V kultovní sbírce povídek Já, Robot Isaac Asimov popisuje tři zákony robotiky, které mají sloužit k ochraně lidí před roboty.

TŘI ROBOTICKÉ ZÁKONY
1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

PŘÍRUČKA ROBOTIKY / 56. vydání, 2058 n. l.

Co se ale stane, když robot začne zpochybňovat svého stvořitele?
Může mít robot smysl pro humor?
Dokáže robot lhát?
Jak potom rozlišit robota od člověka?
Talentovaná robopsycholožka Susan Calvinová stála u zrodu umělé inteligence. Pomohla robotům zhmotnit se ze snů na skutečné vědecké výtvory a zapsala se do dějin robotiky.

Co je na knize zajímavé? Slovo inteligence se tam objevuje jenom jednou.

Isaac Asimov se od svých prvních děl ujal problému robota – humanoidního, samočinného stroje, ale přistoupil k němu zajímavou a přesvědčivou analýzou rozporů a potíží ve struktuře „mozku“ takových automatů.

Soubor povídek „Já, robot“ nabízený našim čtenářům patří k poměrně raným dílům spisovatele. „Hrdinové“ každého z příběhů, které tvoří jeden řetězec vyprávění – paměti specializovaného robo-psychologa z firmy vyrábějící roboty – jsou roboty různých konstrukcí, plní různé úkoly a čelí vážným kolizím a rozporům v důsledku nesoulad jejich „psychologie“ se složitým prostředím, který je způsoben téměř každým.aktivní v životě. Asimovovy příběhy, psané s jemným humorem a, dalo by se říci, sympatií k robotům.

V sérii pozdějších románů zaměřených na budoucnost (Založení, Druhé zřízení, Ocelové jeskyně, Nahé slunce atd.) Isaac Asimov vytváří roboty zcela podobné lidem, kteří působí jako detektivové v mrtvém světě. kapitalista civilizace – přelidněná, na hranici možností urbanizovaná, žijící na hranici hladomoru a jaksi z ní uniká jen vynálezem nové potraviny – kvasinek a řas.

Brilantní román „Konec věčnosti“ stojí stranou – složitá spleť dobrodružství ve světě budoucnosti, kdy si lidé osvojili schopnost volně se pohybovat v čase do minulosti a budoucnosti. Asimov kreslí nejsložitější spojení různých měření času, kombinaci „světů“ s různými úrovněmi civilizací, nad nimiž stojí „Rada všech“, skládající se z lidí, kteří jsou prakticky nesmrtelní.

Ivan Jefremov / Asimov Isaac. Jsem robot. Moskva: Vědomosti, 1964, s. 3–5.

Výpisky z knihy: Isaac Asimov / Já, robot

Všechno, co se od poloviny 20. století udělalo na „počítacích strojích“, bylo Robertsonem a jeho pozitronickými mozkovými buňkami postaveno na hlavu. Míle obvodů a fotobuněk ustoupily houbovitému glóbu z platinomiridia o velikosti lidského mozku.
Naučila se vypočítávat parametry nezbytné k zavedení možných proměnných hodnot do pozitronického mozku. Uměla na papíře zkonstruovat takové mozky, jejichž reakce na dané stimuly se daly správně předvídat.
…

„Nic nepřijmu z donucení. Teorie musí být založena na rozumové úvaze, jinak je bezcenná — a to, že byste mě mohli stvořit vy dva, je v rozporu se všemi zákony logiky.“
…

„Protože já jako bytost nadaná rozumem jsem schopen odvodit pravdu z apriorních předpokladů. Vy jste inteligentní, ale neumíte logicky uvažovat, a tak vám musí být vaše existence vysvětlena, což Pán učinil. Že vám poskytl tyhle směšné představy o vzdálených světech a lidech, je pro vás nepochybně nejlepší.

Vaše mysl pravděpodobně není na přijímání absolutní pravdy dost jemná. Protože si však Pán přeje, abyste věřili svým knihám, nebudu už o tom s vámi diskutovat.“
Na odchodu se ještě otočil a laskavým hlasem dodal: „Ale nebuďte z toho nešťastní. Náš Pán pamatuje na všechny. I vy, obyčejní lidé, máte svou funkci, a přestože je skromná, budete odměněni, jestliže se osvědčíte.“
…

Stáhl se ze světa, jeho právnická kariéra byla stejně v ruinách. Zbyla mu pouze jeho inteligence a ruce. Nějakým záhadným způsobem si obstaral nejdokonalejší pozitronický mozek, který byl zatím vyvinut.
Tento mozek totiž dokáže formovat a posuzovat etické problémy. Stvořil pro tento mozek tělo a naučil bytost, která tak vznikla, všechno, co by byl dokázal on, kdyby jen býval mohl. Vyslal ji do světa pod jménem Stephen Byerley a sám zůstal v ústraní jako starý, zmrzačený učitel, kterého nikdo nikdy neviděl…“
…

„Pocity u robotů? To je protimluv.“ (Oxymoron)
…

Tihle roboti měli zvláštní mozek. Tři zákony robotiky pro ně platily, to ano. Musely. Všichni zaměstnanci Národní americké společnosti pro výrobu robotů, počínaje samotným Robertsonem a konče právě přijatou uklízečkou, by za to dali krk. Takže CHTR—l určitě byl bezpečný.
A přece — modely CHTR byly první svého druhu a tenhle byl první z nich. Matematické hieroglyfy na papíře nezaručovaly vždycky spolehlivou obranu před robotickou skutečností.
…

Jste psycholožkou Národní americké společnosti pro výrobu robotů, viďte?“
„Robopsycholožkou,“ opravila ho.
„To se roboti mentálně od lidí tolik liší?“
„Neuvěřitelně.“ Bezvýrazně se usmála. „Roboti jsou v podstatě slušní.“
…

„Každé stadium lidského vývoje, Susan,“ řekl koordinátor, „mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu — svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. A ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe — jak se to řekne — už vím — ‚nezarachotilo to, ale jen zašumělo.‘ Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus.
…

„Jsou proti Strojům?“
„Brojili by proti matematice nebo proti umění stylistiky, kdyby žili v příslušné době. Tihle zpátečníci tvrdí, že Stroj olupuje člověka o jeho duši. Poznamenávám, že schopných lidí nemá naše společnost nazbyt. Stále ještě potřebujeme člověka, který je dost inteligentní na to, aby mohl položit správnou otázku.
Kdybychom měli dost takových lidí, nejspíš by nedocházelo k těm výchylkám, které vám dělají starosti.“
…

Jak my můžeme vědět, co je nakonec pro lidstvo nejlepší? My nemáme k dispozici tu nekonečnou záplavu informací, které má k dispozici Stroj! Možná — a tím neříkám nic nového — že celá naše technická civilizace vytvořila více neštěstí a bídy, než odstranila.
Možná že agrární nebo pastýřská civilizace s méně vyvinutou kulturou a menším počtem lidí by byla lepší. Je-li tomu tak, Stroje v tomto směru jistě něco podniknou a nám raději nic říkat nebudou, protože díky svým hloupým předsudkům víme, že dobré je jedině to, nač jsme zvyklí. A proto bychom se jakékoliv změně bránili. Co když konečnou odpovědí na naše problémy je úplná urbanizace, kastovní společnost či dokonalá anarchie? My to nevíme. To vědí jen Stroje a míří k tomu a nás berou s sebou.“
…

„Ale vy mi říkáte, Susan, že Společnost pro humanitu má pravdu, když tvrdí, že lidstvo už ztratilo možnost rozhodnout o své budoucnosti.“
„Tu ve skutečnosti nikdy nemělo. Bylo vždy vydáno na milost a nemilost hospodářským a sociologickým procesům, které nechápalo — rozmarům počasí a válečné štěstěně. Stroje těmto procesům rozumí; a není nikdo, kdo by je mohl zastavit, protože Stroje si s ním poradí stejně, jako si poradily se Společností. Mají totiž k dispozici tu největší ze všech zbraní — absolutní kontrolu nad naší ekonomikou.“
…

„Zažila jsem to od začátku, kdy chudáci roboti nedovedli mluvit, až do konce, kdy se postavili mezi lidstvo a zkázu. Víc už neuvidím. Můj život je u konce. Vy uvidíte, co přijde dál.“

The post Asimov. Já, robot a zákony robotiky. Mistrovský kultovní román o lidskosti a smyslu života first appeared on Čítárny.

První roboti v literatuře, známí a asi spíš víc neznámí autoři sci-fi příběhů z minulých století a jejich zapomenutí roboti, či naopak slavné umělé bytosti z mýtů.

Talós, umělý měděný muž ze starověku
Báje a legendy o automatech – robotech a jejich tvůrcích jsou celkem raritou – asi jediným mýtickým tvůrcem robota je řecký bůh ohně a kovářství Hefaistos, syn Héry a Dia. Zvláštní to bůh. Nemáme totiž v mýtech a náboženstvích moc případů, aby bozi vlastnoručně vytvářeli, krom světa a lidí, věci denní potřeby. Bozi válčí, to ano, dozírají na svět, trestají, zasahují do osudů lidí, zjevují se, dělají zázraky, ale nepracují jako Hefaistos! Co on všechno dokázal! Tepal šperky a zbraně, stavěl kovové paláce ostatním bohům, pro Dia koval blesky, pro Achilla dokonce zhotovil celou zbroj, Héliovi sestrojil sluneční vůz, z hlíny a vody vytvořil dívku Pandóru, pro bohy vymyslel jezdící trojnožky. Tyto sedačky samy jezdily do shromáždění bohů a vracely se zpět ke tvůrci. A v neposlední řadě zkonstruoval umělého měděného muže – strážce jménem Talós a to přímo na objednávku svého otce Dia.

Zeus si přál dokonalého oddaného a neúplatného strážce a ochránce pro svoji milenku Európu, kterou měl ukrytou na Krétě. Kdepak takového vzít? A tak vládce bohů požádal svého syna, aby mu strážce stvořil. Pro Héfaista to zřejmě nebylo nic těžkého, vzal měď a koval a koval. Vykoval obrovské monstrum v podobě člověka. Tento obr mohl žít díky kouzelné tekutině, která proudila v jeho jediné žíle. Tato žíla se uzavírala měděným hřebem v místě obrova kotníku.

Talós se prostřednictvím zvláštní tekutiny mohl pohybovat a vykonávat rozkazy, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou tekutinu vypustila. Nepředbíhejme děj, ještě než Talós takto bídně skončil, byl nejdříve předán Diovi. Až ten mu přikázal chránit bezpečí Európy. Obr totiž poslouchal jen toho, kdo mu dal jako první příkaz a Talós měl dokonce určené, že nikdo jiný než vládce bohů, mu úkoly zadávat nesmí a ani nemůže. Neposlechl by.

Od, dalo by se říci, aktivace programu, až do svého zničení Talós hlídal pobřeží Kréty. Nevítaným cizincům zabraňoval v přistání na ostrově sprškou neuvěřitelně velkých kamenů. Jasný robot strážce. A nepřipomíná tento mýtus trochu i legendu o pražském Golemovi? Ano, trochu ano.

Hliněný robot.
Podle známé pověsti, umělého muže-Golema vyrobil učený rabbi Löw. Vytvořil ho samozřejmě z hlíny, vždy nejdostupnějšího materiálu. Z umělé bytosti si rabbi udělal svého sluhu a do života ho uváděl šémem a hliněnec – zrovna tak jako Talós, poslouchal jen toho, kdo ho oživil.

Je to opět krásná pověst a jen pověst, i když někteří snílci, by za tím chtěli vidět skutečný stroj – ono důkazů proti robotu je dost. Rabbi Löw nikde takové své dílo nezmiňuje. Navíc Golem se začíná objevovat v židovské literatuře až v 19. století. To je opravdu divné. Je jasné, že robot Golem je pouhý výmysl technického 19. století. Ovšem jedná se o krásný a inspirativní literární výmysl. Řada umělců stvořila své Golemy – jako například Gustav Meyrink, ve stejnojmenné knize. Jenže se nejedná o muže – stroj, spíš jen o přelud, metamorfovaný strach člověka a i jeho touhy po poznání i zlu.

Ukázka z románu Gustava Meyrinka, Golem,1916.

Pověst vypráví, že jednou vstoupili do říše temnoty tři muži, jeden zešílel, druhý oslepl, jenom ten třetí, rabín ben Akiba, se vrátil živ a zdráv domů a vyprávěl, že potkal sám sebe. Už tolik lidí, řeknete, potkalo sama sebe, například Goethe, obvykle na místě nebo na nějaké lávce, která vedla z jednoho břehu na druhý – a díval se sobě do očí a nezešílel. Ale potom to byl právě jen odraz vlastního vědomí a ne pravý dvojník: ne to, čemu se říká, dech kostí` čili ,habal garmin`, o kterém stojí psáno: Tak jak byl pohřben, a aniž jeho kosti zpráchnivěly, tak vstane z mrtvých v den posledního soudu.” – Hillelův pohled se zavrtával stále hlouběji do mých očí. – “Naše babičky o něm říkají: ,Bydlí vysoko nad zemí v místnosti bez dveří, jen s jedním oknem, odkud není možno se dorozumět s lidmi. Kdo jej dokáže ovládnout a umírnit, ten se stane dobrým přítelem sám sobě.

Robotů je všude plno.
Jak jsme si již řekli, v legendách se to roboty moc nehemží, ale zase na druhou stranu, když budeme pečlivě hledat, tak jich není málo. Ovšem pokud si robota budeme definovat jako někým a za nějakým účelem stvořenou bytost či věc, která se autonomně pohybuje a samostatně vykonává různé úkony. V tomto případě bychom měli na seznamu nejdříve stvoření člověka z hlíny, potom Pandóru a Talóa od Hefaista, Galathéu oživlou bohyní Afrodítou. V Egyptě stvořila bohyně Estet z hlíny a slin boha Ra zmiji. Podle pověsti amazonských Indiánů byli ptáci stvořeni z nití. Našlo by se toho…

Další příklad androida můžeme najít v sumerských mýtech. V Eposu o Gilgamešovi se píše (je to sice ten zaznamenaný Chetity, ale to snad nebude vadit):

“Toho, jenž hlubiny zřel až k hranici země,
Jenž poznal všechna moře, opěvovat chci.
Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí věcí.
On tajemství zřel, odhalil skryté
A zvěst přinesl o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu…
Gilgameše postavy dokonalé
stvořili hrdinští bohové…
Nebeský Šamaš ho obdařil krásou,
bouřlivý Tešub mu statečnost dal…
Jedenáct loktů vysokou postavu měl,
devět pídí širokou měl hruď…
Ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk…”

Chetitská verze Gilgameš – Wikipedie, přeložil L. Matouš

Jen malá vysvětlivka: zde uváděný bůh Šamaš je bůh Slunce, Sumery zvaný Utua. Tešub je chetitský bůh nebes a bouře.

Tento Gilgameš se vydal s přítelem Enkiduem do světa činiti hrdinské kousky. V cedrovém lese zabil příšeru Chumbabu, zabil nebeského býka a po smrti přítele šel hledat prostředek k nesmrtelnosti. K tomu však neměl dost sil, a tak se vrátil domů do Uruku.

Hleďme, hleďme, máme umělé stvořeníčko jako vystřižené. Bozi vytvořili hrdinu, který byl pořádným kolosem. Sumerský loket je 0,495 m, Gilgameš měl tedy něco přes pět metrů. Jinak vypadal jako zcela normální člověk. Podle báje jím z jedné třetiny byl. Co to může znamenat? Že by tělo byla konstrukce, ale řídící článek byl lidský mozek? Z tolika sci-fi filmů známý kyborg? Pro úkoly: získávat informace ze dna moří, z hlubinných geologických a archeologických průzkumů a přitom z těchto výzkumů uzavírat závěry a ještě učit Sumeřany a hledat prostředek k nesmrtelnosti, to by takový robot-člověk byl jediné řešení.

Jenže vše je jinak, Gilgameš byl normální urucký král, který vládl na počátku 3. raně dynastického období (asi 21. stol. př. n. l.). Svědčí o tom archeologické nálezy. Ovšem epos je napsán tak, jakoby se skutečně jednalo o biorobota či kyborga. Prostě normální servilní zveličení mocného krále.

Fantazie s automatony

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař, 1816
“Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.”Autor v této novele vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu – stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.

Takových konstruktérů figurín – automatonů, jako je Spalanzani, si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, někteří psali své hrdiny podle skutečně žijících reálných konstruktérů.
Například Josef a Karel Čapkovi ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo mechanickými figurínami švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790).
Jedná se o povídku L´ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka – loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící – umí dvě postačující slova “si” a “no”.

Josef a Karel Čapkovi, Zářivé hlubiny, 1916
“Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”
“Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. “L’éventail,” řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si – – No – – Ano – – Ne – ”
“Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.
“Si,” doložil pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”
“No,” řekla androida a klaněla se.
“Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”
“Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.
“Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.”
“No,” doložila loutka s úklonou.

Sága o Parním muži
V roce 1865 v Spojených státech amerických vyšel sci-fi román Edwarda S. Ellise (1840 – 1916) Velký lovec aneb parní člověk v prériích (The Huge Hunter, or the Steam Man of the Prairies).V sešitovém vydání román vycházel v letech 1868 – 1904.

Oč v knize běží? Z názvu je jasné, že hlavní „věcí“ kolem které se vše točí je parní stroj v podobě androida – mohutného muže. Autorem takového parního robota je malý a tělesně postižený genius Johnny Brainerd.
Muž trpasličího vzrůstu kráčí ve stopách svého otce mechanika, který získal mnoho patentů. Aby byl děj ještě tragičtější Johny otce ztratil ještě v dětství a chuť do vynalézání mu dodává jeho matka. Johny vynalézá a vynalézá – bezdrátový telegraf, miniaturní parní stroje, různé hry… Čeho je moc, zprotiví se. Tak se stalo i Johnovi a začal své miniatury nenávidět. Spisovatelův záměr s hlavním hrdinou je jasný, musí pracovat dál. Vyřeší zápletku tak, že matka opět syna podpořila, poradila mu sestrojit velkého umělého člověka, který by se pohyboval pomocí páry. A stalo se. Sice to nějakou dobu trvalo, ovšem výsledek stál za to. Parní muž byl neuvěřitelně silný, utáhl vůz, se kterým by nepohnulo ani koňské čtyřspřeží a navíc se nikdy neunavil.

Byl celokovový a na hlavě místo klobouku měl komínek, kterým se jako z lokomotivy valil hustý černý dým.
Tělo měl natřené černou barvou a svoji stěžení součástku, čili parní kotel, měl zabudovaný v hrudi a samozřejmě pod parní kotel musí být přikládáno. V hrudi měl i dvířka, kudy se do něj ládovala dřevěná polena. Tlakový ventil tvořil jeho nos.

Ellis, jako správný autor sci-fi, myslel na vše, protože popsal i takový detail jako trny v chodidlech automatu – muže, které měly zabraňovat jeho sklouznutí se a pádu.
Na zádech v batohu měl odvětrávací klapky a na šíji opratě, pomocí kterých byl ovládaný. Maximální rychlost Parního muže byla 50km/h.
Jedinou jeho nevýhodou bylo, že společně s cestujícími se muselo vézt i hodně dřeva a voda.

Příběh Johnna Brainerda se uzavírá v roce 1875, kdy prodává patent na Parního muže Franku Readovi staršímu.
Osud vynálezce autor ukončil, ale ne parního androida. Reade ho vylepšil a na svět přišel Steam man Mark II. A to už bylo opravdové monstrum, měřil 3,65 metru. Místo očí dostal dálkový světlomet a Reade vyřešil i automatické odstraňování popelu – přes rošty a různá udělátka z Parního muže odpadával za běhu z jeho nohou. Rychlost tohoto monstra byla až 80km/h.

Ellis zřejmě miloval tento svůj literární výtvor a nechtěl se s ním rozloučit. V roce 1876 nechává své literární postavy vytvořit další model Steam man Mark III. Tento stroj vyrobil Read už se svým synem. Tato dvojice neúnavně vynalézala a konstruovala další udivující parní automaty, kromě muže sestrojili i parního koně.

Časy se mění a vynálezy s nimi, s tím počítal i spisovatel a ve své sáze o Parním muži v roce 1879 nechá otce a syna Readovi přejít s páry na elektřinu. V roce 1885 vyrobili prvního Elektrického muže a následně i elektrického koně a v těchto případech již můžeme dokonce i mluvit o primitivních robotech.

Umělý člověk s vědomím – dar pro spisovatele
O vylepšeném člověku asi jako první psal Lukianos ze Samosaty (okolo 125 -180). Svými díly Icaromenippus a Vera Historia, ve kterých představuje zvláštní fantastický svět a nechává člověka s křídly letět na Měsíc, se zařadil mezi první autory sci-fi. Jelikož jmenovitě neznáme žádného staršího autora, je pokládán za prvního spisovatele sci-fi na světě, a také za prvního fantastu, který ve svém díle použil myšlenku vylepšení normálního člověka v „nadčlověka“- zde se jedná o ona křídla dávající možnost doletět až na Měsíc.

Zřejmě prvním spisovatelem zabývajícím se stroji obdařenými vědomím je Samuel Butler (1835-1902).
Ve své satiře Erewhon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí – proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.

V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi – není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin.

Dalším příkladem umělého vědomí jsou člověkem stvořené bytosti, které jsou od lidí k nerozeznání.

Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925
“Chcete snad popírat, že existují bytosti – nikoliv lidé nebo dokonce zvířata – ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil… Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření…”

Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic – jinak Josef Karásek, se v románu Ganymedes rovněž inspiroval pražským Golemem a zároveň i mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku a zamiloval se do ní a bohyně Afrodita mu ji oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální vášní k umělé bytosti.

Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes, 1925
“Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou.”

Na závěr si ještě jednou připomeňme klasiky.

V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R.
Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo “ROBOT” vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba. Čapek ve svém díle světu představil uměle vyrobené bioroboty a nejednalo se jen o nějaký nástin, či o efekt deus ex machina – kdyby se „živí“ roboti najednou objevili ve hře. Geniální spisovatel měl vše dokonale promyšlené – viz ukázka rozhovoru ředitele společnosti vyrábějící roboty a dcery prezidenta společnosti:

DOMIN (slavnostně): A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto: “Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila. Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil.” Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad chrchlem jakéhosi koloidálního rosolu, který by ani pes nesežral. Představte si ho, že sedí nad zkumavkou a myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života, jak z ní budou vycházet všechna zvířata, počínajíc nějakým vířníkem a končíc – končíc samotným člověkem. Člověkem z jiné látky, než jsme my. Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.
HELENA: Tak dál.
DOMIN: Dál? Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven a zrychlit vývoj a utvořit nějaké ty orgány, kosti a nervy a kdesi cosi a nalézt jakési takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále, zkrátka, rozumíte tomu?
HELENA: N-n-nevím. Myslím, že jen málo.
DOMIN: Já docela nic. Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl. Mohl třeba dostat medúzu se sokratovským mozkem nebo žížalu padesát metrů dlouhou. Ale protože neměl kouska humoru, vzal si do hlavy, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka. A tak se do toho pustil.
HELENA: Do čeho?
DOMIN: Do napodobení přírody. Nejdřív zkusil udělat umělého psa. Stálo ho to řadu let, vyšlo z toho cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní. Ukážu vám to v muzeu. A pak už se dal starý Rossum do vytváření člověka.

The post První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka first appeared on Čítárny.