Alexandr Blok ve své (kdysi slavné) poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během revoluce v roce 1917, kdy proběhla Velká říjnová revoluce v ruském Petrohradě.

Bylo to 21. ledna 1918, kdy Alexandr Blok začal pracovat na básni „Dvanáct“, která je vrcholem jeho básnické tvořivosti
Báseň byla vytvořena pod vlivem dvou revolucí roku 1917 a také eseje Ernesta Renana „Život Ježíše“, ve kterém je Kristus zobrazen jako revolucionář.
Básník žijící v porevolučním Petrohradě byl inspirován „hudbou revoluce“. Byl to tak silný, téměř horečnatý tvůrčí nápor, že se mu podařilo napsat básni za několik dní a dokončit ji 29. ledna 1918.

Avšak po dvou revolucích ve společnosti byly cítit jak duchovní vzestup, tak i únava z válečných dnů.
V lednu 1918 pokračovaly zásahy a loupeže na ulicích, začínalo období zkázy a navíc existovala obava z přicházejících německých vojsk na Petrohrad: válečný stav byl vyhlášen o něco více než rok později – v květnu 1919. A to vše za podmínek pronikavého zimního chladu.

Báseň „Dvanáct“ byla publikována 3. března 1920. O dva měsíce později vyšla jako kniha.
A. Blok se stal příznivcem sovětské moci a vyzýval literární komunitu k podpoře bolševiků a k poslechu „hudby revoluce“. Mnoho jeho známých a přátel se od něj odvrátilo, protože nesdíleli jeho revoluční nadšení, neboť pro mnohé se revoluce stala tragédií a zánikem dřívějšího světa.
Někteří příznivci bolševické moci byli také znepokojeni. Znepokojovala je nejednoznačný konec a zpodobnění rudých vojáků jako lupičů. Někteří se domnívali, že báseň je otevřenou parodií.

Na konci života byl básník zklamán revolucí a bolševiky a v roce 1921 v předsmrtném deliriu požadoval od své ženy, aby slíbila zničit všechny výtisky básně.

„Nikdy v životě mi nebylo tak smutno jako když jsem jel z Porchova – s Lidou – v kočáru mlynářky – smutno až k sebevraždě. Každý dům v té zatracené vesnici se zdál být vytvořen z nudy – a to vše se změnilo v dlouhou touhu po Alexandru Blokovi. Ani jsem na něj nemyslel, ale cítil bolest kvůli němu…
Každý dům, pokřivený, šedý, říkal: „A Blok není. A Blok není potřeba. Mně je bez Bloka dobře. A já ani nechci vědět, kdo je Blok“.
A bylo cítit, že všechny ty zvrhlé domy ho skutečně sežraly – tj. to nebyl jen pocit, ale skutečnost: viděl jsem světlého, opáleného, krásného člověka, jak ho dusí malé domky, kde jsou vši, švábi, okurky, pálenka a – porchovská, pálenková nuda.
A tu jeho odsouzenou chůzi – a vždycky neúmyslnou důstojnost – dokonce i když nakoukl do Domu spisovatelů, aby si vzal šálek čaje nebo sendvič – celou tu nenapodobitelnou atmosféru Bloka jsem si připomněl – a bylo mi strašné, že ho nemáme.
V hrobě je jeho hlas, jeho písmo, jeho úžasná čistota, jeho rozkvetlé vlasy, jeho znalost latiny, němčiny, jeho malé elegantní uši, jeho zvyky, lásky, „jeho dekadentnost“, „jeho realismus“, jeho vrásky – to vše pod zemí, v zemi země.“
K.I. Čukovskij po smrti Bloka v roce 1921

Poéma Dvanáct je ale dodnes součástí povinného čtení v ruských školách.

Alexander Blok (1880-1921)
je dodnes populární ruský básník, kultivovaný bohém a přívrženec socialistického ideálu rovnosti.
Psát začal jako pětiletý, za života se stal klasikem ruské literatury XX. století. Jedním z největších představitelů ruské symboliky. Symbolismus nakonec opustil.

Poslední vydání knihy Dvanácť A. Bloka 

A. A. Blok: “Dvanáct“ v překladu Václava Daňka

1.
Černý večer.
Bílý sníh.
Vichr s větrem.
Člověk beznohý je vích.
Víchr s větrem
chodí božím světem!
Vzdouvá vichr s větrem
sněžný svět.
Pod sněhem je led.
Na klouzačku
nelez teď –
ouha, nebožáčku!

Z okna k oknu přes dláždění
visí na drátě
v plátěném plakátě
“Všecka moc Ústavodárnému shromáždění!”
A babka čte až bolí hlava,
nich nechápe a poplakává
…že se jim plejtvat chce na tydle plagáty?
bylo by na onučky pro chlapce,
jsou bosí, nahatý…

Babička – slepička
se přerousala po pláni.
– Panenko svatá z nebíčka!
– Do hrobu přivedou nás bolšáni!
Uhni z cesty!
Vichry s mrazem svádí los!
Stojí buržuj na rozcestí,
do límce si balí nos.
A kdo je tohle? – Dlouhý vlas
a přitlumený polohlas:
– Zradili!
Zahubili Rus!
Pisálek asi – rodilý
Zlatoúst…
Ejhle… a po příkopě
šosatec… zadkem vpřed…
Hej, bráško pope,
co teď?
Kdepak máš to světlo,
které lidem kdys
z tvého pupku kvetlo
jako krucifix?

K dámě dáma v persiánu
ulicí se plouhá:
– To nám dalo, dalo ránu…
Ouha!
Uklouzla… jak široká tak dlouhá.
Nekoukej!
Tahej, pofoukej!
Vítr až běda
fouká rád.
Poráží, zvedá
sukně a vlasy,
sápe se, tasí
na plakát
„Všecka moc Ústavodárnému shromáždění“
a roznáší hlasy¨
…my taky měly shromáždění…
…pod lampou…na dláždění…
…a projednaly…
…jó a protokolovaly…
Za číslo – pětku – za noc – dvaciáš!
…a za míň nejdu – nedáš – tak si maž…
…jsem na to…zejtra až!

Je pozdní večer.
Ulice bez lidí.
Jen jeden nechleba
z mrazu se neklidí.
A vítr vešel…
Tuláčku, zebe?
Tak pojď blíž…
zahřeju, když mě políbíš…
Chleba!
Ach, co ty víš?
Zmiz!
Černé, černé je nebe.
Zloba, zoufalá zloba
od srdce sočí…
Černá je zloba, svatá je zloba…
Ostříží oči,
vám přišla doba!

2.
Tancuje vítr, bodá sníh.
Dvanáct jich kráčí po pláních.
Vintovky černých řemenů
v planoucích pláních plamenů…
Kšiltovky v uchu, špačky v čelistech,
chybí jen rudý trestanecký cejch!
Svobodu, svoboděnku…
Bez kříže, bez kata!
Rra-ta-ta!
Zima, hej kamarádi, sklenku!
–A Katka s Vaňkou v kutlochu…
Na stehně cpe si punčochu!
– Váňuška, ten je bohatej…
– Byl Vaňka náš, je voják z něj!
– Vaňko, ty kurvo, buržouste,
má holka pro tě neroste!
Svobodu, svoboděnku!
Bez kříže, bez kata!
– S Vaňkou je Katka nahatá . . .
– S kým? S kým je nahatá?
Rra-ta-ta!
V planoucích pláních plamenů
ručnice černých řemenů…
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!
Neboj se bráško, vintovku si zkus!
Ať vodprásknem tu starosvatou Rus –
na kříž napjatou,
doškatou,
prdelnatou!
Bez kříže, bez kata!

3.
Vyletěli chlapci z hnízda,
k rudé gardě budou brát,
k rudé gardě budou brát…
Škoda chlapců nastokrát!
Ach ty hoře přehoře,
živořeníčko,
ucouranej hacafráčku,
rakušácká flintičko!
Na popy a na buržuje
požár světa nastupuje,
rozfouknem ho do všech stran –
panebože žehnej nám!

4.
Křičí vozka, křepčí bič.
Vaňka s Katkou fičí pryč –
na trojce je lucernička,
dvojitá je oj…
oj – do nebíčka!
Ve vojenském plášti Váňa
s cukrblikem tuli…pána
kroutí, kroutí černý knír.
Kruť si, nakrucuj si,
špásuj, pošpásuj si!
Vaňka, ten má ramena,
Vaňka, ten se pane má!
Hloupou Katku olizuje,
železo si kuje…
Zvrátila se do bryčky,
vycenila perličky…
Ach ty Káťo, či jsi Káťa…
boubelatá…

5.
Čí to byla kudla, Káťo,
co ti sjela po krčku?
Vod čeho tam skrejváš, Káťo,
pod ňadýrkem jizvičku?
Nožky, tančete,
nejhezčí jste na světě!
Samá krajka bejvala jsi,
kdopak ti je kupoval?
S lampasama trajdala jsi
a teď trajdej se mnou dál!
Se mnou trajdej teď,
ať se točí svět!
Bejval, Káťo, oficírek,
dostal kudlu do těla…
Sáhni, holka, do vzpomínek,
snad jsi nezapomněla?
Nezapomínej,
postýlku nám ustýlej!
Za kamaše s miňonkama
drahej s tebou bejval špás…
Čupr kadet byl tvůj fláma,
teď si s uchem zavdáváš?
Zavdávej a hřeš,
odpuštění dostaneš!

6.
Za trojkou sněžná oblaka
a vozka křičí, huláká…
Stůj! Stůj! Andrjúšo, tak se hni!
Petrucho, z boku nadběhni!
Trach-tararach-tach-tach-tach-tach!
K nebi se svíjí sněžný prach…
A koně s Vaňkou mažou dál…
A ještě jednou! Salvou pal!
Trach-tararach! Už naposled
jsi cizí holce hlavu splet!
Upláchnul, syčák, bůhvíkam…
Však já ti to zejtra spočítám!
A kde je Katka? – Pod vrbou.
Spí s prostřelenou kotrbou.
Hej, Katko, slyšíš? – Ani bú…
Tak si leť mrcho do limbu!
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!

7.
Plným krokem jde dál dvanáct,
na řemenech ručnice.
Ten co vraždil, skleslý hranáč,
schovaný je do límce.
Kam tak chvátá, na co myslí,
pohroužený do kroku?
Jako kdyby ztratil smysly
s ženským šátkem na krku.
– Hele, bráško, proč tak schlíple?
Šlapeš jako rasův pes!
– Hele Peťko, kuješ pikle
nebo Katku lituješ?
– Kamarádi, kluci zlatý,
dyť já měl tu holku rád,
noci černý, chocholatý,
chodil jsem s ní protloukat…
Měla v očích čerty z pekla,
z ničeho snad nikdy strach,
měla pihu, z jamky kvetla
tam v těch krásnejch jablíčkách,
proč jenom…já mrcha vzteklá…
pitomě ji zabil… ach!
– Zaraž kliku, Petře, kuš ty!
Co jsi… baba nebo chlap?
– Vylejvat si svinskou duši,
to je z deště pod vokap!
– Držet krok se, chlapče, musí!
-–Nevylízej z řady, šlap!
– Nebude se s tebou dneska
nikdo párat, to snad víš?
Doba je beztak těžká,
eště na nás čeká kříž! –
Petr řadu vyrovnává,
stejným krokem šlape dál…
Pozvedla se bujná hlava,
opadává všechen žal…
Muzikanti, marš!
Napijem se na kuráž!
Petlicujte petlice,
hladová jde ulice!
Věšte zámky visací,
vypáčí je bosáci!

8.
Ach ty muko, mučenko,
krásně rozkvítáš
k smrti až!
Dobu, dobičku
protřískám, protřískám…
Hlavu hlavičku
povískám, povískám…
Ořech oříšků
rozlouskám, rozlouskám…
Kudlu, kudličku
polaskám, polaskám…
[zapráskám!
Buržujům, vrabcům, zapráskám, zapráskám!
Pustím červenou
pro mnou milenou
nepřebolenou…
Lehké odpočinutí dejž jí, ó Pane…
Žalm!

9.
Nad Něvou zmlkly hlučné hlasy,
potichu šumí hladina.
A policajt už neobchází.
Flámujte, chlapci, bez vína!
A buržuj stojí na rozcestí
a do límce si balí nos.
Lísá se k němu, hladem vřeští
prašivý hafan, schlíplý chvost.
A buržuj stojí, hladem štvaný
jak pes, jak němá otázka . . .
Starý svět, hafan vypráskaný
ptá se s ním, kdo je polaská…

10.
Přiletěla metelice,
metelice metelic!
Ani na krok do temnice
není vidět vůbec nic!
Sníh se kroutí v kornoutech,
sníh se zvedá ve sloupech…
– Konec světa, Spasiteli!
– Huba se ti, Petře, telí!
Už tě někdy spasil ten
malovanej spasitel?
Kdy ti dojde do kotrby,
proč jsou naše ruce v krvi?
Nebo je máš zbrocený
pro zradu svý Kačeny?
– Revolučních drž se kroků!
Nepřítel chce do útoku!
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

11.
Tak jde všech dvanáct do daleka
bez boha pod čely,
A nic je nepoleká
a všecko oželí…
S nabitými ručnicemi
nepříteli do tmy vstříc…
Zapadlými ulicemi,
kudy křepčí sněžný bič…
Stahování vichrem k zemi
do závějí metelic…
S rudou vlajkou
v rytmu slok.
Duní dálkou
pevný krok.
Přesnou rankou
střílí sok…
Metelí se dnem i nocí
do všech očí
sněhomet…
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

12.
…Mocným krokem táhnou dálkou…
Kdo je to tam? Z díry lez!
To jen vítr s rudou vlajkou
roztancoval v čele ples…
V čele strmá hradba sněhu.
– Kdo je to tam? Z díry lez!
Vzadu pokulhává v běhu
hladový a chorý pes.
– Stejská se ti po bodáku?
Čuchni si, však ucítíš!
Starej světe, prašiváku,
vytřepu ti duši – zmiz!
…Krvelačně cení držku –
neutíká – číhá – štváč –
vlčí skrčku – ničí skrčku…
– Hej ty tam, stůj, co jsi zač?
– Kdo tam rudou vlajkou mává?
– K čertu, tma jak v brlohu!
– Čí to byla asi hlava,
co se zdejchla na rohu?
– Máš to marný, neupláchneš,
polez, žádný, hlouposti!
– Vzdej se živej, bráško, skápneš,
slyšíš?, prst je na spoušti!
Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná
v ulici, kde výstřel ztich…
Ještě dlouho meluzína
posmívá se v závějích…
Trach-tach-tach!
Trach-tach-tach…
…Mocným krokem táhnou dálkou,
pes jim do zad pohlíží.
V čele s krvavou jdeš vlajkou
metelicí chráněný,
kulkou neporaněný,
sněžnou bouří, něžnou chůzí
pod korunkou bílých růží
závějemi do chýší
s nimi… Kriste Ježíši!

The post Alexandr Blok a jeho slavná poéma Dvanáct first appeared on Čítárny.

Ivan Olbracht navštívil Sovětský svaz / Rusko v roce 1920. Vše, co tam skutečně zažil, tři roky po revoluci v roce 1917, shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska jsou dnes jedinečným historickým svědectvím, co se v SSSR skutečně dělo.

Toto je ukázka z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“

(Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek (Irena), červeně redakce.)

Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“.

Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic.

Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku.

Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty vydal roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý několikanásobně větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i „náš“ stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali. Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; znacionalisovati banky, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla; totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to.
Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „naší republice“ dosti prostředků na kulturu. 

Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte! A přece to jinak nejde! 
A přece to musí býti! Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí méněprávných a chudých. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé. To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne!

Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle.

Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem.
Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní.

Sovětský svaz. Co se hrálo v divadlech ve 20ých letech 19. století

Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. Velké divadlo: Borodinova opera „Igor“; Malé divadlo: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; Malá opera: Rubinštajnova opera „Démon“; Umělecké divadlo (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; Studio uměleckého divadla: Andrejevova hra „Mladost“; Divadlo Gabima: Pinského tragédie „Věčný žid“; Komorní divadlo: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; Divadlo Korš: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; Divadlo K. Nězlobina: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; Volná scéna: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; Nikitské divadlo: Opereta „Gejša“; v divadle „Netopýr“ herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků.

Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. Ale to jsme již zase u peněz. 

Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr.

Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá.

Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier Cromwell“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará.

Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou [bohužel nikdy neříkej nikdy] – ale i Shakespeare, Moliére, toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě.

Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce.

To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška.
Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy.
Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě.
Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály.
Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem.

Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení.  Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny.
Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se. Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod…

Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. 
Reakce zvítězila. Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve. Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka. Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik měšťáctva celého světa, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu.

Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i sborová deklamace. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik…

Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty.

Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk!

Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete?
Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: 

V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena. Že jde této firmě jen a jen o výdělek [omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…] a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, které podporují nejnižší lidské instinkty. Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí pražské obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu osvěty, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? Nemůžete. Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile [stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!] To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno prostonárodně po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený.

Sovětský svaz. Jaké filmy se uváděly ve 20ých letech 19. století

 Jaké filmy se hrají v Rusku. [ovšem v Rusku roku 1920!] Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících.
Převládá opět ruské realistické drama. Dle Andrejevovy novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit…

Nebo film, který se jmenuje „Otec a syn“. Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn…

Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno [tehdy byl ještě němý film], stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem.

Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu.

Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva.
Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti téhož továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato. Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí. Zřizuje šulferajnskou školu [Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.] a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí [na křivici]. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní čeští vlastencové, do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! [„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).]

Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační.
O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“, to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí.
A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu.
Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, [Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan Werich] vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je… Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého.

Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých.
Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo.

Sovětský svaz. Jaké výtvarné umění bylo viděno ve 20ých letech 19. století

Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět.

Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…)

Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry.
Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus.

Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte?
Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty.
Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových.

Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy?
Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní.

Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých.
Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům.

Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus.
Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

V malířství převládá plakát a karikatura.
Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně.

Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku těmto bělo-modro-červeným ptáčkům, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem.
A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení.

Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl. 
A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou…

Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla.

Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo.
Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály.

Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati.
Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen.

Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě.
Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech.
Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti.

V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré korouhevní umění.
Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře.

Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války.
Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ [Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit], „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček.
Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění.

Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…)

Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním.
Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, „jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“. Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby nebylo zlidověno všechno umění.
Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů.

To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými knihovničkami beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům.

V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, redakce a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na biograf a někdy s sebou jezdívá i divadelní společnost. Ve vlacích bývá vždy piano a často celý orchestr, jest tu i zásoba gramofonů, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě.

Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti.
Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid. Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?…

Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. 
Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. [V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi…
Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.] Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny.
Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: Petrohradský sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To jediný sovět a za deset měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že prozatím, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům [Proletářským kulturně-osvětovým organizacím] atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn konec vyděračství nakladatelů na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce (na černém trhu), žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.)

Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné.
To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny…

V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí.
Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, Tolstoj, Turgeněv, Čechov, Lermontov, Dostojevský, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní.
Vydání vyšla v padesáti až stotisících výtiscích a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.
Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen Maxim Gorkij. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise Jiráska. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné.

Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti?
Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: Na systému Rad, jež jsou vlastním státním orgánem, na komunistické straně, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, na odborové organizaci, která reguluje hospodářský život a na armádě. Každá z těchto institucí má své zvláštní kulturně osvětové oddělení. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z centra přes gubernské město, újezdní město, volostní městečko až do vesnice a každé jednotlivé továrny.
Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. 

V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost. S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou.
Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť.
Jí se jest starati o knihovny, které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o musea, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti divadla, koncerty, přednášky.
Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj Národní dům [u nás známější pod názvem Lidový dům]. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti.

Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo.
Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho.

Všude ruch, všude iniciativa ze zdola, všude neomezená její podpora peněžitá i mravní. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem.

Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev.

V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané „Koncertní mítinky“. 
Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do žalářů. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na Ostrovského drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. A vzduch oné letní noci voněl novým životem.

Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile.

Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého.

Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí „Oddělení výtvarných umění“ při Narkomprosu, neboť právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola. Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest Lunačarský, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest Keržencev, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci.
Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity?
Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy!
Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů.

Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o dokonalé úctě k nim.

Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás.

Ivan Olbracht / V Moskvě v srpnu 1920.

Zdroj
Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920… – Fórum KOB
https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/

The post Ivan Olbracht a Sovětský svaz v roce 1920. Otevřeně o rusofobii, umění a kultuře first appeared on Čítárny.

Dáte mi asi za pravdu, že přinejmenším od roku 1968 raší mezi spoustou lidí rusofobie. Pamatujeme její odlivy, nicméně nastal čas přílivu. I jít na Alexandrovce je provokace.
Té zášti samo sebou oponují četní příznivci a emisaři Moskvy či aspoň ruské literatury, samo sebou se nejedná pouze o občany Karlových Varů a podobným vyzyvatelem matky Rusi byl i populární malíř a vypravěč Vladimír Komárek (1928-2002).

Pokud máte za pravděpodobnou jistou jeho odtrženost od reality, můžete mít kus pravdy, a přece bych řekl, že taky Komárkovy názory dnes soutěží o nárok posloužit jako konglomerát něčeho z toho, co rusofily občas až magnetizuje na povaze našich východních bratrů, existuje-li tedy vůbec něco jako národní povaha.

Ocitujme jako důkaz několik sekvencí z poslední Komárkovy knihy (2000), i když rovnou předesílám, že malířova konfese v důsledcích ani zdaleka nevypadá jako selanka a nejde o nijaký paradox: zpodobitel židlí a dveří určitě optimistou nebyl.
Na straně 66 Vladimír Komárek míní:

„Chagall (1887-1985) podle mě dosáhl toho, čeho dosáhl, především proto, že vyšel z pravoslavné ruské kultury. Bez Ruska by nebyl nic.“

Už na straně 13 podotýká:

„Mám rád Rusy, jejich zvláštní duši, citlivou a pravoslavnou. I jejich literaturu a mše. Je zajímavé, že také ruští ateisté byli ateisty pravoslavnými. Od posledního izvosčika až po generálního tajemníka. – Rád jsem jezdil do Ruska a miluji obrazy žida Chagalla, který je taky pravoslavný žid. Miluju i filozofii toho národa: Vodku popijem, ogurjec zakousneme a pak se oběsíme nebo neoběsíme – ještě nevíme. – A když byl malíř Jíra (1929-2005) v Moskvě, toužil se s kamarádem napít vodky. Tu ale prodávali až večer v obchodě. Koupili ji tedy a u parku si z láhve nedočkavě každý cucnul. Tu ze šera šeříkových keřů vystoupil domorodec a povídá: „Nužno kultůrno popít…“ a vytáhl z kapsy usmoleného frťana, vzal láhev – nalil si – a pak nalil těm českejm malířům…
Můj přítel – Ukrajinec – sice nepije, ale švagr Toník měl dojem, že by ho u nás mohl alkoholem znemožnit. Sám jsem byl na to zvědavej a pozoroval jsem Anatola, jak po každém panáku ulamuje kousek chleba. Je pravda, že vousy mu po čase začaly vstávat, ale neožral se. Nalitej švagr jezdil po zábradlí a sovětskej člověk šel bez problémů domů…“

Čímž malíř (snad pouze napůl vědomě?) parafrázuje i známou ústřední scénu z Osudu člověka (1957), jehož titulní hrdina si rovněž „soustíčko“ chleba nakonec od fašisty v koncentráku vzal, nicméně jinak před ním – a tváří v tvář odsouzení k smrti – jen a jen udatně pil.
„Já první sklínku ničím nezajídám…“ přeložila to kdysi Věra Vendová.
„Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce…“

Avšak zpět na čtrnáctou stránku Komárkovy knihy, kde rozumuje dál:

„Carismus… vytvořil nedemokratickou atmosféru, která se stala ohromným podhoubím pro literaturu a výtvarné umění. Dostojevský by se nikde jinde narodit nemohl a právě carismus vytvořil kult osobnosti. Rusové, ti potřebují uctívat svoje velikány. Viděl jsem davy lidí s kyticemi, co denně chodily ke hrobu Vysockého; a nebyl uznávaný světec.“
„Rusové říkají velmi hezkou věc,“ dodává Komárek.
„Člověk je inteligentnější než zvířata a proto, kdyby po Kyjevě v těch nacpaných tramvajích měla jezdit zvířata, tak to nevydržej a vyhynou. Ale člověk, protože má rozum, tak si to dovede vysvětlit a nevyhyne a těma přeplněnejma tramvajema může jezdit furt.“

Zda má smysl číst dnes tuto anekdotu jakkoli předzvěstně a asociativně – s ohledem na dnešní situaci na Ukrajině, nechám již na vás. – Sám Vladimír Komárek pokračuje na straně 58 takto:

„Byla doba, kdy jsem četl intenzivně beletrii, a nejvíc na mě zapůsobil můj velmi oblíbený ruský spisovatel Dostojevský, který mě velice oslovil a přivedl mě k celé ruské literatuře, kde skutečně existuje jakýsi surrealismus života. Celá ruská kultura je totiž absurdní, a to proto, že vychází z absurdního carského zřízení; a ruský komunismus, jak říkal Masaryk, je jen carismem naruby.
Rusové ostatně dovedou nosit naruby všechno, i boty; takže proto já tíhnu k ruskému umění a k Dostojevskému.“

I sám „carismus“ Komárek ovšem interpretoval jako „do značný míry surrealismus, proto mi to je tak blízko“ (str. 66), a v samostatné kapitole „(Jen) Rusové“ poté přemítá nad domnělými příčinami své lásky k Rusům.

„Určitý vliv musel být od mýho táty, který byl ruským legionářem a o Rusku často mluvil. Potom tu ale byla i krajina, ve které jsem žil – u Malacek. Tamní borovice jsou strašně blízké Rusku. Slovensko má k východu daleko blíž než Češi, a taky má blíž k typu fantazírování, který mají pouze Rusové… A šokovala mě už od dětství taková příhoda. Turisté ze západu jdou po ruské ulici a průvodkyně zastaví u velkého balvanu, který stojí uprostřed cesty. Všichni se ptají, co tam ten balvan dělá, a ona říká, že je to jeden z dokladů chytrosti ruského mužika. Proč? Ten balvan chtěl car odstranit, ale nevěděl jak. Pozval Angličany, ti nepřišli vůbec na nic. Pozval Němce, ti koupili traktory, aby balvan odvezli. A ruský mužik? Přišel na to, že vedle toho balvanu vykope díru, do ní balvan hodil a balvan byl pryč…
Ruská vesnice mě strašně přitahuje,“ pokračuje trochu naivně. „Lidovým zpěvem a vším. A je to právě krajinou kolem Malacek, kde jsem žil v jakémsi takovém ruském prostředí, v ruské enklávě.“

Nedá však dopustit ani na prkna, která někdy vskutku znamenají svět, a dodá:

„Jsem fascinovaný ruským divadlem; právě tou absurditou. Ruský herec umí uhrát skutečnost tak, až musím říct, že u nás uměl Rusa uhrát akorát Kemr. – Prostě jsme Evropa – a nedovedeme to. Kdyby bylo na mně, tak se ruské divadlo všude hraje v originále. A pak… Ten jejich geniální balet.“

Myslil si, že to vše opravdu vycházelo až „z toho šíleného carského režimu, který vlastně navozoval již fantazii kulturních pracovníků. A to je i ta už připomenutá jednoduchá teorie: Posedíme, vodky popijem, ogurjek zakousneme a buďto se voběsíme nebo se nevoběsíme, ještě nevíme.“

Vladimír Komárek a Petra Petráková-Sluncová: Řeči s Pavlínou.
Ilustrace Vladimír Komárek. Návrh obálky a grafická úprava Jan Rapin. Fotografie Jarmila Kutová. Odpovědná redaktorka Pavla Slancová a sazba Jaroslav Slanec. Radioservis. Praha 2000. 104 stran. ISBN 80-86212-13-0

The post Komárek a jeho poučné Komárkovy řeči s Pavlínou o ruské povaze a směšné rusofobii first appeared on Čítárny.

Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.

Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta.
A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“:
Básně nadchly Deržavina: „Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.

Puškin na toto legendární setkání vzpomínal:
„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.
Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše:

Moje studentská cela
Náhle se rozzářila: múza v ní 
Otevřela hostinu mladých vynálezů…
A svět ji přivítal úsměvem;
Úspěch nás poprvé povzbudil;
Starý Deržavin si nás povšiml
A na smrtelné posteli nás požehnal.

Později Ilja Repin namaloval obraz o této události.
Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Vzpomínky v Carském Selu

Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe,
v tichu spícím leží údolí i háje,
šedá mlha vnikla do lesa,
sotva šumí potok v dubinách,
dech sotva vanul na listí usnulém,
a měsíc tiše jako labuť pluje
řidkým stříbřitým oblakem.

Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří
kolem věcí, alej starých lip se leskne,
vidět vrch i luh.
Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba,
jak se odrážejí v skle kolísavých vod,
cáricou na poli se skvěje lilie hrdá,
rozkošná kvete o závod.

S kamenných vrchů vodopády stékají
řekou šumivou,
a tiché jezero tam pleská o najády
se svou vlnou lenivou.
Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí,
opřen o svahy,
nese se ku chmárám.
Či ne tu pokojné dni trávívali bozi?
Či ruské Minervy to chrám?
Není to severa raj noční — překrásný
carskoselský sad,
kde někdy, porazivše lva Ruska,
orel mocný šel s potěšením spočinout?

Bože! Jak utekly ty časy drahocenné,
kdy za panování Velké Ženy
to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené
kvetlo pod krovem tichosti.
Tu každý krok mi v duši rodí
vzpomínky zaniklých let,
tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí:
„Je všechno pryč, už Velké není.“

V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté
sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch,
a roky předešlé se zamihnou
a s nimi v uchvácení tichém duch.

On vidí: Vodou obklíčený,
nad skalou tvrdou, mechovatou,
se vznáší pomník, rozkřídlený
naň mladý orel přisedl,
a těžké řetězy a blesků křivé střely
sloup hrozný na třikrát dokola objaly,
na jeho podnoží valy,
co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily.

V ponurých sosnách husté stíny
vyzdvihly prostý památník,
ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění,
co slávy málo v tobě vznik!

Navěky žijící vy Rusky-Veličiny,
učené na bojích uprostřed nepohod!
Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny,
řeč půjde o vás s rodu v rod.

Ó, doba hlučná zbranných sporů
nám ruskou slávu stlumočila,
zrela, jak Suvorov, Rumjancev,
jak Orlov, Slovanů hrozní potomci,
blesky Perunovy se do vítězství hnali!

O smělých nájezdech jich světem šel chýr,
Petrov i Deržavin jim hymny zpívali
na strunách hromozvučných lýr.

Čas pryč je na památky hojný.
Dni století jsou nového.
Zas nové urážky a nový úžas vojny, —
trpět je úděl živého.

Zas lstivý, drzý je cár korunovaný,
zas krvavý meč stíská dlaň,
bič světa zasvištěl a v lítém boji
zas vzplanul hrozné žáře plamen.

Bystrými potoky sem běží nepřítel
a zas — povodeň.
Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží,
zadymila se krví zem,
pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály,
v žhavém rouše zažářil nebes kruh,
a opět po lesích se lidé poskrývali,
hrdzně marně v poli pluh.

Bez překážek se vrah k nám řítí,
ruší a ničí vše v prach,
čmoudění Bellony a stíny zahynulých
se spojily, v hromadách do temné mohyly
se za plukem pluk valí
a lesy hltá je už nocí stíněné…

No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!…
Čut zvuk meče a brnění.
Bojte se, nepřátelské řady:
Rusi se dali do práce
a mladý se starým na pole vojny spěchá,
jejich srdce pomstou hoří.

Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout,
vidíš, jak bojovník se v řeku mění
chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout
za víru, za cara.

Sápu se rozbujnělé koně,
údolí vojskem poseté,
za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné,
nadšením prsa zohřátá.

Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý,
a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít,
v povětří zhoustlém už sviští meč i střely,
a stříkla krev na štít.

Už srazili se. Rusi zvítězili,
Gal pyšný běží, by se skryl,
a nebes držitel v té předvečerní chvíli
herosa lúčem ovenčil.

No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý,
i když krev v borodinská pole lil,
ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy:
na baštách Kremlu stojí Gal!

Vy, místa Moskvy přeradostná,
kde za chlapeckých mých let
jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně,
kde nepoznal jsem smutku, bídu,
vy hleděly jste též na nepřítele kraje,
vás oheň požíral a krev vás zalila,
ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já,
jen duše hněvem sálala.

Kde stohlava je Moskvy krása,
ty překrás rodné země,
kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala,
tam teď jen sutiny.

Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží!
Není panských, carských paláců,
ty lehly popelem, jsou temné věnce věží,
a padly domy boháčů.

I tam, kde radost místo měla,
v stinných lesích, zahradách,
kde květy voněly a lípa šuškala,
tam uhlí teď, popel, prach.

V hodiny tiché a letní noci krásné
búřlivá veselost už nezalétí tam,
břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní,
mlčení — bez života…

No potěšením nechť ti je,
má drahá všech ruských měst:
Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje
udeřila, mstíc se, boží pěst.

Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu,
když bez ohlédnutí v bázni běží pryč,
když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu
a nahání je ruský meč.

Vy jste se báli vždy jejich zloby,
Evropy silná plemena,
ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby,
je konec hrůzy, strašení!

Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony,
co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen,
co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny?
Zmizel jak ráno strašný sen.

Rus v Paříži! Kde pochodeň msty?
Galie! Hlavu skloň!…
Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření,
olivu zlatou nese on.

V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí,
a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer,
on nepříteli ne skázu — spásu nabízí
a zemi dobročinný mír.

On — důstojný vnuk Kateřiny!
Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník,
patřící k slovanské družině,
mocí Aonid vyjádřit!

Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl
a nalil do hrudi,
já tebou nadšený bych do lýry
nebeskou harmonií bil
a zasvítil do časů tmy.

Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval
kdysi vojny, boj!
Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým
zahřmí zas tvůj nápev!

Nech znova hrdinův hlas ladný
k poctě znejí,
na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni,
nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje,
když slyší bojovný tvůj hlas!

Čteno na zkoušce 8. ledna 1815.

The post Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu first appeared on Čítárny.

Bulat Okudžava byl za socialismu pojem něčeho zakázaného a tudíž žádaného. Poprvé jsem slyšel jeho písničku Váňa, kterou pro naši šansoniérku Hanu Hegerovou přeložil Ondřej Suchý. Inspirovala si jím řada československých umělců.  Např. Waldemar Matuška a hlavně Jaromíra Nohavica etc.

Bulat Okudžava (9. května 1924, Moskva – 12. června 1997, Paříž)
byl písničkář, který s kytarou zpíval pro myslící menšinu v Sovětském svazu, ale postupně si získal nesmírnou popularitu, kterou mu záviděla kdejaká pop-hopová hvězda sovětského socialismu, včetně československého svazáka Pavla Lišky nebo socialistických Plamenů v čele se svazáckým frontmanem Jiřím Štědroňem.

Ideologičtí hlídači, veršotepci a zpěváčci se snažili očernit Okudžavu jak se dalo. Nicméně popularitu získával i v ČSSR. Nakonec se podařil husarský kousek a Bulet Okudžava hrál v českomoravské kotlině. Jeden koncert uváděl v Praze Jiří Suchý a druhý v Brně jeho přítel, scenárista, písničkář a režisér Jiří Vondrák, který také nazpíval v češtině jeho písničky.

Bulat Okudžava se narodil roku 1924 jako syn abcházského otce a arménské matky. V sedmnácti letech odešel dobrovolně do války, kterou označoval jako „podlou“.
Právě události války v něm zanechaly stopy, které ovlivnili jeho básnickou tvorbu, ale také naspal o této události novelu “Nás vzbudilo ráno již chladné” z roku 1974.
První verše zhudebnil až po válce, v roce 1946, když studoval filozofii v Moskvě.
Písničku Po Smolenské cestě složil bez toho, aby uměl alespoň jediný akord na kytaru. Výjimečná je také tím, že nejdříve vznikla melodie a až posléze text. Jedna z mnoha, která v Rusku zlidověla.

Verše psal Okudžava celý život. První sbírka mu ale vyšla v roce 1956.
Kromě básní, z nichž některé zhudebnil, napsal Okudžava šest románů, mnoho povídek, novel i filmových scénářů. Vzpomeňme prózu Ahoj študente, Nebohý Avrosimov, Putování diletantů, Dostaveníčko s Bonapartem i několik básnických sbírek Veselý bubeník, Cestování na Tinatin, Arbate, můj Arbate …

Během padesátých až sedmdesátých let byl Okudžava populární nejen v SSSR, ale v celém bývalém socialistickém táboře.
Nepsalo se o něm v novinách, v časopisech, ale jeho písničky bylo slyšet skoro v každém slušném vysokoškolském pokoji. Lidé ho milovali pro jeho humanistické texty a skromnost, s kterou často říkal:

“Nedělám nic výjimečného, jen beru do ruky kytaru a snažím se hrát a zpívat.”
Bulat Okudžava

A že to uměl, dokazují i jediné dva vyprodané koncerty v Česku v roce 1995.
Okudžava zemřel roku 1997 v Paříži.

Památník Bulata Okudžavy.
Rozhodnutí o vytvoření památníku na památku Bulata Okudžavy padlo pouhý týden po jeho smrti . Pomník byl odhalen 8. května 2002. Tato událost byla načasována tak, aby se shodovala se dvěma významnými daty v životě Bulata Okudžavy:
Dnem vítězství , za který bojoval tři roky na frontách Velké vlastenecké války
a jeho narozeninami – 9. května, kdy by mu bylo 78 let.

„Ach, Arbat, můj Arbat, ty jsi moje vlast…“ zněly verše ze slavné Okudžavovy písně.
Básník strávil významnou část svého života v domě č. 43 na Arbatu a právě zde bylo rozhodnuto o vztyčení památníku.

Výběr z díla:

Romány
Ahoj, študente – 1961
Nebohý Avrosimov – 1971, česky 1987
Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška – 1975, česky 1987
Putování diletantů – 1979
Dostaveníčko s Bonapartem – 1985
Zrušené divadlo – 1993

Básnické sbírky
Lyrika – 1956
Ostrovy – 1959
Veselý bubeníček – 1964
Arbate, můj Arbate – 1976

České a slovenské výbory
Bulat Šalvovič Okudžava / Kapela naděje – 1980
Trolejbus – 1981
Koně k nezkrocení – 1983
Bulet Oludžava – Věčná píseň – DVD
Jiří Vondrák zpívá písně Bulata Okudžavy – CD

NEJNOVĚJI VYDÁNO!!!!
Písně Bulata Okudžavy / Texty přeložil a zpěvník sestavil Milan Dvořák / Vydalo Zakazané vzdělávání 2025

PÍSŇOVÉ TEXTY BULATA OKUDŽAVY

Vojenské boty

1. Slyšíte vojenských bot dupání,
i ptáci poblázněně létají,
žena si rukou oči zaclání,
kam hledí, víte, rozumíte jí?

2. A slyšíte, jak venku buben hřmí,
teď k loučení se nedostává slov,
za eskadronou mlha už se tmí,
vše minulé nám náhle zjasnělo.

3. Kde, vojáku, však vaše kuráž je,
když vracíte se potom domů zpět,
snad ženy nám ji kradou potají,
jak ptáčka na prsou ji chovají.

4. Kde ale ženy jsou, snad nemáš strach,
když chystáme se překročit svůj práh,
možná, že naproti nám poběží,
však dům je cítit dávno krádeží.

5. Minulost, samá lež, co zbylo z ní,
jen budoucnost je naše naděje,
v polích však tloustne hejno havraní,
nám válka v patách stále ještě zní.

6. V ulicích znovu duní dupání,
zas ptáci svoje křídla rozpjali,
[: žena si rukou oči zaclání,
na naše záda hledí do dáli. :]

Píšu historický román

V prázdné láhvi od piva dobré zahraniční značky
kvetla růže ohnivá  hrdě, pomalu a plačky.

Psal jsem řádek po řádku historické veledílo,
vysedával na zadku, až se slilo, co kde bylo.

R: Všichni píší jen, co slyší, všichni slyší to, jak dýší,
tak, jak dýší, tak i píší, je to marné, spadla klec,
v přírodě je to tak dáno, ptát se “proč?” je zakázáno,
to už není naše věc.

Byly dálky pobudů, byly výmysly i kravál,
z jizev svého osudu jsem si stehy vytrhával.

Nadbíhal jsem hrdinům, vyprávěl o zašlé době,
poručickou ofinu jsem si přistřihl sám sobě.  R:

Kostel není ještě mše, fantazie není lhaní,
dopřejte mi dopsat vše, co mám ještě na napsání.

Dokud září rudý květ rudé růže v temné flašce,
dopřejte mi vykřičet slova, co mám na bumážce.

Modlitba Francoise Villona

1. Dokud se zem ještě otáčí,
když smí ještě světlo být,
můj pane, každému dopřej z nás,
co nemohli jsme mít,
moudrému jen hlavu přej,
zbabělému koně třmen,
šťastným přidej peníze
a na mě se rozpomeň.

2. Dokud se zem ještě otáčí,
je, pane, moc jen tvá,
kdo po moci však jen prahne,
ať z moci nemoc má,
odpočinout štědrému dej
alespoň v tento den,
Kainovi pokání přej
a na mě se rozpomeň.

3. Já vím, že všemu rozumíš,
věřím, žes’ moudrosti král,
jak zabitý voják věří,
náš život že v ráji jde dál,
jak věří každý, kdo slyší,
neslyšné řeči tvé,
tak, jako věříme sami
v nevědomosti své.

4. Můj pane, Bože, vidím
zelený tvůj zrak,
dokud se zem ještě otáčí,
až sama to má za zázrak,
když má ještě čas,
když zbývá jí teplo pro oheň,
každému dej něco málo
a na mě se rozpomeň.

Zatímco se Země stále točí

Zatímco se Země stále točí, zatímco světlo je stále jasné,
Pane, dej každému, co nemá:
Dejte hlavu moudrému, dejte koně zbabělci,
dej šťastnému peníze… A nezapomeň na mě.

Zatímco se Země stále točí – Pane, tvá síla!
ať ten, kdo usiluje o moc, vládne podle svého,
dejte velkorysým odpočinout, alespoň do konce dne.
Dej Kainovi pokání… A nezapomeň na mě.

Vím: můžeš všechno, věřím ve tvou moudrost,
jak zabitý voják věří, že žije v ráji,
jak každé ucho věří tvým tichým řečem,
jak sami věříme, aniž bychom věděli, co děláme!

Můj bože, můj zelenooký!
Zatímco se Země stále točí a je jí to divné,
dokud má ještě dost času a ohně,
dej každému trochu… A nezapomeň na mě.

Proč zanikáme (1986)

Proč zanikáme,
proměňujeme se v dým a popel,
v hliník, v solné pláně,
v ducha, který je tak neuchopitelný,
v prach, který vypadá směšně,-
pláče a vtipálky?

Proč zanikáme
tak náhle, tak krutě,
dokonce možná příliš?
Protože si nárokujem,
dotazujíc se na počátek,
světu pravdu odhalit.

Tady je, jako by v rukou,
může se zdát, že se dá dotknout,
její světlo oslepuje oči…
Ve stejný okamžik
nás někdo vezme pod loket
a odvádí do nebes.

To je tak nespravedlivé,
hořké a neuvěřitelné –
nelze to pochopit:
byl jsi šťastný, žil krásně,
al už není možné vrátit se zpět,
abys mohl začít rozumně.

Možná ten, kdo jde za námi,
vědouc o všem tom,
zvolí spolehlivou cestu?
Možná nová skupina
lidí jiného druhu
se nějak vychytá?

Všechno je náchylné k opakování.
On, naplněný inspirací,
bděle sleduje z mraku.
A budoucím generacím,
oplývajícím netrpělivostí,
také to čeká.

(1986)

„Ráno je čas na práci, večer na lásku,
podzim na přemítání, zima na veselí…
Celý svět je vystavěn na omezeních,
abychom z štěstí nezešíleli.“

Nezkoušej tento med…

The post Bulat Okudžava. Legendární ruský básník a písničkář s kytarou first appeared on Čítárny.

Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky (rusky Записки охотника), byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek. Teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti. Turgeněv v Lovcových zápiscích (25 povídek) dokázal mistrovsky zachytit vnitřní život člověka, a to pouhým náznakem, letmou skicou situace.

„Stejně to na světě divně chodí: s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto o něm nic neví, a pak najednou s někým jiným, koho sotva zná, se otevře a všechno mu vyklopí.“

„Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá slitování.“

„Smrt nepřichází běžíc, ale utéct před ní nelze, ani jí pomáhat nemusíš.“

Turgeněvovy lyrické popisy přírody středoruské krajiny, lesů, polí, řek jsou opravdu jedinečné.
Harmonická příroda je zde často používána jako protipól lidskému utrpení prostého člověka. Turgeněv popisuje ruskou společnost do roku 1852, kdy kniha vyšla.
Z povídek je patrné hluboké lidské pochopení k prostým lidem, nevolníkům a ke všemu zlu i dobru, lásce, které je v životě potkává.

„Hluboká, čistá modř se usmívá na rtech nevinně jako ona sama; jako oblaka na nebi, tak i šťastné vzpomínky pomalu procházejí duší…“
Povídka Kasyan z Krasivé meči

„Stal ses nutností mého života a přivedeš mě k šílenství, nejen když mě nebudeš milovat, ale i když mi nedovolíš, abych tě miloval.“

„Ó mládí, mládí! Ty jdeš svou cestou bezstarostně, bez ohledu – jako bys vlastnil všechny poklady světa; i smutek tě povznáší, i žal ti sluší na čele. Jsi sebevědomý a drzý a říkáš: ‚Já sám jsem živ – hleďte!‘ – zatímco tvé dny ubíhají a mizí beze stopy a beze zbytku, a všechno v tobě se taví jako vosk na slunci… jako sníh…
A snad celé tajemství tvého kouzla nespočívá v tom, že můžeš dělat, co chceš, nýbrž v tom, že si myslíš, že není nic, co bys nemohl udělat: tohle rozhazuješ do větru – dary, které bys nikdy nedokázal použít k ničemu jinému. Každý z nás je hluboce přesvědčen, že byl příliš štědrý k svým darům – že má právo volat:
‚Ach, co všechno bych mohl udělat, kdybych nebyl promarnil svůj čas!‘“
Povídka První láska

Vydání knihy Lovcovy zápisky výrazně přispělo k veřejné diskusi o nevolnictví.
Krátce po vydání knihy byl Turgeněv zatčen a uvězněn na měsíc v Petrohradě (oficiálně kvůli nekrologu na Nikolaje Gogola, který napsal proti cenzuře a publikoval v Moskvě, přestože byl v Petrohradě zakázán).
Skutečným důvodem však byla kritika nevolnictví v Lovcových zápiscích, která cara Mikuláše I. velmi popudila a dílo nazval „škodlivou knihou“.
Turgeněv pak musel odjet do vyhnanství na svůj statek Spasskoje. Tam napsal další vynikající povídku o nevolnících Mumu.

„Gerasim ji miloval bezmezně… a ona ho měla také ráda. Když se vracel z práce, hned ho vítala radostným štěkotem, skákala mu až k ramenům a lízala mu tvář; když seděl, ležela mu u nohou, položila hlavu na jeho botu a nehýbala se celé hodiny. Nikdy neštěkla na cizího člověka, ale když někdo přišel blízko k Gerasimově světničce, hned se ozval hluboký, varovný hlas. Nikdo se neodvážil vstoupit do jeho světničky. ‚To je ale pes!‘ říkali sloužící a smáli se. Ale Gerasim ji měl rád. Nazval ji Mumu – takový byl to jediný zvuk, který dokázal vydat, a ona se na to jméno naučila hned. Když ji volal: ‚Mumu!‘, hned přibíhala a vrtěla ocasem.
Byl to její jediný přítel na světě. Všichni ostatní se ho báli nebo se mu posmívali, ale ona ho chápala. Když byl smutný – a on byl často smutný – přišla, položila mu hlavu na koleno a dívala se mu do očí dlouhým, chápavým pohledem. On ji hladil po hlavě a mručel něco, co znělo jako: ‚Nic, nic, Mumu…‘ A ona věděla, že je to dobře.
Povídka Mumu

Nástupce Alexandr II. se pak za Turgeněva přimluvil, aby se mohl vrátit zpět (1854). Nový car ale o knize řekl, že přispěla k osvobození rolníků, pomohla připravit půdu pro zrušení nevolnictví. Sám pak podepsal Manifest o zrušení nevolnictví dne 19. února 1861 (podle tehdejšího juliánského kalendáře v Rusku).

Tato událost je známa jako Rolnická reforma 1861 (Крестьянская реформа 1861 года). Osvobodila přes 20–23 milionů nevolníků. Nevolníci se stali osobně svobodnými, ale přesto museli platit výkupné za půdu a mnozí zůstali ekonomicky závislí na bývalých pánech ještě desítky let.
Reforma byla ale jen kompromisem. Neuspokojila úplně ani rolníky, ani šlechtu, ale představovala největší sociální změnu v Rusku 19. století.

Lovcovy zápisky je bezesporu mistrovská kombinace lyrické krásy přírody a realistického humanismu.
Jedno z největších a nejvlivnějších děl ruské literatury.
Otevřete si tu knihu kdekoli, a přečtete ji celou. Nikdy na ni nezapomenete.
Budete se k ní v tichu zas a zas vracet, protože vás bude učit být sebou samými, cítit své chyby a učit se s nimi žít.

LES A STEP / 1849 / Výpisky z knihy.

A zvolna ho to táhlo nazpátek —
vesnice, sad a stíny u vrátek,
kde jsou ty velikánské staré lípy
a konvalinky něžně zavoní ti,
kde vrby, seřazené na hrázi,
se sklánějí nad svými odrazy,
kde dubisko se rozkročilo v nivě,
kde cítíš konopí a vůni po kopřivě…
Tam do polí, k obzorům bez hranic,
tam do těch sametových oranic,
kde žitem — jen se dívejte, kam chcete —
lehounké vlny tiše proudí v létě
a těžký paprsek se chvílemi
z průsvitných mráčků smýkne po zemi.
Tam je dobře…

(Z básně svěřené ohni – Překlad Jiří Mulač)

Čtenáře už možná mé zápisky omrzely, a proto jej spěchám uklidnit slibem, že další již připojovat nebudu; avšak nedá mi to, abych na rozloučenou neřekl několik slov o lovu.
Lov s puškou a se psem je krásná věc sama o sobě, für sich, jak se říkávalo zastara; ale dejme tomu, že vám tato vášeň nebyla dána do vínku, přitom však máte rádi přírodu a volnost, a musíte tedy nám, myslivcům, nutně závidět. Nuže poslouchejte.

Zdalipak například víte, co je to za radost vyjet si na jaře před svítáním? Vyjdete před dům… Na tmavošedém nebi ještě sem tam zamrká hvězda, lehký proud vlahého větříku vám chvílemi ovane tvář — ještě je slyšet tlumený, nejasný šepot noci — stromy ztopené v šeru slabounce šumějí. A už kladou na vůz koberec, do nohou stavějí bedýnku se samovarem. Postranní koně se choulí zimou, frkají a přešlapují na svých elegantních nohách; párek bílých hus, jenž právě procitl ze sna, mlčky a pomalu kráčí přes cestu.
Za plotem v ovocné zahradě si poklidně chrupe hlídač; každý zvuk jako by stál v prochladlém vzduchu, stál a nemohl skončit. Už jste se usadili, koně rázem vykročili, vůz zarachotil. A vy jedete, jedete kolem kostelíka, pak s kopce napravo, přes hráz. Nad rybníkem stoupají první obláčky páry. Je vám trochu chladno, zvedáte límec a schováváte v něm tvář; jde na vás dřímota. Koně zvučně plácají nohama do louží, kočí si pohvizduje. Už máte za sebou nějaké čtyři versty, lem oblohy se zardívá, v březince se probouzejí kavky a těžce létají sem a tam, vrabci cvrlikají okolo tmavých stohů. Vzduch je světlejší, cesta zřetelnější, obloha jasnější, mráčky bělejší, pole zelenější.
V chalupách červeně svítí louče, za vraty je slyšet ospalé hlasy. A mezitím se zapalují červánky; a už se po obloze vystřely zlaté pásy, v dolinách se válí mlha, skřivánci zvonivě prozpěvují, teď zafoukal předjitřní vánek — a už zvolna vyplouvá krvavé slunce. A světlo až vytryskne proudem a vám srdce poskočí v hrudi jako pták. Je vám tak čerstvo, veselo, milo. Vidět je daleko vůkol. Tam za lesíkem je ves a o kousek dál druhá s bílým kostelíkem a tam je březový hájek na kopci; a za ním je mokřina, kam máte namířeno. Přidejte, koně, přidejte! Tryskem kupředu! Už zbývají nejvýš tři versty. Slunce rychle stoupá, obloha je čistá. Bude nádherný den.
Proti nám se táhne stádo ze vsi. A už jsme na kopci. Ten rozhled! Řeka se vine na deset verst a matně se modrá v mlze; za ní jsou nasáklá zelená luka, za lukami povlovné kopce a tam v dálce nad mokřinou křičí a krouží čejky. Vlahým leskem, jenž se rozlévá ve vzduchu, jasně proráží dálka, ale jinak než v létě. Jak volně se člověku dýchá, jak čilé jsou jeho údy, jak nabírá síly ovanut dechem jara!

A letní jitro v červenci! Kdo kromě myslivce zažil, co je to za rozkoš toulat se na úsvitě remízkem? Jako zelená linka se klade stopa vašich nohou ve zrosené, zbělalé trávě. Rozhrnete mokrý keř, a ovane vás nasbíraná teplá vůně noci; vzduch je všecek prosycen svěží hořkostí pelyňku a medovou vůní pohanky a jetele; v dálce strmí doubrava a červeně blýská v slunci; dosud je čerstvo, leč denní žár už je cítit. Hlava se zemdleně točí z tolika libých vůní, křovisku nevidět konce. Až leda někde v dálce žloutne zrající žito a v úzkých proužcích se červená pohanka. Teď zaskřípal vůz, krokem přijíždí sedláček, nejdříve staví do stínu koně. Pozdravíte se s ním a jdete dál — a za vámi vesele zazvoní kosa. A slunce stoupá výš. Tráva rychle schne, už se dělá horko. Uplyne hodina dvě. Obloha při krajích tmavne a zmrtvělý vzduch sálá palčivým žárem.
„Kde bych se tu mohl napít, kmotře?” ptáte se žence.
„Tamhle v rokli je studýnka.”
Hustým ořeším prorostlým chytlavou trávou scházíte na dno rokle. A vskutku, přímo pod sráznou stěnou se ukrývá pramen; mladinký doubek nedočkavě rozprostřel nad vodou široké větve; velké stříbřité bubliny kolébavě stoupají ode dna pokrytého jemným sametovým mechem. Padnete k zemi, uhasíte žízeň, ale jste líní se hnout. Ležíte ve stínu, dýcháte voňavé vlhko, je vám dobře, ale keře proti vám žhnou a až jakoby žloutnou v slunci. Ale co to? To vítr najednou zadul a přehnal se kolem a vzduch se okolo zachvěl: že by to bylo hřmění? Vyjdete z rokliny ven. Co ten olověný pás na obzoru? Houstne to žár či blíží se mrak? Ale teď už se slabě zablesklo. Tak je to přece bouřka! Dokola ještě jasně svítí slunce — lovit se dosud dá. Leč mrak roste a roste a jeho blízký okraj se teď protáhl, poklesl, rozklenul. Tráva, křoví, všechno teď naráz zhaslo. Honem! Tamhle je myslím seník… honem! A už jste u něho, vevnitř. A teď si jen lij, dešti! Jen si šlehejte, blesky! Tu a tam skápne voda slaměnou střechou na vonné seno. Ale už zase vysvitlo slunce. Je po bouřce, vycházíte ven. Bože, jak vesele jiskří všechno kol vás, jak je vzduch svěží a řídký, jak voní jahodami a houbami!

Ale už přichází večer. Červánky zaplály požárem a zalily půlku oblohy. Slunce zapadá za obzor. Vzduch blízko vás je nějak nápadně průzračný, až skleněný; v dálce se stele měkká mlha na pohled jakoby teplá; zároveň s rosou padá nachový třpyt na palouky ještě před chvílí zalité proudy tekoucího zlata; od stromů i keřů i vysokých stohů sena už lehají dlouhé stíny. Slunce zapadlo; na nebi vzešla hvězda a chvějivě mrká v ohnivém moři západu. Teď už však moře bledne, obloha začíná modrat, stíny pozvolna mizí a vzduch se nalévá mlhou. Je čas jít domů, do vsi, do chalupy, kde máte nocleh. S puškou přes rameno kráčíte rychle, ač vás únava zmáhá. A zatím se snáší noc; po dvaceti krocích už není vidět; psi už se jen tak tak bělají ve tmě. Tamhle nad černými keři se při okraji oblohy trošinku jasní. Co je to? Požár? Ne, to vychází měsíc. A tamhle dole, napravo, už mrkají světýlka ve vsi. A už je tu konečně i vaše chalupa. Okýnkem vidíte stůl, na něm bílý ubrus, hořící svíci, večeři…

A jindy si člověk dá zapřáhnout bryčku a vydá se do lesa na jeřábky. Je veselé projíždět úzkým chodníčkem ve vysokém žitě. Klasy vás zvolna šlehají přes tvář, chrpy se chytají za nohy, křepelky kolem křičí, kůň líně kluše. A už je tu les a v něm stín a ticho. Vysoko nad vámi šepotají statné osiky; dlouhé, převislé větve bříz se ledva pohnou, mohutný dub stojí jako vojín u krásné lípy. Jedete zelenou cestičkou posetou stíny; veliké žluté mouchy nehybně visí v nazlátlém vzduchu a náhle odlétnou; roj mušek víří, ve stínu svítí, na slunci hasne; ptáci poklidně zpívají. Zlatý hlásek pěnkavčin je pln nevinné, sdílné radosti a snoubí se s vůní konvalinek. Dál, dál, hlouběji do lesa. Les je čím dále tišší. Podivné ticho vám padá do srdce; však i kolem vás je to dřímotné ticho. Až teď zavanul vítr a vrcholky stromů se rozšuměly jako vodopád. Loňským hnědým listím tu a tam prorůstá vysoká tráva; hříbky stojí osaměle pod svými kloboučky. Náhle vyskočí ušák a pes za ním vyrazí s hlasitým štěkotem.

A jak je týž les pěkný na podzim, když přilétají sluky! Ty nehnízdí hluboko v lese, ty hledejte při kraji. Nefouká vítr ani nesvítí slunce, není světlo ani stín, není pohyb ani hluk, měkkým vzduchem se rozlévá podzimní vůně podobná vůni vína; mlžný obláček sedí v dáli nad žlutými poli. Mezi holými hnědými větvemi stromů se poklidně bělá nehybná obloha; na lípách někde ještě visí poslední zlaté lístky. Vlhká země se pružně poddává nohám; vysoké, suché býlí se ani nepohne, dlouhá vlákna se lesknou na vybledlé trávě. Hruď klidně dýchá, leč do duše se vkrádá podivný neklid. Jde Lovcovy zápisky te podél lesa, hledíte za psem, a přitom se vám z paměti noří milované obrazy, milované tváře, mrtvé i živé, a dávno zapomenuté dojmy se nečekaně probouzejí; obraznost se vznáší a přelétá jako pták a všechno vám jasně plyne a stojí před očima. Srdce ve vás najednou zatrne a rozbuší se, pak vášnivě poskočí a hned se zas vnoří do hlubin vzpomínek. Celý váš život se rozvíjí lehce a rychle jako svitek; a člověk teď ovládá celou svou minulost, všechny své city a síly i svou duši. A nic vůkol mu v tom nepřekáží — ani slunce není, ani vítr, ani šumot…
A podzimní, jasný, už trochu chladnější a zrána mrazivý den, kdy bříza celá zlatá se jako pohádkový strom malebně rýsuje na světlounce modravém nebi, kdy nízké slunce už nehřeje, září však jasněji než v létě, kdy osikový hájek celý třpytivě prosvítá, jako by mu bylo veselo a lehko, že stojí holý, jinovatka ještě blýská na dně dolin a čerstvý vítr tichounce šustí a honí spadalé zkroucené listí, kdy řekou vesele běží modravé vlny a rytmicky houpají nahoru dolů rozběhlé hejno hus a kachen; kdesi v dálce klape mlýn zpola obrostlý vrbovým houštím a nad ním čiperně krouží holubi a barevně se blýskají ve světlém vzduchu.

Pěkné jsou také letní mlhavé dny, i když je myslivci nemají rádi. Za těchto dnů se nedá střílet: pernatec, jenž vzlétne krok před vámi, ihned zmizí v bělavém cáru stojaté mlhy. Ale jak ticho, jak hluboké ticho je všude kol vás! Všechno je vzhůru a všechno mlčí. Přejdete kolem stromu, a na něm se lísteček nehne — strom si hoví. Jemnými výpary, rovnoměrně rozlitými ve vzduchu, vidíte před sebou dlouhý černý pruh. Myslíte, že je to blízký les; přijdete blíž — a les se promění ve vysokou řádku pelyňku na mezi. Nad vámi, kolem vás, všude je mlha. Až teď zlehka zavanul vítr a zamžený cípek světlounce modrého nebe prosvitl řidnoucí parou, z níž jako by stoupal dým, a už se jí prodral nazlátlý žlutý paprsek a řine se dlouhým proudem, přejede po polích, opře se do háje — a už se zas všechno zatáhlo šerem. Dlouho trvá ten zápas; ale jak nevýslovně nádherný a jasný nastane den, když světlo konečně vítězně zazáří a poslední vlny prohřáté mlhy se buď převalují a stelou jako plátno, nebo se stočí a zmizí daleko v jemně zářící výši…

A teď jste se vydali do vzdálenějších míst, do stepi. Jistě deset verst jste se kodrcali polními cestami, až konečně je tu silnice. Dlouho, dlouho jedete kolem nedohledných řad povozů, kolem zájezdních hospůdek, kde pod stříškou syčí samovar, vrata jsou dokořán a na dvoře stojí studna, jedete od jedné vesnice k druhé, mezi nedozírnými lány, podle zelených konopišť. Straky přeletují po rokytí, ženské s dlouhými hráběmi se loudají po poli; pocestný v chatrném nankinovém fráčku s ranečkem na zádech unaveně kráčí co noha nohu mine; těžký statkářský kočár s šestispřežím urostlých, znavených koní pluje proti vám. Z okna trčí roh polštářku a vzadu na stupátku, na pytli z rohože sedí přikrčen lokaj v kabátě zastříkaný až po uši a přidržuje se provázku. A toto je okresní městečko s bídnými roubenými domky všelijak sesedlými na bok, s nekonečnými ploty, s nevlídnými zděnými stavbami kupců, se starobylým mostem nad hlubokou strží. Dále, dále! A už jsme ve stepním kraji. Pohled z vršku — jaká to krása! Oblé, nízké kopce celé zorané a oseté se rozbíhají v širokých vlnách, mezi nimi se vinou rokliny zarostlé křovím a malé hájky jsou tu roztroušeny v podlouhlých ostrovech, ode vsi ke vsi běží úzké cestičky, bělají se kostelíky, ve vrbinách se živě blyskotá říčka na čtyřech místech zadržená hrázemi, daleko v poli stojí v řádce za sebou dropi, stařičký panský dům s pomocnými staveními, ovocným sadem a humnem sedí přikrčen u malého rybníka. Ale vy jedete dál, ještě dál. Kopce jsou nižší a nižší, stromy skoro žádné. A tady už konečně je ta pláň, ta nedozírná step…!
A chodit za zimního dne ve vysokých závějích na zajíce, dýchat mrazivý ostrý vzduch, mimoděk mhouřit oči před oslnivým drobounkým jiskřením kyprého sněhu, kochat se zelení nebe nad červenavým lesem!… A první jarní dny, kdy se všechno kolem vás třpytí a sesouvá, kdy těžkou parou tajícího sněhu už voní ohřátá země a na lysinkách, v šikmých paprscích slunce důvěřivě zpívají skřivánci a potůčky s veselým zurčením a bubláním se prudce valí z rokle do rokle…

Leč je čas končit. A když už mluvím o jaru — na jaře je i loučení snadné, na jaře lákají dálky i ty, kdo jsou šťastni…
Sbohem, čtenáři, a přeju vám hodně štěstí.

The post Turgeněv. Jak Lovcovy zápisky opěvující přírodu pomohly zrušit nevolnictví v Rusku first appeared on Čítárny.

Michail Bulgakov (1891–1940) vytvořil jeden z nejslavnějších ruských románů dvacátého století: „Mistr a Markétka“.  Strhující román je příběhem nikdy nekončícího střetávání dobra se zlem, viny a neviny, odvahy a zbabělosti, který nám skýtá nejen mimořádný čtenářský zážitek, ale také nás vede k hledání odpovědi na základní otázky lidského bytí. Rafinovaný pokus jak vyvést lidstvo z omylu a zacyklení s poznáním, že ďábel mimo člověka neexistuje!

Román čekal na publikaci téměř třicet let, aby pak zůstal navždy ve světové v literatuře.
Bulgakov začal psát román v roce 1928 a finální verzi nadiktoval své ženě Jeleně krátce před svou smrtí v březnu 1940.
Dílo, které bylo cenzurou zkráceno asi o osminu, vycházelo po částech v literárním časopise Moskva až od listopadu 1966. Cenzura ale napomohla k nesmírně popularitě díla i autora.
Náklad 150 000 výtisků byl vyprodán během několika hodin. Mnoho zákazníků román přečetlo ve velmi krátké době a dokázalo části recitovat zpaměti. Byly organizovány skupinová čtení a o románu se diskutovalo na veřejnosti. Části vystřižené cenzurou byly opisovány na psacím stroji nebo ručně a tajně distribuovány jako samizdat. Důležitým místem děje je skutečně existující byt č. 50 na adrese Sadovaja 302b, ve kterém autor sám žil v letech 1921 až 1924, který je dodnes oblíbeným cílem obdivovatelů Bulgakova.

Je zřejmé, že Bulgakov si v románu klade jednu základní otázku: Může se ďábel i v naší doby opět osamostatnit?
Bulgakův ďábel, profesor Woland, sice pronásleduje a trestá nepoctivé lidi, tzv. „mrtvé duše“, ale jeho chování nezapadá do obvyklého pojetí zla, které známe např. z Goethova „Fausta“, Dostojevského „ Bratří Karamazových “ nebo Mannova „ Doktora Fausta “:

Strhává bez milosti všechny lidské masky a je přímo provokatérem zla.
Dovede zlo až na vrchol zlomu, až se samo zhroutí. Poučuje naivní a hloupé, pomáhá dobrým a těm, kteří se skutečně snaží. Čtenářovy znalosti navíc rozšiřuje o nový a zajímavý pohled na lidské dějiny Ježíše Krista a Piláta Pontského.

Román lze číst i jako mistrovskou satiru na dobové pořádky nově vznikajícího Sovětského Svazu, ale také jako velmi důmyslnou variaci na faustovské téma, jedinečnou filozofickou alegorii mající nadčasový rozsah.

Dovolte, abych citoval neznámého autora, který román velmi trefně charakterizoval:
Dobrý a ušlechtilý cíl není možné realizovat zlými prostředky.
Prostředek není totiž nic jiného než dílčí cíl. Tedy neplatí rozhodně: účel světí prostředky, nýbrž: prostředky světí účel.
A tak nezbývá, než se ponořit do reality a začít v ní rozlišovat na úrovni detailu.
Zejména zas a znovu si pokládat otázku na všechno, co se děje kolem nás:
V čí prospěch? Cui bono?

Tato kniha vychází v překladu naší přední rusistky Aleny Morávkové.
Nové ilustrované vydání s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků patří mezi skvosty mnoha českých vydání. Prof. Boris Jirků (nar. 1955 ve Zlíně) je přední český malíř, sochař a ilustrátor.

Michail Bulgakov / Mistr a Markétka / Vydal Rybka Publisher / 392 stran, celobarevné, 80 ilustrací

Bulgakov website: https://m-bulgakov.ru

Filmová zpracování:
Jedinečný seriál!!!, který plně vystihuje psaný text je ruská 10-dílná série z roku 2005 /režie V. Bortko/
Mistr a Markétka Seriál cz tit na youtube >>

Výpisky:

„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?

Vážně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou… hm… hm… najednou u vás propukne rakovina plic…“ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina…,“ zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.

Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.
xxx

Profesor Woland: Ó, třikrát romantický mistře, nechtěl by ses ve dne procházet se svým společníkem pod rozkvetlými třešněmi a večer poslouchat Schubertovu hudbu? …
xxx

Vidím, že jste trochu překvapen, milý Stepane Bogdanoviči? – zeptal se Woland cvakajícího zuby Stěpy, – ale mezitím se není čemu divit. Tohle je moje družina.
Pak se kočka napila vodky a Stěpova ruka slezla po překladu.
„A tato družina potřebuje prostor,“ pokračoval Woland, „takže někteří z nás jsou v tomto bytě zbyteční.“ A zdá se mi, že tenhle navíc jsi ty!
– Oni, oni! – zpíval ten dlouhý kostkovaný kozím hlasem a mluvil o Sťopovi v množném čísle, – celkově se v poslední době chovají jako prasata. Opíjejí se, mají vztahy se ženami, využívají svého postavení, nic nedělají a ani nemohou nic dělat, protože nechápou nic o tom, co jim je svěřeno. Zatracují šéfy!
– Řídí vládní auto pro nic za nic! – práskla kočka, zatímco žvýkala hřib.
xxx

„Michaile Alexandroviči,” obrátil se Woland tlumeným hlasem k hlavě, víčka mrtvého se v té chvíli nepatrně pootevřela a otřesená Markéta zahlédla živé oči, plné strádající oduševnělosti.
„Vše se seběhlo, jak jsem řekl, není-liž pravda?” pokračoval Woland, upřeně hledící hlavě do očí. „O hlavu vás připravila žena, zasedání se nekonalo a já bydlím ve vašem bytě. To je prostě fakt. A fakt – to bývá ta nejtvrdohlavější věc na světě. Jenže nás teď zajímá to, co přijde, nikoli fakt, který už máme za sebou. Například vy jste byl odjakživa horoucím zastáncem a šířitelem teorie, že připravíme-li člověka o hlavu, jeho život končí, on se obrací v prach a odchází do nebytí. Je mi nesmírným potěšením vám oznámit, a to v přítomnosti mých hostí – přestože ti jsou vlastně důkazem platnosti docela jiné teorie, že také vaše teorie je solidní a věru důvtipná.
Ostatně – teorie se jedna druhé podobají jako vejce vejci. Najdeme mezi nimi i tu, co hlásá, že každému bude dáno podle víry jeho. Staniž se! Vy odcházíte do nebytí, kdežto já z poháru, v nějž se právě proměňujete, s potěšením připiji na věčné bytí!”

The post Michail Bulgakov. Světový román Mistr a Markétka je po sto letech ještě aktuálnější first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) publikoval už na vysoké škole v Moskvě. Své první humoristické povídky psal pod pseudonymy „Antoša Čehonte“ a „Bratr mého bratra“ v časopise „Builnik“.
Tento satirický časopis založil v roce 1865 v Petrohradu umělec Nikolaj Stepanov. V roce 1872 se publikace přestěhovala do Moskvy.
(Časopis mimo jiné publikoval raná díla – básně o Volze – budoucího slavného novináře a spisovatele Vladimira Giljarovského. Ilustrace pro časopis vytvořil slavný ruský umělec a architekt Fjodor Šechtěl, autor návrhů budov Moskevského uměleckého divadla, Polytechnického muzea a kina Kudožestvennyj.)

Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.

Jaké bylo osudové memento A.P. Čechova? 
Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna.

Na jeho vizitce bylo ale vždy napsáno: „Doktor A.P. Čechov.”
To je vše. Tedy ani spisovatele, ani dramatika, díky čemuž se proslavil po celém světě, ani čestného akademika Císařské akademie věd v kategorii belles-lettres, ani nositele Řádu svatého Stanislava, ani ctitele říšské akademie věd v kategorii belles-lettre. a tak dále, ale prostě lékař. Tuto profesi vždy považoval za svou skutečnou.

Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let.
Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a  aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily.
Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye.

Anton Pavlovič Čechov napsal v dopise svému bratru Alexandrovi frázi, která se stala velmi populární:
“Stručnost je duší vtipu.”

Navzdory veškeré stručnosti jeho jazyka hloubka významů skrytých za slovy na jedné straně umožňuje čtenáři pokaždé objevit něco nového pro sebe nebo možná i v sobě, a na druhé straně činí samotné slovo maximálně výstižným a přesným.

„Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné.“
Maxim Gorkij

Čechov je pro mě pěšinkou v poli hýbajícím se ve větrném počasí. Zdá se, že ji není, ale jakmile se podíváte pozorněji, už se zde objeví tu a tam. Ale dokud se nenaučíte naslouchat, dělat pauzy a dívat se trochu dál, neuvidíte to.
Nikita Michalkov, režisér

Jeho mistrovské povídky málokdo překoná.
Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století.
Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin.
A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je:
„Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891).

Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky.
Ale paradoxně se jim nemůžeme jen smát.
U Čechova je totiž vše komedie a zároveň to komedie není.
Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu a jako schopný spisovatel nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí. 
A v tom je jeho největší mistrovství a jedinečná nadčasovost.

Čechov o ruské hostině

No, když vejdete do domu, stůl už by měl být prostřený, a když si sednete, okamžitě si natáhnete ubrousek přes kravatu a pomalu si nabídnete karafku s vodkou. Nejlepší chuťka, chcete-li vědět, je sleď.

Snědli jste si ho s cibulkou a hořčicí, a teď, drahý příteli, dokud ještě cítíte v žaludku jiskry, snězte ikru samotnou nebo, chcete-li, s citronem, pak obyčejnou reďku se solí, pak zase sleď, ale nejlepší, drahý příteli, je slaná rybička, když ji nakrájíte na malé kousky jako ikrku a, chápete-li, s cibulkou, s provensálským olejem… to je lahůdka! Ale jaterka je tragédie!

No, jakmile přinesou z kuchyně kulebjaku, hned, okamžitě, je třeba vypít druhou sklenici.

Kulebjaka musí být chutná, nestydatá, ve vší své nahotě, aby lákala. Mrknete na ni očkem, nakrájíte si takový kousek a prsty nad ní pohrajete takhle, z přebytku city. Začnete ji jíst, a z ní vytéká máslo jako slzy, plná, šťavnatá náplň s vejci, s drobem, s cibulkou… Jakmile skončíte s kulebjakou, hned, abyste si nezkazili chuť, nechte podávat šťovík…

Šťovík musí být horký, ohnivý. Ale nejlepší, drahý příteli, je boršč z červené řepy po chlupcům, s šunkou a s klobásou. K tomu se podává smetana a čerstvá petrželka s koprem. Skvělé je také rozsolnik z drobů a mladých ledvin, a chcete-li polévku, tak z polévek nejlepší je ta, která se zasype kořením a zeleninou: mrkev, chřest, květák a všechno takové právní vědomí. Jakmile skončíte s borščem nebo polévkou, hned nechte podávat rybí, drahý příteli.

Z tichých ryb je nejlepší smažený kapr ve smetaně. Ale ryba nenasytí, to je jídlo nedůležité, hlavní věc u večeře není ryba, ani omáčky, ale hlavní jídlo. Když vám, například, podají k hlavnímu jídlu pár bažantů, a k tomu přidáte-li křepelku nebo pár tlustých křepelčích kohoutků, pak zapomenete na všechen kašel, čestné slovo. A smažená kachna?

Bílá, tlustá, šťavnatá, víte, jako nymfa… Po hlavním jídle člověk je nasycen a upadne do sladkého zatmění. V té době je člověku dobře i na duši milostivě.

Pro potěšení můžete vypít tři sklenky zapečenky*. Domácí zapečenka je lepší než jakékoliv šampaňské. Po první sklenici vás zahltí vůně, takový zrcadlení, a zdá se vám, že nejste v křesle u sebe doma, ale někde v Austrálii, na nějakém nejměkčím pštrovi…

Během zapečenky je dobré zakouřit doutník a házet prsteny, a v té době v hlavě přicházejí takové snové myšlenky, jako byste byli generálissimem nebo ženatým s nejkrásnější kráskou na světě, a že tato kráska celý den plave před vašimi okny v nějakém bazénu s zlatými rybičkami. Ona plave, a vy jí říkáte: „Drahoušku, pojď mě políbit!“

* Zapečenka — vodka s medem, naložená na koření v peci, v zapečené nádobě.

Melichovo. Bývalý statek Čechova.

Milan Kundera před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.
Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí.
Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení.

Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět.
Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální cítění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubožejší vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká.
To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem “zbytečný člověk”, rusky lišnyj čelověk.
Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec.
Koneckonců “lišnyj čelověk” povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva “Oblomov“.

Obecně lze poetickou strukturu Čechovova díla přirovnat k ledovci, jehož podvodní část je mnohem silnější a hlubší než to, co vidíme.
A Čechovova próza mi připomíná stezku v trávě. Je to prakticky neviditelné, všechny podtexty, všechny významy jsou skryté, ale když přiblížíte oči, ukáže se, že se jedná o velmi jasné a dvojité, trojité a dále větvené významy, ale zvenčí jsou zcela neviditelné. a hned.
Teprve když se přiblížíme a vykročíme na cestu, začneme to fyzicky cítit. Ale když se podíváte zvenčí, možná si toho prostě nevšimnete. Celý Čechov je pro mě tato cesta v poli pohybujícím se ve větru.

Jeho mistrovská dramata se hrají dodnes v celém světě
Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humoresek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstrštyky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje.

„Višňový sad… Kolik v něm bylo stromů, kolik v něm bylo života. Rostly, rozrůstaly se, táhly se k nebi, a pod nimi, ve stínu, zůstal ten život, který jsme ztratili, ten, který možná nikdy nezískáme zpět. Tento sad je symbolem radosti i smutku, života i smrti, a stal se pro mě jediným útočištěm před chladným a lhostejným světem.“
A. P. Čechov, „Višňový sad“

Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:

“Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.”

Osobní život a tragická nemoc
Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc)
V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu.
Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě.

ČTĚTE ČECHOVA!
Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova.
Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života.

Povídky

Pavilon č. 6  (1892)
Dáma s psíčkem (1889)
Záchvat
Člověk ve futrálu (1898)
Tlustý a tenký
Dům s mezaninem (1896)
Anna na krku (1895)
Step (1888)
Mužici (1897)
Černý mnich (1894)
Chameleon (1884)
Ostrov Sachalin (1893)
Rodschildovy housle

Dramata

Platonov (1881)
O škodlivosti tabáku (1886)
Ivanov (1887)
Medvěd (1888)
Námluvy (1888-1889)
Lesoduch (1889)
Racek (1896)
Strýček Váňa (1899)
Tři sestry (1901
Višňový sad (1904)

Ukázky:

Ukázka z povídky Angrešt.

Jen se podívejte na tento život: drzost a lenost silných, nevědomost a bestialita slabých, nemožná chudoba všude kolem, přelidněnost, degenerace, opilství, pokrytectví, lži…

Mezitím je ve všech domech a na ulicích ticho a klid; Z padesáti tisíc žijících ve městě by ani jeden nekřičel nebo nebyl hlasitě rozhořčen. Vidíme ty, kteří chodí na trh pro zásoby, jedí ve dne, spí v noci, mluví své nesmysly, žení se, stárnou, samolibě tahají své mrtvé na hřbitov, ale nevidíme ani neslyšíme ty, kteří trpí, a co je v životě hrozné, to se děje někde v zákulisí. Všechno je tiché, klidné a jen němá statistika protestuje: tolik lidí se zbláznilo, tolik kýblů se vypilo, tolik dětí zemřelo na podvýživu…

Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností.

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý “uložen o nádražního strážníka”, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:
“Velectěný pane! Zkouška pera!”
K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:
” Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.”
“Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.”
“Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.”
“Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.” “Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.”
“Nikandrov je socialista!”
“Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.”
“Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.”
“Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.”
“Panstvo! Tělcovskij fixluje!”
“Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.”
“Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.”
“Žer, co je…”
“Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…”
“Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.”
“Zušlechťujte se ctností.”
“Kátinko, šíleně vás miluju!”
“Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.”
“Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.”

Přeložil Libor Dvořák

Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky.

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné…“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost…“

„Některé typy jsou k popukání. Taková… dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin… A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

 

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu… Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí…

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

 

Orlové níž než slepice se někdy snesou, však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Tak tedy zkouším sebe: co chci?

The post Anton Pavlovič Čechov a jeho generacemi obdivované majstrštyky first appeared on Čítárny.

Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837) patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm.

Bohužel v době komunistického režimu byly jeho památka a jeho dílo nestoudně zneužity ke lživé propagaci SSSR. Těch mýtů kolem Puškina je však obecně velmi mnoho; zvykli jsme si v něm vidět všechny možné modly, schémata a učebnicové tlachy, jen jej samotného často míjíme.

Cílem tohoto článku je cesta za skutečným člověkem, který se jmenoval A. S. Puškin a který nemálo ze svých niterných prožitků vtělil do překrásných lyrických básní. Podobné putování je pro mne vždycky novým zdrojem inspirace, duchovní síly a svěžesti.

Velmi zajímavá a plodná je už Puškinova doba, narodil se totiž v roce 1799, deset let po Francouzské revoluci.
Evropa vřela politicky i kulturně. Tehdy žili a působili Goethe, Schiller, Hölderlin, Kant, Chateaubriand, Coleridge, Blake, Beethoven a jiní. Stendhal právě dospíval a Byron, Schopenhauer i Keats byli děti. Mezi vrstevníky A. S. Puškina lze počítat Huga, Berlioze, Dumase st., paní Sand, Mickiewicze nebo Leopardiho. Devatenácté století, doslova plné velkých osobností, se právě začínalo. I v zaostalém carském Rusku docházelo k velkému intelektuálnímu a uměleckému pohybu, ale toho si blíže všimneme až při stručném vylíčení Puškinova života.
Puškin byl po otci rodem ze staré statkářské šlechty, po matce měl v sobě africkou krev. Její dědeček totiž pocházel z Habeše a byl jako chlapec zavlečen do Cařihradu, kde ho ruský vyslanec vykoupil a daroval Petrovi Velikému. Z mouřenína se pak carovou péčí stal vojenský inženýr s mnoha vysokými hodnostmi. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Tento nesmírný talent se stále více proměňoval v tvůrčí sílu, která neměla v okolí konkurenci.
Jako lyceista se Puškin seznámil s různými výraznými osobnostmi a s některými navázal i celoživotní přátelství, tak např. s Čaadajevem, Puščinem a Dělvigem. V roce 1815, kdy úspěšně završuje studium na lyceu, jej hlava ruské poezie Děržavin pasoval na svého nástupce. Jako tzv. koležský asesor působící po maturitě na ministerstvu zahraničí prožíval mladý básník divoké radovánky s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování, tak díky své poezii.

Ajvazovskij: Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu)

Vyhnanství.
Car Alexandr I., jeden z předních potentátů Svaté aliance, ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě velkou osobnost nakonec nesnese.
Byl rozhodnut vyhostit Puškina na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi.
Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu; nakonec zakotvil Puškin v Kišiněvě, kde se stal téměř okamžitě středem pozornosti.
V roce 1823 cestoval do Oděsy, a tady dokončil jednu ze svých nejslavnějších poém Bachčisarajskou fontánu. Ale začíná pracovat také na Oněginovi a na Cikánech.

Po ostrých střetech s místním gubernátorem Voroncovem, jemuž podle všeho svedl ženu, je carem internován za jakýsi „ateistický dopis“ (na Voroncovovo udání) do otcovy vesnice Michajlovské.
V Michajlovském je velmi negativně přijat rodinou, jež ho po vleklých hádkách opouští. Postupně si ale začal zvykat na zdejší atmosféru, našel přátele, zejména se sblížil se svou někdejší chůvou. V dobrém rozmaru dokončil tragédii Boris Godunov.

Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho stál nejspíše život.
Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své lidi, aby ho přivezli do Moskvy. Choval se k básníkovi velmi vstřícně, snažil se ho totiž získat na svou stranu a pro své účely. Puškin naivně uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal děkabristy do kobek, má dobrý vliv.

Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší vrstvy společnosti.
Ani přesídlení do Petrohradu (r. 1827) Puškina zásadně neobrodilo. Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch (r. 1829) žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v němž upadl opět do duševní krize.

Svůj stav řešil svérázným způsobem:
oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu, N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě nebo jakémukoli hlubšímu umění.
Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života.
Právě tady dokončil Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní i Povídky nebožtíka I. P. Bělkina. V únoru 1831 se Puškin bez nadšení a očekávání oženil. Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky svých děl, jež byla vítána spíše negativně.

Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu, naprosto svého muže zastínila.
Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833 zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny Pugačovova povstání. Při zpáteční cestě do Petrohradu se Puškin zastavil v Boldinu, kde se věnoval tvůrčí práci: domů si vezl Pikovou dámu a Měděného jezdce. V letech 1834-1835 se prohloubil jeho rozptýlený, zoufalý stav, začínal mnoho různých projektů, ale dokončil spíše jen drobnosti. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka.
Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836 prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou, strachem ze smrti a fatalismem.

Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic.
Kolem paní Puškinové se stále více objevoval mladý Francouz, baron d´Anthès, jenž podle pověstí homosexuálně žil se svým adoptivním otcem, holandským vyslancem Hekkerenem. Žárlivost manžela přecházela až do nepříčetných záchvatů.
Dne 4. listopadu 1836 dostal anonymní dopis, v němž byl nazván velmistrem řádu paroháčů a jeho historiografem (teprve později se zjistilo, že autorství listu je třeba připsat známému petrohradskému udavači, knížeti Dolgorukovovi). Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a Puškin vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil.
Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému postoji otevřeně provokovala.

Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt

Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal Hekkerenovi,
se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837.
D´Anthèse zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně. Měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobovaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel odpoledne 29. ledna.

Autor: Boris Cvek / Téma

ŽIVOT / PUŠKIN

Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.

Přeložil V.A. Jung

The post Alexandr Sergejevič Puškin a naprosto zbytečná smrt mladého génia first appeared on Čítárny.