Sbohem, armádo (Hemingway, A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.

Román sice primárně neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu a mimořádný zisk jiných lidí tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Celá generace spisovatelů a lidí, kteří tuto hrůzu prožili se označuje jako “ztracená generace”. Lidé, kterým válka navždy zničila jejich životy.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Hemingway si vybral za hlavního hrdinu amerického lajtnanta Frederica Henryho, který pomáhá italské armádě obsluhovat sanitky a při té příležitosti se seznámí s anglickou zdravotní sestrou Catherine Barkleyovou, do které se zamiluje. Nakonec s ní čeká dítě: “To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí”

Na základě tohoto lidského příběhu mladých lidé popisuje Hemingway zrůdnosti válečné, deformované vztahy lidí na frontě i za ní.
Místy až bolestný příběh lásky, něžností, naivity, ale i humoru. Jako vždy když dva mladí lidé k sobě nacházejí cestu a jsou něčím drasticky poznamenáni jak v minulosti tak především tou nejzrůdnější přítomnosti jakou si dovedete představit.

A není to nic nového. Už v 8 stol. př. n. l. v eposu Illias je popsána podstata válek, který se dá shrnout do jednoho výroku:
Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy (hybris), agrese i nelidskosti.

Takže až nějaký politik bude tvrdit, že je třeba abyste bojovali, protože oni řekli, že jsme ve válce, přečtěte si znovu tuto knihu a další knihy. A budete mít jasno, co určitě nechcete.

Jak vznikla kniha?
Ernest Hemingway byl v první světové válce raněn šrapnelem, a když ležel v Itálii na nemocničním lůžku, napsal příteli, že oné osudné noci roku 1918 vybuchla ve tmě obrovská bomba.

„Tehdy jsem umřel. Cítil jsem, jak mi přímo z těla vychází duše nebo co, jako když za jeden cíp vytáhnete z kapsy hedvábný kapesník. Poletovala okolo a pak se vrátila do mě a už jsem nebyl mrtvý.”
Tento zážitek se stal podkladem pro scénu v románu Sbohem, armádo.

Styl psaní Hemingwaye:
Hemingwayova novinářská schopnost popsat v knize to důležité a vynechat nepodstatně se nejvíc projevuje v jeho povídkách, kde je také velké množství příběhů z této války. Nic méně i v této knize je vidět jeho snaha psaní ledovce. Popsat to podstatné (to, co je pod mořem) jen tím málem, co je nad hladinou. Hemingway měl velmi dobrou vyprávěcí a pozorovací schopnost, vidění detailu. Pro přemýšlivé čtenáře velmi čtivý a objevný příběh.

Tato kniha Hemingwaye poprvé proslavila.
A nejen svou otevřenosti a čtivým stylem, ale také svou syrovostí, která se projevuje i používáním vulgarismů. Kvůli tomu byla i částečně cenzurována.
Kniha byla zakázána v Itálii za vlády Mussoliniho, protože Hemingway v rozhovoru s ním uvedl, že je “největším lhářem v Evropě”.
Proslulost knihu navíc zvýšilo její zfilmování už v roce 1932 a později v roce 1957.
V češtině román poprvé vyšel v roce 1931 a byla to první Hemingwayova kniha vydaná česky. Ale nejlepší je jednoznačně až překlad Josefa Škvoreckého (1958 a 1965).

Výpisky:

Začátek knihy:
V pozdním létě toho roku jsme bydleli v domě ve vesnici, která se dívala přes řeku a rovinu k horám. V korytě
řeky byly oblázky a vodou omleté balvany, sluncem vysušené a bílé, a voda byla průzračná, proudila rychle a
modrala se nad hlubinami. Oddíly vojska procházely kolem domu a dál po cestě, a prach, který zvedaly, sedal na listí stromů. Kmeny stromů byly také zaprášené a listí toho roku brzo opadalo a my viděli oddíly, jak pochodují po cestě a jak se prach zvedá a listí, zčeřené vánkem, opadává a vojáci pochodují, a potom cestu prázdnou a bílou, až na to listí.
V rovině byla bohatá úroda; bylo tu mnoho ovocných sadů a tam, kde rovina končila, zvedaly se hory, hnědé a
pusté. V horách se bojovalo a v noci jsme vídávali záblesky dělostřelecké palby. Vypadalo to ve tmě jako blýskání na časy, ale noci byly chladné a člověk neměl pocit, že se blíží bouřka.
xxx

„Válku nejde dokončit. Válka nemá nikdy žádný konec.”
“Ale ano má.” Passini zavrtěl hlavou. “Válka se nevyhrává vítězstvím. I když třeba dobudeme San Gabrie. I když dobudeme Carso a Morcalfone a Trieste. Kde budeme pak?
Viděl jste ty hory v dálce? Myslíte si, že bychom je všechny taky mohli dobýt?
Jenom když Rakušane přestanou bojovat.
Jedna strana musí přestat bojovat. Proč nepřestaneme bojovat my…
xxx

Před stanovištěm nás spousta ležela na zemi ve tmě. Odnášeli raněné dovnitř a vynášeli je ven. Kdykoliv se
rozhrnula zástěra a někoho vynášeli, zahlédl jsem světlo z ošetřovny. Mrtví byli položeni stranou. Doktoři pracovali s rukávy vyhrnutými až k ramenům a byli červení jak řezníci. Nebylo dost nosítek. Několik raněných dělalo rámus, ale většinou byli zticha. Vítr ševelil v listí příkrovu nade dveřmi ošetřovny a noc byla čím dál chladnější. Celou tu dobu přicházeli nosiči raněných, stavěli nosítka na zem, vyložili je a šli pryč.
xxx

Jenže na Západní frontě není nikdo s to druhému napráskat. Snad už se války ani nevyhrávají. Možná, že budou trvat věčně. Možná, že tohle je nová Válka stoletá. Položil jsem noviny na stojánek a odešel jsem z klubu. Slezl jsem opatrně se schodů a kráčel jsem po Via Manzoni. Před Gran Hotelem jsem potkal starého Meyerse a jeho ženu, právě když vystupovali z kočáru. Vraceli se z dostihů. Ona byla prsatá ženská v černém satinu. On byl mrňavý a starý, měl bílý knír, ploché nohy a opíral se o hůlku.
xxx

Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to
jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že
když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.
Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je
vám?“
„Lip,“ řekl jsem.
xxx

Ubohá, má ubohá, milovaná Catherine! Takhle se tedy platí za společné noci. Past sklapla. Tohle tedy čeká lidi po milostných nocích. Buď jak buď, díky bohu za plyn. Jak asi musely ženy zkoušet, než se objevila anestetika! Když na ně přišly bolesti, jako by je strhl divoký vír. Když byla Catherine těhotná, neměla žádné potíže. Nic ji netrápilo. Ani jí vlastně nikdy nebylo špatně. Na nic si až do posledního dne nestěžovala. A teď ji přece jenom dostali.
Co člověka čeká, to ho nemine. Nemine ho to, k sakru, nemine. I kdybychom se třeba padesátkrát vzali, dopadlo by to pokaždé stejně. A co když zemře? Nezemře. Jenom prožívá těžké chvíle. První porod se zpravidla dlouho vleče. Jenom prožívá těžké chvíle. Až bude po všem, řekneme si, jak zkoušela, a Catherine se bude bránit, že ani vlastně moc nezkoušela. Ale co když zemře? Nesmí zemřít. ano, ale co kdyby mi zemřela? Nemůže zemřít, povídám ti. nejanči. Jenom prožívá těžké chvíle. To jí prostě jenom příroda ukazuje, co dovede. Je to jednoduše první porod, a ten se téměř vždycky dlouho vleče.
Ano, ale co kdyby mi zemřela? Nesmí umřít. Proč by měla umírat? Proč by vlastně měla umřít? To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí. Zamotá hlavu a potom se narodí a pečuje se o ně a možná, že to dítě má člověk i rád. Ale co když Catherine zemře? Nezemře. Všecko je v pořádku. Ale co kdyby mi zemřela? Nesmí zemřít. Ale co kdyby zemřela? Řekni, co budeš dělat? Co kdyby mi zemřela?
xxx

Prosím, milosrdný Bože, nedopusť, aby mi umřela!
Ošetřovatelka otevřela dveře, zakývala na mě prstem, abych šel dál. Šel jsem za ní do pokoje. Přistoupil jsem
k lůžku. Na druhé straně lůžka stál doktor. Catherine ke mně vzhlédla a usmála se. Zhroutil jsem se na postel a
rozplakal se.
„Ty můj drahoušku,“ řekla Catherine teplým hlasem. Tváře ji překryla šeď.
„Všechno je v pořádku, Cat. Zase bude s tebou všecko v pořádku.“
„Umřu,“ řekla; odmlčela se. „Nerada bych umřela.“
Vzal jsem ji za ruku. „Nedotýkej se mě!“ vykřikla. Odtáhl jsem ruku. Usmála se.
„Ty můj miláčku! Polož mi ruku, kam chceš.“
„Zase budeš v pořádku, Cat. Vím, že budeš zase v úplném pořádku.“
„Chtěla jsem ti napsat dopis, abys ho měl, kdyby se se mnou něco stalo, ale nenapsala jsem ho.“
„Nemám ti zavolat kněze nebo někoho, koho bys chtěla vidět?“
„Chci vidět jenom tebe.“
xxx

Konec knihy:
Odešel chodbou. Šel jsem ke dveřím do pokoje. „Teď tam nesmíte,“ řekla jedna z ošetřovatelek. „Ale ano, smím,“
řekl jsem. „Teď ještě ne.“
„Jděte pryč,“ řekl jsem. „Ta druhá taky.“
Ale když jsem je dostal ven a zavřel dveře a zhasl, nebylo to k ničemu. Bylo to, jako kdybych dával sbohem soše.
Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven a z nemocnice a šel jsem zpátky do hotelu v dešti.

The post Hemingway. Sbohem, armádo. Protiválečný román o stupiditě a umírání za cizí zájmy a zisky first appeared on Čítárny.

Erich Remarque (1898-1970)  prožil zřejmě nejstrašnější dobu svého života v květnu 1933. Nacisté veřejně pálí jeho knihy s cílem navždy ho vymazat z lidské paměti. Přesto se román Na západní frontě klid (německy Im Westen nichts Neues) zařadil mezi nejčtenější světová díla první poloviny 20. století, byl přeložen do 50 jazyků.
Remarque byl dokonce navržen na Nobelovu cenu.

Román Na západní frontě klid je nejlépe napsaná kniha o zrůdnosti první světové války.
Vyšla poprvé časopisecky v roce 1928. O rok později byl román poprvé vydán knižně a dne spatří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světě 20. století napsáno. Protože kniha je vyloženě protiválečná, dodnes vzbuzuje obdiv milónů a také odsouzení hlupáků.

“Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům,”
E.M. Remarque.

O čem je kniha Na západní frontě klid.
Remarque popisuje osud Pavla Bäumera, mladého studenta, naivního německého vlastence, který se v roce 1914 dobrovolně přihlásí na frontu, když předtím je celá gymnaziální třída zfanatizovaná jejich profesorem Kantorkem. Z citlivých a naivních kluků se postupně stávají zrůdy, jenž zabíjejí, aby přežili. Při čtení všech těch zrůdností člověk chápe o čem je skutečně armáda a jak jednoduché je z myslících a rozumných bytostí vytvořit zvířata s abnormálním pudem sebezáchovy. Pavel a jeho kamarádi se tak zařazuji do tzv, Ztracené generace, která nepoznala nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat. Sám hlavní hrdina, pod šikanou sadistického poddůstojníka, poznává nepopsatelnou hrůzu a naprostou nesmyslnost válečné mašinerie, a nakonec umírá, když za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu.

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“
citát z knihy.

Nejsilnější pocit je zklamání. Ne zášť, ne žárlivost nebo dokonce nenávist… po nich alespoň něco zůstává v duši, po zklamání je prázdnota.
Erich Maria Remarque

Jeden z největších momentů románů je část, kdy v jámě po vybuchlé bombě se náhodou sejdou dva nepřátelští vojáci. Jeden okamžitě zabije druhého a po nějakém čase si začne prohlížet jeho dokumenty. V tom okamžiku mrtvý dostane jméno, vidi část jeho života a najednou pochopí, že zabil člověka. Už neexistuje nepřítel, jsou jen trpící lidé. Jako bych v tom okamžiku slyšel Švejka: ” Proboha nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!”

Erich Maria Remarque (1898-1970)
V první světové válce byl několikrát raněn, ale přežil. Později se živil jako učitel, obchodní příručí, sportovní novinář, prodavač náhrobků či reklamní agent. Na počátku 30. let emigroval před nacismem do Švýcarska, válku prožil v USA, kde přijal americké občanství, a poté se opět vrátil do Švýcarska.
Erich Maria Remarque se jmenoval vlastním jménem Erich Paul Kramer. Jméno Remark je jeho pseudonym – odzadu přepsané skutečné jméno Kramer. Změnil si jej po válce, protože se styděl být nadále Němcem.

Mezi jeho další slavná a čtivá díla patří Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Remarqueův nejslavnější román byl Na západní frontě klid.
Za rok bylo v němčině vytištěno 1 500 000 výtisků! Dílo bylo přeloženo do 36 jazyků. Román byl zfilmován, film podle knihy dostal 2 Oscary.

Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby a připravuje se na válku je hodný opovržení: Velký mozek dostal omylem, mícha by mu stačila.
Albert Einsein

Výpisky z knihy:

Ach, mami, mami! Jsem pro tebe dítě – proč si nemůžu položit hlavu na tvůj klín a plakat? Proč musím být pořád silná a zdrženlivá, taky se mi chce jednou plakat a získat útěchu, už jsem opravdu skoro dítě, krátké chlapecké kalhoty mi stále visí ve skříni – od té doby uplynulo tak málo času, proč to všechno prošlo?
xxx

Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým, myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru jako kaprál Himmelstoss, ,,hrůza Klosterbergu”. Je to ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci.
xxx

Zakomplexovaný profesůrek Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými brejlemi a ptá se dojatým hlasem:
,,Vy přece půjdete taky, kamarádi?”
Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme tenkrát ještě nepřemýšleli.
xxx

Odpoledne najednou jsme ho slyšeli volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí. Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo proň dojít.
Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší způsobem pro ně pohodlným.
xxx

Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty. Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a hýbají se. To v nich kručí plyn.
xxx

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: ,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě…

Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! …

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou.

Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst.
Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. … Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak.
A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf. Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!
xxx

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozibita – i když unikla jejím granátům.
xxx

Závěr knihy:

Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků
rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, – a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune.

Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; – léta se rozplynou a konečně zajdem. Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.

The post Remarque. Na západní frontě klid. Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí first appeared on Čítárny.

Sami legionáři ovšem tenkrát říkali, že se Svobodovým odchodem (v nejvyšší funkci byl do května 1975 a skonal v září 1979) nastal konec legionářů v Čechách.
Vždyť jich zbývalo jen několik set (podle statistiky  z roku 1934  bylo evidováno u nás 109 590 příslušníků zahraničního vojska, tj. včetně legionářů ruských, francouzských a italských). Po listopadu 1989 se dočkalo svobody skutečně jen několik přestárlých legionářů a když je pozval prezident Václav Havel k převzetí vyznamenání na Pražský hrad, přišli 1. ledna 1996 pouze dva: 98letý italský legionář Štěpán Dohodil a stoletý ruský legionář Václav Kratochvíl. Kuriozitou našich posledních žijících „neoficiálních“ legionářů byl Alois Vocásek (1896-2003). Ten právo být legionářem ztratil za kolaboraci s nacistickými okupačními orgány (z trestu doživotí byl v žaláři  devět let).

Kolik jsem sám toho slyšel o legionářích od svého otce Antonína (1895-1968), který se přátelil jako dragoun v první světové válce s legionáři mé rodné obce, o nichž všech jsem později psal! Jména legionářských spisovatelů (abecedně): Václav Kaplický, Josef Kopta, Jaroslav Kratochvíl, Josef Kudela, František Langer, Rudolf Medek, Zdeněk Němeček, Adolf Zeman, Oldřich Zemek – mne přitahovala už v dobách mého mládí. Příběhy o slavných bitvách našich dějin, Zborovu, Jízdní hlídce, o sebevraždě plukovníka Josefa Švece a mnoha dalších včetně našich celovečerních i dokumentárních filmů, ovlivňovaly naše vlastenecké a národní (nikoli nacionalistické) cítění, jaké současná mladá generace mnohdy ani nechápe.

Kniha Legionáři a Československo, encyklopedické dílo Jana Michla (*1975), historika z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Již loni mu vyšla monografie Cizinci v RAF (Britské královské letectvo) a letos získal hlavní cenu v soutěži autorů literatury faktu Miroslava Ivanova. Z názvu jeho nové knihy vyplývá, že bohatá encyklopedická data, vyprávění a hodnocení celkového vývoje našeho legionářského hnutí, končí rokem 1989 a kapitolou „Střepy legionářství“.

Poněkud chmurně by totiž dopadlo líčení o rozporech Čs. obce legionářské v minulých letech, jakými však musely projít všechny naše podobné organizace, občanské aktivity, spolky a sdružení. Čs. obec legionářská však  působí nadále, v roce 2007 se naposledy rozloučila se svým předsedou, devadesátiletým generálem Antonínem Špačkem, dále byly založeny Asociace nositelů legionářských tradici a Sdružení válečných veteránů České republiky.

Takže v této encyklopedii nemůžeme nalézt například jedno z posledních rozhodných vystoupení představitelů Čs. obce legionářské v srpnu 1999, v němž mj. uvedli:

Musíme pozvednout svůj hlas na veřejnosti v době, kdy se zájem o národ a jeho stát ztrácí v osobních hádkách politiků, v netrestaných podvodech a krádežích, kdy národní čest a práce pro národ jsou považovány za naivní představy pošetilých starců.
Domníváme se, že musíme pranýřovat názory, jako je výrok poslance parlamentu, že zahraniční vojáci českoslovenští bojovali za cizí peníze, že Češi bojovali naposled na Bílé Hoře, jak se vyjádřil moderátor jedné televize (původním povoláním učitel!), výrok novináře, že je hrdý na to, že necítí národní hrdost – v článku Mladé fronty. Musíme protestovat proti urážkám, jaké obsahoval dopis jistého Němce, ve kterém označoval české vojáky jako historické zrádce a věrolomníky, kteří v dějinách vždycky zrazovali vojenskou přísahu. Dopis uveřejnily Lidové noviny bez komentáře.
Musíme protestovat, protože jsme tím povinni památce našich kamarádů, kteří ve službě národu a státu položili své životy na bojištích doslova celého světa.

Máme v rukou solidně, odpovědně a důkladně zpracovanou encyklopedii, kterou sepsal ve svých 34 letech historický autor s potřebným nadhledem a jistým kritickým přístupem k některým příběhům, legendám a vyprávěním. Názvy kapitol knihy vypovídají o mnohém: Vděk či nevděk?, Legionář francouzský, italský, ruský, Legionáři v čs. armádě, Legionářská generalita a otázka selhání, Karlínský všelegionářský sjezd a vznik Čs. obce legionářské, Svaz nekompromisně socialistických legionářů, Legionářská opozice, Manifestační sjezdy, 28. říjen – legionářské vánoce,  T. G. Masaryk a legionáři, Legionáři ve vrcholné politice, Legionáři tří odbojů, Legionáři kontra Státní bezpečnost a poslední kapitola Legionáři v komunistické totalitě.

Bez nadsázky by se mohlo říci, že tato kniha by se měla stát učebnicí zejména v rukou současných pedagogů už na základních školách, oživením pro historiky a také  pamětníky a  pro ty, kteří i nadále se vracejí k legionářským tradicím, čas od času je neváhají připomenout.  Letošní výročí  a jubilea k tomu dávají dostatek příležitostí.

Jan Michl: Legionáři a Československo

vyd. Naše vojsko, 2009

The post Legionáři a Československo. Poučná historická kniha first appeared on Čítárny.

Rudyard Kipling (*30.12.1865 – †18.01.1936) napsal báseň “Když” (If…) pro svého syna Johna v roce 1895, jako obraz a ideál mužných vlastností statečného člověka v každodenním životním zápase. Nicméně už Jan Zábrana označil báseň ve svých denících (Celý život) za „esenci viktoriánského kreténství“, což potvrzuje i zbytečná smrt Kiplingova syna.

Báseň byla inspirována Dr. Leanderem S. Jamesonem, který v roce 1895 vedl nájezd britské armády proti farmářům Búrům v Jižní Africe, později nazvaný Jameson Raid,ve které Britové prohráli.
Britský tisk nicméně vylíčil Jamesona jako hrdinu uprostřed katastrofy a skutečné porážky jako britské vítězství.Tato porážka zvýšila napětí, které nakonec vedlo k druhé válce, ve které Británie s neobyčejnou převahou zdecimovala celou búrskou kulturu formou neuvěřitelné genocidy.
Búrové jsou potomci především nizozemských, vlámských a fríských kalvinistů, německých luteránů a francouzských hugenotů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století a byli velkou překážkou v agresivní kolonizaci Afriky Brity.

Báseň byla poprvé vydána v publikaci z roku 1910 (Kipling’s 1910 collection of short stories and poems). V témže roce, tři roky po udělení Nobelovy ceny, byla zvolena nejoblíbenější anglickou básní. V britském průzkumu BBC z roku 1995 byla znovu zvolena jako oblíbená britská báseň.

Kiplingův syn John padl na frontě v 1. světové válce, do které ho s hrdostí poslal sám jeho otec.  
John Kipling byl totiž jako rekrut dvakrát odmítnut a Kipling využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, který zařídil zařazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).

Zpívá Pepa Nos

Anglický originál a český překlad:

Když…
Rudyard Kipling
překlad Otokar Fischer

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže “Vytrvej!”,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: “Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!”,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi –
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

If…
Rudyard Kipling

If you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you;
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too:
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don’t deal in lies,
Or being hated don’t give way to hating,
And yet don’t look too good, nor talk too wise;

If you can dream–and not make dreams your master;
If you can think–and not make thoughts your aim,
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same:
If you can bear to hear the truth you’ve spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build ’em up with worn-out tools;

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss:
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: ‘Hold on!’

If you can talk with crowds and keep your virtue,
Or walk with Kings–nor lose the common touch,
If neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much:
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds’ worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that’s in it,
And–which is more–you’ll be a Man, my son!

The post Když. Kontroverzní báseň Rudyarda Kiplinga, která vedla ke zbytečné smrti jeho syna first appeared on Čítárny.

Kniha cestovatele Karla Hanse (1890-1967) byla už ve své době výjimečná. Autor se věnuje dějinám Arménů od antiky až po 20. léta 20. století. Čtenáře seznamuje s původem arménského národa, jeho jazyka a literatury, zabývá se přijetím křesťanství, literárním dědictvím, kulturními aktivitami, významnými osobnostmi.
Jeho mimořádný přínos je však v informacích o probíhající genocidě Arménů, která v Osmanské říši nebyla zdaleka první, ale svým rozsahem naprosto ojedinělá.

Velká Osmanská říše se několik staletích v 19. století rozpadala.
Vojáci Osmanské říše brutálně potlačovali rozsáhlý odpor v okupovaném území jak na Balkáně, v Řecku, Íránu etc. V Arménii ale došlo k několika mimořádným genocidám obyvatelstva.
V letech 1885-96 bylo zavražděno přibližně 80 000 až 300 000 lidí.
Další z velkých masakrů se odehrál v dubnu 1909 v Kilikii. Tam lidé organizovaní osmanskými úřady zavraždili na 30 000 Arménů.
Nicméně nejobludnější arménská genocida měla teprve přijít.

V první světové válce patřila Osmanská říše (dnes Turecko) stejně jako Německo k poraženým mocnostem.
Přišlo o 85 % okupovaného území. Až 850 000 muslimských uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878-1904 přišli a usadili se Arméni.
V roce 1915 byla v bitvě u Šarikamiše osmanská armáda poražena. Arméni byli neprávem obviněni, že jsou příčinou turecké porážky.
Politici začali přemýšlet, kde ubytovat muslimské utečence. Proto už v květnu 1915 osmanský parlament přijal zákon, který formálně povoloval deportaci Arménů, protože údajně představovali bezpečnostní riziko.

V letech 1915-1918 byly ze svých domovů deportováni miliony Arménů.
Většinou jim bylo nabídnuto přejít na Islám. Ti, kteří souhlasili mohli zůstat, ostatní byli okamžitě deportováni. Odhaduje se, že v následujících letech jich více než milion zemřelo nebo bylo zabito v naprosto nelidských podmínkách.

Ernest Hemingway o arménské genocidě.
“Nemohli jste dosáhnout, aby se ženy vzdaly svých mrtvých dětí. Musely mít ty děti mrtvé tak šest dnů. Nemohly se jich vzdát a nikdo s tím nic nezmohl. Museli je nakonec odvést pryč. Byly všechny venku na molu a nebylo to vůbec jako zemětřesení nebo podobná katastrofa, protože ony se nikdy nedozvěděly o Turcích. Nikdy se nedověděly, co staří Turci spáchali. A pamatuješ si ten přístav. Udála se na něm spousta pěkných věcí. Ale toto byl jediný okamžik v mém životě, o kterém se mi zdálo. Nevadili ti tak ty ženy, které měly děti, jako ty s těmi mrtvými”.
Z povídky E. Hemingwaye Na nábřeží ve Smyrně, On the Quai at Smyrna
poprvé publikována v roce 1930 ve sbírce povídek In Our Time

Kniha Karla Hanse byla jedna z prvních publikací o této zrůdnosti.
Zrodila se v podstatě v Aleppu, kde Hansa na vlastní oči viděl brutální zločiny, páchající na nevinných mužích, ženách a hlavně na dětech.
Hansa se rozhodl zapojit Československo do mezinárodních struktur na pomoc arménským sirotkům. Začal proto sbírat materiál pro svou knihu v uprchlických táborech v Aleppu a Bejrútu. Hansa získal informace o osudech přeživších s pomocí tlumočníků nebo přímo od německy mluvících lidí.

Karel Hansa se inspiroval prací různých humanitárních pracovníků, které potkal. V Aleppu to byl např. švýcarský lékař Max Müller z Německé křesťanské společnosti pro pomoc v Orientu, který léčil především oční choroby uprchlíků.
Po návratu do Československa se věnoval rozsáhlé charitativní činnosti, kterou inspiroval mnohé spolky.
Více o Arménské genocidě >>

Hrůzy východu / Karel Hansa / A. Šefl, 1923

Cestopisné knihy Karla Hansy:
Hrůzy východu (1923)
Z potulek Orientem a Harémy ve světle pravdy (1925)
Léto pod jihoslovanským nebem (1930)
Stero črt a obrázků z Podkarpatské Rusi (1935)
Podkarpatská vánoční idyla (1937)
Obrázky z Bretoňska a pobřeží Atlantského oceánu

Výpisky…

„Strašlivý přitom jest pohled na nemocné malé děti, často ve špinavých hadrech zabalené aneb v mokrých cárech pytlů, jak jsem viděl za různých svých návštěv v táborech a stanech za časů týdny trvajících dešťů podzimních. Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Během mého pobytu v Bejrútu v listopadu a prosinci loňského roku, v době vítězného a mrazivého větru a za velmi chladných a vlhkých nocí jsem navštívil místní obyvatele, kteří se v noci táborů jsem téměř denně viděl strašlivou bídu, nemoci a nepopsatelné utrpení.
Proudy vody, valící se nepřetržitě z mraků, chrlily vodu do všech koutů země, kde se jen dalo.
nerů chatrných stanů a chatrčí, kde na promočeném a bahnem potřísněném pozemku, často na holé zemi, se třesoucí se matky choulily v chladu a chránily plačící děti.
děti svými chatrnými šaty. Každodenní příliv vody dělal z tábora místo, kde se dalo skutečné bahno. Nebyly tu žádné lopaty ani rýče, aby příkopy vody mohly odtékat.
prohloubit nebo nově vybudovat. Divoký, mrazivý severní vítr, který foukal.
nepřetržitě po celé týdny, nemilosrdně rval promočené a shnilé zbytky přikrývek a pytlů ze stanů, které hrozily, že se v promočeném vzduchu vylomí z kolíků a vyletí z nich.
každou chvíli. Po celé týdny bylo počasí příšerné a pobyt v táborech bylo skutečným utrpením. […] Všichni vylézají z promočených stanů – jsou to třesou zimou a jsou špatně oblečení. Většina z nich je bosá; vyhublé dětské nožky.
se třesou zimou a jsou červené jako rak. Děti pláčou – jsou hladové. A matky se slzou v oku bezmocně pobíhají táborem, hledají jídlo pro své děti nebo palivo, na kterém by si ti nejpotřebnější mohli uvařit.
Nejsou tu žádné plotny ani oblázky, a tak si tyto ubohé ženy musí pomáhat samy. prázdnými plechovkami od petroleje.

„Během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě řezníky byli poráženi jako dobytek.“
„Na cestě z Diarbekiru do Urly jsem na obou stranách cesty nesčetné mrtvoly viděl, vesměs to mladých mužů, kteří měli hrdla proříznuta. – Jeden turecký paša vyjádřil se vůči vysoce vzdělanému Arménu: ‚Buďte rádi, když vy alespoň v poušti hrob svůj najdete, toho mnozí z vás nemají.‘“

„Deportaci Arménů předcházelo vždy všeobecné odstranění mužů a mladíků povinných vojenské službě, kteří složením určitého poplatku, jak podle stávajících zákonů v Turecku bylo zvykem, zprostili se služby vojenské. Mimo těchto odstranění všichni muži, osoby čelné z obyvatelstva arménského, což dělo se za účelem, aby odstraněni byli ti, kdož podávati mohli zpráv o jednání s deportovanými, ale také proto, aby jakýkoliv odpor byl znemožněn, jakož i proto, aby karavany deportovaných, skládající se většinou z žen, dětí a starců, nevyžadovaly tolik průvodců a strážců. Hromadné odstranění mužů a mladých lidí k vojenské službě způsobilých dělo se pod záminkou, že tito organisováni budou v pracovní oddíly, které na správce silnic a cest budou používány. A zatím, všichni tito nešťastníci vázáni do tlup 15–20 hlav čítajících, pod údery kolby pušek a ran bičů, hnáni v houfech na místa odlehlá, do horských slují a tam bez milosrdenství porubáni. Tisíce a tisíce zahynulo jich ve vlnách Černého moře, ve vlnách Eufratu a Tigridu, ve kterých hromadně topeni potápěním lodic, do kterých, jsouce přivázáni jeden ke druhému zády, byli nahnáni. A aby žádnému z nich nepodařilo se zachrániti vyproštěním se z pout a plaváním, obsazeny břehy průvodci, kteří každého zastřelili.“

The post Hrůzy východu. Zrůdnost arménské genocidy očima Karla Hanse first appeared on Čítárny.

Erich Maria Remarque napsal 80 stran. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.

Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem ” z druhé strany”, je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.

Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.

Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.

Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.

Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier’s Weekly v letech 1930 a 1931.

Ukázky z knihy…

Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele” vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.

Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.

Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru – osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.

Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
…
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.

Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!” křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.

Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
…
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar.
Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.

V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
…
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.

The post Nepřítel. Remarque a jeho mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení first appeared on Čítárny.

Právně jsem dočetla knížku Laury Spinney: „Bledý jezdec – španělská chřipka z roku 1918 a jak změnila svět.“ Tuto knížku naprosto vřele doporučuji všem, kdo se zajímají o dějiny, zejména dějiny 20. století a ty, kdo se zajímají o politiku. S údivem zjistí, jaké události, záležitosti a zcela apolitické skutečnosti rozhodují o politice – na příklad pandemie chřipky.

Knížka je napsána čtivě, nenáročným žurnalistickým jazykem – však taky autorka je novinářka. Jelikož se jedná o literaturu faktu, není to vůbec na škodu. Knížka má něco přes 400 stran, je členěná systémově a systematicky do osmi kapitol s doslovem. Obsahuje užitečnou mapku a logický výklad o postupu „chřipky“. Z prostého jazyka vystupuje obraz obrovské práce, kterou si autorka dala se získáváním podkladů a informací pro svou knížku. Musely to být stovky, možná tisíce archivních záznamů a stovky knih a studií z oborů, které se na první pohled mohou jevit zcela nesouvisející. Knížka je dobře opoznámkovaná a ozdrojovaná.

Bledý jezdec / Laura Spinney / Vydalo nakladatelství Omega 2017

Výpisky a poznámky:

str. 189) Při propuknutí pandemie vzniká u lidí tzv. „kolektivní resiliance“. Tedy, lidé se přestanou chovat a hlavně cítit jako individua, ale přijmou kolektivní identitu – chovají se jako členové postižené komunity. A to i tehdy, když takovéto jednání prokazatelně podporuje šíření smrtelně nebezpečného viru. Podle mého názoru nastává podvědomě jednání dle teorie matematických her popisované jako „půjčka za oplátku“. str. 242) etres de raison = bytosti rozumu… tedy organismy, na jejichž existenci můžeme usuzovat jen z jejich účinků, ale nemůžeme je spatřit přímo. To byly – co se španělské chřipky týká – viry. A já jsem se zamyslela, kolik věcí, událostí a skutečností můžeme pozorovat pouze skrze důsledky jejich působení – ačkoliv je nikdy sami nemůžeme spatřit…

str. 282) všechny nemoci mají svůj genetický komponent… Toto poznání mnou otřáslo. V poslední době jsem se existencí genetických chorob hodně zabývala – v souvislosti s jednou svou klientkou, která má gen zapřičiňující Huntingtonovu chorobu. Nyní jsem se dozvěděla, že kromě skutečných genetických vad existují genetické predisposice.Takže na KAŽDOU chorobu je nutno se dívat jako na částečně geneticky podmíněnou. Naopak na každou genetickou chorobu je potřeba se dívat jako na nemoc, která má i svůj infekční komponent… To mi začíná dávat smysl…

str. 292) následkem španělské chřipky byl syndrom chronické únavy. Ta trvala i několik let a vedla i k úplné neschopnosti každodenního života. Když se dívá mna ty desítky a stovky lidí, kteří jsou dnes chronicky unaveni, když vím, že naprostá většina z nich si nějaké marodění nemůže dovolit a chodí s „kašlem“ do práce – opět to začíná dávat smysl. Znovu se toto rozebírá na str. 351, kde se hovoří o „syndromu vysílení“.

str. 294) Jedním z „pozůstatků“ chřipky je také postchřipkový schizofrenický syndrom. U tohoto druhu schizofrenie obvykle docházelo k vyléčení… doba choroby byla obvykle pět let… Opět: ptám se – kde se v současné době bere ta pandemie psychických onemocnění a pandemie deprese? Každý „obvoďák“ vám potvrdí, že může antidepresiva házet do čekárny lopatou…

str. 310) Stav Eskymáků, nyní Inuitů, zkoumala Aljašská komise pro domorodé obyvatelstvo. V roce 1994 komise dospěla k závěru, že z aljašských Inuitů je kulturně a duchovně zmrzačený lid, jenž se stal závislým, a proto ho musí krmit, vzdělávat a vést jiní. Vládní komise dospěla k závěru, že domorodci sociálně a psychologicky chřadli úměrně tomu, jak se rozmáhaly vládní programy které jim měly pomoci, Čím více vláda poskytla, tím více se na Aljašce rozmáhaly alkoholismus, zločinnost a sebevraždy.
V Kanadě v roce 1991, když jsem se otázkou Inuitů zabývala, mne upozornili navíc ještě na prostituci a masovou drogovou závislost a totální nezaměstnanost/nezaměstnatelnost… Stejné zkušenosti se „zachraňováním“ jsou i v Austrálii s Aboriginci, ba řada aspektů je stejná i co se týká černošského (pardon – afroamerického) obyvatelstva. Vědí to už všichni a všichni udělali hodně pro to, aby své nesmyslné a zcela kontraproduktivní „sociální programy“ změnili na něco funkčního.

Jen u nás nově jmenovaný „sloučený“ ministr Pelikán si stále pochvaluje práci Agentury pro sociální začleňování. Žasnu, že pragmatik Babiš se rozhodl kráčet po cestě, která evidentně vede k nezdaru, je drahá – a je svorně nenáviděná veškerým voličstvem, včetně převážné části Romů samotných. P.T. čtenáři prominou, ale ať už jde česká vláda s touhle „proromskou“ politikou fakt do prdele.

str. 317) Nichols Bohr a Werner Heisenberg dospěli k závěru, je každá znalost je spojena s nejistotou. Kupodivu k témuž dospěl i Tomáš Halík ve své knize „Co je bez chvění není pevné“. Má pravdu… ještě by to chtělo, aby náš světově oceňovaný psycholog – kněz- teolog byl schopen dospět k logickému závěrku, který z jeho výroku rovněž zcela nezvratně vyplývá, protože výroková logika: totiž, že co je bez pochyb a „jediné správné“ je bez pochyby špatně. Nu a pak již jen aby tato svá slova zreflektoval…

351) naučená bezmoc vede k depresi. Ano, a vyhořený může být člověk i právě na základě naučené bezmoci… nemohl by to někdo vysvětlit panu Babišovi? Z této relativně prosté psychologické poučky totiž vyplývá, že ekonomickým směrem kterým tuto zemi vede, mrzačí lidské duše. A ještě jsem neviděla zmrzačenou duši, která by něco vyprodukovala…

str. 371) vše nakažlivé, ať je to mem nebo virus – se šíří podél sociálních struktur. Existuje něco, čemu se říká „paradox přátelství“. Je sociologicky vyzkoumáno, že když si náhodně vyberete osobu a požádáte ji aby vám řekla jméno nějakého přítele, bude ten přítel pravděpodobně lépe společensky postaven, než osoba, která ho jmenovala. Více na toto téma viz Malcolm Gladwell: Bod zlomu.

A na závěr:
Myslím, že jsem opravdu pochopila, jak to s těmi epidemiemi chodí. A především jsem pochopila, že kdo si myslí, že má osud „pevně v rukách“ tak je neskutečně, ale skutečně nafoukaný…protože motýlí křídla, že…

The post Bledý jezdec. Španělská chřipka z roku 1918 zabila víc lidí jak obě světové války first appeared on Čítárny.

První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.

Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.

Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.

V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:

“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”

{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}

Citáty z knihy i z filmu:

Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.

Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.

Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!

Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.

Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?

Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”

Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”

Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!

Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…

Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!

Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…

Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…

Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…

Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…

Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)

Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.

The post Haškův Švejk. Nejvtipnější citáty z nejznámější české knihy z roku 1921 first appeared on Čítárny.