V knize Rút se vypráví Věra Provazníková o setkání Bóaze, rodáka z Betléma, s Rút, cizinkou z moábské země. Básnířka, malířka a spisovatelka Věra Provazníková (17.1. 1947 – 5.1. 2023) na toto téma napsala výjimečnou báseň.

Ale vraťme se ještě k příběhu z knihy Rút:

Na začátku příběhu přichází Ruth o svého manžela. Bez muže následuje svou tchyni do oblasti Betléma, aby se začlenila do izraelského lidu a připoutat se k Bohu.

Po přestěhování se Ruth setkává s Bóazem. Ten, jako majitel polí vidí, že Ruth sbírá zbytek úrody na jeho polích a hledá jídlo. Doma se Ruth od své tchyně dozvídá, že Boaz je příbuzný Elimelecha. Podle židovského zvyku má „právo vykoupení“, to znamená, že se může oženit s manželkou některého ze svých příbuzných, aby zplodil potomstvo.
Ruth skutečně stráví noc pod jeho “pláštěm”. Pak mu nabídne mu sňatek s tím, že nechává volbu zcela na něm.

Poté, co svým způsobem lstivě vyřeší právní problém, Bóaz si vezme Ruth za manželku. Její víra a věrnost umožnily toto spojení. Jejich vzájemný respekt umožňuje překonat všechny společenské překážky. Jejich spojení je požehnáno Bohem, který jim dává syna Obeda, dědečka krále Davida. Rut a Boaz tak zaujímají své místo v Kristově genealogii.

Ilustrace Bohuslav Reynek: Ruth a Booz

Ruth a Booz
Věra Provazníková

Co oni mají – čím se modlí stoh
a pokleká tráva – nemá než je

Už ohnuli pramen v němém úsilí
a drží pohár přímo na ráně

Už – prořezání stříbrem –
zlatě se zajizvili

Už jim vítr do očí vmetl
písek zrn
Už postavili klas,
rozváli bláznovu mouku
a s dlaněmi na sobě čekají
až se upeče chléb –

Už poznali trvání i déšť
i věrnost šípů
které se chvějí v luku nemožného…

Kraj si navléká dva prsteny
na pravici tmy

Oheň si lehá – popel stává

Soumrak se prodírá trním
a unáší i slunce
menší než krůpěj únavy
na čele Booze…

Keř vzpomínek se ježí
a vítr rozhoupá bolavé šípky –

Jen na krok snu bylo by k Ruth,
ale spánek nepřichází.

Vždyť Ruth – ukrytá jako plamen
v slámě,
svírá kohouta bdění

A jak poplašně ji v prstech bije
kohoutí krev,
nepoznává se s hodinou…

The post Věra Provazníková. Ruth a Booz. Báseň o příběhu z knihy Rút first appeared on Čítárny.

Věra Provazníková, spisovatelka, malířka, básnířka: “Nečtu příliš. Byla období, kdy jsem nečetla vůbec. Tlusté knihy, romány a noviny nikdy. Ale když už čtu, tak vášnivě. Někdy s opravdovou náruživostí. Musí to být mé velké lásky. Živá setkání.”

„Biblí“ mého dětství byl Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství od Lva Nikolajeviče Tolstého. Tímto příběhem jsem žila dlouho a intenzivně.
„Rodinnou ságou“ se u nás staly Němcovy Soudničky. Mnoho jeho sarkastických výroků jsme užívali téměř každodenně.
A ještě kniha K. Poláčka: Bylo nás pět. Milovali jsme ji všichni tři, Já, maminka i otčím.

Více: Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

V čase dospívání jsem se nevyhnula osudové etapě a roli „filosofky Máji“.
Tehdy jsem se vrhala na všeliké myslitele a marně od nich žádala klíče od Bran Moudrosti. Třebaže jsem se zakusovala do jejich stále tvrdších chlebů /jak často chutnaly suše! / můj hlad po pravém poznání stále nebyl ukojen. Naopak sílil. Jednotlivé myšlenkové světy mě mnohdy zaujaly, ale nikdy neovlivňovaly. Z „vrozené cudnosti“ nebudu jmenovat, abych neurazila tak vysoce postavenou dámu, jakou je Filosofie. Dost na tom, že jsem od ní utekla. Naštěstí bylo kam. Do snových krajin, krajin obrazů, metafor a symbolů.

Budu jmenovat jen některé ze svých lásek: K. J. Erben, V. Holan, B. Reynek, R. M. Rilke, B. Pasternak, M. Cvetajeva, M. Schwob, A.E. Poe, J. W. Goethe.
Má duše se rozjásala nad Dekadencí a Francouzským symbolismem.

Více: Bohuslav Reynek, vzpomínky Věry Provazníkové na básníka, jenž maloval něhou a dechem ticha

Z pohádek jsem měla nejraději ty veselé:
Spilka, Drda, Lada, Horák. Dojímal mne Andersen a Wilde. Velice mě rozveselovaly ruské pohádky, především ty v mizerných překladech. Při nich mohla být má fantazie opravdu bujará. Jako každou dospívající čarodějku mě vždy přitahovala tajemství. Ta úžasná atmosféra, kdy pod vysloveným má to hlavní slovo nevyslovené.
Jmenuji, kdo mi právě připadá na mysl: Dr. J. Murphy, Verflův Jeremiáš, Čechov, Meyering, Hamsun, Merežkovský, Dostojevský, Saroyan. Bábel, Singer, Rippelino, Weinrib, Kafka, Buber, Fischl. 
   
Když už jsem se dotkla židovského světa, nemohu opomenout židovské anekdoty.
Příkladně Jidiš pro radost je pravou delikatesou pro jazyk mých smyslů. Také Jidiše Kop od Rabiho Niltona Bondera neskrývá, přes svoje vrstvy hlubin, báječný humor.

Více: Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Připomenu znovu svůj „hlad po poznání.“
Jediným mým poznáním bylo, že ono stálé a nekonečné „hledání hledaného“ nikdy nemůže nasytit duši ani srdce.
Celý život jsem toužila po skutečném Pokrmu. Pochopitelně je to Bible, pro mne především Počátek Stvoření a Nový Zákon. Starý Zákon si v mnohém dlužím.
A ke Zjevení jsem se ještě neodvážila.
Ale já snila o takové KNIZE, ve které pro sebe naleznu VŠECHNO. Zodpovězení všech otázek – i těch, které člověka ani nenapadne si položit.
A stal se zázrak. Má žhavá touha si takovou knihu vymodlila.
Dlouho jsem čekala, kdy nastane ten „pravý čas“ ji otevřít. V duchu jsem ji pro sebe nazývala knihou „EJHLE“. Otevřela jsem ji a ejhle – byla a je to má kniha „EJHLE!“

Její název VE SVĚTLE PRAVDY od tajemného ABD-RU-SHINA vyvolal ve světě rozruch.
Především u mnohých vzbudila tato kniha negativní reakce. Sama jsem byla svědkem jejího odsuzování. Mnohými doslova otřásla, neboť boří zažitá duchovní tabu. Podmiňuje jediné: buďto veškerý obsah jako celek přijmout bez výhrad a s pokorou „naslouchat“ nebo ji odložit. Přijmout něco bez výhrad musí ovšem vycházet z nitra – nikoli pouze ze ctižádosti rozumu. Je to rozhodnutí duše.
Mnozí neunáší její sílu, která v nich vzbuzuje strach. Ještě více lidí je doslova alergických na pojem PRAVDA. Pilátovská otázka „A CO JE PRAVDA?“ se naopak zdá serioznější, poctivější, lidštější. Důvěrně blízká všem hledačům a hloubalům.

Pro mě je tato kniha skutečnou láskou „na první pohled“.
Splňuje mi vše. Krásným a srozumitelným, současným jazykem naší doby Zjevuje, aniž by porušovala Tajemství. Vychází z obou Zákonů Bible a navíc objasňuje samotné Zákony Stvoření. Hovoří věcně a neochvějně, aniž by nepoužívala fantazie, jak kterou otázku uchopit. Je silná, ale není „tlustá“. Doufám a věřím, že mi ještě bude dáno tolik času, abych ji pochopila a prožila, jak mám.
Pro mne je skutečným Světlem a pravým požehnáním. Konečně ŽIVÁ KNIHA!

The post Věra Provazníková, spisovatelka, básnířka a malířka. Nečtu příliš, ale když už, tak vášnivě… first appeared on Čítárny.

Věra Provazníková (1947 – 2023) nebyla jen chápající autorka knih pro děti. Byla také mimořádně talentovaná básnířka. Ochutnejte proto s námi hloubku její poezie.

Věra Provazníková a Bohuslav Reynek

Sirael    
              
Milujeme Tajemství
Chceme jím být uhranuti-pohlceni,
ba neváháme být ani jeho obětí.

Toužíme je pochopit,
ale současně se téhož obáváme –
ano, obáváme se vlastně jen jediného:
abychom o ně nikdy nebyli připraveni.
Tak vstupujeme do tajemství vlastně
jen proto,
aby nás nikdy neopustilo.

Jsou Znamení, Znaky, Slova,
Jména,
která jsou již
toho příslibem.

Jsou Duchové, Těla –
ale jsou i Bytosti.
A jsou jména bytostí,
kdy se nám zatají dech:
SIRAEL.
 
Magická paměť Prahy
nese už dlouho Její Obraz.
Málo záleží, zda proslulý magistr
Kelley
pro svoji Sirael skutečně stvořil
Magickou Noc.
Málo záleží,
zda Ji opravdu svedl
po paprsku Luny
až do nejzazších komnat
šílenství Rudolfova.

Ovšem. Stále totéž.
Uchopit neuchopitelné.
Jak oslovit neuchopitelné,
jež tvoří Krásu.
Lze vůbec tuto Kněžku polapit do
tvaru?
Jak subtilní musí být Síť Času,
aby v ní uvázl takový motýl
alespoň na vteřinu?

Ó Sirael!
Komu chceš tančit? Císaři – Bohu?
Či zrcadlům. Sama Sobě?
Jsi zjevení? Přelud? Přízrak?
Je Sen Skutečnosti
a Skutečnost Snu…
Chceme je vůbec oddělovat
v oné neuvěřitelné Alchymii Dění…?
Ó Sirael!
Jsi Zdání?
A není snad právě Sen
tou nejvýsosnější vizí skutečnosti?
Ó Sirael!
Pro Tebe je tu teď připraven Obřad
Hra Světel
a Stínů
Barvy Tmy
a Ohně.
Černá a bílá labuť hudby
Královská lilie Tance
Ó, Sirael!
Tvůj tanec je střežen Lunou.
Tanči –
ó Křehkosti…
Vždyť – co je tanec?
Ne-li odvěká touha Andělů
zanechat na zemi
alespoň svoji stopu?
To proto Tvé tělo – Sirael – je zároveň i duší!
Ó Sirael!
Zvolil Tě sen.
To sám Sen touží
abys byla.
A ty –
zázrakem sama sebe –
skutečně Jsi.
Posvátný pokrm
pro jazyk oka.

Karel Hynek Mácha
ANI LABUŤ ANI LÚNA

Ani labuť ani lúna
oblaky neoře.
Léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala.
Na práh klekla,
ruce vzpjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná;
pro mne se nesouží.
Dej jí Panno, Hvězdo čistá,
po kom ona touží.
…………..
“Ani labuť ani lúna
oblaky neoře”
Ani Anděl prosby tvojí
nevysuší moře.
Ani Anděl smutku písní
slzy nerozptýlí,
které za mne, utrápenou,
vyplakal jsi, milý.
Jak by osud do samoty
mou podobu odlil.
Ani Anděl lásky tvojí
tu mou nevymodlil.
Jen ta labuť, vykouzlená
tvojí čistou básní,
pluje duší – vprostřed noci.
Ó Hvězdo – nezhasni!
Jen temné ticho před bouří,
blesk bez nebe a bez zahřmění,
Jen marné vlny na moři  
a slunce prahne po zatmění.
I stříbrošedý úplněk
jak peníz daný na modlení.
Jen hořká Hvězda Pelyněk
svítí jako střep zrcadlení.
Ač srdce plane – nehoří,
jak svíce bdělá po setmění.
Až v duši žízeň dohoří,
bude pít vodu zapomnění.
Už vítr z domu vyklízí
všechno, co sen měl nejraději.
Co nezasel, to nesklizí,
jen odvál popel po naději.
Ač srdce plane – nehoří
a tvář se jako luna mění,
když do stínu se zanoří
v odluce němé – bez loučení.

(Z cyklu Písně lítostné)

V hospodě
Sedíme v hospodě, můj sluha a já. A já – čí sluha?
Nade mnou okno s třema krávama. A vechny – hlavy ke mně.
Hospodský pán tu ještě není a sluha už kouka do džbánu jak výr.
Pohledem hliněným. A nad ním – oslí hlava. Nad oslem réva zakroucena jak žízeň prasečí.
Co jiného. Vždyť , hospoda. Vždyť já jí nepohrdám.
Mně ale víno nikdo nedá. Jsem králem v očích všech tří krav – a víno žádné.
Napíšu dopis Dulcinee. Na papír suchý. Šustí, pije hltavě
každou krůpěj slova. Mně ale nikdo napít nedá.
A muchlám papír, na kterém jen blábol jména: Dulcinea.
Pod stolem kohout starou mísku klopí. A můj sluha? Hřeje si nohy.
Paty si pálí o kohouta. Jak zloděj – cikán…
Hospodský pán tu ještě není. Ještě nám zelí neohřál
a kohout už oklobává kosti.
– “Zabijem kohouta a upečem na svíci” – povídá sluha a do džbánu houká jako výr.
Tvář – jako mísa naďobaná, vlasy jak ovce černé.
Napíšu dopis znova.
Trhám lístky kopretinám. Kopretina – moudrá hvězda.
Je to hvězda bělovlasá, co nad námi tehdy stála… Dulcinea kotě nesla…
Zas tu trčím. Bez domova. Říkadlo si odpykávám.
Trhám papír, krůpěj hltám. Krůpěj jména: Dulcinea.
U stolu jen osel, sluha, réva zakroucená v hrdle jako rukáv pláče suchém. Ze světa, Dulcineo, zmizelo víno.
Píšu: Právě… hospoda mne jmenovala králem zdejších telat.
           A zatím já… Navěky tvůj sluha.

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Pohřeb Dona Quijota
Smrt sedí v jabloni:
klepe dutými ořechy a tence hvízdá.
Na své bílé psy.
Psi po kmeni se sápou ke své paní…
Jabloň se svíjí bolestí – bok vykousaný na kost
dřeva krvácí hnědě v slinách větrných.
V keřích podrápaných syká hasnoucí šípek
nadějí.
Jen tenké hvízdání tu zní – a chvílemi hryznou
němá kola do plesniviny u cesty.
Sanchovy boty kulhají.
Vítr jim shání stopy do páru a mráz je sšívá
kostí rybí…
Jen tenké hvízdání tu zní…
a bílí psi se do zaťata rvou na chvějícím se
břiše trní…
Dulcinea – se spícím Kristem na rakvi – je do
Piety zachumlána.
Rozinante zmrzlým kopytem do slibující země
sahá – a zklamána ani nevědouc zdvihá vůz
z cesty naposledy vzhůru..

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Stalo se, že jednoho dne
se v něm už přeplnila
nádoba slz
a roztrhla se mrazem…
Tehdy jednou provždy
přirazil světu dveře
před nosem,
jakože konečně i svět
laskavě uznal,
že je velký básník —
a jeho plechové medaile
nechal viset na klice
zvenku —
Pak zavřel na dva západy
i v sobě
Od těch dob nevycházel
a nepřijímal hosty –
ba ani tehdy,
když mu nesli víno, prý…
aby jeho krev
nepřestávala proudit –
Rozhod se pro bezčasí —
vyjma noci, černé jak Lilith,
která s ním neměla
žádné slitování
a proto té jediné
se chtěl se vším svěřit…
Třeba jak ho děsí
po léta ztichlý mlýn
na ustrnulé vodě,
jak se celé ježí –
jak zastavené kolo
hluché Štěstěny
Nebo to zšeřelé ticho
než se dočká
prvního tónu ptáčka
za úsvitu –
Nebo jak musí
nikdy duší nepropást,
když puká hoři srdce…
Trn bez koruny Božího Krále!
Bývá to jen pár
prchavých okamžiků,
kterými pak Osud zkamení
a trčí v pustině
jak černá mohyla…
Ale přece jen jednou
udělal vyjímku –
jakože bývají noce,
kdy se Měsíc setká s Lunou
a plují pak spolu…
když za ním noční poštou
poslali jisté básně
a on zatoužil poznat
tu dívenku co je psala…
Jak naboso asi
chodí její mládí
po ostrém kamení –
pomyslel si.
Jistě nebude mít
tvář tak psí,
aby nemohla výt se světem
alespoň ještě jeden
vlčí den!
A možná ji opravdu
vede za ruku
její Anděl strážný
a proto už teď
zná Dotek křídla
a je tedy svobodná…
Na každý pád to bude
dítě,
vyvolené právě k tomu,
aby jím už navždy zůstalo –
A ona šla po vodě,
ale neutopila se,
neboť o tom nevěděla…
napadlo ho ještě.
Bůhví proč,
ale sevřel ho strach,
který se celý vtěsnal
do úzkosti,
útlejší nežli rybí kůstka
v hrdle —
Jako by ještě nikdy
nepodal panně
svoji ruku
a neztratil přitom řeč
a nezačal už zase
věřit v Boha —
Jako by předvídané
mělo už dávno svůj tvar
v úžasu –
Jako by v předtuše krásy
se tajil mnohem křehčí
půvab,
který o sobě neměl tušení –
Jako by měl za malou chvíli
přejít po sněhu,
právě napadlém
a nevyplašit přitom
anděly ticha —
Usedl ke stolu
a dal si zákaz čekat…
Ale rozsvítil svíci –
Vtom přišla…

(z básně Vladimíru Holanovi)

Kamenný oblouk
Karlova mostu –
Viděný odspoda,
jevil se jako zbytek
dlouhé, posvátné klenby
nikdy nedostavěné kaple,
v které se dneska modlí
už jen ti bez domova
a v které snad proto tak táhlo…
Karlův most!
Stále týž,
kterého Vltava s hrdostí zdvihá
na rukou k nebi
jako syna –
vždy k větší Slávě Boží!
Už jen jít po něm
znamená zvolit si Cestu Spásy…
Vzhlédl k němu –
Jeho Krása nahoře
kráčela právě zvolna
pod rozžatými lucernami
v náznacích zrůžovělého sněhu –
Neznámá v závoji, ještě zamlženém
dojatým okem něhy,
v chůzi jak ve snu schoulená
do zamilovaného Schikanedra…

I sochy se k sobě tiskly
jak tajní milenci,
kteří by prolíbali snad i kámen
při takové lásce – a ztlumily
i vlastní svatozář
pro kousek pozemského nebe…
Pak se most zlomil do tmy –
(z básně Vladimíru Holanovi)

Báj o stromu
I
Hle – Strom
                   ten zprvu sám
                               ten vykročívší, trpě
                               ve svět zdání…
neboť tkvěl před tím pouze
                              v nevýslovně slastném
a nevěděl zprvu ani
                              kam
                                      nemaje dosud kraje.
Tak docela sám zprvu
neboť se teprve tvořila
                             tkáň bytí
                                     kolem něho
Tak docela sám
                            V dlaních s jádrem ráje,
                                     že podobal se nářku.
                            a ještě více
                                     slze
                                           podobal se.
A jakoby celý
                           z povzdechu vzešel vlastně…

II

Tak zprvu sám
                          a útlý
                                    pněl v mukách zdání,
                          nevtělen dosud.
Neboť teprve dorůstala
                        dřeň ticha v něm…
Tak mezi snem a snem
                       nevěděl se snad ani.
Spal
       přimknut k mdlobě
                                    a nebyl vlastně.
A zdál se jen
                      sám sobě…

III

A tehdy zvolna
                    a jako mlhou ještě
                                    a přece už jistě
plula k němu Luna
                    a do sebe jej zvala.
A zdálo se mu,
                    že je plná
                                     stejně jak pustá,
že v ní je to co nezná
                    co k zjevení je třeba.
A rozevřev se jako němá ústa
                    zachtělo se mu jí
jako chleba.

 

IV

A tehdy jak Velká Matka
                    se nad ním rozklenula,
že se až zachvěl…
                    neboť tak božská
nezazdála se nikdy.
                    Tak mateřská,
                                     tak opojná,
                                                tak děsná…
                    Ó Hvězda Mořská…!

Tak do sebe ho svála.
                    A on padal
                                     v hlubiny veškeré
                                                    i pěny
a o dna její se tříštil
                    a zas se zvedal
                                                a ve tmě zanikal
a v propastech se hledal…
                  Tak střemhlav vstupoval
                                                ve všechna její lůna.

V

A takto nosila jej Luna
                   ve svých lůnech:
                                              Zprvu jak sten
                    a první šelest plodu
teprv pak jako oheň.
                     Teprv pak jako vodu.
Zprvu jak van
                     a první obraz bouře
teprv pak jako vlnu.
                    Teprv pak jako moře.
Zprvu jako nebe
                    pak jako ptáka,
                                             pak jako rybu,
teprv pak jako sebe.
                   A ležel v ní
                                          i plul
                                                    i spal…
A zavalit se nechal
                  kulatým plodem mléka
                                        a chutnal ho i sál
a proudila jím radost
                 jako řeka.

VI

Jasným, bílým světlem
                 se mu otvírala
a hned v něm zase bledla
                 a jak by umírala…
A on jen trnul sladce
                ve snu stvořeného.
A byla krásná tak.
                 A byla matka jeho…

VII

Hle jak bílá ryba
                tančila s ním
                                        a otáčela nebem
a hledíc do něho,
                 snila…
A tak jej celého
                 prostříbřila
                                        jak šupinou sebe.

VIII

A tehdy
                  zvolna
                                     a jako mlhou ještě
                                                        počal už tušit,
že vše kolem
                 je nádherné jen snění.
A že i On a Ona…
                že vše zde je i není…
A tak tančil
                a ona tančila s ním
                                                       a byla Lunou zas
a byla náhle nahá.
                 Ó klíne, tmo            Ó noci
                                                            za úplňku blaha…!
Tak strnul.
                 A byl i on
                                    náhle
                                                    jakoby oním tělem chvění…
A tehdy poznal
                 zázrak zrcadlení.

IX

Jako chladná pěna
                 kolem něho vřela
a vždycky nenadále
                 břicho otevřela.
                                                 A uviděl v ní
                                                                  způsob
                                                 jakým se vše tvoří.
A byl v ní
                jako v lodi
                                      a byl v ní
                                                        jako v moři.
Jako bílá ryba
                všude před ním plula
a nocí vála jen
                a do sebe ho zvala.
A on jen žasl stále.
                                    A ona
                                                zjevovala
                                               
                                                          .
                                                      .

©Věra Provazníková

 fotografie Stanislava Zábrodská

The post Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc. first appeared on Čítárny.

Bohuslav Reynek. S jeho osobností a dílem jsem se seznámila až na jeho výstavě ve Špálově galerii v roce 1969. Tehdy jsem stála poprvé před jeho obrázky v naprostém úžasu, že je někomu dáno malovat něhou a dechem ticha – a měla jsem pocit, že se dívám do hřejivých okýnek domova, kde jsou stále Vánoce. Jak vroucně jsem tehdy zatoužila poznat se s touto vzácnou duší!

Pan Reynek nás už čekal na zahradě. Stál tam, ve své důstojné, téměř gotické postavě, za zády nebe a stromy a zářil.
Usmíval se, ale on se dovedl usmívat celou svou bytostí! Jemné stříbro vlasů v zapadajícím slunci dodávalo celému obrazu zvláštní kouzlo něhy… Jak vznešená a dojemná krása spočívá v prostotě…
Už se stmívalo, když nás s panem Vlastimilem vedl domem po dřevěných, točitých schodech nahoru, kde žil. Usadil nás v pokojíku za kuchyní a sám si sedl do koutku na zem, proti kachlovým kamnům. Bylo to JEHO MÍSTO, na které vždy v tomto pokoji sedával, opíraje se zády a hlavou o zeď, až tam lety čas vytvořil jeho tmavou siluetu „živý stín“, svědectví přítomnosti i v nepřítomnosti. Stále se nemohu smířit s tím, že záhy po jeho smrti bylo právě toto místo vybíleno.

Tehdy ze mne doslova „vytryskla“ báseň OBRAZ KRAJINY BOHUSLAVA REYNKA, a vzápětí jsem ji spolu s dopisem z Prahy poslala. Ale to už i z Petrkova ke mně letěli PODZIMNÍ MOTÝLI s důvěrným věnováním a obrázek z cyklu Don Quijote V HOSPODĚ.

Básnířka a spisovatelka Věra Provazníková v Praze (2011)

Jak bych tehdy mohla tušit, že později k celému Quijotovi napíšu básně, a tak se nám s panem Reynkem narodí společná kniha DON QUIJOTE BOHUSLAV REYNEK! Nejsou náhody. Psali jsme si pak už stále. Naše dopisy byly cosi jako společné dýchání. Stejně přirozené a bez přerušení.

Zpočátku jsem jezdívala do Petrkova opravdu jen na pár hodin – mezi příjezdem a odjezdem. Později jsem někdy pobyla i od pátku do neděle. Cítila jsem, že v domě – krom přízně pana Reynka – nejsem tím nejvítanějším hostem. Synové tehdy našemu vztahu nerozuměli a ani nemohli. Teprve po smrti tatínka jim mé pozůstalé dopisy vnesly do tohoto tajemného příběhu víc světla. Pan Reynek to věděl a trápilo ho to. „Žádná velká věc se tady neděje bez kříže…“ řekl mi jednou.

Pan Reynek žádnou Múzu nepotřeboval. Skutečný básník potřebuje k životu pouze a jen lásku.
Milovat a být milován tím, kdo je nám drahý. Nic víc, protože v tom je vše. Jen jednou mi bylo dáno spočinout v Petrkově na celých deset dní. Na jejich kouzlo nikdy nezapomenu. Po celý tento drahocenný čas jsme se s panem Reynkem beze zbytku věnovali. Tehdy byl konečně „prostor“ na všechno. Většinou jsme byli v zahradě, procházeli se nebo seděli v trávě – někdy také v dřevěném altánku, kde měl pan Reynek svůj azyl. Tehdy už dávno nikam nevycházel, nechodil už ani do kostela, a tak kněz přicházel za ním – a rád!

Tehdy byl také prostor posadit se na pár odpolední k ODLETU VLAŠTOVEK. Název sbírky jsme zvažovali spolu a pracovali i na konečné verzi některých veršů. Když jsme byli už se vším hotovi, zavřel pan Reynek své rukopisné básně do papírových desek vyrobených po domácku. Dlouze se na mne podíval a vtiskl mi rukopis do rukou: „U tebe budou v bezpečí…“

Pan Reynek chodíval spát v půl sedmé večer. To vždycky složil brejličky na polici v kredenci a tiše zmizel v pokojíčku za kuchyní.
Od té chvíle byly večery a noci moje – až do úsvitu. Noc co noc jsem sedávala v pokoji pod stahovací lampou a při svíci nad jeho Quijotem. Co noc, to obrázek – co obrázek, to doprovodná báseň psaná tehdy jazykem „jen pro pana Reynka“. Pan Reynek vstával o druhé hodině před úsvitem. Než jsem za ním přišla s básní právě dopsanou, už seděl v kuchyni na své stoličce u kamen, v klíně Misál, v ruce hrnek kávy a čekal na mne. Tahle naše setkávání v kuchyni před úsvitem měla v sobě tajemné kouzlo. – Bylo to jako střídání noční stráže – náš malý obřad, posvátný rituál. A já měla vždy tutéž úzkost, zda se mu nová báseň bude líbit. Myslím, že mu byly všechny stejně blízké a měl z nich vždy radost. Poslední, desátá noc byla delší než ty předchozí, právě jsem knihu dokončovala, a když začlo svítat, byla hotová. Vše se dělo i dokonalo v řádu, a já cítila velké naplnění.

Nejsou náhody. Pan Reynek byl toho živým svědectvím. Miloval svatého Václava a svatého Františka z Assisi.
Zásluhou paní Věry Jirousové, která ho stačila převézt z nemocnice „na poslední chvíli“ domů, zemřel ve své posteli v půl sedmé večer, kdy chodíval spát. Bylo to v den svatého Václava. Na svatého Františka z Assisi bylo jeho tělo uloženo do země. Když pohřební průvod procházel jeho zahradou, větve stromů byly prý obtěžkány vlaštovkami snad z celého Petrkova. Až když průvod přešel, nastal ODLET VLAŠTOVEK.

Je docela možné, že by Věra Provazníková vybrala jiné fragmenty nebo odpovědi z těch dvou příspěvků, že by se zaměřila na vysvětlení, proč chce, aby jejich korespondence vyšla až po její smrti, nebo se více zabývala vírou apod. Jenže to jsi mi, milá Věro, neměla dávat důvěru a naprostou volnost.

Z textů Věry Provazníkové vybrala a trochu komentovala Stáňa Zábrodská, foto V. Provazníkové S. Zábrodská.

Podzimní modlitba
Bohuslav Reynek

Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. – Přece méně není
duše má než oni!… Ale čím jich snění

jest mi… Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti…
Bože, otevři mi do Radosti.

(Smutek země, 1924)

Věra Provazníková spřízněná s touto osobností ještě píše:

Mám hlubokou radost z toho, jak se letos mnozí mají k výročí pana Reynka s úctou, citlivostí a porozuměním jeho duši – kolik už krásných publikací kolem toho vzešlo, kolik výstav a vzpomínek, a Praha toho bude zřejmě  korunou. Dozvěděla jsem se, že 11 . 11. 2011 (magické datum) se koná v domě U zvonu vernisáž velké výstavy pana Reynka. Jsem poctěna, že jsem byla vyzvána napsat i já pár slov do Hosta a do Katolických novin, které neznám, ale vím, že je pan Reynek odbíral.

Poznámka autorky článku:
V roce 2011 na podzim tomu bylo čtyřicet let od úmrtí básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka a na jaře 2012 jsme si připomněli 120. výročí jeho narození (*31.5.1892). Dostala jsem od Věry Provazníkové dva příspěvky a s jejím svolením z nich pro Čítárny jsem ráda vybrala tento text.

ILustarce: Bihuslav Reynek.

The post Bohuslav Reynek. Vzpomínky Věry Provazníkové na básníka, jenž maloval něhou a dechem ticha first appeared on Čítárny.

Retrospektivní výstava píseckého fotografa Jiřího Škocha představovala průřez jeho fotografického díla a byla doplněna o fotografický experiment cliché verre petrkovského básníka. Výstavu doplnil grafikou Bohuslav Reynek.

Jiří Škoch se narodil 24. dubna 1938 v Písku. Po ukončení obecné školy a měštanky nastoupil v roce 1953 ke studiu fotografie na Průmyslové škole grafické v Praze u profesora Rudolfa Skopce, které ukončil v roce 1957. Po ukončení studia a absolvování vojenské služby v roce 1959 začíná pracovat jako fotograf v Archeologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. Spolupracuje s Československým spisovatelem a s edicí Klub přátel poezie.V roce 1963 se setkává s grafikem a básníkem Bohuslavem Reynkem, začátek dlouholetého přátelství.Od roku 1964 pracuje jako nezávislý výtvarný fotograf, první fotomontáže a začátek cyklu ,,Pohádky”.

V roce 1965 odjíždí na pozvání archeologa profesora Wolfganga Dehna do západního Německa kde se seznamuje s Otto Steinertem, který mu zajišt’ujeměsíční studijní pobyt ve Volkwangschule Essen.Od roku 1967 až 1973 vyučuje fotografii na Střední filmové škole v Čimelicích a studuje sociologii kultury na Filosofické fakultě UK V Praze.V letech 1967 až 1975 vytváří cyklus fotomontáží Petrkov Bohuslava Reynka.V roce 1970 se žení.

Za urážku socialismu ve fotografické ročence je odsouzen na 4 měsíce podmíněně. V letech 1971 až 1973 připravuje diplomovou práci na téma ,, Výzkum fotografických autorů” a od roku 1973 až do roku 1991 vyučuje fotografii na Účňovské škole, později na Středním odborném učilišti v Praze. Od roku 1991 pracuje jako sociolog v Československé televizi.
V roce 2001 mu byl ze zdravotních důvodů imlantován kardiostimulátor a v roce 2003 mu byla zavedena další elektroda do levé srdeční komory.V roce 2004 odchází do důchodu a vrací se do Písku, do rodného domu ,,U Škochu”, kde žije jako šťastný a spokojený důchodce.

V roce 2008 natočil režisér Petr Skála o jeho životě a díle krátký film, který je součástí výstavy.

Jiří Škoch pracuje formou fotomontáže, překrýváním dvou nebo více negativů, čímž dosahuje značné surreálnosti a poetiky. Svým postupem se do značné míry vrací k původním kořenům fotografie, kdy samotné dílo vzniká až jeho vyvoláním.

S tvorbou Jiřího Škocha měla veřejnost příležitost se seznámit  na mnoha výstavách. Ta úplně první se konala v roce 1962 v píseckém muzeu, další pak v Ústí nad Labem, Mostě, Pardubicích, Praze, Českých Budějovicích a znovu  několikrát v Písku. Vystavoval i v zahraničí, například v Paříži, Berlíně a Budapešti, na dalších výstavách se podílel s domácími i zahraničními umělci.

Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Německého Brodu.Stal se uznávaným českým básníkem, překladatelem a grafikem. Vytvořil velké množství kreseb, suchých jehel s monotypem, leptů a cliché-vérre. Vydal celou řadu osobitých básnických sbírek – Rybí šupiny, Smutek země, Had na sněhu, Rty a zuby, Setba samot, Pieta, Podzimní motýli, Mráz v okně, Sníh na zápraží, Odlet vlaštovek.Z jeho tvorby je patrná křesťanská spiritualita, pokorná láska k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpý. S manželkou francouzkou básnířkou Suzzane Renaudovou měl syna Daniela a Jiřího. Většinu života pobýval v rodném Petrkově, kde 28. září 1971 zemřel.

Technika cliché verre vznikla krátce po objevu fotografie a v principu byla popsána už roku 1835 jedním z vynálezců přenosu negativu na pozitiv W. F. Talbotem. K jejímu výtvarnému využití přispěli  v 19. století spíše malíři než fotografové, například Corot, Delacroix, Millet a další. Princip spočívá v tom, že místo rytí či kreslení na měděnou desku nebo do leptového krytu tvoří se do krytu naneseného na desku skleněnou, která posléze slouží jako běžný negativ a osvítí se na fotografický papír. Všechna cliché verre Bohuslava Reynka, cca 30ks, vznikla v roce 1952 na skleněných deskách 18x24cm ve spolupráci se synem Danielem. Námětově se motivy cliché verre nikterak neliší od Reynkovy tehdejší grafické tvorby. Polovinu z nich tvoří biblické motivy, polovinu přírodní scenérie, jeden autoportrét a jeden Don Quijote u větrných mlýnů.

The post Jiří Škoch a Bohuslav Reynek. Jedinečná výstava v Jindřichově Hradci first appeared on Čítárny.