Co je demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.

Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andrease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

The post Demokracie ve starém Řecku. Stručná historie nejvíc zneužívaného slova v politice first appeared on Čítárny.

Gerald Durrell byl neobyčejný přírodovědec a hlavně vypravěč. Byl můj oblíbený autor z dětství a asi první skutečný učitel. Během několika měsíců jsem přečetl všechny jeho knihy v naší městské knihovně. Z jakou vášní a radostí jsem pak procházel lesy a louky za naším domem a začínal vidět neviděné.

Gerald Durrell (7. ledna 1925 – 30. ledna 1995) zakladatel přírodovědecké stanice a malé ZOO na ostrově Jersey mezi Anglií a Francií je dnes skutečnou legendou stejně jako třeba Cousteau.
Popularizátor ochrany zvířata a přírody vůbec byl nejen vědec, ale také vtipný a moudrý vypravěč. Kniha O mé rodině a jiné zvířeně je z jeho prvních, která mu přinesla i slávu. Je sice o ostrově Korfu, kde prožíval dětství, ale už tam cítíme jeho neobyčejný zájem o vše živé na celé naší planetě. A s humorem jemu vlastním nám to dává najevo.

Knihu lze nalézt i jako audioknihu. Bohužel Dejdarův hlas nebyl podle mě šťastný výběr.

Moto: (W.Shakespeare: Jak se vám líbí)
Je to melancholie jen a jen má, složená z bezpočtu trestí, překapaná z bezpočtu látek: je to vlastně souhrn mých pozorování z cest, která ustavičně rozjímám a která mě halí do oparu nejhlubšího smutku.
O mé rodině a jiné zvířeně / Gerald Durrell /

Ukázky z knihy, které vás ke knize dopábí ))

SLOVO NA OBHAJOBU
„A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností!“
Bílá královna – L. Caroll / Alenka: Za zrcadlem / Překl. A. a H. Skoumalovi

Toto je historie pětiletého pobytu na řeckém ostrově Korfu, kam jsem podnikl zájezd se svou rodinou. Původně jsem zamýšlel napsat mírně nostalgické líčení přírodopisných poměrů ostrova; dopustil jsem se však vážné chyby, když jsem již na prvních několika stránkách uvedl do knihy svou rodinu. Neboť jakmile se její členové octli na papíře, všichni se tu ihned začali prosazovat a přizvávat s sebou do kapitol nejrůznější známé. Toliko s největšími potížemi a s vynaloženém nemalé dávky lstivé taktiky se mi podařilo místy vyšetřit několik stránek, které jsem mohl věnovat výhradně zvířatům.

Na následujících stránkách jsem se pokusil přesně a bez nadsazování vykreslit obraz naší rodiny; všichni se tu jeví tak, jak jsem je viděl. Ale na vysvětlenou některých jejich zvláštnůstek v jednání bude snad namístě, abych uvedl, že v té době, kdy jsme byli na Korfu, byli všichni členové rodiny velmi mladí; nejstaršímu Larrymu bylo třiadvacet, Lesliemu devatenáct, sestře Margo osmnáct a já byl nejmladší – desetiletý – tedy ve věku útlém a lehce přístupném dojmům. O matčině stáří jsme nikdy neměli dost jistoty z toho prostého důvodu, že si jakživo nemůže vzpomenout na datum svého narození; o ní mohu říci jedině tolik, že byla dost zralá, aby měla čtyři děti. Na její naléhání musím také připojit vysvětlení, že je vdova – jak poznamenala bystrozrace, člověk nikdy neví, co všechno může lidem napadnout.

Abych mohl těch pět let příhod, pozorování a příjemného života stěsnat do elaborátu poněkud méně obsažného, než je ¨Encyclopedia Britanica¨, nutně jsem musel zhušťovat, redukovat a přemísťovat, takže z původního sledu událostí zbývá velmi málo. Rovněž jsem byl nucen vynechat leckterou příhodu i postavu, které bych tu byl rád vylíčil.
Je pochybné, zda by bývalo došlo k napsání této knihy, nebýt pomoci a nadšeného povzbuzování osob dále uvedených. Zmiňuji se o nich proto, aby bylo možno přičíst vinu těm, kdo to zasluhují.
…
„Co se stalo Lesliemu?“ zeptala se máti.
Nezůstala na pochybách dlouho, protože Leslie se objevil na verandě pouze s ručníkem přes boky.
„Gerry,“ rozkřikl se bratr s obličejem silně zrudlým vzteky. „Kde je ten kluk?“
„Ale, ale, synáčku,“ napomenula ho máti konejšivě, „co se děje?“
„Hadi,“ utrhl se na ni Leslie a prudkým pohybem ukázal krajní délku plaza, a potom rychle chňapl po ručníku, který mu začal padat, „hadi – to se děje!“
Účinek na hosty byl zajímavý. Kdo nás znal, sledoval celou scénu s dychtivým zájmem; nezasvěcenci zas uvažovali zvědavě, zdali Lesliemu nepřeskočilo v hlavě, a nevěděli si rady, mají-li celou věc přejít bez povšimnutí a pokračovat v hovoru, nebo mají-li po něm skočit, než se na někoho vrhne.
„O čem to vlastně mluvíš, synáčku?“
„Ten kluk sakramentská naházel do té všivé vany plno hadích potvor,“ volal Leslie, aby bylo všechno dokonale jasné.
…
Když slunce zašlo a gekoni se začali probíhat po šerých stěnách domu, Odysseus se probouzel. S chutí si zívl, protáhl si křídla, pročistil ocas a potom se tak prudce oklepal, že všechno peří se mu zježilo jako plátky chryzantém, do níž se opřel vítr. S krajní bezostyšností vyvrhl chuchvalec nestrávené potravy na noviny prostřené na zemi k tomuto i k dalším podobným účelům. Takto přichystaný k nočnímu lovu zahoukal zkusmo “taj-hú,” aby se ujistil, že je řádně při hlase, a potom se měkkým tichým letem pustil kolem pokoje, nesl se tiše jako smítko popela a přistál mi na rameni. Krátkou chvíli tam poseděl, ďobal mi po uchu, a nato se znovu oklepal, zanechal citových výlevů a zpraktičtěl. Odlétl na lavičku u okna a znovu zahoukal tázavým “taj-hú?” a přitom se na mne díval svýma medově žlutýma očima. To bylo znamení, že si přeje, abych otevřel okenice. Jakmile jsem otevřel dokořán, vylétl oknem, v němž se nakrátko zarýsovala jeho silueta na pozadí měsíční oblohy, než se ponořil do tmy mezi olivami. Za okamžik na to se rozlehlo jeho hlasité vyzývavé “taj-hú! taj-hú!”, varovné upozornění, že Odysseus se právě vydává na lov
…
Ležel jsem roztažený v hedvábně hebké vodě, zevloval očima po obloze a jenom jsem pohyboval lehce rukama a nohama, abych se udržel na hladině; díval jsem se na mléčnou dráhu, rozestřenou jako šifonový pás přes klenbu oblohy, a uvažoval jsem, kolik hvězd asi obsahuje. Ještě jsem mohl slyšet hlasy ostatních, jak se na břehu smějí a hovoří, až se to rozléhá nad vodou, a když jsem zdvihl hlavu, mohl jsem rozeznat místo, kde sedí, podle pravidelného pohybu ohýnků jejich zapálených cigaret.
Jak jsem se tak zasněně a mimovolně nechával vodou nést, náhle jsem se vylekal, když jsem docela blizoučko vedle sebe zaslechl plesknutí a zabublání vody, po němž následoval protáhlý, hluboký vzdech, a když mě nečekaně rozhoupaly drobné vlnky.

Chvatně jsem se vzpřímol a začal šlapat vodu a rozhlížet se, jak daleko jsem se nechal odnést. Nadmíru jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že jsem nejenom značně daleko od břehu, ale rovněž i od Ochechule, a ani zdaleka jsem nemohl tušit, co je to asi za zvíře, co kolem plave v té černé hloubce pode mnou. Slyšel jsem dobře ostatní, jak se na břehu smějí bůhvíčemu, snad nějakému vtipu, a viděl jsem, jak někdo odhodil nedopalek cigarety vysoko k obloze jako červenu hvězdu, která se obloukem snesla a zhasla na krajíčku moře.
Byl jsem čím dál tím neklidnější a užuž jsem chtěl zavolat o pomoc, když tu ve vzdálenosti asi dvaceti stop jako by se moře s tlumeným svistem a žblunknutím rozčíslo, objevil se lesklý hřbet, ozavalo se hluboké, spokojené nadechnutí a hřbet se znovu ponořil nad hladinu. Měl jsem taktak čas rozpoznat, že je to delfín, a už jsem zjistil, že jsem v samém středu jejich hejna. Zahemžili se kolem mne, labužnicky funivě dýchali a jejich černé hřbety se blýskaly, jak se v měsíčním svitu vyhrbovali.

Muselo jich být snad osm, a jeden se vynořil tak blízko, že by bylo stačilo, abych plaval tři tempa kupředu, a byl bych se dotýkal jeho černé hlavy. Házeli sebou a ztěžka nadechovali a tak si hráli přes celou zátoku a já plaval s nimi a jako očarovaný jsem pozoroval, jak se vynořují na povrch, rozčísnou vodu, zhluboka se nadýchnou a pak se opět ponořují pod hladinu, takže po sobě nechávají jenom rozpínavý kotouč pěny, jedinou známku, že byli nad vodou.

Za chvíli, jako by uposlechli nějaký signál, obrátili se a zamířili ven ze zátoky ke vzdálenému břehu Albánie; a já šlapal vodu a pozoroval jsem, jak odplouvají do dálky v bělostném řetězu měsíčního světla, jak se vynořují jejich lesklé hřbety a jak se zas s hřmotnou extází ponořují do vody vlažné jako čerstvé mléko. Nechávali za sebou stopu velkých bublin, které se na hladině houpaly a nakratičko zazářily jako miniaturní luny, než pod vlnkami zanikly.

The post Gerald Durrell a jeho nejčtenější kniha O mé rodině a jiné zvířeně first appeared on Čítárny.

Proč Aristofanés promítl svůj negativní pohled na hnutí sofistů, jež v Athénách jeho doby mělo výrazný vliv, právě do Sókrata, zůstane asi navždy otázkou. Sókratés se totiž díky Platónovi, který se k němu hlásil jako k učiteli, stal pro západní myšlení přímým antipodem sofistů.

Střet mezi Sókratovým étosem a hloupostí, přízemností sofistů nacházíme ve slavných dialozích Prótagoras a Gorgias, nazvaných podle dvou hlavních proponentů sofistiky.
Ale též druhý z obou stěžejních zdrojů, jež nám zprostředkovávají postavu Sókratovu z pozice žáka, totiž Xenofón a jeho Memorabilie, nedává žádný důvod pro Aristofanovu nevraživost, spíše naopak.

Nejúspěšnější athénský skladatel komedií zastával naopak podobné konzervativní postoje jako tento Sókratés, který (na rozdíl od Sókrata Platónova) nenese žádný étos osobní odpovědnosti proti běžné slepotě nereflektovaného života.
Xenofón i Aristofanés věřili, jak lze vycítit z jejich spisů, v tradiční hodnoty, a to především z pragmatických důvodů.
Slavný Sofokův střet mezi Antigonou a zákony obce by je oba postavil na druhou stranu.

Aristofanovy Oblaky, dovedné, ale prosté zesměšnění, ba přímo politické obvinění Sókrata ze zločinů, za něž byl později popraven, představují pro pozorného čtenáře nejedno dobrodružství úvah nad tím, čeho nebo koho se to vlastně konzervativní Athéňané báli.
Nebyl Sókratés v důležitém smyslu nakonec opravdu sofista?

Děj Oblaků je velmi jednoduchý a dá se shrnout takto:
Měšťan Strepsiadés se trápí dluhy, které mu natropil jeho nezvládnutý syn. Napadne ho, že by se mohl zbavit potíží, dá-li syna na učení k Sókratovi, jehož zkoumání se vysmívá tradičním názorům, aby za ně dosadilo své výmysly, a to i v otázce hodnot.
Sókratés má syna naučit, jak dokázat jakémukoli věřiteli, že je v neprávu. To se také stane, celá věc se však obrací proti samotnému Strepsiadovi, neboť jej syn, nectící staré dobré mravy, začne bít a dokáže mu dokonce, že ho bije právem.

Stejně jako děj jsou i dialogy srozumitelné, všude se setkáváme se žlučovitou ironií Aristofanovou, s níž deklasuje všechny postavy příběhu.
Snad i proto Oblaky u athénského publika nezaznamenaly významnější úspěch, jsou totiž útočnější a trpčejší, než by se na komedii slušelo.
Navzdory tomu autor právě tuto hru potřebuje diváku označit za svou nejlepší, a proto k původnímu textu připisuje výtky, které pronáší náčelnice sboru a jež působí prkenným, vnucujícím se dojmem. Osočuje soupeře, kteří prý skládají laciné komedie, stojící na necudné frašce.

Oblaky mají proti lacinému smíchu, to Aristofanovi nutno přiznat, závažné poselství:
Athénám hrozí mravní rozpad, jestliže nedohlédnou na sofisty. Ti ze sofistů, kteří měli vliv ve vyšších kruzích a nechali se dobře platit, Aristofana asi netrápili – on přece nebyl proti sofistice z principu. Vadit mu ale mohl právě Sókratés, který diskutoval rád s každým a zdarma, ba svým vzezřením a původem vzbuzoval důvěru prostých lidí.

Ať už se u Sókratova působení jednalo v konečné intenci o cokoli, lze chápat, že Aristofanovi to bylo jedno: bál se praktického efektu na hlupáky, jakým byl Strepsiadés.
Podobných hlupáků sedělo v hledišti asi mnoho a dramatik mohl sázet na to, že se v něm nepoznají, když zvýrazní jeho negativní rysy (málokdo pozná sám sebe v karikatuře sebe sama).
Nepozná-li Strepsiadés sebe sama na jevišti, snadno odsoudí Strepsiadovo tupé jednání, na něž míří hrot hry.
Autor karikoval taky Sókrata, proto ostatně postava nese přímo jméno žijícího muže.

Lidé patrně věděli, že Sókratés nemá žádnou svou školu, v níž by kázal o různých důmyslných přírodovědných zkoumáních (na ty hra útočí obzvláště sarkasticky), že nikoho neučí, jak obstát u soudu, ať proti pravdě nebo proti lži, a proto Aristofanés Sókrata odhaluje. Ukazuje obecenstvu údajnou pravou, i když skrytou tvář filozofa. Chce v něm najít zosobnění něčeho, čeho se bojí a co považuje za naléhavý problém obce.
Co to je? Všechno v Oblacích je účelový útok až na jednu věc – je to Sókratovo popření božství tradičních bohů a vysvětlení přírodních úkazů pomocí materiálních příčin.
Proto Aristofanův Sókratés uznává za božstvo pouze Oblaky.
Tento iónský způsob myšlení nemohl být v té době v Athénách, matce všech Iónů, ničím neobvyklým. Kritizuje obvyklé mínění a hledá rozumnou, střízlivou pravdu. Platónův Sókratés je právě takový a je už jedno, že na této cestě docházel spíše ke konzervativním názorům.

 Jak snadno lze popřít Dia a přijít s jiným výkladem bouřky, než je to tradiční! Zde je ta zásadní pasáž:

„Strepsiadés: Ach, pro pána krále, olympský Zeus
vám není pražádné božstvo?

Sókrates.: Zeus? Jakýpak Zeus? Jen netlachej;
ten není.

Strepsiadés: Že není? Co pravíš?
A kdože nám sesílá z nebe déšť?
Chci slyšet odpověď na to!“

Co mohl Strepsiadés jiného říci? Co by mohl sám Aristofanés proti prostému popření bohů vyargumentovat?

A Sókratés tu odpověď dává. Proč to dramatik připustí?
Je mu totiž jedno, zda je ta odpověď fakticky správná, či ne: nechá Sókrata odpovědět, aby v celém kontextu hry ukázal na to, že odpověď není důležitá, neboť zpochybnit bohy může jen hanebný podvodník a šibal – Sókratés.
Pouhá možnost tak či onak podkopávat tradiční mínění, již Aristofanés z působení Sókratova musel patrně vycítit, vede v polis k pohromě, a proto je třeba ji pevně spojit s nejhoršími vlastnostmi, aby se stala navždy tabu.

Na otázky, zpochybňující bohy, se nesmí hledat odpovědi. Proč?
Protože potom je všechno zpochybněno a de facto se všechno může. Strepsiadův syn Feidippidés se po návratu ze Sókratovy školy chová opravdu tímto způsobem. Všechno navíc dokáže potměšile vyargumentovat.

Tato Aristofanova nedůvěra v konstitutivní logos, k níž se nakonec svou Ústavou přiklonil i Platón, to odmítnutí mravní spontaneity, jíž je třeba v člověku jen pomoci k porodu (u Platóna Sókratés mluví o svém porodnickém umění), je vskutku v rozporu se Sókratem, jak ho známe z raných Platónových dialogů, které snad lze pokládat za autentické zachycení učitelovy osobnosti.
Míří navíc ne jen na Sókrata a sofistiku, ale i na starší iónskou filozofii vůbec. Krom toho je velmi mělká.

Aristofanés v Oblakách podléhá (patrně vlivem celkové frustrace z prohrané peloponéské války) strachu ze změn, nereflektuje nijak povahu novot, nýbrž drtí je paušálně a hrubým způsobem.
Athény přitom – na rozdíl od největšího rivala, Sparty – v odvaze ke změnám starých řádů vyrostly do slávy demokratické éry.
Aristofanés, Platón, Xenofón a další tuto tradici ovšem opustili. Ve svém vlastním puzení k jistotám minulosti nám zprostředkovávají právě člověka, jenž patrně uzavíral minulou etapu vývoje myšlení a jemuž proto nemohli porozumět.

Kdybych se tedy chtěl vrátit k otázce, zda Sókratés přece jen nebyl sofista, mohl bych nyní připustit, že konzervativně smýšlející a po prohře v peloponéské válce působící myslitelé si mohli na sofistiku utvořit vlastní, dosti zkreslený názor.
To však už není předmětem této recenze.

Aristofanova hra Oblaky je natolik prostá, že by ji nemělo smysl vůbec recenzovat, kdyby v ní nebylo obsaženo zajímavé, netriviální svědectví o podivném strachu společnosti z asi nejslavnějšího filozofa všech dob, jenž ho vsál do víru sofoklovské tragédie, končící popravou. Sókratés a jeho soud dělají z Oblaků hru netriviální a stále aktuální.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Aristofanés. Oblaky. Dovedné zesměšnění a obvinění Sókrata ze zločinů, za něž byl později popraven first appeared on Čítárny.