Neurolog prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc (1944) ve vynikajícím rozhovoru varuje: Západ hloupne. Vrchol inteligence máme za sebou.
Jak lépe porozumět lidské inteligenci, fungování a stárnutí mozku i tomu, jak výchova, bolest, disciplína a prostředí formují náš život.
Velmi inspirující a řekl bych důležitý rozhovor pro mnoho lidí.

Představte si mozek jako rozsáhlou mapu krevních cest a elektrických jisker.
A teď si představte člověka, který se tu mapu naučil číst lépe než většina ostatních. A i díky tomu lépe vidí co se děje ve společnosti.

Prof. Pavel Kalvach se narodil 25. dubna 1944 v Praze – do světa, který zrovna dohoříval a začínal se znovu skládat. Studia medicíny na Univerzitě Karlově dokončil v roce 1967 a hned se pustil do neurologie.
Ne zrovna rovnou cestou: krátce Fyziologický ústav ČSAV, šumperská okresní nemocnice, pak sedmnáct let na Neurologické klinice 1. LF UK. Atestace, kandidatura o mozkovém průtoku, docentura, profesura. Jako by se postupně stěhoval z periferie do centra toho, co se v hlavě děje, když se něco pokazí.

V 90. letech vedl kliniku, která školila neurologické generace, pak deset let (1996–2006) stál v čele Neurologické kliniky 3. LF UK a FNKV.
Čtyřikrát na Yale kvůli cévním mozkovým příhodám.
Předsedal české neurologické společnosti, byl generálním sekretářem a viceprezidentem Evropské federace neurologických společností.

Prof. Kalvach napsal „Mozkové ischemie a hemoragie“. Knížku, která se dočkala tří vydání a cen.
Později se pustil i do světa slavných neurovědců a do otázek, proč se západní mozky možná pomalu zjednodušují.

Dnes profesor Kalvach má přes osmdesát a pořád přednáší.
Člověk, který strávil život tím, že se dívá dovnitř lebek a občas se zvedne a řekne nahlas, co z té mapy vyčetl o celé společnosti.

02:19 proč jsme osamělí navzdory stovkám kontaktů?
05:05 výchova bez hranic a konec známkování
07:22 individuální a kolektivní inteligence
08:38 proč už nikdo nechce být nejchytřejší?
11:20 vysoké IQ jako cesta k osamělosti
15:22 opravdu západní společnost hloupne?
18:09 proč se délka života začíná zkracovat?
22:36 které národy mají nejvyšší IQ?
25:24 proč asijské školství poráží západ?
29:45 může nás utrpení posílit?
31:20 přehnala medicína boj s bolestí?
33:47 fentanylová epidemie a život bez bolesti
35:27 utrpení jako zkušenost a jeho následky
41:27 soucit, zrcadlové neurony a hranice pomoci
48:57 Rafael Nadal: co se stane, když vypneme bolest?
54:17 proč potřebujeme nepohodlí a sebezapření?
59:02 skautské bobříky jako trénink charakteru
1:01:13 dělat správné věci, i když se nikdo nedívá
1:02:39 zbrojení a rozpad hodnot západu
1:08:57 vezme nám AI schopnost přemýšlet?
1:10:49 jak AI pozná skutečné stáří mozku?
1:16:02 co ve stáří rozhoduje o inteligenci?
1:19:52 proč pan profesor zpochybňuje Alzheimerovu chorobu?
1:23:32 co urychluje stárnutí mozku?
1:30:18 naděje pro společnost, která se podle hosta rozpadá

Prof. Kalvach, výběr z jeho odpovědí.

Zrušení známkovaní ve školách?
No, to je katastrofa. Pro mě je to hnutí bláznů, kteří odmítají základní lidskou logiku, protože základní logika je, že člověk se má vypracovávat silami vlastními a silami svého okolí k nějakému ideálu, který pomůže, aby celá ta společnost teda dobře fungovala a prosperovala. 

Vedou se nesmyslné teorie, že dětem se nesmí nic vnucovat, že děti si můžou dělat, co chtěj a běda, kdyby je někdo chtěl napomínat nebo dokonce usměrňovat násilím k tomu, jak mají se chovat, že jo. Takže tím se rozvírá jakási pustina myšlenková a ty děti k tomu nejsou ani vedeny, aby nějak shromažďovaly informace a nebo se chtěli s těmi informacemi blejsknout.
Mám, že třeba k tomu patří i to, že ve třídách se zatajuje, kdo má jaké vysvědčení, takže se rozdává vysvědčení, aniž by učitel pochválil ty nejlepší a napomenul ty nejhorší, protože panuje jakýsi chorobný soucit s těmi slabými a těm se nesmí nic vytknout a tak dále, takže z toho vzniká jakási fraška, která ten národ umrtvuje.

Zkoušel jsem se zeptat studentů, kdo chce tady být nejchytřejším.
Myslel jsem tím jako upoutat pozornost, aby té přednášce se věnovali a aby z nich chtěli vytěžit teda důkladné vědomosti. Oni mě na to nikdo se nepřihlásil. Někteří studenti dokonce řekli, být nejchytřejší, to je pát do osamělosti.
Teprve když jsem je začal do toho trošku hecovat, tak pak se sem tam někdo řek a tak jo, tak já bych chtěl. No a to je pro mě naprosto cizí, protože si myslím, že dotáhnout maximální chytrosti je přece oblažující pocit, ne? To je přece nádherné. To to znamená schytávat ty informace a mě s tím okamžitě nakládat, že jo, najít nejlepší řešení a nebát se, že mě někdo oblafne a podobně. Tak zase já si myslím, že to je docela přirozený prvek.

Toto je graf národů z hlediska průměrné inteligence.
Absolutními šampiony jsou Hongkong a Singapur a Japonsko, kde jsou IQ 106 až 108. Například, když srovnáte korejské školství s námi, no, tak to je nebe a dudy, že by tam někdo dělal nějaký frajeřiny.

Medicína se o to snaží, že člověk nemá zažívat bolest.
Tak to se přepísklo. Máme 5 hodin, takže za dnešek zemřelo ve Spojených státech na Fentanil už asi 45 lidí a do půlnoci to bude ještě dalších 15.

Mafie zbrojařská má jediný zájem. Aby byla obklopena burany, kteří budou zbožňovat zbrojení.
Když se teď podíváte na tu militaristickou hystérii, je to prostě něco strašnýho, že tady na půdě, kde se neustále mele o tom, kolik procent budem dávat na zbrojení, se neozve jedinej hlas, který by řekl:
„Prosím vás, vždyť je to svinstvo. K čemu to slouží?
To slouží k vraždění lidí. Vzpamatujte se!

No, já bych to nejradši zakončil nadějí, že se ještě vzpamatujeme, protože to je to, co mě trápí nejvíc, jo, že se tady podrobujeme jakési degradaci všeobecné.
Tak první věc by mohla být zbavit se zbrojařského třeštění.
Připomenout si, že bychom si neměli říkat vole, připomenout si, že bychom se neměli hyzdit.
To jsou všechny takový ty příznaky tý odumírající společnosti. Roztrhané kalhoty, že jo, bezúčelně nebo strkat si kroužky do nosu a prostě nějakým způsobem se jako degradovat.
Pak bychom potřebovali trochu zastavit ten tlak na ten výsměch těm zaběhaným pravidlům společnosti, která má mít jasné protiklady mezi mužstvím a ženstvím…
Zbavit se doporučování mladým lidem, že si mají uvažovat o změně pohlaví. To je nehorázná stupidita.
…to je zhoubná propaganda skutečných perverzních cvoků, jo?
A to nabízejí dětem a pak s nimi vedou o tom řeči, jestli se náhodou necítí špatně ve svém biologickém podvodu.
A musela by televize pustit na obrazovku rozumný lidi, což bohužel tady nebylo za ty poslední léta skoro vůbec. Je to všechno hlídaný

Originál videa: ProgressTalk
https://www.youtube.com/watch?v=oGfUjBj8heE

The post Prof. Pavel Kalvach. O úpadku vzdělávání, kolektivním hloupnutí a narůstající stupiditě first appeared on Čítárny.

Rozhovory s Jungem. U nás, respektive na Moravě je s Carlem Gustavem Jungem spojena fenomenální (nejen překladatelská) práce profesora Karla Plocka, nicméně na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se nepodílel, je dílem Ondřeje Fafejty, který dotyčné rozhovory vybral z originálu a doplnil předmluvou i ediční poznámkou. Kniha C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters je jinak o celou polovinu rozsáhlejší a krom přepisů rozhovorů (rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých i novinových) zahrnuje Jungovy přednášky a články o Carlu Gustavovi, což dnešní české vydání opomíjí.

V originále i v češtině je všech třiatřicet (a ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961.
Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.
Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. O následném jejich setkání nebo setkáních (došlo na dvě) psal ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí.
Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta v úvodu chápe ovšem jako první Jungem poskytnutý rozhovor až ten v této knize čtvrtý – z 26. června 1933 -, který pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.
Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview – s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 a točené uvnitř Jungova domu v Küsnachtu – proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu.
„Nemusím věřit, ale vím.“ – Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim.
V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.
„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost… U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi… Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.
Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha,
pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal i odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal jeho sebraná interview. – Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy…

Jung o asociacích: Není zajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O hlouposti davu: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit… A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.

Rozhovory s C. G. Jungem. Portál. Praha 2015. 304 stran

The post Rozhovory s C.G. Jungem. Nejslavnější rozhovory se světově uznávaným psychoterapeutem first appeared on Čítárny.

George Orwell vydal dystopický román 1984 v roce 1949. Varoval v něm před totalitními režimy, který viděl nejen v Německu, ale hlavně v Británii. O Sovětském svazu toho ještě moc nevěděl a když tak zprostředkovaně. Jaké ale byly hlavní témata, kterými se vyznačují fašistické totalitní režimy a která Orwella asi nejvíce zajímala?

Absolutní moc státu a její mechanismy
Manipulace pravdy a historie
Sledování a ztráta soukromí
Kontrola myšlení a jazyka (doublethink, ideozločin, Newspeak)
Zničení individuality, rodiných vazeb a nástup koletivizace a lidských citů (láska, sex, vzpoura)
Válka jako nástroj kontroly společnosti a šíření strachu
Beznadějný boj jednotlivce proti systému

Dvanáct klíčových výroků z knihy 1984.
Tyto výroky jasně ukazují, na čem Orwell pracoval nejvíce: Nešlo mu primárně o technologii nebo válku samotnou, ale o psychologii moci.
Jakým způsobem totalitní systém ničí pravdu, paměť, jazyk, city a nakonec i samotnou schopnost myslet nezávisle.
Kniha je varováním, že nejhorší není jen fyzické, brutální násilí na lidech, ale přepisování reality tak, aby lidé dobrovolně milovali svého utlačovatele.

Výroky jsou seřazené přibližně podle průběhu děje od začátku ke konci.
Každý výrok ukazuje, na čem Orwell pracoval a co ho nejvíce znepokojovalo.
Jakákoliv podobnost s totalitním systémem zvaným EU je čistě náhodná.

1. „Velký bratr tě sleduje.“

Tento ikonický výrok, který se objevuje již na prvních stránkách románu na plakátech všude ve městě, představuje všudypřítomnou a neúprosnou surveillance totalitního státu.
Orwell tímto jednoduchým heslem ilustruje, jak režim ničí soukromí a svobodu jednotlivce – občané jsou neustále sledováni skrze telescreeny, které byly povinně všude. Tudy byly sledovány rozhovory a způsob myšlení lidí, což samozřejmě vede k permanentní paranoie a autocenzuře.
Téma ho nejvíce zajímalo jako mechanismus kontroly skrze strach z pozorování.
To nahrazuje fyzické násilí a udržuje společnost v poslušnosti, přičemž ukazuje, že skutečná tyranie začíná v hlavách lidí.
Orwell psal 1984 v době, kdy nebyly sociální sítě ani internet. Jen televize, rozhlas a noviny.

2. „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

Toto trojice hesel Strany, vytištěná na pyramidě Ministerstva pravdy, je vrcholným příkladem doublethinku – schopnosti věřit dvěma protichůdným myšlenkám současně.
Orwell odhaluje, jak totalitní propaganda převrací význam slov. Jak jednoduše udržuje věčný stav války, která slouží k vyčerpání zdrojů a sjednocení společnosti proti neexistující bezpečnostní hrozbě a neexistujícímu nepříteli.
Tento výrok ukazuje Orwellovu fascinaci manipulací jazyka a reality, kde pravda přestává existovat a lidé přijímají absurditu jako normu, což je základní pilíř udržení moci.
Nevědomost začíná vždy ve školství, snižováním kvality vzdělávání a omezováním znalostí a souvislostí.

3. „Kdo řídí minulost řídí i budoucnost. Kdo řídí současnost řídí minulost.“

Winston Smith toto heslo opakuje při své práci v Ministerstvu pravdy, kde neustále přepisuje noviny a historii. Orwell zde zdůrazňuje, jak totalitní režim ovládá kolektivní paměť, aby nemohl vzniknout žádný odpor. Bez minulosti není srovnání s přítomností a bez pravdy není budoucnost. Téma manipulace historie bylo pro Orwella klíčové, protože ukazuje, že diktatura nejen potlačuje fakta, ale aktivně je vytváří, čímž ničí samotný základ lidské identity a kritického myšlení.

4. „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“

Winston toto prohlásí v okamžiku vnitřního vzdoru proti Straně, která požaduje, aby lidé věřili, že 2 + 2 = 5. Orwell tím definuje svobodu jako schopnost držet se objektivní pravdy i za cenu pronásledován. Bez svobody se všechno stává relativním a podřízeným moci.
Tento výrok odráží jeho hluboký zájem o teorii poznání v jakékoliv totalitě: když režim ovládne i matematiku a logiku, jednotlivec ztrácí jakýkoli základ pro odpor.

5. „Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin je smrt.“

Toto varování popisuje, jak Strana trestá nejen činy, ale i myšlenky.
Ideozločin (thoughtcrime) vede k vymazání člověka z existence. Orwell jasně chápe, že totalita směřuje k totální kontrole mysli, kde i pochybnost je smrtelná.
Téma ho zajímalo jako extrémní formu psychologické tyranie, inspirované ideologicky vedenými soudními procesy, kde strach z vlastních myšlenek ničí lidskou autonomii dříve, než přijde fyzický trest.

6. „Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.“

Winston takto uvažuje o 85 % populace, která, ideálně “vymytá”, zůstává v nevědomosti díky chlastu, pornografii a loteriím. Orwell zde logicky analyzuje, proč takto zmanipulované masy nejsou zdrojem revoluce.
Totalitní systém je udržuje v permanentní apatii. Tento výrok odhaluje jeho pesimismus ohledně lidové vzpoury. Neuvědomuje si, že k revoluci stačí 20% aktivního obyvatelstva, která masu zmanipuluje na svou stranu..

7. „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“

Popsáno při Winstonově práci, kde falšuje záznamy. Orwell zde popisuje cyklus manipulace, kde nejen historie mizí, ale i vzpomínka na její změnu.
Téma vymazávání minulosti bylo pro něj centrální, protože ukazuje, jak totalita ničí samotnou možnost objektivního poznání a vytváří věčný přítomný stav, ve kterém vedoucí “elitní” struktura má vždy pravdu.

8. „Cílem moci je moc.“

O’Brien toto říká Winstonovi během mučení v Ministerstvu lásky. Odhaluje mu, že Strana neusiluje o štěstí, bohatství ani ideály, ale o čistou, věčnou nadvládu.
Orwell zde shrnuje filozofii moci: totalita není prostředek k cíli, ale cíl sám o sobě.
Tento výrok směřuje k poznání, že takové autoritářské systémy nelze reformovat, ale jen zničit.

9. „Nejúčinnějším způsobem, jak zničit lidi, je popřít a zničit schopnost chápání jejich historie.“

Toto shrnuje strategii Strany vůči jednotlivcům i společnosti. Orwell opakovaně zdůrazňuje, že bez kořenů v minulosti člověk ztrácí identitu a schopnost kritiky přítomnosti.
To je bezepsoru nejrafinovanější forma genocidy duše. Není třeba člověka fyzicky zničit, stačí mu vymazat vědomí. Pak se může dlouhodobě rozvíjet jakákoliv tyranie

10. „Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.“

Winston si to opakuje s Julií před zatčením, když se snaží udržet lásku a emoce proti Straně. Orwell zde vyjadřuje naději, že pravá svobodu začíná uvnitř každého člověka.

11. „Chápu JAK; nechápu PROČ.“

Typická reakce loajálních občanů, kteří plní příkazy bez hlubšího porozumění. Orwell tím kritizuje slepou poslušnost, která umožňuje totalitě fungovat
Lidé se stávají součástí stroje, aniž by viděli jeho záměr. Téma ho zajímalo jako psychologický základ, proč se obyčejní lidé stávají spoluviníky zla. (Viz Chaplin a film Moderní doba)

12. „On zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“

Závěrečná věta románu po Winstonově zlomení v Mučírně 101. Orwell zde ukazuje úplnou porážku. I nejsilnější rebel se v úspěšném totalitním systému zlomí a bude milovat svého utlačovatele. Tento tragický konec podtrhuje jeho nejtemnější varování:
totalita může zničit nejen tělo, ale i duši, a přeměnit odpor v oddanost jakékoliv zrůdnosti.
To je podstata věčné nadvlády.

The post George Orwell a jeho dvanáct klíčových výroků z knihy 1984 first appeared on Čítárny.

Franc Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, ale hlavně otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Ale v pěně hledání narážíme na jedno a totéž. Na bezmocnost našeho konání. Ne ovšem z pohledu naší nedovzdělanosti nebo přecenění našich přirozených schopností, ale bezmocnost z mašinérie moci a nastavení společnosti, která omezuje naši svobodné konání.

Zeměměřič K., hlavní hrdina románu, je pracovně povolán do jedné vesnice. Všímá si, že lidé mu nevěří a brzy nalezne důvod. Zámek nad vesnicí, odkud přichází plno nepochopitelných restrikcí od někoho, kdo mu práci zadal.
Příběh zeměměřiče K. se točí v kruhu. Snaží se získat povolení pro svou práci, chce mluvit s tím, kdo vládne na Zámku, ale ničeho se nedopátrá, nic se nedoví, nikam se v podstatě nedostane. Nepřekonatelná byrokracie táhne ze Zámku jak mor a ovládá vše pod ním. Jak píše Kafka: “dlouho hleděl do zjevné prázdnoty nad ním.”
Otevřený příběh je stejně symbolický, jako samotná kniha, která zůstává nedokončená.

Franc Kafka vůbec nebyl zoufalec. I když často propadal zoufalství, stejně jako svého času Pascal nebo Kierkegaard (znal jejich tvorbu). Neztratil však víru v Boha, nikoli víru ve vyšší realitu, ale pouze víru v sebe sama, ve schopnost člověka dosáhnout pravého, hluboce smysluplného vztahu s Bohem, nebo, jak někdy Boha nazývá, „Zákonem“. A to se odráží ve všech jeho dílech, nejvelkolepěji v „Zámku“.
G. Hesse „Franz Kafka“.

Nekonkrétnost a symbolika příběhu je vždy základ pro stovky vysvětlení školního zaříkadla:
Co tím chtěl Kafka říct.
Každopádně jedno je zřejmé. Omezování naší osobní svobody je přímo úměrné složitosti byrokracie společenského systému, který si sami vytváříme. Ať už aktivně nebo pasivně tím, že jeho narůstání tolerujeme mlčením a nezájmem. Mnozí si ho uvědomí teprve tehdy, až je chapadla byrokracie přerostou a oni  v jejích sítích bezmocně bloudí a mřou.

Možná měl Kafka řešení.
Možná to souvísí i s tím, že román začal psát v roce 1922, dva roky před vlastní smrtí na tuberkulózu, kterou dostal už v roce 1917.
Možná nedokončil román záměrně, protože z celého příběhu je zřejmá marnost nad marnost.
Možná měl K. umřít, vyčerpaný nekončícím úsilím nalézt svou cestu v byrokratické síti, která pomalu prostupuje naše jednání.

Ale hlavně by nám možná mohlo dojít, že i bezejmenný Zámek má své jméno, které se tak často mění podle doby, ve které době knihu čteme!!!

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Zámek

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?”
“Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.
“A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.
“Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?”
“To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.
“A od kohopak?” zeptal se mladík.
“Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.”
“Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok.
“Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?”
Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.”
xxx

„Jste divný člověk, pane zeměměřiči,” řekla hostinská a šla z ní hrůza, jak tu tak seděla vzpřímenější, s nohama roztaženýma od sebe, s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. „Žádáte nemožné věci.”- „Proč je to nemožné? ” zeptal se K.

„Vysvětlím vám to,” řekla hostinská takovým tónem, jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí, nýbrž již prvním z trestů, jež udělí,” ráda vám to vysvětlím. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská, v téhle hospodě posledního řádu – není posledního řádu, ale nemá k tomu daleko – a může být, že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam, já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama, protože můj muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpovědnost.
Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená -, že tu ve vsi jste, že si tu v klidu a míru sedíte na posteli.”-
„Cože?” otázal se K., probíraje se z jakési roztržitosti, vzrušen spíš zvědavostí než hněvem.
„Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K., Frída se ji snažila uklidnit.
xxx

„Poslyšte, pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku, to už samo o sobě, nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost.
Co však jste vy, o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíte! Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty, kvůli komu jsou neustále oplétačky, kvůli komu se musí vystěhovat služky, někdo, jehož záměry jsou nejasné, kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Jste, co jste: viděla jsem toho už v životě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si představte, co vy vlastně požadujete.
Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela, že vás Frída nechala dívat se špehýrkou, už když tohle učinila, byla od vás svedená.
Řekněte mi, jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat, vím to, snesl jste ho velmi dobře. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět, to není ode mne žádné vyvyšování, protože ani já to nedokážu. “
xxx

…a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily, není tím ještě řečeno, že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma, aniž by mezi námi byly dveře, a že neuteču z pokoje hned, jak se objeví. Avšak taková, byť oprávněná obava není důvodem, abych se té věci neodvážil.”
xxx

Co je to však za poštovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno?

Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře.

Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ,Od Klamma pro K.’, a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné
xxx

„A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem, jakmile uí je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci
je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si, ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten.
xxx

Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni
xxx

Neodolatelně ho to lákalo hledat nová setkání a známosti, ale každá nová známost jen prohlubovala jeho únavu.
xxx

…a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk
xxx

Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly konec konců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas.

The post Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování osobní svobody first appeared on Čítárny.

Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.

Kafka knihu napsal, ale chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes.

V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé.
Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,  shledal,  že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když  trochu  nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“

Taky cítíte tu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování?
Typický Kafka!

Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla.

První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická. 
Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne.

Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.
Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit.

„Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“
Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913.

Zdá se, že tento Kafka je pro mnoho lidí komplikovaná kniha a proto ji různě interpretují
Například Borges si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod.
Brecht samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora.
Nabokov už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání.
Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován.

Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo.
Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.

Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol.
Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?

Kafkova busta v Praze

Poznámka pod čarou:
Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad.
Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem?

Kafka a jeho další knihy:

Dopisy Mileně, Dopisy Otci
Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie
Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody
První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.

Výpisky: Kafka / Proměna:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií.

Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!

Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla.

Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal.

Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.

Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole.

The post Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť first appeared on Čítárny.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.

Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.

Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.

Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:

Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.

Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…

„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“

Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“

– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?

Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.

Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.

Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.

Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.

„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”

The post Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace first appeared on Čítárny.

C.G. Jung (26.7.1875 – 6.6.1961). Jediné nebezpečí, které skutečně existuje, je člověk sám. Člověk představuje velké nebezpečí a my si toho zoufale nejsme vědomi. Nic o člověku nevíme, ani malý zlomek! 
Víte, že existují ony zvláštní schopnosti psýché, které musí nebo nemusí nutně zcela proniknout do prostoru a času. Můžete mít sny nebo vize o budoucnosti. Můžete vidět jednorožce a podobné věci a nikdo nemůže tvrdit, že pro vás neexistují a ve skutečnosti existovaly vždycky…

Otázka: Vím, že říkáte, že smrt je psychologicky stejně důležitá jako narození a že je nedílnou součástí života, ale jistě nemůže být jako narození, když je to konec. Může to tak být?

Jung: Ano. Pokud je to konec. Ale tím koncem si nejsme zcela jisti, protože víme, že existují zvláštní schopnosti psychiky, které nejsou omezeny na prostor a čas. Můžete mít sny nebo vize budoucnosti. Můžete vidět za roh a podobné věci. Jen igonanti tyto fakta popírají. Je zcela evidentní, že to existuje a vždy existovalo. Nyní tato fakta ukazují, že psychika, alespoň částečně,
není omezená. To znamená, že psychika nefunguje jen v prostoru a čase. A pokud není podřízena těmto zákonům, pak zřejmě existuje mimo prostor i čas.

Otázka: Věříte vy sám, že smrt je pravděpodobně konec, nebo věříte…

Jung: No, to nemohu říci, slovo “věřit” je pro mě obtížné. Já “nevěřím”, já musím mít pro určitou hypotézu důvod. Buď vím; a když VÍM, nemusím jí věřit. Nedovolím si například něčemu věřit jen proto, že jí věřím. Nemohu tomu věřit! Když však pro určitou hypotézu existují dostatečné důvody, pak tyto důvody přijmu. A mohu říci: “Musíme se smířit s možností toho a toho.” To je přece možné. Víte?

Otázka: Teď jste nám řekl, že bychom měli považovat smrt za cíl a odchýlit se od ní znamená vyhnout se životu a jeho smyslu. Jakou radu byste dal lidem v pozdějším věku, aby to dokázali, když většina z nich vlastně věří, že smrt je konec všeho?

Jung: Víte, léčil jsem mnoho starých lidí a je docela zajímavé sledovat, co dělá jejich vědomí s tím, že mu zřejmě hrozí úplný konec. Neberou na to ohled. Život se chová, jako by pokračoval, a proto si myslím, že pro starého člověka je lepší žít dál… těšit se na další den; jako by měl před sebou staletí a pak žil šťastně, ale když se bojí a nedívá se dopředu, ohlíží se zpátky. Zkamení. Ztuhne a umírá předčasně.
Jen když žije dál a těší se na velké dobrodružství, které ho čeká, pak teprve skutečně žije. A to je zhruba to, co má vaše vědomí v úmyslu. Samozřejmě je zcela zřejmé, že všichni zemřeme a že je to smutné finále všeho, ale přesto je v nás něco, co tomu vzpírá, ale to je pouze psychologický fakt. Neznamená to pro mě, že to něco dokazuje. Prostě to tak je. Například nemusím vědět, proč potřebujeme sůl, ale raději si ji také dáme, protože se cítíme lépe. A tak když myslíte určitým způsobem, můžete se cítit podstatně lépe. A myslím si, že když přemýšlíte v souladu s přírodou, tak přemýšlíte správně.

„Myšlení je obtížné, proto ho většina lidí odmítá.“
„Existuje překvapivě mnoho lidí, kteří nikdy nepoužívají svůj rozum, a stejně tolik lidí, kteří ho používají, ale úžasně hloupým způsobem.“
C. G. Jung

Část rozhovoru s C. G. Jungem v televizním pořadu pro BBC o slavných lidech nazvaný Tváří v tvář s moderátorem Johnem Freemanem, z října roku 1959.

– Freeman: „Když jste byl mladý chodil jste do kostela?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme chodili do kostela.“
– Freeman: „A věřili jste v Boha?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme věřili.“
– Freeman: „A teď, věříte?“
– Jung: „Právě teď? …
… To je obtížné odpovědět…
… teď… vím… já nevěřím… já vím

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let.

Carl Jung: Face to Face The John Freeman Interview BBC (1959)

The post Carl G. Jung o smrti. Já nevěřím… já vím. Psyché existuje mimo čas i prostor first appeared on Čítárny.

Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.
Kniha Psychologie davu (1895)  předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním.
Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895.

Gustave Le Bon ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.
Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum.
Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec.
Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech.
Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce.
Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.
Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:

Ztráta individuality:
Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení.

Kolektivní duše:
V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci.

Anonymita a ztráta odpovědnosti:
Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. 

Vláda podvědomí:
V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty.

Duševní nákaza:
Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku.

Vysoká sugesce:
Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze.

Primitivní myšlení:
Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled.

Extremismus emocí:
Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. 

Nesnášenlivost a diktátorský sklon:
Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu.

Role vůdce:
Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. 

Moc prestiže:
Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. 

Víra jako základ:
Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. 

Nezávislost na vzdělání:
V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. 

Iluze je nad realitou:
Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. 

Politické davy:
I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. 

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)
Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní.
Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích
Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti.
Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda).
Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu.
Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie.
Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.
Zemřel v Paříži ve věku 90 let.

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.

Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí.
O tom je zhruba vynikající román o totalitě Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.

Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)

Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera

O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:

Milá Markétko,
Optimismus je OPIUM lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.
Ludvík

Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.

Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.

Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.

“Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.”
Milan Kundera

Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.

Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.

Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.

“Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.”
Milan Kundera

Hlášky z filmu:

Laborant Kostka: “Vy nemáte rád lidi, Ludvíku.”
Ludvík: “A proč bych je měl mít rád? Vy to máte snadné. Vám lásku k lidem nařizuje Ježíš, ale já si musím všechno zdůvodnit.”
Kostka: “Vy si myslíte, že vás nemá nikdo rád; že všichni lidé jsou vašimi nepřáteli.”
Ludvík: “Ne, ne. Jenomže mně nejvíc ublížili právě přátelé.”

The post Milan Kundera a jeho Žert. Nadčasový příběh o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu first appeared on Čítárny.