Když řeknete Boris Pasternak (9.1. 1890 – 30.5. 1960), pak jedním dechem dodáte Doktor Živago. Bezesporu nejslavnější dílo, které psal od roku 1945 celých 10 let.
Tento velkolepý válečný milostný příběh odehrávající se během ruské revoluce byl v Sovětském svazu až do roku 1988 zakázán pro svůj realistický obraz společnosti v době nastupujícího socialismu.

Na jaře roku 1956 Boris Pasternak nabídl literárním a uměleckým časopisům rukopis svého právě dokončeného románu „Doktor Živago“. Ale všude mě odmítli.
Pak Pasternak předal rukopis italskému reportérovi Sergiu D’Angelovi a ten jej předal nakladateli Giangiacomu Feltrinellimu.
V listopadu 1957 román poprvé vyšel – v italštině.

CIA A PASTERNAK. POTVRDILO SE, CO V ZÁSADĚ VĚDĚLI SKORO VŠICHNI…

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

DÍKY CIA OBDRŽEL BORIS PASTERNAK V ROCE 1958 NOBELOVU CENU ZA LITERATURU.

Díky CIA vyšla kniha v ruštině (Španělsko 1958) a mohla být proto nominována na Nobelovku.
Jasný příklad, jak jsou literární díla a aktivity lidí využívány zpravodajskými službami ke “správným účelům”. Jde o Nobelovu komisi a západní vliv. A to se děje dodnes.
Když Pasternak získal Nobelovu cenu za literaturu, bylo rozhořčení UV KSSS a jeho krajanů tak velké, že tuto poctu raději odmítl.
Ústřední výbor KSSS přesto vydal okamžitě rezoluci, o jeho „pomlouvačné knize“. Hned potom byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, vyzván k odebrání pasu a vyhoštění ze země.
V Rusku (SSSR) směl Pasternak publikovat až v roce 1988, o 31 let později, Stalo se tak v časopisu “Novyj mir”.

„… když jsem viděl rozsah politické kampaně kolem mého románu a byl jsem přesvědčen, že toto ocenění bylo politickým krokem, který nyní vede k obludným následkům, poslal jsem z vlastní vůle, nikým nenucený, své dobrovolné zamítnutí.”
Boris Pasternak. Z otevřeného dopisu deníku Pravda v roce 1958 k udělení Nobelovy ceny.

O ČEM JE KNIHA?

Pasternak vypráví tragický příběh lékaře a básníka Jurije Andrejeviče Živaga na pozadí velkých a převratných historických událostí Ruské revoluce v roce 1905, 1. světové války, Říjnové revoluce v roce 1917 a dále příběh pokračuje během Ruské občanské války. Jedná se o mimořádné dílo, velkou fresku ruské společnosti v nejkomplikovanějším období ruské historie.

Proč se hlavní postava románu jmenuje Živago?
Jako dítě opisoval církevní modlitbu „Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“. A dal čárku za slovy „syn Boží“. Myslel si, že „Zhivago“ je jiné jméno pro Ježíše. O mnoho let později si Pasternak na tento příběh vzpomněl a rozhodl se dát hlavní postavě takové příjmení a přidat k symbolickému významu románu.

„Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“.
«Ты еси воистину Христос, сын Бога живаго.»
ale Pasternak napsal: «Ты еси воистину Христос, сын Бога, Живаго.»

Boris Pasternak psal Doktora Živaga také v Peredelkinu.
Historie spisovatelské sovětské vesnice Peredelkino začíná v roce 1933. Předpokládá se, že iniciátorem vytvoření místa odpočinku pro spisovatele byl Maxim Gorkij, který řekl Josefu Stalinovi o evropských venkovských sídlech kulturních osobností.

PASTERNAKŮV ROMÁN BYL NĚKOLIKRÁT ZFILMOVÁN.

První adaptace Doktora Živaga se objevila již v roce 1959 v brazilské televizi.

V roce 1965 natočil Doktor Živago David Lynn s Omarem Sharifem a film získal pět Oscarů.
V roce 1965 byl natočen i 9 minutový dokument Pasternak ve kterém vystupují:
David Lean, Omar Sharif, Geraldine Chaplin, Alec Guinness, Julie Christie…
Dobová kritika ale Leanovi zcela oprávněně (dle mého soudu) vytýkala zjednodušené, příliš idealizované zobrazení bolševické revoluce a násilné zapojení milostného příběhu do bouřlivých historických událostí.
Navíc ve filmu nezazní ani jedna z Živagových básní. Koneckonců nevzpomínám si, kdy by Hollywood zfilmoval uvěřitelně ruskou klasiku. Ne, že by ty filmy byly špatné, jsou vynikající, ale ruskou duši nemají.

V Rusku byly natočeny dvě verze v letech 1990 a 2006.
Ta poslední je minisérie a má všechny znaky literárního Pasternaka. Ruskou rozvláčnost, brilantní patos, tragický závěr, který bohužel v Hollywoodu velmi otupili. (viz. ukázka  ze závěrečné scény filmu)
Rovněž herecké výkony Menšikova, Jankovsjého i Chanmatové jako Lary jsou mimořádné.
Jednou větou. Ruskou klasiku mohou pochopit a podle toho natočit film jen skuteční ruští mistři.

Boris Pasternak
Klouzajíc vonnou ratolestí…

Klouzajíc vonnou ratolestí
s kalíšku na kalíšek zas,
vpíjela po tmě toto štěstí
vláha, již zlekal bouře hlas.

S kalíšku na kalíšek kanouc
sklouzla po dvou a ve dvou teď
ohromnou kapkou agátovou,
nesmělá, leskne se tam, hleď.

Nechť větry po stepi se nesou,
tu kapičku mučí a stiskají,
je nerozdělená a dvě jsou
a pijí se a líbají.

Kalíšky v smíchu, bez oddychu
by chtěly stát samy, jak bývaly.
Kapka však z objetí nepospíchá
a neloučí se, byť ji trhali.

Překlad Josef Hora

ZAJÍMAVOSTÍ JE TAKÉ VZTAH JESENINA A PASTERNAKA.

Jesenin prý nemohl vystát Pasternakovu poezii a proti jejich setkání končilo často sporem a i bitkou. Spisovatel Valentin Katajev o jednom incidentu psal jako o trapném boji mezi opilým Jeseninem a střízlivým Pasternakem.
Poezie obou básníků v překladu Josefa Hory ZDE

Zajímavostí je populární hudební motiv z filmu 1965 tzv. “Lara’s Theme”.
Ten složil francouzský skladatel Maurice Jarre. V češtině nazpíval Milan Chladil “Krásné je žít”.

Výpisky z knihy Doktor Živago…

“Člověk v jiných lidech je duší člověka. To je to, co jsi, to je to, co tvé vědomí dýchalo, živilo, libovalo si v celém tvém životě. Tvá duše, tvá nesmrtelnost, tvůj život v druhých.
Tak co? Byl jsi v jiných a v jiných zůstaneš. A jaký rozdíl pro tebe znamená, že se to později bude nazývat pamětí.

„Na světě je tak dobře, ale proč to vždycky tak bolí?

“Děti jsou upřímné bez rozpaků a nestydí se za pravdu, ale ze strachu, abychom nevypadali zaostale, jsme připraveni zradit to, co je nám nejdražší, chválíme odpudivé a souhlasíme s nepochopitelnými.”

“Je lepší nikdy neříkat příliš mnoho.” To slovo je stříbro a ticho je zlato.”

„Vládci tvých myšlenek se provinili výroky, ale zapomněli na to hlavní, že nelze být milý násilím, a zakořenili ve zvyku osvobozovat a dělat radost – zvláště těm, kteří o to nežádají.“

“Nesvobodný člověk si své otroctví vždy idealizuje.”

“Pouze jednotlivci hledají pravdu a rozejdou se s každým, kdo pravdu dostatečně nemiluje.”

“Pokud by bestie dřímající v člověku mohla být zastavena hrozbou uvěznění nebo posmrtnou odplatou, pak nejvyšším znakem lidstva by byl krotitel cirkusu s bičem, a ne obětavý kazatel.”

„Byla hrozná zbabělá a smrtelně se bála mužů. Proto ze strachu a zmatku neustále padala z jednoho objetí do druhého.“

„Obyčejně se má za to, že v noci člověk obvykle sní o tom, co během dne, když je vzhůru, udělalo nejsilnější dojem. Mám právě opačné postřehy.
Více než jednou jsem si všiml, že jsou to právě věci, které si během dne sotva všimneme, myšlenky nevyjasněné, slova vyřčená bez duše a ponechaná bez pozornosti, které se v noci vracejí, oděné do masa a krve, a stávají se tématy snů. , jakoby v náhradě za den jsou zanedbány.“

Báseň ” Zimní noc ” je součástí románu “Doktor Živago”.

Křída, křída po celé zemi
Na všechny meze.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Jako hejno pakomárů v létě
Letí do plamenů.
Ze dvora létaly vločky
K rámu okna.
Na skle se rýsovala sněhová bouře
Kruhy a šipky.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
K osvětlenému stropu
Stíny padaly
Překřížení rukou, překřížení nohou,
Křížení osudů.
A spadly dvoje boty
S klepáním na podlahu,
A vosk se slzami z nočního světla
Kapalo mi na šaty.
A vše se ztratilo v zasněžené tmě
Šedá a bílá.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Z rohu se ozvala rána na svíčku,
A žár pokušení
Zvedl dvě křídla jako anděl
Křížem.
V únoru celý měsíc sněžilo,
Tu a tam
Svíčka hořela na stole,
svíčka hořela.

The post Boris Pasternak. Doktor Živago. Proč CIA propagovala světový bestseller? first appeared on Čítárny.

V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.

Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022.

Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991.
Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“.

Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna.

„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.
Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…”

Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.

Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce.

Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. Více

Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír  ze školních osnov!
Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih.

Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.

Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.

Vzdělaní lidé ví, že veřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933. Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších.
Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů.
Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek…

Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc.

RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus

Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů.
PRO byla většina států světa. PROTI byla Ukrajina a USA.
Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů.
Rezoluce OSN A/76/460 DR 1 a tabule hlasování

Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura!
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí

ZÁKAZY RUSKÉHO JAZYKA

Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) 25. dubna 2019 přijala zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“
(zákon č. 2704-VIII). (278 poslanců pro, 38 proti).
Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny.
Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena.
Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.
Larisa Nicoj v tv NewsOne

xx

Dne 12. června 2026 prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon č. 4699-IX, který vyřazuje ruštinu ze seznamu jazyků, na něž Ukrajina aplikuje ustanovení Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků. Tento zákon:Aktualizuje ukrajinský překlad Charty a upřesňuje její aplikaci.
Odstraňuje ruštinu (a také „moldavštinu“, která je považována za variantu rumunštiny) z chráněného seznamu.
Ruslan Stefanchuk (předseda ukrajinské Verchovné rady) to komentoval slovy, která přesně odpovídají citátu ve vaší otázce: ruština byla vyřazena ze seznamu jazyků, na které Ukrajina uplatňuje ustanovení Charty. Označil to za „spravedlivé a logické rozhodnutí“, protože jazyk státu-agresora by neměl využívat nástroje ochrany určené pro menšinové a domorodé jazyky.

UKRAJINA JASNĚ PORUŠUJE ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O LIDSKÝCH PRÁVECH
Charta základních práv EU (2000/2009):
Čl. 21 — Zákaz diskriminace (mj. z důvodu jazyka, etnického původu, národnostní příslušnosti).
Čl. 22 — Respekt k jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti.

V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat!

Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.
Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu.
Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch.

To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.”

VIDEO t.me/zvedavec_news/542

V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.
Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic.
Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“.
Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015.

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)
byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech.
Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita.
Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.
Video odstraněno!

Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.
“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”
řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas).
Zpráva agentury DPA 13.7. 2023.

Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.
Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě.
Uvedl to Juščenko při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“.

„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“
/Juščenko

Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy.
“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“
/Juščenko

V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.
Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.

V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:
„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”
Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem

V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.
Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál.

V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.
Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO.
Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!

2026 / Zákaz používání ruštiny na Ukrajině v online skupinách pro komunikaci se školou.
Ukrajina vyhrožuje rodičům pokutami až do výše 11 900 hřiven (přibližně 267 USD) za používání ruštiny v online skupinách pro komunikaci se školou.
Zmíněná aktivistická ombudsmanka pro jazyk, Olena Ivanovska, uvádí, že rodiče, učitelé, administrativní pracovníci a studenti musí používat ukrajinštinu ve všech online skupinách a komunikacích, které se týkají vzdělávacího procesu.
Podle jejích slov takováto komunikace není „soukromá“ – patří do „veřejné sféry“ vzdělávání a platí zde jazykové zákony Kyjeva.
Pokuty: upozornění nebo 3 400–5 100 hřiven (přibližně 76–114 USD) za první přestupek, 8 500–11 900 hřiven (přibližně 190–267 USD) za opakování přestupku během jednoho roku. Učitelka z Kyjeva již byla v červenci pokutována za toto.
Ivanovska se od roku 2014 opakovaně zasazuje o přísnější vymáhání jazykových zákonů v souvislosti s postupným odstraňováním ruštiny z veřejného života.
Zdroj >>

The post Ukrajina. Likvidace kultury. Barbarští ideologové zakazují ruštinu, ruské knihy, ničí pomníky first appeared on Čítárny.

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky (rusky Записки охотника), byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek. Teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti. Turgeněv v Lovcových zápiscích (25 povídek) dokázal mistrovsky zachytit vnitřní život člověka, a to pouhým náznakem, letmou skicou situace.

„Stejně to na světě divně chodí: s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto o něm nic neví, a pak najednou s někým jiným, koho sotva zná, se otevře a všechno mu vyklopí.“

„Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá slitování.“

„Smrt nepřichází běžíc, ale utéct před ní nelze, ani jí pomáhat nemusíš.“

Turgeněvovy lyrické popisy přírody středoruské krajiny, lesů, polí, řek jsou opravdu jedinečné.
Harmonická příroda je zde často používána jako protipól lidskému utrpení prostého člověka. Turgeněv popisuje ruskou společnost do roku 1852, kdy kniha vyšla.
Z povídek je patrné hluboké lidské pochopení k prostým lidem, nevolníkům a ke všemu zlu i dobru, lásce, které je v životě potkává.

„Hluboká, čistá modř se usmívá na rtech nevinně jako ona sama; jako oblaka na nebi, tak i šťastné vzpomínky pomalu procházejí duší…“
Povídka Kasyan z Krasivé meči

„Stal ses nutností mého života a přivedeš mě k šílenství, nejen když mě nebudeš milovat, ale i když mi nedovolíš, abych tě miloval.“

„Ó mládí, mládí! Ty jdeš svou cestou bezstarostně, bez ohledu – jako bys vlastnil všechny poklady světa; i smutek tě povznáší, i žal ti sluší na čele. Jsi sebevědomý a drzý a říkáš: ‚Já sám jsem živ – hleďte!‘ – zatímco tvé dny ubíhají a mizí beze stopy a beze zbytku, a všechno v tobě se taví jako vosk na slunci… jako sníh…
A snad celé tajemství tvého kouzla nespočívá v tom, že můžeš dělat, co chceš, nýbrž v tom, že si myslíš, že není nic, co bys nemohl udělat: tohle rozhazuješ do větru – dary, které bys nikdy nedokázal použít k ničemu jinému. Každý z nás je hluboce přesvědčen, že byl příliš štědrý k svým darům – že má právo volat:
‚Ach, co všechno bych mohl udělat, kdybych nebyl promarnil svůj čas!‘“
Povídka První láska

Vydání knihy Lovcovy zápisky výrazně přispělo k veřejné diskusi o nevolnictví.
Krátce po vydání knihy byl Turgeněv zatčen a uvězněn na měsíc v Petrohradě (oficiálně kvůli nekrologu na Nikolaje Gogola, který napsal proti cenzuře a publikoval v Moskvě, přestože byl v Petrohradě zakázán).
Skutečným důvodem však byla kritika nevolnictví v Lovcových zápiscích, která cara Mikuláše I. velmi popudila a dílo nazval „škodlivou knihou“.
Turgeněv pak musel odjet do vyhnanství na svůj statek Spasskoje. Tam napsal další vynikající povídku o nevolnících Mumu.

„Gerasim ji miloval bezmezně… a ona ho měla také ráda. Když se vracel z práce, hned ho vítala radostným štěkotem, skákala mu až k ramenům a lízala mu tvář; když seděl, ležela mu u nohou, položila hlavu na jeho botu a nehýbala se celé hodiny. Nikdy neštěkla na cizího člověka, ale když někdo přišel blízko k Gerasimově světničce, hned se ozval hluboký, varovný hlas. Nikdo se neodvážil vstoupit do jeho světničky. ‚To je ale pes!‘ říkali sloužící a smáli se. Ale Gerasim ji měl rád. Nazval ji Mumu – takový byl to jediný zvuk, který dokázal vydat, a ona se na to jméno naučila hned. Když ji volal: ‚Mumu!‘, hned přibíhala a vrtěla ocasem.
Byl to její jediný přítel na světě. Všichni ostatní se ho báli nebo se mu posmívali, ale ona ho chápala. Když byl smutný – a on byl často smutný – přišla, položila mu hlavu na koleno a dívala se mu do očí dlouhým, chápavým pohledem. On ji hladil po hlavě a mručel něco, co znělo jako: ‚Nic, nic, Mumu…‘ A ona věděla, že je to dobře.
Povídka Mumu

Nástupce Alexandr II. se pak za Turgeněva přimluvil, aby se mohl vrátit zpět (1854). Nový car ale o knize řekl, že přispěla k osvobození rolníků, pomohla připravit půdu pro zrušení nevolnictví. Sám pak podepsal Manifest o zrušení nevolnictví dne 19. února 1861 (podle tehdejšího juliánského kalendáře v Rusku).

Tato událost je známa jako Rolnická reforma 1861 (Крестьянская реформа 1861 года). Osvobodila přes 20–23 milionů nevolníků. Nevolníci se stali osobně svobodnými, ale přesto museli platit výkupné za půdu a mnozí zůstali ekonomicky závislí na bývalých pánech ještě desítky let.
Reforma byla ale jen kompromisem. Neuspokojila úplně ani rolníky, ani šlechtu, ale představovala největší sociální změnu v Rusku 19. století.

Lovcovy zápisky je bezesporu mistrovská kombinace lyrické krásy přírody a realistického humanismu.
Jedno z největších a nejvlivnějších děl ruské literatury.
Otevřete si tu knihu kdekoli, a přečtete ji celou. Nikdy na ni nezapomenete.
Budete se k ní v tichu zas a zas vracet, protože vás bude učit být sebou samými, cítit své chyby a učit se s nimi žít.

LES A STEP / 1849 / Výpisky z knihy.

A zvolna ho to táhlo nazpátek —
vesnice, sad a stíny u vrátek,
kde jsou ty velikánské staré lípy
a konvalinky něžně zavoní ti,
kde vrby, seřazené na hrázi,
se sklánějí nad svými odrazy,
kde dubisko se rozkročilo v nivě,
kde cítíš konopí a vůni po kopřivě…
Tam do polí, k obzorům bez hranic,
tam do těch sametových oranic,
kde žitem — jen se dívejte, kam chcete —
lehounké vlny tiše proudí v létě
a těžký paprsek se chvílemi
z průsvitných mráčků smýkne po zemi.
Tam je dobře…

(Z básně svěřené ohni – Překlad Jiří Mulač)

Čtenáře už možná mé zápisky omrzely, a proto jej spěchám uklidnit slibem, že další již připojovat nebudu; avšak nedá mi to, abych na rozloučenou neřekl několik slov o lovu.
Lov s puškou a se psem je krásná věc sama o sobě, für sich, jak se říkávalo zastara; ale dejme tomu, že vám tato vášeň nebyla dána do vínku, přitom však máte rádi přírodu a volnost, a musíte tedy nám, myslivcům, nutně závidět. Nuže poslouchejte.

Zdalipak například víte, co je to za radost vyjet si na jaře před svítáním? Vyjdete před dům… Na tmavošedém nebi ještě sem tam zamrká hvězda, lehký proud vlahého větříku vám chvílemi ovane tvář — ještě je slyšet tlumený, nejasný šepot noci — stromy ztopené v šeru slabounce šumějí. A už kladou na vůz koberec, do nohou stavějí bedýnku se samovarem. Postranní koně se choulí zimou, frkají a přešlapují na svých elegantních nohách; párek bílých hus, jenž právě procitl ze sna, mlčky a pomalu kráčí přes cestu.
Za plotem v ovocné zahradě si poklidně chrupe hlídač; každý zvuk jako by stál v prochladlém vzduchu, stál a nemohl skončit. Už jste se usadili, koně rázem vykročili, vůz zarachotil. A vy jedete, jedete kolem kostelíka, pak s kopce napravo, přes hráz. Nad rybníkem stoupají první obláčky páry. Je vám trochu chladno, zvedáte límec a schováváte v něm tvář; jde na vás dřímota. Koně zvučně plácají nohama do louží, kočí si pohvizduje. Už máte za sebou nějaké čtyři versty, lem oblohy se zardívá, v březince se probouzejí kavky a těžce létají sem a tam, vrabci cvrlikají okolo tmavých stohů. Vzduch je světlejší, cesta zřetelnější, obloha jasnější, mráčky bělejší, pole zelenější.
V chalupách červeně svítí louče, za vraty je slyšet ospalé hlasy. A mezitím se zapalují červánky; a už se po obloze vystřely zlaté pásy, v dolinách se válí mlha, skřivánci zvonivě prozpěvují, teď zafoukal předjitřní vánek — a už zvolna vyplouvá krvavé slunce. A světlo až vytryskne proudem a vám srdce poskočí v hrudi jako pták. Je vám tak čerstvo, veselo, milo. Vidět je daleko vůkol. Tam za lesíkem je ves a o kousek dál druhá s bílým kostelíkem a tam je březový hájek na kopci; a za ním je mokřina, kam máte namířeno. Přidejte, koně, přidejte! Tryskem kupředu! Už zbývají nejvýš tři versty. Slunce rychle stoupá, obloha je čistá. Bude nádherný den.
Proti nám se táhne stádo ze vsi. A už jsme na kopci. Ten rozhled! Řeka se vine na deset verst a matně se modrá v mlze; za ní jsou nasáklá zelená luka, za lukami povlovné kopce a tam v dálce nad mokřinou křičí a krouží čejky. Vlahým leskem, jenž se rozlévá ve vzduchu, jasně proráží dálka, ale jinak než v létě. Jak volně se člověku dýchá, jak čilé jsou jeho údy, jak nabírá síly ovanut dechem jara!

A letní jitro v červenci! Kdo kromě myslivce zažil, co je to za rozkoš toulat se na úsvitě remízkem? Jako zelená linka se klade stopa vašich nohou ve zrosené, zbělalé trávě. Rozhrnete mokrý keř, a ovane vás nasbíraná teplá vůně noci; vzduch je všecek prosycen svěží hořkostí pelyňku a medovou vůní pohanky a jetele; v dálce strmí doubrava a červeně blýská v slunci; dosud je čerstvo, leč denní žár už je cítit. Hlava se zemdleně točí z tolika libých vůní, křovisku nevidět konce. Až leda někde v dálce žloutne zrající žito a v úzkých proužcích se červená pohanka. Teď zaskřípal vůz, krokem přijíždí sedláček, nejdříve staví do stínu koně. Pozdravíte se s ním a jdete dál — a za vámi vesele zazvoní kosa. A slunce stoupá výš. Tráva rychle schne, už se dělá horko. Uplyne hodina dvě. Obloha při krajích tmavne a zmrtvělý vzduch sálá palčivým žárem.
„Kde bych se tu mohl napít, kmotře?” ptáte se žence.
„Tamhle v rokli je studýnka.”
Hustým ořeším prorostlým chytlavou trávou scházíte na dno rokle. A vskutku, přímo pod sráznou stěnou se ukrývá pramen; mladinký doubek nedočkavě rozprostřel nad vodou široké větve; velké stříbřité bubliny kolébavě stoupají ode dna pokrytého jemným sametovým mechem. Padnete k zemi, uhasíte žízeň, ale jste líní se hnout. Ležíte ve stínu, dýcháte voňavé vlhko, je vám dobře, ale keře proti vám žhnou a až jakoby žloutnou v slunci. Ale co to? To vítr najednou zadul a přehnal se kolem a vzduch se okolo zachvěl: že by to bylo hřmění? Vyjdete z rokliny ven. Co ten olověný pás na obzoru? Houstne to žár či blíží se mrak? Ale teď už se slabě zablesklo. Tak je to přece bouřka! Dokola ještě jasně svítí slunce — lovit se dosud dá. Leč mrak roste a roste a jeho blízký okraj se teď protáhl, poklesl, rozklenul. Tráva, křoví, všechno teď naráz zhaslo. Honem! Tamhle je myslím seník… honem! A už jste u něho, vevnitř. A teď si jen lij, dešti! Jen si šlehejte, blesky! Tu a tam skápne voda slaměnou střechou na vonné seno. Ale už zase vysvitlo slunce. Je po bouřce, vycházíte ven. Bože, jak vesele jiskří všechno kol vás, jak je vzduch svěží a řídký, jak voní jahodami a houbami!

Ale už přichází večer. Červánky zaplály požárem a zalily půlku oblohy. Slunce zapadá za obzor. Vzduch blízko vás je nějak nápadně průzračný, až skleněný; v dálce se stele měkká mlha na pohled jakoby teplá; zároveň s rosou padá nachový třpyt na palouky ještě před chvílí zalité proudy tekoucího zlata; od stromů i keřů i vysokých stohů sena už lehají dlouhé stíny. Slunce zapadlo; na nebi vzešla hvězda a chvějivě mrká v ohnivém moři západu. Teď už však moře bledne, obloha začíná modrat, stíny pozvolna mizí a vzduch se nalévá mlhou. Je čas jít domů, do vsi, do chalupy, kde máte nocleh. S puškou přes rameno kráčíte rychle, ač vás únava zmáhá. A zatím se snáší noc; po dvaceti krocích už není vidět; psi už se jen tak tak bělají ve tmě. Tamhle nad černými keři se při okraji oblohy trošinku jasní. Co je to? Požár? Ne, to vychází měsíc. A tamhle dole, napravo, už mrkají světýlka ve vsi. A už je tu konečně i vaše chalupa. Okýnkem vidíte stůl, na něm bílý ubrus, hořící svíci, večeři…

A jindy si člověk dá zapřáhnout bryčku a vydá se do lesa na jeřábky. Je veselé projíždět úzkým chodníčkem ve vysokém žitě. Klasy vás zvolna šlehají přes tvář, chrpy se chytají za nohy, křepelky kolem křičí, kůň líně kluše. A už je tu les a v něm stín a ticho. Vysoko nad vámi šepotají statné osiky; dlouhé, převislé větve bříz se ledva pohnou, mohutný dub stojí jako vojín u krásné lípy. Jedete zelenou cestičkou posetou stíny; veliké žluté mouchy nehybně visí v nazlátlém vzduchu a náhle odlétnou; roj mušek víří, ve stínu svítí, na slunci hasne; ptáci poklidně zpívají. Zlatý hlásek pěnkavčin je pln nevinné, sdílné radosti a snoubí se s vůní konvalinek. Dál, dál, hlouběji do lesa. Les je čím dále tišší. Podivné ticho vám padá do srdce; však i kolem vás je to dřímotné ticho. Až teď zavanul vítr a vrcholky stromů se rozšuměly jako vodopád. Loňským hnědým listím tu a tam prorůstá vysoká tráva; hříbky stojí osaměle pod svými kloboučky. Náhle vyskočí ušák a pes za ním vyrazí s hlasitým štěkotem.

A jak je týž les pěkný na podzim, když přilétají sluky! Ty nehnízdí hluboko v lese, ty hledejte při kraji. Nefouká vítr ani nesvítí slunce, není světlo ani stín, není pohyb ani hluk, měkkým vzduchem se rozlévá podzimní vůně podobná vůni vína; mlžný obláček sedí v dáli nad žlutými poli. Mezi holými hnědými větvemi stromů se poklidně bělá nehybná obloha; na lípách někde ještě visí poslední zlaté lístky. Vlhká země se pružně poddává nohám; vysoké, suché býlí se ani nepohne, dlouhá vlákna se lesknou na vybledlé trávě. Hruď klidně dýchá, leč do duše se vkrádá podivný neklid. Jde Lovcovy zápisky te podél lesa, hledíte za psem, a přitom se vám z paměti noří milované obrazy, milované tváře, mrtvé i živé, a dávno zapomenuté dojmy se nečekaně probouzejí; obraznost se vznáší a přelétá jako pták a všechno vám jasně plyne a stojí před očima. Srdce ve vás najednou zatrne a rozbuší se, pak vášnivě poskočí a hned se zas vnoří do hlubin vzpomínek. Celý váš život se rozvíjí lehce a rychle jako svitek; a člověk teď ovládá celou svou minulost, všechny své city a síly i svou duši. A nic vůkol mu v tom nepřekáží — ani slunce není, ani vítr, ani šumot…
A podzimní, jasný, už trochu chladnější a zrána mrazivý den, kdy bříza celá zlatá se jako pohádkový strom malebně rýsuje na světlounce modravém nebi, kdy nízké slunce už nehřeje, září však jasněji než v létě, kdy osikový hájek celý třpytivě prosvítá, jako by mu bylo veselo a lehko, že stojí holý, jinovatka ještě blýská na dně dolin a čerstvý vítr tichounce šustí a honí spadalé zkroucené listí, kdy řekou vesele běží modravé vlny a rytmicky houpají nahoru dolů rozběhlé hejno hus a kachen; kdesi v dálce klape mlýn zpola obrostlý vrbovým houštím a nad ním čiperně krouží holubi a barevně se blýskají ve světlém vzduchu.

Pěkné jsou také letní mlhavé dny, i když je myslivci nemají rádi. Za těchto dnů se nedá střílet: pernatec, jenž vzlétne krok před vámi, ihned zmizí v bělavém cáru stojaté mlhy. Ale jak ticho, jak hluboké ticho je všude kol vás! Všechno je vzhůru a všechno mlčí. Přejdete kolem stromu, a na něm se lísteček nehne — strom si hoví. Jemnými výpary, rovnoměrně rozlitými ve vzduchu, vidíte před sebou dlouhý černý pruh. Myslíte, že je to blízký les; přijdete blíž — a les se promění ve vysokou řádku pelyňku na mezi. Nad vámi, kolem vás, všude je mlha. Až teď zlehka zavanul vítr a zamžený cípek světlounce modrého nebe prosvitl řidnoucí parou, z níž jako by stoupal dým, a už se jí prodral nazlátlý žlutý paprsek a řine se dlouhým proudem, přejede po polích, opře se do háje — a už se zas všechno zatáhlo šerem. Dlouho trvá ten zápas; ale jak nevýslovně nádherný a jasný nastane den, když světlo konečně vítězně zazáří a poslední vlny prohřáté mlhy se buď převalují a stelou jako plátno, nebo se stočí a zmizí daleko v jemně zářící výši…

A teď jste se vydali do vzdálenějších míst, do stepi. Jistě deset verst jste se kodrcali polními cestami, až konečně je tu silnice. Dlouho, dlouho jedete kolem nedohledných řad povozů, kolem zájezdních hospůdek, kde pod stříškou syčí samovar, vrata jsou dokořán a na dvoře stojí studna, jedete od jedné vesnice k druhé, mezi nedozírnými lány, podle zelených konopišť. Straky přeletují po rokytí, ženské s dlouhými hráběmi se loudají po poli; pocestný v chatrném nankinovém fráčku s ranečkem na zádech unaveně kráčí co noha nohu mine; těžký statkářský kočár s šestispřežím urostlých, znavených koní pluje proti vám. Z okna trčí roh polštářku a vzadu na stupátku, na pytli z rohože sedí přikrčen lokaj v kabátě zastříkaný až po uši a přidržuje se provázku. A toto je okresní městečko s bídnými roubenými domky všelijak sesedlými na bok, s nekonečnými ploty, s nevlídnými zděnými stavbami kupců, se starobylým mostem nad hlubokou strží. Dále, dále! A už jsme ve stepním kraji. Pohled z vršku — jaká to krása! Oblé, nízké kopce celé zorané a oseté se rozbíhají v širokých vlnách, mezi nimi se vinou rokliny zarostlé křovím a malé hájky jsou tu roztroušeny v podlouhlých ostrovech, ode vsi ke vsi běží úzké cestičky, bělají se kostelíky, ve vrbinách se živě blyskotá říčka na čtyřech místech zadržená hrázemi, daleko v poli stojí v řádce za sebou dropi, stařičký panský dům s pomocnými staveními, ovocným sadem a humnem sedí přikrčen u malého rybníka. Ale vy jedete dál, ještě dál. Kopce jsou nižší a nižší, stromy skoro žádné. A tady už konečně je ta pláň, ta nedozírná step…!
A chodit za zimního dne ve vysokých závějích na zajíce, dýchat mrazivý ostrý vzduch, mimoděk mhouřit oči před oslnivým drobounkým jiskřením kyprého sněhu, kochat se zelení nebe nad červenavým lesem!… A první jarní dny, kdy se všechno kolem vás třpytí a sesouvá, kdy těžkou parou tajícího sněhu už voní ohřátá země a na lysinkách, v šikmých paprscích slunce důvěřivě zpívají skřivánci a potůčky s veselým zurčením a bubláním se prudce valí z rokle do rokle…

Leč je čas končit. A když už mluvím o jaru — na jaře je i loučení snadné, na jaře lákají dálky i ty, kdo jsou šťastni…
Sbohem, čtenáři, a přeju vám hodně štěstí.

The post Turgeněv. Jak Lovcovy zápisky opěvující přírodu pomohly zrušit nevolnictví v Rusku first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin začal psát román ve verších v roce 1823, když mu ještě nebylo 24 let!!! a dokončil ho až o osm let později, v letech 1830-31 v Boldinu. Už ve své době neměl román konkurenci. Dnes je Evžen Oněgin jedno z nejslavnějších děl ruské i světové literatury. Nejchytřejší román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdo napsal.

Dílo vycházelo ve své době po kapitolách, jako napínavá série a byl velmi populární.
Čtenáři s napětím čekali na další díl. Toho Puškin využil a se zvláštní škodolibostí na závěr všechny šokoval.
Traduje se, že si pravděpodobně řekl:
„“Ай да Пушкин, ай да сукин сын!“
„Ach ano Puškin, ach ano zkurvysyn!“
“Cукин сын“ se ale v té době používal jako humorný výraz obdivu, něco jako „sakra dobrý“
Pak se ale zjistilo, že tento výrok ve skutečnosti řekl až po napsání tragédie ve verších „Boris Godunov“. ))

Puškin (26.5. 1799 – 29.1. 1837) byl ve své době skutečným tvůrcem nového ruského románu a jazyka.
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov.
Už při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina.
Je to také jedno z prvních realistických děl ruské literatury, které popisuje životy současníků a každodenní detaily bez idealistického romantismu či sentimentu.

Puškin a Deržavin. Obraz Repin. 1911.

Car Mikuláš I. po osobním rozhovoru s Alexandrem Puškinem 8. září 1826 v Moskvě, krátce po korunovaci a po propuštění Puškina z vyhnanství) večer téhož dne na plese prohlásil:
„Dnes jsem dlouho mluvil s nejchytřejším (умнейшим) člověkem v Rusku.“

Puškinův román ve verších je nesmírně propracovaný Jak v detailech, postavách a prostředí, tak svou strukturou.
Dodnes uchvacuje čtenáře svou promyšlenou a složitou kompozicí, množstvím témat, neuvěřitelně přesným popisem detailů každodenního života a hloubkou postav vykreslených s bezkonkurenční dovedností. A to vše napsáno s lehkostí génia.

Mimochodem Puškinův génius spočívá také v jeho filigránské schopnosti rýmovat.
Jeho rýmy jsou přirozené a samotný verš zní v ruštině mimořádně harmonicky.
„Evžen Oněgin“ není jen veršovaný. Každý řádek má svou vlastní jasnou vnitřní strukturu, kterou básník v celém románu sleduje.
V literární vědě se dokonce objevil termín oněginskaya strofa.

Oněginská strofa

Unikátní veršová forma, kterou Puškin vytvořil speciálně pro román Evžen Oněgin.
Základní charakteristika je 14 veršů (stejně jako sonet)
jambický čtyřstopý verš (většinou 8–9 slabik)
Velmi specifické rýmové schéma: aBaB ccDD eFFe GG
Velká písmena = ženské rýmy, přízvuk na předposlední slabice
Malá písmena = mužské rýmy, přízvuk na poslední slabice)
Puškin v ní dokázal spojit lehkost, ironii, vyprávění i hluboké myšlenky. Strofa je zároveň pevná i pružná a dovoluje rychlé střídání tónů od vtipu k melancholii. Působí velmi přirozeně, téměř jako mluvená řeč.
Dodnes se považuje za jeden z největších formálních vynálezů ruské poezie a mnozí básníci se ji později snažili napodobit.

a- Můj strýc byl mužem cti a v době,
B- kdy opravdu se roznemoh,
a- všem lidem vnukal úctu k sobě,
B- což bylo nejlepší, co moh.
c- Kde lepší vzor se vidět udá?
c- Můj Bože, jaká to však nuda,
D- s nemocným sedět noc i den
D- a na krok nedostat se ven!
e- Jaká to přetvářka v mém věku,
F- baviti položivého,
F- podušky rovnat pod něho
e- a chmurně nad přípravou léků
G- vzdychat a přitom myslit zas:
G- Kdy konečně tě vezme ďas?

(Překlad Josef Hora)

Rýmové schéma této strofy:
a B a B c c D D e F F e G G
Rozdělení strofy podle rýmů:
aBaB – střídavé rýmy (začátek, uvedení myšlenky)
cc – sdružené rýmy
DD – sdružené rýmy
eFFe – obkročné rýmy
GG – závěrečné sdružené rýmy (pointa)

Děj románu Evžen Oněgin je napínavý.

Evžen Oněgin, znuděný petrohradský šlechtic, se po smrti strýce stěhuje na venkovské panství. Seznámí se s mladým básníkem Vladimírem Lenským a sestrami Larinovými – Olgou (Lenského snoubenkou) a Taťanou.
Taťana se do Oněgina zamiluje a napíše mu milostný dopis. Oněgin ji ale chladně odmítne a z vesnice odjede.
Po čase na plese, kam dorazí na pozvání Lenského, začne Oněgin flirtovat s Olgou.
Lenský vyzve Oněgina na souboj a ten ho zabije.
Oněgin odjíždí a dlouho cestuje. Po letech se v Petrohradě znovu setká s Taťanou, teď už vdanou za vlivného knížete.
Oněgin se do ní zamiluje a prosí o její lásku. 
Puškin skrze Oněgina Taťáne píše své pozdní vroucí vyznání. Je to dopis zkušeného a dospělého muže, kterého poprvé v životě zaslepilo milostné vzplanutí.
Taťana ho ale odmítne a zůstává věrná manželovi.

Oněginův dopis Taťáně

„Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?
A jaký podnět, může býti,
pro zlobný posměch dávám v něm!
Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti,
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále…
Nebohý Lenskij v oběť pad…
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehdá vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!
…

Slavný Taťánin dopis Oněginovi zná každý Rus.

Ne-li celý, tak alespoň pár vět. Mladičká dívka ponořena do světa knih, se zamiluje do Oněgina, který se náhodou ocitne v jejich vesnici. Tuší, že by neměla podlehnout, obává se z jeho strany podvodu, ale přesto nechává rozhodnutí v jeho rukou.
Cynický Oněgin si jejího postoje nesmírně cenil a nakonec její lásky skutečně nezneužil.

Taťánin dopis Oněginovi.

Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla,
a věřte nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář i hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …. Z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme…

Překlad Josef Hora

Vychutnejte si originál!

Письмо Татьяны к Онегину

Я к вам пишу — чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать.
Но вы, к моей несчастной доле
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.
Сначала я молчать хотела;
Поверьте: моего стыда
Вы не узнали б никогда,
Когда б надежду я имела
Хоть редко, хоть в неделю раз
В деревне нашей видеть вас,
Чтоб только слышать ваши речи,
Вам слово молвить, и потом
Все думать, думать об одном
И день и ночь до новой встречи.
Но, говорят, вы нелюдим;
В глуши, в деревне все вам скучно,
А мы… ничем мы не блестим,
Хоть вам и рады простодушно.

Víte u jakého dopisu Puškin skutečně vycházel?

Druhá rovina románu Evžen Oněgin je dokonalou „encyklopedií ruského života“.

Označení “encyklopedie ruského života” poprvé použil Vissarion Grigorjevič Bělinskij, nejuznávanější literární kritik Ruska 19. století. A ujalo se.
V románu o délce 24 000 slov (něco přes 200 stran veršů) se Puškinovi podařilo podat ucelený obraz o tom, jak Rusko žilo v první čtvrtině 19. století. Podařilo se mu popsal skutečný šlechtický stav, život rolníků, petrohradskou vysokou společnost i starou moskevskou šlechtu. Ale mimořádně povedené jsou i jeho lyrické pasáže přírody. 

V Puškinově románu se střídají všechna roční období a krajiny středního Ruska.
Pro každý takový obraz nachází autor neuvěřitelně lyrický, ale přesto lehce zapamatovatelný popis.

Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.
…

Sníh tál již v teplém dechu jara,
z hor hrnuly se bystřiny
a z kalných vod se táhla pára
nad zatopené lučiny.
To usmívá se se snem v líci
příroda na rok svítající
a modrý jas jde od nebes.
Průzračný ještě dýše les,
zelení zachmýřený celý,
pestří se vyschlá údolí.
A pilná včela do polí
již letí z voskové své cely.
A noc co noc z tmy vyklíčí
do ticha tlukot slavičí.
…

Pojď, půjdem k vrchů polokruhu,
kde k řece běžíc, bystřina
proplétá po lukách svou stuhu.
Tu dole lípa začíná,
tu zpívá slavík noci, máji,
až plané růže nedýchají,
a jenom pramen v ticho zní.
Tu vidíš kámen náhrobní
růst pod vetchých dvou sosen prahy.
Poutníku, zastav se a čti:
„Vladimír Lenskij tady spí,
smrt smělých skosila ho záhy.
V ten a ten rok, v let toliku.
Spi klidně, mladý básníku!

(překlad Josef Hora)

Puškinovy aforismy z románu:
Jeho časté psychologické až filosofické postřehy se stávají známé aforismy.

„Čím míň jsme uchváceni ženou,
tím více se jí líbíme.
Tím lehčeji v síť nastraženou
ji lstivým slovem chytíme.“

„Snívám a letům není návratu.“

„Zvyk je nám dán shůry:
on nahrazuje štěstí.“

„My všichni jsme se učili po troškách
něčemu a jaksi.“

„Být lze rozumným člověkem
a myslet na krásu nehtů.

K čemu marně se přít s věkem?

Zvyk je despota mezi lidmi.“

„Kdo žil a myslel, ten nemůže
v duši nepohrdnout lidmi.“

„Proč tenkrát jenom navštívil jste nás?
V té osamělé vsi, v té poušti samé
bych byla nikdy nepoznala Vás,
i neznala bych hořké mučení…
Byla bych muže jiného si vzala
a hodnou, věrnou manželkou se stala.“

Proč číst Evžena Oněgina?
Protože je to nejchytřejší a nejvtipnější román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdy kdo napsal.

Puškin vytvořil nadčasový typ „zbytečného člověka“ (Lišnyj čelověk Oněgin), který ovlivnil celou ruskou literaturu.
Napsal jeden z nejpůsobivějších milostných dopisů světové literatury (Taťánin dopis),
Vytvořil z ruské zimy, plesů a venkova živý, ironický a dojemný obraz,
Dokázal se povznést nad lidskou hloupostí i tu vlastní.

Evžen Oněgin se čte i dnes jako moderní román, který vás osloví nejen hloubkou příběhu.

Kniha zdarma:  A.- Puškin / Evžen Oněgin >> pdf

The post Alexandr Puškin. Evžen Oněgin. Proč číst slavný světový román? first appeared on Čítárny.

V roce 1900 se inženýr Nikolaj Grigorjevič Kuzněcov (1875-?) nadchl pro automobil. Bylo to v době, kdy většina Rusů viděla první auta jen na obrázcích. Absolvoval Carské moskevské inženýrské učiliště, účastnil se prvních automobilových závodů a pracoval na Ministerstvu dopravy. A nakonec začal motory propagovat skrze vlastní časopis.

Jak Kuzněcov a Nage učili Rusy milovat motory

Od roku 1900 se Kuzněcov intenzivně věnoval teorii a praxi spalovacích motorů. Vlastnil automobil, řídil ho osobně a sám ho udržoval a opravoval . To bylo v tehdejším Rusku velmi neobvyklé. V roce 1905 se stal předsedou technické komise Petrohradského automobilového klubu.

Kuzněcov v roce 1907 společně s Andrejem Nagelem, známým závodníkem a vydavatelem, založil časopis „Dvigatel“ (Двигатель, Motor), který se věnoval motorům a spalovacím motorům.
Kuzněcov se stal šéfredaktorem a zajistil odbornou úroveň. Vlastnil technické nakladatelství (v Petrohradě, Něvský prospekt 65), které vydávalo právě tento časopis.
Nagel přinesl do projektu kontakty a sportovní renomé.
Časopis vycházel dvakrát měsíčně a téměř 10 let zůstal jediným specializovaným technickým vydáním tohoto druhu v zemi. Zde se diskutovalo o parních motorech, elektrických motorech a letadlech, aniž by se řešila politika.

Kuzněcov nebyl konstruktérem či výrobcem prvních ruských automobilů (ty byly spíše spojeny s firmami jako Lessner, Russo-Balt, Puzyrev nebo později AMO), ale byl významným popularizátorem a odborníkem na počátky automobilismu v Rusku. Podílel se na šíření znalostí o motorech a autech.
Spolu s bratry Rjabušinskými založil obchodní dům, který měl pro armádu postavit první moskevský automobilový závod AMO a začít vyrábět nákladní vozy (plány však přerušila revoluce 1917).

Nejstarší známé knihy o autech v Rusku

N. A. Pesockij (Н. А. Песоцкий)
Samohybná vozidla s parními, benzinovými a elektrickými motory; vozidla s pedály. Popis jejich konstrukce a funkce
«Самодвижущиеся экипажи с паровыми, бензиновыми и электрическими двигателями; экипажи с педалями. Описание их устройства и действия»
Tato kniha vyšla v roce 1898 a obsahovala i kapitolu o historii vzniku automobilismu a automobilového sportu. Stala se základním učebním a metodickým materiálem pro první ruské automobilisty a závodníky.

A. Tapechbaum (А. Тапехбаум)
O použití automobilů k přepravě cestujících a nákladů
«О применении автомобилей к перевозке пассажиров и тяжестей»
Také z roku 1898.

V roce 1909 Kuzněcov vydal třetí nejstarší knihu „Kurz automobilismu (Курс автомобилизма)
Knihu, kterou Ministerstvo války ocenilo jako „nejlepší“ a „nejoriginálnější“ příručku. Získala i cenu Vojenského ministerstva.
Do roku 1916 dosáhl celkový náklad pěti vydání přibližně 20 000 výtisků, přičemž v zemi bylo registrováno asi 13 000 automobilů.
Kniha vysvětlovala konstrukci automobilů, jejich provoz a opravy.
V roce 1911 Kuzněcov osobně předal své knihy Nikolaji II. během ocenění účastníků závodů v Sevastopolu.

V roce 1914 vyšla jeho praktická „Referenční kniha pro automobilisty“ s názvem „Jaký automobil si mám koupit?“
Byl to průvodce pro ty, kteří chtěli učinit informované rozhodnutí v záplavě značek a modelů.

Nejstarší konkrétní zmínky o autech v ruské beletrii.
Nacházíme je v povídce Alexandra Ivanovič Kuprina. Povídka «С улицы» (Z ulice, 1904)
Kuprin v povídce dává jedné postavě jen dvě charakteristiky: jezdí automobilem a živí se kuplířstvím. Automobil zde funguje jako znak luxusu a morálního úpadku.

Po říjnové revoluci v roce 1917 časopis přestal existovat.
Nagel odjel do Paříže, kde pokračoval v novinářské činnosti až do konce života a zemřel v roce 1956.

Po revoluci odchází Kuzněcov do Londýna.
Tam v roce 1922 začal vydávat ruský časopis „Mechanický transport“, snažil se navázat technické kontakty mezi Západem a Sovětským Ruskem. V rodné zemi bylo jeho jméno na dlouhá desetiletí zapomenuto.

The post První auta v Rusku. Kuzněcov a Nagel, první příručky a knihy first appeared on Čítárny.

Pokud řeknete „Boris Vasiljev – A jitra jsou zde tichá“, většina lidí si vybaví film než knihu. A není divu. Existují dvě výborné filmové adaptace (1972 a 2015), které jsou ale stejně silné jako původní povídka. Příběh rezonoval už v socialistických filmových klubech, díky mimořádnému vyprávění o lidském utrpení, přirozené odvaze a zrůdnostech Druhé světové války na území napadeného Sovětského svazu.

O čem je povídka …a jitra jsou zde tichá?

Proč je příběh tak silný?

„Člověk v nebezpečí buď úplně ztratí hlavu, nebo se stane mnohem lepším, než byl.“

FILM: …a jitra jsou zde tichá / 2015/ Režie: Renat Davleťarov

FILM …a jitra jsou zde tichá / 1972/ Režie: Stanislav Rostockij
Ocenění – Academy Awards / Oskar 1973
Osobně si myslím, že starší verze je jen o něco málo lepší, možná proto film vidělo přes 66 milionů diváků v SSSR (jeden z nejnavštěvovanějších filmů své doby).
Získal Státní cenu SSSR (1975) a byl zařazen do školních osnov.
V roce 2002 byl v anketě vyhlášen nejoblíbenějším sovětským filmem o Velké vlastenecké válce.

The post A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války first appeared on Čítárny.

Publicista a novinář Jan Petránek.
Jasné a věcné argument jednoho z našich nejlepších novinářů, který už má zákaz vstupu nejen do České televize, protože odmítá černobílé vidění událostí ve světě i u nás doma.
Můžeme potvrdit, že to, co řekne Jan Petránek je skutečná realita na rozdíl od mnoha výpotků tzv. expertů z českého mainstreamu.
Zde jsou jeho komentáře k současnému Rusku v roce 2016 na semináři Mýty o Rusku ze dne 5. dubna 2016.
Po téměř 10 letech je vidět, že jeho profesionální vidění světa bylo neuvěřitelně přesné.

Zdroj: https://www.youtube.com/@citarnyknihy

Jan Petránek (28.12. 1931 – 10.11. 2018)
Byl vynikající a populární český novinář, rozhlasový komentátor, literát, textař a disident.
Vždy byl velmi respektovaným komentátorem s širokým rozhledem a osobitým stylem. Zastával konsistentní a hlavně kritické postoje a trval na používání objektivního informování. To se mnohým mediálním probruselským ideologům nelíbilo, takže ke konci svého života byl někdy s nelibostí zván do ČRo i ČT.

Vystudoval Českoslovanskou akademii obchodní. Od 1951 pracoval v Československém rozhlase jako redaktor zaměřený na zahraniční vztahy a kosmonautiku. Působil jako zahraniční korespondent v Indii, Pákistánu, SSSR, Vietnamu a Číně.
V roce 1968 komentoval v přímém přenosu invazi vojsk Varšavské smlouvy a v roce 1969 přistání Apolla 11 na Měsíci.
Za normalizace byl z rozhlasu vyhozen, pracoval jako topič v kotelně (Mitas) a byl sledován StB.
Signatář Charty 77, přispíval do samizdatových Lidových novin.

Po listopadu 1989 se vrátil do rozhlasu a Lidových novin, zaměřoval se na postsovětský prostor. Do důchodu odešel v roce 1993, ale dál komentoval.
Člen skupiny Šanson – věc veřejná (psal texty písní).
Překládal historické práce (dějiny USA a Středního východu). Knihy jsou převážně memoárové, esejistické a beletristické.
Držitel ocenění: Cena Ferdinanda Peroutky (2011), medaile Za zásluhy I. stupně (2015), Krameriova cena (2016), Síň slávy Českého rozhlasu.

Knihy:

Jan Petránek / Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi / Noční verše z kotelny (Radioservis, 2018)
Hlavní esejistická kniha. Obsahuje osm esejů, v nichž se zabývá základními otázkami života (vznik života, smysl existence, mezinárodní a mezilidské vztahy, uspořádání světa). Kombinuje osobní vzpomínky, nadhled a filozoficko-publicistické úvahy.
Druhá část knihy je básnická sbírka Noční verše z kotelny (z doby, kdy pracoval jako topič). Kniha je doplněna fotografiemi z autorova archivu.

Jan Petránek / Na co jsem si ještě vzpomněl
(privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století) (Radioservis, 2014)
Memoárová kniha s silnými esejistickými prvky. Obsahuje vzpomínky na klíčové okamžiky života (zahraniční korespondence, rok 1968, normalizace, Charta 77), propojené reflexemi a komentáři k dějinám 20. století. Není to čistá autobiografie, ale spíš osobní zamyšlení nad historií a společností.

The post Jan Petránek. Novinářská legenda o ruských mýtech se zdravým rozumem first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin stvořil jednu z mimořádně jinotajných básní, kde nám předstírá mnoho obrazů ze života a vývoje společnosti. A nedejte se mýlit jednoduchým obsahem, u kterého začíná a končí jakýkoliv školní výklad.

Obsah je velmi jednoduchý. Posuďte sami:
Bezvýznamný petrohradský úředník Jevgenij přichází za sychravého večera domů plný obrazů, které se mu pak vkrádají do snu.
V něm vidí rozvodněnou Něvu, zatímco on sedí na mramorovém zvířeti. Sen byl velmi živý a Jevgenije pronásleduju i po probuzení. Pátra ve své minulosti, ale domek Parašin „zchátralý domek“ nenalézá. Při tom přichází o rozum a zdá se mu, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Nakonec umírá na bezejmenném malém ostrově.

Puškin zvolil opravdu neobvyklý rytmus poémy. Je to možná první věc, která podchytí vaši pozornost.
A pokud jste hloubaví a vzdělaní začnete velmi brzy brzy vidět celou škálu jinotajů, symbolů, narážek. Ty vytvářejí naprosto jedinečnou mysterióznost poémy a poukazuje na geniálního ducha Puškina, kterého sám Car označil za nejchytřejšího člověka říše.

Samotný příběh básně je jen první rovina.
Pokud ale začneme chápat souvislosti, pak v poémě brzy pocítíme ducha mimořádného vzdělání Puškina, jeho historické znalosti i vědomosti o Bibli, povědomí o židovské, staroegyptské kultuře, sociální cítění, psychotické vnímání jak individuální tak společenské.
Vzhledem k mladému věku autora je naprosto zřejmé, že Puškin génius rozhodně byl.

V roce 1994 vyšla v Petrohradu nevelká kniha s názvem „Nepublikovaný Puškin“.
V ní se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. Kniha >>

Měděný jezdec, to vám není měděný had.
Velmi podrobný rozbor Puškinovy poémy Měděného jezdce pro náročného čtenáře. Kniha>>

Poému Puškina Měděný jezdec čtěte pomalu a rozvážně…

Příběh, v této povídce vylíčený, se zakládá na pravdě. Podrobnosti povodně jsou vzaty z tehdejších časopisů.
Zvědaví čtenáři mohou si přečísti zprávu napsanou V. N. Berchem.
Alexandr Puškin

PROLOG

Na břehu pustých vod On stál –
dum velkých pln – a hleděl v dál,
kde širé řeky vlny spěly
v náručí moře; vesloval
na ní jen rybák osamělý.
Na březích čnělo z rákosin,
pár chatek, kde žil chudý Fin
uprostřed blat zdivočelý;
a les, který kryl věčný stín,
kam nepronikly slunce střely,
kol šuměl.

On snul dumu svou:
To město, jehož základ kladu,
svůj tady věčnou vyhrůžkou
sousedům švédským ze západu.
Zde příroda nám velí stát,
v Evropu okno prorubat; pozn. 1
zde konečně nám dáno moře.
Sem po nové jim pláni vod
vlajky všech zemí o závod
se sjedou po prostoře.

Sto přešlo let, sto přešlo zim:
v severských zemí pyšnou slávu
z tmy pralesů a ze slatin
pozvedlo město mladou hlavu;
tam, kde dřív finský rybák stál,
přírody odstrčené dítě,
a s nízkých břehů házíval
v černavé vody vetché sítě,
nevody řídké, – nyní tam,
urvány mořským mělčinám,
tísní se masy domů zděných,
paláců, věží; korábů
dav sjel se z moří neviděných
sem do bohatých přístavů.
Do žuly Něva oděla se,
v oblouku mostních krajkoví,
zelených parků listoví
ostrovy skrylo v plaché kráse;
před mladší sestrou zářící
i staré Moskvy bledne sláva –
jak vdova carevna když vzdává
svůj hold mladistvé cařici.

Mám rád tě, Petra dílo hrdé,
mám rád tvůj strohý, strojný řád,
nábřeží tvojich žuly tvrdé,
vladařské Něvy majestát,
mám rád tvých parků mříže sličné
i zádumčivých nocí tvých
tmu jasnou, světlo bezměsíčné,
kdy v pokoji svém sám a tich
bez lampy čítávám a píši,
co masy domů venku dýší,
spí – polosvětlem zality –
pod jehlou Admirality,
kdy s večerem svítání splývá
a nepotřísní noční tma
nazlátlé nebe – noci zbývá
jen půlhodinka malinká.
Mám rád tvé zimy kruté hněvy,
vzduch nehybný, třeskutý mráz,
let saní podél širé Něvy
i dívčích tvářé zrudlý jas
i lesk a šum a bzukot bálů
i mládenecký bujný sněm,
hovory družné u pohárů,
plamínek modrý nad punčem.
Mám vojáků rád skutou řadu,
pěšáků, koní plavný švih,
když pochodují na parádu
po pláni polí Martových:
nad rozvlněným mořem šiků
praporů cáry zedraných,
blýskavé čáky granátníků
s průstřely z bitev vítězných.
Mám rád, ó pyšná citadelo,
tvých bastionů dým a ryk,
když říší slavně hřímá dělo,
že narodil se následník,
či nepřítel že v zemi vnik
a Rus ho porazila stará,
nebo že puklý modrý led
unáší Něva v širý svět
a bouří – cítíc přídech jara. pozn. 2

Stůj v slávě, Petra dílo, stůj
tak jako samo Rusko pevně,
usmiř se s tebou základ tvůj,
zkrocené živly vod i země;
na pokoření, na hněv svůj
nechť finské vody zapomenou
a neruší svou marnou pěnou
zbůhdarma Petrův věčný sen!

Jak strašlivý byl příběh ten,
jak vzpomínka naň posud svěží…
Chtěl bych vám o něm zprávu dát:
povídku, na níž smutek leží,
začínám, braši, vykládat.

ČÁST PRVNÍ

Po zachmuřeném Petrohradu
zavály větry listopadu.
V nábřeží bily, hučely,
syčely, řvaly vodstva hory;
v své nepokojné posteli
Něva se zmítala jak chorý.
Déšť zoufale bil do oken
a plašil noc a trhal sen;
skřípěly okenice domů…
V půlnoční syrou hodinu
Jevgenij mladý přišel domů…
Tím jménem svého hrdinu
nazývat budem. Dobře zní,
mé pero dávné přátelství
má k němu. Příjmí třeba není
nám dnes k tomuto vyprávění,
ač kdysi třeba slávy stín
i je kryl, možná kdysi znával
je i sám starý Karamzin
a vroucně o něm vykládával.
Však na ně zapomněl náš věk
už dávno. Tak tedy náš rek
v Kolomně bydlí, slouží kdesi,
známých se straní, nepřeje si
znát slavné předky, ani let
zapomenutých, dávných let.

Tak domů přišel náš Jevgenij,
plášť svlékl, šaty; unaven
ulehl – nespal pohroužen
v myšlenky různých chmurné chvění.
Nač myslil? Na to, že je chud,
že jak všem chudým brání stud
jinak než prací dobývat si
svobody, chleba, že bůh přec
chytrosti, peněz moh by jaksi
mu přidat. To je jistá věc,
že prázdní lidé žijí šťastně,
nechytří, líní – a v tom vlastně
života vtip je nevtipný!
Že slouží jen dva roky; škoda
je taky, – myslil, – nepohoda,
že přestat nechce; tyto dny
povodeň stálé stoupá: mosty
přes Něvu brzy stáhnou: k zlosti –
tak neuzří dva, tři dny teď
Parašu – zatracený svět!

Tak snil. A smutno Jevgeniji
bylo tu noc a jen si přál
neslyšet kapky, které bijí
mu do oken, by netřískal
vítr tak venku… pozn. 3

Oči klíží
konečně spánek. A již hle!
z tmy noční deštěm prochladlé
den bledý bojácně se plíží…
Den hrůzy!

Něva celou noc
drala se k moři proti bouři,
rvala se, řvala v pěny kouři…
Však nezdolaná moře moc…
Po ránu stojí na nábřeží
diváků zástup ztrnulý,
zří, jak se Něva vzpírá, věží
a tříská čelem do žuly.
Však od zálivu větry sílí,
cestu ji hradí, zastaví,
zpět teče Něva, vzteky šílí
a ostrovy už zaplaví,
město se v lázni vichru koupá
a Něva roste, bubří, stoupá,
jak v kotli víří, vře a řve –
a náhle město napadne
kly jako šelma rozzuřená.
Vše prchá před ní. Pojednou
je prázdno všudy – vody jdou,
v náběhu sklepy zatápějí,
kanály mříže vyrážejí –
jak Triton vyplul Petrohrad
až po pás vodstvem Něvy spjat…

Vod útok! Zteč! Teď, s sta hromů!,
vlny už lezou v okna domů.
Snesených člunů kormidlo
se o zeď tře a drtí sklo.
Baráků trosky, komín, trámy,
boudy s mokrými plachetkami,
stržené mosty, okříny,
zbožíčko bledé chudiny,
i rakve vyplavené z hrobů
ulicí krouží s povodní.
Lid trne – soud hle! poslední!
Stůl, střechu vzala v jednu dobu
veliká voda!

V čas ten zlý
nebožtík car náš ještě Rusí
ve slávě vládl. Na balkon
si vyšel, slyšel řev a ston –
„Kde kárá Bůh, car mlčet musí,“ –
si tiše řekl. Smutně sed
a zamyšleně, hlavu v pěstích,
na potopu se porozhlédl.
Jezera stála na náměstích,
široké řeky v ulic kleštích
v ně tekly. Jako ostrůvek
ponurý – trčel palác z vody.
Car zvedl hlavu, slovo řek:
a do větru a nepohody
na těžkou cestu v pontonech
vyjeli jeho důstojníci pozn. 4
lid spasit strachem šílející,
tonoucí houfně po domech.

Tou dobou na náměstí Petra,
kde nová stavba k nebi vzlétla
a nad vysokým schodištěm
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
na jednom jízdmo, hrůzou v něm,
bez klobouku, jak ochromen
nehybně seděl, křížem ruce,
Jevgenij. Chvěl se v hrůzné muce,
ne o sebe však. Necítíš
můj Jevgeniji, výš a výš
jak voda stoupá, jak se pění,
déšť tluče chladný jako led,
jak vítr v divém burácení
ti klobouk s hlavy náhle smet?!
Na jedno místo jeho oči
se upírají nehnuté
na místo v dálce, kde se točí
vlny jakohory vzedmuté,
kde bouřka vyje, vříská v kouři,
na jedno místo – tam, kde krouží
nějaké trosky… Bože, tam
blizounko k mořským hlubinám
zří v duchu chatu u zálivu,
prostičký plůtek, starou jívu, –
tam bydlí vdova s cerkou svou,
s Parašou jeho milenou…
Než možná vše to vůbec není
a nyní jenom zdá se mi?
A život je jen prázdné snění
výsměšek nebe zemí?!

Jak začarován náš Jevgenij
sedí a hledí a s to není
seskočit srostlý s kamenem.
Kol něho voda, voda jen.
A zády k němu deště stěnou
se tyčí v majestátu svém
nad rozbouřené Něvy pěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém.

ČÁST DRUHÁ

Už však, hle, voda opadává,
Něva svůj vybouřila vztek,
jak dřív zas teče nazpátek,
na vzpouru pyšna sic – se vzdává,
za sebou kořist zanechává
štítivě, Iíně. Banditů
tak tlupa vpadne z úkrytu
do vsi a láme, loupí, krade,
rozbíjí, pálí; pokřik všade,
nadávky, rány v dál i šíř…
Kořistí ale obtěžkáni,
bojí se pronásledování
a utíkají ve svou skrýš,
po cestě lup svůj ztrácejíce.

Opadla voda, na ulice
vysvitlo plaché světlo již
a Jevgenij náš běží více,
než kráčí v strachu, naději
ke zkrotlé řeky ručeji,
kde vítězství, triumfu plny,
zlobivé kypí ještě vlny,
jak pod nimi by oheň plál;
pěn krajkoví v nich ještě pluje
a Něva těžce oddychuje,
jak kůň, jenž z bitvy přicválal.
Jevgenij nahoru a dolů
po řece patří, shlédne jolu
i zavolá si člunaře –
a přívozník odvahy plný
za groš ho přes bouřlivé vlny
rád převáží na druhý břeh.

Dlouho se záludnými víry
probíjel člunek statečně,
dlouho jej s plavci odvážnými
chapadly Něva vssát chce svými,
než popustí – tu konečně
člun přistal.

Po ulici známé
nešťastník do známých mu míst
běží a hledá. Je si jist?
Je to ten břeh, či zrak ho klame?
Spoušť vůkol. Všechno svaleno,
půl strženo, půl sneseno;
tu domek nachýlený stranou,
tam jiný se zdí nabouranou,
posunut třetí. Dokola
je za mrtvolou mrtvola
jak na bojišti. Náš Jevgenij
ve svém mučivém utrpení
utíká střemhlav hrůzou tou:
sudba se zprávou neznámou
jak s uzavřeným listem čeká.
Náš rek už letí předměstím,
už vidí záliv. Nedaleká
je chata s vetchým plůtkem svým.
Vtšai co je to?

Jevgenij stane,
popojde zpět, hladí si skráně.
Vrátí se… stane… jde zas dál.
Tu místo přec, kde domek stál;
tu jíva, tady vrátka tuší.
Kde dům však? Voda odnesla?

Jevgenij se zoufalstvím v duši
chodí a chodí do kola –
sám k sobě mluví, nahlas, tiše,
na jednou v čelo udeři se
a rozchechtá.

Zas noční mhla
na chvějné město nalehla;
však dlouho nespal starý, mladý
a do noci si vykládali
o dnešním dnu.

Když jitra svit
prorazil bledý mraků kryt
a nad tichou blýsk metropoli,
nenašel ani stopy už
včerejší hrůzy; purpurový
plášť zdobně zahaluje zlo.
Kolejí starou vše zas šlo.

Ulice opět oživily
a bezcitně zas po nich čilý
nárůdek spěchal. Úředník
do služby chvátá. Kramář vnik
do sklepa, odčerpává vodu
a zboží suší, počítá,
co vzala Něva rozlitá
a jak si vynahradí škodu
na bližních. Z dvorů zase už
sváželi Ioďky.

Milec Múz,
pan hrabě Chvostov, svými rýmy
už zpívá nesmrtedlnými
o povodni té, hrůze hrůz.
Než bědný, bědný můj Jevgenij!…
Nesnesl, běda!, jeho duch
obrazů strašných rozvichření
a zmát se. Stále bije v sluch
mu hukot větrů; Něva proudí
bolavou hlavou. Hrůzy pluh
zoral mu duši. Městem bloudí
v snu podivném zajetí.
Jde týden – měsíc přeletí –
můj rek už svého do podkroví
zapomněl cestu. Jeho kout,
když došla lhůta, pronajmout
chudému dali básníkovi.
0 věci své se nehlásil.
A světu záhy cizí byl.
Celý den bloudil, venku spával,
živil se tím, co kdo mu dával.
Šat na něm chátral odřený.
Házeli po něm kameny.
Drožkář ho časem přetáh bičem
a rek náš jako zmámený
se nehne. Nevyzná se v ničem –
kde je, kam jde. Necítí ran,
jak zdá se. Ve své věčné chůzi
nic nevidí. Je utýrán
hlomozným vichrem vnitřní hrůzy.
Nic netěší ho, neleká,
zvířete půl, půl člověka
vleče svůj osud. Z toho světa
dávno již není…

Jednou spal
v přístavu něvském. Dnové léta
šli k jeseni. A zadýchal
dešťový vítr. Vln zas val
na žuly stříkal ze tmy čnící,
bil v hladké schůdky – prosebníci
jako když bijí, v srdci strach,
na neuprosný soudců práh.
Nebožák procit. Deště příval
přístavem letěl, vítr zpíval
a jak by přehlušit jej chtěl,
ponocný čas svůj odbíjel.
Jevgenij vstal – a vzpomněl jasně
na starou hrůzu; nevstal vlastně,
vyskočil, běží, pojednou
se zarazí a oči tmou
blouditi začnou stínů křovím.
Divoký strach mu stáhl dech:
vidí, že stojí pod sloupovím
velkého domu. Na schodech,
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
a před ním v majestátu svém
na skále trčí deště stěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém. pozn. 5

Zachvěl se rek můj. Rozbřesklo mu
v hlavě se hrůzou. Poznává
místo, kde hrála záplava,
kde voda rvala základ domů,
smrt nesouc, zkázu, neštěstí, –
poznává lvy i náměstí,
Toho, jenž – tělo zahaleno
mhou – vzpírá hlavu měděnou,
Toho, čí vůlí osudnou
pod mořem město založeno…
Jak strašně tyčí se tu, hle!
Jaká to duma na čele!
A jaká síla je v něm skryta!
V tom koni jaký oheň plá!
Kam, pyšný koni, cesta tvá
a kde se spustíš na kopyta?
Nad propast, z níž dech prázdna vál,
osudů vládce, rci, ó rci mi,
zda svými prsty kovovými
Rus právě tak jsi nevzepjal?

Ubohý blázen hledí zdůly,
obejde modlu půlkruhem,
divokým ulpí pohledem
na tváři vládce světa půly.
Ztrnulo srdce. Hlavy tíž
nakloní na prochladlou mříž,
zuřivý oheň srdcem vzplane;
na očích mžitky krouživé,
zakypí hněvem. Hrozivě
před pohrdavou modlou stane
a zatne zuby, prsty v pěst:
“Ty divotvorný staviteli,”
hlas se mu vztekem zatetelí,
“však na tě taky…” Naručest
se zarazí a prchá. – Zočí
hrozného cara hrdou tvář
prošlehla hněvu rudá zář –
a pomalu se za ním točí…
Jevgenij prchá pustou tmou,
pádí a slyší za sebou
tak jako hromu rachocení
dunivé, těžké burácení
kopyt na dlažbu borcenou.
A v mihotavé luny blesku
vidí Jevgenij šílený:
zaťatou pěstí, v kopyt třesku
honí ho Jezdec měděný.
Kamkoli pádí ulic spletí
po Petrohradě mlčícím,
Měděný jezdec za ním letí
na koni břeskně zvonícím.
A od těch dob, když po náměstí
jde rek náš, tu se zmateně
rozhlíží, sevře ruce v pěsti,
k prsům je tiskne zděšeně,
jak by chtěl plachým stiskem ruky
konejšit srdce dravé tluky;
zmačkaným smekne kloboukem,
nevzhlédne vzhůru, obloukem
se soše vyhne.

Ostrov malý
v námoři leží. Občas jen
přistane s pozdním úlovkem
rybák u jeho hladké skály
chudou si ohřát večeři,
neb úředníček zaměři
v neděli na lodičce drobné
k pustému břehu. Nevzrostla
tu ani travka. Za povodně
velká tam voda zanesla
domeček vetchý. Jako trsy
černého keře z vody čněl.
Loňského roku odvezl si
jej bárkář. Vnitřek prázdný měl,
na prahu jenom blázna mého
trup našli zcela zteřilý
a na místě je j pohřbili
tam ze soucitu křesťanského.

Překlad Bohumil Mathesius.

Poznámky Alexandra Puškina:
1.
Algaroti kdesi řekl: „Péterbourg est la fenetre par laquelle la Russie regarde en Europe.”
2.
Viz verše knížete Vjazemského k hraběnce Z…
3.
Mickiewicz popsal v krásných verších předvečer petěrbuské povodně v jedné ze svých nejlepších básní Oleszkiewicz. Bohužel však je jeho popis nepřesný. Sněhu nebylo – Něva nebyla pokryta ledem. Náš popis je přesnější, i když nemá živých barev polského básníka.
4.
Hrabě Miloradovič a generál-pobočník Benkendorf.
5.
Viz popis pomníku u Mickiewicze. Jak Mickiewicz sám připomíná, je vypůjčen z Rubana.

Tento překlad připisuji Zdeňku Štěpánkovi – Bohumil Mathesius

The post Alexandr Puškin. Měděný jezdec. Co všechno je ukryto v mysteriózní poémě first appeared on Čítárny.

Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.

Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta.
A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“:
Básně nadchly Deržavina: „Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.

Puškin na toto legendární setkání vzpomínal:
„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.
Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše:

Moje studentská cela
Náhle se rozzářila: múza v ní 
Otevřela hostinu mladých vynálezů…
A svět ji přivítal úsměvem;
Úspěch nás poprvé povzbudil;
Starý Deržavin si nás povšiml
A na smrtelné posteli nás požehnal.

Později Ilja Repin namaloval obraz o této události.
Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Vzpomínky v Carském Selu

Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe,
v tichu spícím leží údolí i háje,
šedá mlha vnikla do lesa,
sotva šumí potok v dubinách,
dech sotva vanul na listí usnulém,
a měsíc tiše jako labuť pluje
řidkým stříbřitým oblakem.

Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří
kolem věcí, alej starých lip se leskne,
vidět vrch i luh.
Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba,
jak se odrážejí v skle kolísavých vod,
cáricou na poli se skvěje lilie hrdá,
rozkošná kvete o závod.

S kamenných vrchů vodopády stékají
řekou šumivou,
a tiché jezero tam pleská o najády
se svou vlnou lenivou.
Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí,
opřen o svahy,
nese se ku chmárám.
Či ne tu pokojné dni trávívali bozi?
Či ruské Minervy to chrám?
Není to severa raj noční — překrásný
carskoselský sad,
kde někdy, porazivše lva Ruska,
orel mocný šel s potěšením spočinout?

Bože! Jak utekly ty časy drahocenné,
kdy za panování Velké Ženy
to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené
kvetlo pod krovem tichosti.
Tu každý krok mi v duši rodí
vzpomínky zaniklých let,
tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí:
„Je všechno pryč, už Velké není.“

V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté
sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch,
a roky předešlé se zamihnou
a s nimi v uchvácení tichém duch.

On vidí: Vodou obklíčený,
nad skalou tvrdou, mechovatou,
se vznáší pomník, rozkřídlený
naň mladý orel přisedl,
a těžké řetězy a blesků křivé střely
sloup hrozný na třikrát dokola objaly,
na jeho podnoží valy,
co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily.

V ponurých sosnách husté stíny
vyzdvihly prostý památník,
ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění,
co slávy málo v tobě vznik!

Navěky žijící vy Rusky-Veličiny,
učené na bojích uprostřed nepohod!
Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny,
řeč půjde o vás s rodu v rod.

Ó, doba hlučná zbranných sporů
nám ruskou slávu stlumočila,
zrela, jak Suvorov, Rumjancev,
jak Orlov, Slovanů hrozní potomci,
blesky Perunovy se do vítězství hnali!

O smělých nájezdech jich světem šel chýr,
Petrov i Deržavin jim hymny zpívali
na strunách hromozvučných lýr.

Čas pryč je na památky hojný.
Dni století jsou nového.
Zas nové urážky a nový úžas vojny, —
trpět je úděl živého.

Zas lstivý, drzý je cár korunovaný,
zas krvavý meč stíská dlaň,
bič světa zasvištěl a v lítém boji
zas vzplanul hrozné žáře plamen.

Bystrými potoky sem běží nepřítel
a zas — povodeň.
Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží,
zadymila se krví zem,
pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály,
v žhavém rouše zažářil nebes kruh,
a opět po lesích se lidé poskrývali,
hrdzně marně v poli pluh.

Bez překážek se vrah k nám řítí,
ruší a ničí vše v prach,
čmoudění Bellony a stíny zahynulých
se spojily, v hromadách do temné mohyly
se za plukem pluk valí
a lesy hltá je už nocí stíněné…

No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!…
Čut zvuk meče a brnění.
Bojte se, nepřátelské řady:
Rusi se dali do práce
a mladý se starým na pole vojny spěchá,
jejich srdce pomstou hoří.

Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout,
vidíš, jak bojovník se v řeku mění
chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout
za víru, za cara.

Sápu se rozbujnělé koně,
údolí vojskem poseté,
za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné,
nadšením prsa zohřátá.

Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý,
a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít,
v povětří zhoustlém už sviští meč i střely,
a stříkla krev na štít.

Už srazili se. Rusi zvítězili,
Gal pyšný běží, by se skryl,
a nebes držitel v té předvečerní chvíli
herosa lúčem ovenčil.

No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý,
i když krev v borodinská pole lil,
ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy:
na baštách Kremlu stojí Gal!

Vy, místa Moskvy přeradostná,
kde za chlapeckých mých let
jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně,
kde nepoznal jsem smutku, bídu,
vy hleděly jste též na nepřítele kraje,
vás oheň požíral a krev vás zalila,
ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já,
jen duše hněvem sálala.

Kde stohlava je Moskvy krása,
ty překrás rodné země,
kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala,
tam teď jen sutiny.

Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží!
Není panských, carských paláců,
ty lehly popelem, jsou temné věnce věží,
a padly domy boháčů.

I tam, kde radost místo měla,
v stinných lesích, zahradách,
kde květy voněly a lípa šuškala,
tam uhlí teď, popel, prach.

V hodiny tiché a letní noci krásné
búřlivá veselost už nezalétí tam,
břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní,
mlčení — bez života…

No potěšením nechť ti je,
má drahá všech ruských měst:
Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje
udeřila, mstíc se, boží pěst.

Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu,
když bez ohlédnutí v bázni běží pryč,
když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu
a nahání je ruský meč.

Vy jste se báli vždy jejich zloby,
Evropy silná plemena,
ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby,
je konec hrůzy, strašení!

Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony,
co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen,
co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny?
Zmizel jak ráno strašný sen.

Rus v Paříži! Kde pochodeň msty?
Galie! Hlavu skloň!…
Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření,
olivu zlatou nese on.

V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí,
a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer,
on nepříteli ne skázu — spásu nabízí
a zemi dobročinný mír.

On — důstojný vnuk Kateřiny!
Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník,
patřící k slovanské družině,
mocí Aonid vyjádřit!

Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl
a nalil do hrudi,
já tebou nadšený bych do lýry
nebeskou harmonií bil
a zasvítil do časů tmy.

Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval
kdysi vojny, boj!
Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým
zahřmí zas tvůj nápev!

Nech znova hrdinův hlas ladný
k poctě znejí,
na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni,
nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje,
když slyší bojovný tvůj hlas!

Čteno na zkoušce 8. ledna 1815.

The post Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu first appeared on Čítárny.

Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) je znám svou “trilogií” začínající na „O“ – „Obyčejný příběh“, „Oblomov“ a „Obryv“. Sám spisovatel tvrdil, že jde o jedno velké dílo. V románech zachytil život a způsob života ruské společnosti během desetiletí.

„Luxus je neřest, ošklivost, nepřirozené zvrácení člověka za hranice přirozených potřeb, zvrhlost.
Gončarov

Ivan Alexandrovič Gončarov je ale znám hlavně jako autor Oblomova.
Podle této knihy natočil vynikající Nikita Michalkov seriál Несколько дней из жизни И.И. Обломова. Серия, 1979 a film Oblomov z roku 1980. Vzniklo také mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního světového kulturního dědictví.

Je to román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.
A vůbec nepomáhá, jak napsal v novele Strž (1869).

Člověk se necítí šťastný, pokud není žádný problém. Musíte ho praštit kládou po hlavě, pak bude vědět, že bylo štěstí, a ať je to jakkoli zlé, všechno je lepší než poleno.

Gončarov v románu Oblomov popisuje muže, statkáře Ilji Oblomova, který ve skutečnosti nežije, ale jen stereotypně přežívá. Den za dnem.
Ale jednoho dne jeho klidnou existenci naruší energická Olga Iljinskaja, která v něm probudí touhu po životě. Nicméně požadavky společnosti staví Oblomova před volbu: změnit se a opustit lenost, nebo dál uvadat ve zvyklé samotě.
Oblomov je to figura, která ve skutečnosti, v roce 1859, kdy se objevilo Gončarovovo dílo, byla docela neobvyklá.

Co je však zajímavé, po zrůdném kovidismu 2021-22, se přesně takový člověk stává ideálem společnosti, kterou prosazují progresivní liberáálové.
S ohnutým hřbetem poslušně pracuje z domova, dokonalý občan nemajíce námitky, aby byl plně kontrolován výměnou za osvobození od vlastního rozhodování. Dobrovolně kolem sebe vystavil mříže svého otroctví. Naprosto dobrovolně!!!

Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk neboli zbytečný člověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak si může být jist, že žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarov ho začíná popisovat takto:

Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.

Oblomov si povzdechl.
– Ach, život! – řekl.
– Co život?
– Dotýká se, není klidu! Lehl bych si a usnul… navždy…
– To znamená uhasil bys oheň a zůstal ve tmě! Hezký život! Ech, Iljo! Měl bys trochu filozofovat, opravdu! Život proběhne jako okamžik, a on by si lehl a usnul! Ať je to trvalé hoření! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta let! – zakončil – kolik by se dalo udělat věcí!
– Ty jsi jiný případ, Andreji, – oponoval Oblomov, – máš křídla: nežiješ, létáš; máš nadání, ješitnost, nejsi tlustý, netrápí tě ječmeny, neškrábe tě zátylek. Jsi nějak jinak stvořený…
– Eh, dost! Člověk je stvořen, aby si sám sebe uspořádal a dokonce změnil svou povahu, a on si narostl břicho a myslí si, že mu příroda poslala tuto zátěž! Měl jsi křídla, ale odhodil jsi je.

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

“Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.”….
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat…
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.”…

“Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.”…

“Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je…“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si…?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku…“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

“Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý… a… hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno…“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

Film Oblomov, Nikita Michalkov, 1980

Ivan Alexandrovič Gončarov. se narodil 18. června 1812 se v Simbirsku. Dnes je jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu v ruské literatuře.
Gončarov měl dar klidu a vyrovnanosti. To ho odlišovalo od spisovatelů druhé poloviny 19. století, posedlých duchovními vzplanutími a pohlcených společenskými vášněmi. Dostojevskij byl fascinován lidským utrpením a hledáním světové harmonie. Tolstoj toužil po pravdě a vytváření nového náboženství.
Gončarov byl střízlivý, vyrovnaný a prostý. Mnozí klasika vnímali jako nehybného, líného a apatického člověka.
Osobnost spisovatele byla úzce spjata s osobností jeho hrdiny – Iľja Iľič Oblomov.
Blízcí Gončarova mu říkali… princ lenosti. Toto přezdívka však byla spíše žertovná, protože člověk, který Gončarova dobře znal, nemohl nevidět hlubokou vnitřní i vnější práci spisovatele.
Spisovatel měl úžasný umělecký talent: nedával hotové závěry, ale zobrazoval život takový, jaký ho viděl jako umělec, aniž by se pouštěl do abstraktní filozofie a mravokárství.
V střetu patriarchálního řádu s vznikajícím buržoazním Gončarov viděl nejen historický pokrok, ale i ztrátu mnoha věčných hodnot.

Výpisky: Gončarov / Oblomov

„Ano, nelze žít tak, jak se nám zachce – to je jasné. Upadnete do chaosu protikladů, které ani nejchytřejší a nejodvážnější lidská mysl nedokáže rozmotat! Včera jste si něco přáli, dnes to vášnivě dosahujete, až do vyčerpání, a pozítří litujete toho, co jste si přáli, a pak proklínáte život za to, že se to stalo…“

“Byl to „starší muž v šedém fraku, s dírou pod paží, odkud trčel kus košile, ve stejném šedém vestě, s měděnými knoflíky, s holou lebkou jako koleno a s neuvěřitelně širokými a hustými světle hnědými kníry s šedinami, z nichž by každý stačil na tři plnovousy“.

“Nade vše cenil vytrvalost při dosahování cílů: to byla v jeho očích známka charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodepřel respekt, bez ohledu na to, jak nedůležité byly jejich cíle.”

“Myšlenka se volně procházela po tváři jako volný pták, poletovala v očích, usedala na pootevřené rty, schovávala se v záhybech čela, pak úplně zmizela, a tehdy celé tváři zářilo rovnoměrné světlo bezstarostnosti. Z tváře se bezstarostnost přenášela do póz celého těla, dokonce i do záhybů županu.”

„Někteří lidé nemají nic jiného na práci, než jen mluvit. To je jejich poslání.“

„Chytráctví krátkozrakého: dobře vidí jen pod nos, ale ne do dálky, a proto často sám padá do téže pasti, kterou nastražil ostatním.“

Ano, kmotře, dokud v Rusku nezmizeli blázni, kteří podepisují papíry, aniž by je četli, náš bratr může žít.

“Nejvíce si cenil vytrvalosti při dosahování cílů: v jeho očích to byl znak charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodmítal úctu, ať už byly jejich cíle jakkoli nevýznamné.”

“Přátelství je hezká věc, když je to láska mezi mladým mužem a ženou nebo vzpomínka na lásku mezi starci. Ale bůh chraň, když je to z jedné strany přátelství a z druhé láska.”

“Šťastní lidé žili s přesvědčením, že to jinak být nemůže a nesmí být. Jsou si jisti, že všichni ostatní žijí přesně stejně a že žít jinak je hřích.”

„Když spolu žijí dva lidé, nakonec se navzájem otravují. Krátké každodenní sblížení člověka s člověkem není pro nikoho z nich snadné: vyžaduje to mnoho životních zkušeností, logiky a srdečné vřelosti, aby si mohli užívat jen silné stránky a nepřitěžovat si vzájemnými nedostatky.“

The post Gončarov. Zbytečný neboli Lišnyj čelověk. Zlo se jmenuje oblomovština first appeared on Čítárny.