„V Jičíně se za těch časů říkalo, že není nikdo tak malý, aby o něj Rumcajs klopýtl, a nikdo tak mocný, aby se ho český loupežník bál,“ čteme v úvodu knihy Rumcajs a Manka (1970), na kterou kupodivu pozapomněl i literární historik Bohumil Svozil ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945! Ale to je detail.
A slyšíme-li na tituly My tři a pes z Pětipes (1958), Pohádkové příběhy kominíka Valenty (1960), Chlapec s prakem (1961) anebo Dobrodruzi z Devátého náměstí (1968), už jsme sice taky doma, skutečného Olympu dětských snů však dobyly až jiné Čtvrtkovy (1911-1976) knížky. Ano, ano, až ty z posledních let jeho života. O Rumcajsovi.

Čtvrtkovy postavičky jsou tak moc české, až nás dnes už ani nenapadne, nakolik byly asi inspirovány americkými povídačkami o obru Drobečkovi alias Paulu Bunyanovi, onom hrdinovi prostého lidu zmiňovaném poprvé už roku 1886, a australskými historkami o Kamenáči Billovi – které mohl Václav Čtvrtek přinejmenším, a to prokazatelně, česky i číst…
Jistě: zůstal jemnější ve výrazivu a celkově poetičtějším… než lidoví tvůrci Kamenáče a Drobečka, ale až neskutečná ztřeštěnost prášilských Bunyanových příhod nezaniká ani pod vrstvou Čtvrtkova svébytného jazyka…

„A pak Rumcajs zapukal z fajfky a ono to očesalo švestky na dvě rakouské míle kolem. Zapukal podruhé – a hnul skálou až u Prachova.“ Nu, není snad tohle i Paul Bunyan?
Anebo srovnejme názvy pohádek – a teď cituji z knihy Pavla Šruta Obr jménem Drobeček (1997):
Jak se Drobeček narodil, Jak zlobr dozlobil, Jak si Drobeček namluvil ženu Katy, Jak Katy chovala bažanty, Jak Katy Drobečkovi zachránila život, Jak Drobeček ulovil jelena, Jak pracoval pro švédského krále, Jak Katy drobečkovi poradila, Jak Modrásek závodil s pštrosem.

A teď cituji z českého pandánu:
Jak se Cipísek narodil, Jak Rumcajs vystrnadil obra, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak Rumcajs hospodařil knížepánovi v bažantnici, Jak nebýt Manky bylo by po knížepánském, Jak Cipísek předběhl jelena…

Ilustrace Radek Pilař.

Čtvrtek měl ovšem i české předchůdce.
Mahena, Wericha, Hrubína, Drdu, oba Čapky (na Josefa navázal roku 1947 dvěma knížkami o pejskovi a kočičce), inspiroval ho jičínský Josef Štefan Kubín (1864–1965) či výtvarníci Lada a Sekora… A komplet jeho děl nakonec dosáhl osmdesáti svazků. Nicméně právě až koncem let šedesátých spisovatel počal vracet (podobně jako tehdy v jiném duchu Z. K. Slabý) do odfantaskněných u nás pohádek postavičky lidové klasiky. I když… „Prarumcajse“ představila už jedna jeho pohádka z roku 1946.

Ten skutečný Rumcajs se však vynořil až o dvacet let později, a to ze stránek skvělého měsíčníku Mateřídouška. A vstoupil rovnou i do prvních televizních Večerníčků. 1969 vyšla prvá rumcajsí kniha a… následovala hotová erupce. Je to k neuvěření, ale třeba jen za roky 1970–1971 stihl Václav Čtvrtek vyslat na trh 22 titulů.
Stvořil tak celou pohádkovou kroniku Českého ráje a dojem z ní je dodnes tak realistický, že mnohé děcko užasne, když ho rodiče přivezou na malebné jičínské náměstí: To ta místa existují i v reálu? „Ach, nepostavili… aspoň podloubí až dodatečně podle pana Čtvrtka?“ ptal jsem se jako kluk zcela vážně. Dobře od těch časů chápu, co pro malého Václava znamenaly čtyři roky dětství zde.
Krásu. Idylu. A dům. Ten, kde žil, ten, co tu stojí dodnes – tedy na počátku jedné lipové aleje. Až na to, že zpředu míval růže. Zahrádku. A za sebou? Sad. Klukovi Vašíkovi prý tenkrát ten dům připadal plný lidí, a snad i byl. Přivezli ho mezi ně ve třech letech… a matka mu zde prý často zpívala. Děda podmanivě vyprávěl. Jenže…
Když bylo Václavovi sedm, musel najednou pryč… a zpátky, do (přece jen) šedivější Prahy. Z domu do bytu na Letné.

Ilustrace Radek Pilař.

Naštěstí mu krásy toho ztraceného ráje zůstaly vklíčeny v srdci a co se v Jičíně naučil, dodnesl si posléze až do stáří. Rád však i vzpomínal, že bylo největším blahem jeho školních let číst si na břiše… a přikusovat ohromný krajíc chleba se sádlem. Už tehdy rostla jeho schopnost hlubokého soustředění, schopnost šťastného přebývání ve vlastních světech. Vyrostl tím pádem i v notně mlčenlivého muže, neboť „nápady se můžou vymluvit a vyblednout“ (tak ho cituje Vladimír Janovic), a zůstával radši tichým rybářem. Ale jiným než třeba Ota Pavel, neboť jeho se v dětství nedotklo zlo, takže se mohl už navždycky rozhlížet pohádkotvorně. Jinak to neuměl.
A právě nad udicí vyseděl i své nejlepší nápady. U Lipna, v lesích Brd a na zámku Dobříš, jehož parkem si vykračovával s rukama za zády.
„Á, pan Čtvrtek zas pase břicho,“ žertovali.

Byl plachý… a koncem šedesátých let (po předčasné smrti své ženy) se, jak už řečeno, rozhodl místo větších dětí (pro ty psal doposud) oslovit ty nejmenší.
Jak? Plejádou strašidýlek. „Ta jsou mou pravou láskou.“ A šťasten poetizoval další a další lidové pověry. „Preventivně očkuji proti snížení citlivosti,“ vztyčil okolo sebe bezpečné kulisy Českého ráje plné sladkosti vzpomínek, ale při bedlivějším čtení poznáme, že ze sebe vypisoval nejen dávnou harmonii, nýbrž i vzdor. Namířený proti „přetechnizovanému přerozumu“. A tak zůstává bodrá parní lokomotiva jediným strojem celé rumcajsí epopeje. Protože Čtvrtek nechtěl zobrazovat moderní svět.

A přece jsou jeho strašidýlka lidmi a námi. „Jen pohádkově jednají,“ zdůrazňoval. „Ne, nevytvářím nic nového, jen ozvláštňuji realitu.“
I šlo mu to zlehka a snadno, vždyť už právě jako hoch potkával všechny ty bytůstky v lukách a srdci dědova domu. „Jičín byl pro mne jedinou pohádkou…“ A nezapomeňme ani na to, že když tam poprvé dorazil, ještě neuměl číst.

Ilustrace Radek Pilař.

A zde držíme klíč k jeho poetice.
Neuměl tenkrát číst, a tak o to víc bájil. I ožili ohniví muži v lesích a tančily žínky z palouků a blekotali hastrmani tůní a v zámku na náměstí žil knížepán. S kněžnou, již si hoch už tenkrát pojmenoval Majolenka. Nu, a jen díky vší té fantazii mohlo po letech vypučet na třicet knih právě z onoho kraje. Knížek o Rumcajsovi, o Makové panence, o motýlu Emanuelovi, o vílách Andulce a Amálce, o skřítcích Křemílku, Vochomůrkovi či o Hrompaci a Tancibůrkovi. A Čtvrtek, tento pečlivý syn účetního, přepisoval a cizeloval své pohádky a chybičku prý po něm redaktor v odevzdaném rukopisu nenašel. To, co však mohl najít, byl nenápadný vzdor.

Opravdu. Protože Václav Čtvrtek nikdy nezapomněl, jak mu to kdysi i „vprostřed pohádky“ připomínalo první světovou.
Byť vzdálenou. Byť neslyšnou. Ale válku – a válku s jeho tatínkem. Ukradeným. Ten do ní totiž musel. A já, milovník Čtvrtkových pohádek, si dodnes rád představuji, jak si onen dobromyslný hošík začal postupně a kvůli otci už tenkrát přivolávat právě ty vzdálené boje… o nichž jistě slýchal zmínky. A jak je pozvolna vměšoval do svých přírodou jinak ověnčených snů. A jak tímto způsobem volal a přitahoval tátu, budoucího Rumcajse, a to i s celou frontou, jak je fantazií přenášel až k sobě a Jičínu.

A právě tady a ze strachu z války, z tohoto rozporu ve Čtvrtkovi vypučela odbojnost jeho textů.
Řekl bych. A ještě po tolika letech ji ze sebe vypisoval, a to, právě to cítím jako podstatu oblouku mezi hochem jménem Cafourek a zralým panem Čtvrtkem (což je jenom pseudonym). A právě zde prýští i pramen rumcajsího odboje proti režimům. A ať už byl někdejší rozpad Rakouska pro nás Čechy smůlou anebo štěstím, pro budoucího spisovatele symbolizoval – tak jako pro mnohé – „únik zpod jha“.
Jenže mu bylo teprve sedm a samostatnost byla v jeho případě vykoupena i „únosem“ ze svobody ráje, tedy toho Českého. Na Letnou. A tak se dotavila jedinečná směs, z níž je ukuchtěn Rumcajs. Boj za svobodu se propojil se vzpomínkou na výhost ze šťastného Jičína, obé naráz se slilo kdesi v nitru a až před samým koncem Čtvrtkova života se stalo stříbeným dolem na poetično. A tak těžil, uměl to. Za přispění výtvarníka Radka Pilaře okouzlil národ. Ti dva stvořili v Rumcajsovi protiklad pophvězd. A navíc v čase, který jako by na poezii přestával věřit.

Ilustrace Radek Pilař.

Rád bych ale skončil postřehem Vladimíra Kováříka z měsíčníku Pionýr (5. 11. 1981).
Václav Čtvrtek podle něj začal o Českém ráji psát až poté, co ho „ještě jako štíhlý muž“ navštívil. Předtím tam prý léta nezavítal a o to byly teď jeho city zjitřenější. Kovářík jel tehdy s ním a měl spisovatele před očima právě ve chvílích, kdy vymyslil dnes už magická slova Rumcajs, Řáholec, Cipísek, přičemž poslední z nich prý vzniklo z „krucipísek“. Slova, jež si Čtvrtek zažmuntral, když už ho nic nemohlo napadnout.

Jako bych tam ty dva dodnes viděl… Stojí v skrytu podloubí… a Václav ještě netuší, že bude v tomhle městě jednou čestným občanem, ale už si vymýšlí: osudy ševce prudiny. A v náhlé inspiraci lokalizuje jeho dílničku pod Valdickou bránu. Jo, právě pod tu věž, jejíž střecha nám i dnes – a už z dálky – připomíná charakteristický rumcajsí klobouk… : – )

The post Jak kronikář Českého ráje Václav Čtvrtek oživil na věčné časy Rumcajse, Manku, Cipíska first appeared on Čítárny.

Přední český výtvarník a ilustrátor Radek Pilař (*23. 4. 1931 – †7. 2. 1993) je autorem postavičky Večerníčka, která děti denně provází už od roku 1965, stejně důvěrným kamarádem se stal jen o dva roky mladší Rumcajs, kterému Radek Pilař možná nevědomky vtiskl vlastní podobu.

Radek Pilař byl ovšem všestranně nadaným umělcem.
Po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Vlastimila Rady se věnoval převážně malbě, inklinoval k prvkům moderny. V některých ohledech předstihl dobu – už v 60. letech začal s filmovými experimenty, byl ovlivněn pop artem, který poznal v Paříži. Spolupracoval s divadlem Semafor, v roce 1963 se začal věnovat filmu a zároveň začal s tvorbou pro děti.

V této oblasti získal největší popularitu vytvořením trojice postav Rumcajse, Manky a Cipíska.
(nejdříve v televizním seriálu a následně v knížce) společně s autorem textu Václavem Čtvrtkem. Spoluzaložil časopis Sluníčko, brzy začal spolupracovat se Státním nakladatelstvím dětské knihy, pozdějším Albatrosem, které ocenilo jeho umění charakterizační zkratky a smysl pro hru a zadalo mu řešení netradičních omalovánek a knížek – hraček. První ilustrace mu vyšly v knize Rybky, ptáčci proměnáčci a Hrací skříňka Jindřicha Hilčra (1963).
Kromě Václava Čtvrtka a jeho loupežnických příběhů z lesa Řáholce neměl stálého autora, s nímž by intenzivně spolupracoval. Jeho ilustrace byly obvykle součástí většího projektu a nešly oddělit od jeho animované tvorby. Obě oblasti u něho splývaly a prolínaly se navzájem, obohacovaly jedna druhou.

Radek Pilař s Václavem Čtvrtkem (vlevo)

Vývoj jeho tvorby šel však i po fenomenálním úspěchu Rumcajse mnohem dál.
Až do konce svého života překračoval tradiční hranice výtvarnosti a pronikal svou uměleckou tvorbou i do technické a průmyslové skutečnosti. Kromě ilustrace se věnoval malbě, grafice, fotoasambláži, vytvářel koláže, montáže i objekty. Patřil mezi výtvarníky hledající stále nové cesty v obsahu i v technice výtvarných procesů. V roce 1985 založil společně s Břetislavem Pojarem, Jiřím Kubíčkem a Jiřím Jarošem kabinet animované tvorby na pražské FAMU. Videotvorba ho zcela pohltila a společně s Josefem Bruknerem a Jiřím Pilkou vytvořil videokompozici Musica Picta. Dodnes je uznáván za zakladatele českého videoartu.

Politického převratu se účastnil aktivně a společně se studenty natáčel rozhovory s umělci v pražském Mánesu. Roku 1990 se stává čestným občanem města Jičína. Ve stejném čase zakládá Katedru animované tvorby a videa na FAMU a Asociaci videa a intermediální tvorby, na což navazuje založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně.

Když se doba překábatila…
Dva roky po Sametové revoluci uspořádal svou poslední výstavu Absolutní opona v Galerii bratří Čapků v Praze. Stává se členem Rady Unie výtvarných umělců, Umělecké rady FAMU, Umělecké rady Ministerstva školství a Media archivu. 7. února 1993 nevydrželo jeho nemocné srdce takové pracovní tempo a Radek Pilař umírá na infarkt. Je pohřben na pražském Vyšehradě.

Výstavy a ocenění.
Radek Pilař měl přes 40 samostatných výstav, ilustroval na 50 knížek pro děti, které vyšly po celém světě, vytvořil kolem 40 krátkých filmů a večerníčků, realizoval přes 30 videozáznamů a videoartů – je zakladatelem tohoto směru v České republice. Získal řadu ocenění, mezi jinými mezinárodní cenu Řád dětského úsměvu, udělovanou dětmi. Tři základní knížky Rumcajs, Manka, Cipísek vycházejí v Albatrosu od roku 1970 dodnes, celkem v nákladu 1 828 000 výtisků. K tomu je nutné přičíst další jednotlivé příběhy s postavičkou Rumcajse, omalovánky, obtisky a leporela. Pak dojdeme k celkovému číslu 3 260 000 výtisků.

Dílo Radka Pilaře je v současnosti možné zhlédnout v písecké Sladovně, kde je kromě jeho ilustrátorské činnosti představena i volná tvorba, a rovněž v Jičíně, kde je nově otevřená interaktivní expozice věnovaná výhradně příběhům o loupežníku Rumcajsovi.

The post Radek Pilař oslovuje generace děti Rumcajsem, Mamkou, Cipískem z kouzelného světa Řáholce first appeared on Čítárny.