Antonín Přidal byl i básník. Příjemné překvapení pro mnohé.  Jeho verše jsou stejně jako jeho próza naplněná moudrostí, kde i hořkost se proměňuje ve schovívavý pohled na život inteligentního a vzdělaného člověka. Potulky ve verších.

Vydal také sbírky Neznámí ve městě (Blok, 1966), Smrt na ostrově (Československý spisovatel, 1966) a Sbohem, ale čemu (Kruh, 1992).

Antonín Přidal / Zpovědi a odposlechy / Koláže na obálce a frontispisu Naděžda Kubinská / Druhé město, 2015

Čtyři pomníky

1
Celý život jsem toužil psát knihy,
knihu za knihou, a nenapsal jedinou.
Na hrob mi napište „Nešťastný člověk“.

2
„Zde leží člověk, který byl šťastný…“
napište na můj pomník.
Desítky let jsem psal knihy.
Nikdo je nechtěl, nestačil, nemohl,
nedokázal číst. Přesto jsem šťastný,
šťastnější než oni. Četl jsem desítky,
desítky svých knih.

3
Jen čtyři slova. „Žil pro jedinou knihu.“
Vyrostla za městem, stále roste.
Má místo stránek stěny a dveře.
Pasáže, zdviže. Mobilní ilustrace.
Biograf. Směnárnu. Věštírnu. Zipiland.
Funeral. Restart. Etnický parking.
Prostory k pronájmu. Lyžařské dráhy.
Roste jen do šířky, Bůh nemá ji proč srazit
z oblaků mezi žáby.
Barokní hřbet a růžová ořízka.
Můj šťastný vynález pro všechny časy.

4
Můj pomník je africký oříšek.
Do něho jednou vyryl jsem
veškerou moudrost pro nemoudré
nejmenším písmem, jaké je možné,
a stvořil tak nejmenší knihu Země.
Čte se posvátným mikroskopem.
Chodí k ní průvody nekonečné délky,
ženy v nich rodí, starci hynou,
mužům se při čtení chce plodit.
Není pravdou, že za svitu měsíce
přilezla do chrámu chytrá opice
a knihu knih snědla.
Pravdou je toto:
Moudrost je nesežratelná.

Tři vlny

První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.

Co neseš

Co nám neseš? ptaly se uštěpačné hlasy
přes hlavy slunečnic za pouštních odpolední,
když jsem se, dítě, přiloudal k okům v plotě
špehovat život na cizích dvorech
a obličejích.

Co nesu? Nic,
odpovídal jsem trpělivě,
nevěda, že mám volat, prosebně k nim volat:
Sebe, já sebe, já vám sebe!
Nebo: Sebe a nic. Anebo: Nic, sebe.

Tři vlny

První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a Čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.

Fantasy

A dnes, řekl učitel, se naučíme báseň,
které se říká nonsens,
poněvadž nemá žádný smysl,
takže si nemusíte lámat mysl,
o co v ní jde, nejde v ní o nic,
jen o hru s písmenky,
ze kterých vtipně vyskočí
legrační jména skřítků, kteří
existují jen v lidské fantazii,
která je bezmezná,
jak jsme si řekli v úterý.
Tak pozor.

Lening zabil míň lidí než Staling. Staling zabil víc lidí než Lening.
Taling zabil míň lidí než Staling. Aling zabil míň lidí než Taling,
Ling zabil míň lidí než Aling, Ing zabil míň lidí než Ling.
Jeho syn řekl: „Není koho zabít. Jsme říše, kde se nezabíjí.“

Ping!

Interview

Pojďte dál, řekl guvernér,
pojďte a ptejte se
na všechno, co vás trápí.

Mě osobně trápí, řekl,
že začíná nebýt otázek, řekl.
A přitom je tolik odpovědí!

Odpověď bez otázky, řekl,
nemá ovšem drajv.
Ale i otázka je slabá,

když k odpovědi nepřiléhá
tak přesně jako
kriketový flex.

A proto pozor, řekl,
pozor u otázky
na špatné čárky, falešné háčky,

na chybné závorky, pochybné uvozovky.
A hlídejme středník, ano, středník,
i středník může splést.

Smím se ptát na všechno? ptám se.
Smíte, řekl. A berte si hrozny,
jsou čerstvé a voní.

Proč, pane guvernére,
proč býváte někdy
taková zmije.

Dobrá otázka, řekl. Ne zrovna lehká, řekl.
Já sám někdy… Odpověď je trojí:
krátká, střední a dlouhá.

Básníci

Mému lékaři se mé básně líbí,
i když jim nerozumí. Říká, jen pište,
dnes píšou prakticky všichni,
to nikomu neškodí a každý rád slyší,
že je neškodný. Co chcete napsat?

Myslí tím léky, které mi předpisuje,
ale já začnu o své nenapsané knize
a o těch, co ji nebudou číst rádi,
ačkoli píšou taky, a řeknou,
to nejsou básně, to jsou blafy.

Ale to říká každý o cizích básních, říká lékař,
kdo chce psát básně, musí se s tím smířit,
že pro druhé to budou blafy.
Jestli se nesmíří, není básník.

Vám se mé básně líbí, připomínám.
To proto, že jim nerozumím, říká,
a nejsem básník. Máte štěstí.

Co chcete napsat?
Nic, odpovídám. Jsem rád
že jsme si mohli popovídat
o básnících a básních.

Já taky, říká lékař. Člověk to potřebuje,
jinak by se zbláznil.

Mandle

Šel z koncertu, v noci, hráli dlouhou mši.
Něco v něm zesláblo.
Jsem smířený, řekl si.
Skončit a nebýt není zlo.

Pak za něčím škubl hlavou, neví za čím,
a uviděl nad kaštany bílou mandli,
tak nezvyklý tvar, tak hrozný úder krásy,
že v obou důlcích pocítil svou duši.
Toto mi bude chybět, napadlo ho,
ne slunce, slunce ne.

Budu jim závidět hořký měsíc. Ten!
To nepochopitelné ve smířené noci.
Ten divoký křik očí
cestou z nemodlené mše.

The post Antonín Přidal. Zpovědi a odposlechy, potulky ve verších first appeared on Čítárny.

Leo Rosten ve svém bestselleru “Pan Kaplan má třídu rád” popisuje s mimořádným humorem příběh učitele, který vyučuje dospělé angličtinu. Přeložit jeho geniální zkomoleniny z angličtiny do češtiny, musel být velký oříšek. Ale Antonín Přidal je skutečně mistr překladu.

Mimořádně úsměvná kniha je o skvělém učiteli Mr. Parkhillovi a jeho třídě dospělců, kteří se učí v USA angličtinu, gramatiku, ale zabrousí se také do historie a literatury.
Reakce, zkomoloniny a patvary pana Hymana Kaplana (“číhače na pánský saky”), slečny Mitnickové a paní Moskowitzové jsou nejen zábavné, ale často i poučné.
A všichni jsou ve svém učení urputně vážní a samozřejmě “stítele krásnýho slofa,” a “nesmrdelnýho Šespíra”.

Každopádně po celou dobu platí ona pověstná věta z knihy:
“Mě je jedno, gdyž půknu, Já mám čídu rád.”

Každopádně je to kniha, ke které se budete často vracet.

Ukázka z knihy: Leo Rosten / Pan Kaplan má stále třídu rád. Geniální překlad A. Přidal.

MÁ PRÁCE

Kompos.

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av.

Proč máme třít jako kolejníci v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já ptám se! Já odpovědám: Protože sme upláčené pracovníci světa.

Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší prácovní okolí, on hulákuje: „Kaplan, vy ste pod vrátnik!!“ Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já.

No tak tetka držim ůsta. Ale pšíde den a odpory vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa prácovnikem a dá mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost.

Má práce je číhač na pánský saky.

K-O-N-E-C

xxxxx

Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“

„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)

Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy…“

„Ehm… ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“

„To proto, že snáším dát chlupoký myšlenky.“

Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tedy především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval –“

„To neni šádná sajimavá práce –“

„– a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“

„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.

„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“

„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“

„Jen prostá fakta, pane Kaplane.“

Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, že jeho majiteli byla přistřižena orlí křídla.

„A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo ‚Kaplan udělá šéfa pracovníkem‘ nenapsal ‚já udělám šéfa –‘?“

„Já, prosim, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, že píšu jednoustraně. Tak sem tu nepšítelskou narážku na muj šéfa udělal, jako že ji má v hubě četí osoba.“

Profesor Parkhill vyzval žáky k připomínkám.

Nad lavice se vymrštil les paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.

„Slečna Mitnicková.“

Slečna Mitnicková nasbírala celý věrtel chyb – pravopisných, interpunkčních, slovních, skladebných – a jednu po druhé uváděla na pravou míru, jako když bičem mrská. „– tetka se správně píše teďka a ústa nemají kroužek, ale –“

„Nemají kroušek?“ našpulil zamyšleně rty pan Kaplan.

„– čárku, protože je to na začátku slova, a držet ústa se neříká, říká se to jinak –“ Slečna Mitnicková zrudla. „– ale to není slušné!“

„Velmi správně,“ řekl pan profesor.

„Špíčkově!“ zajásal pan Kaplan k slečnině úžasu.

„Pan Bloom…“

Norman Bloom vypálil salvu na osm špatně použitých slov, šest zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: „– a píše se uplakaný, né upláčený!“

„No Bloom,“ usmál se pochvalně pan Kaplan, „vy se požád zlepšováte!“

„Já?“ bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. „Teď nejsou připomínky na mě, ale na vaši úlohu!“

„A čipomínkama se zlepšováte!“

„Ten čelověk,“ sténala slečna Tarnovská, „ten čelověk…“

„Pan Matsukas.“

Gus Matsukas pohoršeně opravil bouračku na bouráka, saky na saka a ohnivě odsoudil to, že „správnědlivost“ osiřela bez pomoci: „Jedno slovo – žádná věta!“ rozhodl. A nikdo se s tímto Platónovým potomkem neodvážil polemizovat, když byla v sázce spravedlnost.

Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, že pan Kaplan zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující.

„Dyš sou utláčené, tak sou taky upláčené,“ opáčil pan Kaplan.

„Pan Blattberg?“

Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: „Pan Kaplan má velkou fantázii, ale podívejte, jak napsal špatně Shakespearovo meno!“ Do líté řeže se vrhl i Casimir Scymczak a jeho útok byl na rozdíl od složitosti jeho jména zcela jednoduchý. „Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátnik? Je vrátný.“

„Bravo!“ vykřikla krvežíznivě slečna Caravellová.

A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát „Já jsem člověk jako vy a já“, protože začíná-li věta „Já jsem“, je druhé „já“ nadbytečné.

Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával, pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických intervalech vykřikoval „Jémináku!“ nebo „Kch!“ nebo „Je to mošný?“ Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ego.

„Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu – velmi závažnou chybu – které si nikdo nevšiml.“ Profesor Parkhill projel ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem Kaplanem:

… a dám mu číhat ty nejzlejší čihy!

„Že zde má být stříhat a střihy, to už víme. Ale všimněte si, prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy…“

„Joj,“ zaúpěla paní Moskowitzová.

„Slova superlativ se nemusíme vůbec bát,“ řekl odhodlaně pedagog. „Jde o to, že tvar přídavného jména se různí podle toho, zda nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme srovnat.“

Nové jojjj signalizovalo, že paní Moskowitzová se nebojí, ale přímo trne hrůzou.

„Podívejte, jak je to jednoduché!“ zvolal vyučující. „Například někdo je silný…“ Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy neviděla psát tiskací písmena tak rychle. „To je první stupeň neboli pozitiv. Chceme-li říci, že někdo – nazvěme ho třeba Jan – je silnější než například jeho sestra –“  zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ zastínil SILNÉHO, „– je to druhý stupeň neboli komparativ. A chceme-li říci, že Jan je silnější než všichni v jeho rodině nebo nějaké jiné skupině – to znamená, srovnáme-li více než dvě osoby nebo věci – řekneme, že je nejsilnější!“ NEJSILNĚJŠÍ rychle přerostl své blížence. „A tento tvar s předponou nej se nazývá – superlativ čili třetí stupeň! Chápete?“

„Já chápu!“ zruměněla slečna Mitnicková.

„Jó,“ řekl pan Scymczak.

„Jémináku!“ rozzářil se pan Kaplan.

Slečna Goldbergová zhltla pralinku.

„A teď si, třído, ukážeme, že je to snadné i u jiných přídavných jmen. Například – zámožný. Zámožný… zámožnější… nejzámožnější…“ Předvedl mohovitou trojici na tabuli. „Štíhlý… štíhlejší… nejštíhlejší…“

Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div vzdělanosti.

„Viďte, že je to snadné?“

„Snadné!“ ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo snadné jen máloco.

„Hráčka!“ zubil se Sam Pinsky.

„Vy ste páječnej!“ plesal pan Kaplan.

Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, že si dovolil odpovědět skromným úsměvem. „Zkuste uvést další příklady sami.“

„Nemocný, nemocnější, nejnemocnější,“ zapěla slečna Mitnicková.

„Dobře!“

„Hloupý, hloupější, nejhloupější,“ přispěl pan Feigenbaum.

„Velmi dobře.“

„Enerdžický, enerdžickejší, nejenerrdžickejší,“ zadrnčela Carmen Caravellová.

„Totiž… v podstatě ano,… ale říkáme energičtější a nejenergičtější, protože u některých přídavných jmen dochází při stupňování k hláskovým změnám. O tom až příště, dnes vás chci upozornit na některé výjimky –“

Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným výjimkám zpravidla se začátečníci už dávno naučili přistupovat se strachem – ne, s nenávistí. Byla to kletba ohrožující jejich studium, had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, profesor Krout, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že „plíživé množství výjimek zpravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky“. Profesor Parkhill kolegovu formulaci hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele Robinsona: „Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!“ Lze na takové přirovnání zapomenout? „Avšak změnit mluvnická pravidla nemůžeme, ani – abych tak řekl – vyhostit všechny výjimky… Nevzdávat se! To je povinností nás všech. Nevzdávat se!“ A pokud profesor Parkhill po svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.)

„Ne, třído,“ řekl, „není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý – dobřejší – nejdobřejší, viďte, že ne?“

„Jistěže ne,“ přisvědčila slečna Mitnicková.

„Nikdy!“ zvolal neochvějně Norman Bloom.

„To by bylo do smíchu!“ zasmál se pan Kaplan.

„Přesně tak. Dobrý – dobřejší – nejdobřejší by bylo jen k smíchu… Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je –“

„Kdo to je, ten Iks?“ chtěla vědět paní Moskowitzová.

„X je jen symbol,“ řekl pan profesor, „znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc… Takže X je dobrý, ale Y je –“

„Kdo je Ypsilon?“

„Jinej cymbol!“ zasyčel pan Kaplan. „Proboha všivýho, Moskowitz, vy nerosumíte, že je to načiklad?“

„Mně z toho bučí v hlávě,“ zaúpěla paní Moskowitzová.

„Nebučí, fučí,“ opravil ji pan Kaplan. „Tak si dejte od pamprésora porodit.“

„Poradit, pane Kaplane!“ zaklepal pedagog rezolutně ukazovátkem. „Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý,“ zesílil hlas, „a že někdo je ještě –“ Zvedl obočí.

„Lepčí,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský.

„Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je –?“

„Špíčkový!“

Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. „To ne, pane Kaplane.“

„Né špíčkový?“ Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším.

„Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý… Víte to někdo? No tak. Zlý –“

„Horší,“ osmělila se Goldie Pomeranzová.

„Výborně! A třetí stupeň?“

„Horšejší?“

„Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Když X je zlý a Y horší, tak Z je –“

„Čí zeť?“ Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy.

„Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé… něco je horší… a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to –“

„Ahá!“ vykřikl pan Kaplan. „Já mám ho!“

„To jsem rád.“

„To spráfný slofo!“

„Tak je řekněte.“

„Průsr!“

Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í.

Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně Kaplanova nevyzpytatelného ducha: „Zlý… horší… průsr. Zlý… horší…“

The post Leo Rosten a humorný bestseller Pan Kaplan má stále třídu rád. Geniální překlad Antonína Přidala first appeared on Čítárny.

Potulky knihami a časem byl a doufám, že je stále oblíbený pořad Českého rozhlasu Antonína Přidala (1935 – 2017). Poutavě a přímo vášnivě v něm vypráví příběhy knih, autorů, příběhy světové i české literatury.
Témata vybírá jak z oblasti fiktivního vyprávění, např. Perníková chaloupka nebo Pilát, až po zřejmá historická fakta, i když dnes už téměř zapomenutá jako např. Petrarkův výstup na Mont Ventoux v Provence, zkáza Lisabonu v 18. století, Shakespearova smrt. Potěší vás ale i “skutečné toulky”, jako například v Paříží s Anatolem Francem  apod.

Pokud máte chuť si vyslechnout vyprávění o kouzlu slov, půvabu češtiny a knih, pak Antonín Přidal je rozhodně tím pravým. Koneckonců možná ho znáte z rozhlasu, kde měl dlouhý čas pořad se stejným názvem a z kterého asi třetinu všech svých zamyšlení svázal do této jedinečné knihy.
{youtube}8ZbvjKMxumE{/youtube}
Antonín Přidal byl spisovatel, básník, publicista, a především vynikající překladatel
Narodil se v Prostějově, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku.
V 60. letech začal pracovat v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde připravoval například populárně naučné cykly Malá škola poezie či Potulky knihami a hudbou.
Z rozhlasu musel z politických důvodů odejít po roce 1968. Hlavním důvodem byl zřejmě pořád mystifikačních rozhovorů s mužem zvaným pan Hlava.

Přidal o tom píše:

“To byl sebestředný dogmatik lidového typu, který byl ochoten vzít všechno na sebe, všechno na svou hlavu, všechno dokázal vysvětlit. Samozřejmě někteří funkcionáři se v něm poznali, někdo to pak dokonce uváděl jako jeden z pádných důvodů proti mně…”

Jeho vynikající překlady potom vycházely často pod cizím jménem a patřily k vyhledávaným knihám a dodnes jsou žádané jeho překlady mnoha autorů. Např. Gilberta Keitha Chesterton, Davida Lodgeho, Isaaca Bashevise Singera či Johna Updika. Také převody nonsensových básní Edwarda Leara (Kniha třesků a plesků a Velká kniha nesmyslů) či humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád, kde exceloval zcela mimořádně.

Přidal Antonín / Potulky knihami a časem / Karolinum, 2011.

Ukázka:

Z knih, ke kterým jsme se zatoulali, snad přece jen vyplývá několik „protože“ k počátečnímu „proč“. Mezi vrcholy hor bývá lidem krásně, protože pro jedny jsou chrámem, pro druhé útočištěm, pro třetí obrazem svobody, pro čtvrté zhuštěnou energií věků, pro páté příkladem vznešenosti a nekonečna, pro šesté momentem pomíjivosti a pro sedmé- zážitkem, o kterém se nemluví. To, že vysoké hory berou leckomu řeč, je taky hodnota. Málo se tam tlachá. Protože nás nerozptylují řečí, vedou naše oči a naši mysl nezvyklými směry. Pozvedají nás nad samozřejmé.

The post Potulky knihami a časem Antonína Přidala o kouzlu slov a knih first appeared on Čítárny.

Jarmila Emmerová patří mezi excelentní české překladatele. V rozhovoru s Antoninem Přidalem se dovíme, jaké knihy přeložila a tím, co můžeme bez obav číst, aniž bychom dostali infekci ze šíleného překladu.
Koneckonců těch vyloženě nebezpečných překladů je v poslední době čím dál víc. Naštěstí ty úplně strašné můžete najít v seznamu, který uveřeňujeme i my: Jmenuje se Skřipec.
Například zde: Nejhorší překlady knih: Skřipec za rok 2015. Nakladatelství Dobrovský

Jedna z posledních přeložených knih Jarmily Emmerové je: Strom duchů. Další kniha Raye Bradburyho nejen pro fanoušky

Je víc než zřejmé, že překladatelé mají velký vliv na konečnou podobu knihy v češtině. Z toho důvodu nechápu, proč se překladatelé skoro vůbec neobjevují na různých eshopech nebo v nabídkách nakladatelů. Dokonce se neuvádějí ani ilustrátoři. AZcela jistě to souvisí s pokleslou kulturou v nakladatelském světě, která se za posledních 20 let degradovala na hokynářství. A ta jsou plná lidí, kteří ke knihám a knižní kultuře nemají žádný vztah.

Jarmila Emmerová (1929)
vystudovala angličtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1953 získala titul PhDr. V letech 1952-1956 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Roku 1956 se stala asistentkou katedry anglistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a roku 1977 odbornou asistentkou na katedře překladatelství a tlumočnictví. Roku 1991 odešla do důchodu. V letech 1992–1998 byla předsedkyní Obce překladatelů a i nadále Obec reprezentuje a zastupuje na různých akcích a v různých kulturních organizacích.
{youtube}oMBMkD7PmLk{/youtube}
Doporučujeme knihu:
Slovo za slovem. S překladateli o překládání.
Kniha rozhovorů s dvaceti sedmi představiteli nejstarší generace (data narození v období 1920–1935) našich překladatelů (mezi jinými Josef Čermák, Josef Forbelský, Ludvík Kundera, Vladimír Mikeš, Antonín Přidal či Josef Škvorecký), kterou připravili pracovníci Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Jednotlivá vyprávění, ať už se týkají překladů z literatury psané anglicky, francouzsky, italsky, německy, rusky či španělsky, nebo překladů z literatur u nás o dost méně známých, jako je ta dánská, estonská, islandská, japonská, norská, polská, slovenská či srbocharvátská, mohou sloužit nejen jako průvodce po cizích literárních krajinách, ale také např. nechávají čtenáře nahlédnout do nakladatelské a překladatelské praxe v období minulého režimu a porovnat její nedostatky (cenzura i autocezura, praxe takzvaného „pokrývání“ překladatelů v nemilosti apod.) s nešvary, které v této oblasti naopak zavládly v době porevoluční

The post Antonín Přidal doporučuje vynikající překlady Jarmily Emmerové first appeared on Čítárny.

Asi nejlepší českou monografii o Gilbertu K. Chestertonovi (29. 5. 1874 – 14. 6. 1936) vydal roku 2008 spolupracovník Lidových novin Jan Lukavec (nar. 1977) pod titulem Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti. Tato jenom na první pohled náročná knížka má 260 stran a podívejme se pro dnešek na Chestertona právě jejím prostřednictvím…

Především je nutno zdůraznit, že jednou z příčin jeho obliby v Čechách byla naše i jeho náklonnost k malým a menším.
Chesterton třeba kdysi – na rozdíl od většiny Anglie – stranil jihoafrickým Búrům a historikové ještě nezapomněli ani na to, jak promluvil v předmluvě ke spisu na Husovu počest (Londýn 1915) o českém kultu národního mučenictví a naší “odvozenosti z porážek”.

Chestertonovo jméno se v českém kraji poprvé vynořuje roku 1905.
(dokládá pan Lukavec) a první článek o něm uveřejnil už rok nato sám budoucí president Edvard Beneš. Chesterona však četli i básník Otokar Březina či filozof Ladislav Klíma a Josef Florian ho roku 1910 poprvé umístil do českého časopisu (statí o Johance z Arku).

“Největším hříchem není pýcha, ale podceňování.”
– Gilbert Keith Chesterton

Různí Chestertonovi vykladači, pravda, vytrhli tohoto Mistra už tenkrát z “pouhé” literatury a prezentovali jej hlavně jako katolíka, ale to se stává. Neublížilo mu to, ale pokud vůbec měl něco společného se zbožností Florianovy Staré Říše, leda různé kulty.
Johančin… Napoleonův… Jest ostatně nepochopitelné, píše dnes pověstný historik Paul Johnson, jak mohli Napoleona vyzdvihovat i Shaw, Hardy či Emerson.

V případě Chestertona dlužno podotknout, že měl maminku Francouzku, a to snad také sehrálo roli na jeho odlišnosti a svérázu. Boom popularity pana Chestertona nastal u nás ovšem až se vznikem Československa a zabral pak celé jedno politické a generační spektrum. Nová interpretace se však lišila od té florianovské. Jak?

Po zániku Rakouska jsme v Gilbertu Chestertonovi prostě konečně uviděli pragmatika, a to takového, kterého NIJAK nemohlo ochromit ani to, že zjistil, že neví nic. Ovlivnil rozhodně celá naše dvacátá léta a co humorista stanul po Klapkově boku. Jen “bídný” dekadent Arnošt Procházka tenkrát Chestertona odmítal, ale Procházka neuznával dokonce ani detektivku, návštěvy přijímal… vleže.

Jeho spolupracovník Miloš Marten naopak vyzdvihl podivuhodný Chestertonův intelekt a Chesterton sám měl původně blízko i k dekadenci, se kterou se ovšem spíš jen bil sám v sobě – od puberty. I tak jí v něm hodně zůstalo.

Chesterton o tyranii.
„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.
Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Vančura na něm, pravda, nedokázal najít pranic moderního a modernost (ostatně) nespočívá v novém způsobu vyjadřování, ale v názoru a stanovisku, zdůraznil. To je pravda, my sami však připomeňme, že právě Rozmarné léto obsahuje až překvapivé paralely s Gilbertovou Létající hospodou.

A Nezval? Měl GKC za “literárního podivína”. Hoffmeisterovi naopak učaroval, i když jej chápal jako nebezpečného nepřítele revoluce. Nu, a 23. 9. 1927 měl v Národním divadle premiéru Kamarád Čtvrtek. Neuspěl, to je fakt, ale Chesterton se do českého divadla přesto otiskl, a to prostřednictvím Klubu podivných živností, který je i na pozadí Vestpocketky, vždyť jejím jádrem je krátká Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.

Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se nezdá poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni, inspirovala zase Wolkera – k veršům Poštovní schránka. Nu, a Wolkerovo známé Stanu se menším a ještě menším… upomíná zase na Ohromné maličkosti.

Podle Václavka byl Chesterton zjevem přechodu od reakcionáře k revolucionáři a jeho katolictví jako by vycházelo z nesnesitelnosti buržoazního světa představovaného také policií v románu Koule a kříž (Čapkově nejoblíbenějším).

I kritika Teiga Chesterton nadchl, ale když chtěl Teige nějak vysvětlit jeho modernost, nevěděl, co s tím! Chestertonovo umné propojování realismu s fantastičností bohužel přitom kupodivu vůbec nezaregistrovali naši surrealisti, a tak ho aspoň pochválil za dětský přístup ke světu.
Ano, dětský, anžto právě dětství se podle Bretona blíží pravému životu.

Nikde jinde v Evropě ovšem Lukavec nevypátral (ani po mnoha letech) místo, kde Chestertona tolik propojili s moderně levicovým uměním, a to i navzdory tomu, že jde o dezinterpretaci. Česká avantgarda to však udělala a jaksi z trucu zavrhla celou tradiční literaturu, ale i církev. A to byl v Anglii ve stejnou dobu týž autor hodnocen jako katolický tradicionalista!

Chesterton je totiž neuchopitelný. Tetauer tak jeho kult nakonec radši za podvod a viděl ho spíš jako měšťáka bez sociálního zápalu a extrémního individualistu, mystika i „romantika pohodlí“.

Blahoslav Čapek přirovnal jeho dílo sice ke středověkým Miracle plays, ale bylo mu “do morku kostí prosáklé změkčujícím, sterilizujícím vlivem komfortu a do sebe propadlého, klubovkového, pudinkového stylu”. Jako egoista mu Chesterton byl i nezodpovědným příslušníkem Britského impéria a skutečně i bezděčným dekadentem.

A Karel Čapek?
Ten vnímal Chestertona jako pragmatického obránce obyčejných lidí i demokracie a měl s ním nejen strpení, nýbrž i totožné bytostné sklony. Oba bavily ohromné maličkosti, oba pojil i civilní přístup ke zločinu a Čapek od něj občas opisoval, takže Chestertonova Božská frivolita koresponduje s Čapkovým Ochočeným kolem, Co jsem našel v kapse s Čapkovou Škatulkou sirek a Co je špatného na světě se odráží v Čapkově Ženě v povolání.

A co víc, píše-li Chesterton O ležení v posteli, vytvořil Čapek Chválu zahálky. Čapkova povídka Vražedný útok rozvíjí pak i Chestertonu větu ze Stroj se zmýlil – o touze propuštěného z práce zabít průmyslníka. Ale Chesterton má detektiva inspirovaného od boha, píše Hora (1929), zatímco Čapek ne. Ten je dokonale občanský a demokratický.

A jsou tu i další rozdíly. Chestertonovi zločinci jsou bohatí, Čapkovi ne, a Čapkovy povídky většinou ani nejsou ryzími detektivkami…

Ještě víc než Čapek věnoval Chestertonovi pozornosti Peroutka. Napodoboval ho i stylem, celoživotně se k němu vracel a polemizoval prostřednictvím jeho názorů s Nietzschem i Tolstým. Chesterton je reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose, psal POZITIVNĚ Peroutka, nicméně zase ignoroval náboženské Gilbertovo ukotvení. Správně ovšem asi vnímal přecenění hospody a ulice, i když nikdy nepochopil, jak mohl Chesterton milovat svět, aniž mu důvěřoval.

Podle Pavla Kosatíka je ostatně mezi Chestertonem a Peroutkou nejméně jeden velmi příkrý rozpor, a to v názoru na šance rozumu. Peroutka, ten totiž nikdy nemohl spolknout Chestertonův bonmot, že šílencem je člověk, který ztratil vše kromě rozumu. Ale Peroutka i Čapek i Chesterton si navzdory tomuhle všemu přece podali ruce ve své nechuti k příliš anarchistickému kapitalismu odporujícímu “základnímu principu inteligence vnášet rozumný pořádek do věcí”.

Ale pokračujme. Takový Eduard Bass postřehl, že Chesterton nikdy nevtipkoval “z rozpaků”, ale vnímal ho jako autora “úzkého okruhu”. Kdybychom víc znali anglický život, věděli bychom, že není veselejších a družnějších lidí, než jsou chladní, uzavření Angličané, napsal v souvislosti s Chestertonem právě Bass.

Jaroslav Paulík zase Chestertona viděl jako dandyho “s rapírem v holi” a roku 1939 přikvačil i sám Zdeněk Nejedlý a psal o příslušníku buržoasie, který pro vlastní klid obětoval snad vše.

Jako Čapek, setkal se s Chestertonem osobně i Masaryk a v myšlení obou nahmatáme paralely svazující zaujímavě demokracii s křesťanstvím.
A co se týká katolické recepce?

Snad jediným, kdo se u nás dlouhodobě vyjadřoval k Chestertonovi, byl Jaroslav Durych.
Sice ho odmítl jako spisovatele, uznával však v něm myslitele a dokonce politika a chyběly mu jen “stopy přestálých bolestí”, takže mu Chesterton “odpadal od srdce”.
Spisovatelé příliš pozitivní a neznalí bolesti a bídy Durycha ovšem odpuzovali vůbec.

Timotheus Vodička zůstal pak snad jediným Čechem, který vydal o Chestertonovi před Lukavcem i monografii.
Vyšla, existuje, to je pravda, ALE pominula bohužel Chestertona – zcela jako beletristu a Vodička – navíc (a jak si všiml Martin Putna) – přizpůsobil Chestertona určité koncepci. Jaké?
Zdůraznil až moc jeho racionalitu a vážnost a bohorovně zbavil jeho dílo protikladů. Za absolutní pravdy měl vše, co Chesterton kdy tvrdil, a tak je jeho interpretace nakonec obdobně redukující a zplošťující jako Peroutkova.

V kapitole o českých nekrolozích na Chestertona (mnohé si všímaly i současné smrti ve stejném roce narozeného Karla Krause) zaregistroval Jan Lukavec další zpochybňování kvalit Chestertonovy beletrie a (naopak) vyzdvihování toho, že byl “víc než spisovatel” či… Či přímo jedna z největších postav katolického myšlení.

Čep si zase stěžoval, že nás jeho romány nechávají chladnými a že byl Chesterton básník a mlžil a dařilo se mu obklopit smyšlené příběhy konzistentní atmosférou, avšak dějovým schématům se nedostávalo konkrétní tělesnosti a aplikace ideových principů byla ve stadiu pouhé intelektuální hry. Předurčený založením, snahou i výrazovými prostředky k největší srozumitelnosti, dosáhl tak Chesterton jen toho, že je brán co zábavný vtipkař a sofistický eskamotér, před kterým se lze tvářit, že mu nerozumíme a hlavně nevěříme ve vážnost myšlenky. Uvážíme-li, z jaké ideologie vychází (pokračuje Čep) a za které věci se celý život bil, stojíme v rozpacích před tím, že se o něm vůbec mohlo mluvit jako o pragmatickém žurnalistovi a že se mohli na jeho řemesle učit lidé, kterým je jeho ideový svět jinak k smíchu.

Ano, ano, Chesterton byl ztělesněný paradox a… Čtenáři se naučili bavit jeho karamboly, aniž se dali bohužel zranit ostnem jeho myšlenky. A kritik Tetauer zase ve svém nekrologu vnímá, že je na Chestertonovi lepší jeho anglickost než jeho katolictví. V Anglii byl katolicismus vždy spíš pojmem radosti ze života, lesku a epikurejství, na rozdíl od puritanismu, upozorňuje.

Za války u nás Chesterton (spjatý s duchem první republiky) nevycházel, a to i navzdory tomu, že býval obdivovatelem Mussoliniho jako “léku“ na zkorumpovaný parlamentní liberalismus zotročující chudé. Pokud byl ovšem ve dvacátých letech vnímán levicovými autory jako socialista, do roku 1948 ho tak interpretovali i pravičáci (i když pravicoví po našem). Aloys Skoumal vnímal Chestertona jako společenského vyděděnce na válečné stezce bojujícího s dobou královny Viktorie a jako co deklasovaného příslušníka vyšší střední vrstvy, který se obrátil k chudým. Chestertonovou negací Sovětského svazu se Skoumal prostě nezabýval a zdůraznil jeho zavrhování kapitalismu, ale… Ale co to bylo platné?

I ZAVRHUJÍCÍ byl Chesterton po roce 1948 opět na indexu, a to jako maloburžoazní ideolog imperialismu, a vrátil se (mimo bibliofilie a Příběhů otce Browna z roku 1960) teprve v polovině šedesátých (kdy o něm napsal Oleg Sus).

Lukavec nám také v jedinečné knize připomíná Chestertonův vliv na tvorbu Jiřího Suchého, ke kterému se tento Angličan dostal od Emanuela Frynty staršího i katolíka Ivana Vyskočila, kterýžto navštěvoval právě Vodičku.

Chesterton i Wilde však měli více společného, než si byl Chesterton kdykoli ochoten připustit, a žádný tedy div, že Chestertona „probírá“ na konci wildovské kapitoly i Rakušan Leon Kellner v Anglické literatuře. Chesterton dohnal Wildův vtip klaunsky na ostří, ale právě proto ten vtip vyšel z módy.

V letech osmdesátých vyzdvihl u nás dosud pomíjenou donkichotskost Chestertonových postav Antonín Přidala „sám Chesterton,“ postřehl, „sice vystačí s pár charakterovýmni typy lidové komedie, ale píše bohatou novoklasickou prózu a vnitřní logika a symbolika jsou u něj tak hluboké, že vlastně korigují i jeho publicistické názory.“

Po roce 1989 má pak tady o Chestertonovu aktualizaci velkou zásluhu Alexandr Tomský, jehož otec-archeolog rovněž konvertoval pod Chestertonovým vlivem. Také Tomského publicistika je Chestertonem poznamenána a ve svých Rozmluvách tento muž reeditoval i zmíněnou Vodičkovu monografii. Přeložil navíc dvě knihy Chestertonových výroků.

A nově se Chestertonem zabývali i Ivo Budil, Václav Cílek, Marie Štemberková, Věroslav Mertl, Mojmír Trávníček, Karel Komárek, Jaroslav Med a Přemysl Rut (který ho vnímá i jako předchůdce dnešního mytopoetického myšlení). V Anglii přitom Chesterton nebyl nikdy prorokem a v mnohých příručkách nebývá vůbec zmiňován!!! S výjimkou katolických autorů zůstal tam zájem o něj konstantně slabý a… Teprve v letech sedmdesátých se začal hledat nový klíč v jeho opožděně traumatickém dospívání, během něhož Chesterton následkem jakýchsi sexuálních obsesí nabyl víry v (jakousi) stálou přítomnost ďábla. Tohoto ďábla ovšem krajně diskutabilně přenesl i na dobové myšlenkové proudy, jako byl impresionismus.

Jezuita Medcalf chápal zase Chestertona jako blízkého Kierkegaardovi a zdůraznil, jak se tento tlustý muž během opožděného dospívání zhrozil možnosti, že snad existuje jen on… a okolí je iluzí. I následkem toho postrádají Chestertonovy postavy psychologickou hloubku, milostné vztahy u něj přešlapují na okraji zájmu a jeho styl je únavně verbalistický.

Takové sondy nás ovšem vracejí k Chestertonovým sebehodnocením a propojují ho i třeba s osobností Alfreda Hitchcocka. “Falstaff řekl, že být tlustý automaticky neznamená být nenáviděn, ale být tlustý jistě znamená být vysmíván,” mínil Chesterton.

Lukavec knihu uzavírá kapitolou o Borgesovi. Ten se k Chestertonovi vyjadřoval často a měl ho za nejlepšího Poeova dědice. Poea podle něj Chesterton ještě předčil a Borges se opakovaně vrací k Chestertonovu výroku, že máme v duši překvapivější, početnější a pojmenovatelnější odstíny než je barev podzimního lesa. A každý ten odstín lze vyjádřit něčím na škále mručení až skučení…

Podle Borgese jde o vůbec nejbystřejší postřeh o jazyce, jaký byl kdy vysloven, ale Argentinec zrovna tak vnímal, nakolik tvořila Chestertonovu přirozenost jeho vnitřní rozpolcenost mezi harmonickým a katolickým přístupem. Svět, jak se zdá, mu byl divým chaosem… a Borges otevřeně přebral řadu Chestertonových námětů a rozvinul je v jiných kontextech.
Tak třeba příběh O zrádci a hrdinovi vyšel z Chestertonovy povídky U zlomené šavle.
Teologové jsou perzifláží Koule a kříže.
A jako jeden z mála příkladů epického umění dvacátého století uvádí Borges Baladu o bílém koni.

Vedle Borgese, Ameryho či Martina Komárka (jehož Smrťáky podvědomě inspirovala Létající hospoda) ovlivnil Chesterton i další autory fantastiky a konkrétně třeba Laffertyho či Gene Wolfa. Silně také inspiroval Terry Pratchetta. Už diskutabilnějším mi připadá tvrzení, že na něj navazuje i tzv. steampunk…

Parafrází Chestertonovou jsou nesporně i části Tolkienovy stati O pohádkách a Ecovo Foucaultovo kyvadlo stojí zas na výroku: Od chvíle, kdy lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.
Chesterton (ostatně) varoval před čímsi daleko horším než komunismus. Před amorálním liberalismem. A neměl snad pravdu? Právě tento (agresivně) ekonomický liberalismus vede nás přece dnes k morální anarchii.

A Chestertonův skepticismus?
Skepticismus hlavně vůči mezím vědeckého poznání? Je, jak dnes vidíme, až překvapivě blízký postmoderní filozofii, jejíž hlasatelé ho sice neřadí mezi své předchůdce, avšak Blaise Pascala ano (a ten bývá s Chestertonem srovnáván).

Jako i Spengler choval ovšem Chesterton odpor k myšlence evropocentrismu a pokud dnes jiný filozof Bauman tvrdí, že postmoderna se snaží obnovit svět, který moderna odvrhla, a to znovu-začarováním světa a znovu-okouzlením světa, který se moderna urputně snažila odkouzlit, musíme si uvědomit, že tutéž snahu měl již Chesterton.

Není racionalistů, říkával, a věříme v pohádky a žijeme v nich. A je-li dnes odsuzován pro bláznivost svých hrdinů či alegoričnost a dokonce pro neživotnost? Zbytečné! A spousta čtenářů ho bude pořád cenit pro jeho blázniviny. Pro nezkrotně donkichotský optimismus. A ačkoli měl Chesterton za ideového protivníka Nietzscheho, velebil také člověka vlastní nezávislé vůle a na moderní době uznával (jen?) poezii každodennosti, a to i vč. krejcarových krváků.

Chválil tak i Stevensona (o kterém letos píši celý rok do časopisu Tvar), a právě Robert Louis Stevenson uměl prý podle Chestertona jako jediný psát o „vzrušující náladě chvíle, kdy se oči velkoměsta rozsvěcují jako oči kočky”.

Musíme uznat zásluhy populární literatury, která vprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními, tvrdil… a vyznával potěšení z malých věcí, což je přece jen a skutečně i vlastnost Angličanů (z “malého“ ostrova). Navazoval na Carrolla i na Leara a rovněž filozof Hegel (blízkost jeho dialektiky Chestertonovým paradoxům bije do očí) postřehl, že v Anglii nemají abstraktní a obecné principy pro lidi přitažlivost a že tu obecné doktríny a těžko pochopitelné teorie zkrátka… nezabírají…

Chesterton je mrtev víc jak tři čtvrtě století, ale nejvýznamnější z jeho společností The American Chesterton Society ( www.chesterton.org  ) oživuje i dál zájem o “nejnespravedlivěji opomíjeného autora dvacátého století”. A tento zájem, věřme tomu, je aktuálnější než kdykoli předtím…

The post Jak viděli spisovatele Gilberta Chestertona čeští spisovatelé a kritici first appeared on Čítárny.

 {youtube}PCoJ61Ni9sU{/youtube}
Vynikající překladatelé Antonín Přidal a Jarmila Emmerová o problémech překladatelské práce v české kotlině po roce 1990, ale i za socialismu.

The post O problémech překládání knih. Jarmila Emmerová a Antonín Přidal first appeared on Čítárny.

Kouzlo nechtěného, texty naivistických autorů vzniklé bez uměleckých aspirací, která uspořádal Antonín Přidal, si získaly velkou popularitu koncem šedesátých let v časopise Host do domu.
Je to bezesporu zajímavé čtení hlavně pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jestli nepíši jako pitomci nebo jiný druh literárních magorů, a nejsou podobni třeba jednomu  z nejpopulárnějších ve své době, Janu Jakubu Metánovskému, jehož texty ve výběru samozřejmě nechybí.

Antonín Přidal, (*13. 10. 1935 – †7. 2. 2017) editor knihy, rubriku redigoval až do roku 1970, kdy bylo vydávání Hosta z úřední moci zakázáno. Texty přichystané do dalších čísel tak zůstaly jen ve složkách.

Kouzlo nechtěného je
— když z klobouku, odkud měla vzlétnout holubice, se vybatolí myš —
— když před vojáky jako ze škatulky pochoduje státník v kalhotách nad kotníky —
— když prodej kozy se vylíčí s řečnickým vzletem anebo slohem úředního šimla —
— když učenec káže o řádu a drmolí páté přes deváté —
— když rozevlátá láska se vyznává kostrbatě anebo v učesaných formulích —
— když slova nestačí proudům vzpomínek a řítí se za nimi hlava nehlava —
— když vedle velikánů kráčejících dějinami hopsají po svých trasách malinkatí kmáni —
— a tak dál a tak dál a různě podobně

Zvláštní lahůdkou knihy jsou také staré úřední zápisy a kuriozity.
Mezi nejzábavnější patří zápis besedy (či spíš hádky) “prostého lidu” s Janem Zrzavým v Městské galerii v Poličce. A jedna z největších lahůdek, také se týkajících výtvarného umění, knihu otevírá.
Výtvarně knihu dokresluje velké množství reprodukcí českých naivních výtvarníků ze sbírky prof. Antona Kollára. Obrazová a textová složka spolu dokonale korespondují a tvoří tak jeden z nejpozoruhodnějších knižních titulů poslední doby.

Co je Kouzlo nechtěného vysvětluje Antonín Přidal sám ..

Je to kouzlo, které vzniká, když se obsah nějakého sdělení dostane do rozporu s jeho vyjádřením. Uvedu příklad, který v knížce není: „Je možné, že budova byla zapálena bleskem, pocházejícím z bouře, což potvrzují dva očití svědci toto slyšící a vylučující zapálení špačkem.“ Takové úřední perličky se vyčerpávají dvěma větami, ale jsou také delší texty jako dopisy, amatérské básně nebo vyprávění, kde způsob vyjadřování koliduje s dojmem, jaký měly vyvolat. Jejich účel byl vážný, měly někoho dojmout nebo přesvědčit, ale jazykové vyjádření je takové, že spíše rozesměje – nebo aspoň přiměje k ironickému úsměvu.
Rubriku s takovými podivuhodnými texty, které něco jiného chtěly a něco jiného sdělily, založil v polovině 60. let minulého století Jan Skácel v literárním měsíčníku Host do domu. Po několik let se v ní objevovaly ukázky z dopisů, deníků, ze vzpomínek, vyprávění a podobně. Posléze jsem byl správou rubriky pověřen já jako externista, a to až do doby, kdy byl Host zakázán. Najednou byl všemu konec, ne však té obsáhlé složce, ve které jsem měl připraveny texty pro další, už nevydaná čísla. Do té jsem s postupem času přidával nové a nové výstřižky, výpisky, kopie a nejrozmanitější texty, které se mi naskytly a připomínaly dávnou atmosféru Kouzla nechtěného.
Říkal jsem si, že by z toho byla pěkná knížka, ale na tu nebylo nejméně dvacet let pomyšlení a teprve nedávno se naskytla možnost vydat ji v nakladatelství Druhé město. Podařila se tak, jak jsem si ji představoval – je to něco jako pestrá čítanka, kterou lze otevřít na kterémkoli místě a všude najít něco jiného. Má různé typy písma, je proložena reprodukcemi naivistických obrázků a plastik, je to, řekl bych, knížka na noční stolek, když na člověka přijde noční můra a chce ji rozptýlit.

Ukázky z knihy:

Když se v brněnské galerii konala výstava z exponátů drážďanské galerie, upoutaly obrazy, sochy, kresby pozornost mnoha návštěvníků. Tak se stalo, že v dubnu roku 1960 přinesl pošťák do galerie dopis:
Vážení,
při návštěvě galerie loni v této době průvodkyně litovala, že nemají sixtínskou madonu. Později jsem si uvědomila, že tuto madonu mám uschovanou doma. Máte-li o ní zájem, přijeďte si pro ni. Jsem vždy doma dopoledne do 11 hodin a odpoledne od 14 hodin.

Obchodník:
Mám rád své povolání proto, že mně umožňuje být lehko živ na útraty jiných, a jednou mi dovolí přechod k povolání rolnickému, kde budu živ ze své vlastní síly a budu moci mluvit i pravdu.

Účetní :
Mé povolání jest hledáním pravdy a zjišťováním stavu výsledků práce. Počítal jsem rád od svého dětství, a na štěstí zakotvil jsem v povolání, ve kterém téměř stále počítám. Přál bych si, aby v naší vlasti byla co největší péče věnována statistice, neboť tato, je-li správná, je neklamným barometrem národního života.

Kominík:

Všechno lidé napodobují, řemeslo, spisovatelství, básnictví a tak dále, ale dosud se mi nestalo, aby si někdo za mne vlezl do komína a vymeil jej. Tomu jsem tedy rád, že bez radění a povídání mohu klidně pracovat jako svůj pán.

Krejčí:
Mám radost, že mou dovedností dělám z křivých lidí rovné.

Antonín Přidal / Kouzlo nechtěného / Grafická úprava Bedřich Vémola / Vydalo Druhé město 2007

Host do domu – časopis …
Na počátku 50. let probojoval tehdejší tajemník brněnské pobočky Svazu spisovatelů Ivan Kříž spolu s Jaromírem Tomečkem (oba svou autoritou a výmluvností zaštítil jazykovědec František Trávníček ) zřízení literárního časopisu, který byl pojmenován Host do domu. Jak vzpomíná Ludvík Kundera, v názvu se odrazila dobová preference ?wolkerovsko-nezvalovské? linie české poezie, zatímco redaktoři Hosta do domu byli pak jednoznačně ?halasovci?. Prvním šéfredaktorem byl ustanoven Bohumír Macák, toho vystřídal Jan Skácel a před ukončením vydávání Hosta do domu na samém počátku 70. let vykonával práci šéfredaktora Jan Trefulka.
Tvář časopis byla do značné míry utvářena kritickým ostřím Olega Suse a básnickým talentem Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Proslulou se stala polemika nad schematickou poezií Pavla Kohouta, kterou svou kritikou rozpoutal Jan Trefulka. Na takovýto časopis (na nějž budou v Pátečním večeru vzpomínat jeho někdejší redaktoři a spolupracovníci) tedy nepřímo navázal současný časopis Host, jehož kořeny tkví v samizdatu.

The post Kouzlo nechtěného je: Když politik hovoří o demokracii a zároveň káže o cenzurní totalitě first appeared on Čítárny.