Psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť. Autor se sice zaměřuje na firemní psychopaty, ale nacházíme v ní mnoho souvislostí s chováním v politice na jakékoliv úrovni či rodině.

Autoři vyzrazují způsoby, jimiž manipulují ostatními a podvádějí je, a čtenářům pomáhá prohlédnout jejich nečistou a nátlakovou hru. Kniha přináší až děsivý a vědecky podložený pohled na to, jak psychopati fungují v korporátním prostředí a jak uplatňují své „instinktivní“ manipulativní techniky v podnikatelských procesech. Velmi mnoho aspektů, uvedených v knize, platí i v jiném prostředí, včetně rodiny.

Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce / Paul Babiak, Robert D. Hare / Přeložila Zuzana Gabajová / Academia, 2014

Ukázka… Psychopati. Hadi v oblecích:

Jako by dorazil na focení pro GQ, soudě podle jeho klidného, přesvědčivého a sebe- jistého příchodu. Co se obleků na přijímací pohovory týká, nikdo na sobě snad neměl lepší. Usmíval se od ucha k uchu, košili měl naškrobenou a bílou, jedno- duše z něj vyzařovala dokonalost.
„Dobrý den, já jsem David. Mám schůzku s Frankem,“ řekl recepční, která si ho hned všimla, stejně jako ostatní mladé ženy, které se nenápadně shromáždi- ly ve vestibulu. „Zavolám ho. Zatím se posaďte, prosím,“ odpověděla mu. „Ráda vás zase vidím,“ usmála se. A rozhodně to byla pravda, říkala si a dál se sama pro sebe usmívala, zatímco pohledem probodávala své sokyně.
„Dobrý den, Davide, rád vás vidím,“ radostně na něj zavolal Frank, který se už k němu blížil z opačného konce vstupní haly. „Jaká byla cesta?“
„Dobrá, příjemná,“ řekl David a potřásl Frankovi rukou.
„Na dnešek pro vás máme ještě pár pohovorů,“ řekl Frank. „Jen s někým z osobního a taky máte schůzku s mým šéfem, naším viceprezidentem, a pak oběd a nakonec se projdeme po komplexu.“
„Skvěle, můžeme začít hned,“ řekl David.
Garrideb Technologies byla jedna z těch technologických společností, které se zrodily v nějaké garáži na Středozápadu a jako raketa vletěly do sféry byznysu takovým stylem, o jakém se jejím zakladatelům nikdy ani nesnilo. Protože společnost tak prudce rostla, zoufale potřebovala organizační změny, hlavně přijmout další zaměstnance. Manažerský tým chtěl najít toho nejlepšího z nejlepších, někoho, kdo by dokázal udržet krok se stále větší poptávkou po výrobcích a službách firmy. Mnoho uchazečů se životopisem s požadovaným specializovaným vzdělá- ním a zkušenostmi pochlubit nemohlo, ale David ano.
Pohovory na personálním oddělení proběhly lépe, než obvykle probíhají. Lidé, kteří mají na starosti lidské zdroje, většinou zkoumají motivaci lidí podrobněji než tazatelé z jednotlivých oddělení a vyptávají se na příliš mnoho detailů z předchozích zaměstnání a na reference, ale David byl zdvořilý. „Můžu tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl s úsměvem, „takže se mě ptejte na cokoli, od toho tu jsem.“ Když skončili, asistent z personálního Davida doprovodil do oddělení vedoucích pracovníků.
 
„Vítejte, Davide, rád vás konečně poznávám,“ řekl John, viceprezident pro nové produkty, s pohledem zaměřeným na luxusní kravatu na Davidově naškrobené košili. „Jaká byla cesta sem?“
„Skvělá,“ řekl David, „je to tu nádherné. Už se těším, až si to tu projdu. Takovou architekturu jsem ještě neviděl.“
„Díky,“ odvětil John. „Snažíme se, aby se tu zaměstnanci cítili pohodlně. Úspěch přináší odměny a my na pohodlí nešetříme.“
„Od Franka jsem slyšel cosi o vašem strategickému plánu a přečetl jsem si podnikovou brožuru, ale rád bych pár detailů slyšel i od vás jako od hlavního stratéga úspěchu firmy. Jak jste tohle všechno dokázali?“ ptal se David. John, potěšen Davidovým zájmem o budoucnost společnosti, vytáhl ze šanonu v regálu několik složek, aby mu ukázal pár grafů. Začal mu vykládat o svých plánech. „To je úžasné! Máte to všechno dokonale promyšlené!“ vykřikl David.
John měl radost, že se baví s někým, kdo chápe, navzdory svému věku, jak složité je vybudovat firmu. Vynechal tedy otázky, které mu doporučilo personální oddělení, a vyzval ho, ať mu poví něco o sobě. David mu začal nadšeně vyprávět o svých bývalých zaměstnáních a o tom, jak těžce a pilně pracoval. Jeho bohaté zkušenosti – které měl za sebou už v pětatřiceti letech – zdokumentované v životopisu a portfoliu, na jakém by jiní pracovali celý život, na Johna udělaly velký dojem.
Pohovor s Johnem tedy probíhal nad očekávání dobře. Když skončili, David natáhl ruku, usmál se a řekl Johnovi přímo do očí: „Moc děkuji za váš čas. Těším se, že spolu budeme pracovat; jsem si jistý, že vám můžu pomoct s realizací vaší strategické vize.“
„Potěšení bylo na mé straně; doufám, že se ještě uvidíme,“ opáčil John. Johnova sekretářka Davida doprovodila do vestibulu, kde měl počkat na Franka. Lepšího uchazeče jsme si nemohli přát, pomyslel si John, zatímco vytáčel Frankovo telefon- ní číslo, aby mu ho odsouhlasil.
Frank popadl sako, ale než stihl odejít z kanceláře, aby vzal Davida na oběd, zazvonil mu telefon. „Měli bychom se ještě dneska sejít kvůli Davidovi,“ řekla mu personální  ředitelka.
„Melanie, to asi nebude nutné. S Johnem jsme se dohodli, že mu tu práci nabídneme; beru ho právě na oběd a řeknu mu to.“
„Ale dohodli jsme se přece, že se všichni, kdo s ním dělali pohovor, sejdeme a důkladně to probereme; a taky jsme chtěli ještě pozvat Toma, toho z New Yorku, na druhé kolo,“ připomněla Frankovi.
„To nebude třeba; David je evidentně ten nejlepší uchazeč o místo, jakého jsme si mohli přát,“ řekl a zavěsil. Frank byl nadšený, že našel někoho, kdo se hodí jak na to místo, tak do firmy, a nechtěl si ho nechat utéct.
Během oběda Frank tedy Davidovi práci nabídl. Tomu se ale nezamlouval nástupní plat, i když byl ve skutečnosti vyšší než obvykle, a tak Frank nabídku vylepšil nástupním bonusem a slíbil mu přehodnocení po půl roce.
 
Frank byl velmi spokojen, když David jeho vyšší nabídku přijal. Viděl v něm potenciál dobrého vůdce a byl si jistý, že díky jeho stylu, inteligenci a odborným znalostem z něj bude ideální kandidát na pozici manažera v této úspěšné, rychle se rozvíjející technologické firmě. Podle každého, kdo s ním dělal pohovor, byl David perfektní; jeden člověk z laboratoře dokonce prohlásil, že „je příliš dobrý na to, aby to byla pravda“. David měl pro Franka začít pracovat za dva týdny.

Tento výstup se odehrává stále častěji, jak se společnosti snaží zrychlit náborový proces a přilákat, najmout a udržet si nové slibné talenty dřív než konkurence. Dny, kdy se všechno pečlivě prověřovalo, jsou ty tam. Konkurence je nelítostná a kvalifikovaných uchazečů málo. Byznys uhání kupředu, a jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Je ale David opravdu tak dobrý úlovek?
Budeme ho v průběhu celé knihy sledovat a pokusíme se přijít na to, proč on a jemu podobní působí v pozici uchazeče tak lákavě, i když mohou firmu zásadně ohrozit. Popíšeme si, jak se dostávají do firmy a jak stoupají její hierarchií na stále významnější a vlivnější pozice, z nichž mohou firmu i její zaměstnance poškozovat velmi zásadním způsobem. Poradíme zaměstnancům a kolegům, kteří se mohou stát jejich obětí, jak se bránit, a vedoucím pracovníkům, jak ochránit firmu před bezohlednou  manipulací.
Jak byste Davidovu osobnost popsali vy? Přijali byste ho do firmy?

The post Psychopati. Hadi v oblecích. Jak je bezpečně rozpoznat ve svém okolí first appeared on Čítárny.

MUDr. Koukolík / Mocenská posedlost. Velmi poučná přednáška v rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Jedna z odpovědí na otázku během besedy, která také vysvětluje současný stav světa.
“Jakou roli hrají v dnešní společnosti intelektuálové?”
Koukolík:
“V podstatě žádnou.” 

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jedna z mála českých knih, která moc bere jako biologický fenomén mozku, nejen jako sociální nebo ekonomický problém. Spojuje vědeckou přesnost s hlubokým porozuměním lidské povaze a ostrým komentářem k aktuálnímu dění.
Pro mnoho čtenářů je šokující, osvobozující a zároveň depresivní – protože po jejím přečtení už těžko budete na politiky, šéfy i mediální hvězdy koukat stejně „naivně“ jako dřív.
Pokud jste četli autory jako Robert Hare (Psychopatie. Hadi v oblecích) nebo Hannah Arendt (Banalita zla), ale chcete to propojené s moderní neurovědou a českou realitou, je Posedlost mocí téměř bez konkurence.

František Koukolík není politolog ani sociolog v klasickém smyslu.
Je přední český neuropatolog, který se celý život zabývá tím, jak mozek funguje, jak vzniká vědomí, emoce, rozhodování a poruchy chování.
Moc pro něj není jen abstraktní společenský jev, ale biologický a neurochemický proces.
Popisuje, jak moc působí na mozek držitele moci (dopaminové odměny, změny v prefrontální kůře, narůstající grandiozita a ztráta empatie) i na mozek těch, kteří se moci podřizují.
Tento „medicínský“ pohled na politiku a historii je v české (a nejen české) literatuře velmi vzácný.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

The post František Koukolík a Mocenská posedlost. Přednáška o lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Gustav Meyrink a jeho mystická kniha Zelená tvář je nejpodivuhodnější text moderní literatury. Román je považován za jeho vrcholné dílo, které zkoumá témata alchymie, magie a duchovního probuzení.

Příběh se odehrává v Amsterodamu, kde hlavní hrdina Fortunatus Hauberrisser vstoupí do podivného obchodu s kuriozitami. Tam potká starého muže s olivově bronzovou tváři a s černou páskou přes čelo. Tvář ho pronásleduje a stane se katalyzátorem jeho duchovní cesty, která je plná symbolických postav a obrazů. Ty čtenáři odhalují hlubší vrstvy lidské psychiky a mystické cesty k osvícení.

„Čti posvátné spisy všech národů země. Skrz všechny se jako červená nit táhne skrytá věda dosažení a udržení bdělosti.“
Gustav Meyrink

Hlavním motivem je hledání nesmrtelnosti a transcendence – ne fyzické, ale duchovní.
Zelená tvář je spojována s legendou o Věčném Židovi (Ahasverovi), ale u Meyrinka je to spíš archetyp prvního člověka (Urmenschen), předchůdce, který smrt nepocítil, nebo postava spojená s Chidherem / Zeleným (islámsko-súfijský věčný prorok Chidr). Symbolizuje věčné vědomí, které přežívá cykly.

Gustav Meyrink zde využívá prvky surrealismu a mystiky k vytvoření atmosféry plné záhad a duchovního hledání, čímž čtenáře vede k zamyšlení nad tajemstvími života, smrtí a duchovním světem.
Celkově je Zelená tvář mystičtější než Golem, protože v ní Meyrink mnohem méně spoléhá na pražskou atmosféru a více na přímé esoterické učení a vnitřní transformaci.

Gustav Meyrink (19. 9. 1868 – 4. 12. 1932) byl významný rakouský spisovatel a mystik, známý svými díly plnými symboliky, tajemství a okultních motivů. Autor, který byl napůl ztracen, aby po nalezení o to víc vyčníval svým neobyčejným mysticismem nad povrch běžného života našich smyslů a povznesl nás k samotným vrcholům mystické intuice!

Gustav Meyrink / Zelená tvář, Das Grüne Gesicht 1916

„Člověk myslí, že bere, místo toho dává. Člověk myslí, že se zastaví a počká, místo toho jde a hledá.”

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění.
Bdění, toť vše.
Člověk je pevně přesvědčen, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatky, lhostejných a bez myšlenek.
Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku. Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci. Jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.
Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčně bdící já – lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.
Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.
Bdění, toť vše.
Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.
Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: teď bdím!
Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.
To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.
Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.
Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromu tyčí nad suchými větvemi.
Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.
Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.
Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou „noc“ s andělem Páně, až přijde „den“ a on dosáhne vítězství.
Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.
Už spodní příčka se nazývá génius.
Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.
Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.
Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat – ale buď upřímný sám k sobě: chtěl bys i teď měnit se svým psem?
Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako „génius“.
Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.
Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: teď se ode mne spánek vzdálil navždy.
Pak se udá zázrak, kterému lidé nemohou věřit – protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž – a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.
Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali cestou před tebou.

Všichni ostatní jsou stíny.
Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil nebyl opuštěn svými vůdci.
Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.
Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.
Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.
Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale jestli je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dovíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.
Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď: materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.
Dnes jsou rozptýleni a fénix vnitřního života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.
Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat „Smrt“ odvede na popraviště.
Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá, protože je to spíše lačnost než touha, protože chce brát jakýmkoli způsobem, místo aby se učila dávat.
Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň tak také, ale vědomě.
Ale existuje pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.
Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které jsi miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.
Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.
Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů: příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás odděluje nepřekročitelná propast od těchto zbožných lidí. Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom očistili ducha. My víme, že náš duch musí jít nejprve do samoty, aby přeměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty: buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.
Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout podle tvého vlastního rozhodnutí hořký plod na stromě, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.
Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutno jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou přijdem.

The post Meyrink a jeho mystický text Zelená tvář o stavu prozření a bdění first appeared on Čítárny.

Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Tento článek ale není jen o sebeupálení lidské bytosti, je o fenoménu jménem Palachiáda. Je o nezodpovězené otázce, koho chtěl Palach svým činem probudit a jak by takové probuzení mělo vypadat. Je  o zbytečných sebevraždách, které nakonec nic neřeší.

Existuje deset přikázání v křesťanské filozofii, které si lidé vysvětlují po svém.
Např. nezabiješ, neznamená jen nezabít člověka, znamená úctu ke všemu živému na této planetě.
Znamená úctu k životu jako takovému. Proto připomínky, že agresivita a násilí je u člověka přirozenou podstatou, by už neměla v normálním životě najít opodstatnění.

Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život.
Federico García Lorca (5. 6. 1898, Granada – 19. 8. 1936, zastřelen v Granadě

Každý člověk ví, že součástí každé emoce může být i agresivita.
Denně se setkáváme s projevy vzteku, zuřivosti, afektu, ponižování, žárlivosti a fyzického násilí na lidech i přírodě.
Agresivně ze sebe vypouštíme napětí, ale často ani netušíme proč.
Bohužel s agresivitou se člověk víceméně ztotožňuje po celou svou existenci neboť vychází z hluboké biologické podstaty.
Být lepší než druhý za každou cenu se stává standardem ”slušného člověka” nejen v euroamerické společnosti. Kolik lidí obdivuje novodobé gladiátory na trávnících, na bruslích či v boxerských rukavicích. Agresivní násilí nebo i falešné genderové podvody, jak ve sportu tak ve vzdělávání, dáváme dětem za vzor.

Vše začíná v rodině egoistickým prosazováním našich vizí u dětí, nezdravými soutěžemi, kde jde o agresivní prosazení jednotlivce na úkor vlastního zdraví a neúcty k druhému člověku.
Končí to tupou a celoživotní agresivní honbou za pomyslným osobním úspěchem, abychom na konci života zjistili, že život jsme víceméně promarnili.

Jsme ve své většině naivní a neschopni kritického myšlení, pokud ze všech stran necháváme na nás působit primitivní reklamy na zbytečnosti, pokud uvěříme stupidním mediálním polopravdám.

Nejhorší však je, pokud v nás zvítězí pocit násilí a nutnost válek,
pokud nás přemůže ten nepochopitelný státní terorismus, který těží z lidské hlouposti a pudové animálnosti.

Oběť ztrácí všechnu velikost, je-li už jen parodií nebo sebevraždou. Jsou ovšem také někteří lhostejní lidé, ale lhostejnost je otřelou formou beznaděje. Kameny na staveništi leží jen zdánlivě bez ladu a skladu, je-li kdesi na staveništi jeden jediný architekt, byť jen jediný, který má v mysli katedrálu. Každý, kdo začne přemýšlet, mění se v setbu.
Antoine de Saint-Exupéry, Válečný pilot

Válka je příkladem nejhloupější agresivity směřující vůči někomu jinému.

Samozřejmě existuje i agresivita směřující do nás samých.
Je to nadměrné kouření a pití alkoholu, pravidelné přežírání a nekontrolvaný konzumismus, neuvážené používání jakýkoliv drog, včetně léků, což souvisí s narůstajím množstvím stresů, kterým dobrovolně podléháme a které nás ničí víc jak kouření a alkohol dohromady.
Všechny tyto způsoby sebepoškozování vlastního těla jsou si rovnocenné.

Schizofrenické chování každé společnosti spočívá i v tom, že v různých oblastech bojuje proti tomu, co sama podporuje.
Bojujeme proti drogám, a přitom je legálně prodáváme a naprostá většina lidí je denně používá.
Bojujeme proti násilí, a sami kriminalizujeme každý projev, s kterým si nevíme rady nebo, který vadí našim mocenským zájmům.
Chceme žít v míru ale zcela otevřeně a hystericky podporujeme jakoukoliv formu války a násilí.
Všechny tyto rozpory jsou projevy agresivity v nás a potažmo agresivity moci. Sami, aniž bychom to vůbec tušili, navádíme sebe, abychom se schizofrenně chovali.
Veřejně propagujeme upalování jako hrdinské činy a vlastně sepisujeme návody pro další hrdiny – sebevrahy.

Nezdá se vám proto podivné, že jsme četli tak málo rozumných úvah, zabývající se naší vlastní agresivitou?

Nevím, jak hluboké osobní prohry vedou lidi k tomu, aby se upalovali, ale hlavní důvod vidím v tom, že jsou duševně nemocní.
A měli bychom intenzivně studovat z jakých osobních a společenských přičin nemoc, která překoná pud sebezáchovy, vzniká.
Bylo by to poučné pro celou společnost.
Místo toho řešíme důsledky těchto smutných činů a zneužíváme je k osobnímu či politickému prospěchu.

Nejsem zdaleka sám, který nevidí nic odvážného v tom, že se zapálím a uhořím, pro nějakou fikci, pro prázdnou ideu.
Jsou mnohem účinnější metody, jak sdělit druhým, co na společnosti, ve které žiji, je špatně. Ale chápu, že jsou náchylní jedinci, kteří z různých příčin nevydrží napětí, které na ně přesouvá společnost a svoji nahromaděnou agresivitu použijí proti sobě. A oheň zvolili i proto, že je k tomu nezodpovědní politici a různá média dnes a denně nepřímo vyzývají.
Nedivme se, že tomu tak bylo, a bohužel i bude. A nic na tom nezmění svazácké výkřiky politiků a reportérek současných deníků: ”oslavme národního hrdinu, který za nás položil život” nebo směšné bláboly psychologů, kteří upálení chápou u Palacha, ale ne u dalších lidí.

Od Palachovy smrti 19. ledna 1969 do dubna téhož roku se upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Kdo to dnes ví a hlavně, kdo má odvahu o tom mluvit?

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít a postavit se proti tomu.“
Jerome David Salinger (1919 – 2010)

Určitě se shodneme, že každá sebevražda zdravého a mladého člověka je tím nejzbytečnějším rozhodnutím!

Učitelka dějepisu Kendíková tvrdí malým dětem v MF DNES
“Jeho smrt ukázala, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv”.
A kvůli tomu se paní učitelko člověk musí zabít a upálit?

Senátor Jaromír Štětina pro změnu řekl Parlamentním Listům:
“Je mnoho podob statečnosti. Mašínové i Palach byli hrdinové své doby.”
Dlouhodobě pomýlený senátor Štětina ( a také Petra Procházková) se tváří, jakoby nevěděl, že bratři Mašínové zbaběle a zbytečně zavraždili svázaného neznámého člověka.

Nepochopitelnost takových výroků a otevřená neúcta k životu samému, připomíná fanatického profesora dějepisu v Remarquově románu Na západní frontě klid, který podobně agitoval u mladých lidí o potřebě položit svůj život za svoji vlast. A všem zničil život.
Co by napsal Remarque dnes o zkorumpované Ukrajině?

“K čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nikdy!”
Albert Camus, Pád

Problémy, které nás v životě tak trápí, jsou proto v prvé řadě naše vlastní konstrukce, a proto je jen na nás, jak svět kolem sebe vnímáme.
Svět přívětivý je pro lidi, kteří si ho dovedou přívětivým udělat, kteří najdou odvahu hledat svoji duchovní rovnováhu.
Ne všichni jsou od dětství vedeni k tomu, aby o světě samostatně přemýšleli a ne automaticky přejímali jen obraz agresivního světa, který jim denně podsouvají rodiče, škola nebo média.

Změnit agresívní svět, jenž nám přináší bolest a trápení, znamená v prvé řadě měnit sám sebe.
Nemůžete měnit něco, když sami jste změnou neprošli. Je to mnohem těžší než si spousta lidí myslí. Vyžaduje to odvahu a vytrvalost postavit se svému egu a schématu svého myšlení.

Co na Palachovu každoroční společenskou paranoiu říct?
Je mi dodnes toho kluka líto a spolu s ním dalších navedených a upálených, o kterých se VŮBEC nemluví.
Je mí líto jejich rodičů, protože vůbec nejhorší je, když rodiče přežívají své zabité děti.
A je mi zle z každého, kdo takovou smrt využivá ke svému zviditelnění či prospěchu svých politických ideí či jakýchkoliv jiných ambicí.
Navíc způsob jak většina lidí přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná tu zvrhlejší část byrokratizovaného socialismu. Paradoxně…
A tak mě napadá.
Co se vlastně změnilo od doby, kdy údajně skončil socialismus v české kotlině?

A na závěr ještě jedna velmi trefná poznámka Daniela Sterzika:

Jan Palach svým činem probudit společnost z letargie, to je součást oficiálního výkladu dějin. Ale nikdo mi nikdy nedokázal říct, jak to probuzení společnosti mělo v praxi vypadat.

Měli jsme demonstrovat a stávkovat?
Měli jsme sabotovat výrobu?
Měli jsme začít podřezávat sovětské vojáky a házet je do kanálů?
Měli jsme plánovat atentáty na Husáka a Biľaka?
Měli jsme přepadnout armádní sklady, obstarat si výzbroj a zahájit povstání?
Nebo jsme se alespoň měli morálně vymezit?

Jak měla vypadat ta probuzená společnost, která se neprobudila?

Daniel Sterzik

The post Jan Palach. Upalte se zbytečně jako on a zneužijí vás politici i umělci first appeared on Čítárny.

MUDr. František Koukolík hovoří o tom, kdo jsme, jak se chováme, co nás jako civilizaci může zničit a co nás ještě může zachránit.
O lidské stupiditě, slepých uličkách vývoje, ale i o naději, že rozum a poznání mají pořád šanci ve světě, kde lidé čím dál víc věří psychopatům.

0:00 – Intro
0:20 – František Koukolík
1:10 – Kdo jsme?
2:22 – Co je kultura?
3:22 – Co nás ohrožuje?
4:12 – Co je stupidita?
6:03 – Jak se mění schéma?
8:02 – Proč se elity chovají stupidně?
8:56 – Jak chtějí elity přežít?
9:33 – Proč se necháme vést k zániku?
10:13 – Jak se můžeme zachránit?
11:04 – Co může dělat jedinec?
11:26 – Jak nás špičky ovládají?
12:22 – Jak se srovnáváme s realitou?
13:20 – Jak se z reality nezbláznit?
14:31 – Máme se obávat AI?
15:50 – Co když přežijeme?

František Koukolík (* 22. listopadu 1941, Praha) je český neuropatolog, vědec, spisovatel a jeden z nejznámějších vědeckých popularizátorů neurověd u nás. Umí srozumitelně a často velmi nepříjemně pravdivě vysvětlit, co se děje v našich hlavách a jaké jsou příčny našeho chování.
Často píše o temnějších stránkách lidské povahy („stupidologie“, deprivanti, války, hloupost), ale také o moudrosti, kráse, stárnutí či budoucnosti s AI.

Když někdo řekne František Koukolík, většina vzdělaných Čechů si vybaví hlavně jeho knihy Vzpouru deprivantů a Mocenskou posedlost.
Napsal ale také Mozek a jeho duše, Citový mozek, Já – o mozku, vědomí a sebeuvědomování, Metuzalém (o stárnutí), Nez zapomenu! (o umělé inteligenci) a mnoho dalších esejů a fejetonů.

The post František Koukolík o lidské stupiditě, o konci civilizace, o tom, co nás může zachránit first appeared on Čítárny.

Prof. Anna Hogenová. Rozsáhlý rozhovor Jany Bobošíkové s mimořádně vzdělanou filosofkou, která naprosto přesně a hlavně kultivovaně popisuje katastrofální stav dnešní společnosti. Společnosti, která je manipulována do nové otrokářské nebo nevolnické společnosti.
Podepisuji každé slovo paní profesorky Hogenové!!!

Prof. Anna Hogenová se narodila 23. října 1946 v Krušných horách.
Česká filosofka, fenomenoložka. Přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Oddělení filosofie a etiky, a na Husitské teologické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Katedry filozofie.
Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu.

Originál videa: AbyByloJAsno
A. Hogenová: Jsem ráda, že jsem na konci života. Jen se bojím o vnoučata. Fico je naše naděje.

The post Prof. Anna Hogenová popisuje přesně a kultivovaně dnešní katastrofální společnost!!! first appeared on Čítárny.

Co jsou dospělé děti? Emocionálně nezralí rodiče jsou dospělí, kteří emocionálně a psychicky „uvízli“ na úrovni dítěte nebo teenagera. Nedokážou převzít plnou odpovědnost za své emoce, potřeby a chování. Místo toho je přenáší na své děti. Často si neuvědomují, jak jejich chování negativně působí na druhé. Mají problém s empatií, regulací emocí a zdravými hranicemi svého chování.

Lindsay Gibsonová patří mezi nejznámější autorky, kteří se dlouhodobě zabývají tématem “Dospělé děti”.

Mezi typické znaky emocionálně nezralých rodičů patří egocentrismus (vše se točí o nich).
Špatně snášejí kritiku nebo nesouhlas a používají vinu, stud, mlčení nebo výbuchy vzteku jako manipulaci s okolím. Nemají zájem pochopit, jak se jejich dítě cítí a vytvářejí na děti velký tlak ohledně jejich výkonů, úspěchů či poslušnosti.
Často se role obracejí – dítě se stává „rodičem“ rodiče (parentifikace).
Z toho vyplývá i fakt, že se nedokáži omluvit upřímně a už vůbec změnit své chování.
Děti jsou jim spíš na obtíž a často dítě chápou jako “svůj” projekt a ne jako lidskou bytost.
Velmi charakteristické je, že jejich láska bývá podmíněná („miluju tě, když…“) etc.

Děti takových emocionálně nezralých rodičů často v dospělosti bojují s velmi nízkým sebevědomím a pocitem, že „nejsou dost dobré“.
Mají často strach z opuštění nebo naopak strachem z blízkosti. Jsou někdy posedlé perfekcionismem nebo naopak sebedestruktivním chováním, pocitem viny když řeknou „ne“.
Když takové dospělé děti dosáhnou vice jak 18 let, mají tendencí přitahovat podobně nezralé nebo narcistické partnery. etc.

Oslovil tě tento text?
Co s tím můžeš dělat ty, i když jsi už dospělý / dospělá?
Právě o tom jsou vynikající knihy Lindsay C. Gibsonové!!!

Lindsay C. Gibson
Dospělé děti emočně nezralých rodičů
original: Adult Children of Emotionally Immature Parents

Pokud jste vyrostli s emočně nezralým, nedostupným nebo sebestředným rodičem, můžete v dospělosti pociťovat hněv, emoční osamělost, pocit zrady, úzkosti, deprese, obtíže v navazování vztahů.
Je možné, že jste v dětství ve snaze sloužit potřebám rodičů ztratili kontakt se svým pravým já a přijali jste úlohu, kterou od vás vyžadovali.

Autorka popisuje dva hlavní typy jedinců podle jejich reakce na dětství s emočně nezralými rodiči: externalizátory, kteří zodpovědnost za řešení svých záležitostí přenechávají ostatním, a internalizátory, kteří mají pocit, že práci na vztazích musejí odvést především oni sami.

Ti druzí bývají citliví k potřebám ostatních a snaží se také s velkým nasazením pracovat na svém osobním růstu. Právě pro ně je určena tato kniha, v níž se dozví, jak se zbavit viny, která jim ve skutečnosti nenáleží, jak nalézt ztracený kontakt s vlastními potřebami a jak rozpoznat lidi, s nimiž se budou moci cítit sami sebou.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
Budování emoční autonomie

Autorka na svou dnes již slavnou knihu Dospělé děti emočně nezralých rodičů navázala publikací, která se ještě více zaměřuje na rozvíjení praktických dovedností toho, jak zvládat neblahý vliv emočně nezralých rodičů a jak psychicky dospět.

Cílem je uvědomovat si vlastní pocity a potřeby, odolávat nátlaku, vytvořit si odstup, mít situaci pod kontrolou, dělat vlastní rozhodnutí, vymanit se z pasti sebepochybností a sebeposuzování, cenit si svého vnitřního světa, rozšířit možnosti vlastního sebepojetí bez závislosti na emočně nezralém rodiči.

Kniha pomůže pochopit, kdo jsou emočně nezralí lidé, proč jsou takoví, a umožní vidět je objektivněji a s větším soucitem, aniž byste slevovali z toho, co sami nutně potřebujete. Součástí knihy jsou cvičení, abyste rozvíjeli své kompetence dospělých jedinců.

Mimo jiné si osvojíte účinné reakce v podobě slov či činů na emočně nezralé rodiče a můžete se inspirovat v Listině práv všech dospělých dětí emočně nezralých rodičů.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
je klinická psycholožka v soukromé praxi, žije v americkém státě Virginia. Zaměřuje se na práci s dospělými dětmi emočně nezralých rodičů.

DOPORUČUJEME:

Knihy o výchově děti. Prof Zdeněk Matějček >>

Digitální demence se šíří mezi lidmi stejně, jako ve středověku epidemie moru

The post Dospělé děti. Jak vyrůst z dětství s emočně nezralými a sebestřednými rodiči first appeared on Čítárny.

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu Jeho Kosmická hra je už jeho několikátou knihou. Je určena všem lidem, kteří se zabývají otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme.

Stanislav Grof k tomu píše:

„V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“

Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998.

Stanislav Grof / Kosmická hra / 1998, nakl. Perla, Literatura duchovního rozvoje
https://www.stangrof.com/

Stanislav Grof (1.7. 1931)
Je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení.
Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize.

Pochází z České Třebové. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali.

Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat.
V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů .
Po srpnu ’68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu.
Fotoarchiv >>

Výpisky z knihy Kosmická hra:

Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti.
—
Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti.
—
Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce.
—
Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí…
—
Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici.
—
Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí.
—
Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci.”

Posvátý indiánský obřad z kansasské prérie

Na letišti v Topece jsme si najali auto a zajeli jsme s ním hluboko do kansaské prérie. Tam, na otevřeném prostranství, stálo několik týpí. V jednom z nich se měl konat posvátný obřad. Než jsme se mohli obřadu zúčastnit, prošli jsme zvláštním procesem připomínajícím dramatické skupinové sezení.

Domorodci poukázali s velkým citovým pohnutím na strastiplné dějiny invaze a dobývání Severní Ameriky bílými vetřelci genocidu domorodého amerického obyvatelstva, znásilňování domorodých žen, vyvlastňování půdy, nesmyslná jatka bizonů a řadu dalších krutostí.

Po několika hodinách dramatické výměny názorů se emoce uklidnily a Indiáni nás jeden po druhém přijímali mezi sebe, abychom se mohli obřadu zúčastnit. Nakonec zbyl jediný muž, který byl i nadále silně proti naší přítomnosti. Jeho nenávist k bílé rase byla nezměrná. Dlouho trvalo, než i on svolil. Nakonec se všechno urovnalo a všichni jsme se shromáždili ve velkém týpí. Zažehli oheň a posvátný rituál začal.

Požili jsme peyotl a podávali si ceremoniální hůl a buben. Ke komu se dostala hůl, měl podle domorodého zvyku právo zazpívat, nebo učinit osobní prohlášení. Muž, který se tak bránil našemu přijetí, seděl přímo proti mně. Bylo jasné, že se obřadu plně nezúčastňuje. Jakmile se k němu v kruhu dostaly hůl a buben, pokaždé je předal hněvivě sousedovi. Z jeho očí jako by přímo sálala nenávist a vyplňovala celé týpí.

Ráno jsme dali naposled kolovat posvátnou hůl a buben. Každý pronesl stručné prohlášení, ve kterém shrnul svůj zážitek a dojmy z uplynulé noci.
Přítel zvláště zdůraznil skutečnost, že nás mezi sebe přijali navzdory tomu, co jsme jim my způsobili a zmínil se o mně jako o „Stanovi, který je tak daleko od své vlasti, rodného Československa”.
Jakmile se zmínil o Československu, muže, který celou noc tak zjevně nesouhlasil s naší přítomností, to podivně rozrušilo. Vyskočil, proběhl týpím a vrhl se přede mnou na zem. Položil mi hlavu do klína, pevně mne objal a začal hlasitě plakat a vzlykat. Když se uklidnil, začal mluvit.
Řekl, že večer před započetím obřadu nevěděl, odkud jsem. Viděl v nás všech „bledé tváře” a tedy automaticky nepřátele původního obyvatelstva Ameriky. Pak si uvědomil, že pocházím z Československa, a proto s tragédií jeho národa nemám nic společného. Po celý obřad mě nenáviděl neprávem. Zavládlo dlouhé ticho. Nakonec byl schopen nám sdělit svůj příběh.

Během 2. světové války byl odveden k americkému letectvu. Několik dní před koncem války se osobně zúčastnil zbytečného leteckého bombardování Plzně. Nejenže mne nenáviděl neprávem, ale naše role se vyměnily on byl vetřelec a já jsem byl oběť. Nemohl se s tím vyrovnat.
Ujistil jsem ho, že k němu nechovám žádné nepřátelské pocity, a tu se stalo cosi podivuhodného.
Přistoupil k mým přátelům Američanům. Omluvil se za své chování před obřadem a během něho, objal je a poprosil je, aby mu odpustili. Řekl, že se z této příhody poučil, že svět by neměl naději, pokud bychom v sobě živili nenávist za činy spáchané našimi předky. Uvědomil si, že zobecněné soudy nad rasovými, národnostními a kulturními skupinami jsou nesprávné.
Vše uzavřel slovy: Nejste mí nepřátelé, jste moji bratři a sestry. Nic jste neudělali mně nebo mému lidu. To všechno se stalo kdysi dávno za života našich předků. Tenkrát jsem mohl být na druhé straně. Všichni jsme děti Velkého ducha, všichni patříme Matce zemi. Naše planeta se zmítá ve velkých potížích. Jestliže v sobě poneseme staré nevraživosti a nebudeme spolupracovat, všichni zahyneme.

Většině z nás tekly po tvářích slzy. Všichni jsme prožívali pocit hluboké jednoty a sounáležitosti. Odnášeli jsme si vzpomínku na mimořádnou lekci řešení rasových a mezinárodních konfliktů, kterou si budeme živě pamatovat po zbytek života. Ve mně vzbudila naději, že se snad jednou v budoucnosti podobně zacelí rány světa v globálním měřítku. Ačkoli se to stalo již téměř před čtvrt stoletím, kdykoli si na to vzpomenu, vhrknou mi do očí slzy. Ta událost mi odhalila hloubku problematiky našeho světa, v němž se po mnoho století dědila zášť z generace na generaci. Dala mi však také naději a víru v možnost, že tato kletba zmizí a že se rozpadnou i hranice, které nás vzájemně dělí.

The post Kosmická cesta. Stanislav Grof o mimořádných stavech vědomí / ukázky first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) v dyspotickém románu naruby Překrásný nový svět (vychází 1932, na vrcholu velké hospodářské krize), popisuje společnosti, kde nejvyšší hodnotou všech společenských otroků je štěstí. Dosahuje se ho tím, že lidé s nadšením konzumují syntetickou drogu sómu. Ta navozuje pocit naprosté spokojenosti v globálním státě v roce 2540, kde nehrozí hlad, války, revoluce, stávky ani demonstrace.

Pokud ale budeme popisovat pojem štěstí, zjistíme, že je štěstí je jen pocit.
Příjemný, omamující, chvilkový záchvěv klidu. Tělesný projev, který můžete někdy zažít při kouření marihuany či jiné lehké drogy.
Stejně, ale jako u drog, přichází a odchází.

Koneckonců už Heyduk napsal ve slavné básni: Co je štěstí? Muška jenom zlatá…

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.

(Citace z knihy Překrásný nový svět)

Štěstí proto není rovno pocitu spokojenosti, jak si mnozí myslí.
Spokojenost vás sice může do jisté míry naplňovat tzv. štěstím, ovšem za určitého předpokladu.
Záleží na přístupu, jak takový stav dosáhnout.

Platí přísloví, že bez práce nejsou koláče.
Bez pochopení utrpení není štěstí ani spokojenost.
Bez poctivého učení není skutečná vzdělanost.
Bez znalostí, zkušeností a stálého hledání souvislostí, nastává čím dál hlubší nevědomost.
Smysluplný život může být velmi uspokojivý i v dobách zlých, ale život beze smyslu bude velmi častým utrpením i v časech dobrých.

“Lidé si zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost přemýšlet.”
Aldous Huxley

Huxley v knize “Překrásný svět” píše psychofarmaka nahrazují lidem úplně vše. 
Každý si denně vezme dávku syntetické „somy“ a je šťastný, aniž by poklesla jeho výkonnost. Celoplanetárnímu státu nehrozí hlad, nespokojenost, války, revoluce, stávky ani demonstrace, protože všichni jsou se svým stavem spokojeni.

Myslím, že diktatury budoucnosti se budou velmi lišit od diktatur, které známe… a to je nebezpečí, ve skutečnosti mohou být lidé v novém režimu v některých ohledech šťastní. Ale budou šťastní v některé způsoby. Štěstí, když byste neměli být šťastní.

Zhruba v příští generaci bude existovat farmakologický přístup, jak přimět lidi, aby milovali své otroctví, vytvořit takříkajíc diktaturu bez slz, vytvořit jakýsi bezbolestný koncentrační tábor pro společnost jako celek, takže lidé budou zbaveni své svobody. fakt, ale místo toho si to užijí, protože budou odkloněni propagandou nebo vymýváním mozků, nebo vymýváním mozků vylepšeným farmakologickými metodami, takže ztratí jakoukoli chuť vzdorovat. Zdá se, že jde o poslední revoluci.

Aldous Huxley v televizním rozhovoru z roku 1958.

Huxleyho vize budoucnosti je ale mnohem děsivější než Orwellova vize v knize “1984“. 

V Orwelově knize 1984 jsou lidé ovládáni strachem z bolesti.
V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.

Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.

Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy.
Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.

Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace.
Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.

Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta.
Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.

Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou.
Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou, obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem.

Srovnání Orwella a Huxleye podle Neila Postmana (Amusing Ourselves to Death, 1985)

V Huxleovém světě jsou všichni neustále šťastní. Kde je tedy problém?
Huxleyho znepokojivý svět stojí na biologickém předpokladu, že štěstí je příjemný tělesný pocit.
A jelikož biochemie našeho těla dobu a intenzitu příjemných pocitů omezuje, dlouhodobého štěstí lze docílit, jen když se podaří ovlivnit pochody v našem mozku.

“Tato mocenská elita přímo zaměstnává několik milionů pracujících v zemi ve svých továrnách, kancelářích a obchodech, ovládá mnoho dalších milionů tím, že jim půjčuje peníze na nákup svých výrobků, a prostřednictvím vlastnictví masových komunikačních prostředků ovlivňuje myšlení, city a jednání prakticky všech. Řečeno slovy W. Churchilla: “Nikdy nebylo tolik lidí manipulováno tak silně malým počtem lidí.”
Aldous Huxley

Od utrpení, že nejsme šťastni se osvobodíme, jakmile pochopíme, uvědomíme si, že subjektivní pocity jsou jen momentální záchvěvy emocí.
Pokud tohle pochopíme, pak nás bolest utrpení přestane trápit, mysl se zklidní, projasní a dosáhne spokojenosti.
Nastane klid tak hluboký, že si to ten, kdo se celý život horečně honí za příjemnými vjemy, ani neumí představit.
Je to, jako kdyby někdo stál deset let na břehu moře, vítal „dobré“ vlny, snažil se zabránit jejich rozpadnutí a proto ty „špatné“ odháněl, aby se k němu nedostaly. Každodenní marné úsilí by ho dohánělo k šílenství. Nakonec by se posadil na písek a nechal vlny, aby přicházely a odcházely po libosti. Jaká úleva!

“Pokud většina z nás zůstává nevědomá sama o sobě, je to proto, že sebepoznání je bolestivé a my dáváme přednost potěšení z iluzí.”
Aldous Huxley

PS: Český překlad knihy “Konec civilizace” je velmi zavádějící a víceméně hloupý. “Překrásný nový svět”, to je ten správný název.

Doporučujeme:
Síla moudrosti Františka Drtikola podle Evžena Štěkla

The post Huxley popsal Překrásný nový svět. Totalitu, kde otroci jsou dobrovolně šťastni first appeared on Čítárny.

Kulhavý ďábel, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Kniha někde na pomezí Fausta a Dona Quichota vychází z osvědčeného středověkého klišé žáka a učitele.
V našem případě Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů  městečka Seville a ukazuje donu Kleofášovi, jaký se pod nimi skutečně skrývají lidé, jaké jsou skutečně jejich názory a chování. Nadčasový a velmi čtivý román.

Anatol France, populární a vzdělaný francouzský spisovatel o knize napsal:

Všichni, kdo uměli číst, chtěli poznat Kulhavého ďábla. Nacházeli v této knize nový, pikantní způsob vykreslení lidské povahy, vzácnou schopnost zachytit ve všem život, a to všechny zaujalo. Nebylo člověka, Boileauova podomka nevyjímaje, aby se v auteuilském domě nevrhl potají na tento román. Boileau (obávaný francouzský kritik) chlapci pohrozil vyhazovem, nevrátí-li knihu okamžitě tam, odkud ji vzal. Dobrák Boileau nechtěl spát ani jedinou noc pod stejnou střechou jako Kulhavý ďábel. (Víme, že Kulhavý ďábel odkrýval střechy domů, aby nahlížel, jak doopravdy lidé žijí.) Pro novou knihu je velice dobrým doporučením, jestliže se nelíbí starým kritikům. Spolehněte se, že když ji chválí, neobsahuje nic nového, a naopak, dráždí-li je, je to kniha osobitá a stojí za to si ji přečíst.
Druhé vydání této knihy, které vyšlo v témž roce (1707), bylo rozebráno rychleji než první.

Misantrop v Der Feuerteufel o knize poznamenal, že
choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná.

Alain-René Le Sage / Kulhavý ďábel / vydala Svoboda, Vyšehrad, 1984

Velice volně podle této knihy vznikla hudební komedie Kulhavý ďábel (1968)
Režisér a zároveň hlavní postava filmu Juraj Herz natáčel na zámku Hrádek u Nechanic.

Hláška z filmu:
“Cit mě nezajímá. Cit je jako močový měchýř, nafoukne se a splaskne. Mozek je nebezpečný, protože myšlenka zůstává.
Zatím křičí jenom o lásce, ale dovedete si představit, co bude vykřikovat zítra?!”     

Ukázky z knihy…

„Chci, abyste dokonale poznal lidský život, a proto vám vysvětlím, co všecky ty osoby, které vidíte, dělají. Odkryji vám též pohnutky jejich činů a odhalím vám i jejich nejtajnější myšlenky.“

 „A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic.“
„To je opravdu těžké,“ vzdychl Leandro. „Co má tedy ubohý nemocný dělat?“
„Těžko říct,“ odpověděl ďábel, „vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři.“

 „Teď se podívejte,“ pokračoval Asmodej, „vidíte tu dámu na posteli?“
„Ano,“ přitakal don Kleofáš, „spí tam jakási žena a na polštáři vedle sebe má knihu.“
„Vidíte dobře,“ odpověděl kulhavec. „Dáma, na kterou se díváme, je velmi duchaplná komtesa, která se ráda baví. Posledních šest dní nemohla usnout, což ji unavovalo. Dnes si konečně zavolala nejlepšího lékaře medicínské fakulty. Přišel, vyšetřil ji a předepsal lék, který doporučoval už Hippokratés. Dáma si z lékařovy rady tropila posměch. Lékař, starý mrzout, nerozuměl žertu a řekl jí vážně po doktorsku:
‚Milostivá paní, Hippokratés1 si nezaslouží, abyste se mu smála!‘
‚Ale, pane doktore,‘ odpověděla komtesa vážně, ‚mně ten slavný a učený doktor vůbec není k smíchu. Vážím si ho velice a jsem přesvědčena, že má nespavost pomine, jakmile vezmu do ruky jeho spisy.‘
A vidíte, jak četba působila: sotva dáma přečetla tři stránky, usnula hlubokým spánkem.“

 „Když už jsem vám ukázal blázny v ústavu, musím vám ještě něco povědět o lidech, kteří taky nemají všech pět pohromadě, ačkoli si běhají volně po světě.
Podíváme se po městě a já vám ukážu lidi, kteří by patřili do ústavu choromyslných. Zrovna vidím jednoho muže, kterého nesmíme vynechat. Je to starý mládenec. Je mu pětačtyřicet let, má z čeho žít, ale chce vstoupit do služeb k jakémusi velmožovi.
V druhém domě je malíř. Specializoval se na ženské podobizny. Je to dovedný umělec, maluje věrné portréty. Ale nikdy nikomu nelichotí a představuje si, že bude mít úspěch. Inter stultos referatur.“ (latinsky: Měl by být zanesen mezi blázny.)

„Žebrota je nejvýnosnější zaměstnání a žebrákovi neschází nic než postavení ve společnosti. Kdybychom však měli vážnost mezi lidmi, pozbylo by naše řemeslo veškeré ceny, neboť by se mezi nás dral kdekdo.“

„Pohlédněte nyní na toho dlouhého hubeného muže,“ pokračoval ďábel. „Pod paží nese lejstra, za pasem mu visí kalamář, na zádech má kytaru. Je to zvláštní člověk. Ve Španělsku jsou kyničtí filosofové a tenhle je jedním z nich. Jde si lehnout na louku k průzračné studánce, z níž vytéká čisťounký potok vinoucí se po lukách. Náš filosof tam zůstane po celý den; bude se kochat krásami přírody, hrát na kytaru, filosofovat a své úvahy bedlivě zapíše do svých lejster. V kapse má jídlo jako obyčejně, to jest několik cibulí a kousek chleba. Takový střídmý život vede už deset let. Kdyby mu nějaký Aristippos řekl jako Diogenovi: ‚Kdyby ses uměl klanět mocným, nejedl bys cibule,‘ odpověděl by mu tento moderní filosof: ‚Klaněl bych se mocným tak jako ty, kdyby se mi nezdálo ponižující, aby se jeden člověk před druhým plazil v prachu.‘

 „A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic.“
„To je opravdu těžké,“ vzdychl Leandro. „Co má tedy ubohý nemocný dělat?“
„Těžko říct,“ odpověděl ďábel, „vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři.“

Ženy se navzájem vůbec nemilují. Představte si dvě přítelkyně, které se mají tak rády, že jedna druhou po straně nepomlouvá; dáte přednost jedné, druhá dostane zlost. Ne, že by vás milovala, ale chce, aby ona měla vrch. Takové jsou ženy: příliš na sebe žárlí, proto nejsou schopny pravého přátelství.

The post Kulhavý ďábel je neuvěřitelně nadčasový román z roku 1707 od Le Sageho first appeared on Čítárny.