V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.

Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022.

Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991.
Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“.

Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna.

„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.
Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…”

Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.

Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce.

Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. Více

Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír  ze školních osnov!
Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih.

Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.

Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.

Vzdělaní lidé ví, že veřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933. Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších.
Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů.
Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek…

Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc.

RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus

Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů.
PRO byla většina států světa. PROTI byla Ukrajina a USA.
Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů.
Rezoluce OSN A/76/460 DR 1 a tabule hlasování

Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura!
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí

ZÁKAZY RUSKÉHO JAZYKA

Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) 25. dubna 2019 přijala zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“
(zákon č. 2704-VIII). (278 poslanců pro, 38 proti).
Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny.
Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena.
Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.
Larisa Nicoj v tv NewsOne

xx

Dne 12. června 2026 prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon č. 4699-IX, který vyřazuje ruštinu ze seznamu jazyků, na něž Ukrajina aplikuje ustanovení Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků. Tento zákon:Aktualizuje ukrajinský překlad Charty a upřesňuje její aplikaci.
Odstraňuje ruštinu (a také „moldavštinu“, která je považována za variantu rumunštiny) z chráněného seznamu.
Ruslan Stefanchuk (předseda ukrajinské Verchovné rady) to komentoval slovy, která přesně odpovídají citátu ve vaší otázce: ruština byla vyřazena ze seznamu jazyků, na které Ukrajina uplatňuje ustanovení Charty. Označil to za „spravedlivé a logické rozhodnutí“, protože jazyk státu-agresora by neměl využívat nástroje ochrany určené pro menšinové a domorodé jazyky.

UKRAJINA JASNĚ PORUŠUJE ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O LIDSKÝCH PRÁVECH
Charta základních práv EU (2000/2009):
Čl. 21 — Zákaz diskriminace (mj. z důvodu jazyka, etnického původu, národnostní příslušnosti).
Čl. 22 — Respekt k jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti.

V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat!

Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.
Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu.
Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch.

To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.”

VIDEO t.me/zvedavec_news/542

V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.
Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic.
Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“.
Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015.

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)
byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech.
Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita.
Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.
Video odstraněno!

Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.
“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”
řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas).
Zpráva agentury DPA 13.7. 2023.

Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.
Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě.
Uvedl to Juščenko při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“.

„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“
/Juščenko

Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy.
“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“
/Juščenko

V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.
Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.

V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:
„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”
Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem

V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.
Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál.

V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.
Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO.
Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!

2026 / Zákaz používání ruštiny na Ukrajině v online skupinách pro komunikaci se školou.
Ukrajina vyhrožuje rodičům pokutami až do výše 11 900 hřiven (přibližně 267 USD) za používání ruštiny v online skupinách pro komunikaci se školou.
Zmíněná aktivistická ombudsmanka pro jazyk, Olena Ivanovska, uvádí, že rodiče, učitelé, administrativní pracovníci a studenti musí používat ukrajinštinu ve všech online skupinách a komunikacích, které se týkají vzdělávacího procesu.
Podle jejích slov takováto komunikace není „soukromá“ – patří do „veřejné sféry“ vzdělávání a platí zde jazykové zákony Kyjeva.
Pokuty: upozornění nebo 3 400–5 100 hřiven (přibližně 76–114 USD) za první přestupek, 8 500–11 900 hřiven (přibližně 190–267 USD) za opakování přestupku během jednoho roku. Učitelka z Kyjeva již byla v červenci pokutována za toto.
Ivanovska se od roku 2014 opakovaně zasazuje o přísnější vymáhání jazykových zákonů v souvislosti s postupným odstraňováním ruštiny z veřejného života.
Zdroj >>

The post Ukrajina. Likvidace kultury. Barbarští ideologové zakazují ruštinu, ruské knihy, ničí pomníky first appeared on Čítárny.

Říkáte Alexandr Grin? Zkuste si v dlaních rozetřít mateřídoušku nebo květy vřesu. Ucítíte stejné opojení a závrať, jaké mají jeho povídky. Voní člověčinou, protože k člověku měl Grin vždycky blízko. Ať už spal v noclehárnách, na lodích nebo na rohu ulice jako žebrák. Byl za svého života snad vším, čím chudý člověk může být, ale nejvíc byl smolařem. Přesto jeho pohled nikdy nezhrubl do nic neříkajících řečí opilých tupců, ale zůstal čistý.  Aspoň tak se nám ve svých knihách jeví.

Stejně taková jsou jeho vyprávění, naplněná prostotou, radostí, touhami a sny. Vším tím, čeho nikdy ve svém životě nedosáhl.
Pokud se vám zdá, že píši příliš romantická slova, máte pravdu. Grin byl romantik, který stále nutí své čtenáře, aby se nevzdávali naděje, ale pozdvihli hlavu a dělali první kroky, které mohou měnit. Všichni toužíme po nevšedních životech, jen odvaha nám mnohdy chybí. Grin to moc dobře věděl.

„Během dne člověk vnímá tolik myšlenek, dojmů, vět a slov, že by to vše mohlo naplnit několik tlustých knih.“
Alexandr Grin, „Nachové plachty“

Celý život miloval Alexandr Grin (23.08. 1880 – 8.07. 1932) moře a stal se velkým básníkem mořských zálivů, přístavů a lidí, které tam poznával.
Všechno je v jeho knihách poznamenáno voláním mořských dálek, touhou po dobrodružství, běsnícími živly, kořenitou vůní přístavů s opitými námořníky v divokých pitkách. Přesto se dokázal na všechno, ve svém neradostném životě, podívat s laskavým nadhledem a s poezii sobě vlastní. Posuďte sami z těchto náhodných úryvků:

“Zima umřela. Jaro ji srazilo nohou, růžovou nohou do studených strží, kde nyní bezvládně ležely plásty mrtvolného, šedavého sněhu a stařecky sípala sychravými výpary … Přerývavě z posledních sil.”

“Naslouchal zvukům polnice. Byla v tom zvláštní poezie vojákova dne, elegie opuštěné vesnice, melancholie svátečně nablýskaných bodáků.”

Ve svých knihách nás k ničemu nenutí, ale přesto nás přesvědčí, abychom se na svět začali dívat jinýma očima, protože všechno co napsal, si dokázal obhájit.
Grin přesto jaký zažil rušný život, byl osamělým člověkem. I před smrtí zůstal na Starém Krymu sám, daleko od moře, pod modrými horami. Nedočkal se setkání se žádným čtenářem svých knih, ale zůstal krásným člověkem a poselství takového člověka si najde své čtenáře vždycky.

„Jednou zrána se daleko na moři zatřpytí ve slunci nachové plachty. Obrovské zářící nachové plachty nad bílou lodí poletí k tobě po vlnách. Ta loď popluje tiše, bez křiku a výstřelů; na břehu se shromáždí mnoho lidí, budou se divit a žasnout – a ty tam budeš stát.
Loď majestátně připluje až k samému břehu za zvuků krásné hudby; od ní se odrazí rychlý člun, bohatě vyzdobený koberci, zlatem a květinami.
– „Proč jste přijeli? Koho hledáte?“ – zeptají se lidé na břehu.
Tu uvidíš statečného krásného prince; bude stát a natahovat k tobě ruce.
– „Zdravím tě, Assol!“ – řekne. – „Daleko odtud jsem tě uviděl ve snu a přijel jsem tě navždy odvézt do svého království. Budeš tam se mnou žít v růžovém hlubokém údolí. Budeš mít všechno, po čem jen zatoužíš; budeme spolu žít tak svorně a vesele, že tvá duše nikdy nepozná slzy ani smutek.“
Posadí tě do člunu, odveze na loď a ty odjedeš navždy do oslnivé země, kde vychází slunce a kde hvězdy sestoupí z nebe, aby tě přivítaly s příjezdem.“
xxx

„Ty budeš velká, Assol. Jednou ráno v mořské dálce pod sluncem se zatřpytí nachový placht. Zářící hora nachových plachet bílé lodi se pohne, rozrážejíc vlny, přímo k tobě.“
xxx

„Pronikl svitání – ne celou jasností osvícení, ale tím matným úsilím, v němž lze chápat okolní svět. […] Na černé dálce se už položila třesoucí se sněhová bělost; pěna se leskla a rudý roztržený pruh, vzplanuv uprostřed zlaté nitě, hodil po oceánu k nohám Assol rudou vlnku. […] Křídla pěny se chvěla pod mocným nárazem jeho kýlu; dívka už vstala, přitiskla si ruce k hrudi, ale kouzelná hra světla přešla v záblesk: vyšlo slunce a jasná plnost jitra strhla závoje ze všeho, co ještě lenošilo a protáhlo se na spící zemi.“

Citace z knihy: Nachové plachty

Nezapomeňte si někdy přečíst jeho Nachové plachty a uvidíte, jak napsal sám autor:

“… lidi neuspěchané, protože cíl mají na dosah ruky. Jsou klidní, protože cíl jim dává uspokojení. A jsou krásní, neboť vědí po čem touží.”

Napsali o Nachových plachtách…

Petr Forman: Nachové plachty vyprávějí o druhu zázraků, které může člověk pro někoho udělat. To není jako že se to stane a nikdo neví proč. Když někdo ví, že druhý člověk po něčem touží,a když je to v moci a silách toho člověka to udělat, tak to pro něj udělá. Přání, touha a sen je tak veliké, že ten první ani nevěří, že by se to mohlo stát, a když to pro něj někdo udělá, tak se stane takový zázrak. O tom vypráví příběh Nachových plachet.

Film: Nachové plachty
Námět: Ivan Arsenjev, Petr Forman
Scénář, režie: Miroslav Janek
Účinkují: Divadlo bří. Formanů a Cabaret Theatre Dromesco
Celovečerní dokument vychází z literárních textů Alexandra Grina a z představení Divadla bří. Formanů. Celý dokument se odvíjí na sedmdesát metrů velké lodi Tajemství, která se přeměnila na divadlo.
Ve filmu sledujeme přípravu na divadelní představení někde na pomezí Vltavy a Labe, před očima diváků a za doprovodu příjemné muziky a textů A. Grina.

Divadlo:
Nový zájem o jeho dílo vzbudili bratři Formanové svou slavnou inscenací Nachových plachet na své lodi Tajemství, která kotví na Vltavě.
Je to příběh dvojího snu o štěstí, v němž dívka a muž najdou jeden v druhém člověka věřícího v zázrak jako přirozenou složku života.

Česká vydání Alexandra Grina:

Běžící po vlnách, Komunistické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1928, přeložil K. Lukáš,
Karneval v přístavu, Literární Máj, Praha 1947, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková,
Nachové plachty, Melantrich, Praha 1958, přeložil Miloš Noha, výbor povídek.
Zlatý řetěz, SNDK, Praha 1959, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková, znovu Albatros, Praha 1972.
Cesta nikam, SNDK, Praha 1960, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu 1968 a Melantrich, Praha 1980.
Svědectví mého života, SNKLU, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková,
Modré kaskády, Svět sovětů, Praha 1964, přeložila Zdeňka Psůtková, pět povídek.
Kormidelník čtvera větrů, Naše vojsko, Praha 1965, přeložila Zdeňka Psůtková, šest povídek.
Zářivý svět, Mladá fronta, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková,
Jessie a Morgiana, Svět sovětů, Praha 1966, přeložila Zdeňka Psůtková, znovu Lidové nakladatelství, Praha 1969, 1973 a 1982.
Poklad afrických hor, Albatros, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková,
Na oblačném břehu, Odeon, Praha 1972, přeložila Zdeňka Psůtková
Střelec ze Zurbaganu, Melantrich, Praha 1974, přeložila Zdeňka Psůtková, šestnáct povídek.
Zářivý svět, Královna vln, Odeon, Praha 1975, přeložila Zdeňka Psůtková,
Příhoda v ulici Psa, Práce, Praha 1978, přeložila Zdeňka Psůtková, osm povídek.
Nachové plachty, Odeon, Praha 1980, přeložila Zdeňka Psůtková,
Úžina mořských bouří, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, čtrnáct povídek.
Břeh nesplněných snů, Odeon, Praha 1982, přeložila Zdeňka Psůtková, obsahuje romány Zářivý svět, Jessie a Morgiana a Královna vln.
Zlatý řetěz, Cesta nikam, Albatros, Praha 1984, přeložila Olga Ptáčková-Macháčková a Zdeňka Psůtková,
Jessie a Morgiana, Královna vln, Lidové nakladatelství, Praha 1992 přeložila Zdeňka Psůtková,
Nachové plachty, Academia, Praha 2001, přeložila Zdeňka Psůtková, výbor povídek.

Poslední fotografie Alexandra Greena z roku 1932

V 60. letech fotografii uviděla školačka z Leningradu, Táňa Roždestvenská a napsala tyto verše:

Ležel na úzké posteli,
Otočil se čelem k oknu.
Zlaté vlaštovky zpívaly
Umírající jaro.

Někde moře hladilo břeh.
Rozlilo se to u nohou jako pěna.
Ležel tam a nechtěl uvěřit,
Že nemohl vidět moře.

Ospalý vítr vál na prahu,
Město se topilo v horku,
A to pichlavé „nesahej na mě“
Dveře začaly vrzat.

Pohled je těžký a už nejasný…
Byl unavený z krutého mučení.
Ho, vstal, bolestně krásný,
Svět, o kterém snil.

Kde kapitáni pluli po mořích,
Kde oči zpívaly štěstím,
A z Lissu do Zurbaganu
Plachty byly plné větru…

Muž zemřel, aniž by věděl,
Že ke všem břehům země
Kráčeli jako hejno šarlatových ptáků,
Lodě, které vynalezli.

The post Nachové plachty. Alexandr Grin a jeho nenaplněné romantické sny first appeared on Čítárny.

Antonij Pogorelskij vyšel naposledy v češtině v roce 1945 v překladu Pavla Finka pod názvem Tajemný svět. Tentokrát knihu Černá slepička ilustrovala Marina Richterová.

Fantasy příběh nás zavede do Petěrburgu na konci 18. století. Tam objevujeme záhadnou říši skřítků pod názvem Černá slepička aneb Obyvatelé podzemí. Ti vlastní obrovské bohatství – viděno očima lidí – a dokážou pohádkově kouzlit. Hlavní hrdina Aljoša se s těmito podzemními bytostmi setká, a to velmi změní jeho charakter…

Autor Antonij Pogorelskij napsal tuto zčásti didaktickou pohádku roku 1829 pro svého malého synovce Alexeje K. Tolstého (pozdějšího spisovatele).

„Nectnosti obvykle přicházejí dveřmi a odcházejí škvírkou…“

V historii ruské literatury je považována za první prozaickou autorskou pohádku.
Příběh byl v roce 1980 dokonce zfilmován (režie Viktor Gres).

Černá slepička / Antonij Pogorelskij  / ilustrovala Marina Richterová / překlad Zuzana Soukupová / Vyd. Albatros, 2014

The post Pogorelskij a Černá slepička z roku 1829 od strýce Alexeje Tolstého. Skvostné ilustrace first appeared on Čítárny.

Hlavní postava eposu Vojna a mír, kterou bravurně napsal Lev Nikolajevič Tolstoj, mě inspirovala k objasnění názoru, že mravní cítění má původ jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu, který může být na nějaké hluboké úrovni podezřelý, ale na vědomé úrovni je nepochopený.

Analyzoval jsem další Tolstého postavu, tragického hrdinu Kreutzerovy sonáty, a ukázal jsem, že sadismus, stejně jako žárlivost, jsou důsledky tohoto tajného, ​​zákeřného sklonu.
I tam byl Tolstoj přiveden k morálním problémům a v prohlášení o morálních postulátech popíral a nenáviděl erotické sklony a dokonce odmítal reprodukci.

Válka a mír jsou samy o sobě morálním problémem.

Tolstoj ve svém dlouhém filozofování tento problém téměř nezmínil. Jeho hlavní starostí byl problém svobodné vůle. Jedná člověk svobodně? Dělají masy? Má vůdce? Je jejich čin výsledkem historických událostí?

Tento pokus je opakovaně rozvíjen protichůdným způsobem. Vůdcova svobodná vůle je plně závislá na tom nejmenším z jeho vojáků. Je to protest proti muži, který si pro sebe uzurpoval historické poslání. Je to protest proti tyranům, jedovatá obžaloba přemožitele mnoha mužů.

Tato osamocená obvinění ve filozofických kapitolách románu se znovu objeví jako ilustrace v postavách románu a ten, kdo, jak se zdá, nese nejvíce autobiografických rysů, bude jistě Tolstému srdci nejbližší.

Vskutku: Hrabě Pierre Besuchov připravuje pokus o Napoleonův život v Moskvě. Tolstoj učinil ideologický pokus a jeho hrdina se toho chtěl dopustit fyzicky.

Asi vůbec nepřekvapí, že tentýž Pierre Besuchov v prvních kapitolách románu otevřeně odhalil své nadšení a lásku k Napoleonovi.
Tolstoj ze svého pohledu nic nevysvětlil, proč k této změně došlo. V roce 1805 byl Napoleon přesně ten samý despota jako v roce 1812. Pierre zažil morální proměnu; z častého návštěvníka bordel se měl vyvinout v hledače pravdy. Co bylo kořenem této transformace? Těch sedm let budeme Pierra doprovázet.

Pierre, nemanželský syn starého hraběte, přichází do Petrohradu ze zahraničí, kde vyrůstal.
Vede tam rozpustilý život a sdílí dobrodružství s Anatolem Kuraginem. Společně navštěvují bordely a společně se účastní nočních skandálů. Jeho otec, starý dvořan z dob Kateřiny, umírá v Moskvě. Je k němu přivolán syn, který se v té době shodou okolností nachází ve stejném městě. Zatímco tam jde, usne v droshce. Tento nezájem změkne jen nakrátko při pohledu na jeho umírajícího otce. Po smrti nejsou žádné otázky svědomí, žádné změny pocitů: emoční blokáda, jakou často nacházíme u neurotiků. Je legitimován a stává se bohatým. Zamiluje se do Heleny.

“Ale ona je hloupá, říkal jsem si, že je hloupá,” pomyslel si. V tom pocitu, který ve mně vzrušuje, je něco odporného, ​​něco, co není legitimní.”

Helena je Anatolova sestra.

Bylo mi řečeno, že její bratr, Anatole, byl do ní zamilovaný a ona do něj, že tam byl pravidelný skandál, a proto byl Anatole poslán pryč. . . současně meditoval o její bezcennosti a snil o tom, jak by mohla být jeho manželkou. . . a jak všechno, co si o ní myslel a slyšel, mohlo být nepravdivé. . . A znovu si řekl, že to není možné, že v tomto manželství bude něco odporného, ​​nepřirozeného, ​​jak se mu zdálo, a nečestného. . . . a zaplavila ho hrůza, že se mohl nějakým způsobem zavázat k tomu, aby udělal něco zjevně špatného, ​​a ne to, co by měl udělat. Ale právě ve chvíli, kdy si to vyjadřoval, v jiné části jeho mysli vyplul její obraz na povrch se vší její ženskou krásou.

Šest týdnů po večírku Anny Pavlovny a po něm bezesná a rozrušená noc, kdy se Pierre rozhodl, že svatba s Helenou bude neštěstí a že se jí musí vyhnout a odejít; šest týdnů po tomto rozhodnutí Pierre stále neodešel. . . a cítil s hrůzou, že . . . nemohl se vrátit ke svému dřívějšímu pohledu na ni, že se od ní ani nemohl odtrhnout, že by to byla strašná věc, ale že bude muset spojit svůj život s jejím. . . . Nevědomý pocit hříšnosti toho popudu paralyzoval jeho vůli. . . “ musí se to nevyhnutelně stát. Všichni to tak očekávají. . . že je nemohu zklamat. Ale jak to bude? Nevím, ale bude to neomylně, bude!“

Co bylo zvrácené na zamilovanosti mladého muže do mladé ženy stejného společenského postavení?
Dalo by se říci, že nechvalně známá zamilovanost bratra a sestry byly „nelegitimní“ emoce. Jeho emoce však „nebyly legitimní“, protože miloval bratra v sestře. Tolstoj si myslel, že zkušenosti mezi bratrem a sestrou byly překážkou jeho odhodlání, ale byly příčinou Pierrova sklonu a jeho manželství. Později v podobné situaci s jinou dívkou bude stejný Pierre jednat znovu podobně. Nejen krasavec Anatol (Tolstoj popíše svou elegantní a přitom drsnou krásu jinde), ale i další chlípný, jeho a Anatolův přítel Dolochov, bude mít intimní vztah se svou ženou.

Dolochov využil jeho přátelských vztahů s Pierrem za jejich starých hlučných časů, přišel přímo do jeho domu a Pierre ho v něm usadil… Dolochov mu cynicky chválil krásu své ženy a… od té doby je nikdy neopustil.

Pokaždé, když se jeho pohled náhodně setkal s Dolochovovými pohlednými, drzými očima, Pierre cítil, jako by v jeho duši stoupalo něco hrozného, ​​ohavného, ​​a spěchal se odvrátit.

K Dolochovovi má však ambivalentní pocit. Miluje jeho, dobyvatele a jeho zvěrstvo. “Vzpomněl si na výraz Dolochovovy tváře ve chvílích krutosti.”

Sám se pokusil hrát mužskou roli a vybíjel svou zuřivost proti pachateli. Anonymnímu dopisu, který dostal, nevěřil, ale vyzval Dolochova na souboj, a když ho smrtelně zranil, „stěží ovládl vzlyky“, rozběhl se k zraněnému Dolochovovi.

“Byl jsem hrdý.”… o její nepřístupnosti“ a o stránku později: „Věděl jsem, že je to rozpustilá žena, ale neodvážil jsem se to vlastnit.“
„A teď Dolochov: tam sedí ve sněhu a nutí se k úsměvu; a zemře… jako odpověď na mé výčitky svědomí… Jsem na vině.”

Kdyby byl Tolstoj nyní naživu, rád bych znal jeho vysvětlení pro pocit viny ze strany podvedeného manžela. Pocit viny pocházel z jeho citu k Dolochovovi. Jeho sebeklam, kterým chtěl uvěřit v její nedotknutelnost, a jeho pohostinnost vůči nechvalně známému mládenci byly prostředky k jeho cíli. Snaží se bojovat proti ženské roli ve svých homosexuálních svazcích, trucuje a vede souboj. Jeho nenávist patří ženě.

“Zabiju tě!” vykřikl a sebral ze stolu mramorovou desku se silou, kterou v sobě do té doby neznal, udělal krok k ní a zamával jí.
Pierre cítil opuštěnost a fascinaci šílenstvím.

To vše připomíná různé scény v Kreutzerově sonátě, a to i v detailech.

Homosexuální instinkt, pokud není překonán, může jít buď cestou regrese do sadismu, nebo může jít cestou sublimace, k rozvoji etického systému. Poté, co se emoce sadistickým způsobem osvobodí, dojde k opačnému pokusu překonat impuls jeho sublimace.

Po souboji a odcizení od své ženy Pierre odchází. Na nádraží v Torchoku najde cestovatele, starého muže s povislým obočím. Doprovází ho sluha, malý stařík bez vousů a kníru, který nebyl oholený, ale zdálo se, že mu nikdy nenarostl. Tento zjevně svévolný popis Tolstého je příznačný. Pierre se mění v žáka. A jaký je duchovní rozdíl mezi učedníkem a mladíkem? “Pierre začal pociťovat neklid a pocit nutnosti, nevyhnutelnosti vstoupit do rozhovoru s cestovatelem.”

Pierre se chtěl odvrátit od jeho pohledu, ale ty jiskřivé staré oči ho neodolatelně přitahovaly. Cestovatelův obličej byl nepřátelský, dokonce chladný a strohý, ale navzdory jeho slovu řeč a tvář nového známého Pierra neodolatelně přitahovaly. Byla dána nábožensko-mravní výuka. Byl to správný okamžik v Pierrově životě, protože toto setkání uvolnilo cestu k pozitivnímu vítězství nad homosexuálním pudem.

Pierre hleděl zářícíma očima do svobodného zednáře a se vzrušením v srdci naslouchal jeho slovům. . . a cítil radostný pocit uklidnění, obnovy a návratu do života.

Pierre procházel po nádražní místnosti. . . Prohlédl si svou krutou minulost a s extatickým pocitem nového začátku si představil blaženou, bezúhonně ctnostnou budoucnost.

Zde je zřejmé, jak „hřích a spása“ čerpají ze stejného zdroje.

Předpokládá se, že v jednom období svého života byl Tolstoj spojen s doktrínami zednářů.
(Samotný starý muž, Osip Alexejevič, je ve skutečnosti obrazem Tolstého, jakým bude o mnoho let později.)
“Zdroj spásy není vnější, ale uvnitř nás.” Tolstoj toto kázání opakuje o mnoho let později: „Království Boží je v nás,“ nazývá jedno ze svých děl.

Zasvěcení do lóže je záhada, která se odehrává v skrytu a ve tmě. Obnažená šavle se vysune a dotkne se prsou nového bratra v samotě s přivádějícím bratrem, který mu zaváže oči a políbí ho.

Cíle, které spisovatel vyjmenoval v samotě „pro zlepšení lidstva“, byly Pierrovi obzvláště blízké.
Dárky byly požadovány jako projev štědrosti a je vyzván, aby se vzdal jakékoli hotovosti, kterou má u sebe. Na znamení poslušnosti se po něm vyžaduje, aby se svlékl. Na znamení upřímnosti je požádán, aby se vyznal ze své největší vášně. “ Pierre se odmlčel a hledal odpověď. Víno? . . . lenost? ukvapená nálada? . . . ženy? . . . ‘Ženy.'”

Rétor odpovídá:
„Obraťte veškerou svou pozornost na sebe, dejte uzdu svým citům a nehledejte požehnání ve svých vášních, ale ve svém vlastním srdci. Tajemství požehnání není vně, ale uvnitř nás…“

Během tohoto obřadu byl nazýván „hledačem“, „trpitelem“ a jindy „živitelem“, tj. byla mu přisuzována buď aktivní nebo pasivní vlastnost.
Bylo mu řečeno, že se tomu musí věnovat: poklekl před branou svatosti. Dostane lopatu, tři páry rukavic a zástěru. Velmistr mu říká, že nemá poskvrňovat bělost zástěry, která představuje sílu nevinnosti. “Pak o nevysvětlitelném rýči” mu velmistr “řekl, aby se s ním namáhal, aby si očistil srdce od neřesti a s nezlomnou trpělivostí uhladil cestu v srdci svého bližního.”

Hladit srdce svých bližních rýčem není příliš samozřejmá symbolika. Podle Freuda je lopata mužským symbolem a zástěra ženským.
Velmistrovo vysvětlení okamžitě potvrzuje náš názor, že jde o sexuální symboliku. První rukavice jsou „mužské“; nemůže znát jejich význam, ale má je mít v úschově. Další pár je také „mužský“ – má ho nosit na schůzkách. Třetí pár je „ženský“. Dva páry „mužských“ rukavic symbolizují možná bisexuální roli muže; „mužské“ rukavice, jejichž význam nelze poznat, na rozdíl od těch, které se nosí na schůzkách, odkazují na to, co je tajné, a nazývané maskulinní patří k sexuálnímu tajemství.

Pak je mu řečeno:
„Leť na pomoc bratrovi, ať je to kdokoliv…
Buď přátelský a zdvořilý. Poděl se o své štěstí se svým bližním a nikdy nebudeš závidět potíže tu čistou blaženost.”

Shromáždění svobodných zednářů se skládá pouze z mužů.

Je zřejmé, jak květy tohoto náboženského cítění a těchto morálních imperativů vyrůstají z kořenů instinktu. V houští se kořeny a květy proplétají. Pierre zkoumá každý jeho majetek a zavádí humánní reformy. Věří a prohlašuje svou víru, že přijde čas, kdy už žádné války nebudou.

Nyní jsme dětmi země, ale navěky dětmi celého vesmíru. Necítím ve své duši, že jsem součástí toho obrovského harmonického celku? . . . jedno zrnko, jeden krok vzhůru od nižších bytostí k vyšším? . . . Cítím, že nemohu zmizet, jako nic ve vesmíru nezmizí, že skutečně vždy budu a vždy jsem byl. Cítím, že vedle mě, nade mnou, jsou duchové a že v jejich světě je pravda.

” Venez demain večeře.” . . le soir. Il faut que vous veniez. . . Venez.” Boris Drubetskoj se stal důvěrným přítelem v domě hraběnky Besuchovové.

“Jsem se svou ženou smířený.” . . Vzpomněl jsem si na své rozhovory s Osipem Alexyevičem a . . . dospěl k závěru, že bych neměl prosebníka odmítat. . . a že musím nést svůj kříž. Ale pokud odpustím kvůli správnému jednání, ať má mé shledání s ní alespoň duchovní konec.“

Řekl své ženě, že ji žádá, aby mu odpustila, a že není nic, za co by jí musel odpustit.
Cítil blažený pocit obnovy. Boris Drubeckoj byl nejintimnější osobou v domě Besuchova. Pierre trpěl tak bolestně urážkou způsobenou jeho manželkou před třemi lety, že před podobnou urážkou unikal, zaprvé tím, že nebyl manželem své manželky, a zadruhé tím, že nikomu nedovolil o ní pochybovat.

“Taková zvláštní antipatie,” pomyslel si Pierre; “A jeden čas jsem ho měl opravdu moc rád.”

Tolstoj o tom říká:

To vše v Pierreově duši, zatímco probíhal složitý a pracný proces vnitřního vývoje, který mu mnohé odhalil a přivedl ho k mnoha duchovním pochybám a radostem.

Tato věta je neúmyslně, ale nápadně vložena mezi vyprávění o spojení Boris-Helena a bezprostředně následující náhodný a zdánlivě náhodný příběh z Pierrova deníku o Borisově zasvěcení do zednářské lóže: Pierre je vítač.

Zjevně neúmyslná, náhodná a nic netušící povaha motivů jeho chování je skutečně charakteristickým jevem.

Večer se konala recepce… Boris Drubetskoj byl přijat. Navrhl jsem ho a byl jsem rétor. Po celou dobu, co jsem s ním byla v temném chrámu, mě znepokojoval zvláštní pocit. Objevil jsem v sobě pocit nenávisti, který jsem se usilovně snažil překonat. A mohl jsem si upřímně přát zachránit ho od zla a uvést ho na cestu pravdy, ale zlé myšlenky na něj mě nikdy neopustily. Napadlo mě, že jeho cílem při vstupu do bratrstva bylo jednoduše získat intimitu a přízeň mužů v naší lóži.

Jak vidíme, při vší své blízkosti k zednářské ideologii z roku 1864 nebyl Lev Tolstoj slepý vůči negativním aspektům instituce svobodného zednářství.

“Není schopen, pokud jde o mé pozorování, cítit úctu k našemu svatému řádu.” Proč ho tedy Pierre doporučil? Podvedený manžel, který zavře oči a nechce vidět, co se děje v ložnici jeho ženy, zavede podvodníka do svého bratrstva. Osoba považovaná za vhodnou pro zasvěcení musí mít čisté srdce. Je triviální racionalizací tvrdit, že iniciuje podvodníka, aby ho reformoval. “Měl jsem opravdu rád probodnout jeho holou hruď mečem, který jsem na něj držel.”

Mezi Dolochovem a Borisem se objevila identifikace, jak tomu bylo dříve mezi Anatolem a Dolochovem.
Na další stránce svého deníku Pierre píše, že „by si to rád promyslel“, ale tok myšlenek ho zavedl zpět k setkání s Dolokhovem po souboji, a „teď jsem si vzpomněl na všechny podrobnosti toho rozhovoru a v mé mysli z něj udělaly ty nejmstivější a nejkousavější repliky.
“Pak okamžitě, bez přechodu: „Poté přišel Boris Drubetskoj. . . Řekl jsem mu něco hrozného. odsekl. Rozpálil jsem se a řekl jsem mu mnoho, co bylo nepříjemné a dokonce hrubé.” Pak následuje sen.

Zdálo se mi, že jsem šel ve tmě a byl jsem najednou obklopen psy. . . . jeden mě chytil svými zuby za stehno . . . Snažil jsem se to uškrtit rukama. . . další, větší, mě začal kousat. . . Začal jsem lézt na plot. . . Po velkém úsilí jsem vytáhl své tělo nahoru, takže moje nohy visely na jedné straně a mé tělo na druhé.

Na druhé straně plotu byla „velká třída a zahrada a v zahradě velká a krásná budova“. Probudil se. „Pane, velký architektu přírody, pomoz mi odtrhnout tyto psy – mé zlé vášně, a zvláště ty poslední – které v sobě spojují násilí všech předchozích, a pomoz mi vstoupit do chrámu ctnosti, jehož jsem byl. zaručil vidění ve spánku.”

Toto je jedna současná interpretace snu. Skrytá vášeň v sobě skrývá vášeň všech ostatních vášní. Existuje však i jiný výklad, paralelní určení obsahu snu. Abychom tomu porozuměli, musíme rozluštit význam trapné pozice na plotě. Co tato pozice znamená?

Ve stejném svazku Vojny a míru, část 2, kapitola 16, čteme:„Pes na plotě, živý pes na plotě,“ (řekl Denisson jako největší výsměch jezdce pěšákovi na koni).
Tato asociace je natolik výrazná – pes a plot –, že ji můžeme bez váhání interpretovat: Pierre na plotě v nepříjemné pozici psa. Ostatní psi jsou jeho rivalové. Bezprostředně před snem byli zmíněni Dolochov i Boris. Pes je považován za sexuální (a homosexuální) zvíře.

“Pomozte mi vstoupit do chrámu ctnosti,” uzavřel Pierre vyprávění svého snu.
Tento chrám, k němuž vede „úzká cesta“, může mít dvojí význam, který opakuje téma našich komentářů: Vytváření mravního patosu a zápalu jako dobytí a sublimace „psího“ (v Kreutzerově sonátě „ prasečí” ) tendence.

Po souboji s pokušitelem jsme vyjádřili přesvědčení, že mravní renesance vyplývající ze setkání se starým svobodným zednářem pochází ze stejného zdroje jako sexuální zmatek. Stejně tak by se to mohlo jevit jako Tolstého výsměch přímému významu: Stařec káže mladému muži, který prošel drsnými zkušenostmi, a my jako blázen v bouři ve spěchu utíkáme s výkřikem, že císař nemá šaty.

Po tom v Pierreově deníku však následuje další sen:

Zdálo se mi, že Osip Alexejevič sedí v mém domě, a byl jsem velmi rád, že ho vidím, a dychtil jsem ho pobavit. . . a chtěl jsem se k němu přiblížit a obejmout ho. Ale jakmile jsem se k němu přiblížil, viděl jsem, že jeho tvář se změnila a omládl, a řekl mi něco tiše, nějakou nauku našeho řádu. . . . stalo se něco zvláštního. Seděli jsme nebo leželi na podlaze. Něco mi říkal. Ale ve snu jsem toužil ukázat mu svůj cit oddanosti, a když jsem neposlouchal jeho slova, začal jsem si představovat stav svého vlastního vnitřního člověka a milost Boží, která mě posvěcuje. A do očí se mi draly slzy. . . . Pak jsme se najednou ocitli v mé ložnici, kde stála velká manželská postel. Lehl si na jeho okraj a zdálo se, že jsem byl naplněn touhou obejmout ho a také si lehnout. A ve snu se mě zeptal: ‚Řekni mi pravdu, jaké je tvé hlavní pokušení? Víš to? Věřím, že to víš.“

Je možné, že to sám Tolstoj ještě nepochopil? Neobvykle silný případ slepoty!

Zahanbený touto otázkou jsem odpověděl, že mým pokušením je lenost. Nevěřícně zavrtěl hlavou. A ještě více zahanbený jsem mu řekl, že i když tu bydlím se svou ženou, nežiji s ní jako manžel. Na to odpověděl, že nemám právo zbavovat svou ženu objetí, a dal mi najevo, že je to moje povinnost. Ale odpověděl jsem, že bych se za to měl stydět.

Jsou to pravděpodobně autobiografické sny. Tolstoj a Pierre pochopili, že sen znamená, že se má žít se ženou.
Ale proč? Pokračovali v nesprávném pochopení, i když je to uvedeno zcela jasně. Pokud sen není pochopen, jeho myšlenka se opakuje v dalším snu. Nevědomí se neustále snaží najít způsob, jak mu porozumět.

Měl jsem sen, ze kterého jsem se probudil s bušícím srdcem. Zdálo se mi, že jsem byl v Moskvě ve svém vlastním domě, ve velké pohovce, a Osip Alexejevič vyšel ze salonu. . . . Políbil jsem ho na tvář a na ruce, zatímco on řekl: “Všiml sis, že můj obličej je jiný?” Podíval jsem se na něj a stále ho držel v náručí.

V pokračování snu mu Osip Alexejevič ukazuje velkou knihu a

Řekl jsem: „To jsem napsal já“… a na všech stránkách byly krásné kresby. A ve snu jsem věděl, že tyto obrázky zobrazují milostná dobrodružství duše s jejím milovaným . . . krásný dar dívky v průhledných šatech… létat až k oblakům. A zdálo se mi, že vím, že tato dívka není nic jiného než postava Písně písní… Zahynu kvůli své ničemnosti, jako bys mě úplně opustil.

Ale tohle byla Píseň písní; proč tedy korupce a zatracení? Mraky a zkaženost, náboženské cítění a homosexualita, spása a zkaženost. . . Císař skutečně neměl žádné šaty.

Natasha byla milovanou snoubenkou Pierrova „přítele Andreho“. Tento pocit byl opravdový; Tolstoj jej zobrazil jemným uměleckým štětcem.
Tato láska byla vystavena těžké zkoušce a blížila se katastrofě. Za to, co se stalo, mohl zmíněný Anatol. Tak se to pro Pierra stalo dvojitým magnetem: Anatol a Andre ve skutečnosti ve stejné dívce. Přišla katastrofa, magnet zafungoval dvojnásobnou silou, takže si Pierre uvědomil cit k dívce. U Heleny to byli Anatol a Dolochov as Natašou, Andre a Anatol, kteří pro něj udělali ženu přitažlivou.

Pierre se Nataše vyhýbal. Zdálo se mu, že k ní chová silnější cit, než by měl mít ženatý muž k přítelově snoubence. A ano, nějaký osud ho neustále sváděl dohromady s ní. Kvůli Natašině nevěře Andremu na ni Pierre myslí s podezřením a antipatií. Andre říká, že není schopen soutěžit s gentlemanem. Pierre už to dělá podruhé. O několik minut později, jako odpověď na jeho otázku: „Rád bych věděl, miloval jsi … miloval jsi toho zlého muže?” slyší Natašin pláč; Pierre je zaplaven pocitem soucitu, něhy a lásky a činí z ní své ohnivé vyznání lásky. Toho večera, „při pohledu na oblohu, Pierre zapomněl na ubíjející podlost všech věcí pozemských ve srovnání s výškou, kam se jeho duše zvedla.

Zde opět vidíme původ zdroje mravního citu.
Pierre, který zůstal v Moskvě, aby zabil Antikrista (Napoleona), místo toho zachránil dítě a během svého uvěznění našel v sobě božské; Bůh je tady, všude. Naučil se ve všem vidět velké věčné nekonečno. Jeho další dobrodružství naši studii nezajímají. Helena umírá. Ožení se s Natašou. Cítíme ve vztahu stopu klamu,(1) , když řekne jak

často se mu zdálo, že všichni lidé jsou zaujati svým vlastním budoucím štěstím. Často se mu zdálo, že všichni mají radost ze stejných věcí, které dělá on, a jen se snaží tyto radosti skrývat a působit, že jsou zaneprázdněni jinými zájmy. V každém slově a v každém pohybu viděl náznak svého štěstí.

Pochopí Tolstoj situaci v prosperujícím buržoazním manželství svého hrdiny?
Všeobecný názor byl, že Pierre byl pod botou své ženy, a tak to také bylo. Přesto měl často pocit, že byl povolán, aby dal ruské společnosti a celému světu nový směr.

Můžeme se spokojit s touto krátkou zprávou o romanci Pierre-Natasha a projít řadou názorných citátů.

Mystika a velká historická mise blížící se k megalomanii jsou čerpány z pramene vody do výpustí, které jsme prozkoumali.

Písmena L’Empereur Napoleon, vyjádřená v číslech a sečtená, celkem 666, apokalyptické číslo.
“Zkoušel Le russe Besuhof a sečtením čísla bylo 671.” Pak spočítal L’russe Besuhofa a došel k 666. „Jeho láska k Nataše, Antikrista, Napoleonova invaze, kometa, číslo 666, l’empereur Napoleon a l’russe Besuhof . . . Pierre se ocitl v pozici, která se blížila k šílenství.“ „On, L’russe Besuhof, měl nějakým způsobem mystickou hodnotu čísla šelmy, 666, [a] jeho podíl na stanovení meze moci šelmy, ‚mluvení velkých věcí a rouhání‘, byl vysvěcen. od celé věčnosti.” Opouští svůj domov, ale zůstává ve městě, když se Napoleon blíží k Moskvě.

“Pierre opustil svůj vlastní dům, aby unikl z komplikované spleti, kterou kolem něj utkaly požadavky každodenního života, které ve svém tehdejším stavu nebyl schopen rozmotat.”
Hledá symbolickou blízkost k zesnulému Osipovi Alexjevičovi a skrývá se ve svém domě. Zatajil své jméno, musel najít Napoleona a zabít ho, buď aby sám zahynul, nebo aby ukončil trápení celého národa, které, jak to viděl Pierre, bylo způsobeno pouze Napoleonem. Měl „touhu po oběti a utrpení kvůli pocitu obyčejného neštěstí“. Pierre je ženský typ, který bojuje proti svým přirozeným sklonům. Velmi negativní vztah Tolstého k Napoleonovi je totožný s Pierrem, který se téměř symbolicky rozhodne po nedostatečné přípravě Napoleona zabít. Ve skutečnosti,

Pierre si nikdy jasně nepředstavoval samotný akt úderu, ani Napoleonovu smrt, ale s neobyčejnou živostí a truchlivým požitkem přebýval na svém vlastním konci…
“Ano, jeden muž za všechny, musím jednat, nebo zahynu.”

Masochismus a morálka: pokus překonat svou ženskost a provést mužský atentát.

Bezesné noci „přivedly Pierra do stavu… hraničící s šílenstvím.” „Soucit, láska k našim bratrům, k těm, kdo nás milují, láska k těm, kdo nás nenávidí, láska k našim nepřátelům; ano, láska, kterou Bůh kázal na zemi,“ pomyslel si umírající Andre, ale charakteristické jsou myšlenky, které by Tolstoj neměl připisovat Andrému, ale Pierrovi.

Božská láska k nepříteli je pro nás v kultu Jahve neznámá. Božská láska ve skupině mužů je pojem, který nám připomíná řecké filozofy. V evangelickém kázání, mezi projevy nenávisti, se tento postulát tu a tam znovu objevuje. Morální imperativy hledají svou mízu a ráznost v rozkvětu nezkrotné tendence. Tolstoj však nechává kyvadlo svého morálního kázání nakonec v mnohem pozdějších letech vychýlit směrem k podřízenosti a lásce k nepříteli. V tomto díle uznává biologickou nutnost války.

“Proč se miliony lidí zabíjejí navzájem, když se od počátku světa ví, že je to fyzické a morální zlo?”

Více než to: Ve válce a míru nevidíme u Tolstého žádné pacifistické pocity. Válka mu přináší potěšení.
Zabíjení je opakující se obraz a v průběhu celého románu nikdy nešokující. I popis partyzánské skupiny a jejího strašlivého vyhlazení Francouzů je podán ve vysokých tónech kozáckého hrdinství. Je to rozpor s učením o lásce k nepříteli.

Tolstoj nenávidí Napoleona.
Skoro se zdá, že kvůli němu se rozvíjí teorie svobodné vůle ve společenském životě, aby ho ponížila. Podle této doktríny je člověk svobodný jako jednotlivec (jinak by nebylo místo pro vinu a odměnu), ale není svobodný jako společenská bytost. Zdá se mi, že v takovém svévolném a neurčitém vytyčování hranic je rozpor, pokud člověk současně nepředpokládá žádnou svobodu ve vědomí a závislost v nevědomí, život vedený instinktem.

Je to v rozporu s další Tolstého doktrínou společenského jednání zobrazovat Napoleona jako závislého na každém z jeho vojáků a udržovat jeho „ubohou nehodnost“ vůči ruskému generálovi Kutusovovi (jehož byla přidělena druhá polovina ambivalentních pocitů) , nazvat ho „skutečně velkorysým charakterem“ a připsat jemu samotnému „neobvyklou sílu předvídavosti“, což je výsledek borodinské porážky a celé kampaně.

Všechny tyto rozpory pramení z jednoho vnitřního rozporu: nevědomý homosexuální instinkt nebyl dešifrován.
O její dobytí se pokouší dvěma souběžnými směry:
V sadismu války a v morálním a náboženském pokroku.

Autor: Boris Cvek / Téma

Reference:
Viz Freudova studie o paranoii a homosexualitě.

Poznámka:  Jaký je význam slova „mír“ v románu „Vojna a mír“?
V názvu románu Lva Tolstého Vojna a mír je slovo „mír“ použito jako antonymum pro válku (předrevoluční „mir“ ), a nikoli ve smyslu „okolního světa“ (předrevoluční „mir“ ).
Všechna doživotní vydání románu byla vydána pod názvem „Vojna a mír“ a sám Tolstoj napsal název románu ve francouzštině jako „Válka a mír“ . Kvůli překlepům v různých vydáních v různých dobách, kde bylo slovo psáno jako „мiръ“ , však spory o skutečný význam názvu románu stále neustávají. Majakovského báseň však byla naopak vydána jako „Vojna a mír“ .

The post Lev Tolstoj. Vojna a mír. Mravnost jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu first appeared on Čítárny.

Román Vzkříšení slavného ruského realisty Tolstého zachycuje mistrovskou formou složitou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století.  Příběh o bolestném, mučivém přehodnocení viny a dlouhém, obtížném očistném procesu.

Samotný příběh je o šlechtickém statkáři, který jako porotce u soudu pozná v prostitutce obviněné z vraždy dívku, kterou svedl před osmi lety a pak vyhodil ze služby. Cítí se částečně zodpovědný za její mizerný osud a její následné odsouzení k nuceným pracím a následuje ji na Sibiř, aby odčinil svoji vinu.

Tolstoj vpletl do hlavní zápletky četné vedlejší zápletky s mnoha postavami a vytvořil tak široký obraz carské společnosti.
Celkově je román prostoupen apelem na lidskost a lásku a na poznání „pravého života“ skrze zamyšlení nad božskými přikázáními a láskou ke všem tvorům. Svými apely je to dílo veskrze nadčasové.
Výjimečný román s tématem očisty skrze morální čin v kombinaci se sociální kritikou je mnoha čtenáři považován za umělecký důkaz velikosti a světovosti Lva Nikolajeviče Tolstého.

Podrobnější obsah:
Kníže Dmitrij Něchljudov je porotcem v procesu s Kateřinou Maslovovou, prostitutkou obviněnou z vraždy. Kvůli nedbalosti při sepisování zápisu nebyla osvobozena, ale odsouzena ke čtyřem letům nucených prací na Sibiři. Nechlyudov v ní poznává devatenáctiletou dívku, kterou svedl před 8 lety, která následně otěhotněla a musela opustit majetek jeho tet. Teď se cítí částečně zodpovědný za její osud. Nabídne jí sňatek a snaží se dosáhnout zrušení rozsudku. Kvůli těžkopádné povaze soudní byrokracie a často svévolným rozhodnutím úředníků se mu to však nepodařilo, a tak doprovázel transport vězňů na Sibiř. I po Kateřinině milosti a přeměně její nucené práce na exil se odmítá za něho provdat, protože má pocit, že by to pro něj bylo splněním povinnosti, a provdá se za politického vězně Simonsona, který ji miluje.

Vzkříšení (rusky Воскресение – Voskresenije) je po Vojně a míru a Anně Kareninové třetím a posledním románem Lva Nikolajeviče Tolstého.
V Rusku byl román vydán v roce 1899 v časopise Niva na pokračování v silně cenzurované verzi.
Tolstoj knihu četl na pokračování ve slavné moskevské restauraci Praga.

Film:
Vzkříšení je druhým nejčastěji zfilmovaným ruským románem. V Rusku byl natočen pouze třikrát, ale v zahraničí více než 19krát.

Ukázka z knihy:

-Jaká je tvá víra, dědečku?
-Nemám žádnou víru. “Proto nevěřím nikomu jinému než sobě,” odpověděl stařec stejně rychle a pevně.
-Jak můžeš věřit sám sobě? Možná se mýlíš.
-V životě ne, odpověděl stařec rozhodně a zavrtěl hlavou.
-Proč tedy existují různé víry?
“Proto existují různá přesvědčení, protože lidé věří lidem, ale nevěří sami sobě… -Také proto jsou různá přesvědčení. V každém z nás je mnoho víry, ale jeden Duch. To znamená, že každý by měl věřit ve svého Ducha, a pak budou všichni jednotní. Buďte všichni sami sebou a všichni budou jednotní.
xxx

Každý člověk, aby mohl jednat, musí svou činnost považovat za důležitou a dobrou. A proto, ať je člověk v jakémkoli postavení, určitě si vytvoří takový pohled na lidský život obecně, v němž se mu jeho aktivity budou zdát důležité a dobré.
xxx

Špatný skutek jen dláždí cestu ke špatným skutkům; špatné myšlenky člověka po této cestě neodolatelně táhnou.
xxx

Jednou z nejběžnějších a nejrozšířenějších pověr je, že každý člověk má své specifické vlastnosti, že člověk může být laskavý, zlý, chytrý, hloupý, energický, apatický atd. Lidé takoví nejsou. Můžeme o člověku říci, že je častěji laskavý než zlý, častěji chytrý než hloupý, častěji energický než apatický a naopak; ale bude nepravdivé, když o jednom člověku řekneme, že je laskavý nebo chytrý, a o jiném, že je zlý nebo hloupý. Ale my lidi takto vždycky dělíme. A to není pravda.
xxx

Necítíš-li lásku k lidem, seď klidně,“ pomyslel si Něchljudov a obrátil se k sobě, „starej se o sebe, o věci, o cokoli chceš, jen ne o lidi. Stejně jako můžeš jíst bez újmy a s užitkem, jen když chceš jíst, tak můžeš k lidem chovat s užitkem a bez újmy, jen když miluješ.
xxx

Lidé jsou jako řeky: voda je všude stejná a stejná, ale každá řeka je někdy úzká, někdy rychlá, někdy široká, někdy klidná, někdy čistá, někdy studená, někdy kalná, někdy teplá.
xxx

Tak je to i s lidmi. Každý člověk v sobě nese počátky všech lidských vlastností a někdy projevuje některé, někdy jiné a často je zcela odlišný od sebe, přesto zůstává stále stejný a sám sebou.
xxx

Vždycky se cítím hrozně, když si pomyslím, že si lidé, jejichž názoru si vážím, pletou situaci, ve které se nacházím.
xxx

Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli všichni šťastní. Ale lidé – velcí, dospělí lidé – nikdy nepřestali klamat a trýznit sami sebe i jeden druhého. Lidé věřili, že posvátné a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná pro dobro všech bytostí – krása, která slibuje mír, harmonii a lásce, ale posvátné a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem vládli.
xxx

Kdyby,“ napsal, „bakterie pozorovala a zkoumala lidský nehet, rozpoznala by ho jako anorganickou bytost. Stejným způsobem jsme rozpoznali zeměkouli, když jsme pozorovali její kůru, jako anorganickou bytost. To není pravda.
xxx

Bohoslužba už začala.
Vesničané poznali synovce Marji Ivanovny, doprovodili ho na místo, kde bylo sucho, aby mohl sesednout, uvázali koně a zavedli Něchljudova do kostela. Ten byl plný svátečně ustrojeného lidu.
xxx

Vpravo stáli mužští: staříci v dlouhých kabátech domácké výroby, v lýčených střevících a v čistých bílých onucích a mladí v nových soukenných kabátech s barevnými pásy a v holínkách. Vlevo zase mladice v černých hedvábných šátcích, v bavlněných jupkách s jasně červenými rukávy a modrými, zelenými, červenými, strakatými sukněmi, v botkách s podkůvkami. Skromné stařenky v bílých šátcích a v šedivých kabátcích a starodávných sukních, v botkách anebo nových lýčených střevících stály vzadu za nimi. Mezi starými i mladými stály nastrojené děti s namaštěnými vlasy. Mužští se křižovali a klaněli se a při tom pohazovali kšticemi. Ženy, zvláště stařenky, upíraly vybledlé oči na ikonu se svícemi, pevně tiskly složené prsty na šátek na čele, na ramena a život, cosi šeptaly a vstoje ohýbaly záda nebo padaly na kolena. Děti napodobovaly dospělé, a když se na ně někdo díval, horlivě se modlily. Zlatý oltář zářil svíčičkami, věnčícími kolem dokola velké svíce obalené pozlátkem. Lustr byl samá svíce, z kruchty se ozýval hlahol zpěváků s bručivými basy a tenkými diskanty chlapců.
xxx

Zatímco se Něchljudov zdravil s venkovanem a bral si od něho tmavohnědé vajíčko, ukázaly se měňavé šaty Matrjony Pavlovny a milá černovlasá hlavinka s červenou stužkou. Rázem ho spatřila přes hlavy lidí jdoucích napřed a Něchljudov viděl, jak se celá rozzářila.
xxx

Vyšly s Matrjonou Pavlovnou na schodiště a zůstaly stát. Dávaly žebrákům almužnu. Žebrák, který měl místo nosu narudlý zahojený bolák, přistoupil ke Kaťuše. Cosi vyňala ze šátku, podala mu to a pak se k němu sklonila a bez nejmenší ošklivostí, naopak s očima stále tak radostně zářícíma ho třikrát políbila. A v té chvíli, kdy líbala žebráka, setkaly se její zraky s Něchljudovovým pohledem. Snad se ho tázala, zda jedná správně.
Ano, správně, milá, všecko je to správné a skvělé, mám tě rád. Sestoupily po schodech a Něchljudov šel k ní. Nechtěl velikonoční políbení, jen jí chtěl být nablízku.
xxx

Vstalť jest z mrtvých!“ s úsměvem sklánějíc hlavu, řekla Matrjona Pavlovna tónem, který pravil, že dnes jsou si všichni rovni, otřela si ústa svinutým šátkem a nastavila mu rty.
„Vpravdě,“ odpověděl Něchljudov a políbil ji.
Ohlédl se po Kaťuše. Zarděla se a v tu chvíli přistoupila blíž. „Vstalť jest z mrtvých, Dmitriji Ivanoviči”.
„Vpravdě vstal z mrtvých,“ řekl Něchljudov. Políbili se dvakrát a nějak se zamysleli, zda se mají políbit ještě, pak si asi řekli, že ano, políbili se potřetí a oba se usmáli.
xxx

Jak moc se lidé, statisíce z nich shromážděné na malém kousku země, snažili znetvořit půdu, na které se tísnili, jak moc ji dláždili kamením, aby na ní nic nerostlo, jak moc vytrhávali každou rostlinku, která vyrašila, jak moc všechno plnili kouřem z uhlí a ropy, jak moc ořezávali stromy a vyháněli zvířata a ptáky, všechny do jednoho – jaro bylo jaro, dokonce i ve městě.
Slunce hřálo, tráva ožila, rostla a zelenala se všude, kde ještě nebyla seškrábána, nejen na trávnících bulvárů, ale i mezi kamennými deskami; Břízy, topoly a třešně ptačí rozvinuly své lepkavé a voňavé listy, lípy rozprostřely svá puchýře; Kavky, vrabci a holubi si už vesele stavěli hnízda na jaře a na sluncem vyhřátých zdech bzučely mouchy. Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli šťastní. Ale lidé – dospělí lidé – nepřestali klamat a mučit sebe i jeden druhého.
xxx

Lidé věřili, že svaté a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná ve prospěch všech živých bytostí, krása, která se ladí s mírem, harmonií a láskou, ale svaté a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem udrželi moc. Jak moc se lidé, statisíce z nich shromážděné na malém kousku země, snažili znetvořit půdu, na které se tísnili, jak moc ji dláždili kamením, aby na ní nic nerostlo, jak moc vytrhávali každou rostlinku, která vyrašila, jak moc všechno plnili kouřem z uhlí a ropy, jak moc ořezávali stromy a vyháněli zvířata a ptáky, všechny do jednoho – jaro bylo jaro, dokonce i ve městě. Slunce hřálo, tráva ožila, rostla a zelenala se všude, kde ještě nebyla seškrábána, nejen na trávnících bulvárů, ale i mezi kamennými deskami; Břízy, topoly a třešně ptačí rozvinuly své lepkavé a voňavé listy, lípy rozprostřely svá puchýře; Kavky, vrabci a holubi si už vesele stavěli hnízda na jaře a na sluncem vyhřátých zdech bzučely mouchy.
Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli šťastní.

Ale lidé – dospělí lidé – nepřestali klamat a mučit sebe i jeden druhého. Lidé věřili, že svaté a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná ve prospěch všech živých bytostí, krása, která se ladí s mírem, harmonií a láskou, ale svaté a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem udrželi moc.

The post Vzkříšení. Tolstého nadčasový román o vině a očistě skrze morální čin first appeared on Čítárny.

Román Vzkříšení slavného ruského realisty Tolstého zachycuje mistrovskou formou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století.
V Rusku byl vydán v roce 1899 jako seriál v časopise Niva v cenzurované verzi.
Nicméně je velmi zajímavé, jak se na vydání knihy podepsala carská cenzura a co všechno se kolem knihy tenkrát dělo.

V časopise Rozhled (481) z roku 1899 se píše:

Nový román hrab. L. N. Tolstého „Vzkříšení” (Voskresenije), jenž tolik hluku nadělal (v Rusku samém vychází censurou „opravený”), rozdmychal na Rusi afferu nakladatelskou. Tolstý prodal právo prvního vydání židovi Marxovi, majetníku „Xivy”, za 12.000 rublů, jež Tolstý věnoval na přesídlení wpuzených duchoborců do Kanady. Ježto však Tolstý už dříve byl se vzdal veškerého práva autorského na své práce minulé i budoucí, jaly se ruské listy beze všeho román z „Nivy” spolu otiskovati.
Ale Marx začal se ohrazovat, že on má výlučné právo vydavatelské.

Listy ruské s rozhořčením tuto špinavost káraly, právo prvního vydání měl už Marx beztoho zajištěno tím, že jeho list „Vzkříšeni” vždy první přinášel. Nabídl se proto „Ruský Trud” Tolstému, že on těch 12.000 rublů též věnuje, a to beze vší výhrady prvenství, jen aby Tolsty rukopis Marxovi zadaný odňal. Konečně se rozhodla věc tak, že ruské listy po uplynutí jisté lhůty budou „Vzkříšení” dle „Nivy”  otiskovati. „Niva” následkem uveřejňování práce Tolstého rozšiřuje se v 400 — 500 tisících výtiscích.

Roman mimo to vychází současně v Anglii v ruském necensurovaném vydání a překládá se současně do všech literatur světových.

O čem je slavná kniha Tolstého:
Děj se rozvíjí kolem tragédie vesnické dívky Maslovové, kterou šlechtický syn svedl. Během noci, kdy se v Rusku slaví Vzkříšení páně, Maslovová podlehne Něchljudovovi a nechtěně s ním otěhotní. Těhotnou ji tety vykážou ze statku a Maslovová skončí jako prostitutka. Student se stane soudcem a po letech je k němu prostituka Maslovová předvedena. Pozná ji a snaží se napravit svou vinu tím že ji pomáhá.
Tolstoj v románu velmi obrazně vyjadřuje naprostou beznaděj chudiny v Rusku 19. století, neskutečné sociální rozdíly. Román popisuje pokrytectví v pravoslavné církvi, ruský vězeňský systém, ve kterém není na obyčejného člověka brán ohled a v kterém pozbývá vězeň veškerých práv.
Východisko k nápravě všeobecných poměrů vidí Tolstoj v náboženské výchově a v důsledném plnění evangelických přikázání o odpuštění a lásce k bližnímu.

Je to místy velmi náročné čtení, ale každopádně doporučujeme! Zvláště v dnešní době.

Výpisky z knihy VZkříšení L.N. Tolstého >>

The post Vzkříšení L. N. Tolstého. Neslavný skandál kolem vydání knihy first appeared on Čítárny.

Deník spisovatele je nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí tvorby ruského génia.

Ukázky z knihy:

STARÁ BAJKA KRYLOVA O JEDNÉ SVINI

A abych o tom všem posléze už úplně skončil, uvedu maličkou, velmi pěknou bajku Krylova, kterou jistě teď všichni zapomněli, neboť co je do Krylova v nynějším podnikavém století plném shonu?

Na tu bajku jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem už začal psáti svůj článek o financích a o ozdravení kořenů. U Krylova má krásnou morálku, ale na jiné téma, na téma o jiných kořenech. Ale to je jedno, hodí se i na nás. Zde je ta bajka.

Pod staletým dubem Svině hojně žaludů se nacpala, vyspala se ihned líně, protáhla se, zívla a vstala a rypákem kořeny podrývat se jala.
“Vždyť tohle stromu škodí”, z dubu Havran Svini dí. Kořeny když obnažíš, uschnout může.”
“Ať si uschne”, Svině vece. “Mně z toho nebude hůře, nevidím v něm zisku přece, ať zmizí, není mi to líto, pravím, jen když jsou žaludy, na sádlo z nich trávím.”
Dub jí praví. “Nevděčnice! kdybys byla schopna, abys rypák zvedla, pak bys jistě ihned zhlédla, ty žaludy že na mně rostou přece.”

Jak se vám líbí bajka? A což budeme chtít se podobat takovému portrétu?

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
Avšak přece Evropa teď za nic neuvěří, že u nás v Rusku se mohou rodit nejen vědečtí pracovníci (velmi sice nadaní), nýbrž i géniové, vůdcové lidstva na způsob Bacona, Kanta a Aristotela. Tomu nikdy neuvěří, neboť nevěří v naši civilizaci a nezná naši přicházející ideu.
Ve skutečnosti mají i pravdu, neboť přímo nebude u nás ani Bacona, ani Newtona, ani Aristotela, dokud se nepostavíme sami na cestu a nebudeme duchovně samostatní. Ve všem ostatním stejně tak, ve svém umění, průmyslu: Evropa je ochotna nás chválit, hladit po hlavičce, ale za své nás neuznává, pohrdá námi tajně i zjevně a mnohdy se jí dokonce tak protivíme, protivíme se jí úplně, zvláště když se jim vrháme na krk s bratrskými polibky.

Ale odvrátit se od okna do Evropy je těžké, v tom je fatum. A přitom Asie – vždyť to přímo může býti naše východisko v naší budoucnosti – zase to volám! A kdyby se u nás alespoň zčásti dovršilo osvojení této myšlenky – ó jak by byl pak ozdraven kořen!
Asie, asijské naše Rusko – vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit! Princip, nový princip, nový názor na věc – to je nezbytné!…

…V Evropě jsme byli příživníky a otroky, ale v Asii jsme Evropany. Poslání, poslání naše civilizátorské v Asii podnítí našeho ducha a potáhne nás tam, jakmile se jen začne hnutí.
Postavte jen dvě železnice, začněte s tím, – jednu na Sibiř a druhou do Střední Asie a uvidíte ihned důsledky.
Nechcete málo! – zasmějí se mi. – Kde vezmeme prostředky a co dostaneme: pro sebe ztrátu a nic víc….

…Kdyby se mezi námi zrodil směr k Asii, pak by byl nadto i východiskem pro mnohé neklidné mysli, pro všechny, které pojal stesk, pro všechny zlenivělé, pro všechny znavené bez práce. Zařiďte vodě výtok – a zmizí plíseň a zápach. A až budou jednou strženi do díla – nebudou se už nudit, všechno se přerodí.
Dokonce i mnohý nenadaný člověk s poraněnou, smutnou sebeláskou našel by tam své východisko. Neboť nenadanost na jednom místě vzkřísí se mnohdy na jiném místě téměř jako génius. To se často děje i v evropských koloniích….

…”My prý jsme Evropa, co máme dělat v Asii?” Bývaly dokonce i velmi ostré hlasy: “Ta naše Asie! Ani v Evropě se nemůžeme domoci pořádku a zařídit se a tu nám ještě strkají Asii. Pro nás je ta Asie vůbec zbytečná, kdyby ji tak někam dali!” Tyto úsudky se ozývají někdy i nyní u našich rozumářů, ovšem pro jejich příliš velký rozum….

…Nač a do jaké budoucnosti? Čím je nezbytné obchodovat s Asií? Co v ní máme dělat?
Je nezbytnost, že Rusko není jen v Evropě, nýbrž i v Asii; protože Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat?
Nejen to: v Asii je snad ještě více nadějí našich než v Evropě.
Nejen to: v budoucích osudech našich bude snad právě Asie naším hlavním východiskem!…

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.

Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.

Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!

V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.

Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.

Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).

Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.

Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.

Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.

Deník spisovatele /1877

The post Deník F.M. Dostojevského. Bajka o svini, o rozumu, vztahu Ruska a západních států first appeared on Čítárny.

O sexu a manželství bylo napsáno tisíce knih. Představte si ale rok 1889, kdy vychází Tolstého útlá novela Kreutzerova sonáta. Představte si nepředstavitelné. Někdo v té době poruší všechny morální tabu křesťanské společnosti a vydá dílo, které pobouří nejen Rusko, ale i celou Evropu.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) napsal několik desítek stran textu, které narušily do té doby tabulizované představy o lásce mezi mužem a ženou tím, že otevřeně a kontroverzně popsal příběh o sexu, žárlivosti, manželství, nevěře a vraždě. Tedy o všem, co se nejen v ruské společnosti běžně dělo, ale nikdo o tom nemluvil. A při tom příběh je velmi prostý.

V kupé vlaku se rozpoutá diskuze o manželství a rozvodech, které naslouchá. Vypravěč nakonec zůstává v kupé s člověkem, který mu převypráví svůj příšerný příběh o svém vnitřním boji se žárlivostí. Základní myšlenkou, převyprávěnou vrahem, je přesvědčení, že za všemi vznešenými zájmy lidí se skrývá jen zvrhlost a manželství je jen obyčejná fraška plná chlípnosti. Už jen představa, že na večírku v jeho domě hraje jeho manželka s houslistou Kreutzerovu sonátu od Beethovena, která v něm nevzbuzuje nic vznešeného, jenom ho dohání k šílenství a žárlivosti, až se nakonec stává vrahem.

V Rusku byla novela zakázána
Okamžitě po vydání byla v Rusku cenzurou zakázána a představitelé pravoslavné církve velice ostře odsuzovali Tolstého, že se v díle negativně vyjadřuje o rodině, která byla podle nich nejpevnějším pilířem církve a státu. Tím ovšem novela získala na popularitě, ale rusky poprvé vychází až v roce 1890 v Berlíně. Nicméně už v roce 1889 byla novela přeložena do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, bulharštiny, dánštiny, němčiny, srbštiny, maďarštiny. V roce 1891 vychází kniha italsky a švédsky, v roce 1892 portugalsky a v roce 1894, slovensky. Do roku 1900 vychází novela v překladu finském, holandském a polském, po tomto roce se objevují překlady ještě v jazyce řeckém, čínském, rumunském, japonském a tureckém.  

České vydání Kreutzerovy sonáty bylo rovněž dramatické
Pražský nakladatel Otto má samozřejmě zájem o takový populární titul a jeho spolupracovník Hrubý píše v únoru 1890 Tolstému o povolení překladu do češtiny. Jenže už v květnu 1890 přeložil dílo do češtiny 22-letý student filozofie Antonín Hain a ne zcela správnou ruštinou o tom píše Tolstému. Překlad uveřejnil v prvním svazku Vzdělávací bibliotéky při Časopise českého studentstva, jehož byl zakladatelem a redaktorem.

Studenty byl překlad přijat s nadšením, zatímco jiné reakce byly velmi rozporuplné. Dílo mělo své zastánce, ale i odpůrce. O Březina, J. V. Frič například striktně dílo odsuzují, zatímco jiní je chválí a podporují, V. Mrštík, H. G. Schauer. Nakonec polemika byla přerušena 2.6.1890 konfiskaci Kreutzerovy sonáty a litoměřický soud to zdůvodnil takto:

“Obsah tiskopisu vzdělávací bibliotéka svazek I Lev N. Tolstoj Kreutzerova sonáta, z ruského přeložil Ant. Hain tištěno v národní tiskárně severočeské v Terezíně časopisu českého studenstva zahrnuje v sobě skutkovou povahu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu… a proti veřejné mravopočestnosti.”
První důvod pro konfiskaci nákladu byl prý soudem shledán v tom, že “…citovaná z něho místa zlehčují a rozviklati hledí ústav manželský a rodiný.” Druhý přečin z toho vyplývající je “… přečin proti veřejné mravopočestnosti… poněvadž prý citovaná místa onoho románu stydlivost a mravopočestnost hrubě uráží.”
Další důvody, které vedly k zabavení nákladu Kreutzerovy sonáty například byly: “Tak se uvádí, že manželství za našich dob jest podvod a násilí, ženy že mají tytéž zájmy a spůsoby jako prostituované, že panuje v manželství jen smyslnost a že člověk v tom směru jest horší zvířete, že ženy pokládají děti za obtíž a že hledí se státi neplodnými, čímž úkol se zmařiti má.”

Ve roce 1890 vyšel také v českém překladu Ant. Hajna Tolstého Doslov ke Kreutzerově sonátě a v roce 1891 si studenti sami vydali nákladem svého časopisu ještě úvahy Tolstého a Elisy Burnsové O poměru pohlavním.
Novela Tolstého způsobila přímo revoluci v názorech tehdější mládeže a Kreutzerova sonáta se samozřejmě četla v německém překladu a ruském originálu, které byly v té době dostupné. Dušan Makovický překládá knihu do slovenštiny 1894 a v témže roce je v Česku zrušeno soudní rozhodnutí.

Další české vydání v roce 1908 přeložil Ferdinand Kraupner, v roce 1909 v překladu V. Červinka, v roce 1910 J. Zvolský, 1912 Fr. Husák a Jar. Janeček, 1923 Aleš Silva a Hanuš Hackenschmied, 1929 V. Cháb, 1930 B. Ilek a L. Ryšavý, 1974 Zdeňka Psůtková – celkem česky 18 vydání

Od té doby se stala Tolstého novela bestsellerem. Dokonce byla několikrát zfilmována.
Kreutzerova sonata  – 1911, režie: Pjotr Čardynin       
Kreutzerova sonáta – 1926, režie: Gustav Machatý
Kreutzerova sonáta – 1987, režie: Michail Švejcer   
Kreutzerova sonáta – 1974 – Jan Špáta (14 min.)    

Za pozornost stojí rovněž kniha Kreutzerova sonáta od Margriet de Moorové (Paseka 2003) která příběh o hudbě, lásce a žárlivosti vystavěla podobně jako Tolstoj, odehrává se však v Amsterdamu a závěr skrýva jiný překvapivý konec. Rozhodně knihu doporučuji číst, je to opravdu mistrovský milostný příběh s poutavým dějem, zajímavými vstupy do hudební sféry ve kterém se nezapře citlivé a hledající ženské srdce.

Ukázky z knihy…

Otroctví nezakládá se na ničem jiném, než že jedni lidé užívají práce mnohých. A proto, aby otroctví nebylo, je třeba, aby lidé nechtěli využitkovávati práce druhých, aby to považovali za hřích či za hanbu. Zatím však vezmou, odstraní vnější formu otroctví, zařídí všecko tak, že nelze už otroků kupovati a domnívají se i ujišťují, že otroctví neexistuje a nevidí i nechtějí vidět, že ono trvá dále, poněvadž lidé ve skutečnosti i nadále rádi užívají práce jiných lidí, majíce to za věc dobrou i spravedlivou.

V městě se žije nešťastným lidem lépe. V městě může člověk prožíti sto let a ani mu nenapadne, že už dávno umřel a shnil. Není kdy obírati se samým sebou, všecko je zaměstnáno: povinnosti, společenské styky, hudba…

Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého…

Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!…

„Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, – toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život.“

Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.

Hudba je strašlivá věc! Co to je hudba? Co působí? Říkají, že hudba působí dojmem duši povznášejícím – nesmysl, nepravda! Nepůsobí ani povznášejícím dojmem, ani ponižujícím, nýbrž rozdražďujícím. Hudba mě nutí vždycky zapomínati sebe, svého skutečného stavu. Přenáší mě ve stav jakýsi druhý – nikoli svůj.

Byli jsme dva vězňové druh druha nenávidějící, ale svázaní jedním řetězem, otravující si navzájem život a snažící se neviděti toho. Nevěděl jsem tenkrát ještě, že 99% manželstev žijí v podobném pekle, v jakém jsem žil já, a že tomu jinak býti nemůže.

Pod vlivem hudby se mi zdává, že cítím to, čeho vlastně necítím, že chápu to, čeho jinak nechápu, že mohu to, čeho jinak nejsem schopen. Vysvětluju si to tím, že hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí. Ona, hudba, rázem a bezprostředně mě přenáší v onen duševní stav, v jakém nacházel se ten, jenž ji skládal. Splývám s ním duševně, a společně s ním přenáším se z jednoho stavu v druhý. Ale proč to dělám, nevím.

Chodil jsem jednou o velikonocích po všech komediích a zašel jsem podívat se podle vyvěšených plakátů také na bradatou ženskou a na vodního psa. Ukázalo se, že to nebylo nic jiného než mužský, dekoltovaný, v ženských šatech a pes nastrčený do mroží kůže a plovoucí ve vaně naplněné vodou. Všechno bylo velmi málo zajímavé, ale když jsem vycházel z boudy, tu vyvolávač mě doprovázel velmi uctivě a obraceje se před východem k obecenstvu a ukazuje na mne, vyvolával: „Tu se zeptejte toho pána, stojí-li to za podívání. Vstupte, vstupte, po franku za osobu!“

xxx

My všichni, všichni, mužové i ženy, všichni jsme vychováni v jakémsi zbožném uctívání toho citu, který nazýváme všeobecně láskou. Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě – být zamilován.

Ale v tom je právě klam. V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo – krásné a vznešené.

xxx

Svobodní lidé, pokud nechtějí žít podle, povinni jsou zdržovat se všech žen – zrovna tak, jako by zachovávali zdrženlivost, kdyby kolem nich nebylo jiných žen, než jejich matky a sestry.

Jest třeba naprosté změny názoru o smyslné lásce; mužové i ženy musí být svojí rodinou i veřejným míněním vedeni k takové výchově, aby se nedívali na zamilovanost a spojenou s ní smyslnou lásku jako na nějaký poetický a bůhvíjak povznesený stav, jak se dívají nyní, nýbrž jako na stav člověka snižující.

U mužů je to vyhledávání předmětu lásky, za jehož dosažením každá lež a každý podvod považují se za odpustitelný; u žen pak i dívek vábení a zavlékání mužů v manželství, a za takovým účelem ženy neštítí se používat prostředků nejnižších – třeba i napodobení módy prostitutek a vystavování těch částí těla, které nejvíce vyzývají smyslnost.

„Ale,“ říkají, „což pokolení lidské? Jestliže přiznáme, že věčné panictví je lepší než manželství a že cílem lidstva jest – ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všecko to usuzování!“

Ale to usuzování není moje: já jsem si ho nevymyslil. To, že člověk povinen jest míti ideál cudnosti a že panictví jest lepší než manželství, toť pravda, objevená Kristem už před 19 sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že neženatec lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost (Ev. Matouše XIX., 10-12.).

Tak řekl Kristus. Nemluvíc už ani o tom, že vymření pokolení lidského není lidem našeho světa pojmem novým, nýbrž lidem zbožným jest článkem víry, lidem vědeckým nevyhnutelným důsledkem vychládání slunce i naší planety.

The post Kreutzerova sonáta. Zakázaná a cenzurovaná Tolstého kniha o sexu pobouřila celou Evropu first appeared on Čítárny.

Lermontov obdaroval svého hrdinu Pečorina inteligencí, díky které byl povznesen nad okolní svět. A on ji dokázal patřičně využít a velmi často zneužít. Jak charakteristické pro mnohé lidi v jakékoliv době.
Vzpomínám na středoškolského učitele na socialistickém Gymnáziu, který hřímaje u tabule tvrdil, že hrdina knihy Pečorin je jednoznačně odsouzeníhodná postava, člověk, který byl příkladem nemravného života, zbabělec, jenž se nedokázal řádně zapojit do společnosti.
A my tomu věřili a jak telata to ve svých úvahách přepisovali, protože jsme knihu nečetli, ale jen o ní žvanili. Inu, tak, jak nás to učili.

Ale o pár let později, když jsem knihu Lermontova skutečně dočetl, jsem si poprvé uvědomil, jak lehce vám někdo může podsunout zcestný názor, jenom proto, že jste líní se o skutečnosti sami přesvědčit.
Na rozdíl od profesorova výkladu jsem v Lermontově příběhu obdivoval Pečorinovu otevřenost, díky které před námi odhaloval bez okolků své nejtajnější záchvěvy svého myšlení, své slabosti a chyby.
Pečorin byl tak odlišný od  kladných a jasně profilovaných hrdinů socialistické hrdinné doby, že jsem jeho hledání a tápaní nepovažoval za projev zbytečnosti a marnosti, ale za vnitřní vzpouru, za odhodlání hledat pravdu i v tom cenzurovaném společenském hnoji, ve kterém žil, a který ho do velké míry formoval.
Koneckonců nebyla to až tak rozdílná doba na rozdíl od dnešní.

Jedna z jeho oblíbených kratochvílí byla manipulace s lidmi, zvláště s hloupými ženami, ale po čase mu tato zábava zevšední. Pečorin chce víc než zábavu, jež vyprázdňuje mysl. Díky své arogantní povaze však nenachází pomyslné štěstí ani v lásce, ani v přátelství. V zajetí svého nezvladatelného ega začíná opovrhovat vším, dokonce i svým vzděláním a inteligencí.

Proto se potácí jak směšný panák v maloměšťácké společnosti, v tom věčném komickém divadle, kde jedni předstírají upřímnost a druzí předstírají předstíranou upřímnost.
Je jeden z mnoha “postaviček z jazzu” jak říkával náš profesor Macháček tzv. zbytečným lidem. Jak je Pečorin podobný Puškinovu Oněginovi nebo Oblomovi, hrdinovi stejnojmenné novely Gončareva! Jak je podobný mnoha lidem kolem nás. Jak je věčný.

Lermontov v knize napsal:

Stojí za to žít? A přece žijeme. – Ze zvědavosti. Čekáme na něco nového… To je směšné a trapné.

Děj této velmi čtivé novely pochází z let 1838 – 1840.
Pět oddělených příběhů, se odehrává v luxusních Kavkazských lázních uprostřed vysoké vojenské i civilní společnosti, ale také v chudých chatrčích v zapadlých koutech kavkazkých hor. Tam byl Lermontov skutečně poslán carem za báseň Smrt básníka, kterou napsal na počest tragického úmrtí Puškina. Své zážitky vepsal do tří příběhů chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.
Porovnáním života Lermontova a jeho knihy je patrné, že Hrdina naší doby je jakousi skrytou biografií autora, ale také vynikající historickou a společenskou sondou z doby před víc jak 170 lety.
Jméno hlavního hrdiny Pečorina je inspirací Lermontova Oněginem, jehož jméno vytvořil Puškin podle řeky Iněgy, zatímco Lermontov použil název řeky Pečory.

Michail Jurjevič Lermontov (15. října 1814 – 27. července 1841)
Ruský jedinečný talent, básník, prozaik a dramatik se narodil v Moskvě, kde byl vychováván svou bohatou babičkou. Pak přišel čas internátní školy, Moskevská univerzita odkud byl 1832 vyloučen. Nastupuje do vojenské školy a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.
Psaní ho fascinovalo. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda je považována za Lermontovo nejlepší drama.
Za publikování básně Smrt básníka na počest úmrtí Puškina, je díky carovi nucen odejít do exilu na Kavkaz jako důstojník u dragounů (1838 – 1840). Zde napsal svoje stěžejní dílo Hrdina naší doby.
Kvůli nesmyslnému duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři.
V lázních Pjatigorsk se pohádal s rodinným přítelem a v dalším hloupém souboji 27. července 1841 umírá. Bylo mu 26 let.

Michail Jurjevič Lermontov na pozadi vlastního obrazu. Podobizna Lermontova od Petra Zabolotského (1803 -1866) z roku 1836. Fotomontáž.

Ukázky a výpisky z knihy, která mnoho vypovídají o životě Lermontova:

– Mám vrozenou vášeň odporovat. Celý můj život byl jediný řetěz truchlivých a marných rozporů se srdcem a rozumem. Přítomnost nadšence mě oblévá smrtelným chladem a myslím, že časté styky s mdlým flegmatikem by ze mne udělaly vášnivého blouznivce… Vysmívám se všemu na světě, zvlášť citům.

– Debata se na sklonku večera stočila na filosofii a metafyziku. Mluvilo se o světovém názoru. Každý měl světový názor jiný.

– Všichni byli toho názoru, že mluvíme nesmysly, ale ve skutečnosti neřekl nikdo z nich nic rozumnějšího.

– Srdce zůstávalo prázdné. Začal jsem číst, studovat, věda mě taky omrzela. Viděl jsem, že ani sláva, ani štěstí na vědění nezávisí, protože nejšťastnější lidé jsou hlupáci a sláva je náhodná, a když jí chce někdo dosáhnout, stačí, aby byl obratný. Proto jsem propadl nudě. Mám neklidnou fantazii a nešťastné srdce. Všechno je mi málo. Smutku stejně snadno přivykám jako rozkoši a můj život den ze dne pustne.

– Nejsem k přátelství způsobilý. Ze dvou přátel je vždycky jeden otrokem druhého, ačkoli si to často jeden ani druhý nepřizná. Já otrokem být nemůžu a být pánem je v tomto případě únavná práce, protože je zároveň nutné klamat.

– Spleen jako každá móda vznikl ve vyšších vrstvách společnosti a klesl do nižších, které ho obnosí, a teď už ti, kteří nejvíc opravdu trpí těžkomyslností, snaží se skrývat své neštěstí jako hanbu.

– Někdy pohrdám sám sebou… Proto snad pohrdám také ostatními lidmi? Nejsem už schopen ušlechtilosti. Mám strach být směšný sám sobě.

– Nade mnou má ženitba zvláštní kouzelnou moc. Ať miluji ženu sebevášnivěji, když mi dá najevo, že se s ní mám oženit – sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic ho znovu nerozehřeje. Dvacetkrát vydám v sázku svůj život, dokonce i čest… Ale svobodu neprodám. Proč na ní tolik lpím? Co z ní mám?

– No co! Když umřít, tak umřít. Malá ztráta pro svět. A vždyť se tu už pořádně nudím. Jsem jako člověk, který zívá na plese a nejde spát jen proto, že mu ještě nepřijel kočár. Ale když je kočár připraven… Tak spánembohem…!

The post Lermontov napsal Hrdinu naší doby jako nadčasovou biografii dobrovolného otroctví first appeared on Čítárny.