Jedinečným dílem kyjevského rodáka Michaila Bulgakova byl román Bílá garda (1924). Sám Bulgakov miloval tento autobiografický román více než jiné.

Vynikající, ale nedokončená trilogie Bulgakova (1891-1940) je o revolučních událostechv Rusku po roce 1918 v Kyjevě.
Román o občanské válce, o turbulentní době velkých změn v rusko-ukrajinské společnosti v oblasti Kyjeva (v románu se jmenuje Město). Mění se postoje, názory, lidé odkrývají svou skutečnou tvář ve světle skutečné morálky a ve strachu o přežití.
Realita příběhu obyčejných lidí je prostupována nadčasovými až snovými pasážemi. Lidé jsou neuvěřitelně reální se všemi chybami. Živé popisy konfliktů se náhle proměňují na monotónní dialogy, aby byly nahrazeny živými popisy krajiny.

Román má tři části a kopíruje skutečné historické události v Kyjevě po roce 1918, na pozadí vzniku nového uspořádání Ruska, který vedl ke vzniku SSSR a socialismu.

Středobodem románu je rodina Turbinů a jejich rodinné osudy.

Bratři Turbinovi, 28letý vojenský lékař Alexej, jeho 17letý bratr Nikolka, shromážděni kolem 24leté sestry Jeleny, která představuje jakousi konstantou v této válečné a chaotické době, se společně s rodinnými přáteli důstojníky se snaží zachovat rodinnou stabilitu v této největší ruské revoluci.

Román začíná v roce 1918, kdy se na Ukrajině pod německou okupací formuje loutkový režim hejtmana Skoropadského.
Mnoho ruských carských důstojníků se k němu připojilo, protože ho považují za menší zlo ve srovnání s bolševiky a ukrajinskými nacionalisty Symona Petljury. Poté, co Němci utrpěli porážku na západě a stáhli se z města, se však konzervativní Skoropadskyj mohl spolehnout pouze na ruské důstojníky, kteří ho ochránili před levicovým nacionalistou Petljurou. Zatímco se připravují na obranu města, Skoropadskyj to náhle vzdá a uprchne do Německa . Hromada obránců města, včetně Alexeje a Nikolky, je ponechána svému osudu.

Někteří velitelé dávají přednost beznadějnému boji, jiní nařizují rozpuštění svých jednotek, aby zachránili životy ruských vojáků, kteří se skládali převážně z junkersů (včetně Nikolky). Poté, co Petljurovy jednotky dobyly město, začaly brutální masakry Židů a těch ruských důstojníků a junkersů, kteří se nedokázali dostatečně dobře maskovat jako civilisté. Alexej je při útěku kriticky zraněn, ale zachrání ho žena, která se později stane jeho partnerkou.

Po uzdravení je Petljurovými jednotkami pověřen službou vojenského lékaře, neuznávaného jako důstojník. Při ošetřování plukovníka Leška, proslulého svou brutalitou, Alexej využije příležitosti a zastřelí ho. Po několika dnech útěku se vrací do svého domu, kde potkává Nikolku, která odchází. Chce odejít s rodinou svého zabitého velitele, zatímco Jelena už odjela se svým obdivovatelem. Útulný sdílený domov už neexistuje. Mnoho jeho přátel je mrtvých nebo odešlo k bílým vojskům generála Děnikina v oblasti Donu. Alexej najde svého zachránce a sleduje invazi bolševiků.

Jako červená niť vás románem provází jistota, že čtete dílo vnímavého, geniálního spisovatele.
Bílá garda je první část promýšlené trilogie, kterou Bulgakov bohužel nedokončil. Román byl ale napsán ve své většině napsán ještě před Mistrem a Markétkou.
V SSSR byl tento román na “indexu zakázaných knih”, protože příliš realisticky zobrazoval obě bojující strany a vyhýbal se ideologickým popisům a agitce, které byly charakteristické pro první romány socialistického sovětského realismu.

Pokud chcete mít při četbě kompletnější obraz z té doby, doporučuji před četbou románu studium historických faktů z té doby.
Mnohé vám pak naprosto jasnější. Zvláště o historii Ukrajiny.

Výpisky z knihy: M. Bulgakov / Bílá garda

“Je to bastard,” pokračoval Turbin nenávistně, “vždyť on sám tímto jazykem nemluví! A? Předevčírem jsem se toho parchanta, doktora Kuritského, zeptal, jestli vidíte, že od listopadu loňského roku zapomněl mluvit rusky. Byl tam Kuritsky a teď Kuritsky… Takže se ptám: jaké je ukrajinské slovo pro „kočku“? Odpovídá: “velryba.” Ptám se: “Jak se má velryba?” A zastavil se, vytřeštil oči a mlčel. A teď se neklaní. Nikolka se hlasitě zasmála a řekla:
“Nemůžou mít slovo “velryba”, protože na Ukrajině žádné velryby nejsou.”

xxx
“Byl bych první, kdo by pověsil vašeho hejtmana,” křičel starší Turbin, “za organizaci téhle milé malé Ukrajiny!” Zdravíme živé Vilno Ukrajina pohled z Kyjeva do Berlína! Šest měsíců se vysmíval ruským důstojníkům, posmíval se nám všem. Kdo zakázal vytvoření ruské armády? Hejtman. Kdo terorizoval ruské obyvatelstvo tímto podlým jazykem, který ani ve světě neexistuje? Hejtman”.

xxx
Veliký a strašný byl druhý rok revoluce, léta Páně 1918. Léto hýřilo sluncem, zima hlubokými závějemi a vysoko na nebi plály dvě hvězdy: betlémská Večernice a narudlý chvějivý Mars.
Ale čas letí klidnými i krvavými léty jako šíp a než se mladí Turbinové nadáli, přihnal se v tuhých mrazech bílý, huňatý prosinec.
Vítej, pohádkový dědo s vánočním stromkem, zářící sněhem a štěstím!
Maminko, jasná naše Královno, kde jsi?

xxx
Ach, Bůh stvořil hračku – ženské oči!…

xxx
Němcům se mělo vysvětlit, že od nás jim žádné nebezpečí nehrozí. Tak je to! Válku jsme prohráli, ale teď nám hrozí něco mnohem horšího než válka, Němci a všecko ostatní:
Trockij. Němcům se mělo říct: Potřebujete cukr, potřebujete obilí?
Berte si, nažerte se, nakrmte vojska. Nacpěte se, ale pomozte nám.
Nechte nás zformovat armádu, bude to i pro vás výhodné, pomůžem vám udržet na Ukrajině pořádek, než se naši věrozvěsti nakazí moskevskou nemocí. Mít teď v Kyjevě ruskou armádu, byli bychom od Moskvy spolehlivě chráněni železnou stěnou.

xxx
Tak já vám teda něco řeknu: Nic takového nebylo! Ani Simon, ani Turek, kytara pod kovanou lucernou v Bronné ulici, ani zemský svaz… Nic, zhola nic! Všecko je mýtus, který zrodil na Ukrajině zmatený a strašný osmnáctý rok.
Bylo něco jiného: divoká, sžíravá nenávist. Čtyři sta tisíc Němců, kolem nich stošedesátkrát tolik mužiků, jejichž srdce planula neukojenou nenávistí. Hodně se jí nastřádalo za ta léta. Živily ji jezdecké biče poručíků, bubnová palba do povstaleckých vsí, záda, pruhovaná jizvami po nabijácích hetmanských kozáků, i potupná slova na cárech papíru s podpisy majorů a poručíků německé armády:
Vyplatit ruské svini za prodej jednoho prasete – 25 marek

xxx
Těžký to mají mužici na Ukrajině. Není pomoci!“
Desetitisíce lidí se vrátily z války a všichni uměli střílet…
Vycvičili je sami důstojníci na příkaz vrchního velení.
Statisíce pušek zakopali do země, poschovávali po stodolách a komorách přes všechny hrozby německých polních soudů…

xxx
Ano, smrt na sebe nedala dlouho čekat. Rozlétla se podzimními a brzo nato i zimními ukrajinskými cestami spolu s oblaky zvířeného bodavého sněhu. Štěkala po lesích hlasem kulometů. Nebylo ji vidět, ale předcházel ji pochmurný, divoký hněv mužiků. Pádil vánicí a mrazem v děravých láptích, se zbytky sena ve zcuchaných vlasech, a vyl jako vlk. Mával dubovým kyjem, bez něhož se na Rusi neobejde žádná vzpoura. Na střechy chalup vylétli červení kohouti a v nachovém západu se houpal židovský překupník, pověšený za pohlaví.
V nádherné Varšavě zažili zjevení: Henryk Sienkiewicz se
vznášel nad městem v bílém oblaku a ironicky se usmíval. Nastal totální zmatek, vzdouval se ulicemi jako hlízový mor. Rozběsnily se zvony pod zelenými kupolemi vyplašených kostelíků a vedle ve škole s rozstřílenými okny zpívali revoluční písně.

xxx
A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev.
Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.

xxx
Vše projde. Utrpení, muka, krev, hlad a mor. Meč zmizí, ale hvězdy zůstanou, když stín našich těl a skutků nezůstane na zemi. Neexistuje jediný člověk, který by to nevěděl. Proč tedy k nim nechceme obrátit svůj pohled? Proč?

The post Bulgakov a nedokončená Bílá garda. Trilogie o ruské revoluci 1918 first appeared on Čítárny.

Upřímně řečeno, přepadá mě pocit bezmoci, kdykoli mám pro poučení lidí, kteří nikdy žádnou nezažili, hovořit o revoluci. Podobají se – prominete-li mi to klišé – dítěti, jež neví, že plamen svíčky může způsobit bolest, dokud se nespálí. Já, moje generace, můj národ jsme nedobrovolně prodělali dvě revoluce, obě socialistické: jedna byla pravá, druhá levá varianta. Obě dohromady mě vyléčily z krátkozrakosti.

Když mi bylo čtrnáct, říkali nám ve škole, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší ministr školství a osvěty, nebožtík pan Emanuel Moravec, a pak poslal svého syna bojovat za evropský socialismus s SS divizí „Hermann Göring“. Syna po válce pověsili a pan ministr, abych užil správného revolučního jazyka, se s pomocí pistole sám fyzicky zlikvidoval.

Když mi bylo jednadvacet, říkali nám na Universitě Karlově, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší profesor filosofie, nebožtík pan Arnošt Kolman. Pak vyvdal napůl ruskou dceru za českého komunistu, ten se přidal k Alexandru Dubčekovi a nakonec utekl do Švédska. Profesor Kolman, jeden z posledních původních bolševiků z roku 1917 a osobní přítel Leninův, ho následoval a ve Švédsku roku 1980 zemřel. Před smrtí vrátil stranickou legitimaci Brežněvovi s veřejným prohlášením, že Sovětský svaz zradil socialistickou revoluci.

V roce 1981 mě všemožní lidé, trpící adlerovskými a rankovskými komplexy, ujišťují, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. To mě dialekticky přivádí k podezření, že kapitalismus je patrně dobrá věc, liberalismus má možná pravdu, demokracie je asi pravdě nejblíž a parlamentarismus je statný gentleman vyzařující moudrost zralého věku.

V našem století se strhlo pěkných pár revolucí, většinou komunistických, některé byly fašistické, jiné nacionalistické a náboženské.
Poslední slovo o nich o všech napsal Joseph Conrad v roce 1911 v románu Západu na očích (Under Western Eyes):

„…ve skutečné revoluci – ne při prosté změně vládní moci nebo při pouhé ústavní reformě – ve skutečné revoluci nestanou na předních místech nejlepší lidé. Nejdřív padne násilná revoluce do rukou úzkoprsých fanatiků a tyranských pokrytců. Pak se dostanou k lizu domýšliví intelektuální bankrotáři doby. To jsou náčelníci a vůdci. Všimněte si, že prosté lumpy jsem vynechal. Lidé zásadoví a spravedliví, lidé ušlechtilých a humánních povah, lidé nesobečtí a inteligentní hnutí někdy uvedou v život – ale vymkne se jim z rukou. Nestanou se vůdci revoluce. Stanou se jejími oběťmi: oběťmi znechucení, rozčarování – často výčitek svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály – taková je definice úspěšné revoluce. V každé revoluci najdete srdce zlomená takovýmito úspěchy.“

Lze k této pronikavé analýze něco dodat? Zdá se mi, že se na jednotlivé případy hodí perfektně.
Vzpomeňte si třeba na bratry Strassery, na ty nadšené německé socialisty: jednoho zlikvidovala jeho vlastní dělnická strana, druhý musel utéct nejdřív do kapitalistického Československa a odtud do liberální Anglie. Jejich hnutí padlo do rukou typického „intelektuálního bankrotáře doby“, neúspěšného malíře jménem Adolf Hitler.
Nebo si připomeňte Borise Pilňaka, zlikvidovaného, zatímco úhořovití a smrtonosní vědečtí byrokrati, které v novele Ukradený měsíc tak dobře popsal, vždy pohotoví likvidovat ostatní, aby si pomohli ke kariéře, pomáhali si ke kariéře a zanechávali za sebou stopu z lidských lebek.
Pomyslete na nedobrovolné dobrovolníky z Kuby, umírající s údivem ve tváři v cizích zemích, kde nemají právo být a kde zabíjejí černé bojovníky, kteří tam po leta bojovali proti koloniální moci.
Vzpomeňme si na německé komunisty, co po nacistické Machtübernahme uprchli do Moskvy a potom je, se srdci zlomenými, vydali zpátky do rukou gestapa, protože slovo dané Hitlerovi Stalin výjimečně dodržel; pokud to byli Židé, zlikvidovali je hned, pokud nebyli, poslali je do Mauthausenu a Ravensbrücku. Je to všechno prastará historie. Revoluce – prominete-li mi zase jedno klišé – si ráda pochutnává na vlastních dětech. Anebo jestli vám klišé vadí, řeknu to takhle: revoluce je lidožrout.

Odhaduje se, že násilné komunistické revoluce v našem století pozřely asi sto miliónů lidí – mužů, žen a dětí. A co se takovou opulentní hostinou získalo? V podstatě dvě věci, jež obě předpověděli tzv. klasikové marxismu-leninismu: stát, který odumřel, a Nový Socialistický Člověk.

Stát skutečně odumřel – změnil se v něco na způsob mafie.
V dokonale propolicajtovaný režim. „Myšlenkový“ zločin, většinou lidí pokládaný za pouhý morbidní žert George Orwella už beztak umírajícího na tuberkulózu, se stal skutečností v dnešním „skutečně existujícím socialismu“, jak svůj status quo pokřtili Stalinovi dědici v československé komunistické straně. Hmotná úroveň života je v těchhle porevolučních policejních státech vždy nižší, někde mnohem nižší než ve vyvinutých západních demokraciích.

Ale Nový Člověk se tam vskutku objevil. Jak ho předpověděli.
Ne doslova, jak ho předpověděli. Kdo to vlastně je? Je to inteligentní tvor, ochotný – někdy aby prostě zůstal naživu, někdy aby si udržel hmotnou životní úroveň – zříct se jediných kvalit, jež ho odlišují od ostatních živočichů: své inteligence a morálního povědomí, své schopnosti svobodně myslet a otevřeně své myšlenky vyjadřovat. Připodobnil se trojici opiček, jejichž sošky najdete ve vetešnictvích: jedna si rukou přikrývá oči, druhá uši a třetí tlamu. Nový Socialistický Člověk se vlastně stal novou Trojicí porevoluční éry.

Proto sdílím Camusovo podezření, že v konečné analýze je třeba dát přednost kapitalistické demokracii před režimy, jež stvořily násilné revoluce. Musím taky souhlasit s Leninem, že ti, kdož i po všech těch souostrovích Gulag (a po Grand Guignolu předvedeném polskou kompartají, vyzývající Solidaritu, aby držela hubu, nebo jinak bude polský národ zničen – a hádejte, kdo jej zničí?) pořád věří v násilné revoluce, jsou „užiteční idioti“.

Na obranu „revolučního“ násilí uvádějí někdy takoví duševně zaostalí lidé na Západě, že kapitalismus se provinil podobnými zločiny.
Většina takových zločinů byla, pravda, spáchána v minulosti, někdy ve velice vzdálené minulosti, ale občas se páchají i dnes, zejména v tzv. třetím světě. Jenomže ospravedlňovat zločiny jenom tím, že se jich dopustili nebo dopouštějí i jiní, je mírně řečeno nevhodné. Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že přesně stejně si počínala v dobách Temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob Temna. Zatracovat generála Pinocheta, že mučí své politické vězně, a potom vyhandlovat své vlastní politické vězně právě propuštěné z psychiatrických klinik-vězení za vězně generála Pinocheta je – řekněme – černý humor.

Znamená to snad, že odmítám každou násilnou revoluci kdekoliv, bez ohledu na místní okolnosti?
Ve svém životě jsem viděl příliš mnoho zoufalství, abych byl k něčemu takovému slepý. Nevěřím pouze ve dvě věci.
1. Předně si nemyslím, že násilnému povstání, vyprovokovanému „dlouhotrvajícími zločiny a usurpacemi moci, směřujícími stále k stejnému cíli a prozrazujícími záměr uvrhnout člověka pod absolutní despocii“, se má říkat revoluce. Protože když taková „revoluce“ později vede k dalším „dlouhotrvajícím zlořádům a usurpacím moci“ a lidé proti ní povstanou, muselo by se – aby to bylo jazykově správné – takovému povstání říkat kontrarevoluce. V naší společnosti však tenhle výraz nabyl pejorativního významu, který si nezaslouží.
2. Za druhé: nevěřím, že nějaká násilná revoluce, v níž se uplatňují komunisti nebo fašisti, může kdy být úspěšná, krom ovšem, jak jsem to svrchu citoval, v conradovském stylu. Protože, krátce a dobře, nedůvěřuju autoritářským ideologiím. Každá revoluce probíhající za spoluúčasti komunistů nebo fašistů musí nutně vyústit v diktaturu a nakonec většinou ve stát zcela nezakrytě ovládaný policií. Ani fašisti, ani komunisti se nikdy nesmíří s demokracií, neboť jejich konečným cílem, ať už mu říkají Führerprinzip, nebo diktatura proletariátu, je přesně ta „absolutní despocie“, o níž hovořil Thomas Jefferson.

Partnery v revolučním úsilí snášejí jen tak dlouho, dokud je pro porážku existující moci potřebují – ne snad že by všichni komunisti a fašisti byli zgruntu zlí lidé, ale protože jsou to disciplinovaní přívrženci ideologií, jež jim poroučejí chovat se tak, jak se chovají a jak k tomu nabádá Hitler nebo Lenin.
Fašisti jsou v tomhle ohledu upřímnější: říkají otevřeně – aspoň nacisti to říkali –, že demokracie je blbost. Lenin byl stejně upřímný ve svých mystičtějších chvílích; jinak používají komunisti newspeaku. A jakmile dostatečně posílí svou moc, zničí demokracii stejně efektivně jako fašisti. Obyčejně ještě efektivněji.

Tohle všechno je možná poněkud příliš obecně řečeno, a protože individualističtí Anglosasové obvykle vyžadují konkrétní, individuální příklady, pokusím se vám nějaké předložit.

V Kanadě žije starý universitní profesor jménem Vladimír Krajina.
Přednáší na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a je to vynikající botanik, jenž od kanadské vlády obdržel nejvyšší uznání za práci pro zachování kanadské flóry.
Jenže za druhé světové války byl Krajina taky jedním z nejstatečnějších bojovníků proti nacismu. Měl krátkovlnnou vysílačku, přes niž český odboj vysílal životně důležitá sdělení do Londýna: informace shromážděné členy české resistence ve zbrojním průmyslu, „našimi lidmi“ v protektorátní byrokracii, kteří měli přístup k nacistickým státním tajemstvím, a špióny britské Intelligence Service, jako byl proslulý A-54. Gestapo přirozeně po profesoru Krajinovi šlo. Několik let musel tajně přecházet z úkrytu do úkrytu a zanechával za sebou krvavou stopu gestapáků zastřelených jeho spolubojovníky i lidí, kteří mu poskytli úkryt, a gestapo je pak chytlo a zastřelilo.
Po válce se Krajina stal poslancem Československé strany národně socialistické, ale v té funkci setrval jenom něco přes dva roky. Ihned po komunistickém puči v roce 1948 se musel znovu skrývat a nakonec ze země uprchnout.
Proč? Protože komunisti mu nikdy nezapomněli, jak české podzemní organizace za nacismu varoval před spoluprací s komunisty. A měl pravdu. Nebyl jediný, kdo musel prchat. Stovky jiných účastníků protinacistického odboje postavili komunisti před nutnost utéct ze země a ti, kdož utéct nechtěli nebo nemohli, skončili buď na šibenici, nebo v koncentrácích, anebo, pokud měli štěstí, u lopaty. Mezi nimi taky mnoho českých letců RAF, hrdinů bitvy o Anglii. Stejná historie se opakovala v jiných středoa východoevropských státech. Opakuje se dnes na Kubě, ve Vietnamu, v Angole. Nejnověji v Nikaragui.

V nedávném článku v The New York Review of Books vypráví V. S. Naipaul o svých zkušenostech z revolučního Íránu.
Setkal se tam se studentem-komunistou, jenž mu ukázal snímky svých soudruhů, které právě popravuje Islámská revoluční garda, a pak se mu svěřil s láskou ke Stalinovi: „Miluju ho. Byl to jeden z největších revolucionářů. […] My v Íránu musíme udělat přesně to, co on udělal v Rusku. Musíme taky zabíjet a zabíjet. Hodně zabíjet […], musíme zabít všechny buržousty.“ A proč? Snad aby vznikl nějaký brežněvovský Írán? Aby z Íránu mohli poslat desetitisíce nových zákazníků do sibiřského Gulagu? Jenže na buržoustech zřejmě nezáleží. Byli užiteční, když bojovali proti šachovi, jako byli k užitku kadeti a eseři v roce 1917, když svrhli carskou moc. Teď už jich není zapotřebí. Stali se z nich „fašisti“, stejně jako z barcelonských anarchistů pošpiněných slovníkem newspeaku v komunistickém tisku, jak o tom píše Orwell v Poctě Katalánsku (Homage to Catalonia). Proměnili se v nelidi. James Jones jednou řekl: „…je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té nebo oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“ Židé v Auschwitzu, zekové v Gulagu, buržousti v komunistickém Íránu. Symboly, ne už lidé. Revoluzionsfutter.

Když Angela Davisová seděla ve vězení, navázal s ní kontakt český socialistický politik Jiří Pelikán, bývalý komunista a dnes člen Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, a přes jednu americkou komunistku se jí dotázal, jestli by podepsala protest proti věznění řady komunistů v Praze.
Souhlasila, ale teprve až se dostane z vězení; jinak prý by to mohlo ovlivnit výsledek procesu. Sotva ji osvobodili, vzkázala po sekretářce, že samozřejmě bude bojovat za propuštění politických vězňů všude na světě, ovšem s výjimkou socialistických států. Každý, kdo sedí v socialistickém kriminálu, musí být proti socialismu, a proto si zaslouží být, kde je. Všichni ptáci létají. Pštros je pták. Pštros tedy létá.
Tolik o profesorce filosofie Anděle Davisové.

Tolik, pokud jde o konkrétní příklady. Albert Camus si ve svých Sešitech zaznamenal rozhovor, který měl s jedním ze svých komunistických spolubojovníků v dobách protinacistického boje: „Poslyšte, Tare, skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit, aby mě zastřelili.“

Evelyn Waugh, jemuž, přiznávám se, dávám přednost před všemi ostatními moderními britskými spisovateli, řekl v interview s Julianem Jebbem:
„Umělec musí být reakcionář. Musí se postavit proti duchu doby a neplácat se na okraji obecného proudu; musí se postarat aspoň o trochu opozice.“
Všechno, co jsem poznal o násilných revolucích, ať už z knih nebo z osobní zkušenosti, mě přesvědčuje, že Waugh má pravdu.
Tohle je moje troška opozice.

Přednáška na konferenci o lidských právech v Torontu na podzim 1982.
Publikováno anglicky pod názvem A Revolution Is Usually the Worst Solution ve sborníku The Writer and Human Rights (Ed. The Toronto Arts Group for Human Rights. Toronto, Lester & Orpen Dennys 1983)

The post Josef Škvorecký. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení first appeared on Čítárny.

Málo známý sestřih rozhovoru s Karlem Krylem (12. dubna 1944 – 3. března 1994) natočený v roce 1992 na téma polistopadového vývoje, rozdělení Československa a morálního úpadku lidu této země.
Původní video bylo natočené na Svobodné Evropě. Na youtube bylo několkrát smazáno údajně Osou, prý pro porušení autorských práv.

„Z čeho jsem smutný?
Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“
Karel Kryl

{youtube}ZlOXW9qRZKU{/youtube}
{youtube}W8W2pwbuEAA{/youtube}

Děkuji / Karel Kryl

1. Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

2. Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

3. Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

4. Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…

The post Vizionář Karel Kryl. Málo známé rozhovory o ztracené naději a rozkrádání first appeared on Čítárny.

Představte si technologii propojující svět dat a každodenní svět kolem nás. To vše díky technologii SixthSense a například “papírového” laptopu, překonávající dosavadní představy o počítačích. Ještě na pódiu oznamuje, že chce software stojící za SixthSense zpřístupnit každému. Samotná výroba zařízení je mnohem levnější, než výroba laptopu. Budete si ještě chtít koupit laptop za několik desítek tisíc a za rok zjistit, že je zastaralý?

TEXT MANIFESTU

Informace jsou moc. Ale ruku v ruce s mocí jdou i ti, kteří ji chtějí mít jen sami pro sebe. Veškeré světové vědecké a kulturní dědictví vydávané po staletí v knihách a vědeckých časopisech je stále častěji digitalizováno a uzamykáno několika soukromými korporacemi. Chcete si přečíst články popisující nejslavnější výsledky vědeckého bádání? Pak budete muset poslat závratné částky vydavatelům jako Reed Elsevier.

Jsou tu tací, kteří usilují o změnu. Hnutí Open Access statečně bojovalo, aby vědci místo převádění svých autorských práv na vydavatele vyžadovali zveřejňování svých děl na Internetu za podmínek, které je zpřístupní každému. Ale i v nejlepším případě to bude mít efekt pouze u děl vydaných v budoucnu. Vše vydané až doteď by bylo ztraceno.

To je příliš vysoká cena. Nutit akademiky, aby platili za četbu děl svých kolegů? Skenovat celé knihovny, ale dovolit jen lidem od Googlu si v nich číst? Nabízet vědecké články lidem z elitních univerzit vyspělého světa, ale ne už dětem v rozvojových zemích? To je skandální a nepřijatelné.

„Souhlasím,“ říkají mnozí, „ale co můžeme dělat? Společnosti vlastí autorská práva, na zpoplatnění přístupu vydělávají ohromné množství peněz a všechno je to naprosto legální – nemůžeme jim v tom nijak zabránit.“ Něco však dělat můžeme, něco, co už někteří dělají: můžeme proti tomu bojovat.

Vy, kdo máte přístup k těmto zdrojům – studenti, knihovníci, vědci – vám bylo uděleno privilegium. Můžete si pochutnat na této hostině vědění, zatímco zbytek světa stojí před zamčenými dveřmi. Jenže si toto privilegium nemusíte – morálně vzato vlastně ani nesmíte – nechat sami pro sebe. Máte povinnost sdílet je se světem. A můžete: vyměňovat si hesla s kolegy, na požádání stahovat pro přátele.

Mezitím vy, jimž byl znemožněn přístup, nestojíte nečinně opodál. Plížíte se dírami a přelézáte ploty, osvobozujete informace uzamčené nakladateli a sdílíte je se svými přáteli.

Ale to vše probíhá ve tmě, v utajení. Je to nazýváno krádeží či pirátstvím, jako by sdílení vědomostního bohatství bylo morálním ekvivalentem vyplenění lodi a povraždění její posádky. Jenže sdílení není nemorální – je to morální imperativ. Jen lidé zaslepení chamtivostí by odmítli dovolit kamarádovi udělat si kopii.

Velké společnosti jsou, samozřejmě, chamtivostí zaslepeny. Zákony, podle nichž fungují, to vyžadují – jejich akcionáři by protestovali, kdyby tomu bylo jinak. A podplacení politici je podporují, schvalují zákony, které jim dávají výhradní moc rozhodovat, kdo smí vytvářet kopie.

Dodržováním nespravedlivých zákonů nelze dosáhnout spravedlnosti. Je čas vystoupit na světlo a v nejlepší tradici občanské neposlušnosti, oznámit náš odpor proti této soukromé krádeži veřejné kultury.

Musíme vzít informace, ať už jsou uložené kdekoli, zkopírovat je a sdílet se světem. Musíme vzít díla nepodléhající kopírovacímu monopolu a přidat je do archivu. Musíme skoupit tajné databáze a dát je na web. Musíme stáhnout vědecké žurnály a nahrát je na sdílecí sítě. Musíme bojovat za Guerilla Open Access.

Bude-li nás po celém světě dost, nevyjádříme tím jen silný odpor proti privatizaci vědomostí – pošleme ji tím do propadliště dějin.
Sdílejte tuto informaci!

Aaron Swartz, Open Access Manifesto, Červenec 2008, Eremo, Itálie
zdroj

{youtube}cRinY93UY7o{/youtube}

Guerilla Open Access Manifesto

Information is power. But like all power, there are those who want to keep it for themselves. The world’s entire scientific and cultural heritage, published over centuries in books and journals, is increasingly being digitized and locked up by a handful of private corporations. Want to read the papers featuring the most famous results of the sciences? You’ll need to send enormous amounts to publishers like Reed Elsevier.
There are those struggling to change this. The Open Access Movement has fought valiantly to ensure that scientists do not sign their copyrights away but instead ensure their work is published on the Internet, under terms that allow anyone to access it. But even under the best scenarios, their work will only apply to things published in the future. Everything up until now will have been lost.
That is too high a price to pay. Forcing academics to pay money to read the work of their colleagues? Scanning entire libraries but only allowing the folks at Google to read them? Providing scientific articles to those at elite universities in the First World, but not to children in the Global South? It’s outrageous and unacceptable.
“I agree,” many say, “but what can we do? The companies hold the copyrights, they make enormous amounts of money by charging for access, and it’s perfectly legal — there’s nothing we can do to stop them.” But there is something we can, something that’s already being done: we can fight back.
Those with access to these resources — students, librarians, scientists — you have been given a privilege. You get to feed at this banquet of knowledge while the rest of the world is locked out. But you need not — indeed, morally, you cannot — keep this privilege for yourselves. You have a duty to share it with the world. And you have: trading passwords with colleagues, filling download requests for friends.
Meanwhile, those who have been locked out are not standing idly by. You have been sneaking through holes and climbing over fences, liberating the information locked up by the publishers and sharing them with your friends.
But all of this action goes on in the dark, hidden underground. It’s called stealing or piracy, as if sharing a wealth of knowledge were the moral equivalent of plundering a ship and murdering its crew. But sharing isn’t immoral — it’s a moral imperative. Only those blinded by greed would refuse to let a friend make a copy.
Large corporations, of course, are blinded by greed. The laws under which they operate require it —their shareholders would revolt at anything less. And the politicians they have bought off back them, passing laws giving them the exclusive power to decide who can make copies.
There is no justice in following unjust laws. It’s time to come into the light and, in the grand tradition of civil disobedience, declare our opposition to this private theft of public culture.
We need to take information, wherever it is stored, make our copies and share them with the world. We need to take stuff that’s out of copyright and add it to the archive. We need to buy secret databases and put them on the Web. We need to download scientific journals and upload them to file sharing networks. We need to fight for Guerilla Open Access.
With enough of us, around the world, we’ll not just send a strong message opposing the privatization of knowledge — we’ll make it a thing of the past. Will you join us?
Aaron Swartz
July 2008, Eremo, Italy

The post Open Access Manifesto. Podporujte volné sdílení informací first appeared on Čítárny.

Industrial Society and it’s Future, neboli The Unabomber Manifesto, byl dokument napsaný renomovaným akademikem Theodorem (Ted) Johnem Kaczynskim.
V textu, který původně publikoval New York Times, autor poskytuje kritiku moderní průmyslové civilizace, jak existovala v 1990, a volá po korekci kurzu, kterou vnímá jako nevyhnutelnou a snáze ji pohltí, pokud do ní vstoupí úmyslně dříve, než v nevhodnou dobu v budoucnosti, kdy požadovaná oběť bude o to větší.

V roce 1978 zaznamenala americká veřejnost první ze série útoků na vysokoškolské profesory, intelektuály, vlivné politiky a manažery. Zprvu nebylo vyloučeno, že jde o skupinu atentátníků, později však policie zúžila okruh pachatelů na jediného člověka, známého pod přezdívkou Unabomber.

Ten své vlastnoručně zhotovené výbušniny rozesílal většinou poštou, popřípadě je osobně roznášel. V roce 1985 se Unabomber prohlásil za člena teroristické organizace Klub svobody (Freedom Club). Manifest byl pod pohrůžkou dalších násilných akcí v roce 1995 publikován ve Washington Postu a samozřejmě na internetu.

Jeho všudypřítomnost měla být zárukou toho, že jej budou mít neustále k dispozici miliony uživatelů této celosvětové počítačové sítě, a že ho tedy nestihne osud nějaké zapomenuté, odložené knihy či efemérnost novinového článku. Osmnáct let trvající pátrání, kdy už se zdálo, že Unabomberovo skutečné jméno zůstane navždy skryto, přeci jen přineslo jistý výsledek.

Čtyřiapadesátiletý matematik, zajímající se zejména o historii a politiku, Ted Kaczynski, byl odhalen zcela náhodou, když jeho mladší bratr objevil dopisy, které se velmi podobaly stylu a rétorice Manifestu. Následné vyšetřování naznačilo, že Unabomber a Kaczynski mohou být jedna a táž osoba. Unabomberův případ byl po celá ta léta sledován americkou veřejností a zatčení možného pachatele bombových útoků se stalo jednou velkou mediální senzací, když reportéři začali sestavovat veřejnosti dosud neznámý životopis Kaczynského.
Pavel Šaradín

Poznámka Misantropova:
Unabomber, poddanským jménem Ted Kaczynski, se narodil 22. května 1942. Dopisními bombami zabil celkem 3 lidi a 23 dalších zranil. Pochází z Chicaga, stát Illinois. Od útlého věku vynikal intelektem, coby geniální dítě s IQ 167. V šestnácti letech byl přijat na Harvard. V roce 1971 se odstěhoval do jedné nepřístupné chatrče bez elektřiny a tekoucí vody poblíž Lincolnu, stát Montana, kde žil jako osamělý poustevník a kde se současně učil soběstačně přežít.

Když viděl, že divočinu kolem jeho domova ničí technologický rozvoj, rozhodl se rozesílat své bomby. Navzdory horečnému a nákladnému úsilí FBI nebyl Unabomber chycen na základě policejního vyšetřování, nýbrž zrady; a to zrady o to podlejší, že ho udal jeho vlastní mladší bratr. U soudu Unabomber odmítl své právní zástupce, protože chtěli jeho případ svést na duševní nepříčetnost, aby se tak vyhnuli hrozícímu trestu smrti. Unabomber však sám sebe nikdy nepovažoval za šíleného. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti prominutí trestu.
Pod vězeňským číslem 04475-046 je nyní umístěn ve věznici s nejvyšší ostrahou blízko Florence, v okrese Fremont, stát Colorado. Pro mnohé anarcho-primitivisty se stal hrdinou.

Když se ho zeptali, jestli se neobává, že ve vězení přijde o rozum, odpověděl:
„Ne. Jestli se něčeho v tomto smyslu obávám, tak pouze toho, že si zvyknu na zdejší prostředí, zpohodlním a přestanu jakkoli vzdorovat. A bojím se, že bych mohl léty zapomenout, začít ztrácet vzpomínky na hory a lesy, a úplně nejvíc ze všeho se obávám, že bych mohl ztratit celkový cit pro divokou přírodu a kontakt s ní. Ale nevěřím, že vězení zlomí mého ducha.“

Unabomber ve vězení stále píše různé eseje a vylepšuje svůj Manifest. Na pravidelné každoměsíční dopisy svého bratra neodpovídá. Unabomberova chatrč se nyní nachází v muzeu žurnalistiky Newseum ve Washingtonu D.C.
Zdroj:

UNABOMBER MANIFESTO: INDUSTRIÁLNÍ SPOLEČNOST A JEJÍ BUDOUCNOST
Industrial Society and Its Future – The Unabomber’s Manifesto

Úvod:
Průmyslová revoluce a její následky jsou pro lidstvo katastrofou. U nás, kteří žijeme ve vyspělých zemích, kde došlo sice ke značnému prodloužení života, ale zároveň k jisté destabilizaci společnosti, se život stal neuspokojujícím, lidé byli vystaveni ponížení, což vedlo k všeobecnému psychickému utrpení (v zemích třetího světa i k utrpení fyzickému), a přírodě začalo být těžce ubližováno. Pokračující vývoj technologií situaci ještě zhorší. Jistě vystaví lidi ještě většímu ponižování a přírodě bude ještě více ubližováno, a pravděpodobně povede k většímu společenskému rozkladu a psychickému utrpení a může vést rovněž ke zvýšení fyzického utrpení dokonce i ve vyspělých zemích.

Industriálně-technologický systém může přežít, nebo se může zhroutit. Pokud přežije, možná bude nakonec dosaženo nízkého stupně fyzického a psychického utrpení, ale to je podmíněno absolvováním dlouhého a bolestného období úprav a stane se tak pouze za cenu permanentního snižování lidí a mnoha dalších živých bytostí na úroveň produktů techniky a pouhých ozubených kol společenského stroje. A navíc, pokud tento systém přežije, následky budou nevyhnutelné: neexistuje způsob reformy nebo modifikace tohoto systému, který by nezbavil lidi ztráty důstojnosti a autonomie.

Pokud se tento systém zhroutí, následky budou stejně bolestné. Ale čím více systém vzroste, tím hroznější budou následky jeho rozpadu. Má-li se tedy rozpadnout, ať je to raději dříve než později.

Proto navrhujeme revoluci proti tomuto industriálnímu systému. Nastiňujeme velmi všeobecným způsobem zásady, jimiž by se měli řídit ti, kteří industriální systém nenávidí, aby připravili půdu pro revoluci proti této formě společnosti. Nemá to být POLITICKÁ revoluce. Jejím cílem nebude svrhnout vlády, ale ekonomické a technologické základy současné společnosti.

PSYCHOLOGIE MODERNÍHO LEVIČÁCTVÍ

Žijeme v hluboce neklidné společnosti. Jedním z nejrozšířenějších projevů bláznovství našeho světa je levičáctví.

Levičáctví není ani tak nějaké hnutí či ideologie, ale psychologický typ.

Dvě psychologické tendence, které jsou podkladem moderního levičáctví, nazýváme pocity méněcennosti a přesocializace.

Pocity méněcennosti

Feministky se zoufale snaží dokázat, že ženy jsou stejně silné a schopné jako muži. Je zřejmé, že jsou sžírány obavami, že ženy možná NEJSOU stejně silné a schopné jako muži.

Levičák je antiindividualistický, prokolektivistický. Chce po společnosti, aby za všechny uspokojovala jejich potřeby, aby se o ně starala.

PŘESOCIALIZACE

Morální kodex naší společnosti je tak náročný, že nikdo nemůže myslet, cítit a chovat se naprosto morálním způsobem. Například nemáme nikoho nenávidět, ale skoro každý někdy někoho nenávidí, ať už si to připustí či ne.

Většina lidí se ve značné míře chová nehezky. Lžou, dopouštějí se drobných krádeží a dopravních přestupků, flákají se v práci, někoho nenávidí, vedou pomlouvačné řeči nebo používají nečestných triků, aby se dostali před ostatní. Přesocializovaný člověk tyto věci dělat nemůže. Přesocializovaný člověk je tedy držen na psychologickém vodítku a tráví svůj život pobíháním po kolejích, které mu společnost položila.

Dnešní společnost se nás snaží socializovat daleko více než kterákoli předchozí společnost. Dokonce nám experti radí, jak jíst, jak cvičit, jak se milovat, jak vychovávat děti a podobně.

PŘÍČINY SPOLEČENSKÝCH PROBLÉMŮ

Nejsme první, kteří poznamenávají, že dnešní svět asi šílí.

Společenské a psychologické problémy moderní společnosti přisuzujeme faktu, že tato společnost vyžaduje od lidí, aby žili v podmínkách radikálně odlišných od těch, ve kterých se lidstvo vyvíjelo.

K nenormálním podmínkám přítomným v moderní industriální společnosti patří přelidněnost, izolace člověka od přírody, vzrůstající rychlost společenských změn a rozpad malých přírodních komunit, jako je rodina i se vzdálenými příbuznými, vesnice či kmen.

Je známo, že přelidnění zvyšuje stres a agresivitu. Stupeň přelidnění, který dnes existuje, a izolace člověka od přírody jsou následky technologického procesu. Všechny předindustriální společnosti byly převážně zemědělské. Průmyslovou revolucí se nesmírně zvětšila města a proporce jejich obyvatel a moderní zemědělská technologie umožnila Zemi nasytit daleko hustší populaci než dříve. (Technologie také aktivuje efekty přelidňování, protože vkládá lidem do rukou ničivou sílu. Například škála hlučných prostředků: elektrické sekačky na trávu, rádia, motorky atd. Pokud je užívání těchto prostředků neomezeno, lidé, kteří chtějí klid a ticho, jsou frustrováni hlukem. Pokud je omezeno, lidé, kteří tyto prostředky používají, jsou frustrováni zákazy. Ale kdyby tyto stroje nebyly nikdy vynalezeny, nebylo by konfliktů ani frustrací, které způsobují.)

Konzervativci jsou blázni: úpí nad rozpadem tradičních hodnot, ale zapáleně podporují technologický pokrok a ekonomický růst. Viditelně je nikdy nenapadne, že ve společenské technologii a ekonomice nelze provádět rapidní, drastické změny, aniž by to zároveň nezpůsobilo rapidní změny v ostatních aspektech společnosti. A takové rapidní změny neodvratitelně působí rozpad tradičních hodnot.

NARUŠENÍ MOCENSKÉHO PROCESU V MODERNÍ SPOLEČNOSTI

Co nám dává POCIT jistoty není ani tak objektivní jistota, jako víra v naše schopnosti postarat se sami o sebe. Primitivní člověk, ohrožovaný nějakým divokým zvířetem či hladem, může v sebeobraně bojovat nebo se vydat na cestu za potravou. V tomto snažení nemá zaručen úspěch, ale v žádném případě není proti svému ohrožení bezmocný. Naopak moderní jedinec je ohrožován mnoha věcmi, proti kterým je bezmocný – jsou to jaderné katastrofy, karcinogeny v potravinách, zamoření životního prostředí, válka, stoupající daně, invaze velkých organizací do soukromí, celonárodní společenské či ekonomické fenomény, které mohou narušit jeho způsob života.

Je pravda, že primitivní člověk je bezmocný proti některým z věcí, které ho ohrožují, například proti nemocem. Ale může přijímat riziko nemoci stoicky. Je to součást přírody, není to ničí vina, pokud to není vina nějakého imaginárního, neosobního démona. Ale hrozby moderního člověka bývají LIDSKÉHO původu. Nejsou výsledkem náhody, ale jsou na něj uvaleny jinými lidmi, jejichž rozhodnutí není schopen jako jedinec ovlivnit. Následkem toho se cítí frustrován, ponížen a vzteklý.

Moderní společnost je v určitých aspektech neobyčejně tolerantní. V záležitostech, které jsou irelevantní pro fungování systému, si v podstatě můžeme dělat, co chceme. Můžeme vyznávat jakékoli náboženství (pokud nepodněcuje chování systému nebezpečné). Můžeme jít do postele s kým se nám zlíbí (pokud praktikujeme bezpečný sex). Můžeme si dělat, co chceme, dokud je to NEDŮLEŽITÉ. Ale ve všech DŮLEŽITÝCH věcech začne systém intenzivněji omezovat naše chování.

Chování není omezováno pouze explicitními pravidly a ne pouze vládou. Ovládání je prováděno nepřímým násilím či psychologickým tlakem a manipulací a jinými než vládními organizacemi nebo systémem jako celkem. Většina velkých organizací používá nějakou formu propagandy[1] k manipulaci s lidskými postoji nebo chováním. Propaganda není omezena na reklamu a inzeráty, a někdy není dokonce ani vědomě lidmi, kteří je vytvářejí, jako propaganda zamýšlena. Například náplň zábavných pořadů je účinnou formou propagandy. Příklad nepřímého násilí: neexistuje zákon, který by říkal, že lidé musí chodit každý den do práce a poslouchat nařízení svého zaměstnavatele. Legálně nám nemůže nic bránit, abychom odešli žít do přírody jako primitivní lidé nebo abychom se pustili do samostatného podnikání. Ale v praxi už zůstalo jen málo volné přírody a v ekonomice je prostor pouze pro omezený počet vlastníků malých podniků. Většina z nás může tedy přežít pouze jako zaměstnanci někoho jiného.

JAK SE NĚKTEŘÍ LIDÉ PŘIZPŮSOBUJÍ

Ne každý trpí v industriálně-technologické společnosti psychickými problémy. Někteří lidé dokonce přiznávají, že jsou docela spokojení se společností jako takovou, jaká je. Jsou to poslušné typy, které by byly šťastné jako černí otroci na plantážích starého Jihu. (Nemíníme to jako výsměch černým otrokům na plantážích starého Jihu. Budiž jim ke cti, že většina otroků se svým zotročením NEBYLA spokojena. Vysmíváme se lidem, kteří se svým otroctvím spokojeni JSOU.)

Mnoho lidí vkládá do své práce daleko více úsilí, než je zapotřebí k získání peněz či postavení, které chtějí, a toto nadměrné úsilí vytváří náhradní činnost. Toto nadměrné úsilí spolu s emocionální investicí, která je provází, je jednou z nejmocnějších sil působících na permanentní vývoj a zdokonalování systému, s negativními následky pro svobodu jednotlivce.[2]

MOTIVY VĚDCŮ

Věda slepě pochoduje vpřed bez ohledu na skutečný prospěch lidstva a bez ohledu na jakékoli jiné normy, poslušná pouze psychologickým potřebám vědců a vládních úředníků a zástupců korporací, kteří poskytují fondy na podporu výzkumu.

PODSTATA SVOBODY

Hodláme dokázat, že industriálně-technologická společnost nemůže být reformována tak, aby nebyla dotčena postupně se zužující sféra lidské svobody.

Svoboda znamená ovládat (buď jako jednotlivec nebo člen nějaké MALÉ skupiny) záležitosti života a smrti: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat prostředí člověka. Svoboda znamená mít moc, nikoli moc ovládat jiné lidi, ale podmínky vlastního života. Člověk nemá svobodu, pokud někdo jiný (především nějaká velká organizace) má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc prováděna.

Kdybychom se nikdy nedopustili žádného násilí a předložili tento spis nějakému nakladateli, nebyl by pravděpodobně přijat. Kdyby byl přijat a publikován, nepřitáhl by pravděpodobně mnoho čtenářů, protože větší zábava je bavit se mediálními pořady než číst střízlivý esej. I kdyby tento spis měl mnoho čtenářů, většina z nich by brzy zapomněla, co četli, protože by měli hlavy zaplavené množstvím materiálů, které jim média předkládají. Abychom přinesli naše poselství veřejnosti s nějakou nadějí na trvající účinek, museli jsme zabít několik lidí.

OMEZENÍ SVOBODY JE V INDUSTRIÁLNÍ SPOLEČNOSTI NEVYHNUTELNÉ

Díky konstantnímu tlaku, který systém vyvíjí, aby změnil lidské chování, existuje postupný nárůst počtu lidí, kteří se nemohou nebo nechtějí přizpůsobit požadavkům společnosti: paraziti sociálního státu, vyznavači kultů, rebelové proti vládě, radikální ochránci životního prostředí, outsideři a odpůrci všeho druhu.

I když o rozhodnutí hlasuje veřejnost, počet voličů je tak veliký, že individuální hlas je zanedbatelný. Většina lidí tedy není schopna vážně ovlivnit velká rozhodnutí, která působí na jejich životy. Neexistuje žádný způsob, jak toto v technologicky vyspělé společnosti změnit.

TECHNOLOGIE JE MOCNĚJŠÍ SOCIÁLNÍ SÍLA NEŽ TOUHA PO SVOBODĚ

Technologický pokrok, který se nejeví jako ohrožování svobody, ji později začne ohrožovat velmi vážně. Například motorizovaná doprava. Člověk se zprvu pohyboval po vlastních nohách kam chtěl, aniž by sledoval nějaká dopravní omezení, a byl nezávislý na podpůrných technologických systémech. Když byla zavedena motorová vozidla, zdálo se, že jeho svobodu zvyšují. Nebrala chodci žádnou svobodu, nikdo nemusel vlastnit automobil, pokud nechtěl, a každý, kdo si automobil dobrovolně koupil, mohl cestovat daleko rychleji než chodec. Ale zavedení motorizované dopravy brzy změnilo společnost tak, že omezilo svobodu pohybu. Když vzrostl počet automobilů, nastala nutnost intenzivně regulovat jejich užívání. V autě, zvláště v hustě obydlených oblastech, si člověk prostě nemůže jet, kam se mu zachce, svým vlastním tempem. Jeho pohyb je řízen proudem dopravy a dopravními předpisy. Člověk je svazován různými povinnostmi: potřebuje řidičský průkaz, musí projít testy, znovu si obnovovat registraci, pojištění, provádět údržbu kvůli bezpečnosti, platit měsíční splátky. A navíc, používání motorizované dopravy už není dobrovolné. Od dob zavedení motorizované dopravy se změnilo uspořádání měst takovým způsobem, že většina lidí nemůže docházet do práce pěšky, nakupovat či se rekreovat bez auta, takže MUSÍ být závislí na motorizované dopravě. Jinak musí používat veřejné dopravy, v tomto případě mají nad svým pohybem méně kontroly, než když sami řídí auto. Dokonce i chodcova svoboda je dnes velice omezená. Ve městě se musí neustále zastavovat a čekat u semaforů, které jsou seřízeny tak, že slouží především automobilové dopravě. Kráčet po dálnici mimo město je kvůli motorizované dopravě nebezpečné a nepříjemné. (Všimněte si důležitého bodu, jejž jsme ilustrovali na příkladu motorizované dopravy: když je zaveden nový článek technologie, jejž může jednotlivec přijmout nebo ne, záleží pouze na jeho volbě, nemusí nutně ZŮSTAT dobrovolným. V mnoha případech nová technologie změní společnost tak, že jsou nakonec lidé PŘINUCENI ji používat.)

Zatímco technologický pokrok JAKO CELEK neustále zužuje sféru naší svobody, každá technická vymoženost JAKO TAKOVÁ se zdá být potřebná.
Elektřina, instalace vody a odpadu, rychlá komunikace na velké vzdálenosti…; jak by mohl člověk proti těmto věcem něco namítat, či proti jiným četným technickým vymoženostem, které učinily společnost moderní? Bylo by absurdní bránit se, například zavedení telefonu. Nabídl mnoho výhod a žádné nevýhody. Ale všechny tyto technické vymoženosti dohromady vytvořily svět, ve kterém je osud průměrného člověka už ne v jeho rukou či v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, zástupců velkých korporací a vzdálených, anonymních techniků a byrokratů, na něž nemá jako jednotlivec žádný vliv.
Stejný proces bude pokračovat v budoucnu.

Jakmile je technická inovace jednou zavedena, lidé se na ní obvykle stávají závislými, dokud není nahrazena jinou, ještě dokonalejší inovací.
Na novém článku technologie se lidé nestávají závislí pouze jako jedinci, ale dokonce se na něm stává závislý celý systém. (Představte si například, co by se stalo, kdyby byl zrušen dnešní počítačový systém.) Proto se systém může posouvat pouze jedním směrem – k ještě větší technologizaci. Technologie bude opakovaně nutit svobodu ustoupit o krok zpět – dokud nebude svržen celý technologický systém.

Zdá se, že během několika příštích desetiletí projde industriálně-technologický systém vážnými otřesy způsobenými ekonomickými a ekologickými problémy a především problémy lidského chování (odcizení, rebelie, nepřátelství a různé sociální a psychické potíže). Doufáme, že otřesy, kterými pravděpodobně systém projde, způsobí jeho pád.

Tento systém kromě jiného nezvládl zastavit úpadek životního prostředí.

Na toto téma slyšíme pouze samé žvanění od lidí, kteří mají moc, matou se pojmy a neexistuje žádná jasná, trvalá linie činu a neustále hromadíme ekologické problémy.

Je tedy jasné, že lidstvo má přinejlepším velice omezenou kapacitu pro řešení i relativně přímočarých sociálních problémů.

KONTROLA CHOVÁNÍ

Představte si společnost, která vystaví lidi podmínkám, ve kterých jsou strašlivě nešťastní. Dá jim tedy drogy, aby jejich neštěstí odstranily. Science fiction? Toto se v naší společnosti již do jisté míry děje. Je všeobecně známo, že v posledních desetiletích výrazně stoupá klinická deprese. Vzrůstající deprese je jistě výsledkem NĚJAKÝCH podmínek, které existují v dnešní společnosti. Místo, aby tyto podmínky odstranila, dává moderní společnost lidem antidepresivní pilulky.

Skryté videokamery jsou nyní používány ve většině obchodů a na mnoha jiných místech, počítače jsou používány ke shromažďování a zpracovávání značného množství informací o jednotlivcích. Výkonné metody byly vyvinuty pro vítězství ve volbách, prodej produktů, ovlivňování veřejného mínění. Zábavní průmysl slouží jako důležitý psychologický nástroj systému, možná dokonce i když servíruje veliké porce sexu a násilí. Zábava poskytuje modernímu člověku základní prostředek úniku. Když je pohlcován televizí, videem atd., zapomíná na stres, úzkost, frustraci, neuspokojení.

Psychoterapie atd. jsou zdánlivě určeny k blahu jedinců, ale v praxi obyčejně slouží jako metody nutící jedince myslet a chovat se tak, jak to vyžaduje systém.

Industriální společnost zřejmě vstupuje do období vážného stresu, částečně díky problémům s chováním lidí a částečně kvůli ekonomickým a ekologickým problémům. Odcizení, deprese, nepřátelství, rebelie; děti, které nechtějí studovat, růst populace, politická korupce, terorismus, sabotáže. Toto všechno ohrožuje samotné přežití systému. Systém bude DONUCEN použít všech možných prostředků ke kontrole chování lidí.

Sociální rozklad, který je dnes viditelný, rozhodně není výsledkem pouhé náhody. Může být jedině výsledkem životních podmínek, který systém lidem dává.

Každý nový krok v prosazování kontroly nad lidským myšlením bude brán jako racionální odpověď na nějaký problém, kterému společnost čelí. V mnoha případech pro to bude humanitární ospravedlnění.

Kontrola lidského chování tedy nebude zavedena jako nějaké vykalkulované rozhodnutí úřadů, ale procesem sociální evoluce. Tento proces bude nezadržitelný, protože každý pokrok jako takový se bude zdát přínosem, nebo přinejmenším zlo zavedení tohoto pokroku se bude zdát menší, než by tomu bylo, kdyby zaveden nebyl.

Naše společnost většinou považuje jakýkoliv způsob myšlení či chování, které jsou systému nepohodlné, za nemoc. Je to zdánlivě přijatelné, protože když jedinec nezapadá do systému, způsobuje to újmu jak jemu, tak je to problém i pro společnost. Manipulace jednotlivcem, aby se přizpůsobil systému, je tedy léčba nemoci a tudíž dobrá věc.

Jestliže bude obecná úroveň stresu ve společnosti redukována, systém tak bude moci tlaky, produkující stres, ještě zvýšit. Vlastně se zdá, že se něco takového už děje s jedním z nejdůležitějších psychologických nástrojů společnosti, který lidem umožňuje redukovat stres (nebo alespoň z něho dočasně uniknout), totiž s masovou zábavou. Účastnit se masové zábavy je dobrovolné: žádný zákon nám nepřikazuje sledovat televizi, poslouchat rádio nebo číst časopisy. Ale masová zábava je prostředek úniku a redukce stresu, na kterém se většina z nás stala závislými. Každý si stěžuje na televizní balast, ale téměř každý jej sleduje. Několik jedinců televizní zlozvyk odkoplo, ale takových, kteří by se dnes obešli bez jakékoli formy masové zábavy, je hrstka. Bez zábavního průmyslu by systém pravděpodobně nebyl schopen na nás nakládat tolik tlaků produkujících stres, jak to činí.

Za předpokladu, že industriální společnost přežije, je pravděpodobné, že technologie nakonec vyvine cosi podobného naprosté kontrole lidského chování.

PROBLÉM KONTROLY LIDSKÉHO CHOVÁNÍ JE HLAVNĚ TECHNICKÝ PROBLÉM.

Zabrání odpor veřejnosti zavedení technické kontroly lidského chování? Jistě by tomu tak bylo, kdyby byla technická kontrola zavedena jednorázově. Ale protože technická kontrola bude zaváděna v průběhu dlouhých úseků s malými změnami, nenastane žádný racionální a efektivní odpor veřejnosti.

Těm, kteří si myslí, že toto všechno zní jako science fiction, sdělujeme, že včerejší science fiction je dnešní realita. Průmyslová revoluce radikálně změnila životní prostředí a způsob lidského života a dá se pouze čekat, že jak je technologie stále více aplikována na lidské tělo a mysl, člověk sám bude změněn tak radikálně jako životní prostředí a bývalý způsob života.

LIDSTVO NA KŘIŽOVATCE

Existuje vzrůstající počet lidí, kteří jsou tak či onak rebely proti systému: příživníci, satanisté, nacisté, radikální ochránci životního prostředí atd.

Technologie se pravděpodobně bude vyvíjet ke svému logickému konci, což bude naprosté ovládnutí všeho na Zemi. Lidská svoboda povětšinou zmizí.

Ale představme si, že se stresy přicházejících desetiletí ukážou být pro systém příliš mnoho. Pokud se systém zhroutí, může nastat období chaosu. Bude samozřejmě mnoho lidí (především těch, co budou lačnit po moci), kteří budou toužit znovu spustit továrny.

Ti, kteří nenávidí otroctví, do kterého vrhá industriální systém lidstvo, mají tudíž dva úkoly. Za prvé, musíme pracovat na zvyšování společenských stresů v systému, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se rozpadne. Za druhé, je nutno vyvinout a propagovat ideologii, která je proti technologii a industriální společnosti. Továrny budou muset být zničeny, technická literatura spálena atd.

LIDSKÉ UTRPENÍ

Industriální systém se zhroutí. Pokud bude pád náhlý, zemře mnoho lidí, protože světová populace natolik vzrostla, že už se dokonce nemůže bez vyspělé technologie zásobit potravou. Je tedy kruté pracovat pro rozpad systému? Možná ano, možná ne. Čím více se systém rozroste, tím strašnější budou následky jeho rozpadu; takže je možné, že revolucionáři tím, že jeho rozpad uspíší, sníží rozsah katastrofy.

Pro mnohé z nás jsou svoboda a důstojnost důležitější než dlouhý život a vyhnutí se fyzické bolesti. A navíc, všichni musíme jednou zemřít. A možná bude lepší zemřít v boji o přežití nebo za nějaký účel, nežli žít prázdný a neúčelný život.

Systém už způsobil a neustále působí obrovské utrpení po celém světě. Jedním z efektů pronikání industriální společnosti je destabilizace světové tradiční kontroly populace. Odtud populační exploze se vším, co znamená. Nikdo neví, k čemu dojde důsledkem skleníkového efektu a dalších ekologických problémů, které ještě nelze předvídat.

Ale jděte!, říkají technofilové. Věda to všechno spraví! Přemůžeme hladomor, zrušíme psychické utrpení, učiníme všechny zdravými a šťastnými! Ano, ovšem. Totéž říkali před 200 lety. Průmyslová revoluce měla rušit bídu, učinit každého šťastným atd. Skutečný výsledek byl poněkud jiný. Technofilové jsou beznadějně naivní (nebo sami sebe klamou) ve svém chápání společenských problémů. Neuvědomují si (nebo schválně ignorují) fakt, že když ve společnosti dochází k velkým změnám, i když viditelně prospěšným, vedou tyto změny k dlouhým sekvencím dalších změn, z nichž je většina nepředvídatelných. Výsledkem je rozklad společnosti. Je tedy velice pravděpodobné, že ve svém pokusu zrušit hlad a nemoci, vyprodukovat poslušné, šťastné lidi a tak dále, stvoří technofilové společenské systémy se strašlivými problémy, ještě strašlivějšími, než jsou ty současné. Vědci se například vychloubají, že zruší hladomor vytvořením nových, geneticky vyrobených jedlých rostlin. Ale to umožní, aby lidská populace neomezeně expandovala, a je známo, že přelidnění vede ke zvyšování stresu a agresivity. Toto je pouze jeden příklad PŘEDVÍDATELNÝCH problémů, které vyvstanou. Technologie zavedla lidstvo do stavu, ze kterého není lehké uniknout.

BUDOUCNOST

Lidstvo by se lehce mohlo dostat do pozice takové závislosti na strojích, že by prakticky nemělo na vybranou a muselo by přijímat rozhodnutí od strojů. Lidé nebudou moci stroje prostě vypnout, protože na nich budou natolik závislí, že jejich vypnutí by znamenalo sebevraždu.

A protože lidská práce už nebude zapotřebí, masy budou zbytečné, budou neužitečným břemenem systému. Když bude elita nemilosrdná, jednoduše se rozhodne lidstvo vyhladit. Pokud bude humánní, použije možná propagandu či psychologické nebo biologické metody k redukování porodnosti, dokud lidstvo nevyhyne a nezanechá svět elitě. Nebo pokud se elita bude skládat z měkkosrdcatých liberálů, ujme se možná role dobrých pastýřů zbytku lidstva. Život nebude mít samozřejmě žádný účel. Tyto řízené lidské bytosti budou možná v takové společnosti šťastné, ale zcela určitě nebudou svobodné. Budou zredukovány na úroveň domácích zvířat.[3]

Uvažuje se, že velký rozvoj služeb by mohl poskytnout lidem práci. Tak by lidé trávili čas leštěním bot druhým, vozili by jiné lidi v taxících, vyráběli pro druhé ruční výrobky, obsluhovali jiné u stolu. Zdá se nám zcela zavrženíhodné, aby lidstvo takto skončilo.

Bylo by lepší odhodit celý tento páchnoucí systém na smetiště a přijmout následky.

STRATEGIE

Mnozí technofilové nás všechny berou na totálně bezstarostnou vyjížďku do neznáma. Mnoho lidí trochu chápe, co nám technologický pokrok provádí, ale mají k tomu pasivní přístup, protože si myslí, že je to nevyhnutelné. Ale my si nemyslíme, že je to nevyhnutelné.

Dva hlavní úkoly dneška:
podněcovat sociální stres a nestabilitu v industriální společnosti
vyvinout a propagovat ideologii proti technologii a industriálnímu systému.

Pozitivní ideál, který navrhujeme, je Příroda.
To jest, DIVOKÁ příroda; ty aspekty fungování Země a jejích živých bytostí, které jsou nezávislé na lidské správě a prosty lidského zasahování a kontroly. A do divoké přírody zahrnujeme lidskou přirozenost, kterou myslíme ty aspekty fungování lidského jedince, které nejsou předmětem regulace ani organizovány společností.

Příroda je z několika důvodů dokonalým protikladem technologie.
Příroda (která je mimo moc systému) je opakem technologie (která nekonečně hledá způsoby rozšiřování moci systému). Většina lidí bude souhlasit, že příroda je krásná; samozřejmě je ohromně přitažlivá. Radikální ochránci přírody UŽ mávají ideologií, která vyvyšuje přírodu a je proti technologii.[4] Kvůli přírodě není nutné vytvářet nějaké chimérické utopie či nějaký nový společenský pořádek. Příroda se o sebe postará sama: Je to spontánní výtvor, který existoval dlouho před lidskou společností. Až s příchodem průmyslové revoluce se vliv lidské společnosti stal pro přírodu skutečně ničivý. K tomu, aby se uvolnil tlak na přírodu, není potřeba vytvářet nějaký zvláštní druh společenského systému, je pouze nutné se zbavit industriální společnosti. Je jasné, že toto nevyřeší všechny problémy. Industriální společnost už přírodě nesmírně ublížila a bude trvat dlouho, než se rány zahojí. Nicméně tím, že se zbavíme industriální společnosti, bude vykonáno mnoho. Uvolní se tím nejhorší tlak na přírodu a rány se budou moci začít hojit. Ať už to bude jakákoli společnost, která bude existovat po svržení industriálního systému, je jisté, že většina lidí bude žít blízko přírodě, protože v situaci, kdy neexistuje vyspělá technologie, nebudou lidé MOCI žít jinak.

Pokus napadnout systém bez použití NĚJAKÉ moderní technologie by byl marný. Revolucionáři musí použít přinejmenším média k šíření svých zpráv. Ale měli by moderní technologii použít pouze pro JEDINÝ účel: pro útok na technologický systém.

Představte si nějakého alkoholika, jak sedí a před sebou má sud vína. Říká si třeba: Víno není špatné, když ho pijete v rozumné míře. Vždyť se přece dokonce tvrdí, že je pro vás malé množství dobré! Neuškodí mi, když se trochu napiju. A víte, co se stane. Nikdy nezapomeňte, že s lidstvem a technologií je to jako s alkoholikem a sudem vína.

NEBEZPEČÍ LEVIČÁCTVÍ

Levičáctví je dlouhodobě neslučitelné s přírodou, lidskou svobodou a s likvidací moderní technologie. Levičáctví je kolektivistické; touží spoutat celý svět (jak přírodu, tak lidstvo) v jediný unifikovaný celek. Ale to znamená řízení přírody a lidstva organizovanou společností a vyžaduje vyspělou technologii. Nemůžete dosáhnout spojeného světa bez rychlé dopravy a komunikace, nemůžete přinutit lidi, aby se navzájem milovali bez sofistikovaných psychologických technik, nemůžete mít plánovanou společnost bez nezbytné technologické základny.

Levičáctví je totalitární síla. Kdekoliv je u moci levičáctví, dochází k pronikání do každého soukromého koutku a donucování, aby se veškeré myšlení formovalo levicově. Je to částečně kvůli pseudoreligioznímu charakteru levičáctví; všechno, co odporuje levičácké víře je Hřích.

Levičák je orientován směrem k rozsáhlému kolektivismu. Zdůrazňuje povinnost jednotlivce sloužit společnosti a povinnost společnosti se o jednotlivce starat. Má negativní postoj k individualismu. Často moralizuje.

Poznámky Misantropa:

[1] Když někdo schvaluje účel, pro který je v daném případě využívána propaganda, nazývá to většinou vzděláváním, nebo tomu dává podobný eufemistický název. Ale propaganda zůstává propagandou bez ohledu na účel, pro který je využívána.

[2] Skutečným problémem není, zda se společnost stará o bezpečnost dobře nebo špatně; potíž je v tom, že lidé jsou závislí na systému kvůli své bezpečnosti, než by ji raději vzali do svých rukou. Toto je mimochodem částečný důvod, proč lidi rozčiluje právo nosit zbraň; vlastnictví zbraně vkládá tento aspekt bezpečnosti do jejich rukou.

[3] Matematik Claude Shannon řekl: Představuji si časy, kdy budeme pro roboty tím, čím jsou dnes pro lidi psi, a já strojům fandím.

[4] Další výhodou přírody jako protikladu technologie je, že u mnoha lidí příroda vyvolává jistou úctu, která je spojována s náboženstvím, a tak by možná mohla být příroda idealizována na náboženském základě. V naší společnosti je náboženské vakuum, které by možná mohlo být vyplněno náboženstvím zaměřeným na přírodu v protikladu k technologii.

Ke stažení pdf >>

The post Unabomber Manifesto. Industriální společnost a její budoucnost first appeared on Čítárny.