Jeho sluch nesnáší „příliš povyku!“… To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši…slova Romaina Rollanda v knize o Ludwiku van Beethovenovi (17.12. 1770 – 26.03. 1827) říká dle mého to podstatné o způsobu vidění světa tohoto génia.
Však také Beethoven sám píše: „Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí!…“
V jednom rozhovoru řekl Beethoven, že hudba vpravdě sděluje duchovní život smyslovému. Pravda, skutečná hudba géniů do nás vniká nejen našimi smysly, ale prochází k nám prostorem o němž jen tušíme…

V knize Rollanda píše Dr. V. Holzknecht v předmluvě o setkání dvou géniů, Beethovena a Goetha…
Cesty obou umělců se střetly poprvé a naposled v Teplicích roku 1812; příhoda, kterou tu společně prožili, stačila, aby rázem osvětlila rozpor v jejich povahách a aby je od sebe oddělila. Událost je známa. Jdouce procházkou zavěšeni do sebe, potkali na cestě královskou rodinu pruskou s dvorem. Beethoven naznačil Goethovi, že se ho nemá pustit a že se panstvu nevyhnou. Goethe se však vyvinul z Beethovenovy paže, stanul po straně cesty se smeknutým kloboukem v hluboké úkloně, zatímco Beethoven klátě rukama se pustil středem skupiny jako povětroň. Princové se zdvořile rozestoupili a přátelsky skladatele zdravili; Beethoven se sotva dotkl prsty okraje klobouku, počkal, až dvůr přejde, a když ho Goethe dostihl, pokáral ho těmito slovy: „Počkal jsem na vás, protože si vás vážím a ctím vás, jak si zasluhujete; ale prokazujete jim přílišnou úctu.“ Není známo, zda a co Goethe odpověděl. Je však jisté, že byl lekcí dotčen a že Beethovena až do smrti ignoroval.
Beethovenovo gesto chtělo být symbolické. Beethoven si přál projevit hloučku aristokratů opovržení. Lichnovskému1 přímo napsal, že děkuje náhodě zrození za to, čím je; „za to, čím jsem já, děkuji sobě“ – a aby nebylo mýlky, dodává: „Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!“
{youtube}dbfa86bTD34{/youtube}

Výpisky z knih s Beethovenem a jeho hudbou

Z knihy Romain Rolland, Goethe a Beethoven
Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.
Je to hudba, která pochoduje, která běží na zteč. Jak tu rozpoznáváme toho, jenž komponoval v chůzi, na čerstvém vzduchu, „spazierend dichtete“,59 jak sám říkával! Ani zdání oné hudby za zabedněnými okny, která čerpá z kalamáře. Ani zdání hudby do sebe zabrané, která se zhlíží v sobě, zmalátnělá ve svém snu! Beethovenova hudba dýchá a jde a nutí jít a dýchat. Vane po jarních a letních pláních. Je to oddechování polí a lesů, oddechování muže, který zápasí.
Žádná hudba na světě nikdy nepůsobila dojmem takové duševní čistoty.
Sluch Beethovena nesnáší „příliš povyku!“… To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši…

Z knihy Richard Wagner: Beethoven
V Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády „módy“. Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:
Kouzlo tvoje víže,
 co kdy dělil módy přísný duch.
Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton („přísný“) pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:
 „Co kdy dělil módy meč!“
Ani tento „meč“ nevyjadřoval – podle Beethovena – to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil „drzý“, a tak zpíváme nyní:
„Co kdy dělil módy drzý duch!“
Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.

Z knihy August Strindberg: Osamělý
Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.

V knize MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství
V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B¹² Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.

V knize Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu
Těsně po válce se dokonce psávalo „němci“ s malým „n“, jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes!
Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu.
Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli „hluku“ – a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel!
Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova.

Z knihy  Bettinas Leben und Briefwechsel mit Goethe od Fritze Bergemanna, 1927
Ale v srdci se hýbá tajné hnutí, zjeví se a zmizí, aniž vyjeví svůj původ. Náhle propukne ve své plnosti génius, jenž byl už dávno rozptýlen v neuspořádaném chaosu, ale jenž rostl stupeň po stupni… (Beethoven). Takový je nyní stav hudby. Génius je v ní vždy osamělý a neuznán, neboť si razil svou cestu sám, nikoli v plném světle, nýbrž skoro aniž si to uvědomoval a nemaje o sobě povědomost.
Je třeba mnoha lidí, aby se zjevil génius. A naopak je třeba, aby génius živě a trvale působil na lidský průměr: bez čehož není génia. – Bez obecenstva není hudby.
Z dopisů Bettiny Arnimové o hudbě

Doporučujeme další knihy…
R. Rolland / Goethe a Beethoven, Beethoven a ženy (1956)
R. Rolland / Beethovenův život (1957)
A. Amenda / Appassionata (1972)
K. David / Stretnutie s nesmrteľnosťou (1974)
A. Amenda / Appassionata (1972)
Bohumil Plevka / Beethoven a Praha, audio, LP (1975)
Bohumil Plevka / Beethoven v českých lázních (1975)
É. Herriot / Beethoven (1967)
V. F. Odojevskij / Poraněné sny (1974)
Ludwig van Beethoven / Ó vy lidé… Úryvky závěti a dopisů přátelům  (audio-kniha)   
Lewis Loockwood / Beethoven, Hudba a život (2005)
Milan Vároš / Záhady Nesmrteľnej milenky (2010)
Miloslav Hronek / Ludwig van Beethoven. Poselství génia (2015)

Výřez z obrazu: Portrét Beethovena od Josepha Karl Stielera, 1820

The post Génius Ludwig van Beethoven. Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí! first appeared on Čítárny.

Nadčasový román o nezdolné radosti ze života člověka, který prochází svým životem s optimismem i přes četné osobní tragédie. Příběh, kterému nechybí svérazný humor i nadčasová moudrost. Jde o Rollandovo nejčtenější a nejoblíbenější dílo a pro mnoho lidí je to kniha na celý život neboť v každém věku tam naleznete něco nového a inspirujicího.

Colas Breugnon” je skutečně okouzlující „autobiografický“ román ze života v Burgundsku, který se odehrává za vlády Ludvíka XIII. (1601-1643). Stárnoucí řezbář a šprýmař Colas Breugnon popisuje svůj svobodomyslný život plný moudrých i humorných postřehů o životě s mnoha příslovími a pořekadly z jeho rázovitého kraje. Jednou větou Carpe Diem po francouzsku. Čím méně mám, tím více mám.

Hlavní postava románu Colas Breugnon je především svobodný muž.
Miluje svého krále, ale jen tak dlouho, dokud král mu ponechá svobodu; miluje svou manželku, ale podle svého, vychází skvěle s knězem ze sousední farnosti, ale nechodí do kostela; zbožňuje své děti, ale nemůže s nimi žít.
Colas popisuje i neuvěřitelnou tragičnost svého života.
Zemře mu žena, přijde o své umělecké práce, nakazí se morem a zlomí si nohu. Ale přes všechny problémy se snaží být svému okolí prospěšný.

Romain Rolland (1866 – 1944) čtenářům předkládá mimořádně čtivý román o životě bez filozofických komplikací, bez ožehavých otázek a bez zmatených odpovědí.
A to i přesto, že knihu psal i během 1. světové války (vydal ji v roce 1919) A byla to doba nesmírně hektická neboť se zde podařilo malé skupině lidí, lačných po moci a penězích, zfanatizoval davy proti sobě do nelidského střetu, nenávisti, zabíjení. A to vše ve jménu nesmírné lidské stupidity a v rozsahu jaké lidstvo nepamatuje.
Závěrečný výpisek této knihy by mohl být i jakýmsi mementem právě na tuto válku:

A pak, děti! abychom byli upřímní, mezi námi řečeno, dobrý král je jistě dobrá věc; ale nejlepší je přece jen našinec. Buďme svobodni, lidé, a své pány pošleme k vodě! Má země a já se máme rádi a stačíme si. Co je mi po jakémsi králi pozemském nebo nebeském? Není mi třeba trůnu ani zde dole, ani tam nahoře! Každý má právo na kus slunce a na svůj stín! Každý má právo na svou píď země a na zdravé ruce, aby ji mohl obdělat. Jiného nežádáme. A kdyby král přišel ke mně, řekl bych mu:
“Jsi můj host. Na tvé zdraví! Posaď se u nás. Král jako král, bratře. Každý dobrý člověk je králem a pánem ve svém domě.”

Svou lidskostí a francouzskou vůni vám může připomenout i další knihy:
Legendární Til Ulenspiegel Charlese De Costera,
Gargantua a Pantagruel Françoise Rabelaise,
Můj strýček Benjamin Rollandova krajana Clauda Tilliera,
pábení francouzským vesnickým životem v knize Jak voní tymián od Marcela Pagnola
nebo málo známy poetický román Měsíční pahorek v dlani, který se odehrává v jihofrancouzké Provence od Henriho Bosca.

Dobrý člověk ještě žije / Romain Rolland / Přeložil Jaroslav Zaorálek (1924)

Výpisky:

Pít a potom pracovat a pracovat a potom pít, jaký to krásný život! Vidím kolem sebe škarohlídy, jak bručí. Říkají, že jsem si to zvolil pěknou dobu na své zpívání, časy jsou dnes smutné. Není smutných časů, jsou jenom smutní, zamračení lidé. A z těch já chválabohu nejsem. Lidé že se okrádají? Jeden druhého že odírá, kde se dá? Tak tomu bude navěky. Ruku dám do ohně na to, že za čtyři sta let se naši pravnukové budou tahat za vlasy a odírat si kůži zrovna tak vztekle jako dnes my. Neříkám však, že nebudou znát čtyřicet nových způsobů, jak se to dělá lépe než dnes. Ale ručím za to, že nenajdou lepšího způsobu pití, ba pochybuji, že by to dovedli lépe než já dnes. Kdož to ví, co všechno budou ti čtveráci za čtyři sta let dělat? Možná že za pomoci bylinek meudonského faráře, toho jeho zázračného pantagruelionu, budou moci navštěvovat měsíc, kovárny, v nichž se kují blesky, a prameny, z nichž se spouští déšť, že se budou dokonce moci ubytovat v nebi a popíjet po sousedsku s bohy. Dobře tak, to půjdu s nimi. Což nejsou z mého semene a nevyšli z mého bříška? Jen se množte, drobotino! Kdo ví, jestli za čtyři století bude vínko zas tak dobré?

Žena mi vytýká, že mám příliš rád tělesný požitek. Pravda, ničím nepohrdnu. Mám rád všechno, co je dobré, dobré papání, dobré vínko, krásné, kypré radosti, a také ty s pletí jemnější, vzdušné a hebce ochmýřené radosti, které zakoušíme při snění, to božské lenošení, v němž se přece vykoná tolik věcí! (Člověk je ve snu pánem celého světa, je mladý, krásný, dobyvačný, proměňuje celou zem, všemu navlas rozumí, dovede mluvit se stromy, se zvířaty i s bohy.) A rád mám ovšem také tebe, stará moje družko, která nikdy nezrazuješ, přítelkyně věrná, Práce! Jak je to milé, stát s nářadím v ruce u stolu a řezat, štípat, hoblovat a rýpat, hladit a dlabat, stloukat a pilníkem rovnat, křivit a dělit krásnou a pevnou hmotu, která se vzpouzí a vzdává, měkké a kypré ořechové dřevo, které se chvěje pod rukou jako pás víly, ta růžová a bílá, hnědá a zlatá těla našich lesních nymf, oloupených sekyrami o své závoje! Je to radost z jisté ruky, z vnímavých prstů, z těch silných prstů, z nichž vychází křehké umělecké dílo! Radost ducha, který ovládá síly zemské a který do dřeva, kovu i kamene vpisuje rozmarné nápady své ušlechtilé obraznosti. Cítím, že jsem vládcem v království svých snů. Pole mi dává své maso a vinice svou krev. Duchové mízy pěstují pro mé umění, prodlužují, nalévají, protahují a kolem dokola uhlazují krásné údy stromů, jež budu milostivě hladit svou dlaní. Mé ruce jsou poslušní dělníci, řízení mým nejlepším tovaryšem, mým starým mozkem, který však sám je mi podřízen a dělá jenom to, co se líbí mé fantazii. Kdo měl kdy lepší sluhy než já? Ó, jaký to krásný malý král! Což nemám tedy právo připíjet si na zdraví? A ovšem (nejsem nevděčný) také na zdraví svých poslušných poddaných. Pochválen budiž onen den, kdy jsem přišel na svět! Kolik je zde na této kulaté zemičce slavných věcí smějících se v oči a lahodících chuti! Veliký Bože! Život je tak dobrý! Marně se stále jimi krmím, pořád mám hlad, pořád ještě se po nich olizuji. Patrně jsem nemocen: po celý boží den se mi před tím stolem, který prostírají země a slunce, sbíhají sliny na jazyku.

Ale jsem já chlubil, brachu! Slunce již pohaslo a v mém vesmíru přituhuje. Ta setsakramentská zima vnikla ke mně až do pokoje. Pero mi klopýtá ve ztuhlých prstech. Pane Bože, odpusť mně hříšnému: ve sklenici mi zamrzá víno a nos mi nějak zesinal; ohavná barva, taková umrlá! Děsím se všeho, co je bledé! Hola, protřesme se trochu! Svatomartinské zvony hlučně vyzvánějí. Dnes je přece mariánský svátek! „O Hromnicích zima mosty boří nebo naopak tvoří.“ Darebnice, přituhuje! Ale nešť, nebojme se jí! Pojďme ven, na silnici, postavit se jí tváří v tvář!

Krásný mráz! Stovka jehliček mě bodá do lící. Vítr, číhající za nárožím, vyskakuje a cloumá mi vousy. A hned je mi horko. Chvála budiž Bohu vzdána, už zas mě polévá červená. Rád slyším pod nohou zvonit zmrzlou zem. Cítím se hned bujný a čilý! Proč jenom se všichni ti lidé tváří tak žalostně, tak mrzutě?

Jde se! Zvesela, zvesela! Sousedko, na koho se to tak mračíte? Na tu šelmu vítr, že vám odhrnuje sukně? Dobře tak, vždyť je mladý; že já už nejsem mlád! Zakusuje se do správného místečka, ten mlsný šibal, ví, kde hledat nejlepší sousta. Jenom trpělivost, kmotra, každý chce přece žít. A kam to vlastně spěcháte, jako by vám hořelo u zadku? Na mši? Chvála Bohu! Ten vždycky zvítězí nad zlým duchem. Smát se bude, kdo dnes pláče, a kdo mrzne, upeče se. No tak vida, už se smějete? Tak je to v pořádku. A kam že běžím já? Jako vy kmotra, jako vy: taky na mši. Ale ne k faráři. Já jdu na mši do polí.

Brachu, břevno vidíš v oku cizím, ne ve vlastním. Tvoji farníci jsou blázni, to je jisté. Ale co ty, jsi ty snad rozumnější? Faráři milý, ani nemukej; děláš totéž co oni. Či jsou ti tvoji svatí o něco lepší než ti jejich plivníci a víly?… Nestačilo vám, že máte jednoho Boha ve třech osobách – nebo tři, kteří jeden jsou – a Matku Boží, musili jste si nastěhovat do svého Panteonu ještě kopy menších pánbíčků v kalhotách i v sukních, abyste tak nahradili ty, které jste porozbíjeli, a abyste vyplnili výklenky, které jste vyloupili.

A já jsem zůstal sám s Plutarchem Chaironejským, s malým svazečkem, břichatým, silnějším, než jak byl dlouhý, s tisícem a třemi sty stran hustě potištěných a plně využitých: slov tam bylo nacpáno jako obilí v pytli. Řekl jsem si:
„To je píce pro tři osly bez přestání na tři roky.”…
„Nač jsou mi ti Řekové a Římané? Jsou mrtví, nadobro mrtví, a my žijeme. Co by mi mohli povědět, abych to neznal právě tak dobře jako oni? Že člověk je zlý, ale zajímavý tvor, že víno je tím lepší, čím je starší, že u ženy je tomu naopak a že všude na světě velicí utiskují malé a že ti malí se smějí velikým, když utiskovatelé sami jsou někým přitisknuti? Všichni ti římští chvástalové vám toho široce a dlouze napovídají! Mám rád výmluvné lidi; ale upozorňuji je napřed, že nebudou mluvit sami; zavřu jim zobáčky…”

Svatého Martina, 11. listopadu
Ráno bylo dnes nezvykle vlahé. Ve vzduchu se vznášela taková lahoda jako pohlazení hebkou kůží. Hladila vás jako kočka, když se o vás otírá. Řinula se oknem jako zlaté muškátové. Nebe pozdvihlo svá mlžná víčka a dívalo se na mne bleděmodrým smírným okem; a za oknem na střeše jsem viděl úsměv světlého slunečního paprsku.
Cítil jsem takovou jakousi unylost – já, staroch a snílek – jako mladík. (Zřekl jsem se stárnutí, ubývá mi let; bude-li to tak pokračovat, bude ze mne brzy batole.) Mé srdce bylo plno jakéhosi chimérického očekávání jako u toho dobrého Rogera, vzdychajícího po Alcině. Díval jsem se na vše rozněžnělým okem. Nebyl bych toho dne ublížil ani kuřeti. A můj pytel zlomyslnosti byl úplně prázdný.

Rok se otáčí ve svých namaštěných čepech. Vrata se zavírají a zase otvírají. Jako když se skládá sukno, dni zapadají do hebké truhlice nocí. Vstupují jednou stranou a vycházejí druhou, na Nový rok jsou již delší o slepičí krok. Vidím skulinou, jak se leskne oko nového roku.
Sedím ve vánoční noci pod přístěnkem u krbu a pokukuji jako ze studnice nahoru k hvězdnému nebi na ta jeho pomrkávající očka a tetelící se srdíčka; a slyším, jak se blíží zvony letící hebkým vzduchem a vyzvánějící na půlnoční. Rád si myslívám, že Jezulátko se narodilo v tuto hodinu noční, v tuto hodinu nejčernější, kdy se zdá, že svět se končí. Jeho hlásek zpívá: „O dni, však ty se vrátíš! Již přicházíš. Zde jsi již, Nový roku!” A Naděje má pod teplými křídly ledovou zimní noc a rozehřívá ji.

The post Dobrý člověk ještě žije. Nadčasový Rollandův román do knihovny na celý život first appeared on Čítárny.