Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy:

Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.
Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto:

Cílem moci je moc.
Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou.
Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře.
Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost.
Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo.

Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.
Dokud se nespojí…

Chcete-li představu budoucnosti, představte si botu, která šlape lidskou tvář – navěky.
Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.
Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované.
George Orwell, 1984

Pokud se tak nestane, pak:

Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
neboť
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
George Orwell , 1984.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ve svém románu „1984“ se J. Orwell opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.
Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii.

Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm věděl velmi málo a to ještě zprostředkovaně.
Proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.
Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality…

Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat.

JAK VZNIKL NÁZEV 1984?
Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod názvem „Poslední člověk v Evropě“.
Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným.

Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“. Datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu.

Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku.
Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znovu z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade vším aplikovat týž proces na proces sám.
To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl.
Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.

The post Orwell popsal v 1984 fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích first appeared on Čítárny.

Psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť. Autor se sice zaměřuje na firemní psychopaty, ale nacházíme v ní mnoho souvislostí s chováním v politice na jakékoliv úrovni či rodině.

Autoři vyzrazují způsoby, jimiž manipulují ostatními a podvádějí je, a čtenářům pomáhá prohlédnout jejich nečistou a nátlakovou hru. Kniha přináší až děsivý a vědecky podložený pohled na to, jak psychopati fungují v korporátním prostředí a jak uplatňují své „instinktivní“ manipulativní techniky v podnikatelských procesech. Velmi mnoho aspektů, uvedených v knize, platí i v jiném prostředí, včetně rodiny.

Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce / Paul Babiak, Robert D. Hare / Přeložila Zuzana Gabajová / Academia, 2014

Ukázka… Psychopati. Hadi v oblecích:

Jako by dorazil na focení pro GQ, soudě podle jeho klidného, přesvědčivého a sebe- jistého příchodu. Co se obleků na přijímací pohovory týká, nikdo na sobě snad neměl lepší. Usmíval se od ucha k uchu, košili měl naškrobenou a bílou, jedno- duše z něj vyzařovala dokonalost.
„Dobrý den, já jsem David. Mám schůzku s Frankem,“ řekl recepční, která si ho hned všimla, stejně jako ostatní mladé ženy, které se nenápadně shromáždi- ly ve vestibulu. „Zavolám ho. Zatím se posaďte, prosím,“ odpověděla mu. „Ráda vás zase vidím,“ usmála se. A rozhodně to byla pravda, říkala si a dál se sama pro sebe usmívala, zatímco pohledem probodávala své sokyně.
„Dobrý den, Davide, rád vás vidím,“ radostně na něj zavolal Frank, který se už k němu blížil z opačného konce vstupní haly. „Jaká byla cesta?“
„Dobrá, příjemná,“ řekl David a potřásl Frankovi rukou.
„Na dnešek pro vás máme ještě pár pohovorů,“ řekl Frank. „Jen s někým z osobního a taky máte schůzku s mým šéfem, naším viceprezidentem, a pak oběd a nakonec se projdeme po komplexu.“
„Skvěle, můžeme začít hned,“ řekl David.
Garrideb Technologies byla jedna z těch technologických společností, které se zrodily v nějaké garáži na Středozápadu a jako raketa vletěly do sféry byznysu takovým stylem, o jakém se jejím zakladatelům nikdy ani nesnilo. Protože společnost tak prudce rostla, zoufale potřebovala organizační změny, hlavně přijmout další zaměstnance. Manažerský tým chtěl najít toho nejlepšího z nejlepších, někoho, kdo by dokázal udržet krok se stále větší poptávkou po výrobcích a službách firmy. Mnoho uchazečů se životopisem s požadovaným specializovaným vzdělá- ním a zkušenostmi pochlubit nemohlo, ale David ano.
Pohovory na personálním oddělení proběhly lépe, než obvykle probíhají. Lidé, kteří mají na starosti lidské zdroje, většinou zkoumají motivaci lidí podrobněji než tazatelé z jednotlivých oddělení a vyptávají se na příliš mnoho detailů z předchozích zaměstnání a na reference, ale David byl zdvořilý. „Můžu tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl s úsměvem, „takže se mě ptejte na cokoli, od toho tu jsem.“ Když skončili, asistent z personálního Davida doprovodil do oddělení vedoucích pracovníků.
 
„Vítejte, Davide, rád vás konečně poznávám,“ řekl John, viceprezident pro nové produkty, s pohledem zaměřeným na luxusní kravatu na Davidově naškrobené košili. „Jaká byla cesta sem?“
„Skvělá,“ řekl David, „je to tu nádherné. Už se těším, až si to tu projdu. Takovou architekturu jsem ještě neviděl.“
„Díky,“ odvětil John. „Snažíme se, aby se tu zaměstnanci cítili pohodlně. Úspěch přináší odměny a my na pohodlí nešetříme.“
„Od Franka jsem slyšel cosi o vašem strategickému plánu a přečetl jsem si podnikovou brožuru, ale rád bych pár detailů slyšel i od vás jako od hlavního stratéga úspěchu firmy. Jak jste tohle všechno dokázali?“ ptal se David. John, potěšen Davidovým zájmem o budoucnost společnosti, vytáhl ze šanonu v regálu několik složek, aby mu ukázal pár grafů. Začal mu vykládat o svých plánech. „To je úžasné! Máte to všechno dokonale promyšlené!“ vykřikl David.
John měl radost, že se baví s někým, kdo chápe, navzdory svému věku, jak složité je vybudovat firmu. Vynechal tedy otázky, které mu doporučilo personální oddělení, a vyzval ho, ať mu poví něco o sobě. David mu začal nadšeně vyprávět o svých bývalých zaměstnáních a o tom, jak těžce a pilně pracoval. Jeho bohaté zkušenosti – které měl za sebou už v pětatřiceti letech – zdokumentované v životopisu a portfoliu, na jakém by jiní pracovali celý život, na Johna udělaly velký dojem.
Pohovor s Johnem tedy probíhal nad očekávání dobře. Když skončili, David natáhl ruku, usmál se a řekl Johnovi přímo do očí: „Moc děkuji za váš čas. Těším se, že spolu budeme pracovat; jsem si jistý, že vám můžu pomoct s realizací vaší strategické vize.“
„Potěšení bylo na mé straně; doufám, že se ještě uvidíme,“ opáčil John. Johnova sekretářka Davida doprovodila do vestibulu, kde měl počkat na Franka. Lepšího uchazeče jsme si nemohli přát, pomyslel si John, zatímco vytáčel Frankovo telefon- ní číslo, aby mu ho odsouhlasil.
Frank popadl sako, ale než stihl odejít z kanceláře, aby vzal Davida na oběd, zazvonil mu telefon. „Měli bychom se ještě dneska sejít kvůli Davidovi,“ řekla mu personální  ředitelka.
„Melanie, to asi nebude nutné. S Johnem jsme se dohodli, že mu tu práci nabídneme; beru ho právě na oběd a řeknu mu to.“
„Ale dohodli jsme se přece, že se všichni, kdo s ním dělali pohovor, sejdeme a důkladně to probereme; a taky jsme chtěli ještě pozvat Toma, toho z New Yorku, na druhé kolo,“ připomněla Frankovi.
„To nebude třeba; David je evidentně ten nejlepší uchazeč o místo, jakého jsme si mohli přát,“ řekl a zavěsil. Frank byl nadšený, že našel někoho, kdo se hodí jak na to místo, tak do firmy, a nechtěl si ho nechat utéct.
Během oběda Frank tedy Davidovi práci nabídl. Tomu se ale nezamlouval nástupní plat, i když byl ve skutečnosti vyšší než obvykle, a tak Frank nabídku vylepšil nástupním bonusem a slíbil mu přehodnocení po půl roce.
 
Frank byl velmi spokojen, když David jeho vyšší nabídku přijal. Viděl v něm potenciál dobrého vůdce a byl si jistý, že díky jeho stylu, inteligenci a odborným znalostem z něj bude ideální kandidát na pozici manažera v této úspěšné, rychle se rozvíjející technologické firmě. Podle každého, kdo s ním dělal pohovor, byl David perfektní; jeden člověk z laboratoře dokonce prohlásil, že „je příliš dobrý na to, aby to byla pravda“. David měl pro Franka začít pracovat za dva týdny.

Tento výstup se odehrává stále častěji, jak se společnosti snaží zrychlit náborový proces a přilákat, najmout a udržet si nové slibné talenty dřív než konkurence. Dny, kdy se všechno pečlivě prověřovalo, jsou ty tam. Konkurence je nelítostná a kvalifikovaných uchazečů málo. Byznys uhání kupředu, a jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Je ale David opravdu tak dobrý úlovek?
Budeme ho v průběhu celé knihy sledovat a pokusíme se přijít na to, proč on a jemu podobní působí v pozici uchazeče tak lákavě, i když mohou firmu zásadně ohrozit. Popíšeme si, jak se dostávají do firmy a jak stoupají její hierarchií na stále významnější a vlivnější pozice, z nichž mohou firmu i její zaměstnance poškozovat velmi zásadním způsobem. Poradíme zaměstnancům a kolegům, kteří se mohou stát jejich obětí, jak se bránit, a vedoucím pracovníkům, jak ochránit firmu před bezohlednou  manipulací.
Jak byste Davidovu osobnost popsali vy? Přijali byste ho do firmy?

The post Psychopati. Hadi v oblecích. Jak je bezpečně rozpoznat ve svém okolí first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Jan Zrzavý a jeho velmi poučná kniha “Proč se lidé zabíjejí”. Napsal ji biolog, profesor RNDr. Jan Zrzavý, CSc. z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
„Větší část této knížky byla kdysi publikována v časopise Vesmír či nověji v Lidových novinách, byť někdy v jiných souvislostech než zde. Neúnavné (občas ovšem naopak doslova úmorné) rozvařování stále stejných myšlenek, nápadů a vtipů jsem často kritizovával, když to dělávali mí kolegové.
Plyne z toho poučení, že člověk nemá odsuzovat své bližní, protože sám neví, co udělá příště. V kontextu této knihy jde o poučení dosti závažné.“

Po dočtení poslední stránky spatříte lidstvo jako množinu potenciálních zabijáků, nicméně slovo potenciální píši kurzivou a autor sám zdůrazní, jak je vražda vzácná.
„Nebo snad osobně nějakého vraha ve svém okolí znáte?“ dodá demagogicky.
„Neznám,“ odvětil jsem skoro automaticky, nicméně později jsem se zamyslil a ona demagogičnost mi došla. Ve skutečnosti – a bohužel – je totiž civilizace takřka synonymem pro civilizaci zabijáckou, a co horšího, i genocidní.

„Hledání hlubších souvislostí v pozorovaných jevech je příznačnou vlastností vědy, filozofie i paranoie. Zjevně ale nejen jejich.“
Jan Zrzavý, biolog

Ale pozor. Mezi vraždou a genocidou je nikoli jemný, nýbrž silný rozdíl, který Zrzavý zvládá ozřejmit.
V kapitole Genocida tu nesamozřejmou samozřejmost rozkryje a také samo slovo genocida ovšem nelze, jak pochopíme, užívat pouze v souvislosti s holokaustem druhé světové války a s likvidací tureckých Aménů za světové války první. Už přece Kartágo…
„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ opakovával známý římský senátor, ale i dvacáté století zažilo, jak snad víte, masivnější genocidy, než tu umožněnou Němci. Například genocida v Rwandě.

Jestliže ovšem teď chcete přestat číst a říkáte mi, že vás zabíjení nezajímá, rád bych upozornil, že chybujete.
Tato kniha totiž a samozřejmě není jen o tomto tématu. A vražda (a to i masová či sériová) jest nejen Zrzavému „zvláštním oknem“ do duše.
Oknem do skryté zahrady, které v klidu zůstává i po léta zabouchnuté, ale…

A Jan Zrzavý smí s námi jako se studenty (a to právě za tohoto klidového a ne tedy genocidního období) probrat dokonce i takové „vychytávky“, jako Wasonův (nikoli, prosím, Watsonův) test, který teď připomeňme zde:

Máte zkontrolovat, zda ve vaší hospodě nepije mladistvý.
A vidíte u sklenic starce, puberťáka, člověka neznámého věku (jenž nepochybně pije jen vodu) a muže rovněž neznámého věku, který chlastá vodku.
Otázka: Koho půjdete zkontrolovat?

A teď druhý, ale v mnohém tentýž problém. Máte 4 karty.
Na líci každé je písmeno, na rubu každé je číslo. Karty leží tak, že vidíte A, B, 1 a 2.
Otázka: Které musíte otočit, abyste ověřili hypotézu, že je-li na jedné straně karty samohláska, je vždy na druhé straně sudé číslo?
Zrzavý nás uklidní. Druhý úkol nezvládne vyřešit skoro nikdo. Současně však upozorní, že jsou oba ty úkoly z logického hlediska totožné.
V čem tudíž máme háček?
Abychom podobný problém vyřešili, musí být formulován jako příběh. Ano. A pokud jen možno příběh o hrozbě porušení sociálního kontraktu. – A ani sociální problémy pak ovšem nelze řešit jen racionálními výpočty, jak k tomu fakticky došlo za nacismu…

Ale vraťme se ještě k Wasonovu testu. Jak jste měli odpovědět?
V druhém případě tak, že je nutno otočit karty A a 1.
V prvním případě jste zřejmě odpověděli správně, ale sám bych, jak mě právě napadá, ztížil věc o to, zda je místné kontrolovat SPÍŠ pijáka vodky či SPÍŠ A DŘÍV pubescenta.

Jistě. Už to záleží na vypozorovaných detailech jejich chování. A zde si všimněte, že z karet podobné detaily prostě… nevypozorujete.

Tyto sekvence knihy o lidském altruismu a kooperativním chování ve skupinách jsou možná nejzajímavější a není opravdu sporu, že je člověk přímo posedlý neustálým průzkumem sociálních vztahů.
Ta samá posedlost ovšem zkolabuje a naprosto není na místě, pokud se aplikuje třeba na sopečnou erupci (a následný masakr). Proč? Příroda a vesmír jsou k lidskému pinožení se absolutně lhostejnými (jak už věděl třeba Lovecraft, dodal bych), a považovat tudíž živelné katastrofy za jakési tresty lidstvu, je chyba a nesmysl.

V rámci využívání jazyka pak Zrzavý rozebírá i ohromný rozsah KLEPAŘENÍ a především význam, jaký má naše schopnost sociálně manipulovat druhými.

„I v době hladomoru umírá pouze někdo, a to nikoli na absolutní nedostatek potravin, nýbrž na selhání v sociální konkurenci… Naše úspěšnost je především úspěšností v sociálních vztazích a jistě je lepší spolupracovat než dělat všechno sám, ale je ještě lepší, když se mnou všichni spolupracují a já jim za to nemusím platit žádnou protihodnotou; a úplně nejhorší je ocitnout se v roli jedince nezištně nabízejícího spolupráci, za niž mu nikdo neplatí. Je to pak především dobrá pověst, co představuje univerzální vstupenku do sociálních a sexuálních interakcí, a pro ty z nás, kteří máme sklony neriskovat a hrát spíše při zemi, obvykle vstupenkou jedinou dostupnou.“

Vrazi či masoví vrazi (a dost možná neprávem je na straně 135 zmíněn i Jiří Kajínek) ovšem nehrají při zemi a takřka pobaví pasáž, kde Zrzavý rozkrývá skutečnou příčinu plynových komor.
Jaká byla? V podstatě na ně došlo teprve poté, co Himmler navštívil Rusko, spatřil jednu jedinou „nutnou“ masovou popravu střelnými zbraněmi a uvědomil si, nakolik taková činnost vojáky psychicky narušuje a rozleptává.

Shrňme však. Jak v našem českém prostoru vidíme nejlépe na případě vyvražďování Židů za druhé světové války, jsou lidé jako takoví až podezřele a podivně ochotní zabíjet druhé lidi, a to nejen anonymně, podpisem a třeba na dálku, ale taky osobně. A nejméně v tomto bodě se autor rozchází kupříkladu s představami Konrada Lorenze.

A kdo je vůbec tento skvěle píšící profesor Zrzavý?
Zeptal jsem se sám sebe po dočtení jeho knihy a odpověděl si možná věru špatně, ale posuďte sami. „Je to Stanislav Komárek pro každého.“

P. S.
A jen mi, prosím, dovolte post scriptum z jiného soudku.
Zrzavého kniha je totiž také bezvadným důkazem toho typu, který kladu do souvislosti se všem známým problémem s časopisy a novinami. „Nestačím je přečíst,“ říkáváme. Ale možná není nutné plakat.
Proč? TO SKUTEČNĚ PODSTATNÉ SE NAKONEC V NĚJAKÉ KNIZE OCITNE VŽDY a problémem samo sebou zůstává jen to, zda se jejího vydání dožijeme.

Inu, i samo knižní vydání je už druhé a (opět) přepracované. Jak je silně zdůrazněno dokonce na obálce. A jazykově dokonalý text (někdo řekne, že by to mělo být samozřejmostí, ale teprve nad Zrzavým si uvědomíme, že lze psát skoro tak dokonale, jako maloval autorův jmenovec) je členěn v sedmnáct – logicky propojených – kapitol. Od nichž se neodtrhnete.

Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Evoluční okno do lidské duše. Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON. Praha 2017. 144 stran. ISBN 978-80-7553-221-3

Z rozhovoru s Janem Zrzavým v Reflexu 2005?

Ale to jistě nebylo prvním impulsem k napsání vaší knížky. Co vás přivedlo k psaní o zabíjení?

Jsem prostý zoolog, a když dělám vědu, tak se tímhle nezabývám. Celé to začalo tak, že jsem před mnoha lety napsal do časopisu Vesmír článek o tzv. sobeckém genu. Strhla se kolem něj nečekaná polemika a někdo se tam ohradil, že sice teda pochopil, proč jsme hodní na své děti, ale ať mu vysvětlím, proč nezabíjíme babičky, když ty už naše geny dál nepřenesou. Tak jsem napsal článek o nezabíjení babiček. A tak to šlo pořád dál. Druhá věc je, že mě zajímá historie a kdysi jsem v knížce o Heinrichu Himmlerovi narazil na případ vyšetřování vražd v koncentračních táborech, které rozjela sama centrála SS. Zařvalo na to několik set Němců včetně šéfa Buchenwaldu. A to je tak divné, že mi to nedalo, abych si o tom nezačal trošku číst.

K čemu jste došel?

Že v tom právě není žádný rozpor a že to takhle muselo být. Genocidu nepáchají zdivočelí zločinci, nýbrž slušní občané. Holocaust byl velký celospolečenský projekt, něco jako budování dopravní infrastruktury, a takové projekty je pochopitelně třeba chránit před korupčníky, zloději i vrahy. Vraždit v koncentráku je stejně nepřijatelné jako vraždit v pojišťovně anebo koneckonců na jatkách. A v tom je ta hrůza: z toho, že jsme řádní občané, a ne zločinci, vůbec neplyne, že by občas nebylo nebezpečno přibližovat se k nám moc blízko.

A proč se tedy lidé zabíjejí? Jaká vysvětlení nabízí biolog?

Že to má všechno hlubokou logiku. Že když se lidé vraždí, pečlivě si vybírají své oběti tak, aby to nebyli jejich genetičtí příbuzní. S důrazem na slovo “genetičtí” – je mnohem přirozenější zabít manželku než sestru. A když už lidé zabíjejí i své genetické příbuzné, nekonají tak náhodně. Třeba ochota matky zabít své vlastní dítě je závislá na pravděpodobnosti, že tato žena bude moci ještě nějakého potomka mít, a proto tato ochota s věkem ženy klesá.

The post Jan Zrzavý vysvětluje, proč se lidé navzájem zabíjejí a co je to genocida first appeared on Čítárny.

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích… Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název. Nikdy jsem si to úplně přesně neuvědomovala, ale, vlastně, krutibrko, jak to je s tím ďáblem? Je to člověk? No jo, já vím, padlý anděl… vzbouřil se proti Bohu, nechtěl jej (tedy: Jej) poslouchat. To se tak někdy stává, bych tak řekla, i v lepších rodinách či v lepších podnicích.

„Hans Rath: Narodil jsem se ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium.Po maturitě jsem studoval filosofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře. Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství, působícím  v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem  a začal pracovat ve středním managementu. Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlíně jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Wiebusch  a synem Mattim.“

V podstatě jsem byla připravena na něco těsně vedle exorcismu a už už jsem dělal škvírku na poličce, na které se tísní teologie – religionistika – hermeneutika, s mírným přesahem do filosofie, která má samozřejmě poličku zvláštní. A ono ejhle, bim ho, román.
A jakej – psychologickej! A jakej! Jako kdyby se s pan Hans Rath domluvil s panem Laurentem Gounellem, autorem neméně skvělého románu „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“, spolu se mírně přiopili a řekli si, že napíší něco trochu podobného a něco vlastně úplně jiného… Oba lehce, svižně, s temperamentem, se záviděníhodnou znalostí psychologie a toho, „jak to na světě chodí“. A ještě jedno mají společné. Oba dobře vědí, jak moc, moc, moc, moc důležité je… mít tatínka… a jaký to je vskutku celoživotní průšvih, když není, respektive není tam, kde má být a tak, jak má být. Pokud někdo sbírá „pro-otcovské“ romány, může „Ďábla…“ lehce přiřadit.

Rozuzlení je nečekané, a přitom logické.  Po celou dobu jste napjatí, a i když jste naprosto zorientovaní v ději, osobách i místech, vlastně vůbec nevíte, co se to děje.
Vše do sebe zapadne na posledních deseti, maximálně patnácti stránkách, kde se ta skládačka poskládá a všechno je jako když vyluštíte křížovku. Jak mne to mohlo nenapadnout, říkáte si?  A smějete se…Já vím, prozrazovat děj se nemá, tak ho taky prozrazovat nebudu. Ale jednu myšlenku snad mohu: to, že podepíšete s ďáblem smlouvu, vůbec nic neznamená. Rozhodné pro to, zda jste propadli peklu nebo ne je, jak vy sami tu smlouvu vnímáte: peklu totiž propadnete až ve chvíli, kdy ji více méně dobrovolně a pod dojmem, že už to „stejně máte jistý a nic se nedá dělat“ začnete naplňovat… Což je případ, když se tak podívám po svých advokátských šifonérech, pravda pravdoucí.

Vždy závisí na vlastní vůli, tedy, jak praví trestní zákon, na „subjektivní stránce (trestného) činu“.
Aneb – pokud nepodlehnete sám, nikdo vás nemůže přinutit. A to je velké poznání. Co? Totiž to, že vše, ano, opravdu vše záleží na osobní integritě. Ne že by to nebyla makačka – to ostatně netvrdí ani pan Hans Rath – ale i jeho kniha dokazuje, že to stojí za to…

Co ke knize říci ještě? Je skvěle přeložená. Moje gratulace překladatelce, paní Michaele Škultéty. Čtete to a ani nevnímáte, že čtete.
Hltáte stránky, padají do vás jak… ehm.. Němci do krytu…a jen tehdy, když se opravdu vědomě přinutíte, přečtete si stránčičku či dvě ještě jednou, nikoliv kvůli obsahu, ale abyste se pokochali živým dialogem, rychle plynoucím textem a popisem, který se neobtěžuje podrobnostmi, ale staví před vás obrazy, které přijímáte automaticky za své, aniž byste si uvědomili, jak se vám do hlavy vlastně dostaly.
Díky tedy nakladatelství Anch Books za tento počin a hnedle medle metelím metelesku blesku do pro první volný díl trilogie hlavní postavy i „Ďábla…“, kterou je psycholog Jakob Jakobi, a který se jmenuje: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit!“ Doufám ovšem, že paní Škultéty překládá i třetí díl volné trilogie, která by se měla jmenovat, jak pravil google translator „A Bůh řekl: Musíš mi pomoct!“

Dále bych si ovšem dovolila požádat p.t. nakladatelství Anch Books, aby vydalo i další knížku autora, avizovanou německou Wiki, kterážto se jmenuje nějak jako: „Arab a německý muset promluvit“, kteroužto měl pan Hans Rath ovšem napsat s… ehm… jistým panem  Hamed Abdel-Samad, o kterémžto německá Wikipedie praví:

„Veřejnost, on je nejlépe známý jako autor islámu kritické známých prací. Abdel-Samad byl třetí z pěti dětí v sunnitské imáma narodil. Ve své autobiografii on se zmíní, že byly znásilněny ve věku čtyř let 15-letý a jedenáct let pětičlennou skupinu mladíků na hřbitově.  V roce 1995 přišel ve věku 23 let do Německa. Brzy poté, on si vzal 18 roků starý „vzpurnou levé učitel se zálibou v mysticismu“ získat německý pas.“

…. no a tak dále, račižte si to dočíst sami. To teda moc nevypadá na „wir schaffen das“, obzvláště když, óooooooo ty hrůzo, raděj jsem to v německém originále ani nečetla v naději, že to ten google přece jen trochu umravní, (leč nestalo se), se o tomto spoluautorovi pana Hanse Ratha píše dále:

„Po Abdel-Samad dne 4. června 2013 ve svém projevu v Káhiře do Muslimské bratrstvo  islámský fašismus obvinil“ a řekl, „že to fašismus ospravedlnit v historii islámu“ je žádá, aby vraždy byly publikovány proti němu druhý den na internetu. Dne 7. června, nazvaný Assem Abdel-Maged , vůdce Gamaa Islamiya a spojenec prezidenta Mohammed Mursi, egyptské televizi vraždě Abdel-Samad dál, protože jeho poznámky byly urážkou proroka.“
No a ještě dále: ¨
„U příležitosti jeho knihy Mohamed – s vyúčtováním zastával v roce 2015 na pozvání Alternativou pro Německo přednášce v Dachau.“ A na závěr:„Abdel-Samad věří, že islám je náboženstvím unreformierbare (nereformovatelné – google transláč selhal), muslimové však mohla reformovat jejich hodnoty.“

No tak se na to podívejte. Skvělej Hans Rath – a s jak… ehm.. ďábelskou postavou se to stýká?!? Tak doufejme, že to Anch Books ustojí und es schafft das…

Ďábel je taky jenom člověk / Hans Rath / Nakladatel:  ANCH BOOKS 2016

Autor: JUDr. Klára Samková http://www.lawyers.cz/czech / http://www.klara-news.cz/

The post Hans Rath. Ďábel je taky jenom člověk aneb Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích first appeared on Čítárny.

Mocenská posedlost. Prof. Koukolík vysvětluje, že nejjednodušší definice moci říká, že je to možností přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli.
Na tom nemusí být nic špatného, moc a její výkon je součást chování všech sociálně žijících životů včetně lidí.
Problémem je “patologická” moc, samoúčel, který se může projevovat syndromem mocenské pýchy neboli hybris syndromem.

Mnoho lidí pije alkohol, závislost na alkoholu se ale vyvine jen u některých. Složkou vývoje závislosti je slast. Ta je i jedním ze základních prvků výkonu moci.
Lze si tedy představit vznik závislosti na moci, jež se podobá závislosti na alkoholu. Kombinace mocenské pýchy s mocenskou závislostí se pak v kombinaci se skupinovou hloupostí může stát mocenskou posedlostí.

Příslušníci mocenských elit nemusí, ale mohou být mocensky závislí i posedlí.
Čím vyšší je míra mocenské závislosti a posedlosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se dělá debilizací, jež má řadu podob.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“
František Koukolík

Debilizace omezuje bolestnou kognitivní disonanci, vznikající například nesouladem mezi tím, co pozorujeme a chápeme a tím, co tvrdí propaganda.
Tak může debilizace propůjčovat pocit harmonie, “světa v pořádku”, jenž je stejně subjektivně reálný, jako je objektivně iluzorní. Evoluce, jejíž “síly” se objektivitou podobají gravitaci, totiž nepřestává působit proto, že o ní nevíme, vědět nemůžeme, nesmíme nebo nechceme.

Jsme však v nové situaci. Mocenské elity vlastní jaderné zbraně.
Soutěž o zdroje, například o energii, suroviny a pitnou vodu, se zostřuje a prohlubuje. Lidský druh se dostal do zlomového období, které jsem označil metaforickým pojmem Darwinova mez.
To je historicky kratičký okamžik, v němž se úzké skupiny v mocenských elitách nejmocnějších států, případně jen jedinci odpovídající za přípravu a spuštění války, budou či nebudou chovat dle paleolitického mocenského schématu. Neboť čím víc jsou elity mocensky posedlé a ne-elity zdebilizované, tím vyšší je pravděpodobnost, že spustí Darwinova past.
To je rovněž metaforický pojem označující střet mezi evolučně selektovaným paleolitickým mocenským schématem, řešícím konflikty válkou, a kulturně selektovaným humanitním potenciálem lidského druhu, včetně kritického myšlení.

V důsledku této geniální stupidity by lidský druh v dějinách života mohl být prvním druhem, jenž se z nich díky svým evolučně kódovaným vlastnostem a kulturnímu vývoji, možná že dokonce neúmyslnou chybou, omylem, činem skupiny politických anebo náboženských fanatiků vyřadí sám, ač měl dost informací k tomu, aby se tak nestalo.

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jak je to možné?” je pravděpodobně jedna z nejčastějších otázek, které slýchám od lidí zajímajících se alespoň trochu o dění ve společnosti.

Například:
Proč má u nás tak velký počet lidí pocit sociálního marasmu, rozpadu lepších stránek lidských vztahů, nevymahatelnosti práva a zcela formální, mechanické demokracie?
Proč je zde taková míra korupce?
Proč se propadá kulturní úroveň veřejného prostoru?
Proč se jako mocenský nástroj prosadila „vznešená lež” Leo Strausse, filosofa neokonzervativců, buď perverze nebo domyšlení jedné z Platonových úvah?
Proč jsou média služebníky moci, která produkuje absurdní úvahy, jejichž důsledky jsou katastrofální, a/nebo si plete skutečnost s permanentním představením natolik, žeje za skutečnost vydává?
Proč se tak drasticky prohlubují sociální rozdíly jak u nás, tak uvnitř dalších států i mezi nimi?
Proč jsme opět členy vojenského paktu a tím i možným cílem jaderného úderu, zatímco sousední Rakousko není?
Proč pokračuje systematické poškozování životního prostředí a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů tak, že si lidský druh řeže větev, na které sedí?
Proč má miliarda lidí hlad a jejich počet roste?
Proč došlo k finanční a ekonomické krizi s dopadem na celý svět? Proč roste míra zbrojení a riziko nukleární války?

Knížka Mocenská posedlost, navazuje na předcházející díla, Vzpouru deprivantů (1996) a Základy stupidologie (2002), napsaná společně s Janou Drtilovou, i na autorovu práci Sociální mozek (2006), se pokouší odpovědět alespoň zčásti.
Přestože je určena široké veřejnosti, o snadné čtení nejde. Rozsah tématu a textu vyžadoval úspornost. Mnoho informací potřebných k hlubšímu pochopení je uvedeno v poznámkách a v odkazech na užitou literaturu.
Mocenskou posedlost jsem se pokoušel psát bez hněvu a zaujetí. Čtěte ji, prosím, stejným způsobem. Je pravděpodobné, že si nebudete chtít připustit skutečnosti, s nimiž se tam potkáte. To je běžné, jdeli o něco ohrožujícího.

V mé denní praxi se stává, že člověk, jenž nemá větší obtíže než kašel s trochou krve v hlenu, se přijde zeptat na výsledek vyšetření své plicní tkáně. Na dotaz, zda ho skutečně chce znát, přisvědčí. Sdělím mu, že má karcinom a pokusím se vysvětlit, o co jde. Poté se zeptá, jak dlouho bude žít. Na nový dotaz, zda to opravdu chce vědět, znovu odpoví, že chce. Řeknu proto, že přibližně 90 % nemocných s tímto nádorem zemře během jednoho až dvou let. Odpověď zní, že to není možné: ,,Mně přece nic není, musíte se mýlit.”

Dva další roky ověří v tomto běžném denním lékařském případu předpověď. Nemám ji ze sebe, mám ji z poznání, k němuž dospěly specializované lidské skupiny, od nichž jsem se ji naučil.

Skutečnosti a souvislosti, z nichž vám nebude dobře, si proto, prosím, ověřte sami, nevysvětlujte si je autorovými vlastnostmi.
Chci tím říci: hodnota každé úvahy je pouze v předpovědích, které z ní plynou, nikoli v tom, co a jak vysvětluje. Hodnotu knížky tedy ukáže poměrně krátká budoucnost, například doba, v jejímž průběhu vyroste generace, která právě přichází na svět. Pokouším se věřit, že ji přežije bez větší úhony, ale moc mi to nejde, přestože předpovědi, které plynou ze skutečností, jež v této knížce jsou, se týkají mne i lidí, které mám rád. Opravdu nejsem pesimista, to by bylo levné vysvětlení.

František Koukolík / Praha, 1. 12. 2009

Výpisky z knihy: František Koukolík  Mocenská posedlost

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

Obsah knihy: František Koukolík  Mocenská posedlost

1 HYBRIS
2 MOC A MOCENSKÁ ELITA
3 MOCENSKÁ PÝCHA, ZÁVISLOST A POSEDLOST
4 DEBILIZACE
   1 Absurdita
   2 Antivěda
   3 Bída
   4 Byrokracie
   5 Drogy a alkohol
   6 Hlad
   7 Iracionalita
   8 Náboženství – politické a mocenské aspekty
   9 Násilné chování a pornografie ve veřejném prostoru
   10 O Poškozování životního prostředí
   11 Propaganda
   12 Zbrojení a války
5 MORÁLNÍ ROZHODOVÁNÍ
6 DARWINOVA MEZ A PAST

The post František Koukolík. Mocenská posedlost. Kombinace mocenské pýchy se skupinovou stupiditou first appeared on Čítárny.