Karel Poláček (*22.3. 1892 – 21.1. 1945) prožil své dětství v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1946 vydal “vzpomínkovou” knížku Bylo nás pět, přesto, že bratrů měl Karel sedm. Oblíbený humoristický román okouzluje už generace malých čtenářů nejen skvostnou Poláčkova češtinou.
Okouzluje děti i chytlavým dobrodružstvím, kterým dominuje vypravěč Péťa Bajza, Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s “nejzlejšími” Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, který se všemu “příšerně šklebí” a “dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním”, i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu.

Vše začalo nevinně.
Blížily se prázdniny a malý Petr Bajza má slíbeno, že když bude mít dobré vysvědčení a nic neprovede, vezme ho tatínek na motorce zn. Harley do Mýta na trh. Péťa spořádaně odchází do houslí, pevně rozhodnut chovat se vzorně. Jenže potká své čtyři jedinečné kamarády a za jedno odpoledne všechna dobrá předsevzetí odletí jak divoké husy…

Spolu s nimi objevíme atmosféru nejen východočeského městečka Rychnov nad Kněžnou, ale orientálnost dvora indického maharadži. Samozřejmě se v románu objevuje plno dalších postaviček z jazzu jako Otakárek Soumar, cukrárenská Evička, nepřející strýček Vařena, Ramerpurda a další.

První vydání Poláčkovy knihy Bylo nás pět z roku 1946 a po něm i několik dalších edic vyšlo bez ilustrací.
Později, od července 1954 do března 1955 vycházel v týdeníku Svoboda. Každou část doprovázela jedna či dvě Sekorovy ilustrace. Ty byly v průběhu času pozapomenuty a vyšly poprvé jako celek v knižní podobě v roce 2019 v nakladatelství Akropolis.

Až v roce 1960 se Československý spisovatel odhodlal vydat úsměvné vyprávění Petra Bajzy s výtvarným doprovodem tenkrát již klasika české karikatury a ilustrační kresby Antonína Pelce, jehož pohotové pérovky jsou typickou ukázkou práce tohoto doma i ve světě uznávaného karikaturisty a dlouholetého pedagoga Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Když o sedm let později totéž nakladatelství hledalo opět ilustrátora pro nové vydání knihy, byl Antonín Pelc již mrtev. Los padl tenkráte na Josefa Hlinomaze. Dětsky prostý malířský rukopis tohoto populárního herce a naivního umělce a jeho groteskní perspektiva, se kterou hleděl na náš svět, daly Poláčkově knize určitě jeden z nejzdařilejších výtvarných doprovodů. Snad proto kniha s Hlinomazovými obrázky vyšla ještě několikrát.

V roce 1984 se Československý spisovatel znovu rozhodl pro další ilustrovanou edici.

Jen o dva roky později, v r. 1986, se na vlastní přání ujímá výtvarného doprovodu knihy pro první vydání v Albatrosu jedna z našich nejslavnější ilustrátorek, Helena Zmatlíková. Více než čtyři desítky kreseb, doprovázejících tuto edici, známe asi nejlépe. Kniha s její ilustrační výbavou se dočkala nejen řady reedicí, ale kresby Heleny Zmatlíkové doprovázejí Bylo nás pět také jako knížku do ucha, jak ji namluvil František Filipovský. I v devadesátých letech trval o Poláčkovu knihu mezi nakladateli zájem.

V roce 1994 doprovodil nové vydání v Albatrosu svými kresbami nestor české ilustrace Jindřich Kovařík a byl za svůj výkon odměněn Zlatou stuhou pro nejkrásnější ilustrovanou knihu roku. Jiné vydání (v Knižním klubu o čtyři roky později) doprovodil deseti linoryty Juraj Horváth.

Naposledy mladý výtvarník Jiří Grus, který se již stačil etablovat ve světě komiksu a proslavit na filmovém plátně kresbami k pokračování Saxány, připojil své kresby k anglickému překladu Marka Cornera pro vydání v Nakladatelství Karolinum v roce 2007,“ praví se v pozvánce na výstavu, která bude na Kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou k vidění do 9. září.

Těch bratří u Poláčků bylo celkem sedm. Čtyři měl vlastní a dva tatínek vyženil.
Z gymplu ho vyhodili pro „vzdorovité chování”. A hned po tom přichází jedno z nejstupidnějších období, první světová válka, kde prožil 4 roky mladého života. V období první republiky je pátečníkem, kamarádem bratří Čapků, novinářem v Lidovkách.
Pak přichází druhé tragické období. 2 světová válka. Rok Terezín, pak Auschwitz, pochod smrti leden 1945 z Hindenburg do lágru Gleiwitz… Umírá pravděpodobně v dubnu 1945.

Poláčkova kniha se stala předlohou pro jeden z nejvděčnějších dětských seriálů české televize.
režie: Karel Smyczek | scénář: Ondřej Vogeltanz, Karel Smyczek | hudba: Petr Hapka

Ukázka z knihy:”

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: “Tak co dělá dnes náš pacient?”

Odvětil jsem: “Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.”

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: “Jumbovi – z knížky? Kdo je Jumbo?”

“Aha,” pravil jsem, “vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu porád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.”

Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: “Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota.”

Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krizi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krize jest.

Máte vědět, že ta paní Krize chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku, a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům.

Já proto tak dobře vím, jak Krize vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka, a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmenami: Piatnikovy hrací karty.

Když pán lékař mluvil o Krizi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: “Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí.”

A pak jsem ještě pravil: “A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krize není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma.”

A taky, jen doktor vytáhl paty, skočil jsem z postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek, a když jsem přišel já, tak nás bylo šest.

The post Karel Poláček. Bylo nás pět. Nezapomenutelný humoristický román pro děti first appeared on Čítárny.

Karel Poláček. Bylo nás pět. Nové vydání legendární knihy o pětici kamarádů, jejichž dobrodružství vždycky skončí nějakým malérem, přináší vůbec poprvé Poláčkův text v doprovodu ilustrací Ondřeje Sekory.

Notoricky známé a nestárnoucí příběhy Petra Bajzy, Čeňka Jirsáka, Edy Kemlinka, Antonína Bejvala a Pepka Zilvara z chudobince jsou plné dětského smíchu, rošťáren a úsměvných historek, které nezastaraly a baví malé i velké čtenáře dodnes.

Karel Poláček a Ondřej Sekora byli vrstevníci, a přestože k jejich přímé autorské spolupráci docházelo zřídka, jejich pracovní cesty se neustále křížily a prolínaly.
Vzhledem k tragickému vyústění Poláčkova života v důsledku 2. světové války vyšel román až po autorově smrti, bez ilustrací. Až později, na přání redakce týdeníku Svoboda, se Sekora ujímá ilustrování knihy Bylo nás pět, respektive jejího časopiseckého vydání.
Příběh vycházel od července 1954 do března 1955 a každou část doprovázela jedna či dvě Sekorovy ilustrace. Ty byly v průběhu času pozapomenuty a teprve nyní vycházejí poprvé jako celek v knižní podobě.

Karel Poláček / Bylo nás pět / ilustrace Ondřej Sekora / Nakladatelství Akropolis, 2019

The post Bylo nás pět. Mimořádné vydání Poláčkovy knihy s ilustracemi Ondřeje Sekory first appeared on Čítárny.

Poláčkova kniha o vztazích mezi lidmi s mistrně popsanými charaktery a opravdu krásnou češtinou. A znám spoustu lidí, kteří na knihu rádi vzpomínají nebo se k ní i po letech vracejí.
Poláček sice v knize popisuje vztah majitele bytu a nájemníka, ale cítíme, že se kriticky zamýšlí nad každým byrokratickým vztahem, kde jedna strana má moc uzurpovat druhé až do krajnosti. Mimořádně čtivá a nadčasová kniha.

Na postavě nadstrážníka Jana Faktora vykresluje osobnost člověka poníženě se klanící nadřízeným, ale v okamžiku, kdy cítí vlastní moc, jako majitel pronajímaného bytu, stáva se svou nadřazeností diktátorem se všemi negativními vlastnostmi jen proto, že může.
Například když jeden z nájemníků chce v noci vyvolávat duchy, zakáže mu to, protože je po 10 hodině večerní.

S láskou vzpomínám na našeho gymnaziálního profesora literatury, který nám tuhle knížku doporučil se slovy:
“Naučíte jsme se rozeznávat lidské charaktery, porozumět věčně stejným vztahům mezi lidmi a zároveň si užijete napínavou četbu i nesmírnou radost z krásné češtiny”.
A měl pravdu, jako vždy. Koneckonců dodnes vzpomínám na celohodinovou diskusi kolem knihy, do které se opravdu zapojila celá třída.

Kniha a film:
Mimořádný úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přivedl o dva roky později producenta Františka Lepka ke koupi práv na Poláčkův román Dům na předměstí.
Režii této povedené nadprůměrné veselohry měl Miroslav Cikán a do rolí obsadil skvělé herce Hugo Haase, Antonii Nedošinská, Hanu Vítovou, Jindřicha Plachtu etc…
Oproti knize hlavní postavou není nadstrážník Jan Faktor, ale přísná vdova Faktorová, kterou docela hezky charakterizuje tento kratičký dialog z filmu:

“Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená?
Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená.”
xxx

Obešel svůj domek, přečetl si nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“ a řekl si: „Krásný nápis a pěkný domeček. Tento domeček patří Janu Faktorovi, nadstrážníkovi.“
xxx

Ke konci týdne dostal domek nové nájemníky. Do mansardních pokojíčků nastěhoval se jednonohý trafikant.
Strážník přišel ke skládání nábytku, prohlédl si znalecky trafikantovy svršky a pravil k paní Syrové: „Tak je tu tedy máme. Už je to tady. Vzal jsem je do bytu, jak se říká, ze soustrasti. Pořád na mě lezli a škemrali, že nemají kde bydlet. Tak jsem si myslil: Jaképak copak. Mám měkkou povahu. Dívám se na ty jejich věci a vidím, že to bude nějaká verbež. No, dobře… Nebude-li to dělat dobrotu, tak poletí. Na nepořádné nájemníky dovedu býti štěnice.“
Strážník si odplivl a odešel.
xxx

“Nade všecky jsem se vyšvihl,“ blábolil strážník.
„Já jsem domácí pán a vy jste hadráři. Kdo si to se mnou rozhází, ten pocítí můj hněv. Ó, já jsem svině, to se musí pohledat…”
xxx

Důvody, proč domácí páni pociťují vůči svým nájemníkům nepřátelství, jsou mnohé. Nájemníci jsou zpravidla hluční. Nejsou-li hluční, pak jsou podezřelí; zajisté přemítají o tom, jak by domácímu způsobili škodu. Mívají děti a drobné domácí zvířectvo. Domácí pán pak chová si domovníka; a tyto okolnosti jsou zejména na překážku dobrému poměru obou kontrahentů. Potom nedávají nájemníci najevo onu míru uctivosti vůči svým domácím, jakou jsou povinni.
xxx

Úředník otevřel opatrně dveře a vyhlédl na chodbu. Pak pravil: „Já mu nikdy nevěřil. Zdál se mi příliš přívětivý. Za přemírou přívětivosti vězí nízký, vypočítavý duch. Když vložíme ruku do vody, v prvním okamžiku nepoznáme, je-li voda ledová nebo vroucí. Chybili jsme. Sedli jsme na vějičku. A nyní jsme vydáni v jeho ruce. A naděje na osvobození není; k tomu se nám nedostává peněz. Pro chudého není svobody…“
xxx

„Často jsem o tom uvažoval, jak upraviti poměr mezi domácími a nájemníky; a nikdy jsem k závěru nedošel. Pořád stejné věci. Děti, drůbež, domácí zvířata; znečišťování schodů, hluk v domě, plýtvání vodou; klepy, nájemníci nectí domácího, domácí se domnívá, že právě on je postižen nejhoršími nájemníky. Nekonečné křiky a nářky. Ve skutečnosti problém je v tom, že lidé spoluužívají cizího vlastnictví. Je to, jako by domácí i nájemníci byli přinuceni jíst z jedné mísy… Vlastnictví srůstá s lidskou individualitou. A tedy, když domácímu obývají cizí lidé dům, je mu, jako by žili v jeho útrobách.“

The post Karel Poláček. Dům na předměstí. Čtivá kniha o mezilidských vztazích na hranici psychotrileru a veselohry first appeared on Čítárny.

Dodnes opomíjená humoristická kniha Karla Poláčka (1892–1945) Edudant a Francimor z roku 1933. Moc nechápu, proč tomu tak je, protože je plná groteskních dobrodružství a výborného vtipného čtení a podsouvaných souvislostí, jež ocení především dospělí čtenáři, zatímco děti se baví samotným příběhem.

Ten je o dvou syncích kouzelnice madame Halabáby. Edudant, starší a silnější, a hubený Francimor žijí spokojeně s matkou v chaloupce v temném lese.
Společnost jim dělají bílý kozel Rudolf, starý drak Verpanides a černý kocour Šmakovník. Jednou se oba hoši vydají na kouzelném koštěti se svými spolužáky na školní výlet. Nešťastnou náhodou při návratu zabloudí a upadnou do rukou loupežníků. Podaří se jim však uprchnout a při své cestě domů se dostanou do podivuhodných končin a prožívají neuvěřitelné příhody.

Kniha je nejen pro děti, ale svým způsobem je i historickým exkursem do první republiky, díky jasně vykresleným obrazům židovské komunity v Československu. Například vodník má strýčka předsedou izraelské náboženské obce etc.

Po přečtení vůbec nebudete pochybovat, že se Poláček zařadil mezi klasiky českého satanistického humoru jako Jaroslav Hašek, Jan Drda, bratři Čapkové či Josef Lada a další.

Kniha má ještě jednu mimořádnost.
Nezaměnitelné ilustrace Josefa Čapka. Oba dva autora tak pojé nejen knižní dílo, ale bohužel i tragický osud. Oba prožili celou okupaci v německých koncentračních táborech, v nichž nakonec zemřeli krátce před osvobozením.

Edudant a Francimor / Karel Poláček / Ilustroval Josef Čapek / Albatros, 1988

Ukázka z knihy…

Edudant i Francimor se na výlet důkladně připravili. Madame Halabába nebyla náhodou doma, tak si kluci bez jejího vědomí vypůjčili čarodějnické koště. S tím koštětem konala jejich matinka časté výlety na sněm čarodějnic.

Učitelský sbor vyvedl žáky před školní budovu. Pak přišel pan řídící, spočítal žáky a nařídil, aby se srovnali do párů. I tu vytáhli hoši čarodějnické koště a kázali svým spolužákům, by usedli na hůl toho koštěte. Edudant si sedl na přední konec hole, Francimor na zadní. Koště temně zavrčelo, poskočilo a obloukem se vzneslo do výšky.
Letělo výš a výš a školní dítky se dívaly dolů a pozorovaly, jak se krajina pod nimi kolébá. Zpozorovaly také, jak pan řídící s učitelským sborem dívají se k nebi a zoufale mávají rukama. Netrvalo to dlouho a spatřily pod sebou zříceninu hradu. „Stanice Krucemburk,“ křičel Francimor. Na to znamení poručil Edudant koštěti, aby se sneslo k zemi. Brzy nato se dětské nohy dotkly země, přímo před hostincem „U TROJKY Z MRAVŮ“.

Zelený dědeček se díval na tento výjev, pak se plácl do stehna a pravil: „Tak, a teď to máme!“
„Co máme, zelený dědečku?“ otázal se jej Edudant.
„Nic nemáme,“ odvětil tázaný žalostně, „a takhle do smrti nebudeme nic mít. Ona,“ ukázal směrem, kde zmizely víly, „totiž ta královna víl si mě objedná, abych jim hrál k tomu skákání, a když má přijít k placení, tak je v prachu. Sakulentský dílo! To jsou nejčkon obchody!“
„Kerej voni jsou?“ tázal se Francimor.
„Já jsem takto zdejší vodník,“ objasnil zelený dědeček. „Ale ono to hastrmanství za dnešních časů nevynáší, a tak si přivydělávám hudbou. A teď mám škodovat, jak račte vidět. Zadarmo jsem hrál. Podruhé si zas na mě přijďte!“
A zelený dědeček si rozhořčeně odplivl.
Chvilku panovalo ticho. Pak si vodník vzpomněl, že rozmlouvá s pány, aniž se představil, i uklonil se a pravil: „Moje jméno je Hugo Vodňanský.“
Oba bratři se taktéž uklonili. Edudant se zamyslil a děl: „Vodňanský, Vodňanský… to jméno je mi nějak povědomé…“
„Nemáte ve Vodňanech příbuzného?“ tázal se Francimor, „já tam totiž znám nějakého pana Wasservogla…“
„Takový pomenší se skřipcem,“ připojil Edudant.
„Bodejť!“ vzkřikl zelený dědeček radostně, „nebudu znát Wasservogla z Vodňan. Oskara Wasservogla. Je to můj strejda. Maminka od mý sestřenice je jeho švagrová. Náramně hodnej pán. Váženej pán. Byl dlouhý léta předsedou tamější izraelské náboženské obce. Pak jim s tím sekl, že přej to nemá zapotřebí. Copak dělá strejda Wasservogl?“
„To víte,“ řekl Edudant, „tak pořád stejně…“
„To jinač nejde,“ přitakal vodník. „No, pánové… když jsme se tak sešli, nechtěli byste mne poctít návštěvou v mém příbytku na dně tohoto rybníčka? Já bych vám ukázal svoje dušičky v hrníčku. Mám velkou sbírku…“
Bratři zdvořile odmítli.

The post Edudant a Francimor. Překvapivě humorné dílo dvou velikánů. Karla Poláčka a Josefa Čapka first appeared on Čítárny.