Magdaléna Rysová se zabývá se psaním prózy i poezie, její práce vyšly v několika almanaších a časopisech (např. Sbohem, pokojíčku, Aby ze světa nevymizela radost, Slavík nezpívá špatně, Listy Strakonicka). Některé její básně byly zhudebněny. Hraje také na flétnu a věnuje se studentskému ochotnickému divadlu.
Ráda čte Otokara Březinu, Václava Hraběte nebo Jiřího Ortena a jak sama říká: “Důležité je, jestli mě autor dokáže vtáhnout do svého světa a jestli se tento svět nějakým způsobem podobá tomu mému.”

Narodila 6..8.1988 ve Strakonicích. V roce 2008 začala studium 1. ročníku FF UK (obory Český jazyk a literatura, Anglistika a amerikanistika). Pravidelně se účastní literárních soutěží, v mnohých z nich obsazuje přední místa (např. Evropa ve škole, Seifertovy Kralupy, Mělnický Pegas, O cenu Danny Smiřického).

BÁSNICKÉ TEXTY MAGDALÉNY RYSOVÉ

TRNKY PRO PRINCEZNU

obloha černě vadne
ve slovech
na počest
chladnému březnu
z mraků padají
trnky duhové
na lože
pro princeznu

VINOBRANÍ

víno
se koulí do úst jak do důlku
kuličky sčítáme do šátku
na půlku
sem jedna tam jedna
hromádka
bezedná sklenka je přesladká
za podzim, za lásku, za žití
jsme sebou tak trochu opití

SRPNOVÝ PLES

ženy si barví
trnkové korále
žito se ospale
láme pro sedláky
podivné ženštiny
vrací se z polí
zcuchané bodláky
češou si pěšiny
do tomboly

NA CHMELU

ženy
s šátky
na uzel
hřebeny
česaly sladký
chmel
usouženy
muži
stírali kapky
z čel
spěchali než spadnou
pěny

POD LÍPOU

na stráni pod lípou
třešně jí
do dlaní
sjíždějí z ucha
suchá
kytička kopretin
nesměle
krášlí
jí klín
pramínek kroutí si
z mašlí
bláhové čekání
léto se kazí
pod lípou na stráni
nepřichází

TRNKY

na řasách
kuličky deště májového
klouzaly
ztrpkle na polštář
plakala ze sna
pro toho svého
v bělostných ručkách
topil se snář
z očí
spánkem jemně přivřených
padaly
trnky do peřin
do sítí oblohy
snášel se sníh
na sny já ovšem
nevěřím

POLOVINA SLUNCE

v den kdy tě potkám
si zavěsím slunce na šňůrku
a moje kůže mu nahradí nebe
hřebenem
protkám
jeho žluté klasy
a rozdělím pole
na půlku
pro mě a pro tebe
každému zlatý lán
a polovinu slunce
v den kdy tě potkám
se na chladném mostě
usměje socha koně
a ty se podivíš
jak studená rána
jsou teď v létě
v den kdy tě potkám
na žluté louce
zamáváš loďkám
kroužícím v obilí
stále své zemi
blíž
v den kdy tě potkám
odcházíš

ČERVENEC

sedávali v rákosí
v pováleném obilí
v trávě mokré od rosy
za ruce se vodili
a provoněli krajinou
a shazovali mravence …
pak utekl jí za jinou
a bylo koncem července

PSTRUZI

líně
nesou se pstruzi
potokem
jako čas pluje
námi
dívka si motá
tu oko za okem
ze suchých stébel
slámy
ospale
zaplétá další
rok za rokem
všichni jsme
tak trochu
sami

NÁMOŘNÍK

kotvu
utápí ve víně
sedí
a houpá na klíně
delfína
drbe se za uchem
dýmkou na neděli
studené kakao
a prsty od zelí
vzpomíná

PŘED TVÝM DOMEM

slabý kouř
se táhne tvými ústy
proplouvá úžinou
tvých prstů
jak poslední doutník z obchodní lodi
čekám na něj
na konci chodníku
na signál co mnou stoupá
jak zoufalství cestou do poschodí

KDO NEBREČÍ

mezi bodláky v poli
se zaleskla slza
uvízla na špičce
ostří
vítr se hněval
jak ta je jen drzá
a letěl tu hrůzu
otřít

PODZIMNÍ NÁMLUVY

jeřabiny nedozrálé
koulejí se jedna
s druhou
opásané černou stuhou
pro princeznu na korále

zahalená v bílou kůži
smutně tančí v zmrzlé trávě
slunce černá po otravě
pouští barvu do ostružin
když den se s nocí prolíná

již brzy začne hostina

CHRPY

když jsem usínala
má kůže do tmy začla tát
a jádra noci dozrávala
jen je ochutnat
když jsem tam usínala
tam v louce temných chrp
padaly mi do snu
jak modré plameny
co sežehly květy
i stopy se jmény
a pak už jen modro
jak v inkoustovém hávu
když krev koluje nocí
a vyschne na otravu
přezrálých jader
co směla jsem ochutnat
a pak už jen modro
a dospat
a dodýchat

MALOVÁNÍ NA SKLE

a možná to ještě není konec
to jen slunce váhá u dveří
dát obloze svůj dech
já vplétám doušku mateří
do mlhy na oknech
v ten bílý závoj poslední
a kdyby už byl tohle konec
ráno se mlhou rozedním

NEZRALÉ VÍNO

připíjím marnosti
s níž žijeme po boku
sestřičce pletoucí
své oko po oku
v teploučce huňatý šál
připíjím úsměvu
pánů a dam
stojících v hloučku
než zavřel se krám

pijeme vesele s úctou a zdvořile
na nic a na všechno pijeme opile
na věčnou lásku co není nás hodna
na suchou jabloň ať je stále plodná
hýřivě zbaběle pijeme do dna

ČAS SKLIZNÍ

za lesem
v paroží
bílého jelena
slunce si
na prsty hvízdne
ženy jdou
zrosenou loukou
na sena
uvítat
letošní sklizně

MALOVÁNÍ KONCEM LÉTA

jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapety
dokud nám slunce nevybledne zcela
holá jsou místa mezi podzimy a léty
stejně jak cesta po stráních tvého těla

jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapety
ať v pokoji je teplo na stěnách
když hasnou ráno rozpálené světy
a pohled je mapou přímočarých drah

teplo se ztrácí jak nasládlá chuť piva
a růže se mění na nerozvité věty
když do klína slunce smutně dohořívá
tak jen ať nám zbyde ještě trocha žluté na tapety

 

PÍSNIČKA O OKRAJ PARAPETU

včera dva holubi ťukali o okraj
parapetu
písničku složenou ze samých krátkých
not
bylo jim veselo jak tam štěbetali
světu
a teploměr dřímal na dvou stupních
pod
asi těm dvěma bylo zrovna
do zpěvu
a bylo jim jedno zda léto je či
zima
smáli se všem co jen doufají
v oblevu
když holubí lehkost je dávno
nedojímá

JEN MÁLO SLOV

jen málo slov
nám zbývá před setměním
jen málo básní
ještě došeptat
do posledního zažlutění
než zář spolykají
střechy paneláků
jen málo slov
jen málo slov
a tolik odříkání
když s posledním veršem
ulehá i den

je krásné
položit vlasy
na horkou zem
a přes zavřená víčka
si promítat barvy
a malovat sny
a mít sílu
v nich číst
v nich žít
v ně doufat
bylo by to krásné
umět tak snít

někdy se zdá
že už jsme všechno řekli
všechno napsali
a vyslovili při tom
milion slov
ze své bohaté sbírky
slovní zásoby
někdy se zdá
že už jsme o sobě všechno řekli
a přesto jen v mlčení
jsme sobě blíž

The post Magdaléna Rysová. Jen málo slov a tolik odříkání, když s posledním veršem uléhá den first appeared on Čítárny.