Iva procházková a její knihy pro děti a mládež patří tradičně k tomu nejlepšímu, co v Česku vychází. Zlatou stuhou za rok 2011 oceněná kniha Uzly a pomeranče o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, jedním slovem o dospívání. Velkou roli v příběhu hrají koně jako symbol nespoutanosti i jako smutek z odcházejícího dětství. Čtivá, zábavná a dojemná, a přitom nesentimentální.

Kolik je lidí, tolik je světů, to ví Darek z novinky Ivy Procházkové Uzly a pomeranče už dávno. Je mu čtrnáct a nemá to vůbec jednoduché. Maminka náhle zemřela, a tak místo na vysněné gymnázium musel zůstat doma a starat se o svou sestřičku Emu. Ona je trošku „jiná“ a potřebuje spoustu trpělivosti. Máma ji měla, Darek se tomu učí, ale občas s ním zalomcuje pořádný vztek. Pak si vzpomene na mámina jednoduchá a jasná pravidla. Její moudrost a rozvaha mu tolik chybí.

„A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“
Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“
V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty.

Táta se jen těžko srovnává s vlastní bolestí, taky přišel o práci, a tak se Darkovi zdá, že je občas na všechno sám. Nebyl by. Doma, na statku nad vsí, jim vypomáhá Marta z pošty. Jenže Darek ji nehodlá vpustit do svého, vlastně jejich, života, nechce, aby zabrala maminčino místo. Proto je na ni protivný. Přesto Marta dál vaří, zašívá, uklízí a pak mizí. Vládne mezi nimi nepřátelské příměří. Naštěstí Darkovi pomáhá rozprávění se sousedem Havlíkem, kterému nosí ze vsi nákupy. Povídání s ním mu nahrazují maminčiny rady, ale jen trochu.

A pak je tu Hugo – spolužák, který kdysi ublížil Emě, ponížil ji. Od té doby se tihle dva nepřátelé na život a smrt – Darek a Hugo – mlátí, jakmile k tomu mají příležitost. Nakonec zmiňme Hanku, něžnou vílu chlapcových snů, starší sestru kamaráda Michala, kolem které to voní po pomerančích.

Jak vidíte, nemá to Darek vůbec lehké. Táta hledá práci, je hodný, děti má rád, ale občas si vypomáhá zapomněním v alkoholovém oparu. Vidí to celá vesnice. A úřady nespí. Co bude s Emou, kdyby ji chtěli úředníci zavřít do ústavu? Máma tolik chybí. Pak se objeví Anton – polský obchodník, prý tátův kamarád. A doveze zubožené koně, mají je dát do pořádku… Darek je nadšený, má to, po čem vždycky toužil. O koně se pečlivě stará, rozmlouvá s nimi, učí se o ně starat za pomoci pana Havlíka, a taky na nich jezdí. Do jeho života vstoupila naděje na lepší příští. Vše na růžovo maluje i to, že chodí s Hankou… Jenže Darek netuší, proč se o koně starají, neví nic o obchodech Antona s proradnýma očima. Nechápe, proč táta koně nemá rád, nebo se tak aspoň chová. V den, kdy se dozví pravdu, jako by ve vteřině dospěl! Jako kdyby pochopil, že ne vše se děje po přímkách, že občas se musí udělat i zatáčka…

Díval se, jak provaz čadí, svíjí se a v místech, kde byl zavázaný mnohonásobně (Darek nepochyboval, že to byl právě otcův uzel), hoří větším, urputnějším plamenem. Když se po několika minutách rozpadl na prach, ucítil Darek úlevu. Aspoň s něčím se vypořádal. Už žádné uzly. V matčině světě možná fungovaly, ale Darek o ně nanejvýš zakopával. Odteďka si zákony bude tvořit sám.

Iva Procházková nám odhaluje jak těžké je stát se dospělým.
Výstižnými slovy vypráví o statečnosti, odpovědnosti, první lásce a předkládá nám nádherný příběh, který proudí kolem nás, nutí k zamyšlení a graduje v drobných vírech do dramatického vyústění. Příběh Darka, jeho rodiny a jeho koní čtenáře pohlcuje, překvapuje a hladí zároveň. Ač je určen náctiletým, tak je vlastně pro čtenáře od dvanácti let do nekonečna, protože náctiletí podobné události právě prožívají a my o něco starší máme leckteré okamžiky zažity, i když asi kdysi dávno. Ale je dobré si na ně vzpomenout a těm mladším s dopíváním pomoct. Zároveň si i uvědomit, že se nechováme odpovědně, když třeba svému dítěti zamlčíme něco důležitého, co se v rodině děje. Třeba to, co bude s koňmi, o které se tak pečlivě stará, jak se stalo Darkovi. Chránit totiž neznamená něco nalhávat – ať už někomu druhému, či sobě samotnému.

Uzly a pomeranče | Iva Procházková | Ilustroval Jiří Franta. | Vydává Albatros, 2011 | Zlatá stuha 2012

Spisovatelka Iva Procházková
Česká spisovatelka, scenáristka a dramatička Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci. Svou prvotinu Komu chybí kolečko? vydala v našem nakladatelství roku 1980. V osmdesátých letech emigrovala se svým manželem, režisérem Ivanem Pokorným, a dětmi do Rakouska, ale rodina se usadila nakonec v tehdejším Západním Německu. Zde spisovatelka spolupracovala s několika divadly a rozvíjela dramatickou tvorbu. Po roce 1989 se vrátila do Prahy, kde nyní také žije a tvoří jako spisovatelka a scenáristka na volné noze. Knihy se zabývají mezilidskými vztahy, city a dětským světem. Podle své knihy Únos domů, která vypráví o odvaze a samotě dětí, napsala v roce 2002 scénář a s manželem natočila stejnojmenný český film ve spolupráci s Českou televizí.
Téměř všechny knihy Ivy Procházkové byly oceněné u nás (Ceny nakladatelství, Zlatá stuha, Suk – čteme všichni) i v zahraničí; překlady její tvorby vycházejí v Dánsku, Finsku, Francii, Holandsku, Japonsku, Španělsku, Švédsku, USA… V Německu je nejúspěšnějším spisovatelčiným titulem Čas tajných přání, který získal prestižní cenu Jugendliteraturpreis. Autorka také získala již dvakrát ocenění Magnesia Litera v kategorii knihy pro děti a mládež. V roce 2007 za knihu Myši patří do nebe.

V roce 2010 dostala Magnesii Literu za knihu Nazí, ale ve stejný rok nebyla ani nominována na Zlatou stuhu za nejlepší knihu pro děti a mládež!! To je výsledek odborné péče o kvalitu české literatury ze strany odborné poroty. Kdopak tam asi byl, že? zde nápověda

Ukázky z knihy:

„A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“
Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“
V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty.
Darek by si moc přál, aby jejich rodina byla jako jiné, ale od matčina pohřbu je všechno jako vykolejené.  Co uzavřeli provozovnu, otec sežene jen příležitostnou práci a na syna nemá čas, ani na malou Emu. Potíž je v tom, že Ema se musí doprovázet a hlídat na každém kroku. Když je vám třináct, máte docela jiné plány, než se vláčet všude s malou holkou. Ještěže nemusí vařit, to obstará Marta, i když Darkovi se ani trochu nelíbí, že se jim plete do rodiny. Ze smutku ho vytrhne otcův nápad. Co takhle zřídit si chovnou stáj? Za domkem přece mají louku, kde by mohli chovat koně. Budou podnikat a konečně splatí dluhy. I když je Darek zpočátku nedůvěřivý a ztrémovaný, vždyť koně nikdy neměli, jen kozy a slepice, nakonec ve stáji tráví nejvíc času a sám se naučí na koních jezdit, i skákat přes překážky. Kdo by si nepřál vytáhnout se před svou holkou a předvést se na koni v plném cvalu?
Ale pak se stane něco, co se nemělo podle Darka nikdy přihodit…
Pokud dospívání pojmenujete jinými slovy, je to Darkův příběh. Příběh o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, příběh, v němž velkou roli hrají koně. Koně jako touha, jako symbol nespoutanosti, koně jako smutek z odcházejícího dětství. Na pozadí odlehlé horské scenérie dostávají vztahy sílu, prudkost a hloubku, o které se velkoměstským dospívajícím ani nesní.
—-
Nabral dech a prudce plivl. Slina přistála Hugovi na bradě a klouzala mu po krku k okraji trička. Setřel ji rukávem.
„Seš mrtvola!“ zařval.
„Až po tobě,“ odpověděl Darek. Vzápětí uskočil, protože Hugo se na něho vrhl, ruku s klackem napřaženou nad hlavou. Darkovi se podařilo uhnout ráně, ale váha Hugova těla ho přimáčkla k hřbitovní zídce, ostrý vyčnívající kámen mu roztrhl svetr a zapíchl se mu mezi lopatky. Sykl a vymrštil pěst směrem k Hugově čelisti. Trefil ho jen slabě ze strany do ucha, protože Hugo v poslední chvíli odvrátil hlavu.
„Hehe,“ předstíral, že se nemůže udržet smíchy. „To šimrá, vole!“
„Pošimrám tě ještě, chceš?“
Hugo se místo odpovědi znovu rozmáchl. Darek si přikryl hlavu rukama. Ucítil silnou ránu na předloktí, bolest mu vystřelila až do konečků prstů a okamžitě ho mobilizovala. Spíš instinktivně než s rozmyslem vyrazil kolenem proti Hugově rozkroku. Hugovi podklesly nohy a zlomil se v pase. Darek ustoupil, napjatě ho pozoroval,
vyčkával. Klidně to mohla být přetvářka, lest, na kterou ho chtěl Hugo nachytat, aby ukolébal jeho ostražitost a o to silněji udeřil. Ale když mu vypadl klacek z ruky a tvář mu zkroutila křečovitá grimasa, napětí z Darka spadlo. Pochopil, že boj skončil. Rychle posbíral vysypané učebnice, nastrkal je zpět do aktovky a s pohledem stále přilepeným k Hugovi začal couvat podél zídky.

„To máš za to!“ křikl. Slyšel ve vlastním hlase provinilý tón, který ho rozčiloval. Jako kdyby to nebyl Hugo, kdo rvačku vyvolal.
„Polib si…,“ zamumlal Hugo sotva slyšitelně přes sevřené zuby.
„Říkal jsem ti, že máš ségru nechat na pokoji! Jak na ni příště sáhneš, kopnu tě ještě víc! Přistaneš támhle v kytičkách!“ Kývl hlavou k hřbitovu, kde se ježil les křížů a náhrobních kamenů, teď na jaře bohatě ozdobených květinami. Jednu z těch kytic tam před dvěma dny donesli s Emou. Omotala žluté tulipány křiklavou stuhou z lesklého papíru, kterou zavázala na mašli. Darkovi se stuha nelíbila a tušil, že se ani matce nelíbí, ale na tom nezáleželo.
„Zmiz, vole! Dej si padáka!“ ozval se Hugo, už ne tak slabým hlasem.
Darek raději zrychlil. Znal Hugovu urputnost a rychle se dobíjející baterie. Při jedné z dřívějších rvaček, která se odbývala za tratí, proti němu Hugo v samém závěru, kdy už všechno ukazovalo na Darkovo vítězství, vystartoval s takovou prudkostí, že společně spadli na kamenitý násep. Hugo si při té příležitosti zlomil malíček a Darkovi se rozbil mobil, který měl v zadní kapse kalhot. Od té doby si na Huga dával ještě větší pozor než dřív. Ne, po dalším kole opravdu netoužil. Kromě toho měl nejvyšší čas. Za pár minut bude Ema stát před školou, natahovat krk a otáčet hlavu zprava doleva jako slepice, která vyhlíží sousto.
Poskytovala Hugovi a dalším dětem nevyčerpatelný zdroj obveselení.
„Na, pipipi!“ volali na ni, kroutili krkem a kopírovali její škubavé pohyby. „Hele, žížala, pojď si ji sezobnout!“

The post Iva Procházková. Uzly a pomeranče. Oceněná kniha o dospívání se vším všudy first appeared on Čítárny.

Jano měl pouze 8 let, vlasy střapaté, nohy bosé a špinavé, kalhoty sama díra. Byl to dobrý a hodný kluk, plný fantazie a rád se učil. Byl ale z chudé rodiny a neměl lehký život. Právě proto je i dnes příběh velmi poučný a měl by se číst i ve školách.

Příběh o chlapci jménem Jano patří spolu s Čenkové dětmi k jediným prozaickým dílům Fraňa Krále určeným pro mládež.
Podobně jako ve smutném příběhu Miška, Hanky, Palka a Evičky Čenkových, i v této knize se čtenáři rázem ocitnou v bídném prostředí nejchudších vrstev slovenské společnosti v době vrcholící hospodářské krize ve 30. letech 20. století.

Na osudu malého Jana poznají těžký život dětí, které místo laskavého pohlazení nebo her znají jen tvrdou práci a hlad.

V českých knihovnách máme také podobnou knihu. Malý Bobše od Jaromíra Plevy.
Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdejší světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět.
Proč Malý Bobeš populárního Plevy patří mezi klenoty české dětské knihy

Ukázky česky a slovensky:

Jano byl smutný, protože ho opustili husy. Vzpomíná, jak chodil za svým vojskem. Jano měl rád své husy a husy měli rádi Jana. Často jim vyhrával na píšťalce. Jano vylezl na strom a díval se. V dálce viděl krásné třešně. Ujo čí jsou ty třešně? No, chlapče, to jsou farní třešně. Farské a to už jako? Ti, co chodí do kostela, těm patří ta zahrada. Inu i mně patří? Ano i tobě.
Když strýc odešel, Janko se vydal na třešně. Šel natrhat trochu mámě a tatínkovi. Aby se už na něj nezlobili. Trhá, trhá a najednou vidí člověka. Byl to pan kaplan, který křičel, aby Jano slezl dolů. Jano se bál a slezl dolů až když pan kaplan odešel. Když byl Jano v kostele, pan farář vyprávěl o nezbedných dětech. Jano věděl, že pan farář řekne rodičům, o tom jak byl na třešni a trhal třešně. Lekl se, a utekl.

xxx
„Les najednou končil. Před Janem stály krásné paláce. Jano nevěděl, jestli je to pravda, jestli se mu to jen sní. Možná, že je to zas jen nějaká pohádka ze snu! Pokročil několik kroků – a zase nové překvapení. Před ním se rozlévala ohromná barina. A najednou slyší jakýsi cengot. Ohlédne se a vidí, že letí k němu jakási potvora. Bylo to velké jako jejich chaloupka a běželo to po kolejích, na kterých právě stál.“

xxx

Zo salaša do služby.

Na druhý deň pršal drobný dážď. Jano sa lúčil s Dunčom a bolo mu do plaču. Dostal do uzlíčka kúsok chleba, bača mu ukázal cestu – a musel ísť. Ešte raz sa podíval na salaš, ešte raz pohladkal Dunča a vykročil.

Prešiel lesným chodníčkom a bol na ceste. Chcel sa ňou dostať domov. Išiel dolu cestou, išiel, až prišiel na križovatku. Tam sa cesta rozbiehala dvoma smermi. Jano nevedel, ktorým sa má pustiť ďalej. Rozhodol sa naľavo. Ale zmýlil sa, táto cesta práve neviedla do jeho dediny. Darmo pozeral, kedy sa už dostane z hustého lesa. Cesta nemala konca. Jano bol už hladný i premoknutý. Vybral z uzlíčka chlieb, zajedol si, trošku si pod stromom odpočinul a zasa len išiel ďalej.

Chýlilo sa už k večeru, keď Jano zrazu zastal a vyvalil oči. Les sa končil Pred Janom stáli krásne paláce. Jano nevedel, či je to pravda, či sa mu to len sníva. Možno, že je to zas len nejaká rozprávka zo sna! Pokročil niekoľko krokov – a zasa prekvapenie. Pred ním sa rozlievala ohromná barina. A naraz počuje akýsi cengot. Obzrie sa a vidí, že len k nemu akási potvora. Bolo to veľké ako ich chalúpka a bežalo to po koľajniciach, na ktorých práve stál. Vrtko musel odskočiť, aby ho nezadlávilo.

Keby bol Jano vedel, že je na Štrbskom Plese a tá potvora že je električka! Jano vedel síce, že ten vysoký grúň, pod ktorým leží ich dedinka, volá sa Kriváň. Vedel aj to, že tam niekde vysoko a ďaleko v horách, kde vidieť večer z ich dedinky maličké svetielka, je Štrbské Pleso. To vedel všetko od starčeka susedovie a zo školy, ale nevedel veru, čo je to Štrbské Pleso. Nevedel, či je to zvieratko so štyrmi nohami a či nejaký vták, ktorému sa večer blyštia oči. A preto tu stál s vyvalenými očami a díval sa a díval…

A Jano mal zasa nového kamaráta. Bol to asi desaťročný chlapec, podobný Janovi.
– A čí si ty?
– Nuž náš!
– Ale ako sa voláš?
– Jano… A ty?
– Jožo.
Jožo bol sirota z mesta. Otec mu bol robotníkom. Lež umrel už dávno a dávno mu umrela i matka. Jožo teraz slúži v tom veľkom hoteli. Pomáha v kuchyni. Prikladá do sporákov. Nosí drevo. Rozkladá oheň. vynáša popol a vyváža na vozíku smeti ďaleko do lesa.
– A dajú ti dosť jesť?
– Dajú.
– A dobré?
– Dobré… Mäso, koláče, kávu…
– Nuž to i ja by som chcel tam slúžiť.
– Môžeš. Pani správcová mi práve hovorila, aby som si našiel kamaráta, keď nevládzem sám ťahať vozík s drevom a so smeťami.

A už sa aj zapriahol Jano k Jožovi do vozíka, naloženého drevom. Ťahali chlapci, ťahali vozík cestičkou ku kuchyni ako dva koníky. Tam drevo poskladali. Keď boli s robotou hotoví, rozbehol sa Jožo za pani správcovou a hlásil jej, že už má kamaráta. Pani správcová nemala práve veľmi kedy, nuž len povedala:
– Dobre, dobre.
A Jano bol prijatý.

 

Na Štrbskom Plese.

Na Štrbskom Plese nastal Janovi celkom nový život. Tu videl a poznal veci, o akých sa mu predtým ani nesnívalo. Mnoho ráz zastal, otvoril ústa a díval sa, díval ako teliatko na nové vráta. Hneď v prvých dňoch, keď vyšiel pred veľký hotel, mal oči na ňom nechať. Veď ten mal väčšie obloky, ako je celá stena jeho izbičky! A tá výška! Veď je ten palác vyšší než kostolná veža v jeho dedinke! Ako to len môžu ľudia tak nad sebou bývať? A koľko ľudí v jednom dome! Len kde majú maštaľky a kde humná? To u nás, braček, každý má svoj dom! Ale čože sú naše chalúpky proti tomuto ohromného stavenisku? Dva takéto paláce konča seba, a bude to dlhšie než celá naša dedinka! Keby toto tak videli naši chlapci z dediny! Keby to videli!

Býval Jano v izbičke, ktorá bola pridelená čeľadi. Bola viac pod zemou ako nad zemou a neďaleko veľkej kuchyne. Tam spával na jednej postieľke spolu s Jožom. Okrem ich postieľky boli tam ešte postele štyroch slúžok a dvoch kuchárok. No chlapci sa tu veľa nezdržiavali. Neskoro večer prichádzali a zavčasu zrána odchádzali. Len vyspať sa sem chodili. Ostatný čas trávili pri robote.

Ráno vstávali prví. Keď prišli kuchári a kuchárky do kuchyne, museli už byť všetky sporáky vyčistené. Potom kládli chlapci oheň do sporákov, do ktorých im bolo práve rozkázané. Keď boli s tým hotoví a navarila sa káva, dostali raňajky. Kávu a ku káve kúsok koláčov alebo rožkov, ktoré ostali včera na panských stoloch. No jednako chutilo im vždy všetko dobre.

Po raňajkách zapriahli sa Jano s Jožom do vozíka a vozili drevo. Drevárne boli pri lese pod vŕškom. Odtiaľ museli chlapci navoziť do kuchyne toľko dreva, koľko sa len vošlo pod všetky sporáky.

Chlapci obyčajne obedovali v umyvárni, kde sa čistili nádoby. Tam bývala hostina! Mohli si vybrať v jedlách zo všetkých tanierov, čo podonášali späť z jedálne. A to bolo jedál! Jano ani nevedel, ako sa to všetko volá. Bolo tam mäsa. Bolo tam koláčov! Bolo tam ovocia! Pri takýchto obedoch spomínal si Jano často na svoj domov. Oj, keby sa tak mohol rozbehnúť a odniesť niečo z tohto množstva pokrmov svojim bračekom a sestričkám! Čiže by si tí pochutnali! A tu sa to všetko vylieva do pomyjí. Či nie je to škoda? A jeho otec s mamkou museli tak tvrdo pracovať, a sotva sa môžu nasýtiť zemiakmi a kapustou. Oj, otec, otec, keby ste sa už nehnevali na mňa a keby ste ma nezbili, hneď by som si napchal vrecká týmito pečienkami a odniesol vám ich na večeru miesto zemiakovej polievky!

Popoludní chlapci vozievali zas do kuchyne drevo a ukladali ho pod sporáky. Často pomáhali aj záhradníkovi čistiť chodníky. Robili to veľmi radi, lebo po chodníkoch sa prechádzalo toľko pekných ľudí! Boli tu páni, vyobliekaní v krásnych šatách, boli tu panie, krásne ako obrázky, a hrali sa tu pekne vyobliekané deti, ktoré Janovi pripomínali zlého Igora z panského dvora.

– Čo len robievajú títo ľudia?
– Ráno spia do ôsmej, potom sa stroja, raňajkujú, idú na prechádzku, obedujú. Po obede sa kúpu alebo člnkujú. Večer tancujú.
– A nepracujú?
– Načo by pracovali. Majú dosť peňazí.
– Aha! Aha! dívaj sa, Jožo, naozaj! Tamto sa kúpu i chlapi i ženy s deťmi! Že sa nehanbia! Veď u nás sa len malé deti kúpu!
– Ale, Jano, veď kúpať sa je zdravé! To by mal robiť každý človek!
– A prečo sa my nejdeme kúpať?
– My nemáme kedy!

Chlapci večerievali neskoro. Museli čakať zas na zvyšky z jedálne. Chodili sa preto dívať pod okná, či páni budú už skoro po večeri. Tu si mal Jano oči vyočiť. Veď tá jedáleň je väčšia izba ako ich celý kostol! Dva rady bielych stolov. Na stenách zrkadlá ako vráta. V kútoch kvety do povaly. Okolo stolov krásni páni, panie a Igorovia, ktorí sa podobali princom z rozprávky. Ba i malé princezné tam boli! – Na strieborných tácňach roznášali čašníci sklené i porcelánové nádoby. V nich boli tie dobré jedlá. Ale čašníci boli smiešni. Strašne smiešni. Mali čierne kabáty a na nich na zadku krídla ako vrany. Na tom sa Jano schuti smial.

The post Fraňo Král. Jano. Poučný dětský příběh o nesmírně chudé, nelehké předválečné době first appeared on Čítárny.

Německé vydání románu Ivy Procházkové Nazí bylo v roce 2009 nominováno na velice prestižní cenu Deutscher Jugendliteraturpreis dvěma nezávislými na sobě porotami – porotou kritiků a porotou mládeže. To dvojí uznání, od odborníků i od obyčejných čtenářů, určitě dostatečně vypovídá jak o literárních kvalitách, tak o čtivosti textu, o jeho vyváženosti.

Proč román má název Nazí?
Jde o metaforu, kterou vysvětli Sylvin otec hned v první kapitole:

„Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. (…) Jak stárneš, oblíkáš se. (…) Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou.“

Protagonisté románu jsou v tomto přeneseném významu všichni „nazí“, všem je kolem sedmnácti let, a všechny jejich prožitky jdou příliš hluboko a zanechávají v nich bolestivé stopy.

Doslova nazí jsou na začátku vyprávění Sylva a na konci Filip. V obou případech je jejich fyzická nahota paralelou k svobodě. V otvírající scéně Sylva plave nahá v Labi. Je vnitřně svobodná už od začátku, dělá si co chce a je jí jedno co si o ní kdo myslí, také bytostně potřebuje přímý kontakt s přírodou, splývat s ní. Na konci Filip, celou dobu zakuklený, neschopný se bezprostředně projevit a dát průchod pudovým emocím, jde v lijáku svlečený do naha – protože už se osvobodil, dokázal vyjít ze své kukly a překonat civilizační zábrany.

Iva Procházková vypráví střídavě o pěti různých mladých lidech. Některé z dějových linií se protínají, jiné ne. Text o Niklasovi je vyprávěn v první osobě, vypravěčem je Niklas, zatímco příběhy ostatních čtyř jsou zprostředkovány v třetí osobě, z pozice vševědoucího vypravěče. Jako předehry a vstupy k jednotlivým kapitolám slouží obnažená torza dialogů (v případě Filipa vnitřních monologů) bez žádných vnějších nebo upřesňujících okolností.

To, co spojuje všechny postavy, je nejenom věk a psychický stav zranitelnosti a přílišné citlivosti příznačný pro dospívání, ale i jejich outsiderství.
Všichni mají společné to, že nechtějí do formy na odlitky, odmítají se nechat tvarovat do uniformity. Všichni hledají cestu k svobodě, útěk od železné košile zvyků a pravidel. Evita tím, že uteče do Berlína, který se pro ni stal zástupným znakem svobody. Robin tím, že dvířka k sobě, do vlastního nitra, před všemi neprodyšně uzavře, aby k němu nikdo nemohl. Sylva tím, že se odmítá podřídit konvencím a pravidlům. O Niklasovi je v textu jednoznačně řečeno, že je „vlastní volbou outsider“. Filip, ač je ze všech nejvíc uvízlý v civilizačních normách a řádu, je přesto také outsiderem: život ho „s železnou pravidelností znovu a znovu staví do role idiota“, a Filip má pocit, že je „vždycky na nesprávném místě, v nesprávný čas s nesprávnými lidmi, kterým říká nesprávné věci“.

Sylva, Niklas, Evita, Filip a Robin mají všichni společné to, že nezapadají a nechtějí zapadnout do schémat, do kterých je chce nasoukat společnost.
Odmítají se nechat domestikovat. V příběhu Sylvy se ne nadarmo objeví paralelní dějová linie s divokým zvířetem, které se nějakým nešťastným řízením osudu octnulo na území ovládaném civilizovaným člověkem. Sylva se se zvířetem, které nalezne na prašných ulicích Berlína, cítí spřízněná, instinktivně s ním utvoří pakt a snaží se mu pomoct:

„Vyhlídky divokého zvířete uprostřed evropského kontinentu se Sylvě zdají mizivé. Tak jako vyhlídky na jakýkoli opravdu volný, nespoutaný život. Pro kohokoli.“ „Divoká zvířata se v lidské krajině prostě zabíjejí. Tak to bylo vždycky.“

I v přeneseném významu – schémata, řád a pravidla, nejobecněji civilizace, zabíjejí divoké zvíře v mladém člověku, jeho nespoutaného ducha. Opozice civilizace–divočina se projevuje obzvlášť silně v postavě Sylvy a v paralelní dějové linii o prérijním vlkovi.

Svoboda je pojem velmi často zmiňovaný a diskutovaný ve všech pěti příbězích. Svoboda v různých podobách:

Svoboda Evity, která jí přinese záhubu.
Její drogové úniky ji přinášejí opojný pocit svobody. „Nejenže jí není špatně, cítí se velkolepě. Tohle je tedy svoboda – ten moment odpoutání se od všeho, moment proražení zátarasu!“ A Evita soustavně proráží zátaras vědomí a hledá cestu v prostoru chaosu, s klamnou iluzí, že to hledání může ovládat.

Svoboda Sylvina otce, jehož „tok vlastního života dovedl k přesvědčení, že svoboda je možná, ale rozhodně není zadarmo.

“Svoboda, k níž na konci přece jen dojde Filip – když se odváží k přímému dotyku, k přímým činům.
Úzkostlivě chráněná vnitřní svoboda Robina, která je ve skutečností dobrovolným vězením: „Jenom žádné důvěrnosti! Neprozradit víc, než se dá říct cizímu člověku. (…) Nemá potřebu nikoho k sobě pouštět – vystačí si sám.“

Svoboda v rozhovoru Sylvy a Robina, když vezou v autě kojota na záchrannou misi:

„Bojím se, že dlouho nepřežije.“
„Možná, ale nebude za mřížemi. Robine! Nedělej, že nechápeš ten rozdíl! Bude volnej! Může si dělat, co bude chtít!
„Svoboda na týden? Na dva? (…) Co když to budou jenom dva dny? Několik hodin?“
„Podle mě se míra svobody nedá vyjádřit v hodinách.“
„A čím se podle tebe vyjadřuje?“
„Každej má svůj způsob.“
„Jakej způsob má podle tebe kojot?“
„Zpívání.“

Když Sylva a Robin vypustí kojota do lesa na křižovatce tří státních hranic, Sylva to chápe jako rituál. Křižovatka a hranice jsou, stejně jako nahota nebo divoké zvíře v ohrožení, metaforami o dospívání.

Prostor ve vyprávění plní i symbolickou funkci.
Velká část děje se odehrává příznačně na místech, která jsou „hraniční“. Sylvin dům u otce v Čechách je na hranici lidského obydlí a divočiny, na konci vesnice, u lesa. Matčin byt v Berlíně má střešní terasu, kde Sylva často pobývá, a střecha je hranicí mezi domem a nebem. Letiště, kde Sylva objeví kojota, je rovněž prostorem, označujícím hranici.

Oproti tomu Niklas a jeho láska Evita obývají hranicí lidského obydlí směrem dolů, do podzemí, v tajné komůrce ve sklepě, která svými rozměry a uzavřeností (vejde se do ní jen stará matrace a nikde nemá okno, osvětluje ji slabě jen násypka na uhlí) připomíná hrob. Dokonce i jejich známost a vztah začaly v podzemí, v prostorách metra, kde je „nějaký podzemní bůžek lásky svedl dohromady“.

Když Robin v posledních kapitolách plave v lomu, uvědomí si, že se nachází „uprostřed velkého prázdného kruhu. Bezpečně, beznadějně sám“ – a tato slova platí jak čistě fyzicky, doslova, tak i v přeneseném významu. Musí se odvážit riskovat kontakt, aby dokázal vpustit k sobě, do kruhu, v kterém se sám izoloval, jiného člověka. „…už nemůže mlčet. Musí riskovat slova. (…) Než bude pozdě. Než se kruh definitivně zavře a nebude z něj úniku.“

Iva Procházková vystihuje s obdivuhodnou empatií a s mistrným ovládáním literárních prostředků stav duše v dospívání, kdy se člověk cítí sám a je zmatený. Bolestivě hledá sebe samého, své místo pod sluncem a cestu k ostatním.

Nazí | Iva Procházková | Vydala Paseka 2009 | Formát:  220 stran, 20,5x14cm

The post Nazí. V pubertě je člověk nahej, říká Iva Procházková o oceněné knize first appeared on Čítárny.

Skoro každá knížka Ivy Procházkové patří mezi knihami pro děti a mládež k těm nejlepším. Její knížky jsou čtivé a rozhodně se nevyhýbají tématům, jež jsou pro nakladatelství komerčně nezajímají. Tak je tomu i u poslední knížky “Myši patří do nebe”, kde základním motivem je smrt. Ale nelekejte se, k pochmurnému katolickému vnímaní smrti, tak, jak to máme v sobě zakořeněné, to má hodně daleko…

Iva Procházková je autorkou bezmála dvaceti titulů a v současném kontextu české prózy pro děti a mládež stále dokáže překvapovat, jak ve výběru témat, tak ve způsobu vyprávění příběhu.
Zatímco v předchozích pohádkově laděných příbězích (Středa nám chutná, 1994, Eliáš a babička z vajíčka, 2002) propojuje realitu s fantazijním motivem, popřípadě s postavou, a jejich prostřednictvím otevírá aktuální sociální otázky, jako je problém omezené autoritativní výchovy nebo zcela jednoduchá touha předškolního dítěte po prarodiči, ve zvířecí pohádce Myši patří do nebe Procházková volí téma smrti a znovuzrození. Kniha působí jako hravé fantazijní podobenství závažných existenciálních otázek, které umocňují jemně šrafované figury zvířat ilustrátorky Markéty Prachatické se zvláštní snovou dynamikou pohybu.

Kniha pro děti o smrti a posmrtném životě.
Hrdinové prózy, myšák Šupito a lišák Bělobřich, se po své smrti potkávají v nebi a po smytí nečistot z pozemského života v „koupelně“ pro všechny příchozí prožívají blaženost (ne)bytí plného her a setkávání s jinými zvířecími tvory. V bohatých dialogických rozmluvách zpytují své vzpomínky na pozemské bytí, ale i svůj úžas nad jeho barevností. Pomalu mezi nimi začíná vznikat hluboké přátelství. Nelze než obdivovat nápaditost představy zvířecího nebeského ráje, v němž vše – houpačky, kolotoče, skákací míče, lišákova hra Světlušky zhasnout – je tak podobné toužebným hrám dětského věku.

Ovšem rajská blaženost se postupně pro naše protagonisty stává jednotvárnou. Pro každého tvora nastává čas odejít:

Čas ubíhal. Vlastně neubíhal, s časem se tu dělo něco prapodivného. Neběžel, neplynul, nevlekl se – jako by vůbec nebyl.

A před svým znovuzrozením shlédnou všichni svůj uplynulý život. Bylo by zajímavé sledovat, jak tuto v podstatě jedinou vážnou epizodu vnímají dětští čtenáři. Na zemi pak duše hrdinů přebývají v podobě zvířete, kterou si sami mohli zvolit. A dostávají se na ni, jak jinak, než dobrodružnou cestou parníkem s roztodivnou směsicí zvířat…

V této souvislosti vyvstane na mysl diskutovaný pohádkový román Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce, ve kterém motiv smrti rozehrává téma odvahy a překonání strachu.
Bratři Lví srdce. Jedinečná kniha Astrid Lindgren pro děti o smyslu života i smrti
Působivá pohádková próza Ivy Procházkové, čerpající jak z křesťanské, tak z hinduistické náboženské tradice, je holdem přátelství a životu v souhlase s přírodou.

A co o knížce říká Iva Procházková…

Pohádkový příběh „Myši patří do nebe“ je poslední dětskou knížkou, kterou jsem dokončila. Je to takové veselo-smutné vyprávění o myši, která se po smrti dostane do zvířecího nebe a tam se potká se spoustou dřívějších přátel i nepřátel a zažije s nimi neobyčejná dobrodružství.

KNIHA ZÍSKALA CENU MAGNESIA LITERA 2007 V KATEGORII KNIHA PRO DĚTI A MLÁDEŽ A ZLATOU STUHU ZA ROK 2006

Myši patří do nebe | Iva Procházková | Ilustrace Markéta Prachatická | Vydal Albatros 2006

Ukázka z knihy

Brána se sama od sebe otevřela a Šupito pomalu, s bušícím srdcem proklouzla na druhou stranu. Šla co noha nohu mine a na každém kroku se rozhlížela. Do neznámých míst vstupovala vždycky opatrně. Všude mohlo číhat nebezpečí a rozumná myš s tím musela počítat. Proto nikdy neriskovala – ani když byla mrtvá.
Za bránou se prostírala louka a na ní se klikatila pěšinka mezi kapradím. Vedla k vysokým borovicím. Vypadalo to tu podobně jako za hájovnou, takže Šupito ze sebe brzy setřásla všechnu úzkost. Koupelna musí být tam, kde je voda, pomyslela si a rozběhla se po pěšině směrem, odkud slyšela bublání a zurčení.
Za chvíli dorazila na kraj lesa. Tam zůstala stát a bezradně se rozhlížela. Doma, ve svém lese, znala každý pařez, každý kámen, ale tady se bála, že zabloudí. Pěšina se kamsi vytratila, bublání vody se ozvěnou rozléhalo z různých stran a ona nevěděla, kudy dál.
„Pořád rovně!“ ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu a uviděla strakapouda. Seděl na větvi borovice a zvysoka, jak to dokážou jenom strakapoudi, si Šupito prohlížel. „Nová, co?“
„Hledám koupelnu,“ řekla Šupito zdvořile. Rozhodla se, že si nebude strakapoudova povýšeného tónu všímat. Je přece myš – bude se chovat slušně, ne jako někdo!
„Že vy myši pořád něco hledáte!“ utrousil strakapoud. „Ještě jsem neviděl jedinou, která by běžela rovnou za zobákem!“
„To bude asi tím, že my myši žádný směšný, ukoptěný zobák nemáme,“ neodpustila si Šupito jízlivou poznámku. S některými tvory se při nejlepší vůli nedalo mluvit vlídně! Ale strakapouda její odpověď ani v nejmenším neurazila.
„To je síla, to si musím zapamatovat! Řeknu to datlovi, až ho uvidím!“ rozřehtal se. „Na něj se to přesně hodí: směšný, ukoptěný, smradlavý zobák!“
„Smradlavý jsem neřekla!“
„Řekla neřekla, datla to dožere. Už se těším, jak se bude vztekat. Je totiž příšerně nafoukaný, na všechny kouká shora,“ poučil ji strakapoud a vznesl se.
„Počkej, kudy mám běžet?“ zavolala Šupito.
„Že vy myši pořád běháte! Poleť se mnou, jsme tam za chvilku!“
Šupito si uvědomila, že vlastně umí létat. Jak na to mohla zapomenout? Vznesla se a v mžiku strakapouda dohonila.
„Pořád rovně?“ křikla se na něj.
„Pořád,“ přikývl a Šupito zaslechla, jak se v letu pochechtává. „Pořád rovně za tím směšným, ukoptěným, smradlavým zobákem!“

The post Myši patří do nebe píše Iva Procházková v jedné ze svých nejlepších pro děti first appeared on Čítárny.

Knihy Ivy Procházkové jsem kupovala dětem určitě už v době, kdy ještě žila v Německu. To totiž samy ještě nečetly a při četbě knížek Červenec má oslí uši nebo Středa nám chutná, toho velmi zvláštně vymyšleného příběhu děvčátka v dětském domově, jemuž ve vlasech každou středu vyrůstá jablko, jsem se s nimi náramně bavila… děj knížky už si dnes nevybavuju úplně přesně, vím jen, že jsem žasla, jak přirozeně dokázala autorka zakomponovat neuvěřitelně praštěné fantazijní prvky do zhola realistického prostředí děcáku (ze sladkých jablíček pak paní kuchařka v domově vždy ve středu upekla dětem nějakou dobrotu).

To knihy Ivina otce, politicky velmi angažovaného spisovatele Jana Procházky, který po roce 1968 nemohl publikovat a jehož knihy mě v dětství zas kupovali naši (sami velcí Procházkovy čtenáři – Politiky pro každého, Přestřelky aj.) byly napsané bezprostředně realisticky, což jsem co náctiletá oceňovala – Divoké prázdniny jsem přečetla za jediný den.

Jeníkovi, s přáním, aby dlouho zůstal „nahý“. To věnování napsala do své nové knihy Nazí mému šestnáctiletému synovi jeho oblíbená autorka Iva Procházková.

Jedním dechem se čtou i Nazí – příběh pětice sedmnáctiletých dětí, už téměř dospělých, ale ještě stále bolestně váhajících začít se oblékat podle rolí, které by na sebe v životě měly vzít.
Životní cesty Sylvy, Niklase, Filipa, Robina a Anity se protnou jednoho horkého léta na dusné berlínské křižovatce. Každá z cest je jiná, tak jako každý z nich je úplně jiný a z jiného prostředí. Mají však jedno společné: jsou chytří, velmi osobití a velmi nespoutaní – nedokážou se jen tak vzdát svobody, kterou jako nedospělí dosud měli. Hledají svou cestu, nechce se jim přijmou pravidla hry společnosti dospělých, zařadit se a jít v jejich stopách. Ani Sylvin otec, který jako jediný z rodičů všech pěti hrdinů dokázal rezignovat na svou kariéru s věčnou soutěží a v ústraní psát svou knihu, není vlastně šťastný. Musí za svou svobodu hodně zaplatit, protože svoboda je drahá.

Dramatické, téměř filmové střihy (prozrazující na autorku, že jde o zkušenou dramatičku a scénáristku) střídající vyprávění v první i třetí osobě, různé styly i druhy písma podle toho, kdo vypovídá, ženou proud vyprávění nezadržitelně k podvědomě tušenému konci.

Tragédii překryje závěrečná symbolická, téměř rituální scéna knihy, kdy Sylva s Robinem nalézají prostřednictvím divokého zvířete v paměti přírody, byť té evropské už člověkem velmi ochočené, rodovou kontinuitu paměti a v ní svou stopu. Stejně tak jako to neochočitelné zvíře nalezené na prašné berlínské ulici, jež se v ukradeném autě snaží dovézt na svobodu…

Takových promyšlených metafor a symbolů je v perfektně vystavěné knize hodně,
autorka však tak mistrně zachází s jazykem, že je jako umělecké prostředky vůbec nevnímáme, strhující zážitek četby jen umocňují. A její schopnost vcítit se do svých hrdinů tak, že nás jejich nejniternější pocity mrazí na naší vlastní kůži je opravdu něco mimořádného – kéž by jen u nás tak citlivých a vnímavých autorů pro mladé psalo víc. Právě tento typ literatury u nás úplně chybí, a já jsem přesvědčená, že taková kniha dokáže před zrádně iluzorní svobodou z drogy, narozdíl od všech tě polopatisticky podaných knih didakticky zvedajících ukazovák před závislostí, doopravdy varovat. Za svobodu se opravdu krutě platí.

Román Nazí získal v Německu dvě prestižní nominace na Deutscher Jugendliteraturpreis od dvou nezávislých porot – kritiků i čtenářů, a nám nezbývá, než doufat, že první dáma české literatury pro děti a mládež dojde brzy uznání, jakého si umění jejího pera zaslouží i doma v Čechách.

Nazí | Iva Procházková | Vydala Paseka 2009

Ukázka z knihy:

„Nevšimnou si, že nejsme v jídelně?“
„Všimnou, ale až za chvíli.“
Melindina ústa. Její svetr s norským vzorem.
„Můžu ti ho sundat?“
„Miluješ mě?“
Tma, ozářená sněhovou plání za oknem.
„Proč jsi zhasla?“
„Stydím se. Nikdy jsem s žádným klukem nebyla… takhle.“
Svetr je pryč. Tričko taky. Ještě podprsenka.
„Můžu ti ji rozepnout?“
„Miluješ mě, Robine?“
Konečně ruce na holém těle. Je teplé, vláčné. Chvěje se.
„Je ti zima?“
„Ne. A tobě?“
„Taky ne.“
Pocit rostoucího chvatu. Už jsou u postele. Stále šeptají.
„Miluješ mě?“
Obrys její hlavy na polštáři, nic víc není ve tmě vidět. Bez účasti zraku se stávají ostatní smysly vnímavější. Melindina kůže voní po hořkých mandlích. Nechutná tak.
„Co to bylo?“
„Olízl jsem tě.“
„Nejseš trochu divnej?“
„Chtěl jsem vědět, jakou máš chuť, co je na tom divnýho?“
Když se dotkne jejího stehna, proletí elektrická jiskra. Prudce se k ní přitiskne.
„Já se bojím, Robine.“
„Bojíš? Mě?“
Nuceně se jejím slovům směje. Není mu do smíchu. Je napjatý k prasknutí.
„Nesměj se. Miluješ mě?“
Ani šeptat už nemůže. Všechno ho bolí, jak se to v něm pne. Proč to musí být takovéhle? V takovém stresu? Chtěl by hladit, ochutnávat, nechat po sobě klouzat její dlaně, chtěl by pomalu posouvat hraniční kameny. Místo toho se bezhlavě žene k cíli.
„Počkej… Robine, ne… já nechci. Nech toho, Robine!“
Nechat? Teď nechat? To přece nejde! To nemůže myslet vážně! Určitě to říká jen tak. Je to pro ni poprvé. Tak jako pro něho.
„Neboj, to bude dobrý,“ uklidňuje ji, ačkoli sám klidný není. Slyší svůj přerývaný hlas. Ocitl se ve větru, který vyráží dech. Strhává. Nedá se proti němu jít.
A najednou zaječení.
„Nemůžeš odpovědět? Je pro tebe takovej problém odpovědět mi na jednu jedinou otázku?“
„Jakou…,“ uragán dechu, „…jakou otázku?“
„Ptala jsem se tě, jestli mě miluješ!“ Odstrkává ho od sebe. „Miluješ mě?“
„Ne.“ Chce od něj odpověď, má ji mít. „Nemiluju tě.“
A znovu, přímo do jejího ucha. Stejně hlasitě jako ona. Aby to náhodou nepřeslechla. Aby už skončila s tím ptaním.

The post Zůstaňte dlouho nazí, vzkazuje spisovatelka Iva Procházková first appeared on Čítárny.

“Od dětství nás učili zacházet s technikou. Definovat své pocity. Spoléhat se na tým. Racionálně řešit veškeré problémy. Nikdo nám neřekl, že nejlepší způsob, jak osušit slzy, je slíbat je, že nejjistější metoda, jak se zbavit strachu, je prožít ho, že jediná možnost, jak se dostat dál, je vydat se na cestu. Naučili jsme se klást otázky. Zapomněli jsme hledat odpovědi”, napsala Iva Procházková v knize Soví zpěv.
Myslím, že v tomto úryvku je hlavní poselství této opravdu dokonalé knihy nejen pro dospívající.

O čem je kniha Román Soví zpěv (1999, 2006)
Kniha vychází v reedici a je zajímavým prozaickým experimentem s prvky antiutopie. Monology a snové vize hlavního hrdiny se v něm střídají s dialogy postav, deníkovými záznamy a publicistickými komentáři, jejichž koloběh posouvá děj k blížící se kolizi, k novodobé potopě.

Ocitáme se v Brémách, 2046, kdy civilizace a její vymoženosti slouží pohodlí člověka.
(sluneční kolektory, elektrárna na kompost, užitková voda s mineráliemi, solarmobil, nechutná hotová jídla aj.) Komputerizace nahrazuje komunikaci mezi lidmi a „zpracovává“ intimní touhy. Důležitým mikrosvětem Armina je jeho „neuspořádaná“ rodina, žijící ve starém nevyhovujícím domě bez moderních vymožeností a bez přítomnosti otce.
Jeho matka, neschopna navázat dlouhodobější vztah, je charakterizována jako produkt výchovy 21. století. Samotný Armin, jak se často hrdina zmiňuje, se cítí spíše člověkem 20. století neboť v „tehdejších filmech je víc z mojí vlastní nejistoty a čekání než v dnešní dokonalé produkci“.
V dramatickém boji s vodním živlem sedmnáctiletý hrdina projeví odvahu a mužnou rozhodnost, autorka jej přesvědčivě poslala na cestu hledání hranice mezi svým já a reálným světem, na cestu k odpovědnosti a naznačila tak možnost ztvárnění příběhu pro dospívající.

Ivě Procházkové se podařilo napsat příběh čtivý a plný napětí a pro mladé lidi s mnoha zajímavými momenty, které jim jednou třeba pomohou vyřešit jejich zapeklité osudy. A nelakuje jim život narůžovo, říká jim pravdy …
“Je to jednoduché, jako všechny věci, které člověk nakonec musí udělat.
Je to těžké, jako všechny jednoduché věci.
Je to vzrušující, jako každá volba.
Je to neodvolatelné, jako každý čin.”

Napsali o knize:

Román Soví zpěv (německy 1995, česky 1999) představuje z hlediska kompozičního i z hlediska propracovanosti hlavních i vedlejších dějových linií jeden z vrcholů tvorby Ivy Procházkové. Autorka dokázala vytvořit vrstevnaté, psychologicky propracované dílo, které dospívajícím čtenářům nabízí nejen živoucí vzory, ale jež také dokládá, že hrdinství je pojem velmi relativní a cesta ke správnému rozhodnutí bývá mnohdy neobyčejně komplikovaná a bolestná.

Soví zpěv | Iva Procházková | Ilustrace: Lubomír Šedivý | Vydal Albatros 2007
Kniha vyšla v Liberci v roce 2012 jako audiokniha pro nevidomé děti.

Ukázka z knihy:

Armine, slyšíš?
Otevřu oči. Ležím ve své posteli. Nade mnou stojí Géza a Rebeka. Obě jsou rozcuchané, jako by právě vstaly. Géza má pyžamo, Rebeka moje vytahané triko. Za jejich zády se skrz roletu vtírá do pokoje pošmourné denní světlo.
Slyšíš? opakuje Géza. Asi už poněkolikáté. Nebo ještě spíš?
Co je? zašeptám. Nemůžu mluvit. Něco se mi v noci stalo s krkem. Prší?
Myslím, že bys měl vstát a podívat se z okna, řekne Rebeka. /…/
Pomalu, opatrně, abych žaludek nepobouřil, vstanu a dojdu k oknu. Vytáhnu roletu. Pohled, který se mi naskytne, mě naprosto vyvede z míry. Dětské hřiště naproti našemu domu se přes noc změnilo v jezero. Houpačky, kolotoč a pískoviště s klouzačkou zmizely, z vody trčí jen špice provazové konstrukce na šplhání. Řada domů za hřištěm ztratila ploty, schody i spodní půlky domovních dveří, voda jim sahá až k oknům v přízemí. Montážnímu autu, zaparkovanému na rohu naší ulice před rozestavěnou garáží, vyčuhuje z vody jen rameno jeřábu. I náš dům se změnil v hausbót.
Co to je? vydechnu, když se mi podaří překonat první úlek.
Průser, řekne Géza. Ale hned se opraví: Chci říct potopa!
Pustily jste rádio? Televizi? Hlásí něco?
Probudily jsme se před chvilkou, řekne Rebeka. Víme toho tolik, co ty!
Otevřu okno a vykloním se, co nejvíc můžu. Hladina vody dosahuje kousek pod okno jídelny. V mysli mi vytane včerejší večer. Klíč pod kamenem. Co máma? otočím se zpět do pokoje.
Není doma, řekne Géza. Obličej má zešpičatělý obavou. Myslíš, že se jí něco stalo?
Blbost! prohlásím s bezstarostností, kterou necítím. Určitě u někoho přespala! Nechtělo se jí v noci domů!
Kde je kocour? vzpomene si Rebeka.
Géza vyjekne hrůzou. Otočí se ke dveřím a vyběhne do předsíně.
Čárlí! volá na schodech plačtivě. Čárlí, kde jsi?
Zavřu okno. Mám pocit, že bych měl něco udělat. Něco rozhodného. Nevím co. Rebečin pohled mě však zmobilizuje.
Musíme pustit rádio, řeknu. A najít telefon!
Co máš s hlasem? zeptá se. Bolí tě v krku?
Trochu. /…/
Pojďte sem! ozve se Gézin křik zezdola. Honem!
Rozeběhneme se ke dveřím.

Co spatříme, když se nakloníme přes zábradlí:
1) jídelnu, kuchyň a předsíň po kolena ve vodě;
2) Čárlího na lednici;
3) polštář s vyšitým papouškem (dědictví po paní Pickové) kolébající se na hladině;
4} Gézu na posledním suchém schodě, lovící zouvákem na boty krabici s chlebem.
/…/ Tak pojď! domlouvá jí. Pojď sem, blbečku!
Krabice připluje blíž a Géza si ji přistrčí zouvákem. Vyhrnu si nohavice pyžama a vkročím do vody. Je ďábelsky studená. Plavou v ní kusy trávy, jehličí a jiné věci. Pod chodidly cítím koberec. Je kluzký od usazeného bahna.
Vem Čárlího, já jdu pro rádio, řeknu Géze.
Ať se neproboříš! volá za mnou Rebeka. Její slova mi připomenou, že pod domem je zaplavený suterén. Asi před čtrnácti dny jsme ho s mámou nově vytapetovali. Dovlekli jsme dolů pohovku z jídelny. Stojací lampu. Starý videopřístroj a krabici plnou kazet. Máma prohlásila, že to bude naše místnost na večírky. Že když bude někdo něco slavit, pozve si hosty do suterénu. Aspoň tam bude mít klid a soukromí. Rád bych viděl naši místnost na večírky v tomto okamžiku!
Na prahu jídelny zůstanu ohromeně stát. Dveře na terasu jsou vylomené, zahrada ani ulička neexistují, jen střechy garáží a špice našeho stříbrného smrku trčí nad hladinu. Loď je pryč. Utrhla se a odplavala bůhvíkam. Někdo už si ji nejspíš chytil. Určitě se zaradoval nad plnou nádrží, nahodil motor a emigroval do sušších končin. Pokud nějaké sušší končiny ještě existují.
Vyjdu ven a rozhlédnu se. Svět jako by se roztrhl na dvě poloviny: antracitovou vodu a amalgamové nebe. V úzkém pruhu mezi tím nepotopený zbytek naší vyspělé civilizace. Satelitní přijímače. Antény. Sluneční baterie. Zmoklé stolky a křesílka na balkonech. Reklama na Persil. Los Losos.
Opatrně, abych neuklouzl na dlaždicích, zamířím k zábradlí oddělujícímu naši terasu od sousední.
Haló! zavolám. Paní Dittmannová!
Vylovím větvičku, která mi připluje k noze, a hodím ji do okna v prvním patře. Nehlučně se odrazí od skleněné tabulky a přistane zpět na hladině.
Paní Dittmannová! zavolám znovu, hlasitěji. Voda jako by absorbovala všechny zvuky. Nad celým blokem zaplavených zahrad leží ticho. Tu se u Dittmannů otevře podkrovní okno a pan Dittmann se vykloní ven.
Armine! zvolá překvapeně. Tebe to taky zastihlo doma?
Co se vlastně stalo? zeptám se.
Ty jsi nic neslyšel? Nekoukáš na televizi?
Nemůžu. Je pod vodou.
Praskla hráz! V půl čtvrté ráno! Jsme úplně odříznutí od světa!
Co budeme dělat? zeptám se negramotně.
Musíme čekat. Už jsem telefonoval na Záchrannou Centrálu. O všechny se postarají. Budou nás postupně evakuovat. Nejdřív nejnaléhavější případy. Raněné a nemocné.
Jak to budou provádět? Loděmi? Helikoptérami?
Rádio máš? zeptá se. Pusť si Hamburk. Krizovou vlnu! Vysílají nepřetržitě!
Vykloní se hloub z okna, rozhlíží se na obě strany. Kdo by to byl řek! potřásá hlavou. Voda! Samá voda! Máte doma všechno, co potřebujete?
Horečně přemýšlím, co vlastně potřebujeme.
Když, tak na mě zase zavolej, řekne. A ironicky dodá: Budu doma!

The post Iva Procházková a Soví zpěv o velké povodni v nás first appeared on Čítárny.

Po dvou knížkách pro děti (Konec kouzelného talismanu a Myši patří do nebe) a knížce pro dospělé (Tanec trosečníků), které vyšly v roce 2006, připravila spisovatelka Iva Procházková knížku pro dospívající. Je to příběh několika dětí, které balancují před branami dospělosti a rozhodují se co dál. Název románu je příznačný – Nazí …..

O ČEM JE VAŠE NOVÁ KNÍŽKA ?
V září 2006 jsem začala pracovat na příběhu o dnešních dospívajících. Propletenec asi čtyř nebo pěti osudů šestnáctiletých lidí, z nich někteří se navzájem znají, jiní ne, ale všichni se v průběhu jednoho horkého léta tak či onak dostávají do vyhraněných situací, v nichž musí zmobilizovat všechny své síly. Stojí na rozcestí a musejí se rozhodnout, kudy dál. Většinou jednají na vlastní pěst, jako by se pohybovali na paralelních drahách, které nemohou opustit. Jedinou naději na přiblížení či setkání dávají krizové okamžiky a momenty vypjatých emocí, v nichž přestávají platit vžitá pravidla. Některé postavy vynaloženým úsilím a zodpovědností dozrávají, životy jiných se však tříští o mantinely dospělého světa dřív, než do něj skutečně nahlédnou.
V pubertě je člověk nahej, říká Iva Procházková o oceněné knize Nazí

KTERÁ Z VAŠICH KNIH SE VÁM VE FINÁLNÍ PODOBĚ LÍBILA NEJVÍCE A PROČ?
Ve všech detailech se mi asi nejvíc líbila kniha „Červenec má oslí uši“, kterou vydal Albatros a ilustroval Václav Pokorný. Jeho obrázky zasazují vyprávění do rámce české krajiny, ale přitom si stále ponechávají humorný nadhled, který dává příběhu obecnější rozměry.
Červenec má oslí uši, oblíbená knížka Ivy Procházkové

PO KOM JSTE ZÍSKALA VZTAH KE ČTENÍ, LITERATUŘE?
Vztah ke čtení a k zajímavým příběhům vůbec (i filmovým či divadelním) mám asi nejvíc od babičky, která nás vyprávěním celé dětství živila. Chápání literatury jako umění a řemesla dohromady mi zprostředkoval můj tatínek, Jan Procházka, který byl autorem řady knih a filmových scénářů.

KDY JSTE NAPSALA SVÉ PRVNÍ TEXTY?
Kratší texty jsem psala už pro školní časopisy. První delší prózu jsem vytvořila pro studentskou literární soutěž „Strážnice Marušky Kudeříkové“, když mi bylo šestnáct.
(Od té doby napsala Iva Procházková 18 knih pro děti a mládež + 4 knihy pro dospělé čtenáře. Poznámka redakce)

The post O psaní se spisovatelkou Ivou Procházkovou first appeared on Čítárny.