Od Trumpova zvolení se objevilo mnoho otázek, ale o žádné se seriózně nediskutovalo. Měli bychom mluvit o daňové reformě, žádná debata o daňové reformě neproběhla. Nedošlo ke skutečné debatě o zdravotní péči, pořádná debata neprobíhá o omezení držení zbraní. Vládne zde totiž v podstatě „žhářská“ atmosféra. Když někdo projeví názor, sklidí násilnické reakce. Ty jsou triumfem postojů a emocí nad intelektem a vzdělaností, ale přesto se staly rozhodující formou komunikace dnešní Ameriky.

Když mluvím na akademické půdě, často konfrontuji studenty i profesory, kteří „vědí“ věci, co nejsou pravda. Pak si říkám, jak člověk dojde k vědění, které není pravda? Děje se to takto:
Levicový profesor, řekněme na Tulane University, napíše knihu o tom, že fašismus je pravicový. Jeho stejně smýšlející kolegové prohlašují: „Nejlepší kniha, jaká byla kdy napsaná!“ Konec debaty.
Brzy nato New York Review of Books napíše recenzi: „Brilantní odhalení! Fašismus stojí na pravici!“ Celostátní rádiová stanice NPR natočí s autorem rozhovor.
Zanedlouho se objeví Michael Moore, aby o tom natočil dokumentární pořad, pak se to objeví na Wikipedii.

Pro obyčejného člověka, který tady v dobách fašismu ještě nebyl, to znamená:

„Je to jasný. Fašismus musí být pravičácká záležitost.“ Proč? Byl jsem v knihkupectví a viděl jsem to tam. V autě jsem si naladil stanici NPR a mluvilo se tam o tom. Později jsem si zapnul v televizi History Channel – a bác, bylo to tam. Tak jsem si to zadal na Wikipedii. A proto to „vím“. Důvodem tedy jsou všechny ty potvrzující zdroje. Co si ale ten člověk neuvědomuje, že jde o stále stejnou kulku, která se jen odráží mezi stěnami. A protože se to k vám dostává z různých směrů, říkáte si: „Je to potvrzené z několika míst, tak to musí být pravda.“

Pokusím se nyní uvést do světla několik velmi důležitých záležitostí, které se objevují jak v americké politice, tak na školách.
Důvodem, proč neprobíhá o problematických otázkách skutečná diskuse, je, že už od listopadu 2016 se téměř trvale vznášejí ve vzduchu dvě odsuzující karty.

První kartou je rasismus a druhou, neméně výbušnou, fašismus.

Karta s rasismem je o něco starší, takže pro nás, kteří se pohybují v americké politice už celou generaci, je už normální slýchat, že Republikánská strana je stranou pánbíčkárů a rasistů, zatímco Demokratická strana stranou občanských práv a anti-rasismu. To se samozřejmě za Trumpa trochu změnilo. Trump je rasista a Republikánská strana je pánbíčkářskou stranou.

Druhé nařčení je o něco novější a říká, že Trump je fašista. Říkám, že je novější, i když lidé častovali stejným obviněním i Reagana a Bushe. „Reagan je fašista.“ Tenkrát ale šlo spíš jen o takové plácnutí. U Trumpa je to myšleno vážně a cíleně. Cíleně nejen jako urážka, ale i jako ospravedlnění mnoha forem chování, které by jinak byly nepřijatelné.

Například: Budeme bojkotovat inauguraci. Umíte si představit ty reakce, kdyby republikáni bojkotovali Obamovu inauguraci? Násilně narušíme inaugurační oslavy. Nedovolme řečníkům promluvit na univerzitě. Pokusme se odsud Trumpa vystrnadit jakýmikoliv prostředky, které k tomu budou nutné. Dostaneme ho na maření práva – ať už k trestnému činu došlo, nebo ne. Takové formy extremismu, které ospravedlňuje až dnešní Amerika, jsou podobné jako v Německu v roce 1933. Kdyby Trump byl něco jako Hitler, pak by bylo oprávněné použít extrémní, i násilné, taktiky, aby se zabránilo nástupu toho, co by mohlo znamenat ještě větší katastrofy v budoucnu. Chci zde tedy vyvolat otázky.

Půjdu hned k věci a zeptám se: „Co je to rasismus? Co je to fašismus?
Jsou tyto ideologie, pokud se jim tak dá říkat, levicové, nebo pravicové?“

Začnu několika větami o fašismu, protože fašismus je téma, ve kterém se jen málo lidí vyzná.
Když lidé mluví o fašismu, definují ho tak, že to nedává naprosto žádný smysl.
Trump je fašista, protože je ultra-nacionalista. Chce „make America great again“ (tzn. udělat Ameriku znovu skvělou – pozn.překl).
Nechtěl i Hitler udělat Německo opět významným?
Jasný argument. Ve skutečnosti to ale není argument, protože nacionalismus nebyl nikdy definujícím prvkem fašismu. Je jeho atributem, ale není jeho definujícím prvkem.

Nacionalismus je stejně zastoupen na levici i na pravici.
Gándhí v Indii byl nacionalista. Mandela v Jižní Africe byl nacionalista. Stejně tak Che Guevara i Fidel Castro. Všichni vůdci protikoloniálních hnutí byli ultra-nacionalisté. Nkrumah v Ghaně i mnoho dalších. Winston Churchill byl nacionalista, stejně tak jako de Gaulle. Abraham Lincoln byl nacionalista, stejně tak jako ostatní zakladatelé Ameriky. Bylo by víc než hloupé nazvat je všechny fašisty. Samozřejmě jimi nebyli. Nacionalismus tedy nedefinuje, kdo je a kdo není fašista.

Dobře, tak Trump je fašista, protože je tak panovačný. Chce svrhnout ústavu, chce konec demokracie.
Mimochodem, tento argument vyrobily osobnosti na zpravodajských kanálech MSNBC a CNN, vyrobili ho komici na všech prezentačních platformách. Ti Trumpa obviňují z panovačnosti přesto, že skutečně panovačný vládce by takové lidi nechal do pěti minut umlčet. Mussolini by do New York Times poslal bandu hrdlořezů, aby hlasatele takových výpadů rozmetali na kaši. Už sama skutečnost, že Trump je na všech platformách denně mediálně masakrován jako panovačný, v podstatě dokazuje, že panovačný není. Lidem, kteří tato obvinění hlásají, totiž nic nedělá.

Jasně tedy vidíme, že se do toho budeme muset zanořit hlouběji. Důkazem, že toho o všech těchto tématech moc nevíme, je, že kdybychom věděli, celá debata by se okamžitě změnila.

Není například obecně známo, že světovým zakladatelem fašismu, fašistického režimu nebylo nacistické Německo, ale Mussoliniho Itálie v roce 1922.
Mussolini byl levicový. Byl dokonce nejslavnějším italským marxistou, pravděpodobně spolu s Gramscim.
Jak Mussolini, tak Gramsci byli obdivováni sovětskými socialisty, Musoliniho obdivoval i Lenin.
Když Mussolini založil první fašistickou stranu, Lenin mu poslal blahopřejný telegram. Proč? Protože si uvědomoval, že Mussolini je jeho levicovým spolubojovníkem.

Fašismus vyrostl z krize marxismu.
Marxisté zjišťovali, že Marxovy předpovědi, jeho očekávané proletářské revoluce nepřicházejí. Nedošlo k nim nikde.
Když Mussolini přemýšlel proč, přišel s myšlenkou, že důvodem může být skutečnost, že lidé se identifikují víc se svou zemí než se svou společenskou třídou.
Všiml si, že v 1. světové válce bojovali francouzští socialisté za Francii a britští socialisté za Británii.
Mussolini proto vytvořil národní socialismus. Jde o variaci na socialismus, která neodstraňuje třídu, jen k ní přidává prvek národa.

Dokonce – a uvádím to ve své knize Death of a Nation –
všichni zakládající vůdci fašismu v pěti zemích od Belgie přes Francii, Británii a Itálii až po Německo byli bez výjimky levičáci.
Jedním ze zakladatelů francouzského socialismu byl Jean Allemane považovaný za velikána francouzského socialismu, Marcel Déat, který byl celoživotním socialistou, nebo komunista Jacques Doriot. To jsou zakladatelé fašismu. Z levice.
Hitler, jak všichni víme, byl hlavou strany s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Zajímavé je, že když budete číst současné komentáře, objevuje se v nich až komické úsilí odstranit z národního socialismu ten socialismus. Předstírat, že národní socialisté nebyli skuteční socialisté. Přesto, že jimi byli všichni jejich nejvýznamnější představitelé, a to nejen Hitler, ale třeba i Goebbels. Goebbels hlásal, že mezi nacionalismem a socialismem musí existovat priorita. Který z nich je důležitější? Nacionalismus, nebo socialismus? Odpovídá, že socialismus. „Socialismus“ je podstatné jméno a „národní“ je adjektivum. Slovo národní tedy upřesňuje, o jaký typ socialismu usilujeme.

To všechno je dnes zakamuflováno, protože v 2. světové válce jsme viděli komunisty na jedné straně a fašisty na druhé, což vedlo k představě, že když komunisté jsou na levici, fašisté musejí být na pravici.
To je ale naprostý non sequitur (pro logiku neplatný argument – pozn. překl.). Nezapomínejme, že ideologie, které jsou si velmi blízké, které jsou něco jako pokrevní příbuzní, měly mezi sebou bratrovražedné, genocidní války, které trvaly celá desetiletí, ne-li staletí. Podívejme se na šíity a sunnity. Šíité i sunnité jsou součástí „domu islámu“. Liší se pouze v detailech své teologie. A přesto proti sobě dlouhodobě bojují. Bojují nejen o detailní body svého učení, ale i o území a o moc.

Význam slova fašismus je doslovně množství prutů natěsno svázaných k sobě.
A fašismus ve svém nejužším významu znamená prostě kolektivismus, moc centralizovaného státu.
To je nepopiratelný význam tohoto slova. Plně ho uznávali jak fašisté, tak antifašisté. Takže například ve 30. letech byl velkým obdivovatelem Mussoliniho i prezident Roosevelt. Italský fašismus viděl jako levicový – to věděl – a progresivnější než jeho New Deal. Vyslal proto členy svého poradního sboru do fašistického Říma, aby tam studovali italský fašismus a přenesli některé z jeho myšlenek do Ameriky. Mussolini zase v italském časopise recenzoval Rooseveltovu knihu Looking Forward a jeho recenzi lze shrnout těmito slovy: Autor je jedním z nás, je to fašista. Takže na začátku 30. let existoval mezi demokraty – zastánci New Deal – a italskými fašisty vzájemný společenský obdiv.

Teď ale chci přejít na vážnější téma a mluvit o Hitlerovi.
Budu se přitom zcela konkrétně odkazovat na dílo velmi prominentního učence působícího právě tady, na Yale. Je jím James Whitman a jeho nedávno publikovaná kniha s názvem Hitler’s American Model (Hitlerův americký model), kde hned v úvodu popisuje nacistickou schůzi v roce 1935, setkání nejvyšších nacistů, kteří v té době připravovali norimberské zákony. Norimberské zákony byly zákony, které ze Židů udělaly občany druhé kategorie, zakázaly sňatky mezi židovskými a ostatními Němci, konfiskovaly židovský majetek, obsahovaly všemožné formy segregace Židů, jejich umísťování do ghett a také státem sponzorovanou diskriminaci Židů. Nacisté měli na schůzi stenografku, protože si mysleli, že formují první rasistický stát na světě.
Jeden z nich, který studoval v Americe, metaforicky řečeno zvedl ruku a řekl: „Je mi líto, ale nemůžeme ustanovit první rasistický stát na světě, protože to už udělala Demokratická strana ve Spojených státech.“ Nacisté byli překvapeni: „Cože?“ Dívali se jeden na druhého, takže jim ten nacista vysvětlil, že na demokratickém jihu – a tady bych měl udělat pauzu k zapamatování.

Nacisté totiž věděli něco, co my nevíme, protože to není v našich učebnicích. A je to skutečnost, že všechny segregační zákony Jima Crowa od 80. let devatenáctého století až do 50. a 60. let století dvacátého byly bez výjimky schváleny demokratickou legislativou, podepsány demokratickým guvernérem a uplatňovány demokratickými orgány.
Nacisté to věděli, ale můžete si všimnout, že v amerických učebnicích 21. století je to poněkud potlačováno. Takže nacisté došli k závěru, že jim stačí převzít zákony amerických demokratů, škrtnout slovo černoch, nahradit ho slovem Žid a je to. Hotovo. A to také nacisté opravdu udělali. Neříkám, že mezi zákony amerických demokratů a německých nacistů existovala určitá podobnost. Říkám, a to na svou obhajobu cituji profesora Whitmana, že nacisté pouze převzali zákony Jima Crowa jako již detailně vypracovaný plán.

A teď něco velmi zajímavého. Člověk by čekal, že se kniha profesora Whitmana bude jmenovat Hitlerův model amerických demokratů, ale ne.
Jmenuje se Hitlerův americký model.
Takže profesor Whitman hází vinu ne na Demokratickou stranu, která zákony schválila, ale obecně na Ameriku. To nedává naprosto žádný smysl, protože, jak všichni víme, už od občanské války byla Amerika v otázkách otroctví, segregace, zákonů Jima Crowa nebo Ku Klux Klanu rozdělená. Byla to témata nekonečných bitev, někdy i fyzických, mezi oběma stranami. Snažím se však říct, že v určitém slova smyslu zde existuje snaha uvrhnout vinu na Ameriku jako celek, přesto, že tyto konkrétní zlořády páchali jen někteří Američané, zatímco jiní se jim v tom snažili bránit.

Uvedl jsem zde několik faktů o fašismu. Mohl bych mluvit o nacistických zákonech na sterilizaci, eutanázii, ale kvůli času se do toho pouštět nebudu. Chci ale říct toto.
V debatách o fašismu a o rasismu se potlačují důležité kořeny, které bychom měli znát a které by měly vlastně debatu určovat. Jinými slovy, je velmi smutné že žijeme nejenom v době fake news (falešných zpráv), ty jsou mi jedno. Ale není mi jedno falešná historie.
Není mi jedno falešná vzdělanost. A nejsou mi jedno manipulativní projevy, které kamuflují, co se v této zemi ve skutečnosti událo.

Než jsem loni natočil film Hillary’s America, mluvil jsem na mnoha školách.
Pravidelně, když jsem mluvil o otroctví a uvedl, že debata o vystoupení z unie probíhala mezi Severem a Jihem, zatímco debata o otroctví mezi Demokratickou stranou coby jeho zastánkyní a Republikánskou stranou, která stála proti, tedy že demokraté ze severu se stavěli na obranu otroctví coby systému stejně jako demokraté z jihu, což je zásadní, vždy se okázale postavil nějaký profesor a prohlásil: „Dineshi, vaše komentáře, i když samy o sobě pravdivé, jsou poněkud zjednodušující. Musíte si uvědomit, že na vině je mnoho faktorů. Nelze prostě svalit vinu na jednu nebo druhou stranu. Obě strany byly, dalo by se říct, nástrojem historických zločinů atd. atd. atd. Kdykoliv něco takového slyším, je to pro mě ono příslovečné rétorické mlžení. Takové mlhy je nutno rozehnat, protože jejich cílem je kalit vody a ne věci vyjasňovat.

Ve filmu Hilary’s America (2016) jsem se proto rozhodl jít na hranu a učinit kategorické vědecké prohlášení. Vědecké v tom smyslu, že je snadno vyvratitelné.

Prohlásil jsem, že v roce 1860, rok před občanskou válkou, žádný republikán nevlastnil otroka.
Ne, že žádný republikánský lídr nevlastnil otroka, ale že žádný republikán v celých Spojených státech nevlastnil otroka.
Všechny otroky v celé zemi, byly jich čtyři miliony, vlastnili demokraté.

Takové tvrzení nenajdete v žádné historické knize, v žádné učebnici, pokud vím, nikdy se neobjevilo v žádném článku, nikdy ho nikdo nevyslovil v televizi, na History Channel nebo v dokumentárním pořadu, a přesto, jak říkám, je snadno vyvratitelné. Stačilo by dát mi jména pěti republikánů, kteří vlastnili otroky, a musel bych to vzít zpět.

Až do dnešního dne mi nikdo nepředložil ani jeden důkaz o opaku. Ani jediný. Jeden doktorand mi před několika měsíci napsal:
„Dineshi, dostal jsem vás. Generál Ulysses S. Grant zdědil z manželčiny strany jednoho otroka.“
Já jsem ho ale upozornil:
„To byl skoro zásah, příteli, ale nezapomínejte, že v době, kdy k tomu došlo, byl Ulysses S. Grant demokratem. K republikánům přešel až později.“

(Poznámka překladatele:
V roce 2019, tři roky po odvysílání Dineshova filmu, představilo několik amerických historiků jména deseti otrokářů z řad republikánů. Problém byl v tom, že tito „republikáni” byli dříve demokraty, kteří žili poblíž hranice severu a jihu, a protože byli proti odtržení a báli se občanské války, přestoupili do tábora republikánů. Dinesh na svém twitterovém účtu prohlásil, že tím historickové potvrdili jeho teorii, a pouze upravil své prohlášení na: „V roce 1860 bychom mohli spočítat otrokáře z řad republikánů na prstech dvou rukou a více jak 99 % majitelů 4 milionů amerických otroků byli demokraté.”

Jak víte, v posledních letech mnoho lidí na jihu běsní a strhává pomníky konfederace.
„Zbavme se Roberta Leeho!“ Robert E. Lee stál proti otroctví, Robert E. Lee stál proti vystoupení z federace, Robert E. Lee bojoval za Jih, protože věděl, že válka přijde i do jeho rodného státu Virginie. Byl to v podstatě virginský patriot. V tom s ním můžete souhlasit nebo nesouhlasit, faktem ale zůstává, že nebyl zápornou postavou otrokářství. Dobře to věděl i Abraham Lincoln. Kdyby si to o něm Lincoln myslel, nabídl by mu nejvyšší velení armády Unie? Ne.

Lincoln ale jmenoval čtyři záporné postavy otrokářství. A všimněte si, že ani toto se v učebnicích neobjevuje.
Roger Taney, autor verdiktu v případu otroka Dreda Scotta. Byl z Marylandu, Lincoln to bral jako Jih.
Franklin Pierce, bývalý president z New Hampshire, demokrat ze severu. James Buchanan, úřadující president z Pennsylvanie, demokrat ze severu.
Stephen Douglas z Illinois, demokrat ze severu.

Tři ze čtyř byli demokrati ze severu, ale všimněte si, že těm progresivisté sochy nestrhávají.
Stephen Douglas má velkou sochu v Chicagu, té se nikdo nedotkl. Žádné útoky Antify nebo Black Lives Matter. Proč? Protože kdybyste strhli sochu Stephena Douglase, upozornili byste na fakt, že skuteční zločinci otrokářství nebyli Jižané, ale demokraté ze severu, ve spojenectví s demokraty z jihu. Byli v tom spolu. Chcete-li to ututlat, vyberte si někoho jiného – Roberta E. Leeho a vinu přiřkněte jemu. Jde o snahu přenést vinu za otroctví z Demokratické strany, kde opravdu je, na Jih. Jde o velkou lež.

Když jsou progresivisté nuceni uznat otrokářskou minulost Demokratické strany, okamžitě reagují:
„Připouštíme, že jsme byli stranou podporující otroctví, a otrokářství jsme udržovali naživu více než sto let, ale otroctví bylo zrušeno v roce 1865, takže to všechno se odehrálo velmi, velmi dávno. Nemůžete nás nyní obviňovat z chyb Demokratické strany z doby před občanskou válkou.“
Ano, ale co zločiny Demokratické strany po občanské válce?

Opusťme otroctví se pojďme podívat na spoluúčast Demokratické strany na segregaci a Ku Klux Klanu.
V 80. letech 19. století vymysleli demokraté segregaci a zákony Jima Crowa, které platily až do 60. let 20. století. Demokraté také přišli se sloganem „oddělení, ale rovnocenní“, které ospravedlňovalo segregaci a předstíralo, že je ve prospěch Afroameričanů.

Ku Klux Klan byl založen v roce 1866.
Stalo se tak v městečku Pulaski v Tennessee skupinou bývalých vojáků konfederace; jeho prvním velkým čarodějem byl konfederační generál, který byl také delegátem Celonárodního demokratického sjezdu. Ku Klux Klan se brzy rozšířil z jihu na středozápad a dál na západ a stal se slovy historika Erica Fonera „domácí teroristickou rukou Demokratické strany“.

Hlavním bodem násilnických orgií KKK bylo zabránit černochům volit – tedy hlasovat pro republikány.
Členy klanu byli přední demokraté včetně nejméně jednoho prezidenta, dvou soudců Nejvyššího soudu a nespočetných senátorů a kongresmanů.

Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton. A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu, a vysvětloval:
„Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”

Zajímavé zjištění, že jedinou cestou k postupu bylo členství v KKK.
Všimněte si: kromě toho, že Antifa nestrhává sochy otrokářů z řad demokratů, tak neútočí ani na sochy demokratů působících v KKK.
Po Robertu Byrdovi je pojmenovaná půlka Západní Virginie. Dálnice Roberta Byrda, škola Roberta Byrda, nemocnice Roberta Byrda. Robert Byrd zůstává nedotčen. V Americe máme obrovské budovy pojmenované po demokratických rasistech a segregacionalistech, kterých se Antifa ani nedotkne a progresivní levice na ně neútočí.

Další velkou lží je přesvědčení, že si strany v důsledku Nixonovy mazané Southern Stragegy (Jižanské strategie) vyměnily místa – z rasistických jižanských demokratů, tzv. dixiekratů, se stali republikáni.
Richard Nixon však žádnou Southern Strategy neměl. A důkazem je, že první, co po svém zvolení udělal, jedno z jeho prvních rozhodnutí byla pozitivní diskriminace. Nixon je jejím vynálezcem. A co to ta pozitivní diskriminace je? Zákonné zvýhodnění menšin před bílými.
Zamyslete se nad tím. Kdyby člověk, který údajně ovlivňoval hluboký jih ve snaze získat jižanské demokratické rasisty pro Republikánskou stranu – dávalo by smysl, aby tento člověk jako první věc po nástupu do úřadu právně upřednostnil černé před bílými? To smysl nedává. Už ten samotný fakt by vám měl zablikat červeným světlem a probudit podezřívavost, že takhle to vůbec nebylo. Jde o další případ revizionistické historiografie.

Krása života v současnosti je i v tom, že to, co vám tady říkám, není historie podle Dineshe na rozdíl od historie podle někoho jiného. Máte možnost kontrolovat, máte možnost ověřovat.
Když tedy řeknu něco jako, že rasističtí demokraté, „dixiekraté“, se nikdy nestali republikány, dá se to zjistit. I na telefonu. Najděte si to a stejně, jako jste to viděli ve filmu, vyvolejte si je na obrazovku. Zobrazil jsem si je po jménech. Ve Sněmovně i v Senátu. Přibližně 150, takže velký počet.
A pak jsem spočítal, kolik rasistických dixiekratů se stalo republikány. Ve Sněmovně jeden, Albert Watson, a v Senátu jeden, Strom Thurmond.
Všichni ostatní rasisté zůstali, dál žili a zemřeli v Demokratické straně. Jsou oslavováni v Demokratické straně. S manželkou jedeme zítra do Washingtonu DC, jsou tam po takových lidech pojmenované budovy. Takže ten dojem, že rasističtí demokraté se stali republikány, je totální progresivistický výmysl. Nicméně výmysl hlásaný skutečně inteligentními lidmi, kteří sice vědí, jak to bylo, ale jsou ochotni lhát k prosazení svého pojetí nebo zájmu.

Historik z Princetonu Kevin Kruse neustále opakuje: Dineshi, mýlíš se. Rasističtí dixiekraté se stávali republikány.
Co takový Jesse Helms nebo Trent Lott? A co John Tower? Těmi se ale nedá argumentovat, protože nikdo z těchto mužů nebyl rasistický dixiekrat. Nebyli vůbec dixiekraté. Definice dixiekrata je buď někdo, kdo se stal ve 40. letech členem „Demokratické strany práv státu“, zkráceně nazývané „Dixiecrats“, nebo někdo, kdo v roce 1964 hlasoval proti zákonu o občanských právech. To je zavedené měřítko, které historici používají při počítání, kdo je dixiekrat a kdo ne.
Kevin Kruse to ví. Ví, že Helms nebyl dixiekrat. Ale počítá ho tam. Říká se tomu argumentum ad ignorantiam neboli argument, který spoléhá na nevědomost publika. Počítá s tím, že to nevědí ani jeho studenti. A proto mu nabídnu: „Pane Krusi, proč o tom neotevřít debatu? Přijedu na Princeton University, vaši domácí půdu a budeme o tom diskutovat před vašimi vlastními studenty. Máte tam vlídné publikum…“

Když jsem ho viděl naposledy, schovával se pod stolem. Netroufá si z prostého důvodu. Protože nemusí. Ne proto, že je zbabělec, i když je. Netroufá si, protože nemusí. Ví, že má na své studenty monopol, ví, že je v postavení, kdy je může zastrašovat. Ví, že existuje riziko, že kdybych tam přišel – stejné riziko, jaké by musela podstoupit třeba moderátorka Rachel Maddow, kdyby mě pozvala, abych mluvil o fašismu. O fašismu dlouze blábolí každý den, ale nepozvala by mě ani na 90 sekund, protože i těch by stačilo na odhalení, že to, co dělá, je humbuk a že o fašismu neví vůbec nic. Nezná ani jeho definici. A pokud ano, nepustí ji k sobě.

Definice fašismu je totiž zcela jasná.
Rozhodování či nadvláda státu nad řídicími orgány firem a rozhodování státu o životech občanů. To je skutečný klinický význam slova fašismus. Jak prohlásil Mussolini: vše v rámci státu, nic proti státu, nic bez státu.

Mluvím o tom, protože toto je skutečná historie. Je nepopiratelná, jsou o ní záznamy, profesor Whitman má přepisy onoho norimberského setkání. Moje otázka tedy zní: Jak to, že my vzdělaní Američané o těchto věcech nic nevíme? Proč, když zapnete televizi, je tam Van Jones a všichni ti ostatní, co blábolí o fašismu, aniž by měli nejmenší tušení o tom, co to fašismus je. Bez jakýchkoliv znalostí o hlubokém vnitřním propojení mezi americkým progresivismem na jedné straně a reálným fašismem na druhé.

Takže se teď nacházíme v něčem, co by se dalo nazvat velkou lží. A co že je to ta velká lež?
Víme, co je to drobná lež. Drobná lež je snadno ověřitelná nepravda. Když vám někdo řekne něco, co není pravda, a vy si to můžete ověřit. Problém nastává u velkých lží. Ty jsou tak velké, že se v nich nevyznáte. A proto se mnohem hůř vyvracejí. Mnohem snadněji prodáte velkou lež než malou.
To, co se stalo v Americe, a je to velmi smutné, to překrucování fašismu nezačalo spolu s Trumpem. Ta velká lež o Trumpovi začala už v roce 1945, ve chvíli, kdy američtí vojáci vstoupili do koncentračních táborů, ve chvíli, kdy uviděli vycházet ty průsvitné, na kost vyhublé, potácející se postavy. V té chvíli byl fašismus natrvalo zdiskreditován, ale okamžitě začalo vznikat něco nového.

Progresivní revizionismus.
Progresivisté, kteří se dostali k moci ve 40. letech na školách, v médiích a v Hollywoodu, si v podstatě řekli:
Nemůžeme si dovolit, aby budoucí generace věděly, co to fašismus vlastně je, musíme fašismus vymyslet znovu, přetvořit ho. Dalo by se říct, vytvořit nový fašismus. A musíme ho přesunout z levice, kde vždycky byl, na pravici, abychom ho mohli používat jako hůl na naše oponenty. A to je největší ze všech velkých lží.
Totéž platí, je mi líto, že to musím říct, o rasismu.

Moje dnešní poselství se netýká jen pravdy (i když té také), ale i odvahy.
Odvahy postavit se proti takovým zvrácenostem, s ničím z toho se nesmiřovat, uvědomovat si, že jde o úsilí zadupat vás do země, abyste se stali intelektuálními červy, kteří si nechají řídit myšlenky. Nepoddávejte se tomu. Buďte sokratovští, nezávislí, ochotní se za své přesvědčení postavit, prověřujte si, co se vám předkládá, a tím osvobodíte svou mysl.

Zdroje:
1) Přednáška D.D’Souzy na Yale University
2) Přednáška D.D’Souzy na Liberty University
3) Kniha D.D’Souzy: The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left
4) Kniha D.D’Souzy: Hillary’s America: The Secret History of the Democratic Party
5) Twitter D.D’Souzy
6) www.DineshDSouza.com

Dinesh D’Souza je americký konzervativní komentátor, spisovatel a filmový producent indického původu.
Pracoval v Bílém domě jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a v současnosti zastává funkci prezidenta King’s College v New Yorku. Dinesh tvrdí, že se stal prvním politickým vězněm v USA, protože uvedl kritický film o Baracku Obamovi, “2016: Obama’s America”, a pár týdnů nato byl odsouzen za překročení limitu finančního daru politickému kandidátovi. Za podobné porušení zákona prý v USA nebyl nikdo uvězněn. Prezident Trump udělil po svém zvolení Dineshovi milost.

Přeložil Tomáš Staněk, výsledný text upravil Jaroslav Pešta.
Zdroj:

The post D’Souza. Co je to rasismus a fašismus? Kdo jsou v Americe Demokraté a Republikáni? first appeared on Čítárny.

Cenzura názorů je podle eufanatiků nutná, protože je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.

A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI. Zdá se, že i ve Francii stále platí Werichovo “kde blb, tam nebezpečno”. Prezident DCI pan Rosenczveig napsal paní Versini z výboru na obranu dětí ve Francii v květnu 2007, že slavný evropský komiks o Asterixovi a jeho galských kamarádech je velmi rasistický a násilný a tedy nevhodný pro děti a mládež.
Není známo jestli paní Versini došlo, že v tomto případě by se musely celoplošně zakázat nejen všechny komiksy, ale i pohádky. Protože násilí, horor, rasová diskriminace a terorismus je zvláště v klasických pohádkách víc než bujaře rozvíjen.

Pikantní cenzura je například Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku, objevují se zde hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla.

Cenzura Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014, protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

Přepisovaný Dahl
Pokud si po roce 2022 koupíte nové vydání jednoho z děl oblíbeného autora dětských knih Roalda Dahla, autora knih Charlie a továrna na čokoládu a James a obří broskev, nedostanete to, co Dahl ve skutečnosti napsal. Namísto toho dostanete faksimile Dahla probuzeného, ​​drasticky napsané tak, aby tisíce malých detailů odpovídalo moderním pocitům probuzení. Důsledky toho jsou mnohem větší než samotný Dahl: přepsání Dahla je součástí větší snahy levice nejen ovládnout současnou společnost, ale uzavřít všechny únikové cesty, a dokonce i možnost, že by si někdo mohl myslet, že se neprobudil.
Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Ono je vůbec zvláštní, že například i v Česku se často ozývají hlasy proti novým knížkám pro děti, které mají ráz hororu, ale ještě jsme neslyšel, že by se někdo rozčílil nad tím, jaké krváky a thrillery vnucujeme dětem pod zástěrkou pohádek a jmen jako je Němcová, Erben nebo bratři Grimmové.
“Rasimus a propagaci rasismu” můžeme prý spatřit ve všech pohádkách, kde sluhové mají jinak zabarvenou pleť jak králové, princové či hlavní hrdinové.
Stačí se jen na pohádky podívat z toho jedině správného úhlu.

Další zákazy knih pro mládež a cenzura v 21. století.
Knihy O myších a lidech od Johna Steinbecka, Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera, Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina patří ke skvostům světové literatury a přesto byly v roce 1992 na indexu zakázaných knih v mnoha školních knihovnách USA. Důvod zřejmý. Příliš otevřeně kritizují pokrytecké chování lidí a celé společnosti.

Je neuvěřitelní, že ještě po roce 2000 požadovala Windsor Forrest High School v USA po studentech povolení od rodičů na čtení děl Shakespeara: Hamleta, Macbetha či Krále Leara. Zákazům se nevyhnul ani nejoblíbenější spisovatel Roald Dahl a to knihami Jakub a obří broskev, Čarodějnice.

Píše se rok 2018. Italské ministerstvo by mělo z povinných školských osnov vyškrtnout Božskou komedii Dante Alighieriho.
Doporučili to experti z poradní organizace při OSN, podle nichž kniha šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Božská komedie, mistrné dílo středověké literatury a jeden z pilířů italských vzdělávacích programů, je urážlivá a diskriminační, a to jak jazykově, tak obsahem. Tvrdí to členové organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady.

V roce 2021 vychází nový belgický překlad, kde redaktoři natvrdo vyškrtli pasáž o Mohamedovi, protože ten podle Danteho v pekle trpí za to, že rozséval svár svým náboženstvím. Už tenkrát. A zřejmě i dnes. Proto bylo třeba podle překladatelky a cenzorky Lies Lavrijsenové pasáž vyjmout, jelikož Mohamedův popis je prý značně urážející. Ukázkový příklad autocenzury!

Protože mnoho veřejně činných lidí není schopno se jasně zamyslet, tváříme se, že historii je třeba neustále přepisovat.
Přesně v cenzurním duchu: “Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost.”

Církve přepisovali historii i bibli po celou dobu své existence, u nás zvláště po Bílé hoře. Stačí jen vzpomenou Bohuslava Balbína (1621 – 1688) a jeho vynikající nedokončenou encyklopedii české vzdělanosti tzv. Bohemia docta (1877), kde Balbínův obdiv sklízeli ve své většině katolicky smýšlející vzdělaní lidé, zatímco řada velkých vzdělaných protestantů byla zesměšňována nebo dokonce opomíjena. Včetně Komenského.

I v době obrozeni před první republikou se také falšovalo co se dalo, aby se probudil národní duch v českých zemích, kde podstatná část populace mluvila již německy.
Stejně jako za první republiky, tak i komunistické strany si nárokovali svou pravdu na minulost, stejně jako dnes se o to snaží mnohé tzv. demokratické spolky nebo politické strany.
Stačí jen vzpomenout demagogické výroky Schwarzenberga a expremiéra Nečase ohledně historické události vysídlování Čechů a Němců z českého pohraničí. Člověk by po takovém historickém exkursu upustil slzu, jak mnozí lidé trpí agresívním vpádem Sovětské armády za druhé světové války na Ukrajinu a do nacistického Německa, které po celé Evropě a v SSSR vyvraždilo milióny lidí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hranice lidské stupidity jsou všudypřítomné!

The post Cenzura světových bestsellerů. Asterixe, Twaina, Danteho, Dahla, Shakespeara je třeba zakázat! Nabádají k nesprávnému vidění světa first appeared on Čítárny.

Dobroudružství života snad nejznámějšího indiánského náčelníka Geronimo – čtyřicet let nelítostného boje za právo svobodně žít , dvacet let válečného zajetí v rezervaci. Za svého dětsví nezahlédl jediného bílého muže. Později se však jeho život nesl ve znamení urputných bojů proti bledým tvářím. Geronimo –postrach mexického pohraničí.

Geronimo, Vlastním jménem Goyatlhay – „Ten, který zívá“, se narodil pravděpodobně roku 1829 v Arizoně, i když některé zdroje uvádějí, že to bylo v Novém Mexiku na řece Turkey Creek.
Sám Geronimo však uvádí, že jeho rodištěm byl kaňon No-doyohn v povodí řeky Gila. Geronimo byl původem Čirikava, skupiny Bedonkohe.
Geronimo patřil mezi apačské válečné šamany. Sám o tom moc nemluvil, ale Apači ho brali vážně a mnozí náčelníci se s ním radili. Koneckonců je fakt, že dokázal americké armádě zázračně unikat, nedivme se tedy, že se věřilo v jeho nadpřirozené schopnosti. Jinak byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu původních obyvatel a pro dosud žijící potomky indiánů je dodnes hrdinou. Pro svou nepolapitelnost a houževnatost si od Američanů vysloužil přezdívku „Nejhorší indián, který kdy žil.“
                
„Jsem vděčný, že mi prezident Spojených států dal svolení vyprávět můj příběh. Doufám, že si on a ti pod ním, co mají autoritu, přečtou můj příběh a posoudí, zda s mým lidem bylo spravedlivě zacházeno.“
Toto jsou slova slavného apačského vůdce Geronima z jeho vlastní autobiografie, kterou nám v písemné podobě zachoval pan Barrett. Autobiografie tvoří první díl této publikace a druhý díl – Historie Apačů, je založena na dostupných historických faktech, které se těchto kmenů týkají.

Tyto informace nám pak pomůžou zorientovat se v čase a dění tehdejších událostí, abychom mohli posoudit, jak výjimečná byla historie apačského národa a jak se z odstupem času díváme na americký holocaust vůči původnímu obyvatelstvu.

Geronimo. Paměti náčelníka Apačů / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
doplněno původními černobílými fotografiemi Edwarda S. Curtise a “Dějinymi Apačů” z pera Nataši Budačové a Borise Taufera.

Ukázka z knihy:

Geronimova největší bitva

Po zradě a masakru v Casa Grande jsme se ještě dlouho neshromáždili, ale pak jsme se vrátili do Arizony. Nějaký čas jsme v Arizoně zůstali, žili jsme v rezervaci San Carlos na místě, které se teď nazývá Geronimo. V roce 1883 jsme šli opět do Mexika. Pobývali jsme v mexických pohořích asi čtrnáct měsíců a během té doby jsme měli mnoho potyček s mexickými vojáky. V roce 1884 jsme se vrátili do Arizony, abychom přemluvili jiné Apače, aby s námi šli do Mexika. Mexičané shromáždili na našem území v horách vojsko. V boji proti nim bychom neměli šanci, protože jich bylo mnohem více než nás a my jsme byli unavení z toho, jak jsme neustále prchali z místa na místo.

V Arizoně jsme měli problémy s vojáky Spojených států, a tak jsme se vrátili do Mexika.

V Arizoně jsme ztratili asi patnáct válečníků, ale nikoho nového se nám naverbovat nepovedlo. Takto početně oslabení jsme tábořili v horách severně od Arispe. Naši zvědové viděli, že se k nám z několika směrů blíží mexičtí vojáci. Američtí vojáci přicházeli dolů ze severu. Byli jsme dobře ozbrojeni a měli jsme i dostatek munice, ale nechtěli jsme bojovat s vojáky obou států současně a proto jsme začali ustupovat s celým táborem na jih.

Jednu noc jsme se utábořili nedaleko hor u potoka. V potoce nebylo mnoho vody, ale hluboké koryto se táhlo přes prérii a podél břehu začínaly růst malé stromky.

V těch dnech jsme se nikdy neutábořili, aniž bychom kolem rozmístili zvědy, protože jsme věděli, že můžeme být kdykoliv napadeni. Druhý den hned při rozbřesku hlídky vzburcovaly tábor se zprávou, že se blíží vojáci. Už za pět minut do nás začali Mexičané pálit. Ustoupili jsme pod břeh potoka vymletý vodou, a ženy s dětmi začali hrabat a zákop prohlubovat. Přísně jsem rozkázal držet se v úkrytu a neplýtvat střelivem. Ten den jsme zabili mnoho Mexičanů a sami jsme také měli těžké ztráty, protože boj trval celý den. Vojáci zaútočili na jednom místě, my je odrazili a oni se zase seskupili a zaútočili na dalším místě.

Okolo poledne jsme zaslechli, jak Mexičani proklínají mé jméno. Odpoledne přijel na bojiště generál a bitva byla čím dál zuřivější. Dal jsem svým bojovníkům rozkaz, aby se pokusili zabít mexické důstojníky. Asi ve tři hodiny svolal generál všechny oficíry dohromady na pravou stranu bitevního pole. Sešli se nedaleko od hlavního toku potoka a malá boční strouha vedla jen kousek od toho, kde důstojníci stáli. Opatrně jsem ze strouhy vylezl a připlížil se velmi blízko k místu, kde probíhala porada. Generál byl zkušený válečník. Vítr vál mým směrem, takže jsem slyšel všechno, co říkal a většině z toho jsem rozuměl. Řekl asi toto:

„Pánové, támhle v tom korytě je ten rudý ďábel Geronimo a jeho nenáviděná tlupa. Dnešní den musí být jeho posledním. Napadněte je z obou stran příkopu. Zabijte muže, ženy i děti. Zajatce neberte. To, co chceme, jsou mrtví rudoši. Nešetřete naše muže a vyhlaďte ty indiány za každou cenu. Každému dezertérovi vpálím kulku! Teď se vraťte ke svým mužům a zaútočte! “

Jakmile vydal ty rozkazy, zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Země okolo mě byla okamžitě rozryta množstvím kulek, ale nebyl jsem zasažen. Apačové povstali. Po celé délce strouhy se rozezněl válečný pokřik mého lidu. Četa na okamžik zaváhala. Neustoupili, dokud naše střelba neskolila muže v prvních řadách.

Po té už nebojovali tak zuřivě, přesto se znovu vzchopili a stále postupovali vpřed, až do setmění. Taky mi pořád vyhrožovali a proklínali mně. Té noci, ještě než utichla palba, se asi tucet indiánů vyplížilo z příkopu a ve vysoké prérijní trávě za Mexičany založili požár. Během zmatku, který následoval, jsme utekli do hor.

Tohle byla úplně poslední bitva, kterou jsem vedl s Mexičany. Od té doby nás ustavičně pronásledovali vojáci Spojených států, dokud nebyla ve Skeleton Canyon podepsána mírová smlouva s generálem Milesem.

V průběhu mnoha svých šarvátek s Mexičany jsem byl osmkrát zraněn a to následovně: střelen do pravé nohy nad kolenem, kulku tam stále nosím; prostřelené levé předloktí; levá noha pod kolenem zraněná šavlí, hlava poraněná úderem pažby, postřelen na spánku v blízkosti levého oka; postřelen do levého boku; postřelen do zad. Zabil jsem mnoho Mexičanů, nevím kolik – bylo jich tolik, že jsem je nepočítal. Někteří z nich ani nestáli za to.

Apači a Mexičané

Když se Mexiko vzbouřilo proti španělské královské nadvládě, vyhlásili rebelové šestnáctého října roku 1810 neoficiální samostatnost a došlo k válce. Oficiální nezávislost pak byla vyhlášena šestého listopadu 1813, ale Španělsko ji uznalo až dvacátého čtvrtého srpna 1821 na základě smlouvy podepsané v Cordobě.

A jaký to mělo dopad na Apače a jejich vztahy s mexickým obyvatelstvem? Vzhledem k tomu, že se jednalo o deset let naprostého chaosu, doplatilo na to opět hlavně pohraničí. Pevnosti byly zanedbané a vojenská kázeň žalostná. Posádkoví velitelé i státní úředníci byli neustále vyměňováni a málokterý z nich vykonával svůj úřad zodpovědně a poctivě. Některé pevnosti byly vyklizeny a vojáci zůstávali často bez platu, s malou nadějí na jeho doplacení. I když nějaké peníze do regionů přicházely, ztrácely se pak v kapsách nepoctivců a z pevností se ztrácelo nebo bylo rozprodáno i veškeré vybavení. Samozřejmě vázlo i dohodnuté pravidelné zásobování indiánů, což Apači pokládali za porušení smluv.

Začalo to už roku 1813, kdy Apači obnovili nájezdy na Sonoru. Vojáci kapitána Narvona prý Apače přísně ztrestali, ale asi to nebyla pravda. Mexičané měli z Apačů totiž dost velký respekt a místo boje dávali přednost vyjednávání. Když se Mexičanům podařilo v roce 1817 zajmout vlivného apačského válečného vůdce Chiquita, byli Apači tak drzí, že pod záminkou vyjednávání o jeho propuštění, pobili mexické stráže, pobrali jim zbraně a utekli i se svým náčelníkem.

Apači přicházeli do Mexika v celých skupinách, a to i se svými rodinami. Vždy si někde v horách na dobře utajeném místě zřídili tábor, ze kterého se válečníci rozjížděli v oddílech do kraje. Někdy se jednalo se i o několik set válečníků. V táboře zůstalo na stráži několik vybraných bojovníků. Bojové oddíly operovaly po celém regionu a mexičtí vojáci pak nevěděli, kde jim hlava stojí. Zatímco jedni Apači na sebe strhávali pozornost, další se vesele věnovali rabování. Když usoudili, že mohou být úspěšní, pustili se i do bitky s vojskem, to ale dělali málokdy, spíše jen když k tomu byli donuceni. Po akci se sešli na dohodnutém místě a vrátili se do základního tábora, kde se slavilo, tančilo a dělila se kořist. Unesené mexické ženy a děti byly zpravidla adoptovány a staly se z nich právoplatní Apači. Z kluků byli vychováváni válečníci.

Jak jsme si řekli, do otevřené bitvy se Apači moc nepouštěli, ale když se tak stalo, dali nepříteli dost zabrat – to potvrdili Mexičané i Američané. Promyšlenou válečnou taktikou i odvahou si získali uznání a respekt. Když kapitán Zebulon Pike cestoval s mexickým důstojníkem Malgaresem do Santa Fe, Malgares mu vyprávěl, že se s Apači střetl už mnohokrát. V jednom případě byl na pochodu se sto čtyřiceti muži, když je napadli indiáni. Útok vedli jak jízdní, tak pěší Apači, kteří se v akci navzájem střídali. Jakmile se mexická kavalerie pokusila o protiútok, apačští jezdci se stáhli a naproti Mexičanům vyběhli pěší bojovníci a zasypali je salvou šípů. Poté rychle ustoupili a na oplátku zase nastoupila jízda. Malgares konstatoval: „Bylo nemožné, aby naše kavalerie dokázala zničit apačské bojovníky. Byli rovněž dobře vyzbrojeni, protože si moderní zbraně koupili od Američanů, nebo si je ukořistili v bitvě. Rozhodně to byli lepší střelci než Mexičané. Podle mne měli nad námi ve válce převahu a pro obyvatele pohraničí se stali noční můrou.“

V roce 1832 byli Mexičané už tak zoufalí, že sami požádali o mír a Apači díky tomu kladli podmínky. K konečné dohodě však nedošlo a nájezdy pokračovaly ještě s větší intenzitou. Mírovou smlouvu však s Apači často vyjednaly jednotlivé městečka nebo okresy. Apači posléze využili vzpouru kmenů Yaquiů, Opatasů a Serisů a pustili se ještě hlouběji do nitra Sonory, poněvadž sever byl už téměř liduprázdný. Severní doly, misie i ranče byly opuštěny, a tak se Apači zaměřili na Hermosillo a Arispe, kde bylo zničeno na sto rančů a osad. Vláda v obavě, aby nepadlo i Arispe, musela radikálně zasáhnout. Byly nabídnuty i zvláštní odměny dobrovolníkům a provincie utvořily spojenectví. V roce 1834 slavili Mexičané několik zásadních vítězství. Byli chyceni a popraveni i někteří vlivní náčelníci. Armádní důstojníci se pokusili o další mírová jednání, ale veřejnost si to nepřála. Lidé byli spíše pro vyhlazovací taktiku. Válka tedy pokračovala, přičemž Apači měli díky svému partizánskému bojovému stylu, převahu.

Hlavním problémem Mexika byla ústřední vláda, která byla neopatrná a slabá, a provincie pak uplatňovaly svou vlastní politiku. Američan Josiah Gregg napsal do novin Business of Prairies: „… jejich provinční vlády jsou slabomyslné a s divochy uzavírají smlouvy, zatímco Apači vedou válku s jejich sousedy. Klidně pak od Apačů nakupují zboží z kořisti…“

John C. Cremony ve své knize Life Among Apaches cituje generála Carasca, bývalého vojenského velitele Sonory, který mu roku 1850 v pevnosti Frontéras vyprávěl mimo jiné toto: „V Chihuahua je malé město a pevnost Janos, jenž leží na východě u hranic se Sonorou. Apači mají s městem smlouvu a celá léta tam dostávají příděly, které jim dodává místní vláda, přestože indiáni jsou v otevřené válce se Sonorou. Já takovou politiku nechápu, kdy jeden stát indiány krmí, zatímco oni hubí občany druhého státu. Podle mne je mou povinností nepřítele ničit, kdekoliv ho najdu a podle toho se také rozhoduji. Počkal jsem tedy, až přijde čas, kdy Apači opět přijdou do Janosu pro obvyklé čtvrtletní dávky a ihned jsem mužstvu vydal jasné rozkazy k rychlému nočnímu přesunu. U Janosu zrovna probíhala oslava a karneval, když jsme udeřili. Zabili jsme sto třicet indiánů a devadesát žen a dětí jsme vzali do zajetí. Místní velitel plukovník Medina byl tak vzteklý, že na mne podal formální stížnost nadřízeným, ti ale můj čin schválili…“

Josiah Gregg osobně viděl velkou společnost mexických obchodníků ze Santa Fe, kteří v roce 1840 nakoupili vojenskou výzbroj a hojné zásoby whisky, aby to prodali Apačům. Ti jim za zboží zaplatili mezky a koňmi, které ukradli osadníkům v jižních provinciích. Nejvíce asi trpěla Chihuahua, kde se venkov téměř vylidnil, protože se lidé stěhovali do větších a bezpečnějších měst. Apači se však objevili i tam a na předměstí City Of Chihuahua zabili nějaké honáky a zemědělce. Místní vojáci měli strach je pronásledovat, aby nepadli do léčky.

Provinční vlády nakonec začaly vyplácet odměny za apačské skalpy. Sto pesos za mužský a padesát za ženský a dětský. Této příležitosti se chopili ihned mnozí dobrodruzi a nekalí živlové, kteří si na tomto krvavém řemesle chtěli něco přivydělat. Zájem o tento strašný obchod projevili i mnozí Američané, poněvadž výše odměn zdaleka převyšovala platové podmínky tehdejších průměrných dělníků. Nutno podotknout, že výkup skalpů nebyl schválen mexickými federálními úřady.

James Kirker, dobrodruh skotského původu, neměl žádný morální problém s prodejem zbraní a střeliva Apačům. Údajně i s indiány vyrážel do Mexika na loupeživé nájezdy, ale není to potvrzeno. Nicméně v prosinci roku 1839 jej oslovili mexické úřady, zda by se nehodlal věnovat sběru apačských skalpů. Svědomí Jamese Kirkera bylo zřejmě velmi otrlé, protože tuto nabídku neodmítl. Jeho základní parta měla pětadvacet mužů a říkala si „Sahuanos“ – Šavani. Byla to směsice Američanů, Mexičanů, uprchlých černých otroků a Šavanů, Delawarů i Kríků. Zástupcem velitele Kirkera byl Šavan Spybuck. Skupina měla někdy až dvě stě členů.

Během první operace zabili Sahuanos v roce 1840 deset Apačů a zajali dvacet žen. Následně byli ve své „práci“ tak úspěšní, že jim úřady nedokázaly ani vyplácet odměny, proto Kirkerovi nabídly plat plukovníka mexické armády, ale on to odmítl. Kirker se podílel i na zmasakrování sto třiceti neutrálních Apačů v Galena (1846).

Když se schylovalo k mexicko-americké válce, musel Kirker ze země uprchnout a nakonec byla na jeho hlavu vypsána odměna 10 000 pesos. Nejspíše proto, že mezi jeho obětmi byli i Mexičané.

Takovýchto lovců skalpů však bylo více a některým bylo dokonce placeno předem, aby si mohli pořídit nutnou výzbroj a výstroj. Stejně tak jako Kirker se neštítili zabíjet pokojné indiány nebo dokonce Mexičany, protože to bylo méně namáhavé a odřezané černé kštice už nemohly vypovědět, komu vlastně patřily. Proto se začaly stínat i hlavy, aby se dokázalo, že lovci skalpů provozují řemeslo „poctivě“. A jaký byl výsledek výkupu skalpů? Omezili snad Apači své nájezdy? Naopak, byli vydrážděni k daleko divočejšímu jednání, neboť se mstili za své milované.

Když se začali o jihozápadní teritoria zajímat Američané, Mexičany to poměrně vyděsilo. V roce 1843, kdy hrozila americká invaze, začali Mexičani okamžitě posilovat obranu pohraničí, zakládaly nové regimenty a do služby se hlásilo tisíce dobrovolníků. Pak došlo k válce. Je zajímavé, že přítomnost dvou znesvářených armád v severním Mexiku Apače na nějakou dobu uklidnila, jakoby čekali, co užitečného z toho pro ně vzejde. V roce 1848 však pak podnikli řadu nájezdů. V červenci toho roku mexická vláda posílila pohraniční vojsko o osmnáct nových vojenských okrsků a měl se obnovit i starý řetěz pevností. Doufalo se, že do pohraničí přijdou noví osadníci. Nadšení pro tento projet by bylo, ne tak peníze. Během následujících tří let došlo jen k malému pokroku a Chihuahua s Durangem byly z větší části zdevastované válkou. Pevnost Tubac byla vyklizena.

V té době vypukla v Kalifornii zlatá horečka, a mnoho schopných a vlivným Mexičanů opustilo vlast. Byly jich celé karavany a mezi lety 1849 a 1850 odešlo ze severních provincií pět až šest tisíc lidí. Přesto bylo v Sonoře vytvořeno pět nových posádek: Tucson, Altar, Frontéras, Santa Cruz a Bavispe. Vojenskou pohotovost v těchto posádkách však tvořilo pouhých tři sta třináct mužů. V roce 1850 mělo vojsko už asi pět set mužů, ale byli to většinou místní chlapi, bez řádného vojenského výcviku a vybavení.

O rok později pronikli Apači až na jih k Mazatlanu, poničili ho a v Sonoře zabili kolem dvou set lidí, odvedli dva tisíce kusů zvířat a vzali zboží. Vojáci toho zmohli jen málo. V roce 1853 bylo zabito sto sedmdesát osadníků a v roce 1863 bylo málem napadeno starověké a významné město Ures ve střední Sonoře. Díky obnovenému výkupu skalpů bylo zabito asi dvě stě Apačů, ale k ničemu to samozřejmě nebylo.

Podle mexických záznamů si vyžádaly indiánské útoky (vedené i Komanči) do roku 1856 téměř šest tisíc životů, sedm set čtyřicet osm unesených a tři sta padesát osm zničených nebo vylidněných vesnic.

Mexicko-americká válka skončila roku 1872 smlouvou Gadsden Purchase, na základě čehož Spojené státy ovládly Arizonu, Texas a Nové Mexiko. Pro Apače nastala nová historická éra.

… Za dva dny jsme dorazili domů. Mangas Colorado, náš náčelník, shromáždil kmen. Uspořádali jsme hostinu, rozdělili kořist a celou noc jsme protančili. Některé z mul byly zabity a snědeny.

Tentokrát jsme po našem návratu rozmístili do okolí zvědy, takže bychom byli varováni, kdyby se nás mexičtí vojáci pokoušeli pronásledovat.

Po třech dnech zvědové přišli do tábora a oznámili, že mexičtí kavaleristé sesedli z koní a pochodují k našim obydlím. Všichni naši válečníci byli v táboře. Mangas Colorado se ujal vedení nad jedním oddílem a já velel druhému. Doufali jsme, že se zmocníme jejich koní, pak vojáky v horách obklíčíme a všechny je pobijeme. To jsme nebyli schopni provést, protože oni taky měli své zvědy. Nicméně, po čtyřech hodinách od chvíle, co jsme se do toho pustili, jsme zabili deset vojáků a ztratili jsme jen jednoho muže. Kavaleristé se dali na ústup, pronásledováni třiceti Apači, kteří jim nedopřáli ani chvíli odpočinku, dokud nebyli hluboko v mexickém území. Tu zimu už žádní vojáci nepřišli.

Dlouho jsme pak měli hojnost zásob, spoustu přikrývek a množství šatstva. Měli jsme také spoustu sýra a cukru.

Další léto (1863) jsem si vybral tři válečníky a vydali jsme se na razii do Mexika. Ubírali jsme cestou jižně od Sonory a utábořili jsme se v horách Sierra de Sahuaripa. Asi čtyřicet mil západně od Casa Grande je v horách malá vesnice, indiáni ji nazývají “Crassanas”. Utábořili jsme se blízko tohoto místa a dohodli se, že vesnici přepadneme. Vypozorovali jsme, že přesně v poledne tam bývá naprostý klid, a tak jsme si útok naplánovali na tuto dobu. V poledne druhého dne jsme se vkradli do vesnice. Neměli jsme pušky, ale byli jsme ozbrojeni oštěpy, luky a šípy. Když jsme válečným pokřikem zahájili útok, Mexičané se rozprchli všemi směry. Ani jeden z nich se s námi nepokusil bojovat.

Vystřelili jsme po nich několik šípů, ale zabili jsme jen jednoho. Brzy ve vesnici vše utichlo a žádní Mexičané nebyli v dohledu.

Když jsme zjistili, že všichni Mexičani jsou pryč, prohlédli jsme si jejich domky a viděli jsme tam mnoho podivných věcí. Tito Mexičané měli mnohem více rozličného majetku, než mívali Apači. Mnoho z těch věcí, které jsme v domech viděli, jsme nedokázali pochopit. Zato mnoho věcí, které jsme viděli v zásobárnách, jsme chtěli.

Vehnali jsme tedy do vesnice stádo koní a mul a naložili jsme na ně tolik zásob, kolik jen mohli uvézt. Pak jsme ze zvířat utvořili kolonu a dopravili vše bezpečně do Arizony. Mexičané nás nepronásledovali.

Když jsme přijeli do tábora, svolali jsme všechny lidi z našeho kmene a celý den jsme oslavovali. Každému jednotlivci jsme dali dary. V noci začal tanec a neustal až do poledne následujícího dne.

Tohle byl asi nejúspěšnější nájezd ze všech, co jsme kdy v Mexiku podnikli. Nevím, jaká byla cena té kořisti, ale jistě obrovská, protože jsme měli zásoby pro celý kmen na rok, či ještě déle.

Na podzim roku 1864 se mnou dvacet válečníků vyrazilo na další razii do Mexika. Byli to vybraní muži, dobře ozbrojení a zkušení bojovníci. Jako obvykle jsme se první postarali o bezpečí našich rodin, než jsme vyrazili na nájezdy. Všichni členové kmene se rozptýlili po kraji a pak se znovu sešli na místě vzdáleném asi čtyřicet mil od původního bydliště. Díky tomu by bylo pro Mexičany obtížné je vystopovat, a my jsme věděli, kde naše rodiny po návratu najdeme. Navíc, kdyby nějací nepřátelští indiáni zpozorovali, že tolik válečníků opustilo naše loviště, mohli by zaútočit na náš tábor. A když by na obvyklém místě nikoho nenašli, jejich útok by se nezdařil.

Putovali jsme jižně, přes území Chokonen Apačů. Do Sonory v Mexiku jsme vstoupili v místě, které je přímo na jih od Tombstone v Arizoně, a skrývali jsme se v horách Sierra de Antunez. Přepadli jsme několik osad v sousedství a získali jsme mnoho proviantu a různých zásob. Asi za tři dny jsme přepadli kolonu mezků se zásobami a zmocnili se jich. Bylo to na místě indiánsky nazývaném „Pontoco“, které se nachází na západní straně hor, asi den cesty od Arispe.

Kolonu vedli tři honáci. Jeden byl zabit a dva utekli. Mezci vezli v proutěných koších lahve plné mescalu. Jakmile jsme se utábořili, indiáni se opili a začali se spolu rvát. Vypil jsem taky dost mescalu na to, abych cítil jeho účinky, ale neopil jsem se. Přikázal jsem jim, aby se přestali prát, ale oni rozkaz neuposlechli. Brzy se z toho málem stala obrovská šarvátka. Pokoušel jsem se venku okolo tábora rozmístit stráže, ale všichni byli opilí a odmítli úkol splnit. Očekával jsem, že nás můžou každou chvílí přepadnout mexičtí vojáci a byly to pro mě opravdu horké chvilky, protože jako vůdce skupiny bych byl zodpovědný za jakékoliv neštěstí, které by nás potkalo. Nakonec zavládl v táboře poměrně klid, protože indiáni byli příliš opilí na to, aby mohli chodit, natož bojovat. Zatímco byli takto otupělí, vylil jsem všechen zbylý mescal, uhasil jsem všechny ohně a přestěhoval jsem kolonu mezků do značné vzdálenosti od tábora. Pak jsem se vrátil zpět a snažil jsem se pomoct zraněným. Zjistil jsem, že vážně zraněni jsou pouze dva. Prvnímu jsem vyřízl z nohy hrot šípu a druhému z ramene bodec z kopí. Když jsem se postaral o všechna zranění, držel jsem sám až do rána stráž. Druhý den ráno jsme zraněné naložili na mezky a rozjeli se do Arizony.

Další den jsme chytili několik kusů dobytka ze stáda a hnali jsme je sebou domů. Ale byli to velmi obtížné hnát dobytek, když jsme sami šli pěšky. Péče o zraněné a starosti s dobytkem učinili naši cestu velmi zdlouhavou. Ale nebyli jsme pronásledováni, a tak jsme s celou kořistí dorazili v pořádku domů.

Pak jsme uspořádali slavnost s tancem a rozdělili kořist. Po skončení tanců jsme porazili všechen dobytek a maso nasušili. Opracovali jsme kůže, do nich pak zabalili usušené maso a uskladnili to. Celou následující zimu jsme měli hojnost masa. Byl to první skot, který jsme kdy měli. Jako obvykle jsme některé z mul zabili a snědli. Měli jsme pro mezky jen málo využití, a pokud jsme je nemohli vyměnit za něco hodnotného, porazili jsme je.

V létě roku 1865 jsem se čtyřmi válečníky opět vyrazil do Mexika. Dosud jsme chodívali pěšky, byli jsme zvyklí takto bojovat a kromě toho, bez koní bylo snazší se ukrýt. Ale tentokrát jsme chtěli získat více dobytka, a pěšky by bylo těžké ho hnát. Vstoupili jsme do Sonory jihozápadně od arizonského Tombstone, pokračovali pohořím Antunez Mountains k jižním hranicím a pak jsme šli stále na jižně k ústí řeky Yaqui . Tam jsme uviděli ohromné jezero, jehož konec nebylo možno spatřit. Pak jsme se vydali na sever, přepadli několik osad a získali mnoho zásob. Když jsme se vraceli, ukradli jsme severozápadně od Arispe asi šedesát kusů skotu a hnali je domovů do Arizony. Nejeli jsme přímo domů, ale utábořili jsme se s dobytkem v jiném údolí. Nebyli jsme pronásledováni. Když jsme přijeli do tábora, kmen se opět shromáždil k hodování a tancům. Všem byly rozdány dary, pak byl dobytek zabit, maso usušeno a zabaleno.

The post Geronimo. Paměti náčelníka Apačů, nejznámějšího symbolu svobody domorodých indiánů first appeared on Čítárny.

Jak uvedlo v listopadu 2011 IDnes, Lidovky a ČTK, Monika Šimůnková, zmocněnkyně pro lidská práva, vyzvala ministra školství, aby posoudil stažení čítanky pro druháky, kde je závadný text o Rómech. V čítance je uvedena pasáž z knihy Začarovaná třída, kapitola Mýdlová Madla a praví se v něm: “Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky vůbec nemám bavit… říkala, že jsou to cikáni. A cikáni jsou prý špinaví a kradou.”  … A na konci svého článku novináři jen připouští. “Na konci příběhu hlavní hrdinka uvažuje, že “všichni cikáni třeba nekradou …a nemusejí být špinaví…někteří cikáni mohou být i docela hodní…Budu to muset mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.”

Nechci nyní komentovat přístup k tomuto textu ze strany vládní zmocněnkyně. K tomu se vrátím později. Na celém článku mě zaráží jiná věc. Je to způsob, jakým událost popsali novináři IDnes, Lidovek, ČTK.

Ti zcela neomaleně napsali text, ve kterém slepě vychází z původního textu ČTK a v souvislosti s rasistickým textem v čítance uvádí autorku celým jménem, aniž by zveřejnili její názor nebo se hlouběji vyjádřili k podstatě kritizovaného příběhu.
Pro mnoho čtenářů, kteří třeba ani článek nedočtou, se může populární spisovatelka Ivona Březinová jevit jako rasistka, která veřejně píše o cikánech, pomlouvá je a navíc si “dovolila propašovat” ukázku do čítanky pro malé děti. Tento názor mi potvrdili všichni, kteří si článek přečetli. A vzhledem k tomu, že v případě Ivony Březinové jde o veřejně činnou osobu, nelze takové “profesionální” chování ničím ospravedlnit a na místě je přinejmenším velké omluva.

Neomalenost novinářů, kteří nepovažují zmíněný způsob psaní za nic špatného, můžeme vidět velmi často.
Vzpomeňme jen hyenistické zvolání na titulní straně papírového vydání MFDnes: Sláva! Je po něm! Myšlena byla smrt Kaddáfího a za tímto zcela nepochybně civilizovaným prohlášením stojí část vedení deníku, které tím ale samo kleslo na úroveň primitivního a lynčujícího davu. Nebo časté určení násilníků jako Rómů. Např. “Útočníci zničili večerku v Jablonci. Šlo o Romy, tvrdí napadená obsluha.” Takové uchopení příběhu (IDnes), který už v titulcích a bez právních důkazů obviňuje nějakou rasu z trestního činu, je silně rasistické a v mnoha západních slušných médiích by nebylo možné takovou větu v novinách zveřejnit.

Chci tím říct, že zvláště novináři, kteří oslovují statisíce lidí, by měli u psaní myslet, prověřovat informace a zvažovat důsledek svého psaní, protože skutečná novinařina je zodpovědná práce a ne literární výpotek, jako v případě jejich článků.
Zřejmě ale skutečnost, která se na novinářských fakuktách už neučí. Takový přístup se týká celého rómského problému. Neprofesinální přebírání údajů, bezduché analýzy, necitlivé formulování vět, jen aby přitáhly pozornost, zavádějící informace celý rómský problém ještě víc prohlubuje, místo aby ho pomáhal řešit. Což mnohokrát novináži hrdině dokázali při psaní reportáží o nepokojích na Šluknovsku.
Zmíněný článek je navíc důkazem, jak nezodpovědnost novinářů dostane do problémů člověka, jehož názor je zcela opačný a který svým psaním už roky vychovává děti k toleranci, respektu a k vnímavému pohledu na svět. Což evidentně všem novinářům uniklo.

A tak se ptám: Došlo těm chlapcům od novin, jak se asi paní Březinová cítila, když četla jejich výpotky? Co si myslela o úrovní českých médií a inteligenci novinářů? A spolu s ní se ptá mnoho dalších lidí … a není to poprvé. Nedivme se, že lidé už nechtějí kupovat jejich práci a stojí o ní čím dál míň.

Spisovatelka Ivona Březinová
patří nejen ke slušným a poctivým lidem, ale je navíc společností dlouhodobě uznávána a oceňovaná za svou tvorbu pro děti a mládež a rozhodně nemá rasistické názory, jak z článku hloupě vyplývá. Dokázala to, na rozdíl od zmíněného novináře, nejen ve svých knihách, ale na stovkách besedách s dětmi a dobrovolnou prací pro společnost.

Celý článek na IDnes…

KNIHA ZAČAROVANÁ TŘÍDA, KTERÁ OBSAHUJE RASISTICKÉ TEXTY A JEJÍ OCENĚNÍ.

Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.

Kniha Začarovaná třída dostala v roce 2002 Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.

Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).

V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.

Ukázka z knihy:  Začarovaná třída. Co je na bestselleru pomluva, lež a co pravda, prozradí Ivona Březinová
Začarovaná třída byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY

The post Monika Šimůnková a novináři lživě označili Ivonu Březinovou za rasistku first appeared on Čítárny.

Cenzura knih. Zakázáno. Z historie toho víme hodně o totalitních praktikách a zákazech. Ale to samé se děje právě dnes a není toho málo.

Např. v roce 2007 vyšla ve Státech knížka o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje “And Tango Makes Three” a je to povídání o skutečném příběhu dvou tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. Vcelku normální knížka pro děti, kdyby se nestala neuvěřitelná věc. Knížku totiž museli v knihovně v New Yorku přesunout z dětského oddělení do dospěláckého, protože prý nabádá děti k homosexuálnímu chování, a to není v souladu s učením církve. Tady rozum lehce zamrzá. Každý vzdělaný člověk přece ví, že popsané chování je v přírodě časté a geneticky nastaveno tak, aby přežilo co nejvíc jedinců.

Dříve se i za tzv. homosexuální chování upalovalo a dnes se zakazují knížky. Vedení knihovny v tomto případě podlehlo nátlaku veřejnosti. Katolicky orientovaná skupina lidí dokázala skoro nemožné. Po několika stížnostech a po patřičném nátlaku shora se vedeni knihovny raději rozhodlo k tomuto kroku, než by mělo problémy se zaměstnáním.))

Kniha je naočkována Darwinem. Zakázáno.
Časté jsou rovněž pokusy o zakázání Darwinova učení na základních školách, protože odporuje učení církve svaté a dnes vlastně i Liberálů. Bývá kolem takových akcí hodně veselo. Například jeden z argumentů proti těmto bláznivým skupinám je otázka:
A co nálezy tisíců koster pravěkých zvířat?
Odpověď fanatických katolíků je vcelku jednoduchá. Po Zemi je rozhodil Bůh, aby vyzkoušel naši víru.

V knize jsou obnažování hrdinové. Zakázáno.
A tak, zatímco Bůh (rozuměj církev) zkouší víru a poslušnost svých oveček, vzpomněl jsem si, jak v minulosti musel výtvarník Zdeněk Burian obléknout svého Mauglího, protože mu ho komunistická cenzura nedovolila vydat nahého. Stejně jako Tarzan má na sobě bederní roušku. To mě ale rozesmává, protože i jako malému klukovi mi bylo jasné, že Mauglího i Tarzana těžko oblékla zvířata a sám se to mohl těžko naučit. Ale ve škole na můj dotaz nebylo odpovězeno, ba dokonce jsem byl okřiknut, že jsem drzý, když jsem se zeptal potřetí. A při tom učitelka byla komunistka nebo čert ví, čemu věřila.

Kniha propaguje emancipaci. Zakázáno!
Existuje prý velmi problematická pohádka Ptáček, ve kterém si dívka začne uvědomovat, že je zamilovaná do sličného junáka. Příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se stal problémem v arabském světě a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989.
Byly prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Kniha propaguje rasismus! Zakázáno.
Stejně tak byl z rasismu nařčen a zakázán v mnoha švédských knihovnách francouzský kreslený seriál Tintin (podzim 2012).
Stupidní cenzura dětských knih. Darwin, Čapek, Tintin, Pipi, Lada, Asterix etc.

Švédové měli podobný problém i s tzv. rasistickým textem snad nejpopulárnější spisovatelky pro děti Astrid Lindgren.
Jednalo se tenkrát o velmi populární knihu Pipi, Dlouhá punčocha. Později měla Lindgren ještě problém s knihou Bratři Lví srdce, kde se poprvé v historii píše pro děti otevřeně o smrti, což se v jistých náboženských kruzích neslo velmi nelibě.

Velký poprask byl v roce 2009 ve Francii kolem velmi populárního Asterixe, který byl nějakou dobu na indexu, než zvítězil rozum.
Je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.
A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI.

Také Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku.
Navíc se zde objevují hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla. To by nebyla soudružka van der Leyeová z EK ráda po tom, co natočila pro Evropany poučné video: Jak si správně umývat ruce mýdlem.

A abychom byli v obraze, tak i v Česku máme kritičku rasistických textů v dětských knihách.
Byla ji vládní zmocněnkyně pro lidská práva pí. Šimůnková (dnes zástupkyně Ombudsmana), která, aniž by knihu Začarovaná třída přečetla, veřejně a nevybíravým způsobem napadla spisovatelku Ivonu Březinovou, za údajný rasistický text v knížce.
A jak už bývá dobrým zvykem u takových politických úředníků, dodnes se veřejně neomluvila.
Monika Šimůnková a novináři lživě označili Ivonu Březinovou za rasistku

Údajný rasismus je i v knížce Josefa Lady Kocour v botách.
“Milé děti, ti lidé byli cikáni!” napsal Josef Lada na konci jednoho kocouřího dobrodružství.
A když si to po mnoha letech konečně přečetla nějaká rómská organizace, byla další ztížnost na světě.

Když to všechno člověk slyší, nepřekvapí ho, že i dnešní redaktoři mohou mít problémy s Čapkovou Kočičí pohádkou, ve které dakší aktivisti našli dvě místa s textem věru rasistickým.

Takže ponaučení je víc než jasné.
Nic se časem nemění, jak si bláhově myslíme. Ať už je to bolševik, katolík nebo tzv. liberální levicový demokrat, principy chování pitomců jsou naprosto stejné.

Pokud použijeme výroky Karla Kryla a Wericha, můžeme říct:
“Kde blb, tam nebezpečno”
A je třeba na psychopatické a protispolečenské cenzurní chování jednotlivců okamžitě poukázat.
Protože s demokracií cenzura nemá nic společného.

The post Stupidní cenzura knih. Darwin, Čapek, Tintin, Pipi, Lada, Asterix etc. first appeared on Čítárny.

Smazání účtu Čítárny na Facebooku přišlo náhle bez varování. Hloupá cenzura bez jakékoliv odpovědi na naše dotazy!!!
Prostě účet s více jak 9000 sledujícími na konci roku 2022 zmizel.

Verbálních útoků neznámých, ale i velmi známých lidí na Čítárny bylo za poslední roky víc než dost.
V naprosté většině hrubé, sprosté, primitivní dehonestování za to, že nezastáváme jediný správný názor.
Stejně, jako za socialismu a za komančů, jsme obviňováni , že šíříme dezinformace, aniž by definovali jaké.
Primitivní dehonestace za to, že jsme neohli hřbet jako mnozí jiní.

Můžeme se jenom tak neskonalé hloupé reakci smát, protože bumerangefekt funguje s přesností Gaussovy křivky…

Stále totiž platí:

Jakýkoliv úpadek kulturnosti, vzdělanosti, výchovy dětí v rodině a škole se projevuje
zvýšenou mírou chaosu, primitivního, vulgárního chování a myšlení,
které přechází do ideologického fanatismu s následnými totalitními metodami kontroly občanů.
O demokracii se v takových případech opravdu nedá mluvit.

Více: https://www.sosp.cz

The post Proč nejsme na Facebooku? Arogantní totalitní cenzura! first appeared on Čítárny.

Cenzura knih nebo jejich stupidní přepisování. Dětské knihy jsou přepisovány nebo zakazovány protože podle některých aktivistů obsahují rasismus a pobídky k extrémnímu chování.
Je ovšem zajímavé, že když dojde na “lámání chleba” tak se nelze dohodnout, co je extrémní chování a jak ho přesně definovat. A gumové zákony pak logicky směřují k prosazování osobních názorů soudců.

Jeden z členů Švédské akademie Horace Engdahl, který se podílí na výběru laureátů Nobelovy ceny 2008, prohlásil, že evropská literatura je mnohem lepší než americká, neboť ta je podle něj příliš izolovaná. No, při pohledu na stav české literární kritiky a českého spisovatelství si tím nejsem úplně jistý, ale na každém šprochu, pravdy trochu.

Faktem je, že americká společnost je ovlivněna aktivistickým demokratickým liberalismem a náboženskými spolky a z toho důvodu si také nejvíc lidí stěžuje na závadný obsah knih.

Známá je například aféra v New-Yorské knihovně, kde museli stáhnout z dětského oddělení útlou knížečku o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje “And Tango Makes Three” a je to povídání o skutečném příběhu dvou tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. A proč knihu stáhli? Protože kniha prý nabádá děti k homosexuálnímu chování a to není v souladu s učením církve. Tady rozum lehce zamrzá.

Ale to není samozřejmě jediná kniha.
V poslední době to bylo například známé dílo spisovatele Philipa Pullmana, Zlatý kompas. Na ten si v roce 2007 stěžovalo nejvíc  Američanů.
A tak se nedivme, jací čtenáři, takoví spisovatelé. Samozřejmě čest výjimkám.

Ale i v Česku řádí cenzoři, kteří, k našemu úžasu, označili např. text Ivony Březinové za závadný.
V roce 2011 byla spisovatelka Ivona Březinová mediálně napadena zmocněnkyní pro lidská práva Šimůnkovou za údajný rasistický text v čítance.
Ta byla už před 6 lety schválena Ministerstvem školství a pracovníky Romskoho muzea jako vynikající pomůcka pro řešení chápaní rasimsu u děti.
Jeji kniha Začarovaná třída, navíc získala několik cen a byla přeložena do dalších jazyků.

Josef Lada je prý rasista
Romské sdružení Roma Realia zaslalo v roce 2010 na ministerstvo školství protestní dopis, v němž požadují, aby se knihy Josefa Lady nepoužívaly jako učební pomůcky ve školách. Romům vadí to, že v jedné z Ladových knih kocour Mikeš varuje před zlými “cikány”.
Sdružení rozčílil jeden z příběhů z knihy Kocour Mikeš, kdy se kocour setká s “cikány”.

“Ještě zoufale vykřikl “babičko!”, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne! Milé děti, ti lidé byli cikáni!”

Muslimy zase uráží na obrázcích Josefa Lady vepřík i kozel Bobeš. Pokud by tam byl pes, tak i ten, protože je touto komunitou považován za nečisté zvíře.

Dokonce i Babička Boženy Němcové se brzy dočká v české kotlině cenzury.
Babička má totiž na hlavě nebezpečný šátek, tzv. amíru, která je součásti zahalení celé postavy tzv. hidžáb. A to je kámen úrazu pro mnoho ochránců lidských práv. Zvláště, když babička je pravděpodobně katolička.

Švédská veřejnoprávní televize STV razantním způsobem upravila filmovou Pipi Punčochatou.
Svého otce už neoznačuje za krále Negrů ale jen králem. Paradoxní však je likvidace humorné scény, ve které si Pipi hraje na Číňanku a protahuje si oči do asijského tvaru.

Dvě populární knihy pro děti uznávaného švédského spisovatele a ilustrátora Jana Lööfa se už patrně nedočkají dalšího vydání, pokud ilustrátor nezmění své kresby.
Podle nakladatelství „Bornier Carlsen“ (2016) obsahují závadné „stereotypní zobrazení jiných kultur“. Kniha „Můj dědeček pirát“ vyšla poprvé roku 1966 je podle nakladatelství kontroverzní, protože se v ní hlavní hrdina setká s pouličním prodavačem jménem Abdullah a zlým pirátem Omarem. V knize „Chyťte Fabiána“ z roku 1997 je zas vyobrazen černý bubeník v sukni, s čelenkou z peří, slunečními brýlemi a spoustou náramků.

Francouzi zase vyřadili některé díly z velmi populárního Tintina.
Jedná se o scény, které poukazují na koloniální vykořisťování, kdy černoši jsou vykresleni v roli otroků. Francouzští a britští knihkupci problematické výtisky přemístili do oddělení pro dospělé a dětské knihovny je úplně vyřadily z katalogu. Nakladatel ale správně upozorňuje, že Tintina je třeba vnímat v kontextu kolonialismu.
Proti Tintinovi se postavili i původní obyvatelé (indiáni – first nation) kanadského státu Manitoba v roce 2014. Těm vadí, že v knize Tintin v Americe hrdina padne do rukou Indiánů, ocitne se u mučednického kůlu a hrozí mu, že ho jeho věznitelé budou skalpovat. Stěžovatelé žádali stažení knížky, která je stále nejprodávanější ze série Tintinových příběhů, ze sítě knihkupectví Chapters v hlavním městě státu Manitoba Winnipegu. Ti ovšem stáhnout knihu odmítli. V USA výtisky knížky Tintin v Americe zmizely z veřejných knihoven ve Winnipegu. Knihovny tak zareagovaly na podobnou stížnost domorodých obyvatel jako v Kanadě.

Existuje prý velmi problematická pohádka Ptáček.
Jedná se o pohádkový příběh, ve kterém se dívka zamiluje do sličného junáka. Jenže příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se stal problémem v arabském světě a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989. Byly prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Křižáky Henryka Sienkiewicze je třeba zakázat, kniha prý přepisuje historii.
Polský poslanec Chmielowski žádal v roce 2013, aby ze seznamu doporučené školní četby byla stažena kniha „Křižáci“ Henryka Sienkiewicze a řekl, že z knihy vyzařuje násilí a neměla by být čtena mládeží. Poslanec prohlašoval, že je třeba se podívat na historii „širším pohledem Evropské unie“. V „Křižácích“ jsou prý Křižáci vykresleni černobíle, rasisticky a subjektivně.

A přichází nejkontroverznější téma, Darwin.
Toho museli ve všech podobách  stáhnout v posledních 10 letech z výuky některých amerických škol, protože Darwin není v souladu s učením katolické či jiné cirkve. Co na to říká náměstek Boha Papež, fakt nevíme. Nicméně se to stává i na mnoha školách, kde se prosazuje ničím nepodložený a demagocický názor o tzv. Inteligentním designu.

The post Cenzura knih nebo jejich přepisování. Dětské knihy, které nabádají děti k rasismu a extrémnímu chování first appeared on Čítárny.

Já se přiznám k neznalosti, znám mnoho Vašich knih, ale tuhle zrovna ne. A tak pro ujištění, šlo tam opravdu o to, že maminka byla spíše v zajetí předsudků a touto „rasovou pointou“ příběhu bylo spíše to, že dospíváme k názoru, že ne všichni jsou takoví?
„Přesně tak. Ta špatná figura v příběhu je právě tahle maminka. Tři malí cikánci jsou v knize vlastně za hrdiny, i když si do nich občas šťouchnu, podle mě jsou napsaní tak, že vzbuzují sympatie.“

V případě, že by  prokázalo, že jde opravdu o rasismus, hrozí Vám nějaký postih?
“To opravdu nevím, za co by mi postih hrozil. Pokud by kniha, která má  podle mě, ale i podle mnoha posuzovatelů, výrazně protirasistické poslání, byla označena za rasistickou, byla by to už asi manipulace se svobodou slova. Ale nejsem právník.”

Máte na řešení této kauzy právníka, nebo zatím řešíte sama?
“Nikdy jsem na nic právníka nepotřebovala. Věřím, že Začarovaná třída nebude natolik začarovaná, abych tento postoj musela změnit.”

Jaký je Váš názor na tuto věc, proč podle Vás vznikla?
“Problém se poprvé objevil asi před třemi lety, pokud si dobře vzpomínám. Se stejnou ukázkou ve stejné čítance. Tehdy jsem se dívala na zprávy v televizi a najednou vidím malou romskou holčičku, jak slabikuje ona hrozná slova. A jedna romská maminka se z obrazovky bouřila. Tehdy to bylo plácnutí do vody, protože někdo asi aktivistům rychle vysvětlil, že ukázka je z knihy, která na Romy pohlíží s velkou dávkou sympatií.
Zdá se, že je to třeba vysvětlit znovu a důkladněji. Nemá cenu zastírat, že problémy v soužití s romskou menšinou tu jsou. Ale problémy se mají řešit. Jenže i řešení problémů je činnost, kterou se člověk musí naučit. Předpokládám, že to byl důvod, proč byla do čítanky zařazena právě tato ukázka z mé knihy.
Napadení ukázky a její nařčení z rasismu považuji za zneužití poslání literárního textu k politickým tahanicím. Nebo myslíte, že je náhoda, že se o závadnosti čítanky začalo mluvit právě v době vyostřených konfliktů v jistých částech republiky? “

Ne, to si nemyslím, navíc si vzpomínám na tu reportáž v televizi… V čem podle Vás spočívá “rasismus”?
“V tom, že manžel chce jezevčíka a já kokršpaněla?”

Jak vidíte stav dnešní společnosti právě v přístupu k těmto “nepřizpůsobivým menšinám?
“Já to vidím tak, že všem je třeba měřit stejným metrem. Při výhodách i přisankcích. Mně je úplně jedno, jaké barvy pleti je taxikář, kterého jsem si zavolala.
 Nebo úředník, který vyřizuje nějakou mou žádost. Zajímá mě jen to, jestli kvalitně odvádí svou práci. Pokud ji neodvádí kvalitně, měl by mít smůlu on a ne já. A je fuk, jestli je pleti zelené nebo třeba oranžové.

V případě, že byste se v některé ze svých knížek mohla dotknout opět podobného tématu, budete opatrnější?
“Ne. Opravdu se nedomnívám, že bych při psaní Začarované třídy v něčem chybovala. Tahle kniha je prověřená devíti lety své existence, třemi českými a dvěma zahraničními vydáními, přičemž se další chystají. Ani dnes necítím potřebu na ní cokoliv měnit.
A pokud mě nějaké téma zaujme, tak o něm prostě napíšu. Užívám si totiž svobody vyjadřování.
A vůbec se nebojím problémových témat.
Jinak bych nemohla napsat pro šestileté děti knihu o Alzheimerově chorobě (Lentilka pro dědu Edu – Cena knihovníků Suk 2006, nominace na Zlatou stuhu 2006, 4. místo v anketě 20 nejčtenějších knih roku – Suk 2006), o poměrech v některých dětských domovech (Držkou na rohožce – nominace na Zlatou stuhu 2010), o třeťákovi na invalidním vozíku (Kluk a pes, vyšlo letos) nebo o vztazích homosexuálů (Blbnutí s Oscarem – vyjde za necelý měsíc).
A věřte, že ke každému psaní přistupuji s velkou láskou a velkou pokorou. Dětský čtenář vám totiž nic neodpustí. Začarovanou třídu, na rozdíl od ministerstva školství, děti s nadšením přijaly.”

Napadá mě ještě jedna otázka… poskytla Vám vůbec média prostor, než zveřejnila takové obvinění?
“Ano, včera mi volala redaktorka z NOVY a já jsem jí poslala písemné vyjádření. Nakonec chtěla, jestli bych nepromluvila přímo na kameru.
Nechala jsem vší práce a rozjela jsem se na Barrandov, protože po telefonu, jak mi také nabízeli, jsem odpovídat nechtěla.
Do kamery jsem řekla asi pět delších vět, v odpoledních zprávách zazněla jediná.
Něco v tom smyslu, že jsem překvapena reakcí, protože Začarovaná třída je kniha proromská. Nezasvěceným lidem z ulice dali větší prostor. Ale oceňuji, že mi redaktorka zavolala a tu možnost vůbec dala. Efekt byl ovšem mizivý.
Odpoledne mi pak volali z lidovek.cz, to jsem Vám vlastně psala a posílala. Jinak nic.”

The post Ivona Březinová: Způsob napadení mého textu za údajné propagování rasismu považuji za neprofesionální a nešťastné first appeared on Čítárny.

Ukázka z knihy Začarovaná třída je rasistická, sdělila médiím paní Šimůnková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, aniž by knihu četla a seznámila se s názory odborníků. Jinak by totiž věděla, že knihu pozitivně podporuje Rómské muzeum a kniha byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY. Přes toto ocenění a další, která jsou vypsána níže, byla pasáž z této knihy, uveřejněna v čítance pro druhé ročníky ZŠ označena Monikou Šimůnkovou, za rasistickou a bylo požadováno, aby ministr školství tuto učebnici stáhl ze škol.

Nyní máte možnost posoudit sami a selským rozumem, do jaké míry je ukázka rasitsická a do jaké míry je úřednické odsouzení knihy absurdní. Je zcela zřejmé, že problém vyvolávání rasismu v ukázce žádný není, ale naopak vede děti k toleranci a pochopení problému. To, co se ale skutečně stává rasismem a rozdmýcháváním rasistických emocí je právě nezodpovědná medializace ze strany vládních úředníků a některých neprofesionálních novinářů. Viz článek: Novináři označili Ivonu Březinovou nepřímo za rasistku
Děkujeme paní Kovalové za odkaz a přidáváme do článku:
Zdarma ke stažení Pracovní list ke knize Začarovaná třída

Muzeum romské kultury – posouzení úryvku pro učebnici Čítanka pro 2. ročník – ke stažení

Oficiální tisková zpráva zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové, neoprávněně a hloupě odsuzující již schálený text jak romskou komunitou tak MŠTV

 Ocenění knihy Začarovaná třída:

1. Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.
2. Kniha Začarovaná třída dostala v roce 2002 Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.
3. Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).
4. V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.
   
   Údajně sporná ukázka z knihy

„Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky vůbec nemám bavit.“ Šeptala jednoho dne o přestávce Madla holkám. „Jo? A proč?“ vykulila Radka oči. „Máma říkala, že to jsou cikáni. A cikáni jsou prý špinaví a kradou.“
„Kradou? Jako lupiči?“
„Asi. A pak je policajti chytí a zavřou je do vězení.“
„Nepovídej,“ ohradila se Eliška, která vždycky ví úplně všechno. „Děti se přece do vězení nedávaj. Jenom do polepšovny.“
„To je jedno,“ mlela Madla svou. „Ale jsou tam zavřený. Za trest.“
„Kdo je zavřený?“ zeptal se Aleš, který zaslechl poslední část rozhovoru.
„Ale…ta nová samoobsluha na rohu,“ řekla honem Eliška a podívala se na Madlu výhružným pohledem.
Jenže při tělocviku se nacvičovaly tanečky a Madla zbyla zrovna na Maroše.
„Já s ním tancovat nebudu,“ řekla rozhodně a pro jistotu schovala obě ruce za záda.
„Ne? A proč ne?“ podivila se paní učitelka.
Madla koukala na bílé špičky svých nových tenisek a zarytě mlčela.
„Tak proč s Marošem nechceš tancovat?“ nedala se paní učitelka odbýt.
„Je špinavej,“ vyhrkla Madla a oči při tom nezvedla ani o kousíček.
Chudák Maroš zčervenal jako rak. Pak mrkl na svoje nehty ozdobené smutkem, jak cestou do školy vyhrabával důlek pro kuličky, a honem je schoval za zády přesně jako Madla.
„No, vy jste mi ale pěkný taneční pár,“ vyhrkla paní učitelka, protože ji nic jiného nenapadlo. Pak si ale všimla Marošova zrudlého obličeje a řekla: „S Marošem budu tedy
tančit já. A ty si, Madlo, tancuj třeba s princem.“
„S princem?“ vydechla Madla. Ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádný princ v tělocvičně nebyl.
A pak se ozvalo tiché lusknutí a jedno stropní svítidlo v tělocvičně se proměnilo v obrovský bublifuk. Od stropu, kde byly upevněny kruhy, tyče a  šplhací lana, se začaly pomalu, ale úplně pomaličku snášet krásné mýdlové bubliny. Bylo  jich tolik, až to vypadalo, že v tělocvičně duhově prší. Jenže pak se všechny bubliny slily v jednu elikánskou mýdlovou kouli. Ta koule se dokutálela až k Madle, udělala chlamst a Madlu spolkla. Madla zevnitř bušila do jejích stěn rozzuřenými pěstičkami, ale moc jí to nepomáhalo. Jenom kouli převrhla a před zraky udivených dětí se rozkutálela tělocvičnou. U žíněnek si koule trochu poskočila, udělala kotoul ve vzduchu a pak už si to velkou rychlostí hnala k žebřinám.
„Au,“ ozvalo se za chvíli. „Vždyť budu samá modřina!“
Dětem už bylo Madly líto, ale mýdlová bublina ji jen tak nepustila. Lájoš a Maroš se o něčem chvíli dohadovali, ale pak se přece jen ozvalo tiché lusknutí prstů, koule hlasitě praskla a zmáčela Madlu hustými obláčky pěnivého mýdla. Bylo po tanečních. Místo nich dostal každý žák 3. C hadr a až do konce hodiny všichni vytírali v tělocvičně podlahu. Však to taky bylo o hodně lepší než nějaké tancování. Podlaha krásně klouzala a dalo se na ní bruslit a jezdit jak namydlený blesk. Po tělocviku byli všichni voňavě umytí, a i Marošovi a několika dalším klukům odplavala špína z nehtů. Jenom vlasy těch tří malých kouzelníků snad byly ještě černější než dřív. „Teď bych si dal pořádnou porci zmrzliny,“ povzdychl si Jakub, když už zase seděli ve třídě.
Lájoš, Maroš a Pišta na sebe mrkli, ozvalo se lusk lusk a na každé lavici se objevil pohár se třemi různobarevnými kopečky. Vlastně na každé lavici ne, protože Madla žádnou zmrzlinu nedostala.
Jak to zjistila, dala se do takového breku, že úplně promáčela tři kapesníky.
„Nesnáším uřvaný holky,“ řekl za chviličku Maroš. Luskl ještě jednou prsty, a než bys řekl šmidli fidli, stál před Madlou pohár jako před kýmkoliv  jiným. Okamžitě přestala brečet a udiveně se zadívala na Maroše.
„Neboj, není kradenej,“ řekl Maroš a posvítil na Madlu zářivě bílými zuby.
Madla si ještě promyslela, co by tomu asi řekla její maminka, kdyby ji viděla, jak tu sedí nad zmrzlinou od toho Demeterovic černého kluka. Ale skleněný pohár jen zářil a i lžička se zdála být úplně čistá. A tak se Madla pustila do zmrzliny tak rychle, až hrozilo vážné nebezpečí, že dostane angínu.
„Všichni cikáni třeba nekradou,“ uvažovala mezi lžičkami vanilkové zmrzliny. „Všichni cikáni nemusejí být špinaví,“ přemýšlela, když se pustila do jahodové. „Někteří cikáni
mohou být i docela hodní,“ rozhodla se nad kopečkem čokoládové. „Budu to muset mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.“

The post Začarovaná třída Ivony Březinové: Rómské muzeum nevidí v knize žádné rasistické texty first appeared on Čítárny.