Andreas Popp ve své eseji píše: “Když jsem ve své knize „Chléb a hry“ v roce 2004 exaktně předpověděl dnešní hospodářskou krizi (prosím, odpusťte mi tu samochválu), mnoho lidí si tehdy ťukalo prstem na čelo, ale u tématu „Demokracie“ jsou důsledky dramaticky horší.

Ještě před několika lety věřilo velmi mnoho inteligentních lidí na Zemi v protiklad komunismu a kapitalismu. Dnes víme, že sice střednědobá ekonomická efektivita (z materialistického hlediska) funguje u komunistického plánovaného hospodářství hůře než při tzv. volném trhu, avšak oba systémy vedou nakonec k chudobě většiny národa, k masivnímu drancování přírody a k vykořenění etnické příslušnosti.

Spočívají tyto zdrcující výsledky při jejich srovnání skutečně jen v rozdílných povahách těchto systémů, nebo by mohla být příčina v samotné podstatě, se kterou se skoro všichni političtí vůdci permanentně ohánějí:

V demokracii? Lidé jsou bohužel již po generace udržování v tomto umělém „dualismu“.
Opakem demokracie je diktatura!
S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.

Rozebereme-li si střízlivě náš dnešní svět a připustíme otázky, které nepodléhají politické korektnosti,
zjistíme velmi rychle, že se za demokracií skrývá zvláštní forma diktatury.
Když jsem se před pár lety dozvěděl, že „fašismus“ se může lehce schovat do pláštíku „antifašismu“, bylo mi hned jasné, jak chytré toto současné zřízení vlastně je, avšak jen v zájmu hrstky vyvolených. Skutečné záměry se schovají za svůj pravý opak. Tento princip znáte i ode mně, když komentuji zprávy z masmédií…

Přes vídeňský Institut für Wertewirtschaft jsem narazil na práci jednoho filosofa-ekonoma jménem Rahim Taghizadegan, který se tématem demokracie brilantně zabýval a která představuje podstatný základ tohoto textu.

CO VLASTNĚ ZNAMENÁ DEMOKRACIE?
Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů. Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň. Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění. Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“. V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva). Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Možná si teď myslíte, že to trochu přeháním, neboť jen obyčejná věcná kritika svaté krávy jménem „demokracie“ je často spojena s extrémní a a priori nepřátelskou opozicí.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není. Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Blbé je, že dnešní poddaní musejí pro „deme“ tak tvrdě pracovat, že se již nedostanou k tomu, aby si přečetli  něco od starých mudrců.

Aténská škola, Rafael, Vatikán
Více o demokracii >>

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.

Chtěl bych ještě jednou jasně říci, že při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast. Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

Pomyslím-li na náš dnešní zákonodárný chlív, zřejmě bychom už žádné poslance neměli.

Platón to vystihl dobře:

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“.

Při mých zkoumáních mně vždy zarazilo, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie. Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

CELÁ HRA JE VELMI JEDNODUCHÁ: KDO JE U KORYTA, CPE SE. LHOSTEJNO, O KTERÝ DRUH MOCI ZROVNA JDE.

Ptá se syn svého otce: Co je demokracie.
„Víš, synku, dnešní pojem slova demokracie je velmi často to, že smíme žít a dostávat peníze za nic.“
„A nezačnou být lidé zde na nás vzteklí, když na nás musí pracovat?“
„Samozřejmě, že ano, ale to je rasismus a ten je zakázaný.“

Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Demeoti ovládají Idioty
Tyto souvislosti dokáží bystří lidé samozřejmě relativně rychle pochopit, což aktivuje určité morální komponenty, kdy člověk nechce potom být za tyto utlačovatelské mechanismy demokracie zodpovědný. S ohledem na „dogmatiky“ našich demokratických vlád po celém světě, kteří umí přijít akorát s „kritickou“ námitkou: „Demokracie sice není 100% spravedlivá, ale lepší systém neznám“ pak máme hned důkaz, že v politice nejsou ty nejlepší osoby, nýbrž (přinejmenším morálně) ty nejhorší. Možná bychom si občas mohli vzpomenout na staré filosofy, neboť přesně toto zjištění bylo již mnohokrát popsáno.

Starý římský politický typus „Cato“, který byl v rámci demokratických struktur vystřídán typusem „Césarem“, hřměl směrem k masám lůzy, když jej před rozlobeným shromážděním táhli od pultu:

„Umlčujete ty, kteří nad Vámi převažují, jen abyste se sami vydali na milost vládě jednoho!“

Další průběh zániku Říma je znám. Rozpoznáme zde opět „podobnosti“ s dnešním demokratickým „pořádkem“?

Masová hysterie při Obamových volbách ukázala více než jasně, ve kterém stádiu manipulace se obyvatelé této povětšinou demokratické planety nacházejí.
Lidé plačící štěstím v den voleb. Když se při své badatelské práci ptám lidí, co vlastně dělá Obama lépe než třeba pan Bush nebo pan Clinton (myslím zcela konkrétně), tak se nedozvím vlastně nic víc, než krčení rameny a větu: „Obama je neuvěřitelně sympatický a já mu prostě věřím…“ „Yes we can!“ Touto lacinou frází nadchnout miliony lidí, to je skutečně mimořádné.

Všichni otcové zakladatelé USA byli anti-demokraté!
To nemá co dělat s nějakými špatnými pohnutkami, avšak pouze a jen se studovanými historickými zkušenostmi. Obecně panoval názor, aby Spojené státy neupadly do demokracie, což bylo i písemně stvrzeno. Místo toho byla preferována republika, jejíž politické vedení podléhalo malému množství vybraných mužů se zvláštními zásluhami a jejichž úkol byl sloužit lidem.

Když americký prezident Andrew Jackson zavedl v rámci demokracie všeobecné volební právo, začalo také zároveň „podmazávání“ ve formě povolebních dárečků pro rýsující se systém úřednictva. Slavný sociolog Max Weber označil tento systém jako diletantská správa loupeživých politiků (též profesionálních politiků).

Francouzský aristorkat Alexis de Tocqueville k tomu řekl, že prezident již nevládne v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení; provozuje prostituci před lidmi a místo aby odolával jejich choutkám, tak jak by to byla jeho povinnost, nechá se pohánět jejich náladami.
Podařilo se mu tedy odhalit systém volebních lístků jako základ pro korupci a intriky!
Každé čtyři roky jsou i dnes lidé na jeden den „demokraté“, aby si odhlasovali své nové vůdce. Vlastní odpovědnost lidí? Kdepak! Právě naopak! Říkáme to dokonce zcela nepokrytě: „Odevzdáváme svůj hlas!“ Lépe se to snad ani vyjádřit nedá.

Potom zase tyranie pokračuje dál, lhostejno, kdo je zrovna u (údajné) moci. Tragické na tomto systému je, že není možné rozpoznat nějakou fyzickou osobu jako tyrana, nýbrž zde máme jakousi vytvořenou instituci „demokratického státu“, která lidem namluvila, že tou institucí jsou vlastně oni sami.
Systém politických stran v republikách dodatečně podporuje tuto chybnou doměnku. Špatného krále je možné rychleji vyhnat z paláce, než špatnou „demokratickou elitu“, za kterou je navíc člověk sám zodpovědný, když ji přece „volil“. A tady je právě ten omyl!

JAK SVOBODNĚ A NEZÁVISLE JSOU VLASTNĚ POLITICI VOLENI?
Velká část pobíračů státního platu jsou úředníci, nebo jinak státem zaměstnávaní lidé – ti dostávají svůj příjem ze státního rozpočtu. Další velké množství lidí je rovněž plně závislých na systému, ať už je to zkrze důchody, podpory, nebo jiné sociální dávky. Celkově je často více než polovina obyvatel demokratické země v této formě „polapena“.

Podíváme-li se při této příležitosti na volební účast, která je cca 50% oprávněných voličů (u posledních evropských voleb to bylo asi 43%), je nám hned jasné, že politici jsou voleni v podstatě jen na státu závislými lidmi.

Vláda je tedy kontrolována těmi, kteří jsou na ní závislí!
Zajímavé je, že většina lidí instinktivně cítí tuto naprostou šílenost, jestliže jejich mozek zrovna nezamlžují masmédia. „Volíme menší zlo“, říkává se často, nebo „proti těm nahoře se stejně nedá nic dělat“. Co to má prosím celé společného s lidem jako suverénem státu?

Demokracie se stala náboženstvím, o kterém se nikdy nesmí pochybovat, neboť jedinou alternativou je přece hrůzostrašná totalitní společnost, což nás „naučila historie 20. století“, že ano. Jednoduchá, věčně chybná, avšak efektivní metafora, která pomalu ale jistě vede lid do duševního otroctví.
Ve snaze být opět zvoleni, slíbí politici všechno, především to, co nikdy nemohou splnit. Právem volit se poddaní ještě zdaleka nestávají občany. Jelikož demokracii věrní voliči podvědomě cítí celé toto pozadí, stoupá potenciál agrese, která může být politiky (kteří fungují jaké zástupci skutečných „deme“) využita k iniciaci nových válek tím, že se budou konstruovat obrazy veřejných nepřátel.
Nic se nezlepší, pokud lidé nezačnou pomalu zkoumat základy. Pak bychom zřejmě mohli „znovuobjevit“ férové alternativy soužití.

Milí čtenáři, doufám, že jsem Vám tímto provokativním textem přiblížil svou základní otázku:
Demokracie nebo tyranie, je v tom vůbec rozdíl?

Uzavřít chci své pojednání citátem od Gustava Le Bona z roku 1895:

Masy nikdy neprahly po pravdě. Od skutečností, které se jim nelíbí se odvrací a dávají přednost tomu, uctívat omyl jako svého Boha. Ten, který je umí klamat, se stává jejich pánem. Ten, který se je pokouší probudit, je vždy jejich obětí…”

S laskavým souhlasem: Zvídavý Vincenc

Autor textu: Andreas Popp

The post Andreas Popp. Demokracie, diktatura nebo tyranie? Jak fungovala demokracie v Řecku a Římě first appeared on Čítárny.

Co je demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.

Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andrease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

The post Demokracie ve starém Řecku. Stručná historie nejvíc zneužívaného slova v politice first appeared on Čítárny.

Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/knihy-souvislosti/4762-valach-cesi-v-neklidne-dobeBrněnský filosof Milan Valach (1956 – 18.5. 2013), jedinečný lidr občanského hnutí Přímá demokracie.
Je autorem knih Češi v neklidné době, Marxova filozofie dějin, Svět na předělu a spoluautor publikace Přímá demokracie pro Českou republiku.

Kapitalismus je založen na sobectví.
Když někoho postihne neštěstí, vidí v tom kapitalisté příležitost jak jej ještě více oškubat a pokud mu již není co vzít, nechají jej klidně umřít hladem. Tak to bylo po celé 19. století, nakrátko se poměry změnily, když si lidé vybojovali silný sociální stát. A nyní se nás pokoušejí vrátit do 19. století. Kapitalismus je systém, v němž výrobní prostředky – podniky, patří soukromým vlastníkům. Jejich cílem je maximalizace jejich! soukromého zisku.
My všichni jsme jen prostředky, nástroje, které jim slouží k uspokojování jejich soukromých potřeb. V Anglii měli v 19. století kapitalisté pro dělníky příhodné jméno „hands“, ruce. Nic více pro ně nebyli, jen ruce, které jim dělají zisk. A pokud by snad některých z těchto majitelů ochabl ve své snaze vyrazit – vykořistit z dělníků co nejvíc, zničí jej ostatní svou konkurencí. Není to věc morálních vlastností jednoho či druhého, je to systém soukromého vlastnictví a konkurence. Všichni se musí řídit jeho pravidly. Běda slabým, to je jeho důsledek.
Takto se běžné chovají nadnárodní firmy v tzv. rozvojových zemích, ale stejně se zachází s chudými, s nemocnými, pokud jsou současně chudí a nezaměstnaní.

Současný neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.
Podobně jako strana za minulého režimu, osobuje si Trh monopolní postavení a všechno ostatní si podřizuje. Trh se stává monopolem, popírajícím vší skutečnou pluralitu. To on přiřazuje hodnotu všemu, i člověku a činí tak jen podle svých vlastních měřítek. Ti, kteří umějí vydělat více, jsou více lidmi, než ostatní. To oni „prokázali přirozenou, tj. od přírody danou nadřazenost a v laskavé velkorysosti dávají neschopným nebo méně schopným nuzákům práci. 

Tato nová ideologie oprašuje starý sociální darwinismus, jeden z ideových zdrojů nacismu, v němž budoucnost patří mocným a úspěšným, které sama příroda předurčila k jejich výjimečnému postavení.   Těm ostatním „zbývá pouze jedno:  děkovat mocným, že je vůbec nechají žít“. Případný hospodářský úspěch je založen na zhoršujících se podmínkách pro zaměstnance. Když se z pracujících stanou lidé s prekérním, nejistým zaměstnáním a životem, nevznáší požadavky, jsou levnější, můžete je kdykoli vyhodit a tak dále. Tohle se dnes běžně považuje za nezbytný rys zdravé ekonomiky. Přitom to není žádný přirozený stav, ale rozhodnutí lidí, kteří drží v rukou moc.

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá.
I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie   je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. 

Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu.
Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí.
Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická. 

Skutečným zdrojem moci je vlastnictví.
V dnešní době tedy extrémní a stále narůstající nerovnost vlastnictví.  Obrovské majetky nadnárodních investorů dávají jejich držitelům do rukou moc větší, než je moc národních vlád.  Tyto majetky se ale také rodí v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků, v tomto jádru kapitalistické ekonomiky, jejíž princip moci vlastníka nad zaměstnanci považuji společně s  americkým politologem Dahlem a mnoha dalšími za feudální.  Nejen tedy, že umožňuje  koncentrovat v rukou   soukromých vlastníků enormní bohatství a díky němu získávat vliv nad sdělovacími prostředky i osudy vlád, ale  vrhá absolutní většinu občanů do poměrů, v nichž je každodenní zkušenost, podtržená faktickou  závislostí na těchto vlastnících přesvědčuje, že podřizovat se moci je nutné.  Kapitalismus ve svém vlastním jádře soukromého vlastnictví je takto protikladný demokracii a svobodě.

Bylo by velkou iluzí domnívat se, že řešením tohoto problému je  vlastnictví státní.   
Pokud by stát ovládaly nějaké, jakékoliv mocenské elity,  jednalo by se jen o skrytou formou vlastnictví soukromého,  tj. o vlastnictví právě těchto elit.  Jediným řešením tohoto problému,  již poměrně dobře ve světě vyzkoušeným, je přechod vlastnictví podniků do rukou jejich zaměstnanců.   A až teprve tento krok bude oním rozhodným získáním moci lidem a zrušením  veškeré institucionálně dané vlády člověka nad člověkem. Až s dosažením tohoto cíle budeme moci považovat ideály 17. listopadu 1989 za naplněné a revoluci za dokončenou.  

Samospráva v řízení podniků a aplikované prvky přímé demokracie ve všech obcích jsou základem této nové organizace, která musí být bez nadřízenosti svou formou i obsahem. O moc se nebojuje. Moc je škodná, kterou je třeba zničit.
To zní jako propagace přímé demokracie a já chápu, že stát je společnou věcí, společným zájmem a důvodně se tedy předpokládá, že by měl být spravován svými občany. To se daří například na Islandu, který nemá ani tolik občanů jako Praha nebo ve Švýcarsku. Ale s velikostí státu rostou technické nároky na správu a náš stát přímo spravovat nelze. Proto je asi nezbytné konat volby zástupců občanů, kteří mají záležitosti „obce“ spravovat. Přímá demokracie tak vypadá jako vize, utopie, kterou uskutečnit nejde, jako nešlo uskutečnit komunismus.

Ani na Islandu či ve Švýcarsku se nejedná o přímou demokracii, ale o prvky přímé demokracie.
Přestože je podle ústavy nositelem veškeré moci ve státě lid, nemohou lidé ani o důležitých věcech, které se skutečně týkají každého z nich, rozhodovat bezprostředně. Vždy se mezi ně a příslušné rozhodnutí stavějí strany. Opakovaně pak dochází k situacím, kdy se politická reprezentace snaží tvrdošíjně protlačit nějakou záležitost proti vůli naprosté většiny občanů státu. Instalace takových prvků přímé demokracie pak není utopií, protože se v řadě okolních zemí – i mimo stále citované Švýcarsko – osvědčilo.

Na důležitá místa v parlamentu a státní správy se často dostávají lidé, jejichž hlavní kvalifikací je ochota udělat pro svou stranu doslova cokoli. I když už nějaký čas uplynul, stále si živě pamatuji poslance za ODS Jana Moravu, jehož hlavním úkolem bylo sledovat a vydírat poslance jiných stran.
Problém  lze snadno vyřešit drobnou úpravou volebního zákona. Voliči nebudou do uren házet lístky stran, budou volit jednotlivé kandidáty jmenovitě. To samozřejmě nebere stranám právo navrhovat a propagovat svoje kandidáty. Podstatné je, že poslanec nebo zastupitel si je v tomto případě vědom, že neodpovídá straně, ale svým voličům. Vždyť v odpovědnosti poslance si Ústava protiřečí!

Poslanci jsou po svém zvolení prakticky neodvolatelní. Podle ústavy jsou zodpovědní jenom svému svědomí.
Problém řeší odvolatelnost poslanců voliči. Všude, kde nějaká osoba zastupuje jinou osobu nebo skupinu osob, je běžné, že zastupující osoba může být odvolána, pokud nevykovává své pověření v zájmu toho, koho zastupuje. Právo odvolat ředitele (manažera) firmy jejími akcionáři nikdo nezpochybňuje. Stejně tak by nemělo být zpochybňováno i právo voličů odvolat jejich zástupce v případě, že neplní své poslání.

The post Milan Valach. Myšlenky a citáty zakladatele Hnutí za přímou demokracii first appeared on Čítárny.