Roald Dahl je i v české kotlině nesmírně populární autor pro děti. Dokazuje to i kniha Zdivočelé pohádky (Revolting Rhymes, 1982), přebásněná do jazyka českého Robinem Králem, je šesticí delších epických básní O Popelce, Jack a stonek fazole, O Sněhurce, Mášenka a tři medvědi, O Červené karkulce a O třech prasátkách.

Všechny známé motivy převyprávěl jen o méně známý autor takříkajíc po svém a nejvděčnějším objektem se mu stala ruská pohádka o Mášence.
Zadumal se zde nad činy titulní hrdinky a prostřednictvím rýmů došlo k jejímu nevyvratitelnému odhalení. Nic naplat, ale vloupala se bezohledně do soukromého domu, spořádala uvnitř cizí snídani, zničila velmi cennou židličku a konečně ušpinila povlečení poté, co ulehla do postele i se psím trusem na podrážce. Dle výsledků, které Dahl získal tímto drzým rozborem přeneseným přímo do veršů, by tedy dívka měla putovat do věznice. Minimálně na deset let.

Proč je naopak všemi dětskými čtenáři odnepaměti obdivována?
Autor to nechápe a co víc, rafinovaně do báchorky zapojuje motiv použitý už v povídce pro dospělé Farářova záliba. Z medvědí židličky udělal extrémně cennou starožitnost, a jak možná víte, i v příběhu faráře končí ten „krám“ v troskách. Tam je to pointou, ale teprve zde, v pohádce „pro děti od šesti let“, dochází na vražednou pomstu, když je medvídě, které kvůli Mášence přišlo o svou kašičku, výslovně vybídnuto rodičem, aby běželo snídani spořádat spící dívce do břicha.

Obdobně brutálně Dahl přetaví historku o třech prasátkách a jenom v ní vše probíhá po jednodušší narativní linii.
Prvá dvě prasátka jsou postupně sežrána, protože jejich domečky nebyly dost bytelné, a teprve třetí čuník chytře telefonuje Karkulce, protože ví, že má dívka zkušenosti. Ta se dostaví a šelmu odstřelí, stejně jako to udělala s vlastním vlkem v těsně předcházející básni! Ale nezůstane (bohužel) pouze u likvidace netvora a ke kožichu, ve kterém se šikovné děvče promenuje po zážitku z pohádky O Červené karkulce v Dahlově podání, přibude ve finální básni knihy kabela z pravé vepřovice!

Roald Dahl tudíž dětem předkládá morbidity a ani úvodní tři příběhy nejsou o moc mírnější.
Jack nechá obrem sežrat svou matku, která jej ostatně řezala trubkou, a Popelka je zase v básni (očividně cílené proti šlechtě) takřka sťata rozzuřeným princem poté, co tento psychopat už stejným způsobem zlikvidoval její ošklivé sestry:

Popeluška až do kuchyně
zaslechla dunění těch hlav
a sama vyšla mezi dav.
„Co je to, tahle kanonáda?“
„Starej se o svůj byznys, mladá,“
vykřikl princ a ona vidí:
„Božínku, ten můj stíná lidi!
To se mám provdat mezi sortu,
co vraždí jen tak kvůli sportu?“
Princ ječí: „Co ta žába bulí?
Šup, ať má honem po kebuli!“

Dodejme však, že dvě pohádky o Popelce a Jackovi končí aspoň šťastně, když si ona díky čarovné víle bere (v českém překladu) neurozeného Slováka… a když Jack získává poklad a stává se „bohatcem“.

Jenže jsou ty veršovánky v knize výjimkou a jinak tady děti nenajdou lidskou letoru v nejpříznivějším ze světel.
I relativně hodný král ze Sněhurky se nejprve vyspí s (neuvěřitelným) desetitisícem žen, jen aby si vybral za manželku tu, s níž to bylo nejlepší, ale která brzy nato povečeří teplé srdce jeho dcery a září štěstím, že Sněhurka nezemřela „bez bolesti“.
Nešťastnice se naštěstí stihla dát dohromady se skupinou sedmi nepříliš vzrostlých žokejů a odcizila z paláce rodičů kouzelné zrcadlo. Jak se ukáže, tento „střep“ umí odpovídat i dotazy ohledně výsledků steeplechase v Ascotu. A poučení?
Všem osmi brzy očka září,
jsou multikvadrilionáři.
Co dodat? Sázka je věc zdravá!
(Pakliže člověk neprohrává!)

Štěstí, že v češtině současně vyšla (v překladu manželů Pellarovýcha a knižně poprvé) taky pohádka Velikananáský krokodýl (1982), která je – přece jenom – naladěna v podstatně optimističtější tónině (a ne již podvratně).
Vychází z postřehu, že chcete-li něco rafinovaně uskutečnit (tak například sežrat kopu afrických dětí), neměli byste o tom po cestě za cílem žvanit stylem Dahlova vyhládlého krokodýla, jehož leitmotivem je výrok nezvykle v českém překladu kombinující spisovný jazyk s nespisovným: „Jdu provést svůj tajnej plán a pár mazaných triků.“

Roald Dahl / Zdivočelé pohádky. Překlad Robin Král. Redigovala Eva Klimentová. 48 stran.
Velikananánský krokodýl. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Redigovala Milena Pellarová. 32 stran
Obě knihy napsal Roald Dahl a ilustroval Quentin Blake. V edici Pikola vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2019.

The post Populární Roald Dahl. Proč jeho rafinovaně překroucené pohádky děcka strašně baví first appeared on Čítárny.

Cenzura názorů je podle eufanatiků nutná, protože je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.

A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI. Zdá se, že i ve Francii stále platí Werichovo “kde blb, tam nebezpečno”. Prezident DCI pan Rosenczveig napsal paní Versini z výboru na obranu dětí ve Francii v květnu 2007, že slavný evropský komiks o Asterixovi a jeho galských kamarádech je velmi rasistický a násilný a tedy nevhodný pro děti a mládež.
Není známo jestli paní Versini došlo, že v tomto případě by se musely celoplošně zakázat nejen všechny komiksy, ale i pohádky. Protože násilí, horor, rasová diskriminace a terorismus je zvláště v klasických pohádkách víc než bujaře rozvíjen.

Pikantní cenzura je například Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku, objevují se zde hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla.

Cenzura Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014, protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

Přepisovaný Dahl
Pokud si po roce 2022 koupíte nové vydání jednoho z děl oblíbeného autora dětských knih Roalda Dahla, autora knih Charlie a továrna na čokoládu a James a obří broskev, nedostanete to, co Dahl ve skutečnosti napsal. Namísto toho dostanete faksimile Dahla probuzeného, ​​drasticky napsané tak, aby tisíce malých detailů odpovídalo moderním pocitům probuzení. Důsledky toho jsou mnohem větší než samotný Dahl: přepsání Dahla je součástí větší snahy levice nejen ovládnout současnou společnost, ale uzavřít všechny únikové cesty, a dokonce i možnost, že by si někdo mohl myslet, že se neprobudil.
Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Ono je vůbec zvláštní, že například i v Česku se často ozývají hlasy proti novým knížkám pro děti, které mají ráz hororu, ale ještě jsme neslyšel, že by se někdo rozčílil nad tím, jaké krváky a thrillery vnucujeme dětem pod zástěrkou pohádek a jmen jako je Němcová, Erben nebo bratři Grimmové.
“Rasimus a propagaci rasismu” můžeme prý spatřit ve všech pohádkách, kde sluhové mají jinak zabarvenou pleť jak králové, princové či hlavní hrdinové.
Stačí se jen na pohádky podívat z toho jedině správného úhlu.

Další zákazy knih pro mládež a cenzura v 21. století.
Knihy O myších a lidech od Johna Steinbecka, Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera, Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina patří ke skvostům světové literatury a přesto byly v roce 1992 na indexu zakázaných knih v mnoha školních knihovnách USA. Důvod zřejmý. Příliš otevřeně kritizují pokrytecké chování lidí a celé společnosti.

Je neuvěřitelní, že ještě po roce 2000 požadovala Windsor Forrest High School v USA po studentech povolení od rodičů na čtení děl Shakespeara: Hamleta, Macbetha či Krále Leara. Zákazům se nevyhnul ani nejoblíbenější spisovatel Roald Dahl a to knihami Jakub a obří broskev, Čarodějnice.

Píše se rok 2018. Italské ministerstvo by mělo z povinných školských osnov vyškrtnout Božskou komedii Dante Alighieriho.
Doporučili to experti z poradní organizace při OSN, podle nichž kniha šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Božská komedie, mistrné dílo středověké literatury a jeden z pilířů italských vzdělávacích programů, je urážlivá a diskriminační, a to jak jazykově, tak obsahem. Tvrdí to členové organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady.

V roce 2021 vychází nový belgický překlad, kde redaktoři natvrdo vyškrtli pasáž o Mohamedovi, protože ten podle Danteho v pekle trpí za to, že rozséval svár svým náboženstvím. Už tenkrát. A zřejmě i dnes. Proto bylo třeba podle překladatelky a cenzorky Lies Lavrijsenové pasáž vyjmout, jelikož Mohamedův popis je prý značně urážející. Ukázkový příklad autocenzury!

Protože mnoho veřejně činných lidí není schopno se jasně zamyslet, tváříme se, že historii je třeba neustále přepisovat.
Přesně v cenzurním duchu: “Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost.”

Církve přepisovali historii i bibli po celou dobu své existence, u nás zvláště po Bílé hoře. Stačí jen vzpomenou Bohuslava Balbína (1621 – 1688) a jeho vynikající nedokončenou encyklopedii české vzdělanosti tzv. Bohemia docta (1877), kde Balbínův obdiv sklízeli ve své většině katolicky smýšlející vzdělaní lidé, zatímco řada velkých vzdělaných protestantů byla zesměšňována nebo dokonce opomíjena. Včetně Komenského.

I v době obrozeni před první republikou se také falšovalo co se dalo, aby se probudil národní duch v českých zemích, kde podstatná část populace mluvila již německy.
Stejně jako za první republiky, tak i komunistické strany si nárokovali svou pravdu na minulost, stejně jako dnes se o to snaží mnohé tzv. demokratické spolky nebo politické strany.
Stačí jen vzpomenout demagogické výroky Schwarzenberga a expremiéra Nečase ohledně historické události vysídlování Čechů a Němců z českého pohraničí. Člověk by po takovém historickém exkursu upustil slzu, jak mnozí lidé trpí agresívním vpádem Sovětské armády za druhé světové války na Ukrajinu a do nacistického Německa, které po celé Evropě a v SSSR vyvraždilo milióny lidí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hranice lidské stupidity jsou všudypřítomné!

The post Cenzura světových bestsellerů. Asterixe, Twaina, Danteho, Dahla, Shakespeara je třeba zakázat! Nabádají k nesprávnému vidění světa first appeared on Čítárny.

Roald Dahl nás bez varování a dlouhých okolků vtahuje do děje. Otevřenost jeho vyprávění je při prvním čtení přinejmenším překvapující. Tato upřímnost si ihned získá pozornost čtenáře. Příběh s prvky reality a zároveň s výchovným a poučným charakterem nám přináší mnohá poselství. Dobro zde vítězí nad zlem, moudrost nad hloupostí, nechybí zde ani pohádkový konec.

Autor nás již v prvních řádcích zasvěcuje s humorem do vztahů rodičů a dětí, poukazuje na rozdílnost povah a chápání dětské výchovy.
Rodiče příliš chválící své nedokonalé děti, jsou sice kritizováni, ale oproti panu a paní Kazisvětovým, vyzdvihováni. Rodiče Matyldy, nejeví o svoji dceru žádný zájem. Ano, rodiče chválí své dítě, ať je jakékoli, ne však Matyldini rodiče, pan  a paní Kazisvětovi. V odrazu těch podprůměrných a nedokonalých dětí se Matylda vyjímá jako to nejdokonalejší dítko pod sluncem. Dokonalá rozhodně není, nazvěme ji spíše výjimečnou osůbkou, kterou stojí za to poznat.

Matylda vyčnívá svým umem nad ostatními dětmi, ale rozhodně jim to nedává najevo.
Má zvláštní dar. Ona sama si tento dar jako něco výjimečného neuvědomuje. Děti své vrstevníky hodnotí jinýma očima než dospělí. Mezi dětmi neznamená jiný zlý nebo špatný. V očích svých rodičů je však Matylda malá podvodnice a darebačka, protože je inteligentnější než oni, což štve především jejího otce, pana Kazisvěta. On je pánem domu a živitelem rodiny, k němuž se má vzhlížet. Nikdo jej nesmí převyšovat. Porozumění a podporu najde Matylda ve své třídní učitelce, slečně Dobrotové. Ta je schopnostmi pětileté holčičky upřímně nadšena a bere ji pod svá ochranná křídla. Slečna je dobrotivá osoba nejen dle jména. Její jemné a citlivé chování pomáhá Matyldě poznávat a rozvíjet její mimořádné nadání. Oproti slečně Dobrotové stojí záporná postava, ředitelka školy, slečna Kruťáková, která ztrpčuje všem žákům život.

Matylda tak nebojuje s pomyslnými větrnými mlýny, ale s opravdovým nezájmem a utiskováním od své rodiny a ředitelky. Před hrůzunahánějící slečnou Kruťákovou se mají všichni na pozoru. Svým důvtipem, milou a nevtíravou povahou si Matylda získá své spolužáky. Dokonce v sobě objeví mimořádnou schopnost, přičemž události naberou rychlý spád a jiný směr než dosud.

S Matyldou, děvčátkem z malé anglické vesnice, máme pocit, že dokážeme být stejně silní a odolní jako ona. Když je nebojácné pětileté děvčátko, proč ne člověk mnohem starší?

Závěrem bych ráda vyzdvihla jedno z mnoha poselství, které kniha nese a to:

Čtením knih se obohacujeme. Nebuďme tedy ochuzeni od příběhů, které nám knihy sdělují.

Stejně tak jako se Matylda svěřuje knihovnici, paní Phelpsové:

„Tak jak to vypráví, mám pocit, jako bych byla zrovna tam na onom místě a dívala se, jak se to odehrává.“ A paní Phelpsová jí odpovídá: „U dobrého autora máš vždycky takový pocit.“

A Roald Dahl vám tento pocit dá. Nalistujte a přesvědčte se samii. Je živým důkazem, že film je báječný, ale knížka, to je několik dobrých filmů ve vaší hlavě najednou … a naprosto jedinečných.

Roald Dahl | MATYLDA | Ilustrace – Quentin Blake | Překlad – Jitka Herynková | Knižní klub, 2007

Matylda získala v roce 1988 Children´s Book Award a v roce 1999 byla zvolena nejpopulárnější dětskou knihou roku.
V roce 1996 byl v USA podle knihy natočen film.

A co všechno se můžete v knížce naučit? Jukněte na kousek videa s Matyldou ..
{youtube}Ujc71mev9qc{/youtube}

The post Matylda. Vtipnější knížku od Dahla jste možná ještě nečetli first appeared on Čítárny.

Pokaždé mi přijde divné, jak se může psát v minulém čase o autorovi, se kterým jsem ještě prožil důležitou (ba možná nejdůležitější) část života. Roald Dahl Roald Dahl (13. 9. 1916 – 23. 11. 1990)  je takovým spisovatelem. Na zhoubnou leukémii totiž zemřel, až 23. listopadu 1990. Odmítám ho zaškatulkovat do „tenkrátu“. On bude vždycky můj současník, dál si žije i tady na zemi taktéž s ostatními fandy a dnes tím pádem i s mým synkem. Taky synovi totiž Dahla čtu…

Tento vůbec nejúspěšnější dětský autor všech dob (i když mu Astrid Lindgrenová důkladně šlape na paty) zůstává ovšem i kontroverzní figurou, a to i navzdory tomu, nakolik byl konzervativní.
A konzervativním bezesporu byl, i když na rozdíl od Britů tak rád chodíval na houby. Dahl s oblibou přezíral televizi, ale vystupoval i proti sionismu a zasazoval se dokonce za fatvu vyhlášenou roku 1989 nad Salmanem Rushdie. Byl to bezesporu misogyn, jak je patrno nejen z jeho knížky Čarodějnice, a slavná díla pro děti, která vytvořil, a dokonce ani ta nejslavnější, nijak nemaskují jeho skepticismus, ba odpor k valné většině dospělého obyvatelstva této zeměkoule. Ale také tu ovšem čeká celá fronta dětských hrdinů, která to oněm odporným a zlým dospělým vždy řádně nandá.

Jenže ani slabounké děti neuniknou z dahlovských stránek bez úhony a nějaká ta “hnusárna” zde jen málokdy chybí.
V knize Jakub a obří broskev si můžete aspoň přečíst veršíky vhodné k pozvracení světa o neslýchaně hnusných pokrmech, které zbožňuje jistý Stonožník, a věru že nepohladí ani strohá zmínka o půlročním přežívání pavoučí babičky přilepené bohužel nožičkami k vymalovanému stropu. Přežívání pak končí babiččinou smrtí – a na začátku téže knihy navíc hlavnímu hrdinovi-chlapečkovi zbaští oba rodiče zdivočelý nosorožec.

V jiné Dahlově knize Moc hodný obr se vyskytuje aspoň oslava prdu, i když poněkud zmírněná asociacemi s krkáním, a ve zcela geniálním Karlíkovi a továrně na čokoládu jsou, jak dobře víte, různí nevydaření malí frackové jeden po druhém mrzačeni, a to výhradně jenom díky následkům vlastních slabin.

V už zmíněné knížce Čarodějnice zůstane hodný chlapec na konci myšákem a ve slavné Matildě zavírá zlá ředitelka školy děti do jakési železné panny. Anebo je aspoň roztočí na dvoře a vrhá jimi do dáli jako koulí, a to aniž by jen trošku dávala pozor na ostří ostnů školního plotu.

Tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale nemá to cenu. Došli bychom dozajista k týmž závěrům. Mimo jiné i k tomu, že se mezi těmito dětskými knížkami a pověstnými Dahlovými krátkými povídkami tyčí celá řada pararel.
A proč by ostatně ne? Proč by nemohly existovat i přímé spojnice? Tak třeba dětská knížka Danny, mistr světa (1975, zfilmováno 1989, český překlad 1991) ostatně vznikla přímo rozvedením jedné takové povídky známé jako Danny aneb Hon na bažanty a není naprosto žádných pochyb, že Roald Dahl, ať sebevíc geniální, žádným největším romanopiscem světa nebyl. V podstatě totiž… jen do šíře rozváděl další a další nápady a povídky. Moc nám to věru nevadí.

Můžeme ovšem porovnat, jak Dahl zpracovává týž motiv dospělým – i dětem.
Tak například: Základ jeho krátkého vědeckofantastického hororu Zvukový přístroj o hrozném výkřiku stromu najdeme již v Jakubovi a obří broskvi a obdobou gremlinů, tedy skřítků škodících pilotům, jsou bez debaty strašliví Mračouni (také z Jakuba), přičemž tato tematiku netvorů “vyšších vrstev atmosféry” jako obdoby hlubinných ryb byla ovšem zpracována už Conanem Doylem – ve velice působivé povídce Hrůza z výšek.

Připomeňme si však, jak vůbec fenomén Roalda Dahla vznikal… aneb co určitě nevíte z jeho životopisu
Narodil se roku 1916 ve Walesu. Norským rodičům. Dali mu jméno po tehdy nejslavnějším polárním badateli – Roaldu Amundsenovi.
Což je jistě moc vznešené, nicméně Dahlův otec Harald podlehl zápalu plic, když byli Roaldovi čtyři roky. A matka, Haraldova druhá žena? Ta syna umístila v jeho osmi letech do internátní školy, kde zažil hotové peklo – i včetně výprasků.
Uspěl ovšem jak v plavání, tak v kriketu, a taky výuka literatury probíhala úspěšně, takže…
Výsledkem toho všeho, tedy aspoň v mém případě, bylo, že jsem si ve třinácti letech začal uvědomovat, jaké ohromné literární dědictví v Anglii vzniklo za staletí, a také se ze mě stal chtivý a nenasytný čtenář kvalitní literatury.
A četl a četl a jistě také proto, aby unikl realitě. A hltal nejen Conrada a Kiplinga, nýbrž i Marryata a Haggarda…

Ředitelem další Dahlovy školy, do které přešel ve třinácti, byl budoucí canterburský arcibiskup Geoffrey Fisher, který později důstojně odsloužil korunovační mši i za dnešní britskou královnu. Jenže i tento “boží muž” mrskal chlapce do krve a za nocí zase řezali starší chlapci ty mladší, jak Dahl později vylíčil v povídce Foxley s rozběhem.
Na tomto typu soukromých škol jste zkrátka prošli jakousi mazáckou vojnou, ale místo v devatenácti letech už ve třinácti.
Jen jednou prý obdrželi žáci i sladký dárek. Šlo o bonboniéru Cadbury. Co s ní?
Měli ji co ochutnávači vyhodnotit, a právě díky svému rozboru chuti se tenkrát Dahl dostal na exkurzi do jisté čokoládovny. Na to, že o podobné továrně jednou napíše i světový bestseller, to ale zatím rozhodně nevypadalo, ba právě naopak. Do svých literárních vzpomínek Šťastná náhoda opsal později spisovatel hodnocení slohů ze svých vysvědčení z let 1930-1933:

14 let: Ještě nikdy jsem se nesetkal s chlapcem, který by tak vytrvale psal přesný opak toho, co chce říct. Zdá se, že nedokáže na papíře srovnat myšlenky.
15 let: Naprostý packal. Zanedbatelná slovní zásoba, špatně stavěné věty. Připomíná mi velblouda.
16 let: Tento hoch patří ve třídě mezi ty nejnedbalejší a nejnevzdělanější žáky.
17 let: Stále zahálí. Má velmi omezené myšlení a představivost.

Původně vysmívaný a špatně se učící žák rostl jak vnitřně, tak i vnějšně, až dorostl takřka do dvou metrů a ve svých osmnácti opustil školu a odmítl matčinu nabídku, aby šel na univerzitu. Pokud se člověk nechtěl stát lékařem, právníkem, vědcem nebo inženýrem, nemělo podle mého názoru cenu ztrácet tři nebo čtyři roky v Cambridge nebo Oxfordu a totéž si myslím i dnes, napsal už později, po své šedesátce.

Našel si místo vysoké školy práci: začal dělat obchodního zástupce u ropné firmy Shell.
Nebylo snadné místo získat, během konkursu však Dahl uspěl mezi pouhými šesti uchazeči ze dvou set. A přesně podle slibu jej pak firma po třech rocích (1937) vyslala i do světa, a to až do dalekého Dar-es-Salaamu v Tanzanii (1937), kde se naučil svahilsky.
Tehdy také publikoval svou první práci, článek o napadení černošky lvem. V psaní ale nepokračoval, vypukla druhá světová válka.

Roald Dahl odjel autem do Nairobi a přihlásil se k R. A. F. – letectvu a asi šest měsíců se pak tedy učil létat. Nad Keňou, nad zdejšími stády slonů i zeber. Výcvik zakončil až u Bagdádu, odkud ho zase poslali zpátky do Afriky, do Egypta. A pak už následovalo bojové nasazení.
Jediné. Dahl podle všeho dostal špatné souřadnice a také následkem toho byl sestřelen nad Libyjskou pouští. Po pádu mu praskla lebka. Jeho letadlo shořelo.
I popálený ale stačil vylézt z kokpitu a jeho druzi se pro něj poté připlazili pod závojem noci do nepřátelské území.

Další půlrok po tomto těžkém zranění strávil v nemocnici v Alexandrii, aby ho vzápětí vyslali ve stíhačce typu Hurricane do Řecka. Doletěl tam tak tak. Z Řecka putoval na (také řeckou) Krétu a když i tu obsadili Němci, unikl zpátky do Egypta. Potom ještě bojoval v Sýrii a v Libanonu, ale kvůli následkům zranění jej nakonec poslali do Anglie. Doputoval tam lodí okolo Mysu dobré naděje.

Jak začal Dahl psát
Tou dobou vstoupily do války USA, a právě tam se Dahl stal začátkem roku 1942 asistentem leteckého zmocněnce při britském vyslanectví ve Washingtonu. Ve společnosti byl oblíben a již po prvních třech dnech se v Americe setkal se slavným spisovatelem C. S. Foresterem, autorem známé námořní ságy o Hornblowerovi, tehdy ovšem zdaleka nedokončené. Nu, a právě na Foresterův podnět napsal Dahl i svou první povídku Hračka.
Úplně jste mě omráčil, reagoval Forester po přečtení. Vaše povídka je skvělá, je to dílo talentovaného spisovatele… Hned jsem ji poslal svému agentovi a požádal, ať ji nabídne časopisu Saturday Evening Post s mým doporučením. Určitě vás potěší, že ji Post okamžitě přijal a vyplatil za ni honorář tisíc dolarů. Provize mého agenta je deset procent. Přikládám šek na devět set dolarů, jsou vaše. Post se ptá, zda pro ně napíšete ještě něco. Doufám, že budete souhlasit. Věděl jste o sobě, že jste spisovatel? Blahopřeji.

Během dalších dvou let ve Washingtonu napsal Dahl ještě jedenáct povídek a všechny je odkoupily americké časopisy. Částečně dnes představují knížku Přepínám (1946, česky 2007, 10 próz), ale Dahl nelenil a brzy vymyslel i skřítky škodící britskému letectvu, tzv. gremliny, jejich ženy fifinely a děti widgety. Vystupovali v jeho povídce Folklór gremlinů, a tak i vznikla první z dvaceti Dahlových dětských knížek. Práva na zfilmování příběhu Gremlini (1942) odkoupil díky Sidu Bernsteinovi sám Walt Disney, a ten také knihu ilustroval. Její výtisky dnes náleží ke sběratelským raritám a sám Dahl vlastnil pouze jediný.

Historky o gremlinech se pozoruhodně uchytily, hlavně přímo mezi letci – a Dahl tak stvořil mýtus. Skoro na měsíc ho pustili do Hollywoodu, kde mu studio hradilo ubytování v hotelu v Beverly Hills i nablýskaný vůz. Dahlovi bylo šestadvacet. Jeho knížka zaujala i presidenta Roosevelta, ale hlavně jeho paní a jejich vnoučata. Od té doby je navštěvoval a Roosevelt mu prý klidně svěřoval i vojenská tajemství. Vozil také Dahla šílenou rychlostí po svém pozemku ve voze Ford bez pedálů, protože měl nepohyblivé nohy a jinak již žil na vozíčku.

V roce 1944 už měl Roald Dahl vlastní literární agentku.
Vrátil se do Anglie a v roce 1946 si jako třicetiletý, pouze s matkou žijící muž vcelku slušně vydělával jenom tím, že napsal dvě povídky ročně. Na každé pracoval čtyři měsíce. V Anglii jakožto v zahraničí naštěstí žili lidé, kteří za ně byli ochotni platit, nicméně román Sometimes Never (alias verze Gremlinů pro dospělé) propadl. I tak zůstává první knížkou o nukleární válce vydané v Americe pro svržení pum na Hirošimu a Nagasaki.

Povídky ovšem nadále zabíraly, a to zvlášť v USA. Příjmy ze zámoří měl Dahl každopádně větší, a tak se do Ameriky vrátil a později získal i občanství. Ten opravdu světový úspěch nastal ovšem až s vydáním sbírek Někdo jako vy (1954) a Líbej mě, líbej (1959). K vydání té první došlo ovšem až poté, co si vzal o deset let mladší herečku Patricii Nealovou, kterou poznal už roku 1951.

Nealová měla předtím (asi od konce roku 1948) poměr se slavným, i když ženatým americkým hercem Gary Cooperem, kterýžto oba zúčastněné na čas mírně znemožnil, i když, a to je také pravda, jejich rozchod o Vánocích 1951 ovlivnil podle všeho velice pozitivně Cooperův výkon ve westernu V pravé poledne.
Vztah Roalda Dahla k filmu byl ovšem i pracovní. Podle románů Iana Fleminga napsal hned dva scénáře a koneckonců taky v proklínané televizi osobně uváděl seriál Mimo (1961). Byl také dramatik a básník.

Ilustrace z knihy Matylda. Dvorní ilustrátor Dahla Quentin Blake.

Nealová se přátelila i s Ernestem Hemingwayem, jehož Dahl nejednou označil za svůj vzor,
přičemž jiným takovým vzorem mu vždycky zůstal i “krutý” britský povídkář Hector Hugh Munro Saki, který shodou okolností zemřel právě v roce Dahlova narození…
Dahl a Nealová spolu vydrželi třicet let (1953-1983) a měli pět dětí včetně čtyř dcer, z nichž jedna bohužel zemřela na spalničky. Dahl se poté oženil ještě jednou.

Krátké povídky Dahla skutečně celosvětově proslavily, dahlománii však zahájila až roku 1961 dětská knížka Jakub a obří broskev o letícím plodu – sídle velehmyzu, jejíž filmová verze (1996) se později stala jedním z nejpozoruhodnějších animovaných snímků devadesátých let.
Dahlománie pokračovala mimo jiné i slavným Karlíkem a továrnou na čokoládu (1964, dvakrát zfilmováno, poprvé podle Dahlova scénáře) a jeho pokračováním Karlík a velký skleněný výtah (1973) a určitým vrcholem mistrova díla se stala Matilda (1988), která určitými prvky inspirovala i Harry Pottera a nejen jejíž závěr naštěstí rozbíjí tvrzení, že snad v Dahlových knížkách dobro ani neexistuje.

Dahl a ocenění
Za svůj život přijal celkem třikrát cenu Edgara Allana Poea (naposled roku 1980) a roku 1983 mu byla udělena významná Whitbreadova cena a podle mého názoru mu klidně mohli dát i cenu Nobelovu. Jenomže ta se dává jenom někomu.

The post Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte first appeared on Čítárny.

Český titul Avlež Kífla přitom je třeba číst pozpátku jako Želva Alfík, protože želvy jen občas, ale POVĚSTNĚ chodívají pozpátku. COUVAJÍ. To znamená: „Ovlež, ovlež, rebu ukšort, rebu ukšort.“ A jak autor Roald Dahl hned úvodem vzpomíná, tak za časů, kdy on sám ještě měl malé děti, chovali obyčejně na zahradě hned několik želviček. Právě pro děti na hraní.

Tehdy se tito tvorečkové dováželi ze severní Afriky po tisících do Británie v bednách, a to natolik namačkáni a natolik nekrmeni, že mnozí plavbu nepřežili. Britská vláda následkem toho obchodníkům zarazila veškerý dovoz podobného „materiálu“ – a Roald Dahl tedy děti upozorňuje, že se události vylíčené jeho knížkou odehrály ještě před tímto rozhodnutím.

MAGICKÉ ZAŘÍKÁVADLO PRO ZMENŠENÍ ŽELVY PODLE KNIHY ROALDA DAHLA:
„Ovlež, ovlež, rebu ukšort, rebu ukšort.“
Čtěte pozpátku…

Vlastní příběh pak postavil na dvou premisách.
Prvá říká, že jsou si želvičky z Afriky přinejmenším v očích člověka podobné jak vejce vejci.
Druhá tvrdí, že jsme-li extrémně nesmělí, mohly by nám možná (a například u některé ženy) pomoct ohromující a fascinující vlastnosti kouzelníka, tedy svedeme-li je dost věrohodně fingovat.

Hlavní hrdina Dahlovy bizarní knihy Jups bydlí o patro nad vdovou Stříbrnou, kterou platonicky miluje, aniž jí to dokáže vyjádřit, a Stříbrná zas miluje (a po krunýři hladívá) svou želvičku Alfíka. Ta ovšem ne a ne vyrůst.
A příčina stagnace?
Želvinky i želváci zkrátka a dobře rostou moc pomalu. Nicméně Jups dostane skvělý nápad, jak imitovat rychlejší Alfíkův růst poté, co se vysloví jisté zaříkávadlo, a jak napodobit jeho zmenšování naopak poté, co proneseme další magická slova.
A ona slova obou zaříkávadel jsou přitom obrácená, stejně jako titul knihy, a klíčem k realizaci plánu Pana Nesmělého pak je to, že porůznu koupí asi 140 různě velkých želv a… Zaplní jimi podlahu svého bytu. Potom…

Roald Dahl se závěrem zamýšlí nad dlouhověkostí želv, které fakticky můžeme chovat i po několik lidských generací, a je rád, že už podobné tvory nedovážejí oním surově ohyzdným způsobem.
Ano, tuto práci jistě lze nazvat jen hříčkou, ale důstojné místo jí už v řádce Dahlových kratších příběhů pro děti zůstane a svou petikou přitom kniha Avlež Kífla jednoznačně asociuje ten typ příběhů – s dětsky absurdní logikou -, které jsou silně příbuzné dílu Edwarda Leara či Lewise Carrolla.
A autor sám se minimálně uvnitř vlastní duše musel stát dítětem, aby vůbec dokázal podobnou knížku vymyslet a vysnít!

V české řeči doposud nikdy nezveřejněná dětská povídka Esio Trot (1990) se letos na podzim objevila v knihkupectvích v překladu Lucie Šavlíkové a s původními barevnými ilustracemi Dahlova dvorního ilustrátora Quentina Blakea.
Roald Dahl: Avlež Kífla. Ilustroval Quentin Blake. Přeložila Lucie Šavlíková. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 64 stran

The post Avlež Kífla, magická řeč Roalda Dahla pro děti s fantazií first appeared on Čítárny.

Druhý díl Karlíka a továrny na čokoládu kompaktně zapadá za díl první. Základní rozdíl? Místo mrzačení děcek nyní továrník Willy Wonka pomáhá starým lidem (Karlíkovým prarodičům), i když také s nimi přitom provádí děsivé skopičiny.

Pokračování opakovaně filmovaného bestselleru Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu (1964) vyšlo roku 1972, ale česky poprvé až letos. Na původní knihu navazuje úzce. V jejím finále Karlík zdědil továrnu a smí do ní přestěhovat rodinné příslušníky létajícím proskleným „výtahem“ geniálního i potřeštěného továrníka Willy Wonky. Jak se ale ve druhém dílu ukazuje, nedoletěli.

Ocitli se vinou jedné z Karlíkových babiček na oběžné dráze a začali obíhat Zemi.
Knihu Karlík a velký skleněný výtah očividně Dahl psal pod vlivem dobytí Měsíce a místy navíc připomíná starou pulpovou fikci s ohavnými mimozemšťany. Ti zde se v překladu jmenují červodraví hnísti a legrace s nimi není. Běhá z nich mráz po zádech. Žerou lidi a například spořádají část personálu amerického hotelu otvíraného právě… Kde jinde, než na orbitě.

Hned jedna z úvodních scén dětské knihy až podivuhodně připomíná moment z Pana Tau, ve kterém američtí astronauté spatří Tauovu mosaznou raketku, ale je to samozřejmě náhoda.
Když čteme dále, zjistíme, že je to, jako by se Roald Dahl na chvilku rád vrátil i k samému počátku „dahlománie“, protože upomene na Jakuba a obří broskev (1961): to když se překvapeným pozorovatelům naskytne vhled do skleněného výtahu.

Zprvu považují jeho osazenstvo za jakási „jadérka“, až potom za Marťany. Roald Dahl není nicméně stoprocentně věrohodný, předpokládá-li, že by Američané dopustili přímý televizní přenos svého podnikání v kosmu pro celý svět a že by jeho obyvatelstvo kvůli televizi v poklidu přestalo chodit do práce.
„Celý svět na půl minuty zatajil dech,“ vypráví spisovatel doslova, ale již brzy si nevýhodnou a nepravděpodobnou situaci uvědomuje a do nitra amerického orbitálního hotelu (a tedy ani na masakr způsobený červodravými hnísty) už nevidíme.

Zato lze zřetelně sledovat silně akčního prezidenta USA Lancelota R. Gilligrasse a jeho poradce i včetně generálů, jeden z nichž by nejraději vše odpálil „do povětří“. Jde patrně pro změnu o vliv známého Kubrickova filmu Doktor Divnoláska.

Ale děj se poté víceméně vrací k bžundám ze základní knihy o továrně, ve které byly postupně a všelijak mrzačeny zlobivé děti, a navazuje se na to především v kapitolách Zpátky v továrně na čokoládu, Jak byl vynalezen Wonkavit, Recept na Wonkavit a Sbohem, Jiřinko.

Podstatný rozdíl zde přesto je. Nyní se více jedná o staré lidi než o děti.
A do ještě znatelnějšího pohybu se nato příběh dá kapitolami Vitawonk a cesta do Minusie, Záchrana v Minusii, Nejstarší člověk na světě a Miminka rostou. Finále nadchne, je opravdu hodno Roalda Dahla, je porcí až neuvěřitelné fantazie a domýšlí vtipně a chytře právě ty motivy první knihy, které by asi toužily domyslet děti.

Střed knížky jako by sice byl stvořen z nepoužitých motivů původního Karlíka a továrny na čokoládu a začátek je poněkud natahovaný, ale ani to nevadí.
Už pro ne, že vše je proloženo věru neuvěřitelnými verši. Ale taky momenty, které takřka připomenou Clarkovo Setkání s Rámou a posléze i matematický svět Lewise Carrolla. Touto knihou se Roald Dahl nejvíc přiblížil science fiction a ji souběžně paroduje ve stylu Terry Pratchetta či Douglase Adamse. A chvíli si vážně připadáme jako někde v Plochozemi.
Nebo jste snad už někdy byli 87 let před vlastním narozením, kde vás každým okamžikem mohou zlikvidovat neviditelné „gnůlky“?

Nad knihou Roalda Dahla si kromě toho musíme vybavit i – daleko pozdější – Burtonovu filmovou komedii Mars útočí a není to asi náhoda, vždyť právě Tim Burton přivedl Karlíka podruhé do kinosálů.

Oba čeští překladatelé si s textem vyhráli a někdy to muselo být těžké.
A charakteristicky „čmárané“ obrázky dvorního Dahlova ilustrátora Quentina Blakea? Prokládají i český překlad. V knize mě zarazila jen značná „amerikanizace“ a glorifikující propagace Bílého domu, tamního prezidenta, ale třeba i mezinárodních hotelů Savoy, Ritz a Hilton. Tak či onak Dahl bezděky skoro předpověděl budoucnost, protože čteme:
„Tady prezident Spojených států,“ odpověděl hlas.
„Jo, a tady kačer Donald,“ opáčil astronaut Shmitetz.

Roald Dahl: Karlík a velký skleněný výtah. Ilustrace Quentin Blake. Překlad prozaické části David Petrů. Překlad veršů Robin Král. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 208 stran

The post Karlík a velký skleněný výtah jako ohňostroj fantazie first appeared on Čítárny.

Útlejší knihy pro děti od slavného Roalda Dahla jsou do značné míry povídkami a vidět je to i na dávném českém vydání jeho svazečku Velikanánský krokodýl v časopise Ohníček. Jde o spádná díla malého rozsahu, ne ale méně rafinovaná než třeba Karlík a továrna na čokoládu.

Námětově je předchůdcem pozdější Dahlovy Matyldy (1988, česky 1993). V Matyldě má titulní děvčátko telekinetické schopnosti, které hrdince Kouzelného prstu „očarují“ pouze titulní prst. Hle:

„Ty jsi ale hloupá holka,“ řekla paní učitelka.
„Nejsem hloupá!“ vykřikla jsem. „Náhodou jsem moc chytrá.“
„Za trest běž do kouta,“ poručila mi.
To mě strašně rozzlobilo. Najednou se mi udělalo rudo před očima, rázně jsem na paní učitelku ukázala kouzelným prstem a v tom… Něco se stalo…

Nakolik znal Dahl první Kingův slavný román Carrie (1974), který je „Matyldou pro dospělé“, nechme teď stranou a zůstaňme v letech šedesátých.

Příběh Kouzelného prstu se točí okolo vztahu lovců a nevinné lesní a polní zvěře.
Když se Dahl účastnil jakéhosi honu, pravděpodobně jej netrefila kule, ale šlak. On míval vždy vztek na lidstvo, ale tohle byl hnus sám o sobě (a maně se mi vybavuje masakrování králíků u Konopiště z filmu Jára Cimrman).
Osmileté holčičce a vypravěčce Dahlovy knihy se to jeví oporným taky, ale má (sama se tomu diví) onen kouzelný prst. Nestačí ovšem to, aby jím ukázala na kteréhokoli střelce a něco si přála (asi jako v pohádce), navíc musí mít vztek, a teprve ve vzteku bude výsledek ukázání prstíkem uspokojivý, a to tím, že se střelci poněkud „smrsknou“. Asi jako Miky Telekuk v Karlíkovi a továrně na čokoládu.
Nezmenší se nicméně okamžitě, nýbrž do rána, a paže se jim transformují v perutě. Němá tvář polí, luk a lesů je tím zachráněna a s palbou do živých terčů nyní mají bezohlední lovci utrum. I se svými původními lidskými životy. S létáním oproti tomu mohou začít. Asi jako kdysi Jiří Hrzán co naivní pan Tomšík v televizní adaptaci Čapkovy povídky.

A lidmi bezbožně masakrované kachny? Oproti mrňavým lovcům teď jsou obří a jejich perutě se transformovaly v lidské paže. Nato kachny okupují uprázdněné lidské sídlo včetně vysoce příhodné koupelny, zatímco rodina lovců si pracně lepí hnízdo v koruně stromu. Zdrceně se chystá žvýkat a polykat syrové slimáky a červy. Tím pokořeným dospělým je pan Frejka (aspoň v českém překladu), a zatímco jeho spolupachatelům a synům je v jednom případě stejně tolik let jako zvířata mstící dívce, druhý kluk je už jedenáctiletý. Což nepíši náhodou, neboť právě následkem podobných detailů vyzní kniha nakonec drsněji.
Ale dobře vrahům tak, ne? Roald Dahl nemá slitování.

„Čmáranicemi“ knihu doplnil s autorem spjatý kreslíř Quentin Blake, jehož ilustrace posbíraly mnoho cen a jenž stvořil taky řádku autorských publikací.
A ani v případě tohoto Dahlova díla neodumřela další z tradic, a totiž tradice soucitu. Jedna desetina honorářů z prodeje – po odečtení provizí třetích stran – bývá věnována dobročinným společnostem Roalda Dahla, takže koupí knihy podpoříte specializované dětské zdravotní sestry, rodiny v nouzi a specializované vzdělávací programy. Podrobnější informace o charitě lze objevit na www.roaldahl.com.

Roku 1994 převedli manželé Pellarovi do češtiny Dahlovu knížečku The Magic Finger, jejíž originál prvně vyšel takřka třicet let předtím (1966), ale na pulty se dostala teprve po třiadvaceti dalších letech a po revizi textu Milenou Pellarovou.

Roald Dahl: Kouzelný prst. Ilustrace Quentin Blake. Překlad Luby a Rudolfa Pellarových s odstupem zrevidovala Milena Pellarová. V edici Pikola vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2018. 72 stran. Pro děti od 7 let

The post Kouzelný prst. Triumf stručnosti od vynikajícího Roalda Dahla first appeared on Čítárny.

Zajímá vás, kde slavný spisovatel Roal Dahl psal? Jaké podivné věci měl rozvěšeny na zdi a jaký byl jeho pracovní stůl? To všechno uvidíte v muzeu Roalda Dahla.
(The Roald Dahl Museum and Story Centre, Buckinghamshire, Velká Británie)

The post Roald Dahl. Kde a jakým způsobem psal slavný spisovatel Matyldy first appeared on Čítárny.

Má-li autor jméno, jak se říkává, tak mu vydají vše. Někdy je to chyba, třeba v případě Hellerovy knihy Hlava nehlava. U Roalda Dahla, krále literatury pro děti, si ovšem ani neumíme představit, že by dokázal „pustit“ na trh cokoli slabého, a ani Velké myší spiknutí také nijak „slabé“ není. Jen dost krátké. Ale baví a občas snad může nějaké to mrně i malilinko šokovat. Jak už to Dahl měl rád.

Ale tentokrát skutečně malilinko a tenoulinká publikace ostatně prezentuje pouhou vzpomínku na spisovatelovo dětství a na důvod, proč jej hodná maminka rezolutně vzala pryč z Llandaffské katedrální školy, kterou navštěvoval mezi svými sedmi a devíti lety (1922-1925).
Pozor, nyní něco prozradím. Zachránila synka proto, že dostal od ředitele rákoskou, a tou dostal napráskáno z toho důvodu, že s kamarády hodili jisté nečistotné a nerudné prodavačce jménem Pratchettová do cukroví mrtvou myš!
Aby Roald Dahl tuto banalitu natáhl, připomíná před ní ještě starou legendu, podle níž se tzv. lékořicové tkaničky vyráběly (či snad opravdu vyrábějí?) z ohromného množství krys. Jde zde ovšem jen o detailnější rozvedení téhož, co známe už z Roaldovy skvělé povídky pro dospělé Krysař.
A ještě je tu úvodní vycpávka. Jen kratičká vzpomínka na hocha sjíždějícího kopec na kole a sílu, s níž to Dahlovi imponovalo.

Jak řečeno, technicky nemá sada těchto bájí i pravdivých vzpomínek chybu, je umně skloubena. Ale bohužel taky neumím nevnímat, že to byl především obrovský Dahlův mandát a kredit, co vydavatele roku 1984 vedlo i k samostatnému vydání Velkého myšího spiknutí. I držím tak jeho knížku doposud nejslabší.
Ale omluva se přece najde! Jde jen o úpravu třetí až šesté kapitoly z obsáhlejších Mistrových vzpomínek Kluk. Příběhy z dětství (vyšly rovněž roku 1984), kterou tentýž český překladatel Rudolf Chalupský uvedl u nás už roku 2009 (a tenkrát ji vydalo nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, i když bez ilustrací Quentina Blaka, které se mi však, přiznávám, stejně moc nelíbí). – V Klukovi jsou ty samé vzpomínky, ale místo osmice kapitol děleny pouze do kapitol čtyř. Ty nesou názvy Opravdové kolo a cukrářství, Velké myší spiknutí, Pan Coombes a Pomsta paní Pratchettové.

Roald Dahl: Velké myší spiknutí. Ilustroval Quentin Blake. Přeložil Rudolf Chalupský. Euromedia Group v edici Pikola. Praha 2017. 56 stran. ISBN 978-80-7549-331-6

Ukázka:

Přišli jsme na hřiště, bylo teplé zamračené zářijové ráno a zástupce ředitele na nás zakřičel: „Seřaďte se podle tříd! Rozestupy! Udělejte rozestupy! Pospěšte si! A přestaňte s tím žvaněním!“
Thwaites a já i ostatní mí tři přátelé jsme chodili do druhé třídy a stáli jsme těsně vedle sebe před zdí z červených cihel, která školní hřiště ohraničovala. Pamatuji se, že když všichni žáci zaujali svá místa, táhla se řada kolem všech čtyř stran hřiště – asi sto malých chlapců ve věku mezi šesti a dvanácti lety, všichni ve stejném oblečení – šedí krátké kalhoty, šedé blejzry, šedé podkolenky, černé boty.
„Přestaňte žvanit!“ křičel zástupce ředitele. „Bude tady naprosté ticho!“
Proč nás proboha nahnali sem na hřiště? honilo se mi hlavou. A proč tu stojíme takhle nastoupení? Něco takového se ještě nikdy nestalo.
Napůl jsem očekával, že ze školní budovy vyjdou dva strážníci, popadnou mě a dají mi na ruce želízka. Z budovy vedly totiž na hřiště dveře. Ty se náhle otevřely a jako anděl smrti z nich vyšel pan ředitel Coombes, obrovitý a mohutný ve svém tvídovém obleku a černém plášti, a vedle něho, věřte mi nebo ne, hned vedle něho cupitala malá, drobná postavička – paní Pratchettová!
Paní Pratchettová byla naživu!
Úleva byla nesmírná.
„Je naživu!“ zašeptal jsem Thwaitesovi, který stál vedle mne. „Nezabil jsem ji!“

The post Velké myší spiknutí. I nejslabší Dahlova kniha je stále velmi čtivá first appeared on Čítárny.