Jsou korespondenční volby nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

JUDr. Klára Samková byla poslankyně, která se přímo zabývala tvorbou právních předpisů o restitucích a o části privatizací.
Ve svém rozboru se zabývá nejen historií restitucí, ale také novou formou získávání českého občanství, spojované nyní s korespondenční volbou a restitucemi.
A je opravdu co číst!!!!

ROZBOR JUDr. KLÁRY SAMKOVÉ

Dnešní psaní je pro mne bolestné, protože veřejným prostorem se prohánějí dvě témata, ke kterým mám osobní vztah. Ten vztah se jmenuje smutek v duši a je okořeněn něčím, co musím považovat za svůj životní neúspěch. V dnešních konotacích se z tohoto neúspěchu však stává tragédie národa… Těmito tématy je české občanství (spojované nyní s korespondenční volbou) a restituce.

Pro ty později narozené si dovoluji připomenout, že po roce 1989 bylo přijato několik málo zákonů, kterým se souhrnně říká „restituční“ a kterými byl navrácen (některý) majetek (některým) subjektům. Protože jsem v letech 1990 – 1992 byla dopuštěním Božím poslankyní Federálního shromáždění, byla jsem u toho a myslím, že v kontextu dnešní doby je potřeba poukázat na některé události a souvislosti, které v dnešní době, avšak v návaznosti na restituce a diskutované udělování českého občanství, dostávají zcela nové souvislosti.

Dlužno říci, že ze začátku roku 1990 vypadal restituční proces velmi nadějně, protože (ještě před mým nástupem „na plac“, tedy kooptovaným Federálním shromážděním), byl přijat zákon č. 119/1990 Sb., nazývaný krátce „o soudních rehabilitacích“, který v zásadě říkal, že každý rozsudek, vynesený za trestný čin, který měl ideologický podtext jdoucí proti komunistickému světonázoru, má být zrušen.
A to bez ohledu na občanství, které dotyčný odsouzený v mezidobí získal. Tyto rozsudky obsahovaly velmi často trest propadnutí majetku, takže bláhoví antikomunisté se naivně domnívali, že když se zruší rozsudek ex tunc (tedy od počátku), což bylo v zákoně uvedeno, automaticky se jim navrátí i zabavené majetky. Protirestituční boj začal prakticky okamžitě po volbách odehravších se na prahu léta 1990, ovšem opět na začátku to tak nevypadalo.

Do ústavněprávního výboru Federálního shromáždění se dostavil tehdejší tajemník místopředsedy vlády, JUDr. Cyril Svoboda se seznamem nemovitostí, které žádá vrátit.
Římskokatolická církev a církevní řády s tím, že, poslouchejte dobře, už nikdy nic jiného církev žádat nebude. (dovoluji si připomenout, že jednání Ústavněprávních výborů obou sněmoven, která se konala společně, byla nahrávána, takže by to mělo i nyní být dohledatelné.)
A členy výboru ubezpečil, cituji doslova, neb to bylo zcela zásadní a tudíž zapamatovatelné, že každé číslo popisné a katastrální území osobně zkontroloval a ubezpečuje členy výboru, že je vše v pořádku. Výsledkem byl známý průser, kdy byla řádu Voršilek vrácena Nová scéna Národního divadla.
Cyrda zkontroloval čísla popisná – stavby bohužel nikoliv – a sestry Voršilky neměly tolik slušnosti, aby tento majetek, nabytý omylem, vrátily zpět, případně za finanční kompenzaci majetku původního. Zákonem by bývalo bylo možno učinit cokoliv – ale kdo by se namáhal, když to sypalo, že…

Po velkých dohadech jak to, že se nepojede dle zákona o soudních rehabilitacích a vrácení majetku má být provedeno dle zvláštních zákonů, byl za obrovského osobního nasazení jeho zpravodaje, Ing. Rostislava Senjuka, přijat zákon č. 403/1990 Sb., tzv. „malý restituční zákon“.
Jednalo se o vydání především později, až po roce 1950 zabavené nemovitosti, zejména o činžovní domy. V zásadě se jednalo o domovní fond, dílny a drobné podnikatelské stavby, což odpovídalo poslední fázi znárodňovacího procesu, nikoliv o zásadní majetkovou podstatu výrobního charakteru. Oprávněnými osobami, tedy těmi, kdo mohl o vrácení majetku žádat, byly „fyzické nebo soukromé právnické osoby, kterým byly věci odňaty.“
Okruh oprávněných osob byl uveden v ust. § 3 cit. zákona a považuji za nutné jej zde uvést celý:

• 3 Další oprávněné osoby

(1) Zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona;
b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci;
c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka;
d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti.
(2) Nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Dlužno podotknout, že v době přijetí tohoto zákona platil ještě Občanský zákoník č. 40/1964Sb., poznamenaný sice třemi drobnými novelami, přijatými v průběhu roku 1990, leč na určení dědické posloupnosti, orientované především na možnost získání odúmrti státem, nebylo možno se pro účely restitucí příliš spolehnout.

Pozoruhodné je ovšem jedno, totiž ust. § 6 odst. 4, zákona o „MALÉ RESTITUCI“, které znělo a stále zní takto:
(4) Je-li oprávněnou osobou devizový cizozemec, přiloží k výzvě potvrzení příslušné Správy pro věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami.

Což znamená, že pro vydání majetku nebylo vyžadováno české občanství.
Zákon dbal pouze na to, aby někdo něco náhodu nedostal dvakrát, což je legitimní požadavek.

Zcela jiná situace byla při projednávání tzv. „velkého restitučního zákona“ č. 87/1991 Sb., který časově těsně předcházel zákonu o tzv. „VELKÉ PRIVATIZACI“.
Už jen předřazení restitučního zákona před zákon o privatizaci byl skutečný porod, a to bez ohledu na logickou námitku, že dokud nevíme, co a jak se bude restituovat, není možné rozhodnout, co a jak se bude privatizovat.
Již tehdy se objevily hlasy, že za nevůlí k restitucím stojí tehdy všemocný ministr financí Václav Klaus, který chystal kupónovou privatizaci a hodlal za její provedení získat Nobelovu cenu za ekonomii. Tomuto jeho postoji by odpovídalo i jeho jednání vůči mně osobně. Byla jsem totiž jedním ze tří zpravodajů (společně s Rostislavem Senjukem coby ekonomem a Václavem Bendou poskytujícím „ideologicko-filosofický dohled“) k tomuto zákonu.
Račte si povšimnut: v této věci jediný právník… holka, které bylo sedmadvacet a vůči níž Klaus nepřestával osobně intervenovat po všech koutech té šílené budovy, zvoucí se Federální shromáždění. Chodil po chodbách a provolával „tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“ Já jsem kvůli tomu chodila plakat na WC, protože jinde soukromí nebylo. Nicméně jsem i přes to trvala na tom, že vrátit se má všechno, co bylo ukradeno – znárodněno – a to všem.
Přesto, že se mnozí poslanci významně angažovali stejným směrem (ráda bych připomenula:
Pavel Bratinka, Jiří Skalický, Michal Malý a MUDr. Karel Novosad, který následně spáchal sebevraždu za okolností, které dodneška považuji za zcela nedůvěryhodné), výsledky byly naprosto chabé, a to zejména z dnešního hlediska.

Jaké majetky se vracely, ponechám ke samostudiu laskavého čtenáře.
Ovšem dovolím si významně upozornit na ust. § 3, které oproti „malému restitučnímu zákonu“ přidal pro žadatele o navrácení majetku významnou, ba přímo zásadní podmínku, a to státní občanství ČSFR, a to, pozor, nikoliv v době odejmutí majetku, ale v době podání žádosti o jeho vydání.
To vyloučilo na příklad všechny emigranty z USA, kteří automaticky ztratili české/československé občanství přijetím amerického, neboť zde byla smlouva o nemožnosti dvojího občanství. A taky všechny ty, kteří byli odsunuti ze… Sudetoněmecké župy – to pro případ, kdyby jim nějaký majetek byl znárodněn až po 25. únoru 1948.

Došlo také k dalšímu zásadnímu omezení okruhu oprávněných osob.
Především byly jako oprávněné vyloučeny veškeré právnické osoby, což mělo pro rozsah restitucí zdrcující dopad.
Důvodem byl zcela lživý důvod, že vlastníky obchodních podílů nelze dohledat. Není a nebyla to prokazatelně pravda. Ke stahování akcií došlo v rámci znárodňování naprosto koordinovaným způsobem a soupisy akcií byly v létech 1990 – 1991 stále uloženy v depozitu Živnostenské banky.
Dohledatelných bylo přes 90 % akcií a obchodních podílů. Kde jsou ty soupisy akcií ovšem dnes, to ví snad Bůh.
Tímto způsobem bylo zabráněno v restituci tisíců „rodinných akciových společností“, mimo jiné též továrny na znojemské okurky, jejíž majitel převedl svůj podnik na akciovku, aby mohl ve formě akcií vyplatit věno svým dcerám.
Podobných případů pak byly desítky tisíc. Stejně tak byl omezen i výčet fyzických osob, které měly právo se o restituční nárok přihlásit. Na základě osobní intervence tehdejšího děkana Právnické fakulty UK, prof. JUDr. Mečla, z KSČ(M) (a opět, byla jsem osobně u toho, pamatuji si to…) byli praneteře a prasynovci shledání „příliš vzdálenými“ příbuznými původních vlastníků, takže byli vyloučeni z možnosti žádat rodinný majetek. Tím byli postiženi zejména čeští Židé, jichž se z koncentračních táborů vrátilo zpět žalostně málo a oprávněnou osobou po celé řadě příbuzných by byl právě jen prasynovec nebo praneteř. Byla tím zachována odúmrť pro dědictví státu tak, jak k tomu směřoval původní Občanský zákoník z roku 1964? Nikoliv… bylo zachováno portfolio majetku pro velkou privatizaci.

Nyní se podívejme na to, komu byl ve skutečnosti majetek restituován:
nikoliv českým spolkům (s výjimkou Junáka a Sokola, kteří prokázali svou právní kontinuitu v zahraničí),
nikoliv českým kampeličkám, družstvům, záložnám, společnostem s ručením omezeným.
V zásadě restituce dosáhl pouze jeden právní subjekt, a to subjekt s mezinárodně-právní subjektivitou, totiž Římskokatolická církev.
Nyní se nám objevuje na stole další osoba požívající mezinárodně-právní subjektivity, totiž Lichtenštejnské knížectví.
Ani těm Schwarzenbergům, tedy hlubocké větvi, se majetek nevrátil, i když jim byl odňat na základě totálně právně absurdního „Lex Schwarzenberg.“ Neměli mezinárodně-právní subjektivitu, tak měli po ptákách.

Pro to, aby se mohlo jednat o lichtenštejnských restitucích, je ale nutno se vypořádat s tím občanstvím, které se, jak vidno dnes, v roce 1991 coby podmínka utilitaristicky schválilo v rámci zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – velké restituci.
Tehdy podmínka občanství byla žádoucí, dnes je nežádoucí. Možná si řeknete, že je to nesmysl: se 108+1 jde přece lehce prosadit „lex antischwarzenberg“, který můžeme nazvat „lex Lichtenštejn“, nač se tedy párat s nějakým občanstvím?

NU A TEĎ TO PŘIJDE:

JESTLIŽE dostanu občanství Lichtenštejnové, dostanu je zpět všichni bývalí sudetští Němci.
Sorryjako, ale jejich vítačky Velkého Vůdce (a volební výsledky Henleinovy stany) jsou zdokumentovány příliš dobře, než abych byla ochotná souhlasit s udělováním občanství potomkům vlastizrádců.

JESTLIŽE budou mít bývalí obyvatelé bývalého pohraničí české občanství, kdo zabrání (však Posselt si na tom vybudoval kariéru, a nejen on…) restitucím sudetoněmeckého majetku, anebo jeho tučným náhradám?
Omlouvám se, vážení čtenáři, ale otázka udělování občanství se vztahuje k Sudetským Němcům a jejich potomkům – nikoliv k emigrantům po roce 1968, jak je obecně prezentováno. To je prostě false flag…

Důsledky tohoto vývoje, jehož reálnou možnost vám zde předestírám, jsou několikeré:

Z hlediska restitucí bude objem navráceného majetku či jeho náhrad bude pro občany ČR s trvalou dlouhodobou rezidencí v ČR objemově neporovnatelně menší než „restituce“ dalších subjektů. Jinými slovy čeští restituenti budou majetkově ve významné menšině. Či ještě jinak: v ČR budou restituovat co do objemu prioritně nečeské subjekty, český ekonomický element potlačen ještě více než je nyní. Česká ekonomika bude, dle mého odhadu, méně v českých rukou než v 19. století.
Protože cca 40 let po Velké Sametové revoluci skutečně nebude moci být většina německého majetku fyzicky vydána, dojde na finanční kompenzace, jejichž výši si vůbec nedovedu představit. Ale jak praví známý marketérský slogan „kde je vůle – tam je cesta“, aneb kde je 108+1, tam se přece můžeme domluvit i na dnešních cenách včetně zohlednění inflace, což konec konců, už nám ukázal cestu zákon o církevních restitucích.

Výsledkem může být naprostý finanční kolaps státu.
Poté, co vlastně vůbec nevíme, kolik dlužíme/za kolik ručíme v rámci války na Ukrajině, bude tato rána poslední ranou k možnosti nazývat Českou republiku ekonomickou entitou. Čeká nás Argentina, v jejímž rámci se rozebere to, co by snad ještě zbylo.

Sice tvrdím, že velká část německého majetku nebude způsobilá k fyzickému vydání, avšak jedna část zcela rozhodně způsobilá bude: totiž rodinné domy…
Ty mají konkrétního fyzického majitele – českého, pochopitelně. Vydání nemovitého majetku tohoto charakteru nebude – při přijetí příslušného zákona – bránit vlastně vůbec nic. Pro korektnost je nutno dodat, že dle zák. č. 87/1991 Sb., tedy velkého restitučního zákona, nebyly povinny vydat soukromý majetek osoby, které získaly majetek po emigrantech, pakliže prokázali, že „nebyli protěžováni.“
Osobně jsem zastupovala svého času případ, kdy rodinný dům ve Střešovicích nebyl vydán, neboť jeho nabyvatel – ministr vnitra Obzina a jeho potomci prokázali, že „nebyli oproti ostatním žadatelům zvýhodněni.“

Takže summa sumárum komunistickým papalášům domy po emigrantech zůstaly.
Co myslíte, budou mít Češi před Němci podobnou ochranu?
A taky se už těšíte z toho, že potomkům a příbuzným obětí holocasutu jsme majetek nevrátili, ale potomkům podporovatelů režimu, které rodiny těch „nezpůsobilých k podání restituční žádosti“ poslali do plynu, těm ten majetek vrátíme?

Pakliže se skutečně vydáme touto cestou, je jasné, že se jedná o konečnou likvidaci České republiky jako – byť jen formálně – samostatného státu.
I když tomu nebudeme moci třeba zabránit, je potřeba vědět, kam se řítíme a po věky budoucí pamatovat, kdo je původcem těchto zatím pouze jen plánů.

Na konci mi dovolte osobní poznámku: je mi celkem jasné, že tato moje úvaha je naprosto za hranicí snesitelnosti tolerance všech těch kumpánů, kteří jsou nyní u moci.
A zde se nacházejí dvě možnosti:
buď mě začnou stíhat pro šíření poplašné zprávy či spáchání nějakého podobného trestného činu… ovšem pak výše nastíněný scénář nemohou realizovat…
Tedy realizovat jej samozřejmě mohou, ale bude zřejmé, že moje odsouzení bude protiprávní a v rozporu s realitou, anebo si tu realizaci ještě alespoň chvíli rozmyslí a nám se to přece jen podaří nějak ustát.

Pokud tento článek, poslouží byť jen k minimálnímu oddálení bezbřehého udělování českého občanství a „restitucí na xicht“, splní svůj účel.
Pokud k tomu URNA, či kdo má dnes ty protirežimní živly na starosti, potřebuje vůči mně nějakou akci, prosím, nechť slušně zazvoní. Přijdu jim otevřít. Při vyrážení dveří by si mohli namoci rámě, které by následně mohli případně i potřebovat pro svou vlastní obranu… protože znáte to…
když chodili pro Židy, mlčel jsem… když chodili pro … no dál je to notorieta. Jen dnes, dle mého názoru a zachycených signálů je možno ještě přidat jedno „kdy jsem mlčel“… když přišli pro kolegy příslušníky…

Tak se všichni držte…
JUDr. Klára Samková // https://www.lawyers.cz/

——————————————-

Poznámka europoslance MUDr. Ivana Davida:

Na stránkách Poslanecké sněmovny nalezneme tento text:

Ústavní zásady volebního práva

Všeobecnost – stanovuje, že právo volit mají všichni zletilí občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Rovnost – princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů.

Přímost – volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V některých zemích je možné volit v zastoupení (Belgie, Francie, Nizozemsko), kde zastupující volič učiní konkrétní krok, ke kterému je pověřen. V České republice toto možné není.

Tajné hlasování – tato zásada znamená, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem.

Sněmov[nou schválený zákon, kterým se mění zákon o správě voleb a některé další zákony (sněmovní tisk 596/0), obsahuje následující ustanovení:

• 57b
  Vydání písemností ke korespondenčnímu hlasování
  (1) Na žádost podle § 57a odst. 2 zašle zastupitelský úřad nejpozději 25 dnů přede dnem voleb voliči identifikační lístek, úřední obálku, doručovací obálku a informaci o způsobu hlasování včetně odkazu na internetové stránky, kde jsou přístupné hlasovací lístky k vytištění. Pokud o to volič požádal nebo neuvedl adresu pro doručení, vydá zastupitelský úřad tyto písemnosti osobně voliči nebo osobě, která se prokáže písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče.
  (2) V případě volby prezidenta republiky zašle zastupitelský úřad písemnosti pro korespondenční hlasování současně pro první i druhé kolo volby, ledaže volič požádá o korespondenční hlasování jen pro první, nebo jen pro druhé kolo volby.
  (3) Identifikační lístek pro korespondenční hlasování obsahuje
  a) označení zastupitelského úřadu,
  b) číslo identifikačního lístku,
  c) druh a datum konání voleb, případně datum konání příslušného kola volby,
  d) jméno a příjmení voliče, datum narození a adresu místa, kde má bydliště mimo území České republiky
• 57c
  Korespondenční hlasování
  (1) Hlasovací lístek pro korespondenční hlasování si volič vytiskne z informačního systému.
  (2) Volič vloží hlasovací lístek do úřední obálky. Do doručovací obálky volič vloží jím podepsaný identifikační lístek a úřední obálku. Volič, kterému byl vydán voličský průkaz, vloží voličský průkaz do doručovací obálky. Zalepenou doručovací obálku volič zašle zastupitelskému úřadu, od kterého obdržel písemnosti pro korespondenční hlasování.

Ze schváleného zákona je jasné, že zastupitelský úřad vydá konkrétnímu žadateli IDENTIFIKAČNÍ LÍSTEK, který následně volič podepíše (aniž by kdo ověřoval jeho podpis) a pošle zpátky na zastupitelský úřad v obálce, která obsahuje i zalepenou úřední obálku s hlasovacím lístkem.

Jinými slovy, v jedné obálce bude jak identifikační lístek, tak i do zvláštní obálky zalepený hlasovací lístek.
Jenže ústavní zásada zní, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem!
Podle schválené zákonné úpravy to však možné je. Stačí rozlepit úřední obálku, což je úkon, který se dříve či později stejně odehraje, byť se budou všichni zaklínat, že nejprve byly odděleny identifikační lístky. To je sice pěkné, nicméně ze znění schváleného zákona je zřejmé, že JE MOŽNÉ SPOJIT VOLIČE S ODEVZDANÝM HLASEM.

Je korespondenční hlasování, nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

Ivan David >>

The post Jsou korespondenční volby protiústavní? Souvislosti. Občanství pro sudetské Němce? Likvidace Benešových dekretů? first appeared on Čítárny.

Co znamená bod zlomu? Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč v nějakém městě náhle klesne kriminalita? Jak se z nějakého výrobku nebo knihy stane módní hit?
Americký novinář Malcolm Gladwell se v knize Bod zlomu na takové změny dívá optikou epidemií.

Některé změny se šíří společností jako virus, pokud k tomu najdou vhodné prostředí a nositele.
V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie.

Klára Samková nejen o knize Malcolma Gladwella, Bod zlomu:

Když „se rozjede“ nějaká nová idea či pohled na svět, přijdou s tím vždy cca 2 % populace, tzv. průkopníci.
Ti obvykle platí u zbytku populace za blázny (to je, mimochodem, pozice, ve které jsem již řadu let já).
Po průkopnících následují takzvaní early followers, tedy „časní následovači“, obvykle jich bývá cca 13 % populace. Dohromady cca 15 % populace.
Následuje „bod zlomu“, kdy se cca 70 % populace ve velmi krátké době názorově ztotožní s osobami, které dříve považovali za magory a jejich časné následovníky

Všimněte si, že stejným způsobem se formovalo i křesťanství a islám.
Kristus i Mohamed byli vůdčími osobami a kolem nich se shluklo v případě křesťanství 12 apoštolů a v případě Mohameda jeho nejbližší rodina… dál, abych se držela jen křesťanství, těch dalších 13 % populace se rozrůstalo dobře 300 let… a pak najednou… buch… bylo to státní náboženství). Dojde ke změně paradigmatu, tedy pohledu na svět, a v populaci zůstane 13 % takzvaných „late followerů“, tedy lidí, kteří se s obecně přijatým názorem ztotožní až velmi pozdě, a cca 2 % lidí nepřijmou obecně přijímaný názor nyní.

Já se domnívám – jsem přesvědčena – že my jsme nyní na hranici těch cca 15 %.

 

Ukázky z knihy Bod zlomu:

Tyto tři charakteristiky – za prvé nakažlivost, za druhé fakt, že malé příčiny mohou mít velké následky, a za třetí, že ke změně nedochází postupně, ale v jediném dramatickém okamžiku
-jsou tytéž principy, které definují, jak se epidemie spalniček šíří třídou na základní škole anebo jak se každou zimu šíří chřipka. Třetí rys – že epidemie se mohou rozšířit nebo ustát v jedinou dramatickou chvíli – je z nich ten nejdůležitější, protože dává smysl těm dvěma předchozím a protože nám nejlépe umožňuje pochopit, proč se moderní změny odehrávají tak, jak se odehrávají. Tomuto dramatickému okamžiku v epidemii, kdy se může změnit všechno najednou, se říká bod zlomu.

xxx

Svět chovající se podle pravidel epidemií se velmi liší od toho, jak si představujeme svět, ve kterém nyní žijeme. Vezměme si jen pojem nakažlivost. Když vyslovím toto slovo, vybaví se vám chřipka nebo možná něco velmi nebezpečného jako HIV nebo virus Ebola.
O tom, co je to nakažlivost, máme velmi určitou, biologickou představu. Ale jestliže může existovat epidemie zločinnosti nebo módní epidemie, pak musí existovat nějaké věci, které jsou nakažlivé stejně jako viry. Přemýšleli jste například někdy o zívání? Zívání je činnost s překvapivě velkým dopadem. Jen díky tomu, že jste v předchozích dvou větách četli slovo „zívání” – a dvoje další „zíváni” v této větě – si mnoho z vás v nejbližších minutách pravděpodobně zívne. Já sám, když jsem to psal, jsem zívl dvakrát. Pokud čtete tyto řádky na nějakém veřejném místě a zívli jste, je pravděpodobné, že značný počet z těch, kdo vás viděli zívat, nyní zívá také, a značný počet z těch, kdo vidí ty, kdo vás viděli zívat, nyní taky zívá a tak se dále donekonečna zívající kruh šíří.
xxx

Všechny epidemie mají body zlomu.
Sociolog z Illinoiské univerzity Jonathan Crane zkoumal, jaký vliv má počet jakýchsi „lidských vzorů” – manažerů, učitelů a příslušníků různých vysoce kvalifikovaných povolání, kteří jsou ve sčítání lidu definováni jako „osoby vysokého statusu” – na život teenagerů v určité čtvrti. Zjistil, že tam, kde je těchto lidí mezi čtyřiceti a pěti procenty, je malý rozdíl v ukazatelích, jako je míra těhotenství mladistvých nebo podíl těch, kdo nedokončí školní docházku. Ale když jejich počet klesne pod pět procent, problémy explodují. Když například klesne o pouhé 2,2 procenta – z 5,6 procenta na 3,4 procenta – počet černošských dětí, které nedokončí školu, se více než zdvojnásobí. Počet těhotenství nezletilých dívek, který se jinak téměř vůbec nezvyšoval, se v tomto bodu zlomu téměř zdvojnásobí. Intuitivně předpokládáme, že úpadek určitých čtvrtí a nárůst sociálních problémů v nich se odehrává jakýmsi rovnoměrným postupem. Ale někdy to tak vůbec nemusí být a v bodu zlomu najednou školy přestanou mít kontrolu nad svými žáky a rodinný život se rozpadá.

xxx

Velmi dobrý příklad fungování spojovatelů najdeme v práci sociologa Marka Granovettera. Ten ve své klasické studii Get-tingajob (Najít si práci) z roku 1974 podrobně zkoumal několik set techniků a kvalifikovaných profesionálů z bostonského předměstí Newton. Provedl s nimi detailní rozhovory o historii jejich zaměstnání.
Zjistil, že 56 procent z nich našlo místo pomocí osobních kontaktů. Dalších 18,8 procenta použilo formální metody – inzeráty, specializované firmy na shánění lidí – a přibližně 20 procent se ucházelo o místo přímo. Na tom by zatím nebylo nic překvapivého – nejlepší způsob, jak se dostat do konkrétních dveří, je pomocí osobních kontaktů. Zajímavé ale je, že většinu těchto osobních kontaktů tvořily slabé svazky. Pouze 16,7 procent z těch, kdo k nalezení místa použili osobní kontakt, se s tímto člověkem vídalo „často” -jak se člověk stýká s dobrým přítelem – a 55,6 procenta se s ním vídalo jen „příležitostně”. 28 procent ho vídalo „zřídka”. Lidi si nenacházeli místo přes své přátele. Nacházeli je přes známé.

Proč tomu tak je? Granovetter to vysvětluje tak, že když jde o hledání nového místa – anebo třeba nových informací nebo nových myšlenek – jsou „slabé svazky vždy důležitější než silné svazky. Vaši přátelé koneckonců obývají stejný svět jako vy. Možná s vámi pracují, bydlí blízko vás a chodí do stejného kostela, na stejnou školu nebo na stejné večírky. Co tedy asi mohou vědět takového, co byste nevěděli? Vaši známí naopak z podstaty věci obývají jiný svět než vy. Pravděpodobnost toho, že budou vědět něco, co vy nevíte, je o hodně vyšší. Pro zachycení tohoto paradoxu vytvořil Granovetter hezký výraz: síla slabých svazků. Stručně řečeno, známí představují zdroj sociální moci, a čím víc máte známých, tím jste mocnější.

The post Bod zlomu. Proč Malcolm Gladwell připodobňuje změny ve společnosti k epidemiím first appeared on Čítárny.

Téma: Politická korektnost. Nemožnost svobodně diskutovat kontroverzní témata v oficiálních – zejména veřejnoprávních – médiích potom vede do výbuchů frustrace. Podle mého názoru to je jen začátek. Cenzurní a pseudocenzurní zásahy do veřejné debaty vedou k nutnosti znovuoživení toho, v čem vyrostla moje generace: totiž k zavedení dvojího standardu. O tom je také i politická korektnost.

Toho, co se říká na veřejnosti, a toho, co si člověk myslí v soukromí.
Snaha politických sil i tak zvaného neziskového sektoru (připomeňme, že jmenovitě Člověk v tísni zcela nepokrytě přiznává, že mu jde o získání politického vlivu a protlačení určitých názorových proudů, takže vlastně obchází zákon o politických stranách a jedná se o jednoznačné lobbistické uskupení fungující, paradoxně, za státní peníze) uměle posunout ideový a ideologický směr uvažování společnosti na jistou trajektorii totiž dovedl společnost k jevu, kterému se říká „pozitivní zpětná vazba“.
Připomeňme si, že zpětná vazba je způsob fungování systému (zde společnosti), kdy výstup ze systému ovlivňuje zpětně jeho vstup.

Kladná zpětná vazba způsobuje, že zvýšení hodnoty přiváděné z výstupu na vstup způsobí další zvýšení hodnoty na výstupu. Tak výstupní hodnota nekontrolovatelně roste, probíhá inflace toho jevu, který je přiváděn z výstupu na vstup.

Zde se moderním Koniášům povedla realizace unikátního sociálního jevu, že čím víc obviňují společnost z rasismu, tím rasističtější skutečně ta společnost je. Růst pozitivní zpětné vazby je inflační, přestane růst až tehdy, když narazí na omezení daná charakterem systému.

Přeloženo do našeho příkladu: Tak dlouho budou všichni obviňováni z rasismu, až se skutečně z lidí rasisté stanou.
Tento trend, který je mně naprosto zjevný a který mne samozřejmě zcela děsí, může zarazit pouze jedno: okamžité ukončení „korektnosti“ a nazvání věcí pravými jmény.

Dovolte mi, abych se o to na tomto místě pokusila:

1) Migrace tzv. uprchlíků není žádná migrace válečných utečenců, ale obsazování Evropy nepřátelskými jednotkami, které kdykoliv mohou zahájit guerillovou válku.

2) Tzv. migrace nemá nic společného s naším údajným nedostatkem citu pro humanitární pomoc. Ti, kteří ji potřebují, rozhodně nepochodují Evropou.

3) Islám je zrůdná ideologie a je naše vina, tedy vina Evropy, jíž jsme součástí, že minimálně od první světové války cíleně tuto ideologii nelikvidovala stejně, jako posléze učinila s nacismem, fašismem a komunismem. Zde máme, přátelé, velké rezervy a je nutno tuto naši nedbalost dohnat. Islámu nenáleží ochrana náboženského vyznání.

4) Říkat v zemi, ve které je z jakéhokoliv jejího bodu vzdušnou čarou na nejbližší hranice maximálně 200 km, že „u nás nejsou“, je evidentně blbost.

5) Všechny kultury si jsou rovny a zasluhují ochrany. Je tedy otázka, proč by stejnou ochranu neměla požívat kultura evropská a křesťanská. V ochraně vlastní kultury a ideologie buď nám islám vzorem 🙂

6) Romové jsou menšina NÁRODNOSTNÍ/NÁRODNÍ, ze které byla uměle vytvořena prakticky menšina sociální. Sebeidentifikace Roma je po cca 25 letech konzistentní státní politiky možná pouze jako sebeidentifikace sociálně závislého flákače. Nedivme se, že se z toho ti lidi v podstatě zbláznili. Je nutno okamžitě skončit se současnou politikou, zejména různých „agentur“ a vyvolat širokou diskusi, co s tím dál – na úplně jiných základech.

7) Romové nevědomky slouží jednak jako pokusní králíci, jak bude na určité zákony a jevy reagovat „majorita“, jednak jejich falešná obrana slouží pro utlačování majority. Viz na příklad školská inkluze.

8) Všechna ta ekonomická „zlepšení“, podle kterých co podnikatel to podvodník, jsou jen postupnými kroky k omezení svobody všech. Nejdříve podnikatelů, pak se přimáčknou zaměstnanci, protože ti už nebudou mít možnost utéct „na volnou nohu“. Zároveň to je taková nenápadná forma nacionalizace, kdy za vyvlastněné (tedy uměle zkrachované) podniky se ani nemusí platit…

9) Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996 a ČR byla do ní přijata k 1. květnu 2004. EU roku 1996, ba i roku 2004 je něco zatraceně jiného než EU 2017/2018. Tohle jsme tedy opravdu nechtěli, sem jsme přihlášku nepodávali. Pojďme se bavit o tom,

a) jestli z toho ven;
b) a jestliže ano, jak z toho ven.

10) Dtto NATO. Bombardování fakt není humanitární akt, obranyschopnost naší země konverguje k bodu nula a pomoci se můžeme dočkat tak akorát „bratrské“.

Opět: pojďme se bavit o tom,
a) jestli z toho ven;
b) a jestliže ano, jak z toho ven.

11) Pojďme diskutovat o tom, co vlastně chceme. Pokusím se to opět mírně nadhodit:

a) Chceme se mít LÉPE. „ANO, bude líp“, bohužel, moc neplatí. To proto, že se s panem Babišem pravděpodobně moc neshodneme (nebo alespoň já se neshodnu), co to je to lépe. On nám chce nacpat teřichy (což teda nevím, jak udělá, když na to prachy nejsou); já chci svobodu mysli, činu a slova.

b) Chceme, aby nám stát nekafral do života a neobtěžoval nás. Nerozhodoval o tom, co je pro nás dobré a co ne.

c) Chceme, aby vlastní iniciativa byla hodnocena jako klad, který bude odměňován, a nikoliv jako zápor, za který náleží trest.

d) Chceme, aby se věci začaly nazývat skutečnými jmény. Protože jak se říká, že dobrá diagnóza je půlka terapie, tak pojmenování problému znamená jeho poloviční vyřešení.

Konkrétní náměty, návrhy a připomínky nechávám na čtenářích…

Právnička a spisovatelka Klára Samková

http://www.lawyers.cz

The post Klára Samková. Politická korektnost. Proč je třeba ukončit tzv. dvojí standard myšlení first appeared on Čítárny.

Myslím, že kdyby pan autor, jistý Hans Rath, nenapsal nikdy nic jiného než tento „vlastní živočichopis“, tak si zaslouží, aby byl zařazen mezi Pány Spisovatele. Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích… Samozřejmě, že jsem si tu knížku koupila, protože mne zaujal název. Nikdy jsem si to úplně přesně neuvědomovala, ale, vlastně, krutibrko, jak to je s tím ďáblem? Je to člověk? No jo, já vím, padlý anděl… vzbouřil se proti Bohu, nechtěl jej (tedy: Jej) poslouchat. To se tak někdy stává, bych tak řekla, i v lepších rodinách či v lepších podnicích.

„Hans Rath: Narodil jsem se ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium.Po maturitě jsem studoval filosofii, germanistiku a psychologii v Bonnu, což podle Úřadu práce představuje solidní základ, aby se člověk jednou mohl živit jako pomocník při žních. Pracoval jsem jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, později jako divadelní kritik a analyzoval jsem scénáře. Když mi v polovině 90. let nabídli místo v novinovém nakladatelství, působícím  v Německu, Česku a Maďarsku, vyměnil jsem už splacené lacláče zemědělského pomocníka za oblek s proužkem  a začal pracovat ve středním managementu. Krátce před svými čtyřicátinami jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zkusit štěstí v Berlíně jako autor na volné noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Wiebusch  a synem Mattim.“

V podstatě jsem byla připravena na něco těsně vedle exorcismu a už už jsem dělal škvírku na poličce, na které se tísní teologie – religionistika – hermeneutika, s mírným přesahem do filosofie, která má samozřejmě poličku zvláštní. A ono ejhle, bim ho, román.
A jakej – psychologickej! A jakej! Jako kdyby se s pan Hans Rath domluvil s panem Laurentem Gounellem, autorem neméně skvělého románu „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“, spolu se mírně přiopili a řekli si, že napíší něco trochu podobného a něco vlastně úplně jiného… Oba lehce, svižně, s temperamentem, se záviděníhodnou znalostí psychologie a toho, „jak to na světě chodí“. A ještě jedno mají společné. Oba dobře vědí, jak moc, moc, moc, moc důležité je… mít tatínka… a jaký to je vskutku celoživotní průšvih, když není, respektive není tam, kde má být a tak, jak má být. Pokud někdo sbírá „pro-otcovské“ romány, může „Ďábla…“ lehce přiřadit.

Rozuzlení je nečekané, a přitom logické.  Po celou dobu jste napjatí, a i když jste naprosto zorientovaní v ději, osobách i místech, vlastně vůbec nevíte, co se to děje.
Vše do sebe zapadne na posledních deseti, maximálně patnácti stránkách, kde se ta skládačka poskládá a všechno je jako když vyluštíte křížovku. Jak mne to mohlo nenapadnout, říkáte si?  A smějete se…Já vím, prozrazovat děj se nemá, tak ho taky prozrazovat nebudu. Ale jednu myšlenku snad mohu: to, že podepíšete s ďáblem smlouvu, vůbec nic neznamená. Rozhodné pro to, zda jste propadli peklu nebo ne je, jak vy sami tu smlouvu vnímáte: peklu totiž propadnete až ve chvíli, kdy ji více méně dobrovolně a pod dojmem, že už to „stejně máte jistý a nic se nedá dělat“ začnete naplňovat… Což je případ, když se tak podívám po svých advokátských šifonérech, pravda pravdoucí.

Vždy závisí na vlastní vůli, tedy, jak praví trestní zákon, na „subjektivní stránce (trestného) činu“.
Aneb – pokud nepodlehnete sám, nikdo vás nemůže přinutit. A to je velké poznání. Co? Totiž to, že vše, ano, opravdu vše záleží na osobní integritě. Ne že by to nebyla makačka – to ostatně netvrdí ani pan Hans Rath – ale i jeho kniha dokazuje, že to stojí za to…

Co ke knize říci ještě? Je skvěle přeložená. Moje gratulace překladatelce, paní Michaele Škultéty. Čtete to a ani nevnímáte, že čtete.
Hltáte stránky, padají do vás jak… ehm.. Němci do krytu…a jen tehdy, když se opravdu vědomě přinutíte, přečtete si stránčičku či dvě ještě jednou, nikoliv kvůli obsahu, ale abyste se pokochali živým dialogem, rychle plynoucím textem a popisem, který se neobtěžuje podrobnostmi, ale staví před vás obrazy, které přijímáte automaticky za své, aniž byste si uvědomili, jak se vám do hlavy vlastně dostaly.
Díky tedy nakladatelství Anch Books za tento počin a hnedle medle metelím metelesku blesku do pro první volný díl trilogie hlavní postavy i „Ďábla…“, kterou je psycholog Jakob Jakobi, a který se jmenuje: „A Bůh pravil: Musíme si promluvit!“ Doufám ovšem, že paní Škultéty překládá i třetí díl volné trilogie, která by se měla jmenovat, jak pravil google translator „A Bůh řekl: Musíš mi pomoct!“

Dále bych si ovšem dovolila požádat p.t. nakladatelství Anch Books, aby vydalo i další knížku autora, avizovanou německou Wiki, kterážto se jmenuje nějak jako: „Arab a německý muset promluvit“, kteroužto měl pan Hans Rath ovšem napsat s… ehm… jistým panem  Hamed Abdel-Samad, o kterémžto německá Wikipedie praví:

„Veřejnost, on je nejlépe známý jako autor islámu kritické známých prací. Abdel-Samad byl třetí z pěti dětí v sunnitské imáma narodil. Ve své autobiografii on se zmíní, že byly znásilněny ve věku čtyř let 15-letý a jedenáct let pětičlennou skupinu mladíků na hřbitově.  V roce 1995 přišel ve věku 23 let do Německa. Brzy poté, on si vzal 18 roků starý „vzpurnou levé učitel se zálibou v mysticismu“ získat německý pas.“

…. no a tak dále, račižte si to dočíst sami. To teda moc nevypadá na „wir schaffen das“, obzvláště když, óooooooo ty hrůzo, raděj jsem to v německém originále ani nečetla v naději, že to ten google přece jen trochu umravní, (leč nestalo se), se o tomto spoluautorovi pana Hanse Ratha píše dále:

„Po Abdel-Samad dne 4. června 2013 ve svém projevu v Káhiře do Muslimské bratrstvo  islámský fašismus obvinil“ a řekl, „že to fašismus ospravedlnit v historii islámu“ je žádá, aby vraždy byly publikovány proti němu druhý den na internetu. Dne 7. června, nazvaný Assem Abdel-Maged , vůdce Gamaa Islamiya a spojenec prezidenta Mohammed Mursi, egyptské televizi vraždě Abdel-Samad dál, protože jeho poznámky byly urážkou proroka.“
No a ještě dále: ¨
„U příležitosti jeho knihy Mohamed – s vyúčtováním zastával v roce 2015 na pozvání Alternativou pro Německo přednášce v Dachau.“ A na závěr:„Abdel-Samad věří, že islám je náboženstvím unreformierbare (nereformovatelné – google transláč selhal), muslimové však mohla reformovat jejich hodnoty.“

No tak se na to podívejte. Skvělej Hans Rath – a s jak… ehm.. ďábelskou postavou se to stýká?!? Tak doufejme, že to Anch Books ustojí und es schafft das…

Ďábel je taky jenom člověk / Hans Rath / Nakladatel:  ANCH BOOKS 2016

Autor: JUDr. Klára Samková http://www.lawyers.cz/czech / http://www.klara-news.cz/

The post Hans Rath. Ďábel je taky jenom člověk aneb Zoufalství humanitních studií ve čtyřech pidiodstavcích first appeared on Čítárny.

JUDr, Klára Samková. Být dcerou středoškolské profesorky češtiny, to je v podstatě na diagnózu. Je to trvalé postižení, asi něco jako hrb nebo kratší noha, se kterou už nikdy nic nenaděláte a vlečete si ten náklad životem ať chcete nebo ne. Neb ledva jste odrostli plenkám, začaly být na vás páchány pedagogické experimenty.

Co se přístupu k literatuře týká, byla u mne situace ještě horší, než by se dalo u standardního dítka standardní středoškolské profesorky očekávat.
Především máma měla kromě svého skutečného otce i „adoptivního otce“, totiž svého milovaného učitele, jistého Antonína Zhoře. Ten ji provázel od základní školy i po středoškolská studia a připravil ji na příjmačky vysokou – obor dějin umění – tak skvělým způsobem, že ačkoliv byla z buržoazní rodiny převelice pochybného původu a psal se začátek 50. let, tak uspěla. Posléze se mu odvděčila za jeho péči i tím, že studium své druhé vysoké školy, jednooborové češtiny, zakončila diplomovou prací na téma jeho vlastní literární tvorby.

Takže jednou z prvních knížek, které jsem přečetla, byla samozřejmě jeho knížka pro malé děti „Námořník Pepík a opička Rrra“.
A následovaly další: „Kouzelník učedníka Čáryfuka“, „Poctivý Abe“ – o Abrahamu Lincolnovi, „Tvrdohlavá Marie“ o Marii Curie, „Betty“ o Boženě Němcové a „Kulhavý šermíř“ o malíři Jaroslavu Čermákovi. Už ten výčet osobností, o kterých psal, byl zajímavý. A ti lidé byli zajímaví i pro mne, i když mi bylo možná tak deset, možná i méně.

Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend

Jak čas plynul, došlo i na další literaturu, povětšinou z rodinné knihovny. Pamatuji se na první knížku, kterou jsem přečetla úplně celou a dle vlastního výběru. Jmenovala se „Huria hledá cestu do nebe“.
Napsala ji jistá Barbara Markéta Eliášová. Obecní sirotek z malé vesničky Jiříkovice u Brna. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka. Měla však neobyčejný dar na jazyky. V roce 1912 se vydala přes Vladivostok do Japonska, kde se naučila japonsky, jako první Češka absolvovala kurzy ikebany. O svých zážitcích a následných cestách snad přes celou zeměkouli napsala řadu knížek. To jsem samozřejmě jako malé děvče o autorce nevěděla, mně úplně stačil příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností.
Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii.
V knížce proběhl dialog mezi onou dámou a ošetřovatelkou, která měla na starosti Huriu a byl zakončen pro mne zhola a naprosto nepochopitelnou větou, kterou měla ona Angličanka vypustit z úst: „Jste tu velmi laskavi… vždyť anglický kapitán by mě ji vůbec nedovolil do této třídy….“ To jsem opravdu nechápala. Tedy – chápala jsem, že parník měl různé třídy pro různé cestující: ve vlaku přece byly také třídy – to jsem znala. Ale proč by něco nedovolil anglický kapitán a japonský to dovolil a proč se to vztahovalo k tomu, že Biddy byla z australského kmene?

Vůbec jsem to nechápala… Bylo mi osm a poprvé jsem se setkala s jevem, který nejsem schopna pochopit ani dnes – s rasismem.
Stejně jako mi Bůh nenadělil schopnost dívat se na různé lidi různě a místo toho je – pro dnešní dobu naprosto neprakticky – posuzuji jen dle jejich srdce, dopadla jsem i s chápáním sociálních přehrad. Tady to dopadlo ještě hůř: i já jsem totiž, stejně jako Cedrik Errol, tedy lord Fauntelroy, pokládala všechny přátele hlavní dětské postavy za veskrze kladné osoby a upřímně jsem trpěla, když měl malý chlapec vyměnit společnost skvělého místního hokynáře za nudné bohaté anglické panství.

Obě tyto dětské knížky byly mými rodiči v podstatě schvalovány, zejména když zde panovala naděje – jak se posléze ukázalo, zcela neopodstatněná – že ze svých naivních představ o tom, jak by to mělo na světě vypadat, vyrostu.

Skutečná hrůza však moje rodiče zachvátila, když jsem se takřka zpaměti naučila… ano… „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje.
Ano, já chápu, že to je ideologická sračka, zneužitá ke komunistické propagandě. Ale kromě toho, že to byl zneužitý příběh, to byl… příběh. Příběh velmi lidský, příběh vypravující o silné vůli překonávající takřka nemožné překážky. K překonání překážky pak stačilo jenom… vytrvat. To byl pro mne důležitý vzkaz.

S postupem doby, jak sílil můj pubertální odpor vůči rodičům a tím i neochota naslouchat jejich doporučením, změnila máma taktiku a začala… trousit…
Knížky se objevovaly na nejneuvěřitelnějších místech. Odložené u záchodu. Jakože zapomenuté na podestě schodiště, občas nějaká jakože vypadla z knihovny, otevřela se a tudíž, jak praví klasik, když se už knížka otevře, tak vzdělanec si stránčičku dvě přečte…
Takhle jsem absolvovala celou světovou klasiku a využívala jsem k tomu ještě jednu zvláštní informační stezku, o které povím za chvíli.

Asi nejdůležitější knížkou, kterou mi máma nastražila do cesty, byl „Mipam, láma s paterou moudrostí“.
Knížka, která nejenom vyprávěla o tak vzdálených zemích, jako je Tibet, ale především mluvila o soucitu…

Moji dětští hrdinové už byli všichni: maorská Huria, malý Američan lord Fauntleroy, tibetský lama Mipam a sovětský letec Alexej Maresjev.

Aby byla sbírka úplně komplet, měla bych ještě dodat Vinnetoua, ale ten mne sám o sobě tak neuchvátil. Při jeho četbě mne však zaujala jedna věc.
Pamatujete si, jak hned v prvním díle, když je Old Shatterhand svázán a u ohně jako zajatec pozoruje Vinnetoua, jak ten čte? A jak je nesmírně udiven, že čte Hiawathu od Longfellowa? No to mě teda zajímalo, proč byl tak udiven! Opravdu ta knížka existuje? Pamatuji si velmi přesně, jak jsem se v Mahenově knihovně v Brně na tehdejší Gagarinově, dnes opět Kobližné, probírala lehce ohmatanými kartotéčními lístky.

Robinson Jeffers. Legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně

A jak jsem po Longfellowovi objevila Robinsona Jefferse, Walta Whitmana, Edgara Alana Poa, Ralpha Waldo Emersona…. a potom, protože básník jako básník taky Achmatovovou, Achmadulinu, Mandelštama, Lermontova, Jesenina, Jevtušenka, zbožňovanou Marinu Cvetajevu.

Nu a dál? Dál už jsem jen četla. S postupem doby stále méně a méně beletrie. Stále více a více odborné literatury. Právo, psychologie, ekonomie, biologie, historie. A občas, sem tam, výlet do nebe.
Muriel Barberyová: S elegancí ježka
Zadie Smithová: Sběratel autogramů (já vím, že obecně jsou „Bílé zuby“ považovány za lepší, ale mně se Sběratel autogramů prostě líbí víc)

Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči.
A někdy, zcela výjimečně…

Tělo je ohrádkou duše
a duše je sen těla
časem si někam kluše
stará Bela
Hvězda bdělá…

(z básně „Stará Bela“, Jan Šimek, sbírka Prázdná sláma)

Časem jsem také začala knihy psát. A psát taky o tom, co čtu. A jezdit na přednášky po obecních knihovnách. Nu – a to je tak všechno… Snad jen… že v průběhu let jsem své dceři nastražila do cesty pár knížek. A dobrý večer je ten, kdy není slyšet vůbec nic, jen stříbrná lžička občas cinkne o okraj čajového šálku. A kužel světla dopadá na stránku. A pak už nic.

The post Sečtělá Klára Samková. Její rozečtené a milované knihy aneb za všechno může četba v dětství first appeared on Čítárny.

Každý máme svou drogu a každý máme svůj způsob, jak se vypořádat s tím, čím procházíme a čemu se říká život. Podstatnou částí mého života jsou knihy. Začalo to velice, velice dávno.
Vyrostla jsem v bytě, kde byly uskladněny dvě vědecké knihovny. Dědeček byl profesorem botaniky na Lesnické fakultě v Brně a táta je historik umění, pracující dlouhá léta nejdříve v Muzeu města Brna a pak v Ústavu dějin umění Akademie věd. Oba měli své knihovny a kartotéky.

Ve sklepě naší rodinné vily, v bývalém bytě domovníka, byla ještě „odkladná“ knihovna.
Sestávala z obrovských, na tmavo namořených regálů z knihovny mého pradědečka. Ten v dobách c. a k. rakousko-uherské monarchie a první republiky vlastnil ve Dvoře Králové nad Labem továrnu vyrábějící „první stálobarevné bavlnky, vlny a příze v Čechách“. Zisk z ní investoval jednak do uměleckých sbírek (bohužel ne příliš valné kvality), do sbírky rukopisů a také knih.

V přízemí jeho domu poblíže hlavního dvorského náměstí měl svou velkou soukromou knihovnu, kterou v závěru života otevřel svým spoluobčanům.
Ty regály u nás v suterénu byly jejími pozůstatky, a to i co se obsahu týká. Postupně byly do ní zařazeny další „zbytkové knihovny“, zejména část odborné právnické knihovny mého druhého pradědečka z matčiny strany, který byl za první republiky soudcem Nejvyššího soudu.

V dobách mých studií, odehrávajících se v první polovině 80. let, to byl pramen právnického vzdělání přímo k nezaplacení. Drobným problémem však bylo, že prezentovat takto nabyté vědomosti u zkoušek na právnické fakultě by bývalo bylo… kontraproduktivní.

Přestože jsem byla obklopena knihami, nebyla to kniha z „domácí produkce“ která byla tou první, kterou jsem přečetla.
Pamatuji si, jak v pololetí první třídy nám škola doporučila ke koupi první dvě knížky jako čtenářský počin, přičemž zároveň zprostředkovala jejich koupi za nekomerčních podmínek. Že podobné akce v rámci dnešní základní školní docházky zanikly, považuji za extrémní chybu. Stejně jako to, že ve školách se již nechodí na pravidelné preventivní lékařské prohlídky a nejsou organizovány i pravidelné zubní lékařské prohlídky.

Prostě přerod tzv. socialistické v tzv. kapitalistickou společnost znamenalo v nejednom případě vylití vaničky i s dítětem. Nicméně zpět ke knihám: Moji rodiče mi tenkrát zakoupili oba doporučené tituly. Nepamatuji si jejich názvy, ale pamatuji si velmi přesně jejich vzhled. Byly čtvercového formátu, s velkými, graficky velmi dobře pojatými písmeny, se spoustou velmi dobrých ilustrací. Obzvláště se mi líbil obrázek rozkrojeného jablíčka.

Mojí další „první domácí“ knížkou byl v podstatě cestopis s názvem „Huria hledá cestu do nebe“.
Napsala ji zcela zapomenutá spisovatelka z malé moravské dědinky od Brna, Jiříkovic, Barbora Markéta Eliášová. Což byla naprosto pozoruhodná žena. Vyrostla v nejchudších možných poměrech, avšak vypracovala se vlastní pílí a užitím svého intelektu na učitelku jazyků a poté se oddala cestování. V letech 1912–1929 vykonala čtyři cesty do Japonska a také do jižní Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie. Jako první Češka cestovala kolem světa. Svým osudem připomíná slavnou francouzskou cestovatelku po Tibetu Alexandru David O´Neelovou, autorku úchvatného „tibetského“ románu „Mipam – láma s paterou moudrostí“. Stejně jako její vrstevnice O´Neelová, i Eliášová psala cestopisy.

Po antikvariátech se mi v průběhu let podařilo sehnat „Hanako – román moderní japonské dívky“ z roku 1944, „Sunae a Kétai – korejské děti“ z roku 1940 a cestopis „Rok na jižní polokouli“ z roku 1928 (na wiki je rok uveden špatně).
Její příběh maorského děvčátka Hurii mne však ovlivnil zcela zásadně. Jeho hrdinkou je malé děvčátko z Nového Zélandu, kterému zemřela maminka a ona podle staré maorské pohádky se vydá v člunu na moře směrem na západ, aby ji našla. Je zachráněna transoceánským parníkem, na kterém se postupně setkává s různými dětmi různých národů a národností. Naprosto mne – v mých tehdejších sedmi letech – zaujal příběh Kitty, australské divošky, kterou se „hodná“ manželka anglického úředníka rozhodla adoptovat, odvézt do Anglie a tam jí dát „vzdělání“. Série průšvihů Kitty byla tak omračující, že dáma od svého původního záměru upustila a Kitty vezla zpět do australského buše… Průšvihy Kitty, které jsem já už tehdy ovšem za žádné průšvihy nepovažovala, pochopitelně pokračovaly i na lodi a moje sympatie ke Kitty vzrůstaly každou přečtenou větou.

Přes svůj maximální zájem jsem však některým větám v této pasáži knížky nebyla schopná porozumět. Šlo zejména o větu, při které madam vykládala lodní ošetřovatelce, že je velmi vděčná kapitánovi lodi, že jí vůbec dovolil vzít Kitty na palubu, a to dokonce do první třídy. „Možná je to tím, že kapitán je Japonec – anglický kapitán by to zcela jistě nedovolil nikdy…“ Éééééé – WTF?
Moje první srážka s institucionálním koloniálním rasismem proběhla v mých sedmi letech a od té doby se můj postoj k němu nezměnil…

Probírám se svou dětskou knihovnou a přemýšlím, jaké další knížky měly na mne zásadní vliv.
Učitel a prakticky vychovatel mojí mámy Antonín Zhoř napsal řadu překrásných dětských knížek, které jsem přečetla všechny.
„Námořník Pepík a opička Rrrra“ byla první. Následoval „Učedník kouzelníka Čáryfuka“ (i Rowlingová by mohla závidět), „Bílý Bob a černý Bob“ – další položka do mé antirasistické sbírky. Série knížek Arthura Ransoma „Boj o ostrov“ a další.

Můj zájem o rodinně-právní problematiku byl zásadně poznamenán knížkou Ericha Kästnera „Luisa a Lotka“, dvojčatech, která byla po rozvodu rodičů rozdělena a náhodně se potkala na dětském letním táboře. Od té doby vím, že sourozenecké vazby mohou být podstatně důležitější než vazby rodičovské.

James Krüss a jeho knížka „Tim Tolar aneb prodaný smích“ mne poučily ve věku asi deseti let, že prachy nejsou všechno – a na tomto svém postoji stále setrvávám, i když při pohledu na své prázdné konto mívám tendenci alespoň teoreticky svůj názor změnit.

Můj brněnský původ našel svůj obraz v dětských knížkách Aloise Mikulky.

A netušila jsem, jak zásadní roli v mém životě bude hrát další autorka a ilustrátorka dětských knížek, paní Daisy Mrázková. Favorit mých dětských let „Neplač, muchomůrko“ byl v dospělosti vystřídán příběhem „Můj medvěd Flóra“. Daisy Mrázkové vděčím za mnoho, především pak ovšem za její maminku a jejího manžela.
To bylo totiž tak: když jsem přišla studovat do Prahy (mluvím o roce 1983), bylo zcela nemožné se dostat na kurzy angličtiny. V celém městě existovala jediná jazyková škola, sídlila tam, kde je dnes Café Louvre, a když se otvíraly přihlášky na další školní rok, lidé běžně nocovali na jejích schodech, aby se do kurzů dostali. Když jsem přišla v září já, bylo už beznadějně obsazeno. Začala jsem shánět, kdo by mne mohl učit soukromě, a tak jsem se přes spolužáka svých rodičů, teoretika moderního umění (mimo jiné) PhDr. Jaromíra Zeminu dostala k manželovi Daisy Mrázkové, úžasnému malíři panu Jiřímu Mrázkovi.
Angličtina byla jeho celoživotní vášeň, podrobně pilovaná nejen samostudiem, ale i celoživotním soužitím s jeho tchyní, která byla Angličanka. K panu Mrázkovi jsem chodila do jeho ateliéru na výuku angličtiny tři roky, pak převzala moje vzdělávání bývalá redaktorka mezinárodní redakce Československého rozhlasu, po osmašedesátém zlikvidovaná jako třída, nezapomenutelná dáma, paní Olga Szántová.

Ale zase zpět ke knihám: Myslím, že mým rodičům jsem svou četbou způsobovala setrvalé šoky.
Když v mých jedenácti našli „zabudovanou“ do postýlky pro panenky evidentně rozečtenou Kámásutru, ulehčila jsem jim situaci, jak reagovat a pravila jsem, že mne Indie opravdu, ale opravdu zajímá. Výsledkem bylo, že mne máti zasypala sebranými spisy Rabíndranátha Thákura. Následovaly Védy, to mi bylo asi třináct, a vystřídaly egyptologický záchvat, který ovšem nikdy neodezněl zcela. Skutečnému zoufalství rodiče propadli, když se na dlouhá léta stala mou oblíbenou četbou silně propagandistická literatura „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje. Je mi to jasný až do dnešních dnů: člověk se prostě musí plazit stále vpřed…

Dlouhá léta pilné práce mi vzala intelektuální kapacitu na čtení. Nebyl čas, nebyly síly – a nebyly prachy na knížky. A nebyl čas chodit do knihovny.

Což mi připomíná další přínos čtení knih, totiž způsob, jakým jsem objevovala a doposud objevuji svět. Je to systém odkazů.
Začalo to Vinnetouem. Pamatujete na tu scénu, jak greenhorn Old Shatterhand leží spoután u ohně a podivuje se nad tím, že Vinnetou čte Hiawathu? No tak to mne zaujalo. Co to je ta nebo ten Hiawatha, že to povstávajícímu hrdinovi přišlo tak divné? Zeptala jsem se paní knihovnice v knihovně Jiřího Mahena, tehdy na Gagarinově, nyní opět Kobližné. Odvedla mne do oddělení, ve kterém byla americká poesie.

A tak jsem ve svých devíti objevila Longfellowa, Thomasse Jeffersona, a Stébla trávy Walta Whitmana. O moc lepší než Vinnetou. Systém vzájemných a řetězových odkazů používám dodnes. Seznam použité literatury je vždy tím prvním, co si na každé odborné knížce přečtu. Funguje to dokonale a tyto literární myšlenkové mapy mne dovedly do končin, o jejichž existenci jsem neměla ani šanci vůbec vědět…

V posledních letech se ke čtení masivně vracím. Buduji si svou odbornou (tu více) i beletristickou (tu méně) knihovnu.
Knihy jsou jedním z mála luxusních předmětů, které si dopřávám. Uceluji své kolekce. Stala se ze mne sběratelka knih. A stále jejich čtenářka, i když, samozřejmě, oproti tomu, co kupuji, jsem stále brutálně pozadu. Nu a nyní se dostávám k tomu, proč vůbec píši tyto řádky:

V České republice vychází ročně asi 17 000 knižních titulů. Do této záplavy jsem dokonce sama několika opusy přispěla. Jak se v tom zorientovat, co číst?
Jsouc produktem prokazatelně nejméně pěti generací pedagogů, elementaristkami počínaje a vysokoškolskými profesory konče, mám pravděpodobně někde zabudovaný obsesivní pedagogický gen. Neustále musím někoho vzdělávat a především se dělit o své poznatky. Radost ze života je pro mne radostí pouze tehdy, když je to radost sdílená. Chápu, to je velmi nepraktické v dnešní době. Ale nemohu si pomoci…

Svým klientům, kamarádům, ba i politikům, se kterými se setkávám, neustále daruji knihy. „Hele, tohle si musíš přečíst…“ Zatím si nikdo nestěžoval, že to je otravné, ale v některých případech už vím, že další darování není možné, „i když přesně tohle, jo, tohle, to by se ti strašně líbilo“, protože oběť mých knihomolských orgií už prostě nemá doma místo. Tak jsem se místo toho rozhodla se vrátit k dětským létům a psát čtenářský deník. Možná, že to některé z vás potěší. V každém případě to je o mnoho skladnější.

The post Klára Samková. O rodinných knihovnách a knihách, mezi kterými vyrůstala first appeared on Čítárny.

Kniha povídek Kláry Samkové s názvem “Jak být advokátem – manuál pro začátečníky i pokročilé”, bude také obsahovat řadu oblíbených povídek z advokátního prostředí.
Jako bonus máme pro vás Soudničky – konkrétní příběhy z advokátního prostředí z jiné knihy, která je volně ke stažení ZDE  (formát .docx)

Ukázka – povídka “Trestním stíháním ke vzdělání”

Ten případ je tak profláknutý, že jestli ČAK přijde s tím, že porušuju advokátní tajemství, tak na ně vypustím Bushku a to teprve uvidí, co to je zač, to právo…

Podle hodnověrných svědků celý případ začal naprosto přeukrutným mejdanem, kterého se zúčastnil televizní štáb ČT na chalupě u Libuše Bryndové kousek za Táborem. Kromě hromadného sexu bylo provozováno vše, co na takovýchto akcích bývá zvykem, a to za přispění i Bushčiných sousedů, kteří k pařbě přispěli domácí hruškovicí, která sice byla metanoluprostá, leč o to větší měla grády…

Záminkou pro tento výlet za hranice všedních dnů bylo natáčení televizního medailonu právě o Bushce coby pěstitelce konopí za účelem léčby. Což bylo natočeno. A odvysíláno. A na základě tohoto bohulibého počinu, připomínajícího spíše než umělecké dílo záznam z maturitního večírku večerní zvláštní školy pro dospělé, bylo zahájeno trestní stíhání Bushky pro šíření toxikománie. Neboť ona, duše moje, ona na sebe řekla vše, co věděla, ba i to, co nevěděla, srdce na dlani, jointa v ruce a veselé příběhy na rtu. Když za mnou přišli její kamarádi s tím, abych ji zastupovala, bylo mi jasný, že s touhle kauzou si zase udělám zářez dobrého skutku do pažby, leč nebude možno jinak.

Již cesta na první soudní líčení byla více než náročná. Řídila jsem a z Prahy vezla skupinku Bushčiných podporovatelů. Vzadu se usadila pánská sekce, totiž novinář Štěpán Kotrba a propagátor pěstování konopí Dušan Dvořák, což se ukázalo jako mimořádně nešťastné uspořádání. Pan Kotrba coby roduvěrný levičák, který mne již léta přesvědčuje, že jsem zakuklená socialistka, a pan Dvořák, roduvěrný pravičák, který mne stále nabádá, že nesmím zradit svoje pravicové ideály, si vjeli do vlasů tak, že to vypadalo, že nedojedem. Následkem toho paní poslankyně a tehdejší místopředsedkyně Parlamentního shromáždění Rady Evropy Anička Čurdová, která seděla na místě spolujezdce, visela většinu času na bezpečnostním pásu otočená dozadu, aby ty dva od sebe dostala. Pouze moje důrazné varování, že soud nepočká, přimělo všechny dotyčné k tomu, aby setrvali na svých místech, aniž by došlo ke vzájemnému brachiálnímu násilí.

Nabrali jsme ještě Bushku a odebrali se na táborský okresní soud, před kterým nás čekala asi tak polovina jihočeské členské základny Zelených v čele s poslankyní a následně ministryní školství Danou Kuchtovou. Přítomny byly i dvě kamery a spousta novinářů.

Výslech Bushky se přeměnil ve výukovou lekci na téma „Jak pěstovat a zpracovávat konopí seté tak, aby jeho blahodárné účinky byly co nejlépe využity“, přičemž veškeré pokusy mladého soudce, který protivníka očividně podcenil, aby došlo i na prošetřování trestné činnosti obžalované, byly zcela marné. Když se snažil přespříliš, Bushka jej napomenula, že nemá dostatečné vědomosti například o tom, v jakém druhu konopí je jaký obsah THC, takže má poslouchat a vzdělávat se. Když se ten nebožák pokusil klást nějaké dotazy, Bushka mu vytkla, že nečetl dostatečně její web, jinak že by to zajisté věděl a na takové blbosti se neptal. Zoufalý soudce zalkal, že v jejím webu ležel do tří do rána. Málo, pravila Bushka, a já jsem požádala o přerušení jednání. Pauzu jsem využila k návštěvě toalety, což ovšem byla zásadní chyba, neboť tím jsem nechala Bushku bez dohledu. Ta využila volné chvilky ke kompletnímu dovzdělávání zejména novinářské veřejnosti ohledně využití konopí setého v medicíně, k čemuž jsem já, když jsem se dostavila z WC a zjistila, co se děje, přátelsky připodotkla, že jestli o tom někdo napíše jen čárku, tak že mu zcela mírumilovně v rámci obhajoby práva na svobodu slova přijdu rozbít ústa.

Po přestávce zmořený soudce rád rychle odročil, čímž si ovšem nepomohl, neboť v následně nařízených jednáních Bushka rozmetala soudního znalce prof. MUDr. DrSc. a o v její prospěch svědčícím docentovi adiktologie prohlásila, že téma neobsáhl v celé jeho šíři. Nebylo tedy divu, že v první instanci byla odsouzena.

To ji naprosto zlomilo. Trvalo celkem tři roky, v nichž došlo k prvoinstančnímu odsouzení, zrušení rozsudku odvolacím soudem a vrácení k novému projednání, k následnému prvoinstančnímu osvobození a k podání stížnosti státním zástupcem. Posléze byla Bushka zcela a úplně zproštěna obžaloby.  Řízení samotné však vymezilo nové horizonty práva na spravedlivý proces s ohledem na právo předvolávat svědky. Bushka žádala svědectví docenta Hanuše, světově uznávané kapacity na problematiku konopí, působícího na Jeruzalémské univerzitě, s tím, že jeho výslech je naprosto bezpodmínečně nutný a stát má povinnost mu zaplatit letenku. Já jsem podrobovala svědky křížovému výslechu, že by se za něj ani Perry Mason nemusel stydět, a po nocích (zřejmě souběžně se soudcem, protože v noci před hlavním líčením byl počet sledujících uživatelů webu právě dva) jsem studovala Bushčin web. Trestní obhajoba se začala místy jevit jako moje klání se soudcem o tom, kdo toho umí o konopí víc, přičemž Bushka nám to píská. Státní zástupce se svými tupými trestními paragrafy byl odsunut do pozice sekundanta nehodného naší pozornosti.
V mezidobí se k některým aspektům obdobných případů vyjádřil Nejvyšší soud. Také bylo povoleno pěstování konopí k léčebným účelům v sousedním Rakousku, čímž poněkud dostala na frak „společenská nebezpečnost trestného činu“, protože zdůvodnit, že je trestné něco, co o 80 kilometrů dále již trestným činem není, je poněkud obtížné. Takže obhajoba se dařila, i když někdy nebylo zcela jisté, zda se obžalovaná dočká konce procesu, jestli totiž nebude uškrcena svou vlastní advokátkou. To zejména v případech, kdy po skončení soudního jednání rozdávala novinářům malé kelímky konopné masti s doporučeními, na co všechno se to má používat. Ovšem vzhledem k tomu, že i já jsem fasovala palmáre zásadně jen a pouze ve formě mazání pro širokou rodinu, mohla jsem nakonec tak akorát mlčet.

Konečný zprošťovací rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, byl vítězstvím všech, protože všichni přežili. Obecná shoda nakonec panovala v tom, že za všechno moha ta hruškovice, která učinila celou reportáž zcela nedůvěryhodnou, takže vlastně nebylo co soudit. Po vynesení rozsudku předseda odvolacího senátu Bushku upozornil, že může od policie žádat zpět zabavené předměty, tedy cca 5 kg usušených rostlin konopí setého a asi 10 kelímků zabavené masti. Následovala přednáška o expiraci léčivých účinků v rostlinách konopí – předseda odvolacího senátu si evidentně nevzal příklad z mladšího kolegy prvoinstančního soudu a nenastudoval řádně Bushčin web. To nejhorší však mělo teprve přijít: „A co se týká těch mastí, slavný soude, tak ty už jsou určitě vymazaný! Protože z policejní práce, slavný soude, z té se strašně dělaj hemeroidy, a na ty je nejlepší právě konopí, víte?“ „Vím“ odvětil soudce, aniž by bylo zřejmo, zda ví, že z policejní práce se dělají hemeroidy, nebo zda na hemeroidy je nelepší konopí. Bushku jsem doslova a do písmene vyvlekla z jednačky a zapřisáhla ji, ať proboha mlčí alespoň do té doby, než ji odvezu domů, protože jinak by mě mohlo klepnout a veřejná doprava do té její díry za Veselím už beztak nejede.

Od té doby si čas od času vybírám splátky palmáre v dalším přísunu konopného mazání (a to aniž bych z něj odvedla DPH a daň z příjmu, tak vidíte, jaký je to konopí podvratnej element) a též čas od času zajedu za Bushkou na rekreační víkend, kdy se oblažuji jejími úvahami o celosvětové politice, se zvláštními aspekty k našim vztahům s Ukrajinou a EU, dozvím se o posledních objevech jak extrahovat Fénixovy slzy, což je pozoruhodně léčivý konopný výtažek, užiju si jejích deseti koček a zaregistruji citáty z řady slavných děl v několika světových jazycích. Společensky lehce uondána chodívám přespat do její zahradní chaloupky, obsázené kytkama, jejíž zadní část slouží jako kurník. Povinností hosta je ráno zavčasu vypustit slepice, aby mohly hrabat. Takto okřátá na duši odjíždím zpět do víru velkoměsta, abych se věnovala podvodům, rozvodům, hádkám, krádežím, podrazům a všelijakým dalším obdobným projevům, které bližní mezi sebou navzájem s oblibou realizují. V nozdrách mi ulpívá vůně čistě léčebného konopí…

Jako z každého příběhu i z tohoto by mělo plynout nějaké ponaučení, že. Z tohoto příběhu je ponaučení takové, že v advokacii nikdy nevíte, co se dozvíte a přiučíte. K vědomostem, které jsem nabyla výhradně díky advokacii, kromě znalosti pěstování konopí za lékařskými účely též počítám vzdělání ve včelařství, kdy o kauze „mých“ včel dokonce rozhodoval Nejvyšší soud, neb, jak pravil, o včelách dosud nerozhodoval. Já zase rozeznám včelu kraňskou od včely divoké. Také díky advokacii vládnu informací, že holubi uvolňují svěrač do 25 metrů po vzletu, takže pokud máte svůj pozemek na vzdálenost menší než 25 metrů od holubníku, bude zaručeně posranej. A mnoho dalšího. Ostatně to říkám pořád: advokacie – to je jedno velké dobrodružství.

The post Trestním stíháním ke vzdělání. Klára Samková připravuje novou knihu. Bonus. Ekniha zdarma first appeared on Čítárny.

Jak už jsem několikrát psal, je opravdu velký rozdíl mezi řádovým členem KSČ a pracovníkem zahraničního obchodu za komunistů a elitního rozvědčíka, který byl poctivě vybírán a schvalován sovětskou KGB, jako Putin a československou STB.

Právnička Klára Samková jejich minulost jasně popisuje. Není co dodat…

ANDREJ BABIŠ

Agent, jakým byl Andrej Babiš, nikdy nebyl zaměstnancem bezpečnostních složek státu, ale byl zaměstnanec československé firmy, pro kterou plnil v rámci svého zaměstnaneckého poměru obchodní úkoly ve světě, například nakupoval nerostné suroviny, které tady nemáme.
Státní bezpečnost (dále StB) tyto lidi měla na seznamu, a takzvaně „vytěžovala“ jejich zahraniční cesty. Všichni, a to doslova všichni pracovníci zahraničního obchodu museli sepisovat hlášení o cestách, ve kterých museli uvádět, kdy a s kým se setkali, co bylo předmětem komunikace s těmito lidmi, a případně další „poznatky“. Co řekli, to bylo víceméně na nich, ovšem nedělejme si iluze o tom, že by i mezi těmito lidmi nebyli pověřenci se zvláštními úkoly kontrarozvědky, jejichž úkoly směřovaly dovnitř zejména podniků zahraničního obchodu, tedy řečeno jinak, hlídali hlídané ovečky, například proto, aby si někdo nepřihrábl (eventuálně si nepřihrábl příliš) bokem.

Skuteční agenti v řadách zaměstnanců podniků zahraničního obchodu tedy „nerozvraceli republiku zevnitř“, jejich úkolem nebylo ideologické působení, ale primárně ochraňovali ekonomické zájmy země. Ekonomickou rozvědku a kontrarozvědku má a měla každá země pod jakýmkoliv režimem. Tedy, upřímně řečeno, jak se tak dívám na poslední desetiletí zahraničního obchodu České republiky, obávám se, že my žádnou ekonomickou rozvědku ani kontrarozvědku nemáme, alespoň podle výsledků soudě.

Zaměstnanec podniku zahraničního obchodu se jmenoval stále stejně, přezdívku měl pouze ve spisech StB. Agent neměl žádný výcvik, jeho kvalifikace spočívala v odborné kvalifikaci, tedy v tom, jak dokázal obhájit ekonomické zájmy Československé republiky. Agentem – zaměstnancem PZO se člověk stával buď z přesvědčení, anebo z důvodů kariérních. Pakliže jste se narodili do prominentní komunistické rodiny tak jako Andrej Babiš, kde bylo členství ve straně (a ještě si připomeňme, že v Bratislavě to bylo ještě poněkud jinak než zde v Čechách) v podstatě úplně normální, bylo předávání agenturních informací považováno za „pokračování v práci jinými prostředky“, protože tyto informace se sbíraly, analyzovaly a „dělaly se z nich závěry“, které opět měly posloužit ke zlepšení ekonomické situace země. (To, že se tím podpírala ideologie, bych si v tuto chvíli dovolila pominout.)

PETR PAVEL

Rozvědčík, jakým byl Petr Pavel, byl speciálně vybraný a vycvičený člověk, zaměstnanec bezpečnostní složky státu. Rozvědčíkem se mohl stát člověk, který byl vytipován možná z tisíce kandidátů, kteří byli dlouhodobě sledovaní a měli určité charakterové vlastnosti.

Jednou z nich bylo vyloučení možnosti zrady, podlehnutí pokušení být dvojitým agentem. Rozvědčík pracoval ideologicky. Vybíral a oslovoval v zahraničí lidi, kteří se stali jeho informátory, a rozvědčík měl za úkol ochraňovat mocenský status a ideologii vlády. (Abyste si nemysleli, že to je nějaká komunistická specialitka, tak takovéto rozvědčíky mají všechny státy, a jestli máte slabou fantazii, pusťte si Netflix a dejte si pár dílů Homelandu – u nás dementně přeloženo „Ve jménu vlasti“. Ještě že ten Hollywood máme, aby nám to pěkně naservíroval.)

Rozvědčík si agenty mohl takzvaně namazat na chleba, byli pod ním. Rozvědčík měl úplně jinou identitu než ve skutečnosti a rozhodně jinou, než bylo jeho krycí jméno ve svazcích. Tedy ergo kladívko, generál se vlastně mohl jmenovat ještě úplně jinak než Pávek a nikdy se nemůžeme dozvědět, zda byl někdy někde nasazen, nebo ne. To se prostě tají, stejně jako se tajilo, co to vlastně studuje, když „to“ studoval.

Na tomto místě si dovoluji připodotknout, že režimy vždy a všude na světě po sobě agenturní sítě přebíraly. Komunistická StB přebrala značnou část agenturní sítě gestapa – jsou toho plné archivy, račte si v případě osobního zájmu dohledat.

Navíc Petr Pavel je jednoznačně kandidát katastrofické vlády Petra Fialy (ODS), který to osobně jasně deklaroval na počátku volebního klání.

Klára Samková k tomu dodává…

Bohužel ODS vsadila na špatný osobní vkus jednoho ze „svých hochů“, neb ačkoliv je dotyčná „horňačka“ a dlouhovlasá blondýna, ani to nezaručí volební výsledky, jelikož je přece jen ještě potřeba nějakých pár drobností v charakteru a intelektu, kterých se jaksi taksi ne zcela dostávalo. Takže slavné ODS and his melody boys prostě zmehlo.

Celý příspěvek Kláry Samkové ZDE

The post Andrej Babiš a Petr Pavel. Co přesně dělali za komunistů. Velké rozdíly first appeared on Čítárny.

Hroby sovětských vojáků na Olšanech. Předesílám: tímto bych ráda jak server hlidacipes.org, tak i správu pražských hřbitovů, zejména toho Olšanského, poslala expresis verbis do haj*lu. A to kvůli článku, který se mi opakovaně zobrazuje, vyskakuje FB i jinde a je rozesílán (proto nechávám níže celou adresu, zakončenou “content=rozeslaneoznameni”.

Celý článek se mi jeví jako protiruská propaganda, která ovšem má jeden cíl: “hodit vidle” mezi českou společnost a v Čechách žijící Rusy, případně ruskou komunitu vůbec.
Ráda bych připomenula, že Rusové v Čechách, to nejsou (jen) přistěhovalci z posledních let, u nichž je nám předestíráno, že to jsou vlastně Putinovi zvědové (kupodivu: že by zde žili proto, že proti Rusku něco mají a nechtějí tam žít, to nám, soudruzi, tak nějak zapadlo…) ale ruská emigrace má u nás tradici již od 20. let, 20. stol., kdy se do Prahy přemístila celá komunita politické strany Eserů, zlikvidované samozřejmě bolševiky, doplněná menševiky i prostě “jen” ruskou inteligencí, prchající před krvavým bolšenickým převratem.
( O čemž svědčí na příklad básnířka Marina Cvetajeva a její “Pražské elegie”, jedna z jejích nejvýznamnějších básnických sbírek…) Dívat se proto na ruskou emigraci jako na nějaké novodobé migranty je zjevně historický nesmysl.

V uvedeném článku není ani jedna fotografie, která by “ruské pompézní hroby” ukazovala.
Ovšem – co je to pompéznost?? Byli jste někdy na italských hřbitovech? Kromě úplně nejchudších hrobů nenajdete hrob “nepompézní”, neboť “slušný” hrob, a to i ve velmi provinčních destinacích, má podobu fakticky zádušní kaple. Pozoruhodné je, že řada těchto “pompézních hrobů” – tedy zádušních kaplí, jsou mimořádnými kousky drobné architektury specifického druhu, často velmi kvalitní, zobrazující a užívající poslední trendy moderní architektury.
O tom jsem se přesvědčila naposledy před pár dny v malém městečku v italské Umbrii, Spoletu, kde jsem místní hřbitov prošla po návštěvě baziliky z nějakého italsky nechutného 9. století, stojící v bezprostřední blízkosti hřbitova.

Je zřejmé, že každý národ má své specifické kulturní zvyky, týkající se označování hrobů svých mrtvých.
Protože se o toto kulturní specifikum dlouhodobě zajímám, mohu posoudit: byla jsem na buddhistických hřbitovech v Japonsku, hinduistických pohřebištích (spalovištích) v Nepálu, na zoroastriánských “věžích ticha” v íránském Yazdu, na muslimských hřbitovech v Samarkandu, Káhiře, ba i jinde…

Židovské hřbitovy jsou mou láskou od mladistvých let, kdy na mikulovský hřbitov jsem jezdila v době, kdy po něm ještě neštěkl ani pes a mezi rozvalenými hroby na jaře prokvétaly zplanělé narcisy.
Podmnožinou evropských hřbitovů jsou samozřejmě hřbitovy křesťanské, kde na první pohled je možno rozeznat hřbitovy katolické a evangelické (nepřesné to označení) stejně jako, světe div se, hroby německé a české. Prostě vypadají jinak a coby rodačka z česko-německého Brna, která absolvovala hojné rodinné návštěvy na “Centrálku”, je pochopitelně poznám na první pohled.

Popírání těchto “kulturních zvyklostí” jednotlivých národů, a to včetně projevů, spojených s kultem mrtvých, je nejen nepochopení ze strany kritizujícího, ale především to je projevem hlupáckého projevu zakomplexovaného pocitu kulturní nadřazenosti, který má své kořeny, jak jinak, v neznalosti, nevzdělanosti a vlastní tuposti, případně komplexech méněcennosti. Nebo, jako ve zdejším případě, je to prostě nástroj ideologické propagandy.

No a nyní snad k těm hrobům pravoslavným.
Každému, kdo se jen letmo potkal s ruskou kulturou, je známo, co to je “široká ruská duše”. Rusko je zemí obrovských rozměrů, a to nejen ve smyslu geografickém, ale i duchovním. “Širokost” je způsob, jakým Rusové uchopují sami sebe, svou vlastní existenci, která je prostoupena životem na východě evropské společnosti (ke které neoddiskutovatelně patří), avšak formována je i svou staletou přítomností na asijském kontinentu.

Kromě toho je Rusko sice křesťanské, avšak pravoslavné. A to je něco sakra jiného než nám známý katolicismus, ba případně i ty reformované církve. K “velkému schizmatu”, tedy oddělení pravoslavné církve a církví západních (tehdy pouze katolické) došlo roku 1054, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a všechny, kteří s ním stejně smýšlejí (tedy prakticky celou Východní církev) a ten v reakci na to exkomunikoval konkrétní původce klatby, papežské legáty, ale nikoliv už tehdejšího papeže sv. Lva IX., který je poslal.
Povšimněte si prosím: vztahy Východu (Ruska) a Západu (západní Evropy) začaly vzájemným prokletím, které trvalo 910 let (!!!), přičemž “Západ” proklel fundamentalisticky a komplexně a “Východ” reaktivně a jen přímé původce. Tento stav trval do roku 1965, kdy představitelé obou církví toto prokletí ze sebe navzájem sňali – no, Pánů Bůh zaplať, ale úplně to nepomohlo…

Hodnotit za této situace kulturní a náboženské zvyky jiného národa, který je uplatňuje na území sice České republiky, avšak v místě tak říkajíc “kulturně si přisvojeném” , považuji za nehoráznost.
Se škodolibostí mně vlastní si počkám na první “pompézní” muslimský hrob, který se na Olšanech či jinde ukáže – a s potěšením si počkám na reakce pražské hřbitovní správy – totiž, jestli si troufne…
Nyní však konečně k těm samotným pravoslavným hrobům. Protože bydlím kousek od Olšan, slibuji, že se tam v nejbližší době vypravím a přinesu já fotodokumentaci o tom, jak to s tou “pompézností” vypadá.

Nyní mi však dovolte se podělit o svůj jiný zážitek s pravoslavnými hroby. Týká se ruského hřbitova v Nice.
V tomto městě byla již od poloviny 19. století významná ruská komunita, což bylo dáno též tím, že Nice byla letním výletním místem řady členů carské rodiny. Četnou ruskou komunitu najdete v Nice dodnes. Ruský hřbitov najdete na nejvyšším vrcholku kopce, který se zdvihá nad dnešním místním letištěm. Je to zvláštní místo, ve kterém se setkává odraz modrého moře, splývajícího s horizontem, s modrou oblohou, klenoucím se nad ním.

Chápu, proč si Rusové vybrali právě toto místo, zatímco pragmatičtí Angličané, kterých žilo v Nice vždy též požehnaně, se spokojili se hřbitovem níže položeným a tím i podstatně přístupnějším. Ruský hřbitov v Nice jsem prošla celý. Na hrobech jsem četla jména, vytesaná v předreformní azbuce, která vešla do dějin. Vedle příslušníků ruského národa leželi i jejich manželé, v některých případech evidentně nejbližší přátelé či souputníci. Překvapilo mne jedno: byli ze všech, opravdu ze všech národností a národů Evropy. Švédskem počínaje a Černou Hrou, případně Řeckem a Kyprem, konče.

Takže, abych to nějak ukončila, milá správo pražských hřbitovů: Rusko bylo a je součástí Evropy.
Se svými zvyky, kterým občas nerozumíme. S jejich náboženstvím, které je, bohužel, jak se mi jeví, stále ovlivněno IV. křižáckou výpravou,(1203-1204), která skončila vydrancováním Konstantinopole, kdy západní křižáci vraždili pravoslavné obyvatelstvo s pokřikem “dobrý pravoslavný – mrtvý pravoslavný”. Tak už s tím nemístným napadáním a obviňováním z pompéznosti přestaňte. I kdyby hrobky a hroby byly “pompézní” sebevíc, mnoho Vám do toho není.
Pokud tvrdíte, že ano, dejte zbourat ty pseudogotické hrobky z 19. století, kterých na Olšanech taky není zrovna jen pár… Na to si taky netroufnete, že?

A na závěr snad jen připomenutí: nechat se dát zneužívat k ideologické propagandě je vždy ošklivé, ale dovolit, aby k ideologické propagandě byli zneužívání mrtví, na to mne napadá jen jedno slovo, kupodivu, neruské, leč pocházející z jiddiš: CHUCPE.

Článek: JUDr. Klára Samková
Lawyers.cz | Klára Samková

The post Hroby sovětských vojáků na Olšanech a stupidní ideologická propaganda hlídacích novinářů first appeared on Čítárny.

Advokátka Klára Samková se oprávněně naštvala a vytáhla do boje proti státni svévoli. Požaduje okamžité stažení svého jména ze seznamu extrémistů na MV.
Píše: „Zhanobení mého jména, a to jak z hlediska osobního, tak profesního vaším ministerstvem, je pro mě nepřijatelné!“ „Celý život se zabývám lidskými právy!“ Což může dokázat řadou obhajob rasově motivovaných útoků a desítkami případů, kdy zastupovala klienty jak před Evropským soudem pro lidská práva, tak i před Ústavním soudem ČR. Je rovněž známá svou dlouhodobou aktivitou v oblasti romských otázek.

Obrátila se nejen na Ministerstvo vnitra a Českou advokátní komoru, ale celou věc žene až k premiérovi a prezidentovi.

Dopis panu prezidentovi ČR Miloši Zemanovi.

Vážený pan
Miloš Zeman
prezident České republiky
Kancelář prezidenta republiky
Hrad – I. nádvoří č.p. 1 – Hradčany
119 08 Praha 1

v Praze, dne 22. září 2018

věc: Svévole státu

Vysoce vážený pane prezidente,

bývávaly doby, kdy komunistická vláda této země stíhala své politické odpůrce a ty, kteří byli na jiné ideologické či ideové vlně, stíhala. Poté, co skončily stranické čistky po roce 1968 jsem však neslyšela o tom, že by komunistický režim stíhal někoho – na příklad – za podpis Charty 77, když ten člověk daný dokument NEPODEPSAL. Nesvoboda byla značná, ale svým způsobem byla PRAVDIVÁ.

Pokud někdo bojoval proti tehdejšímu režimu, případně s ním nesouhlasil, byl perzekuován, někdy i značně nepřiměřeně. Ale nejpozději od 70. let bylo nemyslitelné, aby byli perzekuováni lidé, kteří se politicky neangažovali. V dnešní době se ovšem vracíme do let padesátých, kdy závažným proviněním byl již pouhý nesouhlas s režimem, ba, dokonce jen příslušnost k jiné než vládnoucí třídě.

Dovoluji si Vás upozornit, vážený pane prezidente, že se do této doby vracíme. Dnes si může stát udělat zcela svévolně a beztrestně co chce. Například je možné, aby mne, která celoživotně bojuje za lidská práva, označil za extrémistu. A to dokonce ve svém oficiálním dokumentu, konkrétně ve „Souhrnné situační zprávě o projevech extrémismu a předsudečné nenávisti“. A stát automaticky předpokládá, že si to musí jeho občan nechat dát líbit. Já se samozřejmě bránit umím – počátkem mé obrany je dopis ministrovi vnitra a zahraničních věcí Janu Hamáčkovi s žádostí o okamžité stažení mého jména z této zprávy, který si Vám dovoluji zaslat v příloze. Avšak tane mi na mysli, kolik lidí je takto špiněno, zneužito a zastrašováno, a to jen proto, že se bránit neumí anebo se bránit bojí.

Vážený pane prezidente, považuji za alarmující, že dle mých poznatků se lidé dnes bojí „svého“ státu více než v dobách minulých, o kterých jsme doufali, že jsou již za námi. Dovoluji si Vám předat tento svůj poznatek s naléhavou prosbou, abyste se zamyslel, jak této situaci čelit. A to nikoliv kvůli mně, ale kvůli těm všem, kteří se bránit neumí.

v dokonalé úctě,

Klára A. Samková

The post Klára Samková si stěžuje na nejvyších místech na současnou aroganci a svévoli moci first appeared on Čítárny.