Je málo známo, že Božena Němcová podnikla na Slovensko v letech 1851-55 celkem čtyři cesty, které do jisté míry ovlivnily i její dílo.
Umím si představit, že kdyby Božena Němcová (1820-1862) žila ve viktoriánské Anglii, tak by své příběhy a folklórní pozorování umístila třeba do Dha ramsaly. V malých tuzemských poměrech zastalo (naštěstí pro oba národy) podobnou roli Slovensko.

Mnohokrát byl rozebrán vliv slovenského lidu a přírody na její literární dílo.
Méně se ví o jejím rozsáhlém studiu slovenských reálií, které mělo vyústit v rozsáhlé dílo o slovenském národopisu.
Dokonce promýšlela plán encyklopedie, na níž se měl podílet i profesor Jan Krejčí, jehož tisícistránková Geologie Čili nauka o útvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny česko slovanské (Praha 1877) je považována za zakladatelské dílo české geologie.
Otázkou zůstává, zda inspirátorkou slovenské části nebyla původně B. Němcová.

Uvádí se, že na podzim 1859 sliboval nakladatel Augusta, že se ujme slovenské encyklopedie a že pošle na vlastní útraty autory na Slovensko. Z plánu sešlo pro finanční těžkosti.
Z velkých literárních plánů tak B. Němcová vlastně realizovala „jenom” knihu slovenských pohádek.
Za jiných okolností a v bohatším prostředí se mohla stát hlavní editorkou základní přírodní a kulturněantropologické encyklopedie Slovenska. Místo jedné velké monografie B. Němcová publikovala jako autorka i jako editorka cizího materiálu celou řadu kratších statí.

Za základní považuji tyto příspěvky:
„Obrazy ze života Slováků” (1858)
„Obrazy ze života slovenského” (1859)
„Kraje a lesy na Zvolensku” (1859)
„Uherské město Ďarmoty” (1858)
„Slovenské starožitnosti” (1858)

Zabývá se v nich celou řadou nečekaných pozorování o tvorbě kalcitu následkem úniku oxidu uhličitého z roztoku, nálezem krystalizovaných celestínů ve Španí dolině, krasovou hydrologií. V její době byl ještě svět umění a věd nedělitelně propojen.

Vím, že se pouštím na nejistou půdu, když se opírám o svou vlastní dlouholetou okouzlenou zkušenost slovenského poutníka a přírodovědce, jemuž Slovensko dalo něco, co Čechy nemohou (anebo jen na výjimečných místech jako na Váchalově Šumavě) poskytnout. Nějaký těžko postižitelný kontakt s věcmi života lesy, skalami a ponornými říčkami; ale také s lidovým podáním, které člověka uvádí do nějakého archaického, ale dosud ještě živého světa pověstí a venkovské magie.

Nikdy nebudeme přesně vědět, co pro B. Němcovou slovenská zkušenost znamenala, a pochybuji, že by to ona sama v úplnosti věděla. Pokusme se však alespoň navrhnout, že slovenské hory a lesy v ní otevřely nějaký nový prostor vnímavosti. Schází mi slova, ale lidé, kteří prošli podobnou zkušeností, vědí, o čem mluvím.

Zaráží mne jedna věc jsou to tituly jejích prací „Obrazy ze života slovenského” (1859), „Obrazy ze života Slováků” (1858) a pak pochopitelně podtitul Babičky „Obrazy venkovského života”.
Všechny tyto práce obrazy vznikaly ve stejných letech, které se přibližně kryjí s pobyty na Slovensku. Podobné názvy děl i popisy lidových zvyků v Babičce naznačují hlubší spřízněnost námětů a je možné, že jak slovenské, tak venkovské obrazy tvoří jeden nedělitelný zkušenostní celek. Že obojí se ovlivňovalo a že bez slovenské inspirace bychom neměli českou Babičku.

Slovenské črty jsou však kulturněantropologickými deníky, jakýmsi uvědoměním výchozí pozice a metody. Babička (1855) je nejenom literatura citu a dětství, ale je také napojena na všudypřítomnou přírodu a archaickou mysl lidového podání. Živly, mýtus, cit propojené do jednoho světa tak vytvářejí trojici, která vyjádřila důležitou část národní duše a poté do ní vplynula.

Ukázka z knihy:
Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější s podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu.
/ Nakl. Dokořán 2002, 2005

Božena Němcová / Peračinový květ
(Slovenská pověst.)

Peračina také rebričina, paprut, zovou Slováci kapradí. V Čechách i na Slovensku domnívá se lid, že bylina ta jen v noci před sv. Janem křtitelem květe, a sice květem zlatým.
V Čechách se v pohádkách povídá, že kdyby panna v tu hodinu, když rozkvěte, bílý šat podeň podstřela, ryzí zlato by jí naň spadalo.
Na Slovensku též se říká, kdo by ten květ našel, že by šťasten byl, neboť by mu takovou moc dal, vidět poklady, kdekolivěk v zemi ukryté by byly.

Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastýři ovec): Šel večer před svatým Janem hledat ztracenou ovci. Hledal ji dlouho, již se bylo stmilo, dešť se lil jakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nepřestával.
Tu najednou zjasalo se valachovi před očima, jako by se nejvíc zablesklo, tak že div neoslepl.
Když si oči protřel, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, stříbra. Chvíli stál valach jako zkamenělý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj přes paseky a vyskytě (jámy od vykolčených stromů) prosto na salaš.
„Chlapci!“ zvolal na ostatní valachy, „něbojtě sa vjacej bjedy, tolko peňazi som našol, čo ich ani za týdeň něodnosíme. Len berte cedidla (vlněné tašky) a hybajtě za mnou.“
Valaši nechtěli mu věřit, ale když se jim zařekl, aby ho za živa v kotli uvařili, jestli jim lže, sebrali cedidla a valašky, a na ono šťastné místo se ubírali.
„No, len ma troška počkajtě, nah si druhé krpce preobujem, lebo tjeto sa mi mokrje ako plúca, lahko by sa v nich aj zabil“, volal valach za nimi.
Netrpělivě čekali ostatní, co si Kuba jiné krpce obouval. Konečně šli, kde se mu to světlo ukázalo, on napřed, druzí za ním. Přišli na místo, ale kde nic tu nic, sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlatě a stříbře ani památky. Valachům svrběly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, že jen tak na prázdno nemluví, bylť by byl něco dostal, ale tak vidouce, jak on sám zmaten a smuten domů se vrací, mlčeli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhouřit, vždy se mu to pletlo, co to jen bylo.
Ráno časně vstal, a umínil si, že půjde ještě jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl večír než s valachy odešel nad oheň zavěsil, by mu uschly, a tu co v nich vidí?
Květ peračinový!
Nyní již viděl, kterak to mohl vidět ten poklad, když měl květ ten v krpcích. Zpomněl si, že se mu něco na nohu uvázalo, když houštinou lezl, hledaje ovci. Že ty krpce nenechal přece jen na noze, že se přezouval! Div, že si vlasy z hlavy nerval! Ale už nebylo nic platno, květ byl uschlý, a takový prý už žádné moci nemá.

Životopisný film je zaměřený především na její vztah k Slovensku, slovenské kultuře, k lidu a jeho pohádkám.
Jako listy jednoho stromu
Televizní film je o jednom z úseků životní cesty spisovatelky Boženy Němcové. Němcová poprvé Slovenskem jen projíždí, když v roce 1851 následuje svého muže (Radovan Lukavský) do Miškovce. O rok později už Josef Němec, povýšený na vrchního komisaře finanční stráže, působí v Ďarmotech, a „Betty“ tam žije s ním.
Na rodinu však přijdou zlé časy. Josef je kvůli udání za své postoje v revolučním roce 1848 zbaven funkce, a v Praze smrtelně onemocní jejich syn Hynek. Němcová v Praze ztrácí řadu přátel a je na ni nasazena donašečka.
Z honoráře za Babičku plánuje spisovatelka další cestu na Slovensko, tím spíše že vztah mezi ní a Josefem, který nikdy nebyl ideální, ještě více ochladl.
Na Slovensku v roce 1855 nezažívá Němcová žádnou idylu: řádí tu cholera a státní policie chce navíc za každou cenu spisovatelce dokázat protistátní činnost.
Sbírání národních pohádek a známosti s obrozenci jsou dostatečnými důkazy…

The post Božena Němcová. Neznámé sběratelské cesty na Slovensku a Babička first appeared on Čítárny.

Etnolog Jan Pohunek (*1981) velmi ctí Krakonoše. Jako my všichni. Kdo by Rýbrcoula ostatně nectil, se zlou by se potázal. A pan doktor Pohunek ctí Krakonoše navíc pracovně a zkoumá tuhle monumentální entitu, jejíž hlava tak strašidelně vystupuje přímo mezi dvěma krkonošskými vrchy.
Obrovská. Nejinak jsem ji prvně zahlédl v raném dětství, i když jen ve staré knížce. Entita jménem Krakonoš je přitom zcela přirozeně nadřazena entitám s ní srovnatelným a roztroušeným nejen po Čechách a Moravě, ale po Evropě, ba světě.

A jedno je pravda: veškerá ostatní naše pohoří a pohoříčka na Krkonoše nemají.
Jsou vždycky o něco níž. A může se proto zdát někomu i překvapivé, že taky tyto malé hory většinou mají své Krakonoše. Ti se jmenují jinak, samozřejmě, a možná závidí, protože pán hor krkonošských na sebe odnepaměti strhává největší díl pozornosti: je jako Humberto mezi cirkusy a Gott mezi zpěváky.

To, že je dominantní, pak ovlivňuje veškerou interpretaci jeho lokálních obdob. Vždy se však jedná o duchy chránící konkrétní, a to výhradně přírodně vymezená území; takže třeba geodeti do toho moc nemluví. A podle – ve věci zběhlého – Jana Pohunka se dokonce dá očekávat, že se ještě setkáme s pokusy uchopit některé další pozapomenuté lokální postavy „krakonošovským způsobem“, anebo dokonce stvořit někde na zelené horské louce figury zcela nové. Bude to, pravda, již nošení dříví do lesů i kleče. Již teď je přece „Krakonošů“ tolik, že zaplňují Pohunkovu knihu.

Jsou to třeba – regionálně známí – Fabián z Brdy, anebo děd Praděd. Dlouhá řada dalších. Muhu a Nippel. Marzebilla je zvláštní bytost z Krušných hor a konkrétně okolí tamní Přísečnice a Výsluní. Existuje také tzv. Kačenka, anebo Dyma, ten je z Křivoklátska. Jezerní pastýř z Jeseníků. A je zde Tyllenberger a Stilzel, tento patron šumavských pašeráků, a „Boubínský kmet“ a „Stařec z Turoldu“ a Mákal a Feinschl a Stämmichmann (zpod hory Srázná u Králického Sněžníku) a Jeschengeist a Podhorngeist atd.

Etnolog má, jak vidno, práce přehršle. A stejně je to, řeknu vám, věda ošemetná. Původ mýtů, přiznejme si, prostě nelze zjistit. Zrovna tak neodhalíte, zda to či ono začíná mezi literami anebo prostým ústním přenosem a povídáním. Překvapivě častý je spíš první případ, což je pro kamarády psaného slova náplast. A často podceňovaným momentem je, opakuji, „propisování se“ literárního pojetí mytické figury (zpátky) do slovesného folkloru. Odhalit se to ovšem takřka nedá, ale naštěstí na tom tolik nezáleží. A na čem záleží? Nejvíc na schopnosti dětského vnímání a uvědomění si kupř. toho, že bychom na Sněžce neměli provokovat.

PROČ A JAK MÝTUS O KRAKONOŠOVI VZNIKL?
Pokaždé, když se někdo hádá, si vzpomenu na putovní tábor, jak jsem ho absolvoval mezi mou sedmou a osmou třídou ZŠ. To léto jsem měl zbojnickou hůlku a metl si to s kamarády chrabře po stezkách Krkonoš a vyprávěl příběhy: často o démonu hor. Okolí Obřího dolu mě k tomu v dětství totálně inspirovalo. A mlha i vánek i vítr. Vůně. Změny počasí. Prostředí si tam říká o bytost, která kráčí mlhami, a Krakonošovo dominování ostatním pánům hor souvisí s atmosférickými jevy a podnebím. Což nemám ze své hlavy – a byl to především jesenický učitel a muzejník Franz Peschel, kdo se domníval, že jsou duchové krakonošova typu reprezentanty počasí. Především jeho změn. Zatímco v horách, které nemají meteorologické hranice (Malé Karpaty, Českomoravská vrchovina) Krakonoš nikdy nevyraší. Ne ten pravý.

Sama „krakonošovitost“ je dle Pohunka specifickou kombinací rysů.

Jméno je zásadně osobní a píše se s velkým písmenem.
Nekráčí o jakkoli obecný typ (hejkal, z něhož se vyvinul Fabián) a bytost je spjata s regionem. Ten bytost chrání. Přednostně je duch spojován s extravilánem a přírodou víc divou než zoranou. Ty kopce reprezentuje i podobou a umí svůj svět ovládat. A co hlavního? Jeho příběh není uzavřen. Takže se předpokládá trvající působení. Krakonoš jednoduše nezemřel a nesmí být mrtev.

Dalším rysem takového typu, jak se aspoň vyvíjel v čase, je postupné získávání „benevolentních“ rysů.
Ty bytosti si lidé mnohdy mohli původně představovat jako zlé, ale dnes je Krakonoš leda náladový. Hlavně bývá spravedlivý. Je to jakýsi nadpřirozený hajný. Primárně stíhá pytláky (i ty v terénních autech) a zloděje dřeva. A jako badatel vnímá Jan Pohunek ve vývoji těchto bytostí čtyři fáze. Nejprve byla nadpřirozená bytost, ale neplatí to vždy. Ve druhé fázi se dostala do literatury. Tak například P. J. Praetorius se snažil shromáždit maximum vyprávění o Krakonošovi, přičemž si nedělal násilí a některé zápletky si vymýšlel.

Třetí fází je polidštění Krakonošů, které otevřelo prostor k jejich rozvoji jako pohádkových bytostí zbavených ostnů.
Byli stále neškodnějšími a hle, mohli sloužit pedagogickým, didaktickým a nakonec komerčním záměrům. Ta poslední a čtvrtá fáze je dána prostě dvacátým stoletím a značí multimediální rozšíření symbolu, který je využit i marketingově. Krakonoš se stal kulturní konstantou, s níž jsou dnes „nižší“ členové jeho družiny automaticky srovnáváni. Přestal být pouhou nejpopulárnější postavou svého typu a sám se stal typem i vzorem. Inspiruje a přímo akceleruje podobný proces u nižších bytostí jinde, ale té samé pomyslné družiny.

Zajímavé je, že bývá sídlo takové bytosti lokalizováno i přesněji.
Krakonoš se hodně tiskne na Sněžku a Obří důl, kde jsem ho cítil stejně, jako tam vyvstane do představ každému, a Fabián patřil původně na Babu nad Hostomicemi. V čase ale dochází k rozšiřování oblasti působnosti a třeba tzv. Kačenka historicky začala u Vrchmezí a dnes jí patří celé Orlické hory. Jako Fabiánovi Brdy. Muhu – vztahovaný zprvu k Černostudničnímu hřebeni – je aktuálně duch celých Jizerských hor (jak nejlépe ví pan doktor Nevrlý). Marzebilla je patronkou hor Krušných, ale vazba na menší místa se jen tak nevytratí, takže existuje dál i Krakonošova zahrádka anebo Fabiánovo lože.

Že to etnolog a folklorista nemá s tříděním lehké, dokládají konkrétní případy Radegasta a Hanse Heilinga.
Prvního z nich lze odvodit od Radhoště, což znamená Radhostova hora.
Už roku 1710 uvedl jeden farář, co žil poblíž, Radegasta jako jednoho z pohanských bohů, zadusaných působením cyrilometodějské misie. Kněz věděl o pověsti, dle níž věrozvěstové skáceli na Radhošti takto nazývanou modlu, a tezi rozvíjeli další písmáci. Klíčovým momentem se přesto stala hmotná událost: umístění sochy Radegasta u cesty na Pustevny.

Jde o výtvor Albína Poláška, jinak autora nedalekého sousoší věrozvěstů. Ikonické zpodobení „usměvavě se šklebícího“ boha – s rohatou pokrývkou hlavy, odhalenou hrudí a lesním rohem v ruce (nevyfoťte se před ním!) – si oblíbili turisté, i když býval zobrazován taktéž jinak. V brnění a s býčí hlavou. Známe i bizarnější popisy. Nedá se zkrátka svítit a Radegast původně nebyl nadpřirozenou bytostí a implantovali jej do kraje jaksi shora, což si region pokaždé nepřebere. Tady věc přijal. A ochránce Krušných hor Hans Heiling, zvaný česky Jan Svatoš?

Je spojován primárně se Svatošskými skalami, skupinou žulových jehel a pilířů v údolí Ohře u Lokte. Ta byla prvně písemně doložena jako Heilingstein (1530). Pověst znal koncem 18. věku slavný Christian Heinrich Spiess, i věděl, že je Heiling pán skřítků. Jedna žena z Tašovic u něj strávila prý noc, aby pak zjistila, že uplynulo sto let.

Ale toť pouze základ – a Spiess byl fakticky předchůdce Karla Maye. Vytvořil neuvěřitelný čtyřdílný román s titulem Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů země, vzduchu, ohně a vody. A měl fantazii. Vkomponoval sem i pověst o založení Přimdy uprchlou dcerou německého císaře a jejím milencem. A vznik západočeských minerálních pramenů. Až po něm přišel básník Theodor Körner – a seznámil se ve Varech s onou pověstí (1811).

Psal. Heiling má u něj pletky s ďáblem, je bohatý. Uchází se o chudou Alžbětu, která slíbila věrnost jinému. Zhrzený Heiling vydá sám sebe roštu pekel a prosí, ať svatebčané zkamení. Odsud vychází opera Heinricha Marschnera (Berlín 1833), ve které je Heiling syn královny podzemních duchů a má rád pozemšťanku Annu. Zřekne se kvůli ní kouzelné knihy. Ale o Annu usiluje myslivec Konrád. Vystrašená mu dá přednost poté, co jí Heilingova matka vyzradí pravdu o synově nepřirozenosti. Hans přijde na svatbu, prosí mocnosti, aby ho pomstily, ale jeho máti mu vše rozmluví a on se vrací do podsvětí. Při tom všem bývá český překlad Svatoš přisuzován Vilému Mrštíkovi a nověji pověst oživil západočeský autor Zdeněk Šmíd, který vycházel přímo ze Spiesse. – Ani u Heilinga se tedy nepočítá, že by zůstával aktivní. Jeho příběh se uzavřel, a to dávno. Jinými slovy: jako Krakonoš není. A pokusy udělat jej regionálním patronem? Byly, ale okrajové.

Další Krakonoš je prý obr Kober ze Slavkovského lesa.
Toho jsem – celkem ležérně – využil jako kynžvartskou legendu v knize Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů (NAVA 2023). Pán kopců Kober je paradoxně a chybně dáván do souvislosti s jakýmsi otvorem v zemi, s Koberovou dírou. Tam se prý – v nebezpečí – uchylovali obyvatelé Žandova, Milíkova a Lázní Kynžvart. Sám Kober býval provázen „divokou honbou“ a straší se jím děti. Už podle starých německých textů Michala Urbana sídlil v kopcích Koberlach: mezi Kozákem a Kladskou. A ta díra? Jen chybička překladu. Nejde o štolu (Loch), ale širší zalesněné území. Slovo Koberlohe v podstatě znamená Košíkový les. Tam se taky lidé občas ukrývali. Ne pod zemí.

Podle Urbana byl Kober keltským hrdinou, který poněkud unaven pozoroval lidi klučící zdejší lesy. Měl magickou moc a skrze snová vnuknutí pomáhal mladíkovi Markhardovi, aby potkal svou lásku Erdburgu, kterou považoval za mrtvou. Milenci si padli díky Koberovi v náruč a založili dokonce obec Podlesí. Obr konal v okolí z radosti dobré skutky, ale trestal bezbožníky. Rostoucí ruch nu vadil. Odešel, ale stále se vrací, aby dohlédl na svá práva. Otázka pro etnologa: Znala ho opravdu nejprve lokální lidová tradice?

Otázka není zodpověditelná. Podle všeho je ale spíš postava původně literární a vymyšlená. Teprve zpětně promítnutá do představ o původní německé slovesnosti.

Ve stínu Krakonoše kráčí ještě dlouhá řada dalších duchů. Někteří jsou mu blízko. Pohunek je líčí a vše dokumentuje. Ovšemže se o nich mluvilo i mimo naše hranice a konkrétně se zde věnují kapitoly „alpským bytostem“, Katzenveitovi a Berggeistovi. Ale na Krakonoše nemá nikdo.

Jan Pohunek: Krakonošova družina. Vydalo Národní muzeum. Praha 2023. 200 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/529490/krakonosova-druzina/

The post Krakonošova družina. Proč a jak mýtus o Krakonošovi vznikl? first appeared on Čítárny.

Václav Čtvrtek nepsal jen pro děti, jak se mylně domnívala sebevědomá podavačka v Luxoru, ale také pro dospělé. Jeho pověsti z Prahy a dalších českých měst jsou psány příjemně lehkým českým jazykem, jsou malinko erotické i mrazivé. Jedním slovem krásné počteníčko o české historii trochu jinak, které by nemělo minout žádného, kdo si chce vychutnat čtení po všech stránkách.

Páté vydání těchto pověstí doznalo značných změn, proto v redakaci Knižního klubu pozměnili i název. Přibylo 15 textů, takže vydání obsahuje už 36 textů. Oněch patnáct quasi pověstí se našlo v autorově pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kniha je tak další vypovědí o velikém umu našeho nejznámějšího spisovatele.

Skutečně brilantně napsané pověsti se vždy jedním drápkem zachycují konkrétního místa děje, avšak dějovou zápletkou a břitkostí komična připomínají spíš krátké povídky renesančního typu. A to je v české literatuře opravdu vzácností.

Nelze  nezdůraznit i jedinečnost koncentrované dějovosti a dobové (byť neurčitě historické) věrnosti v detailech  těchto krásně českých próz.

Ale jak už jsem psal. Je to počteníčko pro jazykové a estetické gurmány, a pravděpodobně si Václav Čtvrtek psaní plně vychutnal a bylo pro mě velkým potěšením se s Václavem Čtvrtek takto setkat.

Pověsti nezbedné a divů plné / Václav Čtvrtek / Ilustrovala Zdeňka Krejčová  / editorka Vladimíra Gebhartová

Ukázka z knížky:

Když tak Belzebub nejprve vyměnil chudé za bohaté a vyschlé za šťavnaté a trupelnaté za tučné, dal se do prvního kuchařského díla. Horkým dechnutím upekl berana, ale poházel ho vysoko natí z petržele.

Když to přinesl na stůl, nabídl nejdřív opatovi. Opat si vzal svrchu větvičku petržele, žvýkal ji a liboval si, že je dnes zvlášť ctnostně povadlá.

Jeden z bratří však zajel nožem hlouběji a dobral se berana. Hned pošeptal všem kolem:
„Je dobré pohroužit se někdy duši do hříchu a tak ji vyprubovat.“
Od té chvíle si bratří sloužili beranem, jen opat překusoval petržel.
Čert nosil na stůl pořád víc jídla, vína i ovoce. Mniši hříšně jedli a pili, jen opat ve své spolehnutosti nedovedl rozeznat tučné maso od pecnu z kůry a láhev vína od láhve vody. Jedl to i pil, ale nehřešil, protože nevědomost prý hříchu nečiní.

Belzebubovi však šlo zvlášť o opata. Zlobil se, že mu dost nezraje pro peklo. Odešel proto z refektáře do ambitů. Tam byl obraz Maří Magdalény vymalovaný tak názorně, aby nemohl být spor o tom, že to byla veliká hříšnice. Belzebub se na čtyři strany ohradil znameními a potom oslovil obraz:
„Rozpomeň se, Mářinko, na tu dobu, kdy ti byla radost pro hřích a hřích pro radost. Jen se rozpomeň.“

Malovaná Maří Magdaléna si vzdychla a lehoučce se pohladila tam, kde jí to bývalo příjemné od jiných. Tím Belzebubovi uvízla. Vyvolal ji z obrazu a poručil jí:
„Půjdeš do refektáře a přivedeš mi opata do hříchu.“
Mářinka se tam rozběhla, jako by ani nepatřila do houfu světic. Belzebub za ní, jen se mu vzadu pod mnišskou kutnou vyhazuje kopyto.
V refektáři sloužili už bratří credo in unum vinum bonum. Tváře jim hoří jako lucerny. Dásně melou jako mlýn, a na kolo toho mlýna ženou víno, sotva stačí náhon. Jen opat ještě nezhřešil.

V té ctnosti ho zastihla Mářinka. Hned k němu, a z nejlíbeznějších vzpomínek na něm zkoušela milostné praktiky. Jenže všecko to vázlo na krunýři opatovy suché ctnosti. Uhýbal Mářince hlavou a vším.
Zato v bratřích se začalo vařit víno. A děly se od toho, s trochou Belzebubova přičinění, divné zázraky. Hrušky a jablka, melouny a broskve, to všecko se proměnilo v sladké atributy.

Sám opat začal drhnout v ctnosti. Měl se k Mářince a povídá:
„Bratří, kdyby člověk nehřešil, jak by pak nebe mohlo prokázat svoji slitovnost?“
A měl se velmi silně k Mářince Magdalí.
Jak to spatřil Belzebub, zamnul si dlaně, až mu od nich škrtalo. Už si na opata chystá pazoury. Jenže si nemohl, anebo spíš nedokázal odepřít, aby si neposkočil radostí, jak se mu nakonec všecko vyvedlo. Jen si poskočil, vyletěla mu vzadu kutna a ukázalo se kopyto.
Opat Mářince ještě pošeptal:
„Co je naše chtění, když si nebe nepřeje, abys přišla o korunu světice.“
Potom odvázal od pasu cingulum a vypráskal Belzebuba z refektáře.
Mářinka Magdalí se vytratila.

Nad prázdným stolem se točí trochu sirného smradu.
Opat poručil bratřím povstat od stolu. Ukazoval jim rukou a bratří ve zlosti zpívali mizerére.

The post Erotický Václav Čtvrtek. Neznámé Pověsti nezbedné a divů plné first appeared on Čítárny.

Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly. Zdržovaly se hlavně v Malé Asii. Nejznámější byla erythrejská Sibylla Hérofilé. Ta se přestěhovala do Kúm v Itálii. Neméně proslulá byla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která sídlila v jeskyni u jezera Avernského.

Jedna z těchto Sibyll přišla do Říma a předstoupila před krále Tarquinia. Vypadala jako velmi stará, letitá žena, a nikdo ji neznal. Nesla s sebou devět knih. Prohlašovala o nich, že to jsou nesmírně vzácné knihy, že obsahují božské věštby a že by je ráda králi prodala.

Král se nejdříve zeptal, co by za ně chtěla. Stařena požadovala cenu neuvěřitelně vysokou. Sám král byl přesvědčen, že je to cena nesmírně přehnaná. I dal se do smíchu. Myslil si, že ta stařena je při svém požehnaném věku už dětinská a že tedy neví, co chce.

Nato postavila stařena před krále malý krb s ohněm a před vládcovýma očima tři z nabízených knih spálila. Pak se znovu zeptala krále, chce-li koupit zbývajících šest knih za tutéž cenu. Král se rozesmál na celé kolo a pravil: „Stařeno, stařeno, ty to asi nemáš v hlavě docela v pořádku. A není divu. Při tvém věku už člověk ztrácí zdravý rozum.“

Sotva král domluvil, stařena popadla další tři knihy a vhodila je opět do ohně. Přitom ani brvou nehnula a klidně se znovu otázala krále, zdali chce koupit zbývající tři knihy za stejnou cenu, jakou předtím žádala za všech devět knih.

Ale tentokrát se už král nedal do smíchu. Zvážněl a hluboce se zamyslil. Zmátl ho klid té stařeny a její neochvějná jistota a sebedůvěra. To jistě něco znamená. Proto už ani na okamžik neváhal a dal té stařeně zaplatit za poslední tři knihy tolik peněz, kolik zprvu žádala za všech devět.

Potom stařena odešla a nikdo ji už nikdy nespatřil.

Knihy byly s posvátnou úctou doneseny do sklepení Iovova chrámu na Capitoliu a tam pietně uloženy. Všechny ty knihy byly psány řecky a vskutku obsahovaly věštby. Nahlíželo se do nich při každé příležitosti.

Když později shořely, kněží pořídili novou sbírku věšteb a uložili ji do chrámu Apollónova na Palatiu.

Nad těmito věštbami bděl zvláštní kněžský sbor. Když pak hrozilo státu nějaké nebezpečí nebo došlo k velikým pohromám, přikázal senát nahlédnout do knih sibyllských. Z nich se pak národ dovídal, kterého boha mají vzývat o pomoc, jaké oběti přinášet a jaké slavnosti uspořádat.

Ale ty věštby byly psány řecky a skrze ně poznávali Římané řecké bohy. Proto se u Římanů šířilo uctívání řeckých božstev. První bůh, kterého si Římané nejdřív osvojili, byl právě Apollón. Proto i Římané často putovali do Delf.

Věštírny a věštci měli u Římanů ještě dlouho bezmeznou vážnost a úctu. Římané obdivovali řeckou vzdělanost i řecké báje a uctívání řeckých božstev u nich zdomácnělo.

Z knihy: Starověké báje a pověsti / Rudolf Mertlík / Svoboda, 1972

The post Římská historie se do velké míry vytvářela nahlédnutím do knih sibyllských first appeared on Čítárny.

Tyl se už neučí, Studentům prý nemá co říct a nudí je to, sdělil mi před pár lety učitel na střední škole. Maximálně prý cituje od Josefa Kajetána Tyla Fidlovačku s podtitulem Žádný hněv a žádná rvačka, uvedenou poprvé 1.12. 1834 a to jen v souvislosti s textem státní hymny, která v této hře poprvé zazněla na melodii Františka Škroupa. A také občas zmíní Strakonického dudáka.
Tyl je minulostí a jeho texty jsou zastaralé, nikdo jim nerozumí, dovídám se dál. Od učitele literatury (věk 36let) to zní skoro hrozivě. Tak se podívejme na jedno zcela zapomenuté dílo. Poslední Pohanku.

Výpisky z knihy: J. K. Tyl: Poslední pohanka, 1833 obrať list >>

Den se kloní ku konci. Slunce ubíhá za tmavomodrou Šumavu. Zlaté paprsky líbají čelo nejvyšších jedlí; dlouzí stínové rozkládají se po nižších větvích a křovinaté zemi. Ticholetýma křídloma, zahalen v šedé roucho, spouští se večer na celé okolí. Jezdcové popouštějí koním uzdu, střehou jich na pastvě a sami se rozhosťují v bujné trávě. Jediný jinoch zbaven jest péče o svého koně. Jesti to vůdce malého sboru. Jinoch štíhlého zrostu, plamenného zraku, zdravých tváří, bujarých údů. Jazykem mluví domácím, šat ale jeví cizinu. Úzké nohavice Němců, jich vysoké těžké boty a krátký, knoflíky hustě posetý kabát hrubě se liší mezi oblíbeným národním krojem ostatních pěti jezdců, mužných to zbrojnošů. Boruta mezi nimi nejstarší. Stříbrný jest jeho vlas, vráskovité čelo, pěst se ale pevně zatíná v rukověť pádného meče. Tělo, věkovitá lípa, lhostejně snáší parno i mráz; duše, mladistvá jíva, věrným ramenem se otáčí kolem jinocha pána.

Libý večer. Vůní zapáchající kolkolem vzduch. Chladný větérek zahrává tisícerým lupenem. Vanot větérku lahodí denním parnem ztrápené tváři.
Šustot lupenů lahodí naslouchajícímu uchu. Stříbrotkaní proudové luny osvětlují spojenému zástupu neschůdnou, lidskýma nohama snad nikdy ještě nedotknutou cestu mezi věkotrvajícími stromy a křehkou křovinou.

Tu náhle se plamen na posvátném čtverhranníku rozbouří. Žhaví jazykové, sanní žihadla, olizují všecky čtyry stěny černého oltáře; klikatá ramena, ohniví hadové, kotoučí se po skalnatém sklepení. Sbor dvanáctera děv se leká, kněžka se vzchopí, píseň se přetrhuje. Dívka v obětném rouše mezi dvanácterem pěvkyň, Svatana, spouští zraky; zraky se zavěsí u temného vchodu obětnice, pobouřené plameny osvěcují otvor, v plné záři stojí tam vůdce jinoch. Dívky třinácté pronikavé zkřiknutí, bleskorychlé seběhnutí se stupňů, mocné prodrání se davem kněžčiných služebnic, horoucí padnutí v jinochovu náruč, náhlé sklesnutí k jeho nohám — to a okamžik, jest jedno.

Zpěv hlasitěji zní. Před zrakoma, z dálky dvamecítma kroků, veliký plamen v okrouhlé, vysoké jeskyni. Plamen to na černém, ohromném čtverhranu, na posvátném oltáři mstivé Morany. Před oltářem kněžka, v černém rouše rozprostřena po zemi. Kolem devět služebnic. V zadu, tváří ku kněžce, kolkolem na stupních dvanáctero dívek prostovlasých, s rukama na prosbu pevně sepnutýma, na kolenou; zraky mají obráceny na plamen a na kněžku.
U prostřed nich stojí Svatana, dívka třináctá. Živá socha. Bledá na smrt. V bílém oděvu jako na oběť. Ruce křížem na prsou, oči pozdviženy k tmavému stropu jeskyně. Kolem skalnatých stěn klečí kněží. Obnažené meče podle nich, měděné trouby před nimi. Rámě na tvrdé zemi, v dlani ukrytý obličej. Ani sluhové bohů jiných nesmějí pozdvihnouti čela. Volá se k mocné, krutovládné Moraně. Půlnoční vítr v krajinu zpěvy zanáší; běda, kdo se z lidí slouchajících nezaryje tváří v prach! Bohové trestají rouhavou mysl.

Budí se den. Červánky jako planoucí moře na vzdáleném východě. Dlouhými prouhami rozlévají se po vysokých horách, tekou po rozlehlém údolí českých pohanů. Nejspanilejší jitro.

Všecko se naplňuje, hanobí, klesá mocí nepřátel; nesmírní proudové krve a ohně válejí se po sídle české slávy; v doupěti domácím uhnizďuje se cizí drak.

Kmenové slovanští, svědkové šedé dávnověkosti, nejsou krvežízniví. Pracovitý jich život je znamením svatého pokoje. Polní úroda, kvetoucí sady, bujné stádo, tichounké chýže jsou jim podíváním rozkošnějším, nežli divoká honba, hustina lesní, dravá zvěř, meč a boj, zábava národů surových. Kmenové slovanští jsou mírumilovní.

Svatana. “Ach, vy muži divocí, ukrutní! Jakou to rozkoš máte, napínati na sebe smrtící zbraň!”
Jinoch. “Pro tebe ji napínáme, blaho moje!”

ostoupá zpomínáním ještě hlouběji v temný minulosti proud. Vidí Prahu naplněnou nepřátely; chrabrým upřímných srdcí svazkem vidí ji opět okovů sproštěnu; vidí se ve spolku s pohany, v jich osamělém údolí a sebe v nesnázích; vidí na dně tmavé minulosti jarý, krásný obraz, plný líbezného úsměvu. Z temnosti a hloubky svítá bleskem čarovným; jesti to obraz milostné Svatany. Cítí osamělost Oldřich ve hlučném Vyšehradě; nevýslovná touha je denním hostem v prsou knížecích. — Lásko, ty živle blahosti, studno žalostil — proč spanilé květy své spíše ve stínu prosté chýže, než ve záři hradů panských rozkládáš?

Myslíš ty nás, moudrá hlavo, připočísti k hancům spravedlivých bohů? My jsme národ samostatný, prostý vašich obyčejů, mravů, zákonů. Jen to jméno, to Čechů staroslavné jméno a náš jazyk libozvuký, píseň bohumilou, máte s námi za okrasu nehodnou.

Veliká lesní pustina. Kolkolem čirá, neprohledná tma. Černá mračna, jako nesčíslná hejna tmavokřídlých krkavců v letu šumném, táhnou nad vrcholem nebesáhlých sosen. Žhavé blesky rozvírají obtěžkaný jejich klín, z klínu, z plamenné to brány, vychází hučení hromů a letí po lesině, po skalinách tisícerým ohlasem. Těžké kapky spouštějí se z černého mračna, vadí v širokolistém, dubovém větví anebo šustí v suchém, upadlém lupení.

Nesplním-li slovo, dej mne ostříhati jako nečistého psa!

Všecko se naplňuje, hanobí, klesá mocí nepřátel; nesmírní proudové krve a ohně válejí se po sídle české slávy; v doupěti domácím uhnizďuje se cizí drak.

Začněte písně, zalomozte zbraní, aby se zaplašila duše mé úzkost!

Na perutích nejvřelejší touhy pospíchal jsem ku spáse vlasti, věda, že mi bude nastoupiti krutý boj. Pro obhájení národu – pro blaženost vlasti teče ráda krev. Ó, slavnoť je působiti za živa v prospěch svého národu – vznešenější ale pro spásu jeho nasaditi život!

Poslední pohany české utiskují pro víru otcovskou. Zbaveni jsou starých, přirozených práv, domova, statku i života. Na četných rodinách, zahlazených přepjatou horlivostí Kristových služebníků, vyrůstá vysoká tráva. V srdci pozůstalých pevné kořeny má nenávist. Běda, kdokoli ještěra toho rozdráždí k pomstě; v okamžiku řítí se na něho záhubná smrt.

Smrt! – Hnusná to obluda. Zpěvavým Čechům to matka bázně a zármutku. Ani trestu smrti nesmí se dívati jasný den; propadlého soudům uvádí tmavá noc v krvozapáchlé lůno Morany. Proud lidské krve jest roditelem pláče u bodrých, v životě pozemském se kochajících Slovanů; smrt je jim jednou toliko vítaný host: v boji pro ženu, pro dítky, pro bratra, pro domov, pro vlast.

Tichá je ovce, a blaho s ní mluviti mírnými slovy. Nehodně ale dotknutá panna je divoký krahuj.

Strašlivá ty kletbo rodů vladařských, neskrocená žádosti po koruně a žezlu, matko slz a stesků!

Lásko, bytosti velikého světa, proč blahostných darů svých nesypeš stejnou měrou na stezky zemských poutníků?

The post Proč Tyla nikdo nečte, nechápu. Poslední Pohanka je pověst s krásnou češtinou first appeared on Čítárny.

Praha, její kouzla a tajemství odpradávna inspirovaly přední české umělce. Patří k nim i významný spisovatel František Langer (*3. 3. 1888 – †2. 8. 1965) a a neméně slavný malíř a ilustrátor Cyril Bouda, kteří se v knížce Pražské legendy, kterou už posedmé vydává Knižní klub, vyznávají ze svého vztahu k ní. Ale vy vůbec nemusíte být obyvateli našeho hlavního města, abyste si čtení téhle knížky náležitě užili.

Svými legendami se František Langer vyznává z hlubokého citu k rodnému městu, „nejkrásnějšímu na zeměkouli a v nejbližším vesmíru“.
Jeho příběhy pražských legendárních postav nejsou naplněné důstojností a královskou vznešeností, naopak. Hrdiny Pražských legend jsou prostí Pražané, kteří na sebe navíc někdy berou podobu vltavského vodníka, jindy vypadají jako socha, která právě ožila na Karlově mostě a podobně. Autor vypráví o podskalských plavcích i vorařích, barvířkách a pradlenách z Kampy a spřádá o nich všech příběhy, z kterých se my tak dovídáme, jak žili, co dělali a proč.

Při čtení si nezapomeňte prohlížet ilustrace Cyrila Boudy, které jsou v naprosté jednotě s autorovým poetickým a jemně humorným textem.
Ilustrátor, romantik cítěním i výtvarnou povahou, nalezl v Langrových pražských motivech vděčný námět. Ve shodě s autorem tak zpodobnil místa tajemných dějů a zalidnil je postavami, kterým ani maličko neubral na jejich jemném podšitém humoru, protože právě tahle stránka Langrova vypravěčského stylu Boudovi vyhovuje nejvíce. Z obrázků, přesně vyvedených tužkou a vykolorovaných jemným štětcem, dýchá tolik skrytého poetického kouzla, že žasnete, kolik krásy kolem sebe míjíte na každém kroku.

PRAŽSKÉ LEGENDY | ilustroval Cyril Bouda | Knižní klub, 2007(7. vyd., 1. vyd. 1956 SNDK) | 90 stran

Knížka obsahuje legendy:
Vodník pod Vyšehradskou skálou
Vodník od Karlova mostu
Pan Jindřich, vodník na Františku
Vinohradská legenda
Bezhlavý templář
Kamenní ochránci
Kampské válečky
Pražské děti a meč svatého Václava.kroku bez povšimnutí.

A právě z té šťastné shody mezi spisovatelem a ilustrátorem vzniklo ucelené a půvabné dílko, které si stále a stále nachází své čtenáře a příznivce.
Však vyšlo už v sedmém vydání!

Tak pan Josef pod brodem mohl pohodlně sbírat dušičky těch, koho proud strhl do prohlubní. Ale ani když mu Karel IV. postavil kamenný a pevný most nad hlavou, neměl žádnou příčinu k stížnostem.
Už při stavbě mostu mu mnoho lidí nechalo své dušičky, které tehdy měly pramalou cenu, a když most už stál, čas od času se po něm přehnala nějaká válka, takže most, místo aby mu užitku ubíral, přinášel stále nový a nový.
Dokonce o nic nepřišel, když kromě kamenného byly přes Vltavu postaveny i jiné. Na všech pražských mostech se totiž musilo platit za přechod jeden krejcar, jenom po Karlově mostě se mohlo přecházet zdarma. Proto chudáci, kteří neměli ani ten krejcar, a právě proto chtěli ukončit své pozemské trápení a svěřit svou zoufalou dušičku věčnému klidu, volili Karlův most, aby jí zajistili pokoj ode všech útrap a bolů v některém hrnečku pana Josefa.

Tak po tolika letech jeho sídlo pod čtvrtým obloukem obsahovalo nejen velké duševní poklady, ale vyprávělo v utopených dušičkách celou pražskou historii. Chcete pravěk země české? Prosím, zde je chlupatá, drsná a pořád rozsupěná dušička Boje, který přecházel Vltavu, když česká země byla ještě nesličná a liduprázdná. Zde je, prosím, první česká dušička, ještě z průvodu samotného praotce Čecha, ale už se znaky pravé české dušičky, protože se dovede, i když trochu brumlá, připasovat k hrnečku, v kterém je uzavřena. Tu jsou rozzlobené a nelítostné dušičky z obou válčících stran z husitských válek a zde jsou zase dušičky z obou stran, Švédů i pražských studentů, bojujících o Karlův most.
xxx

Ale časem ani řeči jeho manželky neměly už účinek. Nemohly mít a dokonce i bez viny pana Jindřicha. Vždyť všude po Čechách vodnické živobytí upadalo, a Na Františku víc než kde jinde. Pražský magistrát zbořil celé Židovské Město a nová čtvrt, která vyrostla na jeho místě, stála na tak vysokém návozu, že ani největší povodeň už nemohla dosáhnout k jejím ulicím. Domky na pobřeží byly také zbourány a bylo postaveno vysoké kamenné nábřeží, takže tam koupání nemělo žádný půvab.
Ostatně bylo i policií a tabulkami přísně zakázáno. Opravdu, panu Jindřichovi už nestálo za to patrolovat pomalými vodnickými tempy podél břehu, leda že to byla pro něj jakási zdravotní procházka.

Jednou šla po nábřeží paní s deštníkem a kabelkou, hlavu měla ovázánu několikerými šály a šátky a naříkala: „Já to nevydržím, já se utopím, já se musím utopit.“ A už odkládala kabelku i deštník na dlažbu, popocházela k vodě, takže se zřejmě blížil okamžik, na který každý vodník dychtivě čeká. Ale pan Jindřich, místo aby zůstal nehybný nebo aby se připravil k rozhodnému zásahu, vystrčil hlavu z vody a zeptal se jí:
„Proč se chcete utopit, matičko?“
A ona odpověděla: „Bolí mě zub a bolí tak strašně, že už to nemohu vydržet.“
A tu jí pan Jindřich řekl: „A pro něco takového byste se chtěla utopit? Pro nějaký vyžraný zub? To já vám poradím něco jiného. Jděte tamhle kousek za roh do nemocnice u Milosrdných, tam je fráter Kilián a ten báječně trhá zuby. Ani to nepocítíte, bude venku a budete mít po bolesti.“
Ta paní zas zvedla kabelku a deštník. „Tedy vám pěkně děkuju za radu, vašnosto,“ řekla a šla k Milosrdným, jak jí pan Jindřich poradil…

Cyril Bouda

The post Legendární pražské legendy Františka Langera a Cyrila Boudy o pražské historii, jak ji neznáte first appeared on Čítárny.

 Upíří masakr v Cetvinách, sabaty na Ďáblových kamenech v Hůrce, tajemná babička z Černé v Pošumaví, skřet v podzemí Dívčího kamene, obludník v Hořicích na Šumavě, hornoplánský obr Thomas Thieme, děsivé podzemí pod Větřním a mnohé další příběhy z dávné i nedávné historie českokrumlovského regionu přibližuje nová kniha nazvaná Šumavský Děs. Jejím autorem je českobudějovický spisovatel Václav Votruba.

„Můžete této knize věřit… nebo nemusíte. Záleží, jak moc máte otevřenou mysl. Pro někoho budou sepsané vzpomínky bájného Děsa představovat bláboly, bude se rozčilovat, že se pod Větřním nikdy nic nekopalo, že v Hůrce žádné kameny, na kterých se konaly sabaty, neexistují… Je to možné, třeba vás jen taháme za nos. Třeba. Doufáme ale, že se aspoň trošku pobavíte. A pokud ne, baziliška na vás!“ vzkazuje Václav Votruba.

Kniha, která vyšla s ilustracemi malíře Bronislava Frühaufa z Klenčí pod Čerchovem.
Její vznik podpořila města Horní Planá a Vyšší Brod. Koupit se dá přímo u autora na mailu venca.votruba@seznam.cz či na webových stránkách www.vaclavvotruba.cz

Spisovatel, novinář a muzikant Václav Votruba
se narodil 10. února 1987 v Domažlicích. Nyní žije v Českých Budějovicích. Jeho články vycházely několik let v regionálních médiích a specializovaných hudebních časopisech. Dnes se věnuje především PR aktivitám. Debutový román Na pokraji vydal v roce 2016. O několik měsíců později mu vyšla Kniha kovu, která získala cenu Břitva za nejlepší tuzemskou rockovou knihu roku 2016. Václav Votruba se muzice věnuje i aktivně – hraje v kapelách Dark Angels, The River Of The Lost Souls a After Rain, se kterými vyprodukoval již více než 10 nahrávek.

KAPITOLY KNIHY ŠUMAVSKÝ DĚS:
Mord na hrádku Louzek, Hrob plný zlaťáků, Guláš, Helmutova košile, Ďáblovy kameny, Babička, Skřítek? Spíše skřet, Noční návštěva, Zima ve Zlaté Koruně, Plecháč, Hořický obludník, Šumavský obr, Pod Větřním, Pomsta zemřelých, V lese, Upír Ludvík

Ukázka z knihy Šumavský děs:

Nemrtvý vstoupil pomalým krokem. Prošel kolem své ženy k šatníku, ze kterého pomalými pohyby vytáhl košili, v níž se vždy cítil nejlépe. Byla už celá flekatá od věčně rozlitého vína, ale to nevadilo. Občas si člověk vybuduje vztah i ke kusu hadru, který by jinak vyhodil.

Karin se vyškrábala na nohy a zavěsila se mu na krk. Do nosu ji udeřil odporný zápach plný hlíny a hniloby. Jeho dech byl zničující, ale ona ho tak vroucně milovala, že jí to nevadilo. Byla zaslepená. Zalitá štěstím, že se jí vrátil manžel, kterého den co den oplakávala. Na to, že měl být mrtvý, v rozkladu, ani v nejmenším nepomyslela. Vždyť před ní stál. Pravda, trošku divný, ale byl to pořád Helmut. Její milovaný Helmut…

Kapitola nazvaná Helmutova košile se odehrává v Cetvinách.

The post Šumavský Děs. Kniha s temnými příběhy z českokrumlovského regionu first appeared on Čítárny.

Literarizace “Věčného Žida” poetizovala jeho legendární stopy a proměnlivost jeho existence byla značná. Měl mnoho jmen i vlastností: “Věčný Žid”, “Toulavý Žid”, Ahasver, “Antichrist”, falešný Mesiáš, vagabund, outsider, “Mlčenlivý”, “Nepoznatelný tajemného původu”, “živý mrtvý” aj. Jeho nesmrtelnost náležela k legendě, přesto ho nechali někteří umřít. V rakouských novinách “Tiroler Tageszeitung” se v roce 1954 objevil článek “Ahasver verstarb in Spanisch-Marokko” (“Ahasver umřel ve Španělském Maroku”) a dokonce se rozvinula i diskuse o místě jeho hrobu.

„Přijde-li Ahasver, hrůza, stojí nedobro před domem, bouře a povodeň a dech požáru, hlad, mor a války též, konejte pokání, svých hříchů litujte.“

Ahasver se vynořuje z dějin
Legenda o „Věčném Židovi“ není složitá. Mezi Židy, kteří se posmívali Ježíšovi, když byl po svém odsouzení Pontským Pilátem v pátek asi 6. dubna roku 30 veden na Golgotu, byl jeden nelítostnější a spílal mu víc než ostatní. To byl Ahasver. Když vojáci pozdvihli k zemi klesajícího Ježíše, odmítl mu i krátký odpočinek před svým domem, udeřil ho a zvolal: „Vzhůru, jdi rychleji!“ Ježíš na něj upřeně pohleděl a pravil:“A ty budeš chodit, dokud se nevrátím“. Od té chvíle putuje Ahasver bez odpočinku světem. Stal se věčným poutníkem, jehož trýznivý osud skončí až v den posledního soudu. Vypuzen ze své domoviny je všude podezřelým cizincem. Báje o setkání Ježíše s Ahasverem byla časem obohacena, jednou dokonce s odvoláním na prý v Kumrámu nedávno nalezené biblické svitky. „Ježíš, učitel spravedlnosti, sklání hlavu a mlčí. Tu k němu promlouvá Ahasver, zvedni se a pryč odtud, jdi svou cestou, tady není pro takového, jako jsi ty, místo. Učitel spravedlnosti mu ale říká, syn člověka jde, jak psáno stojí dle slov prorokových, ty ale zůstaneš a budeš na mne čekat, až já přijdu…“.

Náš termín „Věčný Žid“ je převzat z němčiny: „Der ewige Jude“
(holandsky „de eeuwige Jood“ a méně častý anglický „eternal Jew“). Adjektivum „věčný“ se poprvé objevilo v roce 1694. „Putující Žid“ se ujal v angličtině („the wandering Jew“), ve francouzštině („Le Juif errant“), v holandštině („de wandelnde Jood“), v italštině („Ebreo errante“) a ve španělštině  („Judio errante“), zatímco latinský termín („Judaeus immortalis“ jako „nesmrtelný Žid“) nebyl běžný. O dalších Ahasverových jménech bude ještě řeč.

Ahasver je obdobnou mytologickou postavou jako Prométheus, Oidipus, Sisyfos, Tantalus, Odysseus, Wodan, Faust aj.
Ačkoliv je svět mýtů pro současníka cizí, rád se začte do krásných historek z minulosti, aniž by si nutně lámal hlavu jejich pravdivostí, ač ještě 19. století pokládalo některé mýty za věrohodné zdroje historické skutečnosti. Nebyly vždy pouhým výmyslem, krásným zdáním či zlou pověrou a některé vynášely na povrch cenné zkušenosti dřívějších věků. Jsou mýty užitečné a blahodárné, ale i škodlivé. I v mýtu „Věčného Žida“ nacházíme v různých podobách ideje mnoha generací. Britský dějepisec  P a u l  J o h n s o n  ve svých „Dějinách židovského národa“ soudí, že legenda vykrystalizovala v době vrcholící perzekuce Židů na Pyrenejském poloostrově v 15. století, ač se její první verze objevovaly už od 6.století v mnišských kronikách. Byzantský spisovatel a mnich J o h a n n e s  M o s c h o s  sepsal v 6. století skrovnou legendu o tomto „hříšníkovi“ ve spise „Leimonarion“.  

Ve třináctém století se legenda o tomto „Židovi“ objevila v Boloňské kronice z roku 1223.
Sepsal ji neznámý cisterciánský mnich. Odvolával se na svědectví arménských poutníků, kteří doputovali do italské Ferrary. V letech 1267, 1413 a 1415 byl Ahasver odhalen v několika italských městech (Forli, Mugello, Florencie) a také na poutní cestě ke svatému Jakubovi. Dosvědčil to italský astrolog a Dantův současník G u i d o  B o n a t i  z Forli. Tehdy Ahasvera pojmenovali Giovanni Bottadio nebo Buttadio, protože bil Boha a Francouzi mu říkali obdobně („Boutedieu“). Byla i jiná italská a španělská pojmenování: „Servo di dios“ (boží sluha nebo otrok), „Juan Espera-en-Dios“ aj. V Rusku ho pojmenovali Falas, Fanjas nebo Kalos.

Zevrubnější zprávy o Ahasverovi se objevily počátkem středověku v anglických kronikách.   
V roce 1228 to byla kronika „Květy historie“ („Flores Historiarum“) mnicha benediktinského kláštera v jihoanglickém St. Albansu  R o g e r a  z   W e n d o w e r u  a zanedlouho i „Velká kronika“ („Chronica Maior“) jeho žáka    M a t o u š e  P a ř í ž s k é h o. V roce 1228 navštívil klášter ve St. Albansu arménský arcibiskup. Mniši se ho vyptávali na biblického Josefa z Arimatie, jenž sejmul Kristovo tělo z kříže a uložil ho do skalního hrobu.

Proč byli mniši tak zvědaví zrovna na Josefa z Arimatie?
Je jednou z nejzáhadnějších postav v historii křesťanství. Nejspíš tajný Kristův stoupenec byl váženým členem sedmdesátičlenného židovského sanhedrinu, ale s Ježíšovým odsouzením nesouhlasil. Po Ježíšově odsouzení na rozdíl od Ježíšových učedníků neutekl a vyžádal si od Piláta svolení, aby směl Ježíše sejmout z kříže a pochovat ho ve svém vlastním hrobě, který ve skále vytesal. Možná, že ho k tomu vedl jako radního respekt před zákony. Tělo ukřižovaného nesmělo na kříži zůstat přes noc, tím spíše, že dalšího dne byl sabat. Po Ježíšově zmrtvýchvstání našla Maří Magdaléna prázdný hrob a i u toho měl Josef z Arimatie být.

Některé legendy vyprávějí o tom, že Josef  také zachytil Kristovu krev při ukřižování do kalichu z poslední večeře Páně a oné nádobě s Kristovou krví se říkalo „svatý grál“.
 Nádobku prý dle jedné verze vzal sebou do Antiochie, dle jiné až na britský ostrov Avalon. Zemřel dle jedné pověsti někde ve Francii, kde měl působit jako misionář anebo umřel v Antiochii, kde nádobku uložili s ním do hrobu.Ve třetím století ji prý vykopali a svatý grál se dostal později do rukou křižáků. Josef z Arimatie byl v 16. století  prohlášen svatým. Tak lze pochopit, proč se angličtí mniši arménského arcibiskupa vyptávali právě na něj. Řekl jim, že ho zná a že s ním před nedávnem večeřel. Takže sice „věčný“, nikoliv však „putující“. I tento „arménský Josef z Arimatie“ tvrdil, že byl osobně přítomen při Kristově ukřižování. Byl prý dveřníkem u Pontského Piláta a jmenoval se Cartaphilus.(„Všemi milovaný“).

Uvažujme: dveřník u Piláta mohl být spíš jeruzalémský policista. Nějakou vlastní policii Židé jistě měli. Cartaphilus byl prý nejspíše Řek a pohan. Jeho jméno  nalézáme v mnišských kronikách ze 13. století. Snad bylo odvozeno od termínu „Cartophylax“, což počátkem středověku znamenalo „archivář“, jak na to v roce 1929 poukázal kodaňský rabín  D a v i d  S i m o n s e n. Tak se prý ve 4. století označovali Židé, jelikož se při uchovávání bible projevovali jako archiváři. Cartaphilus však nebyl ani archivářem, ani poutníkem a nebyl ani Žid. Ztotožňování Cartaphila s Židem  Josefem z Arimatie je nesmyslné, ačkoliv se tu a tam ujalo.Arménský arcibiskup o něm říkal, že žije mezi arménskými biskupy a preláty a pobývá i v jiných zemích orientu. Prý to byl právě Cartaphilus, jenž pobídl Ježíše, aby šel rychleji a udeřil ho. Ježíš měl odvětit: „Já už jdu, ale ty budeš otálet, dokud nepřijdu“. Kajícníka Cartaphila prý pokřtil dle jedné verze už svatý Pavel, dle jiné verze Ananiáš a Cartaphilus přijal jméno Josef. Vedl prostý život asketického svatého a každému věřícímu vyprávěl o svém zločinu. Hřešil prý nevědomky. Církev se prý pokoušela z něj vskutku svatého udělat, on však zůstal Židem a jako Žid Ahasver bloudil světem.

Verzi Rogera z Wendoweru Matouš Pařížský ve své „Velké kronice“ z roku 1243 převzal.
Píše se v ní, že Ahasver vždy po devadesáti či stu létech těžce onemocní, rozvine se kataleptická ztuhlost s krátkým spánkem, přesto se opět probouzí k životu jako asi třicetiletý muž. Pramenů legendy o Ahasverovi bylo samozřejmě mnohem víc. F r a n c e s c o  d i  A n d r e a  z italského San Lorenza v roce 1411 Ahasvera potkal:“Mohl jen tři dny v jedné provincii zůstat a musel spěchat pryč, viditelný i neviditelný…“. Španělský básník V i l l a l ó n napsal v roce 1557 satiru „Crotalon“. Jedné z postav, přemoudřelému kuchařovi, vložil do úst tvrzení, že Ahasver byl švec a že udeřil Ježíše botou.

text z knihy nakladatelství Dauphin:
Mýtus věčného Žida, Jaroslav Vacek, 188 stran, původní ilustrace,  Dauphin, 2012
Více o knihách : www.dauphin.cz

The post Ahasver. Vyčerpávající přehled o mýtu Věčného Žida first appeared on Čítárny.

Irsko je ostrov, kde svérazné počasí a podivuhodná krajina na rozhraní dvou živlů formovaly lidské vědomí po celá staletí. Bohatá je proto irská pokladnice příběhů, mýtů a bajek na rozhraní dvou světů. Toho viditelného našimi smysly a světa na odvrácené straně našeho vědomí. Své o tom ví velký irský básník Yeats, který prochodil skoro celý ostrov, aby mýtům naslouchal, zapisoval je a někdy jim také věřil. Myslím, že podobně to bylo i u Roberta van Weyera, který vše poctivě zapsal do své knihy.

Moudrost starého Irska / Robert Van de Weyer / vydal Portál, 2001

Strašidelná dýně.
V jedné vsi žili velmi hloupí lidé. Jednou zaseli na pole za vsí dýně. Jedna vyrostla do nevídané velikosti a vesničany napadlo, že na tom musí být něco podezřelého. Začali jí říkat “obluda”. Usadil se v nich strach a nakonec se obludy báli tolik, že ani nevkročili na pole, aby sklidili ostatní dýně.

Do vsi přišel potulný kazatel. Když se o obludě dozvěděl, šel se podívat na pole a zjistil, že je to jen přerostlá dýně. Nabídl se tedy, že obludu zabije. Vzal si nůž, odešel na pole, uřízl si kus dýně a začal jíst. Když to vesničané viděli, napadlo je, že když na jejich obludu tak nebojácně zaútočil, musí být sám obluda. A tak hnali kazatele ze vsi vidlemi.
Několik dní poté přišel do vsi jiný potulný kazatel. Také jemu ukázali svoji obludu. Tento kazatel se nenabídl, že obludu zabije, ale souhlasil s vesničany, že může být opravdu nebezpečná. Tiše, po špičkách opustil pole, jako by se sám bál. Tak si získal důvěru vesničanů.
Ve vsi pobyl mnoho týdnů. Ponenáhlu lidi učil, že všechno kolem nich stvořil Bůh, takže se nemusí ničeho bát – ani přerostlých dýní. A hloupost vesničanů se pomalu měnila v moudrost a jejich strach v důvěru.

Co znamená “mít”?
Největší boháč ve městě měl nádhernou sbírku šperků, které zamykal do tajné skrýše. Jednoho dne k němu přišel na návštěvu kněz.
“Slyšel jsem, že máte sbírku překrásných šperků. Mohl byste mi ji ukázat?” poprosil ho.
“S potěšením,” přikývl boháč. “Sám jsem ji nevytáhl už léta a rád se s ní potěším.”
Otevřel tedy tajnou schránku a vytáhl ven truhličku se šperky. Jeden po druhém je vyložil na stůl a oba muži na ně mlčky hleděli, oslněni jejich krásou. Potom boháč šperky zase posbíral, uložil do zlatem pobité truhličky a pečlivě ji zamkl zpět do skrýše.
“Děkuji vám, že jste mi ty šperky dal,” řekl kněz.
“Ale já jsem vám je nedal,” ohradil se boháč. “Ty šperky patří mně!”
“Měl jsem z pohledu na ně stejné potěšení jako vy,” odpověděl kněz. “Takže jediný rozdíl spočívá v tom, že vy jste je musel zaplatit a musíte se o ně starat.”
Toho dne vzal boháč zlatem zdobenou truhličku a prošel všechny domy ve městě. Každé rodině dal jeden šperk – bylo jich právě tolik, aby poslední zbyl na něj.

Mouka a sůl.
Matka poslala syna nakoupit. Přikázala mu koupit mouku a sůl, a protože věděla, že moc rozumu nepobral, kladla mu na srdce, aby je nesmíchal. Syn vzal mísu a vydal se ke kupci. Kupec odvážil mouku a nasypal mu ji do mísy. Pak odvážil sůl.
“Dejte pozor, a mi nesmícháte sůl s moukou,” upozornil ho chlapec.
“Kam ti ji tedy mám nasypat?” zeptal se kupec.
“Sem,” povídá chlapec a obrátil mísu dnem vzhůru. Mouka se vysypala na podlahu. Kupec tedy nasypal odměřenou sůl na ploché dno mísy a chlapec se spokojeně vracel domů.
“Tady je sůl,” povídá matce.
“A kde máš mouku?” divila se matka.
“Přece tady,” odpověděl syn a obrátil mísu dnem dolů.

Uzdravující moc slova.
Jeden potulný kazatel navštívil vesnici, ve které žilo vážně nemocné děvče. Rodiče dívky ho prosili, aby ji navštívil. Kazatel poklekl u jejího lůžka a pomodlil se. Potom vstal.
“Od této chvíle se děvče začne uzdravovat,” řekl rodičům.
Opodál stál dívčin strýc. V duchovní moc nevěřil a všechnu důvěru skládal v léky.
“Copak může nemocného uzdravit pár slov?” vysmíval se.
Kněz se k němu znenadání otočil, oči mu plály hněvem.
“Ničemu nerozumíte. Jste omezený tupec!” zakřičel na překvapeného strýce.
Dívčina strýce taková hrubost hluboce urazila. Zrudl, roztřásl se hněvem a na čele mu vyskočil pot. V tom okamžiku se kazatel usmál.
“Když pár slov dokáže tak rozpálit a rozčílit muže, jako jste vy, proč by moc několika slov nemohla uzdravit mladou dívku?”

Vyrušený kněz.
„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?” zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?”
„Je mi to moc líto, otče,” omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj.”
„Ale já jsem myslel na Boha,” opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba.”

Projev vděčnosti.
Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík.
“Co to děláte?” zeptal se starce.
“Sázím ovocné stromy,” odpověděl mu.
“Vždy se nedožijete toho, až začnou rodit,” divil se mladík.
“Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný,” odpověděl stařec. Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně.”

Křičící poustevník.
Cizinec putující po Konnachtu přišel do vesnice ležící na úpatí strmé hory. Od místních lidí se dozvěděl, že na jejím vrcholku žije poustevník.
“Slyšíme ho, jak rozmlouvá s Bohem a jak se s ním hádá,” říkali. “Přimlouvá se za nás u Boha a díky jeho modlitbám máme tak bohatou úrodu a naše krávy dávají tak tučné mléko.”
Cizinec zatoužil tohoto neobyčejného poustevníka poznat a vydal se na vrchol hory.
“Opravdu mluvíte s Bohem a hádáte se s ním?” ptal se poustevníka.
“Když jsem sem přišel,” odpověděl mu poustevník, “bál jsem se tu, hlavně v noci. A tak jsem začal křičet, abych si dodal odvahy.”
“A co bylo dál?”
“Lidé můj křik uslyšeli a začali mi nosit jídlo. A od té doby křičím a lidi mi nosí vše potřebné. Vidíte, jak se o mě Bůh stará!”

Rozsudek.
Tři kupci, kteří se jmenovali O’Flynn, O’Léry a O’Konnell, společně vydělali deset tisíc zlatých. Po deset let tvrdě pracovali a řekli si, že by si svého výdělku měli také užít. Rozhodli se, že si rozdělí tisíc zlaáků a zbylých devět tisíc že uloží ke kováři Josephovi, který je schová do kované truhly. Za rok se znovu sejdou a budou pokračovat ve společném díle. Kovář Joseph byl ochoten uložit jejich peníze na rok do své truhly a slíbil, že je vydá jedině tehdy, když o to požádají všichni tři kupci současně. Kupci se spokojeně rozešli užívat si vydělaných peněz.
Půl roku poté, pozdě večer zaklepal na dveře kovárny O’Flynn. Prosil Josepha, aby mu uložené peníze vydal, protože se jemu a jeho přátelům naskytla jedinečná příležitost k nákupu lodního nákladu.
“Ale já jsem slíbil, že peníze vydám jen vám všem třem dohromady,” namítal kovář.
“Jistě,” trval na svém O’Flynn, ale přátelé nemohou přijít. Museli zůstat v přístavu, aby majitel lodi neprodal náklad někomu jinému. Souhlasí s tím, abys mi peníze dal.”
Joseph nebyl od přírody podezřívavý, a tak šel, odemkl kovanou truhlu a dal uložené peníze O’Flynnovi.
Když uplynul smluvený rok, přišli za kovářem O’Léry s O’Konnellem. Divili se, proč tam není také O’Flynn. Když se dozvěděli, co se přihodilo, rozlítili se, že je O’Flynn podvedl a že mu kovář svou hloupostí pomohl. Chtěli, aby jim Joseph nahradil, oč je svou důvěřivostí připravil, a odvedli ho k soudci.
Soudce vyslechl žalobu kupců a zeptal se kováře, co může říct na svou obhajobu.
“Nic, pane,” povzdechl Joseph se slzami v očích.
Soudce vynesl rozsudek: “Kovář Joseph doznává, že vám dluží peníze, ale podle dohody, kterou jste s ním uzavřeli, vám může peníze vydat pouze tehdy, když za ním přijdete všichni tři. Přiveïte tedy O’Flynna, a kovář vám zaplatí.”

Foto: citarny.cz

The post Poučné a moudré příběhy starého Irska aneb osmkrát o lidské hloupost i vychytralosti first appeared on Čítárny.

Devadesáti let by se 14. května 2014 dožil spisovatel Eduard Petiška (který zemřel roku 1987 v Mariánských Lázních). Petiškův otec se shodou okolností znal jak s Jaroslavem Haškem (seděl s ním dokonce ve stejné školní lavici), tak s Franzem Kafkou (spolu pracovali v téže pojišťovně) – a Eduard Petiška sám hovořil již od dětství stejně dobře česky jako německy (měl dva mateřské jazyky). Od dětství psal i verše, z nichž některé otiskl už roku 1939 v Mladém hlasateli.

Jsa výrazně hudebně nadán, udělal Eduard Petiška zkoušky na konzervatoř, ale po maturitě (1943) v Brandýse doplatil na okupaci, byl totálně nasazen a po osvobození vystudoval na Univerzitě Karlově germanistiku a komparatistiku. Stal se tak doktorem filozofie (1949), ale prakticky a „rovnou“ především profesionálním překladatelem (např. Heinricha Heina) a spisovatelem na volné noze.

Svou první knížku Oči vzlétajícího času vydal roku 1946.
Toužil psát i pro děti a jeho leporelo Alenka jde spát vyšlo už rok poté. Téhož roku 1947 přeložil Petiška také životopisnou knihu Roosevelt.

Pak přišel rok 1948.
Tehdy se oženil a současně pochopil, že mu bude pro příští roky nejspíše záchranou právě psaní pro děti. A taky bylo. Už roku 1948 následovaly Pohádky pro nejmenší anebo Sedm Mamlasů a mezi mnohými dalšími tituly posléze i sbírka próz Jak se Martínek ztratil (1956), ve které Petiška poprvé zohlednil syna Martina Petišku (nar. 1950), budoucího spisovatele a tvůrce lexikonů české šlechty.

Martínkova dobrodružství pokračují v knize Kam se schoval nůž (1957)
ilustrované Helenou Zmatlíkovou a téhož roku reagoval autor na dosavadní schematismus sbírkou „nemocničních“ básní pro dospělé Okamžiky, která se stala obdobnou událostí, jako rok předtím Valentův román Jdi za zeleným světlem.

Roku 1958 pak zpracoval Staré řecké báje a pověsti,
které provázely i díky specifickým ilustracím Václava Fialy dětství nejednoho z nás, ale i mnoha dětí v jiných zemích (a skutečně lze jen těžko vymazat z paměti – a čímkoli nahradit – třeba tamní děsivé zobrazení Gorgony).
Přeloženy do mnoha a mnoha jazyků dosáhly tyto Báje třeba jen ve Francii dosáhly takřka třiceti vydání a staly se tam dokonce školní četbou.

Sám mám Eduarda Petišku svázaného i s dalšími knížkami pro děti, především pak s Birlibánem (1959) a jeho pokračováním Birlibán jde do školy (1962).
Zdaleka ne naposled tu Petiška prokázal, nakolik se svede vžít do intimního vnímání dítěte, a jenom zdánlivě banálním je tady motiv svačiny, které si chlapec nedostatečně váží a jenž je rozvíjen coby poutavá pouť dítěte úzkým, podivuhodným tunelem skrz houštinu s následnými dobrodružstvími ve fiktivní, snové zemi, kde číhá na nezdárníka i vysoká Housková hora, která nepříjemně připomene, ano, právě inkriminovanou housku.

Rok poté (1960) začal Petiška spolupracovat se Zdeňkem Milerem  a napsal dnes už klasické, úvodní dobrodružství dlouhé série krtkových příhod Jak krtek ke kalhotkám přišel.
Téhož léta převyprávěl Sedmikráskou i německé pohádky, a to tak, jak je pamatoval z babiččina vyprávění, a ve stejném roce stvořili spolu s Trnkou i publikaci Sen noci svatojánské, která byla přeložena rovnou do němčiny, francouzštiny a angličtiny, aniž by však došlo také na její český ekvivalent. Vychází ze stejnojmenného animovaného filmu.

Své první romány Než uzrají muži (o dětství na počátku války) a Pomerančové šaty vydal Petiška teprve v letech 1960 a 1962 a svou prvou povídkovou sbírku Hotel pro cizince teprve roku 1964.
Na Řecké báje navázal Příběhy, na které svítilo slunce (1967), kde opět vynikajícím způsobem převyprávěl pověsti dávného Egypta, Mezopotámie a Izraele, už počínaje stvořením světa. Synovi věnoval Petiška román Průvodce mladého muže manželstvím (1981).

Roku 1968 vydal Petiška čtyři knihy.
Básnickou sbírku Ovidiova rodina, román Hrdinův pátek, převyprávění židovských pohádek staré Prahy Golem a anglickou verzi známého příběhu Louskáček. Nicméně vydání jeho Cesty do země Lidivoni bylo v tom roce zastaveno a práce mohla vyjít teprve roku 1999.

Vraťme se však ještě do léta 1971 a ke sbírce veršů Prométheova paměť. Téhož roku vycházejí i Příběhy tisíce a jedné noci, dále pak pověsti Čtení o hradech a taktéž všechny „sebrané“ Martínkovy pohádky. K tomu i celá Martínkova čítanka. Alenčina čítanka následovala pak roku 1982.

Již posmrtně vyšly mj. jeho básnické sbírky Podzimní deník (1989) a Vůně hvězd (1989), román Srdce, ve kterém bydlím (1990) a taktéž próza pro děti Neviditelná Zuzanka (1993).

Celkem tak Eduard Petiška zůstává autorem takřka sta titulů přeloženým do zhruba třiceti jazyků. Až dosud se prodalo okolo osmnácti milionů výtisků jeho knih a je proto krutým, ne-li trochu děsivým paradoxem i svědectvím o dnešku, nakolik je částí národa zapomínán.
Přesto i proto se v rámci letošního Roku Eduarda Petišky koná v knihovnách i jinde řada akcí na počest jeho děl.

The post Eduard Petiška. Populární spisovatel vydal skoro sto titulů v nákladu přes 18 miliónů kusů first appeared on Čítárny.