Franc Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, ale hlavně otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Ale v pěně hledání narážíme na jedno a totéž. Na bezmocnost našeho konání. Ne ovšem z pohledu naší nedovzdělanosti nebo přecenění našich přirozených schopností, ale bezmocnost z mašinérie moci a nastavení společnosti, která omezuje naši svobodné konání.

Zeměměřič K., hlavní hrdina románu, je pracovně povolán do jedné vesnice. Všímá si, že lidé mu nevěří a brzy nalezne důvod. Zámek nad vesnicí, odkud přichází plno nepochopitelných restrikcí od někoho, kdo mu práci zadal.
Příběh zeměměřiče K. se točí v kruhu. Snaží se získat povolení pro svou práci, chce mluvit s tím, kdo vládne na Zámku, ale ničeho se nedopátrá, nic se nedoví, nikam se v podstatě nedostane. Nepřekonatelná byrokracie táhne ze Zámku jak mor a ovládá vše pod ním. Jak píše Kafka: “dlouho hleděl do zjevné prázdnoty nad ním.”
Otevřený příběh je stejně symbolický, jako samotná kniha, která zůstává nedokončená.

Franc Kafka vůbec nebyl zoufalec. I když často propadal zoufalství, stejně jako svého času Pascal nebo Kierkegaard (znal jejich tvorbu). Neztratil však víru v Boha, nikoli víru ve vyšší realitu, ale pouze víru v sebe sama, ve schopnost člověka dosáhnout pravého, hluboce smysluplného vztahu s Bohem, nebo, jak někdy Boha nazývá, „Zákonem“. A to se odráží ve všech jeho dílech, nejvelkolepěji v „Zámku“.
G. Hesse „Franz Kafka“.

Nekonkrétnost a symbolika příběhu je vždy základ pro stovky vysvětlení školního zaříkadla:
Co tím chtěl Kafka říct.
Každopádně jedno je zřejmé. Omezování naší osobní svobody je přímo úměrné složitosti byrokracie společenského systému, který si sami vytváříme. Ať už aktivně nebo pasivně tím, že jeho narůstání tolerujeme mlčením a nezájmem. Mnozí si ho uvědomí teprve tehdy, až je chapadla byrokracie přerostou a oni  v jejích sítích bezmocně bloudí a mřou.

Možná měl Kafka řešení.
Možná to souvísí i s tím, že román začal psát v roce 1922, dva roky před vlastní smrtí na tuberkulózu, kterou dostal už v roce 1917.
Možná nedokončil román záměrně, protože z celého příběhu je zřejmá marnost nad marnost.
Možná měl K. umřít, vyčerpaný nekončícím úsilím nalézt svou cestu v byrokratické síti, která pomalu prostupuje naše jednání.

Ale hlavně by nám možná mohlo dojít, že i bezejmenný Zámek má své jméno, které se tak často mění podle doby, ve které době knihu čteme!!!

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Zámek

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?”
“Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.
“A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.
“Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?”
“To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.
“A od kohopak?” zeptal se mladík.
“Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.”
“Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok.
“Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?”
Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.”
xxx

„Jste divný člověk, pane zeměměřiči,” řekla hostinská a šla z ní hrůza, jak tu tak seděla vzpřímenější, s nohama roztaženýma od sebe, s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. „Žádáte nemožné věci.”- „Proč je to nemožné? ” zeptal se K.

„Vysvětlím vám to,” řekla hostinská takovým tónem, jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí, nýbrž již prvním z trestů, jež udělí,” ráda vám to vysvětlím. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská, v téhle hospodě posledního řádu – není posledního řádu, ale nemá k tomu daleko – a může být, že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam, já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama, protože můj muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpovědnost.
Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená -, že tu ve vsi jste, že si tu v klidu a míru sedíte na posteli.”-
„Cože?” otázal se K., probíraje se z jakési roztržitosti, vzrušen spíš zvědavostí než hněvem.
„Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K., Frída se ji snažila uklidnit.
xxx

„Poslyšte, pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku, to už samo o sobě, nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost.
Co však jste vy, o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíte! Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty, kvůli komu jsou neustále oplétačky, kvůli komu se musí vystěhovat služky, někdo, jehož záměry jsou nejasné, kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Jste, co jste: viděla jsem toho už v životě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si představte, co vy vlastně požadujete.
Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela, že vás Frída nechala dívat se špehýrkou, už když tohle učinila, byla od vás svedená.
Řekněte mi, jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat, vím to, snesl jste ho velmi dobře. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět, to není ode mne žádné vyvyšování, protože ani já to nedokážu. “
xxx

…a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily, není tím ještě řečeno, že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma, aniž by mezi námi byly dveře, a že neuteču z pokoje hned, jak se objeví. Avšak taková, byť oprávněná obava není důvodem, abych se té věci neodvážil.”
xxx

Co je to však za poštovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno?

Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře.

Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ,Od Klamma pro K.’, a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné
xxx

„A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem, jakmile uí je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci
je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si, ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten.
xxx

Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni
xxx

Neodolatelně ho to lákalo hledat nová setkání a známosti, ale každá nová známost jen prohlubovala jeho únavu.
xxx

…a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk
xxx

Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly konec konců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas.

The post Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování osobní svobody first appeared on Čítárny.

Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.

Kafka knihu napsal, ale chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes.

V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé.
Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,  shledal,  že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když  trochu  nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“

Taky cítíte tu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování?
Typický Kafka!

Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla.

První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická. 
Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne.

Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.
Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit.

„Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“
Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913.

Zdá se, že tento Kafka je pro mnoho lidí komplikovaná kniha a proto ji různě interpretují
Například Borges si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod.
Brecht samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora.
Nabokov už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání.
Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován.

Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo.
Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.

Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol.
Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?

Kafkova busta v Praze

Poznámka pod čarou:
Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad.
Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem?

Kafka a jeho další knihy:

Dopisy Mileně, Dopisy Otci
Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie
Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody
První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.

Výpisky: Kafka / Proměna:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií.

Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!

Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla.

Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal.

Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.

Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole.

The post Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť first appeared on Čítárny.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.

Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.

Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.

Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:

Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.

Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…

„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“

Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“

– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?

Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.

Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.

Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.

Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.

„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”

The post Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace first appeared on Čítárny.

C.G. Jung (26.7.1875 – 6.6.1961). Jediné nebezpečí, které skutečně existuje, je člověk sám. Člověk představuje velké nebezpečí a my si toho zoufale nejsme vědomi. Nic o člověku nevíme, ani malý zlomek! 
Víte, že existují ony zvláštní schopnosti psýché, které musí nebo nemusí nutně zcela proniknout do prostoru a času. Můžete mít sny nebo vize o budoucnosti. Můžete vidět jednorožce a podobné věci a nikdo nemůže tvrdit, že pro vás neexistují a ve skutečnosti existovaly vždycky…

Otázka: Vím, že říkáte, že smrt je psychologicky stejně důležitá jako narození a že je nedílnou součástí života, ale jistě nemůže být jako narození, když je to konec. Může to tak být?

Jung: Ano. Pokud je to konec. Ale tím koncem si nejsme zcela jisti, protože víme, že existují zvláštní schopnosti psychiky, které nejsou omezeny na prostor a čas. Můžete mít sny nebo vize budoucnosti. Můžete vidět za roh a podobné věci. Jen igonanti tyto fakta popírají. Je zcela evidentní, že to existuje a vždy existovalo. Nyní tato fakta ukazují, že psychika, alespoň částečně,
není omezená. To znamená, že psychika nefunguje jen v prostoru a čase. A pokud není podřízena těmto zákonům, pak zřejmě existuje mimo prostor i čas.

Otázka: Věříte vy sám, že smrt je pravděpodobně konec, nebo věříte…

Jung: No, to nemohu říci, slovo “věřit” je pro mě obtížné. Já “nevěřím”, já musím mít pro určitou hypotézu důvod. Buď vím; a když VÍM, nemusím jí věřit. Nedovolím si například něčemu věřit jen proto, že jí věřím. Nemohu tomu věřit! Když však pro určitou hypotézu existují dostatečné důvody, pak tyto důvody přijmu. A mohu říci: “Musíme se smířit s možností toho a toho.” To je přece možné. Víte?

Otázka: Teď jste nám řekl, že bychom měli považovat smrt za cíl a odchýlit se od ní znamená vyhnout se životu a jeho smyslu. Jakou radu byste dal lidem v pozdějším věku, aby to dokázali, když většina z nich vlastně věří, že smrt je konec všeho?

Jung: Víte, léčil jsem mnoho starých lidí a je docela zajímavé sledovat, co dělá jejich vědomí s tím, že mu zřejmě hrozí úplný konec. Neberou na to ohled. Život se chová, jako by pokračoval, a proto si myslím, že pro starého člověka je lepší žít dál… těšit se na další den; jako by měl před sebou staletí a pak žil šťastně, ale když se bojí a nedívá se dopředu, ohlíží se zpátky. Zkamení. Ztuhne a umírá předčasně.
Jen když žije dál a těší se na velké dobrodružství, které ho čeká, pak teprve skutečně žije. A to je zhruba to, co má vaše vědomí v úmyslu. Samozřejmě je zcela zřejmé, že všichni zemřeme a že je to smutné finále všeho, ale přesto je v nás něco, co tomu vzpírá, ale to je pouze psychologický fakt. Neznamená to pro mě, že to něco dokazuje. Prostě to tak je. Například nemusím vědět, proč potřebujeme sůl, ale raději si ji také dáme, protože se cítíme lépe. A tak když myslíte určitým způsobem, můžete se cítit podstatně lépe. A myslím si, že když přemýšlíte v souladu s přírodou, tak přemýšlíte správně.

„Myšlení je obtížné, proto ho většina lidí odmítá.“
„Existuje překvapivě mnoho lidí, kteří nikdy nepoužívají svůj rozum, a stejně tolik lidí, kteří ho používají, ale úžasně hloupým způsobem.“
C. G. Jung

Část rozhovoru s C. G. Jungem v televizním pořadu pro BBC o slavných lidech nazvaný Tváří v tvář s moderátorem Johnem Freemanem, z října roku 1959.

– Freeman: „Když jste byl mladý chodil jste do kostela?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme chodili do kostela.“
– Freeman: „A věřili jste v Boha?“
– Jung: „Ó ano! Všichni jsme věřili.“
– Freeman: „A teď, věříte?“
– Jung: „Právě teď? …
… To je obtížné odpovědět…
… teď… vím… já nevěřím… já vím

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let.

Carl Jung: Face to Face The John Freeman Interview BBC (1959)

The post Carl G. Jung o smrti. Já nevěřím… já vím. Psyché existuje mimo čas i prostor first appeared on Čítárny.

Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.
Kniha Psychologie davu (1895)  předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním.
Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895.

Gustave Le Bon ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.
Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum.
Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec.
Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech.
Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce.
Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.
Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:

Ztráta individuality:
Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení.

Kolektivní duše:
V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci.

Anonymita a ztráta odpovědnosti:
Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. 

Vláda podvědomí:
V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty.

Duševní nákaza:
Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku.

Vysoká sugesce:
Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze.

Primitivní myšlení:
Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled.

Extremismus emocí:
Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. 

Nesnášenlivost a diktátorský sklon:
Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu.

Role vůdce:
Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. 

Moc prestiže:
Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. 

Víra jako základ:
Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. 

Nezávislost na vzdělání:
V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. 

Iluze je nad realitou:
Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. 

Politické davy:
I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. 

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)
Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní.
Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích
Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti.
Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda).
Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu.
Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie.
Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.
Zemřel v Paříži ve věku 90 let.

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.

Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí.
O tom je zhruba vynikající román o totalitě Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.

Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)

Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera

O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:

Milá Markétko,
Optimismus je OPIUM lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.
Ludvík

Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.

Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.

Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.

“Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.”
Milan Kundera

Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.

Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.

Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.

“Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.”
Milan Kundera

Hlášky z filmu:

Laborant Kostka: “Vy nemáte rád lidi, Ludvíku.”
Ludvík: “A proč bych je měl mít rád? Vy to máte snadné. Vám lásku k lidem nařizuje Ježíš, ale já si musím všechno zdůvodnit.”
Kostka: “Vy si myslíte, že vás nemá nikdo rád; že všichni lidé jsou vašimi nepřáteli.”
Ludvík: “Ne, ne. Jenomže mně nejvíc ublížili právě přátelé.”

The post Milan Kundera a jeho Žert. Nadčasový příběh o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu first appeared on Čítárny.

Psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť. Autor se sice zaměřuje na firemní psychopaty, ale nacházíme v ní mnoho souvislostí s chováním v politice na jakékoliv úrovni či rodině.

Autoři vyzrazují způsoby, jimiž manipulují ostatními a podvádějí je, a čtenářům pomáhá prohlédnout jejich nečistou a nátlakovou hru. Kniha přináší až děsivý a vědecky podložený pohled na to, jak psychopati fungují v korporátním prostředí a jak uplatňují své „instinktivní“ manipulativní techniky v podnikatelských procesech. Velmi mnoho aspektů, uvedených v knize, platí i v jiném prostředí, včetně rodiny.

Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce / Paul Babiak, Robert D. Hare / Přeložila Zuzana Gabajová / Academia, 2014

Ukázka… Psychopati. Hadi v oblecích:

Jako by dorazil na focení pro GQ, soudě podle jeho klidného, přesvědčivého a sebe- jistého příchodu. Co se obleků na přijímací pohovory týká, nikdo na sobě snad neměl lepší. Usmíval se od ucha k uchu, košili měl naškrobenou a bílou, jedno- duše z něj vyzařovala dokonalost.
„Dobrý den, já jsem David. Mám schůzku s Frankem,“ řekl recepční, která si ho hned všimla, stejně jako ostatní mladé ženy, které se nenápadně shromáždi- ly ve vestibulu. „Zavolám ho. Zatím se posaďte, prosím,“ odpověděla mu. „Ráda vás zase vidím,“ usmála se. A rozhodně to byla pravda, říkala si a dál se sama pro sebe usmívala, zatímco pohledem probodávala své sokyně.
„Dobrý den, Davide, rád vás vidím,“ radostně na něj zavolal Frank, který se už k němu blížil z opačného konce vstupní haly. „Jaká byla cesta?“
„Dobrá, příjemná,“ řekl David a potřásl Frankovi rukou.
„Na dnešek pro vás máme ještě pár pohovorů,“ řekl Frank. „Jen s někým z osobního a taky máte schůzku s mým šéfem, naším viceprezidentem, a pak oběd a nakonec se projdeme po komplexu.“
„Skvěle, můžeme začít hned,“ řekl David.
Garrideb Technologies byla jedna z těch technologických společností, které se zrodily v nějaké garáži na Středozápadu a jako raketa vletěly do sféry byznysu takovým stylem, o jakém se jejím zakladatelům nikdy ani nesnilo. Protože společnost tak prudce rostla, zoufale potřebovala organizační změny, hlavně přijmout další zaměstnance. Manažerský tým chtěl najít toho nejlepšího z nejlepších, někoho, kdo by dokázal udržet krok se stále větší poptávkou po výrobcích a službách firmy. Mnoho uchazečů se životopisem s požadovaným specializovaným vzdělá- ním a zkušenostmi pochlubit nemohlo, ale David ano.
Pohovory na personálním oddělení proběhly lépe, než obvykle probíhají. Lidé, kteří mají na starosti lidské zdroje, většinou zkoumají motivaci lidí podrobněji než tazatelé z jednotlivých oddělení a vyptávají se na příliš mnoho detailů z předchozích zaměstnání a na reference, ale David byl zdvořilý. „Můžu tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl s úsměvem, „takže se mě ptejte na cokoli, od toho tu jsem.“ Když skončili, asistent z personálního Davida doprovodil do oddělení vedoucích pracovníků.
 
„Vítejte, Davide, rád vás konečně poznávám,“ řekl John, viceprezident pro nové produkty, s pohledem zaměřeným na luxusní kravatu na Davidově naškrobené košili. „Jaká byla cesta sem?“
„Skvělá,“ řekl David, „je to tu nádherné. Už se těším, až si to tu projdu. Takovou architekturu jsem ještě neviděl.“
„Díky,“ odvětil John. „Snažíme se, aby se tu zaměstnanci cítili pohodlně. Úspěch přináší odměny a my na pohodlí nešetříme.“
„Od Franka jsem slyšel cosi o vašem strategickému plánu a přečetl jsem si podnikovou brožuru, ale rád bych pár detailů slyšel i od vás jako od hlavního stratéga úspěchu firmy. Jak jste tohle všechno dokázali?“ ptal se David. John, potěšen Davidovým zájmem o budoucnost společnosti, vytáhl ze šanonu v regálu několik složek, aby mu ukázal pár grafů. Začal mu vykládat o svých plánech. „To je úžasné! Máte to všechno dokonale promyšlené!“ vykřikl David.
John měl radost, že se baví s někým, kdo chápe, navzdory svému věku, jak složité je vybudovat firmu. Vynechal tedy otázky, které mu doporučilo personální oddělení, a vyzval ho, ať mu poví něco o sobě. David mu začal nadšeně vyprávět o svých bývalých zaměstnáních a o tom, jak těžce a pilně pracoval. Jeho bohaté zkušenosti – které měl za sebou už v pětatřiceti letech – zdokumentované v životopisu a portfoliu, na jakém by jiní pracovali celý život, na Johna udělaly velký dojem.
Pohovor s Johnem tedy probíhal nad očekávání dobře. Když skončili, David natáhl ruku, usmál se a řekl Johnovi přímo do očí: „Moc děkuji za váš čas. Těším se, že spolu budeme pracovat; jsem si jistý, že vám můžu pomoct s realizací vaší strategické vize.“
„Potěšení bylo na mé straně; doufám, že se ještě uvidíme,“ opáčil John. Johnova sekretářka Davida doprovodila do vestibulu, kde měl počkat na Franka. Lepšího uchazeče jsme si nemohli přát, pomyslel si John, zatímco vytáčel Frankovo telefon- ní číslo, aby mu ho odsouhlasil.
Frank popadl sako, ale než stihl odejít z kanceláře, aby vzal Davida na oběd, zazvonil mu telefon. „Měli bychom se ještě dneska sejít kvůli Davidovi,“ řekla mu personální  ředitelka.
„Melanie, to asi nebude nutné. S Johnem jsme se dohodli, že mu tu práci nabídneme; beru ho právě na oběd a řeknu mu to.“
„Ale dohodli jsme se přece, že se všichni, kdo s ním dělali pohovor, sejdeme a důkladně to probereme; a taky jsme chtěli ještě pozvat Toma, toho z New Yorku, na druhé kolo,“ připomněla Frankovi.
„To nebude třeba; David je evidentně ten nejlepší uchazeč o místo, jakého jsme si mohli přát,“ řekl a zavěsil. Frank byl nadšený, že našel někoho, kdo se hodí jak na to místo, tak do firmy, a nechtěl si ho nechat utéct.
Během oběda Frank tedy Davidovi práci nabídl. Tomu se ale nezamlouval nástupní plat, i když byl ve skutečnosti vyšší než obvykle, a tak Frank nabídku vylepšil nástupním bonusem a slíbil mu přehodnocení po půl roce.
 
Frank byl velmi spokojen, když David jeho vyšší nabídku přijal. Viděl v něm potenciál dobrého vůdce a byl si jistý, že díky jeho stylu, inteligenci a odborným znalostem z něj bude ideální kandidát na pozici manažera v této úspěšné, rychle se rozvíjející technologické firmě. Podle každého, kdo s ním dělal pohovor, byl David perfektní; jeden člověk z laboratoře dokonce prohlásil, že „je příliš dobrý na to, aby to byla pravda“. David měl pro Franka začít pracovat za dva týdny.

Tento výstup se odehrává stále častěji, jak se společnosti snaží zrychlit náborový proces a přilákat, najmout a udržet si nové slibné talenty dřív než konkurence. Dny, kdy se všechno pečlivě prověřovalo, jsou ty tam. Konkurence je nelítostná a kvalifikovaných uchazečů málo. Byznys uhání kupředu, a jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Je ale David opravdu tak dobrý úlovek?
Budeme ho v průběhu celé knihy sledovat a pokusíme se přijít na to, proč on a jemu podobní působí v pozici uchazeče tak lákavě, i když mohou firmu zásadně ohrozit. Popíšeme si, jak se dostávají do firmy a jak stoupají její hierarchií na stále významnější a vlivnější pozice, z nichž mohou firmu i její zaměstnance poškozovat velmi zásadním způsobem. Poradíme zaměstnancům a kolegům, kteří se mohou stát jejich obětí, jak se bránit, a vedoucím pracovníkům, jak ochránit firmu před bezohlednou  manipulací.
Jak byste Davidovu osobnost popsali vy? Přijali byste ho do firmy?

The post Psychopati. Hadi v oblecích. Jak je bezpečně rozpoznat ve svém okolí first appeared on Čítárny.

MUDr. Koukolík / Mocenská posedlost. Velmi poučná přednáška v rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Jedna z odpovědí na otázku během besedy, která také vysvětluje současný stav světa.
“Jakou roli hrají v dnešní společnosti intelektuálové?”
Koukolík:
“V podstatě žádnou.” 

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jedna z mála českých knih, která moc bere jako biologický fenomén mozku, nejen jako sociální nebo ekonomický problém. Spojuje vědeckou přesnost s hlubokým porozuměním lidské povaze a ostrým komentářem k aktuálnímu dění.
Pro mnoho čtenářů je šokující, osvobozující a zároveň depresivní – protože po jejím přečtení už těžko budete na politiky, šéfy i mediální hvězdy koukat stejně „naivně“ jako dřív.
Pokud jste četli autory jako Robert Hare (Psychopatie. Hadi v oblecích) nebo Hannah Arendt (Banalita zla), ale chcete to propojené s moderní neurovědou a českou realitou, je Posedlost mocí téměř bez konkurence.

František Koukolík není politolog ani sociolog v klasickém smyslu.
Je přední český neuropatolog, který se celý život zabývá tím, jak mozek funguje, jak vzniká vědomí, emoce, rozhodování a poruchy chování.
Moc pro něj není jen abstraktní společenský jev, ale biologický a neurochemický proces.
Popisuje, jak moc působí na mozek držitele moci (dopaminové odměny, změny v prefrontální kůře, narůstající grandiozita a ztráta empatie) i na mozek těch, kteří se moci podřizují.
Tento „medicínský“ pohled na politiku a historii je v české (a nejen české) literatuře velmi vzácný.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

The post František Koukolík a Mocenská posedlost. Přednáška o lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Gustav Meyrink a jeho mystická kniha Zelená tvář je nejpodivuhodnější text moderní literatury. Román je považován za jeho vrcholné dílo, které zkoumá témata alchymie, magie a duchovního probuzení.

Příběh se odehrává v Amsterodamu, kde hlavní hrdina Fortunatus Hauberrisser vstoupí do podivného obchodu s kuriozitami. Tam potká starého muže s olivově bronzovou tváři a s černou páskou přes čelo. Tvář ho pronásleduje a stane se katalyzátorem jeho duchovní cesty, která je plná symbolických postav a obrazů. Ty čtenáři odhalují hlubší vrstvy lidské psychiky a mystické cesty k osvícení.

„Čti posvátné spisy všech národů země. Skrz všechny se jako červená nit táhne skrytá věda dosažení a udržení bdělosti.“
Gustav Meyrink

Hlavním motivem je hledání nesmrtelnosti a transcendence – ne fyzické, ale duchovní.
Zelená tvář je spojována s legendou o Věčném Židovi (Ahasverovi), ale u Meyrinka je to spíš archetyp prvního člověka (Urmenschen), předchůdce, který smrt nepocítil, nebo postava spojená s Chidherem / Zeleným (islámsko-súfijský věčný prorok Chidr). Symbolizuje věčné vědomí, které přežívá cykly.

Gustav Meyrink zde využívá prvky surrealismu a mystiky k vytvoření atmosféry plné záhad a duchovního hledání, čímž čtenáře vede k zamyšlení nad tajemstvími života, smrtí a duchovním světem.
Celkově je Zelená tvář mystičtější než Golem, protože v ní Meyrink mnohem méně spoléhá na pražskou atmosféru a více na přímé esoterické učení a vnitřní transformaci.

Gustav Meyrink (19. 9. 1868 – 4. 12. 1932) byl významný rakouský spisovatel a mystik, známý svými díly plnými symboliky, tajemství a okultních motivů. Autor, který byl napůl ztracen, aby po nalezení o to víc vyčníval svým neobyčejným mysticismem nad povrch běžného života našich smyslů a povznesl nás k samotným vrcholům mystické intuice!

Gustav Meyrink / Zelená tvář, Das Grüne Gesicht 1916

„Člověk myslí, že bere, místo toho dává. Člověk myslí, že se zastaví a počká, místo toho jde a hledá.”

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění.
Bdění, toť vše.
Člověk je pevně přesvědčen, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatky, lhostejných a bez myšlenek.
Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku. Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci. Jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.
Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčně bdící já – lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.
Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.
Bdění, toť vše.
Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.
Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: teď bdím!
Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.
To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.
Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.
Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromu tyčí nad suchými větvemi.
Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.
Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.
Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou „noc“ s andělem Páně, až přijde „den“ a on dosáhne vítězství.
Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.
Už spodní příčka se nazývá génius.
Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.
Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.
Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat – ale buď upřímný sám k sobě: chtěl bys i teď měnit se svým psem?
Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako „génius“.
Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.
Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: teď se ode mne spánek vzdálil navždy.
Pak se udá zázrak, kterému lidé nemohou věřit – protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž – a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.
Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali cestou před tebou.

Všichni ostatní jsou stíny.
Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil nebyl opuštěn svými vůdci.
Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.
Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.
Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.
Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale jestli je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dovíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.
Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď: materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.
Dnes jsou rozptýleni a fénix vnitřního života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.
Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat „Smrt“ odvede na popraviště.
Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá, protože je to spíše lačnost než touha, protože chce brát jakýmkoli způsobem, místo aby se učila dávat.
Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň tak také, ale vědomě.
Ale existuje pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.
Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které jsi miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.
Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.
Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů: příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás odděluje nepřekročitelná propast od těchto zbožných lidí. Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom očistili ducha. My víme, že náš duch musí jít nejprve do samoty, aby přeměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty: buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.
Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout podle tvého vlastního rozhodnutí hořký plod na stromě, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.
Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutno jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou přijdem.

The post Meyrink a jeho mystický text Zelená tvář o stavu prozření a bdění first appeared on Čítárny.