Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
Tento klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a sociální aspekty. Tento kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

Svetlana Alexijevič / Doba z druhé ruky
Alexijevič sleduje následky rozpadu Sovětského svazu a jeho dopad na životy obyčejných lidí. V tomto díle slouží pauzy jako chvíle hlubokého zamyšlení nad ztracenými nadějemi a obnovením lidských spojení v době krize.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Erich Remarque (1898-1970)  prožil zřejmě nejstrašnější dobu svého života v květnu 1933. Nacisté veřejně pálí jeho knihy s cílem navždy ho vymazat z lidské paměti. Přesto se román Na západní frontě klid (německy Im Westen nichts Neues) zařadil mezi nejčtenější světová díla první poloviny 20. století, byl přeložen do 50 jazyků.
Remarque byl dokonce navržen na Nobelovu cenu.

Román Na západní frontě klid je nejlépe napsaná kniha o zrůdnosti první světové války.
Vyšla poprvé časopisecky v roce 1928. O rok později byl román poprvé vydán knižně a dne spatří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světě 20. století napsáno. Protože kniha je vyloženě protiválečná, dodnes vzbuzuje obdiv milónů a také odsouzení hlupáků.

“Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům,”
E.M. Remarque.

O čem je kniha Na západní frontě klid.
Remarque popisuje osud Pavla Bäumera, mladého studenta, naivního německého vlastence, který se v roce 1914 dobrovolně přihlásí na frontu, když předtím je celá gymnaziální třída zfanatizovaná jejich profesorem Kantorkem. Z citlivých a naivních kluků se postupně stávají zrůdy, jenž zabíjejí, aby přežili. Při čtení všech těch zrůdností člověk chápe o čem je skutečně armáda a jak jednoduché je z myslících a rozumných bytostí vytvořit zvířata s abnormálním pudem sebezáchovy. Pavel a jeho kamarádi se tak zařazuji do tzv, Ztracené generace, která nepoznala nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat. Sám hlavní hrdina, pod šikanou sadistického poddůstojníka, poznává nepopsatelnou hrůzu a naprostou nesmyslnost válečné mašinerie, a nakonec umírá, když za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu.

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“
citát z knihy.

Nejsilnější pocit je zklamání. Ne zášť, ne žárlivost nebo dokonce nenávist… po nich alespoň něco zůstává v duši, po zklamání je prázdnota.
Erich Maria Remarque

Jeden z největších momentů románů je část, kdy v jámě po vybuchlé bombě se náhodou sejdou dva nepřátelští vojáci. Jeden okamžitě zabije druhého a po nějakém čase si začne prohlížet jeho dokumenty. V tom okamžiku mrtvý dostane jméno, vidi část jeho života a najednou pochopí, že zabil člověka. Už neexistuje nepřítel, jsou jen trpící lidé. Jako bych v tom okamžiku slyšel Švejka: ” Proboha nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!”

Erich Maria Remarque (1898-1970)
V první světové válce byl několikrát raněn, ale přežil. Později se živil jako učitel, obchodní příručí, sportovní novinář, prodavač náhrobků či reklamní agent. Na počátku 30. let emigroval před nacismem do Švýcarska, válku prožil v USA, kde přijal americké občanství, a poté se opět vrátil do Švýcarska.
Erich Maria Remarque se jmenoval vlastním jménem Erich Paul Kramer. Jméno Remark je jeho pseudonym – odzadu přepsané skutečné jméno Kramer. Změnil si jej po válce, protože se styděl být nadále Němcem.

Mezi jeho další slavná a čtivá díla patří Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Remarqueův nejslavnější román byl Na západní frontě klid.
Za rok bylo v němčině vytištěno 1 500 000 výtisků! Dílo bylo přeloženo do 36 jazyků. Román byl zfilmován, film podle knihy dostal 2 Oscary.

Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby a připravuje se na válku je hodný opovržení: Velký mozek dostal omylem, mícha by mu stačila.
Albert Einsein

Výpisky z knihy:

Ach, mami, mami! Jsem pro tebe dítě – proč si nemůžu položit hlavu na tvůj klín a plakat? Proč musím být pořád silná a zdrženlivá, taky se mi chce jednou plakat a získat útěchu, už jsem opravdu skoro dítě, krátké chlapecké kalhoty mi stále visí ve skříni – od té doby uplynulo tak málo času, proč to všechno prošlo?
xxx

Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým, myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru jako kaprál Himmelstoss, ,,hrůza Klosterbergu”. Je to ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci.
xxx

Zakomplexovaný profesůrek Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými brejlemi a ptá se dojatým hlasem:
,,Vy přece půjdete taky, kamarádi?”
Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme tenkrát ještě nepřemýšleli.
xxx

Odpoledne najednou jsme ho slyšeli volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí. Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo proň dojít.
Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší způsobem pro ně pohodlným.
xxx

Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty. Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a hýbají se. To v nich kručí plyn.
xxx

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: ,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě…

Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! …

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou.

Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst.
Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. … Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak.
A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf. Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!
xxx

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozibita – i když unikla jejím granátům.
xxx

Závěr knihy:

Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků
rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, – a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune.

Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; – léta se rozplynou a konečně zajdem. Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.

The post Remarque. Na západní frontě klid. Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí first appeared on Čítárny.

Erich Maria Remarque napsal 80 stran. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.

Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem ” z druhé strany”, je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.

Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.

Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.

Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.

Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier’s Weekly v letech 1930 a 1931.

Ukázky z knihy…

Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele” vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.

Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.

Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru – osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.

Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
…
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.

Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!” křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.

Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
…
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar.
Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.

V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
…
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.

The post Nepřítel. Remarque a jeho mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení first appeared on Čítárny.