Lewis Carroll napsal mimořádné dílo, které ve své podstatě určeno nejen dětem, ale i dospělým. Jeho Alenka vysoce přečnívá všechna dobrodružná snění literatury pro děti a mládež. Je to příběh v němž logika dospělého světa je úplně převrácená, slovní hříčky vládnou a nic nedává „normální“ smysl.

„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“

Co také měla Alenka Houseňákovi odpovědět?
Nehovoří ani tak o čase, ale o zkušenosti ze světa, v němž se dětsky prostá fantazie setkává ze světem dospělých.

Jedna z nejabsurdnějších pasáží knihy.
Nekonečný čajový dýchánek, kde se nikdy neuklízí nádobí a čas stojí.

Pod stromem u domu bylo prostřeno a svačili tam Zajíc Březňák se Ševcem. Mezi nimi seděl Plch a tvrdě spal a oni loktem o něho opřeni bavili se mu nad hlavou.
„Žádné místo! Žádné místo!“ vykřikli, když spatřili Alenku.
„Místa je spousta!“ řekla Alenka rozhořčeně a posadila se do velkého křesla na konci stolu.
„Napij se vína,“ řekl Zajíc Březňák přívětivě.
Alenka se rozhlédla po stole, ale byla tam jen čajová konvice.
„Já tu žádné víno nevidím,“ poznamenala.
„Není tu žádné,“ řekl Zajíc Březňák.
„Tak proč mi ho nabízíš?“ řekla Alenka rozmrzelá.
„Protože je slušné nabízet,“ odpověděl Zajíc Březňák.
„A je také slušné sedat si k lidem, kteří tě nepozvali,“ řekl Švec.

A pak přichází slavná hádanka, čistý nonsens.
„Proč je havran jako psací stůl?“

O čem je kniha: Lewis Carroll / Alenka?
Alenka sedí na břehu řeky se svou sestrou, nudí se a najednou uvidí Bílého králíka s vestou a kapesními hodinkami, jak spěchá a mumlá, že „se zpozdí“. Zvědavá Alenka ho následuje do králičí díry.
Propadne se hluboko dolů a ocitne se v podivném světě plném absurdity. Neustále mění velikost, zvětšuje se a zmenšuje díky magickým nápojům a koláčkům.
Setkává se s řadou bizarních postav:
Housenkou, která kouří vodní dýmku a radí jí,
Bláznivým kloboučníkem a Březnovým zajícem na nekonečné svačině (mad tea-party),
usmívajícím se Cheshirským kocourem, který mizí a zůstává jen jeho úsměv,
Vévodkyní s dítětem, které se promění v prase,
Srdcovou královnou, která neustále křičí „Sťat hlavu!“

Alenka prochází různými absurdními situacemi:
Hraje kroket s živými plameňáky a ježky, poslouchá podivné příběhy (např. o Humřím čtverylce) a nakonec se dostane k soudu, kde je obviněn Spodek srdcový z krádeže vdolků.
Když se Královna rozzuří a chce Alenku popravit, dívka se postaví na odpor, prohlásí všechny za pouhý balíček karet a… probudí se zpět na břehu řeky.
Celé to byl jen sen.

Kniha je plná slovních hříček, fantastického snění, logických paradoxů, nonsensu a satirických prvků na viktoriánskou společnost.
Je to klasika dětské literatury, kterou si užívají i dospělí.

Carroll dobře věděl, že skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující.
Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.

Nejtěžší místa v knize Alenka v říši divů pro děti (zejména mladší, do 8–10 let)
jsou hlavně ty, které spoléhají na anglické slovní hříčky, parodie na viktoriánské básničky a absurdní logiku dospělého světa. Děti obvykle milují dobrodružství, zmenšování/zvětšování a bláznivé postavy, ale tady se často ztrácejí. 
Děti často nechápou parodie na básně a absurdní „dospěláckou“ logiku (proč věci nemají smysl a proč se o tom pořád mluví).
To vede bohužel k tomu, že se často vytvářejí zjednodušené verze příběhu, například v kýčovitém podání Disney produkce.

Dílo se dočkalo volného pokračování:
Za zrcadlem a co tam Alenka našla (též známé jako Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala; anglicky: Through the Looking-Glass and What Alice Found There, 1872).

Lewis Carroll (27.1. 1832 – 14.1. 1889), anglický spisovatel, matematik a učenec vydal svou Alenku 16. dubna 1865 v Londýně.
U nás ji nejspíše známe jako Alenku v říši divů. Kniha je pokládána za skvost klasické světové literatury.
Alenka (citováno podle Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros Praha 1988, přeložili Aloys a Hana Skoumalovi, ilustrace Markéta Prachatická, grafická úprava Oldřich Hlavsa)

Vynikající ilustrace Markéty Prachatické.

Ukázka: Překlad: Aloys a Hana Skoumalovi / 6. kapitola Vepř a pepř

Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky, ale měla dlouhé drápy a spoustu zubů, a tak k ní byla Alenka raději uctivá.
„Číčo,“ spustila nesměle Alenka, protože si nebyla jistá, zda se jí to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila.
„Vida, ono se jí to líbí,“ oddechla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“
„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.
„To je mi jedno kam – ,“ řekla Alenka.
„Pak je jedno kudy půjdeš,“ řekla kočka.
„ – jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.
„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“
Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného. „Jací lidé bydlí tady v okolí?“
„Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec . A tamtím směrem,“ a mávla druhou tlapkou, „bydlí Zajíc Březňák. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí.
„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka.
„Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“
„Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka.
„To je jisté, jinak bys sem nechodila.“
Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“
„Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš ne?“
„Snad,“ odpověděla Alenka.
„Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No, a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“
„Já tomu říkám předení a ne vrčení,“ řekla Alenka.

The post Lewis Carroll. Jak Alenka v kraji divů vystoupila z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické first appeared on Čítárny.

Nejkrásnější česká kniha století. Absolutním vítězem ankety se stala Váchalova jedinečná “Šumava umírající a romantická” z roku 1931.
Jeden z pohledů na nejkrásnější knihu vydanou od roku 1900. Samozřejmě můžete souhlasit či nesouhlasit. Je to vždy o osobním vkusu, o úhlu pohledu a dominanci současných trendů v umělecké komunitě.
Jak by vypadala soutěž v roce 1950 nebo 1967 nebo 2000?
Jak bude asi taková soutěž vypadat v roce 2050?
Každopádně knihy z roku 2025 jsou po umělecké stránce opravdu kvalitní.

Anketu Nejkrásnější česká kniha století vyhlásil Památník národního písemnictví / Muzeum literatury a Projekt Identita.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění: grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další s otázkou, jaké jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století.
Výsledky byly oznámeny 15. ledna 2025 v Muzeu Kampa.

Výsledky anktety “Nejkrásnější česká kniha století” 2025.

1. místo
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931)
Úprava a ilustrace: autor
Kniha je výsledkem lásky Váhala k Šumavě, kterou dlouhodobě procházel, skicoval a vytvořil desítky dřevorytů.
Kniha má rozměry 65 x 49 cm váží 20kg a byla vydána v počtu 11 výtisků.

2. místo
J. F. Cooper: Poslední Mohykán (1972)
Úprava: Milan Kopřiva, ilustrace: Jiří Šalamoun

3.—5. místo
Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem (1983)
Úprava: Oldřich Hlavsa, ilustrace: Markéta Prachatická

Oldřich Hlavsa, Karel Wick: Typographia I.–III. (1976–1986)
Úprava: Oldřich Hlavsa

Vítězslav Nezval: ABECEDA (1926)
Úprava: Karel Teige, fotomontáže: Karel Teige, Karel Paspa

6.—10. místo
Vojtěch Preissig: Aucassin and Nicolete (1931)
Úprava a ilustrace: autor

Milena Lamarová: Design a plastické hmoty (1972)
Úprava: Václav Cigler

Josef Váchal: Krvavý román (1924)
Úprava a ilustrace: autor
Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Miroslav Šašek: This is London (1959)
Úprava a ilustrace: autor
To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška

Jiří Trnka: Zahrada (1962)
Úprava: Lumír Ševčík, ilustrace: autor
Jiří Trnka a jeho slavná klukovská zahrada

The post Nejkrásnější české knihy století. První je Váchalova Šumava umírající a romantická first appeared on Čítárny.

V nenápadné knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé nonsensové verše prvotně určené dětem, avšak milované mnoha dospělými. K nesmírné oblibě Fryntových básniček výrazně přispěla jejich zhudebněná podoba v písních Petra Skoumala (Ančičky, Krtek, Tygr, Sandály, Vrabčáci, Pět myšů, Pod aj.).

Písničky bez muziky | Frynta Emanuel | Ilustrace: Markéta Prachatická | vydalo Argo, 2010, celkově 3. vydání, první dvě v Albatrosu

Frynta Emanuel – Písničky bez muziky

ČERVOTOČ

Mluvil jsem tuhle s červotočem,
Jenže už nevím přesně o čem
a taky přesně nevím proč
a jestli to byl červotoč.

OTÁZKY

Děti jsou strašné na dospělé:
nemají kousek citu v těle
a na kdeco se napořád
dovedou ptát a ptát a ptát.
To dospělí už po taletí
se citlivě vždy ptají dětí
jen na jediné: ,,Kolik je ti,
chlapečku, kolik je ti let?”
A když pak slyší třeba „Pět” –
užasnou: ,,Jejej, to to letí!”
Nechápou, jak se mohlo stát,
že jim už bylo padesát.

GOLEM

Uplácal jsem si Golema
je pěkný jako květ –
na krku ale vole má,
tam se mi nepoved.
Já říkám: “Koukej, Goleme,
to si nesmíš tak brát –
být takovéhle vole mé
tak budu jenom rád.
Zas jiné mrzí naopak,
že mají krky holé.
Tak co ti vadí? Nech to tak.”
A on mi říká: “Vole.”
A jenom kvůli voleti
snad na mě má i zlost.
V těch mladých v tomhle století
je strašná ješitnost.

PÁV
Snad před sto léty nebo dřív
v hospodě vypil páv pět piv
a dodneška se říkává
té staré krčmě U páva.
Když člověk vypije pět piv,
nevidíme v tom žádný div –
a vypije-li pět piv páv,
je z toho celý svět pif paf.

NOKY

Má teta jen z vody a mouky
vám dovede takové noky,
že půjdu ní zas,
když budu mít čas,
tak nejdřív až za čtyři roky.

KONĚ

“S koňmi se nadělají fraky,”
povídá kohout, “proč a nač?
že tahají ty žebřiňáky?
Vždyť je to hloupost, poněvadž
když už to jede, tak to jede,
jenom se tlačí na chomout;
ono tu vlastně o nic nejde
než o ten fígl, jak s tím hnout.”
“Co koně, to my taky svedem,”
povídá na to jezevčík,
,Jedině proč to nedovedem,
že prostě neznáme ten trik.”

POD

Koupíte lva i velblouda,
je k mání lenochod,
co vám však nikdo neprodá,
je jedno zvíře – pod.

Já, kdyby svět byl bez podů,
co bych měl za život?
Jen ráno sejdu ze schodů –
už za mnou běží pod.

I co se týče postele –
já spávám v ní, on pod.
A tak mi bytná nestele,
snad jí to není vhod.

Je typické, že právě ti,
jimž nejde pod nos pod,
lžou, chrápou, křičí na děti
a chodí do hospod.

Pod jistě jako maličký
už bývá protiva,
že třeba kouše tkaničky
a slintá do piva –

a tak se často znelíbí
to zvíře nevinné.
Je ale někdo bez chyby?
My lidi ne, my ne.

Já osobně mám pody rád,
jsou prostě úžasní.
A kdo mi to chce vyčítat,
ten ať si ujasní,

že ze zvířat, k nimž od věků
lne celý lidský rod,
jsou nejmilejší člověku:
pes, kočka, kůň a pod.

The post Písničky bez muziky Emanuela Frynty s ilustracemi Markéty Prachatické first appeared on Čítárny.

Sbírky pohádek Pavla Šruta patří ke skvostům beletrie pro děti, zvláště, když jsou ilustrované světovými ilustrátorkami Květou Pacovskou a Markétou Prachatickou.
Pohádky jsou ze všech končin ostrovního království – anglických, irských, skotských i velšských  přináší klasické pohádky o zvířátkách i všelijakých kouzlech, strašidelné příběhy i veselé historky z Gothamu, který jako by z oka vypadl našemu Kocourkovu.

Kočičí král | Pavel Šrut | Ilustruje Markéta Prachatická | Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009
(1. vyd. 1989 Albatros s ilustracemi Květy Pacovské)

Ilustrace Markéta Prachatická

Ilustrace Květa Pacovská

Kočičí král – ukázka z knihy

Slibte mi, že se nebudete bát, a já vám povím, co se stalo blízko hřbitova…
Tohle se stalo: jednou takhle večer v domku blízko hřbitova seděla hrobníkova žena na židličce u kamen!
Proti ní kocour, hotové kocouřisko. Celý černý, jen oči jako dvě zelené lucerny. Říkali mu Tomáš.
Žena si trochu zdřímla, Tomáš si přemýšlel – a najednou, najednou se rozletí dveře!
„Kdo je Tumáš Tomáš?“ vpadl dovnitř hrobník.
„Projána, co se stalo? A jaký Tumáš Tomáš?“ vylekala se žena.
„Tohle se stalo,“ odpověděl hrobovým hlasem hrobník. „Kopu hrob pro nebožtíka, kopu a kopu, už se stmívá a na mě jde najednou spaní. Opřu se o rýč, drobet si zdřímnu – a najednou slyším mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš!“ přikývl hrobník. „A co já? Já se podívám z jámy nahoru – a co myslíš, že vidím?“
„Jak to můžu vědět?“ vylekala se žena.
„Vidím devět kocourů, černých zrovínka jako tady náš Tomáš! A teď mi pověz, co nesli?“
„Projána, to ti nepovím!“ vylekala se žena.
„Nesli malou rakev pokrytou černým sametem! A na tom černém sametu ležela zlatá korunka a žezlo, zrovínka jako pro krále. A jak ti šli, tak při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Při každém třetím kroku mňau, jdou blíž a blíž, oči jim svítí jako zelené lucerničky – a najednou jsou skoro u mne! Osm jich drží rakev a ten největší kocour vpředu kouká jako zeměpán… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena.
„Vždyť povídám! Šli blíž a při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“
„Mňau!“ ozval se Tomáš.
„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Jenže to už jich stálo na kraji jámy všech devět a koukali přímo na mě! Ale takovým ti divným pohledem… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká! Zrovínka jako oni!“
„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena. „A co bylo potom?“
„Potom se ti to největší kocouřisko nakloní do jámy a povídá…“
„Povídá? Co povídá?“ vyhrkla hrobníkova žena.
„Povídám, že povídá hrobovým hlasem: ,Vyřiď Tomášovi Tumášovi, že Tumáš Tomáš umřel!´“
„Tohle že povídal?“ vylekala se žena.
„Tu to máš. Přesně tohle!“ řekl hrobník. „A proto jsem se tě ptal, kdo je Tumáš Tomáš. Nemůžu přece Tomášovi Tumášovi vyřídit, že Tumáš Tomáš umřel, když nevím, kdo ten Tumáš Tomáš je!“
„Koukni na našeho Tomáše! Podívej na našeho Tomáše!“ vylekala se hrobníkova žena.
Hrobník se podíval a koukal. Kocour stál u kamen a oči mu svítily jako dvě zelené lucerničky. Otevřel dvířka a povídá hrobovým hlasem:
„Cože? Tak Tumáš Tomáš umřel? Ale to jsem potom králem koček ode dneška já!“
A pak šup! Skočil do sazí a komínem pryč.

The post Kočičí král. Pohádky Pavla Šruta z Anglie, Skotska, Irska. Ilustrace Pacovská, Prachatická first appeared on Čítárny.

Knížka Jany Šrámkové opět září nápaditými ilustracemi Markéty Prachatické k jednoduchému textu o přátelství hraboše Dageše a sysla Mapíka.

V doslovu autorka vysvětluje:

… Jenže mě rozesmály ty neodolatelné názvy dvou diakritických znamének dageš a pappiq. Hned jsem se zavázala, že podle nich jednou pojmenuji nějakou nerozlučnou dvojici zvířátek. Jen jsem zatím netušila, že za čas začnu psát knížky, a tak ani nebude nutné pořizovat ke jménům domácí mazlíčky.
Dageš a mappiq vypadají v hebrejštině dočista stejně, jako tečka. Obyčejná tečka uprostřed písmene. A přitom má každý z nich úplně jinou funkci. Dages písmeno zdvojuje a některým určuje výslovnost, mappiq zase umí rozeznít písmeno na konci slova, které se jinak nečte…

Bratři v poli / Jana Šrámková / Ilustrace Markéta Prachatická / Nakladatelství František Havlůj – Běžíliška, 2017

The post Bratři v poli. Milá knížka Jany Šrámkové s ilustracemi Markéty Prachatické first appeared on Čítárny.

Skoro každá knížka Ivy Procházkové patří mezi knihami pro děti a mládež k těm nejlepším. Její knížky jsou čtivé a rozhodně se nevyhýbají tématům, jež jsou pro nakladatelství komerčně nezajímají. Tak je tomu i u poslední knížky “Myši patří do nebe”, kde základním motivem je smrt. Ale nelekejte se, k pochmurnému katolickému vnímaní smrti, tak, jak to máme v sobě zakořeněné, to má hodně daleko…

Iva Procházková je autorkou bezmála dvaceti titulů a v současném kontextu české prózy pro děti a mládež stále dokáže překvapovat, jak ve výběru témat, tak ve způsobu vyprávění příběhu.
Zatímco v předchozích pohádkově laděných příbězích (Středa nám chutná, 1994, Eliáš a babička z vajíčka, 2002) propojuje realitu s fantazijním motivem, popřípadě s postavou, a jejich prostřednictvím otevírá aktuální sociální otázky, jako je problém omezené autoritativní výchovy nebo zcela jednoduchá touha předškolního dítěte po prarodiči, ve zvířecí pohádce Myši patří do nebe Procházková volí téma smrti a znovuzrození. Kniha působí jako hravé fantazijní podobenství závažných existenciálních otázek, které umocňují jemně šrafované figury zvířat ilustrátorky Markéty Prachatické se zvláštní snovou dynamikou pohybu.

Kniha pro děti o smrti a posmrtném životě.
Hrdinové prózy, myšák Šupito a lišák Bělobřich, se po své smrti potkávají v nebi a po smytí nečistot z pozemského života v „koupelně“ pro všechny příchozí prožívají blaženost (ne)bytí plného her a setkávání s jinými zvířecími tvory. V bohatých dialogických rozmluvách zpytují své vzpomínky na pozemské bytí, ale i svůj úžas nad jeho barevností. Pomalu mezi nimi začíná vznikat hluboké přátelství. Nelze než obdivovat nápaditost představy zvířecího nebeského ráje, v němž vše – houpačky, kolotoče, skákací míče, lišákova hra Světlušky zhasnout – je tak podobné toužebným hrám dětského věku.

Ovšem rajská blaženost se postupně pro naše protagonisty stává jednotvárnou. Pro každého tvora nastává čas odejít:

Čas ubíhal. Vlastně neubíhal, s časem se tu dělo něco prapodivného. Neběžel, neplynul, nevlekl se – jako by vůbec nebyl.

A před svým znovuzrozením shlédnou všichni svůj uplynulý život. Bylo by zajímavé sledovat, jak tuto v podstatě jedinou vážnou epizodu vnímají dětští čtenáři. Na zemi pak duše hrdinů přebývají v podobě zvířete, kterou si sami mohli zvolit. A dostávají se na ni, jak jinak, než dobrodružnou cestou parníkem s roztodivnou směsicí zvířat…

V této souvislosti vyvstane na mysl diskutovaný pohádkový román Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce, ve kterém motiv smrti rozehrává téma odvahy a překonání strachu.
Bratři Lví srdce. Jedinečná kniha Astrid Lindgren pro děti o smyslu života i smrti
Působivá pohádková próza Ivy Procházkové, čerpající jak z křesťanské, tak z hinduistické náboženské tradice, je holdem přátelství a životu v souhlase s přírodou.

A co o knížce říká Iva Procházková…

Pohádkový příběh „Myši patří do nebe“ je poslední dětskou knížkou, kterou jsem dokončila. Je to takové veselo-smutné vyprávění o myši, která se po smrti dostane do zvířecího nebe a tam se potká se spoustou dřívějších přátel i nepřátel a zažije s nimi neobyčejná dobrodružství.

KNIHA ZÍSKALA CENU MAGNESIA LITERA 2007 V KATEGORII KNIHA PRO DĚTI A MLÁDEŽ A ZLATOU STUHU ZA ROK 2006

Myši patří do nebe | Iva Procházková | Ilustrace Markéta Prachatická | Vydal Albatros 2006

Ukázka z knihy

Brána se sama od sebe otevřela a Šupito pomalu, s bušícím srdcem proklouzla na druhou stranu. Šla co noha nohu mine a na každém kroku se rozhlížela. Do neznámých míst vstupovala vždycky opatrně. Všude mohlo číhat nebezpečí a rozumná myš s tím musela počítat. Proto nikdy neriskovala – ani když byla mrtvá.
Za bránou se prostírala louka a na ní se klikatila pěšinka mezi kapradím. Vedla k vysokým borovicím. Vypadalo to tu podobně jako za hájovnou, takže Šupito ze sebe brzy setřásla všechnu úzkost. Koupelna musí být tam, kde je voda, pomyslela si a rozběhla se po pěšině směrem, odkud slyšela bublání a zurčení.
Za chvíli dorazila na kraj lesa. Tam zůstala stát a bezradně se rozhlížela. Doma, ve svém lese, znala každý pařez, každý kámen, ale tady se bála, že zabloudí. Pěšina se kamsi vytratila, bublání vody se ozvěnou rozléhalo z různých stran a ona nevěděla, kudy dál.
„Pořád rovně!“ ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu a uviděla strakapouda. Seděl na větvi borovice a zvysoka, jak to dokážou jenom strakapoudi, si Šupito prohlížel. „Nová, co?“
„Hledám koupelnu,“ řekla Šupito zdvořile. Rozhodla se, že si nebude strakapoudova povýšeného tónu všímat. Je přece myš – bude se chovat slušně, ne jako někdo!
„Že vy myši pořád něco hledáte!“ utrousil strakapoud. „Ještě jsem neviděl jedinou, která by běžela rovnou za zobákem!“
„To bude asi tím, že my myši žádný směšný, ukoptěný zobák nemáme,“ neodpustila si Šupito jízlivou poznámku. S některými tvory se při nejlepší vůli nedalo mluvit vlídně! Ale strakapouda její odpověď ani v nejmenším neurazila.
„To je síla, to si musím zapamatovat! Řeknu to datlovi, až ho uvidím!“ rozřehtal se. „Na něj se to přesně hodí: směšný, ukoptěný, smradlavý zobák!“
„Smradlavý jsem neřekla!“
„Řekla neřekla, datla to dožere. Už se těším, jak se bude vztekat. Je totiž příšerně nafoukaný, na všechny kouká shora,“ poučil ji strakapoud a vznesl se.
„Počkej, kudy mám běžet?“ zavolala Šupito.
„Že vy myši pořád běháte! Poleť se mnou, jsme tam za chvilku!“
Šupito si uvědomila, že vlastně umí létat. Jak na to mohla zapomenout? Vznesla se a v mžiku strakapouda dohonila.
„Pořád rovně?“ křikla se na něj.
„Pořád,“ přikývl a Šupito zaslechla, jak se v letu pochechtává. „Pořád rovně za tím směšným, ukoptěným, smradlavým zobákem!“

The post Myši patří do nebe píše Iva Procházková v jedné ze svých nejlepších pro děti first appeared on Čítárny.

Lewis Carroll nebyl jen spisovatel, ale především matematik a velmi slušný fotograf. Fotil hlavně děti a možná díky tomu napsal jedny z nejpodivuhodnějších knih pro děti o Alence a jejím dobrodružstvím za zrcadlem.

Byl také autorem několika matematických knih, ale jedině Euklidés a jeho moderní rivalové“ z roku 1879 je z historického hlediska zajímavá.

Známým se stal ale jen díky knihám pro děti ve kterých zúrodnil jednu ze svých velkých zálib, logiku a vymýšlení slovních hříček.
Alenka v říši divů (Alice’s adventures in wonderland, 1865)
Alenka za zrcadlem (Through the looking glass, 1872)
Dále napsal alegorickou báseň The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) (1876) knihu Sylvie and Bruno (1889).

Zde jsou nejzajímavější ilustrace z jeho Alenky.

{youtube}3udGxR-ccyw{/youtube}

The post Nejzdařilejší ilustrace z Alenky v říši divů i za zrcadlem first appeared on Čítárny.