Grey Owl naspal pro děti jedinou knihu. V češtině vyšla pod názvem Sejdžo a její bobříci. Grey Owl byl velmi populární kanadský autor, který se celý život aktivně zasazoval o ochranu přírody. Byl velmi veřejně činný.

Grey Owl (1888-1938) byl výjimečný člověk, původem Brit, který odjel do Kanady, aby žil podle svých dětských vzorů Indiánů. Což se mu podařilo tak, že ho dlouho považovali za Indiána. 

Musíme si pamatovat, že nakonec příroda nepatří nám, ale my patříme jí.
Grey Owl

Proč Indiáni nazývali zvířata malými bratry?
Indiáni zvířata nazývají malými bratry, protože s nimi sdílejí těžkosti lesního života. Ví, že každé zvíře (i to malé nebo zdánlivě zbytečné) má své místo. Bobři jsou zvláště respektováni pro svou chytrost a pracovitost,  téměř jako samostatný kmen lidí.
Mysli si, že i ti malí tvorové, kteří jsou jejich přátelé, mohou mít pocity velmi podobné lidským.

Závěrečný motiv „Mino-ta-kiyah“ (ojibwajsky “je to v pořádku“): opakuje se jako potvrzení, že vše dopadlo dobře, bobříci jsou v bezpečí a doma.
Např. „Mino-ta-kiyah; kaeget kee mino-ta-kiyah! — “je to dobré, opravdu, je to velmi dobré”.

Jeho proslov v kanadském divadle má dodnes mimořádnou sílu a nenechá nikoho klidným. Bohužel, Grey Owl není dnes známý tak, jak by bylo třeba.

Grey Owl / Sejdžo a její Bobříci / The Adventures of Sajo and Her Beaver People (1935) / Státní nakladatelství dětské knihy, 1967

Předmluva autora:

I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála.

Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povaho-kresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie.

Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh.
Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými.

Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů.
Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta.

Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím.

VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25.11. 1934

The post Grey Owl. Sejdžo a její bobříci, jedinečný příběh o přírodě nejen pro děti first appeared on Čítárny.

Vědomosti o současné struktuře světa v knize Tajraga – Cesta světlých, by se měly stát základem pro budoucí civilizaci. Příběh člověka, který se dobrovolně uzavřel před civilizaci uprostřed tajgy.

Román Ivana Andrjuščenka “Tajraga” je vícevrstvý.
Někteří v něm najdou dobrodružství. Jiní znalosti předchozích generací a vyprávění o fungování vesmíru, jeho zákonech, i o existenci Volochů, kteří sehrají významnou roli při existenci lidstva.

Příběh Tajraga, Svetloslava – poustevníka, který se na 16 let dobrovolně uzavřel před civilizací. Odešel do altajské tajgy, aby našel východisko z bezútěšné reality světa. Hledá a nachází budoucnost lidstva.
Z chladné lesní pustiny se před ním vynořuje postava Starce, který mu předává moudrost předků.
Zasvěcuje ho do fungování hmotného světa Javi a nehmotného prostoru Navi, do boje světlých sil s temnými.
V pustině nachází po nehodě na sněžném skútru zraněná a promrzlá dívka a její mrtvého přítele a vynaloží veškeré úsilí, aby ji zachránil. Pomáhá mu nevidomá léčitelka Darja i další přátelé, se kterými čelí útokům temna.

Ivan Andrjuščenko se narodil v roce 1968 na území Altaje.
Byl vychován a vyrůstal v rodině sibiřských lovců. Lov a rybaření nejsou koníčky. jeho života Autor získal vzdělání v rodině, ve které příroda je součástí života. Dokázal ji zachovat a nosit v sobě, aniž by o ni přišel. V roce 1985 absolvoval střední školu v Barnaulu, v roce 1989 absolvoval Permskou vyšší vojenskou velitelskou školu.

Tajgara 1-2 díl, Cesta světlých / Ivan Andrjuščenko / vydal www.torden.sk

Výpisky z knihy Tajraga:

V zemi, kde základní zásadou bylo, že je třeba pomáhat bližnímu, být připraven pomoci a nežít na úkor štěstí druhého, ale žít společně, bok po boku. A v případě potřeby nehledat vlastní blahobyt.
V průběhu let se jakoby z vůle zlého démona vše změnilo. To, co bylo dříve cenné a důležité, se stalo zbytečným a směšným. Základy, na nichž lidé budovali své životy a vychovávali své děti, byly prohlášeny za hloupé. Tehdy ty jedovaté houby začaly růst, zalévané deštěm nové morálky. Vyrostly na zdravém mase a žily jen na jeho úkor, plodily jedy. Lhaní a podlost se staly normou.
Život na úkor druhých se stal základem života.
xxx

Život mimo civilizaci učí člověka šetřit námahu a čas. Na rozdíl od rozmarného obyvatele města, který se vydává do divočiny a touží po nejrůznějších vzrušeních, je člověk žijící v tajze racionální. Jedná intuitivně na základě úvah o rozumném dostatku.
xxx

„Všimli jste si, že život ve světě, který vytvořili lidé, odkud jste přišli, a život zde se liší? Život zde je harmonický a vyvážený. Nic nenarušuje procesy probíhající v přírodě. Vše je v harmonickém vztahu: kameny, tráva, stromy, listí, které z nich opadalo, roční období, která následují jedno po druhém. Nejenže si neodporují, protože v tento svět věří, ale naopak se vzájemně doplňují.
Ptáci a zvířata žijící v tomto světě jsou jeho neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí. Každý zde má své místo, svůj účel. Dokonce i život a smrt se zde vzájemně podmiňují. Když vlk sežere srnce nebo zajíce, sežere pouze maso, nikdy se nedotkne duše, aby měla možnost se dále rozvíjet. Žere jen to, co kotě potřebuje, nikdy nejí pro potěšení nebo zábavu. Nikdy se nevydává na lov, když je syté.“
xxx

„Až půjdeš po cestě ke světlu a budeš se v každém okamžiku cítit jako součást obrovské rozmanitosti světa, které dovolíš, aby do tebe pronikla a stala se tvou podstatou, bude to začátek druhého kroku.“
xxx

Svetoslava nikdy netížila samota. Užíval si samoty, aniž by se cítil nepříjemně a aniž by měl potřebu kontaktovat lidi. Poté, co objevil jeho obydlí, spěchal ho už po dvou dnech znovu navštívit. Najednou bylo všechno jinak. Potřeba komunikovat s tímto novým známým, malým suchým mužem, byla jako žízeň.
xxx

„Bratři! Přišel čas, kdy už civilizaci planety nelze udržovat a starat se o ni. Nastal čas, kdy se Lidé musí naučit najít cestu ke světlu, naučit se žít se Zdravým rozumem a Přiměřeným dostatkem.
Cesta našich příbuzným bude dlouhá, obtížná a ne vždy bude pro ně pro ně jasná, ale takové jsou zákony vývoje vesmíru. Na počátku byla tato planeta opuštěna našimi předky z BoGa, kteří nás vychovali a stvořiil Viditelný svět v této části vesmíru.
Při svém odchodu zanechali tuto planetu a lidi v naší péči. Nyní je řada na nás, abychom odešli. Tak to určili bohové.
Nenecháme však ty, kteří kráčejí po světle stezce bez naší podpory, stejně jako Bogovia zanechali nás. V naší nepřítomnosti za sebou zanecháváme ochránce poznání VeRaHa a ty, kteří dostanou dar, aby Lidem pomáhali, aby se neztratili v labyrintu evolučních pokušení. Jste připraveni?
„Proč se ptáš, Svetoslave? Všichni Volochové jsou zde. A to rozhodnutí je naše společné rozhodnutí, učiněné v kruhu. Není to pro nás nic nového, řekl jeden ze starších přítomných.
xxx

Život v tajze je těžký a netoleruje slabé. V každé živé bytosti, která se v jejím rozmezí ocitne se probouzí především ten nejzákladnější instinkt, a to přežít za každou cenu! Tajga učí nechat se vést pouze jím. Po zvládnutí prvních úkolů nás učí žít ve svém vlastním prostoru, aniž bychom narušovali hranice jiným a nedovolily nikomu jinému narušovat své vlastní.
Každé zvíře získává tyto návyky od narození. Kterékoli zvíře, jen člověk ne…

The post Tajraga. Cesta světlých. Tajemný román z altajské tajgy o budoucnosti lidí first appeared on Čítárny.

Autoři knihy Život se stromy, botanik a popularizátor Václav Větvička (13.1. 1938 – 30.7. 2026), specialistka na památné stromy a jejich symboliku Marie Hrušková a další odborníci se dívají na stromy skutečně ze všech stran.
Není to ale suchá encyklopedie, ale soubor čtivých a moudrých esejů, příběhů a faktů, které ukazují, jak hluboce jsou stromy propletené s lidským světem.

Kniha Život se stromy je důležitá právě proto, že připomíná něco, na co v každodenním shonu snadno zapomínáme: stromy nejsou jen „kulisa“ krajiny, ale nepostradatelná součást našeho života.

„Kolik listů má strom?
Inu, jeden až mnoho.
Tak mnoho, že porazí-li se osmdesátiletý buk, nahradilo by jeho listový aparát, onu továrnu na čistý vzduch, teprve 1 500 mladých osmi- až desetiletých boučků.“
Václav Větvička

Stromy jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů, které jsou nutné k zachování biodiverzity. Kniha jasně ukazuje, proč jeden dospělý strom nedokáže nahradit ani stovky mladých sazenic – a proč je proto ochrana starých stromů a alejí tak zásadní.

Většina z nás žije ve městech, kde stromy vnímáme spíš jako překážku (spadané listí, kořeny ničící chodníky) než jako živé bytosti.

Kniha vrací úctu a vztah, který měli naši předkové – a který moderní člověk ztratil.

Lípa, dub, jasan… to nejsou jen dřeviny, ale symboly identity, historie a příběhů. V době, kdy se mnoho věcí stává „jednorázových“ a bez kořenů, kniha připomíná kontinuity – že stromy pamatují staletí a spojují generace.

Stručně řečeno, Život se stromy není jen kniha o stromech. Je to kniha o tom, jak žít s nimi,  a jak bez nich žít nemůžeme.

Život se stromy (Marie Hrušková, Václav Větvička a kolektiv, Dokořán 2017 

Ukázka z knihy:

…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.

Lidé mají na všechno definici. Nebo skoro na všechno. Naši botanikové, stromovědci alias dendrologové nedávno hledali dokonce definici stromu. Podle názoru mnoha by strom mohla definovat výška.
A tak si třeba představte, že před 100 lety byly v Krkonoších vysazeny dva smrky… Po 100 letech je ten, co byl vysazen v Labském dole, velikán, vysoký víc než 20 metrů… Jeho stejně starý bratr, vysazený při horní hranici lesa… je ve stejné době vysoký sotva pět metrů, možná jen tři. Je to ještě strom?
…
Čmelák to ovšem neví – a proto létá. Ani stromy se našimi malichernými definicemi nezaobírají – a proto jsou.

Světový, vesmírný strom

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů.

Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí.
Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství.

Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin.

Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.
Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk.
Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem.

Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.
Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo.

Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství…

Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů
uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech.
Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“

The post Život se stromy. Jak žít se stromy a jak bez nich žít nemůžeme first appeared on Čítárny.

Stojím na kraji lesa nad Březníkem (tím starým Pürstlinkem) a vítr mi fouká do tváře stejně, jako to popisoval Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923).
V batohu mám jeho knihy: Ze světa lesních samot a Črty ze Šumavy. Karel Klostermann je teď mým společníkem na cestě, kterou kdysi prošel sám. Když se dívám dolů do údolí, kde stála myslivna, skoro slyším ten skučící vítr z páté kapitoly románu.

„Polovina října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu… Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Přesně takové světýlka jsem viděl včera večer nad slatí – tančila, jako by vítr skládal hudbu jen pro ně.
V románu je to dramatické, děsivé i krásné zároveň.
Kořán, Svijanský, Katka – ti všichni tu žili, bojovali s pytláky, se zimou, s osamělostí.
Teď tu stojí jen památník a informační tabule, ale když zavřu oči, vidím tu starou myslivnu, závěje sněhu, které odřízly svět, a tu chvíli, kdy se všechno změnilo vichřicí.

Román je silný příběh, který tě vtáhne dovnitř.

„Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje.
Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu.
Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí.
S pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání.
Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“
xxx

…Nesčíslné kmeny tli a hniji po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody… Obrovské smrky s mechem porostlými pařezy a polámanými větvemi; zkroucené, bez kůry stojící kmeny jako mumie v poušti… Černé tůně a temně rudé louže… Ticho mrtvé, jen občas zvonění stáda v dáli.

Procházím stezkou k Luznému a najednou chápu, proč Klostermann musel napsat ten konec – ten nářek:

“Podlehl les po osmihodinném boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci… Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné — již nevstanou…
Kořán zalomil rukama, zaplakal srdečně: „Můj les, můj krásný les!“

Po vichřici tu ležely kmeny jako padlí bojovníci. Dnes je tu zase les, mladší, ale pořád cítím tu tíhu. Kniha v ruce mi ukazuje, jak příroda dokáže být krutá i velkorysá.

Pak otevřu Črty ze Šumavy. Tady už není žádný vymyšlený příběh. Autor mluví přímo ke mně, jako bychom šli spolu.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Procházím stejnými místy, která popisuje – od Železné Rudy přes Podroklaní až k prameni Vltavy.

Črty jsou tišší, rozjímavější.
Žádné velké drama, ale přesné, láskyplné pozorování: jak kleč šelestí, jak se mlhy plazí přes hřebeny, jak lidé žijí v souladu s tím, co jim kraj dovolí.
Tady je Klostermann nejblíž Thoreauovi .
Jde lesem, pozoruje, přemýšlí a varuje: lesy mizí, stará Šumava umírá. Když stoupám nahoru k vrcholu, román mi dává příběh a emoce, črty mi dávají oči a srdce.
Román je jako bouře a strhne tě. Črty jsou jako tichý déšť po bouři – usazují se hlouběji.

Obě knihy mi teď pomáhají vidět, co už tu není, i to, co tu pořád zůstává.
Sedám si na pařez, listuji a najednou mi dochází:
Klostermann tu není jen spisovatel. Je to průvodce, který mi ukazuje, že Šumava není jen les a hora. Je to místo, kde se člověk setkává s tím největším – s přírodou, s minulostí i sám se sebou.
Když se vracím dolů, vítr zase skučí mezi stromy. Usmívám se. Mám v batohu dvě knihy a pocit, že jsem tu dnes nebyl sám. A zítra půjdu dál s Klostermannem v ruce, po stopách, které nikdy úplně nezmizí.

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Román vyšel v roce 1891 pro časopis Osvěta; knižně vyšel roku 1894 (někdy uváděn i 1892). Jde o první román volného šumavského cyklu (následují V ráji šumavském a Kam spějí děti).

Karel Klostermann / Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen, 1890)
Jedná se o Klostermannovu knižní prvotinu (původně psanou německy). Vznikla z fejetonů, které publikoval v pražském listu Politik (pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde). Česky vyšla až po jeho smrti (první překlad 1925, známější verze 1986).

Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde >> https://www.klostermann.cz/

The post Klostermann v batohu aneb s knihami českého Thoreaua na Šumavě first appeared on Čítárny.

Karel Klostermann napsal “Črty ze Šumavy” (německy Böhmerwaldskizzen) jako dílo v mnoha ohledech vizionářské – nepřipomínající nic jiného než tvorbu amerického esejisty a filozofa Henryho Davida Thoreaua.

Čtivé a hluboké dílo ocení každý, kdo se dokázal při tiché chůzi hlubokým lesem ponořit do sebe sama, kdo byl okouzlen vůní stromů, tichem i zpěvem ptáků v prosluněných korunách. Právě to je však také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechal.

Přesné oko pozorovatele

Při čtení jeho skic jsme ihned zaujati přesnými, téměř malířskými popisy přírody i dobových poměrů.
Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923) dokázal mistrně vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou, organickou souvislost mezi člověkem a okolní přírodou. V jeho cestopisných poznámkách se přeneseme do starých časů, kdy Šumava ještě žila v souladu s přírodou.

„Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou,“
píše Klostermann.

Sám autor přiznával, že nemá dar vymýšlet postavy ani příběhy:

„Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…“
Karel Klostermann

Klostermann a jeho aktuální varování

Zajímavé je, že již v roce 1890, kdy kniha poprvé vyšla, projevil Klostermann velké obavy z mizejících šumavských lesů. Ty byly způsobeny jak masivním mýcením a rozšiřováním zemědělských statků v pohraničí, tak ničivou vichřicí, která Šumavu zasáhla 27. října 1870.

Jeho obavy bohužel rezonují dodnes. Podobně jako Klostermann i současný Misantrop ve své knize “Rakovina na kůži Země” píše:

„Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.“

Karel Klostermann tak zůstává nejen kronikářem Šumavy, ale i varovným hlasem, který před více než sto třiceti lety upozorňoval na to, co dnes vidíme na vlastní oči: nenávratné mizení divoké přírody před expanzí člověka.

Tip na závěr:
Pokud milujete Šumavu, vezměte si Klostermannovy “Črty” do batohu. Nejlépe se čtou právě tam, kde ještě zbylo trochu ticha a vůně pralesa.

Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde >> https://www.klostermann.cz/

Julius Mařák / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez

Výpisky: Karel Klostermann / Črty ze Šumavy

Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?

Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.

Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.

Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?

Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.

Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.

Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.

Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.

Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.

Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.
xxx

Jaký poměr se vytvořil mezi ředitelem Kleemannem a sborem profesorským, v jehož čele stál, o tom se celkem mnoho neproslýchalo. Říkalo se pouze, že sedí velmi pevně na svém ředitelském prestole, ježto měl ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování bratra odborného přednostu, velice vlivného, jenž držel nad ním ruku. Duch, nám nepřátelský, jenž vanul k nám z onoho ústředí za doby bachovského absolutismu, oktrojovanou ústavou, jejímž představitelem byl zarytý nepřítel všeho českého a pokrokového, pověstný rytíř Ant. Schmerling, se velmi málo změnil a ředitel Kleemann mluvil a jednal zcela ve smyslu inspirací, jichž se mu dostávalo z Vídně. Netajil se nijak, že vzmáhající národní smýšlení, jevící se studující mládeži, se mu protivilo a pokládal za svou povinnost, učiniti, seč byl, aby mu čelil a je potíral. Neminulo týdne, aby nebyl spustil nějakou tu filipiku, často dosti malichernou a jeho nedůstojnou, jak formou, tak i obsahem namířenou proti národnímu smýšlení jak studujících vůbec, tak i toho kterého z nich. Podnět k tomu mu dávala obyčejně nějaká neuspokojující jej odpověď některého, jehož právě zkoušel.

„Tak! Tak!“ – spustil na příklad: „Tohle vy nevíte? To jste kvintán? – Nu, arciť, kdepak vy byste měl kdy podívat se do slovníku nebo do mluvnice! Vy musíte především studovati Národní listy! Z těch tak kdybych vás zkoušel, to by vám huba jinak jela… Ja! Ja! – das Gift der Národní listy und die ordinären Witze der Humoristické listy, das sind die Dinge, die Sie interessieren und vomit Sie Ihren Geist bilden! – Nu, však přijde čas, kdy budete litovat, že jste celý prosáklý touhle otravou a rád byste se jí zbavil, až uvidíte, kam jste se s ní dostal, ale bude pozdě.“
Mluvě tak, vrtěl sebou, jako by si sedl do mraveniště, hryzl vztekle bradavici na rtu a pohledem div neprobodal nejen toho, k němuž tuto svou řeč promlouval, ale i řadu jiných, sedících třebas opodál tohoto, ty totiž, jež měl v podezření, že také čtou Národní listy nebo Humory.

Jindy zase spustil takto: „Helejte ho a poslouchejte, jaké hlouposti plácá! – Ale včera jste ho měli vidět, jak promenýroval po rynku! Navěsil na sebe o pár pentličkách a pár šňůrkách… čamara! národní kroj!… pštrosí pérko na klobouce a hlavu měl až někde v oblacích!… Náramnej pán!… dybych já byl vo Božím hodě to, co von myslí, že je ve všední den!… zatím je to docela hloupej vovčák, kterej nemá v hlavě, co by stálo za šňupec tabáku. S takovejma lidma se potom člověk musí zlobit a plahočit!… Jen když je vlastenec, třebas byl hloupej, že div domy neporazí!…“
Takhle mluvil tehdy ředitel „českého“ gymnázia ke svým českým (uvozovka odpadává) žákům.
Není věru třeba přidati k tomu poznámku.

The post Karel Klostermann. Vizionář Šumavy varoval před zánikem divočiny stejně jako Thoreau first appeared on Čítárny.

Pojem “změna klimatu” historie nezná. Je ale plná ideologických převratů a revolucí, které požíraly své děti, aniž by ovšem bylo dotčeno samotné vítězství a zpochybněna vítězná ideologie. (viz Francouzská revoluce (1789 – 1799), kde dokonce její nejaktivnější tvůrci skončili na gilotině. Nejdřív Danton a pak sám Robespierre.
Tak zvaná změna klimatu o které bude řeč, se dnes prezentuje jako čistá ideologie, vycházející z ochrany přírody, která skrze ekologické daně má změnit majetkové poměry ve prospěch úzké skupiny lidí. Konečným cílem je zavést tzv. lepší svět”, něco podobného, jako bylo nevolnictví ve středověku.

Geolog, profesor Ian Plimer tvrdí, že omezení pohybu lidí za Covidu bylo použito k desenzibilizaci lidí vůči myšlence klimatických uzávěrů:

“Za kovidismu byla skvělá příležitost změnit planetu a s pomocí Klause Schwaba ze Světového ekonomického fóra chtěli posunout západní svět k fašismu, totalitě a nevolnictví.
To se moc nepovedlo a tak další evoluční fází je zavedení klimatického uzamčení.
Zamykat lidi v 15 minutových městech, omezovat je v cestování, omezovat jejich pravidla pro bydlení, omezovat lidi v jídle, diktovat jim čím a jak mají platit.
Toto je metoda, kdy lidé, kteří nejsou voleni, chtějí mít pod kontrolou každý aspekt vašeho života. A EU už na tom intenzivně pracuje. Toho si snad všiml už každý.
Největší chybou, kterou bychom mohli udělat,
by bylo souhlasit s jakýmkoli druhem omezení. 

Jako všechny ideologie se i tato zelená zprvu lidem podbízela, usilovala o jejich přízeň a sympatie skrze ochranu přírody a našeho životního prostředí.
Jakmile se ale Evropa ideologicky zezelenala, z přátelské ochrany přírody se stala ideologie povinná, netolerantní, totalitní.
A to vše na základě smyšlených a vědecky zfalšovaných zpráv.
Nejdříve o katastrofálním globálním oteplování a později se tento narativ změnil na obecnější pojem: změna klimatu. A začalo se diktovat lidem jak mají žít a myslet.

Climate Doomsday Cultist tvrdí:
… je nemorální a sobecké mít děti kvůli množství „uhlíku“, (orig. carbo))) které během svého života vypustí….
Každé dítě v průmyslové zemi, jako je ta naše, spotřebuje za svůj život kolem 500 tun uhlíku. To je ekvivalent 1000 let elektřiny pro domácnost. Takže každé dítě má vliv.
Pozn.: Někdo by měl tomu americkému klaunovi vysvětlit, že uhlík a CO2 nejsou totéž !!!!

Zelený globalistický koordinátor z USA, John Kerry:
Zemědělský průmysl musí být zničen, aby bylo dosaženo čisté nuly.
Zemědělství přispívá asi 33 % všech emisí světa. A nemůžeme se dostat k čisté nule – tuto práci nedokončíme – pokud zemědělství není v popředí jako součást řešení.

Ve společnosti ale roste znechucení zelenou agendou, co se tváří být naším údělem, čehož výrazem jsou novotvary jako ekoteroristé, či zelené mozky, kterými již nejsou míněni vojáci.

Hubert Keller
Švýcarský bankéř o dalším šíleném cíli aktivistů globálního oteplování na WEF v Davosu 2024:
Káva, kterou všichni pijeme, uvolňuje 15 až 20 tun oxidu uhličitého na tunu kávy. Proto bychom měli všichni vědět, že pokaždé, když pijeme kávu, v podstatě uvolňujeme do atmosféry oxid uhličitý. Dalším důvodem je to, že většina kávových plantáží nebo většina kávy se vyrábí prostřednictvím monokultury a monokultura je také ovlivněna změnou klimatu. Kvalita těchto přírodních zdrojů se poměrně rychle zhoršuje.
WEF leden / 2024

Barbara Baarsma, členka Světového ekonomického fóra WEF,
popisuje zcela jasně neofeudální otrokářskou povahu nového systému osobních uhlíkových povolenek:
„Pokud chci létat, koupím si nějaké uhlíkové emisní povolenky od někoho, kdo si nemůže dovolit létat, například..
Nebo když někdo žije v malém domě, může prodat svá uhlíková emisní práva někomu, kdo žije ve velkém domě. Tímto způsobem mohou chudí lidé těžit ze zelené ekonomiky.“
WEF leden / 2024

Citace Redakce Čítárny.

Není to tak dávno, co ekologičtí myslitelé s úsměvem odráželi nařčení, že chtějí lidi vrátit na stromy.
Dnes tomu zaraženě přihlížejí, když ideologie obnovitelných zdrojů energie hrozí devastovat jak energetiku, tak i životní prostředí. Marně bychom od nich čekali komentář, že zelený establishment přesedl z jízdního kola do dotovaného elektromobilu anebo do tanku.
A neřeknou nám, co je zeleného na řece plné plastů anebo na obrovských tankerech se zkapalněným plynem, poháněných mazutem, co zaneřádí planetu víc, než veškeré automobily se spalovacími motory.

Kazatel klimatického soudného dne Al Gore na panelu WEF 2024 definitivně zešílel.
“[Skleníkové plyny] nyní zachycují tolik tepla navíc, jaké by uvolnilo 600 000 atomových bomb třídy Hirošima explodujících každý den.”
“To je to, co vaří oceány… a vytváří sucha, taje led a zvedá hladinu moře a způsobuje tyto vlny klimatických uprchlíků, které podle předpovědi v tomto století dosáhnou jedné miliardy.”

Místo zelených nadšenců, kteří se snažili žít v harmonii s přírodou, zde máme zelené spekulanty s emisními povolenkami, zelené právníky, vydírající developery, anebo zelené záškoláky.

GREEN DEAL SE VIDITELNĚ STAL MOCENSKÝM NÁSTROJEM NA VYBÍRÁNÍ DANÍ A OBOHOCOVÁNÍ NADNÁRODNÍCH KORPORACÍ!

Vidíme, jak zelený fanatizmus kráčí ruku v ruce se zeleným pokrytectvím. Nesmlouvavě, přes mrtvoly, veden vidinou zeleného zisku. Není důvod pochybovat, že než zelená vlna opadne, smete vše, co jí stojí v cestě. Posledním stádiem ideologií, kdy fanatici prosadí pověstný klid na práci a řád, totiž bývá tyranie.

A protože už tady všechno bylo, neuškodí připomenout Chestertona, který o tyranech napsal:

Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo “lidská práva”…

Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.

Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Tyran, který nám klepe na dveře, nebude nevydařený socialista, ani nevydařený kapitalista. Otevíráme dveře tyranovi novému, který nás srovná, že z toho budeme zelení až po uši.

Podle Ivana Hoffmana na Radio Universum

Ukázkové příklady mediálního šíření poplašných zpráv z nedávné doby:

1970
Biolog Paul Ehrlich předpověděl, že rostoucí teploty povedou v Británii k masovému hladu do roku 2000.

2006
Bývalý americký viceprezident Al Gore ve svém dokumentu z roku 2006 „An Inconvenient Truth“ předpověděl, že do roku 2013 budou muset stovky milionů lidí opustit své domovy kvůli tání polárních ledovců.

2018
Greta Thunbergová ve svém tweetu odkazovala na web „předního klimatologa“, který tvrdil, že pokud během příštích pěti let (do roku 2023) nepřestaneme spalovat fosilní paliva, celá lidská rasa bude zničena.
Pak tweet raději smazala.

2019
Při projevu na výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu učinila Greta Thunberg následující prohlášení: „Lidstvo má osm let na to, aby se zcela vymanilo z fosilních paliv.“

Citace Redakce Čítárny.

Graf množství CO2 na planetě v průběhu milónů let.
Ledovcové vrty v 90.letech ukázaly, že nejprve se vždy měnily teploty a teprve poté – se zpožděním stovek let – na to reaguje oxid uhličitý. CO2 tedy neřídí teploty, ale právě naopak. Růst hladin moří i uvolňování CO2 z oceánů do atmosféry může pokračovat ještě stovky let po skončení oteplování. Je tu velká tepelná setrvačnost. To se v době vzniku IPCC 1988 nevědělo. Ani to nevěděl Arrhenius, otec skleníkové hypotézy, v 19.století. / Tim Patterson

Kanadský geolog Tim Patterson:

“Svým studentům říkám, že pokud věří, že klima je řízeno oxidem uhličitým, tak jim jistě také nebude dělat problém uvěřit, že Winston Churchill je zodpovědný za porážku v bitvě u Hastinxu tisíc let před svým narozením.”

Profesor Ian Plimer (titulní foto) je původním povoláním geolog a také autor 12 knih a více než 150 výzkumných prací.
Ve svých knihách o klimatické změně tvrdí jedno: „Oni mají názory, já mám fakta!“

“Otázka, zda se planeta otepluje, závisí zcela na tom, kdy začnete měřit.
Pokud jste začali měřit v 50. letech 19. století, došlo k celkovému oteplení asi o 0,7 stupně Celsia.
Pokud jste začali měřit od středověku, měli jsme ochlazení asi o čtyři stupně Celsia.
Takže když mi říkáte, že se planeta otepluje, moje otázka zní, od kdy?”
Geolog, Prof. Ian Plimer: / video

“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”
„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…
Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima,
pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. A to se nikdy neřešilo.”
Geolog, Prof. Ian Plimer:

Citace Redakce Čítárny.

The post Změna klimatu? Jak se ochrana přírody změnila na totalitní zelenou tyranii a podvod GreenDeal first appeared on Čítárny.

Píše se srpen 1962 a vychází Tiché jaro (Silent Spring) revoluční a velmi čtivá kniha dosud neznámé bioložky.
Rachel Carson začíná v knize „bajkou o zítřku“. Skutečným příběhem složeným z příkladů mnoha komunit, kde používání DDT způsobilo škody na divoké zvěři, ptácích, včelách, zemědělských zvířatech, domácích zvířatech a samozřejmě i na lidech.

Všechny její vědecké důkazy vedou k jedinému možnému závěru.
Věda nikdy nemůže mít konečné závěry, věda se musí neustále zkoumat, věda je je hlavně o diskuzi a pochybování a prověřování.
Věda není víra ani shoda většiny a už vůbec ne názor politiků. Zvláště, když vědu dotuje průmysl, politické a business zájmy.

Tiché jaro, rozepsané do tří dílů v The New Yorker, kde jej v létě 1962 četl prezident John F. Kennedy a stalo se okamžitě bestsellerem a nejdiskutovanější knihou za poslední desetiletí.

 „Vegetace Země je částí řetězce, v němž se ustavily úzké a důležité vazby mezi rostlinami a půdou, mezi různými rostlinami navzájem, mezi rostlinami a živočichy.
Někdy není vyhnutí a určité vazby musíme narušit.
Měli bychom to však činit uvážlivě a s plným vědomím, že toto narušení může mít svoje důsledky mnohem později a na místech hodně vzdálených.“

S využitím mnoha vlastních zdrojů i zdrojů z federální vědy a soukromého výzkumu strávila Carson (1907-1964) více než šest let dokumentováním faktu, že lidé zneužívají silné, perzistentní, chemické pesticidy, aniž by uznali jejich vliv na poškození celé biosféry.
Popisuje, že DDT se v tělech i vodě a zemině kumuluje a přetrvává 2-20 let. To má vliv na celou řadu zvířat a rostlin v potravinovém řetezci, kdy docházelo k prokázané degeneraci druhů a jejich postupnému vymírání.
Zneužití vědeckého objevu DDT šlo ruku v ruce s mediální a politickou propagandou, korporátní reklamou.

Všichni vědečtí i laičtí pochybovači byli dehonestováni a odstaveni od médií. Což si nakonec zkusila v míře větší než menší samotná autorka, která už dva roky po vydání knihy umírá náhle na rakovinu ve svých 56 letech.

Ano, lidé díky mediálnímu tlaku uvěřili vědcům a lékařům, že chemické přípravky DDT nejsou škodlivé, ale vesměs užitečné. Byly opomíjené jedovaté důsledky látky, kterí se ropzprašovala ve velkém na ulicích, ve školách aby se lidé zbavili konečně nebezpečných parazitů a žili konečně v bájném šťastném a zdravém světě.

Stejně jako mnohokrát později až k té poslední kovidové pandemii skočili lidé svým nezájmem a slepou vírou ve vědu na špek farmakoncernům a chemickým závodům, kterým šlo vždy a jen o zisky. Jako přes kopírák se lidská hloupost a nezájem kopíruje z generaci na generaci.

Rachel Carson byla přesvědčena, že součástí problému je i federální vláda, aniž by volala po radikálních změnách ve vládě.
Vyzývala své čtenáře, aby se zeptali: „Kdo a o čem mluví a proč? Neboli Cui bono, kdo má z toho zisk!
Za jádro pudla označila lidskou stupiditu a aroganci, finanční osobní i korporátní sobectví a psychopatii mnoha vedoucích managerů a hlavně korupci na všech stupních řízení společnosti.

A Carson se ptá:
Dokážeme ovládnout sebe i společnost tak, abychom byli rovnocennou součástí pozemských systémů?

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“
Spisovatel a lékař Anton Pavlovič Čechov / Černý mnich

Používání jedovatého DDT po druhé světové válce ve městech.

Co je DDT?
Toxická látka objevená už v roce 1874. Od roku 1939 je jedním z nejznámějších insekticidů. DDT přivezla do Evropy americká armáda.
V malých dávkách zabíjí hmyz ve větších savce a ptáky, lidi etc. Působí rakovinotvorně. Rozkládá se až po celá desetiletí!
V čisté formě se jedná o bezbarvý nebo bílý krystalický prášek, velmi slabé aromatické vůně, velmi špatně rozpustný ve vodě, dobře rozpustný v některých organických rozpouštědlech, například v tucích!

Poprvé bylo používání DDT pro zemědělské účely zakázáno v roce 1968 v Maďarsku, 1970 ve Švédsku a Norsku. V USA v roce 1972, v Československu v roce 1974, v Británii až v roce 1984. Úplný zákaz následoval v řadě zemí později.
https://cs.wikipedia.org/wiki/DDT

Rachel Carson / Tiché jaro / Silent Spring / 1962

The post Rachel Carson a legendární kniha Tiché jaro. Nevěřte slepě vědcům, ale všechno si pečlivě prověřujte first appeared on Čítárny.

Málem zapomenutý americký myslitel Henry David Thoreau (1817 – 1862) je v Česku znám především knihou Walden aneb Život v lesích. V ní velmi čtivě popisuje svůj originální pohled na existenci jednotlivce v rámci společnosti. Představujeme jeho další, posmrtně vydanou knihu Mainské lesy, která patří také k základním dílům americké přírodní esejistiky.

Jedná se o velmi čtivý hybrid beletrie, filosofických úvah a cestopisu, jak je už u Thoreaua zvykem.
V srpnu 1846 se vydal Thoreau z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odtud pokračoval dále do divokých lesů státu Maine. Celkem tuto cestu absolvoval několikrát v letech 1846, 1853 a 1857.
V knize je Thoreau stejný, jak ho známe z Waldenu.
Neotřelý pozorovatel přírody, citlivý člověk a neúnavný propagátor soužití člověka a přírody. A hlavně nebezpečně nakažlivý svým způsobem myšlení.

V roce 1839 vyrazili bratři Thoreauovi na dvoutýdenní cestu lodí, kterou Henry později shrnul do jednoho týdne v knize Týden na řekách Concord a Merrimack (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849).
O tři roky později John Thoreau (ml.) umírá na tetanus, což Henry velice těžce nese, ale zároveň v něm tato událost probudí kreativitu a přijímá Emersonův návrh, aby napsal recenzi na přírodopisné zprávy o fauně a flóře Massachusetts.
Vzniká tak první Thoreauova esej s přírodní tématikou “Přírodopis státu Massachusetts” (Natural History of Massachusetts) publikovaný v časopise Dial.

Henry David Thoreau | Mainské lesy | přeložil Jan Hokeš | vydala Paseka, 2012.

Další česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995

Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.eserver.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/  život, dílo

Ukázka z knihy: Thoreau David /  Mainské lesy…

Jednatřicátého srpna roku 1846 jsem se vydal z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odkud jsem pokračoval dále do divokých lesů státu Maine se záměrem doprovodit jednoho svého příbuzného, který se v Bangoru zabýval obchodem se dřevem, až k přehradě na západním rameni Penobscotu, o jejíž koupi měl zájem.

Z tohoto místa, které leží zhruba sto mil po řece nad Bangorem, třicet mil od houltonské vojenské silnice a pět mil od posledního srubu, jsem chtěl podniknout výpravu na přibližně třicet mil vzdálenou horu Ktaadn, druhou nejvyšší horu v Nové Anglii, a k některým jezerům na řece Penobscot, ať už sám nebo s někým, kdo by se tam ke mně přidal. V tomto období, kdy už neprobíhá těžba dřeva, je neobvyklé najít tak daleko v lesích dřevorubeckou základnu, a tak jsem rád využil toho, že tu zrovna pracovala skupina mužů, kteří napravovali škody napáchané na jaře velkou vodou.

Na Ktaadn se lze snadněji a přímější trasou dostat na koni a pěšky ze severovýchodní strany po aroostoocké cestě a podél řeky Wassataquoik — v tom případě ale člověk vidí mnohem méně divočiny, nezahlédne nic z nádherné jezerní a říční scenérie a nezíská zkušenosti z plavby v batteau a z lodnického života. Měl jsem štěstí i na roční období, protože v létě cestování v lesích téměř znemožňují myriády muchniček, komárů a pakomárců neboli „neviditelek“, jak jim říkají Indiáni, ale touto dobou už jejich panování téměř skončilo.

Na horu Ktaadn, jejíž indiánský název znamená „nejvyšší zem“, běloši poprvé vystoupili v roce 1804. Roku 1836 ji zdolal profesor J. W. Bailey z West Pointu, v roce 1837 státní geolog dr. Charles T. Jackson a v roce 1845 dva mladí muži z Bostonu. Ti všichni podali o svých výpravách svědectví. Od té doby, co jsem tam byl já, se na tuto horu vydaly další dvě nebo tři skupiny, jež se o své zážitky také podělily. Kromě výše zmíněných vystoupilo na Ktaadn jen velice málo lidí, a to i z řad zálesáků a lovců, a ještě dlouho potrvá, než se tímto směrem povalí příliv módního cestování.

Hornatá oblast státu Maine se rozprostírá sto šedesát mil severovýchodně od okraje White Mountains k pramenům řeky Aroostook a je zhruba šedesát mil široká. Divoká či neosídlená část této oblasti je mnohem rozsáhlejší. Pouhé několikahodinové putování tímto směrem tudíž zvídavého cestovatele zavede na hranici prastarého a zřejmě ve všech ohledech zajímavějšího lesa, než k jakému by se dostal, kdyby urazil tisíc mil na západ.

Dopoledne příštího dne, v úterý 1. září, jsme se s mým společníkem vypravili bryčkou z Bangoru proti proudu řeky s tím, že o den později večer nás u nějakých šedesát mil vzdáleného Mattawamkeag Pointu doženou další dva bangorští obyvatelé, kteří se rozhodli, že se k naší výpravě na Ktaadn přidají. Oba jsme měli tornu nebo brašnu s nezbytným vybavením a oblečením a můj společník si s sebou vzal pušku.

Ve vzdálenosti necelých dvanácti mil od Bangoru jsme projeli vesnicemi Stillwater a Oldtown, vybudovanými u vodopádů na řece Penobscot, které jsou hlavním zdrojem síly proměňující mainské lesy v dřevo. Přímo na řece stojí pily, u nichž se ve všech ročních obdobích kupí ve vodě kmeny druhdy zelených stromů, nyní již dávno bílých (spíše než jako čerstvě napadaný sníh bych měl říct jako čerstvě připlavené klády), jež se o sebe drsně odírají a stávají se pouhým řezivem.

Zde vznikají naše prkna o síle jednoho, dvou a tří palců a pilař vyznačuje místa, která rozhodují o osudu mnoha pokácených lesů. Skrze toto více či méně hrubé ocelové řešeto je šípovitý mainský les — z kraje kolem hory Ktaadn, jezera Chesuncook a horních přítoků řeky Saint John — nelítostně proséván, až z něho vyjde v podobě fošen, desek, latí a šindelů (jaké už dokáže odnést vítr), které pak lze dále zmenšovat, dokud nezískají potřebný rozměr.

Představte si vejmutovku stojící na břehu jezera Chesuncook, jejíž větve sténají pod náporem větrů ze všech stran a každičká jehlice se chvěje ve slunečním svitu — a představte si, jak si asi stojí teď, prodaná sirkárně New England Friction-Match Company! Jak jsem se dočetl, nacházelo se v roce 1837 na řece Penobscot a jejích přítocích nad Bangorem dvě stě padesát pil, větší část z nich přímo v této oblasti, a vyráběly dvě stě milionů stop prken ročně.

K tomu je třeba připočíst dřevo z kraje u Kennebecu, Androscogginu, Saca, Passamaquoddy a dalších řek. Není divu, že tak často slýcháme o lodích obklopených plovoucími kládami z mainských lesů a uvězněných na týden u zdejšího pobřeží. Zdá se, že posláním lidí tu je v roli jakýchsi neposedných démonů co nejrychleji vypudit lesy pryč z kraje, z každé odříznuté, bobry obývané bažiny a všech horských úbočí.

V Oldtownu jsme zašli do výrobny lodí zvaných batteau, jejichž výroba pro plavbu po řece Penobscot je zde celkem významným odvětvím, a prohlédli jsme si několik z těch, které měli na skladě. Jde o lehké a pěkně tvarované lodě určené pro plavbu v peřejích a kamenitých tocích a pro přenášení na ramenou po dlouhých portážích. Měří dvacet až třicet stop na délku a pouze čtyři až čtyři a půl stopy na šířku.

Oba konce vybíhají do špičky jako u kánoe, byť nejširší jsou tyto lodě vpředu na dně a dosahují sedm nebo osm stop nad hladinu, aby co nejsnáze klouzaly přes kameny. Vyrábějí se tak, aby byly velice lehké; každý bok tvoří jen dvě prkna obvykle připevněná k několika lehkým kolenovým výztuhám z javoru nebo jiné tvrdé dřeviny, ale vnitřek se skládá z nejčistšího a nejširšího vejmutovkového dřeva, jehož se hodně vyplýtvá, neboť dno je dokonale ploché, a to nejen na šířku, ale i na délku.

Po dlouhém používání se loď někdy i ohne a lodníci ji pak otočí a vyrovnají pomocí závaží umístěných na obou koncích. Bylo nám řečeno, že na kamenech se batteau opotřebuje za dva roky, nebo často i během jediné cesty, a prodává se za čtrnáct až šestnáct dolarů. V názvu této bělošské kánoe bylo cosi svěžího, co mým uším znělo jako divoká hudba a co mi připomnělo Charlevoixe a kanadské voyageury. Batteau — plavidlo obchodníků s kožešinami — je jakýmsi křížencem kánoe a lodě.

Zdejším přívozem jsme projeli kolem indiánského ostrova. Když jsme odráželi od břehu, všiml jsem si malého, ošuntělého Indiána, který vypadal jako pradlena (Indiáni obvykle mívají vzhled skleslé dívky, jež pláče nad rozlitým mlékem) z kraje „nahoře na řece“, jak přistál na oldtownské straně u obchodu s potravinami a poté, co vytáhl svou kánoi nahoru, vzal do jedné ruky balíček kůží, do druhé prázdnou bečku či půlbarelový soudek a škrábal se s nimi nahoru po svahu. Tento obraz dobře symbolizuje dějiny Indiánů, tedy dějiny jejich vymírání. V roce 1837 zbývalo z tohoto kmene 362 živých duší. Onoho dne vypadal ostrov opuštěně, přesto jsem ale mezi domy oprýskanými větrem a deštěm zpozoroval několik nových, jako by si tento kmen stále ještě dělal choutky na život.

Celkově však působily pochmurným dojmem omšelých, opuštěných stavení: samé kůlny a dřevníky, nikoliv usedlosti — dokonce ani indiánské usedlosti. Místo toho šlo spíše o neusedlosti, neboť život jejich obyvatel se odehrává domi aut militiae, doma či v boji, nebo teď spíše venatus, tedy na lovu, přičemž většinou se jedná o druhý zmíněný případ.

Jediná budova, která se jevila jako upravená, byl kostel, jenž však nebyl dílem Abenakiů, nýbrž Říma. Jako kanadský vypadal možná dobře, ale jako indiánský uboze. Kdysi šlo o mocný kmen, nyní však u nich přišla do módy politika. Napadlo mě dokonce, že řada vigvamů s tančícími válečníky a zajatcem u mučednického kůlu by působila úctyhodněji než tento výjev.

Přistáli jsme v Milfordu a pokračovali dál bryčkou podél východního břehu Penobscotu, přičemž jsme měli víceméně stálý výhled na řeku a indiánské ostrovy, jež na ní leží. Indiáni si totiž uchovali všechny ostrovy až po Nickatow u ústí východního ramene Penobscotu. Obecně skýtají zdroje hodnotného dřeva a prý je na nich lepší půda než na sousedních březích. Tok řeky se jevil jako mělký a kamenitý a narušovaly jej peřeje, které se čeřily a blyštěly na slunci. Na chvíli jsme zastavili a pozorovali orlovce říčního, jak se z velké výšky, rovně jako šíp, řítí střemhlav dolů za rybou, ale tentokrát svou kořist minul.

Cestovali jsme teď po houltonské silnici, po níž kdysi pochodovala vojska na Martův vrch, byť ne, jak se ukázalo, na Martova pole. V těchto místech je to hlavní a také téměř jediná cesta — je rovnější a lépe vybudovaná a udržovaná než téměř kterákoliv jiná. Všude jsme viděli známky velké povodně — tu stál jeden dům nakřivo, jiný zase tam, kde druhého dne přistál, a další vypadal, jako by byl promáčený a jeho základy se dosud větraly a sušily. Podél cesty ležely roztroušené klády se značkami všemožných majitelů a někdy se znaky toho, že posloužily jako mosty. Přejeli jsme přes Sunkhaze (indiánský název připomínající léto), Olemmon, Passadumkeag a další řeky, které se na mapě jevily výraznější než nyní ve skutečnosti.

U Passadumkeagu jsme objevili něco, co tento název ani trochu nenaznačuje, a sice seriózní politiky, tedy bělochy, kteří netrpělivě vyčkávali, jak asi dopadnou volby. Mluvili rychle, tlumenými hlasy a — člověk si nemohl pomoci, aby to tak na něj nepůsobilo — s jakousi strojenou vážností. Téměř se nezdržovali představováním — ke každé straně kočáru si stoupl jeden a snažili se co nejméně slovy vyjádřit co nejvíc, neboť viděli, jak netrpělivě drží kočí bič, ale výsledkem vždy bylo slovy oplývající, avšak nevalné sdělení.

Zdálo se, že se tu konaly a ještě budou konat schůze — nastane vítězství i porážka: někoho možná zvolí, někoho ne. Jakýsi úplně cizí muž stojící v šeru u našeho kočáru dokonce svými výroky, jež pronášel obřadně a s narůstající přesvědčivostí, jak v něm samém přesvědčení ubývalo, vyděsil koně.

Takovýto dojem tedy řeka Passadumkeag na mapě nevzbuzovala. Při západu slunce, poté co jsme na chvíli opustili silnici u řeky, abychom si zkrátili cestu, jsme dojeli do Enfieldu, kde jsme se zastavili na noc. Připadalo mi, že i toto město, jež dostalo vlastní název, se řadí k většině pojmenovaných míst u téže cesty, která jsou — zde uprostřed bezejmenné divočiny, nezačleněné do žádné obce — jedno za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet.

U domu nejstaršího usedlíka v kraji jsem si ale povšiml rozlehlého ovocného sadu se zdravými a dobře rostlými jabloněmi, které zrovna rodily, avšak pouze plané ovoce, a jelikož se jim nedostávalo štěpování, byly poměrně bezcenné. A takhle se to má všeobecně v celé oblasti níže po proudu řeky. Kdyby se sem nějaký hoch z Massachusetts na jaře vydal s bednou plnou vybraných roubů a se štěpovacími nástroji, dobře by si vydělal a místním osadníkům by tím navíc prokázal laskavost.

Dalšího dne ráno jsme projeli vysoko položenou a kopcovitou krajinou, z níž se nám naskytl výhled na nádherné, čtyři až pět mil dlouhé jezero Cold-Stream, a u Lincolnu — pětačtyřicet mil od Bangoru — jsme se opět napojili na houltonskou cestu, které se zde říká vojenská. Lincoln je na tento kraj poměrně velké město — nejvýznamnější na sever od Oldtownu. Dozvěděli jsme se, že na jednom zdejším indiánském ostrově stojí několik vigvamů, a tak jsme opustili koně a vůz a vydali se půl míle pěšky lesem k řece, abychom se pokusili sehnat průvodce pro výpravu na Ktaadn.

Indiánské příbytky — malé chatrče — se nám podařilo nalézt teprve po delším hledání v odlehlém místě, jež tvořilo neobyčejně klidnou a krásnou scenérii a kde řeku lemovaly malebné louky a půvabné jilmy. Na ostrov jsme dopluli na kánoi, již jsme objevili na břehu. Poblíž místa, na němž jsme přistáli, seděla na kameni ve vodě desetiaž dvanáctiletá indiánská dívka, která tam na slunci prala a přitom si broukala či naříkavým hlasem zpívala jakýsi domorodý nápěv. Na břehu ležel bodec na lososy, vyrobený pouze ze dřeva — takové nástroje Indiáni zřejmě používali před příchodem bělochů.

K jedné straně jeho špičky byl přivázán pružný dřevěný díl, jenž se prosmýkne a stáhne kolem ryby — trochu připomínal zařízení pro uchycení vědra na konci bidla nad studnou. Když jsme přišli k nejbližšímu domu, vrhl se na nás tucet psů, kteří vzhledem připomínali vlky a možná byli přímými potomky starých indiánských psů, o nichž se první voyageuři zmiňují jako o „jejich vlcích“.

Myslím, že tomu tak skutečně bylo. Brzy se objevil obyvatel domu, v ruce dlouhou hůl, s níž odháněl psy, a dal se s námi do hovoru. Byl to statný, ale nechápavý a umaštěný chlapík, jenž nám na naše otázky liknavě odpověděl — jako by se snad jednalo o první podstatnou věc, kterou měl ten den na práci —, že dva Indiáni, totiž on a ještě jeden, mají v plánu před polednem vyrazit „proti proudu“. A kdo že je ten druhý? Louis Neptune, který bydlí vedle.

Inu, pojďme tedy společně za Louisem. Dostalo se nám téhož přijetí ze strany psů a pak se objevil Louis Neptune — malý, šlachovitý muž se zkrabatělým a vrásčitým obličejem. Zdálo se však, že je z těch dvou tím důležitějším, a vzpomněl jsem si, že právě on doprovázel Jacksona na Ktaadn v roce 1837. Zatímco druhý Indián postával vedle, položili jsme Louisovi stejné otázky a získali tytéž informace. Vypadalo to, že se chystají vydat nejpozději v poledne ve dvou kánoích směrem k jezeru Chesuncook, kde chtějí měsíc zůstat a lovit losy.

„Nuže, Louisi, dejme tomu, že dorazíte k Pointu [k Pěti ostrovům přímo pod Mattawamkeagem], utáboříte se tam a my čtyři půjdeme zítra pěšky proti proudu západního ramene Penobscotu a počkáme tam na vás u přehrady nebo na druhé straně. Vy nás doženete buď zítra, nebo pozítří a vezmete nás do kánoí. My počkáme na vás, vy na nás. Za vaši námahu vám zaplatíme.“

„Jo!“ odvětil Louis. „Můžete třeba vzít zásoby pro všechny — vepřový a chleba — a tak nám zaplatit.“ Pak dodal: „Já jistě dostat losa,“ a když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že nám Pomola dá svolení, abychom vystoupili nahoru, odvětil, že musíme na vrcholu ukrýt láhev rumu — on sám jich tam prý už zanechal hodně, a když je pak hledal, všechen rum byl pryč.

Vylezl tam již dvakrát či třikrát a ukládal pod kameny listiny — v angličtině, němčině, francouzštině a jiných jazycích. Oba muži měli na sobě lehké košile a kalhoty, jaké u nás za teplého počasí nosívají dělníci. Do svých příbytků nás nepozvali a jednali s námi venku. Opustili jsme tedy Indiány a říkali si, jaké máme štěstí, že se nám podařilo obstarat si takové průvodce a společníky.

Podél cesty stálo jen málo domů, i když se odtamtud zcela nevytratily, jako by zákon, podle něhož se lidé po zemi šíří, byl velmi přísný a nedal se beztrestně či jen z nicotných důvodů porušit. Nacházely se zde dokonce zárodky jedné dvou vesnic, jež se právě začínaly rozrůstat.

Cesta samotná vynikala mimořádnou krásou. Po stranách ji lemovaly jehličnaté stromy, z nichž mnohé jsou u nás vzácné — útlé, nádherné modříny, zeravy, smrky černé a jedle balzámové —, které dosahovaly výšky od několika palců až po mnoho stop a vyrůstaly z úhledných, splaveninami zúrodněných travnatých ploch táhnoucích se souvisle podél cesty, jež tak na některých místech získávala vzhled jakéhosi dlouhého vstupního dvora.

Z obou stran to však byl jen krůček do ponuré divočiny, kam lidská noha dosud nevkročila a do jejíž propletené změti živých, padlých a tlejících stromů snadno pronikne pouze jelen, los, medvěd a vlk. Houltonským spřežením zde jízdu zpříjemňovaly dokonalejší stromy, než jakými se může chlubit jakákoliv předzahrádka.

Kolem poledne jsme dorazili k řece Mattawamkeag, kam to z Bangoru — cestou, jíž jsme jeli my — bylo šestapadesát mil, a ubytovali jsme se v hojně navštěvovaném hotelu přímo u houltonské silnice, kde staví dostavník. Přes Mattawamkeag zde vede robustní krytý most postavený, mám dojem, před nějakými sedmnácti lety.

Dali jsme si oběd, jehož první chod sestával — stejně jako u snídaní a večeří v hostincích u této cesty — z různých druhů sladkých koláčů poskládaných v nepřetržité řadě od jednoho konce stolu k druhému. Myslím, že mohu bez přehánění říci, že tam před nás dva postavili sadu deseti či dvanácti takovýchto talířů. Vysvětlovali to tím, že když dřevorubci přijdou z lesů, kde se jim těchto pamlsků téměř vůbec nedostává, prahnou po koláčích, dortech a podobných sladkostech, a tak zde nabídka uspokojuje poptávku.

Nabídka vždy odpovídá poptávce a těmto hladovým mužům dosti záleží na tom, aby za své peníze obdrželi příslušnou protihodnotu. Než dojedou do Bangoru, jejich strava se bezpochyby opět vyváží, přičemž v Mattawamkeagu se z ní vytratí drsná příchuť.

Tvrdím, že poté, co zdoláte onu první linii složenou ze sladkých koláčů — ač se tak může dít s lacinou filosofickou lhostejností —, musíte vzít útokem vše, co se nachází za nimi a o čemž nechci ani naznačit, že by snad bylo podáváno v nedostatečném množství či kvalitě a nedokázalo tak uspokojit poptávku nikoliv lesních, ale městských lidí po zvěřině a vydatné venkovské stravě. Po obědě jsme se prošli ke špici, již tvoří soutok dvou řek a kde se prý odehrála dávná bitva mezi Východními Indiány a Mohawky, a důkladně jsme tam pátrali po indiánských relikviích, přestože muži ve výčepu nikdy o žádných neslyšeli.

Našli jsme však pouze několik odštěpků z kamene na výrobu šípových hrotů, špičky hrotů, jednu malou olověnou kulku a barevné korálky, jež zřejmě pocházely z raných dob obchodníků s kožešinami. Řeka Mattawamkeag zde v tomto období byla pouhým, byť širokým korytem plným kamenů a mělčin, takže se ve vysokých botách dala překonat téměř suchou nohou, a jen stěží jsem dokázal uvěřit svému společníkovi, když mi řekl, že se po ní plavil padesát nebo šedesát mil proti proudu v batteau skrze daleké a dosud nekácené lesy.

Nyní by batteau téměř nezakotvila ani v jejím ústí. V zimě se zde na dohled od hostince loví jeleni a karibu.

Ještě než přicestovali naši přátelé, zajeli jsme si po houltonské silnici do sedm mil vzdáleného Molunkusu k ústí aroostoocké cesty. V lesích tam stojí prostorný hostinec zvaný Molunkus House, který provozuje jistý Libbey a jehož sál vypadá, jako by byl určen pro tancovačky a vojenská cvičení. V téhle části světa se nenašla žádná jiná stopa po člověku než tento obrovský šindelový palác, který však občas bývá plný pocestných.

Z verandy hostince jsem se podíval za roh na aroostoockou cestu, u níž nebyla v dohledu žádná mýtina. Toho večera se po ní odvážně vydal jakýsi člověk v primitivním a originálním povoze, jenž by se snad dal nazvat povozem aroostoockým — tvořilo jej pouhé sedadlo, pod kterým se kolébal vůz, na něm pár zavazadel a spící pes, jenž je hlídal. Vozka se zvesela nabídl, že komukoliv v kraji, kam směřuje, od nás vyřídí vzkaz.

Tuším, že kdybyste došli až na konec světa, našli byste i tam někoho, kdo cestuje ještě dál, jako by jen vyrážel za soumraku k domovu, a kdo by měl před odjezdem poslední slovo. Dokonce i zde byl drobný obchodník, který svou prodejnu — rozhodně nijak velkou — provozoval v jakési bedně umístěné naproti pod cedulí s nápisem Molunkus. Jeho obchod vypadal jako komora patentované váhy na seno.

Co se týkalo jeho obydlí, mohli jsme se pouze dohadovat, kde asi stojí, ale možná přebýval v molunkuském hostinci.

Zahlédl jsem ho ve dveřích obchodu, který byl tak malý, že kdyby nějaký pocestný naznačil, že do něho vstoupí, musel by majitel vylézt zadem a o svém zboží — uskladněném ve sklepě či spíše objednaném a dosud nedošlém — hovořit se zákazníkem zpod okna. Kdybych nezačal přemýšlet, jak to s ním asi dopadne, zašel bych dovnitř, neboť jsem cítil velké nutkání něco nakoupit. Den předtím jsme zavítali do obchodu naproti hostinci, u něhož jsme zastavili.

Byl to titěrný počátek podniku, který se jednou v budoucím městě rozroste do firmy vlastněné několika společníky — již nyní to byla firma „Kdosi & spol.“, jméno už si nepamatuji. Z vnitřku přilehlého domu vyšla žena — „Kdosi & spol.“ byli totiž na pasece — a prodala nám kapsle do pušek s hladkou i drážkovanou hlavní, přičemž znala jejich ceny a vlastnosti a věděla, kterým dávají lovci přednost.

V malém rozsahu zde měli od všeho něco k uspokojení potřeb a tužeb života v lesích — zboží vybrané s veškerou péčí a domů dopravené na voze nebo v rohu korby houltonského povozu. Připadalo mi však, že ačkoliv v těchto místech dosud nežijí téměř žádní usedlíci, převládají zde jako obvykle dětské hračky — psi a kočky, s nimiž si lze zaštěkat a zamňoukat, a trumpetky, na něž se dá troubit. Jako by se snad děti narozené v mainských lesích mezi borovými šiškami a jalovcovými bobulemi neobešly bez cukrových figurek nebo skákačů, jaké má mladý Rothschild.

Mám dojem, že u cesty do sedm mil vzdáleného Molunkusu stál pouze jeden dům. U něho jsme přelezli přes plot na nové, bramborami osázené pole, u něhož ještě mezi vrchy hořely klády, a když jsme vytáhli ze země natě, objevili jsme dosti velké, téměř zralé brambory, které tu rostly skoro jako plevel a s nimiž se mísily tuříny.

Zdejší způsob mýcení a sázení spočívá ve vykácení stromů a spálení všeho, co se spálit dá, přičemž zbytek se pak rozřeže na vhodnou délku, skoulí na hromady a znovu zapálí. Poté se tam, kde se mezi pařezy a zuhelnatělými kládami lze dostat k půdě, s pomocí motyky jako první plodina zasázejí brambory. V počátečním roce postačí namísto hnoje popel a pole není nutné okopávat. Na podzim se klády opět rozřežou, svalí na hromady a spálí a tak to jde dál, dokud se půda nevyčistí. Zanedlouho je připravena na osetí obilím a na proměnu v pastvinu.

Ať si kdo chce vykládá o chudobě a těžkém životě ve městech — nemůže si snad přistěhovalec, jenž si mohl dovolit zakoupit jízdenku do New Yorku či Bostonu, připlatit pět dolarů za cestu sem (já jsem za 250 mil dlouhou plavbu z Bostonu do Bangoru dal všeho všudy tři), zbohatnout, jak se mu zachce, jelikož půda nestojí v podstatě nic a dům pořídíte pouze za cenu práce s jeho stavbou, a začít zde po vzoru Adama nový život? Pokud bude i nadále rozlišovat mezi chudobou a bohatstvím, nechť si ihned nechá zbudovat užší, podzemní příbytek, v němž spočine navždy.

Když jsme se vrátili do Mattawamkeagu, byl tam už odstavený houltonský dostavník a jakýsi člověk z kanadské provincie se svými otázkami před Yankeei projevoval jako neznalý poměrů. Ptal se, proč tu kanadská měna nemá stejnou hodnotu jako dolar, když americká měna platí ve Frederictonu — ačkoliv tohle byl možná celkem rozumný dotaz. Na základě toho, čeho jsem byl svědkem dále, mi připadalo, že onen muž se v tu chvíli ukázal jako jediný opravdový Jonathan neboli hrubý venkovský balík, jenž za svými podnikavými sousedy zaostával natolik, že ani netušil, na co se jich má ptát.

Nikdo z těch, kdo mají sklony k politice, vyřezávání ze dřeva a rychlému cestování jako Yankeeové, a za nimiž jejich rodná vlast pokulhává, co se týče různorodosti jejich myšlenek a vynálezů, si nemůže dlouho udržet provinční povahu. Samotný praktický talent a jeho uplatnění je zaručeným a rychlým prostředkem duševního rozvoje a nezávislosti.

Na stěně v hostinci viselo poslední vydání Greenleafovy mapy státu Maine, a jelikož jsme neměli žádnou kapesní verzi, rozhodli jsme se obkreslit si její část zobrazující zdejší jezerní krajinu.

Namočili jsme tedy chomáč koudele v lampě, na voskovaném ubruse jsme olejem potřeli list papíru a v dobré víře si, s pečlivou snahou zachytit obrysy na mapě zobrazených domnělých jezer, obkreslili cosi, co se později ukázalo být spletí omylů. Jediná mapa tohoto kraje, o níž vím, že si svůj název zaslouží, je mapa státních pozemků Maine a Massachusetts. Zrovna když jsme se zabývali touto činností, dorazili naši přátelé. Na Pěti ostrovech viděli hořet oheň našich Indiánů, a tak jsme došli k závěru, že je vše v pořádku.

Druhý den jsme si časně zrána navlékli rance a připravili se na pochod proti proudu západního ramene Penobscotu. Můj společník ještě předtím vypustil svého koně na týden až deset dní na pastvinu, přičemž usoudil, že trocha čerstvé trávy a tekoucí voda mu prospějí stejně jako jeho majiteli zálesácká strava a účinky nově poznaného kraje. Přeskočili jsme jakousi ohradu a vydali se po nezřetelné stezce vzhůru po severním břehu Penobscotu.

Dál už nevedla žádná cesta. Jedinou silnicí zde byla řeka a příštích třicet mil člověk narazil pouze na půl tuctu srubů nalepených na jejích březích. Po obou stranách se do dáli prostírala zcela neobydlená divočina, táhnoucí se až do Kanady. Tímto územím dosud neprošel jediný kůň či kráva ani neprojel žádný vůz. Dobytek a těch pár objemných věcí, jež používají dřevorubci, se nahoru dopravuje v zimě po zamrzlé hladině a potom, ještě než se ledy začnou lámat, stejnou cestou zpět. Lesy se stále zelenými stromy vydávaly příjemnou a osvěžující vůni.

Tamní vzduch působil jako bylinný nápoj a my natahovali nohy a radostně kráčeli v řadě za sebou. Tu a tam se na břehu objevila mýtinka vysekaná za účelem svalování klád, a na takových místech se nám dostalo pohledu na řeku, která tu všude byla zvlněným kamenitým tokem.

Neslyšeli jsme nic jiného než burácení peřejí, hlas hohola severního na řece, křik sojek a sýkor kolem nás a datla zlatého na mýtinách. Byl to panenský kraj. Jediné cesty, jež tu vedly, stvořila Příroda, a těch několik málo zdejších obydlí byly dřevorubecké sruby. Zde již tedy nelze z ničeho vinit společnost a instituce, ale je třeba se potýkat se skutečným zdrojem zla.

Kraj, do něhož jsme nyní vešli, často navštěvují nebo obývají tři druhy lidí: za prvé dřevorubci, kteří zde po část roku (v zimě a na jaře) zcela převažují, ale v létě — až na pár průzkumníků hledajících stromy k těžbě — oblast zcela opustí. Za druhé několik usedlíků, o nichž jsem se již zmínil. Jsou to jediní stálí obyvatelé, kteří žijí na okrajích tohoto území a dodávají zásoby dřevařům.

Za třetí se jedná o lovce, většinou Indiány, kteří se tu pohybují během lovecké sezóny.

Po třech mílích jsme se dostali k říčce Mattaseunk a pile, u níž se dokonce nacházela primitivní trať s dřevěnými kolejemi vedoucí dolů k Penobscotu — poslední „železnice“, kterou jsme spatřili. Po říčním břehu jsme přešli přes více než stoakrový úsek masivních stromů, které nedávno pokáceli a zapálili a z nichž se dosud kouřilo. Naše stezka vedla přímo prostředkem této paseky a byla téměř neznatelná. Stromy tam ležely v celé své délce, ve čtyři až pět stop hluboké vrstvě, popadané jeden přes druhý ve všech směrech, úplně černé jako dřevěné uhlí, ale uvnitř zcela zdravé a ještě použitelné jako topivo či řezivo.

Brzy je čekalo rozřezání na kusy a další pálení. Povalovaly se tu tisíce krychlových sáhů dřeva — bohatě by stačilo na to, aby si jím bostonská nebo newyorská chudina celou zimu topila, ale tady jen překáželo na zemi a bránilo osadníkům v cestě. Celý tento hustý a nekonečný les je odsouzen k tomu, aby jej takto postupně, jako hobliny, pohltil oheň, u něhož se nikdo neohřeje. U Crockerova srubu u ústí řeky Salmon, sedm mil od Mattawamkeag Pointu, začal jeden člen naší skupiny rozdávat dětem spousty laciných obrázkových knížek, aby se podle nich učily číst, a dospělým zase víceméně čerstvé noviny.

Obyvatele tohoto zapadlého kraje nemůže nic potěšit více. Tiskoviny tvořily vskutku důležitou součást naší výbavy a občas byly jediným oběživem. Jelikož voda v řece byla mělká, překročil jsem ji v botách, ale neobešlo se to bez zmáčených nohou. Po dalších několika mílích jsme došli k pozemku „Marm Howardové“ na konci rozsáhlé paseky, kde se našim zrakům naráz zjevily dva nebo tři sruby, z nichž jeden stál na protějším břehu, a pár hrobů — obehnaných dokonce dřevěným plůtkem —, ve kterých již prostí otcové této vísky spí.

Za tisíc let snad nějaký básník napíše na zdejším venkovském hřbitově svůj „Žalozpěv“. „Vesničtí Hampdenové“, „němí, neznámí Miltonové“ a Cromwellové „bez krve své země na rukou“ se dosud nenarodili.

„Zde v kraji divokém spočine snad
srdce, v němž nebes žár rozezněl zvon,
ruka, jež zemi své mohla dát řád
a v lyře blažený probudit tón.“

The post Henry David Thoreau. Cestopis Mainské lesy je nebezpečně nakažlivý svým způsobem myšlení first appeared on Čítárny.

Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.

RNDr. Miloslav Nevrlý je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea.

Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě.

Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky.
Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“.
Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii.

„Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.
Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).
Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.
Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro…

A to není konec jeho psaní.
Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek).

Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton?
Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem.

„Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou:
Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal.

Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo.
Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy.

„Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.
Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského.

„Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem.

Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta.

„Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka.

„Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu.

„Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“.

Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran.
Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání first appeared on Čítárny.

Když měl Jan Vrba třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“.

Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy.
Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá.

Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.
Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar Březina, a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie.

Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří Wolker, nebo naopak Petr Bezruč?

Jiří Wolker (1900 – 1924) napsal “Baladu o očích topičových”. “V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, – nevidím! / … Neslyší slepec, – do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází …”

Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 – 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou “Baladu o srdci”. I odtud ukázka:

“Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily — snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých … / Dělová rána — a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí … // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův — srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám — Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč …”

Sotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského “ještěra”. Bezruč (1867 — 1958):

“Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.”(Kovkop; dops. 1899)

Věru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! – byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A … nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem “vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané”.

Záhada objasněna? Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská “Balada o srdci” vyšla v Polské Ostravě – a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.)

A tak zbývá konstatovat, že Vrbův “statný a dobrý hoch” Jindřich Klvaňa, kterého každý den “volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva” a kde on nebyl spokojen, “protože oči měl – / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené”, je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství.

K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:
v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní … po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy “Písně kosmické”.

Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem “darebné verše”, na “Kosmické”. Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.

Ostatně čím to, že “Písní kosmických” a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých “až” — “jak” — “jako”.) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako “chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!”) a také víra (jako “až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!”)

Tedy Jan Neruda — Jan Vrba. “Písně kosmické” — “Kosmické”.

Nerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že “stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír — a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti — a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd”.

Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.
(“Tatíčku Nerudo není to konkurence.”) I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje (“Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě.”), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven (“Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy — / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy.”), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.)

Ale tu – !! – , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska (“Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!”) a s láskou ještě něha (“I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká.”). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou … předurčenost?

V tomto je Jan Vrba zajedno s “tatíčkem” Nerudou — oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.

Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým.

Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské “Baladě o srdci” viděl za “Kosmickými” lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne.

“Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.”

Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .
Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele.

Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let.

(Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.)

Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace

Autor článku: Miroslav Vejlupek

The post Jan Vrba. Zapomenutý básník a pozorovatel přírody. Veleúspěšný spisovatel své doby first appeared on Čítárny.