Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) přesto, že je považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, proslul také svou jedinečnou charakteristikou Ruska, která se dodnes hojné cituje.

Následující citát (1866) je v Rusku dobře známý a je stručným shrnutím toho, o čem Rusko a tajemná ruská duše jsou.

Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžeš ho měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.

FJODOR IVANOVIČ ŤUTČEV (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873)
Ruský romantický básník a diplomat, považovaný po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka. Mimo jiné byl vynikající diplomat, publicista a filosof.

Základní vzdělání získal Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803 – 1873)   samostatně, studiem doma, na rodinném panství v oblasti Oryol (nyní Brjanská). Jeho prvním učitelem byl básník Semjon Jegorovič Raich, který v něm probudil lásku k poezii a seznámil ho s nejlepšími díly světové literatury. Ve 14 letech byl Ťutčev zvolen členem Společnosti milovníků ruské literatury za svůj poetický překlad dopisů Horatia. (Publius Horatius Cocles byl důstojník římské armády ze 6. století př.n.l.)
V roce 1822 se přestěhoval do Petrohradu , kde se stal zaměstnancem Státního kolegia zahraničních věcí.

Byl často zamilovaný, měl 9 dětí od různých žen – byl několikrát ženatý a všechny své ženy osvítil poezií. Zřejmě byl jedinečný lamač ženských srdcí.

“Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”

Potkal jsem tě – a vše je minulost
Potkal jsem tě – a vše, co bylo v minulosti, se vrátilo k životu v mém mrtvém srdci; Vzpomněl jsem si na zlaté časy – A mé srdce se tak zahřálo…
Jako někdy v pozdním podzimu Jsou dny, je hodina, Když náhle zafouká jaro A něco se v nás pohne,
Takže, celý zahalený v duchu těch let duchovní plnosti, s dávno zapomenutým nadšením se dívám na drahé rysy…
Jako po století odloučení se na tebe dívám jako ve snu – A teď – zvuky, které ve mně nikdy neustaly, se staly slyšitelnějšími…
Je zde více než jedna vzpomínka, Zde život znovu promluvil, – A stejné kouzlo je v nás, A stejná láska je v mé duši!

Poslední láska

Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!

Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.

Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.

BÁSNÍK

Mnoho lidí v Rusku miluje jeho lyrické básně, i když Ťutčev byl skeptický ke své vlastní tvorbě a považoval se spíše za amatéra než za profesionálního básníka.
Získal ovšem uznání po uveřejnění svých děl v časopise Sovremennik.

Nikolaj Nekrasov ho nazval „ruským básnickým talentem prvního řádu“. Byl vzdáleným příbuzným Lva Tolstého.

I podle T.G. Masaryka byl to “nejznamenitější básník slavjanofilský”

„Slavjanofilové byli po výtce filosofové dějin, západnici více historici, právníci a vůbec odborníci. Západnici reprezentují vědecké Rusko a pokrokovou filosofii; slavjanofilové jsou konzervativnější. Slavjanofilové věří v Rusko (viz Ťutčevův verš), západnici věří v Evropu, avšak kritizují svou vlast i Evropu a chtějí si u obou zjednat co největší vědecké jasno…”

Básnícké dílo zde >> Basník Fjodor Ťutčev

PŘEKLADY NĚMECKÝCH AUTORŮ

V Německu se také seznámil s Heinrichem Heinem a jako první přeložil díla tohoto německého básníka do ruštiny.
Překládal také básně Goetha a Schillera. Jeho díla jsou dodnes ruskými filology považována za přelomová.

DIPLOMAT

Málokdo ví, že Fjodor Ťutčev byl také význačný myslitel, intelektuál, vynikající diplomat, který více než 14 let sloužil na ruských diplomatických misích v Německu.
Už po absolvování univerzity vstoupil do diplomatických služeb a byl poslán do Mnichova.

Jako diplomat se podílel na jedinečném evropském projektu spolu s německým historikem Jacobem Fallmerayerem!!!
V polovině 19. století vznikla myšlenka sjednotit dva národy pod záštitou Ruské říše. Iniciátorem této myšlenky byl hrabě Alexander Benckendorff, který navrhl projekt, v němž císař Mikuláš I., který měl německé kořeny, vystupoval jako sjednotitel Německa a Ruska.
Myšlenka byla taková, že Rusové a Němci se promíchali natolik, že nastal čas sjednotit je do jediné rusko-německé říše s hlavním městem Petrohradem.
Projekt se z různých důvodů nerealizoval.

Tato myšlenka dodnes straší jak Brity, tak Američany, kteří se mnohokrát a aktivně snažili zabránit spojení těch to dvou velmocí.
Všechny světové války byly víceméně o tomto jejich “ohrožení” a tady někdy začíná známa rusofobie. Koneckonců psali o tom často jak Kissinger, tak Brzezinski, aktivní tvůrci americké zahraniční politiky.
Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA…

Politika a myšlení Ťutčeva:

“Mezi Rusy v zahraničí se nyní setkáváme s podivným fenoménem, ​​jakoby ve smyslu reakce proti všeobecné aspiraci – je to velmi silná, bezprecedentně se rozvíjející touha po Rusku při prvním kontaktu s neruským světem.”
Z dopisu Tutčeva Alexandru Georgijevskému, 1864.

„Potkáte-li veterána Napoleonovy armády, připomeňte mu jeho slavnou minulost a zeptejte se, kdo ze všech protivníků, kteří s ním bojovali na bojištích Evropy, byl nejhodnější, kdo si po jednotlivých porážkách zachoval hrdý vzhled: můžete se vsadit deset ku jedné, že vás bude jmenovat ruským vojákem.
Projděte si departementy Francie, kde v roce 1814 zanechala stopy zahraniční invaze, a zeptejte se obyvatel těchto provincií, který voják v oddílech nepřátelských vojsk neustále projevoval největší lidskost, nejvyšší disciplínu, nejmenší nepřátelství vůči mírumilovným obyvatelům, neozbrojeným občanům – můžete se vsadit sto ku jedné, že vás označí za ruského vojáka. A pokud chcete vědět, kdo byl nejbezuzdnější a nejdravější, ó, už to nebyl ruský voják.“
Fjodor Ťutčev / Z Dopisu Rusa.

“…všichni, společnost i vláda, by si měli neustále říkat a opakovat si, že osud Ruska je jako loď, která najela na mělčinu, kterou žádná snaha posádky nemůže posunout z jejího místa a pouze stoupající vlna života lidí ji může zvednout a uvést do pohybu.”

“Jsem stále více přesvědčen, že vše, co mohlo udělat a mohlo nám poskytnout mírumilovné napodobování Evropy – to vše jsme již obdrželi. Je to však jen velmi málo. Nyní nelze dosáhnout žádného skutečného pokroku bez boje.
Proto je nepřátelství, které nám projevuje Evropa, možná největší služba, kterou nám může poskytnout. Toto stále více zjevné nepřátelství bylo zapotřebí k tomu, aby nás přinutilo se zamyslet nad sebou, aby nás přimělo si uvědomit sami sebe.
A pro společnost, stejně jako pro jednotlivce – první podmínkou jakéhokoliv pokroku je sebepoznání. Vím, že mezi námi jsou lidé, kteří říkají, že v nás není nic, co stojí za poznání. Ale v takovém případě by jedinou vhodnou reakcí bylo přestat existovat, a přesto si myslím, že nikdo tento názor nesdílí.“
Z  dopisu Petru Vjažemskému. 1848.

“Bylo jasné už dávno, že tato zuřivá nenávist, která se v Západním světě vůči Rusku každým rokem stále více a více vystupňovala, se jednoho dne vymkne kontrole. A tento okamžik nadešel…
Celý Západ přišel demonstrovat své odmítnutí Ruska a zabránit mu v cestě do budoucnosti.”

„Západ mizí, vše se zhroutí, vše zahyne… Víra, dávno ztracená, a rozum, dovedený k nesmyslnosti. Civilizace, která sebe sama zabíjí vlastníma rukama.“

V knize Ruské noci, která je na pomezí beletrie a filosofického traktátu, píše:
„Jsme postaveni na hranicích dvou světů – minulého a budoucího; my jsme noví, svěží a nepodíleli jsme se na zločinech staré Evropy. Před námi se rozehrává její staré, tajemné drama, tajenka, jejíž řešení může být v hlubině ruského ducha

Své ženě napsal:
“Nebylo to bez smutku, že jsem se rozešel s prohnilým Západem, tak čistým a plným pohodlí…”

„Už se nemáme co klamat – Rusko se pravděpodobně dostane do konfliktu s celou Evropou.
Jak k tomu došlo? A jak se mohlo stát, že se impérium, které po 40 let jen vzdávalo vlastních zájmů a zrazovalo je ve prospěch a na ochranu zájmů cizích, najednou ocitne tváří v tvář obrovskému spiknutí?
A přesto to bylo nevyhnutelné.
Navzdory všemu – rozumu, morálce, prospěchu, dokonce i instinktu sebezáchovy, muselo dojít k hroznému střetu. A tento střet byl vyvolán… něčím mnohem obecnějším a osudovějším.
Je to věčný antagonismus mezi tím, co, při nedostatku jiných výrazů, musíme nazývat: Západ a Východ.“
Z dopisu manželce Eleonorě Tjutčevové. 1854.

„Bože, dělat politické projevy v Rusku je jako pokoušet se vytvořit oheň z kusu mýdla. Ale ještě absurdnější než tyto pokusy je hrůza, kterou vyvolávají. Je na čase konečně pochopit, že v Rusku může být bráno vážně jen to, co je ruské.“
Z dopisu manželce, 1870.

V roce 1848 napsal o rozsáhlé ruské geografii:

Moskva, město Petr a město Constantine –
Zde jsou ceněná hlavní města ruského království…
Ale kde je jeho hranice? A kde jsou jeho hranice?
Na sever, na východ, na jih a do západu slunce?

Nadcházející časy odhalí jejich osud…
Sedm vnitrozemských moří a sedm velkých řek…
Od Nilu po Něvu, od Labe po Čínu,
Od Volhy k Eufratu, od Gangy k Dunaji…
Tady je ruské království… a nikdy nepomine,
Jak Duch předvídal, Daniel také prorokoval.

The post Fjodor Ťutčev. Vynikající diplomat, třetí nejvýznamnější ruský básník first appeared on Čítárny.

Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) je dnes považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, přesto že byl vynikající diplomat a politik.
Jeho básně se vyznačují nejen doknalostí formy, ale také myšlenkovou hloubkou a neobyčejnou vřelostí citů.

Jedním z jeho oblíbených témat byl dialog jednotlivce s vesmírem.

Hrdinové jeho básní byli často sami pod nekonečnou hvězdnou oblohou, vědomi si své vlastní bezvýznamnosti, tváří v tvář věčnosti.

Zachovalo se kolem 400 jeho básní, které jsou v Rusku často citovány.
Jeho rané básně jsou ovlivněné poetickou tradicí 18. století.
Od roku 1830 byl zjevně ovlivněn německými básníky, které často překládal.
V padesátých letech píše řadu pronikavých milostných básní, v nichž je láska chápana jako tragedie.
V Ťutčevově tvorbě šedesátých a sedmdesátých let převládají politické básně.
Nejznámější je Silentium! – žalostivá výzva pro mlčení a lítost, že jeden člověk nikdy není schopen pochopit jiného.

Fjodor Ivanovič Ťutčev / české sbírky
Básně, Česká grafická unie, Praha 1940
Noční hlasy, Vyšehrad, Praha 1948
Vlnobití, SNKLHU, Praha 1960
Větrná harfa, Odeon, Praha 1977

Ukázky z díla Ťutčeva / volný překlad…

Jeden z nejcitovanějších Ťutčevových aforismů:
Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžete to měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.

Tam je v původním podzimu
krátký, ale úžasný čas –
celý den stojí jako křišťál a večery jsou zářivé…

Tam, kde rázný srp šel a ucho padlo, je nyní vše prázdné – všude je prostor – jen tenké vlasy pavoučí sítě;

Třpytí se na nečinné brázdě…
Vzduch se vyprázdní, ptáky už neslyšíme, ale první zimní bouře jsou ještě daleko –
A čistý a teplý azur proudí
Do odpočinkového pole…

Poslední láska
Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!

Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.

Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.

Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”

Význam je mi celkem jasný
Tvůj bolestivý sen,
Tvůj boj, tvá touha,
Vaše úzkostlivá služba
Před ideálem krásy…

Takže občas helénský vězeň
Ztracen ve spánku mezi stepi,
Pod skythskou sněhovou bouří
Bloudil jsem zlatou svobodou
A nebe v Řecku.

Listí
Nechte borovice a jedle trčet celou zimu,
Ve sněhu a vánicích, zabaleni, spí,
Jejich hubená zeleň, jako jehličí ježka,
Sice nikdy nežloutne, ale nikdy není čerstvá.

My, světelný kmen, kveteme a záříme
A na krátkou dobu navštěvujeme pobočky.
Celé červené léto jsme byli v kráse-
Hráli jsme si s paprsky, koupali se v poce!…

Ale ptáci dozpívali, květiny vybledly,
Paprsky vybledly, Zephyrové odešli.
Tak proč bychom se měli flákat a žloutnout pro nic za nic?
Nebylo by pro nás lepší odletět za nimi!

Ó divoké větry, spěchej, spěchej!
Pospěšte si a vytrhněte nás z těchto únavných větví!
Odtrhni nás, odnes nás, nechceme čekat,
Letět, létat! Letíme spolu!…

Nehádejte se, neobtěžujte se!..
Šílenství hledá, hloupost soudí;
Hoj denní rány spánkem,
A zítra, ať se stane cokoli, stane se.

Když žiješ, můžeš přežít všechno:
Smutek, radost a úzkost.
Co si přát? Co je k truchlení?
Den byl přežit – díky bohu!

Z mýtiny se zvedl drak,
Vznesl se vysoko do nebe;
Vlaje výš a dál –
A tak zmizel za obzorem.

Matka příroda mu to dala
Dvě silná, dvě živá křídla –
A jsem tady v potu a prachu,
Já, král země, jsem zakořeněn až k zemi!…

Mraky na obloze tají
Mraky na obloze tají,
A sálající v horku,
Řeka se valí jiskrami,
Jako ocelové zrcadlo…

Teplo hodinu od hodiny sílí,
Stín šel do tichých dubových hájů,
A z bílých polí
Ve vzduchu je cítit vůně medu.

Nádherný den! Uplynou staletí –
Budou také ve věčném řádu,
Řeka teče a jiskří
A pole dýchají horkem.

Když není Boží souhlas,
Bez ohledu na to, jak moc trpí, milující,
Duše, bohužel, neutrpí štěstí,
Ale může trpět sám za sebe…

Duše, duše, která je celá
Oddala se jedné milované lásce
A ona jediná dýchala a trpěla,
Bůh vám žehnej!

Je milosrdný, všemohoucí,
On se zahřívá svým paprskem
A svěží květina, kvetoucí ve vzduchu,
A čistá perla na dně moře.

Tomu, kdo s vírou a láskou
Sloužil své rodné zemi –
Sloužil jí myšlenkou a krví,
Sloužil jí slovem i duší,
A kdo – ne bez důvodu – prozřetelností,
Na jejich těžké cestě,
Dodáno novým generacím
Na spolehlivé vůdce…

Čarodějka zima
Lesní porosty začarované –
A pod zasněženou třásní,
Nehybný, němý,
Září nádherným životem.

A on tam stojí, okouzlený,
Ani mrtvý, ani živý –
Okouzlený magickým snem,
Všichni zapletení, všichni spoutaní
Se světelným řetězem z prachového peří…

Bolí zimní slunce?
Jeho šikmý paprsek míří na něj –
Nic se v něm nebude třást,
Všechno to vzplane a bude jiskřit
Oslnivá krása.

Prosincové ráno
Na obloze je měsíc a noční obloha
Stín se ještě nepohnul,
Vládne sám sobě, aniž by si to uvědomoval,
Že den už začal svítat,

Že ačkoli líný a bázlivý
Objevuje se paprsek za paprskem,
A obloha je stále úplně
Noc září triumfem.

Ale neuplynou dva nebo tři okamžiky,
Noc se nad zemí vypaří,
A to v plné nádheře projevů
Najednou nás denní svět obejme…

Tam je v původním podzimu
Krátký, ale úžasný čas –
Celý den stojí jako z křišťálu,
A večery jsou zářivé…
Kde šel energický srp a klas padal,
Nyní je vše prázdné – všude je prostor,
Jen tenký chloupek sítě
Třpytí se na nečinné brázdě.
Vzduch se vyprázdní, ptáci už nejsou slyšet,
Ale do prvních zimních bouří je ještě daleko –
A jasný a teplý azur plyne
Do odpočinkového pole…

Stromy obnažily ramena,
žlutá koule skrývá masky,
Kdo říká, že čas zahojí všechny rány,
nikdy nepoznal lásku…

Cokoli nás život naučí,
Ale srdce věří na zázraky:
Existuje nevyčerpatelná síla,
Existuje také nehynoucí krása.

A pozemský rozklad
Nadpozemské květiny se nedotknou,
A z poledního vedra
Neuschne na nich rosa.

A tato víra neoklame
Ten, kdo žije jen tím,
Ne všechno, co tu kvetlo, uvadne,
Ne všechno, co tu bylo, projde!

Ale tato víra je pro málokoho
Jen ti mají přístup k milosti,
Kdo v pokušení přísného života,
Jak jsi věděl, jak trpět s láskou.

Léčba nemocí jiných lidí
Věděl, jak to udělat se svým utrpením,
Kdo položil život za druhé
A vše vydržel až do konce.

Hukot utichl… Je snazší dýchat
Azurový zástup ženevských vod –
A loď po nich znovu pluje,
A znovu je labuť houpe.

Slunce hřeje celý den, jako v létě,
Stromy září barvami,
A vzduch je jemná vlna
Jejich starodávná nádhera si váží.

A tam, ve slavnostním míru,
Vystaveno ráno,
Bílá hora září,
Jako nadpozemské zjevení.

Tady by srdce na všechno zapomnělo,
zapomněl bych všechnu mou mouku,
Kdykoli tam – v mé rodné zemi –
O jeden hrob méně…

Taková je zeměkoule.
Když oceán objímá zeměkouli,
Pozemský život je obklopen sny;
Přijde noc – a se zvučnými vlnami
Živly narážejí na jejich břeh.

To je její hlas; štve nás a ptá se…
Už na molu ožila kouzelná loďka;
Příliv stoupá a rychle nás unáší pryč
Do nezměrnosti temných vln.

Obloha, hořící slávou hvězd,
Tajemně vyhlíží z hlubin, –
A plujeme, planoucí propast
Obklopen ze všech stran.

Letní večer
Slunce už je rozžhavená koule
Země se odvalila z hlavy,
A poklidný večerní oheň
Mořská vlna to pohltila.

Jasné hvězdy už vyšly
A váží nás
Nebeská klenba byla zvednuta
S jejich mokrými hlavami.

Řeka je plná vzduchu
Proudí mezi nebem a zemí,
Hrudník dýchá snadněji a volněji,
Osvobozený od horka.

A sladké chvění, jako proud,
Příroda mi kolovala v žilách,
Jak by byly její nohy horké
Dotkl se pramenitých vod.

Včera, v kouzelných snech…
Včera, v kouzelných snech,
S posledním paprskem měsíce
Na malátně osvětlené obočí,
Upadl jsi do pozdního spánku…
Ticho kolem tebe utichlo,
A stín se zamračil temněji,
A hrudník dýchá rovnoměrně
Vzduchem to proudilo hlasitěji…
Ale přes vzduchovou clonu oken
Noční temnota netrvala dlouho,
A tvoje ospalá kudrna, stoupající
Hrál si s neviditelným snem…
Tady je, tiše, tiše,
Jako by byl unášen větrem,
Kouřově světlá, mlhavá lilie
Najednou oknem něco proletělo…
Tady to běželo neviditelně
Přes temně se třpytící koberce,
Tady, svírající deku,
Začalo to stoupat podél okrajů –
Tady, svíjející se jako had,
Vylezlo to na postel,
Tady, vlající jako stuha,
Mezi baldachýny vyvinutými…
Najednou s životodárnou září
Dotýkám se mladých truhel,
S růžovým, hlasitým výkřikem
Odhalil hedvábí svých řas!

The post Básník Fjodor Ťutčev. Po Puškinovi a Lermontovi nejvýznamější ruský básník first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.

Ivan Štěpanovič Koněv. Paměti, které se čtou jedním dechem, zvláště pokud víme o událostech kolem neobyčejně stupidního odstranění Koněvovy pražské sochy v roce 2020 arogantním politikem Ondřejem Kolářem (TOP09).

Kniha je rozhodně plná zajímavých faktů, autentických vzpomínek na nejzrůdnější dny německé expanze do SSSR a jeho razantní potlačení Rudou armádou za nesmírných obětí. Padlo na 10 miliónů sovětských vojáků. Celkem padlo 27 miliónů obyvatel SSSR.

The post Maršál Koněv. Osvobození Prahy Rudou armádou v roce 1945 a ideologické zkreslování historických faktů first appeared on Čítárny.

Bulat Okudžava byl za socialismu pojem něčeho zakázaného a tudíž žádaného. Poprvé jsem slyšel jeho písničku Váňa, kterou pro naši šansoniérku Hanu Hegerovou přeložil Ondřej Suchý. Inspirovala si jím řada československých umělců.  Např. Waldemar Matuška a hlavně Jaromíra Nohavica etc.

Bulat Okudžava (9. května 1924, Moskva – 12. června 1997, Paříž)
byl písničkář, který s kytarou zpíval pro myslící menšinu v Sovětském svazu, ale postupně si získal nesmírnou popularitu, kterou mu záviděla kdejaká pop-hopová hvězda socialistického realismu, včetně československého svazáka Pavla Lišky nebo socialistických Plamenů v čele se svazáckým frontmanem z UVSSM Jiřím Štědroňem.

Ideologičtí hlídači, veršotepci a zpěváčci se snažili očernit Okudžavu jak se dalo. Nicméně popularitu získával i v ČSSR.
Nakonec se podařil husarský kousek a Bulet Okudžava hrál v českomoravské kotlině.
Jeden koncert uváděl v Praze Jiří Suchý a druhý v Brně jeho přítel, scenárista, písničkář a režisér Jiří Vondrák, který také nazpíval v češtině jeho písničky.

Bulat Okudžava se narodil roku 1924 jako syn abcházského otce a arménské matky. V sedmnácti letech odešel dobrovolně do války, kterou označoval jako „podlou“.

„…Já stokrát spoušť své pušky tisknul – vždy vylétali jen slavíci.“

Právě události války v něm zanechaly stopy, které ovlivnili jeho básnickou tvorbu, ale také naspal o této události novelu “Nás vzbudilo ráno již chladné” z roku 1974.
První verše zhudebnil až po válce, v roce 1946, když studoval filozofii v Moskvě.
Písničku Po Smolenské cestě složil bez toho, aby uměl alespoň jediný akord na kytaru. Výjimečná je také tím, že nejdříve vznikla melodie a až posléze text. Jedna z mnoha, která v Rusku zlidověla.

„A já se ženu bůhví kam a rád, život ten nedává nic nadvakrát.“

Verše psal Okudžava celý život. První sbírka mu ale vyšla v roce 1956.
Kromě básní, z nichž některé zhudebnil, napsal Okudžava šest románů, mnoho povídek, novel i filmových scénářů. Vzpomeňme prózu Ahoj študente, Nebohý Avrosimov, Putování diletantů, Dostaveníčko s Bonapartem i několik básnických sbírek Veselý bubeník, Cestování na Tinatin, Arbate, můj Arbate …

Během padesátých až sedmdesátých let byl Okudžava populární nejen v SSSR, ale v celém bývalém socialistickém táboře.
Nepsalo se o něm v novinách, v časopisech, ale jeho písničky bylo slyšet skoro v každém slušném vysokoškolském pokoji. Lidé ho milovali pro jeho humanistické texty a skromnost, s kterou často říkal:

“Nedělám nic výjimečného, jen beru do ruky kytaru a snažím se hrát a zpívat.”
Bulat Okudžava

A že to uměl, dokazují i jediné dva naprosto vyprodané koncerty v Česku v roce 1995.
Okudžava zemřel roku 1997 v Paříži.

Památník Bulata Okudžavy.
Rozhodnutí o vytvoření památníku na památku Bulata Okudžavy padlo pouhý týden po jeho smrti . Pomník byl odhalen 8. května 2002. Tato událost byla načasována tak, aby se shodovala se dvěma významnými daty v životě Bulata Okudžavy:
Dnem vítězství , za který bojoval tři roky na frontách Velké vlastenecké války
a jeho narozeninami – 9. května, kdy by mu bylo 78 let.

„Ach, Arbat, můj Arbat, ty jsi moje vlast…“ zněly verše ze slavné Okudžavovy písně.
Básník strávil významnou část svého života v domě č. 43 na Arbatu a právě zde bylo rozhodnuto o vztyčení památníku.

Výběr z díla:

Romány
Ahoj, študente – 1961
Nebohý Avrosimov – 1971, česky 1987
Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška – 1975, česky 1987
Putování diletantů – 1979
Dostaveníčko s Bonapartem – 1985
Zrušené divadlo – 1993

Básnické sbírky
Lyrika – 1956
Ostrovy – 1959
Veselý bubeníček – 1964
Arbate, můj Arbate – 1976

České a slovenské výbory
Bulat Šalvovič Okudžava / Kapela naděje – 1980
Bulet Oludžava – Trolejbus – 1981
Bulet Oludžava – Koně k nezkrocení – 1983
Bulet Oludžava – Věčná píseň – DVD
Jiří Vondrák zpívá písně Bulata Okudžavy – CD

NEJNOVĚJI VYDÁNO!!!!
Písně Bulata Okudžavy / Texty přeložil a zpěvník sestavil Milan Dvořák / Vydalo Zakazané vzdělávání 2025

PÍSŇOVÉ TEXTY BULATA OKUDŽAVY

Setkání s Puškinem

Co bylo je pryč jednou provždy a stesky jsou k ničemu
každá epocha má vlastní kulisy herce i kus
a líto mi je že už nikdy se nesetkám s Puškinem
nezajdu si s ním na čaj do bistra U sedmi hus

Dnes už nechodíme jak zastara bosáci naboso
řvou motory aut my z oken sčítáme galaxie
a líto mi je že už po Moskvě nejezdí drožkáři
a nebudou víc nebudou a to líto mi je

Před tebou se skláním má bezbřehá epocho poznání
a vzdávám ti hold lidský rozume nad rozumem
a líto mi je že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme
a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zem

Podél našich cest dlouhé aleje vítězných praporů
náš boj za to stál my máme vše za co šli jsme se bít
a líto mi je že se stavějí pomníky z mramoru
a vyšší než my vyšší než veškerá vítězství

Co bylo je pryč vyjdu ven na špacír koukám noc je tu
vtom z ničeho nic vedle arbatských vrat u vody
stojí drožkář a kůň a pan Puškin jde po prázdném prospektu
já krk za to dám zítra že se něco přihodí.

(překlad Jaromír Nohavica)

Dávám ti k tomuto světlému svátku mnoho
všelijakých podivností: zvuk neočekávaných hovorů,
vůni jídel, která nebyla vůbec uvařená, a odvahu
nelitovat ničeho… A kytice květin,
které ještě nevykvetly, vůní a sametových,
překvapení, naděje na dobrou zprávu,
výhled z oken, která stále nejsou otevřená,
na cestu, která je vždy možná.

Píseň o Arbatu

Tečeš si jako proud.
Jméno tvé tak divně zní.
Asfalt vodou je, v níž nepohne se stín.
Ach, ty můj Arbate –
osudem mi souzený,
ty jsi mou radostí i mým neštěstím.

Tví chodci nevelcí chodí stejně jako já,
já slyším zvuk podpatků – lidské hemžení.
Ach, ty můj Arbate –
v tebe věřím, víro má,
i já denně šlapu tvoje dláždění.

Jak vyléčit se mám z téhle lásky, ze tvých krás?
Snad kdybych sta jiných dláždění měl rád?
Ach, ty můj Arbate –
ty jsi jediná má vlast,
do konce však nikdy neprojdu tě snad.

(Přeložil Petr Kovařík)

Vojenské boty

1. Slyšíte vojenských bot dupání,
i ptáci poblázněně létají,
žena si rukou oči zaclání,
kam hledí, víte, rozumíte jí?

2. A slyšíte, jak venku buben hřmí,
teď k loučení se nedostává slov,
za eskadronou mlha už se tmí,
vše minulé nám náhle zjasnělo.

3. Kde, vojáku, však vaše kuráž je,
když vracíte se potom domů zpět,
snad ženy nám ji kradou potají,
jak ptáčka na prsou ji chovají.

4. Kde ale ženy jsou, snad nemáš strach,
když chystáme se překročit svůj práh,
možná, že naproti nám poběží,
však dům je cítit dávno krádeží.

5. Minulost, samá lež, co zbylo z ní,
jen budoucnost je naše naděje,
v polích však tloustne hejno havraní,
nám válka v patách stále ještě zní.

6. V ulicích znovu duní dupání,
zas ptáci svoje křídla rozpjali,
[: žena si rukou oči zaclání,
na naše záda hledí do dáli. :]

Ach ty, modrý míčku,
smutná planeto,
co s tebou děláme?
Proč to všechno?

Všichni se brodíme v krvi,
a přitom jsme mohli…
Řeky plné lásky,
tekly by po tobě!

Gruzínská píseň

Zasadím hroznovou kostku do teplé země,
políbím vinnou révu a natrhnu zralé hrozny,
a pozvu přátele, naladím své srdce na lásku.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?

Přijďte, moji hosté, na mé pohoštění,
řekněte mi do očí, kým jste proslulí.
Nebeský král mi odpustí hříchy.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?

V mé tmavě červené bude pro mě zpívat moje Dali,
v mé černé a bílé se před ní skloním,
a zaslechnu ji a zemřu z lásky a smutku.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?

A když se zarudí západ slunce, letící po koutcích,
ať přede mnou znovu a znovu proplují v realitě
bílý bizon, a modrý orel, a zlatá pstruh.
A jinak, proč na této věčné zemi žiju?

Píšu historický román

V prázdné láhvi od piva dobré zahraniční značky
kvetla růže ohnivá  hrdě, pomalu a plačky.

Psal jsem řádek po řádku historické veledílo,
vysedával na zadku, až se slilo, co kde bylo.

R: Všichni píší jen, co slyší, všichni slyší to, jak dýší,
tak, jak dýší, tak i píší, je to marné, spadla klec,
v přírodě je to tak dáno, ptát se “proč?” je zakázáno,
to už není naše věc.

Byly dálky pobudů, byly výmysly i kravál,
z jizev svého osudu jsem si stehy vytrhával.

Nadbíhal jsem hrdinům, vyprávěl o zašlé době,
poručickou ofinu jsem si přistřihl sám sobě.  R:

Kostel není ještě mše, fantazie není lhaní,
dopřejte mi dopsat vše, co mám ještě na napsání.

Dokud září rudý květ rudé růže v temné flašce,
dopřejte mi vykřičet slova, co mám na bumážce.

Zima odešla, odměla se sněhem.
A tak uličkami, ulicemi
začíná procházet tak dlouho očekávaný a teplý
duben.
Nejprve opatrně, na vlastní pěst,
potom stále směleji, vytrvaleji…
Trávy, které ještě nevyrostly,
na jaře zalévají potoky.
Zanedlouho se rozprostře,
rozvinou se její síly.
Dobrý den, cestovatelko,
mladá, krásná!
Jako do dveří otevřených dokořán
vstupuje do srdcí láskou,
zvěstí brzkého štěstí —
její nebe je modré.
Zpívá nad zemí její píseň,
jasná jako duha…
Záviděníhodná tato profese —
zdobit a radovat život!

Zatímco se Země stále točí
Modlitba Francoise Villona

Zatímco se Země stále točí, zatímco světlo je stále jasné,
Pane, dej každému, co nemá:
Dejte hlavu moudrému, dejte koně zbabělci,
dej šťastnému peníze… A nezapomeň na mě.

Zatímco se Země stále točí – Pane, tvá síla!
ať ten, kdo usiluje o moc, vládne podle svého,
dejte velkorysým odpočinout, alespoň do konce dne.
Dej Kainovi pokání… A nezapomeň na mě.

Vím: můžeš všechno, věřím ve tvou moudrost,
jak zabitý voják věří, že žije v ráji,
jak každé ucho věří tvým tichým řečem,
jak sami věříme, aniž bychom věděli, co děláme!

Můj bože, můj zelenooký!
Zatímco se Země stále točí a je jí to divné,
dokud má ještě dost času a ohně,
dej každému trochu… A nezapomeň na mě.

Proč zanikáme (1986)

Proč zanikáme,
proměňujeme se v dým a popel,
v hliník, v solné pláně,
v ducha, který je tak neuchopitelný,
v prach, který vypadá směšně,-
pláče a vtipálky?

Proč zanikáme
tak náhle, tak krutě,
dokonce možná příliš?
Protože si nárokujem,
dotazujíc se na počátek,
světu pravdu odhalit.

Tady je, jako by v rukou,
může se zdát, že se dá dotknout,
její světlo oslepuje oči…
Ve stejný okamžik
nás někdo vezme pod loket
a odvádí do nebes.

To je tak nespravedlivé,
hořké a neuvěřitelné –
nelze to pochopit:
byl jsi šťastný, žil krásně,
al už není možné vrátit se zpět,
abys mohl začít rozumně.

Možná ten, kdo jde za námi,
vědouc o všem tom,
zvolí spolehlivou cestu?
Možná nová skupina
lidí jiného druhu
se nějak vychytá?

Všechno je náchylné k opakování.
On, naplněný inspirací,
bděle sleduje z mraku.
A budoucím generacím,
oplývajícím netrpělivostí,
také to čeká.

Když to prošlapané začne
mrazit posledním prosincem,
projdeme si v klidu šedivý archiv vzpomínek.

A znovu vzpláhnou staré naděje,
zavíří se vichřice lásky.
A budeme chtít, jako dřív,
přistihnout duben,

abychom jarně oblečeni,
s dvacátým rokem v srdci
mohli přistoupit k dívce, která nesla kytice,
ani se nepoklonit.

A aniž bychom se styděli za to, že jsme směšní,
obemkli bychom ji kolem krku
a líbali bychom její modré oči, nebe,
ano, jen nebe.

Přátelé, je mi až do slz líto,
jak nás obklopil chlad.
Stali jsme se důležití a vážní,
ne na místě, ne ke zlému, ne včas.

A v kancelářích, jako ve tmě,
sedíme, aniž bychom zvedli oči,
a ta dubnová dívka
s květinami už na nás nečeká…

Nezkoušej ten med: je v něm lžička dehtu.
Nepros o něco, co si nezasloužíš
Neplivej do studny.
Nechlub se.
loket je tak blízko
ale nekousneš ho

Ráno je pro práci, večer pro lásku,
podzim pro přemítání, zima pro veselí…
Celý svět je vytvořen z omezení,
abychom se z štěstí nezbláznili.

Minulost se nedá vrátit

Minulost se nedá vrátit a není se čeho znepokojovat,
každá éra má své vyrůstající lesy…
A přece je škoda, že s Alexandrem Sergejevičem
nemůžeme zajít na večeři do „Jaru“ ani na čtvrt hodiny.

Teď už se nemusíme tápat po ulicích.
Auta na nás čekají a rakety nás odnášejí daleko…
A přece je škoda, že v Moskvě už nejsou kočáři,
ani jeden, a od nynějška už nebudou… A je to škoda.

Hluboce se klaním neohraničenému moři poznání,
moudrému svému věku, zkušenému svému věku…
A přece je škoda, že nám stále zdají se sny o bozích
a stále se považujeme za otroky.

Naše vítězství jsme nezískali zbytečně a pěstovali jsme je,
získali jsme vše: spolehlivou prací celý svět…
A přece je škoda – někdy se nad našimi vítězstvími
zvedají piedestaly, které jsou vyšší než vítězství samotná.

Moskvo, ty nerozumíš slzám – čas to prověřil.
Ocelová odvaha, síla a vytrvalost ve všem…
Ale kdybys jednou uvěřila našim slzám,
ani nám, ani tobě bychom se nemuseli zarmoutit nad minulostí.

Minulost se nedá vrátit… Vycházím na ulici.
A najednou si všímám: u samotných Arbátských bran
stojí kočár a Alexandr Sergejevič se prochází…
Ach, dnes se určitě něco stane.

Člověk usiluje o jednoduchost,
jako nebeský kámen o prázdnotu,
pomalu hoří
a na předposlední míli
neochotně hledí.
Ale v hloubi jeho očí
jako by v hloubi nocí
něco zrálo.

Čas mění jeho vzhled.
Čas zkrotí jeho něžnost,
jako plamen sirky na mostě,
zhasne krásu.

Člověk usiluje o jednoduchost
skrze výšku.
Jeho hlavními učiteli jsou
Nebe a Země.

The post Bulat Okudžava. Legendární ruský básník a písničkář s kytarou first appeared on Čítárny.

Alexandr Blok ve své (kdysi slavné) poémě Dvanáct symbolicky zachytil bourání starého společenského systému během revoluce v roce 1917, kdy proběhla Velká říjnová revoluce v ruském Petrohradě.

Bylo to 21. ledna 1918, kdy Alexandr Blok začal pracovat na básni „Dvanáct“, která je vrcholem jeho básnické tvořivosti
Báseň byla vytvořena pod vlivem dvou revolucí roku 1917 a také eseje Ernesta Renana „Život Ježíše“, ve kterém je Kristus zobrazen jako revolucionář.
Básník žijící v porevolučním Petrohradě byl inspirován „hudbou revoluce“. Byl to tak silný, téměř horečnatý tvůrčí nápor, že se mu podařilo napsat básni za několik dní a dokončit ji 29. ledna 1918.

Avšak po dvou revolucích ve společnosti byly cítit jak duchovní vzestup, tak i únava z válečných dnů.
V lednu 1918 pokračovaly zásahy a loupeže na ulicích, začínalo období zkázy a navíc existovala obava z přicházejících německých vojsk na Petrohrad: válečný stav byl vyhlášen o něco více než rok později – v květnu 1919. A to vše za podmínek pronikavého zimního chladu.

Báseň „Dvanáct“ byla publikována 3. března 1920. O dva měsíce později vyšla jako kniha.
A. Blok se stal příznivcem sovětské moci a vyzýval literární komunitu k podpoře bolševiků a k poslechu „hudby revoluce“. Mnoho jeho známých a přátel se od něj odvrátilo, protože nesdíleli jeho revoluční nadšení, neboť pro mnohé se revoluce stala tragédií a zánikem dřívějšího světa.
Někteří příznivci bolševické moci byli také znepokojeni. Znepokojovala je nejednoznačný konec a zpodobnění rudých vojáků jako lupičů. Někteří se domnívali, že báseň je otevřenou parodií.

Na konci života byl básník zklamán revolucí a bolševiky a v roce 1921 v předsmrtném deliriu požadoval od své ženy, aby slíbila zničit všechny výtisky básně.

„Nikdy v životě mi nebylo tak smutno jako když jsem jel z Porchova – s Lidou – v kočáru mlynářky – smutno až k sebevraždě. Každý dům v té zatracené vesnici se zdál být vytvořen z nudy – a to vše se změnilo v dlouhou touhu po Alexandru Blokovi. Ani jsem na něj nemyslel, ale cítil bolest kvůli němu…
Každý dům, pokřivený, šedý, říkal: „A Blok není. A Blok není potřeba. Mně je bez Bloka dobře. A já ani nechci vědět, kdo je Blok“.
A bylo cítit, že všechny ty zvrhlé domy ho skutečně sežraly – tj. to nebyl jen pocit, ale skutečnost: viděl jsem světlého, opáleného, krásného člověka, jak ho dusí malé domky, kde jsou vši, švábi, okurky, pálenka a – porchovská, pálenková nuda.
A tu jeho odsouzenou chůzi – a vždycky neúmyslnou důstojnost – dokonce i když nakoukl do Domu spisovatelů, aby si vzal šálek čaje nebo sendvič – celou tu nenapodobitelnou atmosféru Bloka jsem si připomněl – a bylo mi strašné, že ho nemáme.
V hrobě je jeho hlas, jeho písmo, jeho úžasná čistota, jeho rozkvetlé vlasy, jeho znalost latiny, němčiny, jeho malé elegantní uši, jeho zvyky, lásky, „jeho dekadentnost“, „jeho realismus“, jeho vrásky – to vše pod zemí, v zemi země.“
K.I. Čukovskij po smrti Bloka v roce 1921

Poéma Dvanáct je ale dodnes součástí povinného čtení v ruských školách.

Alexander Blok (1880-1921)
je dodnes populární ruský básník, kultivovaný bohém a přívrženec socialistického ideálu rovnosti.
Psát začal jako pětiletý, za života se stal klasikem ruské literatury XX. století. Jedním z největších představitelů ruské symboliky. Symbolismus nakonec opustil.

Poslední vydání knihy Dvanácť A. Bloka 

A. A. Blok: “Dvanáct“ v překladu Václava Daňka

1.
Černý večer.
Bílý sníh.
Vichr s větrem.
Člověk beznohý je vích.
Víchr s větrem
chodí božím světem!
Vzdouvá vichr s větrem
sněžný svět.
Pod sněhem je led.
Na klouzačku
nelez teď –
ouha, nebožáčku!

Z okna k oknu přes dláždění
visí na drátě
v plátěném plakátě
“Všecka moc Ústavodárnému shromáždění!”
A babka čte až bolí hlava,
nich nechápe a poplakává
…že se jim plejtvat chce na tydle plagáty?
bylo by na onučky pro chlapce,
jsou bosí, nahatý…

Babička – slepička
se přerousala po pláni.
– Panenko svatá z nebíčka!
– Do hrobu přivedou nás bolšáni!
Uhni z cesty!
Vichry s mrazem svádí los!
Stojí buržuj na rozcestí,
do límce si balí nos.
A kdo je tohle? – Dlouhý vlas
a přitlumený polohlas:
– Zradili!
Zahubili Rus!
Pisálek asi – rodilý
Zlatoúst…
Ejhle… a po příkopě
šosatec… zadkem vpřed…
Hej, bráško pope,
co teď?
Kdepak máš to světlo,
které lidem kdys
z tvého pupku kvetlo
jako krucifix?

K dámě dáma v persiánu
ulicí se plouhá:
– To nám dalo, dalo ránu…
Ouha!
Uklouzla… jak široká tak dlouhá.
Nekoukej!
Tahej, pofoukej!
Vítr až běda
fouká rád.
Poráží, zvedá
sukně a vlasy,
sápe se, tasí
na plakát
„Všecka moc Ústavodárnému shromáždění“
a roznáší hlasy¨
…my taky měly shromáždění…
…pod lampou…na dláždění…
…a projednaly…
…jó a protokolovaly…
Za číslo – pětku – za noc – dvaciáš!
…a za míň nejdu – nedáš – tak si maž…
…jsem na to…zejtra až!

Je pozdní večer.
Ulice bez lidí.
Jen jeden nechleba
z mrazu se neklidí.
A vítr vešel…
Tuláčku, zebe?
Tak pojď blíž…
zahřeju, když mě políbíš…
Chleba!
Ach, co ty víš?
Zmiz!
Černé, černé je nebe.
Zloba, zoufalá zloba
od srdce sočí…
Černá je zloba, svatá je zloba…
Ostříží oči,
vám přišla doba!

2.
Tancuje vítr, bodá sníh.
Dvanáct jich kráčí po pláních.
Vintovky černých řemenů
v planoucích pláních plamenů…
Kšiltovky v uchu, špačky v čelistech,
chybí jen rudý trestanecký cejch!
Svobodu, svoboděnku…
Bez kříže, bez kata!
Rra-ta-ta!
Zima, hej kamarádi, sklenku!
–A Katka s Vaňkou v kutlochu…
Na stehně cpe si punčochu!
– Váňuška, ten je bohatej…
– Byl Vaňka náš, je voják z něj!
– Vaňko, ty kurvo, buržouste,
má holka pro tě neroste!
Svobodu, svoboděnku!
Bez kříže, bez kata!
– S Vaňkou je Katka nahatá . . .
– S kým? S kým je nahatá?
Rra-ta-ta!
V planoucích pláních plamenů
ručnice černých řemenů…
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!
Neboj se bráško, vintovku si zkus!
Ať vodprásknem tu starosvatou Rus –
na kříž napjatou,
doškatou,
prdelnatou!
Bez kříže, bez kata!

3.
Vyletěli chlapci z hnízda,
k rudé gardě budou brát,
k rudé gardě budou brát…
Škoda chlapců nastokrát!
Ach ty hoře přehoře,
živořeníčko,
ucouranej hacafráčku,
rakušácká flintičko!
Na popy a na buržuje
požár světa nastupuje,
rozfouknem ho do všech stran –
panebože žehnej nám!

4.
Křičí vozka, křepčí bič.
Vaňka s Katkou fičí pryč –
na trojce je lucernička,
dvojitá je oj…
oj – do nebíčka!
Ve vojenském plášti Váňa
s cukrblikem tuli…pána
kroutí, kroutí černý knír.
Kruť si, nakrucuj si,
špásuj, pošpásuj si!
Vaňka, ten má ramena,
Vaňka, ten se pane má!
Hloupou Katku olizuje,
železo si kuje…
Zvrátila se do bryčky,
vycenila perličky…
Ach ty Káťo, či jsi Káťa…
boubelatá…

5.
Čí to byla kudla, Káťo,
co ti sjela po krčku?
Vod čeho tam skrejváš, Káťo,
pod ňadýrkem jizvičku?
Nožky, tančete,
nejhezčí jste na světě!
Samá krajka bejvala jsi,
kdopak ti je kupoval?
S lampasama trajdala jsi
a teď trajdej se mnou dál!
Se mnou trajdej teď,
ať se točí svět!
Bejval, Káťo, oficírek,
dostal kudlu do těla…
Sáhni, holka, do vzpomínek,
snad jsi nezapomněla?
Nezapomínej,
postýlku nám ustýlej!
Za kamaše s miňonkama
drahej s tebou bejval špás…
Čupr kadet byl tvůj fláma,
teď si s uchem zavdáváš?
Zavdávej a hřeš,
odpuštění dostaneš!

6.
Za trojkou sněžná oblaka
a vozka křičí, huláká…
Stůj! Stůj! Andrjúšo, tak se hni!
Petrucho, z boku nadběhni!
Trach-tararach-tach-tach-tach-tach!
K nebi se svíjí sněžný prach…
A koně s Vaňkou mažou dál…
A ještě jednou! Salvou pal!
Trach-tararach! Už naposled
jsi cizí holce hlavu splet!
Upláchnul, syčák, bůhvíkam…
Však já ti to zejtra spočítám!
A kde je Katka? – Pod vrbou.
Spí s prostřelenou kotrbou.
Hej, Katko, slyšíš? – Ani bú…
Tak si leť mrcho do limbu!
A revoluční držte krok!
Nepřítel číhá na útok!

7.
Plným krokem jde dál dvanáct,
na řemenech ručnice.
Ten co vraždil, skleslý hranáč,
schovaný je do límce.
Kam tak chvátá, na co myslí,
pohroužený do kroku?
Jako kdyby ztratil smysly
s ženským šátkem na krku.
– Hele, bráško, proč tak schlíple?
Šlapeš jako rasův pes!
– Hele Peťko, kuješ pikle
nebo Katku lituješ?
– Kamarádi, kluci zlatý,
dyť já měl tu holku rád,
noci černý, chocholatý,
chodil jsem s ní protloukat…
Měla v očích čerty z pekla,
z ničeho snad nikdy strach,
měla pihu, z jamky kvetla
tam v těch krásnejch jablíčkách,
proč jenom…já mrcha vzteklá…
pitomě ji zabil… ach!
– Zaraž kliku, Petře, kuš ty!
Co jsi… baba nebo chlap?
– Vylejvat si svinskou duši,
to je z deště pod vokap!
– Držet krok se, chlapče, musí!
-–Nevylízej z řady, šlap!
– Nebude se s tebou dneska
nikdo párat, to snad víš?
Doba je beztak těžká,
eště na nás čeká kříž! –
Petr řadu vyrovnává,
stejným krokem šlape dál…
Pozvedla se bujná hlava,
opadává všechen žal…
Muzikanti, marš!
Napijem se na kuráž!
Petlicujte petlice,
hladová jde ulice!
Věšte zámky visací,
vypáčí je bosáci!

8.
Ach ty muko, mučenko,
krásně rozkvítáš
k smrti až!
Dobu, dobičku
protřískám, protřískám…
Hlavu hlavičku
povískám, povískám…
Ořech oříšků
rozlouskám, rozlouskám…
Kudlu, kudličku
polaskám, polaskám…
[zapráskám!
Buržujům, vrabcům, zapráskám, zapráskám!
Pustím červenou
pro mnou milenou
nepřebolenou…
Lehké odpočinutí dejž jí, ó Pane…
Žalm!

9.
Nad Něvou zmlkly hlučné hlasy,
potichu šumí hladina.
A policajt už neobchází.
Flámujte, chlapci, bez vína!
A buržuj stojí na rozcestí
a do límce si balí nos.
Lísá se k němu, hladem vřeští
prašivý hafan, schlíplý chvost.
A buržuj stojí, hladem štvaný
jak pes, jak němá otázka . . .
Starý svět, hafan vypráskaný
ptá se s ním, kdo je polaská…

10.
Přiletěla metelice,
metelice metelic!
Ani na krok do temnice
není vidět vůbec nic!
Sníh se kroutí v kornoutech,
sníh se zvedá ve sloupech…
– Konec světa, Spasiteli!
– Huba se ti, Petře, telí!
Už tě někdy spasil ten
malovanej spasitel?
Kdy ti dojde do kotrby,
proč jsou naše ruce v krvi?
Nebo je máš zbrocený
pro zradu svý Kačeny?
– Revolučních drž se kroků!
Nepřítel chce do útoku!
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

11.
Tak jde všech dvanáct do daleka
bez boha pod čely,
A nic je nepoleká
a všecko oželí…
S nabitými ručnicemi
nepříteli do tmy vstříc…
Zapadlými ulicemi,
kudy křepčí sněžný bič…
Stahování vichrem k zemi
do závějí metelic…
S rudou vlajkou
v rytmu slok.
Duní dálkou
pevný krok.
Přesnou rankou
střílí sok…
Metelí se dnem i nocí
do všech očí
sněhomet…
Jen vpřed, jen vpřed, jen vpřed –
a náš bude svět!

12.
…Mocným krokem táhnou dálkou…
Kdo je to tam? Z díry lez!
To jen vítr s rudou vlajkou
roztancoval v čele ples…
V čele strmá hradba sněhu.
– Kdo je to tam? Z díry lez!
Vzadu pokulhává v běhu
hladový a chorý pes.
– Stejská se ti po bodáku?
Čuchni si, však ucítíš!
Starej světe, prašiváku,
vytřepu ti duši – zmiz!
…Krvelačně cení držku –
neutíká – číhá – štváč –
vlčí skrčku – ničí skrčku…
– Hej ty tam, stůj, co jsi zač?
– Kdo tam rudou vlajkou mává?
– K čertu, tma jak v brlohu!
– Čí to byla asi hlava,
co se zdejchla na rohu?
– Máš to marný, neupláchneš,
polez, žádný, hlouposti!
– Vzdej se živej, bráško, skápneš,
slyšíš?, prst je na spoušti!
Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná
v ulici, kde výstřel ztich…
Ještě dlouho meluzína
posmívá se v závějích…
Trach-tach-tach!
Trach-tach-tach…
…Mocným krokem táhnou dálkou,
pes jim do zad pohlíží.
V čele s krvavou jdeš vlajkou
metelicí chráněný,
kulkou neporaněný,
sněžnou bouří, něžnou chůzí
pod korunkou bílých růží
závějemi do chýší
s nimi… Kriste Ježíši!

The post Alexandr Blok a jeho slavná poéma Dvanáct first appeared on Čítárny.

Ivan Olbracht navštívil Sovětský svaz / Rusko v roce 1920. Vše, co tam skutečně zažil, tři roky po revoluci v roce 1917, shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska jsou dnes jedinečným historickým svědectvím, co se v SSSR skutečně dělo.

Toto je ukázka z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“

(Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek (Irena), červeně redakce.)

Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“.

Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic.

Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku.

Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty vydal roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý několikanásobně větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i „náš“ stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali. Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; znacionalisovati banky, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla; totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to.
Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „naší republice“ dosti prostředků na kulturu. 

Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte! A přece to jinak nejde! 
A přece to musí býti! Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí méněprávných a chudých. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé. To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne!

Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle.

Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem.
Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní.

Sovětský svaz. Co se hrálo v divadlech ve 20ých letech 19. století

Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. Velké divadlo: Borodinova opera „Igor“; Malé divadlo: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; Malá opera: Rubinštajnova opera „Démon“; Umělecké divadlo (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; Studio uměleckého divadla: Andrejevova hra „Mladost“; Divadlo Gabima: Pinského tragédie „Věčný žid“; Komorní divadlo: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; Divadlo Korš: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; Divadlo K. Nězlobina: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; Volná scéna: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; Nikitské divadlo: Opereta „Gejša“; v divadle „Netopýr“ herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků.

Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. Ale to jsme již zase u peněz. 

Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr.

Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá.

Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier Cromwell“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará.

Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou [bohužel nikdy neříkej nikdy] – ale i Shakespeare, Moliére, toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě.

Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce.

To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška.
Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy.
Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě.
Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály.
Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem.

Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení.  Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny.
Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se. Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod…

Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. 
Reakce zvítězila. Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve. Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka. Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik měšťáctva celého světa, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu.

Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i sborová deklamace. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik…

Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty.

Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk!

Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete?
Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: 

V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena. Že jde této firmě jen a jen o výdělek [omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…] a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, které podporují nejnižší lidské instinkty. Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí pražské obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu osvěty, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? Nemůžete. Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile [stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!] To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno prostonárodně po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený.

Sovětský svaz. Jaké filmy se uváděly ve 20ých letech 19. století

 Jaké filmy se hrají v Rusku. [ovšem v Rusku roku 1920!] Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících.
Převládá opět ruské realistické drama. Dle Andrejevovy novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit…

Nebo film, který se jmenuje „Otec a syn“. Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn…

Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno [tehdy byl ještě němý film], stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem.

Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu.

Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva.
Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti téhož továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato. Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí. Zřizuje šulferajnskou školu [Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.] a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí [na křivici]. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní čeští vlastencové, do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! [„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).]

Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační.
O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“, to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí.
A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu.
Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, [Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan Werich] vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je… Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého.

Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých.
Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo.

Sovětský svaz. Jaké výtvarné umění bylo viděno ve 20ých letech 19. století

Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět.

Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…)

Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry.
Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus.

Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte?
Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty.
Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových.

Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy?
Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní.

Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých.
Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům.

Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus.
Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

V malířství převládá plakát a karikatura.
Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně.

Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku těmto bělo-modro-červeným ptáčkům, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem.
A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení.

Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl. 
A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou…

Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla.

Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo.
Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály.

Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati.
Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen.

Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě.
Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech.
Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti.

V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré korouhevní umění.
Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře.

Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války.
Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ [Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit], „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček.
Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění.

Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…)

Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním.
Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, „jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“. Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby nebylo zlidověno všechno umění.
Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů.

To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými knihovničkami beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům.

V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, redakce a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na biograf a někdy s sebou jezdívá i divadelní společnost. Ve vlacích bývá vždy piano a často celý orchestr, jest tu i zásoba gramofonů, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě.

Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti.
Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid. Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?…

Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. 
Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. [V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi…
Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.] Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny.
Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: Petrohradský sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To jediný sovět a za deset měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že prozatím, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům [Proletářským kulturně-osvětovým organizacím] atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn konec vyděračství nakladatelů na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce (na černém trhu), žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.)

Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné.
To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny…

V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí.
Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, Tolstoj, Turgeněv, Čechov, Lermontov, Dostojevský, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní.
Vydání vyšla v padesáti až stotisících výtiscích a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.
Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen Maxim Gorkij. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise Jiráska. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné.

Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti?
Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: Na systému Rad, jež jsou vlastním státním orgánem, na komunistické straně, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, na odborové organizaci, která reguluje hospodářský život a na armádě. Každá z těchto institucí má své zvláštní kulturně osvětové oddělení. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z centra přes gubernské město, újezdní město, volostní městečko až do vesnice a každé jednotlivé továrny.
Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. 

V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost. S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou.
Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť.
Jí se jest starati o knihovny, které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o musea, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti divadla, koncerty, přednášky.
Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj Národní dům [u nás známější pod názvem Lidový dům]. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti.

Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo.
Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho.

Všude ruch, všude iniciativa ze zdola, všude neomezená její podpora peněžitá i mravní. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem.

Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev.

V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané „Koncertní mítinky“. 
Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do žalářů. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na Ostrovského drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. A vzduch oné letní noci voněl novým životem.

Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile.

Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého.

Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí „Oddělení výtvarných umění“ při Narkomprosu, neboť právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola. Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest Lunačarský, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest Keržencev, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci.
Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity?
Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy!
Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů.

Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o dokonalé úctě k nim.

Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás.

Ivan Olbracht / V Moskvě v srpnu 1920.

Zdroj
Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920… – Fórum KOB
https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/

The post Ivan Olbracht a Sovětský svaz v roce 1920. Otevřeně o rusofobii, umění a kultuře first appeared on Čítárny.

Michail Bulgakov (1891–1940) vytvořil jeden z nejslavnějších ruských románů dvacátého století: „Mistr a Markétka“.  Strhující román je příběhem nikdy nekončícího střetávání dobra se zlem, viny a neviny, odvahy a zbabělosti, který nám skýtá nejen mimořádný čtenářský zážitek, ale také nás vede k hledání odpovědi na základní otázky lidského bytí. Rafinovaný pokus jak vyvést lidstvo z omylu a zacyklení s poznáním, že ďábel mimo člověka neexistuje!

Román čekal na publikaci téměř třicet let, aby pak zůstal navždy ve světové v literatuře.
Bulgakov začal psát román v roce 1928 a finální verzi nadiktoval své ženě Jeleně krátce před svou smrtí v březnu 1940.
Dílo, které bylo cenzurou zkráceno asi o osminu, vycházelo po částech v literárním časopise Moskva až od listopadu 1966. Cenzura ale napomohla k nesmírně popularitě díla i autora.
Náklad 150 000 výtisků byl vyprodán během několika hodin. Mnoho zákazníků román přečetlo ve velmi krátké době a dokázalo části recitovat zpaměti. Byly organizovány skupinová čtení a o románu se diskutovalo na veřejnosti. Části vystřižené cenzurou byly opisovány na psacím stroji nebo ručně a tajně distribuovány jako samizdat. Důležitým místem děje je skutečně existující byt č. 50 na adrese Sadovaja 302b, ve kterém autor sám žil v letech 1921 až 1924, který je dodnes oblíbeným cílem obdivovatelů Bulgakova.

Je zřejmé, že Bulgakov si v románu klade jednu základní otázku: Může se ďábel i v naší doby opět osamostatnit?
Bulgakův ďábel, profesor Woland, sice pronásleduje a trestá nepoctivé lidi, tzv. „mrtvé duše“, ale jeho chování nezapadá do obvyklého pojetí zla, které známe např. z Goethova „Fausta“, Dostojevského „ Bratří Karamazových “ nebo Mannova „ Doktora Fausta “:

Strhává bez milosti všechny lidské masky a je přímo provokatérem zla.
Dovede zlo až na vrchol zlomu, až se samo zhroutí. Poučuje naivní a hloupé, pomáhá dobrým a těm, kteří se skutečně snaží. Čtenářovy znalosti navíc rozšiřuje o nový a zajímavý pohled na lidské dějiny Ježíše Krista a Piláta Pontského.

Román lze číst i jako mistrovskou satiru na dobové pořádky nově vznikajícího Sovětského Svazu, ale také jako velmi důmyslnou variaci na faustovské téma, jedinečnou filozofickou alegorii mající nadčasový rozsah.

Dovolte, abych citoval neznámého autora, který román velmi trefně charakterizoval:
Dobrý a ušlechtilý cíl není možné realizovat zlými prostředky.
Prostředek není totiž nic jiného než dílčí cíl. Tedy neplatí rozhodně: účel světí prostředky, nýbrž: prostředky světí účel.
A tak nezbývá, než se ponořit do reality a začít v ní rozlišovat na úrovni detailu.
Zejména zas a znovu si pokládat otázku na všechno, co se děje kolem nás:
V čí prospěch? Cui bono?

Tato kniha vychází v překladu naší přední rusistky Aleny Morávkové.
Nové ilustrované vydání s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků patří mezi skvosty mnoha českých vydání. Prof. Boris Jirků (nar. 1955 ve Zlíně) je přední český malíř, sochař a ilustrátor.

Michail Bulgakov / Mistr a Markétka / Vydal Rybka Publisher / 392 stran, celobarevné, 80 ilustrací

Bulgakov website: https://m-bulgakov.ru

Filmová zpracování:
Jedinečný seriál!!!, který plně vystihuje psaný text je ruská 10-dílná série z roku 2005 /režie V. Bortko/
Mistr a Markétka Seriál cz tit na youtube >>

Výpisky:

„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?

Vážně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou… hm… hm… najednou u vás propukne rakovina plic…“ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina…,“ zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.

Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.
xxx

Profesor Woland: Ó, třikrát romantický mistře, nechtěl by ses ve dne procházet se svým společníkem pod rozkvetlými třešněmi a večer poslouchat Schubertovu hudbu? …
xxx

Vidím, že jste trochu překvapen, milý Stepane Bogdanoviči? – zeptal se Woland cvakajícího zuby Stěpy, – ale mezitím se není čemu divit. Tohle je moje družina.
Pak se kočka napila vodky a Stěpova ruka slezla po překladu.
„A tato družina potřebuje prostor,“ pokračoval Woland, „takže někteří z nás jsou v tomto bytě zbyteční.“ A zdá se mi, že tenhle navíc jsi ty!
– Oni, oni! – zpíval ten dlouhý kostkovaný kozím hlasem a mluvil o Sťopovi v množném čísle, – celkově se v poslední době chovají jako prasata. Opíjejí se, mají vztahy se ženami, využívají svého postavení, nic nedělají a ani nemohou nic dělat, protože nechápou nic o tom, co jim je svěřeno. Zatracují šéfy!
– Řídí vládní auto pro nic za nic! – práskla kočka, zatímco žvýkala hřib.
xxx

„Michaile Alexandroviči,” obrátil se Woland tlumeným hlasem k hlavě, víčka mrtvého se v té chvíli nepatrně pootevřela a otřesená Markéta zahlédla živé oči, plné strádající oduševnělosti.
„Vše se seběhlo, jak jsem řekl, není-liž pravda?” pokračoval Woland, upřeně hledící hlavě do očí. „O hlavu vás připravila žena, zasedání se nekonalo a já bydlím ve vašem bytě. To je prostě fakt. A fakt – to bývá ta nejtvrdohlavější věc na světě. Jenže nás teď zajímá to, co přijde, nikoli fakt, který už máme za sebou. Například vy jste byl odjakživa horoucím zastáncem a šířitelem teorie, že připravíme-li člověka o hlavu, jeho život končí, on se obrací v prach a odchází do nebytí. Je mi nesmírným potěšením vám oznámit, a to v přítomnosti mých hostí – přestože ti jsou vlastně důkazem platnosti docela jiné teorie, že také vaše teorie je solidní a věru důvtipná.
Ostatně – teorie se jedna druhé podobají jako vejce vejci. Najdeme mezi nimi i tu, co hlásá, že každému bude dáno podle víry jeho. Staniž se! Vy odcházíte do nebytí, kdežto já z poháru, v nějž se právě proměňujete, s potěšením připiji na věčné bytí!”

The post Michail Bulgakov. Světový román Mistr a Markétka je po sto letech ještě aktuálnější first appeared on Čítárny.

Dáte mi asi za pravdu, že přinejmenším od roku 1968 raší mezi spoustou lidí rusofobie. Pamatujeme její odlivy, nicméně nastal čas přílivu. I jít na Alexandrovce je provokace.
Té zášti samo sebou oponují četní příznivci a emisaři Moskvy či aspoň ruské literatury, samo sebou se nejedná pouze o občany Karlových Varů a podobným vyzyvatelem matky Rusi byl i populární malíř a vypravěč Vladimír Komárek (1928-2002).

Pokud máte za pravděpodobnou jistou jeho odtrženost od reality, můžete mít kus pravdy, a přece bych řekl, že taky Komárkovy názory dnes soutěží o nárok posloužit jako konglomerát něčeho z toho, co rusofily občas až magnetizuje na povaze našich východních bratrů, existuje-li tedy vůbec něco jako národní povaha.

Ocitujme jako důkaz několik sekvencí z poslední Komárkovy knihy (2000), i když rovnou předesílám, že malířova konfese v důsledcích ani zdaleka nevypadá jako selanka a nejde o nijaký paradox: zpodobitel židlí a dveří určitě optimistou nebyl.
Na straně 66 Vladimír Komárek míní:

„Chagall (1887-1985) podle mě dosáhl toho, čeho dosáhl, především proto, že vyšel z pravoslavné ruské kultury. Bez Ruska by nebyl nic.“

Už na straně 13 podotýká:

„Mám rád Rusy, jejich zvláštní duši, citlivou a pravoslavnou. I jejich literaturu a mše. Je zajímavé, že také ruští ateisté byli ateisty pravoslavnými. Od posledního izvosčika až po generálního tajemníka. – Rád jsem jezdil do Ruska a miluji obrazy žida Chagalla, který je taky pravoslavný žid. Miluju i filozofii toho národa: Vodku popijem, ogurjec zakousneme a pak se oběsíme nebo neoběsíme – ještě nevíme. – A když byl malíř Jíra (1929-2005) v Moskvě, toužil se s kamarádem napít vodky. Tu ale prodávali až večer v obchodě. Koupili ji tedy a u parku si z láhve nedočkavě každý cucnul. Tu ze šera šeříkových keřů vystoupil domorodec a povídá: „Nužno kultůrno popít…“ a vytáhl z kapsy usmoleného frťana, vzal láhev – nalil si – a pak nalil těm českejm malířům…
Můj přítel – Ukrajinec – sice nepije, ale švagr Toník měl dojem, že by ho u nás mohl alkoholem znemožnit. Sám jsem byl na to zvědavej a pozoroval jsem Anatola, jak po každém panáku ulamuje kousek chleba. Je pravda, že vousy mu po čase začaly vstávat, ale neožral se. Nalitej švagr jezdil po zábradlí a sovětskej člověk šel bez problémů domů…“

Čímž malíř (snad pouze napůl vědomě?) parafrázuje i známou ústřední scénu z Osudu člověka (1957), jehož titulní hrdina si rovněž „soustíčko“ chleba nakonec od fašisty v koncentráku vzal, nicméně jinak před ním – a tváří v tvář odsouzení k smrti – jen a jen udatně pil.
„Já první sklínku ničím nezajídám…“ přeložila to kdysi Věra Vendová.
„Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce…“

Avšak zpět na čtrnáctou stránku Komárkovy knihy, kde rozumuje dál:

„Carismus… vytvořil nedemokratickou atmosféru, která se stala ohromným podhoubím pro literaturu a výtvarné umění. Dostojevský by se nikde jinde narodit nemohl a právě carismus vytvořil kult osobnosti. Rusové, ti potřebují uctívat svoje velikány. Viděl jsem davy lidí s kyticemi, co denně chodily ke hrobu Vysockého; a nebyl uznávaný světec.“
„Rusové říkají velmi hezkou věc,“ dodává Komárek.
„Člověk je inteligentnější než zvířata a proto, kdyby po Kyjevě v těch nacpaných tramvajích měla jezdit zvířata, tak to nevydržej a vyhynou. Ale člověk, protože má rozum, tak si to dovede vysvětlit a nevyhyne a těma přeplněnejma tramvajema může jezdit furt.“

Zda má smysl číst dnes tuto anekdotu jakkoli předzvěstně a asociativně – s ohledem na dnešní situaci na Ukrajině, nechám již na vás. – Sám Vladimír Komárek pokračuje na straně 58 takto:

„Byla doba, kdy jsem četl intenzivně beletrii, a nejvíc na mě zapůsobil můj velmi oblíbený ruský spisovatel Dostojevský, který mě velice oslovil a přivedl mě k celé ruské literatuře, kde skutečně existuje jakýsi surrealismus života. Celá ruská kultura je totiž absurdní, a to proto, že vychází z absurdního carského zřízení; a ruský komunismus, jak říkal Masaryk, je jen carismem naruby.
Rusové ostatně dovedou nosit naruby všechno, i boty; takže proto já tíhnu k ruskému umění a k Dostojevskému.“

I sám „carismus“ Komárek ovšem interpretoval jako „do značný míry surrealismus, proto mi to je tak blízko“ (str. 66), a v samostatné kapitole „(Jen) Rusové“ poté přemítá nad domnělými příčinami své lásky k Rusům.

„Určitý vliv musel být od mýho táty, který byl ruským legionářem a o Rusku často mluvil. Potom tu ale byla i krajina, ve které jsem žil – u Malacek. Tamní borovice jsou strašně blízké Rusku. Slovensko má k východu daleko blíž než Češi, a taky má blíž k typu fantazírování, který mají pouze Rusové… A šokovala mě už od dětství taková příhoda. Turisté ze západu jdou po ruské ulici a průvodkyně zastaví u velkého balvanu, který stojí uprostřed cesty. Všichni se ptají, co tam ten balvan dělá, a ona říká, že je to jeden z dokladů chytrosti ruského mužika. Proč? Ten balvan chtěl car odstranit, ale nevěděl jak. Pozval Angličany, ti nepřišli vůbec na nic. Pozval Němce, ti koupili traktory, aby balvan odvezli. A ruský mužik? Přišel na to, že vedle toho balvanu vykope díru, do ní balvan hodil a balvan byl pryč…
Ruská vesnice mě strašně přitahuje,“ pokračuje trochu naivně. „Lidovým zpěvem a vším. A je to právě krajinou kolem Malacek, kde jsem žil v jakémsi takovém ruském prostředí, v ruské enklávě.“

Nedá však dopustit ani na prkna, která někdy vskutku znamenají svět, a dodá:

„Jsem fascinovaný ruským divadlem; právě tou absurditou. Ruský herec umí uhrát skutečnost tak, až musím říct, že u nás uměl Rusa uhrát akorát Kemr. – Prostě jsme Evropa – a nedovedeme to. Kdyby bylo na mně, tak se ruské divadlo všude hraje v originále. A pak… Ten jejich geniální balet.“

Myslil si, že to vše opravdu vycházelo až „z toho šíleného carského režimu, který vlastně navozoval již fantazii kulturních pracovníků. A to je i ta už připomenutá jednoduchá teorie: Posedíme, vodky popijem, ogurjek zakousneme a buďto se voběsíme nebo se nevoběsíme, ještě nevíme.“

Vladimír Komárek a Petra Petráková-Sluncová: Řeči s Pavlínou.
Ilustrace Vladimír Komárek. Návrh obálky a grafická úprava Jan Rapin. Fotografie Jarmila Kutová. Odpovědná redaktorka Pavla Slancová a sazba Jaroslav Slanec. Radioservis. Praha 2000. 104 stran. ISBN 80-86212-13-0

The post Komárek a jeho poučné Komárkovy řeči s Pavlínou o ruské povaze a směšné rusofobii first appeared on Čítárny.

Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.

Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta.
A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“:
Básně nadchly Deržavina: „Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.

Puškin na toto legendární setkání vzpomínal:
„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.
Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše:

Moje studentská cela
Náhle se rozzářila: múza v ní 
Otevřela hostinu mladých vynálezů…
A svět ji přivítal úsměvem;
Úspěch nás poprvé povzbudil;
Starý Deržavin si nás povšiml
A na smrtelné posteli nás požehnal.

Později Ilja Repin namaloval obraz o této události.
Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Vzpomínky v Carském Selu

Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe,
v tichu spícím leží údolí i háje,
šedá mlha vnikla do lesa,
sotva šumí potok v dubinách,
dech sotva vanul na listí usnulém,
a měsíc tiše jako labuť pluje
řidkým stříbřitým oblakem.

Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří
kolem věcí, alej starých lip se leskne,
vidět vrch i luh.
Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba,
jak se odrážejí v skle kolísavých vod,
cáricou na poli se skvěje lilie hrdá,
rozkošná kvete o závod.

S kamenných vrchů vodopády stékají
řekou šumivou,
a tiché jezero tam pleská o najády
se svou vlnou lenivou.
Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí,
opřen o svahy,
nese se ku chmárám.
Či ne tu pokojné dni trávívali bozi?
Či ruské Minervy to chrám?
Není to severa raj noční — překrásný
carskoselský sad,
kde někdy, porazivše lva Ruska,
orel mocný šel s potěšením spočinout?

Bože! Jak utekly ty časy drahocenné,
kdy za panování Velké Ženy
to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené
kvetlo pod krovem tichosti.
Tu každý krok mi v duši rodí
vzpomínky zaniklých let,
tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí:
„Je všechno pryč, už Velké není.“

V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté
sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch,
a roky předešlé se zamihnou
a s nimi v uchvácení tichém duch.

On vidí: Vodou obklíčený,
nad skalou tvrdou, mechovatou,
se vznáší pomník, rozkřídlený
naň mladý orel přisedl,
a těžké řetězy a blesků křivé střely
sloup hrozný na třikrát dokola objaly,
na jeho podnoží valy,
co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily.

V ponurých sosnách husté stíny
vyzdvihly prostý památník,
ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění,
co slávy málo v tobě vznik!

Navěky žijící vy Rusky-Veličiny,
učené na bojích uprostřed nepohod!
Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny,
řeč půjde o vás s rodu v rod.

Ó, doba hlučná zbranných sporů
nám ruskou slávu stlumočila,
zrela, jak Suvorov, Rumjancev,
jak Orlov, Slovanů hrozní potomci,
blesky Perunovy se do vítězství hnali!

O smělých nájezdech jich světem šel chýr,
Petrov i Deržavin jim hymny zpívali
na strunách hromozvučných lýr.

Čas pryč je na památky hojný.
Dni století jsou nového.
Zas nové urážky a nový úžas vojny, —
trpět je úděl živého.

Zas lstivý, drzý je cár korunovaný,
zas krvavý meč stíská dlaň,
bič světa zasvištěl a v lítém boji
zas vzplanul hrozné žáře plamen.

Bystrými potoky sem běží nepřítel
a zas — povodeň.
Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží,
zadymila se krví zem,
pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály,
v žhavém rouše zažářil nebes kruh,
a opět po lesích se lidé poskrývali,
hrdzně marně v poli pluh.

Bez překážek se vrah k nám řítí,
ruší a ničí vše v prach,
čmoudění Bellony a stíny zahynulých
se spojily, v hromadách do temné mohyly
se za plukem pluk valí
a lesy hltá je už nocí stíněné…

No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!…
Čut zvuk meče a brnění.
Bojte se, nepřátelské řady:
Rusi se dali do práce
a mladý se starým na pole vojny spěchá,
jejich srdce pomstou hoří.

Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout,
vidíš, jak bojovník se v řeku mění
chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout
za víru, za cara.

Sápu se rozbujnělé koně,
údolí vojskem poseté,
za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné,
nadšením prsa zohřátá.

Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý,
a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít,
v povětří zhoustlém už sviští meč i střely,
a stříkla krev na štít.

Už srazili se. Rusi zvítězili,
Gal pyšný běží, by se skryl,
a nebes držitel v té předvečerní chvíli
herosa lúčem ovenčil.

No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý,
i když krev v borodinská pole lil,
ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy:
na baštách Kremlu stojí Gal!

Vy, místa Moskvy přeradostná,
kde za chlapeckých mých let
jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně,
kde nepoznal jsem smutku, bídu,
vy hleděly jste též na nepřítele kraje,
vás oheň požíral a krev vás zalila,
ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já,
jen duše hněvem sálala.

Kde stohlava je Moskvy krása,
ty překrás rodné země,
kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala,
tam teď jen sutiny.

Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží!
Není panských, carských paláců,
ty lehly popelem, jsou temné věnce věží,
a padly domy boháčů.

I tam, kde radost místo měla,
v stinných lesích, zahradách,
kde květy voněly a lípa šuškala,
tam uhlí teď, popel, prach.

V hodiny tiché a letní noci krásné
búřlivá veselost už nezalétí tam,
břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní,
mlčení — bez života…

No potěšením nechť ti je,
má drahá všech ruských měst:
Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje
udeřila, mstíc se, boží pěst.

Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu,
když bez ohlédnutí v bázni běží pryč,
když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu
a nahání je ruský meč.

Vy jste se báli vždy jejich zloby,
Evropy silná plemena,
ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby,
je konec hrůzy, strašení!

Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony,
co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen,
co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny?
Zmizel jak ráno strašný sen.

Rus v Paříži! Kde pochodeň msty?
Galie! Hlavu skloň!…
Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření,
olivu zlatou nese on.

V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí,
a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer,
on nepříteli ne skázu — spásu nabízí
a zemi dobročinný mír.

On — důstojný vnuk Kateřiny!
Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník,
patřící k slovanské družině,
mocí Aonid vyjádřit!

Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl
a nalil do hrudi,
já tebou nadšený bych do lýry
nebeskou harmonií bil
a zasvítil do časů tmy.

Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval
kdysi vojny, boj!
Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým
zahřmí zas tvůj nápev!

Nech znova hrdinův hlas ladný
k poctě znejí,
na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni,
nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje,
když slyší bojovný tvůj hlas!

Čteno na zkoušce 8. ledna 1815.

The post Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu first appeared on Čítárny.