Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický.
Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894). Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann.

Má bohéma / překlad Lumír Čivrný

Tak jsem šel, pěstičky narvány do kapes,
a z mého svrchníku byl pomalu jen sen.
co lásek vysnil jsem, a jakých, jen jsi v plen
mě vzala, múzo má, a nesla do nebes.

Jediné kalhoty,a díra v nich jak dům.
Já, snivý Paleček, louskal jsem na pochodu
rýmy. A Velký vůz, ten jsem měl za hospodu.
Z mých hvězd tam na nebi snášel se lehký šum.

A já mu naslouchal u cesty, sám a sám
v těch rosných večerech v září, kdy na čelo
jak by mi po kapkách vínečko pršelo;

k tomu jsem rozehrál rej fantastických stínů,
jak jsem si veršoval a drnkal na pružinu
perka, jež o prsa jak lyru opírám.

 

Mé bohémství / překlad Karel Čapek

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala! co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu,
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.

 

Má bohéma / překlad Vítězslav Nezval

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

 

Moje bohéma / překlad Svatopluk Kadlec

Sem tam jsem chodíval, v děravých kapsách pěsti.
Můj kabát taky byl už jenom ideál.
Tvůj vasal, Múzo má, pod nebem jsem se bral.
O jakých láskách já to sníval v tichém štěstí!

Jediné kalhoty mi praskly na noze.
Blouznivec Paleček, já cestou louskal rýmy.
Hospodou Velký Vůz v těch dobrých dobách byl mi.
Mé hvězdy šustily na modré obloze.

A já jim naslouchal za krásných nocí září,
sedaje na mezích a cítě rosu v tváři:
jak víno ohnivé v maličkých kapičkách,

když s nohou na srdci, tak jako se svou lyrou,
jsem brnkal na gumy svých vetchých perek s dírou
a básnil o překot ve fantastických tmách.

 

Mé tuláctví / překlad František Hrubín

Šel jsem a rukama mnul kapsy rozedrané,
svrchník jen iluzí byl málem, přisámbůh.
A šel jsem pod nebem, tvůj, Múzo, věrný druh:
co lásek já však snil, oho, a jakých pane!

A kalhotami též už nebyl jsem si jist.
Dal, snivý Paleček, jsem rýmy louskal vchodě,
pod Velkým vozem byl noc co noc na hospodě.
Hvězdičky na nebi jsem slyšel něžně příst.

Tak jsem jim naslouchal za blahých nocí v září,
sedal jsem po škarpách a chytal horkou tváří
rosu jak vínečko, jež sílí nadmíru;

rýmuje uprostřed těch fantastických stínů,
s kolenem opřeným o srdce, na pružinu
zedraných perek jsem brnkal jak na lyru!

Originál:
Ma bohême / Jean-Nicolas Arthur Rimbaud

Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées;
Mon paletot aussi devenait idéal;
J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal;
Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées!

Mon unique culotte avait un large trou.
– Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course
Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse;
– Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou.

Et je les écoutais, assis au bord des routes,
Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes
De rosée à mon front, comme un vin de vigueur;

Où, rimant au milieu des ombres fantastiques,
Comme des lyres, je tirais les élastiques
De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur!

The post Jean Arthur Rimbaud. Ma bohema a překlady Čapka, Hrubína, Kadlece, Nezvala, Čivrného first appeared on Čítárny.

Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický. Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894).
Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann.

Rudolf Pellar zpívá báseň A. Rimbauda “Opilý koráb”
Překlad V. Nezval

VÍTĚZSLAV NEZVAL/
Opilý koráb

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře –
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

 

FRANTIŠEK HRUBÍN
Opilý koráb

Když plul jsem po proudu bezcitných Veletoků,
bez plavců už jsem byl, kdovíkde zhynuli:
ječící Rudoši je všechny po útoku
svlékli a přibili co terče na kůly.

Mužsto sem, mužstvo tam, nedbal jsem, převážím-li
anglickou bavlnu či vlámské obilí.
Kam a jak ženu se, řeky si sotva všimly,
když už ty randály s posádkou skončily.

A druhou zimu pak v zuřivém burácení
jsem se hnal, temnější než mozek děťátek,
na Poloostrovech, urvaných souší, není
hrůz triumfálnějších, víc zmatku nad zmatek.

Potom jsem na moři křest bouří přijal zkrátka,
vlny své oběti válely sem a tam,
po deset nocí jsem tancoval jako zátka,
rád, že jsem z očí všem pitomým svítílnám.

Sladší než dužina kyselých jablek děcku,
do kostry jedlové mi voda vnikla pak,
omyla z modrých vín a z blitin špínu všecku
a odnášela pryč mé kormidlo a hák.

Od těch dob koupal jsem se v mléčné básni moří
hvězdami nasáklých, k zeleným azurům
hltavě přisátých, v něž vzníceně se noří
tvář utopencova, bledá a plná dum,

kde modra potřísniv a delíria víry
a rytmy loudavé, jak mihotá se den,
prudší než alkohol, širší než vaše lyry,
kvas hořkých ryšavin se z lásky perlí ven.

Znám smrště, oblohy, jež blesky roztínají,
znám proudy, příboje a znám i večery
a úsvit vznícený jak holubice v máji,
a zřel jsem skutečnost vší vaší chiméry,

západ, jenž polosvit, mystický, hrůzyplný,
po zfialovělých sedlinách prostírá,
rekům z her pradávných se rovnající vlny,
jež s chvěním chocholů se nesou do šíra.

Snil jsem noc zelenou oslepujících sněhů,
polibků, zvolna se v zrak moří nořících,
šum neslýchaných míz v šíleném koloběhu,
zpěv modrých fosforů, v žluť procítajících.

Měsíce hleděl jsem, jak příboj s hysterií
páření v kravínech na bradle skáče, řve,
ó nikdy mordy těch funivých moří v říji
zářivé chodidlo Marie nepotře.

A plul jsem – víte to? – kol Florid plných divů,
kde květy mísí se s očima pardálů,
lidská pleť s uzdou duh, napjatou od přílivu
k obzorům nad stády sinavých přívalů.

Kvasící bažiny, obrovskou vrši z proutí,
v ní Leviatana hnít v sítí viděl jsem,
a strašné masy vod, jak v bezvětří se hroutí,
dálky, jak v propasti se řítí s rachotem,

ledovce, perleť vln a slunce stříbroskvoucí
a hnědé zálivy, ohyzdné vraky v nich
a obří hroznýše, v pachu se hnusně troucí,
co žráni od štěnic padají ve větvích.

Dorády modrých vln byl bych přál vidět dětem,
houf zlatých, zpěvných ryb. Mým poutím do dáli
žehnali květy pěn. A nevýslovným letem
tu a tam vichřice mě okřídlovaly.

Když jsem jak mučedník byl znaven pásy, póly,
tu moře, jehož vztek mě sladce kolébal,
s chapadly žlutými zvedlo své stinné stvoly:
jak žena klesl jsem a nemohl jsem dál.

A div ne ostrov už, jenž světlookých ptáků
trus a křik kolébá a věčnou šarvátku,
jen jsem se nadnášel a křehkou vazbou vraku
neživá těla v sen klesala pozpátku.

Tu v hřívě zálivů ztracen, tu do éteru
bez ptactva orkány vrhán, já, bouřlivák,
jejž plachetnice Hanz, ni Monitory věru
by nevylovily, já, vodou zpitý vrak,

já, volný, který se z mlh fialových noří,
nebesa proráží jako zeď žířící
a soply azuru a svrabem slunce hoří,
lízátky pro váš vkus, vy skvělí básníci,

černými koníčky provázen, pluje dálkou,
já, břevno šílené, pln mlunných puchýřů,
když ultramariny všech obloh svoji pálkou
rozbíjel července do žhnoucích trychtýřů,

já, jenž se otřásal, když uslyšel jsem živě
řvát hustý Maelstrom, ryk behémontích tlam,
věčný tkáč modravých strnutí, lítostivě
na staré předprsně Evropy vzpomínám.

Ostrov s oblohou, jež zeje hrůzyplně,
i archipely hvězd jsem viděl planoucí:
snad právě v exilu těch nocí nesčíselně
zlatého ptactva spí, ó Sílo budoucí!

Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.
Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.
Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.
Ó kéž mi praskne kýl! Kéž zmizím v hlubinách!

toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku
po černé, studené kaluži u křoví,
v níž vonným soumrakem hoch pouští si, pln smutku
lodičku křehoučkou jako motýl májový.

Už lodě s bavlnou předhonit nemám síly,
ve vašem stesku spíš, ó vlny, utonu,
ani plout nádherou vlajek a mířit k cíli
sledován hroznýma očima pontonů!

Tento text byl zkopírován ze serveru: https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jean-nicolas-arthur-rimbaud/opily-korab.html#ixzz7iJ44aiUm
Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.

KAREL ČAPEK
Čapkovy překlady představují jsou dodnes jedny z nejlepších.
Opilý koráb s použitím překladu St. K. Neumanna.

Když po Řekách jsem plul, jež bezcitně se valí,
tu necítil jsem se už veden vláčníky;
z nich řvoucí rudoši si terčů nadělali,
je nahé přibivše na pestré kolíky.

O všechny posádky jsem bez starosti zůstal,
anglickou bavlnu či flámskou veza rež.
Když s mými vláčníky ten hloupý povyk ustal,
mě Řeky nechaly pak plouti, běž jak běž.

V zuřivé šplounání a mořské přívaly
já, hlušší oné zimy nežli mozek dětí,
já běžel jsem! A věru dosud neznaly
Urvané Půlostrovy vítěznější změti.

Tu bouř mi požehnala, procitlému spáči.
Po deset nocí já jak zátka tančil jsem
po moři, utopenců věčném dodavači,
nežele majáků s jich hloupým pohledem.

Sladší než dítěti je maso jablek, vnikla
mně voda zelená v jedlové kostry klín,
a hned mým kormidlem a hákem kamsi smýkla,
smývajíc zvracení a skvrny modrých vín.

A potom jsem se už jen v básni moře koupal,
hvězdami nasáta jež tajuplně plá,
hltaje sinou modř, kde časem v snách se houpal
vrak urvaný a bledý, lidská mrtvola,
kde náhle zbarvujíc ty plochy modra v šíru,
ty rytmy šílené pod rusým třpytem dne,
prudší nad alkohol, širší nad vaši lýru
kvasiti hořká plavost lásky započne!

Znám smršť a praskající blesky na nebi
a příboje a proudy; večery znám svěží,
znám jitra nadšená jak hejna holubí,
a časem viděl jsem, co člověk uzřel stěží:
jak v západu, jejž třísní hrůzy mystické,
sedliny mraků dlouhé, fialové vzplály,
jak hercům podobny v hře veleantické
svých přílbic chocholy do dáli vlny valí.

Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh,
pocely rodící se zvolna v očích moří,
šťáv neslýchaných oběh, zpěvně proznělých
fosforů probuzení ve žluti a modři.

Jak hysterický kravín řvoucí vlnu ryčnou
po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí,
nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou
Marií zářné nohy ukolébaly.

U Florid úžasných mi, vězte, bylo jeti,
kde s květy směšují se oči pardalí
a duhy napjaté jak uzdy s lidskou pletí,
kde siná stáda moří plynou do dáli.

Močály kvasit zřel jsem, chvorů prutiny,
kde celý leviatan puchří v bažin sítí,
sesutí vodních hor za větrů tišiny,
a dálky nesmírné, jež v propasti se řítí,
led, slunce stříbrná, vln perleť, žhnoucí báni,
dno s vraky ohavnými v hnědých zátokách,
kde hadi obrovští a štěnicemi žraní
padají z křivých pňů a šíří černý pach!

Byl bych rád ukázal ty zlaté ryby dětem,
ty ryby zpěvavé vln modrých. Květy pěn
žehnaly odpoutané moje toulky světem,
já nevýslovnými byl vichry okřídlen.

Když na mne únava a trýzeň pásem padla,
vzlyk moře kolébavý, sladký ke mně nes
své květy stínové a žlutá přisavadla,
a jako žena já jsem na kolena kles,
tak skoro ostrov již, na jehož půdu lehkou
trus ptáků svárlivých a plavookých pad,
a kymácel jsem se, když kostrou mojí křehkou
pozpátku do hlubin šli utopenci spat…

Tož koráb zbloudily do zátok husté kštice,
až v éter zaváty, kde nežije ni pták,
jejž žádný Monitor, Hanz žádná plachetnice
by nevylovily, opilý vodou vrak,
já volný, dýmající, mlhou zatopen,
prodrav se oblohou zarudlou jako stěna,
kde lišej slunce vzkvet i azurový hlen,
pro dobré básníky pochoutka vytoužená,
jenž od ryb elektrických střísněn běžel jsem,
paluba šílená, v průvodu mořských koní,
když nebe zámořská se žhnoucím trychtýřem
Červenců palicemi rozdrcena roní,
jenž na mil padesát se třás, když ryk svůj zvedal
říjící behemot a husté Maelstromy,
jenž modrá utkvění jsem věčně věků hledal,
dím, je teď Evropy zdí starých líto mi.

Viděl jsem archipely hvězd, a ostrovy,
kde plavci dokořán horečné nebe bylo;
v těch nocích bezedných zda spíte snad, ó vy
bez počtu zlatí ptáci, příštích časů Sílo?
Však příliš plakal jsem. Vždy luna kruta bývá,
je hořké slunce vždy, zjitřen se rodí den.
Mne lásky nadmula malátnost opojivá.

Oh ať mi praskne kýl! Ať v moři pojdu jen!
Toužím-li po vodě, tož po evropské louži,
černé a studené, v balzámu večera
kde dítě na bobku, truchlivé, pouštět touží
svou loďku křehoučkou jak motýl za jara.

Již, vlny, nemohu, omýván vaším steskem,
nákladů bavlnářských rychlost předstihnout,
ni projet pochodní a vlajek pyšným leskem,
ni pod strašlivými pontonů zraky plout!
(Oeuvres)

The post Jean Arthur Rimbaud. Geniální Opilý koráb v překladech Nezvala, Hrubína, Čapka i Neumana first appeared on Čítárny.