Salinger je skutečný světový autor, ale ne tím, že jeho nejznámější knihu “Kdo chytá v žitě” četl 8. prosince 1980 na místě vraždy Johna Lennona jeho vrah, než si pro něho došla policie nebo byla nalezena u Johna Hinckleyho, který spáchal 30.3.1981 atentát na Ronalda Reagana. ale skutečně svým mistrovským a čtivým psaním.

Podle samotného Salingera je kniha Franny a Zooey “amatérským filmem” zobrazující něžné vztahy matky a dvou nejmladších dětí rodiny Glassových.
Hlavní příběh je v podstatě o tom, že dvacetiletá studentka anglistiky Franny si z pokoje mrtvého bratra vypůjčí knihu Poutníkova cesta vyprávějící o ruském venkovanovi, který se naučil zvláštní metodu neustálého modlení. Poté upadá do deprese, prodělá nervové zhroucení a její blízcí se jí snaží pomoci.

Obsahem knihy jsou vlastně tři velké rozhovory.
Mezi Franny a jejím chlapcem Lanem, mezi jejím bratrem Zooeym a matkou Bessie, a konečně mezi Franny a Zooeym. Zooey, úspěšný herec, se jí snaží pomoci svými úvahami o víře v Boha a smyslu poctivé práce, zatímco máma se snaží posílit Frannino tělo vydatnou slepičí polévkou za každou cenu.
Nevšední knížka, která chytne u srdce nejen svým obsahem, ale i výtečným překladem manželů Pellarových. Prostě text, který krásně teče.

J. D. Salinger: Franny a Zooey / Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Odeon, Praha, 1987

Franny Glassová se zpovídá, proč vysokoškolské prostředí často způsobuje přemýšlivějším povahám psychické potíže.

„A nejhorší to bylo při vyučování,“ pokračovala odhodlaně. „To bylo vůbec nejhorší. Zkrátka mi vlezlo do hlavy – a ne a ne to dostat ven –, že univerzita je jenom jedna z těch blbáren a nesmyslností, co jsou na světě jen od toho, aby se na zemi hromadily další poklady a podobně. Já jen, že poklad je přece poklad, prokristapána. A jakej je v tom rozdíl, jestli ho představujou peníze nebo majetek nebo třeba kultura či jen obyčejný vědomosti? Připadalo mi – a ještě pořád mi připadá -, že když z těch věcí člověk stáhne obal, jsou vlastně všechny stejný. A někdy si myslím, že vědomosti – nebo aspoň vědomosti pro vědomosti – jsou ze všeho nejhorší. Rozhodně nejmíň omluvitelný.“

Nervózně, a aniž to vlastně měla v nejmenším zapotřebí, si shrnula rukou vlasy dozadu.
„Myslím si, že by mě to tak strašně nedeprimovalo, kdyby někdo aspoň občas – aspoň občas – pro formu letmo nadhodil, že by vědomosti měly víst k moudrosti, a že když nevedou, je to jen hnusný marnění času. Jenže nikdo nic takovýho jakživo neřekne! Na škole jakživo neuslyšíš jedinou narážku na to, že cílem všech vědomostí by měla bejt moudrost. Dokonce ani to slovo moudrost takřka nikdy neuslyšíš!
Mám ti říct něco komickýho? Něco fakt komickýho? Za ty takřka čtyři roky na univerzitě – a to je pravda pravdoucí – za ty takřka čtyři roky na univerzitě jsem, pokud se správně pamatuju, slyšela výraz „moudrej člověk“ jenom jednou, a to v prvním járu na přednášce z občanský výchovy! A víš, v jakým smyslu ho bylo použito? Bylo ho použito v souvislosti s jakýmsi milým, nudným postarším státníkem, co si nahrabal na burze balík a pak odjel do Washingtonu a stal se tam poradcem prezidenta Roosevelta. Čestně! Za takřka čtyři roky na vysoké škole! Já neříkám, že se to stane každýmu, ale když na to pomyslím, tak mě to tak veme, že se mi chce umřít.“

The post Franny a Zooey. Salingerova neobyčejná sonda do rodinných vztahů first appeared on Čítárny.

Jak to také mohlo, propána. být, kdyby Mark David Chapman (*1955) nezastřelil zrovna Johna Lennona (1940-1980), ale pouze „neznámého“ občana? Inu, byl by dnes dávno na svobodě a patrně pod vlastním jménem. On se ovšem zřejmě (není to úplně jisté) chtěl zavražděním celebrity (která mu jednoduše nedala spát) proslavit. A v podstatě to vyšlo. Jak už však bylo řečeno, i po takřka čtyřiceti letech sedí v cele u televize.

Kdyby jej ostatně pustili (a vyhověli nejnovější z jeho žádostí), ocitl by se ve výrazném ohrožení života anebo aspoň zdraví a zůstává taktéž otázkou, zda by stačila pro eliminaci ono nebezpečí pouhá změna jména. Skoro jistě ne. Nebo…

Nebo snad vrah už ve vězení dávno není? Inu, podobně extrémní teorie není samozřejmě udržitelná a pravděpodobnost, že by tam trčel hologram či dvojník jest minimální; a zrovna tak je jisté, že roku 1980 střílel. Nato usedl na tutéž zem, na níž umíral bývalý člen Beatles, a „pokračoval“ v demonstrativní četbě Salingerova románu Kdo chytá v žitě (1951). Od narození Jeroma Davida Salingera uplyne, čistě mimochodem, 1. ledna 2019 již sto let.

Mark Chapman vlastně dostal jen dvacet let. Choval se „za katrem“ vzorově. Přesto sedí dál a čas od času se někdo vrací s konspirační teorií, podle které představoval nastrčenou figuru.
Není přitom sporu, že svobodomyslný John Winston Lennon byl sledován CIA. Ale je snad pravděpodobné, že by Chapman pro americkou tajnou službu pracoval? Byl podplacen? Zmanipulován? Naprogramován? Ne! A Lennon ostatně vždycky byl jeho vzývaným idolem.

To pod zpěvákovým vlivem hrál budoucí vrah na kytaru, to pod jeho vlivem začal ve čtrnácti s marihuanou i LSD. Již v mládí taky četl příběh frustrovaného teenagera Caulfielda, chlapce na pokraji nervového zhroucení. Před Lennonovým bydlištěm Dakota měl knihu v rukou skoro jako reklamní agent, ačkoli reklamu ani moc nepotřebovala; už proto ne, že její autor se po léta ukrýval.

Chapman měl k Lennonovi ambivalentní vztah, ale zpočátku jej určitě miloval.
Postupně měnil svůj názor a ztrácel iluze. Nelze pochybovat, že taky „odhalil“ v Johnovi komunistu. Sám byl navíc křesťan a iritovala jej věta, podle které stála kapela Beatles ještě nad Kristem. Ten Lennonův výrok vnímal jako rouhání a tím se podobá mnohému dnešnímu islamistovi. Najednou Chapman uviděl svého guru v novém svitu a dokonce složil parodii na Imagine, v jejímž textu stojí „představte si, že je John Lennon mrtev“.

Hodila se snad jeho narušená osobnost tajné službě? To už je z říše pohádek!
Anebo snad mají CIA a podobné organizace i přímo placené experty k podchycování podobných existencí a další pro jejich zpracovávání a dolaďování a popřípadě i postrčení před „vhodné domy“? Je snad Chapman jen takovým beránkem? To se samo sebou jeví jako absurdita, ale uvažujme ještě chvíli. Taky Chapman ostatně nějak uvažoval a vyvíjel se a posléze patrně Johnu Lennonovi přestal věřit i toho komunistu, aby v něm omylem spatřil obrovského podvodníka. Náhle mu nejspíš připadalo, že se Beatl vždy jen přetvařoval. A ještě pro peníze. Právě ty Chapman neměl. Ani hrdina Kdo chytá v žitě ostatně není při penězích a cítí zoufalou zlost. Na koho? Na „přetvařující se“ dospělé. „Šaškárna!“ říká životu po dětství. A Chapman? Snad ze sebe chtěl polovědomě učinit Holdena Caulfielda své generace?

Málo se to ví, ale prokazatelně před vraždou telefonoval do Bantam Books a výslovně upozornil, že mají čekat zvýšený zájem o Salingerův bestseller.
Chapmanovy pohyby ve dnech těsně před vraždou nebyly nikdy úplně rekonstruovány a otázkou je taky jeho činnost v mezinárodním programu organizace YMCA. S tou souvisela Chapmanova účast v občanské válce v Bejrútu (1975) a už tenkrát byl dle jedné teorie prvně kontaktován něčí tajnou službou.

Na tento kontakt mohl i nemusel navázat jeho pobyt na Havaji těsně před vraždou. 12. listopadu 1980 se chudý Chapman vydal na tyto ostrovy a dle oficiální vyšetřovací verze tam mimo jiné anonymně zatelefonoval do hotelu Ili Kai v Honolulu: „Máte v budově bombu.“
Udělal to, opakuji, podle oficiální verze; ale otázkou zůstává, zda mu to takříkajíc „nepřidali“. Pochopitelně proto, aby z něj dodatečně vyrobili většího pošuka. Tak či onak, 6. prosince 1980 se každopádně vrátil do New Yorku a v podvečer 8. 12. žádá Lennona o autogram. Ten se Chapmanovi podepíše a netuší, že fanoušek tím sonduje terén. Že si budoucí vrah dodává odvahy. A pak už jí měl hodně. V půl desáté večer se totiž vrátil s revolverem naplněným kulkami s dutými špičkami a číhal před Dakota Apartments. Číhaná trvala jen patnáct minut. Nato se vynořil Lennon. Minul Chapmana a ten ho pětkrát střelil. Zezadu. Lennon skonal během několika minut, a když mi bylo šestnáct, můj spolužák Vašek Chýlek, jenž sbíral na střední škole o tomto Beatlovi každičkou zprávičku, vstoupil ráno do třídy zdrcen.

John Lennon, dodejme, byl politicky nejangažovanějším rockerem své generace, a když se přestěhoval do Ameriky, okamžitě se dostal do hledáčků.
Ve chvíli jeho smrti už disponovala FBI dvousetstránkovým fasciklem, ale nejen to. Některé stránky kopírovala a zasílala do rukou CIA. jejíž ředitel J. Edgar Hoover vydal v dubnu 1972 ohledně „Johna Lennona z Liverpoolu“ následné instrukce: „Lokalizujte subjekt a veďte v patrnosti všechny jeho aktivity včetně toho, že je silným uživatelem narkotik.“
A co víc? Za „revoluční aktivity“ začal být Beatl pokládán za „hrozbu pro bezpečnost Ameriky“, i odposlouchávali mu telefon. Některé záznamy FBI dokonce přímo vybízejí agenty k „neutralizování“ Lennonových rozvratných aktivit a není proto divu, že řekl svému vydavateli (1972): „Jestli se něco stane Yoko Ono anebo mně, tak to nebude náhoda.“

Vraťme se ale k Chapmanovi. Celý svobodný život udržoval kontakty se zmíněnou organizací YMCA, a tedy Křesťanským sdružením mladých mužů, které disponovalo kancelářemi asi ve stovce zemí celého světa.
Otázku, zda do sdružení YMCA infiltrovala CIA, nechme bez odpovědi, a jen připomeňme, že roku 1975 vyslali Chapmana jako svého zástupce do Bejrútu, kde byl „cvičen jako stráž“. Z neznámých důvodů tenkrát i požádal o vyslání do Sovětského svazu, ale tak „využit“ nebyl, a vrátil se do Států. Již roku 1978 ale znovu cestoval po světě a delší čas pobyl na Havaji. Navzdory tomu všemu jeho složka v ústředních archivech YMCA chybí.

A Havaj? Neorganizovala snad CIA právě zde výcvik agentů, respektive jistého jejich typu? Mark Chapman tu žil tři roky, a jak řečeno, znovu i těsně před vraždou.
Ale 2. prosince 1980 odletěl do Chicaga, přičemž tato letenka byla zpáteční. Kdo ví proč, strávil v Chicagu tři dny a – jako by neplánovaně – odletěl do New Yorku. Tam se pak v jeho hotelovém pokoji dodatečně našla úplně jiná letenka, podle jejíhož data opustil Havaj teprve 5. 12., aby se tudíž v Chicagu vůbec nezdržel. „Takže tři dni chybí,“ konstatoval by Columbo.

Jak už řečeno, Chapman po zákeřné vraždě vůbec neutíkal, ale neuvěřitelně klidně vyčkal příchodu policie zahleděný do knihy Kdo chytá v žitě, jejíž autorem byl, čistě mimochodem, svého času důstojník zpravodajské služby a sloužil za války aktivně v kontrarozvědce, která spolupracovala s OSS, tj. předchůdkyní CIA.
Je přitom asi jenom náhoda, že Kdo chytá v žitě bylo nalezeno i u Johna Hinckleyho (*1955), který 30. března 1981 spáchal pomatený atentát na Ronalda Reagana. Hinckley je, zdá se, už dva roky na svobodě.

A Chapman? Nejen, že se nechal zatknout, ale okamžitým a především plným doznáním viny se vyhnul soudnímu procesu. Co je ale ještě zvláštnější? Dobrovolně se tak přece připravil taky o veškerou pozornost médií!

Sedí to? Neřekl bych. A ve vězení dokonce pak rok co rok odmítal až čtyřicet žádostí o interview, ať již s televizemi či tiskem. Následkem jeho jednání nebyla vražda Johna Lennona nikdy vyšetřována žádnou komisí, nicméně Mark David Chapman ani nebyl nikdy prohlášen za jakkoli duševně chorého.
Osm let po vraždě pak o něm prohlásil vrchní inspektor newyorské policie Arthur O´Connor toto:
„Mark byl možná někým využit. Viděl jsem ho ten večer, kdy spáchal vraždu, a pozorně jsem ho sledoval. Vypadal, jako by byl někým naprogramován.“
Nu, a věční šťouralové kladou i další vlezlé otázky. Například tuto:
„Účastnil by se John Lennon, kdyby nezemřel, už vzápětí konaného pochodu na podporu stávkujících japonských dělníků pracujících v Americe?“
Odpověď zní: „S Yoko Ono to měli v plánu.“

Na druhé straně je samozřejmě těžké věřit, že by tento Angličan snad byl s to podnítit nějaký „hromadný“ odpor vůči politice Ronalda Reagana! Není to představitelné, řekl bych. A nezbývá tedy než věřit, že byl Chapman skutečně „samotář“ a prostě i odporně… „Pane Lennone!“ zvolal, načež následovalo pět vypálených střel typu dum-dum vniknuvších do zad. Hned čtyři byly smrtící. Změnilo to výrazně svět?
Na to neumí s jistotou odpovědět ani Henry Kissinger.

The post John Lennon, Salinger, FBI, CIA, Chapman a konspirační teorie etc. first appeared on Čítárny.

Lidé obyčejně čtou Kdo chytá v žitě Salingera (1.1. 1919 – 27.1. 2010) někde kolem čtrnácti let, protože jim to dali přečíst rodiče nebo učitelé, kteří sami ji četli jako čtrnáctiletí. Jinými slovy, kniha si získává nové čtenáře nikoliv proto, že by ji mladí objevovali pro sebe, ale protože dospělí, kteří ji četli jako děti, ji dávají přečíst svým dětem. V tom se skrývá tajemství neutuchající popularity této knihy. Kniha, která soucitně vykresluje kluka, odmítajícího zapadnout do společnosti, se pro mnohé dospělé stala standardním nástrojem sociální adaptace dospívajících.

Holden Caulfield má přes padesát
Oscar Wilde jednou řekl, že svět je smutný, protože jednu loutku kdysi soužila melancholie. A měl tím na mysli Hamleta, postavu, o níž soudil, že naučila svět novému druhu smutku – smutku ze zklamání životem, čili Weltschmerz, světobolu. Ten pocit, ať už ho vynalezl opravdu Shakespeare nebo někdo jiný, se prosadil jako jeden z nejnávykovějších v literatuře. Čtenáři ho konzumují kvanta a pak se dožadují setkání s autorem.

Světobol se zároveň ukázal být jedním z nejtrvanlivějších literárních pocitů, protože životu se daří zklamávat očekávání lidí pěkně spolehlivě. Ale každá generace zažívá svá vlastní zklamání a činí si nárok na svoji vlastní literaturu nespokojenosti. Pro mnohé Američany, vyrostlí v padesátých letech 20. století, Kdo chytá v žitě se zdá být nejčistším extraktem tohoto pocitu. Holden Caulfield je jejich králem smutku. Američané, kteří vyrůstali později, také čtou Salingerův román, ale mají své vlastní verze jeho příběhu, s odlišnými příchutěmi světobolu – Kdo chytá v žitě je zpracovávána každou následnou generací znovu a po svém, čímž se kniha stala literárním žánrem sama o sobě.

Kniha údajně oslovuje mladé, protože v postavě Holdena Caulfielda mohou rozpoznat sebe samotné.
Salinger prý řekl nahlas to, co si každý dospívající myslí, ale neodváží se vyslovit, a sice, že být úspěšný je jenom faleš a že úspěšní lidé jsou pokrytci. Přečtení knihy Kdo chytá v žitě má být totéž jako se poprvé uvidět v zrcadle. Ale takový postoj dost podceňuje originalitu knihy. Čtrnáctiletí si většinou vůbec nemyslí, že být úspěšný by byla jen faleš, a že by lidi, kteří jsou úspěšní, byli jen pokrytci. Veškerá emocionální tíha dospívání vyplývá z toho, že vlastně nevíš proč se cítíš být nešťastný, nebo rozzlobený, nebo osamělý. A přitažlivost Salingerova románu je právě v tom, že uvádí důvod pro tyto pocity, že emoce nabývají smyslu.

Holden mluví jako teenager a proto se zdá, že také myslí jako teenager.
Ale, stejně jako všechny moudré děti ze Salingerovy fikce, jako Esmé a Teddy a všichni skvělí sourozenci Glassovy – Holden myslí jako dospělý. Žádný teenager (a ani leckterý dospělý) není schopen soudit o lidech tak rychle, tak jasně a tak nelítostně. Holden je démonem slovní příkrosti. A shrnuje povahy lidí jako romanista: „Museli jste ji svým způsobem litovat…“  Tajemství Holdenova úspěchu jako vyprávěče se skrývá v tom, že on nikdy nenechavá nic bez komentáře. On vždycky říká, co si máte o něčem myslet. Ke každému má připomínku. A proto je i tak zábavný. Ale Holden není obyčejný teenager, on je fenomén. Jeho postava je tak přitažlivá, protože on má něco, co jen málokteří získávají trvale –on má svůj životní postoj.

Může se zdát, že mravní podtext knihy je v tom, že Holden přeroste svůj životní postoj.
Možná, že učitelé devátých ročníků, zahrnující tento román do povinné četby doufají, že jejich žáci si vezmou z knihy právě toto ponaučení – že pocit odcizení je jen dočasné stádium a jednou je přejde. Jenomže lidi nepřerůstají Holdenův postoj, nebo aspoň ne úplně a ani ho nechtějí přerůst, protože ten postoj je docela užitečný. Jedním z cílů výchovy je naučit lidi, aby usilovali o všechny odměny, které jim život nabízí. Ale dalším cílem je naučit je i to, o tyto odměny zase tolik nestát. Američané, obzvláště ti citliví a inteligentní ze středních vrstev, vnímají odměny života jako něco, co jim po právu patří a proto pocit zklamání přichází k nim mnohem častěji, než pocit úspěchu. Ale jestli se nenaučíme o statky nestát, pak naše selhání nás jednou zničí. Když dáváme svým dětem přečíst Kdo chytá v žitě – je to jako bychom jim dávali psychický štít.

Salingera by nejspíš nenapadlo ani ve snu, že jeho kniha jednou skončí na seznamu školní četby.
On se nesnažil odhalit duchovní ubohost konformistické kultury, on jen psal příběh kluka, kterému zemřel mladší bratr. Holden není nešťastný kvůli tomu že vidí jací jsou  lidi pokrytci, on vidí jací jsou lidi pokrytci kvůli tomu, že je nešťastný. Jeho vnímání druhých je tak příkré a jeho zklamání – tak nesmiřitelné ze stejného důvodu, z jakého je příkrý a nesmiřitelný Hamlet – ze žalu. Jeho pocit, že nic v životě nemá smysl, je normálním pocitem člověka, který ztratil někoho blízkého. Život se zdá být jenom žalostným snažením zapomenout na smrt a všechno pozbývá smysl.

Proč Salinger zpracoval takový námět?
Postava se jménem Holden Caulfield se objevuje poprvé v povídce z r. 1941 s názvem Malá vzpoura nedaleko Madison avenue (Holden v ní není vyprávěčem). V pozdějších povídkách ze čtyřicátých let jsou také postavy Holden Caulfield. Ale většina z obsahu románu Kdo chytá v žitě vznikla až po válce, a i když se to zdá divné považovat Salingera za válečného spisovatele, oba jeho životopisci, Ian Hamilton i Paul Alexander, soudí, že válka byla tou zkušeností, která udělala ze Salingera Salingera, která přimíchala do jeho satiry hořkost a vrhla stín smutku do jeho humoru.

Salinger strávil většinu války ve 4. pěší divizi, kde byl v kontrarozvědné jednotce.
Byl vysazen na Utah Beach v pátou hodinu dne D spojenecké invaze a skončil uprostřed jedněch z nejkrvavějších bojů – v boji o Hürtgenský les a pak v bitvě v Ardenách v zimě 1944. Čtvrtá divize v těchto bojích utrpěla strašné ztráty na životech a na Salingera, podle jeho vlastních slov z dopisů, které tehdy psal, se to podepsalo psychickým traumatem. Bojoval jedenáct měsíců při postupu na Berlin a v létě 1945, po kapitulaci Německa, se nervově zhroutil a vyhledal pomoc ve vojenské nemocnici v Norimberku. Krátce po propuštění z nemocnice a stále ještě v Evropě Salinger napsal první povídku, kde je vyprávěčem Holden Caulfield – to byl ten pravý začátek psaní Kdo chytá v žitě. A ta povídka měla název „Jsem blázen“.

Povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky,
publikovaná o dva roky později, uvádí do světla postavu Seymoura Glasse, nejstaršího z neskutečně talentovaných sourozenců Glassových a zároveň tu postavu zabíjí, protože na poslední stránce Salinger dovádí Seymoura k sebevraždě. Pokud známe jen pozdější povídky ze ságy o Glassových, kde je Seymour vykreslován jako nějaký svatý, nabyli bychom dojmu, že Seymour se zabíjí kvůli tomu, že hloupost okolního světa ho přivedla k šílenství. Ale ve Dni jako stvořeném pro banánové rybičky je jasné, že Seymour se zabíjí, protože ho přivedla k šílenství válka. Je právě propuštěn z vojenské nemocnice a jeho chování v povídce není svaté, ani vizionářské nebo poutavě excentrické, ale bláznivé a na konci psychotické. Seymour je válečnou obětí.
Totéž platí i pro nejmenovaného protagonistu z povídky „Věnováno Esmé – z lásky a žalosti“ – amerického vojáka, který se skamarádí s třináctiletým anglickým děvčetem těsně předtím, než odejde, aby se zúčastnil spojenecké invaze.

Když v r. 1951 vyšel román Kdo chytá v žitě, stal se z něj bestseller, ale jeho recepce jakožto kulturní vzpoury a generační výpovědi přišla později, až v druhé polovině padesátých let. Holden Caulfield je i dodnes vnímán jako hrdina kultury 50-ých let. Kdo chytá v žitě ale není románem padesátých, nýbrž čtyřicátých let, a není to oslava mládí, ale příběh o ztrátě a o světě, v němž všechno je špatně.

Od doby, kdy kniha vyšla, různí autoři ji zkoušeli přepsat, v každém z následujících desetiletí aspoň jednou.
Sylvia Plath měla verzi pro dívky v r. 1963 – Pod skleněným zvonem
Hunter Thompson napsal Strach a hnus v Las Vegas v r. 1971 pro lidi, kteří nemohli uvěřit, že Nixon byl prezidentem a Jim Morrison je mrtvý.
Zářivá světla velkoměsta od Jaye McInerney byla vydáním pro městská city
Srdceryvné dílo ohromujícího génia od Davea Eggerse z r. 2000 – verzí kultury MTV.

Od vydání Kdo chytá v žitě v r. 1951 vyšlo už mnoho knih, jejichž hlavní hrdiny jsou zajímavě nešťastní mladí lidé a někteří z jejich autorů bez váhání poukazovali na Salingera jako na model a vliv.

Přepisy Kdo chytá v žitě jsou všechny konstruovány podle zhruba stejného vzorce:
trauma spuštěné něčí smrtí (v knize H. Thompsona je to smrt šedesátých), následované epizodou emoční regrese a „stínovou válkou“ se zbytkem světa, odehrávající se převážně v hlavě protagonisty. Tyto knihy sdílí spolu s Kdo chytá v žitě a Pod skleněným zvonem mlhavou křesťanskou tématiku o spáse, pokání a znovuzrození a hojně využívají katalog Salingera a Plathové: maminky, embrya, kómata, senzační titulky, zvrhlosti, fušérský sex, pokusy o sebevraždu, sebevraždy, představy o smrti, smrt. Vyprávěči se staví s kousavým opovržením proti všemu a všem, včetně sebe samotných. Knihy jsou zábavné, ale vypráví o ztrátě a frustraci a porážce. A každá z nich se zřejmě dotkla generačního nervu, jako kdyby nikdo dosud nevyprávěl ten příběh nebo nenechal znít tyto tóny. Proč je jejich melancholie tak neodolatelná?

Považujeme nostalgii za emoci, která sílí s věkem, ale, jako většina emocí, i nostalgie je nejintenzivnější v mládí. Copak může být silnější nostalgie než pocity většího dítěte, které navštíví svou starou třídu ve školce? Ty malé židličky, skleničky s lepidlem, ty malé skříňky se značkami – chce se nám zalézt zpátky do tohoto světa, ale teď už jsme vyrostlí a jsme mnohem větší. Už jsme odpadli z kolotoče. „Mládí“ bývá spojováno s elánem pro změny, ale mladí si nepřejí změny o nic víc než kdokoliv jiný, možná dokonce míň. Mladí si tajně přávají totéž, co Holden Caulfield – aby svět byl jako Přírodovědné muzeum, kde všechno je zamrazeno přesně takové, jaké bylo v první den kdy to spatřili.

Velká část „mladistvé kultury“, tj. toho, co mladí skutečně konzumují na rozdíl od toho, co konzumují dospělí, aby se dozvěděli více o mladých, hraje na ten pocit ztráty. Co nás láká na takových knihách, je romantické ujištění, které nám dávají – že nějak, někde, něco nám bylo vzato a už nikdy to nedostaneme zpátky. Že kdysi dávno jsme se opravdu vezli na kolotoči. A tehdy se zdálo, že to potrvá věčně.

Podle článku Holden at Fifty – Louis Menand, The New Yorker, září 2001
Kniha vyšla česky naposledy v 7. vydání v Knižním kubu v roce 2006, 1. vyd. v SNKHLU, 1960, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi

A jedna zajímavost o knize na konec:
Kniha Kdo chytá v žitě, měl u sebe Lennonův vrah Mark Chapman, který byl knihou doslova posedlý a byla také nalezena u Johna Hinckleyho, který spáchal 30.3.1981 atentát na Ronalda Reagana.

The post Kdo chytá v žitě aneb co Salinger jednou provždy zasel. Kniha, kterou četli atentátníci prezidentů first appeared on Čítárny.