Jan Keller popisuje globalizace jako vyústění mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně.
Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje.

Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety.
Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.).
Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni.
Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté.
Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.
Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra.
Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“.
Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější.
Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní.
Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha “Jan Keller. Co je globalizace?” obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

Jan Keller (1955)

Patří k nejvýraznějším českým sociologům posledních desetiletí. Je to publicista, environmentalista a levicově orientovaný intelektuál, který dokázal propojit akademickou preciznost s srozumitelným psaním pro širší veřejnost.

Vystudoval historii a sociologii v Brně. Po krátkých zastávkách mimo univerzitu se vrátil na katedru sociologie, absolvoval několik studijních pobytů ve Francii a postupně se propracoval až k profesuře. Od roku 2000 dlouhá léta působil na Ostravské univerzitě. V letech 2014–2019 zasedal v Evropském parlamentu za ČSSD. Pravidelně komentuje společenské dění především na stránkách deníku Právo.

Jeho odborný zájem se postupně posouval: od dějin a teorie sociologie přes ekologická témata 90. let až k hluboké kritice současné postindustriální společnosti, oslabování sociálního státu a nových sociálních rizik.

Knihy, které formovaly jeho hlas

Keller napsal desítky knih – odborných i popularizačních. Umí psát ostře, srozumitelně a s ironickým nadhledem.

Mezi jeho nejznámější a nejčtenější díla patří:

• Až na dno blahobytu (1993) – bryskní kritika konzumní společnosti a jejích ekologických důsledků. Dodnes patří k jeho nejcitovanějším textům.
• Nedomyšlená společnost a Dvanáct omylů sociologie – elegantní a přístupné rozbory toho, kde moderní společnost (a často i sama sociologie) selhává.
• Soumrak sociálního státu (2006) – jedna z nejpřesnějších českých analýz krize welfare state.
• Tři sociální světy (2010) – zásadní kniha o sociální struktuře postindustriální společnosti, která se dostala i do výběru nejdůležitějších českých knih po roce 1989.
• Společnost věčného mládí – bystrá a lehce sarkastická úvaha o kultu mládí a jeho společenských dopadech.
• Hybridní politika (2020) a Evropské rozpory ve světle migrace – texty, v nichž se snaží pojmenovat, proč se současná politika a Evropská unie ocitly v slepé uličce.
• Odsouzeni k modernitě

Keller dokáže v knize spojit Webera, Becka či Bourdieu s českou realitou a přitom zůstat čtivý. Jeho texty nejsou suchou teorií – jsou to často esejistické diagnózy doby, které čtenáře nutí přemýšlet o tom, kam vlastně směřujeme.

The post Jan Keller. Co je globalizace a jaké jsou mocenské cíle? first appeared on Čítárny.

Co je umění? Duchamp a jeho vrstevníci si položili tuto zásadní otázku. Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu.
Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za umění prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.

Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů.
Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat.
Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem.
Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti.

Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel.
Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic.
Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním.
Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem.
A už sto let víme, tak to může fungovat.
Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”
profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu.
Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat.
Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250
Lubomír Martínek

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě.
V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 

Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha. 
Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.

Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.)
Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná…

Milan Knížák 21.10. 2025
www.milanknizak.cz 

The post Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem first appeared on Čítárny.

Podívejme se na jeden aktuální příklad z USA, kde politická korektnost ve své institucionalizované podobě vznikla.
Začal v roce 2007 na univerzitě v Indianapolisu ve státě Indiana.
Osmapadesátiletý uklízeč Keith Sampson si tam jednoho dne přinesl do práce knihu s názvem Notre Dame vs. the Klan: How the Fighting Irish Defeated the Ku Klux Klan.
Byla to historická studie z roku 2004 o srážkách členů rasistického Ku klux klanu se studenty místní katolické univerzity Notre Dame, k nimž došlo v roce 1924. Sampson byl vášnivý čtenář a na škole zároveň na stará kolena studoval komunikaci.
Jeho kolegové ovšem jeho zájmy nesdíleli a na knize si všimli jen slova „Klan” a historické fotografie příslušníků klanu v charakteristických kápích na obálce.
Sampson byl v listopadu předvolán do univerzitní kanceláře afirmativní akce a dozvěděl se, že na základě stížností dvou spolupracovníků proti němu bylo zahájeno kázeňské řízení.

Záhy nato obdržel dopis, v němž mu ředitelka kanceláře Lillian Charlestonová oznamovala, že vyšetřila obvinění, že „rasově obtěžoval” své spolupracovníky tím, že „opakovaně četl” uvedenou knihu „v přítomnosti černošských zaměstnanců.”
A dospěla k závěru:

„Prokázal jste pohrdání a necitlivost vůči svým spolupracovníkům, kteří vás opakovaně žádali, abyste se zdržel čtení knihy s takovýmto pobuřujícím a urážlivým tématem v jejich přítomnosti… Prokázal jste extrémně špatný úsudek tím, že jste záměrně a otevřeně četl knihu týkající se historicky a rasově odpudivého tématu v přítomnosti černých spolupracovníků.”

V dopise bylo Sampsonovi nařízeno, aby knihu nečetl v bezprostřední blízkosti spolupracovníků, a chce-li ji přesto číst, aby si odsedl.
Nechyběla výhrůžka kázeňským řízením a finančním postihem.
Ani spolupracovníci, ani úředníci Kanceláře afirmativní akce neměli zájem se s okolnostmi a knihou blíže seznámit. Sampsonův odborový předák mu řekl, že je to, jako by do práce přinesl pornografii.

Pak se ale Sampsona zastala vlivná liberální organizace ACLU, Americká unie pro občanské svobody, a taky autor knihy.
V únoru následujícího roku se záležitost dostala do novin, načež ředitelka Kanceláře afirmativní akce promptně revidovala svůj závěr. Ne ovšem, že by uznala to, co všichni, kdo o případu psali: že k této absurdní urážce občanských svobod a základních idejí univerzity nikdy nemělo dojít.

„Ráda bych upřesnila, že můj předchozí dopis nelze vykládat tak, že vám není dovoleno číst vědeckou či podobnou literaturu v průběhu pracovních přestávek,” začínal dopis. „Vaši spolupracovníci sc domnívali, že jste jednal se záměrem vytvořit na pracovišti nepřátelskou atmosféru antagonismu. Vy jste se domníval, že čtete o pracovní přestávce vědeckou práci, což by vám mělo být umožněno bez ohledu na to, zda její téma znepokojuje vaše spolupracovníky. Nejsem schopna dospět ke konečnému závěru ohledně toho, co bylo cílem vašeho chování. Samozřejmě, pokud jeho záměrem bylo narušení pracovního prostředí, stalo by se takové chování předmětem kázeňského opatření univerzity. Protože však nejsem schopna dospět ke konečnému závěru, nebudou v předmětné záležitosti proti vám přijata žádná kázeňská opatření.”

Nejen že ústup ředitelky Charlestonové byl trapně alibistický, ale Sampson se navíc dozvěděl, že jeho chování teď vyšetřuje pro změnu oddělení lidských zdrojů. Mezitím se ale na Sampsonovu stranu postavila další organizace, FIRE – Nadace pro individuální práva ve vzdělání, a ta se spolu s další publicitou zasloužila o to, že vedení univerzity v dubnu celé řízení anulovalo a konečně v červenci (po dalším kritickém článku v novinách) se Sampsonovi omluvilo.

Jak mohlo univerzitě trvat, než dospěla k tomuto v civilizované zemi samozřejmému a jedinému možnému kroku, osm dlouhých měsíců?
Vždyť z pozornosti organizace, jako je ACLU, z reakce na blozích, v celostátních novinách i v televizi muselo být univerzitním činitelům jasné, že to bude jen horší. Nikdo samozřejmě neuznává rád chybu, ale v tomto případě nám více napoví pohled na oficiální životopis funkcionářky zodpovědné za celou aféru:

„Lillian Charlestonová je uznávaná v celých USA pro své znalosti a vysokou odbornost v afirmativní akci a souvisejících oborech. Vedle své 16 let trvající práce na pozici referentky pro afirmativní akci na Indiánské univerzitě působila jako specialistka na desegregaci pro správu in-dianapoliských škol. Byla členkou správní rady Americké asociace pro afirmativní akci…” a následuje výčet jejích funkcí v řadě dalších organizací, vesměs rovněž s politicky korektní náplní činnosti. Před svým odchodem do důchodu (jenž nastal příhodně vzápětí po Sampsonově případu) pobírala Lillian Charlestonová roční plat 106 000 dolarů.

A je černoška. Sampson je běloch. Stěžující si spolupracovníci byli černoši.
Nešlo tedy o exces. Nešlo o přehlédnutí nebo opomenutí. Šlo o profesionální jednání odpovídající nárokům „dobré praxe” oboru.

Politická korektnost není hobby pár pseudointelektuálů. Je to rozvětvená mašinérie pevně zachycená ve strukturách, dobře institucionálně a finančně zabezpečená a s velkými finančními a mocenskými zájmy. Lidé podřadného intelektu a charakteru mají díky ní příjmy a moc, na jaké by v případě zhroucení politické korektnosti nikdy nedosáhli.

A další poznatek z posledního případu: od univerzit, založených jako místa svobodného bádání, spásu nečekejme. Od té doby, co se akademické kruhy po marxisticku rozhodly, že jejich cílem bude svět nikoli vykládat, ale měnit, už se na to, že budou chránit svobodu projevu, nedá spolehnout.

Není pochyb o tom, že politická korektnost u nás zatím nemůže počítat s automatickým přijetím. Kdoví, zda za to mohou spíš faktory popsané v úvodu, anebo to, co může někdo vidět jako české buranství – jestliže první generace zdejších demokratických elit trpěla z dnešního hlediska různými civilizačními nedostatky typu neznalosti cizích jazyků či nepoužívání deodorantů, nelze jí na druhé straně upřít i netknutost politickou korektností. Co víc, podobně jako u toho deodorantu si ani nebyla vědoma žádného nedostatku.

Ukázka byla z knihy: Úprk rozumu. Politická korektnost, cenzura, potlačování veřejné diskuse podle Anthonyho Browna

The post Proč je politická korektnost počátkem novodobého barbarství po celém světě first appeared on Čítárny.

Tábor svatých. Jean Raspail napsal svoje stěžejní dílo v roce 1973. Prorocký román francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley.
Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?

Ústřední tragédií románu je sebevražednost bílého slabošství.
Tábor Svatých přináší brilantní popis a mistrnou analýzu této tragédie. Je to znepokojující román o konci bílého světa a zániku naší bílé rasy. Opravdu není bílá rasa už nic jiného, než miliony ovcí, zdecimovanými desetiletími anti-bílé propagandy?

Hlavní postavou románu je „politická korektnost.“
Jean Raspail mistrně rozkrývá mechanismy, jak se vytvářejí události a jak se ovlivňuje a vyživuje veřejné mínění. I když je téma románu tragické, místy se opravdu pobavíte a lidský, člověka milující humor, který prosvítá dílem, vás dojme. Rozhodně vám ale bude jasné, že bílé hodnoty – inteligence, vzdělání, sofistikovanost, kreativita a smysl pro krásu, představivost a schopnost prostorového myšlení a mnoho dalších – stojí za obranu a ochranu.

Nic pro hlupáky – tato kniha je pro inteligentní lidi, kteří si kladou otázky, jak je to možné, že nám někdo tak šíleným způsobem vymývá mozky.
Třeba schvalováním zákonů (!!!), že máme nikoliv 2, ale XY pohlaví) a my se nad tím vůbec nepozastavujeme? Nikdo se nezastaví a neřekne: co to je proboha za kraviny? Tohle už přece není normální! Ovce v parlamentech zvedají ruce a nezabečí. Kam to ale vede, i to se můžete dozvědět z románu, a to už potom nebude žádná legrace. Z.A.

„Bible Steve Bannona“ – tak je román přezdíván mainstreamem – si v posledních letech získává stále větší mezinárodní popularitu, a to napříč politickým spektrem.
V současnosti se Tábor Svatých čte a komentuje na významných mezinárodních univerzitách a najdeme jej v knihovnách inteligentních politických představitelů nejrůznějších zemí po celém světě.
Kniha je o těch, kterým šelma vyžrala mozek. O těch, kteří mají sebeúctu. O propastech mezi nimi. Konečně si můžeme přečíst tento mezinárodní bestseller v kvalitním českém překladu, včetně sociologické eseje Big Other.

Jean Raspail / Tábor Svatých / Překlad Dr. Zuzana Adamson / Vydalo vydavatelství Dr. Zuzana Adamson – 48. GAM

JEAN RASPAIL (5.7.1925 – 13.6.2020)
Významný francouzský spisovatel a cestovatel.
Jeho nejznámější román, kontroverzní dílo Tábor Svatých vyšel v roce 1973. S postupem let je stále více oceňován. Reedici románu v roce 2011 opatřil autor předmluvou „Big Other,“ která svou přímočarostí způsobila pařížskému vydavatelství obavy.

Demografická fakta, která studie odhaluje, rozkrývají obrovský problém, který byl dosud tamními příslušnými institucemi tutlán, aby francouzskou společnost nevyděsil. Román Tábor Svatých se stal mezinárodním bestsellerem a od roku 2011 zaznamenal velkou oblibu čtenářů.
Z díla Jeana Raspaila vyšel česky v roce 1987 román Já, Antoine de Tounens, král patagonský (1981). Autor získal za toto dílo ve stejném roce Velkou cenu Francouzské akademie a v roce 1990 byl román zfilmován.

Jean Raspail procestoval mnoho zemí, na výpravách se setkal s nejrůznějšími kmeny a národy a ze svých badatelských cest čerpal inspiraci pro psaní. V roce 1949 podnikl s kánoí dobrodružnou cestu z Québecu do Nouvelle-Orléans ve státě Louisiana v USA. Patří dále do Comité d‘ honneur du Cercle national Jeanne-d’Arc, spojené s Front national (Národní fronta).

Z dalších Raspailových románů jmenujme Secouons le cocotier (1966), Qui se souvient des hommes… (1986), za který získal cenu Charlese Oulmonta (1987) a Prix du Livre Inter (1987), dále román Sire (1991), za který obdržel cenu Grand Prix du roman de la Ville de Paris (1992) a Prix Alfred de Vigny (1992). V roce 2003 obdržel Jean Raspail za své celoživotní dílo cenu Grand Prix de l’Académie française.

Jean Raspail nepřestával sdílet, že je zejména katolík a monarchista.
Romanopiscova životní partnerka a manželka Aliette Raspail zemřela 11.1.2022 ve věku 92 let. Překladatelka románu má živé krásné vzpomínky na přátelská setkání s rodinkou ze 17. pařížského obvodu.

Dr. Zuzana Adamson – Krupičková (1971)
žije mezi Paříží a Prahou. Obhájila v roce 2006 doktorát v oboru literární komparatistiky na Sorbonně. Zabývala se dílem Milana Kundery a přispěla do literárněvědného bádání ve Francii, kde je nyní citována. Do češtiny přeložila sbírku Básnické meditace Alphonse de Lamartina (2003, Mladá Fronta, Květy poezie), která takto v uceleném překladu vyšla v češtině vůbec poprvé.
Je autorkou množství článků, reportáží, esejí, básní, překladů z francouzštiny a angličtiny, které publikovaly české, francouzské a anglické deníky, časopisy a významná vydavatelství.
Od roku 2007 se zabývá soukromým podnikáním.
Vybudovala z nuly mezinárodní B2B média, která jsou č. 1 ve svém oboru v CEE. Cestuje po světě, přednáší v různých zemích, je členkou poroty celosvětové významné soutěže pro eventy. Ze svých cest, rozhovorů se skupinami napříč společenskými žebříčky si sestavuje zápisky, analýzy, dává si věci do souvislostí.
Když ji zaujme nějaké literární dílo, neváhá ho vydat ve svém malém vydavatelství, což má jako hobby. Nasypává do toho své finance a doufá, že výsledky budou plusové.
Je také zapsána v Britské encyklopedii inspirativních osobností České republiky.
Přečtěte si rozhovor na Déltský potápěč >>

Výpisky z knihy …

Starého profesora napadla taková obyčejná myšlenka. Příliš mnoho četl, příliš mnoho přemýšlel a příliš mnoho toho také napsal na to, aby se za okolností, tak dokonale nenormálních, odvážil, byť i jen tak sám pro sebe, pronést něco jiného než banalitu na úrovni písemky studenta ze třeťáku.

Bylo krásné počasí. Bylo teplo, ale ne zase tak moc, jelikož skrze krytou terasu domu mírně a tiše provlával svěží jarní vítr. Dům byl jedním z posledních, co se tyčily na vršku hory; byl zavěšený na úbočí skály jako stráž hlídající starou vesnici; takovou, jaké dominovaly celému kraji až k městu plnému turistů dole, až po luxusní třídu vedoucí podél mořského pobřeží, ze které bylo možné uhádnout pohádkově zelené palmy a bílé rezidence, až k samotnému moři. Moře bohatých bylo klidné a modré – jeho hladina náhle ztratila veškerý lesk luxusu a bohatství, které ji obvykle pokrývaly. Pochromované jachty, svalnatí lyžaři na vodních lyžích, opálené zlatokopky, těžké pupky rozvalené na palubách velikých klidných plachetnic – to všechno bylo pryč. A na takovém vyprázdněném moři, asi padesát metrů od břehu, ztroskotala neuvěřitelná rezavá flotila připlouvající z opačné strany zemského povrchu.
Starý profesor to celé od rána pozoroval. Nesnesitelný smrad latrín, který předcházel zjevení flotily, tak jako hromy předcházejí bouřku, se již zcela rozptýlil.

Odvrátil oči od jednoho obrazu z té dálky. Díky dalekohledu na trojnožce působila neskutečná a přízračná invaze tak, jako by byla úplně blízko – vypadalo to, jako by se už dostala po horském svahu nahoru a zaplavila dům. Stařík si protřel unavená víčka a pak zrakem bezděky spočinul na dveřích. Byly to dveře z masivního dubu. Druh nesmrtelné hmoty, jaká se používá k obestavění pevnosti. Do tmavého dřeva bylo vyryté jméno rodu starého pána a rok, kdy byla stavba dokončena jedním předkem v přímé linii: 1673.
—–

– Pane Perrete, vždyť minulou neděli jste měl úplně jiný názor?

– Pane prezidente, během týdne jsem se tajně setkal s těmi vzácnými generály, kteří jsou ještě schopni myslet, a ukázala se mi temná propast. Západní národy si myslí, že mají silné armády. Ve skutečnosti to už žádné armády nejsou. Řadu let nabádáme s použitím všech možných prostředků náš národ, aby se za svou armádu styděl. Natočili jsme kupříkladu filmy o masakrech Indiánů, černochů nebo Arabů, které byly staletí v zapomenutí. Pro potřeby konspirace jsme je vytahali z hrobů; shlédly to miliony diváků.

Války o přežití, třebaže je Západ všechny prohrál, jsme přetransformovali do barbarských pokusů nastolit bílou hegemonii. Jelikož k předhození veřejnému mínění nezůstalo dost živých vojáků, slevilo se a přistoupilo se k válečným fantomům z minulosti. Nedají se spočítat, dají se klonovat až do nekonečna a nemůžou protestovat. Zemřeli v tichosti a zapomenutí; předhozením veřejnosti nikdo neriskuje jejich odplatu.
Nemluvme o literatuře, divadelních hrách nebo kázáních, určených pro vybrané publikum.
Mluvme spíše o masmédiích, o používání skandálně lživého nástroje masové komunikace těmi, kteří pod maskou svobody praktikují intelektuální terorismus.

Navzdory varování moudrých, kteří přežili, nechali jsme masochistické šílenství, přesahující veškeré meze, aby nás zatáhlo do halucinatorních dobrodružství. Tím, že jsme si tohle všechno připustili, jsme na sebe vzali nesmyslné riziko muset tomu také čelit; čelit tomu všemu najednou, jen my dva sami. Vzpomeňte si, pane prezidente!
Skrze operace demoralizace národa a mistrovsky sestaveného a ďábelsky zorganizovaného vymývání mozků občanů jsme dosáhli toho, že konec koloniálních válek, včetně té ve Vietnamu, je ve skutečnosti jejich začátkem. Je to nezvratný proces.

Náš dobrý lid má hrůzu ze své armády, obviňované z tolika genocid. Pokud jde o policii, od doby Guignola je její osud zpečetěn. Můžeme se tázat, jak je možné, že se tak dlouho udržela a nepozvracela se ze sebe?
Nyní se stalo. A armáda po ní. Dobrovolně nebo ne, profesionálové nebo ne, bojí se sami sebe.

The post Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa first appeared on Čítárny.

Když měl 25. května Dante narozeniny, nikdo se tím na tzv. Západě nezabýval. A ni v roce kdy uběhlo 700 let od jeho úmrtí a v Ravenně byla restaurována jeho hrobka. Oslavovali ho jen Italové a normální vzdělaní lidé. Ti nedovzdělaní a ideově infekční ho podstrčili pod gilotinu polické korektnosti.

Alexandr Dugin ve svém článku problé levicových ideologů jediných pravd problém vysvětluje:

Když se Božská komedie dostala do rukou vzteklých obhájců lidských práv, liberálů a globalistů, zjistili, že Danteho práce byla politicky nekorektní.
A to bylo vše. Už ne Dante. Stal se další obětí liberální kultury. Jeho práce lze nyní tisknout pouze s vysvětlivkami a zřeknutím se „nepoliticky korektního obsahu uvnitř díla“.

Formální důvod pro zrušení Danteho je prý tento:
Autor Božské komedie dal zakladatele islámu do nepříliš příjemné části posvátného vesmíru.
A liberálové, kteří se obecně nestarají o islám, ani o žádné tradiční náboženství obecně, najednou usoudili, že takové čtení může mít negativní dopad na psychiku migrantů z islámských zemí. A že by z toho měli být chráněni, aby nevyvolávali výbuchy nepředvídatelné agrese z jejich strany.
Vypadá to absurdně, ale v současném našem světě se zdá téměř všechno absurdní. Měli bychom si snad zvyknout?

Všichni jsou v pozici úplných idiotů.
1. Hlavně samotní cenzoři. Představte si, jak starý Soros a malá Greta Tunbergová listují společně v Božské komedii a podtrhují podezřelé pasáže.
2. Evropané, kteří nyní musí činit pokání nejen za kolonialismus a vraždu feťáka Floyda (kterého nezabili), ale také za Danteho.
3. Samotní muslimové, kteří jsou považováni za tak slabomyslné, že nedokáží ocenit vzdálenost, která odděluje křesťanský středověk od moderní Evropy, a berou vše doslovně a okamžitě brutálně reagují, jako nekontrolovatelní maniaci.

Ale jednoznačně je přítomnost Mohammeda v tomto díle pouze výmluvou.
Dante je encyklopedie evropského středověku, velký památník teologie, filozofie, poezie a kultury. Dante je vrcholem západoevropského křesťanského ducha, oslavou říše, náboženství a rytířské lásky. V Dante mnoho generací Evropanů čerpalo inspiraci pro formování svých osobností. Podle Danteho si evropští hrdinové vybudovali svůj osud a život.

Fideli d’amore – „Věrní lásce“.
Dante vyjádřil ideály této rytířské společnosti křesťanské aristokratické elity.
Z tohoto důvodu je dnes Dante popraven. Je nositelem jiné Evropy – Evropy ducha a myšlenky, víry a cti, bezplatné služby a velké lásky. Moderní evropští vládci to všechno divoce nenávidí. Proto Danteho zakazují, odstraňují z učebních osnov, obviňují ho z nedostatečné tolerance a vystavují ho hanbě.

Evropa ničí své základy, rozrušuje své podstavce a odhodí nezničitelné ostatky génií z jejich hrobů.
Rusko by v žádném případě nemělo jít touto cestou. To se týká nejen ochrany našich géniů, ale také velkých myslitelů, umělců a básníků v Evropě. Rusko nikdy nebylo evropskou zemí, ale vždy jsme dokázali ocenit evropskou velikost, myšlenku, umění, genialitu. I když nám Evropané nerozuměli, rozuměli jsme jim. A vážili jsme si toho, co na nich bylo nejobdivovanější. Dnes, když Evropané házejí velkého Danteho do koše své zhroucené civilizace, je nejvyšší čas povýšit ho na prapor.

Dante je náš. Známe ho, ctíme, čteme, učíme a rozumíme mu. Aniž bychom si přáli, ocitáme se v roli strážce a ochránce evropských hodnot – ale právě hodnot, skutečných a skutečných – nikoli výsledků dekadence a degenerace.
Liberalismus a globalizace ještě nejsou celou Evropou. Kromě toho představují protievropskou Evropu. Proto se vzdávají evropských kořenů a ničí to, co je pro evropské srdce nejposvátnější.
Nevzdáváme se svých kořenů. A evropští géniové jsou námi stále uctíváni a ctěni.

L’amor che move il sole e l’altre stelle
Musíme být věrni Lásce.
A pokud láska zmizí, co by ještě pohnulo sluncem a hvězdami?

Zdroj: Alexander Dugin / Dante Alighieri: Cancelled Genius

The post Dante a Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti first appeared on Čítárny.

Téma: Politická korektnost. Nemožnost svobodně diskutovat kontroverzní témata v oficiálních – zejména veřejnoprávních – médiích potom vede do výbuchů frustrace. Podle mého názoru to je jen začátek. Cenzurní a pseudocenzurní zásahy do veřejné debaty vedou k nutnosti znovuoživení toho, v čem vyrostla moje generace: totiž k zavedení dvojího standardu. O tom je také i politická korektnost.

Toho, co se říká na veřejnosti, a toho, co si člověk myslí v soukromí.
Snaha politických sil i tak zvaného neziskového sektoru (připomeňme, že jmenovitě Člověk v tísni zcela nepokrytě přiznává, že mu jde o získání politického vlivu a protlačení určitých názorových proudů, takže vlastně obchází zákon o politických stranách a jedná se o jednoznačné lobbistické uskupení fungující, paradoxně, za státní peníze) uměle posunout ideový a ideologický směr uvažování společnosti na jistou trajektorii totiž dovedl společnost k jevu, kterému se říká „pozitivní zpětná vazba“.
Připomeňme si, že zpětná vazba je způsob fungování systému (zde společnosti), kdy výstup ze systému ovlivňuje zpětně jeho vstup.

Kladná zpětná vazba způsobuje, že zvýšení hodnoty přiváděné z výstupu na vstup způsobí další zvýšení hodnoty na výstupu. Tak výstupní hodnota nekontrolovatelně roste, probíhá inflace toho jevu, který je přiváděn z výstupu na vstup.

Zde se moderním Koniášům povedla realizace unikátního sociálního jevu, že čím víc obviňují společnost z rasismu, tím rasističtější skutečně ta společnost je. Růst pozitivní zpětné vazby je inflační, přestane růst až tehdy, když narazí na omezení daná charakterem systému.

Přeloženo do našeho příkladu: Tak dlouho budou všichni obviňováni z rasismu, až se skutečně z lidí rasisté stanou.
Tento trend, který je mně naprosto zjevný a který mne samozřejmě zcela děsí, může zarazit pouze jedno: okamžité ukončení „korektnosti“ a nazvání věcí pravými jmény.

Dovolte mi, abych se o to na tomto místě pokusila:

1) Migrace tzv. uprchlíků není žádná migrace válečných utečenců, ale obsazování Evropy nepřátelskými jednotkami, které kdykoliv mohou zahájit guerillovou válku.

2) Tzv. migrace nemá nic společného s naším údajným nedostatkem citu pro humanitární pomoc. Ti, kteří ji potřebují, rozhodně nepochodují Evropou.

3) Islám je zrůdná ideologie a je naše vina, tedy vina Evropy, jíž jsme součástí, že minimálně od první světové války cíleně tuto ideologii nelikvidovala stejně, jako posléze učinila s nacismem, fašismem a komunismem. Zde máme, přátelé, velké rezervy a je nutno tuto naši nedbalost dohnat. Islámu nenáleží ochrana náboženského vyznání.

4) Říkat v zemi, ve které je z jakéhokoliv jejího bodu vzdušnou čarou na nejbližší hranice maximálně 200 km, že „u nás nejsou“, je evidentně blbost.

5) Všechny kultury si jsou rovny a zasluhují ochrany. Je tedy otázka, proč by stejnou ochranu neměla požívat kultura evropská a křesťanská. V ochraně vlastní kultury a ideologie buď nám islám vzorem 🙂

6) Romové jsou menšina NÁRODNOSTNÍ/NÁRODNÍ, ze které byla uměle vytvořena prakticky menšina sociální. Sebeidentifikace Roma je po cca 25 letech konzistentní státní politiky možná pouze jako sebeidentifikace sociálně závislého flákače. Nedivme se, že se z toho ti lidi v podstatě zbláznili. Je nutno okamžitě skončit se současnou politikou, zejména různých „agentur“ a vyvolat širokou diskusi, co s tím dál – na úplně jiných základech.

7) Romové nevědomky slouží jednak jako pokusní králíci, jak bude na určité zákony a jevy reagovat „majorita“, jednak jejich falešná obrana slouží pro utlačování majority. Viz na příklad školská inkluze.

8) Všechna ta ekonomická „zlepšení“, podle kterých co podnikatel to podvodník, jsou jen postupnými kroky k omezení svobody všech. Nejdříve podnikatelů, pak se přimáčknou zaměstnanci, protože ti už nebudou mít možnost utéct „na volnou nohu“. Zároveň to je taková nenápadná forma nacionalizace, kdy za vyvlastněné (tedy uměle zkrachované) podniky se ani nemusí platit…

9) Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996 a ČR byla do ní přijata k 1. květnu 2004. EU roku 1996, ba i roku 2004 je něco zatraceně jiného než EU 2017/2018. Tohle jsme tedy opravdu nechtěli, sem jsme přihlášku nepodávali. Pojďme se bavit o tom,

a) jestli z toho ven;
b) a jestliže ano, jak z toho ven.

10) Dtto NATO. Bombardování fakt není humanitární akt, obranyschopnost naší země konverguje k bodu nula a pomoci se můžeme dočkat tak akorát „bratrské“.

Opět: pojďme se bavit o tom,
a) jestli z toho ven;
b) a jestliže ano, jak z toho ven.

11) Pojďme diskutovat o tom, co vlastně chceme. Pokusím se to opět mírně nadhodit:

a) Chceme se mít LÉPE. „ANO, bude líp“, bohužel, moc neplatí. To proto, že se s panem Babišem pravděpodobně moc neshodneme (nebo alespoň já se neshodnu), co to je to lépe. On nám chce nacpat teřichy (což teda nevím, jak udělá, když na to prachy nejsou); já chci svobodu mysli, činu a slova.

b) Chceme, aby nám stát nekafral do života a neobtěžoval nás. Nerozhodoval o tom, co je pro nás dobré a co ne.

c) Chceme, aby vlastní iniciativa byla hodnocena jako klad, který bude odměňován, a nikoliv jako zápor, za který náleží trest.

d) Chceme, aby se věci začaly nazývat skutečnými jmény. Protože jak se říká, že dobrá diagnóza je půlka terapie, tak pojmenování problému znamená jeho poloviční vyřešení.

Konkrétní náměty, návrhy a připomínky nechávám na čtenářích…

Právnička a spisovatelka Klára Samková

http://www.lawyers.cz

The post Klára Samková. Politická korektnost. Proč je třeba ukončit tzv. dvojí standard myšlení first appeared on Čítárny.

Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.
Kellerova Hybridní politika je o velmi vážných událostech dneška. Je především o tom, jak se Marx mýlil, když tvrdil, že Evropu obchází strašidlo komunismu. A on to byl vlastně neomarxismus, který dnes terorizuje celý svět. A to mírou děsivou.

Je o světě politické hybridnosti, politické korektnosti, kde vítězí korporátní třída bohatých, jenž si pro své účely koupila a podmanila levicové liberály do jakýsi novodobých Lidových milicí, dnes korporátních, nikým nevolených milicí.
Ti si myslí, že mění svět k lepšímu, jenže svět destruují, likvidují národní státy, národnosti, soudržnost lidí, rodinu. Každý den v novinách se dovídáme o naprosto stupidních názorech, které se do světa lidí protlačují díky mainstreamovým médiím, jež se už dávno stala PR agenturami pro prosazování jediného správného názoru. A na konci tunelu již skoro každý rozumný člověk vidí, jak se snaží vytvořit novou, globální feudálně otrokářskou společnost. Společnost vyvolených a oddaně sloužících. Jakoby si vzali příklad s Huxlee a jeho knih.
Jak Huxley lidem předvídal otrockou budoucnost. Fašistická WEF ho chce ale překonat

„Lidové vrstvy jsou pod dvojím ohněm. Zatímco pravicoví liberálové ruší jejich sociální práva, ti levicové k tomu přidávají obvinění z xenofobie. Levice chce globalizaci využít k tomu, aby byl lid nahrazen mozaikou všemožných menšin. Pravice chce globalizaci využít k tomu, aby zisky maximalizovala mimo svůj národ, který je v globální konkurenci příliš drahý,“
Jan Keller

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

O autorovi Petr Žantovský píše:
Oblastmi jeho odborného zájmu Jana Kellera jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů. Jak nečekaně přesně píše wikipedie, „v posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout komplexní diagnózu stavu moderní společnosti a sociologické výpovědi o ní.“ To je velmi přiléhavé hodnocení, které bychom mohli převzít i pro charakteristiku jeho nové, v těchto dnech vycházející knihy Hybridní politika.
Kdo zná texty Jana Kellera, ví, že se vyjadřuje velice přesně, věcně, konkrétně a bez zbytečných slov. Proto dejme slovo právě jemu, aby jako autor představil smysl a poslání té knihy. První dva úryvky jsou z úvodu, další pak napovídají, jak je kniha stavěna – jako soubor analýz jednotlivých fenoménů současné společnosti, jejich provázanosti a rizikům z nich plynoucích pro celou naši civilizaci. V tomto smyslu je to asi vůbec to nejlepší, co bylo řečeno, napsáno a vydáno.

ZÁHADA NAŠÍ DOBY

Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy – někdejší pýcha levicové ideologie – jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol, z nejrůznějších společenskovědních ústavů a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Zmíněná kulturní revoluce se do celé společnosti šíří z univerzit, které jsou zároveň obviňovány, že jsou od společnosti odtrženy.
Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým“ a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. V době, kdy demokracie zvítězila v nebývalém množství zemí, narůstají v každé z nich počty těch, kdo jsou obviňováni z populismu, jenž je prý pro demokracii smrtelně nebezpečný. Čím více se rozvolňuje morálka a padají i poslední zbylá tabu, tím hlasitěji se volá po odstranění přežívajících stereotypů, které prý nepřijatelně omezují naši svobodu. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. V době, kdy ekonomická i vojenská moc se v celoplanetárním měřítku nebývale koncentruje, sílí hlasy po odstranění všech zbývajících forem moci a autority. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá.

Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

DVA VÝZNAMY SLOVA „HYBRIDNÍ“

Výraz „hybridní“ je poslední dobou používán stále častěji. Politologové hovoří o hybridních režimech a řadí mezi ně takové způsoby výkonu moci, které nelze považovat ani za čistokrevné liberální demokracie, ale ani za autoritářské či totalitní systémy. Mají totiž z každého něco. Nejedná se o jev nikterak okrajový, podle některých analytiků žije v těchto společenských zřízeních, které nejsou jednoznačně demokratické, ale ani vyloženě nedemokratické, až jedna třetina světové populace.

Ani ti, kdo v hybridních režimech nežijí, nemají vyhráno. Bezpečnostní analytici konstatují, že jsme obklopeni hybridními hrozbami. Řadí mezi ně například terorismus, extremismus, útoky v kyberprostoru, různé formy ohrožení energetické, surovinové a průmyslové bezpečnosti. Nejedná se o regulérní konflikty, aktéři hrozeb vystupují často anonymně, používají směs zákonných a nezákonných prostředků, nedeklarují otevřeně své nepřátelské úmysly, a ne vždy přebírají za své činy zodpovědnost. Jedná se vlastně o jakousi formu záškodnictví probíhající v době míru.

Někteří hovoří přímo o tom, že žijeme uprostřed hybridní války. Hlavní roli v ní nehrají vojenské nástroje, ale psychologické působení, manipulace veřejností a skrytá propaganda. To vše je doplňováno pestrou paletou nástrojů počínaje ekonomickými sankcemi přes kybernetickými útoky až po teroristické akce. Cílem hybridních válek není porazit protivníka v otevřeném konfliktu, ale zevnitř destabilizovat celou společnost.

Všechny tyto hybridní záležitosti mají společné to, že se v nich navzájem kříží a smíchávají prvky, které by v normálních poměrech nejen zůstávaly odděleny, ale představovaly by dva krajní póly škály. Může jít o škálu sahající od demokracie k režimům nedemokratickým, od dodržování pravidel k jejich překračování, anebo od mírového stavu k vyhlášení války.

Je docela možné, že o hybridních režimech mluví ti, kteří by nejraději viděli všechny země kráčet za jediným zářným vzorem, o hybridních hrozbách přemýšlejí ti, kterým nestačí stará dobrá civilizační a ekologická rizika, a o existenci hybridní války nás přesvědčují ti, kterým vadí, že už příliš dlouho žijeme v míru.

V každém případě je zvláštní, že o hybridizaci se mluví, jako kdyby se jednalo o něco zcela nového a dosud nevídaného. Přitom toto módní slůvko pouze zakrývá bytostně hybridní charakter ideologií, ve které se po generace věřilo, a neméně hybridní ráz politiky, ve které už několik generací žije. Politické ideály, či přesněji to, co z nich dnes ještě zbývá, jsou výsledkem nevídaného křížení a míšení. Strany politického středu nabízejí zvláštní koktejl tvrdé a nesmlouvavé ekonomické konkurence naředěný všeobjímající a nezištnou všelidskou solidaritou. Vzniká jakási hybridní novořeč, která ve snaze smířit nesmiřitelné užívá stále více protimluv. Politici a občané, kteří se této řeči zdráhají rozumět, jsou řazeni do kolonky populismu a prohlašováni za nepřátele demokracie.

Tato kniha se snaží popsat, jak hybridizace stála na samém počátku dvou velkých moderních ideologií, jak pokračovala při proměnách pravice i levice, jak se dnes projevuje na politické scéně a v jakém rozsahu poznamenala slovník těch, kdo dnešní společnost řídí, či přesněji – stojí v jejím čele.

Termín „hybridní“ přitom používáme ve dvojím významu, který získal už v antickém Řecku. Ve významu „kříženec dvou příbuzných druhů“ nemusí být nic špatného, i když bývá produkt takového mezidruhového křížení často impotentní. Hybris má však od počátku také druhý význam. Znamená přemíru, ztrátu měřítka, přehánění, nerespektování a překračování všech hranic, všech limit, všech tabu, prostě exces. A v tomto případě už se jedná o věc vysoce problematickou.

Aby bylo možno zachytit proces hybridizace politiky z různých úhlů, má kniha tři stylově odlišné části. První z nich sestává ze čtyřech kapitol. Prvá z nich líčí, jak křížením náboženských a „vědeckých“ prvků vzniklo jednak učení marxismu o kolektivní spáse, jednak liberální učení o prozřetelnostním trhu. Druhá ukazuje, jak dovedením jistých prvků obou ideologií do extrému vznikl z liberalismu neoliberalismus a z marxismu neomarxismus. Třetí kapitola ukazuje, jak tyto dva ideové proudy dohromady vytvořily hybridní povahu Evropské unie. A konečně kapitola čtvrtá je věnována reakci na všechno toto křížení, která bývá pravicovými neoliberály i levicovými neomarxisty opět společně označována hanlivým termínem „populismus“.

Ve druhé části knihy jsou probrány některé klíčové pojmy dnešní politiky. Tvoří ji třicítka poměrně stručných hesel. Každé z nich se snaží objasnit, jak se smíšením neoliberálního a neomarxistického přístupu zformovala klíčová slova dnešního diskurzu. Z tohoto zorného úhlu jsou zde vyloženy jednak pojmy často používané v řečech politiků a ve veřejných debatách (např. integrace, lidská práva, migrace, multikulturalismus, modernizace, občanská společnost, svoboda, xenofobie), jednak pojmy podstatné pro pochopení dnešního dění (např. globalizace, metropolizace, nerovnosti, paralelní společnost), ale také pojmy, které jsou sice hojně užívány, jejich obsah však zůstává často nejasný (např. gouvernance, politická korektnost, progresivismus, viktimizace).

GLOBALIZACE

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně. Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje. Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety. Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.). Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni. Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté. Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.

Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra. Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“. Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější. Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní. Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

LIBERALISMUS

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké. Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením. Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání. S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty. Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy. Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí. Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá. Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy. Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů. Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“. Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem. Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni. V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

MULTIKULTURALISMUS

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace. Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže. Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment. Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ. Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí. Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich. Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti. Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově. Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým. Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity. Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů. Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.

Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.

Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb. Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni. Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků. Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci. I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů. Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována. Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány. Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí. Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální. Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

The post Hybridní politika Jana Kellera. Vážně i s humorem o liberálních i pravicových šílenostech hybridního světa first appeared on Čítárny.

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace.
Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže.

Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování.
Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně.
Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě.
Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny.
Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají.
V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí.
Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment.
Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané.
K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ.

Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích.
Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí.
Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich.
Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti.
Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově.
Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým.
Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity.
Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu.
Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je multikulturalismus? Původně učení nové levice hledající novou ideologii, když opustila marxismus first appeared on Čítárny.

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké.
Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením.
Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání.
S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty.
Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy.
Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí.
Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá.
Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy.
Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů.
Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“.

Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem.
Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni.
V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je liberalismus. Jan Keller o tom, proč vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody first appeared on Čítárny.

Známý britský novinář Anthony Browne se ve svém eseji zabývá jedním z klíčových fenoménů současného veřejného života – politickou korektností.Na rozdíl od ostatních textů, které se k politické korektnosti staví kriticky, však neulpívá na okrajových jevech, jakými jsou leckdy komicky neústrojná “korektní” pojmenování.

Politickou korektnost chápe jako ideologii, jež výrazně formuje nejen vyjadřování, ale hlavně myšlení a postoje jednotlivců i skupin, zvláště těch mediálně a politicky aktivních. Kde se vzala ideová struktura, v jejímž jménu je moderní západní člověk ochoten tolerovat cenzuru a autocenzuru? Jaké jsou její kořeny? A komu a čemu v konečném důsledku slouží? To jsou jen některé z velmi provokativních otázek, jež si autor v této knize pokládá.

CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY POLITICKÉ KOREKTNOSTI:

Nedostatek důvěry v lidskou přirozenost:

Politicky korektní lidé mají malou důvěru v lidskou přirozenost, považují ji za v podstatě vadnou a věří, že ji lze zdokonalit pomocí vhodné psychologické přestavby. Afro-americký teoretik Thomas Sowell rozlišuje dva druhy přístupu k lidské přirozenosti – vedle „omezeného” pohledu na lidskou povahu, který v podstatě akceptuje její základní nedostatky, je zde pohled „neomezený”, jenž věří, že lidskou povahu lze zdokonalit.1 Ti s omezenou vizí mají tendenci být spíš pragmatičtí a pravicoví, ti s vizí neomezenou tíhnou k utopiím a levicovým názorům.

Politicky korektní lidé věří, že člověka lze předělat na soucitného, nesobeckého, tolerantního tvora, který se cítí být občanem světa spíš nežli své vlasti. Politicky nekorektní lidé připouštějí, že kultura a společnost se dají zlepšovat – například v přístupu k ženám a homosexuálům – ale zároveň věří, že existují meze toho, nakolik lze lidskou povahu přeměnit, a že některé vady je třeba přijmout, ba že dokonce mohou být i užitečné.

V tomto smyslu se politická korektnost podobá marxismu, který věřil, že osobní zištnost a sobectví jc možné z lidské povahy vymýtit a že výchovou lze docílit toho, že lidé budou pracovat stejně usilovně pro obecné blaho jako pro své vlastní. Multikulturalismus přenáší hledání lidské dokonalosti z ekonomické sféry do oblasti sociální a kulturní a vyžaduje, aby se lidé vzdali kmenového cítění a sounáležitosti a dávali přednost „jinému” před důvěrně známým. Je třeba připomenout, že marxismus selhal, protože nedokázal změnit lidskou povahu; víra v multikulturalismus teď činí totéž.

Propagace převýchovy:

Utopická snaha o zdokonalení lidské povahy propaguje převýchovu, školou počínaje a zaměstnáním konče. Vyskytuje se v politicky korektních dětských knížkách – někdy jsou to přepsaná klasická díla, dnes už nepřijatelná. (Sněhurka a sedm trpaslíků, kteří by všichni byli běloši, je už dnes nemyslitelná.)
Objevuje se ve školních osnovách, které nyní obsahují takové poklady jako Měsíc černošské historie a Měsíc homosexuální, lesbické a transsexuální historie a které na základě velmi chatrných (a někdy vůbec žádných) důkazů předepisují ve školách učit, že národní vzory jako Florence Nightingalová a William Shakespeare byly homosexuály.

Na pracovištích po celé zemi, od podniků po vojenské základny a od nemocnic po televizní stanice se lidé podrobují „školení v odlišnosti”, aby byli převychováni k větší politické korektnosti.

Napříč celým spektrem televizních programů se intenzivně propaguje multikulturalismus.
Stejně jako víra ve zdokonalování lidské povahy, i propagandistická a převýchovná vášeň se silně podobají metodám komunistických společností. Zatímco sovětský socialistický realismus oslavoval proletariat, BBC oslavuje multikulturní společnost.

Nedostatek důvěry v demokracii:

Nedůvěra v lidskou povahu a touha zdokonalit ji omezuje důvěru politicky korektního člověka v demokracii. Omezování demokracie se často ospravedlňuje tvrzením, že kdyby byla demokracie příliš přímá, v Británii by se dodnes popravovalo a homosexualita by stále byla nelegální (ač jsou obě tato tvrzení pochybná – přímá demokracie by podporovala veřejnou diskusi a tím i pochopení).

Politicky korektní lidé odmítají své oponenty jako „pravicové popu-listy”, jako by být populární v demokracii znamenalo něco zásadně špatného (je dosti významný rozdíl mezi populis-tou a tím, kdo pro své účely rozdmýchává ve společnosti nenávist). Jak se ukáže v kapitole 6, mnohá omezení demokracie jsou vynucována právě politickou korektností.

Nedůvěra politické korektnosti k demokracii je oprávněná: většina lidí k ní má totiž v soukromí výhrady. Vzhledem k tomu, do jaké míry je politicky korektní elita odtržená od života, je demokracie skutečně velkou hrozbou pro její nejmilovanější názory. Když si diváci pořadu Volte mě na ITV volili svého politika, vyhrál Rodney Hylton-Potts, který sliboval skoncovat s imigrací do Británie – a vysloužil si přezdívku „komediální fašista”.

Spisovatel Frederick Forsyth napsal, že politická korektnost: je urážlivě povýšená a opovrhuje těmi, kterým říká „obyčejní lidé”.
Je to krédo samozvané elity. Cokoliv populárního je označeno za „populistické”, což je utrhačný přívlastek, který poukazuje na nejhorší vkus. Z toho plyne, že je nedemokratická – přestože předstírá podporu demokracii, má mnohem raději své vlastní elitářství. Politicky preferuje vládu několika málo lidí, řízenou několika málo lidmi a hlavně ve prospěch několika málo lidí.

Člověk, který si nevypěstuje návyk kritického myšlení, ale má potřebu být dobrý, snadno podlehne svodům emocionální manipulace, kterých je všude plno.

Browne Anthony
Anthony Browne se narodil a vyrostl v Cambridgi, kde rovněž vystudoval matematiku. V minulosti pracoval jako ekonomický zpravodaj BBC a listu The Observer, kde se specializoval na ekologii a zdravotnictví. Dnes píše pro deník The Times – nejdříve se věnoval životnímu prostředí, nyní je evropským dopisovatelem tohoto listu. Mezi jeho další knihy patří The Euro: should Britain join? (Má Británie přistoupit k euru?) a Do We Need Mass Immigration? (Potřebujeme masové přistěhovalectví?), kterou časopis Prospect označil za “nejlepší think tankovou publikaci roku 2003”. Napsal též několik pojednání o zdravotní a spotřebitelské politice.

Kniha:
Anthony Browne / Úprk rozumu / Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii / Překlad Milena Turner, předmluva Martin Weiss, / Vydal Dokořán, 2009

The post Úprk rozumu aneb kde a jak končí fanatická politická korektnost? first appeared on Čítárny.