polštáře dvanáct ostrých trnů, abychom se jí už jednou zbavily.“
„Ach maminko!“ zaplakala Černá Karolína.
„Mlč, hloupá! A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš!“
Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když si ale večer Bílá Karolína chtěla lehnout v komůrce do postele, Černá Karolína ji zadržela a povídá:
„Sestřičko, máš v polštáři dvanáct ostrých trnů! Strčila ti je tam maminka. Pojď, budeme spát hlavami v nohách postele, tak se nám nic nestane. Ale mamince nic neříkej!“
Bílá Karolína vzala Černou Karolínu do náruče a spokojeně usnula.

The post Pohádky O Bílé Karolíně a Černé Karolíně. Příběhy Jana Vladislava o statečných děvčatech first appeared on Čítárny.