Smrtelné stroje je ten typ novely pro mládež, kterým se ještě za času mého dětství v sedmdesátých letech dvacátého století říkalo „nezfilmovatelné“. Je to racionalizovaný zlý sen a pro pár unavených intelektuálů asi blábol. Ale…

Podobné prózy se, musím ještě dodat, sice i tenkrát natočit daly, ale pouze v animované podobě, jak se to roku 1978 poštěstilo Pánovi prstenů. Nu, a slavný režisér Peter Jackson dostal později šanci zpracovat Tolkienův bestseler znovu – a již jako „normální“ snímek s živými herci. To se ovšem přihodilo teprve o hezkou řádku roků nato a týž Jackson nyní a s dalším odstupem převedl na plátno (i když už pouze jako producent) právě Smrtelné stroje.

O těch zde: s jistým odstupem píše ve své recenzi František Fuka, jak však je proň (i) při jeho inteligenci typické, předlohu nikdy nečetl.
A ani se mu zase tak moc nedivím. Ani já bych ji možná nečetl. Kdo ví.

Ale první české vydání (2005) se v mém případě náhodou strefilo právě do momentu, kdy pro podobná dobrodružství dozrával můj syn, i předčítal jsem a předčítal tenkrát knihu za knihou, a to nahlas, a netoužím se dodatečně bíti v prsa, avšak už tenkrát jsem si uvědomil, že se Reevova prvotina něčím vymyká nejběžnějším fantasy.
Čím přesně, jde stěží vyjádřit, ale například se tu snad až příliš umírá. Kulil jsem nad tím oči (a trochu mi to připomínalo krváky Edgara Rice Burroughse), ale jedno přiznám. O zfilmování něčeho PODOBNÉHO mě snít rozhodně nenapadlo.
{youtube}p5FTv9OAGKE{/youtube}

Udělal jsem tím asi chybu, ale nevím, a koneckonců je otázkou, nakolik se adaptace vyvedla. Stala se oříškem hodným mistrů, ale my všichni současně dobře víme, že podobné knihy produkují tolik vizí, kolik si získají vnímavých čtenářů. Jakékoli rapidní zdefinitivnění jediné z těch vizí pak může nastolit i pěkný, ne-li samolibý trapas. Ba kolaps.

A ne? Něco jste si vysnili, když už jste o těchto dobrodružstvích čítali nad postýlkou ratolesti, a hu! Ono… nám to teď vypadá i s těmi podvozky krapet jinak. Ne zle, ale… Původní sen čtenáře nemůže být nikdy naplněn! Přetaven do reality ani nemusí vždy obstát a trochu se to možná prokázalo při pokusu adaptovat Zlatý kompas. Spisovatel Philip Pullman, Reeveův britský souputník a konkurent, by o té nešťastní záležitosti mohl ještě dnes vyprávět, ale asi spíše sklesle.

Hlavním hrdinou Smrtelných strojů je patnáctiletý sirotek Tom Natsworthy, učedník historie ve specifickém muzeu budoucnosti, která je vzdálena tisíce let od nás.
A protože čteme dystopii, před tisíciletími proběhla krutá, tzv. Šedesátiminutová válka (s velkým Š na začátku). „Znamenala konec starověku,“ dočítáme se… a byla jedinou smrští atomových bomb i „náloží s upravenými viry“, které se znenadání na lidi přiřítily z oběžných drah okolo Země. Až po nějakém čase se pak vynořil geniální inženýr (a „urbanistický darwinista“) Nikolas Quirke, a ten přebudoval Londýn na „první mobilní město“, které se víc nemuselo obávat zemětřesení. Těch totiž zatroleně přibylo.

Město na kolečkách nezůstalo samo a krutá doba vedla až k tomu, že se roztoulaná města začala navzájem „požírat“. Větší měla – podle očekávání – navrch. Podivná to Anglie! Divný to svět krve a zmaru, do kterého se poněkud apatický Tomáš narodil.

Anglie navíc zůstala opuštěna i moři a pouze po jejich dnech se teď prohání nenažraný Londýn na housenkových pásech. Loví menší sídliště a celý Atlantik bohužel vyschl, ale třeba „Puerto Angeles“ plove kdesi a tou samou dobou na vlnách modravého Pacifiku a „Arkangel“ zase bruslí na železných skluznicích po zamrzlých mořích severu.
Oproti tomu a už ze zásady nehybné zůstávají pevnosti Ligy antimobilistů.

Autor tohoto bizarního románu Philip Reeve (*1966 v Brightonu)
byl původně knihovníkem a je taky ilustrátor. Druh jeho fantazie na kreslení upomíná a ne každý, uznávám, si hned umí představit Londýn seskládaný v patrech a vrcholící Katedrálou Svatého Pavla. Tou, co tam není náhodou, protože nabude v románu až děsivého významu.

Nu, a tento groteskní Londýn vzdáleného budoucna, je místo, ve kterém zůstaly surreálně vetknuty i zbytky původních parků (Bloomsbury, Kensingtonské zahrady) a snad i zastávek podzemní dráhy.
A ulic (Tottenham Court Road) nebo i celičkých „legendárních“ čtvrtí (Horní i Dolní Holborn, Bakerloo). To vše pak nacházíte s děsivou samozřejmostí propojené vertikálními výtahy – a dole čeká Břicho.
„Tráví“ tam sežraná slabší městečka, a to tak, že je rozřezává kotoučovými pilami o velikosti ruských kol, a rozebírá je a rozkrádá. Vítězové (tito svébytní šílení Maxové) totiž potřebují potraviny a uhlí a pasou i po zapomenutých technologiích. Počítače jsou v těch letech pouze věcí z legend a svět – opět – zná pouze mechanické technologie.
A pakliže student a učedník něco nedodrží? Putuje, byť na chvilku, do arestu uvnitř zlověstného žaludku, aby tam vypomáhal. Byť a naštěstí jde o výpomoc v jeho vlastním oboru.

Tom jinak žije občasným denním sněním a vzývá hrdiny. Nad postelí má obrázek svého vzoru, vrchního historika a nejslavnějšího londýnského archeologa Thaddeuse Valentina, autora knihy America Deserta – napříč mrtvým kontinentem s puškou, fotoaparátem a vzducholodí, a obdivuje taktéž Valentinovu dceru, svou vrstevnici. Nu, a co se nestane? Právě s nimi se následkem onoho úvodního vykázání dolů do Břicha… setká.
Valentin je tříoký charismatik, přičemž to třetí, modré oko, má na čele, a jde o cechovní znak historiků „obrácený do minulosti“. A dcera? Půvabná Katherine opatruje bílého vlka z Ledové pustiny, kterého tatínek získal ještě jako štěně. Jeho matku zabil a… A jak to má v obdobných příbězích být, ani tady nebude každý tím, kým se na počátku jeví.

I putujeme s hrdiny fascinujícím světem postapokalyptické budoucnosti, v níž se lidé bohužel, ale dosti logicky i nadále dělí na chudé a bohaté, a autor nás tudy provádí postupně až systematicky.
I když s rafinovanou svižností a v rámci kupředu uhánějícího, zvratů plného děje. Obrazotvornost je určitě dar, který umí uhranout, a zde až překvapivě funguje. Není věru těžké si zvyknout na autorovo až filmové vidění a zvlášť děti se do této verze steampunkového světa propadnou již po pár odstavcích.
Klady románu ovšem jsou i v tom, že je pln detailů a že není zvlášť obsáhlý. Má 37 nedlouhých kapitol, ukončených obvykle jaksi až „brakovým“ vystupňováním napětí, a má pouze dvě části. Ta druhá přitom je podstatně kratší a kapitol má čtrnáct. Neprozradím asi nic, když teď připomenu, že však Reeve úspěšné (a původně bez přesného plánu tvořené) dílo rozšířil v celou tetralogii (2001-2006), přičemž aktuální film v mnohém vyšel, ano, rovnou z ní. (Avšak ne úplně a druhý – a do češtiny rovněž již dávno přeložený díl – se jmenuje Pomsta jednooké letkyně.)

Tetralogie, dodejme, byla pak Reevem roku 2011 rozšířena o pátý, ale už kratší díl… a nadále nese oficiální titul Mortal Engines Quartet.
Na Američany to ale možná znělo moc sofistikované, takže v USA se celek jmenuje Hungry City Chronicles. A Phillip Reeve? Mimo to už stačil vytvořit šest dalších fantasy sérií.

Ale vraťme se ještě na začátek, kdy tato „věc“ neměla prakticky žádný komerční punc.
Valentin svého mladistvého (a naivního) obdivovatele záludně srazí do propasti (což mohu prozradit), a to nejen z toho důvodu, aby se kluk popasoval s pustinami „venkova“. Tom se s nimi však popasuje a vbrzku i zjistí, že pomstu „králi historiků“ kromě něj slíbila jistá Hester Shawová, jejíž rodiče Valentin zahubil. A jíž… Inu, jíž ublížil způsobem, který až podezřele a lehce lacině asociuje klasický Hugův román Muž, který se směje.
Realitou ovšem taky je, že tu nepůjde pouze o osobní vztahy; a jak už tomu v těchto případech bývá, kráčí rovnou o osud světa.
Smiřme se s tím!

P. S. Oproti filmu nejsou v londýnském muzeu sochy žádných „bohů Mimoňů“, které, jak se v budoucnu traduje, uctívali obyvatelé dávné Ameriky ve 21. století, ale stojí tam „ohromné“ sochy psa Pluta a myšáka Mickeyho. O nichž platí totéž.

Smrtelné stroje jsou knížka vydaná v Londýně poprvé roku 2001 nakladatelstvím Scholastic Children´s Books a v Praze UŽ PODRUHÉ roku 2018 nakladatelstvím Mladá fronta.
Philip Reeve: Smrtelné stroje. Přeložila Dominika Křesťanová. Mladá fronta. Praha 2018. 2. vydání
„Pro čtenáře od 10 do 1000 let.“
ISBN 978-80-204-4441-7

The post Film Smrtelné stroje a románová předloha spisovatele a ilustrátora Reeveho first appeared on Čítárny.

Líbilo by se Vám uhánět futuristickou krajinou v pojízdném městě? Naskočte si s Philipem Reevem do jeho příběhu Smrtelné stroje a nechte se přenést do daleké budoucnosti – někdy kolem 40. století, kdy Zemi zdevastovala atomová válka, Atlantský oceán zcela vyschl a mohutné tektonické otřesy daly vzniknout novým horským masivům.

Častá zemětřesení a výbuchy sopek znemožnily lidským osadám setrvávat na jednom místě. Proto byla města přebudována v mobilní mnohapatrové kolosy, které se posunují po vyschlém oceánském dně na housenkových pásech a z propagačních plakátů na náměstích hřímá heslo doby: „Pohyb je život!“.
Kvůli nedostatku potravin a přírodních zdrojů se města pronásledují a napadají navzájem, a připravují se tak o všechno, co se dá použít – o dřevo, uhlí, kov.
Technické vymoženosti naší současnosti jsou dávno ztraceny a pohřbeny pod sutinami poválečné zkázy. Úlomky počítačů jsou nadšeně vykopávány „archeology“ a neuměle rekonstruovány „inženýry“. A nikomu není úplně jasné, jak přesně fungují. Jsou to jen fascinující polomytické artefakty, „vyspělé technologie starověkých civilizací, které zničila Šedesátiminutová válka“. Ve futuristickém světě pojízdných měst jsou veškeré používané technologie pouze mechanické.

Do tohoto fantaskního prostředí je zasazen dost klišovitý příběh o dvou dětech, které musí zachránit svět.
Obě děti jsou (jak jinak) sirotci a („překvapivě“) se jedná o chlapce a děvče. Zkázu představuje šílený vědec, posedlý touhou po moci. Nepřipomíná Vám to náhodou Doktora No ze série o Jamesi Bondovi? Takových pocitů deja vu zažijete nad stránkami knihy víc. Reevovo vyprávění hraje nejrůznějšími reminiscencemi na známá díla a styly jako pestrobarevná disko-koule. Například postava Krutihlava připomíná něco mezi zombií a Terminátorem. Toponymie Reeva evokuje toponymii Pullmana z trilogie Jeho šerá hmota.
A v mechanických technologiích budoucnosti zachytíte echo od Julese Vernea. V jedné z kapitol se dočkáte dokonce až dickensovského vykreslení neutěšených poměrů městské chudiny a cynismu vykořisťovatelů. (Reeve ten výjev nejspíš zamýšlel jako satiru na sociální nerovnost, ale konečný výsledek je dokonalá karikatura.)

Dějové zvraty jsou tak nepravděpodobné, že připomínají brakovou literaturu.
O zběsilé úprky, efektní výbuchy a záchrany života jen o vlásek není v příběhu nouze. Bohužel ale není nouze ani o umírání, postavy Vám padají před očima jako mouchy, autor se vůbec nerozpakuje je zabíjet. Úmrtnost je v tomto příběhu tak vysoká, že knihu lze doporučit pouze starším dětem, nejméně od 13–14 let. O to zvláštnější je pak skutečnost, že morálním podtextem vyprávění má být nesmyslnost zabíjení a válek.

Všechnu akčnost a klišovitost textu však vyvažuje jeden prvek ryzí hodnoty – spisovatelova obdivuhodná a nespoutaná představivost.
Jestli jsou dějová křivka a morální poslání jednoduché a snadno čitelné, pak prostředí, které Reeve vytvořil, je přímo úchvatné, připomíná rozsáhlé plátno plné výrazných barev. Možná že nápad s pojízdnými městy je trochu „přitažený za vlasy“ (mně například vrtalo hlavou, kde města, která jsou věčně v pohybu, berou vodu), ale myšlenka o kultuře, která zapomněla své znalosti, je zajímavá.

Smrtelné stroje jsou literárním debutem Philipa Reeeva, spisovatele, který se předtím živil jako ilustrátor.
Pro velký úspěch autor napsal k příběhu tři pokračování. Když měl vyjít druhý titul z řady, mnozí si prý neuměli představit, o čem v něm chce Reeve vyprávět, zvlášť když v prvním díle zabil téměř všechny své postavy. Ale on si s tím zřejmě poradil. Druhý titul vyšel nedávno i česky – pod názvem Pomsta jednooké letkyně – a má 336 stran. Nechejte se překvapit…

Smrtelné stroje / Philip Reeve / překlad: Dominika Křesťanová / Vydala Mladá fronta 2005
Formát: 312 stran, 20×12,5cm, česky, vázaná vazba

The post Smrtelné stroje. Světový bestseller díky neuvěřitelné fantazii Philipa Reeveho first appeared on Čítárny.