Když měl Jan Vrba třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“.

Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy.
Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá.

Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.
Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar Březina, a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie.

Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří Wolker, nebo naopak Petr Bezruč?

Jiří Wolker (1900 – 1924) napsal “Baladu o očích topičových”. “V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, – nevidím! / … Neslyší slepec, – do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází …”

Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 – 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou “Baladu o srdci”. I odtud ukázka:

“Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily — snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých … / Dělová rána — a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí … // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův — srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám — Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč …”

Sotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského “ještěra”. Bezruč (1867 — 1958):

“Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.”(Kovkop; dops. 1899)

Věru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! – byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A … nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem “vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané”.

Záhada objasněna? Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská “Balada o srdci” vyšla v Polské Ostravě – a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.)

A tak zbývá konstatovat, že Vrbův “statný a dobrý hoch” Jindřich Klvaňa, kterého každý den “volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva” a kde on nebyl spokojen, “protože oči měl – / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené”, je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství.

K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:
v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní … po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy “Písně kosmické”.

Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem “darebné verše”, na “Kosmické”. Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.

Ostatně čím to, že “Písní kosmických” a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých “až” — “jak” — “jako”.) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako “chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!”) a také víra (jako “až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!”)

Tedy Jan Neruda — Jan Vrba. “Písně kosmické” — “Kosmické”.

Nerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že “stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír — a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti — a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd”.

Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.
(“Tatíčku Nerudo není to konkurence.”) I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje (“Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě.”), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven (“Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy — / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy.”), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.)

Ale tu – !! – , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska (“Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!”) a s láskou ještě něha (“I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká.”). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou … předurčenost?

V tomto je Jan Vrba zajedno s “tatíčkem” Nerudou — oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.

Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým.

Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské “Baladě o srdci” viděl za “Kosmickými” lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne.

“Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.”

Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .
Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele.

Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let.

(Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.)

Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace

Autor článku: Miroslav Vejlupek

The post Jan Vrba. Zapomenutý básník a pozorovatel přírody. Veleúspěšný spisovatel své doby first appeared on Čítárny.

Vojtěch Alberto Frič, známý jako Cactus Hunter, vydal jedinečnou knihu “O kaktech a jejich narkotických účincích” v roce 1924. Po mnoha letech vychází nové vydání. Je přizpůsobené jazykově, obohacené o dva dosud nepublikované Fričovy texty nalezené v jeho pozůstalosti.

Nalezneme zde další fotografie z mexické cesty, a rozšířené o upřesňující poznámkový aparát. Významným příspěvkem je přehled aktuální taxonomické klasifikace zmiňovaných rostlin od Jaroslava Bohaty, který působí v týmu předních světových znalců rodu Lophophora spolu s Vojtěchem Myšákem a Jaroslavem Šnicerem.

„V divočině se dá mnohé říci beze slov.“
„Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“
„Slova jsou jako květiny plovoucí po vodě. Zdá se, že rostou ze země, ale když na ně šlápnete, proboříte se do bahna.“
Alberto Frič

V Česku existuje jediná velká monografie, která byla V.A. Fričovi věnována:
Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983.
Ta se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že o českém legendárním cestovateli a etnografovi toho ještě spoustu nevíme.

Knihu O kaktech a jejich narkotických účincích prvně publikovalo nakladatelství Sfinx v listopadu 1924 v redakci Miloše Maixnera jako 61. svazek „Knihovny Sfingy“ a 140. svazek knižnice „Nové cíle“.
Kromě Fričovy studie o cestě do Mexika obsahovala i jeho výběr z tehdy dostupné odborné literatury, který je téměř úplně (v revidované verzi) citován i v tomto vydání, a jeden arch křídového papíru s fotografickou přílohou; jednotlivé snímky jsou zde reprodukovány.
Přepracovaný text původní knížky vyšel znova v roce 1995 v kapesním vydání v nakladatelství DharmaGaia a Maťa s předmluvou vydavatele Lumíra Kolíbala a doslovem kaktusáře Jaroslava Ullmanna.

Výjimečný Vojtěch Albetro Frič byl jedním z prvních, který dokázal spojit prvky vědeckého bádání s mimo smyslovým vnímáním světa.
A to díky své zkušenosti z pobytu v Jižní Americe, díky své svérázné povaze a touze se vzdělávat. Se svými poznatky ale přišel příliš brzy, abychom pochopili, jaké dveře nám tím otevírá. Teprve naše generace je ve větší míře schopna ocenit jeho odkaz, stejně jako Fričův nekompromisní životní postoj „říkat věcem pravým jménem: že sníh je bílý a vrána černá“.

Nejvýznamnějším přínosem Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944) je objevování, popisování a zavádění desítek nových druhů kaktusů z Jižní Ameriky do evropské botaniky a pěstitelství.
Podnikl osm cest do Ameriky (hlavně Jižní) a zaměřil se především na botaniku. Jeho práce výrazně rozšířila znalosti o jihoamerických kaktusech, zejména vysokohorských druzích z And. Poslední cesta (1928–1929) do Uruguaye, Argentiny, Bolívie a Peru byla z kaktusářského hlediska nejvýznamnější — objevil nová naleziště a spustil celosvětovou „kaktusovou horečku“.

Kromě botaniky Frič prováděl i etnografický výzkum (kontakt s kmeny jako Čamakoko/Chamacoco, sběr artefaktů, jazyky), archeologické vykopávky (např. sambaquis v Brazílii).
Psal dobrodružné knihy (“Strýček Indián”, “Dlouhý lovec”, “Hadí ostrov”).
Jeho botanický přínos je ale považován za nejvýznamnější a nejtrvalejší.

Koncem listopadu 1944 při práci na svém dvorku nebo v králíkárně u vily Božínka v Praze-Košířích se škrábl o rezavý hřebík. Rána se infikovala a rychle se rozvinul tetanus.
Byl hospitalizován v nemocnici Na Bulovce, kde strávil poslední dny v těžkých křečích. Během lucidních chvil aktivně popisoval své příznaky lékařům a psal vzkazy rodině.
Během umírání navrhoval lékařům experimentální léčbu kurare (indiánský šípový jed), kterou znal z Jižní Ameriky, ale jeho návrh nebyl UDAJNĚ přijat. Každopádně neexistuje žádný zápis, vše koncem války zmizelo.
Zemřel po několika dnech agonii. Pohřben je na Motolském hřbitově (u krematoria) v Praze.

O kaktech a jejich narkotických účincích / Vojtěch Frič / vydalo nakladatelství Titanic, 2015 

Typograf a designer Martin Pecina o knize… http://www.book-design.eu
Jednou to muselo přijít. Jednou jsem zkrátka musel využít své záliby v českém kubismu, který tak hezky občerstvil knižní grafiku na počátku dvacátého století. Narkotické kakty A. V. Friče si pohrávají s odkazem pichlavé lomené grafiky, a to hezky v plátěné vazbě.

Film o Albertu Fričovi: Karai Pukú
V jazyce guaraní znamená Kari Pukú Dlouhý lovec. Tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. …. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější….
Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005
http://www.smk-production.cz

Ukázky z knihy:

Co má člověk požitků za svého života! Ale většina jich nese s sebou zároveň nějaký bol, zlou vzpomínku, zlý následek. Čistý nezkalený požitek dovede dát člověku jenom příroda.

O některých věcech totiž není radno mluvit. Já jsem doplatil na to, že jsem jednou ve společnosti několika krajanů z emigračního výboru, když jsme hovořili o pokusech s čikulí, udělal špatný vtip: co by se asi tak stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás třeba do čaje novinářům (pokud by ovšem na ně měla takový účinek jako na indiány). Žertoval jsem na téma, jak by to asi dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou vybaveni takovými ctnostmi a navíc zbaveni své „pohlavnosti“. „To by byla hotová revoluce!“ pravil kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí…“

Zjistil zejména, že stejně jako některé nemoci přenášejí vši (tyfus) a blechy, stejně jako musí malarická horečka prodělat metamorfózu v krvi komárů, musejí jiné nemoci projít šťávou určitých rostlin, aby se přenesly z člověka na člověka. Jejich přechodná forma vyvinutá v rostlinách získává schopnost nákazy i na velkou vzdálenost. Z jiných pokusů Fričovi vyšlo najevo, že bakterie některých nemocí naočkované do určitých rostlin v nich sice žijí, ale ztrácejí svou nebezpečnost, dokud nejsou přeneseny na kulturní želatinu — pak nabývají mnohem větší vitality.

Řídím se zásadou nepopírat předem ani sebenepochopitelnější věc, ale prozkoumat ji. Nemám sice lékařský diplom, ale pozorování léčivých účinků rostlin, které jsem viděl používat při náboženských obřadech „negramotnými divochy“, se věnuji již celé čtvrtstoletí a přivedly mě na řadu zajímavých objevů. Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, ale přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé „indiánské pověry“ předložit tuzemským lékařům.

Pellote vzbuzuje v lidském těle pocit radosti a utišuje potřebu jídla i pití. Také se objevují barevné přeludy. Živá rostlina je nakyslé, ale značně odporné chuti, je však osvěžující při velké námaze. Nejenže po ní mizí veškerá únava, ale síly se obnovují, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Podobá se v tom peruánské koce, ale nebolí po ní hlava, ani nepřichází deprese.

Chci se vyvarovat suchých popisů vědeckých, jimž čtenář nerozumí a nečte je. Mě nezajímají chyby starých autorů vyhrabané mladými v zaprášených archivech. Vždyť i v občanském zákonodárství existuje „vydržené právo“, a tak by takové uzuální názvy měly mít své „vysezené právo“ i ve vědě botanické.

Podle domorodých pověr musí člověk, který rostlinu sbírá, mít „čisté ruce“ — míněno nejen fyzicky, ale i morálně. Rostlina prý ví o každé špatnosti, napomáhá odhalovat pletichy čarodějů a ozřejmuje úmysly i utajované skutky zlodějů, pobudů, podvodníků apod. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem náhle celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v docela jiném světle.

Po dvoudenním hledání jsem našel skupinku rostlin, jež byly cílem této mé výpravy. Pelecyphora pectinata67. Nejkrásnější z mamilárií a snad i ze všech kaktusů. Zbožné přání a zároveň postrach všech pěstitelů. Na dlouhá léta vymizela ze všech sbírek, a tak jsem jejímu hledání, sbírání a pozorování v přírodě věnoval největší péči.

The post Vojtěch Alberto Frič. Lovec kaktusů o kaktech a jejich narkotických účincích first appeared on Čítárny.

A. V. Frič byl známý cestovatel, botanik, velký znalec kaktusů, ale také velmi zajímavý a vzdělaný člověk.
Kniha Bylo, jest a bude (1918) je prováta dechem dnů právě předříjnových; pod rouškou pohádek, pod symbolem bahnitého pralesa kreslí známý a populární cestovatel satirický obraz zpuchřelého Rakouska-Uherska, jež dusí ve svém močálu vzácný plod květu červenobílého.

Nemohu si odepříti, abych necitoval aspoň tyto výmluvné verše:

Logiku divnou poznáte v lese:
koruny širé hustě se tísní,
velikán jeden podpírá druhý,
drží se spolu nad dřevem shnilým.
Svázáni vespol liánů spletí,
stařečka drží senilní stařec,
vládu chtí všichni udržet déle,
než jim čas kázal, než mají právo.
Žárlivě brání všichni ti obři
slunce jas pustit stromečkům mladým…
Do toho přestárlého pralesa bezkvětného, záštity parazitů a jedovatého hmyzu, zaduje jarní bouře. A tu
starý jeden orel – věru příliš starý,
za největší bouře ze pralesa vzlétl
připomenout světu starou jeho slávu.
A s ním pozvedly se tisíce sokolíků, “neznajíce bázně, nedbajíce žití”, a dali se v boj: ach, “mnohý ostal viset někde na haluzi, přemnoho svůj zápal zaplatilo žitím,” avšak v bouři a boji starý prales je vyhlazen. Nový, štíhlý vyrůstá strom z plodu květu červenobílého – “užitek dá velký vůkol všemu lidstvu”.

Dnes, kdy se navrací starý orel této pohádky a přitáhne za sebou hejna vítězných sokolíků, zůstává statečné knížce Fričově cena dokumentární; je památníkem prudké, už nezadržitelné touhy a naděje dnů zářijových.
Výzdoba Maškova dobře přiléhá k drsnému, barvitému půvabu veršů Fričových.

 A.V. Frič / Bylo, jest a bude / pohádky / ilustrace K. Mašek / Vydal B. Kočí 1918

The post A. V. Frič. Bylo, jest a bude. Neznámé pohádky přírodní pro chytré děti first appeared on Čítárny.

Jedinečný badatel 20. století Emmanuel Velikovský napsal výjimečnou knihu Worlds in Collision (1950). Tato kniha obsahuje bohatý výběr přírodovědných faktů – geologických, paleontologických atd. – svědčících o podrobnostech z biografie Země zakázaných v oficiální vědě: o globálních katastrofách, které zažila.

Tyto katastrofy rychle a radikálně změnily tvář Země: planeta se otočila tak, že bývalé tropické oblasti se ukázaly být v polárních oblastech, oceánské vody se převalily přes kontinenty. Sopky najednou vybuchly a zesílily devastaci hurikánů a zemětřesení. kolosální silou se země ponořila pod vodu a mořské dno se zvedlo nad hladinu. Zvedla se nová pohoří a údolí naplněná lávou z monstrózních trhlin v zemské kůře – a to vše způsobilo náhlé,

Oficiální věda nás jako ze výsměchu těmto tragédiím inspiruje k tomu, že globální kataklyzmata na Zemi, pouze tzv. doby ledové – i když se nám pojem dob ledových hroutí před očima pod tlakem faktů.
Tento koncept byl přiveden k životu stopami zalednění objevenými v Evropě.
Později byly podobné stopy nalezeny v Jižní Africe, na Madagaskaru, v Austrálii a poté také v tropických(!) zemích. Aby zachránili svůj nápad, začali teoretici mluvit o několika dobách ledových – jako by to objasnilo problém.

Věřilo se, že katastrofické výkyvy klimatu skončily s poslední dobou ledovou – před stovkami tisíc let.
Ale v roce 1910 na Mezinárodním geologickém kongresu ve Stockholmu byly předloženy důkazy o klimatických katastrofách, ke kterým došlo během posledních tisíc let moderní historie.
Další studie tyto závěry pouze potvrdily: k jedné z nejsilnějších klimatických emisí došlo v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a k druhé – v letech 700-800 před naším letopočtem.
Dokonce i rozbor letokruhů v dlouhověkých stromech, žijících svědků těchto událostí, hovoří o tomto posledním klimatickém výbuchu.
„Poslední doba ledová“ se odehrála v poslední historické éře a nebyla to globální katastrofa.

V polemice o možných příčinách skutečných globálních katastrof E. Velikovský poukazuje na faktory nejvhodnější pro tuto roli:
1. buď prudká změna sklonu zemské osy, nebo prudký posun pólů, s odpovídajícími změnami zeměpisných šířek,
2. popř. prudká změna úhlové rychlosti rotace Země kolem její osy – a obecně kombinace těchto tří faktorů.

Žádná z nich však nemůže být způsobena čistě pozemskými fyzickými příčinami. E. Velikovský dochází k závěru, že došlo k nárazům vně Země – srážkám s jinými vesmírnými tělesy. Protože ani meteorické roje ani dopady velkých asteroidů nemohly způsobit globální efekty, hovoří E. Velikovský o srážkách Země s Venuší a Marsem (viz jeho kniha “Světy v kolizi”).

Tato verze se nám zdá krajně nepravděpodobná.
Za prvé, kde jsou stopy monstrózních srážek na povrchu Země?
Za druhé, poloměry téměř kruhových drah planet ve sluneční soustavě se řídí přísným matematickým vzorem – Titiovým-Bodeovým pravidlem.

Tato vysoká uspořádanost pohybu planet jen stěží mohla vzniknout spontánně, a dokonce i po jejich srážkách.
Pokud ale zahodíme verzi planetárních srážek jako nevěrohodnou, jaký je pak pravděpodobný důvod prudkých změn parametrů rotace Země?

NAŠE VERZE JE ZALOŽENA NA NOVÉM, POCTIVÉM POJETÍ PODSTATY GRAVITACE.

Byl nám implantován falešný koncept, podle kterého je gravitace generována hmotami, a proto jsou všechna hmotná těla přitahována k sobě ve dvojicích.

Existuje však mnoho experimentálních důkazů, že masy nemají nic společného s produkcí gravitace: látka podléhá pouze gravitaci, která je organizována nezávisle na látce.
Planetární gravitace Země není generována Zemí, Země je pouze udržována ve středu planetárního “gravitačního trychtýře”, který je organizován uměle a jehož parametry jsou v zásadě kontrolovatelné.

Zde podle našeho názoru leží klíč:

Než vysvětlíme způsob, jakým mohly být tyto katastrofy uspořádány, nastínime stručně stopy těchto katastrof.

Stopy globálních katastrof na Zemi.
Všechny níže uvedené informace o stopách globálních katastrof jsou naším převyprávěním obsahu knihy, která obsahuje četné odkazy na primární zdroje.

* Na Aljašce zlatokopové obraceli značné množství zeminy, která je směsí štěrku a humusu. Tento humus obsahuje nespočet zmrzlých kostí vyhynulých zvířat – mamutů, mastodontů, superbizonů a koní. Jak mohlo dojít k tomuto velkému masakru – při kterém byly miliony zvířat roztrhány na kusy a smíchány s úlomky vyvrácených stromů?
Mohutné sopečné erupce jsou v tomto případě vyloučeny – láva může stromy zuhelnalit, ale nedokáže je vykořenit a rozbít na třísky. Hurikán a povodeň? Ale co způsobilo, že se vody oceánu hrnuly na pevninu, ničily lesy i s jejich obyvateli a házely hromady tohoto nepořádku po celé Aljašce?

* Permafrost Sibiře zachoval nejen mamutí kly, které Rusko vyvezlo. V roce 1797 bylo na severovýchodě Sibiře poprvé nalezeno zcela zachovalé mamutí tělo: jeho maso mělo vlastnosti čerstvě zmrazeného, ​​vlci a psi ho bez nepříjemných následků sežrali. Takové nálezy naznačují, že mrtvoly zvířat byly zmrazeny ihned po smrti a nikdy nebyly rozmraženy.

Charles Darwin přiznal, že smrt mamutů je pro něj neřešitelná hádanka. V žaludcích a mezi zuby mamutů byly nalezeny rostliny a byliny, které na severní Sibiři nerostou. A studie krve mamutů naznačovaly, že jejich smrt nebyla jen náhlá, ale také konkrétně udušením – stáda mamutů se udusila.

* Půda Novosibiřských ostrovů – a dalších ostrovů v severních mořích Ruska – je doslova napěchovaná kostmi mamutů, slonů, buvolů a nosorožců, zatmelených zmrzlým pískem. Jak se stáda zvířat, která každý den vyžadují obrovské množství rostlinné potravy, ocitla v neúrodných prostorách, kde deset měsíců v roce vládne mrazivý chlad?

* Paleontolog Cuvier při zkoumání sádrových ložisek ve Francii našel jasné rozdělení do vrstev, což naznačuje, že kdysi většinu Francie tvořilo mořské dno, pak země obývaná suchozemskými plazy, pak znovu mořské dno obývané mořskými živočichy, pak opět země obývaná savci, pak znovu na mořském dně a znovu na souši. Cuviera zasáhla zejména přítomnost mezivrstev s úplnou absencí zvířecích pozůstatků – což svědčilo o obdobích bez života Země.

* V jedné z jeskyní v Anglii, ve výšce 80 stop nad údolím, pod dnem pokrytým stalagmity, kostmi slonů, nosorožců, hrochů, koní, jelenů, šavlozubých tygrů, medvědů, vlků, hyen, lišek , byli nalezeni zajíci, králíci …
Podobné nálezy byly učiněny ve Francii. Je těžké si představit, že sobi ze zasněženého Laponska a hroši z břehů tropické řeky Kongo žili vedle sebe v Británii nebo ve Francii. Kosti obou však spočívají ve stejném bahně stejných jeskyní. Navíc tyto kosti neměly čas zkamenět a organické látky obsažené v jejich složení dosud nebyly nahrazeny minerály. To znamená, že smrt nenastala dříve než před 5-6 tisíci lety.

* Naleziště červeného pískovce ve Skotsku obsahují zbytky nesčetných vyhynulých ryb. Postoje jejich těl naznačují náhlou hromadnou agónii – což vylučuje útoky predátorů nebo nemocí. Podobné rybí hřbitovy se nacházejí na jiných místech na souši – například v severní Itálii: nahromadění náhle mrtvých ryb byla pohřbena s vápennými usazeninami ještě předtím, než se jejich těla začala rozkládat.

V přirozených podmínkách divočiny je maso zvířecích mrtvol rychle sežráno jinými zvířaty (někdy spolu s kostmi). Mrtvá ryba tedy buď vyplave na hladinu, nebo klesne ke dnu – a za pár hodin je sežrána. Hromadné zkameněliny zvířat s otisky nejen kostí, ale i těl naznačují, že smrt těchto zvířat nenastala v přírodních podmínkách, ale v důsledku kataklyzmat.

* V jižní Anglii a západní Evropě jsou štěrbiny ve skalách vysoké až 1 430 stop ucpané kostmi zvířat – mamutů, hrochů, nosorožců, koní, ledních medvědů, bizonů, hyen, lvů, vlků. Kosti jsou rozlámány na četné úlomky a smíšené, celé kostry chybí. Neexistuje jediný náznak práce predátorů – kromě toho tam spočívají jejich kosti. Nějaká síla bez rozdílu házela mrtvoly na kameny a narážela jimi do štěrbin. A soudě podle stavu kostí se to podle historických měřítek stalo nedávno.

* V roce 1912 v Marylandu (USA) objevili dělníci při kopání železnice jeskyni plnou zvířecích kostí v úžasném sortimentu. Byly tam pozůstatky seveřanů – rosomáci a lumíci, rejsci, norci, zrzavé veverky, ondatry, dikobrazi, zajíci a losi; jižané – divoká prasata, fosilní krokodýli a tapíři; stejně jako současní obyvatelé amerického západu – kojoti, jezevci a pumy. Kosti obyvatel řek sousedily s kostmi obyvatel suchých prostor, kosti obyvatel lesů sousedily s kostmi obyvatel prérií, kosti vyhynulých zvířat sousedily s kostmi těch živých. A promísení kostí vypovídalo o tom, že smrt všechny zachvátila ve stejnou dobu.

* V Číně, nedaleko Pekingu, byly v jeskyních a štěrbinách skal nalezeny dokonale zachovalé kosti zvířat i lidí – navíc v jednom ze shluků byly ostatky Evropana, Malajsie a Eskymáka. Zlomení kostí hovořilo o násilné smrti. Co tyto tři spojilo? Mezinárodní obchod? Ale jejich pozůstatky byly smíchány se zbytky zvířat, jejichž stanoviště se také radikálně lišila: byli to obyvatelé tundry, stepí a džungle.

* Na ranči La Bria poblíž Los Angeles bylo nalezeno množství zvířecích kostí – v údolí naplněném bitumenem smíchaným s hlínou a pískem. Kosti opět patřily vyhynulým i žijícím druhům; kosti byly opět zlomeny a smíchány. Ve státě Nebraska byla v achátovém lomu objevena vrstva sedimentu hemžící se fosilními kostmi. Stav kostí vypovídá o dlouhé a namáhavé cestě, než dorazí na místo posledního odpočinku. Nějaká síla odtáhla z dálky desítky tisíc zvířat a hodila je do společného hrobu.

Katastrofa musela být zničující, protože tato zvířata – malý nosorožec dvourohý, drápatý kůň, obří prase a velbloud gazela – zmizela z povrchu země. Ale nic v jejich pozůstatcích nenaznačuje známky degenerace: byli zabiti řáděním živlů, a už vůbec ne evoluční selekcí. Podobné hřbitovy byly nalezeny na mnoha místech v Americe a Evropě.

V Německu na předměstí Berlína byly nalezeny fosilní pozůstatky „dvou faun“: mamutů, pižmoňů, sobů a polárních lišek žijících v chladném klimatu, stejně jako lvů, hyen, bizonů, buvolů a slonů žijících v horkém klimatu. Tyto “dvě fauny” byly připisovány životu v různých obdobích: glaciální a interglaciální – ačkoli jejich kosti byly nalezeny smíšené.

* Fantastické množství lávy se v minulosti rozlilo ve státech Washington, Oregon a Idaho – oblast větší než oblast Francie, Švýcarska a Belgie dohromady, a současná tloušťka této ochlazené lávy dosahuje 5000 stop. Žádná sopečná erupce není schopna vyprodukovat takové množství lávy. Nebyl to potok, ani řeka – byla to záplava od obzoru k obzoru, odpařující se jezera, spalující lesy a tající balvany. A artefakty nalezené v hloubce svědčí: před touto lávovou záplavou tam žili lidé.

* Sahara, největší poušť světa, byla kdysi obklopena zelení, která živila stáda býložravců. Dokládají to skalní rytiny znázorňující tato zvířata – včetně těch vyhynulých (!). Vedle těchto kreseb byly nalezeny nástroje, nádoby a zbraně charakteristické pro neolit. To znamená, že podoba Sahary se v historické éře radikálně změnila.

* Tři plně tekoucí řeky kdysi tekly podél Arabského poloostrova ze západu na východ. Na jihu Arabské pouště byly nalezeny ruiny, téměř úplně zničené časem a živly, a byly nalezeny stopy zemědělské kultury. Bývaly doby, kdy tato země byla úrodná – jako současná Indie, ležící na stejné zeměpisné šířce.

* Na dně Atlantského oceánu bylo nalezeno mnoho náznaků, že nedávno bylo toto dno pevninou. Studie dna moří poskytly náznaky vulkanických katastrof, které pokryly moře proudy popela a lávy, a seismických katastrof, které zvedly a snížily dno oceánu o tisíce stop. Na mnoha místech, zejména u pobřeží Švédska, tvoří mořské dno čerstvá, ochlazená láva pokrytá pouze tenkou vrstvou usazených hornin.

* V severním Grónsku byly objeveny zkameněliny magnólií a fíkovníků. V Arktidě, která se každých šest měsíců noří do polární noci, rostly houštiny subtropických exotických rostlin se šťavnatými plody. A na souostroví Svalbard v Severním ledovém oceánu byly nalezeny kolonie mrtvých korálů, které rostou pouze v tropických vodách – i v Egyptě nebo Maroku je pro ně příliš chladno. Kromě korálů tam byla nalezena ložiska dřevěného uhlí o tloušťce až 30 stop.
Aby se vytvořily tak mocné uhelné sloje, musela se stromovitá vegetace prostě zbláznit. Mimochodem, v důsledku přirozeného života v lese se netvoří uhlí: mrtvé dřevěné části se promění v prach, pak v humus – a jdou do potravy pro nové rostliny. Ložiska dřevěného uhlí mohla vzniknout pouze v důsledku kataklyzmat.

* Na mnoha místech tzv. bludné balvany – obrovské, někdy až 10 000 tun, skalní úlomky, jejichž složení naznačuje, že byly přemístěny ze vzdálených míst. Alpské balvany se tedy nacházejí v pohoří Jura, balvany z Finska se šíří přes Pobaltí a Polsko se vstupem do Karpat a také přes Valdajskou pahorkatinu a Moskevskou oblast – na Don.
V Severní Americe se balvany vyřezané z žuly Kanady a Labradoru rozšířily do mnoha států severovýchodních Spojených států. Balvany z norských hor se hojně vyskytují v Německu, stejně jako na pobřežích a náhorních plošinách Británie, nyní oddělených od Skandinávie Severním mořem.

* Stáří skalních útvarů je určeno fosiliemi, které obsahují. K úžasu vědců jsou v mnoha pohořích mladší útvary vyšší než starší, tzn. tato pole rostla díky postupným hromadám nového materiálu. To platí zejména o Skalistých horách a Alpách. Problém budování hor je bolestivý problém. Mnoho hor je tvořeno horninami, které jsou silně stlačeny rovnoběžně se zemským povrchem – což naznačuje monstrózní síly, které zvrásnily zemskou kůru.
Geologové nenašli vysvětlení pro tyto komprese, ani pro schopnost některých hor pohybovat se po povrchu – překonávat údolí a dokonce šplhat po jiných horách. Takže nějaká síla odtáhla Alpy sto mil na sever. Chief Mountain v Montaně přešel planinu, vyšplhal na úbočí další hory a zůstal na jejím vrcholu. Celý národní park Glacier v Montaně a velká část Skalistých hor se posunuly o míle daleko. Hory na západě Skotska a v Norsku byly přesunuty ze svých míst.

* Vědci 19. století, kteří prozkoumávali nejmocnější pohoří Himaláje, byli prostě vyděšeni: v jakékoli výšce, kterou vyšplhali, byly v tloušťce skal nalezeny kostry mořských živočichů, mořské ryby a lastury měkkýšů. Nejvyšší hory jsou vytvarovány z bývalého mořského dna! Podle teoretiků se Himaláje zformovaly do dnešní podoby dlouho před objevením se člověka na Zemi. Ale tady v Kašmíru, v nadmořské výšce 5000 stop, byly nalezeny sedimenty starověkého mořského dna – s fosiliemi typickými pro paleolit. Zdá se, že Himaláje rostly před očima lidí.

* Ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku a severní Itálii byly nalezeny zbytky hromadových osad na jezerech. Někde v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. došlo ke katastrofě – všechna tato sídla byla pokryta vodou a pokryta nánosy bahna, písku a vápna. Nové kůlové osady vznikaly až kolem roku 1200 př. n. l., ale po 400 letech klidu se katastrofa opakovala. „Vysoká voda“ byla doprovázena silnými tektonickými posuny: jezera náhle naklonila svá dna vzhledem k rovině horizontu – jak dokazují stopy bývalých pobřeží.

V mnoha částech mořského pobřeží se nacházejí stopy bývalých příbojových linií, které byly vyšší nebo nižší než ty současné – s výškovým rozdílem až 1300 stop. Absence stop středních příbojových linií naznačuje, že ke změnám došlo náhle.

VELIKOVSKÝ A JEHO PRACOVNÍ HYPOTÉZA.

Globální katastrofy, jejichž stopy jsme stručně nastínili, měly grandiózní šíři projevů: nešlo jen o potopu, nejen o sopečné erupce, nejen o svíjení zemské kůry – všechny planetární prvky „se zbláznily ” najednou. Ale celou tu vzpouru živlů mohl způsobit stejný důvod – účinky setrvačné síly.

E. Velikovský píše:

„Vezměme jako pracovní hypotézu, že v důsledku nárazu nebo nějakého siločinitele – a Země se nepohybuje v prázdném prostoru – se zemská osa posunula nebo změnila svůj sklon. Okamžitě by došlo ke globálnímu zemětřesení. Vzduch a voda by se dále pohybovaly setrvačností; hurikány by se valily po povrchu a moře by se řítila na kontinenty spolu se štěrkem, pískem a mořskými živočichy vyvrženými na pevninu. Silné zvýšení tepla by roztavilo horniny a způsobilo sopečné erupce, láva by vytékala z mezer v zemské kůře a pokryla by rozsáhlé oblasti… Jezera by se nakláněla a ztrácela vodu, řeky by změnily svá koryta… Lesy by hořely… .moře by se změnily v pouště…“ [1] (náš překlad).

Ale co bylo příčinou poruch rotace Země?
E. Velikovský a jeho verze, jak jsme si již řekli, vypadá krajně nevěrohodně – vždyť se snažil najít vysvětlení, které by se nevymykalo koncepcím ortodoxní fyziky. Sotva si připouštěl myšlenku, že existují Ti, jejichž síla umožňuje působit na rotaci Země pouhým „stisknutím tlačítka“.
Stručně si nastínime fyzikální principy, na kterých je možnost takových vlivů založena.

Inerciální pozadí nebo “nebeská nebeská klenba”.

Podle nového pojetí gravitace je generována „čistě softwarově“ [2]. Ve sféricky symetrickém planetárním „gravitačním trychtýři“ tedy tyto programy poskytují závislost hmotnosti elementární částice na jejím poloměrovém vektoru: čím dále je částice od středu trychtýře, tím větší je její hmotnost. V testovacím tělese se tedy přímo vytváří vertikální energetický gradient [2], který z definice způsobuje tah, který působí na toto těleso dolů po lokální vertikále.

Programy, které generují zemskou gravitaci, fungují zcela nezávisle na hmotě Země: planeta je jednoduše udržována ve středu planetárního „gravitačního trychtýře“. Existují nezvratné experimentální důkazy, že v rozporu se zákonem univerzální gravitace je tento trychtýř, tzn. oblast zemské gravitace má hranici – v poloměru asi 900 tisíc km.

Stejné programy, které tvoří oblast planetární gravitace, nastavují v této oblasti „monolitické“ inerciální pozadí, příhodně nazývané „nebeská nebeská klenba“. Fyzikálně se projevuje následovně: rychlost zkušebního tělesa má jedinečnou hodnotu ve vztahu k místnímu úseku inerciálního pozadí, na kterém se těleso nachází.

Tyto jednoznačné rychlosti – nazývané „lokálně absolutní“ [2] – mají důležitý fyzikální význam: právě jejich druhé mocniny určují jednoznačné hodnoty kinetických energií těles, tzn. zajistit jedinečnost všech energetických přeměn zahrnujících kinetické energie. A přeměna energií už je vážná, to jsou skutečné fyzikální účinky včetně silových, které jsou vždy jednoznačné: buď se tělo zhroutí, nebo ne. Právě z důvodu jednoznačnosti silových účinků je uspořádána jednoznačnost rychlostí a kinetických energií.

Někdo se může ptát – jak můžeme mluvit o nějakých lokálních absolutních rychlostech, když nás ve škole učili, že veškerý pohyb je relativní?
Odpovídáme:
Nesprávně nás učili, protože jsme nedokončili to hlavní. „Pohyb je relativní“ pouze z hlediska formální logiky a ve skutečném fyzickém světě, kde jistě existují síly a zrychlení, formální logika již nestačí. Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje Keplerovu dráhu při volném letu tělesa.

Pro správný výpočet spotřeby paliva a manévrů během řízeného kosmického letu je potřeba znát lokálně-absolutní rychlost přístroje.

Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje kinematické posuny kvantových hladin ve hmotě – přímou příčinu kvadraticko-dopplerovského zpomalení atomových hodin. Jedinečnost tohoto zpomalení (hodin, ne čas!) demonstrují všechny experimenty s přenosnými atomovými hodinami [2] bez výjimky, včetně těch na palubách satelitů GPS. Samotné vytvoření časové škály systému GPS je založeno na konceptu lokálně-absolutních rychlostí, a nikoli na směšném „principu relativity“, který nemá jediné (!) poctivé experimentální potvrzení [2,3].

Někdo se může ptát dále: jak lze v praxi poznat lokálně absolutní rychlosti těles?
Odpověď:
Je to snadné. V oblasti působení planetární gravitace jsou lokální-absolutní rychlosti rychlosti v referenční soustavě pevně spojené s planetárním inerciálním pozadím.
V oblasti zemské gravitace jsou to rychlosti v geocentrické nerotační vztažné soustavě. Lokálně-absolutní rychlost satelitu je tedy jeho lineární orbitální rychlost.
Lokálně-absolutní rychlost úseku zemského povrchu není rovna nule, rovná se lineární rychlosti denní rotace v její zeměpisné šířce a směřuje k místnímu východu.
Lokálně-absolutní rychlost jedoucího vlaku je odpovídající vektorový součet jeho pozemní rychlosti a lokálně-absolutní rychlosti povrchového úseku, po kterém se vlak pohybuje.
Pamatujte: kinetické energie těles jsou jednoznačné.

Co je “inerciální drift”?

Podle logiky výše uvedeného jsou všechny pohyby těles v blízkozemském inerciálním prostoru, tzn. v oblasti zemské gravitace, by se měla vyskytovat bez ohledu na to, že se tato oblast naopak pohybuje po oběžné dráze kolem Slunce a – spolu s celou Sluneční soustavou – kolem středu Galaxie…
Vše je téměř stejné – s korekcí, že zrychlení v pohybu, gravitační pole způsobí, že tělesa v něm mají stejnou velikost a opačného směru zrychlení, které se nazývá zrychlení inerciálního driftu [4]. Existují experimentální důkazy, že takový inerciální drift je skutečný fyzikální jev.

Je tedy spolehlivě známo, že orbitální pohyb zemské gravitace kolem Slunce není čistě keplerovský: oběžná rychlost tohoto pohybu má sinusovou modulaci s periodou synodického měsíce [5].
Předpokládá se, že toto “dopředu-vzad” chvění superponované na “hladký” pohyb je organizováno tak, aby fungovalo jako parametrický nastavovač pro období měsíční revoluce kolem Země [6].

Takže: výsledné sinusové zrychlení gravitačního pole Země vede k mnoha zajímavým efektům.

1. Za prvé, zrychlení inerciálního driftu získává Měsíc, který ruší jeho oběžný pohyb kolem Země, čímž vzniká jedna z hlavních nerovností v pohybu Měsíce (tj. odchylky od keplerovského pohybu) – tzv. -volal. evekce [2].

2. Dále, zrychlení inerciálního driftu získávají satelity, což je důvod, proč jsou jejich oběžné dráhy také narušeny. Výsledné odchylky v parametrech GPS drah s periodou hvězdného měsíce [4], které jsou spolehlivě detekovány sledovacími službami, nelze v rámci tradičních koncepcí vysvětlit.

3. Konečně synodická turbulence zemské gravitace má vliv nejen na volný pohyb těles v blízkozemském prostoru, ale i na hmotu Země. Zrychlení inerciálního driftu je zahrnuto jako malá korekce ve všech lokálních vektorech gravitace – proto tyto vektory vlivem rotace Země kolem své osy zažívají denní rotační odchylky [2].

Právě tyto rotační odchylky místních olovnic, a už vůbec ne krátký dosah a daleko od dosažení zemské měsíční gravitace [7], jsou skutečnými generátory rotujících přílivových vln v oceánech [2]. které jsou s jistotou detekovány sledovacími službami, nenacházejí vysvětlení v rámci tradičních představ.

Bez ohledu na to, jak nezvykle to vypadá ve světle fyziky, která nám byla vsazena, je to fakt: škubání „monolitického inerciálního prostoru“, který definuje oblast zemské gravitace, přímo generuje silové účinky na látku. – v důsledku inerciálních driftových zrychlení.
A to přímo vyplývá z výše zmíněného konceptu jednohodnotových, lokálně absolutních rychlostí – jejichž hodnoty jsou měřeny ve vztahu k inerciálnímu pozadí. Pravidlo setrvačných vlivů je následující: vznikají prudkými změnami rychlostí.
A nyní si všimneme, že lokálně-absolutní rychlosti těles je možné prudce měnit nejen silovými účinky na tato tělesa, ale i nesilovými účinky – „stahováním“ inerciálního pozadí. Což je pozorováno ve zkušenosti.

To znamená, že programové vlivy, které dávají dostatečně velká zrychlení planetárního inerciálního pozadí, mohou způsobit taková zrychlení inerciálního driftu hmoty planety, která povedou ke globálním kataklyzmatům.

Jak by to jen mohlo být?

Výše bylo zmíněno, že planetární inerciální prostor, který zajišťuje planetární gravitaci, je organizován „čistě softwarovými prostředky“, tzn. uměle. Těžko lze pochybovat o tom, že ti, kdo vyvinuli, odladili a uvedli do automatického režimu provoz těchto programů, mají možnost do této automatické práce zasahovat.

Například je možné jednoduše vypnout planetární gravitaci.
Předpoklad právě takového scénáře dává jediné rozumné vysvětlení jevu pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupiteru – kde by podle Titius-Bodeova pravidla měla být dráha jiné planety. Představa, že pás asteroidů vznikl díky tomu, že bývalou planetu odnesl silný výbuch, je naivní. Každý balistik potvrdí, že v důsledku takové exploze by fragmenty planety získaly širokou škálu orbitálních rychlostí, proč by létali kolem Slunce po těch nejrozmanitějších drahách. A aby trosky vytvořily pás kolem bývalé oběžné dráhy planety, musí se její látka tiše rozptýlit. To je přesně to, co se stane, pokud je planetární gravitace vypnuta: planeta se rozpadne pouze působením elastických sil, které kompenzují gravitační kompresi [2].

Předpokládejme tedy přítomnost Těch, kteří jsou schopni udělat cokoliv s gravitačním trychtýřem, v jehož středu rotuje Země.
Uvažujme, co se stane, když provedeme jednoduchý programový postup s inerciálním pozadím tohoto trychtýře: náhle jej uvedeme do rotace – ve stejném směru, se stejnou úhlovou rychlostí a se stejnou osou rotace jako Země.
Připomeňme, že jednoznačná rychlost tělesa, která určuje jeho jednoznačnou kinetickou energii, je rychlost vzhledem k inerciálnímu pozadí.

To znamená, že po zmíněném zkroucení inerciálního pozadí dojde k následujícímu:
hmoty tvořící Zemi, které se pohybovaly v důsledku denní rotace Země rychlostí až stovek metrů za sekundu, budou muset náhle anulovat jejich rychlosti. Ale nebudou to schopni udělat okamžitě – vzniknou silné setrvačné silové efekty. Důsledky těchto silových akcí budou různé pro různé typy mas.
Není těžké si představit, jak se budou chovat pohyblivé masy – atmosféra a vody oceánu. Atmosférické hmoty budou plýtvat svou bývalou kinetickou energií na hurikány nebývalé síly, doprovázené silnými jevy atmosférické elektřiny.

Pokud jde o vody oceánu…
Problém pro 10. třídu:
Do jaké výšky může voda, pohybující se rychlostí 400 m/s, vystřelit, když se ji pokusíte náhle zastavit?
Bohužel v hydrodynamice neexistuje rovnice, která by modelovala takovou situaci ve vztahu k oceánu. A prostřednictvím výpočtu dynamické hlavy na základě Bernoulliho rovnice je možné navržený problém vyřešit pouze v hrubé aproximaci.

Odpověď je tato:
Pokud by se „koeficient odporu“ rovnal jedné, mohla by oceánská voda vystřelit až 8 km. Poloviční rychlostí, oceán by mohl vystřelit až 4 km, ale není to o moc jednodušší: tak či onak by se oceány převalovaly přes kontinenty, smývaly a ničily vše, co by jim stálo v cestě. Stejné setrvačné vlivy by trhaly skály z jejich míst, odvalovaly bludné balvany, posouvaly hory, zvrásňovaly zemskou kůru a zároveň by formovaly nová pohoří a budovaly stávající – navrstvily nové útvary na staré.

Stejné setrvačné účinky prostřednictvím tření vrstev zemské kůry pohybujících se podél sebe a prostřednictvím jejich deformace by způsobily prudké zvýšení teploty v oblastech mechanického působení – a v důsledku toho zvýšenou tvorbu lávy, která by mohla vylévat na povrch prasklinami a poruchami.
V důsledku všech těchto poruch vody a pevniny se obrysy kontinentů a oceánů mohly změnit k nepoznání.

Jaká energie by byla vynaložena na všechny tyto titánské změny?
Odpověď:
Dřívější kinetická energie rotace hmot, které tvoří Zemi – ostatně v nové situaci by se tato energie měla stát nulovou. Všechno je spravedlivé.

Zbývá vysvětlit, jak byly uspořádány klimatické anomálie a takové rotace Země, kdy se tropické oblasti staly polárními a naopak.

“Jak chci, tak se otočím!”

Výše je popsána pouze jedna z variant rotace planetárního inerciálního pozadí – ve které se osa této rotace shoduje s osou rotace planety. Osa rotace planety zároveň nezmění svou orientaci vzhledem k „stálicím“ a planeta samotná se nebude otáčet tak, aby se na pólech objevily nové body povrchu.

Ale přeci jen, planetární inerciální pozadí lze zkroutit tak, že se jeho osa rotace neshoduje s osou rotace planety – ale pouze se s ní protíná ve středu planety. Pak, v závislosti zaprvé na úhlu mezi osami rotace pozemského inerciálního pozadí a Země, a zadruhé na rozdílu mezi jejich úhlovými rychlostmi rotace, by výsledkem byly dva výraznější efekty. Jmenovitě: precese zemské osy rotace – zejména změna sklonu této osy k rovině oběžné dráhy – a rotace Země, převádění nových bodů povrchu na póly.

V obecném případě lze vhodnými víry inerciálního pozadí Země měnit všechny parametry charakterizující rotaci Země – úhlovou rychlost rotace, polohu osy rotace v Zemi samotné, jakož i orientace osy rotace vzhledem k stálicím – a proto, a její sklon k rovině oběžné dráhy. Čím prudší změna kteréhokoli z těchto tří parametrů bude provedena, tím drtivější setrvačné vlivy bude doprovázena.

Tak se dostáváme k řešení, jak se tropické oblasti Země staly polárními.
Pokud jde o klimatické anomálie, zdá se nám, že zde by se věci nemohly dít bez změn sklonu osy rotace Země k rovině její oběžné dráhy.

Vezměte si například notoricky známou „dobu ledovou“.
Jsou na to návody. Věří ale pohádkám o tom, že většina zemského povrchu byla pokryta ledovou skořápkou kvůli tomu, že z nějakého důvodu náhle klesla teplota na Zemi. Dokonce vymýšlejí vysoce vědecké důvody pro pokles teploty – blokování slunečního světla mraky sopečného popela … nebo prach a kouř v důsledku dopadu velkého meteoritu … nebo, zde je další, nejnovější móda: ” nukleární zima“ přišla, říkají, kvůli dávným válkám s použitím jaderných zbraní.

Logika je docela akademická:
led se děje tam, kde je zima, což znamená abyste získali více ledu, musíte vychladnout, že?
Ne takhle ne. Upozorňuje na to E. Velikovsky [1]. Voda pro ledové skořápky na kontinentech mohla pocházet pouze z oceánů. Pak ale pro vznik těchto skořápek muselo někde dojít k rychlému odpařování oceánské vody, a to je možné pouze se zvýšením teploty.

Pokud by, jak věří teoretici doby ledové, teplota na Zemi jednoduše poklesla, pak by to nevedlo k rychlému odpařování oceánské vody: naopak, oceány by jednoduše zamrzly a neposkytovaly by vodu pro ledové skořápky na kontinentech.
A aby tyto skořápky vznikly, je nutné, aby abnormální teplo na některých místech zajistilo rychlé odpařování oceánské vody a abnormální chlad na jiných místech proměnil odpařenou vodu v ledovou skořápku. Je taková spolupráce anomálního tepla a anomálního chladu možná?
Odpovídáme: je to možné!

Jmenovaný problém se zdá neřešitelný pouze za implicitního předpokladu, že všechna ta místa na kontinentech, kde se nalézají stopy ledové skořápky, byla touto skořápkou pokryta současně.
Nic ale nenasvědčuje tomu, že tomu tak bylo.

Nyní, jak víte, Země má ledové polární čepičky.
Ovlivněním inerciálního pozadí Země bylo možné pomalu otáčet Zemi tak, že všechny ty oblasti severní a jižní polokoule, kde se nacházejí známky zalednění, postupně procházely polárními oblastmi – takže tento ledový kruh je kompletní, řekněme, za několik set let. To je v zásadě možné při současné velikosti polárních čepiček, které podléhají sezónním výkyvům – v zimě severní polární čepice roste a jižní klesá a v létě se vše děje naopak.

Tyto sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček jsou způsobeny sezónními odchylkami v množství slunečního tepla, které na ně dopadá – v důsledku mírného sklonu zemské osy k rovině oběžné dráhy.
Tento sklon lze ale zvýšit.
Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

A pak v průběhu „doby ledové“, tzn. pomalu se vkrádají stále nové oblasti zemského povrchu pod polární čepičky, sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček by měly větší rozsah než nyní. Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

To by samozřejmě způsobilo určité nepříjemnosti pro flóru a faunu.
Pokud však „doba ledová“ skutečně probíhala podle výše popsaného scénáře „plížení“, pak toto období nemělo žádný globálně katastrofický dopad na flóru a faunu.
Zdá se nám, že výše popsané inerciální efekty měly díky prudkým posunům v inerciálním pozadí Země globální katastrofické dopady – přitom zde byla nejen flóra a fauna, ale i vysoce rozvinuté civilizace, jejichž důkazy jsou dobře známy. smeteny z povrchu Země.

Co ještě říct?

Znalosti o globálních katastrofách a jejich příčinách jsou strategickými znalostmi, protože takové katastrofy se mohou opakovat. Ale zvláštním způsobem je toto téma v oficiální vědě považováno za tabu.

Proč do nás vtloukali falešnou fyziku?
Zejména teze, že gravitace je generována hmotami a masivní tělesa se údajně přitahují k sobě ve dvojicích! Není to tak, že s takovými názory na gravitaci zůstanou skutečné příčiny globálních katastrof zaručeně skryté?
Aby vědci vyzbrojení takovými názory, i když čelili zjevným důkazům globálních katastrof, naprosto zmateně blábolili: „Je to fyzicky nemožné“ – a snažili se na tato nepříjemná fakta co nejdříve zapomenout…
A abychom byli úplně bezmocní, až se nebeská klenba znovu obrátí.

Autor článku: Andrej Grišajev

Odkazy k dalšímu studiu:

1. Emmanuel Velikovský. Země v otřesech. – Dostupný online. https://librolife.ru/g1852382

2. A.A. Grishaev. Kniha “Tento “digitální” fyzický svět.” M., 2010. – Dostupné na webu Náčrtky pro novou fyziku .
3. A. A. Grishaev. Lineární urychlovač: Zřejmý důkaz absence relativistického růstu energie. – K dispozici tam.
4. A. A. Grishaev. Siderické variace v parametrech oběžné dráhy GPS: Další potvrzení nového konceptu gravitace. – K dispozici tam.
5. A. A. Grishaev. Důkaz jednorozměrnosti kmitání Země v kinematice dvojice Země-Měsíc. – K dispozici tam.
6. A. A. Grishaev. Orbitální synchronizátor Měsíce. – K dispozici tam.
7. A. A. Grishaev. Hranice gravitačního pole Měsíce: analýza letů v cirkumlunárním prostoru. – K dispozici tam.

8. Program SUN-Tracker ukazuje denní chod Slunce pro pozorovatele v jakékoli severní zeměpisné šířce, v kterýkoli den v roce – s libovolným sklonem zemské osy (od 0o do 40o). K dispozici zde.

http://www.geost-21.su/ru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovský

The post Velikovský. Obrácená nebeská klenba. Revoluční teorie klimatických katastrof first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na povzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Knihy Stanislava Vodičky:
Většina próz vznikala z dlouholetých poznámek z okolí Tasova a Velkého Meziříčí. Mnohé vyšly až posmrtně nebo v samizdatu.

Bezpečí domova (1945)
Básně o domově a přírodě.
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
Krátké povídky a básně v próze o přírodě (motýli, řeka Oslava), odhalující moudrost života a souvislosti s lidským osudem.
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek (část později přepracována jako Planina ticha).

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Soubor moudrých přírodních povídek a meditací o lidském srdci, malichernosti, úzkosti i hledání pravých hodnot.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Vilém Mrštík, Pohádka máje. Kdysi velmi populární román, který přes svou romantickou naivnost, oslovuje i dnes všechny mladé páry. A není divu, vždyť nesoudná víra zamilovaných v lepší život, v lásku, která překoná všechny překážky, se táhne lidským pokolením jako červená nit.

Stejně tak v románu Viléma Mrštíka (1863 – 1912), který začíná příjezdem studenta práv Richarda Gregora na bál do Ostrovačic u Brna, kde působí jeho strýce jako farář. Na bále se seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka. A tak se odvíjí komplikovaný příběh lásky, který nakonec končí šťastně.

Co je však na knize vůbec nejčtenější jsou lyrické pasáže, ve kterých Mrštík popisuje nezapomenutelným stylem kouzlo jarní přírody, lásku k domovu a k české krajině, čtení, při které se vaše fantazie proměňuje zlehka v impresionistický obraz.

Když k tomu připočteme pomalé tempo románu, které tak dokonale využil režisér Vávra ve svém filmovém zpracování, zážitek se promění v čtenářské pohlazení po duši.
Kniha určitě padne jak ulitá všem romantikům, kteří podlehli toulkám českou krajinou. A nejen tou jarní.

Kniha online >>

Ilustrace Ludmila Jiřincová

Výpisky z knihy: Vilém Mrštík / Pohádka máje.

„A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. – Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe.“

xxx

„Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky, ty měla také, ale řebčík neměla; byly tu také jakěsi hyacinty, narcisky jinaké než měla sama.“

xxx

Když ticho nastalo kolem myslivny, asi k šesté hodině jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich.

Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnost kvítí a vrby ze všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla ze sebe šaty, a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albíně v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den…

Byla jako stříbro.

Lehla si do trávy a nahnula se z břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu zhlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou, a celé nebe, pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, zhlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou, a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny z břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny, a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak naznak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila – a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh – vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd.

xxx

Jednoho dne byli spolu v lese. Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci – na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám. Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napětí se jeví v Helenčině tváři – a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem.

Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý!

Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády.

„To – to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak…“ pravil tónem nadšeného moralisty – „květiny mají také cit!“

xxx

Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž.

Srdcem nepřilnul k ničemu.

Aby si ze svých studií neodnesl látku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho profesoři, o chuť k práci připravil se on už sám.

Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal.

Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě.

I reformování společnosti se chyt. Dal se zapsat do Moravské besedy2 a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.

Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě?

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.

xxx

Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albína.

Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albína byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, zato ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout, a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit, a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech, a jako by ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými – jako krásná smrt bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul.

Když se vypravovalo o vílách a rusalkách, Albína zrovna pila každé to slovo, a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí.

Jedinou radost měla, a to bylo v létě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod zhlížela se v tmavých jejich hladinách, a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly –
– A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pásy stříbrnými, že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jako by ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka – s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole.
– Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich.
– Jednou zdálo se dokonce Albíně, že slyší jejich zpěv – ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už zhasla pro ni všechna krása a Albína nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení… Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta, že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk.

Nebála se jich. Jako by sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na sebe všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu, a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol.
– Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným… Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení – –
– Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst – jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám.

Domácí pozorovali, že čím dále stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Zkropili ji svatými oleji, chránili modlitbou – ale trvalo věčnost vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albíno, Albíno!“ volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského.

Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc.

Ve středu měla pohřeb.

V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jako by někdo zakvílel…

Marta mínila, že to lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí.

xxx

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.

The post Pohádka máje. Vladimír Mrštík vás okouzlí první láskou a májovou přírodou české krajiny first appeared on Čítárny.

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky (rusky Записки охотника), byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek. Teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti. Turgeněv v Lovcových zápiscích (25 povídek) dokázal mistrovsky zachytit vnitřní život člověka, a to pouhým náznakem, letmou skicou situace.

„Stejně to na světě divně chodí: s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto o něm nic neví, a pak najednou s někým jiným, koho sotva zná, se otevře a všechno mu vyklopí.“

„Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá slitování.“

„Smrt nepřichází běžíc, ale utéct před ní nelze, ani jí pomáhat nemusíš.“

Turgeněvovy lyrické popisy přírody středoruské krajiny, lesů, polí, řek jsou opravdu jedinečné.
Harmonická příroda je zde často používána jako protipól lidskému utrpení prostého člověka. Turgeněv popisuje ruskou společnost do roku 1852, kdy kniha vyšla.
Z povídek je patrné hluboké lidské pochopení k prostým lidem, nevolníkům a ke všemu zlu i dobru, lásce, které je v životě potkává.

„Hluboká, čistá modř se usmívá na rtech nevinně jako ona sama; jako oblaka na nebi, tak i šťastné vzpomínky pomalu procházejí duší…“
Povídka Kasyan z Krasivé meči

„Stal ses nutností mého života a přivedeš mě k šílenství, nejen když mě nebudeš milovat, ale i když mi nedovolíš, abych tě miloval.“

„Ó mládí, mládí! Ty jdeš svou cestou bezstarostně, bez ohledu – jako bys vlastnil všechny poklady světa; i smutek tě povznáší, i žal ti sluší na čele. Jsi sebevědomý a drzý a říkáš: ‚Já sám jsem živ – hleďte!‘ – zatímco tvé dny ubíhají a mizí beze stopy a beze zbytku, a všechno v tobě se taví jako vosk na slunci… jako sníh…
A snad celé tajemství tvého kouzla nespočívá v tom, že můžeš dělat, co chceš, nýbrž v tom, že si myslíš, že není nic, co bys nemohl udělat: tohle rozhazuješ do větru – dary, které bys nikdy nedokázal použít k ničemu jinému. Každý z nás je hluboce přesvědčen, že byl příliš štědrý k svým darům – že má právo volat:
‚Ach, co všechno bych mohl udělat, kdybych nebyl promarnil svůj čas!‘“
Povídka První láska

Vydání knihy Lovcovy zápisky výrazně přispělo k veřejné diskusi o nevolnictví.
Krátce po vydání knihy byl Turgeněv zatčen a uvězněn na měsíc v Petrohradě (oficiálně kvůli nekrologu na Nikolaje Gogola, který napsal proti cenzuře a publikoval v Moskvě, přestože byl v Petrohradě zakázán).
Skutečným důvodem však byla kritika nevolnictví v Lovcových zápiscích, která cara Mikuláše I. velmi popudila a dílo nazval „škodlivou knihou“.
Turgeněv pak musel odjet do vyhnanství na svůj statek Spasskoje. Tam napsal další vynikající povídku o nevolnících Mumu.

„Gerasim ji miloval bezmezně… a ona ho měla také ráda. Když se vracel z práce, hned ho vítala radostným štěkotem, skákala mu až k ramenům a lízala mu tvář; když seděl, ležela mu u nohou, položila hlavu na jeho botu a nehýbala se celé hodiny. Nikdy neštěkla na cizího člověka, ale když někdo přišel blízko k Gerasimově světničce, hned se ozval hluboký, varovný hlas. Nikdo se neodvážil vstoupit do jeho světničky. ‚To je ale pes!‘ říkali sloužící a smáli se. Ale Gerasim ji měl rád. Nazval ji Mumu – takový byl to jediný zvuk, který dokázal vydat, a ona se na to jméno naučila hned. Když ji volal: ‚Mumu!‘, hned přibíhala a vrtěla ocasem.
Byl to její jediný přítel na světě. Všichni ostatní se ho báli nebo se mu posmívali, ale ona ho chápala. Když byl smutný – a on byl často smutný – přišla, položila mu hlavu na koleno a dívala se mu do očí dlouhým, chápavým pohledem. On ji hladil po hlavě a mručel něco, co znělo jako: ‚Nic, nic, Mumu…‘ A ona věděla, že je to dobře.
Povídka Mumu

Nástupce Alexandr II. se pak za Turgeněva přimluvil, aby se mohl vrátit zpět (1854). Nový car ale o knize řekl, že přispěla k osvobození rolníků, pomohla připravit půdu pro zrušení nevolnictví. Sám pak podepsal Manifest o zrušení nevolnictví dne 19. února 1861 (podle tehdejšího juliánského kalendáře v Rusku).

Tato událost je známa jako Rolnická reforma 1861 (Крестьянская реформа 1861 года). Osvobodila přes 20–23 milionů nevolníků. Nevolníci se stali osobně svobodnými, ale přesto museli platit výkupné za půdu a mnozí zůstali ekonomicky závislí na bývalých pánech ještě desítky let.
Reforma byla ale jen kompromisem. Neuspokojila úplně ani rolníky, ani šlechtu, ale představovala největší sociální změnu v Rusku 19. století.

Lovcovy zápisky je bezesporu mistrovská kombinace lyrické krásy přírody a realistického humanismu.
Jedno z největších a nejvlivnějších děl ruské literatury.
Otevřete si tu knihu kdekoli, a přečtete ji celou. Nikdy na ni nezapomenete.
Budete se k ní v tichu zas a zas vracet, protože vás bude učit být sebou samými, cítit své chyby a učit se s nimi žít.

LES A STEP / 1849 / Výpisky z knihy.

A zvolna ho to táhlo nazpátek —
vesnice, sad a stíny u vrátek,
kde jsou ty velikánské staré lípy
a konvalinky něžně zavoní ti,
kde vrby, seřazené na hrázi,
se sklánějí nad svými odrazy,
kde dubisko se rozkročilo v nivě,
kde cítíš konopí a vůni po kopřivě…
Tam do polí, k obzorům bez hranic,
tam do těch sametových oranic,
kde žitem — jen se dívejte, kam chcete —
lehounké vlny tiše proudí v létě
a těžký paprsek se chvílemi
z průsvitných mráčků smýkne po zemi.
Tam je dobře…

(Z básně svěřené ohni – Překlad Jiří Mulač)

Čtenáře už možná mé zápisky omrzely, a proto jej spěchám uklidnit slibem, že další již připojovat nebudu; avšak nedá mi to, abych na rozloučenou neřekl několik slov o lovu.
Lov s puškou a se psem je krásná věc sama o sobě, für sich, jak se říkávalo zastara; ale dejme tomu, že vám tato vášeň nebyla dána do vínku, přitom však máte rádi přírodu a volnost, a musíte tedy nám, myslivcům, nutně závidět. Nuže poslouchejte.

Zdalipak například víte, co je to za radost vyjet si na jaře před svítáním? Vyjdete před dům… Na tmavošedém nebi ještě sem tam zamrká hvězda, lehký proud vlahého větříku vám chvílemi ovane tvář — ještě je slyšet tlumený, nejasný šepot noci — stromy ztopené v šeru slabounce šumějí. A už kladou na vůz koberec, do nohou stavějí bedýnku se samovarem. Postranní koně se choulí zimou, frkají a přešlapují na svých elegantních nohách; párek bílých hus, jenž právě procitl ze sna, mlčky a pomalu kráčí přes cestu.
Za plotem v ovocné zahradě si poklidně chrupe hlídač; každý zvuk jako by stál v prochladlém vzduchu, stál a nemohl skončit. Už jste se usadili, koně rázem vykročili, vůz zarachotil. A vy jedete, jedete kolem kostelíka, pak s kopce napravo, přes hráz. Nad rybníkem stoupají první obláčky páry. Je vám trochu chladno, zvedáte límec a schováváte v něm tvář; jde na vás dřímota. Koně zvučně plácají nohama do louží, kočí si pohvizduje. Už máte za sebou nějaké čtyři versty, lem oblohy se zardívá, v březince se probouzejí kavky a těžce létají sem a tam, vrabci cvrlikají okolo tmavých stohů. Vzduch je světlejší, cesta zřetelnější, obloha jasnější, mráčky bělejší, pole zelenější.
V chalupách červeně svítí louče, za vraty je slyšet ospalé hlasy. A mezitím se zapalují červánky; a už se po obloze vystřely zlaté pásy, v dolinách se válí mlha, skřivánci zvonivě prozpěvují, teď zafoukal předjitřní vánek — a už zvolna vyplouvá krvavé slunce. A světlo až vytryskne proudem a vám srdce poskočí v hrudi jako pták. Je vám tak čerstvo, veselo, milo. Vidět je daleko vůkol. Tam za lesíkem je ves a o kousek dál druhá s bílým kostelíkem a tam je březový hájek na kopci; a za ním je mokřina, kam máte namířeno. Přidejte, koně, přidejte! Tryskem kupředu! Už zbývají nejvýš tři versty. Slunce rychle stoupá, obloha je čistá. Bude nádherný den.
Proti nám se táhne stádo ze vsi. A už jsme na kopci. Ten rozhled! Řeka se vine na deset verst a matně se modrá v mlze; za ní jsou nasáklá zelená luka, za lukami povlovné kopce a tam v dálce nad mokřinou křičí a krouží čejky. Vlahým leskem, jenž se rozlévá ve vzduchu, jasně proráží dálka, ale jinak než v létě. Jak volně se člověku dýchá, jak čilé jsou jeho údy, jak nabírá síly ovanut dechem jara!

A letní jitro v červenci! Kdo kromě myslivce zažil, co je to za rozkoš toulat se na úsvitě remízkem? Jako zelená linka se klade stopa vašich nohou ve zrosené, zbělalé trávě. Rozhrnete mokrý keř, a ovane vás nasbíraná teplá vůně noci; vzduch je všecek prosycen svěží hořkostí pelyňku a medovou vůní pohanky a jetele; v dálce strmí doubrava a červeně blýská v slunci; dosud je čerstvo, leč denní žár už je cítit. Hlava se zemdleně točí z tolika libých vůní, křovisku nevidět konce. Až leda někde v dálce žloutne zrající žito a v úzkých proužcích se červená pohanka. Teď zaskřípal vůz, krokem přijíždí sedláček, nejdříve staví do stínu koně. Pozdravíte se s ním a jdete dál — a za vámi vesele zazvoní kosa. A slunce stoupá výš. Tráva rychle schne, už se dělá horko. Uplyne hodina dvě. Obloha při krajích tmavne a zmrtvělý vzduch sálá palčivým žárem.
„Kde bych se tu mohl napít, kmotře?” ptáte se žence.
„Tamhle v rokli je studýnka.”
Hustým ořeším prorostlým chytlavou trávou scházíte na dno rokle. A vskutku, přímo pod sráznou stěnou se ukrývá pramen; mladinký doubek nedočkavě rozprostřel nad vodou široké větve; velké stříbřité bubliny kolébavě stoupají ode dna pokrytého jemným sametovým mechem. Padnete k zemi, uhasíte žízeň, ale jste líní se hnout. Ležíte ve stínu, dýcháte voňavé vlhko, je vám dobře, ale keře proti vám žhnou a až jakoby žloutnou v slunci. Ale co to? To vítr najednou zadul a přehnal se kolem a vzduch se okolo zachvěl: že by to bylo hřmění? Vyjdete z rokliny ven. Co ten olověný pás na obzoru? Houstne to žár či blíží se mrak? Ale teď už se slabě zablesklo. Tak je to přece bouřka! Dokola ještě jasně svítí slunce — lovit se dosud dá. Leč mrak roste a roste a jeho blízký okraj se teď protáhl, poklesl, rozklenul. Tráva, křoví, všechno teď naráz zhaslo. Honem! Tamhle je myslím seník… honem! A už jste u něho, vevnitř. A teď si jen lij, dešti! Jen si šlehejte, blesky! Tu a tam skápne voda slaměnou střechou na vonné seno. Ale už zase vysvitlo slunce. Je po bouřce, vycházíte ven. Bože, jak vesele jiskří všechno kol vás, jak je vzduch svěží a řídký, jak voní jahodami a houbami!

Ale už přichází večer. Červánky zaplály požárem a zalily půlku oblohy. Slunce zapadá za obzor. Vzduch blízko vás je nějak nápadně průzračný, až skleněný; v dálce se stele měkká mlha na pohled jakoby teplá; zároveň s rosou padá nachový třpyt na palouky ještě před chvílí zalité proudy tekoucího zlata; od stromů i keřů i vysokých stohů sena už lehají dlouhé stíny. Slunce zapadlo; na nebi vzešla hvězda a chvějivě mrká v ohnivém moři západu. Teď už však moře bledne, obloha začíná modrat, stíny pozvolna mizí a vzduch se nalévá mlhou. Je čas jít domů, do vsi, do chalupy, kde máte nocleh. S puškou přes rameno kráčíte rychle, ač vás únava zmáhá. A zatím se snáší noc; po dvaceti krocích už není vidět; psi už se jen tak tak bělají ve tmě. Tamhle nad černými keři se při okraji oblohy trošinku jasní. Co je to? Požár? Ne, to vychází měsíc. A tamhle dole, napravo, už mrkají světýlka ve vsi. A už je tu konečně i vaše chalupa. Okýnkem vidíte stůl, na něm bílý ubrus, hořící svíci, večeři…

A jindy si člověk dá zapřáhnout bryčku a vydá se do lesa na jeřábky. Je veselé projíždět úzkým chodníčkem ve vysokém žitě. Klasy vás zvolna šlehají přes tvář, chrpy se chytají za nohy, křepelky kolem křičí, kůň líně kluše. A už je tu les a v něm stín a ticho. Vysoko nad vámi šepotají statné osiky; dlouhé, převislé větve bříz se ledva pohnou, mohutný dub stojí jako vojín u krásné lípy. Jedete zelenou cestičkou posetou stíny; veliké žluté mouchy nehybně visí v nazlátlém vzduchu a náhle odlétnou; roj mušek víří, ve stínu svítí, na slunci hasne; ptáci poklidně zpívají. Zlatý hlásek pěnkavčin je pln nevinné, sdílné radosti a snoubí se s vůní konvalinek. Dál, dál, hlouběji do lesa. Les je čím dále tišší. Podivné ticho vám padá do srdce; však i kolem vás je to dřímotné ticho. Až teď zavanul vítr a vrcholky stromů se rozšuměly jako vodopád. Loňským hnědým listím tu a tam prorůstá vysoká tráva; hříbky stojí osaměle pod svými kloboučky. Náhle vyskočí ušák a pes za ním vyrazí s hlasitým štěkotem.

A jak je týž les pěkný na podzim, když přilétají sluky! Ty nehnízdí hluboko v lese, ty hledejte při kraji. Nefouká vítr ani nesvítí slunce, není světlo ani stín, není pohyb ani hluk, měkkým vzduchem se rozlévá podzimní vůně podobná vůni vína; mlžný obláček sedí v dáli nad žlutými poli. Mezi holými hnědými větvemi stromů se poklidně bělá nehybná obloha; na lípách někde ještě visí poslední zlaté lístky. Vlhká země se pružně poddává nohám; vysoké, suché býlí se ani nepohne, dlouhá vlákna se lesknou na vybledlé trávě. Hruď klidně dýchá, leč do duše se vkrádá podivný neklid. Jde Lovcovy zápisky te podél lesa, hledíte za psem, a přitom se vám z paměti noří milované obrazy, milované tváře, mrtvé i živé, a dávno zapomenuté dojmy se nečekaně probouzejí; obraznost se vznáší a přelétá jako pták a všechno vám jasně plyne a stojí před očima. Srdce ve vás najednou zatrne a rozbuší se, pak vášnivě poskočí a hned se zas vnoří do hlubin vzpomínek. Celý váš život se rozvíjí lehce a rychle jako svitek; a člověk teď ovládá celou svou minulost, všechny své city a síly i svou duši. A nic vůkol mu v tom nepřekáží — ani slunce není, ani vítr, ani šumot…
A podzimní, jasný, už trochu chladnější a zrána mrazivý den, kdy bříza celá zlatá se jako pohádkový strom malebně rýsuje na světlounce modravém nebi, kdy nízké slunce už nehřeje, září však jasněji než v létě, kdy osikový hájek celý třpytivě prosvítá, jako by mu bylo veselo a lehko, že stojí holý, jinovatka ještě blýská na dně dolin a čerstvý vítr tichounce šustí a honí spadalé zkroucené listí, kdy řekou vesele běží modravé vlny a rytmicky houpají nahoru dolů rozběhlé hejno hus a kachen; kdesi v dálce klape mlýn zpola obrostlý vrbovým houštím a nad ním čiperně krouží holubi a barevně se blýskají ve světlém vzduchu.

Pěkné jsou také letní mlhavé dny, i když je myslivci nemají rádi. Za těchto dnů se nedá střílet: pernatec, jenž vzlétne krok před vámi, ihned zmizí v bělavém cáru stojaté mlhy. Ale jak ticho, jak hluboké ticho je všude kol vás! Všechno je vzhůru a všechno mlčí. Přejdete kolem stromu, a na něm se lísteček nehne — strom si hoví. Jemnými výpary, rovnoměrně rozlitými ve vzduchu, vidíte před sebou dlouhý černý pruh. Myslíte, že je to blízký les; přijdete blíž — a les se promění ve vysokou řádku pelyňku na mezi. Nad vámi, kolem vás, všude je mlha. Až teď zlehka zavanul vítr a zamžený cípek světlounce modrého nebe prosvitl řidnoucí parou, z níž jako by stoupal dým, a už se jí prodral nazlátlý žlutý paprsek a řine se dlouhým proudem, přejede po polích, opře se do háje — a už se zas všechno zatáhlo šerem. Dlouho trvá ten zápas; ale jak nevýslovně nádherný a jasný nastane den, když světlo konečně vítězně zazáří a poslední vlny prohřáté mlhy se buď převalují a stelou jako plátno, nebo se stočí a zmizí daleko v jemně zářící výši…

A teď jste se vydali do vzdálenějších míst, do stepi. Jistě deset verst jste se kodrcali polními cestami, až konečně je tu silnice. Dlouho, dlouho jedete kolem nedohledných řad povozů, kolem zájezdních hospůdek, kde pod stříškou syčí samovar, vrata jsou dokořán a na dvoře stojí studna, jedete od jedné vesnice k druhé, mezi nedozírnými lány, podle zelených konopišť. Straky přeletují po rokytí, ženské s dlouhými hráběmi se loudají po poli; pocestný v chatrném nankinovém fráčku s ranečkem na zádech unaveně kráčí co noha nohu mine; těžký statkářský kočár s šestispřežím urostlých, znavených koní pluje proti vám. Z okna trčí roh polštářku a vzadu na stupátku, na pytli z rohože sedí přikrčen lokaj v kabátě zastříkaný až po uši a přidržuje se provázku. A toto je okresní městečko s bídnými roubenými domky všelijak sesedlými na bok, s nekonečnými ploty, s nevlídnými zděnými stavbami kupců, se starobylým mostem nad hlubokou strží. Dále, dále! A už jsme ve stepním kraji. Pohled z vršku — jaká to krása! Oblé, nízké kopce celé zorané a oseté se rozbíhají v širokých vlnách, mezi nimi se vinou rokliny zarostlé křovím a malé hájky jsou tu roztroušeny v podlouhlých ostrovech, ode vsi ke vsi běží úzké cestičky, bělají se kostelíky, ve vrbinách se živě blyskotá říčka na čtyřech místech zadržená hrázemi, daleko v poli stojí v řádce za sebou dropi, stařičký panský dům s pomocnými staveními, ovocným sadem a humnem sedí přikrčen u malého rybníka. Ale vy jedete dál, ještě dál. Kopce jsou nižší a nižší, stromy skoro žádné. A tady už konečně je ta pláň, ta nedozírná step…!
A chodit za zimního dne ve vysokých závějích na zajíce, dýchat mrazivý ostrý vzduch, mimoděk mhouřit oči před oslnivým drobounkým jiskřením kyprého sněhu, kochat se zelení nebe nad červenavým lesem!… A první jarní dny, kdy se všechno kolem vás třpytí a sesouvá, kdy těžkou parou tajícího sněhu už voní ohřátá země a na lysinkách, v šikmých paprscích slunce důvěřivě zpívají skřivánci a potůčky s veselým zurčením a bubláním se prudce valí z rokle do rokle…

Leč je čas končit. A když už mluvím o jaru — na jaře je i loučení snadné, na jaře lákají dálky i ty, kdo jsou šťastni…
Sbohem, čtenáři, a přeju vám hodně štěstí.

The post Turgeněv. Jak Lovcovy zápisky opěvující přírodu pomohly zrušit nevolnictví v Rusku first appeared on Čítárny.

Karel Klostermann napsal Črty ze Šumavy (německy psaná knížka Böhmerwaldskizzen) v mnoha směrech jako vizionářské dílo, ne nepodobno dílu amerického esejisty a filosofa Thoreaua. Čtivé dílo ocení každý, kdo se dokázal ponořit při chůzi hlubokým lesem do sebe sama, kdo byl okouzlen vůni, tichem i zpěvem v prosluněných lesích. To je ale také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechává.

Čteme a jsme zaujati jeho přesnými popisy přírody i doby.

Klostermann dokázal vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. V jeho poznámkách z cest krásnou Šumavou se přeneseme se do staré doby. 

“Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou”, píše Klostermann.

Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…
Karel Klostermann

Zajímavé je, že už tenkrát, v roce 1890, kdy knížka vychází, projevil Klostermann velké obavy z mizejících lesů Šumavy.
To bylo způsobeno jak mýcením lesů a rozšiřováním statků na německo-české hranici a jednak ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.
A jeho obavy se opakují dosnes.

“Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně,” píše Misantrop ve své Rakovině na kůži Země a pokračuje. “Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.”
Karel Klostermann

Julius Mařák / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez

Výpisky: Karel Klostermann / Črty ze Šumavy

Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?

Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.

Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.

Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?

Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.

Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.

Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.

Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.

Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.

Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.
xxx

Jaký poměr se vytvořil mezi ředitelem Kleemannem a sborem profesorským, v jehož čele stál, o tom se celkem mnoho neproslýchalo. Říkalo se pouze, že sedí velmi pevně na svém ředitelském prestole, ježto měl ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování bratra odborného přednostu, velice vlivného, jenž držel nad ním ruku. Duch, nám nepřátelský, jenž vanul k nám z onoho ústředí za doby bachovského absolutismu, oktrojovanou ústavou, jejímž představitelem byl zarytý nepřítel všeho českého a pokrokového, pověstný rytíř Ant. Schmerling, se velmi málo změnil a ředitel Kleemann mluvil a jednal zcela ve smyslu inspirací, jichž se mu dostávalo z Vídně. Netajil se nijak, že vzmáhající národní smýšlení, jevící se studující mládeži, se mu protivilo a pokládal za svou povinnost, učiniti, seč byl, aby mu čelil a je potíral. Neminulo týdne, aby nebyl spustil nějakou tu filipiku, často dosti malichernou a jeho nedůstojnou, jak formou, tak i obsahem namířenou proti národnímu smýšlení jak studujících vůbec, tak i toho kterého z nich. Podnět k tomu mu dávala obyčejně nějaká neuspokojující jej odpověď některého, jehož právě zkoušel.

„Tak! Tak!“ – spustil na příklad: „Tohle vy nevíte? To jste kvintán? – Nu, arciť, kdepak vy byste měl kdy podívat se do slovníku nebo do mluvnice! Vy musíte především studovati Národní listy! Z těch tak kdybych vás zkoušel, to by vám huba jinak jela… Ja! Ja! – das Gift der Národní listy und die ordinären Witze der Humoristické listy, das sind die Dinge, die Sie interessieren und vomit Sie Ihren Geist bilden! – Nu, však přijde čas, kdy budete litovat, že jste celý prosáklý touhle otravou a rád byste se jí zbavil, až uvidíte, kam jste se s ní dostal, ale bude pozdě.“
Mluvě tak, vrtěl sebou, jako by si sedl do mraveniště, hryzl vztekle bradavici na rtu a pohledem div neprobodal nejen toho, k němuž tuto svou řeč promlouval, ale i řadu jiných, sedících třebas opodál tohoto, ty totiž, jež měl v podezření, že také čtou Národní listy nebo Humory.

Jindy zase spustil takto: „Helejte ho a poslouchejte, jaké hlouposti plácá! – Ale včera jste ho měli vidět, jak promenýroval po rynku! Navěsil na sebe o pár pentličkách a pár šňůrkách… čamara! národní kroj!… pštrosí pérko na klobouce a hlavu měl až někde v oblacích!… Náramnej pán!… dybych já byl vo Božím hodě to, co von myslí, že je ve všední den!… zatím je to docela hloupej vovčák, kterej nemá v hlavě, co by stálo za šňupec tabáku. S takovejma lidma se potom člověk musí zlobit a plahočit!… Jen když je vlastenec, třebas byl hloupej, že div domy neporazí!…“
Takhle mluvil tehdy ředitel „českého“ gymnázia ke svým českým (uvozovka odpadává) žákům.
Není věru třeba přidati k tomu poznámku.

The post Karel Klostermann. Proč nám Črty ze Šumavy tak připomínají amerického esejistu Thoreaua? first appeared on Čítárny.

V proslulém eposu O přírodě vykládá Lucretius Epikúrovu filozofii blaženosti na tomto světě. Cílem tohoto díla je interpretovat principy epikureismu Římu. Dílo De Rerum Natura se nám zachovalo v přepisech z devátého století našeho letopočtu, ale znovu bylo objeveno až ve století patnáctém, kdy přispělo ke znovuobjevení atomismu.

Účelem tohoto antického díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů.
Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseń, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nejkrásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku.

Didaktický epos O přírodě má šest částí.
Jsou zaměřeny přírodovědně a filozoficky. Poprvé ho vydal Marcus Tulius Cicero, a to z Lucretiovy pozůstalosti.
Obsahuje:
1. a 2. kniha – Epikurejská fyzika
3. a 4. kniha – Psychika člověka
5. a 6. kniha – Kosmogonie

Zakladatelem epikureismu je filozof Epikuros (342 – 270 př. n. l.).
Narodil se na ostrově Samu, poté se přestěhoval do Athén. Víme, že žil chudým životem a jeho zdravotní stav nebyl na závratně dobré úrovni. Ačkoliv byl prý Epikuros ve svém oboru velice plodný, mnoho se z jeho díla nezachovalo.
V Athénách založil vlastní filozofickou školu. Epikurova filozofie znamenala vzpouru proti dosavadním filozofickým metodám i tématům. Epikuros se totiž zabývá jakousi “konzumní praktickou filozofií všedního života”.
Matematika je podle něj přebytečná, logika zavádějící, na studium literatury nebo jazyka nemá čas, neboť se raději věnuje tzv. rozkoším všedního dne.

Epikuros používá prostředků jakéhosi primitivního materialismu
(Snad se Země pohybuje, snad stojí. Snad je kulatá, snad trojhranná… co na tom.), ale většinou se v závěru sveze k sentenci typu výše zmíněného výroku Aristippa z Kyrené. Podobného se dopouští i Lucretius, většinou však dochází k závěru, že to, co rozebírá – tedy přírodu, společnost a svět – je sice užitečné rozebírat a zajisté to je i velice chvályhodné, ale děláme to spíše pro to, abychom tím dosáhli dobrého pocitu ze samotného vědění. Tedy a bychom byli šťastní. Takže samotná příroda pro nás nemusí být tak podstatná, neboť klíčové jsou pro nás štěstí a klid duše, kterých můžeme dosáhnout i jinak než poznáním.

Lucretius ovšem rozhodně – na rozdíl od Epikura – studium přírody z těchto důvodů předem nezavrhuje.

Zajímavá je také myšlenka, že byly podobné epikureistické teze přeneseny až do středověké katolické filozofie, která se negativně staví vůči vědění, poznávání a vědě jako takové, neboť vědění podle jejích zásad není potřebné spáse. Odtud pravděpodobně pochází i rčení „sladká nevědomost“

Postatou Epikurovy filozofie je dosáhnout šťastného života, a to pomocí nějaké uvědomělé metody, tedy jinak řečeno dělat vše proto, abychom byli šťastní.
Toho dosáhneme tak, že se soustředíme na každý okamžik a budeme si jej vychutnávat, protože v tom je podle Epikura ukryt smysl života – v životu samotném. A jak tedy dosáhneme smyslu života, dosáhne naše duše klidu, a to – klid duše – je podstatou štěstí.
Epikureismus se dá označit za filozofii egoistickou, ale pozor, není tím míněno, že podstatou epikureismu dělat vše proto, abychom se cítili jako tzv. prase v žitě. Být šťastný zde znamená hlavně mít ze sama sebe a z toho, co děláme, dobrý pocit – tedy přistupovat ke svému životu objektivně, abychom měli tzv. čistý štít.

“Proto když říkáme, že slast je konečným cílem, nemíníme tím slasti prostopášníků a ty, které spočívají v požitcích, jak se domnívají někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo s ním nesouhlasí nebo si je špatně vykládají,nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle a nemá neklid v duši. Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a s dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.” (Epikúros)

Jedná-li se o Epikurův postoj k náboženství, to sice uznává – stejně jako bohy, které ovšem na druhou stranu vlastně zavrhuje.
Tedy lépe řečeno zavrhuje jejich moc. Pro Epikura jsou bohové, stejně jako pro Lucretia bytostmi, které žijí někde daleko ve vesmíru ve své božské blaženosti a absolutně nic na Zemi neovlivňují. Což na ně vrhá tak trochu amoralizující světlo. Epikuros bohy takto zavrhuje, protože se prý svojí filozofií snaží osvobodit lidi i sama sebe od života ve strachu z činů bohů.
V tomto ho Lucretius podporuje, mimo jiné i svými chválami na Epikura, které se v díle O Přírodě často vyskytují.
Například:

„Tu si vzal kuráž jeden řecký muž,
Pohlédnout náboženství přímo v tvář
a vyzvat je na souboj.
Nelekaly ho chrámy bohů, ani kmitavé blesky,
Ani hřmotné hromobití na nebesích . . .“

„Bohové neexistují, a jestliže i existují, nestarají se o lidi a nemáme s nimi nic společného. A co lidé nazývají obecně zbožností a svatostí, to je lživý výmysl podvodníků a sofistů nebo zákonodárců, kteří chtějí zastrašit a držet na uzdě lidi páchající bezpráví.“

Epikuros se sám hlásil k Demokritovu učení atomismu, ale poněkud si ho přetvořil.
Epikuros vychází z Demokritovy theorie o atomech, které jsou základní jednotkou hmoty, jsou nedělitelné a stále se pohybují po určité dráze.
Podle Epikura jsou však atomy obdařeny čímsi jako svobodná vůle a mohou se tak dopouštět nějakých odchylek ve svém pohybu. Ty atomy podle něj neustále padají jakýmsi prostorem kolmo dolů. Tu a tam se nějaký z nich dopustí již zmíněné odchylky, což způsobí, že se srazí s jiným a vznikne z nich nějaká látka.
Na rozdíl od Demokrita, který se na atomy dívá z ryze fyzikálního pohledu, Epikuros tvrdí, že na odchylkách atomů závisí i lidské myšlení a lidský osud. Tím tedy teorii atomismu posouvá z roviny fyzikální do roviny etické a z atomismu se postupně stává ideologie. Lucretius se tohoto pozměněného atomismu drží.

Zajímavější je však Lucretiův pohled na některé součásti přírody jako jsou například Slunce a Měsíc
(viz kniha O Přírodě, SVOBODA, Praha, 1971). Zde totiž absolutně popírá perspektivu Slunce a Měsíce, ačkoliv ji u jiných věcí připouští. Tvrdí také, že se Slunce i Měsíc skládají z ohnivých atomů a že každý den samy zanikají a zase znovu vznikají (při západu a východu). Což je celkem paradoxní, neboť je pravděpodobné, že v Lucretiově Římě již byly známé příčiny slapových jevů, na rozdíl od Řecka v období Epikurova života.

Hlavní Lucretiův přínos pro nás samozřejmě netkví v oblasti přírodních věd, ale můžeme mu být naopak vděčni za velmi podrobnou interpretaci epikurejských myšlenek a filozofie, vzhledem k tomu, že z jeho díla se mnoho nezachovalo. Například známá teze Epikurova o smrti: “Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.“

Je dobré číst Lucretia, abyste pochopili, co Epikúros potíral.
Nebylo to pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel… Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k „světu“, Žid, věčný Žid par excellence. Napsal F. Nietzsche ve svém Antikristu.

The post Slavný epos O přírodě. Lucretius vysvětluje Epikúrovu filozofii blaženosti na tomto světě first appeared on Čítárny.