Třebaže narozený ve slovenském Púchově je Rudolf  Pellar (1923 – 2010) známý jako  český herec, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog. Hned po studiu herectví na konzervatoři v Brně následovalo angažmá  jedno za druhým: nejprve Jihlava a  Opava, po nichž natrvalo zakotvil v Praze (dnešní Divadlo Pod Palmovkou neslo dříve jméno S. K. Neumanna, Hudební divadlo v Karlíně a celých třicet let  hrál a zpíval v Městských divadlech pražských).

Hudba, zpěv a přednes po celý život
Při tom vystudoval hudbu a  zpěv. Jeho krásně znělý  a barevný baryton v celém rozsahu spolu s tanečními a pohybovými schopnostmi uplatnil nejen v operetách a muzikálech (Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo ABC), ale zejména s mnoha orchestry a hudebními skupinami včetně slavných  K. Krautgartnera, G. Broma, K. Vlacha, Slávy Kunsta a J. Jirmala. Kdo by neznal jeho songy z americké  country hudby, francouzské a další světové  šansony, interpretované také v brilantním  českém překladu!

Ještě donedávna vyučoval Rudolf Pellar  šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. Jeho umělecká a pedagogická činnost má nebývalý rozsah: nejméně 50 přeložených knih, právě tolik divadelních rolí, deset zvukových nosičů, další nepočítané množství četby na pokračování a dramatizované četby, rozhlasové hry,  pohádky, komponované pořady – v té knížce zahrnuje jeho výběrová bibliografie 15 stránek! K tomu lze připočíst i ocenění (jsou jen tři: již vzpomenutá  státní cena za celoživotní překladatelské dílo s Lubou Pellarovou (1997), Křišťálová růže za interpretaci mluveného slova (2000) a třetí místo v soutěži Neviditelný herec za četbu knihy Petrolejové lampy (2006).

Šanson, věc veřejná
Měli či vlastně ještě stále ho máme rádi (funguje s Janem  Petránkem, u klavíru Milan Jíra a všude tam bývá plno, kde tato trojice v pořadu Šanson věc veřejná účinkuje) a  za jeho písničky Karla Hašlera, Voskovce a Wericha,   nebo kuplety z Červené sedmy. Uveďme alespoň některé nejoblíbenější písničky v podání Rudolfa Pellara:  Červená aerovka, Takový  sníh už nepadá, Malý bar, Pařížské bulváry, Starý povozník, Atomová pohádka,  Pardon, já musím, S buřinkou v ruce, Bambus a řeka  nebo Buffalo Bill.

Zákazy, zákazy, zákazy….
Dnes ho známe ho  z gramofonových desek, z rozhlasu. Kdysi měl deset let  zákaz  hrát,  zpívat nebo recitovat a číst v rozhlasu a zahrál si ve filmu a v televizi –  ale tam také nesměl 17 let vystupovat.  Dokonce  byl vydán zákaz na jeho překlady, na nichž se podílela i jeho žena Luba. Vysoce postavení soudruzi postihli podobným zákazem také mnohé herce, dostávali na své dopisy stejnou odpověď: „Není námitek proti Vašemu vystupování, ale v současné době se pro Vás nenašly žádné úlohy…“  To se opovážili napsat nejen R. Pellarovi, ale také Václavu Voskovi.

Jak se tedy, proboha,  ten náš Rudolf živil? Překládal.
Byli tu stateční lidé, kteří pomohli: básnířka Jiřina Hauková, Jana Nováková z nakladatelství Svoboda, díky Janu Zábranovi (odmítl překlady s tím, že má práce jiné dost…) byly například přeloženy knihy E. Hemingwaye. Slyšeli jste to určitě již také: existovali  tzv. „pokrývači“, lidé dosud nepostihovaní,  pod jejichž  jmény mohly překlady vycházet, kteří za ně utržili honorář a ten  vrátili manželům Pellarovým.

„Samozřejmě, trochu nás mrzelo, když vyšel náš překlad pod cizím jménem, ale ze všeho nejdůležitější byla pro nás práce a živobytí…“, říká Rudolf Pellar, vlastně to všechno píše ve své právě vydané v malé, ale rozkošné  knížce  „Nejdřív se musíte narodit…“ (Radioservis, Praha 2009, 120 stran). Právě všechny ty zákazy manžele Pellarovy donutily více překládat, zejména americkou prózu i dramata. Teprve v roce 1997 byli oceněni za celoživotní překladatelské dílo.

Bilancování v knize Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit….
V úsměvné knížečce jsou nesmírně lidské příběhy a kapitoly, jako například:  Jak jsme se zmohli (na spartaka), Řekla byste před manželem „fuck you?“, Estrády s kouzelníkem a Drnová chýše, Festival mládeže a StB,  Jejich rekreace pohoršuje celou ulici, Co jsem si nezahrál, Byli kluci Pellarovi studijní typy? Nebo vyprávění  o jeho dětství, kdy se dědečkovi v Hrubé Vrbce, kde farářoval přes padesát let, jinak neřeklo než „starej pan Masaryk“ nejen proto, že byl TGM věrně podobný, ale byl o tři roky starší než náš prezident-Osvoboditel.

Ano, všichni Pellarovi předkové byli evangeličtí faráři a jak je možné, že se celá léta tradovalo a traduje dosud, že je žid. Pravda – nazpíval mnoho jidiš písniček, pár slov jidiš pochytil už ve třídě, kde měl třináct židovských spolužáků. Ano, vyhověl pražské Židovské náboženské obci, když měli zájem o jeho recitaci, docela slušný repertoár jidiš písniček je i na „cédečkách“, zalíbily se v Drážďanech, Lipsku, Berlíně – byla taková doba, kdy se StBákům hodilo, že „byl žid“, ale vůbec nedokázali objevit, že židovského původu je Pellarova žena, která o tom „profízlovaném režimu“  často říkala: „No, pak to má s tím státem nějak vypadat!“

Letos v říjnu mne pozval Jan Petránek do jejich pořadu Šanson věc veřejná, aby si se mnou povídal o mé nové knize Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent 2009, 544 stan), známe se spolu desítky let. Vystupoval tu tehdy s nimi i Ilja Racek. O přestávce jdu za Rudolfem Pelllarem s touto jeho  modrou  knížkou. Většího vyznamenání se mi nemohlo ten den dostat, když mne uvítal slovy: „Vám pane Sígle, rád knížku podepíšu…“ Nemohu jinak, než jeho knížku jen pochválit a doporučit každému ctiteli jeho umění.

Rudolf Pellar – Nejdřív se musíte narodit…. / Hana Soukupová
Známý herec, zpěvák a překladatel Rudolf Pellar vzpomíná na dětství v idylickém prostředí Vysočiny, na léta studií i na své účinkování v řadě českých divadel, před televizní kamerou a rozhlasovým mikrofonem. Tradiční herecké memoáry jsou v jeho pojetí zasazeny do souvislostí s vývojem naší země v posledních osmdesáti pěti letech, a vyprávění tak získává plasticitu historického románu. Knihu doplňují fotografie z osobního archivu a výběrový soupis Pellarovy herecké, autorské i překladatelské tvorby.

Photocredit: web Šanson věc veřejná
http://www.chanson.cz/

The post Jedinečný Rudolf Pellar. Hudba, zpěv, šansony, přednes a překlady po celý život first appeared on Čítárny.

Duše pláče. Z urny klesá popel na hladinu řeky. Je 12. červenec 2021 a popel Hanky Carmen Babulky Hegerové (20. října 1931 – 23.3. 2021) je rozsypán, tak jak si přála. Na opuštěném místě za Komárnem do vln šírokého Dunaje. Odplouvá tiše a lehce do jiného bytí, zatímco my zůstáváme…
A víme, že kdykoliv uslyšíme její šanson, vzpomeneme.
S láskou a poděkováním.
Duše pláče. Život jde dál…

A mnozí z nás asi nikdy nezapomenou na její koncert z roku 1990.
Já tam byl a do konce života budu v sobě nosit tu neopakovatelnou atmosféru, hluboké emoce, které nám s pokorou předávala ve svých příbězích, v tom hektickém roce 1990.
Když jsem ji později viděl naposledy, maličkou, stařičkou a strašně hezkou na Havelském tržišti, dal jsem ji kytičku fialek… “Děkuji Vám za všechny hezké chvíle, které jsem měl a budu mít s vašimi šansony!” Její údiv a usměv mám stále před sebou jako ten nejhezčí obraz…
{youtube}XGdUrr5b2PU{/youtube}

Búvaj, že mi búvaj
syn môj premilený
Či ma budeš chúlieť
na moje stare dni

Budem, že vás budem
kým sa neoženim
Potom sa vám mamko
potom sa odmenim

Vy budete sedieť
pri peci plačúci
a ja budem mamko
pri stoli jedaci

Vy budete prosiť
synku, daj mi chleba
A ja tak odpoviem
mamko, vám netreba

Bože můj, já chci zpět (Ma jeunesse fout l’camp)

Stařičký autobus zastaví podle přání,
vystoupím tam kde ves první zdí začíná.
V chaloupkách voní les, kostelík vížku sklání,
do stráně těžký vůz koníček táhnout má.

Slunce po okraj a stráně samý vřes
a teď se duše kaj a srdce tíhu nes.
Tak tohle je můj kraj, tak to je moje mládí,
tak to je domov můj, tak to je domov můj.

Já žila hodně snů a poznala jsem svět,
už je to hodně dnů, už je to hodně let,
co vítr všecko smet a zůstala jen touha,
Bože můj, já chci zpět,
Bože můj, já chci zpět.

Přes hory, kamení, ze světů plných bouří,
zarostlou pěšinkou po špičkách přicházím.
S dušičkou malinkou koukám jestli se kouří
z našeho stavení a nevím, jestli smím.

Já nevím, jestli smím mít jako kdysi dál
já vím, já dobře vím, že život nečekal,
že dveře, které znáš, po létech starým klíčem
jen těžko otvíráš, jen těžko otvíráš.

Já žila hodně snů a poznala jsem svět,
kde deset prázdných dnů, je tisíc marných let,
když vítr všecko smet, tak zůstala jen touha,
Bože můj, já chci zpět,
Bože můj, já chci zpět.

Čerešne

Ako mladé dievča – už je to za nami –
po stromoch som liezla s našimi chlapcami.
A vždy keď na strome zlomili halúzku,
hádzali mi chlapci čerešne za blúzku.
Keď boli zvedaví, čo to mám pod blúzkou,
odháňala som ich zelenou halúzkou.

Ubránila som sa viac-menej úspešne –
nikto nesmel siahnuť na moje čerešne.
Neverte mládencom, keď sa vám zapáčia –
vyjedia vám všetky čerešne z koláča.
Chlapci neublížia, kým hľadia zo stromu;
keď zoskočia dolu, čakajte pohromu.

Keď sa na vás chlapec zadíva uprene,
ako tie čerešne budete červené.
Keď sa na vás šuhaj usmeje pod fúzky,
rýchlo vyberajte čerešne spod blúzky –
čerešne sú zrelé a blúzka priúzka,
nič vám nepomôže zelená halúzka.

Lásko prokletá

Lásko prokletá, za pár slov a vět vezmu kletbu zpět
Pamatuj, že ta kletba byla jen marná obrana,
Píseň ohraná, vykotlaný kmen, roztočí se zas
Naše ruleta, počkej do léta, to je její čas, lásko prokletá,
Lásko prokletá, lásko prokletá, lásko prokletá.
Teď když napad sníh, když je venku mráz
My jsme v závějích, závěje jsou v nás
Dřív než začne tát, slib, že zůstaneš
Že zůstaneš rád, i když je to lež
U mě najdeš skrýš, nemusíš se bát
A než začne tát, všechno pochopíš l
Lásko prokletá, lásko prokletá, lásko prokletá
Lásko prokletá.
Lásko prokletá, jenom klidně lež, ptej se, na co chceš
Je to odveta za minulý čas, jen se rozpomeň
Dobře na oheň, který náhle zhas,
Je tu řídký vzduch, naše planeta právě oblétá
Svůj kritický kruh, lásko prokletá,
Lásko prokletá…

Kázání v kapli Betlémské

Ač dnešní doba nepřeje už kostelům a chrámům
Ač zájem lidí obrátil se ke kinům a krámům
Ač zanícená kázání už nehodí se jaksi
Do teorie životní a tím méně i v praxi
Přec jen byl dobou která ráda hovoří o člověku
Uprostřed Prahy zbudován památník Středověku

A ten, který v tom kostelíku oblíben býval u farníků
Pro plamenná svá kázání…

Ten, který neznal, co je strach
Ten, z nehož nezbyl ani prach
Unášen kazatelnou asi znova
Metat by musel krutá slova
Do strachem nalomených zad

Rozhoupat chtěl by stěny věží
Protože s bojácnými stěží
O pravdě hovořit by dokázal
A nenašel by mezi všemi
Toho kdo lidem v této zemi
O pravdě hovořit by zakázal

Poznatek do očí by štípal ho jak mýdlo
Že lidé bojí se jen o své dobré bydlo
Třesou se před záští maličkých kostelníků
Svých vlastních sousedů, svých vlastních důvěrníků…

Ten, který neznal, co je strach
Ten, z nehož nezbyl ani prach
Unášen kazatelnou asi znova
Metat by musel krutá slova
Do strachem nalomených zad
Do strachem nalomených zad!

Blázen a dítě

Blázen a dítě, dva lidé prostí
Brodí se sněhem, zimní krajinou
Blázen a dítě, promrzlých kostí
Určitě během zimy zahynou
Nejtěžší vločky, které kdy spadly
Snesly se na ně s krutou radostí
Nejtěžší vločky, tiše se klady,
Na bílé stráně, vnikly do kostí
Kam asi míří, ukrutným mrazem?
Sněhem a ledem, podivný pár?
Kam asi míří, sníh padá na zem
Dítě je bledé, blázen je stár
Šlépěje tiché, po nich tu zbyly
Neštěstí dýše z dojemných stop
Šlépěje tiché, kráčejí k cíli
Kráčejí tiše, cílem je hrob
Blázen a dítě, prošli tím krajem
Lhostejných lidí v onen zimní čas
Blázen a dítě, kdo z Vás má zájem
Ať jde a vidí, co dovede…

Potměšilý host

Jsou čtyři ráno nebo víc?
Jsem vzhůru, koukám na měsíc
anebo dolů do ulic,
kde lampy bloudí.
Snad je to jedna z nočních můr.
Co vidím? To je soudní dvůr
a ten mě teď soudí.
Soud rána – to je nespavost.

A notně potměšilý host
je seriózní navýsost
a tak mě teď soudí.
Já ale kuráž posbírám
a řeknu: „Všechno popírám!“
Jen ať si mě soudí,
ať mě klidně soudí,
já se nepřiznám.

Soudí
tady mou nápadnou růž.
Dnes mě soudí
kdejaký náhodný muž,
že chci stále jen dávat i brát,
že mám v úmyslu žít, jak se dá,
v proudu dní míjejících.
Občané přísedící,
k tomu já se vám
nikdy nepřiznám,
já se nepřiznám.

Mí milí asi nevědí,
že slouží službu medvědí,
když v roli svědků povědí,
že mám ráda třeba růže.

I to, že ještě radši spím
a ve snech často zabloudím
k vůni mužské kůže,
to mi nepomůže.

Co napůl je, chci docela.
Chci vstát jak ptáci z popela
a dělat, co se nedělá.
A za to mě teď soudí.

Chci v kádi světa hledat špunt.
Když na huntě jsem, poznám hunt
a v zlatě jeho kontrapunkt.
Proto nezabloudím
a tak se nepříznám.

Soudí
tady mou nápadnou růž.
Dnes mě soudí
kdejaký náhodný muž,
že chci stále jen dávat i brát,
že mám v úmyslu žít, jak se dá,
v proudu dní míjejících.
Občané přísedící,
k tomu já se vám
nikdy nepřiznám,
já se nepřiznám.

Ten soud mi říká: „Už to vzdej.
Jen na sebe se podívej
a za pravdu nám dej,
že jsi pěknej ptáček.

Jen pohleď na svou minulost
a pochop, že v nás hárá zlost,
tak požádej nás o milost
a začni s pláčem.“

Já koukám vzhůru na měsíc
a taky dolů do ulic
a sama sebe slyším říct:
„Nejsem z těch, kdo loudí!

Už nechte dalších průtahů.
Jsem vinná v plném rozsahu!
Hlasům, co mě soudí,
já se přiznávám.“

Soudí
tady mou nápadnou růž.
Dnes mě soudí
kdejaký náhodný muž,
že chci dávat i brát,
že mám v úmyslu žít, jak se dá,
v proudu dní míjejících.
Občané přísedící,
k tomu já se vám
plně přiznávám,
já se přiznávám.

Levandulová / Petr Hapka

Za mostem v úzké ulici
Je krámek z dálky vonící
Meduňkou, rdesnem, skořicí
Ale hlavně – ach jo …
Léta snad z úcty k tradici
Kupuji celou krabici
A přes ní i papír balící
Cítím, že řekneš:

Ty jsi má, levandulová
Úplně celá, celičká, levandulová
Nádherně levandulová
Levandulová

Ne vždycky vařím dobroty
A občas mívám teploty
A nekapu ti do noty
A často vzdychám – ach jo
Sotva však cinkneš za vraty
Otevřu, koukám, no a ty
Upadáš vesměs v záchvaty
A vždycky voláš:

Ty jsi má, levandulová
Nádherně celá levandulová
Famózně levandulová
Levandulová
Už dobře pětadvacet let
Si honem běžíš přivonět
A dřív, než začneš vyprávět
Cos viděl, šeptáš – ach jo

Mívám chuť žárlit na ten květ
To ovšem znáš už na zpaměť
Ať uschlé lístky vezme čert
říkáš i bez nich – ach jo

Budeš má, levandulová
Navždycky celá, celičká
Levandulová
Famózně, nádherně levandulová

Rýmování o životě (It Hurts to Say Goodbye) Songtext

Tři a dvě je pět
A jedna šest
Země to je svět
A léčka lest
Límeček je fest
A láska jest
Dokonalý test

Za nocí je hvězd
Až zamrazí
Milióny cest jdou po hrázi
Jenom jedna jest
Tou cestou cest
A v tom je právě bes
Zvolna, nebo ex
Staletí nebo okamžik
Vezmeme si lex-ikón
Nebo dotazník

Soudíte že sex
Je láska v test
Myslíte že rex
Je jenom pes
Nevíte že rex
Je také král
A žiletky
Jsou ex
Extra speciál

Statisíce hvězd
Věčnost nebo vteřina
Kde náš svět asi končí
A kde začíná?

Tři a dvě je pět
A jedna šest
Kolik máme let
A kolik hvězd
Kolik máme cest
A která jest
Tou naší cestou cest
Tou naší cestou cest
Tou naší cestou cest

The post Nezapomenutelná Hana Hegerová je pořád s námi. Ve svých jedinečných šansonech vypráví o našich životech first appeared on Čítárny.