Jan Vladislav ve své Eseji o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov, píše:
Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie.
Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých.
Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“.

Tento rub má ovšem i svůj líc.
I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč.
V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice.
Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.
Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.
V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud.
Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.
A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává.

„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“
Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný.

 Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět,
spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.
Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.

Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce.

The post Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov first appeared on Čítárny.

František Nepil (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995), muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Hledání radosti
František Nepil / ilustrace Karel Franta / Knižní klub  2006, 1. vydání
Drobné prózy, které manželka Františka Nepila našla ve spisovatelově pozůstalosti. Jsou určeny nejen pamětníkům velkého vypravěče, ale to neznamená, že by se jim mladší čtenáři měli vyhnout. Právě naopak.

Lišky, dobrou noc
František Nepil / Ilustrace Věra Faltová / Vydal Knižní klub 2006, 3. vydání, 2. vydání Olympia 1999. 1. vydání Profil 1971
Příběh Lišky, dobrou noc je situován do kouzelného Jalovcového údolí, kde malý Ctibůrek objevuje tajemství přírody a prožívá v přátelském kruhu rodiny první klukovská dobrodružství. Nejkrásnější chvíle tráví ve společnosti dědy a jeho veselých pohádek. Kniha je určena dětem od šesti let

Štuclinka a Zachumlánek
František Nepil / ilustrace Helena Zmatliková / Vydal Albatros 2001, 3. vydání, 1. vydání 1994, 2. 1998 – obě v Albatrosu, 4. vydání Knižní klub 2010, 5. vydání 2016 opět Knižní klub
Půvabná Nepilova kniha (určená dětem od 5 let) vypráví příběh Šmuclinky, jejího dědečka, který onemocní a musí být v nemocnici, kamaráda Zamuchlánka a jeho pejska Matlafouska, kteří Šmuclince pomáhají postarat se o chaloupku, než se dědeček vrátí domů…

,

Naschválníčci
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Egmont 2004, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1981, 2. vydání Amulet 2000, 4. vydání Knižní klub 2016, ale bohužel s ilustracemi Olgy Franzové
Vyprávění o naschválníčcích, malých nezbednících, kteří jsou vždy připraveni překazit naschvál každou dětskou rošťárnu provází dětské čtenáře již několik generací – radost udělá určitě i vašim dětem…

Pohádková lampička
František Nepil / Ilustrace Jan Kudláček / Vydal Knižní klub 2003, 2. vydání; 1. vydání Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1992; 3. vydání Knižní klub 2013
Knížka veselých pohádek pro nejmenší. Příběhy o zvířátkách a pohádkových postavičkách s nezaměnitelnou poetikou a humorem Nepilova vyprávění.

Polní žínka Evelínka
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Amulet 1997, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1979, 2. vydání Sedistra 1995, 4. vydání Knižní klub 2008
Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje.
Polní žínka Evelínka. Oblíbená kniha Františka Nepila a ilustrátora Miloslava Jágra

 

Střevíce z lýčí
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2002. 5. vydání i 4. vydání 1999 bylo ve VPK; 1. a 2. vydání Práce 1982 a 1988, 3. vydání 1994 Knižní klub, 6. vydání 2007 Knižní klub
Počtení, povídání a poučení, plné typického Nepilova laskavého humoru a životní moudrosti, jehož nosným tématem je soužití člověka a zvířete.

Lipová alej
František Nepil / Ilustroval Jiří Kalousek / Vydal Knižní klub 2003, 3. vydání; také 4. a 5. vydání bylo v Knižním klubu 2008, 2014; 1. vydání Albatros 1985, 2. vydání Sedistra 1997
Během několika let odvyprávěl František Nepil postupně v rozhlasových pořadech Dobrého jitra celé soubory fejetonů. Jedním z takových cyklů byly i úvahy o vztahu k domovu, k rodnému kraji a k vlasti nazvané Moje země. Toto vyprávění uspořádal autor později do knižní podoby s názvem Lipová alej.

Kněžnin prsten, Kde jsi chodil, Satane?
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2001, v tomto výběru 1. vydání
Povídkové příběhy od dob historických až po povídání o známých lidech a sbírka příběhů o všudypřítomných satanáších v nejrůznějších podobách

Pět báječných strýčků
František Nepil / ilustrace Adolf Born / Vydala Olympia 1987, 1. vydání; 2. vydfdání Amulet 1999; 3. vydání Egmont 2004; 4. vydání Knižní klub 2014
Kdo by nechtěl mít báječného strýčka! Malá Minka jich má dokonce pět. Všechno začalo o Vánocích. Pod stromečkem našla Minka lyže a brzy nato vyjela s tatínkem a jeho pěti kamarády na hory. A tam zažila úplně jiná dobrodružství, než čekala…

Dobrá a ještě lepší jitra
František Nepil / ilustrace (obal) Miloslav Jágr Radioservis 2002, zvukový záznam, jinak vyšlo s ilustracemi Vladimíra Renčína 4 vydání
Ve své době mimořádně oblíbené ranní rozhlasové fejetony Františka Nepila, které dosud nevyšly na CD: Studánky – Klatovy – Velká Bíteš – Ještěd – Trenčín – Gejzíry na východním Slovensku – Podtatranské ovce – Silvestr – Pardubice. Doplněno vzpomínkami Miroslava Horníčka a red. Aleše Vovse.
Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila, kniha i audio

Já Baryk
František Nepil / Ilustroval Adolf Born / Vydal Albatros 2001, 4. vydání; 1. a 2. vydání v Albatrosu s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 1977, 1988; 3. vydání Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové; 5. a 6. vydání v Knižním klubu opět s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 2009 a 2014
Baryk se stal jednou z nejúspěšnějších dětských knih vedle Makového mužíčka a Polní žínky Evelínky, v nichž autor uplatnil naivní básnický cit.
Já, Baryk – humorné příběhy psa Františka Nepila

The post František Nepil. Tucet dobrých knih vynikajícího vypravěče first appeared on Čítárny.