Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy.
To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal Golombek v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Výpisky z knihy: Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise:

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí.
Že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat.
Že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.
xxx

Následkem těchto „nepokojů“ a toho, že si „české obyvatelstvo“ nepřeje setkávat se s židy, byla ustanovena doba, kdy smějí židé nakupovat, a byly určeny podniky, které byly ryze židovské. Mezi těmito podniky byla v Brně také kavárna Esplanade.

Jednoho dopoledne v té době jsem se setkal s holandským žurnalistou, který měl na mne doporučení od mých holandských přátel. Chvíli jsem s ním mluvil, ptal se mne na poměry u nás, chtěl, abych mu všechno upřímně řekl. Pravil jsem mu, že ovšem může všechno sám vidět, jestli vidět chce, zatím že se ještě nic neděje, zatím že se jenom kradou naše veliké podniky, a to že na ulicích vidět není a v novinách že se o tom nepíše.
Vykládal jsem mu, že český národ ani netuší, jak je každý den zabavován ohromný majetek. A potom jsem mu líčil, jak Němci lačně vyprázdňovali vojenská skladiště a jak nakládali znamenité pistole vidlemi na nákladní auta a jak ještě dosud nestačili vybrat ze skladiště všechny ty ohromné zásoby, co měla naše velmocenská armáda. Vykládal jsem mu o celých jezerech benzínu, kterým byl podpořen válečný potenciál Německa, a o tancích, které byly poslány do Itálie patrně jako podíl na kořisti, které jim připadlo jako výpalné za mlčení ve věci rakouské.
Tak jsme spolu hovořili, když jsem dostal telefonickou zprávu, že se něco děje u kavárny Esplanade.

„Pojďte rychle se mnou,“ pravil jsem Holanďanovi, „něco uvidíte!“

Nebyl by to novinář, aby na sebe rychle nehodil lehký cestovní plášť a neuháněl se mnou. Od vchodu do kavárny daleko na ulici směrem k divadlu byl špalír Němců. Byli tam slušně oblečeni lidé, páni, mohli to být advokáti, majitelé domů, mohli tam být zámožní živnostníci a byly také mezi nimi jejich ženy – Němkyně, které se tehdy ještě nijak přepychově nešatily.

Nebyla tam žádná lůza. Slušní byrgči, lidé, kterým byste každému byli dovolili za normálních okolností, aby si přisedli k vašemu stolu, kterým byste druhdy dali klidně připálit cigaretu anebo byste jim byli ochotně ukázali cestu, kdyby se na ni byli ptali. Opakuji znovu vysloveně: nebyl mezi nimi ani jediný člověk, na němž bychom byli viděli, že je lotr.
Všichni měli hákové kříže na kabátech a všichni byli v tak veselé náladě, jako by byli očekávali nějakého svého předáka, který má výjimečný smysl pro smích a pro humor.
Někteří ti lidé ve špalíru se tak smáli, že při tom až kroutili rameny a chytali své ženy za paže, aby neupadli, když se tak prohýbali. Byla tu zřejmě náramná legrace.

„Podívejte se,“ řekl jsem holandskému kolegovi, který nic netušil, „podívejte se na Němce, když se baví a jsou veselí. Uvidí se to málo kdy! A dejte dobrý pozor, co je přivedlo do té dobré míry!“

V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!
Ale ku podivu! Nablízku stála záchranná stanice a čeští strážníci, kteří na to všechno museli bezmocně hledět, mohli zařídit jenom tolik, že ten člověk byl rychle odvezen.

Byl jsem neobyčejně pohnut. Neviděl jsem dosud, ačkoli jsem zažil mnoho, neviděl jsem do té chvíle zabít člověka jaksi tak veřejně a z jakéhosi žertování.
Počítal jsem, že se rozveselení Němci nyní stydlivě rozejdou. Ale naopak.
Vytáhli si nového žida.

The post Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně first appeared on Čítárny.

Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Mimořádně talentovaný básník Jiří Orten (30.8. 1919 – 1.9. 1941) byl na své narozeniny 30. srpna 1941, sražen na chodníku v Praze okupační německou sanitkou. Vinící vraždy nebyli nikdy potrestání, protože Orten byl za protektorátu pro německé okupanty jen ŽID.
1. září 1941 Jiří Orten umírá ve svých 22 letech.

Přesto básník a citlivý pozorovatel Orten nám zanechal jedinečné dílo.
Tři knihy deníků – Modrá, Žíhaná a Červená.
Básnické sbírky Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice.

Nenapsaná

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

Pod každým slovem

Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Na starých stromech

Na starých stromech,
(až tamtudy půjdeš zbrocen nedůvěrou
v bázni, v samotě a v prchajícím šeru,
k zemi hleď!)
na starých stromech, když se blýská
a všude smutná láska hýbá se,
(zavadíš zlehka o mech,
jenž smlčí odpověď)
na starých stromech vítr čte si
báseň, jež básni nepodobá se,
z nitra své hrůzy spatříš lesy
nahé jak rána, na níž není pleť,
jen to, co vylilo se z ní
a barví, barví listy do červena,
na starých stromech báseň nedozní,
vítr ji vzal, je navždy nedopěna
na starých stromech, když se blýská
na časy strašnější, na časy, v kterých nehřmí,
vítr ji vzal a hodil na strniska,
na ženu překocenou za zpuchřelými dveřmi.

Jaro

Oprašuji se. Krajina se třpytí.
Paměti, moje služko milá,
zapomeň rychle. Děkuji ti,
že jsi mne opustila.

Jen vlasy dětí pohladím.
Otevřu oči do života.
Ach špatné sny! Ach starý dým!
Falešná, hluchá nota!

Teď slyším jinou v nitru země.
Odevšad pluje sladké tání.
Je ve vás, matky, a je ve mně.
Veliké, čisté odplouvání.

První báseň

Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá,
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.

Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.

Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.

Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.

Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatímco smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase

Sedmá elegie

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Malá příroda

Když ťapká příroda
a hryže spravedlivě
lučky i dlažbu hodin tvých,
když zoubky nahlodá
kouř stoupající křivě
z komínů hrozivých,

když poznáš nakonec,
že také byla malá,
že také noci bála se
tak jako i ticha věc,
která se odvázala,
prchla a nechá se —

pak zničíš pasti své,
jež straší v dvorku temna
bázlivou šedou myš
a z krásy jedové,
co volná je a jemná,
potichu osamíš.

Touha

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.

Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,

otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.

Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,

ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?

Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře

a ty budeš kolébán
jako roztančený džbán,

z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne

a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,

než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.

Sonet

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici.
Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil!
Ach, býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nasněžil!

Máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast,
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka.

Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti,
umí tě do ticha a do toužení zaklít.

Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jež nesmí umříti,
neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu.

Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je

k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše

že čas je skoncovat

Bílý obraz

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.

Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?

Pohádka

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! – Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

Exodus dramatu

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem konce. Z jeho klína
narozen jak prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křídla svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá.
Hra nekončí, hra započíná.
U vrátek všeho odcházení,
u vrátek všeho návratu,
u vrátek smrti obnažené
a vysvlečené ze šatů,
u vrátek lásky, když už není,
u lásky, která zapomene,
u vrátek světla zhasnutého,
u vrátek zimy roztáté,
u vrátek všeho, všeho, všeho,
co zabloudilo v močále,
u vrátek bolesti, jež vchází
a kterou věčně doprovází
bezmocnost svatá, ticho tich,
u vrátek strašně zavátých,
u vrátek něhy, u těch vrátek,
která se právě zavřela,
u dveří nevýslovných matek,
kde čas polidštil anděla,
aby se mohl zalít krví
a dáti život dítěti,
u dveří všech, co nepromluví,
a přece, přece odvětí,
u dveří básně, u veřejí,
jež, rozevřeny nejšíře,
hledají radost vždy tam, kde ji
nesmějí nalézt, ve víře,
u brány králů žebrajících,
u rodné brány zbloudilých,
u brány těch, kdož v hudebnících
uvěří v očištění zlých,
ach, u bran všech a u všech dveří,
za nimiž bzučí úly hrůz,
stojím vždy já, já, Exodus.
A odcházím a navracím se
a žaluji a odpouštím.
Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím.
Hra nekončí, hra započíná
tak jako každá marná hra.
Ta ruka, která duše stíná,
již usychá, již umírá.
A ústa, co se otevřela,
aby jí dala zemříti,
ta ústa, ústa zkrvavělá, –
slyšeli jste je mluviti?
Blahoslaveni tiší, praví.
Blahoslaveni trpící.
Blahoslaveni usměvaví
na podpálené hranici.
Blahoslaveni nesmíření.
Blahoslaveni ti, co čtou
písmena knihy, která není,
blahoslaveni samotou,
blahoslaveni nenávistí,
blahoslaveni bolestí,
blahoslaveni tím, co sviští
ve vichřici, co šelestí
v bubíncích hudby, v písních ticha,
ve smrti, v ženách, v exodu,
co nekončí, co neusychá
a z čeho vracím se a jdu
s pozdravy pro nového Jóba,
jdu jako posel země Uz,
jdu dnem, jenž dni se nepodobá,
jdu k němu já, já, Exodus.

Jablka 

Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná
v nezměrném žalu mluví větvemi
a dolů sklání se hledajíc to, co nemá,
plod neutržený.

Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek,
zatím co ošatky plné až po okraj
na cosi čekají, tak samy, bez sadaře,
jenž oči zavírá,

zatím co oko jablek, které straší děti,
na bubáka si hrá a zmírá viděním
a chtělo, chtělo by se někam zakouleti
před zahryznutím tvým.

Řecká báseň

Kéž jsem lehounkým vánkem, a ona — na břehu bloudíc — kéž si pak obnaží hruď, aby mě cítila vát!
Neznámý řecký autor.

Jdou dívky s plnými džbány.
Ramena jejich jsou hladká
a ňadra k větrným ústům
jako by sklonit se chtěla.
Tíži je kolébání
sladkých a závratných boků
a nadnáší je čistá
nehmatatelná touha.
Řekl bys, že jsou snad mrtvé,
tak bez dechu, bez dechu hloubky
hruď jejich rozvlnila se.
Jen jakási únava stoupá
z očí, jež nedívají se
v omamujícím světle.

Jdou dívky s plnými džbány.
Kolem je písek a moře,
které jak kočička přede
z vlny, jež vlní se blíž,
jako by chtělo je pozvat
k malému odpočinku.
A písek, nejlehčí zrnka,
lehčí, než sněhové vločky,
lehčí, než nocenky slz,
jako by vršil se pro ně
a překrásnou mohylu chystal.
Řekl bys, kámen že studem
přestal nadobro studit,
když polštářky pat se jej dotkly.

Jdou dívky s plnými džbány.
Korále ostrovů mlčí.
Rozbité krajky břehů
tisknou se na němou zem.
Tu náhle zvedá se vítr.
Se skály do nížin letí.
Převrací džbány a ústa,
která by chtěla z nich pít,
zalyká nádherným smutkem
z marného dna a hloubky,
z dna, jež se povrchem stalo,
z hloubky, jež naplnila se.
A dívky, velké a nahé,
nadarmo uprchnout chtějí.

Popleněny jsou klíny,
protkl je nesmírný úžas
vztyčených, tvrdých lesů,
skály se na cestu daly
a moře stalo se ložem,
řekl bys, džbán že byl mořem,
džbán, který nejvíce žíznil.
Je ticho, krajina žije.
Hořký byl milostný zápas.
A plná ústa ňader
odlétá veliká změna,
jež dala prohlédnout matkám,
a odnáší daleko s sebou
zklamaný, procitlý sen.

Lítost

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

A je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
úzkost jež započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

Malá elegie

Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.
A venku velká tma je.
Slova si povídám. Jsou bílá od lampy
a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,
Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?
Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,
a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí,
neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati
a nebudu již žíti.

O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tamtím
kocourek s kamenenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tamto nepřichází tamto má vzdycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když už noc minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat

Vlastnictví

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.

U tebe teplo je…

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků, by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.

Skonávají se slova Jobova

Job / 31-41

Za bolest rukou, které nedosáhly
na pohlazení, víru dej,
tvůj úprk v noc je příliš náhlý,
pomalu, zvolna odcházej,

za bolest duše, kterou vyplenila
odešlá láska, nech mne spát
a spal a spal má malá díla
a nedopřej jim přetrvat,

za bolest hrdla zpívaného
o bolest výše, zemřít nech
a skonávati v písni jeho,
jež hoří slavně v plamenech!

Ohnice

Vedeš mne po lukách, ten šíp mne neporaní,
vylétne do výše, do předalekých výšek,
kde plují obláčky, oblé a plné strání
odkvetlých pampelišek.

Jsou Boží! Všeho jsou, jsou jako země ničí,
kde holá bída vlá z ubohých strnisek.
čekají na vítr, na jeho dech, jenž fičí
a sémě rozfouká jinam než na písek.

Vedeš mne po lukách vypjatých doširoka,
jsou jako cikánka z hlíny a ze zlata,
jsou jako zajíček, jsou pestrá jako brokát,
jak symfonie trav, hudba, ta devátá…

Jsou tvé? Ach ano, tvé, ty mi je přece dáváš,
ty, jíž jsem putoval ze všeho nejvíce.
Hořím! Jsem v plameni! Uhas mne, rány zavaž!
Za klásky zbytečná vadnoucí ohnice.

Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejna zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsem sladce zábli,
když sklenice všechny už byly dopity!

Ó kalvárie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvárie má, kalvárie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatímco vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

Báseň nové slávy

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš z duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

The post Jiří Orten. Mimořádně talentovaný český básník zavražděný německými okupanty ve svých 22 letech first appeared on Čítárny.

Cenzura médií, cenzura knih v Protektorátu Böhmen und Mähren (15.– 16.3. 1939 do 8.– 9.5. 1945) za německé okupace. Cenzuru vedl SS-Hauptsturmführer Wolfgang Wolfram von Wolmar. Patřil k mimořádně vlivným okupačním úředníkům, který prostřednictvím cenzury, tlakem nařízení a také formou osobních schůzek s šéfredaktory protektorátních periodik dokázal potlačit všechny náznaky nesouhlasu s německou politikou.

Uvádíme zde souhrn nařízení, jak pro milovníky historie, tak pro nás všechny, vzhledem k tomu, že něco podobného v české kotlině nastartovala vláda Petra Fialy tím, že nechala vymazat z internetu nezavislé weby. A to i přes to, že překročila svou zákonnou pravomoc a evidentně porušila zákon č. 86/1990, který plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná!!!

Protektorat Böhmen und Mähren.
Přísně důvěrně. Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku platných ode dne 17. září 1939

Obsah:
I. Úkol tisku
II. Tisková dozorčí služba
III. Odpovědnost
IV. Všeobecné zásady
V. Mimořádné poměry
VI. Říše a Protektorát
VII. Věci hospodářské a sociální
VIII. Vnitřní věci Protektorátu
IX. Postup při tiskové přehlídce

Všechny pokyny, vydané do 17. září 1939 do čísla 245, pozbývají platnosti a od nynějška platí pouze tento souborný pokyn, jakož i další pokyny, které postupně budou vydávány od č. 246 jako doplňky, po případě změny pokynu souborného.

Obsah pokynů je přísně důvěrný, což znamená, že jak šéfredaktoři, tak i úředníci tiskové dozorčí služby jsou povinni zachovávati o něm naprostou mlčenlivost vůči osobám třetím. Šéfredaktoři instruují podle pokynů ostatní členy redakce a zaváží si je rovněž k mlčenlivosti.

Tento souborný pokyn je třeba uschovati a občas jej znovu pročísti, aby všichni, jichž se to týká, měli stále jeho obsah v paměti.

I. Úkol tisku

Úkolem tisku je tvořiti veřejné mínění a vésti je cílevědomě a jednotně směrem, který jest dán životními zájmy Říše, Protektorátu, a tím i českého národa, včleněného do rámce Říše. Při tom jest míti na zřeteli zcela mimořádné poměry, ve kterých žijeme: válečný stav, který byl Říší přes její snahu o zachování míru vnucen, vyžaduje, aby byly bezohledně odsunuty stranou všechny zájmy dílčí a sobecké, všechno, co odvádí pozornost jiným směrem, a aby všechny síly mravní i hmotné byly jednotně soustředěny na dosažení hlavního cíle zápasu vojenského a diplomatického.

V této situaci ustupují do pozadí také hospodářské a konkurenční zájmy novinářských podniků, které jsou povinny do všech důsledků dáti se do služeb shora vytčeného úkolu i za cenu obětí a hmotných ztrát. Všechny technické i materielní obtíže nebo škody s hlediska redakce a novinářského podniku jsou zcela podřadného významu u srovnání s politickými a hospodářskými zájmy Říše a nemohou tudíž míti žádný vliv na výkon censury, resp. na provádění censurních zásahů.

Hlavním odpovědným činitelem listu jest šéfredaktor, který jest oprávněn a povinen všechna opatření, vyplývající z vytčeného úkolu v tisku, anebo uložená mu zvláště konkrétními pokyny. Vydavatelstvo listu jest povinno učiniti vše, aby šéfredaktor mohl splniti svůj úkol a aby mohl odpovídati za celý list, zejména, aby mohl rozhodovat plně o obsahu listu jak po stránce redakční i insertní, tak po stránce technické /zvláštní vydání/, o pohotovosti a prodloužení pracovní doby personálu administračního, expedičního a tiskárenského atd. Šefredaktoři, kteří by v tomto ohledu narazili na obtíže u vydavatelstva nebo na kterékoliv jiné straně, nechť se obrátí na Tiskový odbor předsednictva ministerské rady v Praze, který zjedná nápravu.

Šefredaktoři jsou povinni dbát, aby obsah i úprava listu odpovídal zcela smyslu i duchu hlavního úkolu, který tisku nyní připadá, aby v listě jim svěřeném nevyšlo nic závadného, aby zprávy, stati a obrázky byly umístěny tak, jak toho jejich význam vyžaduje, po případě tak, jak zvláštním pokynem jim bude uloženo, a aby byl připraven umístiti důležité zprávy
napřed avisované.

Tyto pokyny jsou vydávány s hlavním zřetelem na denní tisk, ale platí podle smyslu obdobně i pro tisk ostatní. Pro krajinský tisk jest kromě toho vydávána Tiskovým odborem zvláštní korespondence ve 4 vydáních /A,B,C,D/, k níž jsou připojovány zvláštní pokyny, týkající se tohoto tisku. Články a stati těchto korespondencí jsou určeny především pro tisk krajinský a není proto žádoucí, aby denní listy jejich otiskováním ztěžovaly práci krajinského tisku. Články přetisknuté z této korespondence musejí vycházeti jako články redakční, tedy bez zvláštního označení nebo s redakční šifrou. Není přípustno udávati jejich pramen plným označením nebo zkratkou, ani jakýmkoliv způsobem naznačovati a komukoli mimo redakci a vydavatelstvo sdělovati, že jsou původu oficiálního.

II. Tisková dozorčí služba

Úkolem tiskové dozorčí služby /TDS/ jest, aby ve spolupráci se šéfredaktory přispívala ke splnění vytčených úkolů, usnadňovala redaktorům jejich těžkou odpovědnou práci a zabránila všemu, co je v rozporu s těmito zásadami a konkrétními pokyny, vydanými pro tisk.

TDS má ústředí /ÚTDS/ v Praze II., Lützowova 5, telefon 261-45-49 a 278-60, kde jest zařízena nepřetržitá služba denní i noční.

Pobočky jsou ve větších střediscích k usnadnění styku s tiskem, hlavně denním, a to v Plzni, v Brně, v Olomouci, v Mor. Ostravě.

V redakcích jednotlivých denních listů přímo přehlížejí materiál, připravený k uveřejnění, úředníci TDS /stručně: domácí censoři/, kteří jsou odpovědni za celý obsah listu, jim svěřeného. Ve stálém osobním a přátelském styku s šéfredaktory i s ostatními členy redakce a personálem listu jsou povinni odstraniti všechny závady na místě samém. V pochybných případech vyžádají si rozhodnutí ÚTDS v Praze. Revise obsahu jednotlivých stránek listů i celých listů, kterou provádí odbočky a ústředí TDS, neznamená nikterak, že by byla sňata jakákoliv odpovědnost s domácích censorů.

Pro ostatní tisk kromě denního provádí tiskovou přehlídku v Praze ÚTDS, v Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě odbočky TDS, ve všech jiných místech příslušné okresní úřady zvláštními tiskovými referenty. Platí pro ně jinak v plném rozsahu vše, co bylo uvedeno o denních listech, zejména odpovědnost za celý obsah listu a povinnost o pochybných případech vyžádati si rozhodnutí ÚTDS. Kromě toho jsou tyto orgány instruovány okresními hejtmany po dohodě s Oberlandraty a vojenskými tiskovými důstojníky.

Styk jednotlivých orgánů TDS děje se písemně, v naléhavých případech telefonicky, po případě telegraficky. Naléhavé instrukce z ústředí pro odbočky mohou býti dávány také radiovou službou ČTK /Hell/ z vysílačky kroměřížské přes odbočky ČTK. Naléhavé pokyny pro okresní úřady budou dávány tzv. rozdělovači službou ministerstva vnitra a zemských úřadů. Pro censuru obrázků je v ÚTDS v Praze zvláštní oddělení.

III. Odpovědnost

Za přesné dodržování vydaných pokynů jsou osobně odpovědni jak šefredaktoři, tak i všichni úředníci TDS. Jakékoliv porušováni nebo obcházení pokynů a jejich smyslu může míti vážné důsledky pro ně osobně, ale i pro list. Při tom nerozhoduje podstatně, zda závada vznikne ze zlé vůle, nebo z úmyslu, či jenom z nedbalosti nebo omylu a nedopatření; rozhodující je škoda, která vznikne nebo může vzniknout pro svrchované statky a zájmy a podle níž bude měřena vážnost věci i odpovědnost zúčastněných. Je proto naléhavým a samozřejmým příkazem, aby jak šéfredaktoři, tak i úřednici TDS, jakmile mají nejmenší pochybnosti, vyžádali si rozhodnuti ÚTDS, aby raději se dotazovali několikráte, než-li aby neprávem propustili věc závadnou, nebo potlačili věc dobrou.

V pokynech sebe podrobnějších nelze vystihnouti všechny případy, které se vyskytují v mnohostranné praksi tisku a je proto nutno spoléhati na zkušenosti a rozhled zejména šéfredaktorů a redaktorů, že dovedou posouditi, jak se v určité situaci zachovati a jak svůj úkol v daném případě řešiti. I z vydaných pokynů budou pravděpodobně nutný tu a tam odchylky a výjimky, ale tu je nutno vždy napřed si vyžádati jasné rozhodnutí.

Kromě písemných pokynů dostane se šéfredaktorům i úředníkům TDS ústních informací na občasných poradách se zástupci Reichsprotektora a vlády Protektorátu. Písemné pokyny jsou určeny pro úředníky TDS a pro okresní úřady, jsou však zasílány pro informaci také šéfredaktorům denních listů.

Pokyny pro TDS jest oprávněno vydávati jen ÚTDS v Praze po dohodě s příslušnými orgány Říše. Všechny změny ve stavu tisku /změna vydavatele, odp. redaktora, tiskárny, názvu listu i zastavení listu/podléhají zvláštnímu úřednímu schválení.

IV. Všeobecné zásady

Předmětem tiskové přehlídky jest celý obsah listu. Slovem „stať” nebo „stati” budou označovány všechny nejrůznější části obsahu listu, ať už jde o zprávy, články, úvahy, komentáře, nadpisy, citáty, obrázky, inseráty atd. Kde se pokyn týká jenom určitého druhu statí, bude to zvláště vyznačeno.

Potlačovati jest všechny stati, které jsou v rozporu s hlavním úkolem tisku a s vydanými pokyny. Při tom jest přihlížeti nejen ke slovnímu znění, a věcnému obsahu stati, nýbrž i k její úpravě, nadpisu a způsobu umístění, jakož i nevyslovenému spodnímu tonu, narážkám, náznakům, jinotajům apod., kterými se může na čtenáře působit.

Zvláštní pozornost věnovati jest nadpisům, aby věcně vystihovaly skutečný obsah zprávy. Potlačovati jest snahu po sensačnosti a vše, co by mohlo veřejnost znepokojovat. Největší přípustná výše písmen titulků je 15 mm. Zvláště u úředních zpráv jest dbáti, aby nadpisy byly věcné a nezkreslovaly jednostranně nebo s určitou tendencí obsah zprávy. Nesmějí být propuštěny stati, které svým obsahem nebo úpravou, náznaky nebo nevyslovenou tendencí mohly by ve veřejnosti vzbuditi pobouření nebo neklid. S krajní svědomitostí jest vymýtiti z obsahu listu vše, co by mohlo dáti podnět k dvojsmyslným výkladům, ať úmyslně či neúmyslně. Dvojsmyslnosti jsou zvláště záludným prostředkem sabotáže ve vedení veřejného mínění a podle toho budou stíhány. Všechny listy mohou vycházeti jenom v jazyku, ve kterém jsou úředně ohlášeny. Není tedy přípustné, aby list ohlášený v jazyku českém přinášel celé články nebo stránky v jazyku jiném.

Potlačovati jest všechny zprávy jejichž uveřejněním byl by spáchán veřejnožalobní trestní čin, nebo byl ohrožen veřejný zájem. Dosavadní právní řád platí dále, pokud nebyl výslovně změněn, nebo pokud není v rozporu s novým stavem věcí. Na zřeteli jest míti právních předpisů Říše, jejichž platnost byla rozšířena na všechny obyvatele Protektorátu.

Bedlivou pozornost jest věnovati také jinotajům a náznakům ve článcích na oko nepolitických, ve feuilletonech, v literárních a kulturních přílohách, v zábavném koutku, v rubrice hospodářské a sportovní, šachové atd. Hádanky, rébusy, křížovky atd. nutno předložiti tiskové přehlídce již s příslušným správným řešením, jinak buďtež potlačeny.

V pochybných případech jest propustiti zprávu jenom úřední, když bylo napřed bezpečně zjištěno, že jde opravdu o úřední zprávu, jakož i stati, opatřené výslovnou schvalovací doložkou. Volné k uveřejnění jsou zprávy, vydané od ČTK /také zprávy hospodářské a sportovní/, jakož i přílohy zaznamenané na stránkách ČTK. V žádném případě nestačí, je-li úředníku TDS předložen nekonfiskovaný výtisk jiného tuzemského časopisu, který stať obsahuje. Je-li sebemenší pochybnost, nebo vyskytne-li se případ o kterém není v pokynech zmínky, dotažte se vždy v ÚTDS. Citáty z německých oficielních nebo polooficielních korespondencí /Deutsche diplomatische Korrespondenz, Dienst aus Deutschland, Prager Zeitungsdienst, Deutschland-Dienst, Europa-Press/, jakož i z německých listů říšských a protektorních jsou zásadně volné za předpokladu věrnost a věcnosti překladu i citace. Vzniknou-li pochybnosti o vhodnosti takovéhoto citátu v českém listu, proveďte eliminaci jen s výslovným souhlasem ÚTDS.

Vyhlášky vojenských, říšských a protektorátních úřadů lze v tisku uveřejňovati jen tehdy, je-li to zvlášť výslovně povoleno a jen v místech pro která tato povolení platí.

Zprávy pro tisk z úřadů protektorátních a také zprávy policejní korespondence mohou býti uveřejněny jen tehdy, jsou-li dodány prostřednictvím ČTK, anebo jsou-li opatřeny výslovnou schvalovací doložkou ÚTDS.

Někdy je třeba dodatečně stornovati i zprávy, vydané od ČTK, nebo jejím prostřednictvím, nebo opatřené schvalovací doložkou. Tu je třeba, aby šéfredaktoři i úředníci TDS učinili vše, co je v jejich moci, aby bylo zamezeno uveřejnění zprávy od chvíle, kdy jím bylo učiněno příslušné sdělení, bez ohledu na hospodářské škody, které tím listu vzniknou.

Při rychlém vývoji událostí je možné, že stať dosud nezávadná za změněných poměrů stane se závadnou. Platí tu zásada, že nelze pokládati za volné to, co bylo k uveřejnění uvolněno přede dnem 1. září 1939, ať už jde o stať tekstovou či obrázek, a že je nutno v takovém případě vždy znovu zkoumati obsah stati, podle pokynů platných v dané chvíli. Od šefredaktorů i úředníků TDS se očekává, že z událostí, které nastanou, dovedou vyvoditi také nutné změny v tiskové a censurní praksi a že v pochybných případech si vždy pro jistotu vyžádají rozhodnutí ÚTDS.

Citování zpráv a vyhlášek z Úředního listu podléhá zvláštnímu předběžnému schválení.

Citování nebo vlastní zpracování statistických a hospodářských výkazů a zpráv, vydávaných pro informaci odborných kruhů úředními a neúředními místy, není volné v denním tisku ani v ostatních časopisech a musí býti pro ně opatřené zvláštní předběžné schválení. Některé věci lze propustiti bez závady v tisku odborném, ale naprosto se nehodí pro tisk denní a krajinský. Jiné věci opět vyžadují jiné úpravy v tisku odborném a jiné v tisku ostatním. Tu jest třeba přesně dbáti pokynů, které jsou v tomto směru vydávány a citaci odborných listů a odborných výkazů zásadně nepokládati za volnou.

Tento pokyn týká se zejména citace, výtahů a vlastního zpracování z těchto publikací: Cenové zprávy státního úřadu statistického, Čtvrtletní statistické zprávy, měsíční přehled zahraničního obchodu, Obchodní komora, /Plzeň/, Sborník České akademie zemědělské, Statistický obzor, Statistický zpravodaj, Světový obchod, Textín, Věstník České akademie zemědělské, Věstník ministerstva dopravy, Věstník pražské bursovní komory, Věstník pro železnice a plavbu, Věstník ústřední sociální pojišťovny. Zemědělský pokrok, Zprávy a výkazy Národní banky, Zprávy státního úřadu statistického, Zprávy veřejné služby technické apod. Obdobně však platí tyto předpisy i pro citace, atd. z časopisů odborných určených jen pro vymezený kruh interesentů jako Filmový kurýr apod. Zvláště se ještě upozorňuje na nepřístupnost zpráv o veřejných soutěžích na stavby a o jejich zadání v denním a krajinském tisku.

Místní události, odklad místních schůzí, podniku atd. lze propouštěti jen v místním tisku v nenápadné úpravě, odpovídající významu věci.

Zvláštní vydání listů jest dovoleno vydávati jen tehdy, když jest k tomu dán výslovný souhlas. Na druhé straně však jsou listy povinny zvláštní vydání vydati, jakmile je k tomu dán příkaz a jsou povinny za tím účelem podle sjednaného turnusu udržovati pohotovost i o nedělích a svátcích v tiskárnách i redakcích. Přesně je třeba dodržovati také pokyny, že určité stati mají býti uveřejněny ve zvláštní předepsané úpravě a že mají býti otištěny celé v určitých vydáních listů, po případě doplněny v dalších vydáních.

Naprosto nepřípustné jsou všechny vlastní zprávy a pojednání, ve kterých by bylo sdělováno, aneb ze kterých by bylo možno činiti přímo nebo nepřímo závěry o pohybech a pobytu říšské branné moci, jakož i jejich jednotek. Výjimku tvoří zprávy, výslovně schválené příslušnou vojenskou dozorčí tiskovou službou.

Není dovoleno kritisovati tiskovou dozorčí službu a censuru vůbec. Nebuďtež propouštěny stati jimiž vůbec je upozorňováno nebo naznačováno, že se provádí předběžná přehlídka tisku.

V jednotlivých případech jsou vydávány konkrétní pokyny, jejichž platnost pomíjí ukončením případu. Pokud by mohly vzniknout pochybnosti bude zánik platnosti výslovně prohlášen. Jinak se dotažte v ÚTDS.

V. Mimořádné poměry

Stále je třeba míti na paměti mimořádný stav, ve kterém žijeme a důsledky, které z toho vyplývají nejen po stránce politické, nýbrž i hospodářské a vojenské. Tu zvláště nelze vždy do podrobností vydávati jednotlivé pokyny, ale zkušenost, rozhled, politická praxe a logický úsudek musí ukázati správnou cestu jak šéfredaktorům, tak i úředníkům TDS. Vzhledem k prudkému vývoji událostí je třeba se držeti hlavně zpravodajského materiálu nejnovějšího a pro stati a obrázky, které byly uvolněny před nějakou dobou, vždy si ještě zvláště vyžádati nové uvolnění. V každém případě je to nutno pro textový i obrázkový materiál, uvolněný před 1. září 1939.

Obecně lze vysloviti zásady, že v nynější době jsou závadné všechny stati, které ukazují /nebo dávají možnost k závěrům/ o výrobní kapacitě průmyslových podniků a o jejich personálním stavu nebo o jeho změnách. Zprávy o nezaměstnanosti, zprávy o spotřebě a cenách uhlí, plynu a elektrické energie, o změnách anebo poruchách v jejich dodávce, zprávy o stavu nebo změnách otázek vyživovacích nebo zásobovacích, o zavádění nebo změnách odběrných lístků, o zařízeních a úpravách dopravních, zvláště o stavbách železničních a silničních a o jejich místě, zprávy o změnách jízdních řádů, o obtížích dopravních, o zpožďování doručování časopisů apod., jakož i všechny zprávy rázu přímo nebo nepřímo vojenského. Ve všech těchto věcech jest možno zásadně pokládati za nezávadné jenom zprávy, dodané prostřednictvím ČTK, anebo zvlášť předběžně schválených, jinak je na místě vždycky si vyžádati rozhodnutí zvláštního.

V podrobnostech lze pak ještě uvésti: nelze propouštěti zprávy o transportech zajatců a jejich počtu, o stavbách v důležitých podnicích, o frekvenci na dráhách, zprávy o požárech nebo živelních katastrofách, přehledy způsobených škod, zastavování nebo rozšiřování práce v podnicích, přibírání dělníků, zprávy o stavbě dálnice a jiných důležitých cest, zprávy o výsledku sklizně a o stavu osiva, zprávy o zatemnění a jiných opatřeních, vyplývajících z mimořádných poměrů, zprávy o CPO, zprávy o zaměstnanosti nebo nezaměstnanosti, zprávy o všech věcech, které mohou znamenati poruchy ve spořádaném chodu života, veřejného i hospodářského, všechny zprávy hospodářského rázu, které by se jevily ať přímo nebo nepřímo nepříznivými pro Říši, nebo pro poměry v Protektorátu, zprávy o zvyšování cen životních potřeb nebo jejich nedostatku, zprávy mzdové atd., pokud tyto zprávy nebyly dodány od ČTK nebo výslovně pro časopisy uvolněny.

S velikou obezřetností nutno si všímati insertních částí časopisů, v nichž by se mohly vyskytnouti závady zmíněné povahy, anebo pokusy nepřímo takovéto zprávy uveřejňovati.

Nepřípustné jsou obrázky letadel, na nichž jsou patrný poznávací značky letadel /jméno letky nebo jméno a číslo letounu, nikoliv však národní poznávací značky/.

Zprávy z jednotlivých bojišť jest umísťovati takovým způsobem, jak to zvlášť v jednotlivých případech jest předepsáno.

Slova „válka” jest zejména v titulcích užívati úsporně. Přípustno jest bez zvláštního zdůrazňování užívati označení „válečný stav”. Ve vztahu k Polsku jest se však nyní vystříhati jak slova „válka” tak slova „válečný stav”, protože tu jde o odpověď na polské útoky a provokace. Doporučuje se psáti „o odvetných opatřeních”.

Jest nepřípustno uveřejňovati povětrnostní zprávy, povětrnostní mapy a předpovědi počasí.

Potlačte všechny zprávy o příjezdu vojenských vlaků, v nichž by mohly býti také civilní osoby, i o všech zvláštních vojenských vlacích vůbec.

Nepřipusťte v žádném případě, aby ve zprávách bylo označováno místo a čas startu vojenského letectva, nebo bojové cíle letecké zbraně. Nejvýše lze napsati, že cílem leteckého útoku byly vojenské objekty na př. lodžské oblasti, nikterak jinak.
Zprávy, vydané Nejvyšším velitelstvím říšské branné moci je nutno uveřejniti doslova beze změn, škrtů a komentářů. Každou jednotlivou zprávu je nutno otisknouti zvláště; není přípustné spojovati v jedno dvě nebo více zpráv Nejvyššího velitelství říšské branné moci.

O vojenských přípravách a akcích druhých států lze přinášeti jen zprávy DNB, které dodá ČTK.

Nepřípustné jsou vojenské články theoretické, strategické a taktické, leda s výslovným zvláštním předběžným schválením.

Nepřípustné jsou zprávy o branné výchově, výcviku apod.

Zvláštní pozornost jest věnovati zprávám hospodářských korespondencí, které svou podstatou jsou zařízeny zprostředkovat tisku zprávy, jež dnes zásadně jest pokládati za závadné.

VI. Říše a Protektorát

Z poměru Protektorátu k Říši, jako ochranitelce vyplývá, aby o zřízení a osobnostech Říše psal tisk s všestranným ohledem na tuto skutečnost a aby věnoval kladný zájem všemu, co se týká Říše. Musí býti potlačeno vše, co by uvádělo v nevážnost Říši a její orgány, aneb budilo dojem stanoviska nepřátelského nebo nevraživého, ať v jakékoliv formě. Tisk musí usilovati o prohloubení vzájemné důvěry a spolupráce

Hlava Říše má oficiální název „Vůdce a říšský kancléř”, který jest jedině přípustný ve spojení s jeho jménem nebo i bez uvedení jména, mluví-li se o oficielních aktech. Ve zprávách z vnitřního života Říše jest vhodno užívati „promiscue” titulu „Vůdce a říšský kancléř” i stručnějšího „Vůdce”. Projevy Vůdce a říšského kancléře jest vydávati v úplném znění, jak jsou dodány od ČTK a ve význačné úpravě v čele listu, jak toho povaha zprávy vyžaduje. Jen zcela výjimečně je dovoleno uveřejnění zkrácené, jeli k tomu dán výslovný souhlas.

Slovo Vůdce /psáti vždy s velkým počátečním písmenem/ je vyhrazeno jen pro říšského kancléře. Vyskytne-li se slovo Führer v německém textu v jiné kombinaci /na př. Sturmführer, Gruppenführer apod.,/ jest užívati jen překladu „vedoucí”. Slovem „vedoucí” jest také překládati německé slovo „Leiter”.

Pro Německou říši jest užívati běžně označení „Říše”. Označení „Německá říše” je na místě jen tehdy, když se mluví také o jiných evropských státech. Označení „Velkoněmecká říše” je na místě v citátech a při zvláštních /slavnostních/ příležitostech.

Zprávy o úmyslech nebo počinech Vůdce a říšského kancléře, nejvyšších orgánů říšských a říšského vedení NSDAP jsou přípustné jen tehdy, pocházejí-li od DNB, nebo od korespondence nacionálně-socialistické strany NSK.

O počinech, úmyslech, projevech a cestách Říšského protektora lze propustiti jen zprávy úřední. Nepřípustné jsou zprávy a stati o zásazích Říšského protektora a jeho orgánů ve věcech protektorátních i náznaky takových zásahů. Aby umožňovaly občanům Protektorátu poznání Říše jsou listy povinny věnovati zvýšenou pozornost sociálním zařízením a hospodářským, kulturním a jiným poměrům v Říši. Není však přípustno srovnávati poměry v Říši a v Protektorátě po stránce zásobovací apod.

Potlačovati jest všechny stati, které by mohly poškozovati vážnost Říše navenek nebo uvnitř, které by stavěly do nepříznivého světla charakter Protektorátu, nebo projevovaly přání po změně poměrů mezi Říší a Protektorátem, popřípadě mezi německým a českým národem, ať už přímo nebo nepřímo, či ve formě kritiky nebo polemiky. Rovněž jest potlačiti všechny zprávy, které by mohly rušiti politický, hospodářský nebo kulturní rozvoj Říše. Úřední vyhlášky buďtež uveřejňovány způsobem odpovídajícím jejich významu, po případě tak, jak bude ve zvláštním pokynu žádáno. Nadpis i úprava vyhlášek musí odpovídati i jejich skutečnému obsahu.

Ve všech statích, týkajících se poměru k Říši a k německému národu jest třeba úzkostlivě dbáti, aby do nich nebyla vkládána žádná postranní tendence, a aby nebylo propuštěno nic, co by mohlo býti vykládáno jako dvojsmyslné.

Není přípustno uveřejňovati obrázky uniforem a distinkcí říšské obrany NSDAP, SA, SS a jiných organisací v Říši. Jinak však se doporučuje, aby listy zaradováním vhodných obrázků přispívaly k poznání Říše.

Není vůbec přípustno v tisku posuzovati nebo kritisovati činnost Říšského Protektora a jeho orgánů.

Pro vojenské jednotky jest užívati označení „říšská branná moc”. Ve zprávách o ní nesmí býti připojováno ani číselné označení jednotek, ani jiný údaj, z něhož by byla patrná dislokace říšské branné moci. Nesmějí býti uveřejňovány žádné zprávy o přesunech branné moci nebo jejich důstojníků.

Není přípustné užívati v tisku označení určitých osob, titulů, důstojnických hodností a jiných šarží bývalé čs. armády. Také fotografie osobností v uniformě bývalé čs. armády jsou nepřípustné. Lze uveřejňovati jejich fotografie jen v civilním obleku. Tyto zákazy netýkají se samozřejmě hodností a uniforem vládního vojska Protektorátu.

Rubriky v listech je nutno přizpůsobiti státoprávnímu postavení Protektorátu v rámci Říše. Není přípustné, aby zprávy z Říše v rozhlasové, sportovní a jiné rubrice byly označovány jako zprávy z ciziny, nebo byly mezi ně zařazovány.

Není přípustné uveřejňovati jakékoliv zprávy, zmínky nebo náznaky o činnosti tajné státní policie Gestapo, ani o zákrocích říšských úřadů.

O poměru k německým obyvatelům Protektorátu, kteří jsou přímými občany Říše, platí obdobně totéž, co o poměru v Říši. Z toho vyplývá dvojjazyčnost, po případě i jenom německý text veřejných, spolkových a soukromých vyhlášek a oznámení. V tisku to nesmí býti kritisováno, ani nesmí být na to poukazováno. Dvojjazyčné nebo německé označení důležitých komunikací je nutné v zájmu orientace a listy nechť o tom neuveřejňují zprávy, ani reportáže, ani obrázky. Potlačovati jest všechny zprávy o případných incidentech, rozmíškách, hospodských hádkách nebo srážkách a pod. mezi Čechy a Němci. Nebuďtež kritisována opatření, kterým v některých městech dostalo se samosprávě německého vedení. Ne-budiž poukazováno na vrácení Stavovského divadla německému umění, ani na úpravu poměrů mezi českou a německou universitou v Praze. Jsou nepřípustné zprávy o aktech nebo projevech, které by mohly býti vykládány jako demonstrace proti Němcům nebo Říši.

Také v posuzování zahraničních událostí a mezinárodní politiky musí míti tisk stále na paměti, že Protektorát je součástí Říše, která na sebe vzala i jeho ochranu a zastupování navenek. Náš poměr k cizím státům jest dán poměrem Říše k nim. Jest potlačiti všechny separátní projevy sympatie, nebo antipatie i v náznacích a fingovaných kritikách nebo polemikách. Poměr k Itálii a k tomu, co se děje v Itálii je nutno hodnotiti bez postranních tendencí s hlediska Osy Berlín-Řím. O mezinárodních jednáních a projevech, které mají vztah k Protektorátu, jest propouštěti jen zprávy vydané od ČTK nebo zvlášť předem schválené. Nejsou přípustné zprávy o zahraniční činnosti a projevech některých osobností bývalého Česko-Slovenska i ve formě fingované kritiky nebo polemiky, leda když byly zvlášť výslovně schváleny. V pochybných případech vždy si vyžádejte rozhodnutí ÚTDS.

Nepřípustné jsou v tisku útoky na Slovensko, slovenskou vládu a její činnost.

Není přípustné označení „československý” nebo „česko-slovenský” pokud se nevztahuje na minulost. Obsahuje-li úředně registrovaný nebo jinak pevně stanovený název korporací, ústavů, spolků apod. ještě slovo „česko-slovenský” nebo „česko-slovenský”, jest až do konečné úpravy v nejnutnějších případech přípustno nanejvýš nahraditi po dohodě s ÚTDS toto označení zkratkou „čs”. Ale i těmto náhražkovým výrazům jest lépe se v tisku vyhnouti. Kde to není nezbytné, budiž i tato značka vypuštěna /např. stačí „Obilní společ.”/.

O cestách cizích státníků a cizích hospodářských delegacích jest propouštěti jenom zprávy DNB – ČTK.

Nepropouštějte v tisku citáty českých básníků a spisovatelů, z nichž by bylo možno vyčíst tendenci, která je v rozporu s těmito zásadami.

I v rubrikách literárních, zábavních, sportovních a šachových jest třeba vymýtiti vše, co by mohlo navenek buditi dojem nevážnosti k Říši a k německému národu.

VII. Věci hospodářské a sociální

Jest dbáti, aby ve věcech hospodářských i sociálních a v otázkách finanční politiky projevy tisku se neodchylovaly od základních směrnic Říše a Protektorátu. V souladu s tím musejí býti také rozbory hospodářské situace a prognosy.
Potlačovati jest reklamní stati a inseráty, které se snaží upoutati pozornost čtenářů jarmarečním zneužíváním událostí veřejných /jediná cesta k záchraně, národní katastrofa apod./.

O obchodních stycích s cizinou propouštějte jenom zprávy úřední, jinak se dotažte ÚTDS. Potlačiti jest soukromé zprávy o mimořádných kursových výkyvech na světových bursách.

Není dovoleno uveřejňovati stati nebo inseráty, nabízející koupi nebo prodej cenných papírů nebo vkladních knížek, nebo usnadňující nezákonný vývoz peněz a jiných majetkových hodnot /výměna nemovitosti apod./. Nepřípustné jsou soukromé zprávy o trvání moratoria.

Potlačujte kritiku činnosti bursy a vládní regulace bursovních obchodů.

Potlačujte rozhodně všechny stati, inseráty a náznaky, které by mohly budit dojem, že je nebo bude nedostatek předmětů denní potřeby, nebo že hrozí nebezpečí zvýšené poptávky a spekulačního zdražování. Z listu jest vymýtiti vše, co by mohlo vésti k hromadění zásob a naopak jest působiti na občanstvo v tom směru, aby zásoby nehromadilo a spoléhalo na spravedlivou distribuci všech životních potřeb úřední regulací.

Potlačujte všechny neúřední zprávy, týkající se mzdových poměrů a mzdových jednání, jakož i apely na veřejnost ve věcech mzdových. Potlačiti jest všechny soukromé zprávy, týkající se otázek cenových, které budou napříště upravovány Nejvyšším cennovým úřadem jako jediným kompetentním místem. Není přípustné srovnávati ceny a mzdy v Protektoráte a v Říši.

Nepřípustné jest předběžné ohlašování cen, které budou vyhlášeny, dokud se tak nestane cestou úřední. Stejně nepřípustné jsou všechny dohady a soukromé úvahy o cenách předmětů denní potřeby a zvláště volání po jejich zvýšení. Zprávy z jatečních a masných trhů smějí obsahovati jenom údaje cenové, nikoliv číslice o příhonu kusů. Nepřípustné jsou zprávy o stanovení a pohybu cen i o cenových úpravách ze soukromých pramenů i od zájmových organisací a odborných korporací. Přípustné jsou jen zprávy, vydané Nejvyšším úřadem cenovým prostřednictvím ČTK.

Nepropouštějte soukromé zprávy o budoucích úpravách veřejného dluhu nebo daní a o věcech monopolních /tabák, apod./.

Potlačujte zprávy, které by štvavě nebo nevěcně kritisovaly osobní poměry nebo hospodářství v ústavech státních, pensijních, sociálních atd. V pochybných případech vždy žádejte rozhodnutí ÚTDS.

Potlačujte soukromé zprávy o osobních změnách ve vedení důležitých podniků, nebo o přesunech účasti na jejich kapitálu.

Nejsou dovoleny zprávy o zřizování nebo změnách radiových vysílacích stanic a o jejich technickém vybavení.

Potlačujte tendenční kritiku jednotlivých výrobních odvětví. Potlačte všechny stati, které by mohly buditi třídní nenávist a štváti proti sobě jednotlivé vrstvy obyvatelstva, jak spotřebitele proti výrobcům nebo obchodníkům nebo pod. Potlačte všechny zprávy o mzdových sporech, stávkách, výlukách apod.

Potlačujte zprávy, ohlašující protižidovská opatření po stránce hospodářské i jiné, pokud nejde o zprávy úřední.

Obzvláštní péče budiž věnována přehlídce insertů. Úředníci TDS jsou osobně zvlášť odpovědni za přesné dodržování tohoto pokynu. V textu insertu nesmí býti zásadně /výjimky jsou dále zvláště uvedeny/ více čísel nežli jedno. Insert nesmí obsahovati nic, z čeho by bylo možno usuzovati na kapacitu průmyslových podniků, nebo na jejich personální stav. Lze propouštěti inserty obchodní povahy, u nichž je udána známá nebo lehce zjistitelná firma, ústav apod. a kde tudíž není pochyby o pravosti inserátu, i když obsahuje více čísel s udáním cen výrobků /Baťa, Nehera apod./. Stejně lze propouštěti zaručeně pravé insertní oznámky soukromých škol a učelišť s několika nepochybně pravými údaji číselnými. Propouštěti lze
i nesporně pravé inserty Čedoku s číselnými údaji, ale nesmějí obsahovati údaje o cenách cest mimo území Říše /a Protektorátu/.

Taktéž lze propuštěti úmrtní a podobná rodinná oznámení s údaji číselnými, když podavatel prokáže pravost. Administrace listu jest povinna ověřiti si v takovém případě také totožnost inserentovu. Inserát některých předmětů, které mají ochrannou známku, nebo z minulosti vžité označení, obsahující číslo, lze taktéž propouštěti. Předpokladem všech těchto úlev jest, že není nejmenších pochybností o pravosti inserátu a o totožnosti inserenta. Totéž platí

O inserátech lékařů s ordinačními hodinami a s číslem telefonu, o inserátech kinematografii s udáním doby i o úředních vyhláškách s více čísly. Vždy jest rozhodující u těchto výjimek míti nade vší pochybnost zjištěnu pravost inserátu. Nesmějí býti za žádnou cenu propuštěny v tisku inseráty fingované. Máte-li pochybnost a nelze-li pravost inserátu ověřiti eliminujte. Není naprosto přípustné, aby značka pro odpověď na inserát obsahovala číslo. Připustné jsou nejvýše slovní značky /nikoliv číslice, vypsaná slovy/, když administrace nebo podávající insertní kancelář zná pravé jméno a adresu inserenta, krytého na venek značkou. Při přehlídce inserátu budiž dbáno také, aby byly vyloučeny inseráty nemravné /kuplířské, prostředky pro přerušení těhotenství apod./

V časopisech insertních /Bytový zpravodaj, Realitní oznamovatel apod./ jsou v textu insertu přípustné číselné údaje nezbytné pro podstatu insertu, avšak vydavatelstvo a redakce ručí za pravost inserátu i za totožnost inserentů. V těchto listech nejsou však přípustné administrační číselné značky. V denních listech jsou administrační číselné značky přípustné /v té formě, jak je má na příklad „Národní politika”/ mimo vlastní tekst.

Obdobně jest postupovati při přehlídce různých daňových poraden /Právní poradny, Odborné poradny, listárna redakce/ v listech, kde musí býti vždy patrno, že jde o skutečnou odpověď na pravý dotaz a tazatel musí býti redakci poradny znám. Uveřejňovaný text musí býti tak upraven, aby každému, nejen tazateli, bylo zřejmo, o jakou věc jde. Nejlépe jest uvésti podstatu položené otázky a pak na ní odpovědět. Tekst nesmí obsahovati žádnou šifru ani značku písemnou, číselnou nebo slovní. Tazatel pozná z obsahu otázky i odpovědi, že odpovědi platí jemu. Vystříhati jest se
i číselných údajů v tekstu, pokud nejsou naprosto nezbytné a pokud jejich jasnost a pravost není úplně patrná. Kde jsou citovány právní normy, jest lépe slovy říci, o jaký předpis jde, nežli citovati pouze jeho číslo. Kde není možno obejíti se bez četných anebo naprosto jasných číselných údajů, ať redakce neodpovídá v tisku, nýbrž v dopise. Teksty, které neodpovídají tomuto pokynu, buďtež z listů eliminovány.

VIII. Vnitřní věci Protektorátu

O úřední působnosti, počinech, úmyslech, cestách, audiencích apod. státního presidenta, předsedy a členů vlády i vlády jako celku a vládních činitelů a zmocněnců vůbec lze propouštěti jenom zprávy úřední. Totéž platí o projevech členů vlády. V pochybných případech vždy se dotažte v ÚTDS.

Potlačiti jest všechny předčasné soukromé zprávy o opatřeních, chystaných vládou /osnovy vládního nařízení, rozhodnutí osobní, jmenování vyšších úředníků, poradních sborů apod./Naprosto nepřípustné jest psáti v tisku – i činiti náznaky a dohady – o opatřeních a osnovách, které vyžadují souhlasu Říšského Protektora dříve, než jsou úředně vyhlášeny, nebo dokonce dříve, než byly předloženy Říšskému Protektorovi a bylo o nich definitivně rozhodnuto. Stejně je nepřípustno uveřejňovati zprávy a dohady o chystaných úředních opatřeních hospodářských a cenových, o připravovaných reformách apod.

Potlačovati jest kritiku vlády, úřadů, úředních činitelů a úředníků. Vymýtiti jest vše, čím by se vytvářela nepřátelská nálada proti vládě nebo jednotlivým resortům a úřadům. Nelze propouštěti v tisku apostrofování vlády nebo vládních činitelů, zvláště dvojsmyslné nebo poťouchlé narážky. Bezpodmínečně nutno potlačiti každé sesměšňování vlády a členů vlády.
O schůzích výborů a komisí Národního souručenství buďtež propouštěny jenom zprávy TNS dodané prostřednictvím ČTK /po případě věcně a vhodně zkrácené/. Totéž platí o Národní odborové ústředně a jiných celostátních organisacích.
Národní rada česká má v nové organisaci národní práce poslání kulturní a proto zprávy o její činnosti dodané prostřednictvím ČTK, patří zpravidla do rubriky kulturní.

O změnách ve vedení Národního souručenství i o důvodech pro i proti jest propouštěti jenom zprávy TNS – ČTK.

Zprávy a informace o činnosti Rysový skupiny „Vlajka” jest propustiti v deníku „Vlajka”.

Nelze propouštěti stati, obrázky apod., které by mohly zavdati podnět k různici mezi občanstvem /otázka rukopisná, Hanka apod./.

Pokud jde o různá dějinná výročí a jejich projednávání v tisku, jest dbáti toho, aby nebyl zavdáván podnět k vnitřním rozbrojům a říditi se zvláštními pokyny, které v té věci jsou vydávány. Uplynutím výročí zaniká také důvod k projednáváni věci v tisku a uveřejňování dalších statí jest zastaviti. Vzpomíná-li se jakýchkoliv výročí, jest samozřejmě nutno vystříhati se všeho, čím by se projevovala tendence nepřátelská Říši a německému národu /výročí událostí ze světové války apod./.

Není vhodná doba pro vyřizování osobních účtů a proto jest v tisku odstraňovati všechny čistě osobní polemiky a kampaně. Na druhé straně jest také zejména ve zprávách sportovních apod. tlumiti tendence po osobní reklamě a vyzdvihování osob.

Zprávy různých zájmových institucí, Svazu průmyslníků, nakladatelů novin, autoklubů, spolků majitelů domů a jiných zájmových spolků i jednotlivců lze propouštěti jen, jsou-li dodány prostřednictvím ČTK.

V referátech a kritikách o filmech nesmí se vyskytnouti žádná klasifikace filmu /na př. A,B,Č nebo I., II., III. apod./.
Je naprosto nevhodné uveřejňovati v tisku, v dnešní době kritiky a referáty o knihách nebo filmech anglických, francouzských a polských. Vyskytnou-li se přesto, jest třeba věnovati jim obzvláštní pozornost a vymýtiti z nich jakoukoliv nenáležitou tendenci s veškerou bezohledností.

Potlačujte všechny zprávy o jakýchkoliv illegálních akcích /tajné schůze, letáky atd./. Zprávy toho druhu, jež budou eliminovány, zašlete co nejrychleji ÚTDS.

Dbejte, aby ve sportovních rubrikách nebyl dáván popud k rozvášňování veřejnosti nebo k výtržnostem a incidentům na sportovních hřištích a aby v nich nebyly politické narážky, nebo dvojsmysly.

Nepropouštějte žádné zprávy o sebevraždách nebo o zatýkání v Protektorátě.

Ze zahraničních časopisů jest dovoleno uveřejňovati citáty jen pokud je dodá ČTK, anebo pokud budou zvlášť předběžně schváleny.

Potlačujte všechny neúřední zprávy o jakýchkoliv incidentech, nebo výtržnostech.

Provolání a projevy spolků nebo korporací lze uveřejniti jen, když jsou dodány prostřednictvím ČTK nebo zvlášť předběžně schváleny.

Nejsou přípustný inseráty, které by mohly působiti dojmem, že se jedná o akci úřední.

Nepřípustné jsou stati a zprávy, týkající se vývozu peněz a vystěhovalectví.

IX. Postup při tiskové přehlídce

Redakce jsou bezpodmínečně povinny nahraditi vyloučená místa nezávadnou novou sazbou tak, aby listy za žádných okolností nevycházely s bílými místy a to ani uvnitř listu. To platí i o časopiseckých korespondencích. Redakce nechť pro takové případy mají v zásobě připravenou nezávadnou náhradní sazbu, nejlépe zprávy ČTK. Jest dbáti toho, aby po vyloučení závadných míst zbývající věty byly dokončeny a měly smysl. Nelze-li toho dosáhnouti, jest vyloučiti celou větu, po případě celý odstavec nebo i celý článek, kdyby po vyloučení závadných míst byl zkomolen.

V zájmu hladkého provádění tiskové přehlídky nechť listy zařídí svůj provoz tak, aby kartáčové otisky předkládaly ÚTDS pokud možno aspoň o jednu hodinu dříve, než dosud. Zábavní a jiné přílohy nedělní je nutno předkládati již ve čtvrtek, nebo nejpozději v pátek.

Na první straně obtahu je vždycky nutno zřetelně vyznačiti, kolik stran bude celé číslo mít, na každé straně pak je nutno zřetelně vyznačit název časopisu a číslo strany.

V mutacích listů je bezpodmínečné nutno zřetelně označovat černou barvou /rámečkem/ nové partie i provedené úpravy a opravy. Na kartáčových otiscích, předkládaných úředníkům TDS v redakcích, je nutno vyznačiti, třeba jen tužkou, které zprávy byly dodány ČTK, pokud to není u zprávy vytištěno.

Pro každé zvláštní vydání listu musí býti v ÚTDS vyžádáno zvláštní povolení; bylo-li zvláštní vydání povoleno, platí pro ně stejně censurní předpisy, jako pro vydání pravidelné.

ÚTDS používá při přehlídce kartáčových otisků tužky barvy hnědé. Vojenská censura /MZ/ užívá tužky barvy červené a zelené. Úředníci TDS v redakcích užívají tužky barvy modré, k označování statí povahy vojenské tužky barvy fialové /rámeček/.

Je zakázáno používati jako šifry u redakčních statí v novinách značky §, která, jak známo, znamená v materiálu ČTK zprávu původu úředního. V použití této značky bylo by nutno spatřovati pokus uvésti TDS v omyl a propašovati na veřejnost závadnou zprávu. Všechny obrázky, reprodukované v listech, je nutno i s neporušenou schvalovací censurní doložkou pečlivě uschovat jako důležité doklady a v případě potřeby se jimi prokázat.

Byla-li v některém listě eliminována zpráva, jest šéfredaktor povinen postarati se, aby byla bezpodmínečně vyřazena i ze všech ostatních vydání listů a zbylých listů téhož podniku.

Povolení spustiti rotačky a tisknouti list uděluje výhradně ÚTDS a to po schválení celého obsahu listu. Je proto nutno, aby v redakcích i v sazárnách všech listů, zejména těch, jež vycházejí v noci, zůstal vždy nejméně jeden redaktor a příslušný technický personál až do schválení všech kartáčových otisků ÚTDS.

Všechny kartáčové otisky, články a zprávy i obrázky, předkládané k tiskové přehlídce, zasílejte výhradně jen podatelně TDS v budově ČTK. Zasílání na adresu jednotlivých referentů je nepřípustné. V mimořádně naléhavých případech připouštějí se výjimky jen po předchozí telefonické dohodě.

V zájmu rychlého výkonu tiskové přehlídky nechť redakce i ostatní zájemci omezí své osobní a telefonické intervence v ústředí TDS na případy opravdu nejnaléhavější. Intervenci může vyříditi meritorně jen referent, který na věci pracuje a vyřizováním intervencí zdrží se popoháněná věc i všechny ostatní případy, které referent vyřizuje.

Tam, kde se mluví v těchto pokynech o zvláštním předběžném schválení, nestačí spokojiti se tím, že se věc předloží normálním způsobem tiskové přehlídce, nýbrž je nutno předtím zvláště věc předložiti ÚTDS a teprve po schválení zařaditi ji do listu. Domácímu censorovi jest předložiti doklad o tom, že stať byla již schválena, jinak bez dalšího šetření bude eliminována.

Všechny obrázky, fotografie, kresby atd., určené k uveřejnění musí býti bezpodmínečně předloženy ke zvláštnímu předběžnému schválení obrázkové censuře v ÚTDS a opatřeny schvalovací doložkou s datem ne starším jednoho týdne, nevyžaduje-li povaha věci i potom zvláštního schválení. Fotografie a obrázky musí býti k přehlídce předloženy nenalepena. Všechny obrázky dříve již schválené nutno před opětným uveřejněním znovu předložiti k přehlídce. Ke každému obrázku je nutno k censuře předložiti přesný text, který má být pod obrázkem uveřejněn. Schválený obrázek je nutno pečlivě v redakcích nebo v tiskárně uschovat. Obrázky předkládané k censuře na obtazích je nutno předložiti vždy dvojmo. Každý obrázek musí býti opatřen jménem podavatele /nakladatelství, redakce, agentura, atd./. Obrázek censurou schválený bude opatřen povolovacím razítkem a datem censury, po případě poznámkami nebo výhradami, na které jest schválení vázáno. Nejsou-li splněny tyto podmínky, není dovoleno obrázek uveřejniti. Domácímu censorovi je nutno předložiti doklad, že obrázek i tekst byl schválen.

Jest dbáti toho, aby bylo dodržováno případné omezení počtu obrázků, které smí přinésti jeden list ve vztahu k určité události.

Stejné předpisy jako pro obrázky platí i pro všeliké mapy v tisku uveřejňované. Bez zvláštního a výslovného předběžného schválení nesmějí býti otiskovány.

Zdroj: J. Končelík – B. Köpplová – J. Kryšpínová, Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara, Praha 2003, s. 469-488

Wolfgang Wolfram von Wolmar (9. června 1910 Vídeň – 2. prosince 1987) byl důstojník SS v hodnosti SS-Hauptsturmführer. Od konce vojenské správy Protektorátu Čechy a Morava (červen 1939) do října 1943[1] byl vedoucím „skupiny Tisk“ (Gruppe Presse), která byla podřízena kulturně-politickému oddělení Úřadu říšského protektora. V říjnu 1943 byl jmenován vládním radou a na pozici vedoucího „skupiny Tisk“ jej nahradil Arthur Söhnel.

Patřil k mimořádně vlivným okupačním úředníkům, který prostřednictvím cenzury, tlakem nařízení a také formou osobních schůzek s šéfredaktory protektorátních periodik dokázal potlačit všechny náznaky nesouhlasu s německou politikou. Jeho oddělení denně zasílalo vydavatelům novin a časopisů instrukce o tom, jakých událostí si všímat a které ignorovat. Na základě jeho návrhu mj. český tisk radikálně omezil zpravodajství ze zahraničí. Navíc tyto informace směly pocházet pouze od německé agentury DNB (Deutsches Nachrichtenbüro).

Wolfram von Wolmar byl kromě své politické práce poměrně dobrým fotografem, jehož práce se objevovaly v řadě časopisů a knih. Velmi častým motivem jeho fotografií byli obyvatelé na východním bojišti poté, co tato území byla „osvobozena německou armádou od bolševismu“. Své snímky i texty většinou podepisoval šifrou WvW.

Ačkoli Československo později žádalo Německo o jeho vydání, aby ho mohlo soudit za válečné zločiny, nikdy nebyl před československý soud postaven.
Zemřel německém Düsseldorfu v roce 1987 ve věku 77 let.

The post Jak fungovala cenzura knih a médií za Protektorátu pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara first appeared on Čítárny.

Básník Orten a jeho zápisky z doby okupace Československa německou armádou (1939-1945) nám ukazují, jaké tragické období nastaly nejen pro Židy. Mezi 14.–16. březnem 1939 obsadila německá okupační vojska zbytky Československa a 16. března byl zřízen Protektorát Čechy a Morava.
Hitler si prohlíží korunovační klenoty. Československo je zrazeno, porobeno a stává se německou kolonií. Nacistická německá totalita se rozjíždí v celé své zrůdnosti.

Nastává hon na lidi, které hitlerovská propaganda označuje za nepřátelé německého lidu nebo podlidi.
Nastává období, o kterém bývala ministryně spravedlnosti a pozdější ochránkyně lidských práv Válková řekla, v odpovědi na tento dotaz:

Co si myslíte o odsunu německého obyvatelstva? (po válce)
„To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“

Zřejmě 360 tisíc mrtvých Čechoslováků a na 60 tisíc popravených lidí za druhé světové války a okupace není podle ní žádná tragédie.

Pro Židy, kteří z různých důvodů neemigrovali, nastávají opravdu zlé časy, které nic dobrého nevěští.
12. února 1940 si básník Jiří Orten zapisuje:

„Zvolna jsem poznával, že je mi odnímáno všechno, po čem budu muset později toužit. Jaké zaokrouhlené poznání! Měl jsem svobodu, o níž jsem nevěděl. Vzali mi ji a miluji ji. Jsem připraven bíti se o ni. Jsem připraven učit se hledat ji. Hledat boj, jenž mi ji vrátí, přísnou a krásnou, mou ztracenou svobodu, jež není jenom má. Jež je také má.“

31. srpna 1940 požádali říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda navrhující úplnou germanizaci českého národa asimilací a vyhubením. Nacisté považovali protektorát pouze za dočasný režim pro dobu války.
A jedenáctého září 1940 německý šéf propagandy Josef Goebbels už říká bez okolků:

“Jsem přesvědčen, že za 50 let už lidé nebudou přemýšlet o vlasti. Budou myslet o kontinentu a Evropané budou už řešit jiné problémy”.

V Protektorátu budou další rok vycházet další a další omezení.
Záznam v Ortenově Žíhané knize ze 27. října 1941:

„Nemohl jsem na dnešek dlouho usnout a přemýšlel jsem a rovnal si v hlavě všechny ty zákazy, které se mne nějak, byť sebeméně, dotýkají. A protože je nedělní dopoledne, venku již druhý den sněží… napíšu si sem ty zákazy, na které si vzpomenu, a až je napíšu, nechám pod nimi ještě hodně veliké místo pro ty, které se dostaví po dnešním dni…“

Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Nesmím si najmout samostatný byt.
Nesmím se stěhovat jinam než do Prahy I. nebo V., a to jako podnájemník.
Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren pro mne vyhrazených.
Nesmím chodit do parků a sadů.
Nesmím chodit do městských lesů.
Nesmím se vzdalovat za obvod Prahy.
Nesmím (tudíž) jet domů, do Kutné Hory, a nikam jinam, leda na zvláštní povolení gestapa.
Nesmím jezdit v motorových vozech tramvají, jen v posledním vlečném voze, a má-li „tento“ střední vstup, tedy jenom v jeho zadní polovině.
Nesmím nakupovat v jakýchkoli obchodech jindy než mezi 11. a 13. a 15. a 17. hodinou.
Nesmím hrát divadlo a být jakkoli jinak veřejně činný.
Nesmím být členem žádných spolků.
Nesmím chodit do jakékoli školy.
Nesmím se společensky stýkat se členy Národního souručenství a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných…

28. srpna 1941 Orten v Červené knize píše poslední větu:

„Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“.

V předvečer Ortenových dvaadvacátých narozenin, 30. srpna 1941 ho na Rašínově nábřeží srazilo německé auto.
Odvezli ho s výronem krve do mozku a krvácením do plic. Možná ho mohli zachránit, ale ve Všeobecné nemocnici ho odmítli přijmout, protože byl Žid. Byl převezen za 40 Kč na zvláštní oddělení v Kateřinské ulici, kde se z bezvědomí nikdy neprobral. Umírá, protože byl Žid. Je prvního září 1941.

A 24. listopadu 1941 odjel do Terezína první transport 342 (Aufbaukommando 342) složený z mladých židovských mužů, aby připravili Terezínské ghetto jako shromažďovací místo pro budoucí deportace do německých koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Jen z českých zemí odjelo:
V 82 transportech 74 000 mužů, žen a dětí, převážně židovského původu.
V německých vyhlazovacích táborech jich pak přežilo jen 3 097 lidí!

https://www.youtube.com/watch?v=rZcgWemNLRo

Jiří Orten (30.8. 1919 – 1.9. 1941) se narodil do nelehké doby. Bylo mu souzeno žít krátce, ale přesto tento mimořádně talentovaný básník a citlivý pozorovatel zanechal jedinečné dílo.
Tři knihy deníků – Modrá, Žíhaná a Červená
Básnické sbírky Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice.

Jiří Orten / Touha

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.

Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,

otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.

Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,

ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?

Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře

a ty budeš kolébán
jako roztančeny džbán,

z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne

a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,

než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.

5. IV. 1940.

 

Jiří Orten / Až umřu

Až umřu, Bože, na samotu,
vzpomeň si na čas bez krychle,
kdy nebylo jí, místo hrotů
kdy vládlo znění utichlé.

Stín lásky tvé, to byl jsem, ano,
raněn tvým světem za svůj dík,
ten, jemuž bylo darováno
tak málo, málo za tolik.

Ach, nepočítat! Běžet rychle
v zapomenutí bez číslic
a dořeknouti za utichlé,
že žil jsem jen, že nemohl jsem víc.

13. I. 1941.

The post Žid Jiří Orten. Židé a 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt first appeared on Čítárny.

V roce 1939 se začala v Protektorátu Čechy a Morava připravovat česká verze německého vzdělávání, která vrcholila v první fázi 17.11. 1939, kdy došlo k uzavření českých vysokých škol. O studium přišlo 15 172 studentů a bez práce se ocitlo víc jak 1300 pedagogů. Uzavření všech českých vysokých škol mělo trvat 3 roky.
Při této příležitosti došlo k zatčení 1200 studentů a devět představitelů studentských spolků bylo zastřeleno. Velká část jich byla deportována do koncentračních a pracovních táborů v Německu.

Rozhodně nebyla náhoda, že v hitlerovském Německu byl přesný název německého ministerstva školství a kultury “Reichministerium für Volksaufklärung und Propaganda”. Neboli “Ministerstvo veřejného vzdělávání a propagandy”.
Nebyla náhoda, že vzdělávání a propaganda, byly spojeny do jedné instituce, jehož ministr byl v letech 1933-1945 Joseph Goebbels (1897 -1945). Teprve po válce svět pochopil jak zhoubná indoktrinace mládeže skrz propagandu “volksaufklärung” byl státní veřejný systém vzdělávání Třetí říše, ale nepoučil se.

Ministerstvo bylo tenkrát organizováno do sedmi oddělení:
divize 1: správa a právní
divize 2: hromadné shromáždění; veřejné zdraví; mládí; závod
divize 3: vysílání
divize 4: národní a zahraniční tisk
divize 5: filmy a filmová cenzura
divize 6: umění, hudba a divadlo
divize 7: ochrana proti protiopatření, a to jak zahraniční, tak domácí

Joseph Goebbels, člen NSDAP, se stal v roce 1933 Reichsministrem pro propagandu a národní osvětu.
Hitler mu dal nejen důvěru, ale také moc nad německým rozhlasem, tiskem, filmem a divadlem. Od té doby inteligentní Goebbels používal velmi účelně a promyšleně všechna média na vzdělávání veřejnosti, kde německý národ byl vyvolený, Hitler Bůh a idea NSDAP posvěceným zákonem.

Sám byl stejně kvalitní řečník jako Hitler. Jeho znalosti masové psychologie byly základem nejen jeho proslovů, ale hlavně známých projevů Hitlera, grandiózně připravovaných v duchu starořímské doby. Jeho inscenace masových shromážděních a přehlídek byly nepřekonatelné, jak dokazuje v dokumentárních filmech vynikající režisérka Leni Riefenstahlová. Např. Vítězství víry (Der Sieg des Glaubens) nebo Triumf vůle (Triumph des Willens) či Tag der Freiheit – Unsere Wehrmacht (Den svobody – naše armáda)
{youtube}x5E36mdHE3w{/youtube}

V roce 1938 se Goebbels stal členem Hitlerova nejvyššího kabinetu a v roce 1944 ho Hitler pověřil organizováním mobilizace. Prvního května 1945 při útoku Rudé armády na srdce Berlína se svoji ženou zabil své děti a pak spáchali sebevraždu. Celou svou kariéru byl naprosto oddaný myšlence Vůdce a idejím NSDAP.

Níže uvedené principy propagandy se používají dodnes i v totalitních i demokratických společnostech na celém světě. Jsou ovšem daleko víc propracovanější.
Základní vstup do problematiky propagandy může být také vynikající kniha českého autora:
Psychologie propagandy. Úprava a podávání dezinformačních zpráv v médiích

1. Propaganda musí inteligentně počítat s veřejným míněním.
2. Propaganda musí být centrálně organizována jediným orgánem.
2a/ Je třeba vydat všechny základní direktivy propagandy.
2b/ Je třeba lidem vysvětlit propagandistické směrnice a hlídat morálku propagandistů.
2c/ Je třeba pečlivě dohlížet na činnost všech agentur, které mají propojení na propagandu.
3. Různé následky se musí zohlednit už při plánování.
4. Propaganda musí mít viditelný vliv na akce a politiku nepřítele.
4a/ Musí otevřeně šířit informace, jejichž obsah nebo tón způsobuje, že nepřítele vyvodí požadované závěry.
4b/ Propaganda musí nepřítele donutit, aby co nejvíc odhalovat své vlastní záměry.
5. Odtajněné informace musí být okamžitě k dispozici pro realizování propagandistické kampaně.
6. Propaganda musí být srozumitelná široké veřejnosti a musí být přenosná skrze všechna média.
7. Spolehlivost propagandy spočívá v její jasné deklaraci: Jednoznačné pravdivá nebo nepravdivá. Bez pochybností.
8. Účinnost propagandy posuzovat podle reakce nepřítele. Buď je ignorována nebo vyvrácena.
9. Důsledná analýza nepřátelské propagandy má určit, do jaké míry a jak má být cenzurována a jak ji využít ve vlastní propagandě.
10. Materiály z nepřátelské propagandy mohou být vždy použity pro vlastní propagandu.
11. Černobílá propaganda může být použita, pokud to cílová skupina vyžaduje pro lepší pochopení.
12. Propaganda je účinější, čím je víc cílená.
13. Propaganda musí být pečlivě načasována, musí začít v optimálním okamžiku, musí se opakovat až do chvíle snižování účinnosti.
14. Propaganda musí jasně pojmenovávat pomocí výrazných frází a sloganů.
15. Propaganda musí vyvolávat očekávané odpovědi, snadno zapamatovatelné. Pak ji lze použít opakovaně.
16. Propaganda musí zabránit šíření falešných nadějí, které mohou být velkou překážkou v budoucnosti.
17. Propaganda na domácí frontě musí vytvořit optimální úroveň úzkosti. Vyvolávat obavy z porážky, ale zároveň snižovat úzkost z následků porážky.
18. Propaganda na domácí frontě musí počítat s různou mírou frustrací z mimořádného nasazení, ale zároveň musí nabízet optimistické řešení.
19. Propaganda musí usnadnit manipulaci s agresí tím, že jasně určuje cíle nenávisti.
20. Propaganda může mít okamžitý vliv, pak se s ní musí okamžitě pracovat dál.

The post Goebbelsovo ministerstvo propagandy, likvidace vysokých škol a principy německé propagandy platné dodnes first appeared on Čítárny.

Roku 2017 editovala Lucie Antošíková 27 statí 29 autorů na téma kultury protektorátu Čechy a Morava a pišme to po vzoru knížky takto s malým „p“.

Sama editorka sem přispěla výtečnou studií o zobrazování takto tehdy nazývaného českého území v dobové literární produkci, přičemž nepreferovala kvalitu analyzovaných děl, ale spíš se jí jednalo o „způsob pojmenování výchozí materie“; a Lucie Antošíková přitom nahlédla do (rozličně významných) knih

Děti a dýka (1942) Františka Langera
Most (1943) Jiřího Muchy
V zajetí Antikristově Čestmíra Jeřábka (1945)
Co nebude v dějepise (1945) Bedřicha Golombka
Ďáblem posedlí Václava Kaplického (1946)
Volání o pomoc Jana Weisse (1946).

Svou studií, jak sama upozorňuje, do jisté míry navazuje na příspěvek Jana Budňáka obírající se „Imaginací protektorátu“ v exilových románech česko-německých autorů Franze Carla Weiskopfa a Ludwiga Windera, a tedy dílech, jež jsou vývojovými prózami s hrdiny jen postupně dospívajícími k odporu vůči nacismu.

Ale je tu ještě jedna skvělá studie (a faktické těžiště knihy) a napsal ji Daniel Jakubíček. Analyzuje na stránkách 207-228 poměrně zevrubně tehdejší početnou historickou prózu, a to hlavně jako prostředek aktualizace a aktivizace historického vědomí, a připomíná, že právě „historismus“ byl českou specialitou i celospolečenskou „zálibou“ již počínaje 19. stoletím a pak až do zkázy monarchie. A znovu za pokračování první světové války ve světové válce druhé.
Jakubíček cituje mimo jiné Mojmíra Grygara, jenž (roku 1965) napsal, že „význačným rysem Vančurovy dějinné koncepce bylo to, jak zpřízvučňuje účast opomíjeného lidového prvku na světodějných obratech… Třebaže nikdy nejde tak daleko, aby spolu s Tolstým nadobro popíral význam hrdinství jedincova.“
Také Daniel Jakubíček se více zajímá o časoprostorové určení děl než o tematická, umělecká a žánrová dělící kritéria a dějinami postupuje od nejstarších časů spolu s analyzovanými knihami. Vedle už námi dotčených Obrazů z dějin národu českého (1939-1948) připomíná pak mnohé, takže například i Olbrachtovu knihu Ze starých letopisů (1940) či Staré pověsti a legendy (1941) Leontiny Mašínové. A nač upozorňuje? Na to, že aktualizační náboj zde většinou nechtěl být prvoplánový.

To nakonec „dodržela“ i dobrodružná Jeřábkova trilogie Legenda ztraceného věku (1938-1939) z času starých českých pověstí a taktéž Mistr Jeřábek historii příhodně vyhodnotil soudobými etanoly.
Nato Jakubíček analyzuje:

Křelinův román Dcera královská, blahoslavená Anežka Česká (1940)
Mařánkovu Trilogii pětilisté růže (1938-1942).
Husitský román Karla Nového Rytíři a lapkové (1940)
Dva soubory novel Františka Heřmánka U bratra celého světa (1944)
O nesmrtelném regentovi (1949).
Nu, a zcela jediná za okupace vydaná kniha týkají se osudovosti bitvy na Bílé hoře byla prvotina Miloše Václava Kratochvíla Bludná pouť (1939).
Minimální průchodnost mělo téma revoluce roku 1848 a přesvědčil se o tom Eduard Bass ve svém Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), jež bylo ostře zcenzurováno a v pravé podobě poprvé vydáno teprve roku 1948.

Z literárního hlediska přitom zůstalo zvláštním, že název této populární kroniky nekoresponduje s jejím obsahem! Bass totiž popisuje děje let třicátých a čtyřicátých a končí hned na prahu roku 1848.
„Bassovu apoteózu češství“ navíc skvěle rozebírá Erik Gilk v další ze studií, a to na genezi, okolnostech vzniku a recepci až dosud třiadvacetkrát vydaného (a všemožně adaptovaného) románu Cirkus Humberto (1941).

Příspěvek Karla Komárka Jaroslav Durych za protektorátu rekapituluje a prověřuje občanské postoje talentovaného autora.
Dochází k závěru, že byl po válce – možná záměrně – souzen pouze za článek znevažující Masarykovu památku, který nacismu „pomohl“ leda nesmírně nepřímo. Avšak stejně se příliš neprovinil a i „horší“ Durychovy texty mají do jednoznačné propagandy daleko; takže tu Glik víc než jen maně připomíná současné pátrání po jednom Peroutkově článku o Hitlerovi.

Vedle těchto pěti pro mnohé možná stěžejních textů o protektorátní literatuře obsahuje kniha i dvě studie o lyrice Jaroslava Kolmana Cassia (napsali je Frances Jackson a Martin Pilař), Obraz české poezie v časopise Akord v době protektorátní od Ivy Málkové a text Zdeňka Brdka o Protektorátní debatě o mladé literární produkci.

Další z celkových šesti oddílů knihy se věnují protektorátnímu tisku.
Pasivně rezistentní postoje v úvodnících Lidových novin na jaře a v létě 1939 od Pavla Večeři
Proměny obsahu populárních týdeníků v období protektorátu od Pavla Suka
Satira vnitřní i vnější od Michala Jareše)
Filmu a rozhlasu (mj. Vávrovým adaptacím literárních děl), Divadlu (mj. tu najdeme kapitoly Blanky Jedličkové o soukromých divadlech a Vladimíra Justa Konformisté, kolaboranti, nebo hráči s ohněm?).

Hudby se týkají studie Gabriela Gössela a Filipa Šíra Texty populárních písní z období protektorátu a Petra Koury Jazzová hudba v protektorátu Čechy a Morava, přičemž posledně jmenovaný a velezajímavý text uzavírá celou knihu.
Koura zde přitom ruší některé mýty, neboť se „zakázaným“ jazzem (a tedy „kulturou negrů“) se v reálu za války šlo setkávat dosti hojně, ač byl různě maskován a kryt.

Svazek je – kromě už zmíněného a naznačeného – uveden sedmi dalšími obecnějším studiemi o kulturních kontextech, literárních cenách a soutěžích (Volker Mohn), politizaci jazykových kódů (Václav Velčovský), Dvou světech jazykovědné bohemistiky (Martina Šmejkalová), Pražském lingvistickém kroužku (Maria Havránková a Vladimír Petkevič). Dalšími autory jsou František Podhajský (Julek Fučík džendrující? Ohlas a metoda Boženy Němcové bojující), Kateřina Piorecká a Pavel Janoušek.
Ten se ve své (knihu uvádějící) studii ve finále dostane až ke svému skorojmenovci Pavlu Janáčkovi, a to v souvislosti se znejistěním vztahu mezi uměním a populární kulturou.

Lucie Antošíková (také editovala) a 27 dalších autorů: Zatemněno
Česká literatura a kultura v protektorátu. Jako desátý svazek edice 1938-1953 vydala Academia. Praha 2017. 424 stran. ISBN 978-80-200-2802-0

The post Zataženo. Česká literatura a kultura v německém Protektorátu Böhmen und Mähren first appeared on Čítárny.