Svět, jako digitální měna, jako totalitní systém pro kontrolu každého. Systém poslušnosti a nového nevolnictví, stejného jako byl v době středověku. O to se dneska snaží elity po celém světě.

Nebyla proto náhoda, že Britové opustili Evropu.
Buď chtějí být součástí anglosféry, nebo si vytvořit vlastní makrozónu. Evropa, kde vládnou bankéři, kde dochází k postupnému vyvlastňování a demontáže evropské střední třídy mění v semiperiferii.
Probíhá islamizace, ale existuje i protiproces – vytváření neonacismu.

A myslím si, že v této semiperiferní Evropě budou elity na jedné straně hrát na rozpory evropského bílého obyvatelstva organizovaného v neonacistických, neo-pohanských strukturách.
Na druhé straně jsou muslimové.
Zde je konflikt, se kterým si poradíte, stejně jako se kdysi zvládal konflikt mezi pravicí a levicí.
Teprve teď to budou konflikty mezi muslimy a neonacisty.

V tomto ohledu lze celou tuto semiperiferní část Evropy rozdělit na enklávy.
Tady bude mnichovský chalífát. A tady bude malá Norimberská říše.
A mohou být postaveni proti sobě. Mohou být vrženy na Rusko nebo na řešení některých jiných problémů.
To znamená, že se svět jakoby ponořil zpět do 15.–16. století.

Už dlouho říkám, že kapitalistický svět, až se vrátí v čase, začne jako dlouhé 16. století.
Dlouhé 16. století, které lze v Evropě nazvat také renesancí.

Začátkem dlouhého 16. století je rok 1453.
Tenkrát byl dobyt Konstantinopol Turky a nastal konec stoleté války trvající od roku 1337 tím, že v roce 1648 byl sepsán Vestfálský mír.
A 30. ledna 1649 Oliver Cromwell nechal popravit krále Karla I. Stuarta.
Událost nemající do té doby v Anglii obdoby.

A najednou mi nedávno poslali novou deskovou hru. Říká se tomu “Pax Renaissance” (“Svět renesance”).
Hra je postavena tímto způsobem. Hráč je informován:
„Vraťte se do éry XV – XVI století. Myslíte si, že tomuto světu vládli králové a trůny?
Nic takového! Tento svět vytvořili bankéři, kteří dosadili krále, skutečně vládli světu a zajišťovali geografické objevy. Králové jsou druhořadí.

Renesanci i kapitalismus vytvořili bankéři!

Nyní se vracíme do dlouhého 16. století a prostřednictvím hry se lidem říká:
Toto není svět národních států,
ale svět bank a nadnárodních korporátních struktur.

Už chápete proč mnozí světoví politici používají slogan:
“Build Back Better”, Vrátit se zpátky a začít znovu?

V době renesance si podmanili bankéři svět králů a šlechty penězi.
Dnes chtějí bankéři a nadnárodní koncerny, které vlastní, podmanit svět národních států absolutní kontrolou nad všemi financemi.

DIGITÁLNÍ MĚNA

Zrušit hotovost a přejít na digitální měnu, kterou mohou bez problému kontrolovat jak státy (což už se vlastně děje), tak úplně každý osobní život člověka, který se postaví proti tomu systému.
Takový je záměr. A pokud dobře sledujete světové dění, pak víte, že se tak děje. Korporátní totalita a novodobé otroctví.

Podle článku Andreje Fursova. 

The post Digitální měna. Návrat do totalitní renesance, ovládané šlechtou a církví. Build Back Better first appeared on Čítárny.

Stefan Zweig / Legenda a pravda životního příběhu Beatrice Cenci

Dějiny se vždy nejprve jeví jako hrubá substance, které teprve básník, nebo onen anonymní básník, kterého nazýváme legendou, propůjčí tvůrčí formu. Zbásněním obnovuje minulost trvale svou životní sílu, fantazie svou odvážnou argumentací svazuje náhodný sled pravdivých událostí, a po určitém čase dochází ke zvláštnímu jevu. Legenda zastiňuje skutečnost a díky ní žijí postavy v naší paměti tak, jak ve skutečnosti nikdy nežily a jak je probudil k životu teprve básník.

Nicméně. Podaří-li se čas od času spolehlivě porovnat již úžasně vžité postavy s jejich historickými předobrazy, legendu se skutečností, básnění s dokumenty, pak se někdy stává, že po desetiletích a staletích se nám skutečná postava zjeví pravdivěji, než její básnické zpodobnění. Dokumenty Albrechta z Valdštejna, proces s Janou z Arku kladou na psychologické objasnění událostí větší nároky než trochu zploštělé a kauzálně svázané formy Schillerových dramat.
Obnažená dějinná přirozenost dojímá absencí veškeré sentimentality více než dramaticky upravená forma tragédie, rovněž věcná logika událostí působí přesvědčivěji, než její básnické zpracování. Spolehlivou a vytrvalou prací historiků vidíme v naší době blednout takových zkrášlených básnických obrazů celou řadu. Jedna taková legenda opět odkvétá, aby oživla jako – pravda. Je to tragická historie Beatrice Cenci.

V římské galerii Barberini visí obraz mladé ženy, který byl vytrvale považován za portrét Beatrice Cenci (viz obrázek), a jehož autorství bylo po dvě stě let připisováno Guido Renimu.
Nikdo menší než sám Stendhal nám popsal, jak byl obraz rozmnožován v tisících kopií, mědirytin a fotografií. Tato mladá žena, píše ten jinak tak střízlivý a neromantický muž, je onou nešťastnicí ve zvláštním, k vlastní popravě vlastnoručně připraveném oděvu; jejíž „velice něžné oči vyjadřují udivený výraz překvapení ve chvíli horkých slz“.

Ve skutečnosti obraz zachycuje asi sedmnáctiletou dívku, která se zcela beze strachu a údivu obrací přes rameno na pozorovatele; prozrazuje zvědavost a jemný půvab, ani jediný rys, který by mohl patřit odhodlané otcovražedkyni, která má být za několik hodin před tváří všeho římského lidu sťata. Ten obraz vskutku nepředstavuje Beatrici Cenci, ani Guido Reni ji nemohl nikdy živou malovat, protože vkročil do Říma – historikové jsou vůči legendě nemilosrdní – až tři roky po její popravě.

Proto je chatrný otřesený údiv Stendhala, proto je chatrná Shelleyho romantická tragédie, která nechává Beatrici sejít jako dojemnou oběť otcovské bestiality – skutečnost nám odhaluje, jak to dnes dokazují dokumenty, zcela jiný obraz.

Obsahuje méně nevinnosti a méně čistoty, méně romantiky a přepjatosti – ale nekonečně více dramatické síly, víru vášní a hrdinské opovážlivosti. Ukazuje renesanci takovou, jaká byla : brutální a krvežíznivou, bezohlednou a krutou, ukazuje nesmlouvavý boj nespoutaných povah, ukazuje velkou a pronikavou tragédii, srovnatelnou s tragedií rodu Átreovců. Místo chladného popisu Stendhala, místo rétorického, krásného a trochu nasládlého dramatu Shelleyho, vyjevují dokumenty najednou pravdivou historii tohoto zlopověstného a divokého pokolení (Corrado Ricci : „Die Geschichte der Beatrice Cenci“, Stuttgart, R. Hoffmann 1925).

Historie rodu Cenciů zde začíná Franceskem Cencim.
A již po několika prvních tazích jeho obrazu člověk napíná pameť : odkud zná toho člověka, toho bídného, hrubého, cynického, peněz-chtivého brutálního starce, toho pavouka žádostivosti, který se dopouští všech myslitelných hanebností, který zotročuje a připravuje o dědictví své vlastní děti, který se uzavírá na svém odlehlém panství a tam se oddává nejsprostším výstřednostem; tohoto zlého démona, který je nakonec za tajemného souhlasu svými dětmi zavražděn ?

Paměť se napíná – a najednou se rozpomene : ano je to každým rysem on, Fjodor Pavlovič Karamazov, o tři sta let později zvěčněný Dostojevským. Tah za tahem obraz souhlasí, člověk je touto náhodnou podobou až zděšen. Také Francesko Cenci je bohatý, a bohatý jenom špinavým vykořisťováním. Také on za své zcestné skutky uniká trestu jenom nedůsledností zákona, také on přichází stále a stále znovu do konfliktu s justicí, aniž by však strach nabyl nad jeho velkolepým cynismem převahu. Za vraždu a zneuctění je uvržen do vězení, ze kterého se za sto tisíc Scudi vykupuje.

Jindy po podobném zločinu prchá do „nemocnice pro nevyléčitelné“, ze které se potom opět namáhavě vykupuje; vychází z ní špinavý a pokrytý svrabem, on jeden z nejbohatších a nejmocnějších dvořanů své doby. V procesu, který je neuvěřitelně podobný procesu s Oscarem Wildem, je obviněn z nečistého soužití se svými sluhy. Hořící hranici opět uniká úplatky a lstí.

Stejně jako u Dostojevského, zuří mezi Franceskem a jeho dětmi trpký boj o dědictví, o zlato. O zlato, které Francesko využívá výhradně k dosažení slasti zotročovat lidi. Stejně jako Karamazov se krutý, uštvaný a vyděšený stařec uchýlí na své odlehlé panství Petrella a přesně stejně jako Fjodor, který vytrhne svého syna Aljošu z kláštera a zavleče ho na svou zahořklou samotu, odvede i Francesko Cenci svou druhou choť Lukrécii a svou šestnáctiletou dceru Beatrici s sebou do zdmi obehnaného hrůzného zámku jako své zajatce.

Jako své zajatce. Ani jeho žena, ani jeho dcera nesmějí spatřit žádného člověka, nesmějí se s nikým stýkat. Okenice jejich pokojů jsou přibity, nedostane se k nim jediný dopis, ani jejich zpráva ven, a když se ten starý netvor jednou doví, že se Beatrice obrátila s prosbou o osvobození na papeže, vrhne se na ní s býkovcem a zkrvavenou ji srazí k zemi.
Zabrání její svatbě, aby ji nemusel dát peníze, brání jejímu styku s bratry, od nichž očekává – právem – to nejhorší. Jeho synové totiž zdědili jeho vlastní krev – jsou to opovážliví, divocí, zvrhlí chlapíci, kteří se nebojí zákona ani boha, jsou brutální a bezostyšně žádostiví.
Francesko dobře ví, že nebudou váhat ani jeho v příhodné chvíli odstranit; způsobem jakým se v té době v Římě nepřítel odstraňoval – ranou dýky. Starý démon je proto neustále ve střehu. Nepozře jediné sousto, nevypije kapku vína, aniž by je nemusela předem ochutnat Beatrice nebo Lukrécie. Aby nemohl být přepaden ve spánku, svou ložnici zamyká – a stejně jako Fjodor Karamazov, je neustále pln ponurých předtuch svého osudu a divokého, zbabělého strachu o svůj život.

Světové dějiny znají jen málo takových osudových scenerií, jakými je těchto několik pokojů v kamenném zámku Petrella, naplněných zlem, brutalitou, strachem a hrůzou a pravděpodobně neexistuje žádné renesanční představení, které by líčilo tak velký zápas nepřemožitelných instinktů v úchvatném vzájemném konfliktu otce a dcery, ženy a muže, dětí a jejich otce. Snad jenom átreovský mýtus svými kolosálními rozměry a svým ponuře barbarským světlem zná tak krutou velkolepost postav, odvážně předjímajících nebezpečí.

To všechno ale legendě nestačilo.
Do kontrastu s tímto tragickým prostředím si potřebovala stvořit něco sněhobílého. Jako protiklad tomuto ďábelskému démonovi, tomuto starému peněz-lačnému prostopášníkovi potřebovala pro rodící se tragédii povznášející impuls, dojímající postavu – a tak si vytvořila legendu bělostně čisté a cudné Beatrice Cenci. Panenská Beatrice měla být přepadena a zneuctěna svým vlastním otcem, pobouřená a vzteklá pak měla na otcovském násilníkovi provést pomstu – tak upravuje legenda události před vraždou.
Avšak dokumenty, které Franceskovi rozhodně neprokazují nějaké sympatie, neříkají o takovém krajním přečinu vůbec nic. Vypovídají o odňatém zlatu, o ponižování, o surovostech – ale nikde a nikdy o onom posledním krvesmilném zločinu Franceska Cenciho. V dokumentech se Beatrice již nejeví jako nevinná mučednice, nýbrž – velkolepě v jiném smyslu – jako pravá dcera svého vlastního otce, jeví se jako odvážná a ke všemu odhodlaná žena, odhodlaná dokonce překročit i nejkrajnější hranice přírody. Je smyslově vášnivá a je vášnivá i ve své pomstě.

Je to odvážná a smělá žena renesance, ve svém rozhodnutí nerozvážně odvážná. Její otec ji ponížil, její otec ji srazil, její otec ji uvězněním bere celý život – proto musí zemřít. A tomuto cíli nyní obětuje všechno, dokonce i své vlastní tělo.

Provést takový čin však nemůže sama, ani se svou stejně smýšlející nevlastní matkou.
Nemůže to dokonce provést ani v trojici se svým vlastním bratrem, který tento záměr sleduje z povzdálí. Použít jed na opatrného otce nelze. K použití sekery na mohutného, přes jeho stáří stále ještě silného a statného muže, jim chybí fyzická síla. Pátrají proto po pomocnících. Za cenu vlastního těla hledá Beatrice muže, který by zasadil smrtelnou ránu jako Aigysthos Agamemnonovi. Nalezne jej brzy. Sluha a domovní správce Olympio je statný člověk s fyzickou silou i duševní odvahou, je ctižádostivý a ješitný : svést ho nedá mladé ženě velkou práci. Beatrice zaplatí plnou cenu. Večer co večer vystupuje Olympio po žebříku do jejího pokoje, kde posléze ještě s jedním komplicem zosnují plán na zavraždění starého démona.

A opět Karamazov.
Francesko je přesně stejně jako Fjodor, poté co byl oslaben vínem, na dané znamení spiklenci přepaden. Jeden tlačí jeho ohromné tělo k zemi, zatímco druhý mu kladivem rozbíjí lebku. Mrtvé tělo pak vytahují a shazují z dřevěné terasy, kterou, aby vzbudili dojem, že shnilý balkon náhodou povolil a Francesko se zřítil do propasti náhodou, již den předtím poškodili. Příštího rána je roztříštěná mrtvola dole nalezena.

Nikoli rozum, vášeň byla matkou tohoto plánu, a vášeň tento plán i uskutečnila. Obě ženy se chovají příliš pyšně a sebevědomě, obě spí s nesmyslnou bezstarostností, nepřipouštějí si, že by na ně mohlo padnout nějaké podezření.
Zkrvavené koberce skryjí jen nedostatečně, zcela bez uvážení nechají půl města přijít do pokoje k mrtvému, kterého potom nechají zahrabat s podezřelou rychlostí jako nějaké zvíře. Jako praví lidé Cinquecenta, jako pyšní vládnoucí dvořané nepovažují za nutné být opatrnými a něco skrývat : pohrdají klepy luzy, povídáním služebných a šuškáním žen spolupachatelů (tímto obtížným hmyzem, který, pokud se odváží jen otevřít ústa, lze spolehlivě odstranit jedinou ranou dýky).

Stejně jako vnitřně, cítí a domnívají se i otevřeně, že stojí nad každým zákonem, jsou přece bohatí a mají v rukou moc. Beatrice triumfálně oznamuje vykonaný čin bratrovi. Svého milence, vraha Olympia odměňuje jako komorníka za nějaký záslužný čin diamantovým náramkem a šatem zavražděného otce, aniž by ji napadlo, že tak vzbuzuje podezření.

Postupně však rostou a šíří se pověsti a neštěstí tomu chce, že zemi právě vládne silný papež.
Jako v případu Gillese de Raitze, jako v historii všech velkých zločinných šlechticů středověku a jako i v případě bohatých nového věku, je to vždy jeden případ pro celou generaci, na kterém stát, veřejná moc exemplárně demonstruje svoji sílu. Bohatství, které jinak ochraňuje, se pak zvláště pro nejbohatší stává nevýhodou, neboť potrestáním viníků a následnou konfiskací získá stát, v tomto případě papež, ohromný majetek. Papež Klement je pevně rozhodnut to s dodržováním zákona myslet opět vážně. Vyšetřování začíná nicméně velice vlažně, Beatrice, její matka, její bratr jsou internováni doma a vyslýcháni jen opatrně. Brzy to vypadá jako by celá trapná aféra měla být, jako to téměř vždy v podobných případech bývá, nedůsledností, podplácením a kompromisy zprovozena ze světa.
Oba nejdůležitější svědkové, vlastní vrazi, se vypařili, jednoho z nich nelze najít, ten druhý, Olympio, však tak spoléhá na moc svých spojenců, že se dokonce otevřeně objevuje v Římě. A opět je to jenom nesmyslná pýcha, vášnivá opovažlivost lidí renesance, která přinese šlechtickým zločincům zkázu.

Svědkové se mohou stát nepohodlnými, honorace se rovněž jen velmi nerada cítí zavázána takovému póvlu. Této „čestné“ vražedné rodině se moc málo líbí, že mladík tak nízkého původu, Olympio, se může holedbat, že spával s dívkou z rodu Cenciů. Proto se rozhodnou se ho jednou provždy zbavit. Seženou nájemného vraha, Olympio je násilně odvlečen a zavražděn. Zcela lhostejně nechají Bravi, nájemní vrazi, mrtvolu ležet na ulici, se stejně chladnou cynickou bezstarostností, s jakou jednají jejich nájemci. Tak nezměrně provokující arogancí a troufalostí vybičovaný zákon se však rozzuří a zasáhne.

A zákon má v té době po ruce jeden obávaný nástroj, jednu krutou zbraň : mučení.
Všichni ostatní účastníci činu jsou tak jako Beatrice, Lukrécie a bratr na papežův rozkaz uvrženi do vězení hradu Sant‘ Angelo. Nalezené dokumenty popisují jak ve vlhkých, ledových místnostech mučírny začínají hrozné výslechy, nervy-drásající tortury. Používají se struny a na natahování obratlů ďábelský vynález Veglia, „zvedák“. Mučení se velmi rychle ke všemu doznávají. Tragédie tak spěje nezadržitelnou rychlostí ke svému konci. Je vynesen rozsudek : pro nevlastní ženu a dceru znamená trest smrti mečem, pro otcovražedného syna smrt rozčtvrcením.

Krátce před smrtí se mezi všemi okolnostmi odkrývá – těm kdo vidí – ještě jedno, legendě velice nepohodlné tajemství:
Beatrice Cenci, která je později slavena jako nepokořená panna a jako druhá Lukrécie, činí závěť, v níž univerzálním dědicem ustanovuje „Serafické sestry ran svatého Františka“ a pamatuje asi na třicet kostelů, klášterů, nemocnic, kongregací a vězení. Nejpodivnějším nařízením této závěti je ale její zdánlivě bezvýznamný dodatek, jímž se značná částka odkazuje jedné důvěrné přítelkyni pro určité nejmenované dítě, kterému má být po dovršení dvaceti let i s úroky vyplacena.
Několikerá zmínka tohoto bezejmeného, jen přítelkyni známého dítěte v testamentu neponechává pochyb, že onen vztah s Olympiem nezůstal bez následků a že jednou z příčin úmyslu Beatrice odstranit svého otce byl také strach před odhalením jejího mateřství. Tím se samozřejmě hroutí podstatná část sladké legendy, tím více se však zjevuje lidštější, jasnější a naléhavější vnitřní tragédie, kterou hrad Petrella po staletí skrýval.

Beatrice Cenci ve vězení. Obraz: Achille Leonardi, 1850

Poprava se koná 11. září 1599.
O půlnoci vstoupí do cel děsivé postavy Confortatori, utěšitelů, s přehozenými černými kapucemi, s maskami na obličeji a lucernami v ruce. Odsouzení jsou odvedeni ke zpovědi a k příjímání : teprve potom nastupují cestu smrti. Před nimi kráčí příslušníci kongregace, bosí, zahalení do pytlů popelavě šedé barvy, s provazem a růžencem kolem pasu; následují vojáci a drábi, soudní dvůr a bratrstvo Misericordia – za károu s odsouzenými pak kráčejí zbožné řády, zpívající litanie, a nekonečné zástupy lidí.

Celá ceremonie připomíná španělské autodafé. Ze všech oken a balkónů soucitně zhlížejí otřesení lidé. Upřeně hledí ani ne tak moc na Giacoma Cenciho, jemuž kat rozžhavenými kleštěmi rve kusy masa ze zmučeného těla, nýbrž jedině na dvaadvacetiletou mladou ženu, která vydržela všechna mučení ve věži a která je nyní, nádherně vypadající a andělsky krásná vedena na popraviště.

Jakmile kat splní svou úlohu a u popraviště už stojí nosítka, ověnčí mladé dívky oddělenou hlavu nejkrásnějšími květy. Za nimi se tlačí další a další a brzy proudí nezměrné množství lidí, urozených i prostých, všechen lid, jako ohromné procesí. Všichni přinášejí květy a věnce, u nosítek staví a rozsvěcují svíčky jako by zde nezemřela otcovražedkyně, ale světice.

Neboť tak silná je moc mládí a krásy, že kdekoli a kdykoli se jich dotkne smrt, působí otřes a vzbuzuje tajemné rozpoložení, a navzdory veškeré nezvratné skutečnosti se svět vždy vzpírá uvěřit vině.
Od okamžiku, kdy první něžné květy zasypávají vybledlou tvář, začíná vzkvétat legenda Beatrice Cenci, mučednice, která na krvesmilném otci pomstila svou panenskou čest. Legenda se zmocňuje lidu, stává se tradicí a písní, vine se pevně staletími, a je vždy a znovu dojímavěji obnovována malíři a básníky. A ani sama nejskutečnější skutečnost, která dnes vystupuje z dokumentů opravdověji a velkolepěji než kdykoli dříve, ji již nikdy úplně nezničí.

Neue Freie Presse 2.12.1926

Z německého originálu eseje-recenze “Legende und Wahrheit der Beatrice Cenci” zařazené do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: “Menschen und Schicksale”, vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil Jiří Nezval.

Titulní foto:
Otec kárá Beatricii Cenci. Obraz Charles Robert Leslie, 1853

The post Stefan Zweig. Beatrice Cenci. Mýtus a skutečnost velké renesanční tragédie first appeared on Čítárny.

Tajemství hrobky Giovanniho Pika. Tu knihu mi vtiskl doslova do rukou náš český Sherlock Holmes, autor literatury faktu Aleš Kolohrubec na letošním Světu knihy v Praze. Aniž tušil, s jakou rychlostí si ji přečtu. Napínavá, poučná, oprášil jsem si své znalosti italštiny, jíž jsem se kdysi učil ve spojení se zájmem o osobnost Benita  Mussoliniho (1883-1945) – tohoto italského politika, spolutvůrce a dokonce průkopníka fašismu.

V tomto románu – literatuře faktu – se prolínají  na jedné straně události z 15. a 16. století, kdy vládl despoticky a absolutisticky Alexandr VI., kdy byl papežem vzdělaný, leč prostopášný Giuliano della Rovere a kdy žili protagonisté románu.
Na  druhé straně z 20. a 21. století, kdy papež všemi milovaný Jan Pavel II. hovořil o nutnosti sjednotit křesťany, židy a muslimy v jednom jediném Bohu, kdy čtenářovo napětí vzbuzuje osud Giovanniho Pika, hraběte z Mirandoliny.

Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu
Na 400 stranách knihy se dozvíme, že podobný cíl jako papež měl už před pěti stoletími měl tento hrabě, který sepsal Devadesátdevět tezí o božské podstatě, o podstatě člověka a jeho původu. Tajemství odhalená jeho geniálním mozkem nesměla být tehdy světu předložena, ba ještě dnes znamenají „smrtelnou hrozbu“  pro další existenci států a institucí.

Tajemství hrobky Giovaniho Pica ve Florencii
Giovanni Pico (1463 – 1494) však neodpočíval donedávna v pokoji, jak by se mohlo nám smrtelníkům zdát. Přes mnohé rozpaky dominikánů, kteří dnes spravují slavný chrám svatého Marka ve Florencii, odunuli zničeho nic náhrobní desku z jeho hrobky,  údajně pod záminkou zkoumání jeho kostí.  Proč u toho byli karabiníci je nepochopitelné. Že by před těmi pěti stoletími došlo ke zločinu?  Či měli zasáhnout, kdyby se nalezlo něco, co by naopak mělo být navždy pohřbeno?  

Klíčem k této hádance byla věta v latině (pochopitelně, jak jinak?), která se dostala do rukou autora a  v překladu zněla: Co hledáš, nachází se u jeho kostí (neboli tam, kde je pohřben). Takže když před dvěma lety hrob skutečně otevřeli, vyňali kosti z rakve, podrobili je zkoumání  na základě DNA (čili nukleové kyseliny, která je nositelkou genetické informace všech organismů) a vyšla najevo pouze ona pravda, známá po celá uplynulá staletí: že Giovanni Pika zemřel na otravu.  Kosti vrátili do rakve, hrobku uzavřeli, ale tajemství zůstalo dále tajemstvím.

Ať už to bylo jakkoli, ať už si zhanobení, k němuž v kostele svatého Marka došlo a objednal si je kdokoli, autor knihy o něm v samotném závěru říká:
„Pikův sen je stále zde, žije mezi námi a já jsem jeho Posledním strážcem“.

Tajemství hrobky Giovanniho Pika je historická detektivka hodna Sherlocka Holmese!
O všem, co se odehrálo v životě několika  významných osobností Itálie (a že jich bylo!), o tom, jak autor pátral u matematiků, historiků a filozofů a ptal se jich na záhadnou větu, která nedává žádný smysl, o tom je tato kniha, novodobá detektivka a už se nedivím svému příteli, který se hrdě hlásí i svým ustrojením k Sherlocku Holmesovi, literární postavě   detektiva z povídek a románů A. C. Doyla. Kdo z nás by je neznal a jsou tací, kteří je rádi vyprávějí nazpaměť. To se o mne s děravou pamětí říci nedá.  Kolikrát mi je můj profesor zabavil, když zahlédl, že čučím pod lavici, cože to tam vlastně mám!? Nedokázal jsem se od čtení odpoutat, třebaže byla hodina kupeckých počtů.

Ty časy se mi náhle vracejí  nad stránkami knihy, kterou jsem právě dočetl  a rád bych ji doporučil všem ostatním. Jistě nelze od mého psaní očekávat, že tu převyprávím celý mnohovrstevnatý  děj a události tolika lidí, kteří se v jejím obsahu  ocitají: básníci, bojovníci, umělci,  bankéři, tiskaři, milenky, manželky, řeholnice, ošetřovatelky, nacističtí zločinci, partyzáni, templářští rytíři, literární agenti… Autor nezůstal nic dlužen své profesi a profesionalitě. Přesvědčte se sami!   
Miroslav Sígl

999 Poslední strážce | Carlo Adolfo Martigli | překlad Zdeněk Frýbort | Euromedia Group – Knižní Klub, 2011

Giovani Pico (1463 – 1494)
Zajímal se o filosofii a klasické jazyky, začal studovat práva v Bologni. Roku 1483 odešel do Florencie, kde se seznámil s Lorenzem Medicejským a mladými filosofy a básníky jako byli Marsilio Ficino, Angelo Poliziano. Začal se zabývat kabalou a myšlenkou na spojení a smíření všech náboženství. Chtěl svolat do Říma velkou disputaci, pro niž připravil 900 tezí a poslal je papeži Inocenci VIII. Poněkud zhýralý papež však s disputací nesouhlasil a dal teze prozkoumat komisi, jež některé z nich označila za heretické. Nakonec byl při obhajobě spisu roku 1487 církevně odsouzen.
Pico uprchl do Francie odkud se o pár let později, s podporou francouzského krále, vrátil do Florencie. Tam se věnuje náboženským úvahám spolu radikálním dominikánským kazatelem Girolamo Savonarolou, který ve Florencii nastolil tzv. republiku Kristovu, přísně teokratický stát, z něhož měla být vymýcena veškerá neřest, marnotratnost, přepych, pýcha a vůbec veškeré nepravosti lidstva. Pico umírá v roce 1494 a je pochován v Savonarolově kostele San Marco. Savanorola byl o 4 roky později upálen jako kacíř římské církve.

Nejznámější Picovo dílo je předmluva k 900 tezím pro plánovanou římskou disputaci, kterou roku 1496 uveřejnil jeho synovec pod názvem “O lidské důstojnosti” (De hominis dignitate). Pico zde vyzvedá zvláštní postavení člověka, jehož Bůh postavil nade všechny tvory, který však má svůj osud v rukou a může se buď pozvednout, anebo stát zvířetem. Text se stal manifestem humanismu a byl mnohokrát tištěn i překládán. (redakce)

The post Tajemství hrobky Giovanniho Pika, hraběte z Mirandoliny ve Florencii first appeared on Čítárny.

V Ravenně se v roce 2021 konaly vzpomínkové akce k 700. výročí úmrtí Dante Alighieriho. Znovuotevření restaurované hrobky vrátilo harmonickou původní tvář hrobce, kterou na konci 18. století navrhl architekt Camillo Morigia.
Slavnostní událost organizuje Fondazione Ravenna Manifestazioni.

Domenico di Michelino, Dante a jeho světy (1465) – Florencie, katedrála Santa Maria del Fiore, levá boční loď. Obraz je dokladem o konání veřejné četby Božské komedie v době florentské republiky přímo v katedrále. Dante drží v ruce svou knihu, vedle něj je napravo zobrazena Florencie, nalevo peklo, v pozadí očistec a nahoře ráj.

Božská komedie od Dante Alighieriho (1265 – 1321) v originále La Divina Commedia, je jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury vůbec.
Vzniklo pravděpodobně mezi lety 1307–1321. V Božské komedii samotné Dante uvádí, že se děj odehrává o Velikonocích roku 1300.

Obsahuje 3 velké zpěvy, které symbolicky reprezentují jedno umění.
Peklo je bezesporu skulpturální.
Očistec je malebný.
Ráj pak symbolizuje hudbu.
Dante zřejmě hudbu miloval a důkazem může být jedinečná harmonie jazyková, ale také velmi časté hudební odkazy např. známá část s pěvcem Carelou v Očistci nebo různé stupně blaženství v Ráji.

Koneckonců Dante o poezii píše… est fíctio reťhorica in musica posita. / Rétorická fikce se odehrává v hudbě.

Link: https://www.ravennafestival.live/

Ukázka devítiverší je patrně nejslavnější a nejcitovanější částí díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.
Překlad Otto František Babler. Peklo, Zpěv III., 1 – 9.

Per me si va ne la città dolente,
per me si va ne l’eterno dolore,
per me si va tra la perduta gente.
Giustizia mosse il mio alto fattore;
fecemi la divina podestate,
la somma sapïenza e ‘l primo amore.
Dinanzi a me non fuor cose create
se non etterne, e io etterno duro.
Lasciate ogne speranza, voi ch’intrate
(Inferno, Canto III, vv 1 – 9)

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

Dante / Peklo / Inferno

The post Božský Dante Alighieriho a jeho restaurovaná hrobka v Ravenně first appeared on Čítárny.

Když se řekne „machiavelismus“, leckdo si představí něco natolik sprostého a zcela přízemního, jako je podlý boj moc, o výhodu, o zisk, neboť vítězství platí a na postupy se poté vítěze už nikdo neptá. Tohle je podle mnohých ta pravá podstata života, proti které morálka či mezilidské vztahy jsou jenom pokryteckým výmyslem, kryjícím ty nejchytřejší a nejmocnější dravce.

Něco takového si však nemůže nikdy myslet člověk opravdu vzdělaný, jakým právě Niccolo Machiavelli byl.
Kdokoli rozumí „machiavelismu“, sotvakdo však dokáže přemýšlet nad životem a dílem tohoto významného myslitele, nepřístupného primitivům, v kontextu a ve hloubce, jíž je hoden. Kultura a vzdělanost nemusí nutně dělat z člověka anděla, staví mu ale vždy otázky, jež si hlupák klást nemusí a jež v „machiavelismu“ lidových chytráků, kteří svou tupou hrou na švindly, podrazy a zločinnost chňapají po žni nejnižších pudů jako slintající zvěř, rozhodně obsaženy nejsou, ani být nemohou.

Machiavelli se narodil v roce 1469 ve Florencii a zemřel tamtéž v roce 1527.
Žil v době divoké, zmítané politickými i vojenskými boji, převraty, silnými idejemi, slavnými a odvážnými osobnostmi. V roce 1498 Machiavelli vstoupil do služeb města, a to v situaci, kdy se republikánská Florencie stabilizovala vyhnáním Medicejských a upálením Savonaroly. Od počátku, dá se říci, byl proto úředník, zaměstnaný v oblasti zahraniční politiky a vojenství, ve styku s tím, co to znamená pád. Změna mocenských poměrů mohla přijít ze dne na den, přičemž hráči, kteří se vyskytovali na hřišti, nebyli žádní umírnění lidumilové. Machiavelli musel čelit zájmům lidí, jako byl Cesare Borgia, papež Julius II., francouzský král či německý císař. Odtud lze pochopit jeho pozdější trpkost či cynismus.

Velmi dobře si uvědomoval krizi italské společnosti, vydané po staletí napospas partikulárním zájmům všelijakých suverénů,
a podobně jako Dante volal po sjednocení pod jedním silným vladařem (na rozdíl od Danta byl spíše republikán a monarchii vnímal jako východisko z nouze). Machiavelli odsuzoval úpadek ctností a vysoce oceňoval službu vlasti a všechno, co společnosti jako celku prospívá.

Nikdy by nesouhlasil s tím, že jedinec má krást na úkor všech, dokonce ani s tím, že smysl života je užít si, získat nějaký materiální prospěch, uspokojit své potřeby. Cynikem, který uznával, že „účel světí prostředky“, byl pouze ve vztahu k zájmům státu, jehož vladař měl mít na mysli nade vše dobro lidu, čili byl povinen v mezinárodní politice jednat i proti morálce, kdyby tak mohl ty, za něž zodpovídal, ochránit před nějakým zlem.

Po restauraci Medicejských musel republikánský úředník odejít do ústraní, kde psal svá stěžejní díla:
Napsal proslulého Vladaře, pak ale i komedii Mandragora nebo Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Rozhovory o umění válečnickém a osmidílné Florentské dějiny.
Tím vším se stal významnou součástí renesanční vzdělanosti, která podněcuje k úvahám podobně jako Tacitovy Anály či Historie, které nejsou o nic méně cynické než Machiavelli.

Uvažovat Machiavelliho mimo kontext jeho doby a vzdělanosti, zejména pak bez znalosti antiky, je tak velkým zjednodušením jeho díla, že je čirým blbstvím.

Machiavelismus jako učení historické postavy, florentského republikánského úředníka, není totiž ve své podstatě odlišný od antické, realistické reflexe nad politickými dějinami, zdůrazňující občanskou ctnost a zájem obce nad zájem jednotlivců.   

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Niccolo Machiavelli o občanské ctnosti i principech vládnutí a touhy po moci first appeared on Čítárny.